ČETLI VLKOVI LEKCE Z MRAVOUKY. PŘERUŠIL JE: ČTĚTE RYCHLEJI, STÁDO SE MI VZDALUJE ZA HORU (Arabské přísloví) ČÍSLO 32* ROČNÍK IV* 13. 10. 2011* (ČAS 1 – ročník XV* Kurýr ročník VI)
Ve druhém století našeho letopočtu žil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níž podle něj žil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiložíte-li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruženi kolem T. G. Masaryka uvědomili, že potřebné změny společenské vyžadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali až do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový, dle potřeby i tištěný list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydržet co nejdéle. Což bude i dílem vás, čtenářů. Vydává: občanské sdruţení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská expedice®. Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz ;
[email protected] +420 724 100 646. Odpovědný redaktor:Petr Andrle. Kaţdé vydání najdete také na www.hbl.cz ; www.marianka.eu. Objednávky: e-mail s předmětem ČAS* Registrace MK ČR ze dne 22. 3. 2001 evidenční číslo MK ČR E 11 345
Vyšli jsme zcela mimořádně ve čtvrtek. Proč? Nevšimli jsme si včera, že je již středa.
Svatomartinská pouť v Krnově tentokrát i s cimbálovou muzikou
Letošní pouť v kostele sv. Martina bude zahájena v neděli dne 13. listopadu v 10.00 hodin slavnostní mší Missa antiqua pro sbor a ţestě od Wolframa Menschicka v podání Hudebního sdruţení Krnov pod vedením Václava Mičky. V 11. 15 hodin přijede sv, Martin k farnímu kostelu, který mu je zasvěcen. Sv. Martin pak pojede na svém koni aţ k radnici, kde mu budou předány klíče od bran města. Historický. Martin z Tours se narodil v roce 316 v římské provincii Pannonia, dnešní Maďarsko, jako syn tribuna římské armády. V patnácti letech vstoupil také do armády a kolem roku 334 byl přidělen k posádce v Gaul, dnešní Amiens ve Francii. Tam se podle legendy odehrál příběh se žebrákem. V noci se mu pak zjevil Ježíš Kristus, a když se ráno probudil, plášť byl opět celý. Krátce poté se nechal pokřtít a později odešel z armády. V roce 371 se stal biskupem v Tours, když předtím založil zřejmě nejstarší klášter v západní Evropě v Liguge. Zemřel 11. listopadu roku 397.
Příběh sv. Martina, římského vojáka, který ze soucitu obdaroval chudého ţebráka svým pláštěm, se odehrál jiţ ve 4. stol. A protoţe soucit byl v římské říši, zvláště u vojáka, něčím neslýchaným, zapsal se hluboko do povědomí lidí a traduje se dodnes.. Tato tradice, známá i z jiných měst, se jiţ po několik let setkává s oblibou i u krnovských občanů. V předvečer svatomartinské pouti – v sobotu dne 12. listopadu 2011 – je pro milovníky cimbálové muziky připravena Svatomartinská zábava v sále KOS, od 19. 00 hod. Hraje skupina Sekeráše.
Na svatomartinskou pouť v Krnově srdečně zve všechny občany místní organizace KDU-ČSL ve spolupráci s krnovskými církvemi a městem
Kaple je kompletní, už má i zvon Petr Zahnaš Nad loukami na svazích Červené hory se v pátek dne 7. října 2011 poprvé neslo zvonění zvonu z nově postavené kaple sv. Jana Nepomuckého, stojící na Cestě českoněmeckého porozumění. Při slavnostním svěcení kaple, které se konalo spolu s prodlouţením Cesty na konci června 2011, byl posvěcen také zvon, věnovaný kapli členkou přerovského Rotary Klubu a majitelkou zvonařské dílny v Brodku u Přerova, paní Marií Dytrychovou. Tehdy byl zvon, umístěný na podstavci před kaplí, posvěcen P. Rudolfem Smahelem spolu s budišovským farářem P. Petrem Fichnou a dalšími přítomnými duchovními. Po tomto slavnostním aktu byl uloţen v depozitáři. Na jeho instalaci a zavěšení do věţe kaple, k němuţ bylo potřeba provést některé úpravy interiéru a kompletaci mechanismu, na kterém je zvon upevněn, došlo tedy aţ nyní. (Foto Marie Zegzulková)
V pátek, 7. října odpoledne, se za nepříliš příznivého počasí, před kaplí sešli oba její správci Antonín Janalík (na snímku vlevo) a Petr Zahnaš (na snímku vpravo). S nimi sem přijela také další dlouholetá příznivkyně Cesty česko-německého porozumění – Hanka Brhlová ze Svobodných Heřmanic. Hanka, která se pohotově ujala role fotodokumentátorky, pořídila detailní dokumentaci celého procesu, z níţ přinášíme několik ukázek. Její přítel, Honza Matouš, původně třetí člen „instalačního týmu“, se vzhledem ke svému onemocnění akce zúčastnit nemohl. Oba se dlouhodobě věnují dokumentaci smírčích kříţů, jako dokladů středověkého práva a také jiných kamenných sakrálních památek, umístěných ve volné krajině. Není proto divu, ţe
mezi objekty jejich zájmu se uţ dávno dostala také mohyla, postavená nad hromadným hrobem vojáků, padlých v bitvě u Guntramovic, od které začíná Cesta česko-německého porozumění.
Po nezbytných přípravách byl zvon vytaţen do věţe kaple a umístěn na loţiscích v její lucerně. Pak uţ následovalo jen závěrečné upevnění podkladových fošen ke konstrukci lucerny, aby byl zvon stabilní i při rázech, vznikajících při zvonění a nehrozilo jeho posunutí nebo zřícení.
Hodinu a půl trvající úsilí bylo korunováno úspěchem a z věţe kaple se nad guntramovickým údolím poprvé rozezněl zvuk zvonu. Ten bude pokaţdé při prodluţování Cesty česko-německého porozumění a také při všech dalších slavnostních příleţitostech, vítat všechny příchozí a účastníky Cesty porozumění.
POZVÁNKA NA DIVADELNÍ HRU
VÁNOCE NA VOLYNI
V Bohušově dne 12. 11. 2011 v 15.00 hod v kostele sv. Martina hrají ţáci polského dramatického krouţku pod vedením paní Staši z Bogdanovic. Zveme srdečně všechny potomky volyňských Čechů, jejich přátele a známé. Představení se koná v rámci misií a projektu česko-polské spolupráce „Flemmichova vila“ města Krnov.
Přetiskujeme s laskavým svolením Konzervativních listů
NIC SKUTEČNĚ SPRÁVNÉHO NENÍ JEDNODUCHÉ říká v následujícím rozhovoru o matematice (a nejen o ní) matematik a jeden z tvůrců KONZERVATIVNÍCH LISTŮ Jan Kubalčík. RNDr. Jan Kubalčík, Ph.D. (*1972 v Brně) vystudoval matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (Mgr. 1995, RNDr. 2000, Ph.D. 2002) a automatizaci (DEA 1996) na École Nationale d’Ingénieurs v Belfortu (Francie). Pracuje v oblasti aplikovaného výzkumu v oboru letectví. Je autorem nebo spoluautorem několika odborných článků v oborech matematická analýza, robotika, letectví, ekonomie a řady komentářů a publicistických text v elektronických i tištěných médiích. Je ţenatý, včelaří, hraje stolní tenis a aktivně působí v Konzervativní straně. Od roku 2009 je členem redakční rady měsíčníku KONZERVATIVNÍ LISTY. Rozhovor připravil David Floryk. „Nespočítáš si ani výplatu,“ slyšely u nás od svých učitelů nejspíš už celé generace školou povinných dětí, mořících s počítáním. Výplatu si nakonec každý spočítá více než dobře, přesto odpor k matematice a jakási bezradnost tváří v tvář této vědě většinově zcela nepochybně přetrvává. V čem to vězí? A proč se přesto někteří, jako ty sám, rozhodnou matematice zasvětit svůj odborný život? To jsou dvě otázky. Nejprve tedy „v čem to vězí“. Jistě to nevím, ale teorii bych měl. Představme si nějakou zábavnou talkshow, a tam populární tváře, moderátora i hosta. A zkusme si představit, ţe přijde řeč na nějaké literární, filmové, popř. historické téma. Kdyby se při takové příleţitosti náhodou ukázalo, ţe náš televizní oblíbenec netuší, kdo napsal RUR, kdo reţíroval Ostře sledované vlaky, nebo si třeba spletl století Karla IV., sklidil by (zaslouţenou) ostudu. Kdyby ale přišla řeč na, dejme tomu, Pythagorovu větu nebo i jen trojčlenku, usměje se milý host široce do kamery a bez uzardění přizná, ţe to on jaksi ve škole zrovna chyběl, spiklenecky přitom pomrkávaje na chápavě přikyvujícího moderátora. Ţádné ostudě se přitom nevystavuje – kdyţ se zadaří, ještě z toho baviči vyţdímají nějaký pěkný fór. Přitom ukázal nejméně stejnou míru nevzdělanosti, jakou bychom jistě všichni právem konstatovali, kdyby klopýtl v některém z těch předchozích případů. Na druhé straně této mince je matematik – osoba nudná, vyschlá, nespolečenská… prostě autista ţijící ve svém vlastním uzavřeném světě plném čísel a pro běţného člověka nepochopitelných znaků. A víte, ţe takoví také jsou? Ale většina matematiků, které znám (a znám jich dost), jsou lidé komunikativní, kulturní, kteří sportují a určitě vědí, kdo je autorem RUR. Jsou to lidé všeobecně vzdělaní. Tím se dostáváme k otázce „kdo je vzdělaný?“. Kdosi kdysi to vyjádřil opravdu krásně: vzdělaný je člověk, který ví o všem něco a o něčem všechno. Ale abych neodbíhal, jednou z důležitých příčin potíží s matematikou je její obraz, který je veřejnosti prezentován. Obraz zbytečné činnosti (kolikrát jsem slyšel: na co budu tohle potřebovat?), kterou se zabývají jen podivíni. Neméně důleţité pak je, jak se matematika ve školách učí. Tím ani tak nemyslím způsob vyučování jednotlivými vyučujícími, i kdyţ samozřejmě i v tom často můţe být zakopaný pes (to se ale netýká jen matematiky), jako obsah učiva. Jako příklad bych mohl uvést diferenciální a integrální počet vyučovaný, alespoň před dvaadvaceti lety, ve čtvrtém ročníku gymnázií. Ústřední otázkou totiţ je, proč se matematiku učíme. A odpověď zní: abychom byli duševně zdatní, abychom se naučili logicky myslet. A k tomu velmi dobře poslouţí např.
