Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2 Korintským 5:17)

leden 2009, číslo7, ročník 1

Časopis Mládeže CB HB Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2 Korintským 5:17)

K zamyšlení................................................................. 3 A řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ ....................................................................... 3 Akce ............................................................................. 4 Mládež na horách ................................................... 4 Pár vzpomínek na hory .......................................... 6 Historické okénko....................................................... 6 Vánoce dle Bible...................................................... 6 Církevní okénko ......................................................... 9 Dcera heretička?...................................................... 9 Honzíkova cesta.................................................... 10 Svědectví ................................................................... 13 Andělíčku, můj strážníčku…aneb moje cesta k Bohu ....................................................................... 13 Drobečky ................................................................... 16 Drobeček Hrnčířský.............................................. 16 Ze života .................................................................... 17 JAK SE PLNÍ SEN – DÍL III.: Sto zvířat............... 17 Povídka...................................................................... 19 Jen několik řádků v novinách – 2. část................ 19 Rozhovor ................................................................... 25 Sezóna maturitních plesů......................................... 28 6.12. Markéta ......................................................... 28 16.1. Janča .............................................................. 29 Wtipy ......................................................................... 29 Nezapomeňte ............................................................ 31 Kontakt ...................................................................... 32

2

Omluva Redakce časopisu by se chtěla omluvit Liboru Waszniowskému za to, že v minulém čísle neúmyslně zkomolila jeho příjmení :-(

K zamyšlení A řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ Minulý týden jsem začala číst Skutky a v první kapitole to byla právě tahle věta, která mě zaujala. Ne v kontextu kapitoly, ale spíš sama o sobě, obzvláště ta část „co tu stojíte a hledíte k nebi?“. Zdá se mi, že občas jako křesťané stojíme, koukáme a čekáme, místo toho, abychom „konečně“ něco začali dělat. Modlíme se a čekáme na Boží odpověď (nechci říct, že je to špatný, ba někdy to je potřeba, ale myslím si, že jsou situace/věci, o kterých víme, že jsou dobré a Bohu libé a že není třeba oddalovat jejich provedení), místo abychom konečně začali bojovat se svojí pohodlností. Ono většinou začít něco dělat pro Boha chce vůli a ochotu obětovat kus svého pohodlí a někdy i soukromí. Vidím to sama na sobě, kdy už několik měsíců vím, že by bylo dobrý udělat mládežnický divadlo, protože divadlo lidi oslovuje, ale teprve po několika Božích výzvách jsem se rozhodla, že „tomu teda obětuji čas“. Ale není to oběť jen mého času, ale i času těch, kdo se nabídli, že budou ti, skrze ně bude moct Bůh mluvit k divákům. Jsem za ně fakt moc vděčná a chtěla bych Vás, čtenáře, poprosit za modlitby, aby to divadlo mohlo mluvit k divákům a také za nás, kteří budeme stát za jeho vznikem, aby nás neopouštělo nadšení a měli jsme Boží moudrost. Danielka

3

Akce Mládež na horách Tak, páč mě vůbec nenapadá nic chytrýho, co bych mohla napsat na úvod, tak přejdeme rovnou k odjezdu: Vyrazili jsme v neděli 28.12. dopoledne z vlakáče. Cesta tam zabrala 4 hodiny, a mlaďošstvo se nám rozhodlo při té příležitosti připravit hru. Ta spočívala v tom, že jsme byli rozděleni do 4 skupin, z nichž každá měla představovat jednu politickou stranu. Cestou vlaky bylo naším úkolem vymyslet název naší politické strany a taky obhájení našich „vizí“, které jsme dostali už vytištěné na papíře ještě s vizemi ostatních 3 politických stran. Bylo jich deset a poslední 2 byly úplný blbosti. Zvolili jsme si tiskového mluvčího a předsedu a vymysleli motto naší strany. Když jsme konečně dorazili na faru v Jablonci nad Jizerou a naházeli bágly do místností, v nichž jsme hodlali přespávat, sešli jsme se nahoře v jídelno-klučičim pokoji. Každá ze skupinek (politických stran) dostala velkej papír a šli jsme kreslit něco, co by charakterizovalo naši stranu i s jejími záměry :-). Následovala tisková konference s tiskovými mluvčími a předsedy a po ní volby, které vyhrála strana S.O.S. Večír jsme se tak nějak spontánně rozhodli, že se půjdeme projít na sjezdovku, takže jsme vyšplhali po zledovatělém kopci a s rolbou za zády objevovali, k čemu všemu se může použít takové sněhové dělo (když správně hodíte kouli, tak jí to odmrští do slušný dálky, a když na tom místě zrovna někdo stojí, tak vás nepochválí) a následně váleli sudy a kotrmelce ze sjezdovky dolů. Měli jsme štěstí, že bylo na faře topení :-). Po téhle večerní vycházce jsme někteří méně ospalí ještě asi do dvou hodin ráno seděli v kuchyni s hrnkem horkého čaje a povídali si. Ráno po snídani jsme vyzbrojeni tatrankou vyrazili až na 4 hodiny na svah. Jezdilo se jen do půlky sjezdovky a celej svah

4

byl poset ledovými hroudami, takže už v poledne se nedalo v souvislosti s lyžemi mluvit o nějakých hranách, protože ty prostě neexistovaly. Ve středu jsme vyrazili do Rokytnice. Fronty na permanentky byly hrozný, ale pořád nic proti frontám na vlek. Za tři hodiny dopoledního lyžování (300 Kč) jsme sjeli kopec šestkrát. Zanevřeli jsme proto na Rokytnici a už ji ten týden svou návštěvou nepoctili :). A tak jsme do konce týdne už lyžovali jen na nejbližší jablonecké sjezdovce, popřípadě běžkovali. Téměř na samém konci hor proběhla druhá hlavní hra, která spočívala v tom, že každý napsal 2 směnky na něco, co byl schopen pro někoho jiného udělat a ty se pak za mocného mlácení lžící do tácku vydražily. Cestou zpátky jsme jeli stejným vlakem jako Krupáci, kteří byli na horách kousek od nás, v Rokytnici. Přestože byla cesta opět čtyřhodinová, uběhla díky kytaře a časopisu „Top dívka“ poměrně rychle :). Snažili jsme se skamarádit s Krupákama, ale když jsme tam přes půl vlaku došli, držíc se v zástupu za ramena a dělajíc „š š š“ , tak se na nás koukali dost zvláštně. Fakt nevim proč :-/.

