1
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014
LISTY OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ
pojďme vrátit do obce lidskost, slušnost a úctu Vážení spoluobčané, do rukou se Vám dostává 1. číslo Listů, které vydává občanské sdružení Za naše Rudoltice, jehož členy jsou lidé, kterým se nelíbí dosavadní řízení obce, způsob nakládání s obecními financemi, způsob provádění výběrových řízení a to nejen pro obecní zakázky, ale bohužel i na post ředitele naší školy. Nemáme jinou možnost jak se s Vámi všemi občany spojit, než že vydáme na vlastní náklady Listy nebo budeme i nadále zveřejňovat články na našich internetových stránkách www.zanaserudoltice.cz. Když jsme na podzim loňského roku sdružení zakládali, vůbec jsme netušili, že se naše škola za několik měsíců ocitne na samotném dně. Proto jsme zejména tomuto tématu věnovali první číslo našich Listů. Po zhlédnutí Rudoltických zpravodajů vydávaných obcí a po všech prohlášeních p. Bártlové člověk nabude pocit, že škola ještě nikdy před tím nefungovala tak výtečně jako v letošním školním roce pod vedením p. Pávkové. Opak je ale pravdou, ze školy odchází 7 učitelek z celkového počtu 11. Důvodem odchodu je ponižování, osobní napadání, křik, kárná opatření a celkově neprofesionální přístup ze strany p. Pávkové vůči učitelkám. Odchod učitelek je definitivní. Nechtěly však ze školy odejít jen tak, bez vysvětlení. Ze strany školy ani obce jim však nebyla dána příležitost. Rozhodli jsme se jim proto pomoci. Zorganizovali jsme setkání rodičů a učitelek, kde si i veřejnost mohla vyslechnout příběhy, které učitelky vedly k tak vážnému rozhodnutí, jakým je odchod ze školy. Ze setkání vzešla petice, kterou podepsalo 76 občanů. Audio záznam setkání je možné si poslechnout na našich internetových stránkách www. zanaserudoltice.cz. Na základě podepsané petice bylo svoláno zasedání Školské rady, kde
se hlasovalo o návrhu na odvolání p. Pávkové z funkce ředitelky školy. Celé jednání bylo velmi emotivní a odcházející učitelky se na konci zasedání raději zdržely hlasování. Mohlo to být i z důvodu „procesní chyby“, ke které došlo při samotném hlasování, které nebylo tajné, p. Pávková není členkou školské rady a během hlasování neopustila místnost. Obě učitelky v tu dobu neměly ještě podepsané výpovědi ze strany ředitelky, které podaly a možná se obávaly komplikací, které by jim mohla p. Pávková po hlasování z pomsty způsobit. Ale i tak by návrh na odvolání nebyl schválen. Z tohoto hlasování totiž plyne velké ponaučení a to pro všechny rodiče: velmi záleží na tom, jaké si zvolí své zástupce do Školské rady, tuto vymoženost demokracie se nevyplácí podceňovat. Pro Vaši informaci stav podaných výpovědí personálu školy ke dni vydání našich listů je následující: Z MŠ odchází: p. Kolářová, p. Fišerová, p. Mužíková (jde na MD, ale jinak by také odešla) V MŠ zůstává: p. Prícká Ze ZŠ odchází: p. Havlenová, p. Osohová, p. Stránská, p. Vávrová V ZŠ zůstává: p. Hejkrlíková, p. Krystlová
Na rozdíl od starostky se domníváme, že pokud se jedná o tak velký počet odcházejících učitelek, nelze již tuto situaci považovat jen za pracovněprávní vztahy personálu školy, jak nám neustále opakuje p. Bártlová ve svých e-mailech. Ohání se, že situaci má ona i p. Pávková pod kontrolou a do školy nastoupí nové učitelky. Ani jednou se k situaci ve škole oficiálně nevyjádřila sama p. Pávková, jakoby snad ani neexistovala. Přitom její jméno
je skloňováno ve všech pádech. Už vloni na mimořádném zasedání zastupitelstva obce slíbila p. Bártlová všem občanům Rudoltic, že po uvedení p. Pávkové do funkce ředitelky školy, nám osobně p. Pávková zodpoví všechny naše dotazy ohledně výběrového řízení a z jakého důvodu se nestyděla vzít místo ředitelky, když ve výběrovém řízení skončila až na 3. místě. To se doposud nestalo. Naštěstí p. Pávková má svoji tiskovou mluvčí p. Bártlovou. Ta nám sice ještě nevysvětlila, proč vybrala v podivném výběrovém řízení právě p. Pávkovou, ale o to vehementněji nám neustále zdůrazňuje její morální a pracovní kvality, jejichž výsledkem je bohužel odchod sedmi učitelek včetně bývalé ředitelky Lenky Havlenové. Přitom nezapomene vždy házet špínu a vinu za kritický stav ve škole na odcházející učitelky, aniž by si kdy osobně vyslechla jejich názory či důvody, proč vlastně ze školy odcházejí. Je třeba si uvědomit, kdo za celou tuto situaci nese odpovědnost! Při výběrovém řízení nezávislá konkurzní komise určila pořadí uchazečů na post ředitele školy a nebylo jen tak náhodou, že vlastně neschopnost řídit školu p. Pávkovou odhalila již v samotném počátku. Svědčí o tom pořadí, na kterém se p. Pávková umístila. Rada obce nebrala tuto skutečnost vůbec vážně a její rozhodnutí vnímáme již od samého počátku jen jako rozhodnutí POLITICKÉ, nikoliv rozhodnutí ve prospěch školy a dětí! Rodiče jsou potěšeni, když děti přinesou domů pěkné vysvědčení, ale nepřejí si, aby nosily smutek či pláč, jehož důvodem je loučení se s učitelkami, které měly tak rády. Rodiče nechtějí, aby malé děti ve školce nejdříve nahlédly do dveří, a když nevidí učitelku Báru, tak aby udělaly čelem vzad s tím, že ten den do školky nepůjdou.