pořádně probraná analytická geometrie. Přitom logicky myslet potřebuje nejen strojař, ale pro mnohé překvapivě i ekonom nebo právník. Správná logika je totiţ pouze jedna (i kdyţ nyní se dopouštím jisté nepřesnosti, na jejíţ pojednání zde není prostor). Příznačné je, ţe při studiu oborů, kde je tohoto aparátu třeba, se zmíněný infinitezimální počet při zahájení studia v zásadě celý opakuje (a, pravda, prohlubuje). Konečně je tady všeobecný trend: odpor k hodnocení jako takovému. A zatímco v ledasjakých předmětech se dá občas něco „okecat“, v matice se tento přístup moc neuplatní. Buď rozumíš, nebo ne, tertium non datur. Taková průhlednost budí odpor těch, kteří jsou buď průměrní, nebo podprůměrní – a těch je, jak víme my uvědomující si, co znamená slovo „průměr“, z definice většina. Tedy, abych byl fér, o ty, kteří si své limity dokáţí čestně přiznat, se samozřejmě nejedná. Jak to přijde, že se člověk někdy v 18 letech rozhodne studovat matematiku? Co sis od toho tehdy sliboval? Proč se jiní rozhodují pro matematiku, nedokáţu posoudit. Mí kolegové na fakultě byli v tomto velmi různorodí. Já se rozhodoval na podzim 1989 a na jaře 1990, přičemţ do té doby nade mnou stále visel otazník, zda vůbec půjdu něco studovat – a kdyţ, tak třeba např. „dopravku“ v Ţilině. Takţe rozhodnutí vlastně bylo učiněno narychlo. Měl jsem a mám dodnes rád i fyziku, ale nakonec padla volba na matematiku – cítil jsem v ní, myslím, větší jistotu. Pochopitelně to ovlivnili i vyučující na střední škole. Zatímco matikář byl zároveň třídním učitelem a je člověkem opravdu vzdělaným, náročným a spravedlivým, který v pedagogickém sboru tenkrát jen těţko hledal sobě rovného, hlavním charakteristickým rysem fyzikářky bylo, ţe byla hodná (tím vůbec nechci naznačit, ţe by snad byla hloupá, jen nedosahovala kvalit zmíněného matikáře… omlouvám se, paní I. P.!). I na druhém stupni byl mým třídním matikář, a také to byl a je solidní chlap… takţe se to se mnou vlastně tak nějak táhlo. Doma vůči tomu ţádný odpor nebyl, byť v rodinné tradici by spíš byla právnická, lékařská či pedagogická fakulta. Co jdu vlastně studovat, to jsem tehdy vůbec netušil – coţ jsem zjistil hned v prvním semestru, zejména díky teorii mnoţin. Někteří mí kolegové z matematických gymnázií na tom byli po této stránce neskonale lépe; nejen ţe věděli dobře, do čeho jdou, ale také nemalou část látky uţ měli dáno zvládnutou. Co jsem si přesně sliboval, tedy uţ těţko přesně zrekonstruuji. Nesmí se však zapomenout, ţe pod matematikou se začátkem 90. let skrývala i informatika (tedy „počítače“), která se jako obor v dalších letech rychle emancipovala. A já vlastně hodlal nastoupit na informatiku. Na začátku jsem však zjistil, ţe obsah učiva prvních dvou či tří ročníků je zcela totoţný a ţe si člověk bude moci vybrat aţ v průběhu – takţe je vlastně jedno, co si na počátku do indexu napíše. Tak jsem napsal „matematická analýza“ a uţ u toho zůstalo. Splnila matematika, co se tehdy zdála slibovat? Co se naplnění představ týká, tak ex post mám smíšené pocity - jako kdyţ se vaše tchýně zřítí do propasti ve vašem novém autě. Nejprve ten horší: na fakultě nebo jinde v čistém matematickém výzkumu, např. v Akademii věd ČR, jsem nezůstal. Bez hořkosti přiznávám, ţe to je dráha kolegů, kteří k tomu byli podstatně lépe disponováni a zároveň měli příslušnou ambici. Nu, a jiné pracovní vyuţití „v oboru“ je poněkud subjektivně i objektivně komplikováno. Subjektivní komplikace spočívá v neustálém uvědomování si, ţe co se oboru týká, člověk vyuţívá, kdyţ to jde dobře, tak 5% z toho, co zná, resp. co by mohl znát, kdyby to pouţíval a nezapomněl. Cokoli nad to je v zásadě vítězství svého druhu a dobrá práce je zkrátka taková, která nabídne tu šanci (nikoli jistotu). Většina kolegů, kteří tak jako já akademické kruhy opustili, začala prostě programovat, resp. věnují se nějak „počítačům“. Já jsem se k této orientaci neodhodlal, takţe objektivní problém je pak na straně zaměstnavatele, který si často zcela právem klade přirozenou otázku: „Co tady s tím teoretikem budeme dělat?“. V čem je studium „čisté matematiky“ podle mého vynikající? Inu právě v tom, ţe v něm lze velmi dobře odlišit „vědění či vědomosti“ od „dovedností“, tedy ţe je „k ničemu“, podobně, jako např. studium filosofie či klasické filologie. Řečeno slovy Rogera Scrutona: „Uzavřete učení se a vyučování do nějakého posvátného místa, odřízněte je od světa, aby se vlastními vnitřními silami ubíralo směrem ke zbytečnému, neplodnému
vzdělání – a dospějete k ucelenému a zdravému rozumu, k mysli schopné se přizpůsobit, soustředit a chápat v neustále se měnícím prostředí vnějšího světa. Vpusťte však tento vnější svět do třídy a výsledkem bude zkostnatění duševních sil, slepé a bezhlavé propadnutí zájmu o důleţité problémy současnosti, jeţ činí rozum neschopným vypořádat se s jakoukoli situací, která není popsána na stránkách knih.“. V tomto smyslu matematika předčila má očekávání – a to nejen proto, ţe jsem tehdy ve svých necelých 18 letech netušil, ţe bych měl něco takového od svého příštího studia očekávat. A tomu já říkám řízení Boţí. Patříš k těm, kteří si myslí, že povinná maturita z matematiky je dobrý nápad. U většiny studentů však tento nápad vyvolává zoufalství. Proč? Kde je chyba? Co s tím? Je to do značné míry výslednice předchozích odpovědí. Matematiku se učíme proto, abychom byli duševně zdatní, podobně jako se tělocvik vyučuje proto, abychom byli zdatní fyzicky. Za korektní postup bych proto povaţoval nejprve takovou úpravu osnov, která by v nich ponechala látku odpovídající tomuto účelu – a ta by byla probrána opravdu důkladně. Pak teprve povaţuji za ţádoucí, aby byla zavedena povinná maturita z matematiky, i kdyţ ani to není přesné. Respektuji totiţ, ţe spíše humanitně zaloţení lidé mohou mít z čísel fobii – a co teprve z písmen! Dokud je totiţ napsáno „1 + 2“, pořád to ještě jde, ale jakmile na tabuli napíšete „a + b“, řada lidí okamţitě končí a vypíná. Pro tyto případy bych alternativně k matematice umoţnil maturitu z latiny, která je prostě jiným logickým systémem, nad kterým se lze cvičit v myšlení – a to je také pravý smysl hry. To zoufání nad matematikou pak je mixem uţ uvedeného: v matice nic neokecáš, myšlení bolí a „Űbung macht den Meister.“. To jsou dnes většinově nepopulární záleţitosti. Nic skutečně správného není jednoduché – a maturita s povinnou částí z matematiky, případně z latiny, prostě je sloţitější. Důsledek je pěkně ilustrován anekdotou: Učitel matematiky na gymnáziu vykládá látku, kdyţ v tom se přihlásí student hlásící se na lékařskou fakultu: „K čemu je to vlastně dobré? Proč se tohle musíme učit?