LIDOVÁ KULTURA KYJOVSKA A ŽDÁNICKA

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta

Katedra hudební výchovy

LIDOVÁ KULTURA KYJOVSKA A ŽDÁNICKA

Diplomová práce

Brno 2008

Vypracovala: Vendula Konečná Vedoucí diplomové práce: PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně na základě vlastních materiálů a uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a zpřístupněna studijním účelům.

V Brně dne ………………..

podpis ………………………….

2

Děkuji PhDr. Juditě Kučerové, Ph.D., vedoucí diplomové práce, za odborné rady, pokyny a pomoc, kterou mi při vypracování diplomové práce poskytla.

3

OBSAH: Úvod………………………………………………………………………………….............5

1.

Geografická a historická charakteristika Kyjovska a Ždánicka………………..7 Geografické vymezení regionu………………………………………………...7 Z historie regionu……………………………………………………………....11 Vlivy působící na lidovou kulturu a regionální povědomí…………………….16

2.

Charakteristika nářečí regionu…………………………………………………23

3.

Lidová kultura Kyjovska a Ždánicka…………………………………………..29

Hudební folklor………………………………………………………………...29 Sběr písní…………………………………………………………………..30 Charakter a funkce písní…………………………………………………...32 Lidová instrumentální hudba………………………………………………36

Taneční folklor…………………………………………………………………38 Sběr tanců…………………………………………………………………..40 Základní typy tanců………………………………………………………...41

Život v rodině, výroční zvyky a obyčeje………………………………………49

4.

Dětský folklor………………………………………………………………….59

Závěr…………………………………………………………………………………............63 Literatura…………………………………………………………………………..................64 Přílohy……………………………………………………………………………..................66 Resumé……………………………………………………………………………………….76

4

ÚVOD Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na popis nejvýraznějších prvků lidové kultury oblasti Kyjovska a Ždánicka. Existuje velké množství odborné literatury zabývající se touto problematikou podrobně, mým cílem však bylo vytvoření určitého sumáře informací v obecnější rovině, který mi od počátku mého aktivního působení ve folkloru chyběl.

První kapitola je věnována geografickému vymezení a historii Kyjovska a Ždánicka. Zde se nabízí otázka, proč připojuji Ždánicko ke Kyjovsku. Někteří z místních obyvatel totiž považují Ždánicko (ve starší literatuře nazýváno též Ždánsko) za samostatnou národopisnou oblast, která patří do Hané a je silně ovlivněna Kyjovskem, objevují se i postoje přiřazující Ždánicko hanáckému Slovácku. Já osobně vycházím ze své folklorní praxe. Vždycky jsem Ždánicko přirozeně vnímala ve spojitosti s Kyjovskem, ať už při společných vystoupeních na tradičních Slováckých rocích v Kyjově nebo na dalších regionálních festivalech. Každoročně je pořádána přehlídka dětských zpěváčků Kyjovska a Ždánicka s názvem Vyletěla holubička. V neposlední řadě se opírám i o názory odborníků, kteří ve svých pracích vychází právě ze spojení těchto dvou oblastí. Rozmanitost jednotlivých prvků a projevů lidové kultury Kyjovska a Ždánicka je způsobena značnou migrací obyvatelstva. Oblast byla v minulosti křižovatkou obchodních cest a vlivy cizích kultur na místní obyvatelstvo jsou nepopiratelné a dobře čitelné, pro mě velmi zajímavé. Proto jsem jednu kapitolu věnovala i této tematice. Následuje nástin rozdělení jednotlivých nářečí s praktickými ukázkami. V rámci kapitoly o hudebním folkloru se zmiňuji o sběru, funkci a charakteru lidových písní Kyjovska a Ždánicka, vývoji lidové instrumentální hudby a o významných muzikantských rodech. V další části popisuji základní typy tanců této oblasti a připojuji informace o sběru tanců. O své vzpomínky se se mnou při zpracování tematiky života v rodině a výročních zvyků a obyčejů podělila dubňanská rodačka paní Marie Grufíková. Závěr diplomové práce je věnován zmínce o dětském folkloru. Základním teoretickým východiskem se mi staly publikace uvedené v jednotlivých kapitolách a následně i v souhrnu literatury na straně 64. Při zpracování této tematiky vycházím také z vlastních zkušeností a rozhovorů s pamětníky.

5

Výběr tématu diplomové práce byl ovlivněn mojí láskou k folkloru a lidovým tradicím. Již více než deset let se aktivně zapojuji do folklorního dění nejen v naší obci. Jsem členkou Národopisného souboru Dúbrava Dubňany a dívčího sboru Vojenského uměleckého souboru Ondráš z Brna, úzce spolupracuji s Dětským národopisným souborem Dúbravěnka z Dubňan.

6

1. GEOGRAFICKÁ A HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA KYJOVSKA A ŽDÁNICKA 1.1 Geografické vymezení regionu Územní vymezení Kyjovska je (stejně jako u ostatních regionů Slovácka) velmi nejednoznačné. Z důvodu prolínání prvků lidové kultury v přechodných oblastech Kyjovska s regiony sousedními nelze stanovit přesné hranice. Různé úhly pohledů jednotlivých autorů (např. František Synek1, Olga Hrabalová2, Karel Vetterl a Milada Bimková3, Zdenka Jelínková4, Richard Jeřábek5 a další) vymezujících tento region ve svých odborných publikacích danou problematiku ještě více prohlubují, na druhou stranu však nabádají k zamyšlení. Při vymezení Kyjovska jsem proto vycházela z poznatků všech těchto autorů a pokusila jsem se o jejich přehlednou syntézu. Region Kyjovsko je součástí Slovácka, části zvané Dolňácko, proto se můžeme setkat také s názvem kyjovské Dolňácko. Jde o rozsáhlé území nacházející se mezi Uherskohradišťskem, Strážnickem, hanáckým Slováckem a Podlužím. Na severu je ohraničeno vrcholky Chřibů, v jižní části v okolí Hodonína a Rohatce dosahuje téměř k řece Moravě. Region, jehož hlavním střediskem je město Kyjov, dělíme podle některých znaků lidové kultury na severní a jižní Kyjovsko. Severní Kyjovsko je spíše příbuznější Ždánicku. Zahrnuje obce Bukovany, Čeložnice, Hýsly, Ježov, Kelčany, Kostelec, Labuty, Moravany, Skalka, Skoronice, Sobůlky, Vlkoš, Vřesovice, Žádovice a město Kyjov s obcemi k němu připojenými- Bohuslavicemi, Boršovem a Nětčicemi. Na jižní Kyjovsko, jež zahrnuje obce Dubňany, Milotice, Svatobořice-Mistřín, Ratíškovice a Vacenovice, měl v minulosti velký vliv region Podluží.

1

Synek, F.: Frajárka z Kyjovska. Portrét kraje mých snů. Vydavatelství Synek František, 2003. Hrabalová, O.: Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, svazek I., Kyjov 1998. 3 Bimková, M.; Vetterl, K.: Lidová kultura. In: Hurt, R. a kol.: Kyjovsko.Musejní spolek v Brně, 1970. 4 Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. Slovácko. Dolňácko. Popisy tanců ke stejnojmenné kazetě. Zpracovala: Jelínková, Z., ÚLK Strážnice, 1996. 5 Jeřábek, R.: Etnografická diferenciace. In: Slovník české hudební kultury, s. 193-201. Praha: Supraphon, 1997. 2

7

Velmi často je částí Kyjovska označována i oblast Ždánicka s obcemi Archlebov, Dambořice, Dražůvky, Lovčice, Násedlovice, Nechvalín, Nenkovice, Ostrovánky, Silničná, Stavěšice, Strážovice, Uhřice, Věteřov, Zdravá Voda, Žarošice, Ždánice, Želetice.6 Odlišnost historického vývoje obou částí Kyjovska zapříčinila rozdíly některých rysů lidové kultury mezi nimi, a to zejména v nářečí, v podobě mužského kroje a v řadě projevů folklorního charakteru. Navzdory těmto odlišnostem převažuje v lidové kultuře severního i jižního Kyjovska řada společných znaků.

6

Hrabalová k nim připojuje i Šardice a Bohuslavice.

8

Obr.1 Vymezení Kyjovska podle autorů publikace Verbuňk na Kyjovsku (ÚLK Strážnice, 2000).

9

Obr. 2 Vymezení Kyjovska a Ždánicka podle O. Hrabalové (Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, svazek II, Kyjov, 1998).

10

1.2 Z historie regionu Kyjovsko je region s pestrou minulostí, což dokazují bohaté archeologické nálezy již z doby pravěké, historicky velmi cenné světské i církevní stavby, ale i zachovalá lidová architektura a s ní spojený folklor a stále živé a pestré tradice lidové kultury. Historii regionu popsal ve své publikaci Frajárka František Synek7, podrobněji tuto problematiku rozpracovali Matěj Urban8 a Vl. Ondruš9. Uvedené publikace se mi staly základním teoretickým pramenem pro zpracování této kapitoly, doplňující informace jsem nalezla v knize vydané Městským úřadem v Dubňanech10. Prvním historickým národem obývajícím tento kraj byli Keltové. Doba jejich příchodu však není přesně známa. Asi v polovině 1.století před Kristem se zde usídlili germánští Markomani a Kvádové, později Langobardi. I když mají archeologové důkazy o dřívějším výskytu Slovanů na tomto území, v historických pramenech se o nich zmínka před 6.stol. po Kristu nevyskytuje. Je nepochybné, že Kyjovsko nejen náleželo k Velké Moravě, ale bylo přímo součástí jejího centra. Prameny dokazují

misionářské působení sv. Cyrila a Metoděje v mnoha

zdejších osadách. V této době byl pravděpodobně vybudován i kostel a klášter sv. Klimenta u Osvětiman a kostely v Kostelci, Vracově, Ježově, Kyjově a Uhřicích, které byly zničeny po pádu Velkomoravské říše kolem roku 906 výbušnými Maďary. Po vládě Boleslava I. se Moravy až do roku 1029 zmocnili Poláci. Kraj byl zpustošený a zanedbaný, počet obyvatel se výrazně snížil. Lid postupně začíná obnovovat zaniklé osady nebo budovat osady nové (první zmínka pochází z roku 1126 o Kyjovu). Svobodného obyvatelstva ubývalo, protože mnozí utíkali pod ochranná křídla šlechty nebo klášterů. Tím se neustále rozšiřoval stav poddaných sedláků. Roku 1180 nechal opat hradišťského kláštera postavit v Kyjově kamenný kostel, čímž se stal Kyjov na dlouhou dobu církevním střediskem celé oblasti. Nabýval postupně i významu kulturního a obchodního. Za válek Přemysla II. se sousedy v letech 1252-1253 a 1271-1273 obdržel Kyjov pro svou výjimečnost právo ohradit se zdí a příkopem. Stal se tak jedním z nejstarších opevněných měst na Moravě.

7

Synek, F.: Frajárka. Portrét života a osudů slovácké obce Svatobořice-Mistřín. Svatobořice-Mistřín, 1997. Urban, M.: Z dějin Kyjovska. In: Na našem Slovácku. Kyjovsko a Ždánsko v souborném popisu, svazek III, str. 9-40, Kyjov 1936. 9 Ondruš, V. : Společenský vývoj. In: Kyjovsko. Musejní spolek v Brně, 1970. 10 Kol. autorů: Dubňany. Minulost a současnost moravskoslováckého města. Dubňany: MěÚ Dubňany, 1999.

8

11

V následujících letech Kyjovsko celkem úspěšně ustálo německou kolonizaci a dalšího rozkvětu a blahobytu se dočkalo za vlády markraběte Jana Jindřicha (1349-1375). Husitství se šířilo obrovskou rychlostí a již roku 1416 se začalo zavádět přijímání podobojí. U Nedakonic byl zbudován po vzoru českého Tábora Nový Tábor. Baštou husitství se na dlouhou dobu stala obec Milotice. Jelikož byl tento kraj sídlem vůdců moravského husitství, byl v době husitských válek intenzivně napadán a pleněn. Nejtěžší rána dopadla na Kyjovsko v červenci roku 1431 vpádem Albrechta Rakouského. 500 osad lehlo popelem, byl dobyt Kyjov a v plamenech skončilo 50 zajatých kyjovských měšťanů. Po husitských válkách se zvětšily rozdíly mezi pány a rytíři, vrchnost nutila sedláky robotovat na zabraných pozemcích zpustlých osad, kterých nebylo na Kyjovsku málo. Po klidném období vlády Jiřího z Poděbrad sem vtrhl roku 1467 uherský král Matyáš Korvín. Za jeho barbarského řádění bylo zpustošeno mnoho osad, Kyjov byl blízko zániku. Ovšem, když se Matyáš zmocnil Moravy a zjistil význam Kyjova, uvědomil si, že přízeň zdejších lidí může být důležitým pojítkem mezi Moravou a Uhrami. Daroval tedy městu právo odúmrti11 a právo na dva výroční trhy. Během 16.století přešla velká část obyvatelstva k Jednotě bratrské, nejčastější bratrské synody (sněmy) se konaly od roku 1547 v Žeravicích. Díky dobře vedeným bratrským školám vzrůstal význam vzdělání, mravního a duchovního života obyvatelstva. Roku 1548 se Kyjov stává královským městem a zaznamenává další rozvoj. Nastal „zlatý věk“ Kyjova. To se však změnilo roku 1600, kdy lidé v důsledku neúrody začali strádat hladem. Od roku 1605 zaznamenáváme několik vpádů Bočkajovců spojených s pleněním a vypalovaním Kyjova a okolních obcí a zavlečením morové nákazy. Nejhorší následky však v kraji zanechala třicetiletá válka končící až Vestfálským mírem v roce 1648. Hned na jejím počátku zde v letech 1619-1623 řádily tlupy Maďarů, Tatarů i Turků. Vypleněné vesnice byly následně kolonizovány lidem z různých koutů Čech, ale i ze Slovenska, Slezska a Polska. Po bitvě na Bílé hoře byli vyhledáváni a tvrdě trestáni moravští viníci povstání, z nichž některým se podařilo uprchnout do ciziny. Dekretem ze 17. září 1622 byli ze země vypovězeni novokřtěnci a roku 1628 všichni, kteří nechtěli přestoupit na katolickou víru. U nás toto nařízení nejvíce postihlo Jednotu bratrskou. Po další vlně bídy a moru zpustlo velké množství osad (například Kelčany, Mistřice- starý Mistřín). Zbylé

11

Pokud zemřel svobodný a bezdětný měšťan bez blízkých příbuzných a neměl sepsaný testament, jeho majetek připadl vrchnosti. Na základě Korvínova privilegia tento majetek (odúmrť) připadl městu a byl použit k jeho opravám a zvelebování.

