Ladislav Muška CO JE, OČ TU BĚŽÍ. (miniromán)

Ladislav Muška

CO JE, OČ TU BĚŽÍ (miniromán)

2015

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Ladislav Muška

Co je, oč tu běží Sazba: Dušan Žárský Obálka: Jana Vienerová V elektronické podobě první vydání Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz v roce 2015

ISBN 978-80-86725-49-9

I. Tuhle příhodu před sebou vidím jako by se udála včera, přestože od ní uplynulo… kolik vlastně, dvanáct, čtrnáct let? Ten den jsme rybařili jako každé dopoledne (rybařina je to, oč tu běží), po obědě se bratranec Ota uvolil dovést mě do zámku. Předtím mi vypravoval, že ve  zdi poskládané z  pískovcových placáků, která odděluje zámek od  lesoparku, žijí maličké černé zmije. Jedna kousla kastelánova vlčáka Cézara do kulek, týden ležel na nádvoří a zved se jen, aby se napil z kašny, a tím se vyléčil. Ota to věděl od  kastelánova syna Bohouše, pozvraceli se spolu po láhvi rybízového vína, což je neobyčejně sblížilo. Zmije mě zajímaly; nejen ryby, ale všichni tvorové včetně ježků, myší a brouků mě zajímali, se zmijí jsem se dosud nesetkal a  chtěl jsem. Ota ne že by se bál, že ho zmije taky uštkne do kulek, ale nechtělo se mu, od strýcovy chalupy bylo k zámku dost daleko, ale když jsem nedal pokoj, řekl no tak pojď. Zámek zaujímá skoro celou horní půlku náměstí městečka; tehdy to pro mě ještě nebylo naše nebo dokonce moje městečko. Nezajímal jsem se o to, že je postaven ve stylu saské renesance, šlo mi jen o ty zmije. Bylo pondělí, kdy jsou památky zavřeny a nemíří k nim zájezdy sloužící ke kulturnímu vyžití pracujících. Hlavní brána byla zamčená, nenápadná dvířka vedle nich nikoliv. Vešli jsme na dlážděné boční nádvoříčko. Na kamenné obrubě kašny (pamatuju se dokonce, že vodotrysk stříkal přerušovaně) seděly tři čtrnáctky, jedna drobná, druhá vysoká a třetí buchta (dnes bych jí řek, koukej držet dietu, holka, až ti bude čtyřicet, neprojdeš dveřma). Oblečeny byly letně, ovšem v intencích socialistického názoru na letní oblečení 4

mladých dívek, i ostříhány byly podle požadavků doby. Z výrazu ve tvářích se dalo vyčíst, že hovoří o nějakých důležitých věcech. Proti nim stála naopak dlouhovlasá holčička, tak asi absolventka druhé třídy základní školy, odezírala jim z úst a vychovávala se, protože čtrnáctileté dívky se přece baví pouze na vý­chovně nezávadná témata, že? Nicméně ona jediná nám hlasitě a vesele odpověděla na naše Ahoj. Dívky po nás natočily ksichtíky a zase se pohrdavě odvrátily, aby daly najevo, že pro ně jsme akorát vyčouhlí kluci, i když Ota půjde po prázdninách na strojárnu a já za rok na medicínu, jestli mi dá soudruh ředitel gymnázia doporučení, což asi nedá, protože můj otec kdysi podepsal protest proti vstupu spřátelených armád a táhlo se to s ním pořád. Prostě jsme nebyli v  jejich dimenzi; ve  svých dnešních letech bych zas pro ně byl stařec. K nádvoří přiléhala bokem budova o něco novější než zámek, průčelím otočená do náměstí a nějak se mi sem nehodila. Zeptal jsem se Oty, co je to za barák. „Ále, to je bejvalá míčovna,“ odmávl to rukou. „Dneska je to píčovna,“ zahlásila holčička radostně. Ty tři dívky by to jistě neřekly, byly už slečny, aspoň se slečnami cítily, a ty si mohou takové obscénní pojmenování jenom myslet, ona byla ještě dítě, tak si to mohla dovolit. Slečny se pohoršily, vstaly a uraženě odcházely, buchta děvenku pokárala: „ No Kristýno…!“ „Co má bejt, dyť je to pravda,“ bránila se Kristýna. Po jejich odchodu je ohodnotila: „Jsou to čůzy!“ Že mě tenkrát nenapadlo zeptat se, kdepak jsi, holčičko, získala tak pozoruhodnou slovní zásobu? Cestou ke zdi, kde žijí zmije, jsem se od Oty dozvěděl, že bývalé míčovně se teď říká jinak, protože ji přestavěli na  internát pro učnice z  místních textilek. 5

Zmije buďto chrápaly nebo šly někam jinam kousat psy do kulek. Ze škvír mezi kameny jsem klacejčkem nevyšťoural žádnou.

6

II. Tohle sem jaksi objektivně nepatří, kvůli mému autoportrétu však asi ano. Když jsem se díky strýci Otovi, vysokému partajnímu funkcionáři, na medicínu přec jen dostal (argumentoval mou matkou, vzornou pracovnicí potravinářského průmyslu), zeptal jsem se docenta Frajtáka, jestli je možné, aby se již na  plod v matčině lůně přenášely její vjemy, docela se rozčílil. „Heleďte, Jányš, nepleťte do marxistické lékařské vědy nějaké freudovské bláboly!“ Docent Frajták (říkali jsme mu přescent, vážil kolem stodvaceti kil) studoval v Moskvě a naučil se tam, co učil nás, totiž prd; Frajták byl blbec. Tutéž otázku jsem položil profesoru Dumalovi, někdejšímu proslulému chirurgovi a nyní odborníkovi na moravská vína. Chvíli na mě pomžikával. „Víš co, miláčku, vyser se na  mě a  nech mě v  klidu spát,“ odpověděl vlídně. Víc jsem se nikoho neptal, byl jsem sám pro sebe příkladem. Stěhovali jsme se z  předměstí malého města do  centra města krajského v době, kdy matka byla v pátém měsíci těhotenství. Jí a mně v ní předtím štěbetala do snu líbezná říčka Oleška, v níž jiskřili pstruzi, a ta jiskra přeskočila na mne, byla ve mně v době, kdy jsem si začal uvědomovat, že jsem, a už jako kluk jsem se toulal s prutem kolem krušnohorských potoků. Otec se po  svém vyloučení z  partaje zasunul do  sebe a  tiše pracoval v  chemičce v  cechu kyselin, kde předtím mistroval, matku naopak povýšili ve výrobě jedlých olejů v tukových závodech a tím rozbili náš rodinný život. Doma bylo dusno, rád jsem odjížděl na prázdniny do strýcovy chalupy. 7

Tenkrát ještě chalupy nebyly masovou záležitostí, pořizovali si je funkcionáři, a strýc Oto velké zvíře v krajském Kremlu byl. Krom toho byl myslivec toho typu, který střelí po všem, co mu přijde do  cesty. Jeho chalupa nad městečkem Jeslením už byla skoro v lese, který ji obklopoval ze tří stran. Srnčí a mufloní zvěř se pásla pod okny, teta si k zahradě vyžádala plot, protože divočáci jí zryli zahradu i se zeleninou a kytičkama. Spolu se stejnou vášní postiženým bratrancem Otou jsme se věnovali rybaření. Údolím protékala řeka Jeslenka s kombinovanou rybí osádkou – v  tůních nad jezy se dal ulovit kapr, v mělkých proudech žili velcí mazaní pstruzi. A seznámil jsem se tam s rybou svého života; možná to zní nadneseně, ale lipan pro mě takovou rybou je. Ulovené ryby posloužily stejně jako (nepříliš časté a víceméně pytlácké) úlovky strýcovy k  tomu, aby při víkendových návštěvách velmi vysokých stranických představitelů vyšlapávaly strýcovi cestičku k postům ústředním. O tom jsme s bratrancem Otou nepřemýšleli. Nebavilo nás dřepět u tůně a čekat na  kapra. Svlečeni do  trenýrek a  v  keckách na  nohou jsme se brodili proudnými úseky řeky a radovali se nad každým pstruhem, kterého se nám na náš primitivní vercajk podařilo ulovit; přelstít lipana jsme ještě nedokázali. Dnes, jako zdejší (a sledovaný!) lékař bych si to nemohl dovolit. Přijedu k  řece autem, obouvám vysoké brodicí boty a  mám dokonalé rybářské vybavení. S  lipany, těmi nádhernými rybami, které se zpoza trsu lakušníku vynořují po plovoucí potravě a předvedou při tom barevný hřbetní praporec, jsme uzavřeli dohodu. Oni mi budou brát mou umělou mušku a já je budu šetrně pouštět zpátky, když se napřed pokochám jejich duhovými řádkovanými šupinkami. Dělám to nejen proto, že už jich v řece není tolik jako kdysi. Lipani jsou moje láska. 8

