JAK JSME SI
UŽILI
SLAVNOST Milí čtenáři, malí i vy velcí, páté číslo našeho časopisu je trochu výjimečné. Už jenom tím, že se týká událostí, které proběhly v jediném dni. Náš vesmírný projekt vyvrcholil 5. července velkou slavností. Vlastně je prázdninový Vesmírný posel takovým sborníkem z konference, na které školáci představili, co se od září o vesmíru dozvěděli, co vybádali a co sami vytvořili. Druhou výjimečností oproti předchozím číslům je to, že jsme jej připravili bez školáků. Mají prázdniny, tak ať si je užijí dosyta. O vesmíru mohou vyprávět rodičům při teplých letních nocích pod hvězdnou oblohou. Třetí výjimečností je pohled na naše vesmírné snažení trošku odjinud. Pozvali jsme Michala Malátného. Přijel na konferenci, přečetl pohádku, zahrál, zazpíval, vyrazil s námi na výlet a nakonec o tom všem i napsal. Co napsal i mnohé další z Vesmírné slavnosti se dozvíte na následujících stránkách. Darina Šindlářová, Lukáš Bílek Michal Malátný zahrál ve stodole.
STAV NEBE NAD JIČÍNĚVSÍ A OKOLÍM
Dne 5. 7. jsem byl pozván ZŠ v Jičíněvsi na Vesmírný cyklovýlet po modelu sluneční soustavy. Mé srdce cyklisty a milovníka hvězd zaplesalo. Akce byla zahájena konferencí, kde v jednotlivých příspěvcích byla připomenuta základní fakta o jednotlivých planetách naší sluneční soustavy, naší galaxie a vesmíru obecně. Až na několik menších hlasových selhání proběhla konference na vysoké vědecké úrovni.
Vesmírné písně v podání školčat zahá-
jily konferenci. Zleva: Gabča Hendrychová, Damik Zrůst, Jára Tošner, Fanda Bílek, Eliška Knapová, Sofinka Kolocová a Viktorka Malá. Publikum zaujatě naslouchalo. U přednáškového pultu se během konference vystřídalo 15 školáků. Michal Malátný předčítal ve stodole vesmírnou pohádku Ludvíka Aškenazyho Nedokončený zápas. Pak s ním a kytarou zpívala celá stodola.
Slavnostním rozsříháním Mléčné
dráhy (šedesáti poslepovaných tyček Milky Way) v rukou Dariny Šindlářové, Lukáše Bílka a nakonec i Michala Malátného děti otevřely model sluneční soustavy. Hrobeček Lajky. Pozorování Slunce s panem Heršálkem. Zastávka cyklovýletu u kosteleckého Saturnu.
Poté následoval krátký kulturní program, po němž byla položena květina a syrový buřt k pomníčku Lajky. Za sborového zpěvu písně Pes jitrničku sežral byl vzdán hold prvnímu živému tvoru, který se podíval do vesmíru. Pak nanukovým dopingem posilněný peloton asi dvaceti dospělých a stejného počtu dětí vyrazil na 20 km dlouhou trasu mapující oběžné dráhy planet. Na účastníky čekala po cestě vkusná odpočívadla s informacemi a modelem dané planety. Počasí bylo nádherné a odměnou za ušlapané kilometry byly nové pohledy na známá místa. Ušla jedna duše. Cesta vedla přes Kostelec, Vesec, Staré Místo, Vitiněves a Nemyčeves zpět na louku u Vitiněvsi, kde byl cíl. Tam se zbylé syrové buřty uvedly do stavu upečených. Po setmění bylo skrze nainstalované dalekohledy všemi zúčastněnými na vlastní oči shledáno a stvrzeno, že všechny hvězdy jsou na svém místě, rovněž tak galaxie a mlhoviny. Ze závěrů konference nad slunce jasněji vyplývá, že nad Jičíněvsí a okolím je na nebi i na Zemi vše, jak má být. Dobrá zpráva pro všechny. Michal Novotný alias Malátný