12

osady se dlouho a těžce vzpamatovávaly, aby pak v druhé polovině 17.století (1663-1683) znovu čelily vpádům Turků a Tatarů. Roku 1706 bylo Kyjovsko pustošeno nájezdy uherských povstalců Kuruců. Těm se však Kyjov dobýt nepodařilo, úspěšní nebyli ani při boji o zámek v Miloticích. Za války o rakouské dědictví vyplenili a vydrancovali Kyjov Prušáci. Po třicetileté válce se staly požadavky na poddané neúnosnými, mnozí ze zoufalství utíkali, nejčastěji na Slovensko. Katolická církev měla zpočátku málo kněžstva a lid se katolizaci bránil. Vypovězením nekatolíků se značně snížila úroveň školství a všeobecného vzdělání. Učiteli se stávali nejčastěji vysloužilí vojáci, řemeslníci nebo chalupníci. Na vesnicích i ve městech se však ještě tajně ukrývali novokřtěnci i členové Jednoty bratrské, kteří udržovali kontakty se svými souvěrci na Slovensku. Úlevu zažíval lid v druhé polovině 18.století za vlády Marie Terezie a Josefa II. Roku 1775 byla robotním patentem zmírněna robota, 1.listopadu 1781 se pak císařským patentem zrušilo selské nevolnictví. Z hlediska náboženského je ovšem velmi významný toleranční patent (vydán v říjnu 1781), který dovoloval vedle náboženství katolického i náboženství evangelické. Mnoho tajných Bratří se nyní začalo hlásit k evangelictví. S přibývajícím počtem far vzrůstalo i množství škol a byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let. Stinnou stránkou tohoto období je výrazná germanizace jak ve školství, tak ve sférách úředních, němčina postupně pronikala i do nejnižších vrstev obyvatelstva. Oporou germanizace byli také Židé, kteří se sem v hojné míře přistěhovávali. Během napoleonské války táhla Kyjovskem roku 1805 a 1808 rakouská, ruská a francouzská vojska, na přelomu 18. a 19.století zde navíc řádily zhoubné požáry a mezi lety 1831 a 1866 lid opakovaně napadla cholera. Neutěšené podmínky a hmotné poměry obyvatelstva se zlepšily po roce 1848, kdy došlo ke zrušení poddanství i roboty. Obce získaly samosprávu, země byla rozdělena na okresy a Kyjov se stal sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu. Rozvoj politického a kulturního života nastává po roce 1860. Téměř ve všech obcích byly zřízeny školy, v nichž se vyučovalo v duchu národního uvědomění. Byly zakládány i různé tělovýchovné a vzdělávací spolky a peněžní ústavy12. Německá správa neměla šanci se v těchto podmínkách udržet. S osudy obyvatel kyjovských obcí si krutě zahrála I.světová válka (1914- 1918). Rodiny postrádaly mužskou sílu, vojenskou službu nastupovali i ti, kteří ještě k odvodu jít 12

Roku 1864 byl v Kyjově založen Čtenářský spolek, o sedm let později Jednota sokolská. Občanská záložna zbudovaná v Kyjově roku 1873 dala podnět ke vzniku dalších záložen v okolních obcích.

13

neměli. Ceny potravin stoupaly, zásoby obcí se snižovaly, probíhaly sbírky starých kovů na výrobu zbraní. Za těchto neutěšených podmínek vzkvétal černý trh. Dubňany a okolí navíc postihl drůbeží mor. Podobnou situaci prožívali lidé za II.světové války (1939-1945), v níž museli

mnohá příkoří protrpět zejména židé. V obcích vznikalo množství organizací

odbojových hnutí, propukaly stávky na dolech, lidé se snažili bojkotovat výrobu pro Německo. Reakcí na tuto situaci bylo zakládání fašistických organizací a tvrdé postihy viníků. S nástupem socialismu (1948) probíhá rozsáhlé znárodňování majetku a živností v soukromém vlastnictví a zakládání Jednotných zemědělských družstev. V srpnu roku 1968 dochází k odsuzovanému vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Přelomový rok 1989, a s ním nabytá svoboda a demokracie, zahájil další období rozvoje měst a obcí regionu a kulturního dění v něm.

14

Obr.3 Mapa znázorňující zaniklé osady a staré dopravní směry na Kyjovsku. (Hurt, R. a kol.: Kyjovsko, Musejní spolek v Brně, 1970).

15

1.3 Vlivy působící na lidovou kulturu a regionální povědomí Lidé museli v minulosti čelit mnoha krutým nájezdům a vpádům nepřátel, ale i přírodním katastrofám a dalším nepřízním osudu, což velkou měrou zformovalo jejich povahu. Neustálá nejistota, strach, tvrdá práce a mnohdy velmi neutěšené životní podmínky zapříčinily trpělivost, nebojácnost, poddajnost, ovšem i lstivost, bujarost a hrdost slováckého lidu. Tato osobitá povaha bývá mnohdy označována výstižným termínem „hrdá slovácká krev“. Upevnila vůli uchovávat dědictví předchozích generací. Slovácká krev se nejvýrazněji odráží v pestrých barvách lidového oděvu. Veškeré životní pravdy, moudrost a zkušenost řady generací nalezneme v nepřeberném množství písní, pranostik a pořekadel. Slovácký lid hledal odjakživa sílu a povzbuzení prostřednictvím víry a zbožnosti13, která v této oblasti přetrvává v hojné míře dodnes. Žádné společenství lidí nedokáže žít zcela izolovaně tak, aby se vyhnulo všem vlivům z okolního prostředí, to platí i pro Kyjovsko- v minulosti oblast prolínání mnoha obchodních cest, útočiště vystěhovalců a nový domov osídlenců. Vlivy, které působily (ať už po dlouhou dobu nebo jen krátce) na místní obyvatelstvo, hrají podle mého názoru v lidové kultuře významnou roli, kterou nelze opomenout. Inspiraci a zároveň informace pro tuto kapitolu jsem nalezla v publikacích Josefa Jančáře a kol.14, Jana Húska a kol.15, Jiřího Hanzala16, Martina Ševely17, Františka Synka18, v novinových článcích a ve vyprávění pamětníků. Velkým přínosem pro kyjovskou kulturu, ale i řemesla a vinařství, byl příchod novokřtěnců (habánů) v 1.polovině 16.století z Německa. Duchovním vůdcem sekty se stal Dr. Balthasar Hübmayer šířící myšlenku nutnosti opakovat křest dětí. Svými názory se novokřtěnci přikláněli zejména k českým bratřím, uznávali pouze křest dospělých, svátost oltářní a stav manželský. Prosluli svou mírností, zbožností a poslušností, doslovně dodržovali a ctili znění Bible. Pro svou přičinlivost a pracovitost byli u vrchnosti velmi oblíbeni. Vynikali mezi nimi ranhojiči, obchodníci, vinaři, tkalci, kováři, nožíři, zejména však hrnčíři, kteří lidovou kulturu obohatili o svou specifickou džbánkařskou produkci. Důsledně také 13

Při sčítání lidu roku 1930 se z celkového počtu 54 387 nejvíce obyvatel (přes 90 %) hlásilo k vyznání římsko- katolickému, pouze necelé 2% tvořili lidé bez vyznání. (viz. Klvaňa, J.: Moravské Slovensko I. Praha, 1922) 14 Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, J.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2000. 15 Klvaňa, J.: Moravští Chorváti. In: Moravské Slovensko I. Praha, 1922. 16 Hanzal, J.: Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004. 17 Ševela, M.: U žúdra. Brumovice: Carpe diem, 2003. 18 Synek, F.: Frajárka. Portrét života a osudů slovácké obce Svatobořice-Mistřín. Svatobořice-Mistřín 1997.

16

dodržovali společné užívání majetku. Výjimkou nebyla společná hospodářství až několika stovek osob. Zatímco v Německu byli novokřtěnci vypleněni už roku 1535, u nás se udrželi až do roku 1622, kdy byli vypovězeni. Za zmínku stojí i bezmála čtyřsetletá existence charvátské menšiny na jižní Moravě. Charváti začali během 16.století opouštět svou vlast a kolonizovat území maďarskorakouského a slovensko-moravsko-rakouského pohraničí zpustošeného tureckými nájezdy. Největší koncentrace Charvátů byla zaznamenána v oblasti kolem Břeclavi, čistě charvátské obce (Dobré Pole, Nový Přerov a Frélichov) se nacházely v německém obklíčení na Mikulovsku, dobové prameny však potvrzují výskyt Charvátů i na Kyjovsku. Svědčí o tom mnohá typická příjmení, například Valkovič, Krekovič, Gregorovič, Jankovič, Ivičič, Vaculovič a další. Zpočátku se snažili uchovat si svou mateřštinu-charvátskou čakavštinu, byli nuceni čelit tvrdému poněmčování, aby se nakonec přizpůsobili zdejší „slovenštině“.19 Ovšem například charvátský výraz „erteple“ (brambory) se na Slovácku používá dodnes. „Nadělal sem se jak magar (popř. magarec-charvátsky mezek)“- tak se vyjadřují obyvatelé kolem Kyjova. Odborníci usuzují, že si Charváti s sebou přinesli z domoviny také typické chorovodné balkánské tance, ovšem zprávy z počátku 19.století už poukazují na příbuznost, dokonce téměř shodnost, tanců Moravských Charvátů na Mikulovsku, tanců na Podluží, na rakouském Moravském Poli i na Kyjovsku. Jeden z popsaných tanců Moravských Charvátůvyskakování chlapce s potlesky pravou rukou na patu pokrčené pravé nohy, ostatní chlapci stojí v půlkruhu a tleskají mu při výskocích do rytmu- se nápadně podobá mužskému tanečnímu projevu na Podluží (HOŠIJE), či na Kyjovsku (PO HOLÉNCE, FUNTY). Na stejném principu je založena i tzv. SKOČNÁ z hanáckého Slovácka. Velmi nápadná je také podoba starého kyjovského vyvazovaného fěrtochu (zástěra u ženského svátečního kroje), nejčastěji vyšitého bílou, žlutou a červenou přízí, a charvátského „fěrtuchu“. Z těchto fěrtuch přešla moda na fěrtúšky dubňanské a kyjovské kolem r.1850.20 Přestože…nejvíc podoby mezi Chorváty zdejšími a Podlužáky…je dosud v kroji a můžeme směle říci, že kroj chorvátský je původním starým krojem na Břeclavsko převzatým a později málo přeměněným…víme také, že kroj tento, svěčných, veselých, pestrých barev šel nejen na Podluží, ale i dále na sever a červené nohavice pokračovaly do nedávna pozvolna až do Svatobořic. Až sem a do Milotic nosí se také velké čtyřhranné obojky ženské. Ještě dále na

19

Ve starší literatuře je oblast Slovácka označována též jako Moravské Slovensko, proto bývá jazyk zdejšího lidu nazýván i slovenštinou. 20 Klvaňa, J.: Moravští Chorváti. In: Moravské Slovensko I., Praha 1922, s.840.

17

sever od Kyjova až k Bukovanům a Břesovicím nosily se plátěné, černomodré, krásně vyšívané fěrtůšky s krajkami chorvátskými před r.1867 červenomodře (chorvátsky) a po roce tomto červenozeleně (uhersky) proplétanými…21 Moravští Charváti se sice do jisté míry moravské kultuře přizpůsobili, nesporný je však jejich výrazný vliv zejména na podobu lidového kroje na Podluží, který se zpětně promítá v lidovém oděvu kyjovském z důvodu přebírání některých líbivých prvků kroje právě z Podluží. Ti, kteří postupně neasimilovali se svými slovanskými sousedy, a udržovali si svůj jazyk a kulturu, podlehli za druhé světové války, kdy se ocitli na území Velkoněmecké říše, germanizaci. Zbývající rodiny byly po osvobození Československa rozsídleny do pohraničních oblastí, v nichž nadobro ztratily soudržnost. Neztratil se ovšem zájem o tuto menšinu a její kulturu, o čemž svědčí mimo jiné činnost Národopisného souboru Pálava z Mikulova, v jehož repertoáru nalezneme tance Moravských Charvátů v zrekonstruovaných krojích. V roce 2001 nahrála Cimbálová muzika Pálava společně s Gajdošskou muzikou Pálava a Cimbálovou muzikou ZUŠ Mikulov CD s názvem Imala sam miloga22, obsahující i několik písní Moravských Charvátů. Významnější snahy o obnovu lidové kultury této menšiny v současné době na Kyjovsku jsem bohužel nezaznamenala (snad proto, že nejvýraznější osídlení bylo zaznamenáno právě na Mikulovsku a v okolí Břeclavi). Tanečním projevem Moravských Charvátů se zabývala i Zdenka Jelínková23, za zmínku stojí práce Ivana Dorovského24 nebo Richarda Jeřábka25.

21

Klvaňa, J.: Moravští Chorváti. In: Moravské Slovensko I., Praha 1922, s.840. Cimbálová muzika Pálava, Gajdošská muzika Pálava, Combálová muzika ZUŠ Mikulov: Imala sam miloga. TONSTUDIO Jaromír Rajchman, Dolní Bojanovice, 2001. 23 Jelínková, Z.: Lidový tanec Moravských Chorvatů na Mikulovsku ve vztahu k sousedním oblastem. In: Slovácko, 1996, str. 41. 24 Dorovský, I.: Charváti ještě žijí mezi námi. Společnost přátel jižních Slovanů v České republice. Brno, 1996. 25 Jeřábek, R.: Moravští Charváti – dějiny a lidová kultura (antologie). Brno, 1991. 22

18

Obr. 4 Píseň Moravských Charvátů Povi ti mi draga mila. Příloha k CD Imala sam miloga.

V době vlády Marie Terezie (2.polovina 18.století) přišli osídlit zpustošené vsi na Slovácku francouzští osadníci, později začali zakládat i osady nové. Nejhustší osídlení bylo zaznamenáno na rozhraní Kyjovska a hanáckého Slovácka. V novém prostředí se však osadníci cítili velmi nesvobodně a marně bojovali proti ekonomickému útlaku vrchnosti. Postupně zcela asimilovali se zdejším lidem, ale jejich přítomnost nám dodnes dokazují zvláštní počeštěná příjmení, např. Bíza, Demela, Dýma, Latúr, Mason, Peti, Žalia a další. Problematika soužití s Romy je ožehavou a citlivou otázkou nejen současnosti. Romové s námi odjakživa žili, žijí a žít budou. Jejich odlišný způsob života, žebříček hodnot, charakter a temperament je pro mnoho lidí nepřípustný a nezřídka vyvolává vážné konflikty, ani jim ovšem nemůžeme upřít jistou míru vlivu na naši kulturu a mínění. Za pravlast Romů byl dlouhou dobu mylně považován Egypt, dokonce i sami Romové byli o tomto tvrzení přesvědčeni.26 Až pozdější výzkumy prokázaly, že jejich původ je nutno hledat v Indii. Zpočátku byli Romové přijímáni kladně. Svým kočovným způsobem života a tvrzením o křesťanském, egyptském původu, získali u obyvatelstva pověst poutníků a s ní i podporu a přátelské přijetí. Když se však ukázala pravda, začali být Romové pronásledováni a trestáni (vydávání proticikánských patentů, vypalování cejchu RMO- relegatus Moraviae-

26

Další z mnoha teorií označují Romy za potomky pronásledovaných německých Židů, příslušníky tatarské hordy, případně za tuláky, uprchlíky, zběhy a zločince pocházející z nejnižších vrstev společnosti. Objevovaly se i primitivní teorie prosazující názor, že Romové jsou přímými potomky ďábla. (viz. Hanzal, J.: Cikáni na Moravě v 15. až 18.století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004)

19

„vypovězen z Moravy“, uřezávání uší, věznění, hrdelní tresty, označování Romů za „vogelfrei“- mohli být kýmkoliv beztrestně zastřeleni…). 27 Nejstarší zmínka o výskytu Romů v Evropě spadá do roku 1068, na Moravě (konkrétně ve Znojmě) se pak poprvé objevili v roce 1417. Roku 1755 je zaznamenán pobyt rodiny Danielovy ve Ždánicích. Mezi převažující u nás zaznamenaná příjmení patří Daniel, Ištván a Holomek, příjmení Charvát bylo pravděpodobně převzato z označení Moravských Charvátů. První zmínky o usazení rodiny Holomkových (původem z Uher, na Moravě rod doložen již od roku 1740) a jejího širokého příbuzenstva ve Svatobořicích nacházíme roku 1804. O dva roky později byla jejich osada Hraničky napadena a vypálena chlapci ze Svatobořic. Soud nařídil obci nahrazení veškerých škod a dočasné ubytování Romů. Další konflikty a spory o romskou osadu mezi Kyjovem a Svatobořicemi musel řešit během první světové války Nejvyšší vídeňský soud. Ten přiřkl Kyjovu jednu romskou rodinu sídlící na hranicích Kyjova a Svatobořic, ostatní rodiny připadly obci Svatobořice. Zde se v této době nacházelo také útočiště uprchlých haličských Židů a Ukrajinců. O definitivní ukončení konfliktního soužití se roku 1941 zasloužilo vládní nařízení o vystěhování Romů ze Svatobořic. Mnoho životů skončilo v koncentračních táborech a plynových komorách.28 Důkazem o nezlomnosti a národní hrdosti slováckého lidu je i skutečnost, že se v době největšího strádání materiálního i duchovního dokázal semknout, vzájemně podpořit a projevit svou sílu a úctu k tradici. Tak vznikla například kniha Martina Ševely U žúdra (Svatobořice 1943), rodáka z Mistřína, velkého odpůrce války a násilí. Kniha obsahující autorovo láskyplné vyznání rodnému kraji zahrnuje rozsáhlý obrazový materiál pořízený s pomocí mistřínské a svatobořické chasy v letech 1942-1943. V době vydání obsahovala první barevné fotografie vůbec. Pouhý rok po vydání knihy byl Ševela zatčen gestapem a roku 1945 zahynul v koncentračním táboře Hamburg-Neungamme. 17. září 1942 byl na hranicích katastru Kyjova a Svatobořic zřízen v rámci tzv. Akce E (Aktion Emigranten) internační tábor. Gestapo se tímto krokem snažilo zpřetrhat kontakty českých bojovníků, vysazovaných letadly zpět do Protektorátu Čechy a Morava, s rodinami dalších českých emigrantů. Objekt, který původně sloužil jako kolonie pro uprchlíky 27

Existovali však i „trpění cikáni“- Romové tolerovaní na panství pouze díky dobré vůli vrchnosti, za což jí děkovali svým proslulým kovářským uměním. (viz. Hanzal, J.: Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004) 28 Dvě romské písně zapsané podle zpěvu Emílie Machálkové, roz. Holomkové (nar. 25.11.1926) publikovala ve svém zpěvníku Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka , sv.II. Olga Hrabalová. Písně Mre churde čavore a Denáš, more, denáš se paní Machálková naučila od svého dědečka Pavla Holomka (nar. 1880), který zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi.