“ „Abychom zachraňovali ţivoty,“ odpoví vyučující a pokračuje ve výkladu. Pár minut na to se znovu přihlásí budoucí medik: „Jak fyzika zachraňuje ţivoty?“ Učitel dlouze a upřeně hledí na studenta a pak uzavírá: „Fyzika zachraňuje ţivoty tím, ţe drţí idioty mimo lékařské fakulty.“ A to je také velmi nepopulární. Ona „nepopularita“ je pak recyklována – rodiče, sami (matematicky) nevzdělaní, nevidí na resistenci svých dětí vůči vědomostem nic divného, a ani nevědí, ţe by měli. Je to chyba jen škol, resp. učitelů, že neumějí tzv. zaujmout, nebo může mít bezradnost nad smyslem matematiky nějaké hlubší kořeny? Začnu opět anekdotou: Uprostřed výkladu se otočí učitelka matematiky od tabule do třídy a rozhořčeně aţ vyčítavě říká: „Tak se podívejte, co děláte. Ty tady svačíš, ty píšeš cosi do mobilu, vy dva hrajete piškvorky, ty hledíš z okna... Vţdyť vy vůbec nedáváte pozor! Vás to vůbec nezajímá, co já tady říkám! Divíte se pak, ţe 90 procent z vás ale vůbec ničemu nerozumí?!“ Vzadu ruka... „No, co je Aleno...“ „Pančelko, ale tolik nás tady myslim ani není, né?“... Stejně jako v kaţdém jiném předmětu i v matematice se najdou podprůměrní i skvělí učitelé. Dokonce bych řekl, ţe ještě nedávno to měli vyučující přírodních věd snazší, neboť deformace ideologií (v porovnání třeba s dějepisem či literaturou) byla neskonale niţší a „učit podle pravdy“ neznamenalo v zásadě ţádné riziko postihu reţimem. Hlavně biologové by jistě namítli, ţe to není aţ tak zcela pravda, ţe sovětští odborníci např. rozdojili kozla a podobně, ale já bych přesto soudil, ţe v porovnání s vědami, které byly coby burţoazní postaveny na index jako celek, je to pořád slabý odvar. Kdybych začal rozvíjet, ţe bezradnost nad smyslem matematiky pramení hlavně z neznalosti, opakoval bych se. Proto zde zmíním jeden aspekt, který přece jen jako objektivní, byť okrajový, vnímám. Je to asi zejména otázka didaktická, ale i ze zkušenosti vím, ţe schopnost abstraktního myšlení přichází s věkem. U někoho dříve, u někoho později, ale v průměru platí, ţe malé děti abstraktně nemyslí (dobrým indikátorem je smysl pro humor). A matematika je z jistého pohledu krystalická abstrakce – vţdyť i kdyţ to tak většina z nás dávno nevnímá, tak samo číslo je přece abstrakcí. Dokud se neřekne 5 peněz, nebo 1000 konzervativců, je „5“ a „1000“ samo o sobě ryze abstraktní sdělení. Čili jiţ v triviu (tedy v tom novodobém – číst, psát, počítat) je jistá míra abstrakce obsaţena a s časem
studia narůstá. Můţe se pak stát, ţe se to prostě „přepálí“ – ţe se objektivně ne dost vyzrálým ţákům předloţí k pochopení taková látka, která je svou povahou příliš abstraktní, tedy ţe je prostě nepřípadné po nich ţádat, aby ji vstřebali. To se, obávám se, stalo například při výuce mnoţin uţ v 1. třídě a dost moţná se to děje v řadě dalších dílčích věcí. Matematika dnes prostupuje každou vědní disciplínu, neobejdou se bez ní ekonomové, lékaři, astronomové ani architekti. Čím to je? A je to dobře? Na otázku čím to je?, existuje jedna zjednodušující a jedna sloţitá odpověď. Ta jednoduchá spočívá v tom, ţe všude jsou nějaká mnoţství něčeho: peněz, kostí či svalů, hormonů, planet, oken nebo klempířských prvků ... ostatně deskriptiva, bez které by se ţádný architekt neobešel ani na okamţik, je také matematickou disciplínou. Jednoduchá odpověď tedy zní: matematika je všude, protoţe právě tak to odpovídá realitě. Sloţitou odpověď bychom dostali, kdybychom se ptali, proč je realita právě taková – tedy se svojí neoddělitelnou a všudypřítomnou kvantitativní sloţkou. Tady se vzdávám a říkám: Bůh ví. Nicméně všechno má své místo, matematiku nevyjímaje. Rozsah jejího uţívání je tedy správný do té míry, do které se matematika drţí v mantinelech své kompetence, resp. do které se matematikou nenahrazuje něco jiného. Obávám se, ţe právě to se dnes mnohde děje, typicky v ekonomii. Tu vnímám jako v zásadě interdisciplinární obor někde mezi sociologií a právě matematikou. Ostatně řada ekonomických klasiků nikdy ţádnou ekonomii nevystudovala. Myslím, ţe se ekonomie scientisticky posunula blíţe matematice, a to dobře není. Je to součást celkového posunu, v rámci kterého převaţuje mínění, ţe dosahování objektivních výsledků jsou schopny pouze přírodní, popř. technické obory. Samy humanitní vědy pod tímto tlakem rezignovaly a operují jiţ jen s paradigmaty, v rámci kterých se snaţí reflektovat předmět svého bádání. Někdo pak přijde s jiným konzistentním paradigmatem, dojde k opačným závěrům a v současném pojetí nelze rozhodnout, který z autorů je blíţe pravdě. Fatální důsledky to můţe mít (a má) v právu, jehoţ pozitivní pojetí se mimo jiné opírá o tuto domnělou „pluralitu pravd“. Aby tedy ekonomové byli bráni více váţně, spíše neţ s úvahami o společnosti a jejím chování proto vystupují s matematickými modely, jejichţ sloţitost je (mimo jiné) dána autorovými matematickými znalostmi a schopnostmi – s jejich správností, o kterou by však mělo jít především, je to častokrát poněkud jinak. Stejně jako se přírodní a technické obory opírají o matematiku, je nezbytné společenské vědy znovu opřít o filosofii. Společným prvkem je pak logika, s jejíţ pomocí lze „testovat“ to které paradigma, nakolik je v souladu s realitou, přičemţ přesně o to by mělo jít. Filosofie je totiţ povinná konfrontovat své předpoklady s realitou neustále – a realita je jen jedna, takţe pravdivá filosofie také můţe být jen jedna. Tady bych se rád zastavil – ona totiţ matematika občas s realitou opravdu nic společného nemá (nebo se to ve chvíli zrodu příslušné teorie netuší…). Matematik můţe zcela volně „nahodit“ soubor axiomů a jsou-li tyto vzájemně bezrozporné, vesele si rozvíjí příslušnou teorii. Nemusí se přitom vţdy starat, jak který axiom koresponduje se skutečným světem. Daleko blíţe filosofii je v tomto smyslu fyzika, která také musí stále své předpoklady ověřovat vůči jediné platné realitě a činí tak způsobem sobě vlastním, prostřednictvím experimentu. Axiom v matematice (tedy výchozí, nedokazatelné a nevyvratitelné tvrzení) je něco jiného, neţ axiom ve filosofii – v ní musí být i axiom prověřen skutečností a teprve pokud obstojí, lze s ním pracovat dál. „Ve velké knize přírody může číst jen ten, kdo zná jazyk, v němž je napsána. A tímto jazykem je matematika,“ napsal kdysi Galileo. Řídí se svět matematikou, která do něj byla předem vložena a my ji jenom objevujeme, nebo i matematiku vytvořili lidé jako jeden z nástrojů k poznávání světa? Je matematika dílem Boha či přírody, vetkaným do struktury reality, anebo je pouhým výtvorem lidí? Co je to vlastně matematika a jaká je její povaha? Takovými metaotázkami se sám příliš nezabývám, nicméně neřekl bych, ţe se svět matematikou řídí. Matematika je věda se svojí specifickou kompetencí, stejně jako kaţdá jiná věda. Zejména svojí aplikovanou částí reflektuje skutečnost, významně napomáhá jejímu popisování a v technických oborech umoţňuje nové konstrukce. Některé její teoretické části však jsou od pravdy o realitě odtrţeny a přitom zcela oprávněně na matematické půdě