KONFERENCE
PER ASPERA AD ASTRA Jestliže je vesmír nekonečný, je to pro nás nekonečná studnice poznání. My jsme do ní prozatím jen tak lehce ponořili malíček. Něco z toho, co se děti doposud dozvěděli, vám nyní prozradí. Vítejte na naši malé vědecké konferenci. (zahájení konference paní ředitelkou Darinou Šindlářovou)
VZDÁLENOSTI VE VESMÍRU
Šimon Bílek, Maruška Kryšpínová Naše Země je součástí nekonečného, rozpínajícího se vesmíru. Jak daleko to ale máme z naší planety do otevřeného vesmíru? Zjistil jsem, že hranice vesmíru se nachází ve výšce 100 km. To je stejně jako z Jičíněvsi do Prahy. Mezinárodní vesmírná stanice ISS obíhá ve výšce 350 km. To jsme ale teprve na prahu vesmíru. Měsíc Zemi obíhá už ve vzdálenosti 384 400 km. Ze Země ke Slunci to máme už 150 milionů km. Pomalu se dostáváme do takových vzdáleností, že čísla jsou už moc velká. Proto astronomové používají vlastní jednotky pro určování vzdáleností ve vesmíru. Vzdálenost Země–Slunce je výchozí jednotkou, které se říká 1 astronomická jednotka – zkratka AU. Od Slunce k Jupiteru je to už 780 milionů km. Přepočteno na astronomické jednotky je to 5,2 astronomických jednotek. Vesmír je příliš veliký i na astronomickou jednotku. Pro ještě mnohem větší vzdálenosti se používá jednotka zvaná světelný rok. Jak jsme se dozvěděli od Jiřího Grygara, je to vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za jeden rok. Protože světlo letí rychlostí skoro 300 000 kilometrů za sekundu, je to asi 10 bilionů kilometrů. (obrázky autoři)
SLUNCE A OSUDY HVĚZD
Jára Kryšpín Slunce je hvězda střední velikosti. Je to v podstatě koule s jádrem a několika vrstvami žhavého plazmatu. Z hmotnosti celé sluneční soustavy patří 99 % Slunci. S teplotou Slunce to není jednoduché. Každá vrstva má jinou teplotu. V jádru je to asi 15 milionů stupňů, ve vrchní vrstvě je to jen 5 500 stupňů. Sluneční skvrny jsou nejstudenějšími částmi povrchu Slunce. Je v nich jen 4 000 stupňů. Ve sluneční koróně je teplota 1 milión stupňů. Koróna je tenká atmosféra Slunce a je vidět jen při jeho úplném zatmění.
Slunce
Sluneční koróna
Slunce je staré 4 a půl miliardy let a je asi v polovině svého života. Funguje tak, že ve svém jádru spaluje vodík, který se mění na helium. Až jednou Slunce spotřebuje všechen vodík, začne se rozpínat. Stane se z něho rudý obr. To bude Slunce tak velké, že pohltí Merkur, Venuši a dost možná i Zemi. Pak začne hořet helium. Až shoří i to, začne se jádro smršťovat a chladnout. Gravitace tak poklesne, že se všechny vnější vrstvy Slunce oddělí a vytvoří planetární mlhovinu. Ze Slunce zbyde jen jeho chladnoucí jádro, takzvaný bílý trpaslík. Takhle ale neskončí všechny hvězdy. Hvězdy, které jsou větší než Slunce, čeká jiný osud. Narostou ještě víc než Slunce, vybouchnou jako supernovy a stanou se z nich buď neutronové hvězdy, nebo černé díry. (obrázky autor)
