ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE KULTURA

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE

KULTURA 2014/4

FRANTIŠEK KUPKA Orbis pictus Františka Kupky / Mezi symbolismem a reportáží bylo pojmenování výstavy v Západočeské galerii v Plzni, která ve svých výstavních prostorách prezentovala málo známá díla raného období Františka Kupky. Své abstraktní malby umělec vystavil poprvé v roce 1912 a poslední desítky let přitahují pozornost jak ze strany galerií a muzeí, tak i ze strany komerčního sektoru velkých aukčních síní. Ukázky z jeho tvorby byly v ZČG v Plzni již dříve součástí jiných výstav, ale nyní mohli návštěvníci do 7. září vidět Kupkova malířská díla, volnou kresbu, grafiku, nátisky i knižní a časopisecké tiskové práce patřící ke zmiňovanému ranému období. V galerii se objevila i jedna z jeho prvních prací vytvořených na pražské Akademii ještě pod vlivem Josefa Mánesa. Koncepci výstavy připravili Markéta Theinhardtová, která v současné době přednáší na pařížské Sorbonně, a Pierre Brullé, ředitel pařížské galerie zabývající se současným uměním. Západočeskou galerii zastupovala kurátorka Petra Kočová. V polovině devadesátých let 19. století se Kupka v Paříži věnoval především grafice, ilustraci a kresbami přispíval do ilustrovaných revuí a satirických časopisů. Určitou dobu pracoval i pro bulvár. Vystavované figurální kresby byly satirickou kritikou sociálních a politických poměrů společnosti té doby. Tato díla, jež do Plzně zapůjčilo pařížské Musée dÓrsay, pocházejí z rozsáhlé sbírky patřící Jindřichu Waldesovi. Po vrácení majetku rodině uvolnil náš stát sto milionů korun, za něž došlo k výkupu Kupkových děl. Částka však nepokryla hodnotu všech a proto práce přišly i do privátních a jiných sbírek. Část sbírky, z níž pocházejí některé vystavené obrazy, zakoupil francouzský stát do Musée dÓrsay. V úvodu současné plzeňské expozice, která zaplňovala všechny prostory výstavní síně „13“, bylo možné najít klasický černobílý obraz z roku 1902 s názvem Můj autoportrét. Vedle aktuálních ironizujících kreseb reagujících na tehdejší společnost, například s tituly Žebrota se nezapomíná, Bůh Vatikánu, Bohyně rozumu, se také objevily akty. Mezi nimi jsme mohli vidět náměty Žena před obrazem, Žena před paravánem. Z významného cyklu Peníze pocházela větší malba aktu ženy vábené karikaturou peněz. Sociální ladění mělo v nadsázce dílo Růžový život (co by pro mě znamenal, kdybych měl hodně peněz). Společenského dění se dotýkala díla Lidská práva, Moderní stát, Rozdělení lidstva, Národnosti. Filozofické otázky řešily práce Cesta ticha I, II, Počátek života i Tanec smrti. Kromě velkého počtu výtvarných prací výstava představila i autentické ilustrované dobové časopisy a knihy, do nichž František Kupka přispíval. Kresby se mohou kvůli osvitu vystavovat pouze tři měsíce a poté musí být tři roky uložené v depozitářích. Již z tohoto důvodu měla veřejnost vzácnou příležitost seznámit se s kresbami velkého reprezentanta českého umění v zahraničí. Ředitel galerie Roman Musil k významné instalaci dodával: Výstava byla ve spolupráci s Musée dÓrsay připravovaná téměř dva roky. Má jasnou badatelskou ambici i atraktivitu pro veřejnost, ale rozhodně to není poslední tečka za výzkumem díla Františka Kupky, který je jednou z klíčových postav světových dějin umění první poloviny 20. století. Bedřiška Terezie Brůhová


KULTURA 2014/4

PRVNÍ ČESKÝ KLUB FOTOGRAFŮ AMATÉRŮ NEKÁZANKA V letošním roce slaví 1. ČKFA Nekázanka již 125 let nepřetržité činnosti. Klub je přímým pokračovatelem nejstaršího českého klubu fotografů amatérů, který byl založen v Praze v roce 1889. Brzy vyrostl v početnou a respektovanou organizaci, která udržovala kontakty mezi fotoamatéry v Praze i roztroušenými po českém venkově a cílevědomě se snažila pozvednout úroveň jejich činnosti. Klub udržoval pro potřeby členů ateliér a knihovnu, v letech 1893-1929 vydával odborný časopis Fotografický obzor a pravidelně pořádal fotografické kurzy. Založil instituci okružních map, tj. kolekci fotografií, které poštou kolovaly mezi amatéry a sloužily k poučení a vzájemnému porovnávání výsledků. Po počátečním pionýrském období, kdy hlavním problémem bylo zvládnutí techniky, klub Růžička, Drahomír Josef: soustředil pozornost na Pensylvánské nádraží, uměleckou stránku foto20. léta 20. století, Archiv grafie a dlouhá léta 1. ČKFA-Nekázanka, uloženo v Národním přispíval k její kultivaci. archivu

Spolupracoval přitom s vynikajícími osobnostmi, jako byli mimo jiné V. J. Bufka, F. Drtikol nebo D. J. Růžička. Po dobu jeho existence jím prošly tisíce fotoamatérů, jakož i vynikající mistři české fotografie, jakými byli Jaroslav Fabinger, Karel Hájek, Jiří Jeníček, Václav Jírů, Přemysl Koblic, Jaroslav Krupka, Jan Lauschmann, Jan Lukas, Adolf Schneeberger, jako stipendista zde působil i Josef Sudek. Také v období po roce 1950, kdy byl klub začleněný do závodního klubu ČKD, v něm působila řada vynikajících fotoamatérů, zmiňme alespoň Františka Dostála, Miroslava Jodase, Ladislava Kamaráda, Hynka Šantla, Emila Vejvodu nebo dlouholetého předsedu klubu Z. M. Zengera. Koblic, Přemysl: Motiv ze starých Vršovic, 30. léta 20. století, Archiv 1. ČKFA-Nekázanka, uloženo v Národním archivu