zůstávají. Takţe bych řekl, ţe platí obojí: do té míry, do které matematické teorie popisují jedinečnou realitu, matematiku objevujeme (resp. matematikou objevujeme tuto realitu)… nebo ještě přesněji: ono „objevování“ přichází ve chvíli, kdy matematik (často s pomocí kolegů z jiných oborů) zjistí, ţe právě ta která příslušná teorie velmi dobře aproximuje ten který reálný jev. Od okamţiku, kdy příslušná teorie tvoří jakýsi vlastní, virtuální, mimo tuto teorii neexistující svět, od té chvíle je kousek matematiky spíše lidským výtvorem. Říkám „kousek“, protoţe přitom platí, ţe v daném souboru axiomů je jasně daná celá teorie, která z nich plyne – po stanovení takového axiomatického souboru uţ matematik opět „jen“ objevuje, co ţe je právě v tomto souboru axiomů ukryto… Moţná, ţe kaţdá konzistentní matematická teorie popisuje něco existujícího a my to jen nevíme. O tom však můţu já jen spekulovat. To k obsahu. A co se formy týká, tam je na tom matematika podobně jako jiné jazyky – jistě si lze představit, ţe by tytéţ obsahy byly vyjádřeny jinými znaky, ale pojmy jsou objektivní (coţ neznamená, ţe všemi shodně chápané). Zdaleka nejsem první, kdyţ to přirovnám k hudbě a jejímu zápisu – určitě lze vymyslet „jiné noty“, ale zvuk určité výšky, délky, síly a barvy zůstane stále tím stejným tónem. Ostatně soudím, ţe povaha matematiky a povaha hudby jsou velmi příbuzné: obě jsou darem od Boha, prostřednictvím kterého mohou jedni lidé pomáhat jiným, a těm, kteří je přímo provozují, poskytují neopakovatelné záţitky. Může matematika "dokázat" či alespoň nějak "ukázat", odhalit, vystopovat Boha? Osobně si myslím, ţe toto téma je mimo kompetenci matematiky a náleţí do kompetence filosofie. Striktně vzato tedy za sebe na otázku odpovídám „ne“. Nicméně někteří se o takové důkazy pokoušejí. Takový, který má opravdu matematickou ambici, byl formulován slavným rakouským, či rakousko-uherským, matematikem Kurtem Gödelem (mimochodem narozeným v Brně). Podobně jako jiné tzv. ontologické důkazy (z nichţ první a nejslavnější byl patrně ten Anselmův), vychází i ten Gödelův důkaz z filosofického pojetí, kdy je Bůh reflektován jako jediné jsoucno, jehoţ existence a esence splývají. Tedy, zjednodušeně řečeno, ţe Boţí „být“ je totoţné s Jeho podstatou. Biblicky se pak v tomto kontextu lze odkázat na knihu Exodus, kde se Bůh představuje Mojţíšovi takto: „Já jsem, který jsem.“ (Ex 3,14). Tyto ontologické důkazy, Gödelův z toho nevyjímaje, byly opakovaně podrobeny kritice, a to v tom smyslu, zjednodušeně řečeno, ţe jsou postaveny na „logickém kruhu“, kdy je předpokládáno totéţ, co se má dokázat. Necítím se být kompetentní vyjadřovat se k tomu jakkoli autoritativně, nicméně se velmi opatrně domnívám, ţe tato kritika je spíše oprávněná. Tento pohled na důkazy Boţí existence skvěle, smím-li to posoudit, zpracoval Doc. Zdeněk Pospíšil z mé alma mater ve své přednášce „Gödelův důkaz nutné existence Boha“. Soudím, ţe v momentě, kdy se matematik snaţí dokázat Boţí existenci, resp. pravdivě přisoudit Bohu některé vlastnosti, opouští v té chvíli pole matematiky a vstupuje na filosofické pole, stává se v tom okamţiku (lepším či horším) filosofem a málo přitom záleţí, zda a nakolik se nadále přidrţuje matematické formalisace. Pokud je tedy onen Gödelův důkaz chybný, není to proto, ţe by byl matematický – neboť, jak jsem jiţ naznačil, kaţdý takový důkaz je zejména důkazem filosofickým –, ale z toho důvodu, ţe případně trpí stejným defektem, jako všechny ostatní ontologické důkazy. Ovšem skutečnost, ţe jeden směr snah o důkaz Boţí existence, tedy matematický, (moţná) selhává, ještě vůbec neznamená, ţe takový důkaz není moţný obecně. Říkáš, že dokazování Boží existence náleží do kompetence spíše filosofie. Té se to tedy daří lépe? Ano, racionální důkaz existence Boha totiţ jistě moţný je a, pro někoho snad překvapivě, máme jej k disposici. Tvrzení typu „Styděl bych se věřit v Boha, jehoţ existenci bych byl schopen dokázat,“ jsou mylná. Boţí velikost tím samozřejmě není nijak umenšena – přesto, ţe to racionálně nahlédneme, On zůstává našim nekonečně nás přesahujícím Stvořitelem. Jde o důkaz na základě principu kauzality (tedy principu, který tvrdí, ţe kaţdý důsledek má svoji příčinu). Nejsem si jistý, zda skutečně první, ale rozhodně jednu z nejslavnějších formulací lze nalézt v Teologické summě Tomáše Akvinského. Příslušnou skutečnost reflektuje ostatně I. Vatikánský koncil v jednom ze svých výsledků: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, ţe Bůh, počátek a cíl všech věcí, můţe být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem
lidského rozumu.“, resp. „Kdo by řekl, ţe jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit.“ Toto dogma (ostatně jako všechna ostatní dogmata) však tuto pravdu nijak nevytváří, jen ji reflektuje. Z druhé strany samozřejmě platí, ţe i kdyţ jsme lidským rozumem schopni dokázat Boţí existenci, zdaleka to neznamená, ţe jsme disponováni k racionálnímu poznání celé Boţí skutečnosti (např. trojjedinost Boha takto přístupná není). Mnoho z ní nahlíţíme výhradně díky zjevení, vírou (či chcete-li „srdcem“) a dost pravděpodobně o její nemalé části nemáme (zatím?) potuchy. Nelze také upadat do druhého extrému, do racionalismu, a vše, co není racionálnímu zkoumání přístupné, vytěsňovat. K tomu opět I. Vatikánský koncil: „Jestliţe někdo řekne, ţe v Boţském zjevení nejsou obsaţena ţádná pravá tajemství ve vlastním smyslu, nýbrţ ţe veškerá dogmata víry mohou být pochopena a dokázána z přirozených principů prostřednictvím řádně poučeného rozumu, anathema sit.“ Navíc je více neţ zřejmé, ţe sebeplatnější a sebeevidentnější racionální důkaz Boţí existence sám o sobě nevede nutně k víře v Boha a tím méně k důvěře Bohu. Tím jsme se ovšem dostali od matematiky opravdu dost daleko. (Těm, kdo chtějí tuto stopu sledovat dál, doporučuji dvě vynikající knihy: Jiří Fuchs: Bůh filosofů (Krystal OP, Praha 1997) a Roman Cardal: Bůh ve světle filosofie (Krystal OP, Praha 2004). Myslím, ţe jsem se do řemesla jiných nafušoval uţ víc neţ dost.
