Ladislava Babková Cestování Pobaltím Putová ní Pobáltí m

Ladislava Babková

Cestování Pobaltím 2012

Putování Pobáltím Už vím, proč jsem si letos zvolila poznávací zájezd s názvem Putování Pobaltím. Musím se vám přiznat, že jsem měla dluh v četbě. Dosud jsem nečetla Sienkiewiczovy Křižáky. Horlivě jsem se dala do čtení a pochopila jsem, že není lepší kniha, chci – li porozumět historii Litvy. Shodou okolností k mému rozhodnutí přispěla i návštěva výstavy „Europa Jagellonica“ ( byla skvělá, velkolepá obsahem i rozsahem, takovou už těžko někdy uvidím) v Kutné Hoře. K mému překvapení jsem se dozvěděla, že Jagellonci nebyli Poláci, ale Litevci, jak rozsáhlé území zaujímala Polsko – litevská unie a jak málo o ní vím. Pěkně jsem se zastyděla, a to jsem měla vždycky ve škole dějepis ráda. Musím to napravit. Honem sehnat bedeckry a dohnat neznalosti, zorientovat se na mapě a také zjistit, jakou měnu budu potřebovat. Je 3. srpna 2012 po jednadvacáté hodině. Nasedáme s Ivou na stanici Metra Stodůlky do autobusu. Stanice, nyní opuštěná, mizí v dáli, autobus nabírá kurz směr Brno a Český Těšín. Zaujímáme „svá“ místa, která se nám na několik dnů stanou svým způsobem domovem. Hranice do Polska přejíždíme za tmy. Spaní chatrné – však to znáte – už jste jistě několikrát vyjížděli ve večerních hodinách za poznáním s některou naší cestovkou. Navzdory jistému nepohodlí plni očekávání. Ráno mlhavé, polští policisté v husté mlze se svítilnou v ruce dirigují odkloněnou dopravu na Varšavu. Měli můj obdiv, samé výkopy… Jak vypadal přejezd Polskem? Nejdříve dálnice orámované lesy, pak kilometry a kilometry dálnice rozestavěné – mosty, železobetonové konstrukce, bagry, technika a lidé, co jí vládnou. Budou nás provázet celou cestu. Varšavou jsme jen projeli. Velké a široké bulváry, jeden z nich připomíná berlínskou třídu Unten der Linden. Dále krajina s nálety převážně listnatých stromů, ale i množstvím borovic a bříz, vše malebně promícháno, tu a tam jedinec – ztepilý modřín jako solitér. Autobusy, auta, motorky, nekonečně ubíhající kilometry, přemísťování s různými cíli. Jakýsi pocit klidu dodávají střídající se pastviny se stády krav, tu zase koní, jinde celé shluky čápů nebo jen dvojice či jedinec. Lány většinou už sklizeného obilí, políčka, krajnice lemovaná čekankou, dojemně krásně bleděmodrou. Utkvěl mi v paměti tento obraz: v popředí čekankové políčko, v jeho sousedství světle žlutý (barva jako by zesvětlala od slunce) oves, za nimi louky a v pozadí, už třetím plánu, skupina stromů. A ty kapličky! Každá jiná a všechny krásné a opečovávané. Se stuhami, cihlová, jiná zase modře natřená – kříž, Pán ježíš i podstavec z jedné vody načisto. Stavby bílé kombinované s cihlami, kostely, jeden z nich moderní, ale předimenzovaný vzhledem k obci, kde stál; navíc nikdo kolem něj neposekal ani trávu a bodláčí. I větrné elektrárny jsme tu a tam potkali.

1

Ladislava Babková


Litvá 1 První setkání s Litvou: zastávka na hranici, výměna peněz. Dva domy připomínající celnice sovětských časů. Co nás čeká? Myslím, že tato otázka napadla více účastníků zájezdu. Ukládám si litevskou měnu, z desetilatové bankovky na mne hledí dva sliční mládenci v uniformě – ano, znám je, jsou to Darius a Girénas. Oba bojovali v I. světové válce na straně spojenců a naučili se létat. Darius byl ten odvážnější z dvojice a také podnikavější. Dlouhá léta snil o nepřetržitém letu z New Yorku do Kaunasu. Z Gerénase učinil druhého pilota a podařilo se jim koupit použité letadlo s přispěním americké litevské komunity. Vysněný let se uskutečnil v červenci roku 1933. Odvážnou cestu odstartovali 15. července a za dva dny se zřítili do hustého lesa ve Východním Prusku. Stali se národními hrdiny, lidé se se smutkem loučili s jejich nabalzamovanými těly. Se sovětskou mocí přišla změna, těla pro ně nepohodlných hrdinů byla odklízena do skladiště. Po získání nezávislosti jim byla navrácena důstojnost, a tak se dostali na bankovku. I stadion je po nich pojmenován. Pokračujeme v cestě, míříme do Kaunasu, druhého největšího města Litvy. Mění se typ výstavby, objevují se domy se štíty, sloupy vysokého napětí. Kdybychom v tomto okamžiku zmáčkli spoušť fotoaparátu, vznášeli by se na snímku tři rogalisté, stál by tu kostelík z cihel, bílá špička pole s balíky slámy, vepředu černobílá kráva. Nadýchané mráčky jak ze šlehačky by pluly na bleděmodrém nebi v pozadí. Kamera by jela dál, vzala by pole plné černobílých ptáčků. Protože nás celou cestu provází čápi a vždycky oživí pohled z autobusu, přidám o nich několik údajů. Celá jedna třetina evropské populace bílých čápů se nachází právě v Litvě. Nalézá se tu i 500 párů čápů černých ( v jiném zdroji píší šedivých). Ti se vyskytují vzácně, ukryti v lesích. Čápi mají mimořádný orientační smysl. Litevští hospodáři je milují. Připravují pro jejich hnízda kola a sloupy, aby se k nim vrátili.

Kaunas První vnímání Kaunasu: Ocitáme se na druhém břehu řeky, odkud se naskytl pohled na cihlový, tmavě červený kostel svatého Vytautase. A právě teď mu vdechla poezii dvojice , ještě před chvílí snoubenců a nyní již manželů, ona – nevěsta v krásných bílých šatech, a on, vyvolený, v tmavém obleku, si řekli ano. Ať jim vyjdou všechny plány a provází je štěstí. Most nás spojí s druhým břehem a za chvíli se ubytujeme v hotelu typu Park in. Hned po příjezdu vycházíme na průzkumnou cestu do města v dobré víře určitého náskoku, zejména co se týče fotografování, před zítřejší komentovanou procházkou s naší průvodkyní.

2

Ladislava Babková


Nejblíže našemu hotelu stojí Vojenské muzeum, šedivá hranatá stavba, představující modernistickou meziválečnou výstavbu. Funguje též jako památník litevských hrdinů – pilotů, o nich už byla řeč, Dariuse a Girénase. Můžeme zde vidět jejich fotografie, oblečení i zbytky roztříštěného letadla. Je sobota, odpoledne se kloní k večeru; je zavřeno, nikde ani živáčka. Pár kluků lelkuje v přilehlém prostranství. My se snažíme dostat do hledáčku ženskou postavu stojící na vysokém podstavci a obklopenou korunou vzrostlého stromu. Zosobňuje vítězství a úctu k padlým v bojích. Tváří je obrácena k věčnému plameni hořícímu mezi dřevěnými kříži, tak typickými pro Litvu. Všemu přihlíží řada bust významných Litevců. Jen kousek odtud nalevo míjíme kaunaskou univerzitu - jak jinak – na průčelí ji zdobí kromě názvu samotný velkokníže Vytautas. Touto klidnou částí města jsme vešly do parku, abychom pohlédly do tváře chrabrému, mužnému a odvážnému Vytautasovi, velkoknížeti litevskému, a vyjádřily mu patřičnou úctu a obdiv, víme, jak udatně bojoval v bitvě u Grunwaldu. Bohužel ne v tváří v tvář, nejde o cestování časem. To nám spíš zprostředkoval H. Sienkiewicz v Křižácích. Mistrným zpracováním všech dostupných materiálů se mu podařilo vytvořit živý obraz 15. století v Polsku a v Litvě. Znovu si uvědomujeme, co znamenala rytířská čest a přijetí křesťanství a na druhé straně praktiky křižáků, co vše se dělo v Polsku a v Litvě ve jménu šíření křesťanství. Neopakovatelnou atmosféru měla ulička plná předzahrádek, které si okupovaly pro toto odpoledne celé rodiny s dětmi, dokonce i se sítí na košíkovou. Počkáme si, zda se octne míč v koši. Prošel. „Gól!“ Tu zase skupina muzikantů, maminky s kočárky, všichni si užívají slunného sobotního odpoledne. Srpen je zde posledním letním měsícem. Bazilika sv. Petra a Pavla je dnes zavřená, uvidíme zítra. Před námi se otevřelo Radniční náměstí s Bílou labutí. Ne, nejsme v Praze, nejedná se o známý obchodní dům Na Poříčí, ale o radnici, i když připomíná svým vzhledem spíš kostel, celkovým tvarem, vysokým průčelím a bílou barvou zase labut´. „Stavba spojuje barokní a klasicistní prvky,“ konstatuje Iva. V blízkosti radnice jsme posbíraly na památku lístečky růží, vypadaly jako živé, růžové, bílé, červené. Byly látkové, rozhazují je zde, aby připomněly dnešní svatbu. Park u staré prezidentské rezidence poskytuje stín stromů, posezení na lavičkách. Prezidenty připomínají pěkně vyvedené sochy tří mužů: jeden stojící s cylindrem na hlavě, druhý sedí – připomíná pojetím A. Lincolna, a třetí opět stojí. Když jsme u těch přirovnání, z dálky připomíná robustního W. Churchila. Láká nás najít Umělecké muzeum M. K. Čiurlionise, proto šplháme do vyšších pater města, ale bezúspěšně, budovu jsme nenašly, liduprázdné ulice působily tísnivým dojmem, rovněž tak prázdné domy, které opustily ruské rodiny, a nepřívětivé průjezdy v nastávajícím večeru. Škoda, moc jsme si přály alespoň postát u budovy, kde jsou vystaveny obrazy tohoto univerzálního litevského umělce. Bohužel jsme vzdaly i kostel Vzkříšení Krista. Jedinou náplastí může být zakoupený pohled a fotografie pořízená z hotelu. Ze zeleně vyrůstá bílá stavba a její štíhlá vysoká věž zakončená křížem. Nechce se uvěřit, že tento skvost architektury z 30. let 20. století sloužil za sovětské vlády jako továrna na výrobu radiopřijímačů. Dnes už víme, že jsme se k němu mohly dostat pohodlně výtahem fungujícím blízko našeho hotelu.