20

z Haliče, Židy a Ukrajince, se stal přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů a jeho existence byla ukončena až 12. dubna 1945. Šlo o jediný internační tábor tohoto typu na území protektorátu, s nejdelším trváním. Táborem prošlo zhruba 3000 vězňů, mezi nimi bylo asi 54 dětí. Jedním z vězňů byl také známý hudební skladatel, pedagog a klavírista Václav Kaprál (1889-1947), který zde ve velkém emočním vypětí složil Českou mši svatobořickou.29 Z tábora se dostal až po jeho zrušení se značně podlomeným zdravím.

Obr. 5 Kyrie z České mše svatobořické (alt).

29

Mše sestává z částí Kyrie, Gloria, Věřím, Svatý, Požehnaný a Beránku boží, rozepsaných pro smíšený pěvecký sbor s doprovodem varhan.

21

Obr.6 Pavel Holomek- vajda cikánské osady Hraničky. Úřad vajdy, který nebyl dědičný, představoval povinnost udržovat mezi podřízenými Romy na panství kázeň a pořádek.

22

2. CHARAKTERISTIKA NÁŘEČÍ REGIONU První ( i když ještě ne zcela přesné) pokusy o rozdělení a systematické utřídění nářečí na Kyjovsku zaznamenáváme již v pracích A.Vojtěcha Šembery30, Františka Bartoše31 nebo Františka Trávníčka32. Podrobnější a přesnější informace o této problematice později podávají ve svých monografiích například vlkošský rodák Maxmilián Kolaja33 a profesor kyjovského gymnázia Jaromír Bělič34. Teoretickým východiskem pro zpracování této problematiky mi byla již zmíněná monografie Maxmiliána Kolaji, zpěvník Olgy Hrabalové35, publikace o Dubňanech36, třetí svazek vlastivědného sborníku Na našem Slovácku37 a vyprávění pamětníků. Rozšíření jednotlivých nářečí na našem území se neshoduje se správně-politickým rozdělením, nelze je zařadit pod určitý okres. Nářečí je velmi rozmanité, prolíná hranicemi okresů. I v rámci jednoho okresu můžeme nalézt pestrou paletu jazykových prostředků, výrazné rozdíly lze postřehnout dokonce i v rámci dvou sousedních obcí, což je typické i pro kyjovský region. Jednotlivá nářečí se zde liší z hlediska hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví i skladby. M. Kolaja věnuje velkou pozornost jazykovým zvláštnostem jednotlivých obcí regionu a na základě vlastního dlouhodobého terénního výzkumu vymezuje ve své práci 11 skupin nářečím si přibližně odpovídajících obcí38. Abych však nezacházela příliš do podrobností,

30

Šembera, V.A.: Základové dialektologie československé, 1864. Bartoš, F.: Dialektologie moravská I., II., 1886-1895. 32 Trávníček, F.: O českém jazyce, 1924. 33 Kolaja, M.: Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku. In: Na našem Slovácku, sv. II. Kyjov, 1934. 34 Bělič, J.: Dolské nářečí na Moravě, 1954. 35 Hrabalová, O.: Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, sv.I. Kyjov, 1998. 36 Kol. autorů: Dubňany. Minulost a současnost moravskoslováckého města. Dubňany: MěÚ Dubňany 1999. 37 Šťastná, B.; Martincová M.: Pověsti. In: Na našem Slovácku, sv. III. Kyjov, 1936. 38 1.skupina: Vlkoš, Skoronice, Kelčany 2.skupina: Vracov 3.skupina: Medlovice, Újezdec, Hostějov, Osvětimany 4.skupina: Ježov, Žádovice, Skalka, Labuty, Vřesovice, Žeravice, Syrovín, Kostelec, Hýsly, Moravany, Čeložnice 5.skupina: Koryčany, Bohuslavice, Jestřabice, Blišice, Stupava, Lískovec 6.skupina: Bukovany, Sobůlky, Strážovice, Boršov, Nětčice, Ostrovánky, Kyjov 7.skupina: Šardice 8.skupina: Želetice, Věteřov, Stavěšice, Nenkovice, Násedlovice 9.skupina: Ždánice, Lovčice, Nechvalín, Dražůvky, Archlebov, Žarošice, Uhřice, Dambořice 10.skupina: Svatobořice, Mistřín, Karlín 11.skupina: Milotice, Vacenovice Základem, z něhož Kolaja při popisu vychází, a podle kterého nářečí porovnává, je jeho rodné nářečí vlkošské. 31

23

držím se obecně platného pravidla, že na Kyjovsku a Ždánsku můžeme vymezit tři základní typy nářečí: - moravskoslovenské (Vacenovice, Milotice, Svatobořice-Mistřín, Karlín) - hanácké (Ždánice, Lovčice, Nechvalín, Dražůvky, Archlebov, Žarošice, Uhřice, Dambořice) - dolské (ostatních 38 obcí z celkových 51), které je považováno za syntézu výše jmenovaných nářečí.

K poznání a pochopení základních rozdílů zdejšího nářečí předkládám pro srovnání jazykových zvláštností texty lidových písní jako reprezentantů jednotlivých nářečních skupin:

Ty milotské zvony39

Milotice

(nářečí moravskoslovenské)

1. Ty milotské zvony pěkně vyzváňajú lidé povidajú, co to znamenajú?

2. Jedni povidajú: pútničkové idú druzí povidajú: pochovávat budú.

39

Hrabalová , O.: Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, svazek I., s.859. Kyjov, 1998.

24

Smrtná neděla (obchůzková koleda) 40

Ždánice

(nářečí hanácké)

Smrtná neděla, kdes klíče poděla? Dala sem jich, dala svatýmu Jiří, svatý Jiří stává, zem odemykává, aby tráva růstla, tráva zelená, růže červená. Velkonočko milá, Kdes tak dlóho byla? U studýnky, u rubínky. Cos tam dělávala? Ruce nohy umévala. Čím ses utírala? Lístečkem, lístečkem, červeném šátečkem. Hara, hara, hara, shořela nám fára blízko pivovára. Poď, matičko, z lóčky, Dé nám troško móčky. Zdá-li se ti maličko, přidé ješče vajíčko. Zdá-li se nám ješče míň, přidé ješče kus slanin.

40

Hrabalová, O.: Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, svazek I, s.785-786. Kyjov, 1998.

25

Přinďa do krámu41

Kyjov

(nářečí dolské)

1. Přinďa do krámu, s milým sem stála a přinďa domů, mama mně lála.

2. Nelaj, mamulko, nelaj mně více, kúpíš ně nový bílý střevíce.

3. Střevíčky bílý, ty sú mně milý, ten šelma kočí klobúčkem točí.

Krása, rozmanitost a pestrost mluvy zdejšího lidu nám zůstala zachována nejen v lidových písních, ale také v pořekadlech, příslovích, pranostikách, pověstech a dalších útvarech ústní lidové slovesnosti. Odráží se v nich životní pravdy, moudrost a zkušenost mnoha předchozích generací. V celém regionu zaznamenáváme v podstatě stejné myšlenky, které jsou však vyjádřeny v různých podobách a formách.

Mnoho oblíbených ( a mnohdy úsměvných) rčení a přirovnání je zde používáno dodnes: Tá tvoja řeč nemá ani konca, ani kraja. Bez peněz před muziku nelez. Hledí jak tele na nové vrata. Ide mu to jak psovi pastva. Kdo sa ptá, nerad dá. My o vlku a vlk za dveřama. Tahne sa jak smrad. Točí sa jak Kača v čepici. Už má dušu v péří. Vyhybá sa práci jak čert křížu. Je zelený jak sedmica. No ty sas ale vycajchnoval! Hlúpý, kdo dává, a eště hlúpější, kdo nebere. Plétl koše s baňama. Stójí jak svatí za Dubňanama. Mám hlavu jak škopek. Rozumíš temu jak koza petrželí. Splačeš nad tým jak Kristus Pán nad Jeruzalémem.

41

Hrabalová, O.: Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, svazek I., s.792, Kyjov 1998

26

Následkem vzájemného škádlení obyvatel jednotlivých obcí se v mluvě ustálila také mnohá ironická pojmenování. Tak se například Archlebovským říkalo škopaři (vozívali do Rakous škopky), Nětčickým šnůrkaři, Milotickým pýři, Dubňanským metlaři (vyráběli z proutí metle), Mistřínským srnci, Dambořickým midáci (podle „mi dé“- dej mi)…Mnoho posměšků vzniklo právě na základě rozporů v nářečí. Slováci, obyvatelé obcí Vacenovice, Milotice, Svatobořice, Mistřín a Karlín, mluvící skutečným slovenským nářečím, mnohdy nazývali své sousedy, kteří se nehlásili k žádnému kmenovému označení, k jejich nelibosti Hanáky. Strážovským tak díky jejich obvykle používaným tvarům „dělají, mají“ (oproti „dělajú, majú“) začali Slováci dokonce říkat Češi. Ve slovníku města Dubňany a okolí42 nalezneme spoustu zajímavých výrazů: aldamáš: hostina na konci práce (např. při mlácení, dračkách) banovat: litovat blafkat: štěkat čepák: nádoba na vodu firhaňky: záclonky guča: boule (např. na čele) hachla: nářadí na česání konopí (i nadávka ženě) jarmak: trh jojky: boty na polní práci do písčité půdy v Dubňanech kosn, kostn: ozdobný šatník na slovácké oblečení žen krúžlat: okrajovat legátka: židle maštal: stáj pro dobytek obskúňat: okukovat poklúzat: krmit dobytek i drůbež rozglábený: rozevřený šporhelt: kuchyňský sporák, kamna vycajchnovat sa: neohroženě vystoupit, nebát se, pěkně se obléci zapleščit: zabít žgrindat: slintat

42

Kol. autorů: Dubňany. Minulost a současnost moravskoslováckého města, s.154-156. Dubňany: MěÚ Dubňany, 1999.

27

Kyjovský kraj není na pověsti moc bohatý. Některé podávají spíše etymologický výklad místního názvu než tajuplný děj, jiné se zase nápadně shodují s pověstmi z jiných míst. Několik pověstí bylo zapsáno a vydáno například ve vlastivědném sborníku Na našem Slovácku43:

O znaku města Kyjova

Mnoho let uplynulo od té doby, kdy nepřátelské vojsko obléhalo Kyjov. Nepřátelé vyhrávali. Ve chvíli, kdy kyjovští občané se již vzdávali naděje na vítězství, napadla jednomu z nich spásná myšlenka, aby se všichni ozbrojili kyji a společně bránili. Nepřátelé překvapeni nestačili odrážeti rány útočníků a tak se stalo, že Kyjov zvítězil primitivní zbraní nad nepřátelskou přesilou. Na památku toho má ve znaku paži, která třímá kyj.

O habánech

Na věteřovském kopci býval prý dříve hrad, který se jmenoval Větrov. Hrad se zbořil a zůstalo prý pod ním mnoho sudů vína a mnoho pokladů, které hlídají „habáni“. Víno prý bylo již tak staré, že se dalo i krájet. Jednou prý se tam vydali tři muži a chtěli najít poklad. Kopali již dlouho, když najednou před nimi cosi vybuchlo- a objevil se habáň. Měl ohnivé oči veliké jako talíře. Jakýsi Matěj Koláček šel první, v rukou měl svěcenou vodu, kterou stále kropil, a křičel: „Zpátky, zpátky!“ Protože tam byla malá díra, museli lézt po břiše. Když se konečně vrátili domů, shledali, že jeden z nich byl od habáňa poškrcen, potom zemřel. Poklady jsou tam dosud, ale nikdo se pro ně neodváží.

Vedle pověrečných povídek, v nichž vystupují hlavně čarodějnice, vodníci, duchové zemřelých a hořící předměty, a pověrečných vyprávění, vztahujících se zejména k šestinedělkám, pastýřům a lidovému léčení, se u starší generace hojně uplatňuje také vzpomínkové vyprávění. Jejich častým obsahem jsou vzpomínky na dobu minulou, způsob života, historické události, zaniklé zvyky apod. Na Kyjovsku se tak šíří například několik vzpomínkových vyprávění o milotickém hraběti Karlu Seilernovi, který chodíval často v přestrojení mezi prostý lid a pokud bylo třeba, také pomáhal.

43

Šťastná, B.; Martincová M.: Pověsti. In: Na našem Slovácku, sv. III. Kyjov, 1936.

28

3. LIDOVÁ KULTURA KYJOVSKA A ŽDÁNICKA Pojem „lidová kultura“ je velmi rozsáhlý, zahrnuje folklorní dědictví materiální i nemateriální podstaty (od tradičních lidových staveb až po lidovou píseň a tanec). Proto se ve své práci zaměřuji pouze na některé prvky lidové kultury Kyjovska a Ždánicka.

3.1 Hudební folklor Hudebním folklorem v obecné rovině se zabývají v publikaci Lidová kultura na Moravě Marta Toncrová a Lucie Uhlíková44, hudebnímu umění Horňácka i Dolňácka je věnována kapitola Josefa Černíka v druhém svazku sborníku Moravské Slovensko45. Podrobnější informace o písních regionu, jejich sběru a interpretaci nalezneme v úvodu zpěvníku Olgy Hrabalové46, v monografii Rudolfa Hurta a kolektivu47, zmínky o hudebním doprovodu a tanečních příležitostech obsahuje i publikace Verbuňk na Kyjovsku48. V této kapitole jsem také zúročila zkušenosti z několikaleté praxe ve folklorním souboru. Hudba, a s ní spojený zpěv, doprovází lidstvo odnepaměti. Jakmile člověk začal ovládat jemnou motoriku, začal si vyrábět nejenom pracovní nástroje, ale i nástroje hudební (mezi nejstarší řadíme pravěké kostěné píšťaly). Hudbou a zpěvem bývaly doprovázeny veškeré obřady- od nejstarších magických rituálů až po slavnostní svatební obřady či výroční obyčeje. Hudební a pěvecký projev se vyznačuje silnou expresivitou a neopakovatelností. Ve výsledku odráží jedinečnost a individualitu osobnosti zpěváka či muzikanta, ale i jeho momentální náladu a psychické rozpoložení. Lidová píseň má v lidské společnosti svoji významnou funkci a postavení zejména jako nositelka léty prověřených životních pravd. Písní lidé vyjadřovali smutek, bolest a utrpení, ovšem i radost či oslavu a výjimečnost události, při které byla produkována. V písních se také odráží dobové poměry a aktuální místní události.

44

Toncrová, M., Uhlíková, L.: Hudební folklor. In: Jančář, J. a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, str. 275-293. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000. 45 Černík, J.: Umění hudební. In: Moravské Slovensko, sv. II, str. 595-661. Praha 1921. 46 Hrabalová, O.: Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, sv.I, Kyjov 1998 47 Bimková, M.; Vetterl, K.: Lidová kultura. In: Hurt, R. a kol.: Kyjovsko. Brno:Musejní spolek, 1970. 48 Kol. autorů: Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, díl I. Mužské taneční projevy. Verbuňk na Kyjovsku, ÚLK Stážnice, 2000.

