FARNÍ INFORMÁTOR 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 12. ČERVNA 2005
Jsme jeho lid a stádce, které on pase.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako lid, který si Bůh vyvolil za svůj majetek a jako svědkové jeho lásky projevené v Kristu Ježíši našem Pánu, prosme: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. z Prosme za svatou Církev, aby jako mystické tělo Kristovo byla místem, otevřeným pro všechny, kdo hledají tvář živého Boha. z Prosme Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň, kteří by jeho jménem uzdravovali nemocné, probouzeli k životu tělesně i duchovně mrtvé, a všem hlásali, že se přiblížilo Boží království. z Prosme za děti, které minulou neděli poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby v eucharistii čerpaly svou sílu k následování Krista, který je oslovil: "Pojď za mnou!". z Prosme za věřící, aby z přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista čerpali odvahu být činiteli solidarity a obnovy, usilujíce o proměnu struktur hříchu, do nichž jsou zapleteni jednotlivci, komunity, i celé národy. z Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tvé milosrdenství je věčné a tvá věrnost trvá po všechna pokolení. Vyslyš prosby svého lidu, nedopusť aby bloudil jako ovce bez pastýře, ale dej ať se skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, může chlubit Bohem, protože se mu v něm dostalo usmíření. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků L:Amen.
UČIŇ NAŠE SRDCE PODLE SRDCE SVÉHO (zamyšlení J.E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI)
V jednom římském kostele bylo postní kázání. Bylo ještě v tom stylu, jaký býval v minulosti, jaký už dnes mladí neznají. Uprostřed kostela byla jakási tribuna, před ní velký kříž. Kazatel tu stál jako tribún lidu a mluvil zvýšeným hlasem, s pathosem, dělal široká gesta. Téma ovšem bylo příslušné k okolnosti. Postní kázání bývala dlouhá a celá zaměřená morálně: Obraťte se, nechte špatného života, připravte se na velikonoční zpověď důkladně. Takových postních kazatelů už je dnes málo. Stali se i oni skeptickými. Co pomůže hřímat, lidé jdou stejně svou cestou, nikoho nenapravíme! Zdá se, že vyvstaly podobné pochybnosti někdy i v hlavě starozákonních proroků. Ti ovšem uměli hřímat proti zkaženosti doby s daleko větším ohněm. Tak horlivé nadšence rádi poslouchají i ti, kdo nemají chuť se obrátit. Vždyť i Herodes rád poslouchal sv. Jana Křtitele, který ho napomínal přede všemi. Ale přesto nemínil život změnit (srov. Mt 14, násl.). Někteří snad i mínili, že by bylo dobré život změnit, proroky poslouchali, ale nakonec si povzdychli: "To už pro mne není, já už mám svůj životní styl!" A starozákonní proroci jim nakonec dali zapravdu. Nezměníte své vnější jednání, nejste toho schopni. Je potřeba nejdříve změny vnitřní, změny srdce. K tomu závěru došel i Jeremiáš, i Ezechiel. Kdo pak může změnit srdce, vnitřní smýšlení člověka? Jenom Bůh, který je zná! O nutnosti vnitřní změny člověka čteme často v duchovních knihách. Někdy se tato mentalita projeví i odporem proti vnějším formám zbožnosti, zvláště, když jsou tuze okázalé. "Nesnáším okázalé ceremonie, nechodím na žádné procesí", prohlásil jeden dobrý katolík, "evangelium od nás požaduje změnu vnitřní a ne vnější gesta". Jeho duchovní rádce se ho snažil přesvědčit o tom, že jsou i vnější projevy důležité, ale nezdálo se, že by měl mnoho úspěchu. Ten příklad však ukazuje, že existuje ještě jiný problém. Není totiž vždycky jasné, čemu říkáme vnější a vnitřní zbožnost. Výraz "vnitřní" a "vnější člověk" má dlouhou historii. Užívali ho antičtí filosofové, především platónští, vyskytuje se v literatuře rabínské a jinde. Jeho základem je zkušenost, že člověk není to, jak vypadá navenek. Jeden starokřesťanský spisovatel (PseudoMakarios) píše: zvířata jsou taková, "jak vypadají", ovce jsou ovce, vlci jsou vlci. U lidí je
tomu jinak. Vypadají navenek všichni jak ovce, ale uvnitř jsou jedni ovce a druzí vlci. Co ten rozdíl působí? Je dán životem. K životu patří jídlo, pohyb, tělesný vzhled. To mají i zvířata a to všechno je viditelné. Člověk však i přemýšlí, rozhoduje se, dělá v duchu plány, co podnikne. To však navenek viditelné není. Když někoho potkáme, vidíme, jakou má výšku, obličej, můžeme pozorovat, jak chodí, co jí. Ale nevíme, co má v úmyslu. Ptáme se i my v duchu, aby on to nepoznal: Proč vlastně k nám přišel? Setkali se dva lidé, stojí tu proti sobě dvě záhadné bytosti. Vnější lidé si podávají ruce, vítají se zdvořile, vnitřní lidé se navzájem podezřívají. V této situaci se ovšem ptáme: Co všecko patří k této "vnitřní" struktuře člověka? Odpověď platónských filosofů je jednoduchá: myšlenky. Je proto daleko důležitější to, co myslíme, než to, co děláme navenek. Přenesme toto pojetí do církevního života. Plyne z toho důsledek, který naznačil katolík ve své námitce proti vnějším ceremoniím v kostele. Někdo, kdo si o samotě sedne a čte v klidu Bibli nebo modlitby, je podle tohoto pojetí daleko vnitřnější, než varhaník, který řídí při mši zpěv a musí dávat pozor na mnoho vnějších věcí. Je tomu skutečně tak? Už první křesťané se zásadně postavili proti tomuto pojetí. Co platí před Bohem víc: krásné myšlenky, mnoho vznešených idejí, nebo dobré skutky? Ale přece ukazuje, že i tu stojíme před tajemstvím. Jak to, že jedni toho jsou schopni a druzí jsou beznadějně slabí a stále padají? Kristus byl k některým hříšníkům neobyčejně milosrdný, k jiným ne. Jak si ten rozdíl vysvětlíme? On znal srdce a věděl, že nikdo není schopen ničeho dobrého bez Boží milosti. I apoštolům předpověděl, že ho zradí a že podlehnou strachu. Budou mravně silní teprve tehdy, až na ně sestoupí Duch svatý. Ten je ovšem uvnitř srdce, lidskému zraku neviditelný. V křesťanském pojetí je tedy v plném slova smyslu vnitřní život ten, který je v milosti Boží. Projevuje se navenek? To záleží podle okolností. Duch svatý dává jednou usebranou osobní modlitbu, ale projeví se i v životě církve, v jejích obřadech a slavnostech, pak zase ve skutcích lásky. Je to jakoby mnoho květů, které rostou ze stejného kořene. Když tedy prosíme, aby Kristus učinil naše srdce podle srdce jeho, modlíme se především za to, abychom dostali Boží milost a sílu a osvícení, co kdy a jak dělat, jak se zachovat, ať už je to navenek viditelné nebo ne. Hlavní je, aby byl Bůh s námi a jeho požehnání.