Statutární město Opava vypisuje veřejnou výtvarnou soutěže na vytvoření pamětní desky pobytu Jana Kubiše v Opavě Předmět: Vytvoření návrhu pamětní desky, bysty či jiného objektu umístěného na budově kasáren, v nichţ Jan Kubiš trávil část své vojenské sluţby. Záměrem vypisovatele je připomenout vynikající osobnost atentátníka na říšského protektora Reinharda Heydricha českého parašutistu Jana Kubiše. Pamětní deska bude umístěna v areálu bývalé kasárny na ulici Krnovská (současný areál magistrátu). Zadání: Předmětem soutěţe je objekt (deska, bysta či jiné) umístěný na stěně hlavního objektu bývalé kasárna. Objekt by měl být umístěn na stěně při vchodu do budovy, moţné je ale i jiné umístění dle záměru výtvarníka. Návrhy včetně celkového uspořádání mohou být předkládány v libovolném materiálu. V konečné fázi se předpokládá vytvoření a osazení objektu připomínajícího Jana Kubiše (busta, reliéfní portrét apod.) Nedílnou součástí je téţ následující text: Od října 1937 do října 1938 vykonával na Opavsku vojenskou službu, z toho krátkodobě jako instruktor v poddůstojnické škole ve zdejších Nových kasárnách v Opavě desátník Jan KUBIŠ, jeden z vykonavatelů atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dne 27. 5. 1942. Čest jeho památce. Tuto pamětní desku věnuje Statutární město Opava, květen 2012
Předpokládá se, ţe umělec dodá umělecký návrh a tento realizuje včetně osazení. Kriteria hodnocení a porota: Hodnotícím kriteriem je kvalita ztvárnění, přiměřenost materiálového řešení a vhodné zasazení pamětní desky v rámci stávající fasády. O výsledcích soutěţe bude rozhodovat porota sloţená z odborníků a zástupců magistrátu města Opavy. Finance: Budou ohodnoceny tři nejlepší návrhy, mezi které bude rozděleno 7 500 Kč. Zadavatel má pro návrh, realizaci a instalaci k dispozici celkovou částku max. 60 000 Kč. Termíny: Oznámení vítězného návrhu 18. 11. 2011 Realizace do 20. 4. 2012 Formální náležitosti návrhů: Soutěţící odevzdají kresebný či plastický návrh ve velikosti 1:3 se stručným popisem celkového řešení, stručným ţivotopisem s udáním adresy a výběrem dokumentace dosavadních prací (alespoň 5 ks, jedna obdobného typu), dále rozpočet navrhovaného řešení (materiál, návrh, práce včetně osazení). Návrhy dodejte do 10. 11. 2011, na adresu vypisovatele (Statutární město Opava, Horní náměstí 69, 746 26 Opava) k rukám náměstka primátora Dalibora Halátka nadepsané „Deska − Kubiš“.
Pamatujete na ně?
Ono to s tou manželkou Edvardovou nebylo asi tak jednoznačné
Hotel Steiner Jan Berwid Buquoy ČSR se stala v letech 1918-1938 latentním francouzským protektorátem (cordon sanitaire). Skutečnými vládci v naší zemi byli Francouzská vojenská mise v Praze a její tzv. druhé oddělení v Milovicích, tak jako 13 vysokých důstojníků podřízených přímo ministerstvu obrany v Paříţi. Tito lidé byli jakousi nadstavbou tehdejšího státu. Ţádným zákonem za svá jednání nemohli být postiţeny a prakticky měli neomezený přístup ke všemu. Francouzská vojenská mise v Praze ani zdaleka nesledovala pouze vojenské cíle. Vliv Paříţe byl v první republice doslova všudypřítomný. Působil jak v oblasti politické, tak i ekonomické, společenského ţivota, kultury a umění. Mnozí "generálové" a "vysocí důstojníci" snad ani vojáci ve skutečnosti nebyli. Velitelem této vojenské vládní organizace se stal generál Maurice César Joseph Pellé - a dalo by se říci, ţe se někdy dokonce i jako césar choval. V červnu 1919 povýšil sám sebe na generalissima a určil se vrchním velitelem československé branné moci. De facto tím ztělesňoval ničím neomezeného protektora nad státní mocí v ČSR. Z jeho podřízených, T. G. Masaryka a Edvarda Beneše si vypěstoval poslušné sluţebníky. Chceme-li být upřímní, je nutné podotknout, ţe tolik drzosti neměla snad ani Stalinova NKVD po květnu 1945 v nově rodícím se komunistickém Československu. Generalissimus Pellé začal budovat v ČSR profesionální francouzskou zpravodajskou síť. V této souvislosti začal uvaţovat o hotelovém podniku a současně nočním baru v Praze toho druhu, jak se s těmito proprietami seznámil v Grand Hotelu Excelsior ve švýcarském Montreux u Ţenevského jezera. K čemu vlastně slouţil tehdy Grand Hotel Excelsior? Tento, na tehdejší dobu nejluxusnější hotel na evropském kontinentě je vystavěn ve viktoriánském stylu. Jedna z jeho restaurací byla upravena tak, aby splňovala poţadavky luxusního nočního podniku. Kdo tento monument vlastně postavil a za jaké finanční prostředky, zůstává zahaleno tajemstvím. Jedná se patrně o konglomerát mezi švýcarskou a francouzskou vládou, vyhovující zájmům obou zemí. Hotel s přilehlými restauracemi slouţil od samého počátku zpravodajským účelům. Švýcarsko se stalo, nejpozději od konce 19. století, semeništěm všech moţných výzvědných sluţeb z celého světa. Zde se předávaly zprávy z oblasti politiky, vojenství a ekonomie ve velkém. Neutralita onoho státečku vyhovovala více či méně všem zúčastněným zemím. Protoţe francouzské kantony švýcarské republiky logicky spolupracovaly (i kdyţ pololegálně) s Paříţí, chtěla mít francouzská kontrarozvědka alespoň ty hlavní špionáţní aktivity v této zemi pod vlastní kontrolou. V tom byla Paříţ masivně podporovaná Londýnem. Oběma tehdejším supervelmocím šlo hlavně o to oslabit vliv Německa na evropském kontinentě a světových mořích. V roce 1909 přijel tehdejší francouzský vojenský přidělenec v Berlíně, podplukovník Maurice Pellé, quasi incognito, do Montreux na "inspekci" Grand Hotelu Excelsior. Seznámil se zde i intimně s recepční dámou česko-německého původu Aloisií Grimmovou. Recepční se narodila v Kutné Hoře. Byla agentkou rakousko-uherské zpravodajské sluţby. Tajné fotografie a filmový materiál z těchto intimních setkání byly později zpracovány (1920) v erotickém francouzském sexfilmu Hotel Excelsior.
Podplukovník se do kutnohorské půvabné krasavice zamiloval. Vyţvanil jí, co se dalo. Ona mu na oplátku zase prozradila tajná data cvičných manévrů císařských vojenských útvarů v okresech Kutná Hora a Benešov, takţe si náramně rozuměli. Maurice Pellé dokonce jiţ coby "generalissimus československé branné moci" pořád na Grimmovou vzpomínal. Jiţ nikdy nechtěl ţádnou Francouzsku a do postele kategoricky vyţadoval jedině Češku. To šlo tak daleko, ţe se dokonce začátkem 20. let v ČSR oţenil s jistou Jarmilou Braunerovou. Poté, co se stal 1919 generál Pellé vrchním velitelem Francouzské vojenské mise v Praze, začalo usilovné pátrání po hotelech, které by mohly odpovídat Grand Hotelu Excelsior v Montreux. Veškeré úsilí zaměřené tímto směrem se ukázalo nicotným. Francouzi odmítali moţnosti v provinciích a trvali na Praze. Ta ovšem ţádným luxusním hotelem na břehu jezera s pozadím horských hřebenů nedisponovala. Generalissimus Pellé opouští v roce 1921 ČSR se svou manţelkou Jarmilou. Jeho nástupcem se stává generál Eugene Mittelhauser (1921-25). Ten seznamuje generála Louise Eugéna Fauchera s jistým "hoteliérem" Josefem Steinerem. Údajný "hoteliér" mu byl původně představen zpravodajským důstojníkem, majorem Francouzské vojenské mise Eduardem É. M. le Forestierem de Quillienem. Mittelhauser totiţ jiţ 1923 hýčkal myšlenku, ţe kýţeným monumentem by mohl být Hotel Paris. Tento objekt byl vybudován 1904 a od roku 1923 patřil generálovu dobrému známému hoteliérovi Antonínu Brandejsovi. Hlavní zádrhel byl v tom, ţe neměl noční bar, který by měl být pro účely výzvědné sluţby zásadně v podzemí. Dále bylo třeba brát v úvahu pravidla zpravodajských sluţeb Antonín Brandejs nebyl agentem francouzské výzvědné sluţby. Major francouzské zpravodajské sluţby, pocházející původně z významného francouzského šlechtického rodu de Quillienů vsadil na Josefa Steinera. Jeho titul "hoteliér" je poněkud zavádějící. Podle výpovědi jeho syna (rovněţ jménem Josef