III. S láskou k lidským tvorům opačného pohlaví jsem to měl trochu komplikovanější. Žil jsem ve staromódní představě, že jejímu důkazu musí cit zvaný láska předcházet. Už na gymplu se mi dostalo ponaučení, že k tomu onen cit není třeba. Vyprovázel jsem po  třídním večírku spolužačku Veroniku do  osady pod Střížovickým vrchem a  ona mi mezi zahrádkami takzvaně dala. Vyhrkl jsem, že ji miluju a ona odpověděla: „Co blbneš?“ Když jsem se pak asi po  týdnu domáhal opakování, vysmála se mi: „Co bys eště nechtěl?!“ Jeden spolužák šel kolem, když jsem do ní hučel na školní chodbě a zakřenil se. Od něho jsem se dozvěděl, že Veronika dá každýmu, ale jen jednou. Takových spolužaček jsem do  maturity poznal několik, některá dala i víckrát. Na  fakultě všeobecného lékařství pod střechou slavné alma mater jsem zezačátku vedl odříkavý život, octl jsem se mezi synáčky a  dceruškami (s  nafrněným nosánkem) z  pražských funkcionářských rodin (na jednu stranu to byla výhoda, bydleli doma a já jsem dostal nedostatkové ubytování na koleji). Peněz od  rodičů jsem dostával jen tak tak, matka se jakž takž smířila s tím, že študuju na doktora a ne na politického pracovníka, tátovi to bylo jedno. Můj spolubydlící Honza pocházel ze Šumavy a byl na tom podobně. Na to, abychom sbalili někde na parketu lepší holku a dělali před ní granda, nebylo pomyšlení. Jen občas jsme vyrazili na  půllitřík někam na  stojáka, protože i  pivo ve vnitřní Praze bylo drahé. Situace se zlepšila, když jsme začali chodit na praxi do špitálu. Sestřičky, hlavně takové přes čtyřicet, si s  pacienty začínat 9

nesměly, na mediky se zákaz nevztahoval. Byly zkušené, věděly, co chtějí i co dělá dobře mužskému a já jsem z toho mezi košťaty a kbelíky v kamrlíku uklízeček začal mít potěšení. Nebýt toho, bylo by pro mě tohle předlouhé studium bez zážitků. Jako čerstvý nositel titulu MUDr.  jsem se stal účastníkem socialistické vymoženosti zvané umístěnka. V praxi se projevovala tak, že pro pražské doktůrky, kteří měli vlivné funkcionářské tatínky, byla uchystána místa v pražských špitálech, zatímco nám „venkovanům“ byl určen zase venkov. Mně se dostalo té výsady, že když jsem pocházel ze severu Čech, dostal jsem umístěnku opět na  sever, a  to do  okresní nemocnice v  D., vlastně nikoli přímo do špitálu, ale na jeho záchranku. Odbyl jsem si fázi, kdy jsem se cítil jako spasitel lidstva a  hned nato jako naprostá nula a  začal brát své povolání bez emocí, což je asi to, oč v něm běží. Vozil jsem se sanitkou a re­ suscitoval infarkty – bylo jich dost, jestli za tím byla všeobecně pociťovaná podivnost doby – fixoval jsem zlomeniny a snažil se vdechnout jiskřičku života mladým řidičům rozflákaným při havárce. Lékař si má udržet od pacienta odstup, ale bylo mi třeba líto krásný holky, která už nebude chodit. Dokonce jsem v sanitce odrodil. Naučil jsem se mlčet, když řidič a saniťák Eda věděl všecko líp než já. Neuměl bych odpovědět na otázku, jestli mě práce těší nebo baví a jestli právě na tomto postu chci zůstat až do penze, dělal jsem ji. Utíkal jsem jinam až po krachu mého manželství.

10

IV. Stalo se někdy po pěti letech mé služby na záchrance. Na ženění jsem nemyslel, sexuálně jsem nestrádal, do mého lékařského pokojíku v suterénu občas zašla žákyňka ze zdravotní školy, zvědavá na  to, jaký je to s  doktorem. Alice přišla na  dispečink z interny, vyměnily si místa s Kamilou, která se tu cítila podceněná. Pravý důvod té výměny jsem neznal, i když jsem zaslechl, že to Alice táhne s primářem Oravou z interny. Alici mohlo být dost přes čtyřicet, byla takzvaně sexy, koukalo jí to z  očí, když se od  telefonu a  obrazovky s  plánem města ohlédla se zavrtěním zadečku v  otáčecím křesílku. Poprvé mě pěkně sjela, když jsem vyslovil uznání, že je to nejkrásnější prdelka v celém špitále. Z výrazně řezaného obličeje pod záplavou tiziánových vlasů šlehl posměšný pohled a hlas kousl: „Co vy, doktůrku, víte o prdelkách v nemocnici?!“ „Tak tedy, jestli dovolíte, hezounkej zadeček.“ „No, takovou poklonu beru,“ zasmála se a poprvé si mě zkoumavě prohlédla. Občas jsem se na  dispečinku stavoval a  vedli jsme s  Alicí dvojsmyslné řečičky, ji to bavilo, mě taky, víc jsem si netroufal. Pak jednou zvedla ten parádní zadeček, doslova mi skočila do náruče a přitiskla se klínem. „Martínku, zachraň mě!“ zaštkala. „Ty jedinej mě můžeš zachránit před ním!“ Nevadilo mi, že je o tolik starší než já (konečně některé herecké hvězdy si dnes pořizují daleko mladší zajíčky), byla to opravdová ženská. Matce jsem o  věkovém rozdílu nepověděl, když jsem za ní zajel, abych jí oznámil, že se budu ženit. 11

„Je to dobrá soudružka?“ zajímala se. „Aby nedemonstrovala jako ta dnešní mládež…“ Na svatbu nepřijela, táta nemohl, po operaci a ozářkách ležel na onkologii a já jsem se zděsil; celý šedivý, ztratil čtvrtinu váhy. „Užij si, chlapče, dokud to jde,“ mluvil sotva slyšitelně. „Než tě dožene věk a třeba se sestřičkou rakovinou…“ Svatba se konala na  Národním výboru, Alici šla za  svědka kamarádka Kamila, mně šofér Eda, na oběd nás zavezl do restaurace Střelnice. Alice se chovala uvolněně, dokonce chtěla něco zpívat, lila do  sebe víno a  házela panáky Becherovky, opila se tak, že jí bylo špatně, vrávorající jsem ji dovedl na  toaletu, nezvládla to, potřísnila si tmavošedý kostýmek a neměla sílu se očistit. Ožralé ženské se mi hnusí, ale byla to moje žena. Na těch pár kroků do  nemocnice jsem zavolal taxík. Polooblečená padla na postel v mém lékařském pokoji a usnula, ze spánku vykřikovala nějaká mužská jména, moje mezi nimi nebylo. Takže to byla má svatební noc.

12

V. Nazítří a  po  celou dobu trvání našeho manželství jsem byl víc odbýván než uspokojován, Alice nechtěla vůbec nic, prý ji normální způsob znervózňuje, ale mám být trpělivý. Edovou zásluhou jsem se stal majitelem mírně ojeté felicie, Eda se svou fotbalovou chůzí a lotrovským úsměvem se ukázal jako dobrý parťák. Nejenže udržoval naši stařičkou sanitku v  pojízdném stavu a byl perfektní řidič, a pokud nemachroval a nediagnostikoval naše případy místo mne, dobře jsme si rozuměli a dokonce jsme si začali tykat. Když jsme s Alicí měli volný den, nabízel jsem Alici, že si někam vyjedeme, poobědváme ve vesnické hospodě a bude nám fajn. „Jen si jeď na ryby,“ říkala. „Jsem unavená, radši se vyspím.“ Jezdil jsem za lipany na říčku Jeslenku, v které jsme se kdysi brodili s bratrancem Otou, od nás z okresu bylo do Jeslení jen patnáct kilometrů. Vracel jsem se s nadějí, že najdu Alici odpočatou a  konečně budeme muž a  žena, ale bývala roztěkaná a myšlenkama jinde. V nemocnici nebyl čas podrobně sledovat, co se děje venku, jistě, vnímalo se, že ve  společnosti to vře, objevují se rezoluce a propukají stávky, ve sdělovacích prostředcích se to připisovalo kriminálním živlům. Jel jsem do  krematoria v  krajském městě tátovi na  pohřeb s  pocitem smutku a  nenáležitosti – já v  černém, zatímco ulicí táhly rozradostněné davy na  manifestační pohřeb režimu. Matka při obřadu ani nezaplakala. Když jsme vyšli z  obřadní síně, doléhaly do nádvoří krematoria zesílené hlasy z náměstí, které slibovaly svobodu a demokracii. 13

„To je konec, konec,“ opakovala matka; panebože, nad tím truchlila. „Teď už můžou pomoct jen Lidové milice.“ Dovezl jsem ji domů, přeplněné náměstí jsem musel objíždět. „Co budeš dělat?“ zajímal jsem se. „Já? Já zůstanu věrná!“ Pozdní oběd ovšem měla připravený a vybavila mě balíčkem jídla, v tom byla velice svědomitá. Z lítosti jsem u ní zůstal až do pozdního odpoledne, i když jsme toho moc nenamluvili. K naší nemocnici v okresním městě D. jsem se vrátil za prvního šera. Zaparkoval jsem a  šel do  svého pokoje v  suterénu; přestože se naše manželství nevyvíjelo podle mých představ, na Alici jsem se těšil. Nebylo zamčeno a svítila jen stolní lampička. Alice klečela před vysokým starším pánem a dělala mu to, oč já bych si jí netroufal říct. Primář Orava z interny, trochu pozér, to primáři bývají, zvedl hlavu. „Rušíte, kolego,“ řekl svým příjemně modulovaným hlasem. „Nerušte.“ Otočil jsem se a vyběhl ven, od garáží – asi se hrabal v motoru sanitky – mi křížil cestu Eda, živý inventář nemocnice, večer chodil na pár piv. „Copak, doktore?“ Sdílená bolest bolí míň, ale na to jsem nemyslel, prostě jsem mu vysypal celou tu krátkou historii svého manželství s Alicí a její závěr. Nelitoval mě, nebo možná trochu, hlavně mi udělil lekci. „Doktůrku, doktůrku. Tys ji neměl zachránit před primářem, ale před jeho madam. Vyhrožovala Alici, že jestli ho nenechá, postará se o to, aby ji vyrazili ze špitálu. Ona Alice se specializovala na primáře, víš, jeden před ní utek na Moravu…“ 14

Tu noc jsem spal v šoférském kamrlíku, vlastně spal – spánek mě přemohl až k ránu…

