5. VÝVOJ NOVÝCH NÁBOŽENSKÝCH HNUTÍ Postavení nových náboženských hnutí ve společnosti je konfliktní (jak jsme si ukázali ve 2. kapitole), a tedy vratké a dlouhodobě neudržitelné. Postupem času se buď stabilizují, nebo zaniknou. Řada z nich zaniká proto, že nedokázala oslovit dostatečný počet stoupenců. Některá hnutí také zaniknou rozštěpením, když jejich následnické frakce formulují zase nějakou novou určující náboženskou myšlenku. Patrně jen menšina nových náboženských hnutí ve společnosti „přežije“. Tématem této kapitoly je skutečnost, že ale „přežijí“ nikoli jako nová náboženská hnutí, nýbrž jako společností uznané, zavedené náboženské instituce, v něž se časem promění. Stabilizace nových náboženských hnutí nastává v důsledku jejich změny. Náboženské ideje, které byla formulovány při jejich vzniku, časem přestávají být nové, a hnutí, která na základě této ideje vznikla, přestávají být protikladnou alternativou ke způsobu náboženského života společnosti, ale stávají se jeho respektovanou součástí. Jak uvidíme na příkladech níže, touto zásadní proměnou hnutí procházejí s rozdílnou rychlosti a s rozdílnou mírou obtíží. Délku tohoto procesu je někdy možno měřit na staletí a obtíže znamenají v některých případech i tragické události. Ale až na výjimečné situace je směr vývoje nových náboženských hnutí stejný: od konfliktu k uznání, od napětí k přijetí, od pohrdání k respektu, z periferie společnosti k jejímu centru. Tento vývoj prodělala i všechna tři náboženství, která se pokládají za světová a o jejichž počátku jsme (alespoň do určité míry) informováni: buddhismus, křesťanství a islám. Všechna tři nesla při svém vzniku mnohé charakteristiky nových náboženských hnutí, které jsme formulovali ve 3. kapitole. Všechna byla v napětí a konfliktu. Např. Nový zákon, posvátná kniha křesťanů a součást jejich Bible, vydává na třech místech (ve spise Skutků apoštolů) svědectví o tom, že raní křesťané byli nazýváni „sektou“ (řecky „herezí“) stejně hanlivě, jako jsou někdy nová náboženská hnutí označována dnes.
Nová náboženská hnutí jsou podrobena stálým, a někdy dokonce rychlým a velmi zásadním změnám. První okruh změn, o nichž budeme dále hovořit, se týká jejich příslušníků. Ti totiž nevyhnutelně procházejí životními změnami, mění se jejich společenský status a mění se i 69
okolnosti jejich života. Velkou změnu přinášejí především děti, a to jak pro jejich rodiče individuálně, tak pro celé hnutí, neboť s nimi postupně přichází nutná generační výměna. Vývoj jednotlivců se týká změny jejich fyzických schopností, citového prožívání, pojetí sebe sama, poznávacích schopností, společenské perspektivy, morálky i spirituality. Např. pracovní nasazení v komunitě Bhagvána Radžníše (zmínili jsme se o něm ve 3. kapitole) je těžké si představit u lidí, kteří překročili 40. rok svého věku. Největší roli - zdá se - ale hrají změny v duchovním vývoji, jak jsme o něm hovořili v závěru předchozí kapitoly. Poměrně rychlé změny celého nového náboženského hnutí může přivodit to, že významný počet jeho příslušníků překročí ten stupeň svého duchovního vývoje, který jsme spolu s Fowlerem v předchozí kapitole nazvali jako synteticky konvenční. Zploštělý obraz světa, který jim jejich nové náboženské hnutí dosud předávalo, jim přestane dostačovat, a jejich životní situace již nebude vyžadovat uspokojení ze zachovávání skupinových konvencí. Pokud tito lidé své hnutí neopustí (protože se např. v rozvíjení své individuality a v reflexi hnutí vzájemně povzbuzují), mohou své hnutí postupně zcela proměnit. Zdá se, že tato změna není výjimečná v jednotlivých skupinách křesťanského hnutí Víry. Základní idea tohoto hnutí, formulovaná Američanem Kennethem Haginem (1917-2003), triumfalisticky přesvědčuje věřící o reálné možnosti být bezvýhradně zdraví, bohatí a všestranně úspěšní díky síle své víry v Ježíše Krista. Tato nová náboženská idea své stoupence obvykle po několika letech zcela zklamává. V důsledku krize, kterou jim toto zklamání způsobí, získá jejich duchovní život někdy novou kvalitu, která může jejich hnutí měnit. Zdá se, že právě toto se stalo v největší české skupině hnutí Víry, která se nazývá Slovo života. Po rozchodu se svým zakladatelem Alexandrem Flekem (*1968) její radikalita slábne, protestní postoj ustupuje, teologie se pomalu proměňuje ve směru k tradičnímu křesťanství a společenské postavení se stává respektovanější.
