120 3. 7. 2010 „Proč jezdíš na závody, když nechceš vyhrát,“ ptá se čím dál více lidí. Za poslední dobu mě opustila dravost, ta chvílemi nezdravá a riskantní dychtivost, a její místo vystřídal poklidný vnitřní klid a harmonie. Čekala bych takovou změnu třeba po deseti letech, ale bylo to tu. Neznamená to, že nechci vyhrát, v duchu stále toužíme po jakémsi uznání, jen to nabralo jiný směr. Je to už několikátý závod, který jedeme absolvovat čistě tréninkově, pro radost, pro změnu prostředí. Proto, že doma na dlouhé vzdálenosti neběháme, ale trénovat chceme. Proto, že máme rok, dva, tři dopředu jasnou vizi, a na danou sezonu přesný plán. Proto, že když dokončíme, je to stejný pocit, jako bychom vyhrály. Protože jsme spolu, sbíráme další kilometry do sbírky a posilujeme náš každým dnem vyvíjející se vztah. I proto jsme se nestyděly přihlásit do závodu na osmdesát kilometrů, který byl zároveň mistrovstvím republiky. I přesto, že jsme neměly nejmenší ambice obhajovat můj loňský titul. Necítím se neoprávněně, naše jména na startovní listině ostudu neudělají, stejně jako vyrovnaná jízda pomalejším tempem, osobitá taktika. Může se klidně stát, že vyloučí všechny koně ženoucí se dvakrát rychlejším tempem, a ocitneme se na bedně. Lidé by neměli mít předsudky, neměli by sázet, odhadovat, diktovat druhým. I o tom je sport. Obzvláště ve spojení se zvířaty není nějaké hecování na místě- jezděme citem. Naše závodní zastávka na trase do letního sídla (Jeseníku), dopadla skvěle. S radostí, v pořádku a plné elánu jsme další tropické mistrovství dokončily na šestém místě.
121 30. 6. 2012 Lidé lžou. Veřejně, soukromě, navzájem, sami sobě. Od mala jsme vychovávaní ve lžích a přirozeně jsme je přijali za součást našeho života. Dle mého to není dobře. A jsem přesvědčená, že chování ke zvířatům úzce souvisí s chováním mezilidským. Není to jen o umění komunikace, protože ta se se zvířaty může některým zdát mnohonásobně těžší - koně nemluví. Je to o čestnosti, úctě, toleranci a vzájemném pochopení, asertivitě. A to jak k ostatním, ke zvířatům, tak k sobě samému. Tím, že lžeme, vědomě stíníme některým faktům a myšlenkám. Hájíme své vlastní chyby a chování lží, snažíme se prodat za každou cenu náš produkt, naše myšlenky a postoje, sami sebe. A to aniž bychom se zajímali o pravou touhu těch druhých. Lhala jsem si. Naše gymnastické schopnosti jsem omlouvala tím, že Haydée není stvořená, talentem vybavená a šikovná pro drezurní práci. Přijala jsem to jako fakt, abych zastínila svou neschopnost nebo nedostatečnou zkušenost s tím, jak jí správně a dostatečně k zmíněné práci motivovat. Neznala jsem způsob, jak z nedostatků udělat přednost, a zastírala. Souvisí s tím respekt. Patříte do skupiny, která pod tímto slovem vidí jakési „podrobení se“? Ještě před pěti lety jsem byla s vámi. Byla jsem přesvědčená a od mala vedená, že musím mít koňský respekt v tom smyslu, že mě to velké zvíře nesmí ohrozit a musí každým okamžikem vědět, že „šéfem“ jsem já, i když se jinak kamarádíme. Vidím to dnes jinak a jsem si plně vědomá, jak subjektivní záležitostí toto slovíčko je. Respekt je součástí každého našeho společného okamžiku. Je spojením několika vlastností a emocí dohromady a znamená pro mne vzájemnou úctu, důvěru, zájem a upřímnost. Každou chvílí na trase se zajímám o její pohodlí, stejně jako ona dává pozor, aby mne vědomě nevystavila nebezpečí a svědomitě mě nese na svých zádech. Obě dvě tak činíme bez jediné pochybnosti či strachu, zcela nezištně a bez donucení. A děláme tak, protože obě ze srdce chceme. Je to vzájemné a díky tomu lze mluvit o respektu.
