Liz Fentonová, Lisa Steinkeová TVŮJ BÁJEČNÝ ŽIVOT
YOUR PERFECT LIFE Copyright © 2014 by Liz Fenton and Lisa Steinke All rights reserved Translation © 2016 by Eva Klimentová ISBN 978-80-249-2977-4
Pro Mikea, protože je mi vždy oporou. Pro Reese, Daina a Harper: vždycky mějte velké sny.
Kapitola 1 CASEY RACHEL
V puse mám odpornou pachuť. Otočím se na bok, abych se napila vody ze sklenice, kterou si nechávám na nočním stolku. Zároveň se v duchu modlím, aby tam taky ležely dva prášky, které by trochu zmírnily tepavou bolest v hlavě. Proč jsem si včera večer myslela, že si ještě mám dát na závěr tequilu? Napínám mozkové závity a marně se snažím vzpomenout si, co následovalo. Mám okno. „Ahoj, ospalče.“ Vyděsím se a instinktivně si přetáhnu přikrývku přes nahé tělo. V reakci na mužský hlas vedle mě se mi vybaví vzpomínky na včerejší noc. Hezoun, kterému mohlo být sotva něco přes dvacet, mě pozval na tequilu. Pozvání jsem přijala a po čtyřech drincích a dvou panácích jsme se osahávali na zadním sedadle taxíku a rozdávali si to jako dva teenageři. Potom jsme dorazili sem do mého bytu ve střešní nástavbě v losangeleské čtvrti Wilshire. Teď, když jsem se vedle něj probudila, se marně snažím vybavit si jeho jméno. Cody? Nebo Carl? „Hej, ty.“ Usoudím, že ty musí prozatím stačit. Prohrábnu si vlasy a rozhlížím se, co bych si mohla vzít na sebe. Naše oblečení je rozházené po pokoji, podprsenka leží na televizi a roztržené kalhotky na podlaze. Cody nebo Carl, nebo jak se jmenuje, se včera zrovna neostýchal. 7
„Pojď ke mně,“ obejme mě kolem pasu a přitáhne si mě do náruče. Ztuhnu. S vystřízlivěním mi nekompromisně naskakují obranné mechanismy. Políbí mě na krk a já se navzdory všemu musím usmát, když si vybavím, z jakého důvodu jsem mu včera večer dovolila, aby mi roztrhl luxusní kalhotky La Perla. Při pohledu na hodiny si ale uvědomím, že nemám čas si to zopakovat. Ani ne za hodinu musím být ve studiu. A v osmatřiceti se už po podobných nocích tak snadno nevracím do formy. Jemně se od něj odtáhnu. „Promiň, ale musíme to nechat na příště,“ řeknu, i když dobře vím, že už ho nikdy neuvidím. „Mám zpoždění a musím do práce.“ „Nevadí,“ odpoví, překulí se na druhou stranu postele a sebere kalhoty ze židle v rohu pokoje, „stejně mám dneska konkurz.“ No jistě. Je přece herec. Matně si vybavuju rozhovor o jeho roli „muže číslo tři“ v příštím filmu Willa Smithe. Povzdychnu si. Moje slabost pro mladé herce, kteří se snaží prosadit, mi byla vždycky na škodu. Vstanu z postele s prostěradlem pevně omotaným kolem těla a políbím ho na tvář: „Díky a promiň, nechci tě odtud vyhazovat.“ Ale oba dobře víme, že chci. Obejme mě vypracovanými pažemi: „To je v pohodě.“ „Super. Tak se asi zase někde potkáme?“ Ještě chvíli postává u dveří s nedopnutou košilí, džíny má posazené nízko na bocích, takže je vidět nápis Calvin Klein na gumě boxerek. Už vím, co bude následovat, jako vždycky. „Tak ahoj… A heleď, kdyby náhodou tvoje agentka hledala nějaký nový talent, nevadilo by ti se o mně zmínit?“ „Určitě,“ přikývnu a ošívám se při představě, že bych své agentce dohazovala svůj poslední úlovek. „Pošli mé 8
