Resumé | Články | Tajemství Ladislava Fukse
Tajemství Ladislava Fukse Článkem si připomínáme 90. výročí narození neprávem opomíjeného spisovatele. Dílo Ladislava Fukse letos oživilo také nakladatelství Odeon, které k vydání připravilo román Spalovač mrtvol. Jak toho básník dosáhne, to je jeho nejvlastnější tajemství...
S. Freud
1.
Snad každý, kdo se s Ladislavem Fuksem znal osobně, má ve větší či menší míře stejnou zkušenost jako já – stále si pamatuje jeho někdy až překvapivý, dokonce nepochopitelný údiv nad věcmi docela všedními, které pro kohokoliv jiného byly samozřejmé. Přímo anekdotickým vyprávěním se už stal jeho nelíčený úžas nad tím, že v chladničce zůstane voda studená. Mne kdysi poněkud vyvedl z míry, když mi kolem půlnoci telefonoval, že kostičky chleba namočené v bílé kávě opravdu klesají ke dnu, což si přečetl v mé knize Žít u moře, která tehdy vyšla, a nejenom přečetl, zkoušel. Podobných příběhů o Fuksovi znají pamětníci desítky.
Když s ním člověk hovořil, nikdy nevěděl, jestli rozmlouvá s geniálním spisovatelem nebo malým dítětem. Přesněji řečeno, častěji budil dojem, že mluvíme s tím druhým.
Ostatně, na rozdíl od většiny jiných autorů Ladislav Fuks dost nerad mluvil o své literární tvorbě, něco takového dělal jen zcela výjimečně a jen v nejdůvěrnějších chvílích. A i tehdy se zmiňoval spíše o věcech technických, např. kolik práce mu dalo napsat Vévodkyni a kuchařku slovo po slově „těmahle rukama", než o své poetice, o své představivosti, či dokonce o své umělecké koncepci.
Chtě nechtě si pak leckdo z těch, kdo se s Ladislavem Fuksem stýkali osobně, kladl některé sugestivní otázky:
Hraje se mnou jen takovou hru?
Dělá si ze mne legraci?
Jsem mu pro smích?
Nebo se přede mnou stylizuje, cosi předstírá, aby nebylo vidět do jeho skutečného nitra?
Či je to opravdu takový člověk boží, pro kterého je nekonečně objevná skutečnost, že auto jezdí na benzin?
Když psal svou knížku Návrat z žitného pole, ptal se mne, jak vypadá kombajn. Pokusil jsem se mu popsat, co je kombajn, čemu slouží a jak vyhlíží. Asi se mi to moc nepovedlo. V knížce měl tento stroj podobu jakési mechanické příšery a vůbec nebylo jasné, proč se na poli pohybuje. Ale naproti tomu, v Příběhu kriminálního rady si dal zřejmě práci a ověřil si, jak jsou vrtány hlavně pistolí. Zase naproti tomu – když ve Vévodkyni a kuchařce podrobně popisuje, jak se čistí zrcadla, nepřehání to? Nedělá si ze čtenáře trochu šoufky? Několikrát jsem mu položil přímou otázku, jestli měl nějakou prastarou příručku pro hospodyňky, z níž čerpal. Jeho odpověď byla vždy vyhýbavá. Nikdy neřekl ano, nikdy neřekl ne.
Když jsem mu jednou řekl, že mi Vévodkyně a kuchařka připomíná atmosféru Musilova Muže bez vlastností , zeptal se, kdo to byl Musil. Pak prohlásil, že si to bude muset přečíst – nepochopitelné u někoho, pro něhož Vídeň na sklonku mocnářství byla jakoby druhým domovem, místem jeho předchozí inkarnace, a u koho jsem znalost Roberta Musila pokládal za samozřejmou.
To vše dohromady působilo, že kolem sebe vytvářel prazvláštní síť tajemna, iluzí, představ snad klamavých.
Nicméně, něco takového by mohl dělat záměrně jen u lidí, kteří se s ním osobně stýkali, a těch pár desítek osob by za tak složitou konstrukci nestáli.
Pravděpodobně tedy bylo všechno jinak.
2.
Ladislav Fuks patří určitě k našim největším autorům druhé poloviny minulého, tj. dvacátého století, a můžeme se přít o tom, čím nejvíce: zda svou prvotinou Pan Theodor Munstock, nebo svou knihou poslední, Vévodkyní a kuchařkou, nebo některým dílem mezi nimi. Osobně pokládám zejména Variace pro temnou struhu za prózu, kterou v plném smyslu jejich bohatých významů objeví možná až některá z budoucích generací.
Nicméně, ač uznáván a respektován, stál trochu stranou nejsoustředěnější pozornosti.