KULTURA 2014/4

Pýchou klubu je fotografický archiv, který co do množství i obsahu patří k významným fotografickým sbírkám u nás a je od roku 2002 uložen v Národním archivu. Průběžně probíhá jeho zpracování a doplňování. Téměř čtyřicet let měl klub pronajatý prostory v ulici Nekázanka a odtud se její název dostal nejprve neoficiálně, později také úředně do jeho názvu. Součástí ateliéru byly mj. temné komory, prostory pro uchovávání chemikálií a skřínky pro osobní potřeby členů. Dále zde byla klubovna a výstavní galerie. Tato Síň dobré fotografie, jak zněl její název, byla zřízena v roce 1939 a v průběhu Oldřich: desetiletí se zde Tocauer, Buffet, 1959, Archiv 1. konala dlouhá ČKFA-Nekázanka, řada kvalitních uloženo v Národním archivu výstav. Po roce 1989 klub dostal z Nekázanky výpověď, několikrát se musel stěhovat, svou činnost ale nepřerušil. V současné době se dvakrát měsíčně schází v Kulturním domě v Praze-Kyjích. K pravidelné činnosti patří pořádání členských výstav na různých místech a měsíčních soutěží. Klub se každoročně účastní mapového okruhu Nekázanka, jehož je zakladatelem, a obesílá Národní soutěž amatérské fotografie. Také jednotliví členové se úspěšně umisťují ve fotografických soutěžích a pořádají samostatné výstavy. Zaměření členů je poměrně široké - krajina, makrofotografie, městská tematika či portrét. Féneš Martin, současný Doba se člen klubu změnila, většina členů opustila klasickou techniku a fotografuje digitálně. To umožňuje prezentovat fotografie v elektronické formě, což klub hojně využívá. V Kulturním domě v Kyjích mají členové klubu dobré podmínky k diskusím nad promítanými snímky. Klub Nekázanka se také zapojil do elektronického mapového okruhu, při kterém se soutěžní fotografie mezi fotokluby zasílají pomocí internetu. Dvakrát až třikrát do roka vydává klub občasník Spoušť. Výsledky měsíčních soutěží se publikují na klubové webové stránce, kde se dá najít i podrobná historie klubu, aktuální číslo Spouště, ukázky prací jednotlivých členů a aktuální informace. V současnosti má klub 23 členů a rád uvítá nové členy. Emil Münzberg


KULTURA 2014/4

Vrba Vladislav, současný člen klubu

Malotín František, současný člen klubu

Předseda klubu Emil Münzberg, foto ah

Kontakty: http://nekazanka.hyperlink.cz [email protected] předseda: Emil Münzberg, tel. 774603676


KULTURA 2014/4

OSLAVY SEDEMDESIATEHO VÝROČIA SLOVENSKÉHO NÁRODNÉHO POVSTANIA V PRAHE Vzhľadom na oslavy, ktoré prebiehali v deň vypuknutia SNP v Banskej Bystrici, v piatok 29. augusta a viacerých účastníkov, ktorí sa osláv zúčastnili, pietne akty a slávnostné zhromaždenie sa konali v Prahe o deň skôr. Vo štvrtok 28. augusta ráno ešte pred ôsmou hodinou sa konal pietny akt pri pomníku Padlých československých zahraničných letcov v II. svetovej vojne, na Náměstí Svobody v Prahe 6. Nadväzoval na to pietny akt pri pomníku Padlých československých zahraničných vojakov v II. svetovej vojne na Vítězném náměstí v Prahe 6. Slávnostné zhromaždenie sa konalo o pol jedenástej v sále Ministerstva obrany ČR Na Valech. Priebeh oslavy bol veľmi dôstojný. Po slávnostnom nástupe čestnej stráže so zástavou, štátnych hymnách Slovenskej a Českej republiky nasledovalo uctenie pamiatky padlých a zomrelých podfarbené trúbenou Večierkou. Hlavný prejav predniesol podpredseda Senátu parlamentu Českej republiky Přemysl Sobotka. Zaujalo ma najmä jeho konštatovanie o nezáujme dnešných ľudí o túto a podobné dejinné akcie, o boji proti fašizmu. Minister obrany Martin Stropnický v krátkom, ale veľmi výstižnom prejave povedal, že armáda je zodpovedná za obranu našej krajiny, poukázal na nebezpečnosť ukrajinskej krízy a zároveň zdôraznil blízku spoluprácu oboch armád českej i slovenskej, ktoré spája spoločný boj za slobodu. Spomenul tiež, že žijeme v čase, ktorý pomáhali stvoriť účastníci SNP. Slovenský veľvyslanec v Prahe Peter Weiss mal viac menej prednášku, ktorá bude publikovaná v týždeníku Národní osvobození. Starostka Prahy 6, Marie Kousalíková, označila SNP za základnú udalosť oboch národov Čechov a Slovákov, za jedno z najsilnejších pút spoločných dejín. Podpredseda Zväzu protifašistických bojovníkov a predseda historickej skupiny účastníkov SNP Karol Kuna zdôraznil spoločnú minulosť Čechov a Slovákov, ocenil tých Čechov, ktorí napriek hrozbe trestu smrti, ktorý K. H. Frank vyhlásil 15. septembra 1944 za prekročenie protektorátnej a slovenskej hranice, sa zúčastnili boja za Československú republiku. Milan Coch, ktorý je predsedom Historickej skupiny účastníkov SNP v Českej republike hovoril o význame Povstania. Tohto aspektu sa držal i Petr Švanda vojenský historik. Plukovník Štefko predseda historickej skupiny Sdruženia československých zahraničných letcov – Východ, odovzdal symbolický dar Karolovi Kunovi – obraz maliara Boháča. Vojenský atašé veľvyslanectva Slovenskej republiky v Prahe plukovník Ján Koreliak prečítal rozkaz 50 zo dňa 22 augusta 2014, ktorým slovenský minister obrany Martin Kováč, udelil pamätnú medailu k 70. výročiu SNP a výročiu oslobodenia žijúcim deviatim mužom a jednej žene, ktorí boli priami účastníci SNP. Poznal som medzi nimi plukovníka Milana Cocha a Jána Fačku. Predsedníctvo Zväzu protifašistických bojovníkov za záslužnú a obetavú prácu pre obidva zväzy – český i slovenský udelilo niekoľko medailí. Ďalšie ocenenie medaile Za zásluhy v odboji boli udelené Jozefovi Nálepkovi, Františkovi Šádkovi, Prof Tesárkovi, Václavovi Čeřovskému, Věře Holubové - Nie všetci ocenení sa mohli zo zdravotných dôvodov tohto slávnostného aktu zúčastniť. Slávnostné zhromaždenie bolo zakončené priateľským stretnutím účastníkov a hostí. Medzi inými som tam stretol a hovoril s Jiřinou Kopoldovou, vnučkou Jana Švermu, ktorý zahynul v Nízkych Tatrách vysilením, počas pätnásť hodinového pochodu v snehovej búrke na hore Chabenec. Vojtech Čelko