2
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014
V mnoha rodinách dokonce rodiče čelí tlaku svých dětí, které je nutí k přehlášení do lanškrounských škol, přitom před rokem tomu bylo právě obráceně, děti 5. tříd se smutně loučily s Rudolticemi. Jako občané Rudoltic se už celý rok ptáme: Jaký přínos pro občany Rudoltic mají události v MŠ a ZŠ, které vypukly odvoláním L. Havlenové z funkce ředitelky školy pro další funkční období? Nejmenování L. Havlenové mělo za cíl naštvat děti, rodiče a rozeštvat občany mezi sebou? Nebo načasování celé „akce“ počínaje nejmenováním L. Havlenové až po současnou krizi, byl důkladně promyšlený plán, který snad měl přinést p. Bártlové vyšší počet voličů? Spoléhala snad na to, že se lidé bojí říci svůj nesouhlas s nejmenováním
L. Havlenové nebo že snad za rok zapomenou a budou spokojeni s výsledky práce p. Pávkové, na základě kterých školu opouští 7 učitelek? Bylo snad hlavní koncepcí letošního školního roku jak řídit školu pouze plnění rozkazu shora, který zněl jasně: vyhoď je všechny a dosaď si nové lidi? Uvědomuje si už konečně p. Pávková, kdo vlastně řídí naší školu? Proč na politické rozmary p. Bártlové, jimiž bylo nejmenování L. Havlenové a poté výpovědi sedmi učitelek, musí doplácet děti, rodiče a my všichni občané Rudoltic? Bohužel vysvětlení či odpovědi na tyto a další otázky jsme se nedozvěděli ani 21. 7. 2014 na mimořádném zasedání zastupitelstva obce. Kromě opozičních zastupitelů nepřišel žádný ze strany p. Bártlové. Zasedání zastupitelů se tak
změnilo v neformální setkání občanů, kde zazněly názory a zkušenosti rodičů se současným vedením školy, zazněly názory a důvody učitelek proč odchází. Ale hlavně Lenka Havlenová, s lidskostí jí tak blízkou, poděkovala všem učitelkám za dlouholetou skvělou spolupráci a sdělila nám všem, jak měla celý koncept práce ve škole do detailu promyšlený, přitom ani jednou nepoužila slovo nenávisti či zloby. Byla cítit pouze lítost, že to všechno muselo v Rudolticích skončit. Všichni jsme ji však upřímně přáli mnoho úspěchů v jejím novém zaměstnání, neboť Lenka Havlenová opět vyhrála výběrové řízení na post ředitelky školy, tentokrát v Dlouhé Třebové. Nezbývá než dodat: bohužel a škoda pro Rudoltice. Odpovědi na zbývající otázky již musí nalézt každý sám v sobě. Za sdružení Jolana Kobzová
MŮJ ROK S PANÍ PÁVKOVOU BARBORA FIŠEROVÁ Dobrý den všem, když jsem byla oslovena, abych napsala článek o tom, jak jsem prožila rok s pí. Pávkovou, nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet a slova se mi hrnula do hlavy poměrně rychle. Tento článek píši nejen za sebe, ale i za další své kolegyně, jako je paní učitelka Marcela Kolářová. Ráda bych však pověděla ještě něco víc, než jen o tomto jednom roce. Jelikož jsem z Rokytnice v Orlických horách, nikdy jsem politickou situaci v Rudolticích zvlášť neřešila. Je to přeci jen čtyřicet kilometrů daleko a já jsem od toho všeho odjela každý den do klidu v ústraní. Ve školce jsem byla s vedením paní ředitelky Lenky Havlenové moc spokojená. Viděla jsem situaci, kde dostávají šanci projevit se i ti mladí (například paní učitelka Marcela Kolářová). Byla jsem překvapená, když jsem vstoupila do školky a na pohovor jsem šla k mladé, sympatické vedoucí paní učitelce, která po chvíli ukázala, že na své pozici je plným právem. Musím z pohovoru zmínit jednu otázku paní učitelky Kolářové: “Kdyby se vám naskytla
jiná školka, poblíž vašeho bydliště, byla byste stále ochotná jezdit sem k nám?” Odpověděla jsem jí s úsměvem: “Ano, jistě, dojíždění mi nedělá problém. Když budu spokojená a nebude mi nikdo házet klacky pod nohy, budu sem jezdit ráda.” Tyto úsměvy zůstaly celý rok. Párkrát se mi úsměv ztratil, když jsem zjistila, že se mi až tak dobře nespolupracuje s mojí kolegyní, ale protože jsem člověk, který se dokáže přizpůsobit, tak nedávám jen jednu šanci. Chmury jsem hodila za hlavu a šla se snažit dál. Nakonec jsem od kolegyně viděla lepší přístup a bylo mi lépe. Úsměvy odešly ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Lenka Havlenová nebude ředitelka. Jak to? Vždyť konkurz vyhrála? Ale stále, do té poslední chvíle, do té nejposlednější, jsem tomu pořád nevěřila. Věřila jsem, že mě v srpnu, v přípravném týdnu přijde s vřelým úsměvem přivítat a jak měla ve zvyku, poptá se, jak jsem se měla a oznámí mi termín velké společné porady, ve škole, s ostatními kolegyněmi.
To se nestalo. No co, řekla jsem si, že to třeba nebude tak špatné. Paní Pávkovou jsem vůbec neznala. Usoudila jsem, že bude nejspíš absolutně jiného charakteru, než jsme my ve školce, pokud se na své místo chystá nastoupit po „takovém“ výběrovém řízení, ale rozhodla jsem se jí dát šanci, jako všechny mé kolegyně. Ráda bych také podotkla, že já jsem své místo učitelky dostala po třech kolech výběrového řízení, kam se hlásilo kolem šedesáti uchazeček (absolvovala jsem nejen pohovor, ale také jsem měla připravit činnosti na celý týden na dané téma a předvést, během jednoho dopoledne, jak pracuji a přistupuji k dětem. Nijak toto náročné výběrové řízení paní učitelce Marcele Kolářové nemám za zlé, je to jen známka toho, že chtěla vybrat opravdu toho správného člověka, který „bude stát za to“. Své místo jsem si vybojovala. Proto jsem čekala na to, až přijde nová ředitelka a já uvidím tvář té ženy. Naše “seznámení” proběhlo v kanceláři ve školce, kam přišla, pro mě tehdy neznámá, osoba a promluvila na moji kolegyni: “To je ona?” a ukázala na mě.