Marta

5

Pár vzpomínek na hory Už dlouho jsem si nic tak neužila, jako silvestrovské mládežnické hory. Proto hned v úvodu chci vyjádřit svůj veliký dík, všem organizátorům i účastníkům, kteří způsobili, že odjezd domů byl tak trpký. Nikdy nezapomenu na zaváté krkonošské hřebeny, hluboké rozmluvy pod hvězdným nebem, ani na buřty na pivě a hochy sjíždějící sjezdovku sedíc na poplechované lavici. Jsem rádá, že jsem do nového roku mohla vkročit s vámi, ačkoli Bubli bubli není můj šálek čaje. Chybí mi vaše oslňující výbušniny i uširvoucí řev. Ráda bych si zas někdy zahrála pexeso či popletla hlavu „krajčetem“ a „skvětákem“. Jěště teď mám v živé paměti všechny ty oslnivé politické kampaně, vášnivé předvolební debaty a tiskové konference. Jendo, škoda, že tvoje strana nevyhrála. Já bych chtěla koťátko..... Tak jen doufám, že zas brzy někam pojedeme. P.S. Díky za hlasy ve volbách. Romča

Historické okénko Vánoce dle Bible Tak se zase jednou rok s rokem sešel a pololetí, případně zkouškové pro nás dříve narozené, je tu. Jako kdyby vánoční prázdniny vůbec nebyly. Ale když už jsou Vánoce za námi, neuškodí se podívat do minulosti, jak to vlastně s tímto

6

svátkem je a bývalo. A protože jsme křesťanský časopis, začneme v Bibli. Podíváme-li se na příběh o narození Páně, tak se tam mnoho nedozvíme. Jen to, že v té době byli pastýři u stáda pod širým nebem, což na zimu nevypadá. Také můžeme počítat Ježíšovo narození podle početí Jana Křtitele, ale v tomto případě nejen, že bychom si museli domýšlet fakta, ale dopočítali bychom se maximálně k ročnímu období. Budeme-li pátrat v učení a jednání Ježíšových apoštolů, tak tam nenajdeme o Vánocích žádnou zmínku – opravdu nic. Jedinou indicií, kterou nám Nový Zákon ukáže, nám bude verš z Janova evangelia 10,22 (Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě.), který nám zasazuje do historie proslov, kde Ježíš vysvětluje, jakým mechanismem je možno skrze Něho dojít až k Nebeskému Otci. Nejen, že tam jsou zachyceny stěžejní informace evangelia, které jinde takto krásně podány nejsou, ale nás bude v tuhle chvíli zajímat, že Ježíš tento svátek nespojoval se svým zrozením, ale jako o dalších svátcích jej použil, aby mohl kázat v Jeruzalémě, aby se evangelium dostalo i k lidem, ke kterým by se jinak nedostalo. Vánoce tak jak jsou, zažily během historie mnoho změn, dalo by se říci, že nejvíc ze všech svátků. Bez nadsázky bych prohlásil, že kdyby některý Ježíšův současník uviděl Vánoce III. tisíciletí, tak by tento tehdy ještě mladý svátek nejspíš nepoznal. Možná, kdyby si všiml některých dílčích detailů a toho, že je zima, tak by mu něco asociovalo, ale víme, jakými historickými etapami Církev procházela a jak se dědictví Bible znásilňovalo, a tak nás to až tolik nepřekvapí. Co nás ale překvapí, anebo mě aspoň to překvapilo velmi, je fakt, že tento svátek posvěcení Chrámu má s Ježíšem docela hodně společného, a to i přesto, že se vztahuje k událostem cca 150let před Jeho narozením. Boží lid procházel lety zlými i ještě horšími a právě tehdy se jednalo o ty ještě horší. Nad Jeruzalémem vládla cizí dynastie, která sídlila daleko, jak to občas bývá, na trůn dosedl megalomanský vládce. A megalomanským vládcům dříve či

7

později začnou lidé uctívající Hospodina vadit. Tehdy se jednalo o vládní mocí nakázané modlářství, a Izrael byl nevýznamnou pohraniční provincií, tudíž se pochopové rozhodli, že Boží lid přinutí k odvrhnutí Hospodina násilím. Jelikož v té době byli do Chrámu v Jeruzalémě dosazeni této bezbožnosti naklonění lidé, tak věrné jádro, které zůstalo při Hospodinu, se nacházelo jinde. V nevýznamné kněžské rodině na malé vesničce, kde začal odboj proti násilnému zavádění těchto bezbožností. Boje trvaly několik let, Boží lid se musel skrývat jako vyhnanci v pustinách. Ale vítězství se postupně klonilo na stranu pravověrných. Obrovská říše tak ztrácela v bezvýznamné provincii mnoho vojáků bez sebemenšího efektu, když byli tito potřeba jinde. Později dospěl nový vládce k tomu, že nutit lidem uctívání model násilím je hloupost, ale z náboženského hlediska byla důležitým mezníkem bitva u Bét Súru, kde byla uvolněna cesta na Jeruzalém. Oblastní guvernér byl nucen uprchnut do hlavního města, takže ctitelům Hospodinovým nic nebránilo, aby dali do pořádku poničený Chrám a obnovili regulérní bohoslužbu, což se stalo právě v zimě. Poté následovala velká oslava spojená s díkuvzdáním, pro kterou byla předobrazem dožínková slavnost, kterou Boží lid onen rok slavil ještě v roli psanců, ale teď jim bylo dopřáno uctívat Boha jako svobodní obyvatelé. Nebezpečí nepominulo a trvalo ještě léta, než byl tento stav uznán i právně, ale sláva to byla velká. Později bylo určeno, že daný stav je pouze dočasný do Ježíšova příchodu, ale než Ježíš přišel, tak tato generace vymřela a poměry se znovu pohoršily. Svoje ohlédnutí za Vánoci bych shrnul tím, že Písmo mi Vánoce spojuje s vysvobozením, radostí a s tím, jak to vlastně s Ježíšem je. Matěj

8

Církevní okénko Tentokrát se nám sešly dva příspěvky vztahující se k prosincovému vstupu několika mládežníků do našeho sboru.. V tom prvním, můj tatínek popisuje své pocity, když se jeho dcera, já, rozhodla opustit Katolickou církev a přidat se k opačnému táboru, tj. Církvi Bratrské. V tom druhém si můžete přečíst strhující vyprávění Honzy Hlaváče o tom, jak se dostal až ke členskému slibu.