KULTURA 2014/4

17.4.1927 – 23.6.2014 Dva letopočty, které vymezily životní dráhu doktora práv, advokáta a ekonoma JUDr. ZDEŇKA TAYERLEHO Slušný, čestný a zásadový přívlastky, které doktoru Zdeňku Tayerlemu dávají všichni jeho známí, všichni s nimiž pracoval, všichni jež ho poznali. Celý život působil v oblasti kultury, například v Národním divadle, Státní opeře, v Divadle Spejbla a Hurvínka nebo v Odborovém svazu pracovníků umění a kultury či v Herecké asociaci. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany. JUDr. Zdeněk Tayerle se narodil v Praze, v rodině sociálně demokratického poslance Parlamentu ČSR Rudolfa Tayerleho. Ten byl již za Rakouska-Uherska a První republiky odborovým politikem. Aktivně se zapojil i do odboje proti německé okupaci. V roce 1941 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, kde o rok později zemřel. Po osvobození se jeho jméno neobjevilo ani mezi hrdiny, ani ve slovnících. Foto rodinný archiv

Byly to asi právě tyto útrapy otce, které vedly Zdeňka Tayerleho nespojovat svůj život s žádnou politickou mocí, ale oddaně sloužit kultuře. Proto nabídnutý post náměstka ředitele Národního divadla s podmínkou vstoupit do KSČ odmítl. V zápětí opustil i místo právníka ND, které zastával od absolvování vysoké školy. Odešel na Odborový svaz pracovníků umění a kultury, později do Herecké asociace. V roce 1990 se do Národního divadla však vrátil jako správní ředitel. Po dvou funkčních obdobích v ND přijal místo správního ředitele v samostatné Státní opeře. Později v Divadle Spejbla a Hurvínka byl náměstkem ředitele Miloše Kirschnera a později paní Heleny Štáchové. Přestože po letech od Hurvínka odešel, jeho spolupráce s divadlem přetrvávala. Text po dohodě s paní Mgr. Hanou Tayerleovou–Peškovou - ah

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZŘÍCENINY SLOVENSKÝCH HRADŮ – 14.

KULTURA 2014/4

HRAD GÝMEŠ Bylo – nebylo, vypráví historie o dvou bratřích Ondřejovi a Tomášovi, kteří patřili do družiny tehdejšího uherského krále Bély IV. Psal se rok 1241, když vpadly tatarské hordy do Uherska. Král Béla IV. svolal svá vojska, aby ochránila zem. Tatarské vojsko však bylo mocným a ukrutným nepřítelem přicházejícím z rozlehlých stepí. Obě válčící strany se střetly u mostu nad řekou Slaná nedaleko obce Jelenec v pohoří Tribeč na západě Slovenska. Uhři utrpěli 11. března zdrcující porážku. Očitý svědek, kanovník Rogero, zaznamenal, že na válečném poli zůstalo tolik mrtvých těl, že se nedala spočítat. Na uherské straně zahynulo mnoho význačných osobností z řad šlechticů i církevních hodnostářů. Samotný panovník se zázrakem dostal z obklíčení a unikl. S ním i malá družina s oběma bratry. Když viděli, jak úplně vyčerpaný královský kůň už nemůže dál, půjčil Ondřej králi svého koně a sám šel pěšky se svým bratrem, což však znamenalo jistou smrt. Tomáše Tataři dostihli a zabili, Ondřej se zachránil. Historie hradu Hrad Gýmeš postavil starý velmožský rod Hunt – Poznanovců pravděpodobně již v první polovině 13. století. Písemně je existence hradu doložena v donační listině z roku 1253, kde se píše o hrdinství Ondřeje, který se stal zakladatelem rodové odnože Forgáchovců, jenž si rozdělili majetek roku 1295. Z hradu získal nejmenší část nitranský a tekovský župan. Protože obdržel malou část, sourozenci odsouhlasili, aby si na skále, severovýchodně od hradního jádra, postavil vlastní sídlo. Rytina hradu od A. Rennera a S. Lehnhardta z roku 1820

Zanedlouho se Gýmeš dostal pod svrchovanost Matúše Čáka, posléze v roce 1321 do majetku krále Karla Roberta, který si hrad ponechal. Nakonec se Forgáchovci dostali opět ke svému majetku během dynastických bojů roku 1386 po vymření mužské linie Anjouovců. Hrad sloužil převážně k ochraně před případnými nebezpečími a zároveň k ochraně rodových cenností. I přes posílení ochrany hradu ho Turci několikrát dobyli. Jak praví legenda – první obléhání Turky bylo, neúspěšné díky zásahu z nebes. Když po týdnech obléhání začaly kosit Turky nemoci a úmrti, propadali beznaději. Totéž se však dělo i na hradě. A tak gýmešská paní se stále častěji uchylovala do kaple a úpěnlivě prosila Matku Boží o pomoc. Nastal čas poslední bitvy a ejhle – prosba byla vyslyšena. Náhle se rozpoutala strašlivá bouře, křižovaly blesky, nebesa se otevřela a přímo v táboře začalo hořet.

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZŘÍCENINY SLOVENSKÝCH HRADŮ – 14.

KULTURA 2014/4

Turci v panice a hrůze začali houfně opouštět tábor. A utekli definitivně. Tak Matka Boží vyslechla prosby hradní paní a Gýmeš zachránil nebeský zázrak. Vytlačením Turků do jižních částí Uherska boje o hrad neskončily. Během protihabsburských povstání uherské šlechty Forgáchovci většinou zachovávali loajalitu vůči panovnickému dvoru. Výjimkou byl Šimon Forgách, který během stavovského povstání se stal velitelem vojska Františka II. Rákocziho. Tuto zradu mu habsburský císař roku 1709 nezapoměl a zabavil mu všechen rodový majetek. Gýmeš dostal do zástavy Pavel Forgách z jiné větvě rodu a v roce 1718 realizoval rozsáhlé stavební úpravy, kterými hrad přeměnil na panské sídlo. V první polovině 18. století, kdy už hrady na Slovensku většinou pustly, se Pavel a jeho syn dali do rozsáhlé barokní přestavby a protože oba působili jako církevní hodnostáři, východní předhradí přeměnili na posvátnou oblast, kde se každoročně na den sv. Ignáce konaly poutě. V hradním komplexu po roce 1718 přibyli ještě čtyři další kaple. V jejich podzemí byla vybudována rodinná hrobka Forgáchovců. Na hradě vládl rušný život, který obzvláště gradoval v době honů a hodovních slavností pořádaných na počest patrona kaple sv. Ignáce. V roce 1722 dal Pavel Forgách v obci Jelenec postavit barokní zámek, na kterém se zdržoval stále častěji a hrad začal pomalu chátrat. Po požáru postupně zpustl. Rodina Forgáchovců žila v Jelenci do roku 1919. Poslední Forgách se přestěhoval na svůj statek u Balatonu v Maďarsku. Text a obrazový doprovod vycházejí z publikace „Kulturní krásy Slovenska“, která vyšla v r. 2007 v Bratislavě s podtitulem „Hrady, nejkrásnější zříceniny“. Materiály použity se souhlasem vydavatelství Dajama a autorů Daniela Kolára a Jaroslava Nešpora . Eva Kubátová


