Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku

Bankovní institut vysoká škola Praha

Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku Bakalářská práce

Jiří Makalouš

Červen 2014

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku Bakalářská práce

Autor:

Jiří Makalouš Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Michal Mědílek

Červen, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem si vědom skutečnosti, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích, dne 22. 6. 2014

Jiří Makalouš

Poděkování: Rád bych tímto poděkoval panu JUDr. Michalu Mědílkovi za odborné vedení mé bakalářské práce a poskytnuté rady při jejím zpracování.

Anotace Tato práce se zabývá právní úpravou kupní smlouvy s mezinárodním prvkem. V zahraničním obchodě se není možné spoléhat na ústní formy dohody, proto je důležitá její písemná forma, včetně obchodních podmínek. V práci jsem se snažil poskytnout vysvětlení základních pojmů a právní úpravy aspektů mezinárodní kupní smlouvy, včetně historie a rozbor zákonů a působnosti různých mezinárodních organizací. Klíčová slova: Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží, právní úprava, mezinárodní obchod, INCTOTERMS, UNIDROID, UNICITRAL, obchodní styk, Lex Mercatoria, kolizní a přímá metoda, kupní cena, svobodná volba práva, obchodní podmínky.

Annotation This thesis deals with the legal aspects of the purchase contract with an international element. The foreign trade is not possible to rely on verbal forms of agreement, which is why written form, including terms and conditions, is important. In my thesis I have tried to provide an explanation of basic concepts and rules of international aspects of the purchase agreement, including the history and analysis of laws and competence of various international organizations. Keywords: UN Convention on the International Sale of Goods legislation, international trade, INCTOTERMS, UNIDROID, UNICITRAL, commerce, Lex mercatoria, conflict and direct method, the purchase price, free choice of law, business conditions.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 8 1

2

3

Historie mezinárodní kupní smlouvy .............................................................................................. 9 1.1

UNICITRAL ........................................................................................................................... 9

1.2

Vídeňská úmluva ....................................................................................................................10

1.2.1

Struktura Vídeňské úmluvy ............................................................................................10

1.2.2

Aplikace Vídeňské úmluvy ............................................................................................12

Mezinárodní kupní smlouva ...........................................................................................................13 2.1

Vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva .......................................................................13

2.2

Mezinárodní prvek kupní smlouvy.........................................................................................14

2.3

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem ..................................................................14

2.4

Volba práva v mezinárodním právu soukromém ...................................................................15

Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží ................................................................16 3.1

Nestátní prostředky regulace ..................................................................................................17

3.1.1 4

5

6

7

Lex Mercatoria ...............................................................................................................17

Mezinárodní obchodní zvyklosti ....................................................................................................18 4.1

Zvyklosti obecně ....................................................................................................................18

4.2

Definice a znaky mezinárodních zvyklostí ............................................................................19

4.3

Rozdělení zvyklostí ................................................................................................................20

4.4

Shrnutí ....................................................................................................................................21

Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT a jejich vztah k článku č.9 Vídeňské úmluvy .............21 5.1

Zásady obecně ........................................................................................................................21

5.2

Právní úprava zásad UNIDROIT ...........................................................................................22

Mezinárodní vykládací pravidla doložek .......................................................................................22 6.1

Počátky INCOTERMS ...........................................................................................................22

6.2

Účel a charakteristika INCOTERMS .....................................................................................23

6.3

Doložky Incoterms a jejich vztah k článku 9 Vídeňské úmluvy ............................................24

6.4

Rozdělení doložek INCOTERMS ..........................................................................................24

6.5

Jednotlivé doložky INCOTERMS..........................................................................................24

Mezinárodní obchodní smlouva .....................................................................................................28 7.1

Právní úprava mezinárodních obchodních smluv ..................................................................28

7.2

Prameny mezinárodního práva soukromého ..........................................................................28

7.2.1

Metoda kolizní................................................................................................................28

7.2.2

Hraniční určovatelé ........................................................................................................29

7.2.3

Metoda přímá .................................................................................................................29

7.2.4

Vztah kolizní a přímé metody ........................................................................................30

7.3

Římská úmluva .......................................................................................................................30

7.3.1 7.4

Působnost Římské úmluvy .............................................................................................31

Základní pravidlo pro určení rozhodného práva a dépecage ..................................................33 6

8

Nařízení Řím I. ...............................................................................................................................34 8.1

Vznik ......................................................................................................................................34

8.2

Působnost Nařízení Řím I. .....................................................................................................34

9

Svobodná volba práva Nařízení Řím I. ..........................................................................................35 9.1.1 9.2

10

Svobodná volba práva na meze závazkového statutu.....................................................36

Nařízení Řím II.......................................................................................................................37 Mezinárodní kupní smlouva .......................................................................................................39