„Rodina a křesťanské společenství: formace osoby a předávání víry“ /Papež Benedikt XVI. v bazilice sv. jana v Lateráně u příležitosti stejnojmenného kongresu, 6. června/
Antropologický základ rodiny Manželství a rodina nejsou ve skutečnosti náhodnou sociologickou konstrukcí, ovoce zvláštních historických a ekonomických situací. Naopak: otázka správného vztahu mezi mužem a ženou má svoje kořeny v nejhlubší podstatě lidského bytí a může nalézt svoji odpověď jen když vyjde odtud. Nemůže být oddělena stará a stále nová otázka člověka o sobě samém: kdo jsem? co je člověk? A tato otázka nemůže být oddělena od otázky po Bohu: existuje Bůh? kdo je Bůh? jaká je jeho skutečná tvář? Odpověď Bible na tyto dvě otázky je jednotná a souvisí: člověk je stvořen k Božímu obrazu a Bůh sám je láska. Proto povolání k lásce je to, co člověka činí autentickým obrazem Božím: stává se podobným Bohu v míře, v níž se stává někým kdo miluje.
Z tohoto základního spojení mezi Bohem a člověkem vyplývá další: nerozlučitelné spojení mezi duchem a tělem: člověk je ve skutečnosti duše, která se vyjadřuje v těle a tělo, které je oživováno nesmrtelným duchem. Také tělo muže a ženy má tedy, abych tak řekl, charakter teologický, není prostě jen tělem, biologickým prvkem, ale je vyjádřením a naplněním našeho lidství. Stejně tak lidská sexualita není mimo naše lidské bytí, ale náleží jí. Pouze jen když je sexualita integrovaná v osobě, je schopná dát smysl jí samotné. Tak ze dvou spojení, člověka s Bohem a v člověku těla a duše, z toho vyvěrá třetí: totiž spojení mezi osobou a institucí. Celek člověk totiž zahrnuje rozměr času a když člověk řekne „ano“, jde za přítomný okamžik. „Ano“ ve své úplnosti znamená „vždycky“, tvoří prostor věrnosti. Pouze v ní může růst ona víra, která dává budoucnost a umožňuje, aby děti, plody lásky, věřili v člověka. Svobodné „ano“ se tedy ukazuje jako svoboda, schopna na sebe vzít to, co je konečné: největším výrazem svobody tedy není shánění rozkoší, aniž by se někdy došlo k opravdovému rozhodnutí; je to naopak schopnost rozhodnout se pro konečný dar, v němž svoboda, tím že se dává, znovu plně nachází sama sebe. Konkrétně osobní a vzájemné „ano“ muže a ženy rozevírá prostor pro budoucnost, pro autentické lidství každého, a zároveň je zaměřeno na dar nového života. Proto toto osobní „ano“ musí být také veřejně odpovědné „ano“, jímž manželé na sebe berou veřejnou odpovědnost věrnosti. Vždyť nikdo z nás nepatří výlučně sám sobě: a tedy každý je povolán, aby ve svém nitru vzal a sebe veřejnou odpovědnost. Manželství jako instituce není tedy nepatřičné vměšování společnosti nebo autority, nějaká zvnějšku uložená forma; naopak je to vnitřní požadavek manželské smlouvy lásky. Dnešní různé formy rozložení manželství, jako jsou volná spojení a „manželství na zkoušku“ až k falešnému „manželství“ mezi osobami téhož pohlaví, jsou naopak výrazy anarchické svobody, která předstírá, že je opravdovým osvobozením svobody. Jedna taková falešná svoboda má základ v banalizaci těla, jež nevyhnutelně zahrnuje banalizaci člověka. Předpokládá, že si člověk může dělat, co chce: jeho tělo se tak stane druhotnou věcí z lidského hlediska, jež je možno použít, jak se mu zachce. Libertinismus, který předstírá že je objevem těla a jeho hodnoty, je ve skutečnosti dualismem, který dělá z těla něco opovrženíhodného a umístňuje je takřka mimo ryzí bytí a mimo důstojnost osoby. Manželstvi a rodina v dějinách spásy Pravda manželství a rodiny, která sahá svými kořeny do pravdy o člověku, našla své uskutečnění v dějinách spásy, jejím středem je slovo: „Bůh miluje svůj lid“. Biblické zjevení je totiž především zjevením dějin lásky, dějin smlouvy Boha s lidmi: a proto dějiny lásky a spojení muže a ženy v manželské smlouvě mohl Bůh vzít jako symbol dějin spásy. Nevýslovný fakt, tajemství lásky Boha k lidem, dostává svou jazykovou formu ze slovníku manželství a rodiny v kladném i záporném smyslu: přiblížení Boha k jeho lidu je totiž prezentováno řečí manželské lásky, zatímco nevěrnost Izraele, jeho modloslužebnictví, je vylíčeno jako cizoložství a prostituce. V Novém zákoně Bůh radikalizuje svou lásku do té míry, že On sám ve svém Synu se stává tělem našeho těla (jaké máme my), opravdovým člověkem. Tímto způsobem spojení Boha a člověka nabylo svou svrchovanou, nezvratnou a konečnou formu. Tak je vytyčena také pro lidskou lásku její konečná forma, ono „ano“ které nelze odvolat: ta totiž neodcizuje člověka, nýbrž ho osvobozuje od odcizení dějin, aby ho znovu přivedla k pravdě stvoření. Manželství se stává v Kristu svátostí a to znamená, že dar stvoření byl povýšen na milost vykoupení. Kristova milost se nepřidává zvenčí k přirozenosti člověka, neznásilňuje ji, nýbrž ji osvobozuje a obnovuje právě tím, že ji vyvyšuje nad její hranice.