KULTURA 2014/4

TEXTILNÍ VÝTVARNICE Domažlická galerie bratří Špillarů představovala do 30. srpna v expozici Loutky a ara-decor díla z tvorby kdyňské textilní výtvarnice Milady Hynkové. Vedoucí galerie Václav Sika ocenil, že instalace promlouvala jak k dětskému, tak k dospělému divákovi. Autorka absolvovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze, obor hračka, u profesora Viktora Fixa. Celoživotně se však věnuje textilnímu výtvarnictví v oblasti nástěnného textilního obrazu – aradecoru, dnes vlastní již jediný ateliér této technologie. Na speciálním stroji fixuje již připravená díla kolegů výtvarníků a pořádá i mezinárodní sympozia této techniky. Je také autorkou patentu neviditelného nastavování aradecorových ploch. O originální výtvarné technice Milada Hynková prozradila: Nejprve se vytvoří návrh. Ten se převede do velikosti skutečného formátu, podloží se vliselinem, na který se vrství barevné vlněné česance. Poté se obraz překryje novinami a přes mokrou textilii se žehlí. Po proschnutí speciální stroj obraz proháčkováním proplete. Kurátorka výstavy Danisa Stroj také vše spojí s podkladem juty. Bytelová s Miladou Hynkovou

Některé autorčiny aradecory nesly odkaz reality, jiné vedly dějovou linii a další přinášely abstraktní vize. V domažlickém galerijním prostoru návštěvníky uvítala svěží, klidná atmosféra originálních velkoplošných aradecorových obrazů. Emocionálně procítěné práce zaujaly dokonalou harmonií barev i tvarů. Příjemné valéry vedle celkového dojmu upoutaly i dokonale zvládnutými detaily. Náměty obrazů většinou vycházely z inspirací přírodou. Dějové napětí bylo zřejmé v Proměnách jara, oproštěnými liniemi vypovídala práce Kontrasty. Modré tóny díla Alabastr ukotvila v přírodní barvě vlny silná plastická struktura odkazu kamene. Zářivou žluť vyzařovala kompozice Sluneční kámen. Obě posledně jmenovaná díla svými tvary navíc výtvarně přesahovala rámec obrazu. Tajemství rostlin vedle rozkvetlého středu neslo linie vývojových spirál, Dva kameny objevovaly zemitou barevnost i strukturu hornin a Ledová krása vyvolávala pocit jiskřivých jinovatek a zimního ticha. Dominantní velký aradecor Létající koberec svou červenou paletou vyjadřoval tajemné dálky a byl prostorově instalovaný do vzdušného pohybu. Vedle aradecorů jsme v expozici našli i kolekci až na sedmdesát centimetrů vysokých textilních ručně šitých loutek, pojatých od pokrývek hlav až po boty v aradecoru.. Pod názvem Měsíční znamení představovaly jednotlivé měsíce v roce. V podobách i oblečení se lišily barevností a charakterními prvky. Podle symbolů měsíců byly vtipně opatřeny jejich konkrétními artefakty. Vodnář Zmiňované citlivé prolínání barev a tvarů dávalo divákovi v obrazech i v loutkách možnost uvolnění fantazie do individuálního vizuálního a oduševnělého prožitku. Bedřiška Terezie Brůhová Foto z archivu autorky

Milada Hynková přijímá blahopřání od Václava Siky


KULTURA 2014/4

Téměř po tři století je jihomoravský HRAD KUNŠTÁT spojený s panským rodem majícím v erbu tři vrchní pruhy. A tři páni, tři významné postavy rodu, jsou s historií hradu Kunštátu spojení přímo nerozlučně: - velmož Kuna, který ve druhé polovině 13. století hrad nazvaný jeho jménem založil - Ludvík Zajímač z Kunštátu, který v roce 1520 hrad prodal jinému slavnému rodu, Pernštejnům - a … člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný… … jak papež Pius II. zpodobnil prvního a posledního příslušníka české šlechty na královském trůně, Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Rod pánů z Kunštátu byl jeden z nejvýznamnějších šlechtických rodů českého království, který dal českým zemím rovněž krále. Jsem ráda, že po Rožmbercích, Penrštejnech a francouzských rodech spjatých s českými zeměmi můžeme představit tento starobylý moravský rod a upozornit rovněž na krásný zámek Kunštát, který byl – ještě coby hrad – sídlem rodu a který naše instituce spravuje od roku 2005. (Naďa Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu)

Národní památkový ústav v letošním roce, v ROCE PÁNŮ Z KUNŠTÁTU, otevřel v dosud nepřístupných středověkých prostorách státního zámku Kunštát novou expozici a nazval ji V ERBU TŘÍ PRUHŮ – PÁNI Z KUNŠTÁTU A JEJICH HRAD. Jiřina J. Hubáčková (Informace a foto z materiálů NPÚ)

P.S.: Zdalipak se třetí následník britského trůnu, princ George z Cambridge, až vyroste dozví, že jedním z jeho předků je i dávný český král stejného jména…?


KULTURA 2014/4

VYŠEHRAD OČIMA SOUČASNÍKA V intimním prostředí galerie U božího mlýna v Salmovské ulici v Praze nad kostelem sv. Ignáce bude v prosinci vystavena podstatná část souboru obrazů člena našeho Klubu kultury, malíře a grafika Vladimíra Pechara. Jeho strukturální obrazy představují to, co se dnes návštěvníkovi staroslavné slovanské památky nabízí ke zhlédnutí. Architektu -ra monu-mentální i drobná, nenápadná ve své poezii. Technika malby je podřízená strohému téma-tu a tak jsou zde kamenné památky předvedené v monochromním koloritu ve značné zkratkovitosti výrazu. Autor se tu vyznal ze své lásky k tomuto prostoru, kde genius loci dodnes trvá a mluví tak k tomu, kdo chce jeho hlasu naslouchat. V komorním prostředí galerie U božího mlýna vynikne v malém výběru z obsáhlejšího souboru právě ta poezie bývalé dominanty dřevního knížectví českého raného nárůdku, který teprve obhajoval svůj nárok na svébytnost. Celý soubor byl již dříve několikrát vystaven a dostalo se mu uznání za originalitu i nadčasovost v pojetí, které stroze komentuje kamenné zbytky někdejší slávy i pozdější zásahy do historického areálu. Výstava bude zahájena v neděli 30. listopadu 2014 zcela neformálně a bez okázalosti, jak se na prostou dávnou architekturu sluší. V 18,30 budou návštěvníci očekáváni v Salmovské ulici číslo 15 v prostředí, které je vrátí o mnohá staletí zpět do doby vlády bájných Libuše a Přemysla.