3

Ladislava Babková


První noc v hotelu Park in v Kaunasu. Co si přát víc? Pěkný pokoj, ráno bohatá snídaně připomínající lukulské hody. Komentovaná procházka s paní průvodkyní začíná u kostela svatého archanděla Michaela dominujícího náměstí Nezávislosti. Byl postaven na konci 19. století v neobyzantském slohu pro místní vojenskou posádku. Původně pravoslavný svatostánek za I. světové války sloužil protestanským německým vojákům, poté zase katolíkům litevským. Za sovětské okupace zde byla zřízena umělecká galerie. Včera večer jsme zde zakončily svou procházku. Už se stmívalo, byl zde klid, na schodech seděly dvě místní dívky, z dětského koutku s pískem a houpačkami odcházel poslední tatínek se svou ratolestí, ze dveří restaurace vyhlédl číšník, zda nepřichází další host. Dnes je neděle, vstupní dveře jsou otevřené. Vnitřek kostela nás překvapil. Moderně pojatý oltář je ozdoben postavou archanděla Michaela, pozornost upoutá křížová cesta a přímo si ji vynutí postranní oltář na pravé straně od hlavní lodi s mistrovskou dřevořezbou sedícího trpícího Krista v životní velikosti. Mohly jsme zde zhlédnout i malou výstavku obrazů malíře Vytautase Tamolienese (1955 – 2009). Líbily se mi. I fotografie vyšly. Pro zajímavost: chrám je nyní katolický. V blízkosti kostela jsme při včerejší procházce objevily sochu ležícího muže, připomínala levitaci a jakési poselství z jiné planety. Odkud se zde vzala? To už se nedozvíme. Možná čeká na odborný zásah restaurátora, nebo ji chtějí někam přemístit. A ta zajímavě řešená budova s několika trakty, před níž stojí socha mladého muže, zcela obnaženého, s vavřínovým věncem na hlavě? Dozvídáme se, že jde o Galerii umění Mykolase Žilinskase. Může se pochlubit nejen obrazem P. P. Rubense Ukřižování a portrétem dívky od G. Courbeta, ale i neobyčejně zajímavou sbírkou užitého umění z celého světa. Ještě k té soše před galerií. Pro místní obyvatele je prý zdrojem pohoršení. Pojďte s námi do aleje Svobody . Tvoří ji dvě řady lip, zdobí ji květiny, měří 1,7 km. Projdeme ji celou. Co všechno můžeme vidět? Nejdříve budovu Hudebního divadla se světle žlutou fasádou obklopenou pěkným parčíkem. V jeho zeleni jsou rozestavěny busty litevských hudebních velikánů. To si pište, že jsem je oběhla všechny, jednu po druhé. Ale ani na jedné nebylo jméno M.K. Čiurlionise. Jak je to možné? Takový velikán. Ulovila jsem snímek jednoho z nich, vymykající se pojetím, zato beze jména. Nevím, komu obličej patří. Iva zatím fotí ukázku současné architektury pro své studenty. Zastavujeme se u památníku Romana Kalandy, studenta dějin umění, který se v devatenácti letech – podobně jako náš Jan Palach – upálil na protest proti sovětské okupaci. Míjíme pomník , s něhož na nás shlíží velkokníže Vytautas, i nám známý parčík s prezidentskou rezidencí a dostáváme se do baziliky sv. Petra a Pavla, protože se dnes do ní otevřely dveře. Ani se nedivíme, že je kostel plný zbožných farníků, vždyť jsme potkávaly pěkně

4

Ladislava Babková


ustrojené starší i mladé ženy nebo páry. Ale doslova nás ohromil impozantně pojatý oltář se čtyřmi bílými sochami svatých a týmž způsobem pojatý i hlavní oltář s Kristem na kříži s plačící Pannou Marií. Nad ním ještě výše výjev tvořený skupinou soch, možná nanebevstoupení. Do paměti se vryl obraz symbolisticky pojaté mladé dívky, asi svaté. Teď už se před námi otevírá Radniční náměstí. Vítají nás INFORMACE s propagačními materiály, ratuša (radnice) s bělostným dlouhým krkem. V ní se nejen oddává, nachází se zde i Keramické muzeum, nalevo od ní masívní pomník Jonase Mačiulise Maironise. V domě za ním, kde žil, se nachází Muzeum litevské literatury. Dvě věže mohutného průčelí patří baroknímu kostelu sv. Františka Xaverského, navráceného jezuitům. Ještě malá odbočka k architektonickému skvostu pozdní gotiky – Perkunasovu domu (název od Perkuna, pohanského boha hromu). Ani nevíte, pane Benedikte Rejte, jakou radost pociťujeme, když slyšíme, že to krajkoví z cihel na průčelí jste stvořil Vy! A což teprve, až uslyší Kaunasští, že jste v Praze exceloval slavným Vladislavským sálem, největším ve městě! Tento dům stojí v těsné blízkosti kostela sv. Vytautase, postaveného též v gotickém slohu využívajícího cihel jako stavební materiál. Vytautas ho dal postavit jako poděkování za to, že mu Panna Maria zachránila v boji život. Těší mě tato informace. Pádíme na hradby. Původní hrad byl postaven na konci 13. století jako základna proti Řádu německých rytířů. Tvrz byla v průběhu staletí zničena a přestavována. Je odtud nádherný pohled na soutok řeky Neris s Němenem a pěkný pohled na prastarý kostel sv. Jiří. To už nabíhají poslední minuty do odjezdu. Tak jenom telegraficky o kostelu sv. Jiří: skličující dojem z poškozených obrazů křížové cesty, i když zarámovaných, na klenbě jakási vybledlá modř nebe s hvězdičkami, je cítit zatuchlina z nevětraného prostoru. Letíme k autobusu. Nejsme poslední!!

Skanzen Rumšiskés Do skanzenu nás zve krásná dřevěná brána, po stranách pokladna a suvenýry. Schody nás dovedly k mostu a plánu celého skanzenu. Dozvídáme se, že jsou zde zastoupeny čtyři oblasti Litvy, stavby shromážděné z celé země. Skanzen je položen u Kaunaského moře – Kaunaské přehrady. Kocháme se pohledem na jeho klidnou hladinu, vtom připlul výletní parník a klid je tatam. Hrne se z něho početná skupina ruských návštěvníků.Naše dojmy? Zastavujeme se u žemajtiské chaloupky s plůtkem z proutí, nahlédly do světnice připomínající spíš měšťanský než vesnický způsob života. Vyřezávaný nábytek včetně držáku na ručníky, řada fotografií, háčkovaný ubrus na stole, v ložnici nastlané peřiny na posteli přikryté dekou. Z pod ní vykukuje bílá krajka, na peřině polštáře s háčkovanou vložkou. V kuchyni pec, nádobí měděné i kameninové. Vařečky a ostatní věci do kuchyně vyrobil ze dřeva hospodář. Že dříve domácnost musela být soběstačná, slyšíme i v našich skanzenech. Chaloupkou provázela návštěvníky paní ustrojená v dobovém kroji, jinde zase průvodkyně seděla na lavičce a pletla nebo háčkovala očekávajíc zvědavé návštěvníky. V některých chalupách se předváděla různá

5

Ladislava Babková


řemesla, např. výroba dřeváků, tkaní, soustružení. Dostaly jsme se na náves s dvěma řadami domků, kostelem a sloupkem se svatým Floriánkem, ochráncem hasičů. Co kdyby hořelo! V jednom domku se nacházelo knihkupectví. Nemohly jsme ho minout. Iva se před krámkem chvíli přehrabovala v krabici a představte si, že našla kolekci básnických sbírek našich autorů, jen jejich jména s přidanou koncovkou zněla poněkud zvláštně: Hrubínos, Nezvalos, Wolkeros… To potěší. Pokračovaly jsme po okruhu, procházely i lesem poskytujícím stín, fotografovaly další chaloupky – detaily okenic, vyřezávaná boží muka, včelí úly. Okouzlila nás chaloupka se žlutí květů v předzahrádce se vzrostlým stromem a lavičkou k posezení. I větrný mlýn byl v dohledu. Daly jsme však přednost kostelíku, k němuž vedla půvabná boží muka s obrázkem Poslední večeře Páně z jedné strany, z druhé na nás hleděli andělé. Kostelík v sobě uchovává dřevěné sloupy s kříži umně vyřezávanými svými tvůrci. Oktogenní stavba stojí uprostřed svěže zeleného trávníku obklopeného zdí. Pod břízkami sedí mladá žena a plete z čerstvého lnu věnečky. Určitě to byla ona, kdo ozdobil v kostelíku dvě řady lavic červenými jiřinami s bílými pentlemi. Onu ženu jsem vyfotografovala, rozostření způsobilo, že se snímek změnil v téměř impresionisticky laděný obraz. Škoda, že tuto ženu nepotkal některý z malířů konce 19. století. Určitě by obraz visel v některé z galerií. Umím si ho představit. Musíme pomýšlet na návrat. Časový limit se krátí. Neúprosně. Návštěvu tohoto skanzenu mi bude doma připomínat džbáneček s nápisem Rumšiškés.

Klaipéda Ze skanzenu odjíždíme do Klaipédy, jediného litevského námořního přístavu s 200 000 obyvateli. Překvapilo nás, jak rušně žije, co je zde lidí v ulicích. Mladí i staří, rodiny s dětmi, maminky s kočárky, kluci na kolech. Město si totiž stále užívá 760. výročí svého založení; kdo neodjel z města na víkend, je v parku a prochází okolo nekonečné řady stánků nabízejících nepřeberné množství lákadel pro děti i dospělé od hraček, výrobků z kůže, dřeva i kovů až po pití a občerstvení. A ta vůně z opékajících se klobás a jiných dobrot! Zamíchaly jsme se s Ivou mezi místní, vyfotografovaly sochu rybáře a původní cihlové domy odrážející se na hladině řeky před západem slunce. Došly jsme až k přístavišti. Z přístavu trčely převážně zelené a žluté konstrukce a výsuvná ramena jeřábů čekajících na náklad. Jen dva mohutné jeřáby natřené namodro narušovaly barevnou jednolitost. Právě připlula loď. Nevěřila bych, jaké množství lidí dokáže nabrat a přepravit. Jsme ubytováni v moderním komplexu budov hotelu ABERTON KLAIPEDA. Po večeři z našich zásob chceme objevit něco z doporučených památek. Máme štěstí. Nedaleko stojí jedna z nich, budova hlavní pošty postavená z cihel v novogotickém slohu. Silně připomíná zemskou porodnici u Apolináře od geniálního stavitele a mecenáše Josefa Hlávky. Ozvláštňují ji zelené chrliče na střeše. Na

6

Ladislava Babková


jiné fasádě si říkala o foto čtveřice složená ze dvou dívek nesoucích klasy a dvou fešáků s kloboukem na hlavě a jakousi sekyrkou za pasem. Čistě bílé na šedé barvě fasády domu, který kdysi sloužil námořníkům, se pěkně vyjímají a poslouží jako materiál pro Iviny uměnímilovné studenty.

Kurská kosa – Hora čarodějnic Ráno před devátou odjíždíme trajektem na Kurskou kosu. Po necelých deseti minutách vyjíždí autobus z trajektu, aby pokračoval za vytčeným cílem. Jedeme samou zelení – obklopeni borovicemi, smíšenými porosty, za nimiž probleskuje stříbrná hladina moře a letí v malebných sinusoidách ptáci. Vystupujeme v upravené obci Juokranté, abychom prošly Horu čarodějnic. Těšíme se na setkání s pohádkovými hrdiny z národního folkloru. Jak se sem dostali? Díky dobrému nápadu aktivního lesníka se v roce 1979 zde poprvé setkali umělci – řezbáři, a vytvořili zde první dřevěná vtělení pohádek a legend. Setkání se ještě zopakovalo dvakrát a vzniklo více než 80 dubových soch. Vzdáleně mi tento čin připomněl nápad sochaře Vladimíra Preclíka vytvořit u Kuksu monumentální křížovou cestu. Na jejím uskutečnění se podílela víc než desítka sochařů. Lesní stezku oživují čarodějnice, čerti, hadi, rybáři i král, tu zase věrná žena se svítilnou čeká na svého muže, ptáček, lavičky, houpačka, skupina hudebníků hrající do tance mladé dvojici. Škoda, že procházka lesem končí, jako bychom figurovaly v nějakém pohádkovém filmu, ožily všechny ty postavy z pohádek, dostaly podobu. Jako bychom odhalily samotnou duši země, kterou jsme se rozhodly navštívit. Autobus nás odveze jen o kousek dál, čeká nás Kurská kosa a nové dojmy.

Kurská kosa Srpek mezi Klaipédou a Kaliningradem, zcela jedinečný přírodní fenomén. Je to písečný most až 4km široký a na jihozápadě zúžený na pouhých 500 m, dlouhý 98 km. Tento kus země patřil k Východnímu Prusku, po II. světové válce SSSR, po vyhlášení samostatnosti Litvy severní část Litvě, jižní Rusku. Nechtěla bych unavovat výkladem, jak k tomuto jevu došlo, ale vzhledem k jeho jedinečnosti se o to pokusím. Nejen stručně, ale také srozumitelně. Po svém vzniku asi před šesti tisíci lety byl tento obloukovitě prohnutý val dlouhý čas pouze písečnou výspou v Baltském moři. V pohyblivých dunách se dokázalo udržet jen několik nejodolnějších druhů rostlin a živočichů. Trvalo nesmírně dlouho, než kořeny borovic díky změněným klimatickým podmínkám (teplo, vlhko) zpevnily písek natolik, že se na něm začala vytvářet tenoučká vrstva půdy. Tehdy se zde usadili natrvalo lidé a vznikaly rybářské vesničky. Kosa poskytovala obživu – moře plné ryb, lesy poskytovaly stavební materiál i topivo. Říká se všeho do času. Platí to i zde. Lidé les postupně vykáceli, písky nespoutané kořeny stromů se daly opět do pohybu. Postupně si vyžádaly vysokou daň, pod jejich nánosem mizely celé vesnice, pole, přístavy. Příručky se v počtu zmizelých vesnic rozcházejí, jisté je, že jich byly desítky.