A jako vtělení Božího Syna zjevuje svůj pravý význam v kříži, tak autentická lidská láska je darováním sebe, nemůže existovat, chce-li se vyhnout kříži. Drazí bratři a sestry, toto hluboké pouto mezi Bohem a člověkem, mezi Boží láskou a lidskou, nachází potvrzení také v některých sklonech a záporných vývojích, jejichž tíži vnímáme všichni. Znehodnocení lidské lásky, potlačení ryzí schopnosti milovat, se totiž ukazuje v naší době jako nejvhodnější zbraň k vyhnání Boha z člověka, a k oddálení pohledu a srdce člověka od Boha. Analogicky, úporné úsilí „osvobodit“ přírodu od Boha vede k tomu, že se ztratí z očí sama skutečnost přírody, včetně přirozenosti člověka a redukuje se na souhrn funkcí, jímž lze po libosti nakládat, aby se vybudoval domnělý lepsí svět a domnělé šťastnější lidstvo. Děti Také v plození dětí manželství reflektuje svůj božský vzor, lásku Boha k člověku. U muže a ženy otcovství a mateřství, jako tělo a jako láska se nedají omezit na biologické procesy: život se dává zcela jen tehdy, když je narozením dávána také láska a smysl, které umožňují dát „ano“ k tomuto životu. Právě odtud se všechno stává jasným, jak se protiví lidské lásce, hlubokému povolání muže a ženy, systematicky uzavírat jejich spojení daru života a ještě více zabít nebo manipulovat s životem, který se rodí. Žádný muž a žádná žena nemohou sami a pouze vlastními silami dát dětem patřičným způsobem lásku a smysl života. Aby někdo mohl říci někomu druhému „život je dobrý, i když neznám tvou budoucnost“ k tomu potřebuje vyšší autoritu a věrohodnost než je ta, jakou si jednotlivec může sám dát. Křesťan ví, že tato autorita byla udělena oné rozsáhlejší rodině, kterou Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista a dar Ducha svatého vytvořil v lidských dějinách, totiž církev. Uznává, že zde působí ona věčná a nezničitelná láska, která zajišťuje každému z nás trvalý smysl. Z tohoto důvodu budování každé jednotlivé křesťanské rodiny se umístňuje do kontextu větší rodiny církve, která ji podporuje a nese sebou. A naopak církev je budována rodinami „malými domácími církvemi“, jak je nazval 2. Vatikánský konci(Lumen gentium, 11; Apostolicam actuositatem, 11), tímže znovu objevil antický patristický výraz (sv. Jan Zlatoústý, In Genesim serm,. VI, 2, VII, 1). V tomtéž smyslu Familiaris consortio tvrdí, že „Křesťanské manželství... je přirozeným místem, na kterém dochází k zapojení lidské osoby do velké rodiny církve“ (č. 14). Rodina a církev Z toho všeho vyplývá zřejmý důsledek: rodina a církev, konkrétně farnosti a jiné formy církvevních společenství, jsou povolány k co nejužší spolupráci na tom základním úkolu, kterým je nerozlučně výchova osoby a předávání víry. Víme dobře, že pro opravdové výchovné dílo nestačí správná teorie nebo předávání učení. Je zapotřebí něčeho mnohem většího a lidštějšího, oné denně prožívané blízkosti, jež je vlastní lásce a nachází svůj nejvhodnější prostor především v rodinném společenství, ale pak i ve farnosti nebo hnutí nebo církevním sdružení, v němž se setkávájí osoby, jež se starají o bratry, a zvláště o děti a mladé lidi, ale také o dospělé a staré osoby, o nemocné a o samy rodiny, protože je mají v Kristu rádi. Velký patron vychovatelů, sv. Jan Bosko, připomínal svým duchovním synům, že „výchova je věcí srdce a že pouze Bůh je jeho pánem“ (Epistolario, 4, 209). Hlavní výchovná činnost a zvláště ve výchově k víře, jež je vyvrcholením formace osoby a jeho nejvhodnější horizont, je konkrétně postava svědka: on se stává opěrným bodem právě proto, že umí zdůvodnit naději, která je oporou jeho života (srov. 1 Petr 3,15), je osobně angažován v pravdě, kterou předkládá. Svědek na druhé straně nikdy neodkazuje k
sobě samému, ale k něčemu nebo lépe k Někomu většímu než je on, s nímž se setkal a přesvědčil se, že jeho dobrota je spolehlivá. Tak každý vychovatel a svědek nachází svůj nepřekonatelný vzor v Ježíši Kristu, velkém svědku Otce, který neříkal nic sám od sebe, nýbrž mluvil tak, jak ho tomu naučil Otec (srov. Jan 8,28). Toto je důvod, proč základem výchovy křesťanské osoby a předávání víry je nutně modlitba, přátelství s Kristem a v Něm kontemplace Otcovy tváře. A totéž zřejmě platí pro všechnu naši misionářskou angažovanost zvláště pro rodinou pastoraci: ať je tedy Nazaretská rodina pro naše rodiny a po naše společenství předmětem stálé a důvěryplné modlitby, a nadto vozrem života. Drazí bratři a zvláště vy, drazí kněží, znám velkodušnost a oddanost s jakou sloužíte Pánu a církvi. Vaše každodenní práce na výchově nových generací k víře, v úzkém spojení se svátostmi uvedení do křesťanské víry, jakož i příprava na manželství a doprovázení rodin na jejich často nesnadném putování zvláště pak velký úkol výchovy děti, je základní cestou pro stále novou obrodu církve a také pro oživení společenské tkáně našeho milovaného města Říma. Hrozba relativismu A tedy pokračujte a nedejte se odradit těžkostmi, na které narážíte. Výchovný vztah je ze své přirozenosti choulostivou věcí: obrací se totiž na svobodu druhého a jakoliv jemně je vždy vyžadováno rozhodnutí. Ani rodiče, ani kněží, nebo katecheté, ani jiní vychovatele nemohou nahradit svobodu dítěte, chlapce nebo mladého člověka. A zvláště křesťanská nabídka se obrací až do hloubky na svobodu a volá ji k víře a k obrácení. Dnes zvláště zákeřnou překážkou výchovného díla v naší společnosti a kultuře je masivní přítomnost onoho relativismu, který tímže nic neuznává za definitivní, ponechává jako poslední měřítko všeho vlastní „já“ s jeho rozmary a choutkami a pod zdáním svobody se stává pro každého vězením. Uvnitř takového relativistického horizontu tedy není možná žádná opravdová výchova: bez světla pravdy, dříve