3
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014 Já jsem zanechala činnosti, zaraženě a nejistě jsem se podívala na paní Pávkovou a na mojí kolegyni. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a pak mi jí kolegyně představila. No nic. Řekla jsem si. Uvidíme, co bude dál. Už v těchto chvílích jsem necítila dobrou energii. Stále jsem však nedělala žádné závěry. Čas plynul. Hned v prvním týdnu jsem viděla plakat jednu z paní učitelek. Po chvíli jsem zjistila, že je to kvůli nové ředitelce. Snaha o komunikaci vedoucí paní učitelky s ředitelkou vedla většinou k nervozitě a často k slzám. Viděla jsem, jak po ní ředitelka křičí, rozkazuje jí, nevnímá, co říká a následně se ptá na tu samou otázku. Toto trvalo pár měsíců. Mě se konflikty s ředitelkou moc netýkaly. Svěřila jsem se záměrně s jedním soukromým problémem a ona ze mě cítila jakousi přístupnost. To mi zajistilo poměrně dlouhou dobu klid. Klid od osobních nátlaků a útoků. Útoky jsem však řešila s vedoucí paní učitelkou, protože na ní je vytvářela neustále. Nebylo dvou dnů, kdy bychom spolu s paní Kolářovou neřešili, jak říci ředitelce to, či ono, aby byla svolná, aby neútočila, abychom prostě měli klid. Z mého osobního pohledu je paní učitelka Marcela Kolářová velice schopná učitelka a v pozici vedoucí učitelky měla opravdu veliký potenciál. Její znalosti jsou obsáhlé a velmi často sama ředitelka nevěděla, jakým způsobem řešit různé problémy a vzniklé situace. Důvěřovala jsem jí a nebála jsem se za ní s čímkoliv přijít. Většinou hned věděla odpověď, nebo mi jí řekla do druhého dne. Myslím tím vše, co se týká zákonů, vyhlášek, papírování, Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, chodu školky, nejrůznějších termínů a dalších věcí. Když jsem viděla, jak se k ní nová ředitelka chová, nechápala jsem. Také jsem nechápala, proč nemá zájem o její další vzdělávání. Vždyť logopedická péče a speciální pedagog je nejen pro mateřskou školu, ale i pro základní školu, kde by mohla nabídnout svou odbornost, jistě velkou výhodou. Špatná energie z ředitelky přímo sršela. Pořád jsem přemýšlela, jak na ní, aby přístup k nám změnila. Pak jsem zjistila, že právě opak čiší ze mě. Klid, porozumění, dobrá energie. Proto se ke mně přišla ředitelka Pávková někdy vypovídat, proto mi nabídla, jestli nechci přijít na kávu, proto se mě dokonce i zeptala, jak bych řešila její potíže s komunikací s kantory.
Byla jsem vždy upřímná a na „férovku“ jsem jí dokonce řekla, že si myslím, že to nebylo uchopeno za správný konec a dala ji radu, co by bylo dobré udělat, aby jí začaly kolegyně věřit. To jsem si já mohla dovolit. Kdyby se jí toto sebelépe snažila říci paní Kolářová, nedovedu si představit, co by se stalo. Slýchala jsem strašné příběhy od nešťastných kolegyní a necítila jsem se dobře. Často jsem podávala kapesníky na slzy a říkala jsem si, proč? Proč to ta paní Pávková dělá? Co z toho asi má? Dostat se na pracovní místo tímto nehumánním způsobem a pak, místo toho, aby si náš kolektiv učitelů přetáhla na svou stranu, tak ponižuje, řve, ubližuje. Já jsem opravdu citlivý člověk. Na mé práci je to znát a nikdy jsem neměla žádné potíže vcítit se do pocitů druhých. Ke své práci vždy přistupuji zodpovědně, profesionálně a s láskou. Co je krásnějšího, než když vám dítě padne kolem krku a řekne vám, že vás má rádo. Když vidíte, že rodiče jsou spokojení a často vám řeknou, že jsou moc rádi, že tu jste právě vy pro jejich dítě. No panečku! To je pocit! Když si na ty chvíle vzpomenu, opět mám slzy v očích. Taková práce vás pak motivuje a promiňte mi to slovo, sakramentsky baví. A když přijde člověk a poděkuje vám za vaši práci a uzná to, co umíte. Co vám budu povídat. To je prostě super pocit. Tohle ale dělala paní ředitelka Lenka Havlenová a paní vedoucí učitelka Marcela Kolářová. Tohle mi opravdu nikdy neřekla ředitelka Pávková. Protože už dále nemohla snést paní Kolářová takovou situaci, vzdala se své pozice vedoucí učitelky. Paní Pávková hned běžela za mnou, jestli na tuto pozici půjdu. Oznámila jsem jí, že o té práci nic nevím a nevidím důvod, proč bych i jako zastupující učitelka za mateřskou dovolenou měla tuto pozici vykonávat. Svým výrazem v obličeji mi dala najevo nepochopení. Já zkrátka nejsem kariéristka. Záhy mi nabídla, že na obci se tvoří nová třída a vidinu toho, že bych mohla do budoucna pracovat tam. A protože jsem se jí již zmínila o tom, že nejsem úplně spokojená se spoluprácí mé kolegyně z oddělení BERUŠEK, přišlo mi to jako dobrý nápad. Pozici vedoucí učitelky jsem tedy stejně odmítla také z toho důvodu, že jsem u maličkých dětí a potřebuji se hodně věnovat jim. Nejen v hodinách, kdy jsem
s nimi v přímém kontaktu, ale také ve svém volnu, abych nabyla, co možná nejvíce informací, jak se dá nenásilnou formou, respektujícím přístupem s dětmi komunikovat. I když je pravda, že tohle vše i tak zvládala paní učitelka Kolářová. Pozice pak byla nabídnuta kolegyni z oddělení SLUNÍČEK. Po jejím odmítnutí pozici vedoucí učitelky vzala poslední kolegyně. Ano, ta, se kterou jsem byla ve třídě já. Kdykoliv se jí člověk po jejím nástupu do funkce na něco zeptal, odpověď byla: „Nevím. Podle toho, co na to řekne paní ředitelka“ nebo „Musím se zeptat paní ředitelky“. Takže tlak na naši psychiku byl ještě větší. Při tankování benzínu na čerpací stanici jsem byla naštvaná, protože na dojíždění do Rudoltic jsem dávala opravdu hodně peněz. Už jsem to řekla a řeknu to i vám, předešlý rok jsem naštvaná nikdy nebyla! Teď jsem jezdila do práce opravdu s nechutí. Snažila jsem se nedávat to najevo a s dětmi být veselá. Začínala jsem s dětmi, které měly potíž s komunikací v kolektivu i se mnou pracovat ještě intenzivněji. Následně jsem si převážně v době svého volna, zvala rodiče, abychom dali hlavy dohromady a zkusili jiný způsob komunikace. Radila jsem relaxační cvičení jak pro děti, tak pro rodiče. Pak jsem onemocněla. Bylo toho všeho na mě už moc a musela jsem si odpočinout, protože mi selhal organismus. Za celou dobu jsem od své kolegyně, nyní již mé přímé nadřízené, nedostala žádnou zprávu, jen e-mail s “rozkazem” abych