PLANETY SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Terezka Honzíková, Terezka Janeková, Nikolka Mlejnecká, Dan Topalovský, Roman Angelov, Rozárka Tošnerová, Natálka Knapová, Lucka Šindlářová, Fanda Bílek Merkur je ze všech planet nejmenší, obíhá nejblíž Slunci a má nejšišatější oběžnou dráhu. Merkur nemá žádný měsíc. Venuše je ze všech planet nejteplejší a nejkulatější. Venuše nemá žádný měsíc. Je výjimečná tím, že se otáčí opačně, než všechny ostatní planety. To znamená, že kdybychom stáli na Venuši, Slunce by vycházelo na západě a zapadalo na východě. Země je ze všech planet, které známe, jediná, na které je život. Je třetí v pořadí a říká se jí modrá planeta. Naše Země má jeden měsíc. Když Země vznikala, neběhala po své oběžné dráze kolem Slunce sama. Byla tam ještě menší planeta Theia. Ta ale do Země narazila, jádra planet se spojila a zbytek materiálu zůstal létat kolem Země jako prstenec. Ten se pak spojil dohromady a vznikl z něj Měsíc. (autorem obrázků se vznikem Měsíce je Dan Topalovský)
Mars je ze všech planet nejčervenější a najdete na něm nejvyšší horu Sluneční soustavy. Proč je nejčervenější a jak se jmenuje ta nejvyšší hora, se dozvíte, až navštívíte Mars na naší Sluneční soustavě. Mars má dva měsíce. Jmenují se Phobos a Deimos. Jupiter patří mezi plynné obry. Je ze všech planet největší. Má víc než 60 měsíců, ale největší jsou čtyři, které objevil Galileo Galilei a nazval je Medicejské hvězdy. Saturn patří také mezi plynné obry. Má ze všech planet největší prstenec. Je nejřidší planetou. Saturn má také víc než 60 měsíců. Největší se jmenuje Titan.
Tereza Honzíková
Tereza Janeková
Nikol Mlejnecká
Roman Angelov
Rozárka Tošnerová
Natálka Knapová
Uran je předposlední planeta sluneční soustavy. Je zvláštní tím, že při svém pohybu po orbitě jakoby leží. Má stejně jako Saturn prstence, ale nejsou tak vidět. Uran má víc než 20 měsíců. Největší z nich se jmenuje Titánia. Tady jsem vyrobila Titánii, jak běhá kolem Uranu. Neptun je ze všech planet nejstudenější a nejvíc na něm fouká. Neptunův největší měsíc se jmenuje Triton. Lucka Šindlářová s Uranem.
Fandu Bílka jistil brácha Šimon.
PLUTO & NEW HORIZONS
Šimon Bílek, Lucka Šindlářová Americký astronom Percival Lowell zjistil, že za Neptunem musí být ještě nějaká planeta a začal ji hledat. Ale nenašel ji. Až po jeho smrti ji nakonec objevil Clyde Tombaugh, farmářský synek z Kansasu. Clyde měl za úkol prohlížet fotografické desky a hledat novou planetu. Našel ji 18. února 1930. Název Pluto navrhla jedenáctiletá Venetia Burnyová z anglického Oxfordu. Pluto byl římský bůh podsvětí a zároveň první dvě písmena jsou iniciály Percivala Lowela. Pluto je o třetinu menší než náš Měsíc a tvoří ho led a kamení. Kolem něj obíhá pět měsíců. Největší z nich je Cháron, další se jmenují Nix, Hydra, Styx a Kerberos. Styx je řeka, která podle pověsti protékala podsvětím. Po ní převozník Cháron převážel duše zemřelých. A Kerberos byl trojhlavý pes, který hlídal podsvětí. 19. ledna 2006 vynesla raketa do vesmíru sondu New Horizons. Ta měla letět prozkoumat devátou planetu Pluto. Než k ní ale doletěla, vytvořili astronomové kategorii trpasličích planet. 24. srpna 2006 v Praze rozhodla Mezinárodní astronomická unie, že už Pluto nebude planeta, ale trpasličí planeta. V červnu 2015 nedoletěla sonda k deváté planetě, ale už k trpasličí planetě Pluto a poslala nám její fotky. Na nich je vidět, že na povrchu Pluta je ohromné ledové srdce.