Dcera heretička? Dcera ma požiadala, jestli bych něco nenapísal o tom, čo se mi honilo hlavou pri jej vstupu do sboru Cirkve Bratrské. Tak jsem se zamyslel, čo to pro mne znamená, ako křesťana. Mam mít radosť? Mam byť sklamaný? Iste ako katolík by som mel byť sklamaný. Sklamaný z toho, že opouští katolíckou cirkev a odchazi ke Cirkvi Bratrské. Musím si dať otazku ,,Čo jsem špatne udělal?“ Čo jsem neuďelal? Je to ma vina? Nech súdi ten najvyšši. Náboženský základ určite dostala. Není už malé ďiťe, o nemž rozhoduji rodiče. Moje dcera je už velká snaď aj rozumná. Sama se rozhodla pre život s Bohem. Půde k stejnému cíli, ale jinou cestou. Ako křesťan musím byť šťastný, že moje dcera uznáva stejné hodnoty jako já. Ine hodnoty než veľká časť mládeže v dnešnom svete. Mam občas možnosť počuť holky mladšie. To sa nedá pisať do tohoto časopisu. Vtedy som hrdý na svoje deti./občas ma taky pekne štvou/ Vtedy si dávam otázku ,,Ako sú tieto deti vychovávané?“,,Čo by som robil keby som tam videl svojho syna, svoju dceru?"Vďaka Bohu nechovaju sa tak. Vlastne keď to tak hodnotím som šťastný, že dcera se sama rozhodla pre život ,v ktorom jej bude jednou z opor Bůh. Pre život, v ktorem plati ,,Miluj Pana Boha nado všetko a blížneho svého jako sebe sameho.“ Martin Mindžák St.

9

Honzíkova cesta Na začátek by snad bylo dobré zmínit, že se samotným vstupem do sboru je spojena celá řada různých povinností, kterými si člověk musí projít. Zdá se, že jednou z takovýchto nepsaných povinností je i popsání této cesty v našem sborovém časopise… Abych řekl pravdu, vlastně to člověka i zastaví a sám si položí otázku, jak vlastně k takovému sboru, co máme tady, přišel – při přemýšlení nad touhle otázkou jsem se musel přenést do věku, kdy jsem (soudě z dnešního pohledu mazáka… :)) jaksi neměl ponětí o okolním světě. Slova jako víra, modlitba, Bůh se mi v hlavě spojovala s výrazy jako nuda, děsná nuda navzdory tomu, že jsem byl už jako malý pokřtěn jako katolík. V téhle době jsem byl něco mezi marným a zároveň zapáleným hokejistou a nadějným nýbrž líným a vzdorným pianistou. Mluvím o období, zhruba před osmi lety, kdy jsem přišel poprvé do styku s něčím, co by se dalo souhrnně nazvat církevní aktivitou. Bylo to tehdy na prvním English Campu na Dlouhém a osoby, které mě do toho navrtaly, pocházejí z úzkého rodinného kruhu (ségra a mamka…). Obě říkaly, že stejně o prázdninách nemám pořádně co dělat a že s nimi mám vyrazit na týden na Dlouhý, prý tam bude dobrá možnost se naučit trochu anglicky a zároveň prý bude legrace (dneska myslím, že to bylo právě to, čím mě dokázaly přemluvit). Tak teda jo. Na kempu se mi opravdu líbilo, angličtinu jsem doslova hltal a nějaký chvilkový diskuze nad Biblí se nakonec taky daly skousnout. Co mně ale nešlo do hlavy, byla motivace, s kterou za námi Američani vyrazili. Uvědomil jsem si, že to není přeci jen angličtina, nebo ty

10

skvělý hry (který sem za každou cenu musel vyhrát… :)), ale že nám přišli říct o tom, co oni v životě našli, a tak mají touhu nám o tom povědět. Často ani nemuseli nic říkat, i takovýmu ignorantovi jako sem já to stihlo dojít. Na základě tohohle kempu jsem navázal nějaký kontakt s CBHB – (možná by se to dalo přirovnat k tomu, když stezka člověka zavede pod kopec a on najednou uvidí tu cestu, která na něj vede – viz. Ilustrační photo :))). Vlastně až potud sahá historie naší mládeže. S pár kamarády z kempu jsme se začali pravidelně scházet a já začal vnímat, že i uvnitř církve se dají zažívat podobné věci jako na tom kempu. Bylo nás tehdy asi 5, co jsme tam chodili – Honza Klusáček, Pája Machková, Petr Ulip, Janek a já – pokud mě paměť neklame… A tak čas šel dál. Mládež se začala rozrůstat, mezitím jsem dokonce (asi 2 roky potom při jednom výletu do Tater) uvěřil a já si uvědomil, že díky Bohu jsem v životě začal prožívat a hlavně si uvědomovat radost, kterou můžu prožívat. Vlastně mě dost děsí představa, kdyby mě tohle dění nějak minulo. Myslím, že na základě rozhovorů a diskusních skupinek, které vedl Brian s Jill, našich setkání na mládeži a nakonec asi i občasnou četbou Bible, jsem si postupem času začal víc uvědomovat sám sebe a začal vytvářet vlastní identitu. Teď mluvím o období nějakého 18tého roku. A pak, člověk se nestačil pořádně nadát a najednou další změna. Maturita za mnou a velká neznámá v podobě vysoké školy přede mnou. Člověk získal nové kamarády, po absolvování několika zkoušek snad i potřebnou jistotu a začal přemýšlet nad tím, jak novou životní etapu co se týče sboru vyřešit. Chvíli jsem dokonce docházel do všude chválený “Soukendy“, ale to mi přišlo dost vzdálený tomu, na co jsem

11

byl zvyklý doma. Během studií v Praze jsem si také zvykl sem tam navštívit katolickou farnost, kde složí bohoslužby Tomáš Halík. Tam chodím vcelku rád, ale stejně se tam vždy cítím jako host, nicméně pro ty, kteří studují v Praze, mohu tato kázání jen a jen doporučit :). Během studií jsem se také podíval na rok do zahraničí, konkrétně do švédského městečka Umea (leží cca 300 km pod polárním kruhem) a poté, co jsem si tam žádný sbor nenašel, jsem se konečně rozhodl. CB beru jako církev, kam patřím a s kterou se dokážu asi nejvíc ztotožnit, a proto bych se měl stát jejím členem. A pak už tedy obvyklá procedura, jak to znáte od Danči z minulého čísla… k té proceduře se mi ještě navíc jako bonus povedlo „začlenit se“ do vedení mládeže s tím, že jsem od mládeže v životě již dost získal a tak je snad i načase, co budu moct, tak předat dál :). To, jaký mám vztah k CB by asi nejlépe popsala odpověď na otázku, která mi byla položena při rozhovoru se staršovstvem a to, že jsem vnímán jako spíše člověk, který se nerad k něčemu zavazuje a proč teda CB? Pokud jste článek dočetli až sem, tak Vás asi má odpověď nepřekvapí. Jedná se o to, že jsem v životě zkusil leccos – život bez Boha, jiné církve, ale tenhle sbor je to, s čím se dokážu ztotožnit. Když beru za kliku v modlitebně říkám si, ano, sem opravdu patřím a na základě toho, jsem se tedy pro přijetí rozhodl. Btw. Všem, kteří tak ještě neučinili, to můžu jen vřele doporučit :) Zdraví, Honza Hlaváč