4 vyplnila pracovní výkaz. Přesně v duchu jednání paní Pávkové. Protože, jak se často na poradách stávalo, paní ředitelka skočila do řeči a dala nám najevo, že nás nikdo prosit nemusí, že to prostě uděláme a basta! Prosím a děkuji, totiž pro nás paní ředitelka ve svém slovníku nejspíš neměla. Když jsem se vrátila z neschopenky do práce natěšená, přišla studená sprcha. Divné mi bylo, že když jsem se vrátila, byla paní zastupující učitelka (příbuzná mé kolegyně) stále ve třídě. Byla tam i druhý den, třetí také. Ovšem druhý den jsem zjistila proč. Ředitelka Pávková totiž za mnou přišla na zahradu, kde jsem měla ještě tři chlapce, podotýkám, v mé blízkosti. Oznámila mi, že od 11. 6. 2014 si začínám vybírat dovolenou. Nechápavě jsem na ní hleděla. Odpověděla jsem, co budu dělat o prázdninách, až bude školka zavřená? Usmála se na mě a odpověděla, že nic, že už tam nebudu, protože mi končí smlouva. Zvedla jsem obočí a zírala. Konsternována. Má odpověď byla, že mám smlouvu do února. Než se vrátí paní učitelka, kterou zastupuji. V tu chvíli mi oponovala. Úplně přesně si slova nevybavím. Vybavím si jen to, že se bušila pěstí do prsou, rudá v obličeji a křičela na mě. Před těmi klučíky. Jen jsem se ohlédla a ti také nechápavě koukali. Řvala na mě, že mám přinést smlouvu a že když jsem tam nebyla, ona byla ta lepší a zvládla situaci. No bodejď ne. Snad je ředitelka. Proč mi to říká? Pomyslela jsem si. Řekla mi, že mám přinést smlouvu. Opět jsem nechápavě koukala. Řešili jsme tohle někdy před Vánoci. Moje smlouva se naprosto záhadným způsobem ztratila? Moje osobní údaje? Co to má znamenat? Jak to, že ředitelka neví, jaké smlouvy mají její zaměstnanci? Asi bych to pochopila, kdyby to byla školka, kde je devět tříd a od každé ještě tak dvě oddělení..., ale tohle? V době své neschopnosti jsem jí žádala, jestli bych mohla být ve třídě s paní učitelkou Kolářovou, protože její kolegyně byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Takže se tam uvolnilo místo. Toto, právě toto, mi před pár měsíci paní Pávková sama nabídla! Po návratu z mé pracovní neschopnosti na mě doslova řvala, že si nebudu diktovat, jak to ve školce bude. Kdyby mi to nenabídla, nikdy by mě ani nenapadlo se jí na to ptát. Další týden jsem jí přinesla mou pracovní smlouvu, kterou jsem měla doma. Dala jsem jí to ve chvíli, kdy mi přinesla k podepsání
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014
papíry, že 11. 6. 2014 odcházím na dovolenou a že mi končí smlouva. Dala jsem jí smlouvu do ruky a opět měla rudo v obličeji. Smlouvu mi vzala a pak nechtěla vrátit. Před svědky jsem jí tedy smlouvu půjčila, protože mi řekla, že si jí musí ověřit. Ověřit kým? A proč? Závěr toho všeho bylo, že jsem se rozhodla odejít na dohodu. Po těchto incidentech totiž ještě přišlo odebrání osobního ohodnocení za něco, co neměla podložené. Aha. Řekla jsem si. Už vím, jak se cítily kolegyně celý rok. Ty usurpované kolegyně, kterým jsem každou chvíli podávala kapesníčky a pozorně s empatií poslouchala jejich příběhy. Už jsem to také zažila. Řekla jsem si, že zdraví mám jen jedno a to je hlavní. O čem totiž život je? O tom, abychom si ho užívali. Chceme být v životě šťastné a spokojené, veselé a na svět se usmívat. Rozdávat radost dětem ve školce a i v soukromém životě svým blízkým. Pomáhat dětem a jejich rodičům objevovat nové věci a nová řešení. Vždyť to je smysl naší práce. Pomáhat dětem rozvíjet se. Abychom to mohly dělat, musíme se jako učitelky rozvíjet také. Musíme se neustále učit. Poučit se od těch, kteří píší knihy a dávat tomu naší vlastní energii. Bylo mi řečeno paní Pávkovou, že do své práce nedávám lásku, energii a nekomunikuji, proto se mnou již nechce spolupracovat. Ovšem ona nikdy mou práci neviděla. Nikdy nepřišla na hospitaci. Chtěla bych vzkázat všem: jsem paní učitelka, která si poctivě vydobyla své místo v Rudoltické školce. Když jsem se domlouvala na výpovědi, nové místo jsem neměla. Teď jsem prošla výběrovým řízením do jiné mateřské školy a opět mě vzali. A před pár dny mi volali z další školky a nabídli
mi další práci v mateřské škole. A o paní učitelku Kolářovou byl taky zájem, nejen díky její odbornosti, ale hlavně hned, jak předvedla svoji práci a přístup k dětem. Její práce a přístup k dětem se příliš neliší od mého. Naštěstí si takovýchto lidí váží jinde. Já osobně k tomu už nemám co říct. Možná jen to, že mé kolegyni odpouštím její chování ke mně, protože vím, že jde cestou nejmenšího zla a v tomto oboru by těžko sehnala práci jinde. Budu doufat, že se začne o děti opravdu zajímat a že je bude více vnímat. A ředitelce Pávkové přeji, aby co nejdříve prozřela a začala vnímat více podstatu života. Odpouštím Vám také, paní Pávková, a doufám, že brzy půjdete jinou životní cestou. Spokojenou, bez stresů jako já a moje kolegyně, které od vás odešly. Společně s mojí kolegyní Marcelou Kolářovou DĚKUJEME paní Mgr. Lence Havlenové za to, jak skvěle nás vedla a dodávala motivaci a chuť do práce. Vážíme si jejího profesionálního a lidského přístupu k nám. Vážíme si jí i za to, že nás podporovala ve vzdělávání a tak i v osobním růstu. Také jí touto cestou gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů v nově získané pozici ředitelky základní a mateřské školy. V té obci, kde opět vyhrála konkurz, a kde vedení obce respektuje odborníky a věří konkurzní komisi, která vybírá toho nejlepšího a následně doporučuje. A ještě jeden vzkaz pro všechny Rudotlické. Je to vše jen na Vás. Přejeme vám Všem krásné prázdniny a zdravíme všechny děti. Paní učitelka Baruška i Marcelka
5