29

Autoři většinou nejsou známi a podoba písní se přenášením z generace na generaci proměňovala a utvářela. Jedním z hlavních znaků lidové písně je proto její rozmanitost a variabilita. Podoba lidové písně vychází z určitého typového základu a je obohacena o výrazové prostředky, postupy a principy typické pro daný region. Nejstarší doklady o lidovém zpěvu u nás pochází z 11. a 12. století (jde o zákazy zpěvu a tance na hrobech mrtvých). Další (již konkrétní) zmínky o lidových písních pochází z 15. a 16. století. Zatímco v Čechách a oblasti západní Moravy přežívala lidová hudba pod vlivem umělé barokní a klasicistní hudby ( působením zámeckých kapel, v nichž hrávali také lidoví muzikanti), na zbylém moravském území se začaly v hudebním umění tříbit charakteristické regionální zvláštnosti.

3.1.1 Sběr písní Významné postavení mezi sběrateli zaujímá díky svému systematickému záznamu lidových písní Kyjovska a Ždánska Františka Kyselková (1865-1951), členka Moravskoslezského pracovního výboru pro lidovou píseň a blízká spolupracovnice Leoše Janáčka. Výzkumem písní tohoto regionu byla pověřena počátkem třicátých let minulého století. Více než 600 písní v podání 160 zpěváků 34 obcí mělo tvořit samostatný svazek Vlastivědného sborníku Kyjovska a Ždánska. K jeho vydání bohužel nedošlo, písně však zůstaly uloženy v archívu Státního ústavu pro lidovou píseň v Brně. Větší zastoupení zaznamenáváme v řadách příležitostných sběratelů, kteří svůj výzkum většinou soustředili na jednu obec, případně její blízké okolí. Autory nejstarších záznamů vůbec (písní ze Ždánic, Želetic a Žarošic, jež vznikly v rámci tzv.guberniální sběratelské akce roku 1819) jsou otec a syn Josef Bernard Merlíček (1755-1823) a Jan Vincenc Merlíček (1792-1832), učitelé ve Ždánicích a Želeticích. Roku 1819 byl vydán rukopisný zpěvník Jana Barona (1789-1865), mlynáře ze Žarošic. Jeho náplní byly texty dobových umělých písní a písní kramářských. Celkem 86 písní „z Kyjovska“, „okolí Kyjova“ a ze „Ždánicka“ zaznamenal ve třicátých a čtyřicátých letech 19.století František Sušil (1804-1868). Písně z tohoto regionu jsou obsaženy i ve druhé sbírce lidových písní Františka Bartoše (1837-1906), vydané roku 1889. Jejich zápisy mu dodali zejména Martin Zeman, Alois Hrdlička, Karel Urbášek a Jakub Vrbas (1858-1952), řídící učitel a varhaník ve Ždánicích, který začal zapisovat zdejší lidové písně právě z Bartošova popudu. Postupně svoji sběratelskou činnost rozšířil o

30

zvykosloví, rodinné obyčeje, zaměstnání, kroje a další materiál národopisného a vlastivědného charakteru. Soubor asi čtyřiceti písní z Dubňan sestavil podle zpěvu tehdejšího starosty Josefa Chludila a známého dubňanského primáše Štěpána Belky sběratel, spisovatel a malíř Ludvík Kuba (1863-1956). V Dubňanech také působil učitel Josef Vašek (18831940), autor sbírky Staré slovácké písně a tance z Dubňan (Hodonín 1911). Přes 200 záznamů lidových písní z Milotic a okolí poslal Janáčkovi ke zpracování v letech 1907-1911 výtečný muzikant, primáš a kapelník Josef Řihák z Milotic (1868-1948). Je obdivuhodné, že přes polovinu z celkového počtu písní Řihák zaznamenal ve vlastní rodině. Zápisy asi stovky lidových písní ze Svatobořic, Mistřína, Ratíškovic, Milotic, Dubňan a Sobůlek Janáčkovi přispěl i rodák ze Svatobořic Josef Kračmer (1883-1951), technický rada zemského stavebního úřadu v Brně. Desítky písní kyjovského regionu jsou obsaženy i ve zpěvnících sběratele a muzikanta Jana Poláčka (1896-1968). Popisem lidových tanců Kyjovska a Ždánicka, a s ním spojeným sběrem zdejších lidových písní, se bezmála dvacet let (19501970) zabývala taneční pedagožka Milada Bimková (nar.1926). Zápisy lidových písní si pro svoji potřebu prováděli a dodnes provádějí i vedoucí folklorních souborů, lidoví muzikanti a zpěváci, učitelé a mnozí další folklorní nadšenci. Mezi ně patří také Josef Wenzel (1940-1986), Kliment Navrátil (1925-2006), rodák z Bukovan a vzor mnoha začínajících kyjovských verbířů, etnograf Jan Krist (nar.1950) či Jiří Petrů ml. (nar.1953), žák a pokračovatel svého otce Jury Petrů (1922-1984), autor řady zpěvníků lidových písní z Kyjovska. Výsledkem jeho spolupráce s Františkem Synkem je mimo jiné písňová monografie Slovácká svatba na kyjovském Dolňácku (Praha, 1995). Petrů je známým nadšeným propagátorem písní z Kyjovska, který neúnavně pátrá po starých záznamech těchto písní, a tím znovu oživuje jejich téměř zapomenutou krásu. Práce sběratelů lidových písní je zcela závislá na zpěvácích-pamětnících. Čím starší zápisy písní byly, tím méně informací o zpěvácích obsahovaly. Dříve bylo lidové umění bráno jako anonymní projev, osobnost zpěváka a detaily z jeho života stály na pokraji zájmu sběratele. Svými požadavky na sběr písní tento přístup radikálně změnil až Janáček. Ze Svatobořic pocházela Helena Brhlová (1864-1955), u níž zapsala Františka Kyselková 23 písní a

Milada Bimková s Janem Seehákem dalších 13. Rudolf Malík zaznamenal 40

(zejména kramářských) písní u Šimona Svobody (1886-1960) ze Žarošic, 143 písní zazpíval sběratelům člen známého pěveckého rodu Řiháků-Šnajdrů-Šťastných Václav Šťastný (19221997) z Milotic. K dalším významným pamětníkům patří například Fabián Horňák z Nechvalína nebo Kateřina Kováříková z Ratíškovic.

31

Vedle písní anonymních obsahuje kyjovský repertoár také řadu písní, u nichž známe autora. Například píseň V Mistříně na dolině pochází z pera známého mistřínského zpěváka a skladatele lidových písní Jaromíra Měchury (1926-1993), řadu textů lidových písní k tancům ze Svatobořic složil František Bimka (1897-1979), hudebník a organizátor folklorního života v této obci. Pamětníci a starší zpěváci označují za autora jedné z nejoblíbenějších tanečních písní Svatoborský dvorku, svědčí ti dvorkem byt muzikanta Martina Nedbala z Mistřína. Ten údajně chodil za svou milou do Svatobořic do dvora, kam bylo těžké se večer dostat. Píseň tedy musela vzniknout před rokem Nedbalovy svatby, tedy před rokem 1836. František Sušil ji zapsal v Moštěnicích, kam se mohla dostat ze sousedního Vlkoše nebo Skoronic. Tady ji Nedbal s oblibou při muzikách zpíval.

3.1.2 Charakter a funkce písní František Synek ve své publikaci Frajárka z Kyjovska k problematice písní a hudebního folkloru na Kyjovsku mimo jiné uvádí: …Důležitým znakem pro určení národopisných skupin v naší oblasti je určení rozmezí západního (instrumentálního) a východního (vokálního) písňového typu, která územím Kyjovska prochází. Lze je vést od Pavlovských vrchů na jihu Moravy přes vrchovinu Ždánický les, po hřebenech Chřibů severním směrem do nížiny Moravské brány. Z toho vyplývá, že oblast hanáckého nářečí a hanácko-slováckého typu lidového oděvu řadíme do sféry západního písňového typu. Na rozdíl od východněji položených oblastí zde cítíme absenci folklorních projevů typických pro východní písňový typ, např. většího množství tanečních písní, charakteristických točivých párových tanců, převahy písní 2/4 taktu apod. Naopak výrazný podíl a zastoupení zde má folklor taneční a hudební s prvky hanáckými…49 Výše uvedené rozlišení lidové hudby a písní na Kyjovsku bere v potaz zejména kulturní zvláštnosti a vlivy na ně působící. V odborné literatuře se vyskytuje množství dalších hledisek, podle nichž můžeme klasifikaci provádět. Všímáme si například, zda jde o písně táhlé nebo taneční (písně k párovým točivým tancům, figurálním tancům, verbuňkům…), funkce písní (obřadní, pracovní, taneční písně) nebo jejich tematiky (žertovné, vojenské, milostné písně…) a významu určitých písní v životě společnosti. Mezi další hlediska 49

Synek, F.: Frajárka z Kyjovska. Portrét kraje mých snů, str.11. Svatobořice-Mistřín: Vydavatelství Synek František, 2003.

32

rozdělení (spadající do kategorie tematiky) řadíme i míru dějovosti písní, podle něhož rozlišujeme písně epické, lyricko-epické a lyrické. Z výzkumů lidové písně na Kyjovsku a Ždánicku z přelomu 19.a 20.století vyplynulo, že počet durových a mollových nápěvů byl zhruba vyrovnaný, postupem času ovšem převládla tonalita durová. Proměnila se i vokální melodická výstavba písní- od melodiky recitativního charakteru a omezeného tónového rozsahu, až po melodicky i tónově velmi pestré a bohaté písně s velkým tónovým rozsahem. Mollové nápěvy se převážně linou v dvoudobém taktu, zatímco u durových nápěvů je poměr dvoudobosti a třídobosti vyrovnaný. Proměnlivost taktů se (na rozdíl od rytmických českých písní k tanci) objevuje v písních netanečních, táhlých. Růst počtu třídobých písní od první poloviny 20.století je spojen s postupným rozšiřováním dechových kapel a jejich repertoáru s převahou valčíkových skladeb. Vlivem dechových hudeb se také začaly v lidovém dvojhlasu objevovat sexty, hráči cimbálových muzik se však snaží dodržovat hru a zpěv v terciích, v problematických místech raději volí unisono. Mnoho lidových hudebníků ovládalo hru na více nástrojů a podle potřeby hrálo v cimbálové muzice i v dechové kapele, což může být jeden z důvodů zjednodušujícího vlivu na skladebný a interpretační charakter lidové písně Kyjovska a Ždánicka. Z výzkumu zdejší lidové písně lze vyvodit souhrnný závěr: zatímco jižní Kyjovsko si dokázalo udržet starší vrstvu nápěvů bez významnějších změn, severní Kyjovsko a Ždánicko více podléhalo vnějším vlivům, zejména písňové kultuře Hané a Brněnska, melodice písní českých. Tyto vlivy však postupně s prvky písní Podluží a Horňácka pronikly i na Kyjovsko jižní, kde byly přijímány, přizpůsobovány a formovány v konfrontaci s dosavadním osobitým rázem kyjovského hudebního folkloru.

V následující části se zamýšlím nad lidovými písněmi z hlediska tematiky i funkce a pokouším se na základě zkušeností z praxe ve folkloru o výklad bohaté symboliky objevující se v textech písní. Milostné písně tvoří podstatnou část repertoáru lidových písní Kyjovska a Ždánicka. V nich musí mladý milenecký pár čelit mnoha nástrahám, úskalím, nepřízním osudu či rodičů, dívka marně touží po milém, lituje své špatné volby nebo se musí smířit s rozchodem, zradou či nuceným odloučením po odvedení chlapce na vojnu. Mládenecké milostné písně se vyznačují větším furiantstvím, nezřídka musí chlapec o svou milou bojovat s dalšími nápadníky. Velkou překážku ve vztahu dvou mladých lidí představovala i chudoba jednoho z nich.

33

U muziky se většinou hrávaly písně žertovné či pijácké. Rozveselená chasa vzdává hold vínu, šenkýřce i skleničce, z níž víno popíjí, a pobízí i škádlí muzikanty. Muzika byla také jednou z mála příležitostí, kdy se mohli chlapci ukázat před děvčaty v plné kráse a síle, a tak na ně zapůsobit. Těžištěm rekrutských a vojenských písní jsou především písně verbířské a odvedenecké. Odváděný mládenec se musí rozloučit s rodiči, kteří ho těžce vychovali, i se svou milou. Opouští svůj rodný kraj s vědomím, že už se možná nevrátí. V písních je popsána těžká vojenská služba, v některých nalezneme i konkrétní historické prvky (bitva proti Turkům, Francouzům, bitva tří císařů…). Nejvýrazněji se v nich však odráží jednoznačný nesouhlas s vojenskou službou, která v tehdejší době znamenala radikální zásah do života odvedence i jeho rodiny. Početně bohatá je také skupina žertovných písní z manželského života nebo písní ze života rodinného. Bohužel se nám dochovalo jenom malé množství ukolébavek a dětských písní. Širší repertoár zaznamenáváme až u písní mládenců a dívek. S rodinným životem a prací souvisí i písně o hospodářství a řemeslech, z nichž se můžeme mimo jiné dozvědět o těžkém postavení chudých sedláků a chalupníků nebo o míře oblíbenosti jednotlivých řemesel. Zvláštní postavení mezi ostatními regiony zaujímá Kyjovsko a Ždánicko neobvykle rozsáhlým repertoárem legend a balad, zahrnujících široké spektrum témat ze života světského i duchovního. Bývaly zpívány zejména při společných pracích žen (přástky, draní peří…) a na besedách, ve zkrácené podobě je zpívali i muži při muzice k tanci. Nejarchaičtější část repertoáru tvoří písně obřadní. Jelikož byly úzce spjaty s určitou událostí, obřadem, nezpívaly se tak často, a proto nemohlo docházet k proměnám jejich podoby tak výrazně, jako u písní funkčně nevázaných. Řadíme mezi ně například písně svícové a svatební, popisující vstup do stavu manželského od rozloučení s kamarády a kamarádkami přes odprošování nevěsty, cestu na oddavky, až po čepení nevěsty, prodávání peřin nebo kupování nevěsty. Vzhledem k tomu, že svatba probíhala na vesnici často, podléhaly svatební písně proměnám více než ostatní obřadní písně. K jednotlivým výročním obyčejům od ledna až do prosince se váží typické písně. Mnohé z obyčejů, které už dávno zanikly, se nám připomínají právě prostřednictvím těchto písní.50 Zato fašanek (ostatky), Velikonoce, hody, dožínky či Vánoce jsou bohatě oslavovány velkým množstvím písní dodnes. 50

Jde například o tzv. blažejskou koledu (obchůzku školní mládeže), která se konala každoročně 3.února, nebo chození s Dorotou (6.února).