10.1

Průzkum trhu ..........................................................................................................................39

10.2

Forma mezinárodní kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy .................................................39

10.3

Nabídka ..................................................................................................................................40

10.4

Obchodní podmínky a vzorové smlouvy................................................................................42

11

Práva a povinnosti subjektů smluvních stran .............................................................................43

11.1

Práva a povinnosti prodávajícího ...........................................................................................43

11.1.1

Místo dodání...................................................................................................................44

11.1.2

Doba dodání ...................................................................................................................44

11.1.3

Povinnost předání dokladů kupujícímu ..........................................................................45

11.1.4

Převedení vlastnického práva ke zboží ..........................................................................46

11.1.5

Odpovědnost prodávajícího za vady kvality a kvantity .................................................46

11.2

Práva a povinnosti kupujícího ................................................................................................49

11.2.1

Placení kupní ceny .........................................................................................................49

11.2.2

Převzetí dodávky zboží ..................................................................................................51

11.3

Porušení smlouvy ...................................................................................................................52

11.3.1

Všeobecné porušení smlouvy .........................................................................................52

11.3.2

Porušení smlouvy prodávajícím .....................................................................................53

11.3.3

Nároky kupujícího ..........................................................................................................54

11.4

Porušení smlouvy kupujícím ..................................................................................................54

11.4.1 11.5

Nároky prodávajícího .....................................................................................................54

Jiné porušení smlouvy ............................................................................................................55

11.5.1

Následky úroků z prodlení .............................................................................................55

11.5.2

Náhrada škod způsobených nedodržením smlouvy .......................................................55

11.6

Vyloučení cizí odpovědnosti ..................................................................................................56

11.6.1

Okolnosti vyšších mocí ..................................................................................................56

Závěr ......................................................................................................................................................57 Seznam použité literatury .......................................................................................................................57

7

Úvod Tuto práci jsem si vybral, jelikož koupě a prodej se dá považovat za nejčastější obchodní transakci a zároveň mezinárodní kupní smlouva je nejvíce využívaný smluvní typ v mezinárodním obchodě, na jehož základě dochází k uzavírání největších světových obchodů. 1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie a s rostoucím počtem jejích členů vznikla možnost firmám a podnikatelům obchodovat se zahraničními firmami. Proto bylo nutné sjednotit právní normy upravující smluvní závazkové vztahy. Kupní smlouvě je tedy nutné věnovat velkou pozornost v národních právních řádech a v mezinárodní sféře obchodu především. Mezinárodní kupní smlouva může mít formu ústní nebo písemnou a v některých případech může být seskupením obou podob. 20. století se neslo ve snaze sjednocení práva ( dále jen unifikace ), jehož hlavním cílem byly úpravy obchodních smluv. O unifikaci kupních smluv s mezinárodním prvkem se pokoušelo mnoho mezinárodních organizací, z nichž nejvýznamnější je Organizace spojených národů (dále jen OSN), která se zasadila roku 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni po dvacetileté kodifikační práci o vznik Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, tzv. Vídeňskou úmluvu. Unifikací práva mezinárodního obchodu se tedy zabývá Komise OSN pro práva mezinárodního obchodu ( UNCITRAL ), Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva ( UNIDROIT ), Haagská konference mezinárodního práva soukromého a další orgány Evropské Unie. Velmi důležitou právní úpravou pro obchodní smlouvy jsou též mezinárodní obchodní zvyklosti ( INCOTERMS ), které sice nejsou právními normami, ale ve značné míře doplňují "nedostatky" ve Vídeňské úmluvě.

8

1 Historie mezinárodní kupní smlouvy Právní forma kupní smlouvy je poprvé zpracována podrobně již v římském právu. Ekonomickým organizacím, jejichž vznik je datován do třicátých let 19. Století, zmařila výraznější unifikaci II. světová válka. V roce 1951, když se začalo pracovat na statutu budoucí stálé instituce, tedy Haagské konference, bylo doporučeno zabývat se více problematikou uzavírání mezinárodních kupních smluv. Od roku 1893 do roku 1951 byly hlavními tématy Haagské konference především harmonizace mezinárodního práva soukromého, dědického, manželského a procesního. Téhož roku byly touto konferencí přijaty dvě úmluvy, které ale neměly dostatečný počet smluvních stran, a tím tedy nikdy nevstoupily v platnost. V roce 1964, na již zmiňované mezinárodní diplomatické konferenci v Haagu, byly přijaty dvě mezinárodní úmluvy ( které vstoupily v platnost až v roce 1972 ), jejichž neúspěšnost se předpokládala již při jejich vzniku. Výhrady měly především Spojené státy americké, ale i země Východního bloku, které měly proti úmluvám zásadní námitky kvůli řešení některých důležitých otázek. Byly to úmluvy: 1) Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží; 2) Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží.