KULTURA 2014/4

PROČ PRÁVĚ VYŠEHRAD Asi proto, že jsem tam dole pod skálou na nábřeží v šedesátých letech několik roků bydlel. A tak jsem měl možnost poznat ten mýtický kopec trochu niterněji. Ta strmá skála se zbytky někdejší slávy ke mně tenkrát dost promlouvala a mluví vzdáleně dodnes. Nedávám najevo svůj vztah k tomuto místu plnému dávných dějů a vzpomínek a dojatě nevzdychám nad pozůstatky dávných časů. Poslední památky kamenné krásy mě ale oslovily natolik, že jsem se s jejich dojmem musel přece jen vyrovnat. Samozřejmě svou profesí – a tak vznikla řada strohých, zdánlivě nepoetických zobrazení toho, co z někdejší slávy zůstalo. Monumentální i skromné, přehlédnutelné architektonické prvky ke mně mluví docela důvěrně a já se ten vzájemný dialog pokusil ve svých monochromních strukturážích předestřít před jiné oko než je to

moje, zasvěcené a obdivující. Zdánlivá neatraktivnost jinak atraktivního tématu je osobní zpovědí mého vztahu jak k rané české historii, tak i k onomu místu, kde se část této slavné éry odehrávala. Já v těch zdech nacházím dávné a bájné vření rodícího se českého národa a zdá se mi, že se vracím o staletí zpátky. Tam, do doby věštící Libuše či velkého a prvního krále Vratislava II. Vyšehrad mě už dávno oslovil, ohromil svou prostotou a okouzlil svou minulostí. Skláním se před ním a v obdivu ztrácím slova. A tak, místo slov, moje vidění dávného Vyšehradu, velké historie a velké pokorné úcty.

Vladimír Pechar

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál

SEZONA 2014/2015 V DIVADLE NA VINOHRADECH Novou divadelní sezonu zahájíme 6. 9. představením To byla moje písnička!, které bude zároveň beneficí výrazné české herečky paní Jany Štěpánkové při příležitosti jejího významného životního jubilea. Jana Štěpánková je dlouholetou členkou vinohradského uměleckého souboru, vytvořila zde více než 30 rolí a její zatím poslední roli Sarity Myrtlové z komedie To byla moje písnička! si diváci zamilovali. Jako první premiéru sezony 2014/2015 uvedeme 12. 9. drama velikána chorvatské moderní literatury Miroslava Krleži Rod Glembayů. Na velkolepé slavnosti, pořádané patriarchou rodu Glembayů k výročí rodinného podniku, vybuchuje nashromážděné napětí a dramaticky se odhaluje vše, co mělo zůstat skryto = pokřivené vztahy, dávné historie, nevěry, tragické rodinné příběhy…Autor situoval děj tohoto rodinného a společenského dramatu bezprostředně před začátek první světové války, DnV jej uvádí jako připomínku sta let uplynulých od vypuknutí této války a zároveň jako aktuální analýzu krize rodinných a společenských hodnot. Inscenaci nastudoval Martin Huba, hrají T.Töpfer, D. Havlová, O. Brousek, Z. Vejvodová, M. Finger a další. V nové zkušebně pokračuje letos volný cyklus malých skvostů české a slovenské dramatiky 16. 10. premiérou nestárnoucí komedie z šedesátých let Hodinový hoteliér. Režisér Ivan Rajmont už naplno zkouší s J. Satoranským a O. Vlachem dvojici dědků pamatujících ještě první republiku a protektorát, kteří pronajímají svůj kutloch mileneckému páru (P. Batěk a M. Frösslová). Autor Pavel Landovský popřál v nahraném vzkazu hercům hodně zdaru při hledání humoru a existencialisty skryté v této hře o schopnosti unést svůj vlastní životní úděl a nečinit za něj odpovědným nikoho jiného. Hru uvedeme v souvislosti s významným životním jubileem jednoho ze služebně nejstarších vinohradských herců Jaroslava Satoranského. V listopadu pro několik málo repríz obnovujeme Čičvákovu inscenaci Frischovy Andorry s vynikajícími hereckými výkony O. Brouska, I. Uhlířové, V. Vydry, S. Postlerové a E. Režnarové. V listopadu bude mít premiéru další inscenace tohoto talentovaného slovenského režiséra. Slavné Shafferovo drama Amadeus láká diváky i inscenátory nejen tajemstvím spojeným s Mozartovou smrtí a rozporem mezi genialitou tohoto skladatele a pilnou průměrností jeho uměleckého soka Salierieho, ale také otevřenou formou zpovědi údajného vraha, kterému Bůh upřel talent. Veleroli Salieriho zkouší J. Dvořák, Mozartovu hudbu živě hraje jeho představitel O. Brousek, dále hrají I. Uhlířová, M. Novotný, L. Veselý, M. Holý, V. Svoboda a další. V prosinci k premiéře dospěje světově úspěšná hra moderního klasika světové dramatiky Slawomira Mrožka Láska na Krymu. Autor tuto „komickou tragédii“ vytvořil roku 1993 v Mexiku. Po domnělém „konci dějin“, který podle některých (mýlících se) intelektuálů přinesl ve světě rok 1989, jej vedl k napsání těchto tří obrazů zobrazujících prostřednictvím milostné zápletky stav společnosti v roce 1910, 1928 a 1992 „strach o Rusko