Velkou životní změnou, která se odráží na části nových náboženských hnutí, je příchod dětí. Děti vyžadují čas i prostředky, které pak rodičům chybí třeba v jejich misijním úsilí. Je zkušeností většího počtu hnutí, která byla především v 70. letech zaměřena na vysokoškoláky, že brzy musela změnit priority – tou první změnou byl posun úsilí z misie na katechezi (náboženskou výchovu). Výchova dětí s sebou také nutně přináší kompromisy ve vztahu k okolí,
70
které bylo doposud ze strany hnutí většinou kritizováno. Díky dětem se rodiče mohou znovu „učit“ vycházet třeba se zdravotníky a učiteli. Snaha poskytnout dětem co nejlepší životní podmínky je vede k oslabení negativního vztahu k uznávaným společenským hodnotám a ke společenským institucím alespoň do té míry, aby tento vztah děti přímo nepoškozoval. Význam příchodu dětí je samozřejmě v některých hnutích oslabován životem rodičů v komunitě, zřizováním vlastních vzdělávacích zařízení apod., celkově je ale možno ho považovat za značný. Popis víkendového semináře hnutí, které sociolog John Lofland ve své práci nazývá DP (stručně jsme se s tímto popisem seznámili v předchozí kapitole), přesně odpovídá víkendovým seminářům munistů (o nichž jsme se již také několikrát zmínili). Pro toto hnutí byla typická misie mezi vysokoškoláky a dlouhodobé misijní výjezdy těchto nově získaných vysokoškoláků do jiných zemí (původně tyto výjezdy trvaly nejméně sedm let). Popisovaný víkendový seminář byl typickou součástí práce těchto misionářů. Je zřejmé, že to byla činnost, kterou nemohl vykonávat nikdo jiný než právě mladý, svobodný a bezdětný člověk. Nejpozději v 90. letech tento misijní model ovšem přestal být udržitelný. Vůdce hnutí, reverend Mun, z teologických důvodů přál sňatkům mezi těmito mladými lidmi i dětem, které v nich byly narozeny. Lidé, žijící v manželství, už nebyli schopni obvyklého misijního nasazení, přísun nových mladých lidí do hnutí tak ustával, a tím byla ještě více oslabena misijní činnost, založená právě na mladých. Tento vývoj nakonec vedl k tomu, že v některých důležitých centrech byla misie zcela zastavena. Napětí ve vztahu k veřejnosti se snížilo, neboť z hnutí tak zmizely nejkřiklavější případy náboženské manipulace. Náboženské obce munistů dnes žijí většinou společností nepovšimnuty a nebývají ani velké, ani významné.
Popisovanou situaci provází i ekonomická změna. Zatímco vysokoškoláci nebo čerství absolventi byli většinou hmotně podporováni rodiči a na misijních výjezdech mohli být díky ochotě získávat peníze na ulicích a přizpůsobit se spartánským poměrům pro hnutí dokonce i ekonomickou posilou, po založení rodiny byli nuceni se zcela postavit na vlastní nohy. To přispělo k jejich samostatnosti a otevřelo možnost nezávislejšího vztahu ke hnutí. Podobný mechanismus byl hlavní příčinou změny některých nových náboženských hnutí v 19. století i v první polovině 20. století, v některých případech i dnes. Zvláště v 19. století se ve Spojených státech řada nových náboženských hnutí stávala cílem lidí, nespokojených se svým společenským postavením buď kvůli nedostatku prostředků k obživě, nebo kvůli svému 71
postavení imigranta, často kvůli obojímu. V novém náboženském hnutí získali tito lidé motivaci k pilnému a střídmému životu v duchu přímočaré teologie a díky vzájemné pomoci v úzkém, povzbuzujícím společenství byli často schopni dospět k ekonomické prosperitě. Pokud zůstali součástí hnutí a pokud se v hnutí alespoň částečně prosadili v rozhodujících rolích, na cestě k lepšímu společenskému postavení přirozeně oslabovali počáteční radikalitu hnutí, a tím ho proměňovali. Jejich společenské postavení je postupně přivádělo k potřebě nahradit počáteční bohoslužebnou spontaneitu pevnější liturgií, počáteční neprofesionální vedení vzdělaným duchovenstvem, dřívější aktivní účast na společném náboženském životě pasivním přijímáním duchovních statků, počáteční výhled k duchovním ideálům praktickou starostí o vybudování a udržování pozemské náboženské instituce apod. Jak upozornil americký teolog H. Richard Niebuhr (1894-1962), který se popisu tohoto vývoje ve Spojených státech věnoval, příslušníci hnutí, která touto proměnou prošla a která se stala důstojnými středostavovskými náboženskými společnostmi, uprostřed čerstvě nabytého respektu pravidelně zapomínali na ty, kteří byli ve stejné situaci jako před lety oni. Noví chudí proto často zformovali další nové náboženské hnutí. - V současné Evropě se ale tento model, založený na ekonomické deprivaci sociálně slabých vrstev, již obvykle neuplatňuje.
Rychlost vývoje nových náboženských hnutí do určité míry závisí na úspěchu jeho misie. Pokud je zcela neúspěšná, hnutí zaniká. Pokud je úspěšná, růst počtu příslušníků hnutí přispívá k jeho proměně, kromě jiného tím, že bezprostřední a vřelé vztahy jsou díky tomuto růstu alespoň částečně nahrazeny vztahy formálními a odtažitými, vzniká hierarchie a ve hnutí přibývá byrokratických prvků. Nejpomalejší vývoj lze naopak sledovat u těch hnutí, která na misijní činnost rezignovala a která jsou zaměřena spíše do sebe. Bývají to skupiny početně omezené, které stojí spíše o uchovávání a prozkoumávání svých náboženských idejí než o jejich masivní rozšíření mezi lidi. Takto své esoterické učení střeží některé uzavřené spolky, určené pouze zasvěceným. Podobné zaměření dovnitř mají i některé mystické školy, zcela soustředěné na osobnost zakladatele a výlučně na jeho učení.