122 24. 7. 2010 Byl to zas ten den, kdy by stačilo vstát v poledne, posnídat, poobědvat a povečeřet meloun a v mezidobí přečíst knihu a vyvenčit psa. Slunce opět nemilosrdně pálilo a to i v kolonách na D1. Mezi vinohrady jsme se po zdolání panelové D1 ocitli včera kolem poledne, byť jsme se snažili vyjet s dostatečnou časovou rezervou. Příště budeme rezervu počítat na desítky hodin, ne jednotky. Při hledání vhodného místa na padock jsem tak naléhavě mávala rukama na Toma za volantem, že jsem vydráždila vosu z hnízda pode mnou, zalétla mi za triko a bodla žihadlo přímo do ňadra. Jeden z prvních úkonů po ubytování koně bylo shánění cibule na úlevu tak citlivého místa. Sirhael běží poprvé 80 kilometrů. Na vstupní veterině považovala tentokrát za zbytečné zvedat nohy, takže nás mladý polský veterinář nechal celé vystoupení zopakovat už před zraky veterinární komise. Nakonec to dobře dopadlo a i z dusného parna se stal bouřlivý podvečer a celou noc déšť bubnoval o střechu auta, zatímco se šampionka ukrytá pod pláštěnkou nechala tím živlem masírovat. Zatažená obloha a ochlazení mi udělalo radost. Přešla mě v polovině prvního kola, protože značné množství vody spadlé přes noc udělalo z jílovitých cestiček v okolí vinohradů nefalšované klouzačky. Diváci Drtivé porážky se mohli chlámat z pohodlí křesel při pohledu na koně, kteří se snažili s mazlavou hmotou poprat. Vedeni jezdci tak, aby stíhali limit 12km/h na každou etapu, klouzali se krajinou jak na ledě. Dramatičnosti dodalo, že etapa označená jako dvacetišesti kilometrová, měřila dle GPS několika jezdců včetně mě, bez pár metrů třicet. O malou časovou rezervu jsme tak rázem přišli a měli být spolu s mnoha ostatními vyloučeni za čas. Naštěstí funkcionáři po dostatku důkazů chybu uznali a celou trať přepočítali na správných 98km. Mít o dva více, už se nejedná o soutěž S, ale ST. Na prvotinu tedy dobrá výzva. Rudým peklem se stávalo okolí po průjezdu desítek koní. Poslední kopeček před cílem byl nejextrémnějším úsekem závodu, jaký jsem kdy zažila.
123 30. 6. 2012 Člověk, který není koněm milován, daleko nedojede. Je to jedno z mých nejoblíbenějších přísloví, ale s odstupem času si myslím, že je velmi relativní. Netroufám si popisovat, zda a jak koně milují druhé, ale city umí dávat najevo velmi dobře. O koních se říká mnohé, a proti vytrvalosti by se dal použít často zmiňovaný fakt, že koně jsou od přírody líní tvorové. Za těch čtrnáct let v jejich pravidelné přítomnosti jsem jich měla možnost pár poznat, a v zásadě lze s určitostí říci jen to, že každý je jiný. Asi tak, jako jsme i my každý jiný. Někteří jsou opravdu líní a pro blaho jim stačí prostor a dostatek zdrojů, jiní koně se zrodili kreativní, energičtí a motivovaní vycházet a spolupracovat s člověkem. Moji koně milují vítězství, jsou soutěživí, dala bych za to ruku do ohně. A nuceni k tomu nikdy nebyli. Velkou roli hrají okolnosti, zda a jak člověk umí koně motivovat, zda pracují s respektem a zda ví, kam vůbec směřují. Viděla jsem hodně otrávených, zkažených a zrazených koní. Bohužel i na trati. Ne nadarmo jsou zakázané biče, dlouhé otěže, ostruhy... Nevylučuje to ovšem použití v domácím tréninku. Bezduché hodiny drilu, fyzické námahy a nedostatečná motivace nebo dokonce trest a z koně je troska. Co je ale fajn, zpravidla takoví neběhají dlouho. Neochota, nezájem a nedůvěra nejsou v závodě samotném výhodou a výkon se stává utrpením pro všechny zúčastněné. V tuto chvíli je i subjektivita a právo veterinářů vzít při rozhodování v potaz celkový dojem koně (jiskra v oku, únava a podobně) na místě. Vše se dá dělat dobře, stejně jako špatně. Záleží vždy jen na nás, jaká je naše vize a jaké použijeme prostředky k jejímu naplnění. Jsem šťastná a nikdy nebudu litovat, že pro mě byla pohoda a spokojenost koně vždy na prvním místě, ať už šlo o výkon v kterékoli sféře. Je to to, co jí stále žene dál. I když je sama, dlouho bez odpočinku, nekonečné množství času jen běží, tvrdě pracuje. Dělá to, protože v jádru chce.