7

Ladislava Babková


Z kdysi hustě zalidněné Kurské kosy zůstaly na litevské části jen čtyři vesnice. Ta největší, nejznámější a nejnavštěvovanější se jmenuje Nida. A zde se právě nacházíme a budeme zde obdivovat jedny z posledních pohyblivých písků. Zatím procházíme od parkoviště rybářskou vesnicí s malebnými domky se zahrádkami plnými květin. Domky, na nichž nesmí chybět šmolkově modrá barva (dodává jim jedinečnost), připomínají naše roubenky v Českém ráji nebo na Vysočině. Všimla jsem si, že na některých střechách stojí jakási barevná korouhvička. Ukazatel nebo upoutávka? Chyba lávky. Pro odpověď jsem se musela vrátit do historie. Postupně si každá z vesnic vytvořila svůj vlastní znak, erb vyřezaný do dřeva vyvedený v barvách. Ty zdobily vrcholky lodních stožárů. Teď už víte, odkud se do nidských zahrádek a na střechy domů dostaly. Došly jsme až na konec vsi, po levé straně se zakusuje do pevniny Baltik a my se pomalu přibližujeme k dřevěným schodům obklopeným porostem travin a možná i maliníku a čím dál výš i nějakými stromy z náletu.

Duna Ještě se na schodech ohlédneme. Zpětný pohled patří probleskující se hladině moře. A už jsme nahoře u 50 m vysoké písečné duny. A ten pohled – široko daleko písek, klidná okrově žlutavá barva s nádechem šedé, spontánně vysemeněné drobné byliny a traviny, vpravo ostrovy stromů. Každý jedinec z naší výpravy si jako by soukromě vstřebával dojmy z tohoto setkání, bez výkladu. Průvodce německé výpravy ani zde nepřerušil výklad. Vraťme se ještě k řešení problému spojenému s tímto jedinečným přírodním fenoménem. Lidé si uvědomili, že proces, který nastal, je důsledek odlesnění. Proto v rámci prvního mezinárodního ekologického programu na záchranu ohroženého území byla na Kurské kose zahájena výsadba stromů. V místě, kde se nacházíme, je vztyčen dvanáct metrů vysoký obelisk. V Egyptě by byl stoprocentně popsán hieroglyfy, zde nápisy připomínaly starogermánské runy. Stojí uprostřed slunečních hodin. Každá světová strana je charakterizována citátem. Opsala jsem si jeden z nich: „ Lucem demonstrant umbra“. V roce 1999 byl za mimořádně silné bouře obelisk povalen, jak si zde můžeme přečíst. Dnes je již vše uvedeno do původního stavu. Po sestupu jsme si s Ivou zuly boty a brouzdaly se jemným pískem a užívaly si blahodárně působícího Baltu a sluníčka. Byla to krásná odměna. V tu chvíli jsme ani nepomyslily na jantarový poklad, jemuž jsme byly tak blízko. Všude píší, že právě zde je jantaru nejvíc na světě. Spíš nás mrzelo, že nezbyl čas na vykoupání. Nabídka tak mimořádně teplého Baltského moře byla opravdu lákavá. Honem boty, vyfotografovat domečky. Cestou k duně jsem zjistila nějakou závadu na foťáku - zákon schválnosti. Odstranila mi ji hodná paní Světlana, naše milá sousedka v autobuse a náš technický poradce. Nyní ve spěchu budou určitě chybět špičky štítů, už to vidím. Největší trofejí z místního INFA je pěkná mapa Kurské kosy. Protože Pobaltí a jantar jedno jsou a určitě nikdo z nás neodolá zdejší nabídce, něco si o jantaru povíme. Už někdo napsal: Zářivě zlatý jako zhmotnělý sluneční paprsek, zlatavě průzračný jako med, rudohnědý jako staré víno i masívní a mléčně zakalený, ale vždycky křehký, lehký a snadno opracovatelný. Chce se věřit, že vznikl nějakým pohádkovým způsobem. Podle litevské lidové tradice

8

Ladislava Babková


jantar vznikl, když král bohů Perkunas odhalil, že Jurate, královna Baltského moře, má milostný poměr s obyčejným smrtelníkem, rybářem Kastytisem, a to přesto, že je manželkou boha vod Patrimpase. Perkunas obrátil svůj hněv proti Juretasině podmořskému paláci, který blesky rozmetal na kusy. Jeho zlaté úlomky se rozlétly na všechny strany a zasypaly celé pobřeží Baltského moře. Pochopitelně vědecká verze vysvětlující vznik jantaru zní odlišně. Není ale také marná. Jantar je podle ní pozdravem třetihor. To zní hezky. Vědci vyzkoumali, že jde o zkamenělou smůlu z přibližně padesát miliónů let starých hornin, které pokrývaly dnešní oblast Pobaltí a po dlouhou dobu se ukládaly na skandinávské straně Baltského moře. Tato ztuhlá pryskyřice pak byla vyplavena mořem na pobřeží Litvy, Lotyšska a Estonska. V současné době leží část jantaronosných modrých hlín na dně Baltského moře. Při velkých bouřích sahají hluboké vlny až ke dnu, zvedají lehkou pryskyřici a spolu s písky ji ukládají na jižních mořských březích. Největší množství se nachází na plážích nejvíce zanesených pískem – od Litvy přes Kaliningradskou oblast až k polskému Gdaňsku. Všechny pobaltské republiky získávají jantar průmyslvou těžbou. Takto získaný jantar se třídí podle velikosti, barvy, čirosti i tvaru; ty největší jantarové hroudy vystavují v muzeích. Ceněny jsou kousky s živočišnými a rostlinnými zbytky. Jantar se nejčastěji zpracovává na náhrdelníky a náramky, ale nápady šperkařů jsou nevyčerpatelné. Nejčistší kusy se někdy i fasetově brousí jako drahé kameny. Nabídka je opravdu bohatá. Každá žena si má z čeho vybrat, přitažlivá je barva náhrdelníků se škálou teplých barev od mléčné žluti až po hnědou. Po špercích z jantaru toužili faraoni, nalezly se ve výbavách mykénských a krétských vládců, Řekové a Římané dokázali zorganizovat jeho pravidelnou dopravu z Pobaltí. Římané využívali několika jantarových stezek, zejména té vedoucí od Visly na Odru a přes Moravu a Maďarsko do Jadranského přístavu Aquileia. Nedivme se, že i nás přitahuje úžasná nabídka. Prsten? Náramek? Ne, náhrdelník! Nebo celou kolekci? Když ne kolekci, alespoň náramek, když ho mohla mít už Kleopatra. Muzeum jantaru se nachází ve městě Palanga. Poblíž se nachází Birutin kopec, pojmenovaný po pohanské princezně Biruté. Příběh si budeme vyprávět ale až v Trakai. Víte, na co jsem myslela v autobuse? Na to, že neuvidím dům manželů Mannových. Spisovatel Thomas Mannn si oblíbil zdejší kraj, po tři roky zde žil, napsal zde román Josef a jeho bratři. Domek s rákosovou střechou slouží jako muzeum. Co nadělám!

Hora křížů Hodně jsme o ní slyšely, nikdo si nechce nechat ujít osobní setkání s tímto výjimečným místem. Tento uměle navršený kopec v rovině (výška pouhých 10 m) je skutečně vnímán jako hora. První kříže sem umístili ještě za carského Ruska. Víme, jak stateční byli Litevci za sovětské vlády, jak byly kříže ničeny, roztavovány, celý kopec vybagrován. Ale kříže byly znovu vztyčeny. Hora křížů, litevská Golgota se stala pro Litevce symbolem proti bezpráví, proti deportacím na Sibiř, proti zákazu psát a mluvit litevsky. Tím větší sílu a naději vyzařovala. Je vtělena do těch stovek křížů a růženců.

9

Ladislava Babková


Dnes k ní vede upravená cesta, nechybí prodejna suvenýrů, hlavně křížů, aby mohl poutník nebo turista přidat k tisícům jiných ten svůj s poděkováním, s prosbou. Poznáváme ono místo: spousta křížů různé velikosti; jednoduché dřevěné, jiné bohatě vyřezávané, železné, litinové, malé, velké, Pán Ježíš v nadživotní velikosti, Panna Maria, kříže s desítkami růženců, svaté obrázky, lístečky s přáním i ty děkovné. Středem vedou schody, které nás zavedou na vrchol, kříže nás však dovedou dál, pokračují dozadu směrem dolů a od středu vlevo i vpravo snad 15 m. Silný zážitek, síla víry a naděje. Z vrcholu hledíme na nový klášter františkánů vybudovaný z podnětu papeže Pavla Jana II. Dal najevo obdiv a vyslovil velký dík Litevcům za jejich sílu a statečnost ubránit Horu křížů. Blížíme se k východu. Stále zde sedí žena hrající na kanklés tklivé, teskné melodie, jako by chtěla vyzpívat všechen smutek, ponižování, zlo, jež se zde odehrálo, ale i vzkříšení. Jako by ožila jedna žena z Muchovy Slovanské epopeje.

10

Ladislava Babková


Lotyšško 1 Riga Nyní přejedeme do Lotyšska, směr Riga. Krajina, kterou projíždíme, působí opuštěně, plochy zarostlé, nekultivované. Předměstí nevzhledné, hlavní město signalizuje snad jen zvýšená frekvence aut z něho vyjíždějících. Chtěly jsme na Rigu udělat dojem, proto jsme si oblékly sukni na dopolední procházku. Z hotelu je jen kousek na most a z mostu se dá dobře fotografovat panorama města s pěkně vztyčenými věžemi kostelů; nejrobustnější z nich patří Dómu. Silný dojem zanechává pohled na šíři řeky Daugavy, lemované litinovým zábradlím mizícím někde v dáli. Umím si na chodníku představit manželský pár ze začátku 20. století. Ona v šatech s dlouhou sukní s honzíkem a vypasovaným živůtkem, vyčesanými vlasy, on ve vycházkovém obleku, na kvalitě látky nebylo třeba šetřit, vedle nich způsobně kráčí dceruška v šatečkách s volánky a pentlí ve vlasech, chlapeček v nezbytném námořnickém oblečku s obručí. Idyla jednoho odpoledne r. 1900. Než se vydáme na procházku městem, povězme si něco o historii města a přidejme očekávaná dobrozdání od průvodců. Riga byla založena v r. 1201 brémským biskupem Albertem von Buxhoveden. Přijel sem s dvaceti loděmi plnými křižáků s úkolem obrátit pohanské obyvatele Pobaltí na křesťanskou víru. Vybudovali zde opevněnou osadu schopnou odolávat náporu livonských a lotyšských kmenů. Začali sem zvát nové obyvatelstvo ze severní Evropy. Tak se stalo, že na dlouhých 600 let město ovládla německy mluvící elita. Díky své výhodné poloze se jako samostatné město mohla Riga připojit k velmi dobře prosperujícímu svazku hanzovních měst. Riga rychle bohatla především díky obchodu se dřevem, kožešinami a lnem. Zboží se dopravovalo na vorech po řece Daugavě a odtud loděmi do Evropy. Lodě ze všech německých hanzovních měst, z Anglie i Holandska tu nakládaly suroviny z východu a do Rigy na oplátku přivážely zboží a kulturní bohatství ze západu. Lotyšsky hovořícím obchodníků, ač byli bohatí, byl odepřen přístup mezi místní smetánku. To trvalo až do 80. let 18. století. S novými myšlenkami zvítězil protestantismus. S připojením k polsko – litevské unii S. Báthory plánuje rekatolizaci, poté je Riga základnou švédských vojsk a začátkem 18. století se Rigy zmocnil Petr Veliký. V 19. století se Riga stává kosmopolitním městem. S vypuknutím II. světové války vstoupila do Rigy německá vojska a následovalo vyhlazování židů. Poté následovala okupace sovětská. 1991 získalo Lotyšsko vytouženou svobodu. Hodně štěstí! Riga si je vědoma jedinečné nabídky řady secesních domů, jež projektovali renomovaní architekti jako M. Eisenstein, K. Pekšens, Mandelstammm, Laube a jiní, a je pyšná na svůj přívlastek „Paříž východu“. Právem je součástí kulturního dědictví UNESCO. Seznamuji vás s historií, protože jsem zklamána, že všechno z vytipovaných památek zdaleka neuvidíme. Leje jako z konve! Nejsme v pláštěnkách s kapucami ani k poznání. Nedá se ani fotografovat. A co teprve naše