12

Svědectví Andělíčku, můj strážníčku…aneb moje cesta k Bohu Ke křesťanství jsem vlastně už v dětství měla celkem blízko. Moje babička je katolička a jako malá jsem s ní chodila do kostela. To bylo asi tak od šesti do devíti let. A vzpomínám si, že mě to tam dost bavilo, ale asi to nebylo zrovna kvůli kázání a čtení z Bible. Většinou jsem si prohlížela obrazy a taky jsem se vždy těšila na zpívání z kancionálů a myslím, že modlitby jsem na svůj věk brala poměrně vážně. Babička mě naučila takovou tu modlitbu ,,Andělíčku, můj strážníčku…“ a já jsem se ji často večer modlila a opravdu jsem věřila tomu, že je tam nahoře Někdo, kdo mě slyší a kdo mě chrání. Postupem času jsem návštěvy kostela začala omezovat a s přibývajícím věkem a stálým vlivem nevěřícího okolí jsem začala pochybovat o existenci toho mého nadpřirozeného ochránce. Ale přesto ve mně zůstalo trochu víry a k Bohu jsem se obracela, když jsem potřebovala s něčím pomoct a něco vyřešit, ale ani trochu mě nenapadlo tento vztah zlepšovat nebo se o Bohu snažit dozvědět něco víc. Pak už to došlo tak daleko, že jsem se k Němu neobracela vůbec. V tu dobu začala Lucka Schindlerová chodit na dorost, a jelikož jsme se viděli každý den, tak jsem se o dorostu dozvídala poměrně dost věcí. Ale neměla jsem chuť se tam třeba jen jít podívat, byla jsem se svým životem spokojená. Lucka se mě někdy ptala na můj názor o stvoření světa a podobná témata a já jí odpovídala, že nevím a že mě to vlastně nezajímá. Nebyla jsem zvyklá říkat svoje názory nahlas a vlastně jsem všechno brala tak jako ve škole. Prostě mi někdo něco řekne, já si to zapamatuju. A víc neřeším. Ve svých třinácti letech jsem poprvé jela na dorostový tábor. Byla jsem trochu nervózní, protože jsem nikdy před tím na táboře nebyla. Pár lidí už jsem znala z dřívějška a to mě trochu uklidňovalo. Hned, jak jsme přijeli do tábora, byl první nástup a první modlitba… byla jsem z toho trochu vylekaná, protože

13

jsem si tak úplně neuvědomila, že jedu na křesťanský tábor a modlitby tam budou na denním pořádku. A musela jsem poslouchat duchovní programy, které mi nic moc neříkaly. Prvních pár dnů jsem opravdu chtěla domů. Ale zanedlouho jsem si začala všímat lidí kolem sebe. Většina z nich byla tak trochu jiná než moji spolužáci. Byli hodní, nemluvili sprostě a nesetkala jsem se tu s nenávistí nebo pomluvami. Zamýšlela jsem se nad tím, co za tím je, a uvědomovala jsem si, že ten mnou zapomenutý Bůh možná je a nějak působí na tyhle lidi. Ducháčky mě zajímaly čím dál tím víc. Na táboře se mi nakonec zalíbilo tak, že jsem ani nechtěla domů. Po prázdninách jsem začala chodit na dorost, kam jsem pak chodila každý týden, ale pořád jsem se tam těšila především jen kvůli kamarádům a programy jsem spíš přetrpěla. Tak to bylo docela dlouho, než se jelo na další tábor. Jednou večer byl program a potom byla výzva pro ty, kteří chtějí poznat Pána, aby šli do týpka a tam se diskutovalo a modlilo. Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli tam mám jít. Když jsem viděla, že většina z mých kamarádů tam nešla, taky jsem tam nešla. Pořád mi to vrtalo hlavou, ale řešila jsem to jen v sobě, neměla jsem chuť nikomu říct o tom, že o Boží lásku skutečně stojím. Od té chvíle jsem poslouchala programy pozorněji a přemýšlela o tom, co je správné a co ne. Pořád víc jsem se modlila a zjišťovala, že bez Boha můj život nepůjde úplně tím správným směrem. Věděla jsem, že i kdybych se rozhodla od toho všeho utéct, tak to nepůjde. Můj plnohodnotný přerod v křesťanku ale neproběhl ze dne na den. Nedokážu říct skoro ani měsíc a už vůbec ne den, kdy jsem skutečně uvěřila a odevzdala svůj život Ježíši. Pak jsem se ale dostala na gympl, který mě začal tak trochu kazit. Bylo to asi především tím, že jsem se asi nechala až moc ovlivňovat tím, co dělají ostatní, a ve druháku mi připadalo téměř normální jet na třídní akci a opít se tam. V té době jsem už chodila na mládež, kde jsem si začala uvědomovat, jak mám velké štěstí, že můžu znát Boha a to vedlo k velké snaze o nápravu. A taky jsem se hodně snažila o to, aby i moji

14

spolužáci přišli na to, že mám určitý bonus ve svém životě a tím je Bůh. Stále víc jsem litovala svých hříchů a měla jsem pořád větší chuť se jich vyvarovat. Toto velké uvědomění pokračovalo a o prázdninách 2007 jsem si už připadala jako opravdová křesťanka a nehodlala jsem to měnit. Začátkem školního roku jsem se stala jednou z vedoucích besídky a tím naplnila pocit potřeby dělat nějakou viditelnou službu, každý večer jsem se modlila a poměrně často četla Bibli. Takovýhle život mi plně vyhovoval a měla jsem pocit, že mám úplně všechno, co potřebuju. 11.11 2007 se Ondra, Danda a Dája nechali pokřtít. Před tím mi nabízeli, jestli se nechci nechat pokřtít s nimi a mně to opravdu vrtalo hlavou. Věděla jsem, že bych chtěla, ale bála jsem se toho, co by tomu řeklo moje nevěřící okolí a především moji nevěřící rodiče, tak jsem se rozhodla ještě chvíli počkat. Pořád víc jsem ale chtěla být oficiální součástí sboru a hlavně jsem se konečně chtěla veřejně přiznat k víře v Pána Ježíše Krista a tak když se Robert koncem jara 2008 zmínil o tom, že se chce nechat pokřtít, chopila jsem se příležitosti a domluvili jsme se, že se necháme pokřtít spolu. Měla jsem z toho obrovskou radost a všem jsem to nadšeně oznamovala. Teď se tedy připravuju ke křtu na skupinkách s Vláďou a Robertem, a jelikož se s Robertem chceme nechat pokřtít v rybníce a musíme počkat, až roztají ledy, proběhne křest až někdy na jaře :) Ještě o jedné věci bych se chtěla zmínit. Letos jsem byla na Relaxu (pro ty, kdo neví: křesťanská akce, mládežnická dovolená několika mládeží) a jeden večer byla Večeře Páně, které se mohl zúčastnit každý, kdo chtěl. Já jsem se tam moc nehrnula, protože jsem byla zvyklá na to, že dokud nebudu pokřtěná, nemůžu se účastnit, ale