Bylo tomu tak vždy a velice k tomu přispěla srpnová okupace roku 1968, jež trhavým řezem rozdělila českou literaturu podle měřítek zcela mimouměleckých a s následky, s nimiž si bude muset poradit čas. S následky nepříznivými nejen pro autory, kteří zůstali doma a publikovali, jako Ladislav Fuks, ale i pro ty, kteří zůstali doma a publikovat nesměli, takže byli nespravedlivě vytěsněni ze čtenářského povědomí, do něhož se museli po roku 1989 někdy namáhavě vracet. A ovšem i pro ty, kteří odešli do exilu a u nichž takový návrat byl ještě obtížnější - jako příklad stačí připomenout Kunderovu Nesmrtelnost, román, jenž vzbudil zcela mimořádnou pozornost snad všude kromě autorovy rodné země.
Pokud jde o Fukse, trhavý řez roku 1968 měl pro něj následky dvojnásob neblahé. Po něm byl přijímán s rozpaky a nejistotou, protože se nikdy nevědělo, co se od něj dá čekat, Návrat z žitného pole nikoho neoklamal. Od počátku devadesátých let opět s nejistotou, byť z jiného zorného úhlu, protože jeho tvůrčí velikost byla sice nesporná, ale málo platné, v kritických letech patřil k autorům tzv. oficiálním.
Při pohledu na Ladislava Fukse časem přirozeně i ona hlediska pominou, tak jako nebyla a ani dnes nejsou příliš rozhodující pro jeho čtenáře. Ve Fuksově díle však přetrvá jakási kruciální záhada, o níž tolik přemýšleli mnozí jeho současníci, když s ním přišli do osobního styku.
Vytvářel kolem sebe onu výše zmíněnou síť tajemna, iluzí a snad klamavých představ vědomě, v jakési sebeobraně, nebo patřila k jeho tvůrčí ustrojenosti, k podstatě jeho lidské a umělecké typologie?
Snad každý spisovatel, píšící s hlubšími významovými záměry, žije dvojím životem.
Tím prvním je jeho život takříkajíc běžný, skutečnost, že někde bydlí, pracuje, obědvá, večeří, řeší s manželkou problém kapajícího ústředního topení a s dětmi jejich školní prospěch, vystupuje na veřejnosti a častěji či méně často zaujímá postoje k veřejnému dění.
Tím druhým je život jeho díla, jeho postav, událostí, dějů, imanentní svět jeho tvorby.
V určitých okamžicích ten druhý život vystupuje do popředí. Spisovatel se pak stává pro svou rodinu člověkem obtížně snesitelným, neboť ho náhle nezajímá ani kapající ústřední topení, ani školní vysvědčení potomka, a pro širší okolí je mírně řečeno člověkem obtížně komunikativním.
Tohle je běžný případ. Nikoliv případ Ladislava Fukse.
Popravdě řečeno, zdá se - že Ladislav Fuks onen první život vůbec neměl.
Nikoliv jenom proto, že neměl komu kontrolovat školní prospěch. To je záležitost vnější. Podstata spočívá v tom, že celou svou osobností, celou svou bytostí žil pouze a jedině onen život literárního tvůrce, že jediným jeho skutečným světem byl svět jeho umělecké fikce.
Fuksovi životopisci nyní asi připomenou reálný podklad tohoto faktu. Autorovo dětství, patriarchální podmínky, v nichž toto dětství prožíval, i důvody další. Také je znám tím, a bylo by snadné rozvinout jakousi freudovskou či jungovsko-adlerovskou teorii o tom, jak se pro něho tvorba stala sublimací toho všeho.
Dokonce bych asi měl pravdu. Možná.
Je tu však ještě jedna varianta - či spíše variace, abych použil Fuksova vlastního slova.
Víme příliš málo o skutečném nikoliv vnějším, interpsychickém, ale vnitřním, intrapsychickém duchovnu takových literárních osobností, jako byl W. Shakespeare, F. Rabelais, A. Rimbaud, F. Kafka, jako byl O. Březina, L. Klíma, J. Zahradníček. Těžko můžeme říct, zda onen vnější, zdánlivě skutečný život, člověka mezi lidmi a jejich interpsychično nebyly jen příležitostí existence, jejíž nejvlastnější smysl nejen spočíval, ale i jimi samými byl pociťován někde jinde, ve sféře tvorby.
Či spíše ne tvorby už dokonané, ale samotného procesu tvoření.
Ve sféře toho nejsoukromějšího soukromí, v němž se prostupují podněty přejaté zvnějšku a vnitřní svět osobnosti v podobách zcela nečekaných a netušených často asi jen jakoby, často však skutečně záhadných a nevyzpytatelných.
Třeba tomu tak nebylo a není. Třeba ano.
Pakliže takovou možnost připustíme, těžko bychom v české literatuře druhé poloviny minulého století hledali autora jí bližšího, než byl Ladislav Fuks.
3.
Básníkovo tajemství končí v okamžiku, kdy končí proces tvoření.
Jakmile se tvoření změní v hotové dílo, tajemství je nabídnuto čtenáři.
To je cosi, čemu nelze čelit.
Franz Kafka si přál, aby tajemství tvoření takovým zůstalo a všechny jeho rukopisy byly spáleny. Max Brod toto přání nesplnil. Je nepochybné, že neměl právo je nesplnit, i když bychom dnes nikdo nemohli číst Proces či Zámek.