34

Kouzlo lidové písně spočívá v symbolech, přirovnáních a obrazech. Aby vyjádření choulostivých témat nepůsobilo příliš hrubě, dostávají se ke slovu právě symboly a obrazná pojmenování. Ztráta panenství je pak vyjádřena jako ztráta zeleného (rozmarýnového) vínku, který je tak cenný, že se nedá ničím zaplatit:…Ja spomeň si, můj milý/ na můj horlivý plač/ jestli si mě míníš vzít/ alebo mně vínek vrať!...Ja nemáš ty, můj milý/ toléj svého mění/ abys ty mně zaplatil/ ten můj vínek zelený…Svobodná dívka je také často přirovnávána k růži…Růža su já růža, dokáď nemám muža/ až budu mět muža, spadne ze mňa růža..., které po ztrátě věnečku zblednú líčka. Výzva ke společně strávené noci se ukrývá v textu…Dybys k nám byl přišel/ dyž měsíček vyšel/ dala bych ti, dala/ do šátečka višeň. Do šátečka višeň/ do kapse karlátek/ dala bych ti, dala/ vyšívaný šátek…Stesk a osamění při dlouhém odloučení…Dyby mohly mluvit z postelénky desky/ oni by ti řekly/ že já plaču stesky…mnohdy chlapce dohnaly k obrovskému vzdoru…Moja milá, já ťa prosím/ já ťa, dívča, dostat mosím/ já ťa, dívča, mosím mět, dyby bránil celý svět…Dívka litující špatné volby partnera zpívá…Dycky sem si vybírala/ ej, mezi malenama/ všecky byly červeňučké/ zelenú sem si vzala...nebo….Zanechala sem já/ sokola pro páva/ včíl bych ho šla hledat/ nevím, kde sedává…O dívku se mnohdy ucházelo více chlapců („ptáčků, slavíčků“)…Před našima oknama/ stojí hruška zelená/ a na tej hrušce tři malí ptáčkové/ přelíbezně zpívajú. A to nejsú ptáčkové/ to sú mládenečkové/aj, hádajú sa o jedno děvčátko/ kerý z nich ho dostane…přelétavý a nerozhodný je mládeneček, kerý sedá podle dvoch děveček…Krása mladé nevěsty, která …dyž do komory vkročila/ zelený vínek/ zlatý prstýnek složila…je opěvována slovy…Nalej nám ženichu vína džbán/ začepili sme ti tulipán…, ale před svatbou si stýská…Můj věnečku polajkový/ vila sem ťa šohajkovi. Vila sem ťa, zpívala sem/ včíl ťa dávám, plaču hlasem…Porozumění a útěchu pak nachází u vdaných žen…Mladičká manželko, neběduj/ našeho příkladu následuj/ za pěkný věneček/ dáme ti hezounký čepeček…Zodpovědnost a starosti v manželství jsou srovnávány s mlýnským kamenem…Těžký je ten kameň mlýnský/ ale ešče je těžší/ ten stav manželský…Ten kameň mlýnský/ odvalit sa može/ ale ten stav manželský/ zrušit nemože…Úsměv vyvolají písně s radou k námluvám…Nezáleží na panence/ kerá pěkně tancuje/ podívej se do kuchyně/ jak náčení umyje…Nedívaj sa milá na moju pěknú tvář/ rači sa podívaj jaký su hospodář/ stodolu mám prázdnú, celú oškubanú/ z komory mně myši hladem utěkajú…, litujícího se muže nad špatnou volbou manželky… Indá byla první v tanci/ a včíl sedí na kraj peci/ jak holub nadutý a jak čert střapatý/ v čérnem čepci…Kerá je žena zlá/ muža neráda má/ strčí ho pod necky/ učí ho německy…nebo písně o manželských konfliktech…Jaká je to smutná chvíle/ dyž se žena s mužem bije/ netřeba sa s mužem byt/ je 35

třeba si vyhovit. Prásknút hrncem mezi oči/ až sa mu hlava zatočí/ a potom už nečekat/ hore humnem utěkat…Za humnama na ječmínku/ uvázala žena muža na řemínku. Co ně ženo, co ně vážeš/ dyť já tobě všecko dělám co ně kážeš… Zvláštní postavení v repertoáru zaujímají písně s hlubším (až filozofickým) zamyšlením, otázka lidské existence, života a smrti, se zrcadlí například v textu: Na osice lístek vadne/ až uvadne, dolů spadne. Také-li já tak uvadnu/ až uvadnu, dolů spadnu?

3.1.3 Lidová instrumentální hudba Lidový zpěv a tanec je úzce spjat s hudebním doprovodem. Ten má na Kyjovsku také svoji specifickou podobu, k níž se dopracoval dlouhým a složitým vývojem. Významnou roli v něm hrají známé muzikantské rody i jednotlivci. Pozoruhodným rysem lidové kultury Kyjovska je dlouhé přežívání cimbálových muzik, které byly obvykle tvořeny jedním až dvěma houslisty, cimbalistou a basistou, klarinetista se k nim začal připojovat někdy kolem roku 1800. Tyto muziky se (na rozdíl od Čech a Hané, kde začaly kolem roku 1850 zanikat) na Kyjovsku a Ždánicku udržely i přes vzrůstající oblibu venkovských dechových kapel. Obdivuhodný je zejména počet cimbalistů. Díky terénnímu výzkumu v letech 1960-1966 bylo zaznamenáno v 18 obcích 38 cimbalistů. Hrávali na malé cimbály, které měli zavěšeny na popruhu nebo položeny na stole. Nejstarším oficiálním dokladem o cimbálové hudbě na Kyjovsku je zmínka o výtržnosti na taneční zábavě konané 14.dubna 1799 ve Skoronicích. Cizí vojáci si zde chtěli vynutit tanec přihazováním peněz do cimbálu. Není ovšem zcela jasné, jak se sem cimbál dostal. Jedna z verzí hovoří o možném zakoupení tohoto hudebního nástroje z Valašska. Také muzika Samka Dudíka, která hrála na moravsko-slovenském pomezí jako první kapela s cimbálem, si tento nástroj opatřila na Valašsku. Venkovští muzikanti ovládali většinou hru na více hudebních nástrojů, mohli tak najít uplatnění v dechových kapelách i cimbálových muzikách. V druhé polovině 19.století se rychle šířila obliba tzv. štrajchů- kapel tvořených smyčcovými i dechovými nástroji. Cimbálové muziky většinou hrávaly na svatbách, fašanku, při tanečních zábavách a ve vinných sklepech, muzikanti hráli podle předzpěvu zpaměti. Z not začaly hrát až dechové kapely a štrajchy. Nejvíce dechových kapel vzniklo po roce 1900. Většinou to byly malé 711ti členné skupiny tvořené klarinety, křídlovkami, trubkami, heligonem, někdy i bubnem. Při zábavách hráli muzikanti tohoto složení většinou jen do půlnoci, poté se přidaly smyčce a pokračovalo se ve štrajchu.

36

Každá obec regionu měla své vyhlášené muzikanty (v Ježově to byl například klarinetista František Haluza, ve Vlkoši cimbalista František Zůbek, ve Svatobořicích- Mistříně houslisté Vratislav Hladký a Stanislav Korbel…), a protože se muzikantství dědilo z generace na generaci, postupně se proslavily rozvětvené muzikantské rody- v Miloticích rod Řiháků a Měchurů, ve Svatobořicích- Mistříně rod Bimků… Z posledně jmenovaného rodu pochází členové Varmužovy cimbálové muziky. Od jejího založení v roce 1964 se zde vystřídala řada výborných muzikantů a postupně byla přetvořena v muziku převážně rodinnou. V současné době hraje ve složení: Pavel Varmuža (prim), Petr Varmuža (terc), Jiří Varmuža a Miroslav Kubálek (violový kontr), Josef Varmuža ml. (basa) a Richard Mokrý (cimbál), zpívají Heda a Kateřina Varmužovy a potomci sourozenců Varmužových. Široký repertoár muziky zahrnuje nejen území kyjovského Dolňácka, ale i oblasti vzdálenější (Valašsko, Slovensko, Rumunsko, Maďarsko…). Muzika se pravidelně účastní domácích i zahraničních folklorních festivalů, několikrát hostovala v televizi a v rozhlase, vydala řadu MC a CD nahrávek Mezi její největší úspěchy patří hlavní cena na Hudeckých dnech Slávka Volavého v Břeclavi (1990) a hlavní cena za vokální a hudební projev na mezinárodní soutěži Brno Folklore 92. V roce 1993 se stala laureátem MFF ve Strážnici a roku 1997 obdržela zvláštní uznání výboru Světového folklorního festivalu v kanadském Drummondville.

Další významnou cimbálovou muzikou, která působí již 60 let přímo v Kyjově a má pověst tradiční rodinné muziky, je Cimbálová muzika Jury Petrů. Její zakladatel Jura Petrů (1922-1984) se sice narodil v Borském

Sv. Juru u Bratislavy a část dětství prožil

v Brodském, přesto se celý život věnoval především moravskému folkloru. Ve čtyřicátých a padesátých letech pomáhal ve slováckých krúžcích v Kyjově- Nětčicích, Ježově, ve Svatobořicích- Mistříně a v Hovoranech, spolupracoval také s kyjovským krúžkem (později SZK Kyjov). Od roku 1946 působil na postu primáše v Moravském sboru písní a tanců v Brně vedeného Vladimírem Úlehlou, účinkoval v Čs. rozhlase, Televizi Brno a upravoval kyjovské písně pro Brněnský orchestr lidových nástrojů (BROLN). Připisuje se mu zásluha za obnovení párového tance skočná na Kyjovsku, s nímž se seznámil právě v Úlehlově souboru. Na jeho působení navázali synové Jiří (nar. 1953) a Petr (nar. 1955). Současné složení cimbálové muziky: Petr Petrů (prim), Jiří Petrů nejml. (2.housle), Libor Mišurec (2.housle), Martin Jagoš (klarinet), Vladimír Josza (violový kontr), Jiří Petrů ml. (cimbál) a David Běťák (kontrabas). 37

Muzika spolupracuje s tanečními i pěveckými složkami Slováckého souboru Kyjov, s nimiž absolvovala mnoho vystoupení doma i zahraničí (Kanada, Argentina, Japonsko…).

Obr. 7 Cimbálová muzika Jury Petrů v roce 1949. (foto: archiv Josefa Sedláře)

3.2 Taneční folklor Popisy tanců z Kyjovska a Ždánicka můžeme nalézt například v publikacích Ústavu lidové kultury51 nebo v pracích sběratelky Milady Bimkové52. Stručný popis tanců rajdovák a šotyš z Dubňan se objevuje i ve sborníku Moravské Slovensko53. Tématu „obnovená skočná na Kyjovsku“ byl věnován jeden z hlavních pořadů Slováckého roku v roce 2007. Základní informace opět doplňuji svými zkušenostmi a poznatky získanými rozhovory s pamětníky. 51

Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, díl VII., část 2. Slovácko. Dolňácko. Popisy tanců ke stejnojmenné kazetě. Zpracovala: Zdenka Jelínková, ÚLK Strážnice, 1996. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, díl VII., část 3. Slovácko. Hanácké Slovácko, Podluží a tance Moravských Chorvatů. Popisy tanců ke stejnojmenné kazetě. Zpracovala: Zdeňka Jelínková, ÚLK Strážnice, 1996. Kol. autorů: Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, díl I. Mužské taneční projevy. Verbuňk na Kyjovsku, ÚLK Strážnice, 2000. 52 Bimková, M.: Tance z Kyjovska, Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, Brno 1975. Bimková, M.: Lidové tance ze Ždánicka, MěKS, Brno 1977. Bimková, M.: Obřadní tance a taneční hry z Kyjovska, MěKS, Brno 1979. 53 Černík, J.: Umění hudební. In: Moravské Slovensko, sv. II, str. 595-661, Praha 1921.

38

Jak v hudební, tak i v taneční oblasti je Kyjovsko a Ždánicko svébytným regionem. Nejstarším a nejtypičtějším tancem Kyjovska je párový točivý tanec pojmenovaný podle kroku při víření skočná. V minulosti se tak pravděpodobně tančilo i v jiných oblastech Slovácka, proto se někdy tomuto tanci říkalo slovenská54. Následkem společného vystupování a setkávání různých skupin a folklorních souborů se do Svatobořic dostal danaj (vliv Strážnicka) a vrťák (vliv Podluží). Jelikož je Ždanicko oblastí silně ovlivněnou hanáckým Slováckem tančí se zde nejčastěji hodový tanec zavádka (též zaváďka) a mužský tanec skočná. Verbuňk se objevuje na Kyjovsku i Ždánicku.

Milada Bimková provádí ve své práci Tance z Kyjovska přehledné rozdělení na: 1.

chlapecké tance a pohybové hry

2.

párové (tzv. točivé) tance- např. skočná, slovenská, svatoborský danaj, vrťák

3.

figurální tance- např. mynářská, ořechovská, šotyš

4.

taneční hry- např. ševcovská

Zatímco k párovým točivým tancům byla zapsána spousta nápěvů s velkým množstvím slok, figurální tance se většinou pojí s konkrétní písní. Tanec holénková ( též po holénce, ve starších zápisech uveden jako pleskavá, protože si chlapec při výskoku tleská dlaní po holénce) je obdobou hanáckoslovácké skočné (zde chlapci při výskocích pomáhá jedna nebo dvě dívky) i oblíbeného hodového tance na Podluží, zvaného hošije. Mezi obřadní tance řadíme svatební rúchový z Ratíškovic (tančí se s „rúchy“- svatebními praporci), fašankový tanec na dyně nebo konopě z Ratíškovic, kyjovské královničky, o hodech se tančil tanec zvaný Do řetaza (též skládka, zasaďování nebo hanácká). Mladší vrstvu tanců představují figurální tance polkového nebo valčíkového rázu, např. kočičí, rejdovák, ořechovská, mynářská, šátečková, hovado. Mezi chlapecké a společné taneční hry řadíme hru liskaná (v Ratíškovicích zvaná též na habáňa nebo je trefa), hry na ševce, vařejkářská, šátečková, holúbek, legátková, ovčák, palicová, Černý Jan, chlapecké hry s přeskoky kozácká, žabská, kolo mlýnské, slámková, kohútci, halabuňa .

54

V současnosti se však s tímto názvem téměř nesetkáme, zřejmě kvůli rozlišení od jiného párového točivého tance založeného na drobných obíhavých krůčcích, tančeného především v Miloticích. Všeobecně se zažil a již dlouhou dobu se užívá jenom název skočná.

39

3.2.1 Sběr tanců Hodonínská rodačka Milada Bimková (nar. 6.června 1926) se díky své dlouholeté sběratelské činnosti zařadila mezi významné osobnosti regionu. Po absolvování základní školy a reálného gymnázia začala studovat tanec na Státní konzervatoři v Brně u profesorky Mariny Úlehlové. V roce 1951 nastupuje jako učitelka tělesné a pohybové výchovy v Kyjově, později v Mistříně. Aktivně se podílí na kulturním dění této obce a zahajuje sběr písňového a tanečního materiálu. V Hodoníně zakládá „Taneční studio“, kde vyučuje mimo jiné i lidový tanec. Paní Bimková provedla sběr ve většině obcí našeho regionu, u některých také podrobnější popis hudební historie. Později ji její sběratelské zapálení přivedlo i do okolních regionů. V letech 1960 až 1971 spolupracovala s Ústavem pro etnografii a folkloristiku České akademie věd v Brně (nynějším Etnologickým ústavem AV ČR) jako odborná asistentka Dr. Karla Vetterleho.

Rukopisná díla: Hudební monografie Hodonína (1974) Etnografická studie Pouzdřan (1975) Pohled do hudební minulosti Mistřína a Svatobořic (1977) Tance, písně a lidová hudba ve Vacenovicích (1977) Hudební dějiny Moravského Písku (1977) Lidová hudba, tance, písně a zvyky z Vlkoše (1978) Etnografická studie Šakvic (1979) Tance ze Šardic (1986)

Vydané publikace: Tance z Kyjovska, Kulturní středisko lidového umění Strážnice, 1963 Tance z Kyjovska, Městské kulturní středisko Brno, 1975 Lidové tance ze Ždánicka, Městské kulturní středisko Brno, 1977 Obřadní tance a taneční hry z Kyjovska, Městské kulturní středisko Brno, 1979 Písně a tance ze Slavkovska, Okresní kulturní středisko Vyškov, 1983 Lidové tance z Buchlovic, Okresní kulturní středisko Uherské Hradiště, 1988 Lidové tance z Ořechova a Polešovic, Okresní kulturní středisko Uherské Hradiště, 1988

40

Z hudební minulosti Milotic, Místní národní výbor Milotice, 1991

Nelze také opomenout její bohatou publikační činnost, aktivní účast na různých odborných seminářích, kulturních pořadech či spolupráci s mnoha slováckými soubory a krúžky. Slovácký krúžek Svatobořice-Mistřín vydal ve spolupráci s paní Bimkovou v roce 2001 publikaci a instruktážní videokazetu s názvem Lidové tance ze Svatobořic-Mistřína.55 V současné době se připravuje vydání sbírky POMNĚNKY s podtitulem Dětská říkadla, písně, hry a tance z Dolňácka, kterou autorka připravila k vydání již v roce 1979 a později ji ještě rozšířila o materiál z Uherskohradišťska. Životu a dílu paní Bimkové byl věnován jeden z pořadů loňského Slováckého roku v Kyjově s názvem Slováckými chodníčky. Pořad byl koncipován jako beseda s paní Bimkovou s ukázkami tanců, které zaznamenala v Archlebově, Dubňanech, Miloticích, Ratíškovicích, Vacenovicích, Kostelci, Skoronicích, Kyjově a Svatobořicích-Mistříně.