15

VI. „Vstávej, doktůrku, na  Sněžníku máme německýho turistu s bolestí na prsou!“ Měl jsem pocit, že se mnou Eda lomcuje, sotva jsem usnul. Byl to běžný případ, ale mě stálo veškeré úsilí soustředit se na  své záchranářské řemeslo. Při obědě v  jídelně jsem byl tak mimo sebe, s lžící nad talířem jsem koukal do prázdna, že Eda cítil nutnost zasáhnout, a udělal dobře. „Tebe to teda sebralo, kamaráde. Neblbni, buď chlap a vyser se na to. Ve špitále je řeziva, že to do penze nepřefikneš. Tohle se přeci stává.“ Jo, tohle se stává. Proč mě to tak vzalo? Mezi Alicí a mnou nevznikla žádná hluboká láska; byl ve mně zakořeněn imperativ manželské věrnosti? Nevím. Je pravda, že po Edově drsném poučení jsem se vracel sám k  sobě. Alice žádnými skrupulemi netrpěla, když jsme se potkali, jako by se nic nestalo. „Orava (ani mu neříkala křestním jménem) odešel od rodiny,“ oznámila mi s pokrčením ramen a dodala, snad aby mi to bylo jó jasné: „Kvůli mně. Zažádej o rozvod, jestli chceš…“ V nemocnici se to samozřejmě rozneslo, byl jsem v hledáčku veškerého personálu, a tak jsem se snažil nedat na sobě nic znát. Pochopitelně Alice už nocovala v jiném pokoji, ale vídat se s ní denně v  rámci služby mi šlo na  nervy, uvnitř jsem se vždycky rozklepal. Ona by se snad vrátila k  našemu někdejšímu laško­ vání. Vypravil jsem se k řediteli; nevím, jakou měl pro tuhle funkci kvalifikaci, asi hlavně stranickou, přitom měl z  partaje vítr. Tělnatý, s tvarohovitým obličejem valíval se odděleními jako by 16

rozrážel davy, dbal hlavně na to, aby se žádná stížnost na špitál nedonesla na sekretariát. Seděl za psacím stolem a prohrabával si dlouho nestříhané vlasy. Oznámil jsem mu, že ze soukromých důvodů nemůžu v nemocnici zůstat. „Človečééé,“ vyjel na mě, „já mám řešit vaše soukromý problémy? Já taky nemůžu zůstat (to už řval) jenže z jiných důvodů…“ Byl jsem nucen sloužit dál, ale když namísto partají dosazeného kádra přišel nový člověk, vklínil jsem se do  řady lidí, kteří s ním chtěli mluvit. To už jsem měl po rozvodu s Alicí; proběhl hladce, bez vzájemného obviňování a  bez kázání soudkyně o po­svátnosti manželství. Nový muž v ředitelském křesle, úpravný holohlavý pán přes padesát, šéfoval poliklinice, u  nás pouze zaskakoval, než bude ustanoven ředitel definitivní. Měl jsem se přesvědčit, že svůj hlavní post nepustil z hlavy ani tady. Vyslechl mne, přemýšlivě si třel pečlivě oholenou bradu. „Chápu vás, pane doktore,“ hovořil rozvážně; nebo opatrně? „Ale jistě nechcete, abych kvůli vám propustil výborného primáře. Možná bych měl řešení…“ V  jistém městečku (zatím je nejmenoval) měla poliklinika po­bočku, malé zdravotní středisko i pro okolní obce, lékaři tam víceméně dojížděli. Ta bývalá vila stála na  křižovatce, když ji rozšiřovali kvůli vjezdu na  nový most, začala budova praskat a statik ji nařídil zbourat. „Dovedete si představit, jak lidi vyvádějí, že musejí jezdit za ošetřením do okresního města?“ Řekl jsem, že si to představit dovedu. Takže se našla uprázdněná budova a adaptuje se na středisko. Bude tam dokonce byt pro lékaře. 17

„Nechtěl byste tam dělat obvoďáka?“ „Všema deseti!“ zahořel jsem a  zase zchladl. „Jenže na  to nemám atestaci.“ „Pane kolego,“ pokáral mě. „Ta přijde s  praxí. Městečko se jmenuje Jeslení. Hlaste se u starosty Šoltýze…“ Já vůl, nic lepšího mě nenapadlo, než že se budu hlásit u svých lipanů.

18

VII. „Bacha, kamaráde, ať si s tebou nevytřou zadek,“ varoval mě Eda. Přišel se loučit, zrovna když jsem nakládal své svršky (moc jich nebylo) do auta. Taky končil u záchranky, zařizuje si autoservis, kdyby mě felina zlobila, vím, na koho se obrátit. A že by se moc mejlil, kdyby se ze mě časem taky nestal privátní felčar, privatizuje se lautr všechno. Ne že by došlo přímo k tomu, před čím mě varoval, jo, moh jsem si připadat zneužit, ale byl to průvodní úkaz nového systému, aspoň mně se nástup demokracie jevil jako všeobecnej bordel. Přijel jsem do Jeslení ve sváteční náladě a zaparkoval před Městským úřadem, který vystřídal někdejší Národní výbor na  opačné straně náměstí než svítil bělostí zámek; teď už jsem věděl (aniž mi to k  čemu bylo), že je postaven ve  slohu saské renesance. Starosta Šoltýz, ne už mladík, jací teď dělají politiku, ne ještě zasedělý byrokrat, čahoun s vodotryskem prošedávajících vlasů (jestlipak vodotrysk v zámecké kašně pořád ještě stříká přerušovaně?) na mě moc dobrý dojem neudělal. „Nojo, doktore, já vás vítám, ne že ne,“ pravil, přitom na mě zíral rozpačitě. „Jenže středisko ještě není hotový.“ „Ukážete mi, kde je a kde budu bydlet?“ Panebože, dovedl mě přes náměstí k bývalé míčovně (germánské pseuďárně), kterou tenkrát povedená holčička Kristýna po­jmenovala jinak a případněji, protože sloužila jako internát pro učnice z  místních textilek. Od  starosty jsem se dozvěděl (tohle téma bylo evidentně jeho parketa), že textilky padly, nemohly konkurovat levnému čínskému zboží. 19

„Ty politikáře ve vládě nenapadlo napařit jim takový clo, že by se jim nevyplatilo dovážet k nám jejich šmejd,“ zlobil se starosta; zlobil se asi často, měl takovou tvář na zlobení. V  budově se pracovalo, naštěstí už dodělávalo, staré příčky byly vybourány, budoucí zdravotní středisko dostalo nové vnitřnosti. Podle plánu architekta tu budou čtyři ordinace. V  mém podkrovním bytě se leskla nová kuchyňská linka, jinak zel prázdnotou. Naštěstí část nábytku z bývalého internátu byla dosud složena vzadu mezi budovou a zdí z placáků, kde žily malé černé zmije, z nichž jedna uštkla kastelánova vlčáka do kulek. Šlo se tam přes boční nádvoří zámku, a když jsem tudy chodil s jedním ze zedníků, který mi pomáhal odnést skříň a postel (stůl a židle jsem si odnes sám), měl jsem před očima ty tři pyšné princezny na rantlu kašny a prostořekou Kristýnku, která o nich řekla, že jsou čůzy. Dneska z ní už jistě bude mladá dáma a neřekla by míčovně píčovna (brzy jsem se měl přesvědčit, že se jí tak říká pořád, i když funguje jako zdravotní středisko). V domě se zapojovala elektrika, uklízelo se a já jsem si moh připadat jako pomocný dělník. Nebral jsem to jako degradaci, hlavně že jsem byl pryč z blízkosti Alice. Starosta mě nepředstavil (možná záměrně) a dvě ženské v šátcích s kýbly a smetáky mě považovaly za zaměstnance stavební firmy. Mé inkognito se provalilo, když elektrikáři, který u  stropu připojoval zářivku, podklouzly štafle a chlapík se zřítil do skleněné výplně dveří právě u čekárny mé budoucí ordinace. Skočil jsem k němu, naštěstí nebyla zasažena tepna, to by byl malér, ale pořezaný krk silně krvácel. „Sakra, nikde ani flastr,“ zanadával jsem. „Čí je ta dodávka venku? Království za autolékárničku!“ 20

Poprvé jsem ordinoval v novém pracovišti a jedna z uklízeček mi šikovně, až příliš šikovně asistovala. Shrnula si šátek z hlavy a ukázalo se, že je to pěkná paní s permanentně nasazeným energickým výrazem, kterým teď pronikl úsměv. „Tak jsme se seznámili, že, pane doktore? Já jsem Máša, vaše sestřička. A tohle je Lída od zubařky…“

21

VIII. Pracovalo se i o víkendu, protože otevřít středisko co nejdřív je to, oč tu běží. Ta část zařízení ze zbourané polikliničky, prozatímně uskladněná u policistů, byla v pořádku, z té v bývalé hasičárně zmizela zubolékařská vrtačka a dvě skříňky s instrumenty. Někdo si holt takhle vykládal svobodu, ale k čemu mu to bude? Ještě nefungoval telefon, najezdil jsem se do města na polikliniku, aby si pospíšili naše (teď už naše!) ordinace dovybavit. Měl jsem dojem, jako že se jim do toho moc nechce. Nahandrkoval jsem se s technickým náměstkem, vrčel, že stejně to budou privátní ordinace, kde si páni doktoři namastí kapsy. Ale věci rozuměl a  nakonec dovezl a  instaloval všecko, včetně základního léčiva. O  administrativní vybavení se postarala sestřička Máša, já bych si s  tou spoustou papírování nevěděl rady. Ona a  Lída od zubařky byly zdejší, bydlely ve čtvrti nad výpadovkou a oddechly si, že už nebudou muset dojíždět do města. Zubařka, objemná dáma penzijního věku si přišla omrknout pracoviště, až když bylo komplet; krčila nos, jako by se už koukala na zkažený venkovský chrup. S dětskou lékařkou a diabetoložkou jsem se zkontaktoval ve městě. Na  to, abych si zajel s  prutem k  řece, nebylo pomyšlení. V sobotu odpoledne, utahaný, že jsem sotva vlekl nohy, jsem se vypravil ke strýcově chalupě pod lesem na opačné straně údolí, cítil jsem to jako dluh, a  zastihl jen tetu, byla už v  důchodu. Dozvěděl jsem se, že bratranec Ota seřizuje turbíny někde u Arabů a  strýc Ota zemřel hned po  pádu režimu. Teta o  něm nehovořila se zármutkem, ale spíš s nevolí. 22