Steiner, ročník 1942) otec tou dobou ţádný hotel nevlastnil a "hoteliérem" nebyl, abstrahujeme-li od jeho manţelky Emilie, rozené Mejstříkové. Její rodině přináleţel v Rybné ulici hotel Central. Navíc vlastnili Mejstříkové v Králodvorské ulici dva obytné činţovní domy. Právě na tyto objekty zaměřil Forestier de Quillien svou pozornost: Co to zbourat a postavit zde hotel s nočním barem v podzemí, podle nejnovějších francouzských zpravodajských kritérií? Generál Mittelhauser po rozhovoru s paříţským ministerstvem obrany souhlasil a dal Forestierovi de Quillienovi rozkaz k provedení akce "Steiner". Mejstříkové financovali stavbu z jedné třetiny. Zbytek zaplatila státní banka ČSR na příkaz francouzské vlády. Některá tvrzení, ţe "hoteliér" Steiner obdrţel na stavbu půjčku od Ţivnostenské banky" jsou pouze kamufláţním krycím listem kontrarozvědky ČSR, nezakládajícím se na historických skutečnostech. Vyjádřím se vulgárně a nepolitologicky: Na příkaz paříţských protektorů musel Masaryk sklapnout podpatky a vysolit částku, kterou mu Francouzi nadiktovali. Ať tak či onak se v roce 1925 se stavbou začalo. Na rozdíl od Grand Hotelu Excelsior nebyla budova architektonicky naplánovaná ve viktoriánském stylu, nýbrţ ve formě pozdní secese. Vnitřní prostory byly doslovnou kopií Excelsioru: 70 pokojů, 130 lůţek a pětipatrový monument. Současné další patro bylo dostavěno aţ mnohem později. Celá stavba je dokončena v roce 1927 pod označením Grand Hotel Steiner. Hoteliérův syn, Josef Steiner junior, mně tvrdil, ţe jeho otec dobře ovládal němčinu, ale co se týká francouzštiny byl prý vyloţený začátečník. Tato hypotéza se mi zdá velice nepravděpodobná. Archivní záznamy francouzské vojenské mise 1925-27 vypovídají, ţe byl častým konzultantem v oddělení pro hospodářství a vojenskou techniku. Jak by se tam domluvil? Některé črty a poznámky ve francouzštině jsou psány jeho rukou. Francouzská zpravodajská sluţba totiţ zabudovala v Grand Hotelu Steiner nejmodernější odposlouchávací techniku té doby a - tentokrát jiţ hoteliér - Josef Steiner musel být do projektu vedeném francouzskou Deuxiéme Bureau (Milovice)
zasvěcen. Původní odposlouchávací zařízení bylo vyměněno a rekonstruováno aţ v době německého protektorátu Čechy a Morava v letech 1940-1943. Dne 25. 02. 1927 byl tedy zprovozněn Grand Hotel Steiner (dnes Grandhotel Bohemia). Majitelem se stal jistý Josef Steiner (1893-1959), blízký spolupracovník Francouzské vojenské mise v Praze. Získal hodnost "poručíka" zpravodajské sluţby (Deuxiéme Bureau Milovice). Zdali tato šarţe byla skutečná anebo se jednalo pouze o tzv. "krycí hodnost", nelze z dostupné archivní dokumentace zjistit. Hotel slouţil k ubytování vládního a diplomatického personálu. Normální smrtelník se tam nedostal. V suterénu hotelu se nacházel nejluxusnější vládní bar na světě, zvaný Boccaccio. Zde se za pomocí pohlavních styků na nejvyšší úrovni, utvářela evropská a světová politika. Lze tedy v dané souvislosti hovořit o Praţském Dekameronu. Francouzi opatřili budovu odposlouchávacím zařízením. Věděli přesně, kdo, kde, kdy a s kým souloţí. Neušel jim ani jediný milostný vzdech... Ve dvacátých letech minulého století byli Československo a Švýcarsko nejstabilnějšími zeměmi na Evropském kontinentě. Následkem této skutečností začali Francouzi soustřeďovat svůj politicko-diplomatický potenciál do Prahy, neboť zde byli naprosto neomezenými vládci. Švýcarsko jim svazovalo ruce svojí neutralitou. Můţe to znít moţná absurdně, ale v letech 1927-1938 vytvářela francouzská výzvědná sluţba ve vládním baru Boccaccio světovou politiku. Nikoli Paříţ a Londýn, nýbrţ noční bar hoteliéra "poručíka" Josefa Steinera nedaleko Prašné brány v Praze byl absolutním centrem evropské politické diplomacie. Dámy, které zde byly seznamovány s evropskou vládní a diplomatickou garniturou, pocházeli z nejvyšších společenských tříd, anebo se jednalo o známé filmové herečky, zpěvačky i letušky ČSA tak jako Air France. Všechny tyto dámy nejprve prošly postelemi vysokých francouzských důstojníků, neţ jejich manţelé nastoupili (na "doporučení " vojenské mise v Praze) do vládních pozic Československé republiky. Snad jedinou výjimkou byl prezident T. G. Masaryk. O jeho duševně nemocnou americkou, poněkud neatraktivní manţelku, nejevil ţádný z vysokých francouzských důstojníků patřičný zájem. Je tedy nutné vycházet z toho, ţe tato osobnost dosáhla prezidentské funkce vlastním talentem, rozhledem a pílí. V případě Dr. Edvarda Beneše tomu bylo naopak. Čím intenzivnější intimní styky navazovala paní Hana Benešová s francouzskou vládní elitou, ať v Paříţi nebo v baru Boccaccio, tím rychleji postupovala politická kariéra jejího manţela. Na tomto místě je třeba se zmínit o "kariérách" českých filmových hereček a letušek ČSA. Získat nějakou pozici v této branţi bez intimních styků s důstojníky Francouzské vojenské mise v Praze, bylo takřka nemyslitelné. Zde byli Francouzi velice kritičtí a vybíraví. Nešlo o to, aby byla dáma půvabná. Těch bylo v ČSR víc neţ dost. Musela být současně chytrá, umět improvizovat, přizpůsobit se a pamatovat si. Povolání herečky, zpěvačky nebo letušky byla pouze tzv. krycí občanskou profesí. Hlavním a absolutně tajným zaměstnáním bylo stát se prvotřídní vyzvědačkou. V této souvislosti vynikaly nejlépe Lída Baarová (zvaná "praţská Mata Hari"), Adina Mandlová a Ljuba Hermanová. Ačkoli první dvě dámy začínaly svou kariéru v baru Boccaccio s francouzskými důstojníky v tamních separé, mladičká Ljuba byla nejprve milenkou Jana Masaryka. Na rozdíl od svého otce TGM, byl jeho syn Jan pravidelným návštěvníkem vládního baru a měl v Boccacciu rezervované vlastní separé, kde se pravidelně s Ljubou Hermanovou stýkal. Vlastní separé v Boccacciu měli rovněţ Ing. Jan Bervida, ministr čs. civilního letectví 1929-1938 (milenec paní Hany Benešové) a Jan Baťa, obuvnický král (údajně jediný milenec Alice Masarykové). Ačkoli se Francouzi v letech 19281933 snaţili přes Boccaccio kontrolovat hlavně Sovětský svaz, USA a Velkou Británii,
situace se po roce 1933 radikálně mění ve prospěch hitlerovského Německa. Nástup Adolfa Hitlera k moci povaţovala francouzská výzvědná sluţba za podstatně důleţitější faktor evropské politiky neţ existenci Sovětského svazu s diktátorem J. V. Stalinem v čele a neprodyšnou politiku izolacionismu Spojených států. Jiţ začátkem roku 1935 si němečtí agenti v Boccacciu doslova podávali kliku. Francouzi úzkostlivě dbali o to, aby kaţdému diplomatu byly přiděleny takové partnerky, které ovládají jazyk dané země, vyznají se v tamějších poměrech a jsou schopny interpretovat dialog s cílovou osobou. Současně museli splňovat pohlavní touhy vyhlédnuté, sledované oběti. Dále musely být naprosto spolehlivé, aby nezačaly pracovat pro druhou stranu, musely svým francouzským chlebodárcům říkat pravdu a zásadně se do sledované osoby nesměly zamilovat. Jedinou moţností jak zabránit "zamilovanosti" bylo rychlé střídání partnerů, aby nemohl vzniknout citový vztah a to i v případě nasazení vdaných ţen z řad československých vládních úředníků. Tak např. v Boccacciu, vedle separé Jana Masaryka, mělo separé vyslanectví USA. Takřka pravidelně se tam konaly orgie amerických zástupců s letuškami Air France. Lída Baarová byla v Boccacciu s úspěchem nasazena na německé diplomaty. Adina Mandlová často flirtovala s britskými diplomaty, ale tam to byl problém. Většina z nich byli homosexuálové. Kdo rozhodl tomuto, tehdy nejluxusnějšímu diplomatickému a vládnímu baru na světě, udělit název autora Dekameronu? Bájné tvrzení, ţe pojmenování Boccaccio pochází přímo od hoteliéra Josefa Steinera, rezolutně popírá i jeho vlastní syn Josef Steiner (junior). Pro název Boccaccio se prokazatelně rozhodl Édouard Forestier de Quillien. Tento francouzský