11

Ladislava Babková


sukně! Dobře by nám bylo v holinkách. Pěkně se nám Riga odvděčila! Průvodkyně nás vede kolem hradu, dnes sídla prezidenta, do architektonicky ucelené uličky s půvabnými domy s restauracemi. V době svátků zde prý vytvoří dlouhatánský stůl přímo na ulici, pokladou ho ubrusy a návštěvníkům naservírují chutné pokrmy (jídla jsou zde vysoce kalorická) a samozřejmě i dobrý mok. Ulička Tornu končí Prašnou věží – Muzeem války. Takže se stalo, že nevím, jak vypadá uvnitř Dóm, památka číslo jedna. Prý se v něm nachází 30 oltářů, největší varhany na světě a sloupy se znaky významných rodů. Bez lístku nás tam nepustili, v pokladně ještě nikdo nebyl. Přes sklo dveří z temných stěn probleskovalo zlato bohatě vyřezávaných rámů. Tak alespoň zvnějšku: Fasáda je zčásti zakryta, opravuje se, ale přesto můžeme spatřit zajímavé cihlové vzory, renesanční štít, mohutnou cibulovitou barokní zvonici. Tu zvonici jedna spisovatelka přirovnala k obrácené čajové konvici. Spásnou náruč otevřel pravoslavný soubor Narození Krista s pěti kopulemi postavený v neobyzantském slohu. Za sovětské éry sloužil jiné bohulibé činnosti, bylo zde planetárium a také restaurace. Přece kvůli počasí nevzdáme Radniční náměstí! Jako magnet mě přitahovaly na obálce Průvodce právě dvě stavby Domu Černohlavců, nádherné cihlové stavby ve stylu holandské renesance. Úžasné! Představte si, že stojí na svém místě navzdory tomu, že byl poničen německými bombami a sovětskými vojáky srovnán se zemí. K 800. výročí založení města byla vystavěna za šest let znovu. Zajímavá je jeho asymetrie a předsazení pravé budovy proti levé směrem do náměstí. Nemůžeme se vynadívat na velkolepý stupňovitý štít s řadou oken a výklenků ozdobených sochami a také znaky hanzovních měst. Vstupní bránu střeží zprava svatý Mořic, římský světec a bojovník severoafrického původu, napravo zase Panna Marie poskytuje ochranu a milost. Přitahují k sobě pozornost výraznými barvami. Jsem tak okouzlena, že jsem zapomněla i na déšť. Dům využívali členové společenstva Černých hlav, mladých svobodných obchodníků z ciziny. Slavnostní sál je prý mimořádně krásný, ale mě fascinují jména těch, kteří ho navštívili: Petr Veliký, císař Vilém, z hudebníků R. Wagner, H. Berlioz, F. List. Několik snímků od radnice (stále prší, tady jsme chráněni) tak, aby byl v záběru i sličný Bruncvík, náš téměř důvěrně známý věrně střežící v Praze Karlův most. Mimochodem i tu radnici k výročí města zrekonstruovali. V dešti chvátáme ještě s průvodkyní k pomníku Svobody. Vytouženou svobodu Lotyšska symbolizuje štíhlá dívka v zelených šatech se zlatým páskem stojící na vysokém podstavci. Nad hlavou drží tři zlaté hvězdy, které představují tři historické země: Vidzeme, Kurzeme, Latgele. Památník patří ke kultovním národním místům, tak jako náš Svatý Václav na Václavském náměstí v Praze je jakýmsi „oltářem“ země. U „Mildy“, jak ji Lotyši nazývají, se zrodila jejich svoboda. Jeli jsme sem za pověstnou rižskou secesí, kvůli dešti jsme ji

12

Ladislava Babková


systematicky nezmapovali. Pro nás je přitažlivý zvláště eklekticismus, protože spojuje cizorodé prvky různých stylů. Vyznačuje se štuky s ornamentálními liniemi, dívčími hlavami, sfingami, celými postavami, zvířaty či bájnými postavami i okřídlenými netvory. Jiní se realizují spíše stavbami s vertikálními liniemi. Škoda. Iva měla sto chutí si některý detail načrtnout, ale zase ten čas. Třikrát běda, příliš pozdě jsme se přiblížily s Ivou Galerii s Rozentalsovými obrazy. Tolik jsme je chtěly vidět. Nezbývá než si je najít na internetu a v klidu domova zažít. Vidět je autenticky na místě, kde žil, je jiné. Nebojte se, o Tři bratry ani Kočičí dům jsme nepřišly! Ještě jeden večer jsme se do Rigy vrátily, abychom zde přespaly. Dosprintovaly jsme na kýžená místa, vše vyfotografovaly, neboť n e p r š e l o. Tři bratři jsou tři sousedící domy. Nejstarší z nich, ten bílý se stupňovitým štítem, pochází z 15. století, další dva jsou mladší. Ke Kočičímu domu se váže legenda. Kočky dal umístit na svůj dům majetný obchodník rozzlobený na arogantní chování Velkého cechu. Ovšem tak, že na Velký cechovní dům vystrkovaly své pozadí. Jak dopadlo soudní líčení nevím, ale kočky na svém místě zůstaly. Mám je vyfotografované, ale v té večerní euforii jen ty kočky, ne ten dům. Ani nevím, jestli jsme měly čas povečeřet, ale spaly jsme výborně.

13

Ladislava Babková


Vylet do Helšink No a mávnutím kouzelného proutku jsme přespali v Tallinu. Probouzíme se do rána ne příliš vlídného, všude louže, ale neprší! V půl sedmé ráno odcházíme na trajekt SUPERSTAR. Po překonání dlouhatánského koridoru se usadíme v části, kde vysílá televize přenos z londýnské olympiády. Samozřejmě fandíme našim sportovcům. Zvědavost nám nedala, vypravily jsme se s Ivou na palubu. Mraky nad hlavou, pršelo, foukal vítr. Br! Honem zpátky do tepla. Snad nebude pršet jako v Rize. Jsme na místě, vítá nás silueta Helsink. Svižnou chůzí se řítíme do středu města - do starého přístavu, až ke kašně s mladou obnaženou dívkou obklopenou čtyřmi lachtany. Tváří se, že nemá nic společného s vodou, kterou nás lachtani postříkali. Mimochodem – bylo to příjemné. Původně to byla kašna pana Havis Amanda. Na toho pána si už nikdo nevzpomene, ale stalo se, že jeho jméno přešlo na samotnou dívku a ta se stala určitým symbolem města. Obejdeme tržnici, na schodech něco málo pojíme, Iva se dělí s rackem. Cvak! Překvapím ji momentkou. Stánky v přístavu nabízí maliny, jahody, borůvky, bělavé hlavy květáků, gigantické hrachové lusky, různé druhy rajčat, pěkně tmavé a velké turecké třešně, cibuli, okurky, a protože jsme v přístavu, ryby. Jinde zase květiny. První seznámení s architektem Engelem nám zprostředkoval přímo zde na Tržním náměstí jednoduchý žulový obelisk se zlatou orlicí vztyčený na památku návštěvy cara Mikuláše I. a jeho choti v místě, kde hosté vystupovali na břeh z parníku. Za obeliskem je vidět Uspenská katedrála z červených cihel s několika zelenými kopulemi se zlatými kříži blyštícími se v dopadajících paprscích slunce. Zanedlouho k ní v houfu kráčíme. Katedrála stojí na skalnatém kopečku; je od ní pěkný pohled na město. Hemžení výprav, každý chce vidět vnitřek katedrály. Uprostřed ikonostas – samé zlato, v popředí obraz Bohorodičky, ten zase samé stříbro, po stranách obrazy. Odebíráme sena Senátní náměstí s dominující Bilou katedrálou obklopenou z jedné strany Vládním palácem a z druhé strany helsinskou univerzitou a knihovnou. Všechny stavby jsou dílem pana architekta Karla Ludwiga Engela (1778 – 1840). Univerzita s knihovnou patří k nejkrásnějším jeho výtvorům. Celé náměstí koncipoval jako klasicistní celek. Bílá katedrála s třemi modrozelenými kopulemi zdobenými množstvím zlatých hvězdiček stojí před námi. Pohlíží na nás s jistým odstupem, protože se k ní stoupá pokorně po vysokém širokém schodišti. Jistou přísnost a chlad jí dodává nejen barva, ale také samotný klasicistní styl. Tympanon je nesen šesti korintskými sloupy. Společně tvoří impozantní průčelí. Sochy zdobící fasádu byly osazeny až po dvaceti letech. Uvnitř převládá též bílá barva doplňovaná vždy jen zlatou. Oltáři umístěnému z boku dominuje obraz s názvem Kristus sejmut s kříže. Je usazen v klasicistním bílém rámu s typickými ozdobami empíru – zlatými věnečky, obdélníčky a dvěma anděly. Křtitelnice jednoduchého

14

Ladislava Babková

Cestování Pobaltím 2012 tvaru je též bílá se zlatým lemem. Bílé barvě zůstávají věrné i sochy Agricoly a Luthera v nadživotní velikosti. Strohost a až sterilní bělobu vyvažuje překrásný zlatý lustr a varhany proti oltáři. Zatím mlčí, až k nim usedne ředitel kůru, vdechne život jim a věřím, že i celé katedrále. Budovy univerzity, knihovny a vládního paláce s fasádami jemného odstínu žluti, též v klasicistním stylu, připomínajíci architekturu v Sant Petěrburku, působí příjemným dojmem, uklidňují. Pochopitelně nechybí ani tradičně pojatý neoklasicistní pomník cara Alexandra II.

Odtud nás paní průvodkyně dovedla ke Skalnímu chrámu (Temppeliaukio). Autorům – bratřím Timu a Tuomo Szomalainovým se podařilo svým vítězným návrhem vytvořit unikátní stavbu. Setkání s ní bylo pro všechny malým zázrakem. Zasadili kostel přímo do žulové skály, a to tak že do skály byl vystřelen kruhový otvor, jehož půdorys tvoří chrámovou loď. Skála nebyla úmyslně nijak opracována, pouze horní okraje jsou zpevněny vrstvou větších kamenů. Stavbu zastřešuje plochá kopule z mědi, světlo sem vpouští 180 oken paprskovitě se rozbíhajících od kopule ke skalním stěnám. Celková výška je 13 m. Vpředu oltář, vlevo varhany, za nimi jednoduchá hranatá kruchta. Usedáme do tmavě modrých lavic, myslíme na své blízké, modlíme se za jejich zdraví, prosíme o ochranu. Zapalujeme svíčku a jako bychom se octly mimo prostor a čas, jako by z nás vyřazoval vnitřní klid nabitý z tohoto jedinečného prostoru. Odnášíme si odtud kromě vnitřních pocitů poselství ve formě citátů z Bible, někdy doplněné citlivými kresbami - jakési záložky. Mají je zde snad ve všech jazycích, i v češtině. Při odchodu se ohlížíme na vchod z hrubého betonu, na skálu s dřevěným křížem a skotačícími dětmi, mezi nimiž vykukuje kopule jako zelená čapka. Ještě spěcháme k paláci Finlandia. Cestou míjíme budovu Parlamentu, jehož fasáda střídá rytmicky sloupy s okny, Národní muzeum připomíná radnici. Palác Finlandia, pýcha stavitele Alvara Alta, stojí před námi. Jednoduše a vzletně působící komplex obložený bílým mramorem. Je zasazen do přírodního parku, obklopen zelení se skalkou a jezírkem. Sály v budovách slouží jako koncertní síně, nebo v nich dochází k setkání na vysoké mezinárodní úrovni; připomeňme Helsinskou konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Park k odpočinku a procházkám. Vracíme se kolem Muzea současného umění – samé sklo v barvě mořské zeleně a modře , na rohu na nás shlíží s podstavce finský maršál K.T. Mannsverheim. Dojdeme až k Helsinskému nádraží. Nevím, kdo se kým inspiroval, ale sochy sveřepě se tvářících mužů z granitu nesoucích světlo (světlonošů) silně připomínají našeho vynikajícího architekta Kotěru a divadlo v Hradci Králové, věž zase našeho Josefa Fantu a pražské Hlavní nádraží. Kéž by ho už začali opravovat! Fantově kavárně by hned tak nemohlo konkurovat a Schnirchovým hlavám spanilých dívek, každé jiné, také ne. Snad se dočkáme.