„Byl jako koule, neviděl si na špičky bot. Aspoň jsem přestala dělat kuchařku óbrsoudruhům!“ Domýšlel jsem se, že strýce spíš porazil fakt, že cestička vzhůru skončila. Na kremaci prý byla moje matka, to ona dala zahrát Suliku, chytly se spolu kvůli tomu. Teta, dosud pohledná ženská, milovala svou zahradu u chalupy, a že dokud na ni bude stačit, barák neprodá; nějak mi z toho nebylo dobře. Na zpáteční cestě jsem se zastavil na mostě přes řeku a jaksi nostalgicky se zaradoval, když jsem zahlédl, jak hladinu proťal krásný hřbetní praporec lipana. Starosta Šoltýz si pokračování prací na středisku kontroloval tak, že budovou vždycky jen proběhl a nikoho při tom neviděl. Ono pondělí, kdy se víceméně už jen douklízelo, mě však přímo vyhledal a já jsem ho pochopil. Starosta jásal. „Paráda. Paráááda. Teď už nelituju, že jsem se musel hádat s opozicí o peníze z rozpočtu města.“ Pozval mě na zasedání městské rady a dokonce nastínil chytrý plán. Schůze byla veřejná, zasedačka na radnici plná, seděl jsem vzadu mezi občany dychtivými slovních přestřelek mezi zástupci politických stran a  eventuálně si přisolit. Zdravotní středisko mělo být na  pořadu jako bod 5., ale hned po  zahájení povstal starší mužík (jak jsem se dozvěděl později, někdejší místní předseda bývalé vedoucí partaje) a požádal, aby se záležitost střediska projednala přednostně, když to spolklo tolik peněz. „Kdybychom řídili přestavbu my,“ vykřikoval, „byla by už dávno hotová.“ Starosta se nedal vyprovokovat, řek bych, že se docela i bavil. „Zapomněl jste, pane Šimaro, na  sebe vztáhnout vaše stalinské heslo: Když se kácí les, létají třísky. Teď dovolte, abych vám představil našeho nového praktického lékaře doktora Martina Jányše. Prosím, pane doktore.“ 23

Prodral jsem se k předsednickému stolu, oznámil, že od příštího pondělí začne středisko ordinovat a  dodal podrobnosti. Sklidil jsem aplaus jako hvězda showbyznysu.

24

IX. „Pojďte, doktůrku, teď už bychom poslouchali samý cancy.“ Místní lékárník Bořivoj Anděl mi mohl říkat doktůrku, měřil jistě dva metry, byl džentlmen anglického střihu, dokonce voněl doutníkem. Cestou mi pověděl, že pro něho jsem spása, jinak by prý zkrachoval, když lidi museli jezdit do polikliniky ve městě, vyzvedávali si léky tam. Pouvažoval, jak je zajímavý, že bývalí papaláši byli vesměs malých postav, krajský šéf partaje byl taky prcek. Co jeto, napoleonský komplex? O  někdejším místním tajemníkovi se soudí, že to on na jednu zkrachovalou a vykradenou textilku umístil nápis Závody Václava Klause. Ale on o tom pochybuje, Šimara na to nemá. Ve  staromládeneckém bytě nad lékárnou mě potěšil sbírkou grafických listů s  erotickými motivy a  poctil bylinným likérem vlastní výroby; byl výborný, jenže čistého lihu v  něm bylo až příliš a začal jsem jej cítit. „Musím vás varovat, příteli,“ prohlásil. „Jako je v národě pět miliónů lidí, kteří vědí, jak se má hrát fotbal, je v tomhle třítisícovým městečku tři tisíce pacientů, kteří vědí líp než doktor, co jim je a co jim má předepsat…“ V téhle věci mi ohromně pomohla sestřička Máša, měla dokonale vedenou kartotéku, ze které jsem vyčet diagnózu každého pacienta a jaké léky užívá. Znala své jeslenínské, jejich povahy, výmluvy i  libůstky, takže jsem byl na  první návštěvu pacientů připraven. Že začínáme ordinovat, o tom informoval občanstvo městský rozhlas, takže čekárna byla plná. Převahu tvořily pa­cient­ky, zatím jsem z toho nic nevyvozoval, časem mi to začalo být nápadné. 25

„Jo, pane doktore,“ poučila mě Máša. „Byl na  vás zahájen hon. Jste svobodnej pohlednej mužskej a tady je fůra nešťastně vdaných nebo šťastně rozvedených…“ Takže to je, oč tu běží? Ošetřoval jsem celkem prkotiny, letní virózy, drobné úrazy, pohmožděniny po střetu s uprchlým býkem (děsně nasraným, pane doktore), hlavu rozbitou půllitrem a zlomené žebro po příliš bouřlivé politické debatě v hospodě – a tak různě. U  každého pacienta mě Máša napřed informovala, co je zač a co mě čeká. „Voráčová, rozvedená dvakrát,“ hlásila mi. „Ta se vám svlíkne.“ Vpustila dobře oblečenou čtyřicítku, která si poněkud exaltovaně hrála na  dámu. Oznámila, že má bolesti na  pravé straně bříška. Než jsem se jí stačil vyptat na charakter bolestí a jestli se jí neobjevila krev v moči, ležela na vyšetřovacím lůžku bez sukně a bez kalhotek a z klína jí vzlínal rzivý plamen. Ona tu chlapskou touhu víceméně vystavovala. Položil jsem na místo údajné bolesti dlaň, zavrtěla se a udělala si: „Ach!“ „To vypadá na ledvinový kámen, paní Voráčová,“ konstatoval jsem. „Pošlu vás do města na ultrazvuk. V nemocnici vás kamene zbaví, nebojte se, provádí se to šetrně.“ Byla viditelně zklamaná a Máša se po jejím odchodu bavila, jak jsem to s  ní skoulel. „Vsaďte se, že na  ten ultrazvuk nepo­ jede!“ To dědek Faltys byl kverulant (pozor, je potížista!), vzorově připajdal o holi a zablafal, že ho berou kyčle. „Napište mi bahenní lázně, pane doktor!“ nepožádal o ně, přikázal mi to. „Ty vám napsat nemůžu, pane Faltys.“ „Pan doktor Souhrada (můj předchůdce, který odešel do penze) by mi je napsal.“ 26

„Nenapsal, pane Faltys, na  to obvodní lékař nemá právo. Napíšu vám Aulin proti bolesti, jako vám ho psal pan doktor Souhrada.“ „Jo, a nebudu si smět dát ani pivo, žejo. Budu si stěžovat.“ „Stěžujte si, pane Faltys. Pošlu vás do města.“ Doporučení strčil do kapsy a odkráčel docela čile. „Až se dozví, kolik by musel na lázně připlácet, máme ho tu znova,“ prorokovala Máša.

27

X. Po týdnu nebo tak nějak mě Máša pokárala, že jsem na pa­cienty moc vlídnej, musím prý být přísnější, jinak mě začnou využívat. Můj předchůdce na  ně přísný byl a  oni jsou na  to zvyklí. „Jak vycházel pan doktor Souhrada s dědkem Faltysem?“ „Na dědka Faltyse doved pan doktor Souhrada pořádně za­řvat,“ polibovala si. „No dobře, ale co mám dělat s tímhle?“ Dal jsem jí přečíst dopis s předtištěnou hlavičkou Klub jeslenských dam, byl jsem jím zván na přátelské posezení do salonku hotelu U Kohouta, v jehož průběhu budu tak laskav a povím účastnicím o nebezpečí klíšťat. „Samozřejmě, Voráčová, kdo jinej,“ smála se Máša. „Fanfára k lovu na vás byla odtroubena, teď jsou vypuštěni honicí psi.“ „Co mám dělat?“ „Jít tam musíte. Nebojte se, tam se vám Voráčová svlíkat nebude, teď už je to volná soutěž o vás, i když si ona bude dělat přednostní právo…“ Což o  to, akce proběhla na  společenské úrovni, byl jsem povzbuzován pohledy osmi účastnic přibližně stejného věku; že v těch pohledech bylo i něco navíc, to jsem si nepřipouštěl. Ale budeš muset, hochu, budeš muset, byl jsem nucen dámám slíbit na příští měsíc besedu o  ochraně před pohlavně přenosnými chorobami, a to je sakra ožehavé téma. K  tomu se přidružily případy, na  které jsem nebyl předem upozorněn. Začalo to nevinně. Mám telefon i  k  sobě do  bytu. V sobotu, kdy se neordinuje, jsem ranní rybaření zaspal, jenom 28

jsem vyhlížel mráček na obloze, protože v letním žáru bych se brodil Jeslenkou zbytečně, když se mi telefon za zády rozeřval. „Pane doktore, prosím vás, přijeďte rychle,“ naléhal ženský hlásek. Ukázalo se, že v Bukáčově, obci stoupající podle potoka do  lužického podhůří, si dva kluci (12 a  13) půjčili motorku nepřítomného táty, a protože takoví kluci jezdí rychle i když to neumějí, vyváleli se tak, že na nich bylo jen málo míst neodřených. Ofáčoval jsem je a pro sichr píchl tetanovku. „Proč jste nezavolala záchranku z města?“ vyčetl jsem jejich mamince (pánbíčkovi se povedla). „Když vy jste, pane doktore, blíž a ti pacholci tolik skuhrali,“ odzbrojila mne. Světlou stránkou věci bylo, že mě pozvala na oběd a ještě mi zabalila veleřízek s sebou, protože s mým jídlem to bylo všelijaké. Snídaně jsem odbýval, na pozdní oběd (co zbylo na jídelním lístku) jsem zaskočil ke Kohoutu, večeři kupoval u řezníka. Jestli se zpráva o  mém zásahu rozšířila po  podhoubí města a okolí – byl jsem o víkendech a večer po ordinačních hodinách volán, někdy k  banálním případům. Jeden byl tedy kuriózní, jedna majitelka drobného hospodářství sáhla do prázdné králíkárny a kousla ji kuna, která se tam ubytovala. Vozil jsem si maso z  domácích zabijaček uchovávané v  mražáku, buchty, vajíčka. Peníze a pití jsem odmítal, jídlo bral. Maso dostávala Máša (část se mi vracela opracovaná do chutné podoby), o vajíčka jsem se s ní dělil, protože vajíčka si náhodou usmažit umím. I s cibulkou, prosím. Konstatoval jsem, že občanstvo si na  tenhle způsob pohotovosti náramně rychle zvyklo. Máša to rozluštila. „Bodejť ne, kdyby volali záchranku z okresu, ta by pacienta zpátky nepřivezla a musel by jít na vlak.“ 29