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014
PAVLA OSOHOVÁ Chtěla bych se jen vyjádřit ke svému odchodu ze ZŠ a MŠ Rudoltice. Hlavním důvodem pro mne byla absence úcty a respektu k některým kolegyním ze strany paní Pávkové. Necítila jsem pocit zastání a zázemí. Atmosféra, která na pracovišti vznikla, nebyla nijak příjemná. Bohužel neumím nechat starosti v práci, tak jsem si své těžkosti nosila domů. Jediné, čím
jsem se provinila proti novému vedení, bylo odmítnutí účasti na víkendových akcích - mám svoji rodinu a především mám víkendy na relaxaci a načerpání sil, abych mohla opět předstoupit před děti s úsměvem a elánem. Myslím si, že jsem paní Pávkovou respektovala a vždy jsem udělala, oč mě požádala. Budu moc ráda vzpomínat na báječné děti, spoustu
příjemných rodičů, kteří mi často byli oporou, a hlavně děkuji skvělým kolegyním, které jsou jak dobré učitelky, tak i perfektní a férové ženské. Přeji Vám všem štěstí a pohodu. Pavla Osohová
MARCELA KRYSTLOVÁ Dobrý den. Já chci poděkovat mým kolegyním, které odchází, za dobře odvedenou práci při výchově a vzdělání dětí z Rudoltic. Děkuji Lence Havlenové (učitelka 5. třídy a bývalá ředitelka školy). Lenka byla mojí nadřízenou, ale po letech vzájemné spolupráce se z nás staly i přítelkyně. Vždy jsem ji vnímala jako autoritu, silnou, ale zároveň skromnou osobnost, která nedávala svoji nadřazenou pozici nikdy najevo. Poznala jsem ji nejen při práci ve škole, ale i při vodáckých a cyklistických výletech. Vždy byla velmi zodpovědná, vstřícná potřebám dětí. Od Lenky jsem se opravdu mnoho naučila, vždy dokázala ocenit moji práci a byla pro mne oporou. Myslím, že svojí osobností působila na každého z nás, a proto jsme k ní vždy vzhlíželi a vážili si ji. Dokázala spojit základní a mateřskou školu v jeden silný celek, kde lidé v něm spolupracují, respektují se a mají se o koho opřít. Děkuji Stanislavě Vávrové (učitelka 4. třídy). Její předností byla výuka anglického jazyka, hudební výchova a ekologie. Nezapomenutelné Adventní koncerty měla na starosti celé právě ona. S dětmi často zpívala hymnu naší školy Rudoltickou školičku. Složila ji pro rudoltické školáky naše kolegyně Světluše Hamalová, která na malé zpěváčky shlíží už tam shora. Děkuji Pavle Osohové (učitelka 3. třídy). Klidná, pracovitá kolegyně s velikým výtvarným nadáním, se smyslem pro spravedlnost a pravdu. Vrba, ke které jsem mohla vždy s důvěrou přijít a svěřit se jí. Člověk, který mě vždy vítal svým úsměvem.
Děkuji Lucii Stránské (učitelka a vychovatelka). Veselá, usměvavá a přátelská kolegyně. Její předností byla výuka anglického jazyka a hudební výchova. Parťačka, po které se nejen mně, ale i dětem bude velmi stýskat. Děkuji Marcele Kolářové (učitelka v mateřské škole). Vždy, když jsem přišla, usmívala se, neustále se vzdělávala a pracovala na sobě, aby mohla dál zkvalitňovat svoji práci a předávat své zkušenosti. V kreativitě si meze nekladla. Se zápalem zkoušela nové věci. Stále přistupovala k práci zodpovědně a s iniciativou a to právě ona mi často pomáhala zajišťovat bezpečnost dětí při větších družinových akcích. Nemusela to dělat, ale chtěla. Zajímalo jí, jak se děti, o které se starala ve školce, vyvíjí dál a jak se jim daří. Často jsme si vyměňovaly různé nápady, materiály na vyrábění, zkušenosti, knihy. Já jí na oplátku pomáhala při akcích školky. Prostě jsme spolupracovaly. Děkuji Monice Mužíkové (učitelka v mateřské škole). Usměvavá, příjemná, vždy optimistická kolegyně. Monča mi často a ráda jako Marcela Kolářová pomáhala při akcích školní družiny. Ke spolupráci nás nikdo nikdy nenutil, vše vyplynulo ze společného zájmu o děti. Nyní je v příjemném očekávání, ale vím, že pokud se ve škole nic nezmění, nechce se vrátit. Pak budou rudoltickým dětem její housle a její hudební nadání určitě velmi chybět. Děkuji Báře Fišerové (učitelka v mateřské škole). Barušky si velice vážím jako empatické kolegyně, ale především si jí vážím jako matka. Děkuji jí za péči a lásku, kterou dávala nejen mému Františkovi, ale i ostatním dětem. Určitě
mi mnozí rodiče dají za pravdu, že jsou rádi, když jim jejich potomek rád vypráví po návratu ze školky o paní učitelce. Co dělala, co říkala, co je naučila, co jim zazpívala, co jim četla před spinkáním. A to jsme my doma o Báře poslouchali pořád. Pořád dokolečka jsme museli zpívat: „..na políčku, v jetelíčku...“, protože „TO“ zpívala paní učitelka Bára. Jednou při takovém povídání mi František říká: „Maminko, paní učitelka Bára je zelená.“ On od narození miluje zelenou barvu, první obrázky maloval jen zelenou barvičkou, lízátka, bonbony i autíčka kupujeme zelené, jeho první kolo bylo zelené a tahle krátká věta byla jeho upřímným a jednoduchým dětským vyznáním lásky k ní. Proto já velmi děkuji „zelené” paní učitelce. Děkuji Vám kolegyně a zároveň Vám přeji do budoucna mnoho pracovních, ale i osobních úspěchů. Osobnost dítěte je nelehká skládanka, kterou jste rudoltickým rodičům pomáhaly skládat i vy. Já neodcházím, zůstávám, zůstávám ve škole pro děti. Marcela Krystlová
6
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014
LENKA HAVLENOVÁ V rudoltické škole jsem prožila krásných 21 let, z toho sedm let jsem řídila chod školy a školky. Snažila jsem se budovat školu rodinného charakteru poskytující kvalitní vzdělání v přátelské a nekonfliktní atmosféře. Nejtěžší bylo získat pro svůj záměr všechny zainteresované. To se mi podařilo. Pracovala jsem s lidmi, o které jsem se mohla opřít. Spolupracovalo se mi s nimi velmi dobře, cítila jsem mezi námi vzájemnou důvěru a podporu. Ve vztahu k dětem jsme měli společný a jednotný přístup. Další mojí snahou bylo vybudování jednoho uceleného komplexu, v němž by byla škola, školka, družina, sportoviště pro žáky a zahrada pro děti na jednom místě. Stále jsem přesvědčena, že mít vše pohromadě je pro děti, učitele a rodiče veliký komfort.