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál

A. P. Čechova“. V roce 2014 bohužel tato Mrožkova vize zániku lásky v individualistickém sebeprosazování nabývá zvláštní jasnozřivosti… V režii Juraje Deáka hrají I. Řezáč, A. Elsnerová, P. Rychlý, L. Juřičková, V. Jílek, M. Frösslová, M. Dastlík a další. Premiéra 19. 12. 2014 V únoru 2015 (6. 2.) uvedeme poprvé novou inscenaci jednoho z nejslavnějších milostných příběhů všech dob, Shakespearova dramatu Romeo a Julie. Velké činoherní divadlo by se mělo k této hře pravidelně vracet a zprostředkovat vždy novým generacím diváků prožitek silného lidského citu – a starším generacím jej připomenout. DnV připravuje toto dílo v jedinečném překladu Josefa Topola, bez aktualizací a modernizací v režii Tomáše Töpfera. Režisér Radovan Lipus, který v DnV režíroval velmi zajímavou inscenaci Dvojitý agent, se na Vinohrady opět vrací, tentokrát nastuduje s vinohradským uměleckým souborem lyrickou hru Fráni Šrámka Plačící satyr. Tato hra vznikla počátkem 20. let 20. století přímo pro vinohradskou scénu, divadlo ji uvedlo v roce 1923 režii K. Čapka, který ji považoval za lepší text než Šrámkův Měsíc nad řekou. Premiéra 6. 3. 2015 V březnu (19. 3. 2015) bude mít premiéru také mimořádný projekt Kdokoli (Jedermann, Everymen), který Divadlo na Vinohradech připraví společně s FOK a Pražskou křižovatkou. V tomto duchovním prostoru (odsvěcený kostel sv. Anny) provede orchestr FOK a soubor DnV omezený počet představení jednoho ze základních děl evropské kultury. Příběh Kohokoli – člověka, kterého na vrcholu života zastihne Smrt s neúprosným požadavkem předložit bilanci svých skutků, se předvádí na různých scénách už od 15. století. Na počátku 20. stol. německý dramatik Hugo von Hofmannsthal adaptoval tuto středověkou moralitu pro cirkusovou podívanou režiséra Reinhardta. Text inspiroval řadu hudebních děl, dvě z nich – Sibeliova svita a Martinovy písně budou provedeny jako součást tohoto mimořádného nastudování. Režie Jaroslava Šiktancová. Umělecký šéf Dnv Juraj Deák nastuduje hru Maxima Gorkého Děti slunce. Tato hra pochází z roku 1905 a spolu s Letními hosty patří k vrcholům Gorkého dramatického cyklu o intelektuálech. Hlavní hrdina Pavel Portasov sedí pohroužen do svých chemických pokusů, přemítá nad zákonitostmi vesmíru a nevidí, že mu nejlepší přítel chodí za ženou. Nebo to vidí a nic s tím neudělá. podobně jako nedokáže domluvit zámečníku Jegorovi, aby nebil vlastní manželku? Do jaké míry je svět těch, kdo touží připravit novou lepší skutečnost, v rozporu s realitou? Vinohradská inscenace nepřehlédne komediální odstíny Gorkého dramatiky ani jeho zálibu ve velkých „love story“. Premiéra 15. 5. 2014 Posledním novým titulem sezony 2014/2015 bude hra Jana Vedrala Kašpar Hauser – dítě Evropy. Historická detektivka vznikla na základě jednoho z nejzáhadnějších a nejvzrušivějších příběhů první poloviny 19. století. Zanedbaný mladík, který se jednoho dne objeví na náměstí v Norimberku, vykazuje všechny známky nedobrovolného pobytu v izolaci. Špatně se pohybuje, vyslovuje jen dvě věty, ale umí se čitelně podepsat… Archetypální příběh o muži, který má jméno, ale nemá minulost. Příběh inspiroval vznik řady uměleckých děl, u nás např. Wassermannův román Kašpar Hauser čili Chabé srdce. DnV nasazuje tuto hru u příležitosti autorova životního jubilea. Inscenaci nastuduje režisérka Natália Deáková. Generální zkoušku uvedeme 25. 6. 2015.


KULTURA 2014/4

I SÁM CÍSAŘ PÁN TAM CHODIL PĚŠKY ANEB KAŽDÝ MÁ SVŮJ TRŮN

Také já tam chodím pěšky.

Vyšehradská 12 Praha 2 Výtoň

Co vás čeká na uvedené adrese? Největší sbírka historických nočníků a toalet na světě, poučení, informace i zábava. Muzeum vystavuje na dva tisíce exponátů. Půjde vám z toho hlava kolem. Přesto není kam si sednout a ulevit si.

Empírová noční váza vyrobená pro Napoleona Bonaparte (okolo roku 1815)

Nočník z Lincolnovy ložnice v Bílém domě (okolo roku 1892)

Samozřejmě, že základní tvar nočníku – kruh či ovál a jeho velikost – zůstává v podstatě stejný. Mění se jen materiál a způsob jeho umístění. Vlastní kapitolu ovšem tvoří umělecký a „takyumělecký“ design. Každá doba přinášela své požadavky a ty se lišily i podle majitelova postavení, vlastně posezení.


KULTURA 2014/4

Vraťme se na začátek. Současná společnost Muzeum historických nočníků a toalet o.p.s. Původně neměla záměr sbírat jmenované předměty, společnost se ani tak nejmenovala. V roce 2003 dokončila rozsáhlou rekonstrukci Tvrze Třebotov. Při opravách došlo také na restaurování venkovního záchodu (prevétu) a na úpravu suchého záchodu s jímkou. To vlastně odstartovalo pátrání, které vyústilo do podoby dnešního muzea.

Na klasickou sběratelskou činnost, díkybohu, navázala i náročnější dokumentační práce, rozšířená nakonec i o vědecké bádání. Jak rozsáhlá práce to byla a stále je se dá jen těžko představit. Setkali jste se někdy s nějakou literaturou, která by se zabývala nočníky nebo záchody vůbec? A přitom fekálie všeho druhu se velkou měrou podílely na epidemiích smrtelných nemocí. Teprve roku 1848 v Anglii vychází první Zákon o veřejném zdraví. Ani nyní u nás není vše v pořádku. V současné době je na veřejné vodovody napojeno přibližně 92% obyvatel, ale napojení na veřejnou kanalizaci jen 75%. A jak se ukazuje, ani veřejné čističky s biologickým procesem neodstraňují z vody všechny novodobé látky - léky, drogy a další umělé sloučeniny potravinových doplňků. Jejich vliv a důsledky se teprve studují.