15

nakonec to dopadlo úplně opačně díky Ondrovi, který mě (asi nevědomky) postrkoval ke stolu s chlebem a vínem. Byl to pro mě úžasný duchovní zážitek a už se fakt těším, až budu smět přijímat Večeři Páně i u nás ve sboru. GWY <>< Markéta

Drobečky Drobeček Hrnčířský Hrnčířský drobeček vůbec není tak starý jako ty, které jsem vám nadrobila dosud. Kdepak, tenhle je ještě dost čerstvý a když budete chtít, možná ještě ucítíte jeho vůni. Není to tak dávno, co jsme se vrátili z hor. Zážitků máme všichni spoustu. Možná vás taky oslovila spousta věcí, které jsme slyšeli, viděli, zažili. Celý týden jsme při programech rozebírali mezilidské vztahy. Uvědomila jsem si, co je to za velkou věc. Pro mě je to největší dar, který tady na Zemi dostáváme. Jsou jako vázy – krásné a křehké. Je tak lehké je rozbít a tak těžké je zase slepit dohromady. Někdy stačí jedno slovo a keramické dílo začne praskat. Kolik těch váz vůbec každý máme? Takovou sbírku nám může každý sběratel závidět. Každá je jiná. Pořád je tvoříme, tvarujeme, zdobíme, rozbíjíme, slepujeme, někdy ty rozbité radši někam schováme a rychle vytvoříme nějakou jinou. Někdy dokonce objevíme, že když se váza slepí, může vzniknout mnohem krásnější dílo než předtím. Každý z nás je hrnčířem, který neustále vyrábí nové vázy, stále je vylepšuje a mění a nikdy svou práci nedokončí. K.cz

16

Ze života JAK SE PLNÍ SEN – DÍL III.: Sto zvířat Amigovo nové bydlení se zdaleka nepodobalo konvenčnímu pojetí stáje. V tomto díle koňského příběhu se pokusím přiblížit fungování statku „U Marty“. Svérázný duch tohoto zařízení mě nakonec donutil k opětovnému přestěhování mého svěřence, a to i přes některé výhody, které bydlení „U Marty“ mělo. Jednou z výhod bylo stádo. Ačkoli příchozí mladý hřebec nemohl počítat s jinou rolí než „outsider-fackovací panák“, ostatní koně tuto jeho pozici příliš nezneužívali. Amigo nejvíce přilnul k 23leté koňské babičce Lucce. Chodil za ní jako pejsek. Jednou někdo pustil do výběhu Lucku a Amiga nechal zavřeného. Můj top-class skokan neváhal a z místa přeskočil hrazení svého boxu, aby mu bábinka neutekla. Ve stádě tou dobou pobývali ještě čtyři mladí hřebečci: mimoň Merlin (měl tak strašnou matku, že z toho byl mimo), flegmo Lord (stejná matka, ale koník o rok starší než Merlin - naučil nebrat si věci moc osobně), parchant Kelímek (nádherný strakatý kříženec ponyho, jenž miloval drbání; když jste drbat přastali, hryznul vás) a miláček Goliáš (zkrátka nešlo ho nemít rád). Amigo si tak mohl s novými kamarády hrát a měřit síly, což je z výchovného hlediska k nezaplacení, protože potom už nemá potřebu měřit si síly s člověkem. Další výhoda spočívala v tom, že jsem koníka měla v místě pracoviště. Na statku jsem totiž dva měsíce s přítelem pomáhala starat se o zvířata, hlavně o krávy. Kromě čtyřiceti dojnic, jež představovaly hlavní náplň naší práce, tu žili ještě

17

tři býci, asi třicet telat, dvacet jalovic (tj. krav, které ještě neměly tele a tudíž nedojí), dvě kozy, dva kozli, dvě ohromné a tlusté prasnice, jedna malá a nepopsatelně tlustá vietnamská prasnice, jejích šest podsvinčátek, divoký kanec Ferda a divoká svině Bobina, které se čas od času podařilo utéct, a potom celá vesnice žila ve strachu, protože útok tohoto tvora býval nečekaně prudký. Plus stádo dvanácti koní, nějaké ty slípky, psi a kočky. Asi se v duchu ptáte, jak se o to všechno ona Marta stíhala starat. Sama za sebe říkám, že netuším a nechápu, a to z následujících důvodů:  Měla tři malé děti.  Neměla peníze, s dětmi žila v domě, který nebyl její a už na první pohled vyžadoval rekonstrukci.  Neměla stálé zaměstnance, brigádníci jako my se tam střídali několikrát do roka; i ti nejodolnější vydrželi nejdéle půl roku.  Na statku vždy devět z deseti věcí (nářadí, technika) nefungovalo, tedy pokud se věc podařilo vůbec najít.  A navíc, Marta milovala telenovely, které často sledovala třeba do 10 hodin dopoledne. Nadto Marta trpěla neodbytnou představou, že zvířata se musí MNOŽIT. Čím více, tím lépe. Výsledkem byl výše popsaný statek, doslova praskající ve švech. S přítelem jsme tu zažili mnoho dobrého i zlého, ale na jednu příhodu do konce života nezapomenu: Dostali jsme na víkend celý statek na starost, protože Marta odjela vyřizovat pronájem pozemků. Těšila jsem se. Všechny ty němé (no, zase tak němé ne) tváře jsem měla ráda a chtěla jsem se o ně postarat co nejlépe. Proto jsem začala už brzy ráno: Přihnat dojnice z pastvy, vyhnat koně na pastvu, nakrmit VŠECHNO, podojit, a už je tu poledne, vyhnat krávy, vyklidit u koní, vše běží podle plánu, když tu přiběhne Slávek, který do té doby opravoval ohrady. „Rychle, volala Marta, krávy zdrhly!“ Ať žijí mobily, sousedi zavolali Martě, která byla několik set kilometrů odsud, místo aby doběhli pro nás.

18

Nasedáme do erární škodovky a řítíme se na místo činu. Krávy vzaly útokem chatovou oblast. Chataři nyní berou útokem nás. Chápu je, jejich zahrádky vypadají, jako by je navštívili sloni. Ha! Tamhle jsou! Krávy míří lesíkem do údolí. Vydávám se je pronásledovat, Slávek jim jede zatarasit cestu do vsi. Následuje nepříjemné zjištění: krávy se nedrží ve stádě, ale rozdělily se do skupin. Jak strategické. Pronásleduji skupinu, která míří k řece. Na vedoucí pozici je... Běta! Já to věděla, ta je pro každou špatnost. Pomocí řevu a prutu obracím Bětu a spol zpátky. Ženu je před sebou, ale můj pocit vítězství je rozdrcen úhybným manévrem – při setkání s další skupinou krav se půlka vrhá do lesa a na louku, půlka míří po úzké cestičce roklí nahoru. Trnu hrůzou, aby si některá nepolámala nohy. Naštěstí po chvíli tyto atletky dostanou rozum a sestupují zpátky. Dorazil Slávek se škodovkou a pomalu se nám daří sehnat 40hlavé stádo dohromady. Běta to ale nevzdává a chaoticky lítá po louce, vedouce za sebou ostatní. Po další půlhodině nahánění jsem blízko psychickému i fyzickému zhroucení. Popadnu klacek a za pomoci ne moc jemného tlučení do zadní části nebohé krávy Aničky ji donutím jít směrem, jakým chci jít JÁ. A jelikož Anička má v hierarchii stáda vyšší postavení než provokatérka Běta, ostatní krávy se přidávají. Pomocí škodovky se nám je nakonec podaří nahnat do blízké ohrady a potom rovnou do kravína. Ne ne, dámy. Už zádně výlety, jinak z vás budou kotlety! Lenka