šlechtic se stal majorem Francouzské vojenské mise v Praze a vrchním velitel československé zpravodajské sluţby. Byl sběratelem a vynikajícím znalcem erotické literatury a Giovani Boccacciův Dekamerone určitě v jeho knihovně nechyběl. Giovani Boccaccio povýšil pohlavní kontakt mezi muţem a ţenou na sluţbu národu. A právě o to patrně Forestierovi de Quillienovi šlo. Noční podzemní bar v Grand Hotelu Steiner měl být zdařilým koordinátorem diplomacie, výzvědné sluţby, politiky a sexu. Erotika byla katalyzátorem při rozhodování na nejvyšších úrovních evropské a světové politiky. Tato metodika francouzské diplomacie končí v ČSR rokem 1938 a podepsáním mnichovské smlouvy. V období 1938-1945 je Grand Hotel Steiner a vládní bar Boccaccio dominantním objektem nacistické politiky hitlerovského Německa. V době německé okupace slouţil praţský Grand Hotel Steiner k ubytování nacistických veličin a ke zpravodajské činnosti Canarisova Abwehru (kontrarozvědka + špionáţ), i k intrikám Heydrichovy SD. Do nočního baru Boccaccio si vodili nacističtí pohlaváři své manţelky a milenky. Zde byli rovněţ přemlouváni přední čeští politici, umělci a herci ke kolaboraci s hitlerovským Německem. Nechyběli mezi nimi ani Vlasta Burian, Oldřich Nový, Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová a objevila se zde i nadaná, i kdyţ poměrně neznámá právnička jménem JUDr. Milada Horáková v doprovodu tehdejšího ministra Emanuela Moravce. Pakliţe po válce dochází k obvinění takových osob, jako byly Lída Baarová, Anina Mandlová, Vlasta Burián, JUDr. Milada Horáková atd., ţe spolupracovaly s nacistickým Německem, jde o manipulovanou polopravdu. Oni ani jinak nemohli, protoţe byli via protektorát státními příslušníky říše. V této souvislosti je úloha Horákové zahalena neprostupným tajemstvím. V poválečných výsleších uvedli herci Vlasta Burian a Oldřich Nový, ţe Horáková se objevovala do roku 1940 v baru Boccaccio v doprovodu Emanuela Moravce. To však nemusí znamenat, ţe by byla jeho milenkou. Milada Horáková byla bisexuální a více neţ muţi jí mnohem více zajímaly ţeny, hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa ve Vídni v roce 1970 prohlásila: "Ano, byla lesbická. Do Boccaccia chodila, ale poměr měla pouze s mladou ţenou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne
se obě o něco pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, ţe Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do pankrácké věznice." O co se JUDr. Horáková se svojí milenkou Jolanou Moravcovou v baru Boccaccio pohádaly, Baarová nevěděla. Dnes to jiţ lze asi sotva zjistit. V kaţdém případě, oficiální tvrzení, ţe JUDr. Milada Horáková byla zatčena za svojí odbojovou účast v Ţenské národní radě (ŢNR) je mystifikací a absolutním nesmyslem. Tato organizace existovala 1940 v Protektorátu Čechy a Morava zcela legálně a pilně spolupracovala s českými i německými policejními orgány. Udavačství tam bylo takřka na denním pořádku. V listopadu 1938 přijíţdí do praţského hotelu Grand Hotel Steiner, generálmajor SS a Heydrichův zástupce Walter Schellenberg (údajný milenec Heydrichovy manţelky Liny Heydrichové) s doprovodem. Od majitele hotelu Josefa Steinera, herců Oldřicha Nového, Vlasty Buriana a subdodavatele vhodných kandidátek do separé baru Boccaccio Josefa Matějky, si nechává vysvětlovat fungování Grand Hotelu Steiner a vládního baru Boccaccio. Generál SS je nadšen rafinovaností a prozřetelností onoho původně francouzského vynálezu. Jakmile se vrátí do Berlína, okamţitě referuje Heydrichovi, co se v Praze v Grand Hotelu Steiner dozvěděl. Šéf kontrarozvědky SD Reinhard Heydrich, ţádá vrchního velitele SS Heinricha Himmlera o povolení ke zřízení obdoby praţského vládního baru Boccaccio přímo v Berlíně. Souhlas dostává a pověřuje generálmajora Schellenberga s uskutečněním projektu. V roce 1939 je vše hotovo a zařízení funguje pod názvem Salon Kitty. Vlastníkem objektu je jistá Katharina Zammit (1882-1954), krycím jménem "Kitty Schmidt". Co ovšem Heydrich ani Schellenberg nevědí, je, ţe ona "Kitty" byla pro spolupráci získána britskou zpravodajskou sluţbou MI-6. Londýn je tím pádem informován o kaţdé akci v Salonu Kitty. Ačkoli si dal Josef Matějka obrovskou práci vysvětlit Němcům francouzský spirit fungování vládního baru Boccaccio, nacisté patrně nic nepochopili. Vybudovali pouze luxusní bordel pro špionáţní účely, kde fungovali nezkušené absolventky jazykových škol. Jejich vyzvědačské snahy byly primitivní, průhledné a učebnicové. Mimo souloţení a cizích jazyků, neovládali Heydrichovy adeptky zhola nic. Dále, Boccaccio měl pevný řád i týkající se společenských styků horních tříd společnosti mezi sebou. Tento řád byl v jádru neměnný: Jan Antonín Baťa a Alice Masaryková. Jan Masaryk a Ljuba Hermanová. Forestier de Quillien a Ema Destinová. Jan Bervida a Hana Benešová, atd. Něco takového v Salonu Kitty neexistovalo. Výše uvedené dámy nebyly ţádné prostitutky jako tomu bylo v Berlíně. Jejich milostný poměr měl úroveň vysokých společenských vrstev a nebyl primitivním sexem, nýbrţ byl součástí sociální kultury. Tomu patrně vedení nacistického Německa dost dobře nerozumělo. Přesto se Josef Matějka snaţil i v době německé okupace uchovat v baru Boccaccio původní francouzský flair a úzkostlivě dbal o to, aby se z podniku nestal pouze bordel pro horních deset tisíc jako tomu bylo v případě Salonu Kitty v Berlíně. Matějka mluvil výborně francouzsky i německy a tak jako se těšil důvěře Francouzů,tak se těšil i důvěře praţské nacistické smetánky. Oběma sliboval diskrétnost a věrnost. Přesto po válce odevzdal bez jakýchkoli zábran své seznamy americké armádě v Plzni. Matějka byl, lidově řečeno, křivák. Jeho páteř se ohýbala vţdy tím směrem, kde tušil výhody a zisk. Takto vypadalo stabilní párování podle tzv. "Matějkových seznamů": Emanuel Moravec a JUDr. Milada Horáková, resp. jeho mladá manţelka Jolana Moravcová. Dalším údajným objektem zájmu Horákové (podle Matějky) byla německá pokojská v Grand Hotelu Steiner, 17letá Marie Wendlerová. Není vyloučeno, ţe osudná rozepře mezi lesbičkami Horákovou a Moravcovou, vrcholící 1940 zatčením Horákové, má právě původ v poměru mezi právničkou a německou pokojskou Wendlerovou. Tedy chorobná ţárlivost. Reinhard Heydrich a Josefa Huliciusová. Pokoušela se o něho i
Hana Krupková, ale neuspěla. Manţel Huliciusové Václav, byl agentem britské MI-6. Kdyţ se jeho ţena Josefa stala Heydrichovou milenkou, udělili jí Angličané krycí jméno "Sepka". Tím se W. Churchillovi podařilo nasadit svého informanta přímo do Heydrichovi postele. K. H. Frank a Hana Krupková. Pokoušela se o něho i Adina Mandlová, ale neuspěla. Druhá ţena K. H. Franka, MUDr. Karola Franková (rozená: Blaschková) tomuto vztahu vůbec nepřála. Po válce se zjistilo, ţe byla zpravodajským důstojníkem sovětské GRU v hodnosti poručíka. Po 9. květnu 1945 uprchla se sovětskou armádou do SSSR. Vrátila se do SRN aţ v roce 1954 v hodnosti majora Rudé armády. Šéf praţského gestapa JUDr. Hans-Ulrich Geschke (současně agent britské MI-6) a Věra Svobodová (její starší bratr byl kapitánem britského letectva RAF, 110. peruť a spoluplánovač atentátu na Reinharda Heydricha v londýnském SOE). Vrchní velitel protektorátního Gestapa Horst Böhme a Adina Mandlová. Pokoušela se o něho rovněţ Nataša Gollová, ale neuspěla. Zastupující vedoucí oddělení praţského Abwehru Paul Thümmel (krycí jméno Dr. Holm) a Lída Baarová. Setkávali se v praţském baru Boccaccio dost často. Filmová hvězda mu dodávala zprávy od šéfa protektorátního Gestapa Böhmeho a od důstojníků Heydrichovi SD. Thümmel byl agentem čs. exilové vlády v Londýně a jeho styčným důstojníkem byl přímo plukovník (později brigádní generál) František Moravec. V análech čs. zpravodajské sluţby byl veden pod krycí šifrou A-54. Později byl zatčen Gestapem a v Terezíně 20. 