nebo později je každá osoba odsouzena pochybovat o dobru samého života a vztahů, které jej vytvářejí o hodnota a platnosti její angažovanosti budovat s druhými něco společného. Je tedy jasné, že se musíme nejen snažit překonat relativismus ve své práci při výchově osob, ale jsme povoláni čelit jeho nadvládě ve společnosti a v kultuře. Je tedy velmi důležité vedle slova církve veřejné svědectví a nasazení křesťanských rodin, zvláště při prosazovaní nedotknutelnosti lidského života od početí až po jeho přirozený konec, jedinečné a nenahraditelné hodnoty rodiny založené na manželství a nutnosti zákoných a administrativních opatření na podporu rodin v jejich úkolu plodit a vychovávat děti, podstatného úkolu pro naši společnou budoucnost. Také za toto nasazení vám ze srdce děkuji. Kněžství a zasvěcený život Poslední poselství, které bych vám rad svěřil se týká péče o povolání ke kněžství a zasvěcenému životu: víme všichni kolik jich má církvev zapotřebí! Aby se taková povolání rodila a dozrávala, aby se povolané osoby udržovaly stále hodné svého povolání, v tom má rozhodují roli modlitba, která by neměla chybět v žádné rodině a křesťanském společenství. Avšak je také základní svědectví života kněží, řeholníků a řeholnic, radost, kterou vyjadřují nad tím, že je Pán povolal. A stejně podstatný je příklad, který dostávají děti ve vlastní rodině a přesvědčení samých rodin, že i pro ně je povolání vlastních dětí velkým darem Pána. Rozhodnutí pro panenství z lásky k Bohu a bratřím je velkým darem
Pána. Volba panictví z lásky k Bohu a bratřím, jak ji vyžaduje kněžství a zasvěcený život, stojí spolu se zhodnocením křesťanského manželství: jedno i druhé, dvěma rozdílnými a doplňujícími se způsoby čini jakýmsi způsobem viditelné tajemství smlouvy Boha se svým lidem. Drazí bratři a sestry, svěřuji vám tyto úvahy jako příspěvek pro vaši práci při večerech vašeho kongresu a pak během následujícího pastorálního roku. Prosím Pána, aby vám dal odvahu a nadšení, aby se tato naše církev v Římě, každá farnost, řeholní komunita, sdružení nebo hnutí intenzivněji podílelo na radosti a na námahách misie a tak každá rodina a celé křesťanské společenství znovu obejvilo v lásce Pána klíč, který otevírá brány srdcí a který umožňuje opravdovou výchovu k víře a foramci osob. Má láska a mé požehnání kéž vás doprovázejí dnes i v budoucnosti.
Boží divy se uskutečňují v tichu lidského nitra /Promluva Jeho Excelence arcibiskupa Giovanni Coppy, apoštolského nuncia a čestného občana Drysic při půlnoční mši svaté na Svaté Hoře, 4.-5. června 2005/
Milí spolubratři biskupové a kněží, bratři a sestry! Je mi velkým potěšením zúčastnit se dnešních oslav spolu s vámi. Po jedenáct roků j sem se zde účastnil duchovních i pastoračních aktivit, které se mi navždy otiskly do srdce. Ať už to byla každoroční duchovní cvičení, mnohé liturgické slavnosti, či mé 50. výročí kněžství. To vše bylo završeno vigilií a slavnou nedělní mší svatou při Národním setkání s českou mládeží v roce 1999. Jsou to nezapomenutelné zážitky. Mimoto se mi denně oživuje vzpomínka na Pannu Marii svatohorskou, když ve své rezidenci ve Vatikáně uctívám kopii této krásné sochy. Vidíte, že se Svatou Horou zůstávám stále spojen! Při této mši svaté v noci začínáme v určitém smyslu oslavy stého výročí povýšení zdejšího chrámu na Svaté Hoře na baziliku. Je krásné myslet na to, že Panna Maria na nás ze svého starobylého vyobrazení pohlíží s nekonečnou něžností. Avšak se stejnou něžností se na nás dívá Bůh Otec, který nám Marii daroval, Bůh Syn, který nás spolu se svatým Janem pod křížem svěřil do její ochrany jako její syny, Bůh Duch Svatý, který ve zdejší svatyni působil zázraky milosti - ve svátostech smíření a Eucharistie. Divy Boží se uskutečňují v tichu lidského nitra, probouzejí odvahu k opravdovým rozhodnutím obrácení a k cestě svatosti, pomáhají realizovat a hlásat evangelium ve světě. V těchto zázracích milosti, jež se po mnohá staletí odehrávají na tomto, v Čechách tak důležitém poutním místě, které papež svatý Pius X. svou autoritou ozdobil titulem Basilika Minor, je přítomná Maria, tichá a věrná, zářící a laskavá, mateřská a milosrdná. V tuto noční hodinu my všichni, když si uvědomujeme její blízkost, víme, že se za nás přimlouvá u Nejsvětější Trojice a vyprošuje nám milost být živými členy církve, věrnými služebníky evangelia, budovateli civilizace lásky. Ve svatyni nad Příbramí je Maria uctívána jako Nanebevzatá. Nanebevzetí Panny Marie je hlavním mariánským svátkem v letních měsících. V Římě tomuto svátku říkají srpnové velikonoce, protože stejně jako o velikonocích slavíme přechod od hříchu k milosti tím, že si znovu prožíváme tajemství Kristovy smrti a jeho vzkříšení, podobně při vítězství Panny
Marie nad smrtí církev spatřuje uskutečnění svého vlastního věčného údělu a už jakoby zakouší své povolání do ráje. Východní církve se na svátek Nanebevzetí Panny Marie připravují po předchozích čtrnáct dní takzvanou „Malou postní dobou Panny Marie" a samotný svátek pak v liturgii slaví po následujících osm dní. V Nanebevzetí se soustřeďují všechna Mariina tajemství: její Neposkvrněné Početí, když začalo její poslání příchodem na svět, jakožto lidské bytosti; její Božské Mateřství, zdroj a počátek všech mariánských výsad; její oslavení s duší i tělem v konečném setkání se Synem, který ji spolu s Otcem ozdobil září Ducha Svatého. Maria byla skrze jí udělenou milost uchráněna porušení hrobu, aby se stala Matkou Jednorozeného Syna Otcova. Proto i náš svátek - výročí tohoto roku 2005 - v sobě nese všechny uvedené motivy, jež jej činí tak krásným. Měli bychom jej slavit s vírou a láskou. Tento Svatohorský svátek ať je především svátkem radosti. Vždyť