Povídka Jen několik řádků v novinách – 2. část V setině vteřiny prolétlo Blance hlavou několik možných řešení, jak situaci zachránit, jenže na žádné z nich neměla dost času. Proto jen dupla na brzdu, schoulila se a pevně zavřela oči. Prudký náraz rychle jedoucí motorky tvrdě projel celým

19

autem a pootočil ho o několik stupňů. Blanka uslyšela zvuk tříštícího se skla, další dutý náraz a něčí výkřik. A pak se rozhostilo ticho, strašné ticho, které na ni dolehlo tíhou celé právě prožité paniky. Jen rádio tiše chrčelo, ale to teď nevnímala. Donutila se otevřít oči, i když se bála toho, co uvidí. Pomalu se narovnala a vystoupila ven. Hrozně se jí třásly ruce. Na silnici před sebou uviděla ležet jednoho člověka. Vyděšeně se tam vydala a klekla si k němu. Vztáhla třesoucí se ruku a se zadrženým dechem ho začala obracet, protože ležel tváří k zemi. Tělo se pomalu převrátilo, hlava se zhoupla na zlomených obratlích a zůstala ležet v nepřirozeném úhlu. Blanka se prudce nadechla a zakryla si rukou ústa. Proboha! Ze zkrvaveného obličeje na ni zíraly dvě mrtvé oči. I přes krev bylo vidět, že jde o mladého člověka. Mohlo mu být tak sedmnáct… Blanka pomalu vstala a šokovaně se dívala na mrtvého u svých nohou. Zabila jsem ho… Pane Bože, já ho zabila! Ze sousedních domů se začali sbíhat lidé. Bylo slyšet lapání po dechu, tiché mumlání i zděšené výkřiky. Počkat, byli přece dva! uvědomila si najednou Blanka a s nadějí se rozhlédla. Třeba je naživu. „Zavolal někdo záchranku?“ zeptal se pan Stálek, který právě přiběhl se svou ženou ze sousedního domu a v ruce držel telefon. Když pochopil, že se tak ještě nestalo, začal rychle vytáčet číslo a otočil se přitom na Blanku: „Co se tu vlastně stalo, slečno Kudrnová?“ Ale Blanka ho neslyšela. Malátně se vydala k jedné starší paní na kraji silnice, která se skláněla nad druhým mladíkem. Když stará paní uviděla Blanku a to, v jakém stavu je, narovnala se a rázně ji odstrkovala pryč: „Nechoďte tam. Nepotřebujete to vidět. Hezky tu s námi počkejte, až přijede policie, ano?“ Otočila se na shromážděné lidi z vesnice a potichu jim vysvětlila: „Ten druhý se zřejmě chtěl vyhnout srážce, a tak to stočil na stranu, jenže skončil přímo na stromě. Je to hrozný pohled!“

20

Blance vhrkly slzy do očí a začala se nekontrolovatelně třást. Na chvíli zahlédla toho druhého mladíka. Nic nenaznačovalo tomu, že by byl naživu. O chvíli později se z malé tiché vesnice stalo poměrně rušné místo. Přijela policie, začala se odklízet těla, silnice se dávala do pořádku, odtahovaly se motorky i Blančino auto. I přes panující ruch si ale Blanka připadala osamělá tak, jako nikdy předtím. Propadla se do netečného stavu otupělé lhostejnosti, nic a nikoho nevnímala, všechno nějak tak plulo kolem ní. Do mysli se jí vryl pohled těch mrtvých očí. Nemohla se ho zbavit. Matně si vybavovala, že jí nějaký policista posadil do jejich auta s tím, že jí vyslechnou později, až se trochu vzpamatuje. Půl hodiny poté už seděla za policejním stolem ve městě a bezduše odpovídala na všechny otázky, které byly zpracovávány do protokolu. „Dobrá, slečno Kudrnová,“ řekl napůl pro sebe policista, který kontroloval protokol. Když byl s kontrolou spokojen, obrátil se na Blanku: „Tady to podepište.“ Blanka bezduše udělala, co po ní chtěli. „Teď můžete jít, kolega vás odveze. Zatím čekáme na podrobnější informace od svědků a od specialistů. Kontakt i vaší adresu máme, takže až budeme vědět víc, kontaktujeme vás. Buďte stále na příjmu. Zatím nashle!“ Blanka místo pozdravu jen kývla, zvedla se a s jedním starším policistou vyšla ven. V tu chvíli zafoukal studený vítr, který se na jaře občas objeví. Blance z toho přejel mráz po zádech, a tak se mírně ošila a založila ruce do svetru, který měla na sobě. V policejním autě pak jen nehnutě seděla a zírala ven z okýnka, ačkoli nevnímala nic z okolní krajiny. Tenhle netečný stav jí vydržel celou cestu. Ve vesnici bylo stále poměrně rušno. Blanka rychle přeběhla kolem všech těch lidí shromážděných před jejím domem a hned za sebou zamkla dveře. Opřela se o ně a nějakou dobu takhle zůstala. Opravdu se to všechno stalo? Najednou jí to přišlo úplně neuvěřitelné, jako by to nebyla pravda. Jenže někde