15

Ladislava Babková


Vraťme se do Helsink. Nádraží bylo dáno do provozu roku 1919. Autorem projektu je Jelich Saarinen. Protože nám zbyl čas do odjezdu trajektu, vracíme se kolem obchodního domu „Stokmann“ (jugendstyl rok 1930) na Tržní náměstí, kde jsme viděly publikaci o Helsinkách. Stánek jsme našly a publikaci zakoupily. Už jsme se těšily na chvíli odpočinku v blízkém parku. Spočinuly jsme na lavičce, něco pojedly. Iva malovala do skicáře stále drzejší racky. Seděly jsme blízko pomníku národního finského básníka Runeberga (1804 – 1877). Samotný poet stojí na podstavci, pod ním stojí žena, ne ledajaká, usoudila bych, že personifikuje národní kulturu, protože drží v ruce vavřínový věnec a střeží text finské hymny vyvedený též do kamene. A nejen to. I „štos“ knih, které napsal. Zdá se, že důležitý úkol, který žena dostala, jí dodává půvab, kdo jde kolem, fotografuje. Právě jsou to Japonci. Díváme se na hodinky, je čas jít na místo určeného srazu: U tří statných obnažených chlapů – kovářů – samozřejmě kamenných s fortelem bušících vší silou do kovadlin a odtud se svižně budeme vracet do přístavu. Zaujímáme místa na trajektu s názvem STAR, což znamená, že je bez horní paluby. Cesta rychle ubíhá i díky tomu, že jako správní Češi jsme navštívily prodejnu v bezcelním prostoru a zakoupily domů nějaké dárky. Otevřely jsme zvědavě publikaci o Helsinkách a uvědomily si, že jsme přišly o úžasný zážitek vidět pomník Jeana Sibelia. Tvoří ho vysoko vztyčená kompozice z trub z ocele, chromu a niklu připomínající píšťaly varhan, samotného skladatele připomíná na kameni umístěná jeho busta. Nechce se ani věřit, že autorem není robustní sochař, ale žena, sochařka Ejla Hiltunenová. Prý pracovala v helmě a overalu na pomníku čtyři roky. Většinou pod širým nebem, v mrazech, v parném létě i za deště. Nesmírně ji obdivuji. To, co v době renesance dokázal geniální Michelengelo, ve 20. století žena, Elja Hiltunenová. Podělím se s vámi o téměř impresionisticky laděnou fotografii z mé publikace. Varhany uprostřed stromů a zeleně parku odrážející se v jezeru, spolu s nimi se v temně modré hladině odrážejí i trsy žlutobílých narcisek. Pozadí vytváří jasně modrá obloha bez jediného mráčku. Jaro je tady. Helsinčané se přišli poklonit svému skladateli i potěšit se z jarní přírody. Zima byla dlouhá. I já se k nim připojím. Protože tyto řádky píši doma, chci se zaposlouchat do Sibeliovy náladové hudby suity Karelie, slyšet šelest stromů, vidět plochy jezer. Děkuji za toto komorní setkání, pane Sibelie. Při pohledu na Olympijský stadion se 72 m vysokou věží, jejíž řešení připomíná kroužkový blok z umělé hmoty, jako bychom všichni slyšeli skandovat Zátopek! Zátopek! A připomněli si dávné týdeníky před hlavním filmem v kinech. Přidejme i legendární výkony D. Zátopkové a J. Kratochvílové. Nu a to už nás vítá domovský Tallin a večer v pohodlí hotelu.

16

Ladislava Babková


Eštonško Tallin Tallin je prostě kouzelný, zůstává věrný hanzovnímu rázu. Tallin byl nejdříve nechráněnou obchodní osadou bez stálých obyvatel, v níž dávní Vikingové od místních estonských kmenů nakupovali kožešiny a vosk. Opevnění získal až v době prvních stálých osadníků. Bylo to v roce 1219, kdy celou oblast dobyl dánský král Valdemar II. Vítězný. Při této informaci Čech, znalý svých dějin, zbystří pozornost. Tohoto dánského krále si vzala za manžela dcera českého krále Přemysla Otakara II. Ano, je to královna Dagmar, tolik milovaná v Dánsku. Nejen pro její dobrotu, ale i pro její nesmírnou obětavost a pomoc trpícím a umírajícím v době morové epidemie. Nikdo nedokázal být tak statečný jako ona. Jejich manželské štěstí netrvalo dlouho. Zemřela v necelých osmadvaceti letech, zanechavši malého synka Valdemara. Je to doba rozpínavosti Němců a násilného obracení polabských kmenů na křesťanství. Vztyčený kříž nesymbolizoval mír, pokoj a lásku, byl znamením poroby, války, utrpení a vraždění. Valdemar dostal od papeže též svolení obrátit zdejší obyvatele na křesťanskou víru. Postavil opevněný hrad s katedrálou a založil zde také město. Záhy se do něho začali stěhovat obchodníci a řemeslníci, většinou Němci a Vlámové. Tallin byl brzy jedním z významných hanzovních měst pod silným vlivem severoněmeckých obchodních center. Byl znám pod německým jménem Reval (až do roku 1918). Název Tallin je odvozen od estonského spojení taani linnus = dánská pevnost. Estonci se však do něj dostávali jako sluhové a námezdní dělníci. Zchudlý Valdemar III. byl nucen prodat pobaltské državy livonskému řádu, ten se oslaben postupující reformací rozpouští a Tallin čelí Rusům a Švédům. Švédové se museli stáhnout, když do něj vstoupila roku 1710 vojska cara Petra Velikého. Po další dvě století byl Tallin součástí Ruska. Suchý výklad historie nemůže nahradit procházku tímto půvabným městem. Jeho uličky, kostely, domy i radnice v té historické době žily a předávají nám ji dál. A tak procházíme okolo pěkně opravených fasád cechovních domů v Dlouhé ulici. Víme, že cechy hrály v hanzovních městech významnou roli, zastupovaly profesní skupiny , hájily katolickou víru proti pravoslaví. O elitním a mocném cechu Černohlavců vypovídá pěkný dům se světlou fasádou, renesančním průčelím, sochami ve výklencích, reliéfy a znaky partnerských měst: Brugg, Novgorodu a Londýna. Připomeňme ještě (známe ho z Rigy), že měl cech za svého patrona Afričana – svatého Mořice, proto znak mouřenína, a byli do něj přijímáni pouze svobodní mládenci německého původu. V téže ulici sídlí také Knutův cech, jenž sdružoval převážně německé řemeslníky, ševce a krejčí. Dnes v tomto domě tudorovského stylu sídlí divadlo. Konaly se zde pravidelně slavnosti. Jejich součástí byl i jarní turnaj, kdy se vybíral jarní hrabě. A právě tato tradice patří v současné době do programu Dnů Starého města. Kouzelně působí jakási srostlice

17

Ladislava Babková


tří domů s názvem Tři sestry. Dva domy – krajní na rohu, třetí se světlou fasádou , mezi nimi žlutý. První a největší má goticky vypadající okno. Všechny mají otvory, kterými se pomocí dodnes částečně zachovalých rumpálů přemísťovalo zboží. Dům byl od počátku obytnou stavbou i skladištěm. Všichni jsme měli ze setkání s Třemi sestrami velkou radost, jako bychom se setkali s živými bytostmi, přímo s příbuznými po dlouhých letech. Měli jsme si co říci. Představte si, že podle legendy snad dokonce patřily třem sestrám! Dcerám bohatého kupce! Že by strom života někoho z nás sahal až sem? Nepřehlédnutelná je velká Mořská brána z 18. století. Tvoří ji široký oblouk s dvojicí věží. Větší z nich je známá pod domácím jménem Tlustá Margarita, dost silná v „pase“, nedivme se , když zdivo má sílu čtyři metry. U věže stojí památník trajektu Estonia. Všichni se pamatujeme na havárii, jež si vyžádala 832 lidských životů. Přerušovaný oblouk má vyjadřovat náhle ukončené životy lidí. Nikdo už tento oblouk života nespojí, jen vzpomínky a bolest zůstávají. Za Tlustou Margaritou se nachází místo známé v minulosti jako Zahrada papoušků. Proč právě zahrada papoušků? Každé jaro se zde prý konala soutěž s názvem „Střílení papoušků“. Vítězové byli odměněni stříbrným talířem a byli odneseni na ramenou z Dlouhé ulice až k Cechovnímu domu. Nyní se budeme věnovat místu s mimořádným historickým významem s názvem Tompea. Určitě i pro nás, vzpomeňme na Valdemara II. Pro Estonce znamená dějiště národního eposu Kalevipoeg. Po staletí byl hrad upravován jako pevnost. Kateřina II. si část stavebně přizpůsobila vzhledu petrohradských staveb a dala zde vybudovat barokní palác. Po všech přestavbách v této budově s růžovobílou fasádou sídlí vláda. Dnes se zachovalo z mohutného hradebního komplexu velmi málo. Západní a severní hradby a tři obranné věže svědčí o rozměrech, které musel mít celý areál. Šedobílá impozantní hradební věž vysoká 45m ze 13. století, Dlouhý Heřman, hrdě nese státní vlajku Estonské republiky s třemi pruhy: odspodu bílý, prostřední černý a nahoře modrý, splývající s modří oblohy. Nejvyšší čas navštívit Dóm, hlavní estonský kostel. Působí na pohled skromně, zejména srovnáme – li ho s ruským chrámem Alexandra Něvského. Postavili ho němečtí rytíři. Z barokního interiéru zvláště vyniká množství dřevěných vyřezávaných barevných desek s erby. Nutno podotknout, že šlechtické rody zaplatily nemalé sumy za právo zapustit do chrámové podlahy náhrobní desku a po pohřbu vyvěsit na zeď erb. Vytvářejí tak na stěnách neobvyklou a jedinečnou výzdobu kostela. Odtud se vydáme na Zámecké náměstí k velkolepé stavbě chrámu Alexandra Něvského. Byl postaven koncem 19. století jako symbol ruské imperiální politiky ve stylu ruských chrámů 17. století. Tomuto záměru odpovídá i skvostně vyzdobený interiér. Tompea bývala kdysi vyhrazena šlechtě a vysokému duchovenstvu. Dnes v rekonstruovaných palácích sídlí zahraniční zastupitelstva a vládní instituce. Z tohoto Horního města se bránou ve věži Pikka Jala Torn vejde do Dolního města.