Přeji svým kolegyním mnoho síly, odvahy a neutichající lásky ke svému povolání a ke „svým“ dětem. Aby jednou opět pocítily opravdové zadostiučinění za to, že svou prací ukázaly a předaly dětem nejenom své znalosti a vědomosti, ale hlavně svoje srdce.
Děkuji svým kolegyním, zaměstnancům, rodičům, přátelům školy a všem, co mě podporovali a ocenili tak moji práci. Je to pro mě důležité a vážím si toho. Mgr. Lenka Havlenová
STANISLAVA VÁVROVÁ Odešla jsem především kvůli stresu, který ve škole panoval. Kvůli častému napomínání za hlouposti, neschopnosti ředitelky školy domluvit
se, kvůli rozdílnému přístupu paní ředitelky k jednotlivým pedagogům, kvůli jejímu úzkému kontaktu s vedením obce, které bylo stoprocentně proti nám učitelkám a v neposlední řadě kvůli
tomu, že pedagogický sbor opustila většina mých kolegyň - kamarádek. Stanislava Vávrová
MONIKA MUŽÍKOVÁ Byla jsem požádána stejně jako mé ostatní kolegyně, abych napsala svůj příběh o tom, jaký byl můj rok s paní Pávkovou. Situace, která nastala, mi není lhostejná, a proto jsem se rozhodla podělit se s vámi o svůj (náš) příběh. Nejprve však zabrousím do minulosti. Když jsem v roce 2007 žádala o místo v rudoltické školce, bylo mi řečeno, že se mám dostavit k pohovoru k paní ředitelce Mgr. Lence Havlenové. V domluvený den jsem přišla, otevřela mi usměvavá blondýnka, podala mi ruku a řekla: ,,Zdravím vás!“. V tu chvíli ze mě opadla veškerá nervozita. Už při pohovoru jsem zjistila, že paní ředitelka je velmi milá a přátelská. Kdybych tvrdila, že jsme za dobu mého působení v mateřské škole spolu neměli neshody, lhala bych. Vždy však vyslechla můj názor a našli jsme společné řešení. Věděla jsem, že pokud budu mít nějaký problém, kdykoliv se na ní mohu obrátit a poradí mi. Do práce
jsem chodila s radostí, a to nejen kvůli dětem. O to větší bylo mé zklamání, když jsem se dozvěděla, že už nebude paní ředitelkou. Způsob, jakým se dostala paní Renata Pávková na pozici ředitelky, se mi nelíbil, ale dávala jsem jí šanci, jako mé ostatní kolegyně. Tento školní rok jsem nastoupila do MŠ 12. 8. 2013. Novou paní ředitelku jsem neznala, a proto jsem si říkala, že jistě svolá náš kolektiv, představí se nám a řekne jakou má představu a plány na následující školní rok. Nestalo se tak. Pomyslela jsem si, že nejspíš nemá čas a jistě přijde v přípravném týdnu. Nakonec se objevila 29. srpna. Žádný pozdrav ani podání ruky. Oznámila mi, že je moje ředitelka, zeptala se mě, kdo jsem já a odešla. Opravdu velmi zvláštní přístup. Stále jsem však doufala, že to nebude tak hrozné.