Informace jsem čerpal z materiálů poskytnutých pracovníky muzea. Pod tištěným textem jsou podepsaní Renata a Jan Sedláčkovi. Text a foto ah


KULTURA 2014/4

TRI PRAŽSKÉ VÝSTAVY Za posledných takmer dvadsať päť rokov sa objavilo v Prahe veľa nových výstavných priestorov. Nie o všetkých výstavách sa máme možnosť dozvedieť, tobôž ich navštíviť. Niekedy sa len určitý okruh ľudí, či známych umelca o výstave dozvedia. Kritiky či informácie sú zriedkavejšie a ani Pražský přehled kulturních pořadů ich neuvádza. Ambíciou bulletinu KULTURA 2014 je aspoň niektoré takéto výstavy priblížiť. V Dome národnostných menšín na Vocelovej ulici v Prahe 2, predstavila slovenská iniciatíva Inakosť, divadlo No Mantinels v spolupráci s pražskou Společností pro queer paměť putovnú výstavu „Imrich Matyáš (1896-1974), první slovenský teplý aktivista.“ Autorka výstavy Jana Jablonická- Zezulová vo svojom úvode pri vernisáži povedala, že „skúmať a zbierať komunitnú pamäť je neyhnutným krokom v sebarealizácii a príspevok k rozvoju aktivizmu a posilňovaniu komunity.“ Autorka výstavy (1978) vyštudovala históriu a filozofiu na FFUK v Bratislave a už viac ako desať rokov sa venuje rodovým štúdiám problematiky LGBT. Protagonista výstavy Imrich Matyáš prispieval do časopisu Hlas sexuální menšiny, ktorý vychádzal v tridsiatych rokoch 20. storočia v Prahe. Imrich Matyáš sa takmer štyridsať rokov snažil o emancipáciu homosexuality a jej odtrestnenie. Z panelov sa návštevník mohol dozvedieť o nemeckom sexuológovi Magnusovi Hirschfeldovi (1868-1935), ktorý založil už v roku 1897 spolok, ktorého snahou bolo zrušenie §175, ktorý prísme trestal pohlavný styk medzi osobami rovnakého pohlavia. Spolok Vedecko–humanitný výbor len v priebehu prvých ôsmych rokov mal až 5 tisíc členov. V Československej republike išlo o odtrestnenie §129 v českých krajinách a §241 na Slovensku. Za zrušenie trestnosti sa v tej dobe v odbornej literatúre vyslovil nielen známy právnik František Čeřovský, ale na Slovensku aj JUDr. Vojtech Hudec, ktorý bol v rokoch 1939-1945 poslancom slovenského snemu. Časopis Hlas založili František a Vojtěch Černí v roku 1931. Časopis Nový hlas nadviazal na činnosť svojho predchodcu v roku 1932. Imrich Matyáš pracoval ako úradník Slovenského úradu sociálneho zabezpečenia. Z panelov sa dozvedáme , že veľký vplyv mal na neho rumunský dôstojník Dr. Knut Holler. Sám v deviatich bodoch uvedených na jednom z panelov charakterizoval svoju činnosť. Imrich Matyáš bol členom Svetovej ligy pre sexuálnu reformu, ktorá v roku 1932 organizovala celosvetový zjazd v Brne. Z Matyášových denníkov je zrejmé, že bol perzekvovaný štátnou bezpečnosťou, bol predvolávaný na výsluchy. Cieľom štátnej bezpečnosti bolo získať informácie o známych a politických aktívnych homosexuáloch v Komunistickej strane Slovenska, čo by mohlo byť neskôr použité na ich diskrimináciu. Sám v denníku píše, že „zo strany polície zažil mnoho trpkosti a šikanovania“. Obviňovali ho„ z ohrozovania verejnej mravnosti“ a to trvalo až do polovice šesťdesiatych rokov. Je zaujímavé ako sa v tomto smere zmenil postojov Komunistickej strany Československa z doby prvej republiky i povojnového obdobia. V roku 1950 bol prijatý nový trestný zákonník, kde v § 241 bola homosexualita trestná. Imrich Matyáš kontaktoval v tejto súvislosti známych českých sexuológov Josefa Hynieho, Kurta Freunda a Karla Nedomu. Výsledkom ich snaženia bola 29. novembra 1961 prijatá novela trestného zákonníku, ktorá začala platiť od 1. januára 1962.


KULTURA 2014/4

Materiály o Imrichovi Matyášovi, ktorý skončil svoj život samovraždou, sa zachovali vďaka trenčianskemu zubnému lekárovi Jánovi Majerskému, ktorý ich začiatkom deväťdesiatych rokov odovzdal dnes už nebohému Mariánovi Vojtkovi, režisérovi, producentovi a zakladateľovi Hnutia Ganymedes. Pri komentovanej prehliadke výstavy známy historik PhDr. Jan Seidl PhD, upozornil na objavenie ďalších materiálov, viažucich sa k Imrichovi Matyášovi, ktoré v dobe prípravy výstavy autorka Jana Jablonická- Zezulová ešte nepoznala. Ďalšia výstava, ON A ONA, ktorá je inštalovaná v priestoroch Galérie Mánesova 54, ktorej majiteľom je Dr. Jiří Jaskmanický predstavuje fotografie dvoch umelcov. Pražského fotografa Romana Blaška, ktorý je žiakom svetoznámeho fotografa Jana Saudka. Saudkova inšpirácia je v Blaškovej tvorbe výrazná na prvý pohľad a ako je v sprievodnom texte k výstave uvedené, Blaško je jediným českým fotografom, ktorý má svojim učiteľom schválené použitie jeho fotografických postupov. Vystavené fotografie prezentujú práce svojho autora za posledných desať rokov. Druhým autorom tejto výstavy, ktorému budeme venovať väčšiu pozornosť je člen nášho Klubu kultury, Ing. Jan Šimurda, ktorý je známy pod umeleckým menom JANSI. Rodák z valašského Rožnova pod Radhoštem (1957), po základnej škole pokračoval na štúdiu strednej ekonomickej školy vo Valašskom Meziřičí. V puberte ho k fotografovaniu priviedol jeho najstarší brat, ktorý mu venoval k jedným narodeninám fotoaparát Beirette, aby sa chalan trochu zabavil a venoval niečomu zmysluplnému. Táto voľba sa ukázala veľmi šťastnou. Honza popri členstve v rôznych krúžkoch umeleckej činnosti fotografii úplne „prepadol“. Fotografoval všetko možné, ale robil aj fotografie seba samého. Na Vysokej škole ekonomickej v Prahe, kde študoval vnútorný obchod, pokračoval už vo fotografovaní modelov, často svojich spolužiakov. Už počas štúdií strávil veľa času v knižnicu Uměleckoprůmyslového muzea, kde mal k dispozícii zahraničné, prevažne západné fotograrické časopisy, ktoré v tom čase neboli nikde inde prístupné. Listoval v nich a zoznamoval sa s dielami západných autorov. Časopis Československá fotografie väčšinou prinášal práce z východného bloku, maximálne ruskú avantgardu konca dvadsiatych a začiatku tridsiatych rokov. V spomínaných časopisoch objavil práce amerického foitografa Roberta Mapplethorpa, ktoré mu učarovali a inšpirovali ho. Nie je pravda, že fotografie mužského aktu v českej či slovenskej fotografii predtým neboli. Veď svoje akty uvádzal vo svete slávny český fotograf František Drtikol. Prvých osem fotografií s témou mužského aktu JANSI vystavil na výstave k 150. výročiu fotografie Po zmene režimu nastali aj nové možnosti vo vydávaní časopisov. JANSI začal publikovať doma i v zahraničí. Od začiatku existencie časopisu SOHO revue sa stal jej fotografickým redaktorom. Začali aj prvé samostané či kolektívne výstavy. JANSI je svojou tvorbou je zastúpený aj v zahraničných zbierkach vo Spojených štátoch, v Nemecku či v Škandinávii. Aj keď v dnešnej dobe je výstav menej, údajne kvôli konkurencii internetu, JANSIHO krehké modely na čiernobielych fotografiách vyvolávajú stále záujem zberateľov. Pričom treba konštatovať, že nie je v tejto sfére sám.V Českej republike mužskému aktu sa venuje viac fotografov, než je prstov na obidvoch rukách. Veľké želanie Ing. Jana Šimurdu – JANSIHO je knižné vydanie výberu z jeho fotografií, ale k tomu by bolo treba nejakého sponzora, najlepšie zahraničného, lebo len pre český knižný trh je vydanie takejto knihy ekonomicky veľkým problémom. Tretia výstava na ktorú chcem upozorniť bola inštalovaná na chodbe podpredsedov Senátu a má názov T G M - život a dílo. Výstavu zaštítil svojim patronátom a uvedením predseda Senátu parlamentu Českej republiky Milan Štěch. Putovnú výstavu pripravilo Masarykovo demokratické hnutí v spolupráci s Českolipským múzeom. Výstava je súčasťou