18

Ladislava Babková


Procházíme malebnými uličkami s obchůdky s pěkně upravenými výlohami nabízejícími vkusné suvenýry. Často jako poutač před nimi stojí figurína, třeba copatá holčina v oblečení, které v obchůdku lze koupit. Jednu jsem i vyfotografovala. Jako bychom se octli ve středověkém hanzovním městě v plné slávě. Vládne tu milý ruch, chlapci a děvčata v dobovém oblečení (ale že jim sluší ty dlouhé sukně a čepečky) pobízejí k návštěvě restaurace, menu napsané na zašlých pergamenech. Na starých žebřiňácích mají vyložené různé druhy koření, pražené oříšky a vyhlášený marcipán. Lákavá a zároveň i milá nabídka. Stejně působí i Radniční náměstí s domy v pastelových barvách a s nepřehlédnutelnou radnicí. Ta se může pochlubit svým věkem, je jí téměř sedm set let. Patří k nejstarším gotickým stavbám v Pobaltí. V 15. století byl Tallin vzkvétajícím bohatým městem a tehdy radnici přestavěli do nynější podoby. Je to pěkná, velká budova s omítkou režné barvy. I když je vyšší než ostatní domy na náměstí, jako by jí to nestačilo, vyčnívá z ní vysoko štíhlá věž. A ta byla v 16. století opatřena větrnou korouhvičkou v podobě vojáka na stráži. Říká se mu Starý Tomáš. A patří k neodmyslitelným symbolům města. Jinak hladkou fasádu zdobí dva chrliče, z boku nezbytný krákorec. Rada města sídlila v prvním patře. Radní byli bohatí kupci a pochopitelně patřili výlučně do Velkého cechu. Z příslušníků Velkého cechu se volilo 14 členů městské rady a 4 starostové. Za zmínku stojí dva sály: Měšťanský a Radniční. Rozhlížíme se kolem, domy jsou opravdu půvabné, jako bych zdobila domečky z perníku – ten růžový s bílými obrysy oken a štítu s voluntami, vedle světle zelený nahoře s bílou linkou a z druhé strany dům s širokým průčelím se čtyřmi okny ve dvou řadách nahoře ozdobený girlandami a nějakým znakem uprostřed nich. Nachází se tu i radniční lékárna. Je to poměrně velký dům s krémovou fasádou. Vznikl spojením tří gotických domů: domu s váhami, původní lékárny a domu kněze kostela svatého ducha. Omlouvám se dodatečně, že jsem jí v tom ruchu a dění nevěnovala patřičnou pozornost a nenahlédla dovnitř. Její rodný list pochází z roku 1422 a patří k nejstarším lékárnám na světě. Po deset pokolení ji spravoval rod přistěhovalců z Maďarska. Daly se zde koupit různé přípravky, například prášek z rohu jednorožce nebo z jantaru. O věhlasu lékárníka se dozvěděl i nemocný car Petr. Povolal jej do Petrohradu, aby ho zbavil nemoci. Bohužel bylo už pozdě, car mezitím zemřel. Na fotografiích Tallinu vždy vysoko ční zelená věž kostela svatého Olafa, pojmenovaného po norském králi Olafu II. Svatém, který po celé Skandinávii šířil křesťanství. Prý byl kanonizován za úspěšné zmasakrování skandinávských pohanů (mám to z druhé ruky, píší to v jednom z Průvodců). Kostel svou vysokou věží měl v 16. století zviditelnit Revel jako hanzovní město a významný přístav. Podle legendy prý hledali tehdejší radní stavitele, který by dokázal postavit věž sahající až do nebe. Myslím, že 159m byla úctyhodná výška, my se spokojíme s dnešními 123 metry. Kostel byl ještě zavřený. Vynahradily jsme si to s Ivou takovou soukromou návštěvou kostela svatého Mikuláše. Stojí na místě starého kostela pocházejícího z 13. století postaveného obchodníky z Dolního Porýní a který byl zničen za války. Nový slouží jako Muzeum sakrálního umění. S úctou a pokorou jsme zhlédly

19

Ladislava Babková


opravdové umělecké poklady. Dřevěnou osmibokou křtitelnici, hlavní oltář, skvostné dílo lübeckého malíře H. Rodeho. Tvoří ho deskové obrazy na křídlech oltáře se šestnácti výjevy ze života svatého Mikuláše, patrona obchodníků. Ani se nedivím, že lidem neznalým písma obrazy nahradily knihu. Ovšem nejdéle jsme postály nad mistrovským dílem dalšího lübeckého malíře – Bernta Notkeho s názvem Tanec smrti. Jde o pás několik metrů dlouhý, dnes pouze fragment s třinácti figurami z původních čtyřiceti osmi postav z řad duchovenstva, šlechty i prostých měšťanů. Postavy tančící se smrtkou, ať už je to půvabná císařovna či kardinál, dokonce papež, nám mají připomenout pokoru a bohabojnost a že smrt nikoho neušetří. Působivé sdělení. Za toto dílo vděčíme obchodníkům z Revalu, kteří ho získali pro svůj kostel. Pěkný příklad pro současné podnikatele a zdatné obchodníky. V bočních přilehlých prostorách je vystavený stříbrný cechovní poklad. Návštěvu tohoto muzea bereme jako zadostiučinění a dar za všechny odepřené návštěvy galerií a rodných domů malířů v Kaunasu i Rize! Mám na mysli M. K. Čiurlionise a j . Rozentala. Nu a zítra odjedeme k nejkrásnějšímu lotyšskému zámku Rundale. Ovšem odpoledne se budeme procházet pro změnu litevským Vilniusem. Zdá se to až neskutečné.

20

Ladislava Babková


Lotyšško2 Zámek Rundale Po 280km jízdy se ocitáme na parkovišti lotyšského zámku Rundale. Kráčíme alejí kaštanů (pro přírodovědce jírovců – maďalů) na čestný dvůr sevřený třemi křídly stavby ve stylu klasicistního baroka s pravidelně se střídající bílou barvou oken se žlutí fasády. Všude klid, jako jediná výzdoba nádvoří k střídmé fasádě se jeví řada kontejnerů – květináčů se sestříhaným buxusem do úhledných koulí. Přísně odpočítané, každý na svém stanoveném místě. Toť vše. Ne, není. Snad ani jedna římsa nebyla bez nalepeného hnízdečka, a tak zde švitořily desítky vlaštovek. O atrakci se zase na komíně postaral čáp. Pro potěšení nás turistů si občas stoupl, načechral si peří a zamával křídly. Iva využívá čas k načrtnutí stavby. Do zámku vstupujeme dlouhou chodbou s výklenky oživenýmii vázami s modrobílým dekorem. Schodiště nad námi, tak často fotografované pro publikace a prospekty, lemované cherubíny doplněné stropem s bohatou štukovou výzdobou, vede do pokojů v prvním patře. Pojďme se do nich společně podívat. Zlatý sál, původně sloužící výhradně jako přijímací pokoj, zaujme velkou stropní freskou a řadou zrcadel ozdobených ptáky. V Bílém sále, velkém jako hřiště na basketbal, se konaly plesy. Kromě bohatého štuku na stropě překvapí neobvyklou výzdobou vlysu. Postavy cherubínů jsou na něm zachyceni v nejrůznějších pastorálních výjevech, například jeden z nich píská na píšťalku, jiný jede na koze. V rozích jsou ztvárněny symboly živlů. V postranních místnostech se nachází sbírka porcelánu. Vázy na bílých rokokových policích na bleděmodrém pozadí malby tvoří malebný celek. Každá komnata i sál něčím překvapí. Komnata Zubových zeleným čalounem hnědého leštěného nábytku se zlatou linkou a kobercem v téže zelené barvě, se vzdušnými bílými závěsy a portréty Kateřiny Veliké a půvabné Elizabety Alexejevny, carevny ruské, na stěnách. Zelená komnata především modrobílými kachlovými kamny, Růžová komnata se stropní freskou znázorňující Apollona s nymfami a překrásnými štuky z růží uspořádaných do svislých pásů na stěnách i na zrcadle. Holandský sál zase křesílky s bleděmodrým čalouněním, řadou květinových zátiší a holandských krajin, ve Vládní komnatě visí portréty Birona jako chlapce a cara Petra I. Velikého, interiér s rokokovým nábytkem s potahy v decentní béžové barvě. Italský salon se chlubil vedutami, ale my jsme měly oči jen pro hlavu Kateřiny Vilemíny, kněžny Zaháňské,z bílého mramoru. Pozor! Biliárový salon šedě vytapetovaný s biliárovým stolem nás zaujal především poměrně velkým obrazem. Je na něm vyobrazena matka s dvěma dcerkami, všechny v šedých šatech. Ta starší z děvčátek je Vilemína! Následuje ještě pár místností – Pracovní kabinet se stříbrnými rokaji a stropem plným papoušků, toaletní místnost s majolikovým lavabo, my bychom řekli výlevka, strop šatny zdobí pro změnu volavky.

21

Ladislava Babková


Co stmelilo nás, milovníky literatury, to byly rodokmeny dvou větví rodu K u r o n ů. Věřte nebo nevěřte, setkáváme se zde s podobiznou Kateřiny Vilemíny Zaháňské a její sestry Dorothey. Hned jsme se u rodokmenů shlukly a rokovaly. Co stačí k radosti čtyřem spřízněným duším! Je nám jasné, že od Kateřiny Vilemíny a Dorothey je jen krůček k Babičce od Boženy Němcové a posléze k samotné autorce knihy. A to je pro nás všechny především srdeční záležitost. Vždyť bylo zcela přirozené, že jsme se zde setkaly s Kurony. Otec Vilemíny a jejích tří sester Petr Biron pocházel z Kuronského velkoknížectví. Byl synem Ernsta Johanna von Birona, oblíbence ruské carevny Anny Ivanovny. Ten zakoupil pozemek pro tento zámek. Stavba byla zadána slavnému F. B. Rastrelimu s požadavkem velkoknížecího sídla o sto třiceti pokojích. Dal mu jméno Ruhetal /německy Klidné údolí). Biron však měl smůlu, v době dokončení zámku se carevně znelíbil a byl poslán do vyhnanství – kam jinam – než na Sibiř. Vrátil se až v 60. letech 18. století. Toto období se odráží v překrásné rokokové výzdobě zámku. V roce 1795 bylo Kuronské vévodství zrušeno a Bironův syn Petr byl z Rundale vyhnán. Začal nový život daleko odtud a s manželkou vévodkyní Dorotheou Kuronskou dali život čtyřem dcerám. Jak nevzpomenout krásných dcer Bironových! Jak se lišily jejich skutečné životní osudy od dívčích snů! Chci si představit Dorotheu s vychovatelkou slečnou Hoffmannovou v kočáře ujíždějícím podle rozbouřeného Baltu, jehož vlny hnány větrem končily až v jejich kočáře. Snad to byl anděl Strážný či medailonek s portrétem Adama Czartoryského, Dorotheiny lásky, jež ji zachránily od jisté smrti. Vyšší zájmy tomu chtěly, aby se Dorothea nesetkala s vysněným polským knížetem. Rozčarování přineslo setkání se strýcem a nevlídnou tetou, dodejme že alespoň upřímnou. Co může být smutnější než zraněný dívčí cit? Odjíždí zklamaná, nešťastná. Svolí k sňatku s Edmondem z Perigordu, kterého jí vybrali. Ještě jednou potkala lásku. Zamiloval se do ní mladý Clam Martinic. Jsou od sebe odtrženi, opět zasahují vyšší mocenské zájmy. Vztah nezůstal bez následků, narodila se holčička, jíž dali jméno Betty. O tom určitě ví víc paní Sobková. Byli to praví rodiče B. Němcové nebo jimi byli manželé Panklovi? Kdo ví? Nevěříc na opravdovou lásku se časem stala milenkou a později ženou vysokého francouzského politika Tailleranda, strýce jejího prvního manžela. Po mnoha letech se s Adamem Czartoryskym setkala v Paříži, aby se dozvěděla, že byli oba krutě podvedeni. Adam Czartorysky zde žil v emigraci věren svému ideálu vytvořit samostatné Polsko. A Vilemína? Milovala svého stárnoucího otce a ten do ní vkládal veškeré své naděje. Krásná matka byla příliš rozevlátá, nepřinášela dospívajícím dcerám jistotu. Tak se stalo, že Vilemína v Löbichau podlehla okamžiku v hledání jistoty v oné nejistotě a strachu sotva odrostlé dívenky mnohem staršímu a ženatému muži, Gustavu Amfeltovi, dočasně se zdržujícímu na zámku. Vilemína porodila tajně za doprovodu G. Amfelta dcerušku. Nazvala ji po otci Gustava. O jejím osudu bylo rozhodnuto právě tehdy. Otec zařídil, že bude vychována ve Finsku, v jeho vlasti, kam se vracel. Vilemína poté žila v manželství bez lásky s L. Rohanem. Tehdy už věděla, že nebude moci mít děti. Po čase se do ní zamiloval mladičký poručík Alfréd Windischgrätz. Láska trvala až do té doby, kdy se setkala s hrabětem Klementem Metternichem. Kateřina Vilemína mu byla rádcem ve věcech státních, byla to inteligentní žena, měla bystrý úsudek, zároveň byla krásná, žádoucí. Hrabě jí zprostředkoval setkání s dcerou Gustavou, po níž její srdce tolik toužilo. Pro Gustavu byla Kateřina cizí paní, její rodiče a domov jsou ve Finsku. Dceru ji ž nikdy neviděla. S Metternichem se rozchází po Vídeňském kongresu. Nakonec Vilemína spočine v klidném přístavu manželství s hrabětem Schulenbergem . I to jí bylo nakonec odepřeno. V hodině nejtěžší, kdy zápasila o život její svěřenkyně Marie, se zapřísáhla, že přejde na katolickou víru, když se uzdraví. Stalo se. Protože katolická víra nepřipouští rozvod, tedy