Jenže co mám dělat, nebrat telefon? Co když to bude opravdu naléhavý případ? Infarkt nebo mrtvičku bych stejně poslal do špitálu. „A co se těch ženských týče,“ pokračovala Máša, „budete se muset oženit, pane doktore, abyste měl pokoj. Dovedete si představit, že vás zavolá Voráčová, že nemůže chodit kvůli bouli na stehně?“ „Jedině s vámi Mášo,“ řekl jsem. „Chachá, a co ti tři mí svišti doma a jeden hladovej chlap…?“

30

XI. Panu Korejsovi jsem věřil, když mi telefonoval, že se nemůže dovolat na  záchranku. Byla sobota po  poledni, srpnová výheň, a pan Korejs, kterému se říkalo Pilař, protože zprivatizoval fabričku, která – tedy její turbína sloužila už jen jako energetická rezerva pro někdejší textilky – a přestavěl ji na pilu, tenhle pan Korejs, kterého jsem osobně neznal, ale tohle všechno o  něm slyšel, mi volal, že mu na jezu uvízl zkolabovanej vodák. „Vytáhli jsme ho, ale je v  limbu,“ hlásil barytonem, který avízoval pořádného chlapa. „Mám ho tu na pile, dva kilometry nad městem.“ „Vím, kde to je, pane Korejs.“ Nehodilo se, abych mu prozradil, že k  jeho pile jsem doputoval, když jsem pátral, jestli v proudech pod ní nekroužkují lipani; nekroužkovali. „Položte ho do stínu.“ „Už se stalo.“ Hodil jsem do  auta svůj pohotovostní kufřík. Minul jsem plot, za nímž se vršily kmeny stromů, zaparkoval proti vchodu do  bývalé fabričky a  obešel roh budovy na  plácek obrácený k  řece. Hlas v  telefonu nelhal, patřil ramenatému mužskému něco přes padesát s impozantní hlavou a přimhouřenýma očima, za kterými se tajila i vnitřní síla. Vodák, hubený kluk v kraťasech a  tričku ležel u  zdi, za  kterou tajemně broukala turbína. V bezvědomí nebyl, blábolil a slintal. „Zvedli jsme ho i  s  loďkou,“ vysvětloval Korejs. „Máme takovou rolnu, když se na česlech přichytí nějakej neřád…“ Zachytil jsem klukův dech. Kajak vytažený z  vody i  s  ním zůstal na kraji tarasu, a když jsem jej nadzdvihl, cosi se v něm 31

koulelo. Skoro vypitá láhev vodky Jelzin. To je, oč tu běží. Korejs zakroutil hlavou. „Blbec jeden, v tomhle hicu, na sluníčku!“ „Jo. Můžete uvařit hrnek silnýho kafe? A  citron máte? Vymačkejte ho tam celej. Musíme to z něho dostat.“ Pilař odešel do zasklené kancelářičky splnit, oč jsem žádal. Počkali jsme, až nápoj povychladne, Korejs mi kluka přidržel a  já jsem mu tu kombinaci, užitečnou pro takový případ, vlil do krku. Zvedli jsme ho do sedu a opřeli o zeď. „Pojďte stranou, hodí šavli.“ Kluk se s nářkem zbavil obsahu žaludku a fňukal, teď už při sobě. Chlapík v  montérkách („Lojza, můj zaměstnanec, máme den údržby.“) věděl, že ten hajzlík je z party vodáků z Lípy, sjedou řeku a dole v Dubinách naložej lodě na méblák s takovejma jako šuplatama. „Opřeme kajak o  vrata, až pojedou zpátky, tak si ho všimnou.“ Zatímco s  Korejsem odnášeli loďku, vydal jsem se po  zdi, která oddělovala odtok z  turbíny od  řeky (copak mě tam asi táhlo?) a žasl jsem, co bylo ve strouze lipanů. Stáli podle sebe a  za  sebou a  ladně se vynořovali, aby sbírali plovoucí hmyz; pozoroval jsem je s nadšením. Přišel za mnou Korejs. „Jak vám mám poděkovat, pane doktore?“ „Když mě tu necháte zarybařit.“ „Beze všeho, přijďte, kdy chcete.“ Vraceli jsme se a uviděli, jak po řece sjíždí zelený nafukovací člun, čtyři kluci už jej naváděli na jez. „Helé, ty s pěknejma kozičkama, pojeď s náma!“ překřikoval jeden z nich šum vody. Byl by možná pokračoval, ale nedostal šanci. 32

„Přestaň si cintat pentli, vejtaho, na tvý debilní hlášky nejsem zvědavá. Jet s vámi? Cha, to bych to chytla, ještě bych něco chytla!“ Nemýlím se? Z  toho nepochybně ženského hlasu, avšak v  intenzitě, jaká by přehlušila hřmot Niagary, zaznělo cosi povědomého. Vyhlédl jsem přes taras. Mladá žena (nebo dosud dívka?) v  lehátku na  plošince pod schůdky se předtím zřejmě slunila nahoře bez, kvůli klukům ve člunu si přes sebe přehodila blůzičku, pohledu na  výstavní nohy nic nebránilo. Natočila příjemný oválný obličej vzhůru a zařvala: „Dobrý dééén, pane doktore!“ Korejs pokrčil mohutnými rameny a  povzdychl si: „Moje dcera Kristýna…“

33

XII. Byl jsem překvapen, potěšen, pobaven? Neměl jsem čas si to upřesnit. Stáli jsme nad okrajem zdi, voněla k nám řeka, hladina se kudrnatila drobnými vlnkami, slunce se na ní odráželo statisíci zrcadélek, na  plošince pod schůdky se na  lehátku slunila někdejší holčička, která říkala míčovně píčovna a větším holkám čůzy, z  jejíž dnešní podoby jsem zahlédl jen nohy a  tvář, byl svědkem vývoje jejího vyjadřování a její otec mi líčil, jaké s ní má trápení. Kristýna má školu sociálních služeb, je zaměstnaná na Městském úřadě, mimo jiné přijímáním stížností občanů, přitom na tu její hubu si stěžujou oni – zrovna na poslední radě. Jsou tu dvě letité vdovy, Křížová a Koláčková, bydlej vedle sebe v paneláku a maj společnej balkon rozdělenej mřížkou. Nemluvěj spolu, zato si začaly vzájemně vyřizovat účty přes úřad. Křížová na balkoně kouří, to prý Koláčková nesnáší, tak na tu mříž ze své strany pověsila igelit. Křížová si u  Kristýny stěžovala, že ten igelit ve větru pleská tak, až ji to budí ze spaní. „Ta moje holka jí namítla, že to nemusí bejt kvůli kouření, třeba se jí na vás nechce koukat, vždyť vy jste, pani, tak vošklivá, proč se neobjednáte u nějakýho vizážisty. Koláčková si zase stěžovala, prý o ní Křížová všude rozhlašuje, že je kráva. Kristýna ji poučila, že je to urážka spíš pro to ušlechtilý zvíře. No malér, báby zuřily tak, že se málem usmířily, hasil to starosta. A to ještě nic nebylo proti případu s Antonem…“ Nejhorší melanž prý vznikne, když se v jednom chlapovi smíchá vůl se sviní. Anton přijel restituovat ty pozemky v Bukáčově, které před združstevněním patřívaly jeho otci. Vyhnal vdovu po 34

jednom chalupáři, protože domek stál na jeho půdě, a tak dlouho rozhlašoval, jak tu bude hospodařit, až louky zarostly křovím. Náhradu v  penězích od  zrušeného družstva nedostal, žádné ne­zbyly. Vyžádal si malý autobus, zestárlý ve službách družstevních zájezdů do divadla na operetu. Přišel na město žádat, aby mu úřad vyřídil licenci na autobusový spoj po vsích. „Kristýna ho pochválila, pane Anton, vy tu blbost tak krásně hrajete. Přece nemůžete takovou pitomost myslet vážně. Anton řval na celej úřad. Chodil po náměstí a vyhrožoval, napíšu to do Bruzélu.“ Bukáčov se bavil, bavilo se město (bavil bych se i já, jenže to jsem nesměl dát znát, Korejsovi nešlo o to, aby mě bavil, Pilařovi to dělalo těžkou hlavu). Starosta prý zatím nad Kristýnou držel ruku, ale co když mu dojde trpělivost a on řekne, tak dost, děvenko, hledej si flek. A kde ho dneska hledat. Trochu vzpamatovaný bledý vodák mezitím bloumal kolem s  ublíženým výrazem. Údržbář Lojza mu přinesl smeták a kýbl vody. „Koukej uklidit, cos tady nasvinil!“ „Ukliďte si to sami,“ zavztekal se. „Mám ti v tom vyválet držku?“ „Možná je vina na mně,“ pokračoval Korejs. „Pila byla můj sen, namakal jsem se na ní ve dne v noci a Kristýna si rostla jak to dříví, který zpracovávám. Myslíte, že by pomoh lékař?“ Trochu jsem se lek, očividně tím myslel mě, jen to neřek. A co bych moh odpovědět, že to není moje specializace, protože já se lidskou psýchou nezabývám? Od vyhýbavé odpovědi mě osvobodilo troubení klaksonu na silnici, vodák se vrávoravě šinul ven. Před vchodem stál starý méblák s kovovou konstrukcí na korbě, do  které byly zasunuty kanoe a  kajaky, na  žlutých dveřích byl modrý emblém s  loďkou ve  znaku. Z  kabiny s  dvěma řadami 35