04. 1945 popraven. Neţ ho vyvedli z cely na nádvoří, sdělil svému spoluvězni: "Vyřiďte po válce plukovníkovi Moravcovi ode mne srdečný pozdrav a předejte mu tento vzkaz: Bylo mi opravdovým potěšením spolupracovat s československou zpravodajskou sluţbou. Lituji, ţe to muselo takhle skončit. Utěšuji se vědomím, ţe naše práce nebyla marná." Podle názoru generála Františka Moravce, byl "A-54" nejlepším vyzvědačem II. světové války. Po válce patřil objekt do sféry vlivu USA a stál 1945 - 1947 pod kontrolou americké zpravodajské sluţby OSS (později CIG a CIA). O chodu podniku rozhodoval vrchní velitel Americké vojenské mise, plk. Charles Katek. Jednalo se snad o jedinou civilní budovu v ČSR, kam bez povolení amerických ozbrojených sil nesměli Sověti vkročit. Noční bar Boccaccio byl tehdy teoreticky přístupný široké veřejnosti, prakticky se však jednalo o místo pravidelných setkání západních a východních vojenských zpravodajských sluţeb. Podle tvrzení syna původního majitelé, Josefa Steinera mladšího (ročník 1942), počítaly USA s tím, ţe v ČSR ke komunistickému převratu nedojde a jiţ v květnu 1945 kategoricky poţadovaly na majiteli hotelu, aby jim objekt prodal. Nejpozději od března 1948 obsadila hotel, včetně nočního baru Boccaccio, sovětská GRU a po ní současně i KGB. Je pozoruhodné, ţe komunistická Národní správa sice hotel znárodnila, ale na příkaz sovětské GRU (generál Dmitrij Leljušenko) zůstal bývalý majitel objektu Josef Steiner (1893-1959) ve funkci ředitele aţ do roku 1953. Vládní bar Boccaccio byl po roce 1948 přejmenován na noční bar ÚV KSČ Ušakov. Grand Hotel Steiner byl znárodněn a na přání Klementa Gottwalda dostal název Hotel Praha. Poté zpravodajské sluţby SSSR ubytovací prostory opouští a podnik si přivlastňuje ÚV KSČ. Po Steinerovi se stává ředitelem komunista Jindřich Filip. Kdo dal nočnímu baru Boccaccio krycí jméno bar Ušakov jiţ nelze zjistit. Kaţdopádně Fjodor Fjodorovič Ušakov (1744-1817) byl ruským admirálem a je povaţován do dnešní doby za nejatraktivnějšího muţe Ruska. Populární sovětský haškolog, Alexander Dunajevskij, mně o něm v Praze 1981 vyprávěl: "Legendární Casanova byl proti němu úplným začátečníkem. Rukama Ušakova prošly stovky milenek. Měl dokonce poměr i s carevnou Kateřinou II. S ní ho seznámil generál Grigorij hrabě Potěmkin." Komunistický reţim nebyl ani zdaleka tak
puritánský, jak by se na první pohled zdálo a za jakého se vydával. Ředitel Filip zajistil hotel Praha výhradně pro členy ÚV KSČ a v baru Ušakov organizoval večírky pro stranické funkcionáře. Zde se mohli intimně a nerušeně setkávat s filmovými i divadelními herečkami. V separé baru se ozývaly i vzdechy nejen zpěvaček populární, ale i klasické a váţné hudby. Ještě v době, kdy prezident Beneš ţil, se zde bývalá první dáma republiky objevovala s ministrem informací Václavem Kopeckým. Ten si nárokoval původní separé Jana Masaryka. Podle tvrzení pplk. JUDr. Zdenka Nečackého (MV ČSSR a 1. konzul Československé vojenské mise v Západním Berlíně), byl jejím posledním milencem ministr školství František Kahuda. Tehdy bylo vdově jiţ 68 let a podle fotografií pořízených StB, se nacházela ještě ve velmi pohledném stavu. Komunisté si Hanu Benešovou velice hýčkali. Byla důslednou odpůrkyní Americké vojenské mise v Praze. Snad také proto, ţe její velitel plukovník Charles Katek (na rozdíl od Kopeckého a Kahudy) o manţelku prezidenta Beneše nejevil nejmenší zájem, i kdyţ se mu v baru Boccaccio podle očitých svědků (vrchní číšník Josef Tater), vehementně vnucovala. Nejen u Beneše a Kopeckého, nýbrţ dokonce i u Gottwalda na US Army plukovníka Kateka intenzivně donášela. Klement Gottwald a KSČ jí to nezapomněli. Po odchodu americké vojenské mise z ČSR na Loretánském náměstí 2, dostala Hana Benešová od ÚV KSČ obrovský byt v bývalých prostorách americké vojenské mise. Poté jí Gottwald udělil vdovský důchod ve výši komunistického ministra bez portfeje (tehdy asi pětinásobek průměrného platu podnikového ředitele). Dále dostala k dispozici nejluxusnější automobil ČSR zvaný tatraplán s osobním řidičem. Vše bezplatně. Za byt po Americké vojenské misi rovněţ nemusela platit činţi a Václav Kopecký s Františkem Kahudou se navíc postarali o to, aby náklady na opravy, energii a bydlení v Benešově vile v Sezimově Ústí šly všechny na útraty státu. Líp uţ to nejde! Paní Hana si v době komunistické totality ţila podstatně lépe neţ kdykoli předtím. Je nutné zdůraznit: Neexistují ţádné důkazy o návštěvnosti nočního baru Ušakov od nejvyšších kapacit ÚV KSČ, jako byly např. Klement Gottwald, Antonín Zápotocký anebo Antonín Novotný. Ty se patrně pohlavních orgií vůbec nezúčastňovali. Častými návštěvníky byli ministr vnitra Rudolf Barák, Kopecký, Kahuda, ministryně Ludmila Jankovcová (potrpěla si na začínající herce a zpěváky), Jiří Hendrych, hlavní ideolog ÚV KSČ a další. Nad celým podnikem drţel do roku 1961 patronát ministr vnitra Rudolf Barák. Tento komunistický předák byl atraktivním muţem a zjevem připomínal francouzského zpěváka Yves Montanda. Jeho gigantické úspěchy u ţen mu záviděl neatraktivní, obrýlený a poloplešatý ideolog Hendrych. Brzy se mu dostal na kobylku a donášel na něho přímo prezidentovi Antonínu Novotnému. Barák trpěl totiţ neukojitelnou vášní. Podle tvrzení policejního generála Ludvíka Hlavačky vyţadoval mladé pionýrky maximálně do 12. let a to nejen jednotlivě, nýbrţ často ve skupinkách po třech. Tehdejší předseda vlády Viliam Široký ho varoval, jednou nebo dvakrát prý je moţné nad tím zamhouřit obě oči, ale nikoli pravidelně. Pedofil na to nedbal a tak se mnohé pionýrky vracely z hotelu Praha ke svým rodičům nejen s tučnými honoráři ze státní kasy, nýbrţ i se značně rozšířeným konečníkem. Prezidentovi Novotnému došla trpělivost. Nechal svého ministra vnitra zatknout. Teď šlo pouze o to, jak zdůvodnit ţalobu vůči veřejnosti. Po několika poradách Novotného s prokurátorem nejvyššího soudu Eduardem Švachem, ideologem ÚV KSČ Hendrychem a předsedou vlády Širokým, byl Rudolf Barák v lednu 1962 odsouzen k 15 letům vězení za trestné činy sabotáţe a rozkrádání socialistického majetku. V roce 1968 byl rozsudek zrušen tvrzením, ţe Barák byl odsouzen vojenským soudem, ačkoli se jednalo o delikty občanskoprávní. Delikvent po 6 letech opustil vězeňskou kobku a do politiky se jiţ nikdy nevrátil.
FOTO PRO DNEŠNÍ DEN
Ten horní snímek nevypadá tak strašně, jako ten spodní. Obojí je Frýdek-Místek.
PETROUŠKOVY PŘÍHODY (743) Kdybychom tak vybírali politiky podle učení jednoho čínského myslitele. Mudrc všech věků Kchung fu-c’ je u nás znám jako Konfucius (551-479 před Kristem) Konfucius poloţil základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval 2 000 let. On sám učil etice, humanitě a lásce. Lidé mají vţdy ţít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosaţení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený muţ takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Muţ by měl tyto kvality vyuţít pro řízení státu. Pro něho představovala sluţba ve státní správě nejvyšší poslání, protoţe dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem. I vypráví se tato příhoda. Jako správný legitimista musel Konfucius následovat svého pána do vyhnanství. Na cestě do Čchi potkal ţenu plačící na hrobě. Tázána na příčinu svého pláče, odpověděla: "Otec mého muţe byl seţrán tygrem, pak můj manţel, a teď potkal stejný osud i mého syna." "A proč se nepřestěhujete?", zeptal se Konfucius. "Není tady vláda, která utlačuje lid." Konfucius byl velmi pohnut touto odpovědí: "Vidíte, moji ţáci, špatné vlády se bojí víc neţ tygra." Podle toho, bychom se všichni museli přestěhovat. Ale kam?
Dnes mají svátek RENÁTA, zítra AGÁTA. Nezapomeňte jim blahopřát.