21

v koutku své mysli věděla, že to pravda je, a ona se před ní nemůže nikam schovat. Zavrtěla hlavou, odlepila se ode dveří a podívala se na mobil, který měla v kabelce. Nepřijaté hovory:4 zobrazit Nové číslo: 1: Lída +420728156628 No ovšem! Přes noc měla vypnuté zvonění a ráno si ho nezapnula. A pak při tom všem zapomněla zavolat své kamarádce, která na ni čekala v restauraci. Blanka se zhroutila na postel, mobil hodila vedle sebe a zakryla si tvář rukama. Začaly se jí vracet nepříjemné vzpomínky a ona si opět začala uvědomovat, co se vlastně stalo, a co to pro ni znamená. Tak já jsem zabila dva lidi. Můj bože, byli tak mladí! Celý život před sebou… A teď jsou mrtví, konec, tečka, už je nic nečeká. A co jejich rodina, jejich přátelé? Stačilo pár vteřin nepozornosti a zapříčiní to tolik neštěstí. Ale já se přece rozhlédla! Nebo ne? Já vlastně ani nevím, tolik jsem se těšila na to setkání… Mohla jsem je přehlédnout? Možná, že ano. Do Blančina vědomí se zahryzl stín pochybností. Co když jsem je opravdu přehlédla a vjela jim do cesty? Nemohli vůbec nic dělat. Proboha, proč se tohle jenom děje?! Vjela si rukama do vlasů a snažila se z mysli vypudit pohled na dvě zmrzačená těla, ale nešlo to. Vesnice ztichla a ponořila se do tmy. I měsíc a hvězdy se schovaly za cáry černých mraků, které po obloze honil neklidný vítr. Venku šuměly stromy a někde v dálce bylo slyšet štěkání psa. Blanka přišla k oknu, zavřela ho, zatáhla závěsy a odřízla se tak od všech těch nočních zvuků. Celý dům se ponořil do tupého ticha, až se Blance zdálo, že jí z toho hučí v uších. Vzala si knížku a zalezla s ní do postele, ale po chvíli ji zase

22

odložila, protože se na ni nemohla vůbec soustředit. Zhasla tedy a zavřela oči. Po chvíli je ale zase otevřela a s povzdechem se otočila na druhý bok. Cítila, že je její tělo unavené, ale její mysl prostě nedokázala vypnout. Kdesi vzadu jí pořád nějaký otravný pisklavý hlásek neúnavně připomínal: „Zabilas je, tys je zabila, z toho se jen tak nedostaneš, a co si o tobě všichni asi tak pomyslí? No co by, že jsi sprostá vražedkyně! Tak řekni něco na svojí obhajobu. No? Cha, nic nemáš, viď? Protože jsi vrah, vrah, vrah!“ Blanka znovu otevřela oči a snažila se ten příšerný hlas utišit, ale moc se jí to nevedlo. Asi hodinu se ještě takhle trápila, než se jí konečně podařilo usnout. A i tak to bylo spíš z vyčerpání. Šla ven na zahradu. Všude kolem ní poletovali malí ptáčci s orlími hlavami, kteří hlasitě krákali, a ona měla nepříjemný pocit, že ji neustále sledují svýma korálkovýma očima. Snažila se je nevnímat, a když se rozhlédla, všimla si něčeho divného-i když v její zahradě nikdy nerostly stromy, teď tu byly, ale neměly žádné listí a byly ohořelé. Blanka se k jednomu z nich vydala, ale místo toho, aby k němu došla, ocitla se v obrovském kamenném bludišti. Věděla, že když se jí podaří dostat do jeho středu, bude všechno v pořádku. Vydala se tedy podél jeho smutných šedých stěn. Najednou vycítila, že za ní někdo jde. Ohlédla se a spatřila muže v dlouhém černém plášti a klobouku, který mu stínil tvář. Upíral na ni svůj bezoký pohled a pomalu se k ní blížil. Nebezpečně pomalu, s jistotou, že ji jednou stejně dostihne. Blanka se vyděšeně otočila a chtěla utéct, jenže její nohy se odmítaly pohnout. Jako by vážily sto tun. Chtěla tedy aspoň vykřiknout, ale jen otevřela ústa, nic se neozvalo. Musí se dostat do středu toho bludiště! Konečně se s obrovskou námahou došourala aspoň za roh. Na zemi před sebou uviděla ležet dva lidi. Byli to ti dva motorkáři. Ten, který byl blíž, se naprosto nepřirozeně vztyčil, rovný jako prkno, a připlul těsně k ní. Do Blančiných očí se zabodl jeho mrtvý pohled a bez mrknutí na ni hleděl. V tom pohledu nebylo žádné vyčítání, nebyla

23

tam žádná emoce, ani zloba, ale to prázdno Blanku děsilo mnohem víc. To já jsem tohle způsobila, to já za to můžu, je to moje vina! honilo se jí hlavou. Už ten pohled nemohla dál snášet. Otočila se, aby zkusila najít nějakou jinou cestu, když se zpoza rohu vynořil muž v dlouhém plášti. Šel stále rovně, takže byl k Blance otočen z profilu, ale na její úrovni se zastavil a pomalu otočil hlavu, až se díval přímo na ni. Neviděla mu do obličeje, ale doslova na sobě cítila jeho pohled. Blanku sevřela úzkost. Věděla, že se odtud musí dostat, ale kudy?! Za ní cestu stále zahrazoval nehýbající se mrtvý a před ní stál muž v plášti, který se začal otáčet směrem k ní a to takovým způsobem, že zatímco jeho hlava zůstala na místě, zbytek těla se plynule otáčel jako nějaký stroj, až se srovnal shlavou. Opět se k ní začal blížit. Blanka neměla kam uniknout. Odkudsi z dálky se začalo ozývat krákání oněch podivných ptáků z její zahrady. Zdálo se, jako by se krákání formovalo do slova: vrrah, vrrah, vrrah…vrrah, vrrah, vrrah… Tím myslí mě, pomyslela si Blanka. A tady za to mám být potrestaná. Vrrah, vrrah, vrrah…znělo stále dokola. Drásalo jí to uši. Zakryla si je a pevně držela, ale krákání vůbec neubíralo na síle. V ruce blížícího se muže spatřila nůž. Vrrah, vrrah, vrrah… Zkoprnělá hrůzou se otočila k útěku, ale těsně za ní stála mrtvola. Vrrah, vrrah, vrrah… Oči potažené mrázdou ji vpily do sebe. Blanka s trhnutím otevřela oči. Nějakou dobu nevěděla, kde je, co tam dělá, a kam zmizelo bludiště a všechno ostatní, teprve když začala poznávat svůj dům, uvědomila si, že to byl jen sen. Celé tělo měla křečovitě stažené a zpocené a srdce jí v hrudi tlouklo tak divoce, jako by chtělo vyskočit z jejího těla ven. Odhodila přikrývku, sedla si na kraj postele a položila si hlavu do dlaní. Po nějaké době došla k oknu, stále ještě trochu roztřesená a hlavně příšerně unavená, aby dovnitř pustila trochu čerstvého vzduchu. Když ho ale otevřela, zakrákala venku vrána. VRRAH! ozvalo se Blance v hlavě. Rychle okno zabouchla a zády se o něj opřela. S doširoka otevřenýma

24

očima poslouchala, jestli se hlas neozve znovu, ale v zešeřelé místnosti plné stínů bylo ticho. Slyšela jen svůj zrychlený dech a tlukot svého srdce. Odtrhla se tedy od okna a nejistým krokem se vydala do kuchyně. Napila se vody a zničeně zalezla zpět do postele. Dívala se na strop nad sebou a na temné stíny, které se po něm honily. Jeden z nich se zformoval do podoby tváře s prázdnýma očima. „Zase! Už ne, prosím!“ zasténala Blanka a zavřela oči. Tu noc toho moc nenaspala. Pronásledovaly ji noční můry a hlas jejího svědomí ji stále obviňoval z vraždy. Už se nemohla dočkat rána. Pokračování příště... Jarka