sedadel seskočil frajer v  khaki kalhotách, nepochybně vedoucí party. „Voni mě donutili přistát,“ hlásil mu kluk. „Kdybych byl tušil, jaký seš číslo,“ zdravě se naštval Korejs, „byl bych tě nechal uvízlýho na jezu vystřízlivět!“ „Jo ták,“ pochopil vedoucí, asi měl s klukem nějakou zkušenost. „Tak dneska jsi byl na  vodě naposled, chlapečku. Děkujem, pane Pilař.“ Postrčil kluka do  kabiny mezi teď už bývalé spoluplavce. Něco si s Korejsem ještě vysvětlovali, já jsem se vrátil na dvůr pro svůj kufřík. Napadlo mě, jestlipak má dívka pod tarasem po­řád ještě halenku přehozenou přes sebe a napomenul jsem se, doktore, doktore, copak jsi neviděl hypertrofovaných ženských mléčných žláz stovky (některé hypertrofované až na  břicho?). Ustanovil jsem se na tom, že mě dívka zajímá jen jako člověk, o to přece běží. „Na shledanou, Kristýnko.“ Ani nevím, jestli jsem si to jenom pomyslel nebo vyslovil.

36

XIII. Po zbytek sobotního odpoledne mi nikdo nevolal, například že dvouletý chlapeček spapal sklenici hořčice a  pláče, že ho bolí bříško (stejně mamince bylo víc líto té hořčice). Nebo že na obecní lípě visí rogalista a řve, že potřebuje na velkou. Byl jsem při tom, když ho hasiči sundávali tak šikovně, že spad na  zadek a velká potřeba byla vykonána – i to jsou ukázky z mé venkovské praxe. Tudíž jsem mohl přešaltovat z doktora na rybáře. Otřel jsem zaprášený muškařský prut, vyměnil vlasec na konci šňůry, navázal novou umělou mušku a ukousl z ní zadní štěteček, protože ten nemá lipan rád. Všechno bylo připraveno na  zítřejší lov, když pilař Korejs řekl, že můžu přijít kdykoli, tedy i v neděli. Korejs, chlap, z  kterého tryskala síla, se mi líbil. Je krásný, když někdo může mít sen postavit zařízení, které vyžaduje námahu. A co ty, byl to tvůj sen, vyštudovat na doktora? Přišlo to nějak samo sebou přes zálibu ve  zkoumání drobného živočišstva a hmyzu a je to služba a odpovědnost, jakkoli to zní jaksi socialisticky, ale já se v krunýři bílého pláště cítím doma, a to je asi oč tu běží. Takhle (praštěně) jsem mudroval a  vůbec jsem se nedotkl myšlenkou dívky Kristýny, která by podle svého otce potřebovala na  svou hubatost lékaře. Kristýna byla první, na  koho jsem nazítří ráno narazil. Branka byla zamčená, stiskl jsem tlačítko na sloupku a už ve mně pohasínala naděje, že v neděli v podniku někdo bude. Klíč v zámku vesele zarachotil. „Jééé, dobrý dééén!“ zahalekala. „Jsem nucen vás, madam nebo mamzel, požádat, abyste příště 37

nechala prvního pozdravit mne,“ automaticky jsem projevil svou znalost etikety (jako kohout, když se natřásá před slepicí, vole!). „Hahaha,“ zařvala. „Jestli jdete za tátou, brousí s Lojzou katr.“ Kristýna. V šortečkách, jakými provokují čtrnáctky a pak se diví (jestli s  tím nepočítají), když je nadrženej chlap zatáhne do křoví. Ke Kristýně ty šortečky patřily, v nich to byla ona. Ona s krásnýma nohama, před kterýma by měl chlap kleknout a něžně políbit medové bříško odhalené podkasanou blůzičkou. Takhle jsem prosím blbnul, já, doktor a rybář. Předstírala, že si nevšimla mého obdivného pohledu a  proto se zajímala o  mou rybářskou výbavu? Do hnědých očí a příjemné tváře pod krátkými vlasy ne docela blond jí vskočil posměváček. „Vy jdete na  ryby? Tady žádnou nechytíte, v  životě jsem tu rybu neviděla.“ Když sedí rybář u tůně a čeká na náladového kapra, hodí se, když může promluvit s  někým známým, ovšem muškaření je virtuózní výkon sólisty, a to, co Kristýna řekla, byla přímo urážka mé rybářské cti, hozená rukavice, která se nedá nezvednout. „Pojďte!“ Vedl jsem ji po  zdi mezi řekou a odtokem od turbíny, dívka ve  strouze nic neviděla, neměla rybářské oči. Zeď byla vysoká a strmá, k vodě se nedostanu, abych rybu podebral, vrazil jsem Kristýně do  ruky podběrák. Lipan je nóbl pán, jakmile hmyz plave pár centimetrů stranou, ignoruje jej. Sestavil jsem prut, vysoukal z  navijáku oblouk šňůry, promáchl jej ve  vzduchu a  posadil mušku přímo před nejbližšího lipana. Zvedl se po  ní, vteřinu jsem ho nechal mušku požvýkat a jemně zasekl. Po krátkém boji kapituloval, zdvihl jsem jej prohnutým prutem z vody a  položil Kristýně na  podběrák. Odložil jsem prut a  šetrně vyprostil rybě háček z tlamky. 38

Lipan byl dlouhý bezmála čtyřicet centimetrů, sametově tmavá barva hřbetu přecházela do  červenavých šupinek seřazených na boku jako podle pravítka. Ležel v podběráku klidně, jako by věděl, co bude následovat. „Ten je krásnej,“ žasla dívka; žasla velice nahlas. Vrátila se se mnou k  schůdkům na  plošinku nad řekou, kde měla složené lehátko. Pokynul jsem jí, ať klekne a ponoří podběrák do vody (copak jsem si moh nevšimnout tak pěkného zadečku?) Lipan se v  síťce napřímil a  neprchal, zvolna a  důstojně vyplul do řeky. „Proč jste si ho neusmažil a nepochutnal si na něm?“ zeptala se skoro dotčeně. „To bych nemoh,“ ošil jsem se, ale vyslovil pravdu. „Já ty lipany miluju.“ „A co oni?“ „Oni milujou mě…“

39

XIV. Po tom, co jsem Kristýnu slyšel halekat jako v putyce třetího řádu a co jsem se o ní dozvěděl od jejího otce, by mě nepřekvapilo, kdyby naši rybářskou epizodu shodila a udělala z ní šaškárnu. Kupodivu se to nestalo. Blikla po  mně ostýchavým pohledem a zdála se zaražena. O dalšího lipana už jsem se nepokoušel, cosi mi v tom bránilo. Čekal jsem, že se zeptá, kdy zase přijdu, byl bych odpověděl, že se pokusím utrhnout někdy v týdnu, pokud mě nezavolají někam na  ves, že holčička se osypala nebo má průjem. Ruku mi podala, to ano, ruku s  dlouhými štíhlými prsty; překvapilo mě, jak pevný má stisk. Když vám někdo podá ruku jako chcíplou rybu, držte se od něho dál, má divný charakter. V pondělí mě čekal nával v čekárně, v létě se hodně stůně, v  zimě taky, ono se teď vůbec hodně stůně, koneckonců celý stát stůně. Nepřišla hned v  první ordinační den po  víkendu, později jsem si připustil, jak dokonale to měla vykalkulováno (možná i sama k tomu potřebovala čas, ale to už na tom nezáleželo, spíš jsem jí byl za to vděčný. Přišla ve středu a všechno hrálo pro ni. Trochu jsme přetáhli, přestože sestřička Máša to nemá ráda, a  když jsem uprostřed odpoledne odešel na oběd ke Kohoutu, objevil jsem na proškrtaném jídelním lístku květákovou polévku a  hovězí s  koprovou omáčkou, jídla, kterými mužští pohrdají, ale já je rád. Nejen proto, že i  při neustále svobodně stoupajících cenách (máme přece svobodu lautr ve  všem) šetří peněženku a  já si při svém nástupním platu nemůžu dovolit ládovat se biftekama. Vrátil jsem se domů (už jsem si zvyk na  to, že v  tom pod40

krovním bytečku jsem doma) a chystal se, že si uvařím kávu (to taky umím), když cinkl zvonek u  mých dveří. Za  nimi stála Kristýna. „Pane doktore, vy jste moje záchrana,“ vychrlila se směsí úsměvu a zoufalství ve tváři. Přiznám se, že jsem ji zezačátku nebral moc vážně (byla to zas jedna z jejích skopičin?), dokonce jsem měl chuť vrčet. „Už mám po ordinačních hodinách!“ „Já zas teprve teď po  úředních. Pane doktorééé, když já si nevím rady…“ „No tak pojďte.“ Sešli jsme do přízemku, odemkl jsem a zase zamkl čekárnu a vpustil dívku do ordinace. Sestřička Máša tu nebyla, abych se jí zeptal, jestli u nás má pacientka složku, sed jsem si ke stolu za počítač, i když jsem uhadoval, že nebude třeba nic psát. „Tak co vás trápí?“ (Jseš v  tom, pusinko, a  chceš se toho zbavit?) „Já sama sebe trápím, pane doktore,“ spustila a  nebyla k  zastavení. „Vždyť já už pomalu s  nikým nepromluvím normálně, na každýho hulákám krávoviny a kdekoho naštvu (jojo, o tom bychom něco věděli, znejmilejší dcero pilařova). Nevím, proč to dělám, vždyť já přeci nejsem zlá holka. Jenže se mi to chce udělat a neovládnu se, pak si nadávám do pitomců. Pane doktorééé, dostaňte mě z toho…“ V  duchu jsem se bránil, to bude možná nějakej psychickej zádrhel a na to nejsem študovanej. Ptal jsem se, jestli ji poslal otec, prý ne. „Pane doktore, já už si se sebou nevím rady…“ Dokonce zafidlala sepjatými dlaněmi. Proč jsem proboha (já vůl!) nakonec kejvnul? V  podání docenta Frajtáka na  fakultě 41

byla psychoanalýza buržoazní pavěda, ale já jsem Freuda čet a bral. Kejvnul jsem s vnitřní výhradou (z polikliniky bych stejně dostal zprdunk), že si budu na psychoterapeuta víceméně jen hrát.