72
I mezi uzavřenými skupinami ovšem může dojít k posunu. Změně se v posledním století nevyhnuli ani svobodní zednáři, typická uzavřená společnost již z počátku 18. století. Dveře svobodného zednářství jsou dnes jistě viditelně pootevřeny, ale úplná otevřenost by toto společenství připravila o důvod existence a v nejbližší době ji jistě není možné očekávat. Diskusi o vhodné míře otevření veřejnosti vede v posledních letech zastřešující společnost českých hermetiků Universalia, poprvé oficiálně působící již roku 1930. Mezi mystickými školami vykazuje značnou uzavřenost i odolnost vůči změnám např. společenství Přímá stezka, založené mystikem Květoslavem Minaříkem (1908-1974). Po Minaříkově smrti vedení úspěšně přešlo na jeho žáka Josefa Studeného (*1919). Kolem nejznámějších českých mystiků posledních desetiletí, Eduarda a Míly Tomášových (1908-2002, resp. 1920-2001) naopak nikdy žádné uzavřené společenství nevzniklo (určitou tendenci snad bylo možné sledovat jen v okruhu jejich nejbližších spolupracovníků) – oba se pokoušeli svým poselstvím zasáhnout co nejvíce lidí.
Schopnost odolávat změnám se pochopitelně zvyšuje u společenství, jejichž příslušníci žijí v komunitách. Pokud v těchto komunitách zakládají rodiny a pokud jsou aspoň do určité míry izolováni od společnosti a do značné míry soběstační, mohou změnám odolávat třeba i po několik staletí. To se podařilo např. společenství Amish, které si i ve vnějších projevech (v oděvu, způsobu obživy, dopravy apod.) uchovalo způsob života 17. století i v současných Spojených státech. Toto nové náboženské hnutí vzniklo v Evropě díky působení švýcarského radikálního reformátora Jakoba Ammanna (1644-počátek 18. st.) a udrželo se dodnes především v USA. Změny na komunity Amish ovšem v posledních desetiletích již doléhají také. Zdáním setrvalého stavu v posledních letech působí komunita Most ke svobodě, která žije na hájovně blízko obce Kuroslepy u Náměšti nad Oslavou. Založila ji roku 1992 Ladislava Kujalová-Jurová. Jako Matka Lá řídí život komunity tím, že přináší esoterické poselství od Velkého bílého bratrstva nanebevzatých duchovních mistrů. Komunita je soběstačná díky zelinářství, květinářství a práci na počítačích. Děti členů komunity navštěvují veřejnou školu. Právě na nich pravděpodobně záleží, jakým směrem, jak rychle a zda vůbec se komunita bude v budoucnu měnit.
Totiž děti prvních příslušníků nových náboženských hnutí, tzv. druhá generace může svému hnutí způsobit výraznou změnu a často to také učiní. Druhou generaci tvoří lidé, kteří v hnutí vyrostli, a kteří tedy nemuseli přinést žádné oběti pro to, aby se stali jeho součástí. Zřídka proto projevují to nadšení a tu míru obětavosti, jako generace těch, kdo museli překonat vysokou bariéru odporu společnosti vůči jejich hnutí. Příslušnost druhé generace ke hnutí je pro ni samozřejmostí, takže její zájem je často obrácen spíše na dobré uplatnění ve vnější, většinové společnosti. To vyžaduje určitou korekci obrazu světa, předaného první generací, a jisté 73
ústupky v životním stylu, jejž první generace vypracovala. Tímto způsobem může druhá generace vytvářet uprostřed hnutí ostrůvky, v nichž se může objevit snaha vyrovnat se hlubším způsobem s výzvami současné společnosti, snaha o nekonformní přístupy i kritika. Pokud je těmto ostrůvkům dovoleno v hnutí setrvat, stávají se původci i nástroji proměny. Nejpozději s druhou generací tak přichází do hnutí větší míra pestrosti. Hnutí postupně přestává být homogenní ve smyslu generačním i ve smyslu společenského postavení. Objevuje se větší generační rozpětí a mezi stoupenci jsou jak ti společensky úspěšní, tak neúspěšní, jak přesvědčení, tak pochybující. Vedle sebe stojí ti, jejichž nasazení pro hnutí je totální, i ti, kdo dělí svou pozornost mezi větší počet svých angažmá. Tato pestrost samozřejmě oslabuje radikalitu hnutí a umožňuje snadnější kontakty hnutí s jeho okolím. Doposud jsme se soustředili na změnu jednotlivců, která může přivodit změnu celého hnutí, a na změnu složení členstva. Velké změny je ale také možné očekávat ze strany vedení. Postupem doby v hnutí slábne atmosféra, která napomáhá charismatizaci, a osobnostně pevnější stoupenci již také necítí tak naléhavou potřebu čerpat jistotu ze vztahu k charismatizovanému vůdci. Rozrůstající se hnutí potřebuje spíše dobrou administrativu než charismatizovaného vůdce. Do vedení hnutí se proto dostávají schopní byrokraté. Pokud se charismatickému vůdci nepodaří vyhovět administrativním nárokům, může být zcela zbaven vlivu. K viditelné změně dochází ve většině nových náboženských hnutí po odchodu zakladatele a prvního vůdce. Charisma je pouze výjimečně možné „zdědit“ v plném rozsahu. Většinou se zakladatelův nástupce těší charismatizaci jen v podstatně menší míře. Ještě dříve, než se začne měnit způsob vedení nového náboženského hnutí, dojde většinou k určitým změnám v jeho učení: vytratí se extrémní formulace a extrémní požadavky a věroučný systém se jemněji vyprofiluje. Jednou z těch nejvýraznějších bývá změna v chápání přítomné doby, kterou se vedoucím hnutí většinou nedaří interpretovat jako přelomovou a rozhodující do stejné míry, jako se jim to dařilo v době vzniku hnutí. Zájem o duchovní udá-