v Marii spatřujeme náš konečný úděl oslavení a dostáváme v ní závdavek radosti nebe, do kterého jsme všichni povoláni. Být křesťany totiž znamená být stvořeními radosti, která mají radost v sobě a rozdávají ji druhým v tomto světě plném tolika smutků a osamocení. Evangelium je „radostnou zvěstí", radostným poselstvím! Maria, „příčina naší radosti', ať z nás učiní pramen radosti pro druhé skrze lásku, pozornost, trpělivost, dobrotu a také třeba skrze jen jeden obyčejný usměv. Náš svatohorský svátek ať je dále oslavou krásy. Liturgie o Marii říká: „Jsi krásná jako měsíc"! Ano, Maria je celá krásná, protože porodila Syna Božího, jenž je Moudrost, která stvořila všechny krásy světa. Maria nám ukazuje samotnou krásu Boha, protože ji vlastní od okamžiku svého početí. Ale i nám Bůh daroval Mariinu krásu, když jsme se ve svátosti křtu stali dětmi Božími. Ať nám ona pomůže tuto krásu uchovat, vyzařovat a v tomto světě poskvrněném zlem ochraňovat. Konečně je svatohorský svátek svátkem milosti, protože Maria je plná milosti, je dílem Ducha Svatého. Milost, to není „něco", ale „Někdo", je to Bůh, který si z nás činí své svatostánky. Maria Nejsvětější ve skrytosti a chudobě odhalila světu milost. Země poskvrněná nenávistí tolika Kainů, kteří i dneska prolévají nevinnou krev, země skrápěná potem namáhajícího se a pracujícího člověka, se díky Marii znovu otevírá úsměvu Božímu. Také nám Bůh dává svou milost: můžeme se nazývat jeho dětmi a být tak stvořeními milosti. Ať nám Panna Maria pomáhá žít v milosti. Panno Maria Svatohorská, pros za nás! Pomoz nám realizovat v sobě Boží plány. Učiň z nás stvoření radosti, krásy a milosti. Amen.
Mariánské poselství Tomáše kardinála Špidlíka S.J. /kázání Jeho Eminence na Svaté Hoře u příležitosti oslav povýšení svatyně na baziliku minor, 5.6.2005/
Zvučný zpěv zní krajinou, - poutníci tu mimo jdou vážným krokem kolem stráně, - pozdravují Matku Páně - radostivou písní svou. Kolik poezie bývalo a dosud je v poutích, které jakoby srostly s krajinou. Čeští básníci neodolali jejich kouzlu. Aj, jde radost po kraji, - hory, doly plesají, - nábožnou jak melodií - loretánskou litanií - jedním hlasem zpívají. Německý historik Reinsberg –Düringsfeld se v první
polovině 19. století tak nadchnul českými poutěmi, že napsal: „Těžko by se našel jiný národ, ve kterém by pobožnost k Panně Marii měla hlubší základy než jsou u lidu v Čechách a na Moravě." Ta chvála je ovšem upřílišená. Ale už předtím napsal pobělohorský vlastenec Balbín: „Češi byli vždycky oddaní Panně Marii, byla jim vždycky milá a milovaná." Karel IV, „otec vlasti", vymohl pro naše země zvláštní liturgické privilegium, aby kněží sloužili před východem slunce mši k úctě Mariině, která začíná latinským slovem Rorate. Dodnes ten zvyk u nás zůstal v adventní době. Svatopluka Čecha dojímalo zvonění klekání, když - tajemný hlahol večerního zvonu - po vlnách letí sborem sladkých tónů -jak duchové kdy nad vodami pějí Angelus Dei. Název je divný. Odkud pochází? Pražský magistrát vydal v 16. století nařízení, aby městské kostely zvonili ve stejnou dobu, aby tak při jejich hlasu lidé klekali ve stejnou dobu, aby „klekání“ bylo společné. V celém katolickém světě se rozšířily tzv. mariánské družiny. Málokdo však ví, že první z nich vznikla v Praze pod vedením anglického světce Edmunda Kampiána, který se u nás připravoval studiem na kněžství a mučednictví. Něco z české mariánské úcty proniklo i do Říma. Je tu kostel Panny Marie vítězné s obrazem přineseným z Bílé Hory. V chrámu Panny Marie v Zátibeří vidíme pěknou fresku Zvěstování, kde vedle Bohorodičky stojí postava sv. Václava. Dal to vymalovat neznámý český poutník. A u nás doma? Z mariánských svátků se stal nejoblíbenější svátek nanebevzetí, nazývaný „svaté Královny". V Čechách je mu zasvěceno asi 200 kostelů, na Moravě něco okolo stovky. Tento svátek je ku konci léta, a proto byl nejvhodnější k poutím. Proč lidé rádi putují na svatá místa? Ten zvyk je známý ve všech světových náboženstvích. Cesta, jak píše Dostojevský, je obraz života, který nekončí a se nezastaví. Kam vede? Člověk se bojí, že jde do neznáma. Ten, kdo jde na pouť, si je jistý, že skončí u nějaké svatyně, že se tam setká se skutečností, která je svatá. První křesťanské pouti ovšem mířily do Svaté země, na místa kde se narodil, žil, zemřel a vstal z mrtvých náš Spasitel. Sestoupil tam z nebe, aby nás k nebi dovedl, k ideálu všeho dobra, k Bohu. Bůh je všude. Proč tedy putujete k Panně Marii? ptávají se skeptikové. Na to odpovídá jeden slovanský myslitel: „Já nevěřím v Boha, v abstraktní ideál, já věřím v Boha, který se stal člověkem, který se narodil z Marie Panny." Maria je tedy živým Betlémem, chrámem, Svatou zemí. Je tím, po čem všichni toužíme, aby Bůh sestoupil k nám, do našeho života. Pohané umisťovali bohy na hory, na vysoký Olymp. Pro nás křesťany je „svatou horou" Bohorodička. Cílem poutí k mariánským svatyní je tedy setkání s Bohem v nás samých. Ale je to setkání i s lidmi. Doma jsme sami nebo jenom v úzkém kruhu příbuzných a známých. Na pouti se setkáváme s neznámými lidmi a všichni se společně modlíme. Uskutečňuje se tu tedy to, oč usilují Spojené národy: mírové soužití se všemi lidmi. Spojené národy je chtějí uskutečnit dobrými světovými zákony. Lidé na pouti si