42

XV. Jenže ono to nejde, kamarádíčku, na  doktora si můžou hrát občané a  občanky předškolního věku a  objevovat rozdílnosti, zatímco titulem MUDr. opatřený jedinec je felčar na plný úvazek, to je, oč tu běží. Kristýna si na pacientku taky nehrála, na pohled byste to do té pohledné dívky neřekli, ale byla možná v koncích sama se sebou a připravená brát všechno, co s ní budu provádět, smrtelně vážně. Kristýna mi věřila, No, hochu, teď se snaž. Upravil jsem vyšetřovací lůžko tak, aby na něm napůl seděla. Chtěla zout mokasíny, naznačil jsem jí, že nemusí. Zaujala správnou polohu (jestli to viděla v  televizi?), ovšem nezapomněla na  sobě upravit světlé kalhoty. Přisunul jsem si židli k  boku lůžka, abych jí viděl do  tváře; zavěsila se na  mne pohledem plným očekávání. Správně bych ji měl připravit na to, že se pokusíme objevit zasutý traumatizující zážitek, který je příčinou jejích problémů, jenže co když si začne vymýšlet? „Budete mi o  sobě povídat a  začněte od  prvních vzpomínek.“ Ta první vzpomínka se jmenovala Vidrholec („Znáte to tam?“ „Neznám.“). Být spisovatel, moh jsem to rovnou psát, ale chyběl by tomu její syrový výraz. Vidrholec, lesní správa přistrčená k jednomu ze svahů, z kterých – vyšších či nižších – se skládá areál lesů táhnoucí se až k hranicím. Její otec mu prakticky šéfoval a žil tam, zatímco jmenovaný ředitel občas dojížděl. Bydlel tam se svou matkou, až mu prdýlka jedné brigádnice (tenkrát lid úřední míval povinnost jezdit na  brigády) zastínila obzor. Ze začátku to prý byla velká láska a Alenka se za tátu vdala. Dokonce opustila místo na statistickém úřadě ve městě a nastoupila jako 43

účetní na  lesní správě. Jenže romantické okouzlení vyprchalo s první zimou, kdy byla správa odříznutá od světa. „Když jsem se měla rodit, napadalo tolik sněhu, že k  nám nevyjela sanitka, táta k ní svez maminku pásákem, a stejně jsem málem přišla na svět cestou…“ Ta odloučenost od města postupně způsobila u matky neurotický stav, chyběla jí společnost, divadlo, koncerty, stále častěji utíkala do  bývalé rodiny a  zase se vracela s  pláčem. Kristýnka zůstávala v péči babičky, tátovy matky, dobré duše lesní správy. Uklízela a tátovi – občas i chlapům dřevařům uvařila. Kristýna uchovává její zvětšenou zasklenou fotografii, babička na  ní má starostlivý pohled, ať se na ní podíváte z kterékoli strany. Táta se na malou holčičku plaše usmíval, neuměl dát najevo, co k ní cítí, bál se ji pohladit. S  matkou nikdy nenavázala tak pěkný vztah jako s babičkou. Babička byla její anděl v ráji lesní samoty, skotačily před ní veverky, srnka se nebála přijít k zápraží a vzít si kůrku chleba. Navíc jí babička vytvořila pohádkový svět, co ta znala pohádek o hradech, zámcích a princeznách. Ještě jako školačku (cesta do školy trvala hodinu) ji to táhlo do našeho zámku hledat tu pohádkovou atmosféru. Mezi spolužačkami neměla kamarádky, nerozuměly si ani potom, když už byla na odborné škole v Litoměřicích, to už se z holek staly klukandy, pro které byla napůl dětská fantastka a  smály se jí, a  napůl divoška z  lesů, která jim nadávala výrazy pochycenými od dřevařů a semtam se s nimi i prala… A s touhle výbavou ses vydala do světa, pomyslil jsem si. Se svými sny, které byly zraňovány, a ty sis je bránila a bráníš si je pořád. „Svěřila jste se s tím někomu?“ „Vy jste první, komu to povídám.“ 44

„Takže pro dnešek končíme,“ řekl jsem. „Předepíšete mi nějakej lék?“ „Právě jste užila první dávku. Necháme ji působit a za týden (teď už jsem nemoh couvnout) budeme pokračovat.“ Nezeptala se, jestli přijdu na  lipany. Řekla: „Kdy přijdete?“ a já jsem odpověděl: „V sobotu.“ Sakramentská holka, říkal jsem si v duchu. Rád bych věděl, co jsem tím vlastně myslel…

45

XVI. Obyvatelé Čmejlova, další vsi v mém rajónu, a to nejen starousedlíci, ale i takoví, co se odstěhovali jinam a jenom na skok se vracejí, se zřejmě řídí vyhláškami, ať je vydal kdokoli. Tahle visela v  lokále místního hostince a  nabádala: NEPERTE SE V ŠENKU, POPERTE SE VENKU. Bylo sobotní ráno, mírňounce mlžno, a to má lipan rád. Každý rybář hodnotí počasí podle toho, která ryba ho má ráda. Nasnídal jsem se v letu a už jsem se viděl u odtoku z turbíny na Korejsově pile, jak přesným švihem umísťuju umělou mušku před kroužkujícího lipana. Přimotal se mi do představy i kdosi, kdo stojí vedle mě? Baže přimotal. Odbyl jsem to (tentokrát jsem to ještě odbyl) tím, ať se ta osoba kouká, jak to umím. Jenže už s rukou na klice jsem se musel vrátit, protože za zády se mi rozeřval telefon. „Na mezi za silnicí proti hospodě ležej dva chlapi a nehejbaj se,“ hlásil hostinský ze Čmejlova. „Co jim je?“ „Já u nich nebyl, mně se s protézou špatně chodí.“ Věděl to dobře, jen nechtěl přiznat, že kvůli těm dvěma pře­ táhl zavírací hodinu až do ranního šera. Byla to jedna z vesnických absurdit. Jistý Josef Vosáhlo, který si po pádu jézédé zařídil kozí farmu a výrobnu kozích sýrů, si zašel do hospody na dvě či čtyři, podle toho, jaká se sejde parta. Byli v nejlepším a propírali ministry vlády jednoho po druhém, když zastavilo pod okny auto a do lokálu vešel „koňák“ Zadrobílek; měl svých pět koní v obci za Prahou a osm jich stájoval městským majitelům, kteří k němu chodili na těch koních jezdit. A oba byli svázáni jistou minulostí. Zadrobílek obvinil Vosáhla, že za komoušů ho udal jako nepřítele socialismu. 46

„Vyloučili mě od myslivců, zabavili mi flintu, krásnou kozlici a vrátili mi křáp.“ Poslušen výzvy, aby se hosté neprali v šenku, vyzval Vosáhla: „Pojď ven!“ Podle hostinského prý se vrátili nikoli podlomeni, takoví chlapi něco vydrží, ale spíš rozjaření a smíření. Vypili pár piv a za­­ zdili prckem fernetu. „Tys o mně rozhlásil,“ vzpomněl si náhle Vosáhlo, „že na kozí farmu mám kvalifikaci, protože jedna koza ve  vsi přede mnou neobstojí, abych si ji nepodržel v  dlani. Doma jsem měl peklo a jsem hlídanej jako zločinec. Pojď ven!“ Tak to pokračovalo celou noc. Když jsem přijel, oba zmožení pitím a sérií mužných soubojů, už se, nasáklí rosou, na mezi probouzeli. Jakživ jsem neviděl tak zmodřené mužské, boule, monokly, odřeniny. Vrčel jsem, že je to případ pro policii. V dokonalé shodě mě prosili, abych policajty nevolal. Vydezinfikoval jsem jim rány, až usykávali. Když jsem se vracel, spustil se smutný déšť, a to nemá lipan rád. Zbytek soboty jsem promrzoutil doma. Přes noc se vypršelo, ranní mlhu rozhánělo vlahé vanutí, a to má lipan rád; v patřičně natěšené náladě jsem sedl do auta. Jen jsem zaparkoval proti vchodu do  pily a  vzal z  kufru rybářské nádobíčko, vrata se otevřela, jako kdyby čekala za nimi. Kristýna v džínách a kostkaté košili zastupovala sluníčko, které si dávalo na čas. Ještě tak, aby řekla, že se na mě těšila. A nebyl bych rád, kdyby to řekla? Sakra, co to jsou za nápady! Samozřejmě jsem se s ní pozdravil a samozřejmě se tvářil, že dneska neordinuju, jsme přece dohodnuti na středu. Sestavil jsem prut a promnul umělou mušku, aby byla pěkně chmýřnatá. Dívka mě úplně samozřejmě následovala na  zeď mezi řekou a  odtahem od  turbíny. Lipani ve  strouze zahajovali ranní vynořovací koncert. Zasekl jsem až třetího, nějak mi to 47

dnes nešlo, a zvedl jej do podběráku v Kristýnině ruce. Šli jsme jej vrátit vodě pod schůdky nad jezem. Lipan byl tak zářivě nádherný (měl jsem dojem, že si je toho vědom), že než dívka vnořila podběrák do  řeky, aby mohl vyplout, sklonil jsem se k  němu a  políbil jej na  bok, na  růžovostříbrné šupinky seřazené jako nějaké tajné písmo. Nevím, proč jsem to udělal. Kristýna hlasitě vdechla a podívala se na mě udiveným pohledem; třeba jsem si jen namlouval, že cosi z toho údivu jí v očích zůstalo.