74
losti světového či kosmického dosahu proto bývá vytěsňován zájmem o duchovní záležitosti jednotlivce a o jeho individuální možnosti, jak při oněch případných přelomových událostech obstát. Ve hnutích se silným očekáváním blízkého příchodu blaženého věku (v tzv. mileniálních hnutích, o nichž byla zmínka již ve 3. kapitole) jsou nesplněné předpovědi různými způsoby vysvětlovány (racionalizovány). Zajímavý příklad přesunu důrazu z očekávání blaženého věku na morálku jednotlivců poskytuje publikace, vydaná hnutím Grálu (citovali jsme z ní již ve 2. kapitole). Zakladatel hnutí Grálu Abd-ru-shin slíbil svým následovníkům velmi brzké nastolení Tisícileté říše. Za nesplněné očekávání této říše ve 30. letech 20. století ovšem nenesl vinu on, nýbrž paradoxně ti, kdo říši očekávali. Zklamání bylo v hnutí vysvětleno mnohokrát, nedávno např. i těmito slovy: „Během Abd-ru-shinova pozemského života mohli lidští duchové vybudovat na Zemi říši míru. Jeho zrozením jim k tomu byly dány ze Světla všechny možnosti. Ale lidé selhali tak hluboce, že dnes tu zbyla jen znečištěná a zbědovaná Země s několika světlými body, jež jsou utvářeny těmi, kdo poznali světlo Pravdy. Ti nyní musí ze všech sil usilovat o to, aby se zcela otevřeli paprsku Božské Čistoty, který je na Zemi z milosti Boží ještě zakotven!“
Změna v chápání času se ukáže i v tom, že hnutí postupně dohlédne až k delším časovým horizontům. Může se rozhodnout investovat do zřizování sakrálních staveb, do dlouhodobých sociálních projektů či do vzdělání svých činovníků. Přitom právě vzdělaní aktivisté hnutí velmi proměňují: vnášejí do hnutí svobodnou diskusi a vytvářejí mosty k intelektuálním kruhům většinové společnosti. Nechávají se pochopitelně intelektuálním prostředím potom také ovlivňovat. Zde je možné hledat důvod, proč některá nová náboženská hnutí sice projevují velký zájem o vysokoškolské studenty, ale pokud je získají, odrazují je – patrně právě ve snaze neoslabit svou radikalitu intelektuální reflexí – od dalšího studia a od výkonu zaměstnání, v němž by své vysokoškolské vzdělání mohli uplatnit. Nemění se ovšem pouze nová náboženská hnutí, ale i společnost, která je obklopuje. Někdy je tato změna v přístupu společnosti k některému novému náboženskému hnutí způsobena vnějšími okolnostmi, někdy pouze tím, že si společnost na hnutí prostě po čase zvykne, někdy též úspěšnou strategií hnutí v práci s médii a s veřejností. Každopádně se na těchto
75
změnách podílejí obě strany - nové náboženské hnutí i většinová společnost, - byť jistě ne ve stejné míře a v případě každého hnutí zcela odlišně. Jako příklad může dobře posloužit již několikrát zmiňované, velmi známé nové náboženské hnutí Hare Křišna. Od doby svého vzniku před 40 lety se v mnoha směrech velmi výrazně změnilo. Změnila se ale i západní společnost. Proces globalizace ji přiměl k tomu, že přítomnost indické kultury a náboženství již nespatřuje jako něco nepatřičného. Daleko více než při vzniku hnutí Hare Krišna je nyní schopna tolerovat menšinové životní styly. Během let se proměnil způsob, jakým média o hnutí referují, a konzumenti mediálního zpravodajství si na hnutí již zvykli. Hnutí se daří aktivní mediální politikou prezentovat samo sebe nejen jako náboženskou, ale i široce přijatelnou kulturní, společenskou a vzdělávací instituci. U nás se hnutí pravidelně prezentuje např. na trutnovském hudebním festivalu, každoročně pořádá svůj festival Happy Fest, manželka hlavního představitele hnutí Ilona Nejkovová pod duchovním jménem Rásabihárí déví dásí reprezentuje indickou kulturu jako špičková tanečnice klasického tance Bhárata natjam. Proslavená vegetariánská kuchyně hnutí se účastní řady společenských akcí. Hnutí se také prezentuje jako Centrum pro védská studia a sympatie veřejnosti získává i aktivním přístupem k mezináboženskému dialogu.
Jak ještě zdůrazníme níže, změny v jednotlivém hnutí i ve většinové společnosti obvykle vedou ke zmírnění konfliktu a časem dokonce přinášejí vzájemný respekt. Společnost se ale může proměnit i v takovém směru, že některé nové náboženské hnutí téměř ztratí důvod své existence. Zdá se, že právě taková změna je jednou z příčin současného poklesu zájmu např. o unitářské náboženské společnosti. Nové náboženské ideje, které toto hnutí přivedly v průběhu 19. k rozkvětu, získaly ohlas odmítnutím některých křesťanských dogmat ve jménu rozumu a přijímáním podnětů z jiných náboženství. Dnes jako by toto hnutí „bušilo do otevřených dveří“: vymezovat se proti křesťanství již není tolik aktuální, racionální odmítání dogmat je běžné, vliv jiných náboženství samozřejmý. Podobně – zdá se – doplatila na úspěch své ideje přicházejícího nového věku i Theosofická společnost. Toto (již dříve zmíněné) nové náboženské hnutí bylo nesmírně vlivné na přelomu 19. a 20. století, pak ho těžce poznamenaly skandály a vnitřní boje, ale definitivní bezvýznamnost mu přinesl až konec 20. století. Západní společnost se tehdy vlivem hnutí Nového věku s těmito idejemi seznámila do té míry, že Theosofická společnost jí už nemůže přinést mnoho nového. (Hnutí Nového věku je věnována část 7. kapitoly.)