124 24. 7. 2010 Ty úseky byly náročné pro člověka se dvěma nohama, natož pro koně se čtyřma. Někdo se snažil slézt a vyjít ty mazlavé skluzavky po svých, zachytávajíc se rukama o cokoli přítomného. Každým krokem se všichni svezli zpátky. V jednu chvíli se nás pod závěrečným kopcem sešlo více a v očích každého z nás bylo znát zoufalství a strach. Každý krok neuvěřitelně klouzal a každá snaha posunout se z místa vpřed znamenala sesunutí o pár centimetrů níž. Už docházely nápady. Limit byl neúprosný a délka závodu na první „S“ taktéž. Nebylo čas zoufat dlouho, takže jsme to po dlouhých kilometrech po hrázích Dyje, mezi vinohrady a po asfaltových cestách, riskly. V zimě se léčila s mezikostním svalem, což je vždy léčení s nejistou prognózou, vyžadující striktní a pravidelný režim. Tato šlacha se koním často poruší nadměrnou zátěží, ale stačí i špatné šlápnutí v nepravou chvíli, třeba ve výběhu, jako to bylo v jejím případě. Léčba spočívá nejprve v naprostém klidu, kdy kůň stojí zhruba dva měsíce zavřený v boxe nebo na malém stabilním prostoru a poté se řízeně na ruce provádí po tvrdém podkladu. Procházky se každý den a týden o něco prodlužují, nejprve o minuty, pak o hodiny, až se kůň vrací postupně pod sedlo. Tohle všechno s ní Tom vytrpěl, vydržel, vytrval. Jestli to přežije tuto zátěžovou zkoušku, pak už všechno. Horší zátěž pohybový aparát mohl stěží dostat. Chytla jsem se hřívy, naklonila se co nejvíce nad krk, abych přenesla těžiště na předek, pobídla jsem do cvalu a dívala se upřeně na vrchol toho malého, přesto neuvěřitelně dlouhého kopečku. Přestože se několikrát sklouzla zpět jako ostatní, mohutnými skoky vytrvala a dostala nás na stabilní půdu. Následný sjezd do cíle už byl vysvobozením. Vyhrály jsme, jakmile jsme nechaly to rudé peklo pár metrů za námi. Vyhrály jsme, když nás večer jako jedinou dokončenou dvojici naší soutěže, dekorovali.