48

XVII. Stal jsem se lovnou zvěří nejen pro lovkyně bez závazků. Jistá madam, dáma dobře udržovaná z peněz manžela, který pracoval někde v emirátech, si přišla zanaříkat na bolesti v krajině žlučníkové. Předepsal jsem jí Cholagol a byl si jist, že zůstane nepoužit. Využila momentu, kdy se sestřička Máša vzdálila do čekárny, aby mi oznámila, že vlastní chatu u  rybníka směrem na  Varnsdorf a  pojede tam na  víkend. Sdělení končilo otazníkem. Bohužel mám pohotovost, vymluvil jsem se; budu si muset vymyslet nějaké výmluvy do zásoby. Přistihl jsem se, že se docela těším na návštěvu Kristýny, protože té jde přece jen o  její problém; každopádně jsem si to na­mlouval. Jenže Kristýna ve  středu nepřišla. Byl jsem natolik naivní, že mě nenapadlo podezírat ji, že je to ženská taktika? Přišla ve čtvrtek a hned zaujala příslušnou polohu na vyšetřovacím lůžku. „Tak co, jak se cítíte?“ Odpověď byla mnohoslovná, asi proto, aby svůj stav vylíčila co nejpřesněji. Pozoruje prý na sobě jakoby uvolnění (je pravda, že už tolik nehalekala), jenže to jaksi ustrnulo. „Musíte to chtít,“ řekl jsem; co jiného jsem měl říct. „Já chci, ale nějak se mi to nedaří.“ „Možná by pomohlo, kdybyste to chtěla kvůli někomu. Třeba kvůli otci.“ „Táty já si ohromně vážím. Té jeho posedlosti provozovat pilu a podřídit tomu všecko…“ Dozvídal jsem se, že táta si vzal půjčku, aby mohl vyfouknout objekt jiným zájemcům. Rozšířil bývalou kancelář v patře a po­stavil byt, aby se tam mohli přestěhovat z lesní správy. 49

„A hlídat?“ napadlo mě. „A hlídat.“ Psa sice měli, takového staříka, vzali ho s sebou z lesní správy na dožití, byl to už dobrák, kterej by zlodějům uvařil kafe; táta plakal, když Azor umřel, a vykopal mu hrobeček. To bylo v čase, kdy dostal velkou zakázku nařezat dřevo pro stavební firmu, která inzerovala prodej srubů. Táta nemůže při úplňku spát, vy­ klonil se s cigaretou z okna a viděl, jak dva chlapi kradou dřevo připravený k odvozu a pouštěj ho po řece. „Pojeď se mnou, budeš svědek!“ Jeli v  teréňáku a  sledovali plavení ukradeného dřeva. Končilo na jezu pod Jeslením, zloději tam couvli s valníkem, už začali dřevo nakládat. „Táta má legální pistoli, ale je zvyklej vyřizovat si věci ručně. Pistole by mu překážela, povídá, podrž mi ji, a pustil se do těch dvou pěstmi.“ Zmlácení chlapi prý to vzdali, my vám to dřevo dovezem zpátky, ale ať ta holka na  nás přestane mířit, co kdyby to zmáčkla. „Vystřelila byste?“ bavil jsem se. „Asi jo. Heleďte, tátu já ctím a  přeju mu, že si našel vdovu na  úrovni. Tím spíš odpadá důvod, abych něco měnila na  sobě kvůli němu.“ „Vdaná nejste?“ Prý málem byla, měla známost se Zdeňkem Brůzlem, synem hostinského ze Čmejlova, měl solidní flek na poště. Jenže když jeho táta přišel o nohu, musel Zdeněk převzít obsluhu a ji zatáh do hospody taky, aby vypomohla po večerech. Zakouřenej lokál plnej řvoucích chlapů, to nebylo nic pro ni. A já jsem objevil další stavební dílek toho, že Kristýna je, jaká je. „Víte, pane doktore, na Městským úřadě už se dovedu držet zpátky, ale pořád to nejde ze mě…“ 50

A chce se ti říkat, co si myslíš, chce se ti říkat pravdu? Bojím se, že jsem skončil a  víc jako obvoďák fušující do  psychiatrie nedokážu, protože tohle u  ní byla spíš vzácná lidská vlastnost. Nabídl jsem jí (co jiného jsem moh dělat?) ať si přijde popovídat, kdykoli bude cítit, že to potřebuje. Pořád ještě jsem si nepřipouštěl, že to potřebuju i já.

51

XVIII. Ale to se ví, že mě to neminulo. Myšlenky nebo city, tenhle podvědomý aparát, si to téma zpracoval, a když jsem se uprostřed noci probudil, podal mi hotový rezultát. Zněl v tom smyslu, že Kristýna už víckrát nepřijde a já jsem vůl, jestliže jsem neuposlechl jejího volání beze slov, volání celou její existencí, a zapíral sám sebe. Je konec i s mým rybařením ve strouze pod turbínou pily, protože o čem bych s ní mluvil, kdybychom se uviděli, s ní s jistě výsměšným pohledem, na který by měla právo. A já se dříve či později stanu kořistí některé místní lovkyně a  přestanu si vážit sám sebe. Během pátečních ordinačních hodin jsem byl na pacienty tak strohý, až nade mnou sestřička Máša kroutila hlavou; domnívala se, že jsem to nepostřehl? U Kohouta jsem obědval, aniž jsem věděl, co jím. V parném letním odpoledni jsem se vracel domů už napřed otrávený z toho, na co budu myslet. Přišla. Přišla později než jindy, v šedé minisukni (nevejrej jí na nohy, copak jsi ženských nohou neviděl mraky – jenže ne tak pěkných). Přišla slavnostně vážná, ale jakoby s tajenou radostí. Já jsem radost asi dost dobře netajil. Hupsla na vyšetřovací lůžko, přisedl jsem k ní. „Tak co mi dneska povíte?“ zeptal jsem se (hloupě). Zazářila očima, ukazováčkem si mě přitáhla blíž a pověděla, oč tu běží. Pověděla to kultivovaným způsobem Lízy Doolittleové vyškolené profesorem Higginsem: „Jako lékař jste perfektní, pane doktore. Ale ty můj rybáříčku, copak sis ještě nevšim, že i  já jsem lipan? Vlastně lipanka, že. Tak už mě sakra líbej, na co čekáš…? 52

Ladislav Muška spisovatel Narozen 17. září 1928 v Semilech. Vyučil se sladovníkem, při zaměstnání vystudoval v Praze operní zpěv. Téměř 40 let byl členem ústecké opery. Prozaik, dramatik, recenzent, redaktor. Spolupracuje s tiskem, rozhlasem, TV. V ob­ dobí normalizace měl ve vydávání a tvorbě jako takové dvacetiletou nucenou pauzu… jen pro divadlo tvořil pod pseudonymem. Je členem Obce spisovatelů v Praze, předsedou Severočeského klubu spisovatelů a členem Casanovské společnosti. Získal několik oce­nění v různých literárních soutěžích, například I. cena za pohádku Jak labuť tančila v Labutím jezeře (Praha 2000 – Evropské město kultury, kategorie profesio­nálové). Žije v Ústí nad Labem. Jeho literární práce jsou přitažlivé jiskrným humorem a lahodnou češtinou. Z tvorby Na silnějším konci prutu (SN, Liberec 1962), Pohádky z hubaté pohody (SN, Liberec 1965), Amorek má mušku, aforismy, (Horák, Ústí nad Labem 1991), Kočky přes cestu (Magnet, Praha 1991), Příběhy stříbrných rybníků (Blahoslav, Praha 1993), Casanova píše Lorenzu da Ponte (Kapucín, Duchcov 1994), Vážení truchlící a ostatní hosté (vydáno opakovaně, naposledy Levné knihy 2010), Malířův kocour a kocourův malíř (Blahoslav, Praha 1994), Zápisky z  cest za tajemstvím ostrova žena (Fabio, Louny 1997), Dovolíte, signore Giacomo? (Kapucín, Duchcov 1998), Jediný na světě (Fabio, Louny 1998), Ostrov u čtyř olší (Albatros, Praha 1999), Hrůzy ústecké opery (vydalo Město Ústí nad Labem, 2000, ilustrace Miloš Nesvadba), Můj táta Bivoj (Městská knihovna v Semilech 2000, ilustrace Vladimír Komárek), spoluautor knížky afo­rismů Postřehy (vydalo nakl. Luděk Kovář – Gumruch DTP, Praha, prosinec 2000), Co dům dal, aforismy (Louč 2001), Zlato (Kapucín, Duchcov 2003), Bílé myšlenky (s Marcelou Zlatohlávkovou, SVK v Ústí n. L. 2004–2005), Ve věku náhradních dílů (SVK v Ústí n. L. 2006), Má přítelkyně a já včetně psa Maxmiliána (SVK v Ústí n. L. 2006), Příběh pravdivý o životě a hrdinské smrti draka Šarkakraše (SVK v Ústí n. L. 2008), Nenechám si tě vzít (SVK v Ústí n. L. 2008), Veronika vražednice: koncert pro sekyru s doprovodem lidových nástrojů (Dauphin, Praha 2009), Přestupní stanice štěstí (Dauphin, Praha 2010), Odstřel (Dauphin, Praha 2011), A bůh si zastřel tvář (Balt-East, Praha 2012), Penzion pro dámy (Dauphin, Praha 2014), Co je, oč tu běží (SVK v Ústí n. L. 2014). Dále je spoluautorem řady sborníků, recenzuje poezii i prózu.