Změny jednotlivců, členstva, vedení i změny společenské reakce způsobují, že se u nového náboženského hnutí otupují hrany jeho vymezení vůči jiným náboženským společenstvím i společnosti jako takové. Hranice mezi „my“ a „oni“ se v očích příslušníků hnutí postupně stávají propustnějšími. Mezi těmito hranicemi také vzniká jakési „nárazníkové pásmo“ tvořené lidmi, kteří nejsou jednoznačně zařaditelní – buď se přiklánějí k hnutí, ale pouze jako sympa76
tizanti, anebo se od něho naopak odklánějí, ale bez vůle přerušit všechny styky. V onom „nárazníkovém pásmu“ se často ocitá část tzv. druhé generace, protože rodiče i děti se přirozeně brání být vtaženi do schématu „my“ a „oni“. Pro hnutí přestává být jednoznačné, kdo je hoden náboženské odměny (spasení v různých podobách podle věrouky konkrétního hnutí) a kdo trestu (nějaké formy odsouzení či zavržení). Nové náboženské hnutí se tak může více otvírat a stát o vytvoření pozitivního obrazu ve společnosti. Různé společenské instituce mohou podporovat toto otevírání nového náboženského hnutí tím, že ho pozvou ke společným, např. humanitárním projektům a vyjádří o něj zájem. Většinou ale tento proces otvírání ve hnutí postupuje i bez přičinění okolní společnosti. Je možné s trochou nadsázky říci, že na svém počátku se nové náboženské hnutí snaží být ze všech sil jedinečné a odlišné od všeho a ode všech, postupně se ale tato snaha změní do úplného protikladu: podrží si sice své zvláštnosti v nauce i náboženské praxi, ale ze všech sil se snaží, aby se alespoň formálně připodobnilo respektovaným institucím a dokázalo, že může být přijato do „dobré společnosti“. Zatímco na počátku – obrazně řečeno – vyvolalo konflikt a s rozhořčením a pohrdáním bouchlo dveřmi salónu „dobré společnosti“, po čase přichází k těmto dveřím slušně ustrojeno a žádá o vstup. Tento protiklad je možné si uvědomit např. nad slogany, jimiž se v posledních letech prezentuje Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů před americkou veřejností. Po roce 1830 bylo toto nové náboženské hnutí tzv. mormonů přesvědčeno, že jeho prostřednictvím byla těsně před koncem světa obnovena jediná pravá církev a že všechny ostatní náboženské instituce jsou falešné a spějí k nevyhnutelnému odsouzení. Kniha Mormon, posvátný spis tohoto hnutí, byla považován za jedinečné a nepominutelné vyjádření Pravdy. Současné slogany ale o mormonské církvi říkají, že je „pouze další církví“ (angl. „just another church“) a Kniha Mormon je „prostě dalším evangeliem“ (angl. „just another gospel“). Nauka mormonů je stále stejně vzdálena tradiční křesťanské věrouce, ale společenským postavením se americká mormonská společnost už skutečně neliší od postavení respektovaných, společností dobře přijímaných církví.
Jak přirozený vývoj nového náboženského hnutí, tak změna postoje společnosti (v různé míře, ale ve stejném směru) pracují na tom, že napětí mezi nimi postupně klesá, konflikty ustávají a nové náboženské hnutí se stává pozitivně přijímanou, anebo alespoň tolerovanou součástí
77
společnosti. Dříve než poukážeme na nepravidelnosti a výjimky z této obecné zákonitosti, věnujme se jednomu typickému příkladu. Je jím právě mormonská náboženská společnost, jejíž snahu zařadit se mezi respektované náboženské instituce jsme připomněli o několik řádek výše. Napětí, které provázelo její vznik, bylo mimořádně vysoké. První mormoni totiž bohatě naplňovali všechny charakteristiky nového náboženského hnutí (které jsme uvedli ve 3. kapitole, ale jistě i mnohé další): jejich nová náboženská idea byla nesmírně provokativní, jejich společenství radikální, vyžadující velkou konformitu, uzavřené a dráždící svými tajnými rity, jejich vztah k okolní společnosti odsuzující až pohrdavý, podřízení moci charismatizovaného vůdce absolutní. Konflikty s okolní společností byly velmi ostré a přinesly řadu mrtvých na obou stranách. Vězněn a nakonec davem zabit byl dokonce i zakladatel Joseph Smith (1805-1844). Vrcholem tohoto konfliktu ale byla totální separace mormonů od americké společnosti, když od roku 1847 v několika vlnách odcházeli na nesmírně strastiplnou cestu do oblasti Velkého solného jezera. Konflikty sice ještě určitou dobu pokračovaly (např. tzv. mormonskou válkou s armádou Spojených států), ale druhá generace mormonů již spěla k míru. Bodem obratu bylo zrušení mormonské nauky o mnohoženství roku 1890. Tím se otevřela cesta k přijetí mormonského státu pod jménem Utah do svazku Spojených států (roku 1893) a k postupnému zvyšování podílu mormonů na správě USA. Z bojovníků proti americké společnosti se tak z této náboženské skupiny stali její zákonodárci, ochránci a celkově podporovatelé. Ačkoli se to s ohledem na protestní začátky zdá paradoxní, dnes jsou mormoni považováni za nositele tradičních konzervativních hodnot. Ostatní Američané pozitivně hodnotí jejich sociální citlivost, vlastenectví i velmi dobrý vztah k rodině a dětem. Není tedy divu, že současní mormoni touží ztratit poslední zbytky nedůvěry ze strany společnosti tím, že se prezentují jako v podstatě nic jiného než „prostě další církev“.