asistentce e-mail se svým sívíčkem, jo?“ Napíšu mu její e-mailovou adresu, rychle ho vyprovodím ze dveří a pak si o ně opřu hlavu. Začínám být na tohle moc stará. Vystřelím z maskérny na plac GossipTV přesně ve chvíli, kdy začíná natáčení. „Tři minuty!“ zavolá na mě produkční Charlie, když kolem něj zkušeně proběhnu na vysokých podpatcích. Vřítím se na místo a ohlédnu se po svém spolumoderátorovi Deanu Andersovi. Ušklíbne se nad mým zpožděním, aniž zvedne hlavu od svých poznámek: „To je od tebe fakt milý, žes přišla.“ „Rádo se stalo,“ odpovím sarkasticky, „co by sis beze mě počal?“ Samolibě se usměje a otevře pusu, ale ještě než stihne něco říct, přeruší ho asistent režie. „Čtyři, tři, dva,“ řekne a v okamžiku, kdy se na kameře rozsvítí červené světlo, na mě ukáže. Ještě před chvílí jsem možná byla nervózní, ale teď jsem ve svém živlu. „Vítá vás GossipTV! Jmenuji se Casey Leeová a máme pro vás připravené ty nejžhavější novinky!“ Za půl hodinky se červené světlo milosrdně vypne a já si zuju boty na podpatku. „Proč musí v úžasných botkách tak děsně bolet nohy?“ naříkám, aniž bych mluvila k někomu konkrétnímu. „To je cena za exkluzivní módu.“ Právě kolem pospíchá moje asistentka Destiny, sebere mi boty z rukou a točí s nimi za deseticentimetrové podpatky. „To by mě fakt nenapadlo,“ zamumlám cestou do šatny. Podívám se do zrcadla. I po hodině v maskérně jsou vidět černé kruhy pod zářivě modrýma očima a jemné 9
vrásky kolem nich, když se usměju. Stejně jako vždycky ve skrytu duše nenávidím skutečnost, že jsem si zvolila profesi, ve které vás kolem čtyřicítky považují za starou bábu a kde jsou ženy jako Kelly Ripaová výjimkou, ne pravidlem. Letos jsem poprvé pocítila, že začaly tikat moje hodiny. Nemyslím tím ty biologické – myslím hodiny přítomné v myslích všech exekutivců, které určují, kdy se televizní tvář okouká. Měla jsem ve své kariéře celkem štěstí. Začínala jsem jako asistentka produkce u Entertainment Tonight a postupně jsem se vypracovala na místo reportérky. Poslední tři roky pracuju jako spolumoderátor GossipTV. Přesto ale vím, že mám asi takovou hodnotu jako můj poslední úlovek, a už začínám mít namále. Tento fakt velice rád zdůrazňuje Dean. Je mu osmadvacet, je arogantní, protože ještě neslyší tikat ty zatracený hodiny. Teď ležím natažená na kanapi ve své šatně. Zavřu oči a snažím se provádět meditační cvičení, která mám od svého učitele jógy. Ale nedokážu se soustředit, připadá mi, jako by na mě padaly stěny mé zoufale stísněné šatny. Možná že jsem televizní moderátorkou, ale nezajišťuje mi to víc než jmenovku na dveřích, koženkové kanape a na můj vkus příliš mnoho zrcadel. A je to tu zas – úzkost, která mi tak sveřepě svírá hrdlo. Dýchej, Casey, zhluboka dýchej. Za chvíli vklouzne do dveří Destiny s iPadem v ruce. „Jsi připravená projít si rozvrh?” zeptá se. „Copak jsem vůbec někdy připravená?“ zažertuju a napiju se vody, kterou mi moudře donesla. „Ale, Colby tě včera utahal?“ Koutky úst jí zacukají, jak se neúspěšně snaží zachovat vážnou tvář. Tak Colby! Věděla jsem, že to jméno začínalo na C. 10
„On už ti napsal?“ zasténám. „Ano, poslal svůj životopis a napsal, že s tebou měl velice plodnou schůzku.“ Zabořím obličej do dlaní: „To už je vážně naposledy, slibuju.“ „Jako bych to už od tebe párkrát neslyšela,“ pohrdlivě se ušklíbne. Destiny mě doprovází od mé první moderátorské práce a je pro mě mnohem víc než pouhá asistentka. Od chvíle, kdy sebevědomě nakráčela k pohovoru, jsem věděla, že ona je ta pravá. Řekla mi, že jestli ji zaměstnám, tak jí vždycky půjde jen o mé dobro, nikdy nebudu mít zpoždění, a co je nejdůležitější, naprosto zaručeně mě ochrání před jakýmikoliv nepříjemnostmi. Otravuje mě můj bývalý? Žádné strachy. Šla jsem na rande s někým, koho už nechci vidět? Vyřídí to za mě. Moje matka? Zvládne ji levou zadní. Zavolala jsem jejím předchozím zaměstnavatelům, kteří mohli vše zmíněné jen potvrdit, a ode všech Destiny získala pětihvězdičkové ohodnocení. Potřebovala