125 30. 6. 2012 Ani sem jsme nejeli sami, ale ve vozíku vezli ještě kamarádky valacha na nižší závod. Jsem radši, když jsou koně v přívěsu dva, jednak kvůli vyvažování, ale i kvůli jejich psychice. Mám pocit, že když dlouhou cestu tráví spolu, jsou přeci jen ve větším klidu. Uvazujeme je na co nejdelší vodítka, ale tak, aby na sebe nemohli zuby. Mají oba dostatek sena v krmelci před sebou a pod nohama piliny, aby jim to neklouzalo. Pravidelně stavíme a napájíme, kontrolujeme, zda jim není horko nebo zima. Snažíme se délku cesty stáhnout na minimum, a co nejdříve je vyložit na pevnou zem. Někdy se poštěstí jako tentokrát, jindy uvízneme v koloně a nedá se nic dělat. Každopádně ani tady mě nepřestane šokovat, jak odlišně koně reagují v cizím prostředí. Doma tato dvojice přátelstvím moc neoplývá. Arabský ryzák dokonce jednu dobu bílou šikanoval tak, že žijí odděleně přes pásky. Jakmile se ovšem vyloží na cizí půdě, stávají se doslova závislými. Už se nám to stalo několikrát, ať už se ti dva koně měli doma rádi jakkoli. Nemohou se vzdálit na krok, musí společně na vstupní veteriny, mít padocky vedle sebe, ideálně i závod běžet bok po boku. Tomu jsme se tady chtěli a museli vyhnout. Byly to komické manévry, rozdělit ty dva večer před závodem. Haydée se v boxe v přítomnosti ostatních koní poměrně rychle uklidnila, ryzák nakonec v padocku také. Důležité bylo, že vzájemně neslyšeli své volání a brzy je tak přestalo bavit. A aby ani jeden z nich nezůstal sám. Ráno byly manévry ještě zábavnější- aby se ti dva nepotkali po naší brzké cestě na start, musel se druhý vydat na procházku. A snahu nepotkat se na trati či v přestávkách ve stejném táboře mohlo zmařit mnoho okolností. Ale povedlo se. Sirius už dávno svůj závod dojel a trpělivě čeká v našem vzdálenějším boxe, až protneme cíl i my. Pak se ti dva nenávidění i milovaní opět setkají. Myslím, že už to nebude trvat dlouho.
126 21. 8. 2010 Načasování. Dá se vnímat jako jedna z velmi důležitých vlastností lidí pracujících se zvířaty. Jako něco naprosto zásadního při každé práci, učení, snaze. Lidé, kteří mají dobrý cit pro zvířata, mají většinou i smysl pro načasování odměny, pochvaly, pauzy. Koně se učí o to rychleji a jsou motivovanější, je pro ně snazší pochopení a jsme pro ně „čitelnější“. Pak může být načasování ze strany koně. Často funguje dle zákonů schválnosti. Když jsme tentokrát vyrazili na závody do slovenského Pezinku nedaleko Bratislavy, nabídli jsme spolujízdu Tondovi, který k nám přiložil Chositu. Dělíme se o náklady na cestu, jsme ekologičtí, zkrátka se to ve dvou lépe táhne. První den budeme pomáhat my jemu na 120km trati, druhý den on nám na 90km. Po příjezdu nás hned u vrat lustruje veterinářka, zda máme splněné všechny zdravotní podmínky a kontrolní testy, což je naprosto v pořádku, pro blaho a ochranu koní. Když se méně sympatická Slovenka dívá do papírů, nejprve se přeme o četnosti očkování. Zatímco na mezinárodní závody musí být kůň očkován proti chřipce dvakrát ročně, na národní zpravidla postačuje pigáro jedno. Uhozené nařízení (lobby?), ale respektujeme ho. Brzy se pochopíme a dochází ke smíru. Následně nahlíží do vozíku, já přes rameno, a Sirhael v tu ránu z nozder trčí dlouhatánský žlutý sopel. Sopel, jaký jsem ve svém životě neviděla, samozřejmě ani u ní. Po dotazu, zda koně nekašlou a našem zavrtění hlavou, předvedla Chosita ve vteřině něco, co vypadalo, že zboří mýty o tom, že koně nemohou zvracet. Byli jsme rádi, že v duchu napočítala do deseti, zhluboka se nadechla a gestem nám ukázala, ať jedeme na konec areálu a ustájíme se v nejzazším koutě. Nemusím podotýkat, že ani kašel, ani sopel se nikdy více neukázaly a obě dvojice své závody úspěšně dokončily.