Jak jsme už mnohokrát naznačovali, toto optimistické schéma, doložené příběhem mormonů a stovek dalších nových náboženských hnutí v minulosti i současnosti, je často také narušováno. Některá hnutí se změnám ostře brání např. tím, že vyvinou mechanismy, jak se nositelů případných změn mohou zbavit dříve, než se mohou pokusit je prosadit. Jak jsme se zmínili již dříve, vyloučení z Náboženské společnosti svědků Jehovových často bývá velmi snadné (obvykle pro malicherný projev pochybností vůči vedení), rychlé a provázené absolutní komunikační blokádou vyloučeného. Je možné věřit údajům bývalých příslušníků této náboženské společnosti, kteří tvrdí, že dnes jich je celosvětově již více než těch, kdo v organizaci zůstali (tedy více než 6 milionů). Podobnou situaci, kdy poměrně úspěšná misie dovoluje snadno se zbavovat potenciálních nositelů změny, zaznamenali v české pobočce mezinárodního hnutí Hare Krišna (ISKCON) někteří oddaní Krišny. Jeden z nich, Tattva-darší dás píše v Petici oddaných českého ISKCONu z října 2000: „Celé hnutí je uspořádáno tak, aby nabíralo nové lidi, drželo je v přísné izolaci a nevědomosti o různých otázkách, … a když se po několika letech nebo negativních zážitcích proberou a snaží se přijít na to, o co tu vlastně běží, vedoucí mají velmi propracovaný systém, jak je odizolovat od ostatních a zbavit se jich.“
78
Snaha zabránit spontánním změnám a oddálit tak přirozené postupné snižování napětí ve vztahu s většinovou společností má v některých případech podobu radikalizace hnutí. Radikalizace je možné dosáhnout mnoha různými způsoby. Jedním může být obnovení smyslu pro mimořádnost času a uvedení nového učení o přicházející apokalypse nebo o přišlé mesiášské postavě. Radikalizace může být způsobena i nečekanými organizačními změnami na nižších (zpravidla lokálních) úrovních vedení nebo náhlým přesunem následovníků do izolované komunity. Velmi účinným způsobem radikalizace jsou nauky, které si (přinejmenším teoreticky) vyžádají obětování života příslušníků hnutí, které poukáží na závažné ohrožení nebo vytvoří konkrétního nepřítele. Podobných způsobů radikalizace můžeme samozřejmě najít daleko více. Několika daty apokalyptických událostí se v průběhu 20. století stali známými svědkové Jehovovi. Od posledního takového data v roce 1975 ale tento způsob radikalizace již není pro příslušníky hnutí únosný. Radikalizovat Theosofickou společnost v době otřesů, způsobených štěpením, se jistě podařilo její druhé vůdkyni, Annie Wood Besantové (1847-1931), tím, že roku 1908 prohlásila indického chlapce Krišnamurtího (1895-1986) za božského avatara, mesiáše i očekávaného posledního buddhu. Podobně se na konci 90. let zradikalizovalo židovské nové náboženské hnutí lubavičských chasidů, když na konci 80. let přisoudilo svému vůdci, rabínu Menachemovi Mendelu Schneersonovi (1902-1994), roli mesiáše. Příkladem organizačních změn může být akce, kterou David Berg, již několikrát zmíněný zakladatel hnutí Dětí Božích (dnešní Rodiny), nazval RNR (Re-Organisation Nationalisation Revolution) a při níž se roku 1978 zbavil těch lokálních vůdců, kteří jen neochotně a váhavě zaváděli nový misijní způsob, spočívající v prostituci (letmo jsme se této praxe dotkli již ve 2. kapitole). Rozpustil tehdy také nepříliš aktivní komunity a celé hnutí reorganizoval pod jménem Rodina lásky. Podobně zradikalizoval věrné americké stoupence Jamese Warrena Jonese ve hnutí Svatyně lidu přesun do džungle Francouzské Guyany roku 1974, tedy čtyři roky před tragickým koncem tohoto nového náboženského hnutí (o němž jsme hovořili také již ve 2. kapitole v souvislosti s „vymýváním mozků“ a „deprogramováním“). Velmi známým příkladem nauky, která ohrožuje život, je již výše zmíněné přesvědčení vedoucích svědků Jehovových o tom, že křesťanská Bible zakazuje transfúzi krve. Tato nauka udržuje svědky v denní ostražitosti před silami zla, které – jak vnímají – by chtěly využít každé příležitosti, jak jim vnutit nenáviděnou transfúzi. Podobné ohrožení pociťují i stoupenci kontaktéra s mimozemšťany Ivo A. Bendy (*1961) ze strany toho, co nazývají „čipovou totalitou“ a před čím je i celé lidstvo varují jejich přátelé z vesmíru. A konečně příkladem vytváření nepřítele mohou být tzv. davidiáni, nové náboženské hnutí, o němž se podrobněji zmíníme níže. Tímto nepřítelem se pro ně staly ozbrojené složky Spojených států. Na bitvu s nimi se davidiáni připravovali tak intenzivně, že se nakonec uskutečnila a měla – jak níže uvidíme – tragický konec.