KULTURA 2014/4

dlhodobého programu výstav moderných dejín Českolipského múzea. Cieľom tohoto programu, ako hovoril kurátor výstavy Mgr. Ladislav Smejkal, je dotknúť sa všetkých témat, ktoré v priebehu 19. a 20.storočia rezonovali v regione. Výstava má ambíciu ukázať, akým spôsobom by mohol názorne prehovoriť T.G. Masaryk k našim súčasníkom Výstava dopĺňa edičnú činnosť Masarykovho demokratického hnutí a súčasne inšpiruje k ďalšiemu rozšíreniu stredoškolskej súťaže o TGM, ktorý pravidelne organizuje Masarykovo demokratické hnutí. Školy, ktoré prevezmú výstavu umožňujú svojim žiakom názorný prehľad o živote TGM a žiaci nemusia listovať v knihách. Na prejav Milana Štěcha nadviazal člen výboru Masarykovho demokratického hnutí Mgr. Zdeněk Pokorný a ďalšíe doplnili MUDr. Ludmila Riplová a Mgr. Jindřiška Nevylejová, ktorá vynaložila veľké úsilie, aby výstava bola inštalovaná v Senáte. Vernisáž osviežili hrou na lesný roh Hana Sapáková, ktorú při klavíri doprevádzala Jana Panochová. Bohužiaľ v týchto priestoroch výstavu uvidí veľmi málo návštevníkov. Vojtech Čelko


KULTURA 2014/4

SLAVNOSTNÍ PRŮVOD VENDELÍN Nová kulturní a společenská událost v Plzni odstartovala 2. září 2014 otevřením Nového divadla. Strohá moderní budova nevzbuzuje ve všech příznivcích divadla pouze pozitivní emoce jako budova Velkého divadla, více než sto let stará. Nic nového pod plzeňským sluncem! V pamětech Vendelína Budila, prvního ředitele českého divadla v Plzni, je napsáno, že ani Balšánkův architektonický návrh budovy hned neměl jen příznivé ohlasy. Naopak. Budil od počátků varoval, že honosné, zlatem a štukem zdobené interiéry nebudou v obyčejných lidech vzbuzovat pozitivní pocity - a nemýlil se. Po vyprodané premiéře nastalo období, kdy lidé do divadla nechodili. Své diváky

neztratil jen Vendelín Budil. I když ani on neměl v Plzni na růžích ustláno. A snad právě proto cítí divadelníci vůči němu jistý dluh a proto připravili na den otevření Nového divadla 2. září průvod Plzeňanů v čele s jeho jménem. Stal se oslavou plzeňského divadelnictví a kultury vůbec a chce se stát novou tradicí s novým patronem kultury Vendelínem Budilem. Na náměstí Republiky popřál Vendelínovi úspěšnou kulturní sezonu primátor města Plzně Martin Baxa a připojil se i biskup Mons. František Radkovský.

-sv-


KULTURA 2014/4

Devět dnů

letošního listopadu bude připomínat, že je tomu 160 let, co se v moravskoslezském městečku Hukvaldy, jako deváté ze čtrnácti dětí Jiřího, učitele a muzikanta, a jeho ženy Amálie, narodil syn Leoš. Od jedenácti roků se vzdělával a zpíval na kůru (za byt a stravu) v augustiniánském klášteře ve Starém Brně, studoval na učitelském ústavu, na konzervatoři, na varhanické škole. Stal se učitelem hudby, varhaníkem, klavíristou, sbormistrem, dirigentem, ředitelem varhanické školy, hudebním skladatelem. Složil devět oper – tři z nich také letos jubilují: Počátek románu (1894), Její pastorkyňa (1904), Příhody lišky Bystroušky (1924). Devět dnů letošního hudebního festivalu zahájí premiéra opery Věc Makropulos v provedení Národního divadla Brno (režie David Radok) – při slavnostním zakončení zazní Glagolská mše.

LEOŠ JANÁČEK 3. července 1854 12. srpna 1928

(Fotografie Leoše Janáčka od Františka Drtikola z archivu Hudebního oddělení Moravského zemského muzea)

Jiřina J. Hubáčková


KULTURA 2014/4

BESKYDE, BESKYDE, KDO PO TOBĚ IDE … Kromě nás, vydali-li bychom se na podzimní beskydské putování, po Beskydech „idú“ (a také létají a rostou) všichni (všechny), které Libuše a Jaromír Knotkovi nakreslili pro poštovní známkový aršík a na obálky prvního dne vydání. jjh


KULTURA 2014/4

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE KULTURA

Recommend Documents