Významný podíl na zmapování a popisu tanců regionu má i Zdenka Jelínková (19202005), uznávaná sběratelka, tanečnice a pedagožka. Pro Ústav lidové kultury ve Strážnici zpracovala tance z Kyjovska vydané v úvodu kapitoly zmiňované publikaci Slovácko (Dolňácko). Dostupné prameny s konkrétními údaji a informacemi o tancích na Kyjovsku od roku 1819 (vydání Guberniální sbírky) publikovala v práci Milady Bimkové.56

3.2.2 Základní typy tanců SKOČNÁ Již před druhou světovou válkou začala hudební a taneční projev na Kyjovsku silně ovlivňovat a postupně vytlačovat módní vlna dechových hudeb. Kliment Navrátil z KyjovaNětčic se ve vzpomínce uveřejněné ve sborníku vydaném ke 110. výročí Slováckého krúžku v Praze zmiňuje o tom, že skočnou viděl poprvé tancovat jako šestileté dítě v roce 1931 na svatbě své tetičky v Bukovanech. O několik let později se jako mladý brněnský vysokoškolák

55

Lidové tance ze Svatobořic-Mistřína zapsány v této obci sběratelkou lidových tanců a písní Miladou Bimkovou. Zpracoval: Rostislav Marada, Slovácký krúžek Svatobořice-Mistřín, 2001. 56 Jelínková, Z.: Bibliografická poznámka k tancům z Kyjovska. In: Bimková, M.: Tance z Kyjovska, Městské kulturní středisko S.K.Neumanna, Brno 1975.

41

zasloužil spolu s manželi Úlehlovými, Antošem Frolkou a Jurou Petrů o obnovu tohoto tance na Kyjovsku.

Tanec sestává ze dvou částí: - předzpěv muže v páru doprovázený „kývačkou“- přenášení váhy těla z jedné nohy na druhou s případným mírným přísunem - víření tanečního páru na místě kolem společné osy v postavení pravými nebo levými boky k sobě, přičemž vždy vykračuje vnitřní noha

Průběh tance je na celém Kyjovsku stejný- chlapec se postaví před muziku, během předzpěvu si zatleská, čímž dá znamení tanečnici, aby k němu přiběhla. Spolu pak dokončí předzpěv v „kývačce“ a následuje tanec. Vlastní provedení tance, zejména charakter základního tanečního kroku (ale i držení tanečníků, změny směru, směřování během tance a další prvky), se liší v rámci jednotlivých obcí i generací. Tak vzniklo několik druhů skočné pojmenovaných podle obce, kde se tančí. Například v boršovské (též vyklepávané) skočné je základní krok prováděn natřásavě, v nětčické skočné se místo poskočného kroku tančí pouze podtrhávaným („zvŕtaným“) krokem, ve skočné z Ježova můžeme zaznamenat jakousi syntézu poskočného kroku s natřásaným… Po ukončení sady skočných (nikdo už si další píseň nerozkáže) zahraje muzika typickou „dohrávku“, pár dotančí a většinou následuje podtočení dívky a poděkování za tanec potleskem do dlaně.

42

Obr.8 Tanec skočná v podání Národopisného souboru Dúbrava Dubňany, 2003.

VERBUŇK Kořeny tohoto v současnosti velmi rozšířeného mužského individuálního tanečního projevu spadají do počátku 19. století.57 S jistotou však můžeme konstatovat existenci verbuňku až od roku 1832, kdy Františka Kyselková zapsala píseň Čí to chuapci, čí to byli s označením „cifrování“. Název tance je odvozen z německého Werbung (tzn. najímání, ucházení se) a tanec samotný je spojován s nábory do vojenské služby, které byly v českých zemích prováděny do roku 1781, v bývalých Uhrách až do roku 1848. Verbuňku předcházely různé pohybové formy, například přizdobovaná chůze v průvodech a při obřadních obchůzkách, tance do skoku „po holénce“, případně soutěživé tance o to, „kdo výše a ozdobněji vyskočí“. O výrazné formování tance se zasloužilo nejen rozšíření písní novouherského stylu58 ve druhé polovině

57

V Guberniální sbírce z roku 1819 je uvedena píseň „Verbunk“ bez specifikace regionu, někteří badatelé přišli srovnáváním písní k přesvědčení, že jde o píseň „od Kyjova“. Píseň je melodicky podobná známé horňácké tanečně-dramatické hře „verbířská“ nebo „na husára“. 58 Jde o písně novější, které vznikaly jako zábavné a taneční písně koncem 18. století v měšťanské budapešťské společnosti. Odtud se postupně dostaly do celých Uher. Typickým znakem novouherského stylu je mimo jiné harmonický základ melodie s modulačními vybočeními a tonálními skoky, časté jsou velké melodické skoky v kvartách, kvintách a oktávách. Tečkovaný rytmus, od strofy k strofě variabilní a zaměnitelný za pravidelné čtvrtinové hodnoty, se střídá s osminovým rytmem.

43

19. století, ale i soutěže tanečníků verbuňku-verbířů59, účinkování na různých folklorních slavnostech a festivalech a v neposlední řadě hojně pořádané taneční zábavy. Verbuňk postupně zdomácněl v různých podobách nejen po celém Slovácku, ale i v Maďarsku a na Slovensku. Tanec se skládá ze tří částí: táhlého předzpěvu, pomalejší taneční části (tzv. válaný) a tance rychlého tempa. Pro doprovodnou melodii je typický tečkovaný rytmus, 4/4 takt pro pomalou část a 2/4 takt pro část rychlou. Podle subregionů Slovácka rozeznáváme šest základních typů verbuňku: -typ z okolí města Kyjova - typ hanácko-slovácký z okolí měst Hustopeče a Ždánice - typ horňácký z okolí Velké nad Veličkou - typ uherskohradišťský z okolí Uherského Hradiště a Uherského Brodu - typ podlužácký z okolí města Břeclavi

Každý z typů obsahuje z velké části totožné prvky (výskoky, přeskoky z nohy na nohu, odskoky, příklepy, srážení pat, podupy, potlesky, skoky do dřepu, výskoky z dřepu, tleskání o holínku ve stoji nebo ve výskoku, přednožování, zanožování aj.), přičemž od ostatních se liší pouze držením těla tanečníka, vedením nohou, případně rukou, intenzitou a četností výskytu těchto prvků.

„Pro typ verbuňku tančený v obcích mírně zvlněné krajiny kolem Kyjova je charakteristické časté používání tanečních figur podnártovou částí nohy. Zdejší tanečníci kladou značný důraz na pomalou část, kterou tančí více do prostoru, zatímco v rychlé části tančí spíše na místě, v obou částech se snaží o rozdílné figury. Někdy tančí i ve středním tempu. Výskoky jsou vyšší, také kolena zvedají výše a občas zařazují vysoké přednožení nebo širší unožení jednou nohou. Hýžďovou část těla mají při tanci vysazenou dozadu, paže drží rozpaženy přibližně do výše hlavy. S oblibou zařazují do tance přednožování v dřepu, charakteristickou figurou je postupný přechod ze stoje do dřepu otočkou.“ 60

Odborníci na tuto problematiku rozlišují verbuňk severokyjovský a jihokyjovský. Zatímco u severokyjovských verbířů převládá při předzpěvu stoj spojný s váhou rovnoměrně 59

Soutěž v tanci verbuňku se konala již v prvním ročníku strážnických slavností v červenci roku 1946, tehdy ještě národopisných slavností „Československo v tanci a zpěvu“. 60 Kol. autorů: Slovácký verbuňk. Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. NÚLK Strážnice, 2006.

44

rozloženou na obou nohou, lehké rytmické natáčení trupu ze strany na stranu a vzpažení rukou vysoko nad hlavou po celou dobu zpěvu, přičemž všechny prsty většinou směřují vzhůru, jihokyjovští tanečníci stojí v mírném rozkroku s rytmickým přenášením váhy z nohy na nohu, mírným natáčením trupu ze strany na stranu a vzpažením rukou obvykle při zdůraznění melodie, prsty se vztyčeným ukazováčkem mají v gestu lehce sevřeny. Aby vynikly bohatě vyšívané a široké rukávy, dosahují rozpažené ruce jihokyjovských tanečníků pouze do výše hlavy. Při tanci mívají severokyjovští hýžďovou část výrazněji vysazenou dozadu a hlava sleduje pohyb nohou, kolena drží více u sebe. Pro oba styly je však charakteristická propnutá podnártová část při každém odpoutání nohy od země, přičemž typická drobnokresba podnártovou částí nohy je výraznější u severokyjovských tanečníků. Vyvrcholením verbuňku bývaly dříve podmetky nebo kozáčkové figury. Dnes už je u tanečníků bohužel tak často nevidíme.

Obr. 9 Verbuňk Zasadil sem jablonečku ze zpěvníku O. Hrabalové (Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, sv.I, str. 326. Kyjov, 1998).

45

Obr. 10 Dubňanský stárek- postoj jihokyjovského verbíře před muzikou při předzpěvu verbuňku (hody v Dubňanech 2007). 46

„Na hanáckém Slovácku kolem měst Hustopeče a Ždánice se v posledních desetiletích vyhraňuje další regionální typ. Je to národopisná podoblast na přechodu mezi Slováckem a Hanou, která má ve svých severních obcích úzké vztahy k sousednímu Kyjovsku, a v jižních k sousednímu Břeclavsku. Proto zde má verbuňk dvě sousedními oblastmi ovlivněné varianty. Na severu postrádá pomalou taneční část a začíná částí středního tempa. Podobně tomu bylo dříve i na jihu, ale tam se nyní stále více prosazuje před část středního tempa i část pomalá. Tanec v obou částech tohoto kraje má umírněný charakter, poměrně chudý na taneční figury.“61

Dlužno dodat, že verbuňk byl 25. listopadu 2005 prohlášen za Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva a stal se tak první nemateriální památkou naší země zapsanou v Seznamu světového dědictví UNESCO. Na uchování tance se podílí nejen Národní ústav lidové kultury ve Strážnici (jeho popisem, mapováním a vydáváním instruktážních materiálů), ale i členové jednotlivých folklorních souborů. Každý rok se v jednotlivých regionech Slovácka konají soutěže tanečníků verbuňku, které pak vyvrcholí Soutěží o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku v rámci Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici.

ZAVÁDKA Typický hanáckoslovácký obřadní hodový tanec polonézového rytmu, při kterém jsou postupně zaváděny jednotlivé stárky a následně ostatní dívky do tance pod májí, našel své uplatnění i na Ždánicku. Jakub Vrbas ve své monografii mimo jiné uvádí:

„Šohaji a děvčata z celé osady a mnoho lidu shromáždili se zatím na prostranství u máje a když stárci vrátili se k máji se stárkami a hudbou, začaly hody t.zv. „zaváďkou“ stárků. K zaváďce ozývaly se jenom i v pozdějších dobách housle, basa a cimbál, ku kterýmžto nástrojům zasedli na muzikantské lešení hudebníci staří, nástrojů těch ještě znalí, aby zpívali a hráli starodávné písně zaváďkové ve ¾ taktu…Stárci zaváděli se svými stárkami postupně jeden po druhém; první stárek tolik kol, kolik bylo stárků, poslední stárek toliko jedno kolo. Potom první stárek zavedl svoji stárku nejváženějšímu chasníku, aby s ní zaváděl a též

61

Kol. autorů: Slovácký verbuňk. Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. NÚLK Strážnice, 2006.

47

ostatní stárci své stárky jiným chasníkům a došli si pak pro jiná děvčata, zaváděli s nimi a zaváděli je pak ostatním chasníkům, až byli všichni v kole.“62

Zdenka Jelínková řadí zavádku do skupiny tanců hanáckých. Zavádkový krok sestává z nakročení jedné nohy šikmo vpřed, přísunem druhé nohy a výponem spojným, ukončený poklesem zpět na celá chodidla do stoje spojného.

Obr.11 Jedna z hodových „zaváďkových písní“ z Dambořic. (Vrbas, J.: Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str.82. Ždánice, 1930)

SKOČNÁ Další z hanáckoslováckých tanců, které se do oblasti Ždánicka dostaly, je starobylý mužský tanec prestižního rázu zaznamenaný ve třech podobách: -

tanec jednotlivých tanečníků za rytmického tleskání okolostojících mužů, který

je ukončen několika ciframi -

tanec ve dvojici (dívka pomáhá chlapci ve výskocích), je ukončen podtočením

dívky s cifrou tanečníka -

tanec ve trojici ( dívky podpírají chlapce každá z jedné strany pod loktem a

pomáhají mu při výskocích), zakončení spočívá v podtočení obou dívek s cifrou tanečníka

Základem tance v 2/4 taktu jsou výskoky do výšky odrazem obou nohou a následný dopad do mírného podřepu. Sólový tanečník si při výskoku pomáhá švihem paží, které opíší oblouk před tělem a v druhé době taktu tlesknou vzadu na paty. Při podřepu se ruce vrací do původní polohy. Cení se výška a krása výskoku. 62

Vrbas, J. : Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Ždánice, 1930.

48

Obr.12 Skočná z Nechvalína. (Vrbas, J.: Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str. 83. Ždánice, 1930)

3.3 Život v rodině, výroční zvyky a obyčeje V následující kapitole předkládám obraz života v rodině, způsobu dodržování tradičních zvyků a oslavy významných svátků během celého roku, který jsem sestavila podle vyprávění pamětnice paní Marie Grufíkové, roz. Vyskočilové (nar. 17. června 1926) z Dubňan. Další informace jsem čerpala z monografie Ždánsko63 a ze sborníku Na našem Slovácku.64 Mnohé zvyky jsou již dávno zapomenuty, některé ještě přežívají především zásluhou folklorních souborů a mužských a ženských sborů, které na Kyjovsku a Ždánicku působí. Život obyvatelstva této oblasti byl v minulosti naplněn těžkou prací na poli nebo ve vinohradě a obstaráváním velkého hospodářství. K pěstování obilnin se později přidaly nové plodiny jako řepa nebo brambory. Doma se chovali zejména voli, koně a krávy, ale i prasata nebo drůbež. Aby se hospodáři nemuseli starat o voly přes zimu, většinou je na jaře koupili a využívali jako tažná zvířata při polních pracích, aby je pak na zimu prodali na maso. Přes den vykonávali voli a koně tažnou práci na poli a v noci je pastýři vyháněli na pastvu. Pastýři byli označováni různými způsoby-podle toho, jaká zvířata na pastvě hlídali- například „kraváci“, „koňáci“, „sviňáci“, „kozáci“, „vouaři“ nebo „ovčáci“. Dlouhé chvíle si krátili u ohně

63

Vrbas, J.: Život lidu.In: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Ždánice 1930. Jung, J., Elsner A.: Zvyky a obyčeje na Kyjovsku. In: Na našem Slovácku. Kyjovsko a Ždánsko v souborném popisu, sv. III., Kyjov 1936. 64