79
Radikalizace tedy oddálí přiblížení nového náboženského hnutí normám a způsobu života společnosti, zvýší napětí ve vztahu k této společnosti, a tím zvýší i obětavost i ochotu příslušníků hnutí charismatizovat svého vůdce. Radikalizace ale nejen mobilizuje. Z hlediska obrany před změnami má pro hnutí velký význam také to, že radikalizace s největší pravděpodobností odhalí potenciální kritiky, možné nositele spontánních změn i ty, jejichž oddanost již klesá. Poskytne také záminku k jejich vyloučení nebo jiné formě omezení jejich vlivu. Na radikalizaci nového náboženského hnutí se někdy také může podílet většinová společnost, a to jak oprávněnou snahou vynutit si dodržování zákonů, tak i různými ukvapenými zásahy, nebo dokonce – jako v případě hnutí Fa-lun-kung, zmíněném ve 2. kapitole – porušováním lidských práv. Napětí mezí ní a novým náboženským hnutím pak může vzrůstat po spirále, při níž vždy tlak jedné strany vyvolá radikálnější jednání na straně druhé. Příkladem takové spirály napětí může být scientologie, svazek aktivit, založených na náboženské filosofii Američana L. R. Hubbarda (byla již krátce zmíněna ve 3. kapitole v souvislosti s Oxfordským testem schopností). S velmi odmítavou reakci odborné veřejnosti se Hubbardova laická psychoterapeutická metoda tzv. dianetiky setkala již v 50. letech 20. století. Na konci 50. let navíc Úřad pro potraviny a léčiva Spojených států zabavil Dianazin, Hubbardem prodávaný „lék proti radiaci“, jako látku, ohrožující lidské zdraví. Táž instituce roku 1963 zabavila všechny e-metry, Hubbardovy léčebné přístroje, které byly navráceny po ujištění, že se jedná o „náboženské nástroje“. V 60. letech se Hubbardovi následovníci dostali pod silný tlak na více místech západního světa. Hubbard reagoval vydáním tvrdých příkazů, které vyvolávaly doslova hon na oponenty a které nařizovaly přísné tresty pro pochybující a odpadlíky. Založil také rozsáhlou tajnou službu (tzv. Guardian Office, GO), aby nevybíravými způsoby bojovala proti všem, kdo byl v prostředí scientologie označeni za nepřátele. Vrcholnou akcí GO byla „Operace Sněhurka“, která probíhala v letech 1973-1976 a při níž scientologové spáchali řadu trestných činů (vloupání do úřadů, krádeže dokumentů, odposlechy apod.). Na tyto činy zase velmi tvrdě reagovaly vlády některých zemí, např. Velká Británie uplatňovala až do roku 1980 opatření omezující vstup scientologů na její území. V této době ale začalo již napětí pomalu slábnout. Po Hubbardově smrti roku 1986 se scientologické organizace pokoušejí budovat lepší obraz v očích veřejnosti. V mnoha zemích se jim to daří. Nejvíce nedůvěřivé vůči této proměně zůstávají německé úřady. O podobném vývoji bychom ostatně mohli mluvit i v příběhu mormonů, stručně vyprávěném o několik stránek dříve. Vrcholem této pomyslné spirály byl totální rozchod mormonů se společností Spojených států a jejich cesta na americký Západ.
80
Ne všechna nová náboženská hnutí ale mají možnost řešit stupňující se konflikt odchodem do liduprázdné krajiny tak jako mormoni. Pokud si uvědomíme vážnost takového konfliktu, lépe pochopíme, že mohou nastat situace, kdy jediný směr odchodu je – obrazně řečeno – vzhůru. Než takovou situaci stručně popíšeme, musíme zopakovat, že se v žádném případě nesnažíme omluvit nezodpovědné jednání vůdců ani zlehčit trestné činy, jichž se třeba oni nebo jejich stoupenci dopouštějí. Jde nám o pochopení situací, které – jako každý konflikt – mají více než jednoho aktéra a které mohou být uspokojivě vysvětleny jenom tehdy, pokud budeme mít oba aktéry na mysli. V našem případě aktéry jsou (jak již bylo řečeno mnohokrát) většinová společnost na jedné straně a nové náboženské hnutí na druhé. Slíbený příklad se týká nového náboženského hnutí davidiánů, tedy skupiny, která prožila svou poslední radikalizaci kolem roku 1990 v souvislosti s nástupem Davida Koreshe jako svého vůdce. David Koresh (vlastním jménem Vernon Howel, 1959-1993) byl ve více než stočlenné komunitě, žijící převážně v komplexu farmy Mount Carmel blízko texaského města Waco, charismatizován jako mesiáš, v jehož režii nastane nejpozději roku 1995 Boží království. Před tímto dějinným zlomem bude ale – podle Koreshe – muset být vybojována apokalyptická bitva. Na tuto bitvu se davidiáni připravovali hromaděním zbraní a vytvářením zásob pro přežití nejhorší doby. V naději na přicházející mesiášského království se Koresh začal chovat jako král – také tím, že si vybudoval harém, v němž údajně byly i nezletilé dívky. Kvůli podezření z nezákonného ozbrojování a sexu s nezletilými a jistě i kvůli neobvyklému způsobu života na farmě se o davidiány začala více zajímat veřejnost a s ní i vyšetřovací orgány. Vyšetřování ovšem daleko nepokročilo, a tak se 76 agentů Úřadu pro tabák, alkohol a střelné zbraně pokusilo 28. 2. 1993 brzy ráno proniknout na farmu násilím. Jejich úmysl byl ale vyzrazen a agenti se proto setkali s ozbrojeným odporem. V přestřelce zahynulo pět davidiánů a čtyři agenti. Další davidián byl zastřelen odpoledne. Zraněni byli čtyři davidiáni (včetně Davida Koreshe) a dvacet agentů. Po tomto konfliktu následovalo obléhání usedlosti po dobu 51 dne. Během této doby byla vedena nekonečná jednání, v nichž se Koresh jevil jako krajně nespolehlivý partner. Obléhající jednotky Federálního úřadu vyšetřování (FBI) vykonávali na davidiány těžký nátlak ničením jejich majetku, odpojením elektřiny a vody, hrozbami, ostrým světlem v noci, nesnesitelnými zvuky a hlukem apod. Během této doby usedlost opustilo 14 dospělých a 21 dětí. Pronásledování, které davidiáni pociťovali, je radikalizovalo a utvrzovalo v přesvědčení o pravdivosti Koreshových proroctví a o blízkosti konce času. 19. dubna 1993 podnikly jednotky FBI útok na usedlost tanky, které ničily okrajové budovy a rozptylovaly do centrálních budov slzný plyn. Není jasné, kdo je odpovědný za požár, který se po usedlosti rozšířil (vybuchovaly sklady munice, nádrže plynu, chemikálie i pohonné hmoty). V každém případě v tomto požáru zahynulo 74 davidiánů včetně jejich vůdce a třiadvaceti dětí. Jen devíti davidiánům se z hořících domů podařilo uprchnout.