Model Pluta a jeho měsíců, vpravo sonda New Horizons, vytvořil Šimon Bílek
HLAVNÍ PÁS ASTEROIDŮ KUIPERŮV PÁS
Adam Hendrych Naši sluneční soustavu netvoří jenom Slunce a osm planet. Je tady ještě hlavní pás asteroidů a Kuiperův pás. Hlavní pás se rozkládá ve vzdálenosti 2–4 astronomické jednotky od Slunce – mezi oběžnými dráhami Marsu a Jupiteru. Skládá se převážně z kamenných a kovových těles. Největším tělesem v Hlavním pásu je trpasličí planeta Ceres. Kuiperův pás se rozkládá ve vzdálenosti 30–55 astronomických jednotek od Slunce až za oběžnou dráhou Neptunu. V Kuiperově pásu jsou tělesa větší než v Hlavním pásu a jsou z velké části tvořena ledem. V Kuiperově pásu jsou tři trpasličí planety: Pluto, Haumea a Makemake. Donedávna se předpokládalo, že z Kuiperova pásu přilétají komety. Současné poznatky ukazují ovšem jiným směrem.
OORTŮV OBLAK
Matěj Angelov Oortův oblak je hypotetický kulovitý oblak komet na okraji naší sluneční soustavy za Kuiperovým pásem. Je to taková bublina kolem celé Sluneční soustavy. Mělo by jít o pozůstatek materiálu, který zbyl po vzniku sluneční soustavy.
Adam Hendrych
HLAVNÍ PÁS ASTEROIDŮ
METEORY
Matěj Angelov
Šimon Bílek
Oortův oblak je veliký zásobník komet. Odhaduje se, že tento oblak obsahuje více než bilion komet. V Oortově oblaku se pohybují i větší tělesa. Například planetka Sedna.
Šimon Bílek Dříve si lidé mysleli, že meteory jsou padající hvězdy. Je to ale jinak. Žádné hvězdy to nejsou. Vesmírem letí kus kamene, říkáme mu meteoroid. Když vlétne do atmosféry Země, třením se vzduchem začíná žhnout. Vidíme ho na obloze jako zářící meteor. Může celý v atmosféře shořet. Když je ale dost velký, celý neshoří a dopadne na Zemi. Tomu, co z něj spadlo na zem, pak říkáme meteorit. Meteoroidy pochází buď z komet, nebo vznikly jako pozůstatky po srážkách planetek v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem.
KUIPERŮV PÁS
KOMETY
Kevin Horváth, Petr Chalupa Dříve se o kometách říkalo, že jsou to hvězdy s ocasem. Komety ale vůbec nejsou hvězdy. Jsou to hroudy kamení, prachu a ledu. Jak říkal Matěj, pocházejí asi z Oortova oblaku. Když se kometa přiblíží ke Slunci, začne se led odpařovat a rozpadat. Z toho se vytvoří ten ocas. Některé komety se rozpadnou úplně, jiné odletí a zase se po letech vrátí. Takhle se vrací třeba Halleyova kometa. Tu znovu uvidíme až v roce 2061.
Halleyovu kometu ztvárnil Kevin Horváth
MLÉČNÁ DRÁHA
Roman Angelov Když se za jasné noci, daleko od světelného znečištění podíváme na oblohu, můžeme vidět pás světla. Lidé ho nazvali Mléčná dráha. Nikdo dlouho nevěděl, co to je. Teprve ve 20. století se zjistilo, že se vlastně díváme na naši galaxii. Přesněji řečeno na jedno z jejích spirálních ramen. Naši Galaxii totiž řadíme Mléčná dráha, Roman Angelov mezi spirální galaxie s rameny. V celé galaxii je kromě naší sluneční soustavy dalších víc než 200 miliard hvězd a jejich soustav planet, tisíce hvězdokup a mlhovin. Ve středu galaxie je výduť a v ní je černá díra. Od výdutě vycházejí spirální ramena. Těch je celkem pět. Naše Sluneční soustava leží v rameni, které dostalo jméno podle souhvězdí Orionu. Jak vypadá naše Galaxie, víme jen podle pozorování jiných galaxií. Člověk zatím nedokáže vyslat žádnou sondu tak daleko za hranice naší galaxie, aby ji mohla vyfotit. Celá galaxie je dlouhá asi 90 000 světelných let, ale široká jen kolem 3000 světelných let. Takže je vlastně dost placatá. Asi jako cédéčko.