Rozhovor Jméno: Marta Přezdívky: doufám že žádný Narozeniny: 25.2. Místo narození: Praha Pohlaví: žena :-D Třída: kvinta B Škola: Havlíčkovo gymnázium Město: Havlíčkův Brod Barva vlasů: hnědá Délka vlasů: hm… ani ne po ramena Barva Očí: modro-šedozelná…? Hlavní rys: tak to se asi podívejte na nějakou fotku Výška: 177cm (asi) Jizvy: na pravém spánku – když mi bylo 5, hladila sem pejska

25

Brýle: nosím, občas Piercing: nemám Tetování: taky nemam Pravák nebo levák: pravák MOJE POPRVÉ Můj první nejlepší přítel: oranžovej plyšovej medvěd První sport kterému jsem se věnovala: hm, asi karate: první a poslední První domácí zvíře: křeček Filípek První dovolená: Řecko, Chalkidiki První koncert: hmm, tak to si fakt nepamatuju První láska: no, myslim že poprvé sem se zamilovala ve školce do kluka, kterej se menoval Jára OBLÍBENÉ Film: Stardust, Rodina Addamesova a Žhavé výstřely (1 i 2) TV pořad: ve čtvrtek večer teď běží případy Hercula Poirota Barvy: oranžová, černá a tmavě zelená Rapper: ehm, žádnej :-/ :-! Skupina: Epica, Spirituál Kvintet a Asonance Sladkost: no, tak kdybych si měla vybrat, tak větrník Sport: volejbal a vodní lyžování (hezky se na to kouká) Restaurace: hm, jedna úpa úža restaurace je na Šumavě v Sušici, kde vařej asi tak trojnásobný porce v porovnání s jinejma restauracema. Tak ta je mi sympatická Oblečení: šaty dlouhý až na zem (ale ty se sháněj dost těžko) Obchod: tak to vážně nevim Předmět ve škole: deskriptiva, výtvarka Zvíře: asi koně, pak náš kocour a králíci Knížka: Špinavá práce od Christophera Moora (z těch světskejch)

26

Časopis: TVprogram – jedinej časopis, kterej čtu Boty: lyžařský PRÁVĚ TEĎ Pocit: zamyšlenost, asi Potřeba: někam se zahrabat  Jsem se: zaposlouchala do hudby? Jím: nic Piju: vodu Dělám: tak co asi? Že by psaní na počítači??? Online: ? Poslouchám: písničky z muzikálu The Phantom of the Opera Myslím na: to, esli se mi tohle podaří v pořádku odeslat Chci: jít spát Koukám na: obrazovku Mám na sobě: tepláky, triko a flísovou deku s prostřiženou dírou uprostřed – provizorní pončo BUDOUCNOST Děti: no, chtěla bych mít děti Svatba: taky, ale pokud možno ještě před dětma Místo, kde chci žít: někde v nějakym takovym městě jako je Brod, ale rozhodně ne na vesnici :-/ Auto: renault espace… nebo nějaký jiný hezký velký auto Vysněná holka*: hm, můžu se zdržet odpovědi?   UŽ JSI... Pil alkohol: jojo Kouřil: dýmku a doutník *

Tam mělo být vysněný kluk, bohužel kvůli chybě v dotazníku, milí hoši, nezjistíte, jestli zapadáte do profilu Martina vysněného kluka, fakt sorry :-(

27

Utekl z domu: ne-e Něco si zlomil: jo, nohu Pohádal se s někým: a kolikrát VÍRA Kdy jsi uvěřil?: je to sice zvláštní, ale nevim Co to pro tebe znamená, že jsi křesťan?: Hodně Zažil jsi nějaký zázrak?: jo, ten poslední nekaždodenní na horách. Jinak každej den MLÁDEŽ Co se ti líbí na naší mládeži?: otevřenost, lidi, Bůh… je toho hodně Co se ti naopak nelíbí?: tak to fakt nevim, kupodivu takovýho asi nic neni Danielka

Sezóna maturitních plesů 6.12. Markéta

28

16.1. Janča

Wtipy David se neustále modlí k Bohu: "Panebože, dej abych vyhrál v loterii." Takto to dodržuje každý den více než dvacet let. Až po dvaceti pěti letech, když znovu kleká na kolena, aby přednesl svoji modlitbu, shora zasvítí světlo a ozve se hlas: "Davide, dej mi šanci, kup si konečně los!" Zemře pan farář a přijde k nebeské bráně. Zatluče na ni. Svatý Petr pootevře a říká: "Musíte chvíli počkat." Tak se tedy posadí na lavici před bránou a čeká. Za chvíli přijde k nebeské bráně autobusák Pepa. Taky zatluče a svatý Petr hned otvírá a říká: "Pojď dál." Teď to však ve faráři zavřelo: "Svatý Petře, jak to, že Pepa může jít hned a já, osoba posvěcená a zasloužilá, tady musím čekat ?" Svatý Petr odpoví: "To máte tak, důstojnosti: Když vy jste v kostele kázal, tak všichni spali. Ale když tady Pepa jel s autobusem, všichni se modlili." www.katolik.cz

29

Na lednovém čísle se podíleli: Danielka, K.cz, Marta, Martin M. St., Jarka, Honza Hlaváč, Markéta, Romča,

Matěj, Lenka (tihle všichni jsou dohromady odpovědní za víc jak 7200 slov v tomhle čísle)

Janča, Efča (díky nim tu jsou fotky z maturiťáků)

Honza Klusáček (sekretářka a korektury)

30

Nezapomeňte 

       

Mládež je každou sobotu od 17 hod v modlitebně Církve Bratrské ve Strážné ulici v Havlíčkově Brodě V neděli jsou od 9:30 bohoslužby v modlitebně CB HB Ve středu od 18 hodin se můžete přijít podívat na biblickou hodinu 26.1. bude od 16 hod v Klusu povídání o mém au-pairování v Norsku 30.1. mám narozeniny :-) 30.1. od 14:15 první schůzka divadelníků – kdo by se ještě chtěl přidat, může :) 1.2.-7.2. jede dorost na hory do Trutnova Během prvního týdne v únoru se také uskuteční vícedenní akce mládeže v Úhořilce! 14.12. bude mít Honza Klusáček na mládeži děsně zajímavej program

Chtěla bych poděkovat všem, kdo na mě mysleli ohledně státnic! Nikdy bych neřekla, jak moc klidná budu před takovouhle velkou zkouškou. Díky! Dany

31

Kontakt

Mládež CB HB Strážná 1364 580 01 Havlíčkův Brod Web: http://www.cb.cz/havlickuv.brod/mladez email: [email protected]

32