uvědomují, že je to možné jenom tam, kde se lidé modlí Otčenáš, kde věří, že mají jednoho společného Otce, a proto že jsou bratři. Proslulá poutní místa, jako i naše zde, dostaly titul bazilika. Co se tím míní? Basileus byl titul císaře, krále světové římské říše. Baziliky byly domy, které byly pod jeho zvláštní ochranou. Naším jediným opravdovým králem je Kristus. Putujeme-li k jeho bazilice, stavíme se pod ochranu jeho i jeho Matky a modlíme se tu „Pod ochranu tvou se utíkáme". Kolik té ochrany denně potřebujeme a kolik jí potřebuje dnešní svět, který se oddaluje od Boha a zasluhuje tresty. Mezi křesťanskými národy vynikají zvláštní mariánskou úctou Habešané. Ti slaví v liturgickém roku zvláštní svátek ochrany Panny Marie pod titulem „Smlouva". V jeho původu je legendární vypravování. Když velerada odsoudila Ježíše k smrti a vyváděli jej ven, jeho oči se setkaly s očima jeho matky, která se protlačila ke dveřím a prý si nahlas povzdychla: „Takové bezpráví jim, Synu, nemůžeš odpustit.“ Ježíš odpověděl: „Jen s tvou pomocí. Proto dnes uzavírám s tebou smlouvu. Kdo se ke mně obrátí a odvolá se na tebe, tomu dokáži odpustit i nejtěžší provinění." Je to ovšem legenda, ale vyjadřuje krásnou křesťanskou pravdu. Světská spravedlnost věří v účinnost potrestání a zničení provinilých. Křesťané věří, že Bůh odpouští. Je tu ovšem podmínka: „Když vy sami si odpustíte navzájem.“ Maria je symbol lidí, kteří odpouštějí všem známým i neznámým, matka milosrdenství. Sešli jsme se tedy dnes v její bazilice, na její svaté hoře, a prosíme, aby odpuštění a milosrdenství převládlo v našem životě, v našem národě, jehož království začalo bratrovraždou, zabitím sv. Václava, ale i pokáním jeho vraha Boleslava. Prosíme tu i o mír v celém světě, kde se bratrovraždy stále množí a kde si lidé navzájem neodpouštějí. Tím víc se nepřestane modlit: „Pod tvou ochranu se utíkáme ...Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, živote náš i naděje naše... Skrze Krista našeho Pána. Amen."
Ve dnech 6.-7. srpna 2005 uvítá Pustiměř Jeho Eminenci
Tomáše kardinála Špidlíka S.J. KTERÝ PŘEVEZME ČESTNÉ OBČANSTVÍ HISTORICKY NEJVÝZNAMNĚJŠÍHO MÍSTA VYŠKOVSKA
Jeho Eminence bude předsedat Eucharistii v chrámu sv. Benedikta, požehná obnovené skvosty kultury věků i místo jejího předávání SLAVNOST DOPROVODÍ PĚVECKÝ SBOR MONS. OLEJNÍKA A EXCELENTNÍ KROJOVANÁ DECHOVÁ HUDBA 'ŠOHAJKA' Z DOLNÍCH BOJANOVIC
... je našim upřímným přáním, aby Vaše osobnost a Vaše životní poselství, zůstalo navždy spjato s tímto místem, jehož dávné dějiny psala kultura Apoštolů Slovanů, královské rody i benediktinský klášter Ježíšova dětství... (PhDr. Antonín Šmehlík, starosta obce v oficiálním pozvání Jeho Eminence)
„DOCTOR EVANGELICUS“ - SVATÝ ANTONÍN PADUÁNSKÝ „Pán jej obdařil schopností chápat Svatá písma, aby ke všemu lidu promlouval o Ježíši slovy, jež jsou nad med sladší. /Tomáš z Celana/
Svatý Antonín Paduánský se narodil v roce 1195 v portugalském Lisabonu. Jedna barokní tradice uvádí 15. srpen jako den jeho narození. Byl synem šlechtických rodičů Martina de‘Buglioniho a Marie Taveiry. Jeho rodný dům se nacházel jen pár metrů od lisabonské katedrály (obr.), v níž byl pokřtěn a dostal jméno Fernando. První léta formace strávil pod moudrým vedením dómských kanovníků. Mezi spolužáky byli i chlapci, kteří se už tehdy rozhodli pro kněžství. Právě tady se s největší pravděpodobností zrodila v srdci mladičkého Fernanda touha zvolit si kněžskou službu. Byla to však morální prostřednost, povrchnost a zvrácenost společnosti, jež ho přivedly ke vstupu do augustiniánského kláštera v São Vicente za hradbami Lisabonu, aby tak mohl žít evangelijní ideál bez kompromisů. Tady přebýval dvě léta. Jenže, obtěžován neustálými návštěvami dvou přátel, s nimiž neměl nic společného, požádal o přeložení do jiného augustiniánského kláštera. Tak se uskutečnila jeho první velká cesta dlouhá 250 kilometrů, jež dělí Lisabon od Coimbry, tehdejší portugalské metropole. Fernandovi bylo 17 let. Přišel do prostředí, kde posléze žil osm let (1212-1220) ve velké komunitě čítající kolem sedmdesáti členů. Pro lidskou a intelektuální formaci světce to byla léta nesmírně důležitá. Mohl se spolehnout na slovutné učitele i na bohatou a soudobou knihovnu. Fernando se zcela oddal studiu humanitních a teologických věd, i proto aby se vyhnul napětí, jež čas od času komunitou procházelo. Roky strávené v Santa Cruz v Coimbře zanechaly hlubokou stopu v psychické fyziognomii budoucího apoštola. Už povahou se jeví jako muž v ústraní, hrdý na své tajemství, jskoby uzavřený do svých pracovních povinností, které mu skoro nedopřály oddechu. Zcela svobodně se vzdal společenských ambicí, byl vzdálen tomu, aby stavěl na odiv sebe či své vlohy, nedůvěřoval polemikám a vůbec se nezajímal o vnějškovost jakéhokoli druhu, pokud jej k tomu nevedla povinnost evangelijního svědectví.Z Coimry vychází jako zralý muž. jeho teologická kultura, živená Písmem svatým a tradicí Otců, dospěla do definitivního stádia. V Santa Cruz byl Fernando vysvěcen na kněze, někdy kolem roku 1220. Také v jeho případě byla prominuta církevní směrnice, která stanovila nejnižší věk k přijetí kněžství na třicet let. Koncem léta 1220 Fernando žádal, aby směl opustit řád kanovníků sv. Augustina a přijmout františkánský ideál. Není jisté, zda osobně poznal první františkány, kteří na území působili. Jisté je, že o nich slyšel vyprávět a že ho uchvátil jejich ideál. Fernanda strhl jejich příklad života, který se mu jevil jako nejvěrnější uskutečňování evangelijních zásad. Zvláště pak, když byly převezeny do Portugalska ostatky pěti františkánů, kteří zahynuli mučednickou smrtí v Maroku – z Infante Pedro do Ceuty a odtud do Algesiras, Sevilly a nakonec do Coimbry (kde jsou uchovávány a uctívány dodnes). Vypráví se i o zázracích, které ještě prohloubily úctu k nim. Byli rovněž sepsány jejich činy. To vše přispělo k tomu, že františkánské hnutí bylo středem pozornosti všech portugalských věřících. Fernandova žádost o vstup k těmto následovníků svatého Františka z Assisi uzrála ve vizi mocného misijního povolání, a zvláště pak k prolití krve.