49

zpěvem písní či různými hrami. Velmi rozšířený chov ovcí na Kyjovsku začal v 2. polovině 19. století upadat až zcela zanikl. Děti byly už od útlého věku zahrnovány mnoha povinnostmi souvisejícími s rodinným hospodářstvím. Paní Grufíková vzpomíná: „Naši ňa védli k práci, bylo ně pátý rok, už sem mosela chodit pomáhat…vázaly sa snopy, žádná technika eště nebyla…postupně ňa do hospodářství zapracovávali…došel osmatřicátý a moseli tatíček narukovat. Tenkrát sa kopaly brambory, my sme měli ale přes tři hektary brambor, všecko motykama…A mamička ně povidali: Tak, Mařenko, budeš vařit, budeš nám nosit obědy na pole…tak ně ukázali, jak to mám dělat, tak sem napékla buchet, pro tolik lidí, uvaž si, já sem byla popálená, jak sem táhala buchty z pegára, dala sem si to do koša, misu navrch, užičky a žufánek navrch, konvu šestilitrovú s polévkú do teho a už sem čárala. To eště sem mosela dat aj prasatom, a dyž sem odpoledňa došla, tož sem mosela tých buchet mět aj na večeřu, aby dyž dojdú z pole všecí, aby mohli povečeřat. Večeřávalo sa buchty s kafím…“ Jednotlivé zvyky a obyčeje, z nichž některé již zcela zanikly, zatímco jiné přetrvaly ještě z dávných pohanských dob, byly dodržovány podle církevního kalendáře. Děti se začátkem roku vydávaly na tříkrálovou obchůzku. Mívaly oblečená dlouhá bílá roucha a na hlavách papírové koruny. Černý král, který chodíval vzadu za ostatními, nosíval kasičku. Vrbas v souvislosti s tímto zvykem uvádí: Tři králové vybrali se někdy i na celý týden z domova, čímž zvyk se zvrhl v žebrotu…65 Na Hromnice, tedy 2. února, se světily svíčky- tzv. hromničky. Ty se pak zapalovaly u lože umírajícího nebo na ochranu stavení při bouřkách. Tento svátek pochází ještě z pohanských dob. Je jím uctívána moc světla zosobněná ve vládce hromu a blesku- boha Peruna. Následující den patřil malým školákům chodícím po blažejské koledě, již pak odevzdávali svému učiteli („rechtorovi“) a za odměnu byli ve škole pohoštěni.66 K 6. únoru, dnu sv. Doroty, se pojí obchůzka chudobných dětí po Ždánicích s prováděním hry o svaté Dorotě, která odmítla zapřít víru v Krista a raději se nechala popravit. Fašaňk (též ostatky) se dodnes slaví v mnoha obcích regionu ve formě veselého masopustního průvodu masek, v jehož průběhu se za zpěvu jednoduchých melodií o velkém počtu slok

67

tančí chlapecký tanec „pod šable“. Darovaná slanina s vejci se připravuje

65

Vrbas, J.: Život lidu.In: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str. 70. Ždánice 1930. Podobně laděná koleda (žáci koledovali pro svého učitele) se odehrávala na Ždánsku i v den svatého Řehoře, tedy 12. března. 67 „Ej, běžala ovečka/ ej, hore do kopečka/ ej, a beránek za ňú/ ej, vyskočil si na ňu…Tancoval tlustý s tlustú/ v komoře za kapustú/ žaba jim gajdovala/ slaměné gajdy mala…Tancoval tenký s tenkú/ v komoře za puténkú/

66

50

k večeři muzikantům. Obchůzka pak končí zábavou s půlnočním pochováváním basy ztělesňující bujarost a veselí. V některých obcích severního Kyjovska a Ždánska se dodnes pořádá zábava „s válením na dyně (válením dyní)“. Dříve se totiž věřilo, že kdo si pořádně nezatančí, neurodí se mu dýně. Jak popisuje Jakub Vrbas: A urodí se tím více dyní, čím více tanečníků je poraženo na zem, když některý z tančících úmyslně se svalí. Tenkrát zábava dostoupí vrcholu.68 V obdobném kontextu je v literatuře uváděn i „tanec na konopě“- aby vyrostlo vysoké konopí. Paní Grufíková však při vzpomínání popisuje pod tímto názvem tanec, který se tancoval v Dubňanech na úterní hodové muzice: „To sa dal doprostředka snopek konopí, ale tak našafířený, aby moc nepotřeboval na spadnútí…a chodili nastrabočení, přeslečení a tančili a enom sa snažili žduchnút nekeho, a jak to zvalíl, tak mosél neco poplatit…“ Po pochování basy platí zákaz jakéhokoliv veselí, nastává půst a pomalu se začíná s prací na polích a ve vinohradech. Lidé se tak symbolicky rozloučili se zimním obdobím a připravují se na jeden z nejvýznamnějších svátků- vzkříšení Ježíše Krista. V postní době se dodržovala přísná pravidla: nesmělo se na jídlo používat omastku, někde se k vaření používalo i zvláštního, omastkem netknutého, nádobí.

žaba jim gajdovala/ slaměné gajdy mala…Pod šable, pod šable/ aj pod obušky/ my všecko bereme/ aj plané hrušky…Tady nám nedali/ tady nám dajú/ komára zabili/ slaniny majú…Hop, dívča, ne moje/ přehodím ťa přes oje/ přes ojíčka, přes osy/hop, dívča, moje si…Hopsa, Matyjáš/ z turkyniska boty máš/ sochorem sa opasuješ/ a pytlem sa podpíráš…Ej, už sa fašaňk krátí/ ej, už sa nenavrátí/ ej, staré baby lajú/ ej, že sa nevydajú…“ 68 Vrbas, J.: Život lidu.In: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str. 73. Ždánice 1930.

51

Obr. 13 Scéna pochovávání basy. (Fašaňk v Dubňanech, 2004)

Známé jsou obchůzky na Smrtnou neděli. Děti chodily s malými ozdobenými stromečky („májkami“) po koledě. V repertoáru některých souborů nalezneme inscenaci vynášení smrtiMoreny, kterou představuje oblečený slámový došek na dlouhé holi. Zapálená Morena se za recitování veršů Smrt, smrt ukrutná,/ kyselica nechutná,/ kyselicu sníme/ a smrt utopíme…Přišlo jaro do vsi/ kde si, zimo, kde si?/ Byla zima mezi nama/ a včíl už je za horama./ Hú, hú, hú/ jaro už je tu…hodí do potoka, čímž se nadobro vyžene zima ze vsi. Na Květnou neděli se v kostele světily jívové větvičky (lidově zvané kočičky) a připevněné doma ke křížku na stěně pak chránily stavení před úderem blesku. Protože podle dávné pověry „zvony odletěly do Říma“, chodívali školáci ve velikonočním týdnu místo zvonění hrkat. K tomu používali tragače, klepače a různé hrkávky. Na Velký pátek a Bílou sobotu se dodnes v mnoha rodinách dodržuje zákaz jakkoliv hýbat s půdou na znamení úcty k pohřbenému Kristu. Na Velký pátek modlívali se někteří ranní modlitbu kleča v zahradě- na památku, že Kristus se modlil před svým umučením v zahradě Getsemanské…Také chléb se nesměl péci v ten den.69 Paní Grufíková doplňuje: „Na Veliký pátek a na Bílú sobotu sa moselo jít umyt do potoka, do tekoucí vody, než vynde slunko…umyt si oči a všecko, aby bylo dobré vidění…“

69

Vrbas, J.: Život lidu.In: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str. 75. Ždánice 1930.

52

V neděli se světilo pečivo a vejce, jedlo se až po příchodu z kostela. Pondělí patří dodnes „šlahačce“. Chlapci obchází děvčata a „šlahají“ je žílami spletenými z vrbového proutí, aby nebyly prašivé. Na Ždánsku chodívala v úterý po šlahačce děvčata. V literatuře je popsán také zajímavý zvyk, který se váže ke dni sv. Jiří. V tento den se obcházely hranice katastru a jeden z přihlížejících chlapců dostal výprask, aby si vymezení hranic dobře zapamatoval. Filipojakubská noc ( noc ze 30. dubna na 1. května) nám také připomíná doby pohanské, kdy se lidé snažili různými způsoby bránit před zlými vlivy čarodějnic. V současnosti se ve většině obcí pořádá tzv. pálení čarodějnic (večerní zábava u velkého ohně s kulturním programem). V tuto noc také chlapci stavěli svým dívkám před domem malé májky jako znamení lásky a celou noc ji hlídali před přespolní chasou. Dívky, které nechtěly, aby byl jejich vztah prozrazen, se snažily ještě téže noci májku uklidit. Dlouhou dobu se také (zejména v oblasti severokyjovska) dodržovala tradice královniček. Ještě až do roku 1896 děvčata ve Věteřově na svatodušní pondělí strojívala Královnu.Uťala v lese několik břízek, svázala je tureckými šátky v nosítka, na která položila březkuKrálovnu- oblečenu v kroj a přikryla ji šátky. Potom děvčata nesla na ramenou Královnu do dědiny za zpěvu starodávných písní; v dědině přidávali se k nim chasníci a na konci osady za stara gajdoš s houslistou, později hudebníci. Pod dědinou mládež odstrojila Královnu i nosítka, postavila březky v jehlan a pak tancovala kolem něho.70 Etnograf František Synek, který označuje tuto slavnost za ženskou podobu jízdy králů, se zasloužil o její obnovení ve Svatobořicích-Mistříně, přestože jsou královničky typické spíše pro oblast severního Kyjovska. Mladé krojované dívky chodí průvodem po obci, zastavují se u různých stavení, kde pak zpívají a tančí. Uprostřed procesí kráčí pod baldachýnem z tureckého šátku královna, král s májkou v ruce (jehož představuje také dívka) celý průvod vede. Zvyk honění krále je popisován jako výprava svobodných chlapců na koních ve snaze najít a dohonit krále. Mnohdy se setkání dvou takových výprav strhlo ve rvačku. Tento obyčej je pravděpodobně předobrazem slavnostní jízdy králů, jež je dodnes pravidelně pořádána v několika obcích Dolňácka a nechybí na žádném ze Slováckých roků v Kyjově. Družina v čele s vyvolávači, výběrčími a pobočníky objíždí dědinu a za hlasitého vyvolávání žádá dary pro chudého krále (mladý chlapec v dívčím kroji a s růží v ústech):

70

Vrbas, J.: Život lidu.In: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str. 76-77. Ždánice, 1930.

53

„Hýlom, hálom! Poslúchajte horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídat o svatodušním pondělí. Před týmto domem sa koníček pode mnú točí, že tá vaša céra má pěkné černé oči. Hýlom, hálom! Na krála, matičko, na krála! Máme krála poctivého, ale chudobného…“

Jde o významný rituál, při němž se mladí chlapci stávají muži a rodiny „králů“ si této pocty velmi považují. Dodnes se odborníci pouze dohadují o podnětu ke vzniku této tradice. Vojtěch Holcman, obnovitel jízdy králů ve Skoronicích, vycházel z doložené skutečnosti, že králem býval kdysi chlapec, který se nejrychleji dostal na koni z pastvy do dědiny. Podle další teorie spadá počátek jízdy králů do roku 1469. Uherský král Matyáš Korvín byl v bitvě s Jiřím z Poděbrad poražen a v ženském přestrojení se snažil dostat z Bílovic zpět na své sídlo v Trenčíně. Růže v ústech měla králi zabránit v nechtěném prozrazení.

Obr. 14 Král se svými pobočníky. (Slovácký rok Kyjov, 2007)

54

Oslava „dožaté“ se nesla v radostném duchu. Ženci přijeli k hospodáři a hospodyni z pole na ozdobeném voze a přivezli jim poslední snop nebo věnec z obilí. Následovalo pohoštění a zábava při muzice. Po žních na všechny čekala další práce na poli- sklízely se brambory a sela se ozim. Z trnek se vařila povidla nebo pálila slivovice, sbíraly se ořechy a „vyšustovaly“ (čistily) kukuřičné klasy. V době dozrávání hroznů bylo pro vinařské obce velkou událostí zaražení hory (na Ždánsku zahájení hory). Samotný akt zarážení hory proběhl slavnostně na přelomu srpna a září. Vinohrady byly od této chvíle hlídány tzv. hotaři, kteří na znamení zákazu vstupu cizím osobám zarazili na nejvyšších místech vinohradu do země vysoké tyče, na jejichž vrcholcích byly pověšeny kytice z devatera kvítí posvěceného v kostele. Otevřením hory byl zahájen sběr zralých hroznů- vinobraní. Na Kyjovsku i Ždánicku působí dodnes spousta vinařů, zvyk obřadného zarážení a otvírání hory se ovšem začal postupně omezovat jen na pořádání večerních tanečních zábav, až postupně zanikl a je oživován pouze díky činnosti folklorních souborů. V období, kdy se hospodářský rok chýlí ke konci, pořádají se dodnes tradiční hody, o jejichž hladký průběh se stará jeden (v některých kyjovských obcích dva, na Ždánsku i více) chasou zvolený „stárkovský“ pár. Po sobotním stavění „máje“ u kulturního domu či hospody, kde se odehrávají po celou dobu hodů každý večer muziky, následuje nejvýznamnější den- hodová neděle započatá slavnostní mší za krojovanou chasu. Po obědě pak následuje průvod. Na Kyjovsku si stárek chodí ke své stárce, jíž postavil před domem také „máju“, pro ozdobený klobúk a zároveň ji pozve na hodovou muziku. V některých obcích chodí chasa průvodem i k hospodářovi a hospodyni, na Ždánsku hraje důležitou roli také sklepník, který se stará o dostatek vína. Průvod bývá vždy zakončen povolením hodů od starosty dané obce a taneční zábavou při dechových hudbách a cimbálových muzikách. Důležitou roli hraje po celou neděli tzv. hodové právo, vyskytující se na Kyjovsku a Ždánsku v různých podobách.71 Hlavně v neděli, kdy se sjíždí na hody přespolní chasy, musí domácí dobře hlídat, aby jim nikdo nepodťal „máju“ nebo neukradl hodové právo. Byla by to velká ostuda, o které by se ještě dlouho mluvilo....Zajímavým hodovým zvykem na Kyjovsku i Ždánsku bylo (a v některých obcích dodnes je) mlácená káčera nebo stínání berana, obojí prováděno v různých podobách při nedělní muzice. Také délka hodů se liší. Někde se slaví jenom do 71

Na Ždánsku stárkovské právo, tzv.ferule- lehká dřevěná ozdobená lopatka, s níž stárek v případě nutnosti vyjednává pořádek. Na Kyjovsku většinou hodový věnec z krušpánku zdobený růžičkami z krepového papíru a rozmarýnem.

55

pondělí, někde bývá muzika i v úterý. Paní Grufíková vzpomíná: „V pondělí, jak sa vyspali, tak sa chodilo po barákách, zpívalo sa a dávaly sa vajica a všecko možné…hospodský uvařil veliký kastról gulášu…chodila chasa aj starší chlapi…měli vozík a tam dávali, co jim kdo dal…a to, co vychodili dali hospodské, a byla muzika večer, a slavnější jak v nedělu, protože sa vjec tancovalo. A v úterý byla zas muzika, to sa tancovalo na konopě.“

Obr. 15 Dubňanský stárkovský pár s hodovým právem a chasou přichází za starostou požádat o povolení hodů. (Dubňany, 2007)

Na svátek sv. Lucie vcházely tiše do domácností ženy zahalené v bílé plachtě, s pomoučeným obličejem. „Luce“ (též „Lucky“) kontrolovaly, zda je dodržován zákaz přadení a jestli je v domě řádně čisto. Peroutkou smetávaly prach z nábytku či ze stěn a pak beze slova odešly.