81
Tragický případ davidiánů ukazuje, kam až může dojít stupňovaný konflikt. Na straně většinové společnosti byla celá řada důvodů ke znepokojení a nastala i nutnost jednat ve prospěch dodržování zákonů. Toto jednání prostřednictvím ozbrojených sil bylo ale krajně necitlivé a v konečném důsledku kontraproduktivní. Většinová společnost, reprezentovaná ozbrojenými silami, zcela podcenila skutečnost, že pro jednání davidiánů měla zásadní význam jejich náboženská interpretace vzniklé situace. V jejich vnímání se jednalo o začátek poslední, vpravdě světové bitvy se silami Zla, tedy bitvy, která musí být nakonec („na nebesích“) vítězná a v níž není možné se dobrovolně vzdát. Symbolika blížících se Velikonoc nebo prolité krve mesiáše Koreshe (kvůli zranění) je v tomto přesvědčení jenom utvrzovala. Vývoj situace mohl být navíc interpretován tak, aby přesně odpovídal Koreshovým předpovědím. Ozbrojené síly si přály tento konflikt ukončit tím, že se Koreshova strana vzdá. Při vyjednávání sice projevily ochotu k ústupkům, ale toto základní očekávání bylo od počátku odsouzeno k nezdaru. Vzdát se by pro Koreshe znamenalo ztrátu charismatu a pro jeho stoupence ztrátu víry. Nebylo realistické se domnívat, že davidiáni by mohli svolit ke ztrátě toho nejcennějšího – víry - pod nátlakem a navíc pod nátlakem ze strany těch, které považovali za exponenty sil Zla. Vzdát se by pro ně znamenalo zradit Boha. Takové rozhodnutí by jim podle jejich přesvědčení přineslo horší důsledky než tělesnou smrt. V této situaci neměla být síla použita. Vyjednávání bylo jistě vyčerpávající a samy ozbrojené síly byly pod velkým tlakem ze strany politiků, médií a veřejnosti, ale stupňování konfliktu silou mohlo jen stěží přinést jiný než tragický výsledek. Nesmíme ovšem zapomínat, že případ davidiánů je skutečně výjimečný. Pravidelný je naopak pokles napětí a postupné přiblížení nového náboženského hnutí společnosti a získání respektovaného postavení. Tento pravidelný a obvyklý vývoj může být zdržován, v některých případech i dočasně zvrácen radikalizací. V této situaci může dojít k nebezpečnému spirálo-
82
vému rozšiřování a vyostřování konfliktu. Ale ani tyto výjimečné situace nemusejí vyvrcholit tragicky jako v případě davidiánů.
Shrnutí •
Nová náboženská hnutí jsou vystavena změnám. Způsobuje je vývoj jejich jednotlivých příslušníků a změny jejich společenského postavení právě tak jako vývoj celého hnutí hlavně v souvislosti s příchodem tzv. druhé generace a v souvislosti s postupnou ztrátou charismatu vůdce.
•
Změny nového náboženského hnutí směřují k oslabení počátečního konfliktu a k jeho stabilizaci ve společnosti. Z nových náboženských hnutí se tak dříve či později stávají společností respektované náboženské instituce.
•
Toto své směřování mohou hnutí pozdržet různými způsoby radikalizace, ale nemohou ho zcela zvrátit.
•
Ve výjimečných případech se ovšem může konflikt nového náboženského hnutí se společností vystupňovat. V tomto stupňování je příčina několika (ale nikoli všech) tragických událostí, které jsme v souvislosti s novými náboženskými hnutími v posledních čtyřiceti letech zaznamenali.
Literatura BARKER, E., Plus ça change…, Social Compass 1995, 42 (2), str. 171. ISSN 0037-7686 NIEBUHR, H. Richard, The Social Sources of Denominationalism, Henry Holt and Company, New York 1929. VOLLMANN, H., „A to světlo ve tmě svítí a tma jej nepřijala.“ Osudová léta německého národa 1933-1945, Nakladatelství Stiftung Gralsbotschafr, Stuttgart 1996. WRIGHT, S. (ed.), Armageddon in Waco. Critical Perspectives on the Branch Davidian Conflict, The University of Chicago Press, Chicago, London 1995. ISBN 0-226-90845-3
83