22

Ladislava Babková


její manželství s L. Rohanem stále platí. Schulenburg ustupuje, respektuje tuto skutečnost, sice nadále spravuje její panství, ztrácí se z jejího života. Když Rohan zemře, nit mezi Kateřinou a Schulenbergem je přetržena. Kateřina Vilemína si klade otázku, za co je v životě tak trestána. Neméně zajímavé byly životní osudy jejich sester Johany a Pauliny. Jistě vás zajímá co bylo se zámkem po odchodu E .J. Birona. Zámek se stal majetkem Platona Zubova, oblíbence Kateřiny Veliké. Až do roku 1920 byl soukromým majetkem, poté zcela opuštěn, začal chátrat. V roce 1972 se začalo s pečlivou rekonstrukcí. Díky usilovné práci všech uměleckých řemeslníků jsme mohli navštívit zámek v jeho původní kráse. Zahrady za zámkem se tváří jako malý versailleský park s fontánou uprostřed, rozáriem a zelenými loubími s průhledy. Francouzský park připomíná buxus sestříhaný do ornamentů v sousedství květů všech barev. V jednom loubí se před námi otevřelo takové malé Monetovo Giverny. Představte si svěží zeleň trávníku, pás květin a za nimi ukrytá dívka - malířka s kloboučkem na hlavě. Sedí u stojanu a určitě se snaží zachytit prchavý okamžik toho zázraku kolem ní. Tiše odcházíme, nebudeme rušit. Odjezd byl načasován. Sotva pan řidič nastartoval a autobus se rozjel, lilo jako z konve. Ale kolik těch konví by muselo být při takovém lijáku! Do jedné konve by se to opravdu nevešlo. Pršelo vytrvale. Celou cestu až do šestnácti hodin, kdy jakýsi ministr přes množství vody usoudil, že je vybráno, zařídil, že Vilnius nás přivítal sice mokrými chodníky, ale bez deště, dokonce i sluníčko se objevilo.

23

Ladislava Babková


Litvá 2 Vilnius Jsme v hlavním městě Litvy, ještě z autobusu nedočkavě hledíme na malé vilniuské La Defanse a spoustu věží luteránských, křesťanských i pravoslavných kostelů ukrytých v zeleni. Překvapením je pro nás i zvlněný terén města, dosud jsme byli zvyklí na samou rovinu. Gediminas si zkrátka uměl vybrat místo, když sídlo své vlády zakládal. Míříme jednou z nejhezčích uliček lemovanou starobylými domy ze 17. a 18. století. Jen nás mrzí, že dům s číslem 11, kde strávil v roce 1822 několik měsíců Adam Mickiewicz, renovují a je zakryt nějakou textilií. Sotva je vidět pamětní deska. Samozřejmě, že nás tyto překážky neodradily a přesto jsme vešly do jakéhosi dvorku. Dveře byly zavřené. Musíme se smířit s tím, že pro tentokrát stůl, na kterém spisovatel psal, neuvidíme. Na vzdáleném konci této ulice (Bernardin gatvé) stojí mohutný kostel svatého Michala s dvojicí věží. Nachází se v něm muzeum architektury. V interiéru odsvěceného kostela lze vidět náhrobní sochy rodiny běloruského představitele pokrokového velkoknížectví, Leo Sapiha. Není čas, protože naproti stojí dva architektonické skvosty: kostel svaté Anny a kostel svaté Bernardiny s přilehlým klášterem. Opět obdivujeme stavitelské umění Benedikta Rejta, kostel svaté Anny, na jehož průčelí vytvořil krajkoví z třiceti tří druhů cihel. Kostel je plný, koná se zde svatba. Před hlavním oltářem stojí ženich a nevěsta v bílém. V paměti zůstává cihlové žebroví táhnoucí se přes bíle vymalovaný strop a také pentle visící od stropu k lavicím. Hned za svatou Annou jako starší sestra (i když byly kostely postaveny přibližně ve stejné době) stojí mohutné průčelí vyššího kostela svaté Bernardiny. Výzdoba barokní, na oltářích vyniká zejména práce řezbářů, poničené fresky se opravují. Zájem vzbudily náhrobky S. Radzivovi a P. Veselovskisemu. Jsou zachyceni na reliéfech ve stejné, mírně nachýlené póze. Měla jsem dojem, že si ještě něco potřebují sdělit, dopovědět. Nebo nám? Zvlášť milé bylo setkání s Adamem Mickiewiczem. Jeho socha je umístěna v parčíku hned vedle kostelů. Musím říci, že už na první pohled vyzařuje jakousi pozitivní energii. Stojí u přednáškového pultu, vytesán z červené žuly v nadživotní velikosti. Jelikož nemá před sebou své studenty, chce oslovit nás, kolemjdoucí, dnes, jako před léty. To, co bylo důležité tehdy,

24

Ladislava Babková

Cestování Pobaltím 2012 může být srozumitelné i pro nás. Je možné, že recituje své vyznání Litvě z básně PanTadeusz nebo stať z Konráda Walenroda? Tomu by nasvědčovaly žulové desky s reliéfy postav z těchto poém jako by rozhozené kolem.

Ocitáme se na Katedrálním náměstí, důvěrně známém z barevných fotografií Průvodců. Mohutnost staveb i rozloha náměstí překonaly očekávání. Je po dešti, bělostná klasicistní katedrála a současně hlavní vilniuský kostel, i robustní zvonice podobající se majáku stojící samostatně i žijící svítí proti umytému dláždění i modrému nebi. I když je katedrála bílá a rozměrná, stojí na rovině, proto má oproti helsinské lidský rozměr. Je to jen těmi schody? Už ji mám v hledáčku digitálního fotoaparátu: průčelí s šesti sloupy, fronton (štít s římsou ve tvaru trojúhelníku) ozdobený trojicí monumentálních soch. Svatá Helena držící masívní kříž, po stranách vpravo litevský patron Polska svatý Stanislav. Originály soch byly za II. světové války zničeny, nahradily je repliky. Niky jsou osazeny sochami proroků. V interiéru zaujmou obrazy svatých, všechny stejného formátu od nejvýznamnějšího neoklasicistního vilniuského umělce. Ale magnetem, k němuž všichni míříme, je kaple svatého Kazimíra. Dal ji postavit v roce 1623 král Sigismund Wasa III. ve snaze spojit dynastii Wasů se slavnější dynastií jagellonskou, k níž patřil princ Kazimír. Projekt byl zadán architektu C. Tenkallovi. Pojal ji jako čtvercový prostor obložený černým mramorem, nad nímž se rozprostírá osmistranná kopule s bohatě zdobeným stropem. U stěny obrácené k jihu stojí postříbřená truhla s vzácnou relikvií – s ostatky svatého Kazimíra. Po stranách ve výklencích jakási galerie soch jagellonských a wasovských panovníků. Se zájmem si prohlížíme výjev od malíře M. Palloniho „Zázračné uzdravení chorých modlících se u hrobu svatého Kazimíra“. Někteří náruživci z naší výpravy navštívili i kryptu. Pro nás je zajímavé zjištění, že je zde pohřbena místní šlechtična Barbara Radziwilovna. Po sňatku se Sigismundem Augustem se stala polskou královnou a litevskou velkokněžnou. Ještě o nich uslyšíme. Čeká nás další překvapení. Nenápadný Pjatnický kostelík schovaný za stánky. Jásáme nad textem, který připomíná, že právě zde roku 1704 byl pokřtěn děd Alexandra Sergrjeviče Puškina, Hanibal. Africký otrok věnovaný ruskému carovi tureckým sultánem. Báječná zpráva, posíláme dál, už víme komu. Přes Radniční náměstí dojdeme ke klasicistní radnici. Cestou k Jitřní bráně míjíme dům s deskou , kde stálo, že v něm bydlel nebo snad přespal spisovatel Stendhal coby voják v Napoleonově armádě. Hned jsem na tuto zprávu upozornila náš „literární kroužek“. Koresponduje to se skutečností, že Napoleon vstupoval do Vilniusu jako vítěz, ale zanedlouho ho opouštěl jako poražený. Dočetla jsem se, že na antalkaniském hřbitově má být vybudován památník francouzským vojákům, kteří padli v zimě roku 1812, když Napoleonova armáda ustupovala přes Vilnius. Na začátku 21. století byly ve Vilniusu nalezeny pozůstatky více než dvou tisíců vojáků, kteří podlehli válečným útrapám, hladu, zimě a nemocem. Je možné, že památník byl už vybudován a kosti vojáků zde byly důstojně pohřbeny. Do těchto míst se naše výprava nedostala.

25

Ladislava Babková


Kostel svatého Kazimíra oděn do růžové fasády s bílými lemy barokního střihu a nasazenou bohatě zdobenou královskou korunou připomíná princeznu v růžových plesových šatech. Ona by ozdobila šíji náhrdelníkem, kostel se pyšní několika zvony ve věžích. Byl postaven na začátku 17. století podle římského vzoru jezuitského kostela IL JEZU, zasvěcen svatému Kazimírovi. Čemu všemu sloužil, ani se neptejte. Za vlády Sovětů byl parodoxně přeměněn na muzeum ateismu. Nyní, znovu vysvěcený, poskytuje prostor pro konání koncertů. Svatý Kazimír nás provází ve Vilniusu na každém kroku. Svatý Kazimír, patron Litvy, se narodil roku 1458 jako druhý syn Kazimíra IV., polského krále a litevského velkoknížete. Od mládí byl zbožný a zcela oddaný studiu a modlitbám, a tak se zdálo, že nebude mít předpoklady pro roli vladaře. Od Slavomíra Ravika jsem se dozvěděla, že tento zbožný mladík byl ve třinácti letech poslán na uherské hranice, ale na svém tažení selhal. Navíc odmítl pozvednout zbraň proti jinému křesťanskému protivníkovi, a to v době, kdy Evropu ohrožovali Turci. A když se nechtěl oženit s dcerou císaře Fridricha III., protože dával přednost celibátu, míra otcovy shovívavosti přetekla. Dal ho vypovědět do zámku Dobzki u Krakova. Pán Bůh rozhodl jinak. Tím, že zemřel velmi mlád, navíc zbožný, začali mu připisovat příkladné vlastnosti. Jistě jich bylo víc než ve skutečnosti, snad se opravdu staly i zázraky, o kterých se píše. Proto byl kanonizován a posléze se stal patronem Litvy. Dodnes je vážen. Jitřní brána nebo též Brána ranních červánků je půvabná, hojně navštěvovaná, vzbuzuje zvláštní citovou vazbu místních i turistů. Již z dáli můžeme rozeznat v malé klasicistní kapli obraz Milostné Matky Boží v pozlaceném stříbře, po několik století považovanou za zázračnou. Vlna silného citu nás zaplavila, když jsme stály v její bezprostřední blízkosti a hleděly jí do tváře. Všude, kamkoli se podíváš, samá srdíčka, votivní dary za vyslyšené prosby. Naskytl se odtud i pěkný pohled do svažující ulice plné přicházejících i odcházejících turistů. Málem bychom přešli kostel svatého Ducha, ale zvědavost nám nedala (i když zastavení nebylo plánováno), abychom se nepřesvědčili o kráse rokokové výzdoby a pastelových barev od světle zelené, růžové až po zlatou, purpurovou a blankytnou modř v interiéru. Prostor působí až tajuplně, skutečně barevně; světlá zeleň, kadidlo, pop, v pozadí ikonostas. Odcházíme, před kostelem živo, přijíždí auta. Příslovečný klid kláštera se nekoná, klášter je totiž jediným ruským klášterem v Litvě, sídlí zde i arcibiskup, dále několik mnichů a řádových sester. Míjíme Prezidentský palác, stavbu nesoucí rukopis petrohradského architekta Stasova, v pozdně klasicistním stylu a nacházíme se u Vilniuské univerzity. Univerzita ve Vilniusu byla založena v roce 1569, původně jako jezuitská kolej, zásluhou S. Báthoryho se z ní za deset let stala univerzita. Tvoří ji několik traktů s dvanácti nádvořími. V směsici slohů převládá renesance.