56

Štědrovečerní nadílka nebyla v minulosti zvykem. Děti byly obdarovávány v den sv. Mikuláše- dostávaly většinou ošacení, boty, ovoce, ale i hračky. O Štědrém dnu platil pro dospělé až do večeře přísný půst. Děti se ho snažily také dodržovat, aby viděly „zlaté prasátko“, vůně koláčů a buchet však většinou jejich vůli překonala. Již od rána se lidé z různých znamení snažili vyčíst, co je v blízké době čeká. Vstoupil-li například do stavení jako první v tomto dni muž, čekalo se narození býčka, návštěva ženy znamenala narození jalovičky. Vdavekchtivé dívky klepávaly večer na dveře kurníku. Zakokrhání kohouta znamenalo, že dostanou svobodného mládence, ozvala-li se slepice, čekal na ně vdovec. Věštilo se i po večeři-rozkrajováním jablka, házením střevíce přes hlavu či litím olova nebo vosku. Nechybělo štědrovečerní koledování a návštěva půlnoční mše. Paní Grufíková pamatuje zavedení jitřních mší v Dubňanech: „No a to potom byla jitřní o pěti hodinách, měla to byt půlnoční, ale tá půlnoční sa nejak zlikvidovala v Dubňanech, protože to chodili z hospody a oni čekávali u kostela, jak sa šlo z tej půlnoční o jednej nebo o půl druhej, a dělali tým děvčiskám na potvoru, tož farář to zlikvidovali a bývalo to až o pěti hodinách ráno…“ Postupně se tradice půlnoční mše vrátila. Další koledování následovalo v den sv. Štěpána. Podle Jakuba Vrbase chudobné děti koledovaly dopoledne dům od domu…v některých osadách chodívali též kostelníci s ministranty a s panem precechtorem nebo rechtorem koledovat k farníkům a psát na dveře ve světnici Tři krále: K+M+B s letopočtem; při tom zpívali starodávnou píseň: Den přeslavný jest k nám přišel, v němž má býti každý vesel atd. Podobně koledovali i na Nový rok a na Tři krále.72 Zimní období bylo vyhrazeno pro domácí práce, draní peří a přástky. Aby šla práce „od ruky“, zpívaly se různé písně, vyprávěly se pověsti a pověry, mnohdy se „dělaly klevety“. Bylo také více času na šití a vyšívání nových částí kroje: „Přes zimu sa vyšívalo…fěrtochy sme moseli mět každá tři: vyvazovaný, to je s tyma mřížkama, sametový a nejaký takový barjaký modrý…a všelijaké zástěry, enom sa vyšívalo…a potom už sa vyšívaly aj jupky…večer sa dralo péří a ve dně sa vyšívalo…“ Dívky se učily vyšívat už od útlého věku, mnohdy se nemohly vdávat, dokud jim chyběla některá z částí svátečního kroje. V období války, se místo nakupování „handlovalo“, lidé museli všechno (nejen kroje) před vojáky ukrývat: „Neměli sme doma etamínu…až potom v Kyjově handloval jeden za kroje etamín, tož já sem doma vzala fěrtoch na buchtičky vyšívaný…a za to sem si donésla etamín na šatku a na rukávce…a za Německa…všecko sa

72

Vrbas, J.: Život lidu.In: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Str. 69. Ždánice, 1930.

57

zakopávalo a pozakopávaly sa aj šaty, celé kostny a všecko…celá ulica mosela byt prázdná, tu byli nastěhovaní vojáci…byli sme venku a včílkaj mamička povidajú: Dyť hen vojáci roztahujú lajble a nohavice…a došli sme dom a všecko to bylo pryč…tatíček to nezakopali, šak nic nezostálo…“ Zpracování hojně pěstovaného konopí na plátno se provádělo pomocí jednoduchých nástrojů a namáčení v rybníku: „Konopě sa pozvazuje, usuší sa to a hachluje sa to…dalo sa to mezi koze a to sa sekalo, třísky z teho opadaly a ostálo enom to vlákno. A to vlákno sa močilo v Močidlech,73 vlákno ostálo samé a to sa dalo spřást a ze spřadeného sa dělalo konopné plátno…“

Obr. 16 Manželský pár krátce po svatbě, 1947. (foto: archiv paní Grufíkové)

73

Dubňanské rybníky Močidla získaly své jméno právě podle močení konopí, o kterém paní Grufíková vypráví.

58

4. Dětský folklor Dětské hry, říkadla, rozpočitadla a písně jsou důkazem nezměrné fantazie a spontánnosti dětí. Tvoří obsáhlou studnici nápadů a námětů nejen pro vedoucí dětských folklorních souborů, ale i pro učitele na prvním stupni základní školy. Říkadla a hry zejména z okolí Hovoran zpracovala podle zápisu Františky Svobodové-Goldmannové Olga Hrabalová.74 Inspiraci jsem nalezla i v publikaci Moravské Slovensko75 a v činnosti dětských folklorních souborů.

Dětský folklor je úzce spjat s vývojem folkloru dospělých. Mnohé z dětských her, tanců, písní, říkadel a hádanek reflektují i politický nebo hospodářský život dané doby, což se nám může zdát nepochopitelné. Je to právě z důvodu jejich prolínání a postupného přechodu ze světa dospělých do světa dětí. Některé dnes známé dětské taneční hry byly prováděny na zábavách dospělými (např. Mám šáteček, mám). Část obřadních her a koled, jež vídáme u dětí, jsou také převzaty od dospělých. I hádanky se staly dětskou zábavou až v pozdější době. Mezi početnou skupinu dětských říkadel řadíme různé škádlivky, rozpočitadla či obtížně vyslovitelné verše, jež bychom dnes mohli nazvat jazykolamy. Mnohá z nich postrádají pro dospělého jakoukoliv logiku. Obsah říkadel je ovlivněn životem v rodině, školním prostředím nebo pobytem dětí v přírodě- nejčastěji na pastvě. Následující škádlivku zaznamenala paní Svobodová-Goldmannová ve Ždánicích: Matěju, dneska tě naděju, zétra tě osolím, v pozétřku tě sním.76

Rozpočitadla měla většinou za úkol zahájit hru, aby byla volba rolí spravedlivá. Základem většiny z nich jsou číslovky doplňované jednoduchými výrazy v jednotlivé verše. Zkomolená slova vznikají tak, že si děti při napodobování dospělých na přesné znění nevzpomenou a vyslovují je ve tvaru, který si nejasně pamatují, nebo si nové slovo vymyslí. 74

Svobodová-Goldmannová, F.: Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala: HrabalováKadlčíková, O. Krajské museum v Gottwaldově, 1958. 75 Hry mládeže na Mor. Slovensku, Říkadla a hádanky. In: Kol. autorů: Moravské Slovensko, sv. II, část 2. Praha, 1922. 76 Svobodová-Goldmannová, F.: Říkadla a hry slováckých dětí, str. 26. Uspořádala a zpracovala: HrabalováKadlčíková, O. Krajské museum v Gottwaldově, 1958.

59

Jako názorné ukázky uvádím rozpočitadla ze Ždánic:

Jedna, dvě, tři, štyry, pět, šest,sedum, osum, devět, já su staré medvěď; já su stará medvědice, ukradla sem itrnice. Kolik bys jich sněd?77

En, den, dýnus, móraka týnus, móraka, tyky, ajer, tajer, bom, tenský,jenský zvon.78

U všech druhů říkadel je kladen velký důraz na rytmus a intonaci. Nápěv je většinou omezen v rozsahu tercie (takovou jednoduchou melodii můžeme nalézt i v ukolébavkách a některých dětských písních), což vychází z přirozeného dětského projevu. V nezměrném počtu dětských her nabývá pohyb díky obrazotvornosti a fantazii dětí svého specifického významu. Hry jsou doprovázeny jednoduchými popěvky, říkadly, hádankami, škádlením či rozpočitadly, někdy jsou obohaceny i o prvky dramatizace. Olga Hrabalová79 rozlišuje hry následujícím způsobem: Hry pohybové a prosté- hlavní důraz je kladen na pohyb, vyžadují obratnost a tělesnou zdatnost. Mezi hry prosté řadí i hry povelové, v nichž se k pohybu připojuje jako rovnocenná složka mluvené slovo či zpěv a jejich průběh je založen na určitém povelu. Hry s dialogem- jednoduché (většinou veršované) promluvy se mohou rozvinout až v drobné dramatické scénky. Hry s říkadlem- jsou založeny na veršovaném říkadle často proloženém dialogem. 77

Svobodová-Goldmannová, F.: Říkadla a hry slováckých dětí, str.41. Uspořádala a zpracovala: HrabalováKadlčíková, O. Krajské museum v Gottwaldově, 1958. 78 Svobodová-Goldmannová, F.: Říkadla a hry slováckých dětí, str.46. Uspořádala a zpracovala: HrabalováKadlčíková, O. Krajské museum v Gottwaldově, 1958. 79 Svobodová-Goldmannová, F.: Říkadla a hry slováckých dětí, str. 59-61. Uspořádala a zpracovala: HrabalováKadlčíková, O. Krajské museum v Gottwaldově, 1958.

60

Hry se zpěvem- patří spolu s tanečními hrami k vrcholným projevům dětské lidové tvorby a tvoří mezistupeň vývoje k tanečním a obřadním hrám dospělých. Počet záznamů těchto her není bohužel velký, protože sběratelé většinou neměli potřebu převádět nápěvy do notového zápisu. Velmi oblíbené byly také hry s různými předměty (hry s míčem, s kaménky, s knoflíky, s dřívky…). Mezi nejoblíbenější a nejznámější dětské hry patří například Na slepú babu, Na kohúty (chlapci poskakují proti sobě na jedné noze a strkají do sebe), Na zlatú bránu, Střílet holuby (jeden z chlapců leží na zádech, nohy má skrčené k hrudníku, jejich prudkým narovnáním vymrští druhého chlapce daleko před sebe) a mnohé další, jež našly své uplatnění v jevištně upravené podobě v repertoáru dětských folklorních souborů.

Obr. 17 Dětské hry v podání Národopisného souboru Dúbravěnka z Dubňan, 2007. (foto: archiv rodiny Panákovy)

61

Lidové zvyky, říkadla, hry a tance nejen z kyjovského Dolňácka prezentují na svých vystoupeních doma i v zahraničí četné dětské národopisné soubory, například Kyjovánek I, II z Kyjova, Dúbravěnka z Dubňan, Podkověnka ze Svatobořic-Mistřína, Salajenka z Dambořic nebo Ždáničánek ze Ždánic. V roce 2006 vydal DNS Dúbravěnka s Cimbálovou muzikou Dúbravěnka CD s názvem Na dubňanských lúkách, v letošním roce pokřtil Kyjovánek CD Hrajte ně husličky. Činnost dětských souborů je neustále rozvíjena vlivem obětavých vedoucích, ale i rodičů a prarodičů.

62

ZÁVĚR Lidová kultura oblasti Kyjovska a Ždánicka je stále živá. Tradiční odkaz předků znamená pro mnohé z nás kořeny, podstatu našeho bytí, pro kterou žijeme a snažíme se ji nejen uchovávat, ale předávat dalším generacím. Tato regionální hrdost a úcta se odráží v činnosti mnoha folklorních souborů, ženských či mužských sborů. Slavné muzikantské rody žijí ve svých pokračovatelích, vynikajících muzikantech, lidové zvyky, tradice a tance v rodinách i ve folklorních souborech. Pravidelně jsou pořádána různá vystoupení a regionální festivaly, „svátkem nejuctívanějším“ se stal tradiční Slovácký rok v Kyjově, pořádaný jednou za čtyři roky. Sílící snahy zachovat nejvýraznější prvky lidové kultury dalším generacím se projevují i ve vydávání zpěvníků, hudebních nosičů, videonahrávek, publikací a v pořádání odborných seminářů. Přesto existuje mnoho rodin, které nemají ke kulturnímu dědictví regionu žádný vztah, a dítě má možnost seznámit se s ním pouze ve škole. Proto by se učitelé (zvláště na prvním stupni) neměli vyhýbat zařazování tematiky lidové kultury do běžného učiva.

63

LITERATURA BIMKOVÁ, Milada. Tance z Kyjovska. Brno: Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, 1975. HANZAL, Jiří. Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. HRABALOVÁ, Olga. Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka, sv. I, II. Kyjov, 1998. HURT, Rudolf a kol. Kyjovsko. Brno: Musejní spolek; Hodonín: Okresní muzeum, 1970. JANČÁŘ, Josef a kol. Vlastivěda Moravská. Lidová kultura na Moravě. Strážnice: Ústav lidové kultury; Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2000. KOVAŘÍK, Jaroslav; HUDEČEK, Petr. Krajem zavádky. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost; Břeclav: Okresní kulturní středisko; Čejkovice: JZD Jiskra, 1987. Kol. autorů. Dubňany. Minulost a současnost moravskoslováckého města. Dubňany: MěÚ Dubňany, 1999. Kol. autorů. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. Mužské taneční projevy, díl I. Verbuňk na Kyjovsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000. Kol. autorů. Slovácký verbuňk. Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2006. HÚSEK, Jan a kol. Moravské Slovensko, sv.I, část 2. Praha, 1923. BOHÁČ, Antonín a kol. Moravské Slovensko, sv.II. Praha, 1921. HÚSEK, Jan a kol. Moravské Slovensko, sv.II, část 2. Praha, 1922. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, díl VII., část 2. Slovácko. Dolňácko. Popisy tanců ke stejnojmenné kazetě. Zpracovala: JELÍNKOVÁ, Zdenka. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska, díl VII., část 3. Slovácko. Hanácké Slovácko, Podluží a tance Moravských Chorvatů. Popisy tanců ke stejnojmenné kazetě. Zpracovala: JELÍNKOVÁ, Zdenka. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996. Lidové tance ze Svatobořic-Mistřína zapsány v této obci sběratelkou lidových písní a tanců Miladou Bimkovou. Popisy tanců ke stejnojmenné kazetě. Zpracoval: MARADA, Rostislav. Svatobořice-Mistřín, Slovácký krúžek Svatobořice-Mistřín, 2001. Na našem Slovácku. Vlastivědný sborník Kyjovska-Ždánska pro školy a rodiny, sv. II: KOLAJA, Maxmilián. Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku. Kyjov, 1934.

64

Na našem Slovácku. Vlastivědný sborník Kyjovska-Ždánska pro školy a rodiny, sv. III: kol. autorů. Kyjovsko a Ždánsko v souborném popisu. Kyjov, 1936. PETRŮ, Jiří; SYNEK, František. Slovácká svatba na kyjovském Dolňácku. Praha: Folklorní sdružení České republiky; Kyjov: Sdružení přátel Slováckého souboru Kyjov, 1995. SVOBODOVÁ-GOLDMANNOVÁ, Františka. Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala: HRABALOVÁ-KADLČÍKOVÁ, Olga. Gottwaldov: Krajské museum, 1958. SYNEK, František. Frajárka. Portrét života a osudů slovácké obce Svatobořice-Mistřín. Svatobořice-Mistřín, 1997. SYNEK, František. Frajárka z Kyjovska. Portrét krajiny mých snů. Svatobořice-Mistřín: Vydavatelství Synek František, 2003. VRBAS, Jakub. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Ždánice, 1930. Zpěvník lidových písní z Dubňan. Sestavil: NESVADBA, Václav. Dubňany, 1999.

65

PŘÍLOHY

66

Muž z Dubňan ve svátečním kroji, 1918; muž z Dubňan v zimním kroji, 1953. (foto: archiv paní Grufíkové)

Hodová chasa z Dambořic (foto: Vrbas, J. Ždánsko. Zeměpisný a dějepisný popis. Ždánice, 1930).

67

Stárci ze Skoronic s hodovým věncem, 2001. (foto: František Synek)

Vdané ženy ve svátečních krojích při hodové mši v Dubňanech, 2007.

68

Stárkovský pár z Kyjova s káčerem. Slovácký rok v Kyjově, 1999. (foto: František Synek)

69

Stárkovský pár ze Ždánic s fedrem (praporem) a ferulí (stárkovským právem). Slovácký rok v Kyjově,1999. (foto: František Synek)

70

Dívky s dožínkovým věncem a ozdobenými hráběmi. (Slovácký rok v Kyjově, 2007)

Král s vyvolávači a pobočníky. (Slovácký rok v Kyjově, 2007)

71

Nejstarší generace severokyjovských verbířů, vlevo Kliment Navrátil. (Slovácký rok v Kyjově, 2003)

Nejmladší generace kyjovských verbířů na Soutěži o nejlepšího tanečníka kyjovského verbuňku. (Vracov, 2005)

72

Bratři Varmužovi- zleva Josef, Jiří, Pavel a Petr. (Slovácký rok v Kyjově, 2003)

Cimbálová muzika Jury Petrů z Kyjova. (Slovácký rok v Kyjově, 2003)

73

Dětský národopisný soubor Dúbravěnka. (Slovácký rok v Kyjově, 2007)

Dětský národopisný soubor Dúbravěnka. (Polsko, 2007)

74

Obaly CD Dětských národopisných souborů Dúbravěnka z Dubňan (2006) a Kyjovánek z Kyjova (2008).

75

RESUMÉ Diplomová práce pojednává o nejvýraznějších prvcích lidové kultury Kyjovska a Ždánicka, zejména pak o hudebním a tanečním folkloru.

The diploma work describes the most expressive elements of Kyjovsko and Ždánsko´s folk culture, especially music and dance folklore.

76