jsem asistentku, která nezavolá US Weekly, když se zhroutím kvůli nízké sledovanosti. Někoho, kdo nebude poskytovat potenciálně nebezpečné informace mým nepřátelům jako například Deanově asistentce a údajné milence Fioně, dlouhonohé bývalé královně krásy, která by udělala cokoliv, aby mě připravila o místo. Potřebovala jsem někoho, na koho bych se mohla stoprocentně spolehnout. Když jsem pozorovala Destiny, jak s překříženýma nohama sedí v mém ošoupaném koženém křesle a vypráví mi, jak při studiích na vysoké zvládala dvě práce, intuice mi říkala, že jsem našla pracovitou asistentku a především někoho, komu můžu věřit. Teprve později mi došlo, že jsem taky našla kamarádku na celý život. 11
„Tak fajn, pojďme si projít příštích pár dní,“ řekne, když ťuká do iPadu, aby se jí zobrazil můj diář. „Dnes po obědě máš interview s někým z L.A. Times, z rubriky událostí. Zítra v půl šesté tě vyzvedne řidič a odveze tě na třídní sraz.“ Zaúpím. Úplně jsem na to zapomněla. Nebo spíš jsem to naprosto vytěsnila: „Proč tam zase jdu? A koho napadne naplánovat třídní sraz v zimě?“ Destiny si povzdechne: „Dá se v jižní Kalifornii vůbec někdy mluvit o zimě? Už jsme to spolu probíraly, Casey. Víš, že tam musíš jít. Všichni to od tebe očekávají. Je z tebe přece celebrita,“ zasměje se a já zakoulím očima. „Navíc jsi to slíbila Rachel. Poslední dobou se moc nevídáte.“ Ukáže mi na iPadu kalendář, jako by to byl předmět doličný v soudní síni. „Tři měsíce se nevidět s nejlepší kamarádkou, to je dlouhá doba. Co se mezi vámi děje?“ To bych taky ráda věděla. Několik našich posledních rozhovorů bylo plných trapných pauz a já se spíš cítila, jako bych byla na nepovedeném rande než s někým, s kým se znám léta. Kamarádily jsme se od té doby, co v sedmičce vkráčela na naši hodinu angličtiny. Byla nová, ale vyzařovalo z ní sebevědomí, které bylo na holku na druhém stupni nezvyklé. Teprve na našem prvním holčičím mejdanu, když si zkoumavě prohlížela svou bezchybnou tvář v mém stolním zrcadle (obráceném na stranu, která zvětšuje), mi došlo, že tehdy své sebevědomí jen hrála a nejspíš doufala, že tomu divadlu uvěří ona sama i spolužáci. Když ji náš učitel představoval, zachytila můj pohled a usmála se. V tu chvíli jsem si všimla, že má pod paží ohmataný výtisk knížky Celou noc ze série Sladké údolí, knížku, kterou jsem přečetla snad stokrát. Od té doby se z nás staly nejlepší 12
kamarádky, prošly jsme spolu druhý stupeň, střední a dokonce i univerzitu. Ve chvíli, kdy mi zavolala kvůli tomu třídnímu srazu, jsem jí slíbila, že se na ni nevykašlu, přestože se mi tam vůbec nechce. „Ty mi to vyčítáš. Měly jsme toho obě moc, chápeš.“ Destiny nadzvedne obočí: „Hm… Když říkáš.“ „Nech toho. Víš, jak jsem měla nabitý program, a ona má teď tři děti.“ Svraštím nos při představě jejího domáckého života. Mám Rachel fakt moc ráda, ale vždycky na mě prostě působí tak nějak… vyřízeně. „A možná, že jsem musela poslední dobou zrušit naše společné večeře, ale nevykašlu se na ni, je to moje nejstarší kamarádka. Prospěje nám strávit nějaký čas společně. I s Johnem,“ dodám se zmínkou o jejím klukovi ze střední a současném manželovi, který je taky můj kamarád. Destiny souhlasně přikývne. „A tobě jen prospěje zaflirtovat si s nějakými muži v tvém věku.“ „Obě dobře víme, že nic takového zdaleka nehrozí,“ zasměju se, ale tak trochu doufám, že tam přece jen bude někdo, s kým bych si mohla zalaškovat. Někdo dospělý, komu nezáleží na tom, jestli mu dohodím kšeft. Někdo, kdo by chtěl poznat tu část mě, která nemá nic společného s televizí.
13