26

Ladislava Babková


My jsme šli kolem klasicistní budovy s příznačnými věnečky na fasádě, mnozí vyfotografovali pěkné dveře univerzitní knihovny. Univerzita měla v 19. století dobrý zvuk v polsky mluvících zemích a stala se centrem vzdělanosti těchto zemí. Ale také revolučních proticarských myšlenek. Zvláště významné místo v tomto směru měl studenty založený spolek Filomaté. Jeho cílem bylo bojovat proti carské nadvládě tím, že budou podporovat místní lidovou i vysokou kulturu. Jeho členem byl též Adam Mickiewicz. V listopadu 1923 byl s několika druhy zatčen a obviněn z šíření „polského nacionalismu“. Byl deportován do Ruska. Převážně žil v Moskvě, ale i v Petrohradě aj. Zde se rozvinul jeho literární talent a vznikla epická báseň Konrád Wallenrod. Po nezdaru listopadového polského povstání v roce 1830 se uchýlil do exilu v Paříži. Nikdy se už do Polska ani do Litvy nevrátil. V Paříži napsal své nejlepší dílo – epickou báseň Pan Tadeusz. V básni popisuje tradiční životní styl polské šlechty. Ze srdce mu tryskají krásné obrazy litevské přírody, zejména rozlehlé neprostupné lesy. V. Kudirka použil první slova básně Pan Tadeusz jako úvod národní hymny. V Paříži se setkal s Adamem Czartoryským, vedoucím představitelem pařížské exilové komunity.Ten Mickiewicze pověřil misí do Turecka. Mickiewicz však roku 1855 zemřel. V té době byl již považován za polského národního hrdinu. Jeho ostatky byly převezeny zpět do Polska a uloženy v kryptě krakovské katedrály na Wawelu. Tam jsem měla možnost se velkému básníku poklonit. Vilniuská univerzita se může pochlubit svým úspěšným studentem – je jím Czeslaw Milosz, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Po II. světové válce byla univerzita politevštěna. Dodnes si udržuje vysoký akademický kredit. Chtěla bych připomenout ještě jednu osobnost. Je jím polský maršál J. Pilsudski, pozdější první prezident. Také se narodil na polsko - litevském pomezí jako A. Mickiewicz. K Litvě choval vřelé city do konce života. Je též pochován na Wawelu. Jeho srdce bylo však 12. 5. 1936 uloženo pod černou mramorovou deskou na hřbitově Rasu ve Vilniusu. Docházíme opět na Katedrální náměstí a ve zbylém čase se budeme věnovat Gediminasovi, tomu sveřepému jezdci na koni s obnaženým mečem a věrně sedícím vlkem na podstavci. Povězme si pěknou pověst o založení města, jež dostalo název Vilnius. Gediminas se podle ní zúčastnil lovu a po čase unaven spočinul na vyvýšeném místě a upadl v hluboký spánek. Zdálo se mu o železném vlku vyjícím do tmavé noci. Dal si zvláštní sen vyložit. Kněz mu vysvětlil, že vlčí vytí představuje zvuk, kterého se v budoucnu dočká jméno města, jež vznikne na tomto místě. Gediminas okouzlen poetickým výkladem dal příkaz k budování města. Tedˇuž víte, proč si vlk sedl dopředu, abychom ho viděli. Pěkné. Naše stověžatá Praha má zase Libuši. Krásnou a moudrou. Za jezdeckou sochou Gediminase stával Dolní hrad. Jeho zbytky dokazují, jak pomíjivá může být moc a sláva. Za časů Sigismunda Augusta , polského krále a litevského velkoknížete, v 16. století žil dvůr bohatým společenským a kulturním životem. Jeho součástí byl dvorní orchestr, významná sbírka umění a velká knihovna. Od konce 18. století přestal být využíván a chátral. Je vůle ho obnovit. Poslední rezervy jsme si nechali na výstup k Hornímu hradu. Kolový val , na němž stojí, pochází už z 10. století. Původní pevnost začal Gediminas a jeho následovníci více opevňovat, až zde vyrostl

27

Ladislava Babková


kamenný hrad. Stoupáme nahoru a před námi se postupně odkrývají různé zajímavé pohledy na město. Nejdříve na Tři kříže v temné zeleni na Křížové hoře. Proč tam stojí? Podle legendy zde bylo zavražděno sedm františkánů a byli zde také pohřbeni. Na jejich památku zde postavili kapli s třemi dřevěnými kříži. Ty novější byly strženy Sověty. My vidíme obnovené po nabyté nezávislosti země. Stoupáme stále výš, odkud je krásný výhled na moderní část města, jakýsi Manhetten, nerušící staré město. A už se před námi objevuje Gediminasova věž, osmiboká stavba z červených pálených cihel. Přestože jde o jedinou zachovanou část hradu, původního je na ní málo. Sbíháme dolů, míjíme Gediminasův profil, věrný vlček na svém místě. Přijíždí autobus. Víc už nám Vilnius nenabídne.

28

Ladislava Babková


Litvá 3 Vodní hrad Trakai Na závěr našeho poznávání Pobaltí nás ještě čeká jedno zastavení: Trakai, slavný srředověký hrad uprostřed Trakaiského jezera. Stejnojmenné město Trakai, vzdálené asi 25km jihozápadně od Vilniusu, ležící v lesnaté krajině plné jezer, bývalo kdysi velkoknížecí rezidencí a starým hlavním městem Litvy. Staré Trakai, první opevněné sídliště, se nacházelo asi 3km jihovýchodně od současného města. Zde sídlil Gediminas do té doby, co učinil hlavním městem Litvy Vilnius. Moderní Trakai založil Gediminasův syn Kestutis, Vytautasův otec. Pro nové město vybral kouzelné místo na ostrově v jezeře Galve. Jejím základem se stal opevněný hrad, v němž rád pobýval Vytautas Veliký a pokud zrovna neválčil, odtud též vládl.. Po vítězství polsko – litevských pánů nad řádem německých rytířů v roce 1410 u Grunwaldu a po smrti Vytautase význam Trakaie upadal, zejména jako starého hlavního města. Ostrovní hrad byl v roce 1655 zničen Rusy. Po několika letech už byl zcela opuštěn, stál stranou zájmu a chátral. Počátkem 20. století se stal symbolem velikosti středověké Litvy. V průběhu minulého století jej Litevci znovu vybudovali. Nejkrásnější moment nastal, když jsme vystoupili z autobusu a před námi se objevila silueta hradu, oddělena vodní hladinou. Středověká stavba s několika strážními věžemi z červených pálených cihel. Ani se nedivím, že si toto romantické místo vybírají novomanželé stále častěji pro svatbu. My jsme dnes žádnou dvojici nepotkali. Máme vybráno v Kunasu. Do hradu se vchází po dřevěném mostě věžní bránou. Než se otevřela, rozběhla se živá debata o Zikmundu Augustovi a románku s Barbarou. Některé účastnice vzpomínaly, že viděly film, který před časem běžel v televizi. Využila jsem možnost připomenout, že je ještě čas navštívit výstavu Europa Jagellonica v Kutné Hoře. Dominantou hradu je centrálně umístěná vysoká věž, vysoko čnící nad ostatními. Měla být posledním útočištěm obránců při dobytí hradu. Hrad, postavený do podoby časů Vytautase Velikého, slouží jako muzeum. Nejdůstojnějším místem hradu a jeho chloubou je bezesporu Trůnní sál s dvěma rozměrnými gobelíny: jeden s názvem Svatojánská noc, druhý je kopií obrazu J. Matějky a nese název Bitva u Grunwaldu. Na tomto gobelínu speciálně pro české výpravy upozorňují na postavu Jana Žižky. V této jedné z největších bitev v dějinách středověké Evropy stál proti sobě Řád německých rytířů a polsko – litevská vojska; v čele Řádu německých rytířů stál velmistr Ulrich von Jungingen, na straně polsko – litevské Vladislav jagellonský a Vytautas, velkokníže litevský. Nahlédli jsme do spousty místností a viděli zajímavé expozice. Kromě obvyklých exponátů a dobového nábytku byly zajímavé pro oko vitríny

29

Ladislava Babková


s figurínami oblečenými do národních krojů. Stáli v nich muži s bílou halenou a slaměným kloboukem, ženy v dlouhých sukních s černými zástěrami jednoduchého střihu s bohatou výšivkou. Myslím, že největší pozornost jsme věnovali malému obrázku s portrétem Barbary v červených šatech. Té, která usedla na královský trůn. Ještě jsem se nezmínila o Karaimech. Přiznám se, že jsem až dosud o nich neslyšela. Kdysi dávno je sem do Trakai pozval Vytautas Veliký. Měli vytvořit elitní vojenskou jednotku chránící velkoknížete. Kdo to byli Karaimové? Karaimové jsou turecky mluvící skupina praktikující formu judaistického náboženství. Uznávají Starý zákon, odmítají však talmud. Ať je jejich původ jakýkoli, Karaimové v 11. století s jistotou sídlili na Krymu a tam se s nimi seznámil Vytautas. V Litvě se jich na počátku 20. století nacházelo asi osm set. V současné době jich žije asi na tři sta. Z toho více než sto jich je usazeno v Trakai! Jsou pro ně typické žluté a zelené dřevěné domy s třemi okny. Jedno je pro Boha, druhé pro majitele a třetí pro velkoknížete Vytautase. I na hradě je zajímavá expozice o karaimském etniku dokládající orientální původ. Za sklem na nás hledí figuríny mužů v černých kaftanech a černobílých plstěných kloboucích, ženám sluší bohatě vyšívané kabátky, obuty jsou do bohatě zdobených dřeváků na vysokých podpatcích. Nezbývá než se rozloučit. Ještě než opustíme bránu Vytautasova sídla, povím vám právě zde slíbený příběh, který se váže ke kopci zvanému Birutin v Palanze. Pohanská princezna Biruté měla za úkol strážit svatyni na vrcholu tohoto kopce. Činila tak až do chvíle, kdy ji násilím unesl velkokníže Kestutis. Podle pověsti si dívka svého nápadníka během cesty do Trakai, sídla velkoknížete, oblíbila a po svatbě mu dala syna, z něhož se stal velkokníže Vytautas Veliký. Po Kestutisově smrti se však vrátila zpět do Palangy a nadále pečovala o svěřenou svatyni a pomáhala udržovat staré pohanské tradice uprostřed stále více křesťanské země. Vycházíme z brány a uvědomujeme si, jak nám Pobaltí přirostlo k srdci. Jako bychom vekoknížata Gediminase, Kestutise a Vytautase znali už dávno, ožily další polozapomenuté stránky z dějepisu, středověká sláva i rozloha polsko –litevské unie. Hrad, opět v plném lesku jako za časů Vytautase, přivítá množství návštěvníků. Chystá se zde nějaká slavnost. Mezitím zručné ruce žen, tak jako kdysi v pohanských dobách, vytvořily z haluzí a proutí jakýsi kouzelný poutač na vodě pro návštěvníky této slavnosti. Jednu, usměvavou, v kroji, zachytil náš snímek.

30

Ladislava Babková


Použitá literatura Dvořák, O. : Lásky princezen kuronských Körner, V. : Adelheid, Údolí včel, Anděl Mickiewicz, A. : Konrád Wallenrod Průvodce MARCO POLO: Cestovní atlas Pobaltí 2006 Sienkiewicz, H. : Křižáci Třebízský, V. B. : Královna Dagmar Země světa, leden 2006: Estonsko, Lotyšsko, Litva

31

Ladislava Babková Cestování Pobaltím Putová ní Pobáltí m

Recommend Documents