Ostatně víme, že mnoho autorů na sklonku života některé své rukopisy ničí. Snad proto, aby jejich tajemství tvoření nikdo nemohl rozpitvávat.
Což není případ díla Ladislava Fukse.
Jeho knihy vycházely, a dokonce vyšla ještě za autorova života i první kapitola knihy poslední, už nedokončené. Tajemství Ladislava Fukse tak vyvstává před čtenářem. A jeho dílo klade před čtenáře na jiné úrovni podobné otázky, jaké napadaly každého z nás při osobních setkání s tímto spisovatelem.
Hraje s námi nějakou hru?
Jsme mu pro smích?
Stylizuje se před námi, cosi předstírá, aby nebylo vidět do jeho skutečného nitra?
A daleko víc:
Sděluje nám cosi, čeho byl plný až k bytostné úzkosti života, cosi, co nechtěl či nedovedl sdělit jinak?
Jsou jeho postavy, děje a scény něčím, co překračuje sebe sama, co nabývá podstatnější významy, než se zdá na prvý pohled?
Jsou zástupným znakem toho, jak dohlédl dál v údělu lidství, jak mu splynula v jednotu jeho tragika i komičnost, bolestnost černovlasých bratrů i crazy nebožtíků na bále?
Není tato děsivá jednota tragiky a komiky ve Spalovači mrtvol šokující zkratkou celého nedávno skončeného století?
Není poslední výstřel v Příběhu kriminálního rady a podivnost paní Mooshabrové obrazem bezútěšnosti každého z nás?
Není Vévodkyně a kuchařka přiznáním nemožnosti návratu kamsi zpět, ke snům, ideálům a pečlivě vyčištěným zrcadlům, jež takovými možná nikdy nebyla?
A mohl bych pokračovat.
Jenomže, abych připomněl motto tohoto vzpomínkového zamyšlení, básníkovým tajemství je, jak něčeho dosáhne.
Jak dosáhne čeho?
Ale zajisté, jak jinak: Jak dosáhne toho, že si podobné otázky klademe.
Tajemstvím Ladislava Fukse je jeho schopnost vyvolávat otázky.
V malém třeba tím, když někomu o půlnoci zatelefonuje, že kostky chleba v bílé kávě klesají ke dnu. Představme si, že to je taková drobná zkouška. Nepatrný pokus. Zatelefonuje a vyvolá otázku u někoho, komu narušil spánek.
Jeho kniha je pak velká zkouška.
Velký pokus, jak vyvolat podstatně větší otázku u někoho, komu narušil zaběhlý klid každodennosti, stereotyp spokojenosti, kterou prožíváme vždy, když – ovšem, když se nám podaří nemyslet.
A tak se zdá, že ono tajemství Ladislava Fukse spočívá právě zde. Nikoliv v tom, že by nám cokoliv říkal, že by nám jakkoliv odpovídal. Právě a zcela naopak. V tom, že v nás vyvolává otázky a nutí nás k tomu, abychom si je sami kladli.
Na nás je, abychom si je zodpovídali.
Každého teď bezpochyby napadne totéž.
Sokrates, jak známo, učil své žáky tím, že se jich ptal, a každá položená otázka, pokud to není zrovna při maturitě, nás svým způsobem směruje k odpovědi. Vědomě či nevědomě - a máme dost důvodů se
domnívat, že v tomto případě vědomě.
Ačkoliv to zřídkakdy či téměř nikdy dával Ladislav Fuks najevo, on sám prožíval lidské bytí jako tíseň a trýzeň. Aniž bych tvrdil, že se nemýlím, zdá se mi z četby jeho knih i ze setkání s ním, že je prožíval jako cosi, v čem se nevyznal, co nechápal a v čem se cítil ztracen.
Bylo pro něho záhadou, že lidstvo existuje, přestože se dopouštělo a dopouští tolika zla, stejně jako pro něho bylo záhadou, že chladnička chladí a auto jezdí. Tušil, že to vše nějaký smysl má. Věděl, že to nějaký smysl má, byť dobrat se tohoto smyslu bylo nad jeho síly.
Co mohl udělat jako spisovatel, jako básník?
Předat svou otázku dalším.
Neboť posláním umělce je sdělovat. Jsou tací, kteří sdělují poznání, pevné a nezvratné jistoty, sebevědomé pravdy. Činí tak jistě v pevném přesvědčení, že se nemýlí - a to i tehdy, když se mýlí, což ostatně bývá většinou.
Ladislav Fuks neměl ani nezvratné jistoty, ani sebevědomé pravdy.
Sděloval nám své otázky a sděloval nám je po svém. Určitě se nemusíme navzájem ujišťovat, s jakou naléhavostí a působivostí to dělal.
To byla jeho naléhavost a jeho působivost, a nikdo z nás se o ni nepřičinil.
Na nás záleží, co s jeho otázkami chceme a budeme dělat.
A záleží i na jeho čtenářích, kteří přijdou po nás...