Od té doby jsme se vídali velmi zřídka. Nikdy se nepřišla podívat na moji práci, když jsem potřebovala vyřešit nějaký problém, většinou nebyla přítomna na svém pracovišti. Moje kolegyně však měla tu ,,čest“ vídat se s paní ředitelkou častěji. Bylo mi moc líto, že po každém setkání, přišla do třídy rozhozená a uplakaná. Neuplynul ani týden a já jsem začala vídat uplakané i jiné kolegyně. Říkala jsem si proč? Co jim mohla provést tak hrozného? Jednoho dne však přišla řada i na mě. Seděli jsme s dětmi u stolečku a kreslili vodovými barvami. Paní ředitelka vtrhla do třídy, nepozdravila a začala na mě už od dveří křičet, že jsem neschopná vyzdobit šatnu a nástěnku výrobky (na nástěnce v tu dobu byly výrobky z předchozího týdne). Její křik byl tak silný, že se několik dětí rozplakalo. Vysvětlila jsem jí, že vše co s dětmi v týdnu vytvoříme, vždy vystavíme. Byl začátek týdne a
7
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014 výrobky dětí nebyly ještě hotové. Na to mi odpověděla, že jsem neschopná dvojnásob a odešla. V tu chvílí jsem poznala charakter jejího jednání. Snažila jsem se však její cholerické a hysterické výstupy přecházet. Stále jsem si opakovala dokola: „Jsem tu kvůli dětem, na kterých mi záleží, které mám ráda a práce s nimi mě baví. Nenechám se odradit nadávkami, výhružkami a křikem ředitelky.“ A to si říkaly i mé kolegyně. Slova uznání, nebo pochvaly, jsme od ní nikdo nikdy neslyšeli. Poslední můj zážitek s paní ředitelkou byl 25. 4., kdy se za mé přítomnosti stal při cvičení těžký úraz Adámkovi. V takovém to případě se musí sepsat protokol o úrazu a záznam do knihy úrazů. Vše jsem vyplnila ještě téhož dne a vše odevzdala vedoucí učitelce Aleně Prícké, která mi slíbila, že vše předá k podpisu. V té době jsem byla ve 4 měsíci těhotenství a můj stav se poněkud zkomplikoval. Požádala jsem tedy paní ředitelku Pávkovou o
pár dní volna. Na to mi oznámila, že jí můj stav nezajímá a pokud nezvládám svou práci, mám si vzít neschopenku. Ze zdravotních důvodů jsem tedy zůstala v pracovní neschopnosti. Ještě se však musím vrátit zpět k úrazu. Byla jsem velmi překvapena, když mi v květnu volala maminka Adámka, zda bych nepřijela vyplnit protokol o úrazu, potřebovala ho do nemocnice. Ten protokol, který jsem vyplnila 25. 4. a předala Aleně Prícké. Proč zmizel a Alena Prícká s ředitelkou tvrdily, že žádný není? Proč se najednou za záhadných okolností objevil, ale přeškrtaný a s údaji, které jsem já nevyplňovala? Na to mi dodnes nikdo neodpověděl. Jediné, co mi paní ředitelka „nezapomněla“ říct byla lež, kterou se snažila očernit mé kolegyně. Měly o mne prohlašovat, že jsem psychicky labilní a nedokážu zvládnout úraz na pracovišti, kvůli kterému musím zůstat doma. Jelikož se svými kolegyněmi pracuji již spoustu
let, věděla jsem, že by toto o mě nikdy neprohlásily. Proto jsem jí nevěřila. Svým lživým tvrzením se nejspíš snažila získat mou přízeň. Jediné co vím teď je, že ve školce je ředitelka a s ní kolegyně, která mě velmi zklamala, protože se dala na stranu lží a intrik. Bohužel nevím z jakého důvodu. Nedokážu si vysvětlit, proč se k nám po tolika letech spolupráce obrátila zády. My jsme se k ní zády neotočily, jen jsme v její nové funkci po ní chtěly to, co po Marcele Kolářové. Nikdy jsme se jí za nic nechtěly mstít, pouze jsme projevily svůj názor na její práci. Do takového prostředí, se po mateřské dovolené vracet nechci a nebudu. Pevně doufám, že se vše změní a v Rudolticích nebude škola a školka plná slz a strachu, ale bude opět plná smíchu a radosti. Monika Mužíková
PODĚKOVÁNÍ Vážené paní učitelky z MŠ a ZŠ v Rudolticích, předpokládám, že ke konci školního roku, kdy větší část vás odchází z naší školy, se vám poděkování ze strany zaměstnavatele nebo zřizovatele za vykonanou práci nedostane, proto přijměte poděkování od tzv. „opozičních zastupitelů“. Jménem tzv. „opozičních zastupitelů“ děkuji všem učitelkám za odvedenou
práci ve školním roce 2013-2014 pod novým, nechtěným vedením školy, kdy pro vás práce v napjaté atmosféře nebyla rozhodně jednoduchá. Učitelkám odcházejícím z naší školy přejeme mnoho pracovních úspěchů v nové práci a spokojenost v osobním životě. Učitelkám, které mají tu „drzost“ a odvahu zůstat, přejeme do nového školního roku především hodně
trpělivosti s vedením školy a samozřejmě také úspěchy v pracovním i v osobním životě. Věřte, bude líp. Za tzv. „opoziční zastupitele“ Jaroslav Suchý v Rudolticích 30. 6. 2014
DÁREK OD VEDENÍ OBCE K 710. VÝROČÍ ZALOŽENÍ OBCE RUDOLTICE V letošním roce si připomínáme 710 let od založení obce Rudoltice. Symboly každé obce jsou škola, kostel a fara. Díky moudrému vedení naší obce je jeden ze symbolů, konkrétně škola, v troskách. Všichni víme, jak v minulém roce rada obce a hlavně starostka Bártlová vymýšlely důvody k odvolání bývalé ředitelky paní Havlenové. Přestože vyhrála výběrové řízení, škola fungovala a měla výsledky, starostka Bártlová si prosadila svou kamarádku, která u odborníků skončila až na třetím místě. Jak to vypadá, škola se pod tímto
moudrým vedením posunula zpátky. Došlo k rozkladu pedagogického sboru. Z jedenácti učitelek (včetně ředitelky) jich sedm odchází. Je pravdou, že nová ředitelka se nemusí shodnout s jednou či dvěma učitelkami, ale prohlašovat, že všechny jsou špatné a v podstatě nic neumí, tak tady něco nesedí. Vypadá to stejně, jako kdyby do cyklistického závodu byl vybrán jako vedoucí závodník ten, který umí kolo jen strkat. Všichni, kdo na kole umí a chtěli by na něm jet, ho musí také pouze strkat,
jinak by narušovali autoritu vedoucího závodníka a morálku v peletonu. To je současný problém rudoltické školy. Doporučuji všem, kteří chtějí, aby jejich děti mohly na kole jezdit a ne ho pouze strkat a aby pochopily pravidla fairplay, tedy že vyhrává ten, kdo je v cíli první a ne třeba třetí, protože má přátele na správných místech, aby dali své děti na jinou školu. Tady se zatím jen strká a ještě asi strkat bude. Další, co bylo minulé paní ředitelce Lence Havlenové vytýkáno je, že