DVOJHVĚZDY
Maruška Kryšpínová, Tereza Šindlářová Ve vesmíru je ohromné množství hvězd. Jen v naší galaxii jich je, jak už bylo řečeno, asi dvě stě miliard. Zajímavé je, že mnoho z nich jsou dvojhvězdy. V noci na nebi pozorujeme hvězdu, ale ve skutečnosti jsou to hvězdy dvě. Jenomže nám na tu ohromnou vzdálenost splývají do jednoho světélka, protože jsou blízko sebe. Říkáme blízko, ale vesmírné vzdálenosti jsou tak ohromné, že tohle blízko může být i miliony kilometrů.
Maruška Kryšpínová
Dvojhvězdy mají společné těžiště, kolem kterého obíhají. Říkáme jim fyzické dvojhvězdy. Velký vůz určitě znáte. Možná ale nevíte, že hvězda Mizar je také dvojhvězda. Patří mezi fyzické vizuální hvězdy. Ty jsou od sebe tak daleko, že už v běžném hvězdářském dalekohledu můžeme vidět obě hvězdy. Tohle je obrázek polodotykové proměnné zákrytové dvojhvězdy Algol. Tento
Tereza Šindlářová
Velký vůz s dvojhvězdou Mizar T. Šindlářová
druh dvojhvězd je zajímavý. Menší hvězda přetahuje hmotu z větší hvězdy. Ještě zajímavější ale je, že tyto dvě hvězdy jsou od sebe 10 milionů kilometrů daleko. Tady jsem nakreslila dvojhvězdu VFTS 352. Říká se jí dotyková. To proto, že se obě hvězdy dotýkají. Je to nejžhavější známá dvojhvězda. Proto je modrá. Ne každé dvě hvězdy, které se při pozorování dalekohledem zdají být dvojhvězdou, jí ale ve skutečnosti jsou. Takhle se může zdát např. Mizar a Alcor v souhvězdí velký vůz. Jsou to hvězdy, které jsou v prostoru opravdu velmi daleko od sebe, ale z pohledu pozorovatele na Zemi se překrývají. Říká se jim optické dvojhvězdy.
Algol, M. Kryšpínová
VFTS 352 T. šindlářová
Mizar a Alcor M. Kryšpínová
HVĚZDOKUPY
Šimon Bílek Hvězdy se nerodí jednotlivě, ale po desítkách či tisících. Těmto skupinám hvězd se říká otevřené hvězdokupy. Jsou v nich hvězdy, které společně vznikly. Pomaličku se od sebe vzdalují, takže po několika stamiliónech let mohou být od sebe tak daleko, že nebude poznat, že byly původně sourozenci. Také existují hvězdokupy kulové, které jsou oproti otevřeným pevně seskupeny. Může v nich být hvězd sto tisíc i několik miliónů. Hvězdy jsou v takové hvězdokupě namačkané tak těsně, že se mohou i srazit. Kulové hvězdokupy se od otevřené neliší jen tím, že je semknutá, nikoli rozptýlená, ale i tím, že obsahuje prastaré hvězdy místo mladých. Jak a proč vznikly kulové hvězdokupy, se ještě přesně neví. Nejznámější otevřenou hvězdokupou jsou Plejády v souhvězdí Býka, na které se právě díváte. Plejádám se také říká Kuřátka, nebo Sedm sester podle sedmi nejjasnějších hvězd. Plejády zakreslil v roce 1610 Galileo Galilei ve své slavné knize Hvězdný posel. Takhle jsem Plejády v roce 2016 namaloval já. (obrázek Plejád autor)
MLHOVINY
Tereza Šindlářová Mlhovina je mezihvězdný oblak prachových částic a plynů. Mlhoviny jsou buď jasné, nebo temné. Jasné (neboli difúzní) mlhoviny jsou osvětlené. Ještě dál je můžeme dělit na emisní a reflexní. Emisní mlhoviny jsou z plynů, které samy svítí. Vznikají při zániku hvězd, když vybouchne supernova. Taková je třeba Krabí mlhovina v souhvězdí býka. Reflexní mlhoviny nesvítí samy, ale osvětlují je okolní hvězdy. To je třeba mlhovina Trifid ve Střelci. Temné mlhoviny nejsou osvětlené. Mohou být vidět, jen když jsou před emisní mlhovinou. Známým příkladem je mlhovina Koňská hlava v Orionu.