V září roku 1920 Fernando odkládá bělostný augustiniánský hábit a obléká drsnou tuniku z hrubé látky a provaz kolem boků. Při této příležitosti rovněž opouští své křestní jméno a přijímá jméno Antonín, podle egyptského mnicha, po němž byla pojmenována pustevna Santo Antao dos Olivãis, kde žili františkáni. Po krátkém studiu františkánské řehole se Antonín vypravuje do Maroka. Cesta – jak po zemi, tak po moři – kudy se tam vydal zůstává neznámá. S největší pravděpodobností – podle františkánského zvyku – jej provázel spolubratr, ovšem i jeho jméno nám zůstává skryté. Poté, co dorazil na území Miramolinu do Marakéše či na další místa, přijal ho do svého domu nějaký křesťan, který zde sídlil z obchodních či jiných důvodů. Protože se chtěl světec obrátit na muslimy, musel se dokonale naučit jejich arabskému jazyku, což nebylo pro Lisaboňana té doby, pocházejícího z dvojjazyčné zóny, nikterak snadné. V opačném případě se mohl spolehnout na svého společníka: pokud ne oba, pak aspoň jeden z nich musel být v arabštině odborníkem. Antonín však své kazatelské plány nemohl uskutečnit, protože jej přepadla blíže nespecifikovaná tropická nemoc. Aby alespoň částečně vyzdravěl, rozhodl se vrátit do vlasti, aniž by jej opustil ideál mučednictví. Byl tedy přinucen Maroko opustit a po moři se vrátit domů. Ovšem z důvodu silných protivětrů byl loď odváta až ke vzdálené Sicílii. Antonín, o němž tradice vyprávějí, že se vylodil v Milazzu (Messině), byl cizím neznámým mnichem, mladým a bez vládních pověření, navíc tělesně sužován nemocí. Sicilská rekonvalescence trvala asi dva měsíce. Poté, co se od sicilských spolubratří dověděl o generální kapitule, opusti, Sicílii a vypravil se vzhůru do Assisi, kde kapitula zasedala od 30. května do 8. června 1221. Antonín z Lisabonu – nikomu neznám, protože vstoupil do řádu teprve před několika měsíci, strávil devítidenní zasedání v odloučení a samotě, ve sledování a úvahách. Byl jedním z mnoha. Neměl nic, čím by se lišil. Při odchodu si jej žádný „ministrů“ nevzal sebou. Jakmile skoro všichni odešli, povšiml si ho bratr Gracián, provinční mistr z Romagne. Jakmile se dověděl, že mladý frátr je knězem, požádal ho, aby šel s ním. Spolu s Graciánem z Bagnacavallo a dalšími spolubratry, Antonín dorazil v červnu 1221 do Montepaola. Dny trávil v modlitbách, meditacích a pokorné službě bratřím. Během této služby mohl světec vyzrát ve svém františkánském povolání, prohloubit náhle ukončenou misionářskou zkušenost, posílit asketické úsilí a žít kontemplací. Důvěryhodné prameny říkají, že svatý Antonín setrval v Montepaolu až do letnic (22. května) či maximálně do září téhož roku. Zpočátku, vzhledem k převažujícímu posvátnému ohledu jaký se bral na kněze, chovali se spolubratři k Antonínovi uctivě. Když viděl, jak si jeden ze společníků vytvořil ze skály pustevnu, naléhavě jej žádal, aby mu ji přenechal. A dobrý spolubratr se podřídil zanícené touze mladého Portugalce. A tak každého rána, po společných modlitbách, Antonín spěchal do své cely (dodnes pietně uchovávané), aby žil v samotě s Bohem, v přísném pokání a niterné modlitbě, ve vytrvalé četbě Písma svatého a meditacích. O kanonických hodinkách a po čas jídla se připojoval k bratřím. Ve své vroucí oddanosti pokání zkrušil natolik své zdraví posty, bděními a bičováním, že mnohdy po zaznění zvonu, který svolával ke shromážděním, klopýtal a téměř padal, nebýt jeho starostlivých spolubratří, kteří ho podpírali.