8
ČÍSLO 1 | ČERVENEC 2014
chtěla postavit na prostranství mezi ZŠ a MŠ dětské hřiště. Každý, kdo byl v minulém roce na veřejném zasedání, ví, jak starostka ostře vytýkala Lence Havlenové, co si to dovolila bez jejího vědomí navrhovat výstavbu hřiště a ještě ke všemu v zátopové oblasti. Vysvětlení, že šlo o školní projekt pro žáky na téma, jak by si v budoucnosti představovali okolí školy, se nebralo na vědomí. Po roce je jasno i v tomto případě. Problém byl totiž v tom, že to správně měla vymyslet starostka a ne nějací žáci. V současnosti najednou není v Rudolticích problém v zátopových oblastech cokoli budovat, a v počtu dětských hřišť na obyvatele budeme zřejmě nejlepší v celé republice. Jako hlavní důvod pro odvolání ředitelky paní Lenky Havlenové byla údajná špatná komunikace mezi vedením školy a zřizovatelem. Pokud vím, starostka byla zvána na různé akce školy, a že jich bylo dost. Stačí podívat na původní internetové stránky ZŠ a MŠ. Kolika těchto akcí se zúčastnila, nevím. Jde o stejnou komunikaci jako 23. 6. 2014. Když vyšlo najevo, kolik učitelek odchází, bylo na
žádost rodičů a učitelek svoláno veřejné setkání občanů Rudoltic, vedení obce a školy. Za vedení obce se dostavil jen pan Žáček. Ředitelka ZŠ a MŠ nepřišla. Tam mohlo dojít k oboustranné komunikaci a všichni mohli vysvětlit občanům, jak na tom škola je. Místo toho bylo 18. 7. 2014 doručeno zřejmě do všech domácností vyjádření vedení obce s velkým údivem v nadpise „JDE VE ŠKOLE SKUTEČNĚ O KRIZI?“. To je arogance. Ze školy odchází sedm učitelek z jedenácti, ale podle vedení obce je vše v pořádku. Aby tomu dodali věrohodnost, mohly se v tomto plátku demokraticky o poměrech ve škole vyjádřit i učitelky ne však ty, které ze školy odcházejí, ale jen ty, které určí naše spravedlivá starostka. Situaci ve škole tak hodnotí pouze učitelky, které dohromady v místní škole neodpracovaly ani jeden rok. Při čtení článků těchto nových učitelek, každému dojde, jaké bylo zadání. Musí tam být, že paní ředitelka je hodná, pracovitá, se zaměstnanci jedná slušně a nikdy nezvyšuje hlas. Zato některé učitelky neumí ani pozdravit, slušně poprosit či
poděkovat. To se to píše o někom, komu není umožněno se bránit. V článku jedné z učitelek se mimo jiné objevuje podle ní nepravdivá informace o jejím údajném platu a zdroji, odkud se tato informace šíří. Co je touto zmínkou sledováno? Je snad ve škole ještě nějaký nepohodlný člověk? Jak může někdo něco takového napsat? Na jednu stranu poučuje rádoby kolegyně o slušném chování a její článek končí takto. Tyto řádky již spadají do kategorie rudých našeptávaček, které ráno stojí před obchodem a roznášejí špínu. Například: „Slyšela jste to paní, ona chce učit ve škole a ten její je přitom notorik a ještě ke všemu ji mlátí.“ Tyto praktiky již silně připomínají minulý režim. Říká se, že je jedno, jak lednička vypadá, důležité je, co je uvnitř. Platí to všeobecně jak o člověku, tak v našem případě o škole. Vedení obce, jak se zdá, je jiného názoru – důležitá je fasáda školy a školky, ale co bude uvnitř … Smolčák Antonín Rudoltice 20.7.2014
VYJÁDŘENÍ K MIMOŘÁDNÉMU ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA OBCE 21.7.2014 Vážení spoluobčané. Ve svém kratičkém příspěvku si dovolím popsat několik postřehů ze zasedání mimořádně svolaného zastupitelstva obce 21. 7. 2014. O tom, že zasedání bude absentováno p. Bártlovou a zastupiteli, kteří svým loňským rozhodnutím odvolat ředitelku ZŠ a MŠ Rudoltice p. Havlenovou a dosadit p. Pávkovou, jsem ani chvilku nepochyboval. Jasné podněty, jako třeba jediný bod programu, doplněné objednané hlášení v místním rozhlase mělo jasně občanům naznačit, že jednání se neuskuteční a jejich účast je tak zbytečná. Stalo se to, co jsem předpokládal, zasedání nemělo zákonnou nadpoloviční přítomnost zastupitelů. To si myslím, že byl i účel, který se p. Bártlové podařil. Co se jí ale určitě nezdařilo, bylo to, že účast občanů nebyla tímto jejím tahem nikterak omezena a přítomnost cca osmdesátky lidí dala jasně najevo, jaký zájem o dění kolem školy mají. To,
že nemohli zastupitelům, kteří svým rozhodnutím zavinili takto obrovskou krizi v naší škole položit připravené otázky, vyvážil na druhé straně fakt, že nemuseli mít strach veřejně promluvit. Ano, přesně to zaznělo. Strach, o kterém se už začíná veřejně mluvit. Strach z možných následků při upozorňování na metody p. Bártlové a p. Pávkové při prosazování svých mocenských zájmů a to, jak na půdě školy, tak i v celé obci. Možná právě kvůli absenci těchto jmenovaných probíhala diskuse mezi lidmi i opozičními zastupiteli přesně tak, jak má. Nikdo se nebál vyslovit svůj názor, respektive zkušenost se starostkou obce a současnou ředitelkou ZŠ a MŠ. Opravdu někdy až zamrazilo, co vše je možné udělat pro to, aby se pravda otočila, zneužila a účelově zneužívaly konspirace k odstranění nepohodlných a dokazování své nadřazenosti a síly. Bohužel, nikdo ze zodpovědných si nepřipouští ztráty, ke kterým v naší škole dochází. Odchod 7 z 11 pracovníků neblaze a nekompromisně naší školu
sestřeluje z vrcholu, na který jí parta pod vedením p. Havlenové po roky a po malých krůčcích dostávala. Úroveň výuky specializovanými pedagogy, vyhlášené přebory, ale i mimoškolní aktivity jsou pošlapávány, místo klidné spolupráce ve škole zavládá šikana, vytýkání a atmosféra, která pro některé je již nepřijatelná. Z prohlášení, sepsané a veřejně přečtené petice občanského sdružení Za naše Rudoltice je jasně viditelný zájem tuto situaci ve škole změnit a stav přinejmenším stabilizovat. Tlak veřejnosti by se měl rozhodně prokázat ve volbách, kde je demokratická šance změny uskutečnit. Jde nám o školu, která bude mít úroveň jak ve vzdělání, tak i ve slušných a příkladných lidských vztazích při výchově našich nejmenších – našich dětí. Šrámek Miloslav zastupitel obce Rudoltice