Mlhovina Koňská hlava, T. Šindlářová. Mlhovina Trifid, L. Šindlářová.
MÍSTNÍ NADKUPA GALAXIÍ
Niky Krátký Naše Galaxie patří do skupiny galaxií, kterým se říká Místní skupina. Jsou to 3 velké a přes 30 malých galaxií. Naše Galaxie je druhá největší po galaxii M31. Další větší galaxie jsou Velký a Malý Magellanův oblak. Místní skupina je část ještě většího kusu vesmíru, který se jmenuje Nadkupa galaxií v Panně. Ta má víc než 5 000 galaxií a měří asi 100 milionů světelných let. Dnes už je známý ještě větší kus vesmíru. O tom vám poví Maruška Kryšpínová.
LANIAKEA
Maruška Kryšpínová Laniakea je nadkupa galaxií, která je domovem naší galaxie – Mléčné dráhy. Patří mezi největší struktury v dosud známém vesmíru. Existence Laniakey je docela novinkou. V roce 2014 ji popsal tým astronoma Brenta Tullyho z Havajské univerzity v Honolulu. Vlastně ji matematicky vypočítali z toho, co vědí o vzdálenostech a pohybech asi osm tisíc galaxií. Název pochází z havajštiny a znamená „nezměrná nebesa.“ Lidé doposud věděli, že naše galaxie je součástí Místní nadkupy galaxií v Panně. Ta je ale podle nových informací pouze výběžkem Laniakey. Laniakea měří napříč 520 milionů světelných let. Zahrnuje přibližně 100 tisíc galaxií. Ty plynou k jedné oblasti, která má v této části vesmíru největší gravitační přitažlivost. Dostala název Velký atraktor. (obrázek Laniakey autorka)
VELIKOSTI HVĚZD
Tereza Šindlářová Jako poslední příspěvek konference bych Vám ráda pustila krátké video. O čem bude, nebudu prozrazovat. Uvidíte sami. DĚKUJEME ZA POZORNOST. Pokud Vás zajímá, o čem ono video bylo, najdete jej zde: https://www.youtube.com/watch?v=ZYVKcDvokiM
MODEL
orbity 1 : 2 000 000 000 planety 1 : 200 000 000
SLUNEČNÍ SOUSTAVY Náš model sluneční soustavy v krajině je hotový. Jeho středem je Slunce na škole. Nejmenší Merkur má 24 mm v průměru a je 28 metrů od Slunce, průměr největší planety – Jupiteru je 71 cm. Saturnovy prstence mají 138 cm a nejvzdálenější Neptun je skoro dva a půl kilometru daleko. Nakonec vzniklo třináct planet – Saturny a Jupitery jsou dva, Neptuny dokonce tři. Lavičky, na kterých se otáčí, mají skloněné opěradlo. To proto, aby mohl kolemjdoucí usednout, opřít se a v záklonu pozorovat
Na kuličkodráze u Slunce si magnetem vyzkoušíte obíhání planet. Merkur s Venuší a Zemí obíhají na školní zahradě, Mars je o kousek dál. Jeho sloupek stojí u železničního přejezdu. Na zahradě v noci svítí i souhvězdí Orion. Vidíte ho ale pouze od modelu Země, jako ve skutečnosti. Odjinud je to jen neurčitá skupina hvězd.
hvězdy. Na radu Jiřího Grygara jsme je orientovali k jihu, tam je totiž noční obloha nejzajímavější. Kromě planet jsme u školy připravili dvě vesmírné hračky. Tou první je magnetická kuličkodráha u Slunce, druhou je model souhvězdí Orionu. No a protože v následujících dnech po Vesmírné slavnosti se objevilo tolik ohlasů, honem jsme ještě vyrobili leták s mapou. Vesmírné putování v naši krajině může směle začít. Lukáš Bílek
Jupitery obíhají dva. Jičíněveský u rybníčku kousek od hasičárny, kostelecký východně od vesnice. Stejně tak Saturny jsou dva – v Jičíněvsi u lesa a v Kostelci u studánky Rejpky.