Antonín si povšiml, že jeho ideální spolubratři spojovali modlitbu se vzájemnou službou. Ale čím mohl přispět on sám? Promluvil o tom s kvardiánem (představeným bratří). Došli k závěru, že by mohl umývat skromné kuchyňské nádobí a zametat dům. V září 1222 příjimali ve Forli kněžské svěcení dominikánští a františkánští řeholníci. Bylo zvykem, že předtím, než se hlouček těch, kdo měli být svěceni, odebral do městské katedrály, aby z rukou biskupa Alberta přijali posvátná svěcení, zaznělo ke kandidátům kázání. Nikdo však tímto úkolem nebyl dopředu pověřen a proto žádný z přítomných dominikánských ani minoritských kněží nebyl připraven. Když nadešel čas, aby někdo promluvil, všichni odmítli při takové příležitosti improvizovat Pouze představený z Montepaola znal Antonínovy vlohy. Poté, co by osloven, i on se chtěl vymluvit. Ale sklonil se před naléháním představeného a s klidem se ujal slova. S rozvíjejícím se dialogem ve zvučné latině, se výrazy stávaly vroucnějšími a přesvědčivými, originálními i působivými. I proti vůli, odhalil hlubokou biblickou kulturu a strhující spiritualitu. Posluchače ovládlo dojetí, nadšení a především úžas. Nicméně liturgie pokračovala dále svatými svěceními. Oči všech však byly od toho okamžiku upřeny na portugalského mnicha, zapomenutého eremitu, jenž se tak neslýchaným způsobem stal středem pozornosti své komunity. Znovu se vrátil do Montepaolo, ale jen aby se rozloučil se svou jeskyní, aby objal bratry, svěřil se jejich přízni a modlitbám. Rozhodli, že se soustředí na kazatelskou činnost, aby tak mohl plně uplatnit své znalosti a nadání. jeho věroučná příprava byla tak hluboká, že i sv. František mu začal důvěrně říkat „můj biskup“. V Rimini však Antonínova kázání neměla úspěch, neboť zde mezi obyvateli silně převažovali bludaři a ti ho přirozeně nechodili poslouchat. Sv. Antonín se tedy odebral na mořské pobřeží a začal kázat rybám. Hned se jich u něho nahromadilo velké množství. To byl jeho první, nikoli však poslední zázrak. Brzy následovaly další, které vzbudily ještě větší rozruch, takže ve sv. Antonínovi postupně převážil divotvůrce. proto ho začali posílat na místa, která byla nejvíce zamořena bludaři. Ve Veroně kázal proti tyranskému vládci tohoto města, Ezzelinovi da Romano a přimlouval se za uvězněné Guelfy. Po nějaké době si zvolil za své stálé sídlo malý klášter, zvaný Arcella, ležící asi kilometri od hradeb města Padovy. Jednoho večera se nemohl vrátit do své cely a zůstal ve městě jako host v domě hraběte Zina Camposampiera. Hostitel byl svědkem jiného známého zázraku. Viděl totiž sv. Antonína, jak drží něžně vc náručí Jezulátko. jeho tužbou bylo konat pokání na místech, kde se umrtvoval sv. František, např. ve Verně anebo v okolí Assisi. Pro takový způsob života však neměl dostatečně pevné zdraví. Bránila mu v tom zejména vodnatelnost. V postní době roku 1231 těžce onemocněl v poustevně u Camposampiero. Naložili ho na vůz, aby ho odvezli do Padovy. Když dojeli do jeho kláštera Arcella, sv. Antonín již dále nechtěl a zůstal tu ve své cele. Zrak měl stále upřený vzhůru k nebi, a když se ho spolubratři ptali, zda něco vidí, odpověděl: „Ano, vidím svého Pána Ježíše Krista.“ Zdálo se, že usíná. Svatý Antonín zemřel 13. června 1231. Bylo mu teprve 36 let. Je až neuvěřitelné, co toho nastudoval, že tolik kázat a tolik vykonal. Za svatého jej prohlásil už Řehoř IX. necelý rok po smrti. Pius XII. mu přidal titul církevní učitel.
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 12. – 19. č ervna 2005 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 12. června
PONDĚLÍ 13. června ÚTERÝ 14. června STŘEDA 15. června ČTVRTEK 16. června PÁTEK 17. června SOBOTA 18. června
NEDĚLE 19. června
FARNOST
11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SV.
ANTONÍN Z PADOVY KNĚZ
ÚTERÝ 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 10.TÝDNE V MEZIDOBÍ
SV.
VÍT, MUČEDNÍK ČTVRTEK
11. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ SOBOTA 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ
12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
ÚMYSL MŠE SV.
za + Bohumila MARÁKA, PODIVICE manželku a syna sobota: 18.00 za rodiče SEDLÁČKOVY, PUSTIMĚŘ VYMAZALOVY a syna 8.00 za + Marii SYNKOVOU, DRYSICE manžela a rodiče 10.00 PUSTIMĚŘ za +Antonína ŠMEHLÍKA a Boží požehnání pro živou rod. 18.00 za + Václava a Annu PODIVICE ŠTUCHALOVY a + syny 8.00 za živou a zemřelou rodinu DRYSICE BENÍČKOVU a BUČKOVU 18.00 za +Františka MLÝNKA, PUSTIMĚŘ manž., dceru, živou a + rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za Annu a Františka LUSKOVY, syna Františka a dvoje rodiče 8.00
za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny sobota: 18.00 PUSTIMĚŘ na poděkování za 70 let života s prosbou o další Boží ochranu 8.00 za Annu TOUŠOVOU, DRYSICE manžela a rodiče 10.00
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA MINULOU NEDĚLI:
Pustiměř: 7.000,-Kč Drysice: 4.600,-Kč Podivice: 1.750,-Kč Pán Bůh zaplať všem, kdo pamatujete na potřeby své farnosti.
Intence mší svatých na druhé pololetí (1.7.-31.12.) budu zapisovat po mši sv. ve všední dny (v Pustiměři: v pondělí 13. června – pouze ženám, co uklízejí v kostele a těm, kdo oslaví životní jubilea) ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 2005
1. Za naši společnost, aby konkrétními gesty křesťanské a bratrské lásky kráčela vstříc miliónům uprchlíků, kteří se nacházejí ve stavu nejzažší chudoby a opuštěnosti. 2. Aby svátost Eucharistie byla stále více vnímána jako pulzující srdce života Církve. 3. Za novokněze, aby vědomí stálé Boží lásky rozněcovalo jejich trvalou apoštolskou horlivost. 4. Aby nás Maria přiváděla k Eucharistii, činila nás eucharistickými dušemi a učila nás stále hodnější účasti na liturgickém slavení tajemství vykoupení. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.