Uranu a Neptunu se říká ledoví obři. Uran je v našem modelu zatím jediný a své místo má na nemyčeveském hřišti. Neptun má největší oběžnou dráhu, tudíž má šanci obíhat v nejvíce vesnicích. Zatím jsou tři – v Chyjicích u cesty nad kostelem, ve Starém Místě u rybníka pod ořešákem a ve Vitiněvsi na louce v březové aleji.
DĚKUJEME
Jsme na konci pátého čísla prvního ročníku časopisu. Jestli bude nějaký další, se neví. Uvidí se, budou-li mít po prázdninách školáci chuť na další rok vymýšlení a psaní článků. Pokračování je tedy stylově – – ve hvězdách. Teď je ta pravá chvíle, abychom poděkovali těm, bez kterých bychom vesmírný projekt horkotěžko zvládli. V první řadě patří dík našim rodinám za jejich trpělivost a toleranci. Děkujeme školákům a jejich rodičům za to, že měli chuť proniknout do tajů vesmíru. Za to samé patří dík i učitelkám školy a školky. Jičíněveskému starostovi Jaroslavu Mlejnkovi děkujeme za podporu a Slunce na škole, kterým to do jisté míry začalo. Obrovský dík patří Leoši Erbenovi z Hrabačova a jeho firmě Gentiana, který nám tiskne Vesmírného posla a chce za to jediné. Abychom objevili nějakou černou díru a pojmenovali ji po něm. Náš dík patří také tiskárně V&H Print Hlávko z Nového Města nad Metují za v(n)esmírnou vstřícnost při tisku letáků s mapou modelu. Liboru Velartovi z Kostelce děkujeme za všechno, co pro nás vykoval a svařil k planetárnímu modelu. Ředitelce jičínské průmyslovky Aleně Žalské za to, že se mohlo kovat ve školní kovárně. Jaroslavu Heršálkovi z Vitiněvsi děkujeme za pomoc se vším nerezovým a za to, že s ním můžeme koukat po hvězdách. Tomáši Trčovi z Nemyčevsi patří dík za to, že nám vyrobil lavice a za vstřícnost k dalším našim truhlářským výmyslům. Obci Jičíněves a Radku Lainovi z kopidlenské firmy BENKO děkujeme za dřevo na lavičky. Davidu Havránkovi z Vitiněvsi díky za vypálení našeho loga ke Slunci. Jaroslavu Zachovalovi ze Slatin za to, že nám pomohl betonovat sloupky. Obcím Jičíněves, Staré Místo, Vitiněves, Nemyčeves, Kostelec a Chyjice děkujeme za to, že nás v tom nenechali a dostali jsme od nich peníze. Svazku obcí Mariánská zahrada za totéž. Jiřímu Wildovi z Jičína děkujeme za to, že jsme mohli strávit noc před letním slunovratem na Valdické bráně a pozorovat z ní východ Slunce. Jiřímu Vydrovi, kastelánu Valdštejnské lodžie, díky za to, že nám poskytl azyl při pozorování východu Slunce při zimním slunovratu. Marcele Franzové z Podkrkonošské uzeniny patří díky za to, že jsme po vesmírném cyklovýletě nezůstali o hladu, ale měli jsme na ohýnku co opékat. Děkujeme Bobu Švihovi z hvězdárny v Jičíně, díky němuž jsme mohli pozorovat na podzim hvězdnou oblohu. Stejně tak Lence Vackové z jičínského K-klubu a Davidu Vališkovi z hvězdárny za to, že jsme tam mohli strávit celou noc. Děkujeme našim příznivcům, kteří nám fandí, zejména pak Jiřině Bendové z Jičíněvsi. Nakonec jsme vděční dvěma našim předním astrofyzikům, Evě Markové a Jiřímu Grygarovi, že nás přijeli podpořit v našem vesmírném bádání. A také Michalu Malátnému za to, že sdílel naše nadšení a obohatil Vesmírnou slavnost. Děkujeme. Darina Šindlářová, Lukáš Bílek