1.1 UNICITRAL 17. prosince 1966 byla OSN zřízena Komise pro mezinárodní obchodní právo (UNIICITRAL), která měla za cíl podporovat postupnou harmonizaci a unifikaci mezinárodního obchodního práva. Hlavní cíle UNICITRAL: podporování širší účasti států ve stávajících mezinárodních úmluvách, širšího přijetí stávajících modelů a jednotlivých právních předpisů; připravování a podporování přijetí nových mezinárodních úmluv, modelových zákonů, prosazování kodifikací a širší přijetí mezinárodních podmínek obchodních podmínek a ustanovení; 9

podporování vzniku způsobů a prostředků k zajištění jednotného výkladu, uplatňování mezinárodních úmluv a jednotných právních předpisů v oblasti práva mezinárodního obchodu; vytváření a udržování úzké spolupráce s Konferencí OSN o obchodu a rozvoji ( dále jen UNCTAD ); udržování kontaktů s ostatními orgány OSN. Mezi další významné odborné organizace patří například Mezinárodní měnový fond ( IMF ), nebo Všeobecná dohoda na clech a obchodu ( GATT ).

1.2 Vídeňská úmluva Na diplomatické konferenci ve Vídni mezi 10. březnem a 11. dubnem roku 1961 byl sjednocovací postup dokončen a byla přijata Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Úmluva představuje úspěch při unifikaci mezinárodní kupní smlouvy, jelikož předchozí úmluvy nesplnily, co se od nich očekávalo, respektive nebyly ratifikovány všemi státy (např. Spojené státy americké). A proto UNICITRAL modifikoval právo mezinárodní kupní smlouvy v podobě Vídeňské úmluvy. Vídeňská úmluva je mezinárodní úmluvou, jejímiž smluvními stranami je v současné době 81 států.1 Federální ministerstvo zahraničí podepsalo Vídeňskou úmluvu v New Yorku dne 1. září 1981 a úmluva vstoupila v platnost 1. dubna 1991 zákonem 160/1991 Sb. Česká republika se stala smluvním státem 1. ledna 1993. 1.2.1

Struktura Vídeňské úmluvy

Vídeňská úmluva se skládá ze 101 článků a její obsah je rozčleněn do čtyř částí. 1) část obsahuje vymezení předmětu úpravy a obecná ustanovení ( čl. 1-13 ); 2) část je věnována problematice uzavírání kupních smluv s mezinárodním prvkem ( čl. 14-24 );

1

Pace Law School. Institute of International Commercial Law [online]. April 03, 2014. Dostupné z http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/countries/cntries.html

10

3) třetí část obsahuje ustanovení o právech a povinnostech prodávajícího a kupujícího, která vznikají uzavřením mezinárodní kupní smlouvy ( čl. 25-88 ) . Je základem Vídeňské úmluvy. Tato část je dále rozdělena na tři kapitoly, a ty jsou dále děleny na oddíly; 4) část je věnována závěrečným ustanovením, z nichž velký význam mají výhrady při podpisu Vídeňské úmluvy tak, aby se zajistil co největší počet smluvních států. Dle čl. 7 Vídeňská úmluva stanoví, že při výkladu této Úmluvy se přihlédne k mezinárodní povaze a k potřebě podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry. Taktéž čl. 7 ukládá, že otázky, které v ní nejsou výslovně řešeny, se budou aplikovat dle řádu rozhodného, podle ustanovení mezinárodního práva soukromého. Vídeňská úmluva upravuje zejména: postupy při uzavírání smluv; povinnosti prodávajícího; práva kupujícího při porušení smlouvy prodávajícím; povinnosti kupujícího; práva prodávajícího při porušení smlouvy kupujícím; odpovědnost za vadné zboží; náhradu škody; úroky; vyloučení odpovědnosti; odstoupení od smlouvy. Aplikování Úmluvy lze vyloučit v případě, že má některá ze stran či smluvních států výhrady k jejímu použití. Výhrady k Úmluvě reprezentují výjimky. Dle článku 98 jsou to tyto výhrady: „článek 92 - výhrada k použití části II. nebo části III.; článek 93 - výhrada učiněná směrem k teritoriu státu; článek 94 - výhrada učiněná z důvodu podobnosti úprav; článek 95 - k typu aplikace úmluvy ( čl.1, odst.1, písm. b); článek 96 - výhrada učiněná k formě smlouvy."2

2

cit. ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J. Právo Mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 253

11

1.2.2

Aplikace Vídeňské úmluvy

„Aplikace úmluvy je podmíněna celou řadou skutečností. Jde především o samotný přístup k úmluvě, vlastní rozsah úmluvy a vůli strany úmluvy".3 Je velmi důležité, aby předmětem mezinárodní kupní smlouvy bylo zboží, jelikož Vídeňská úmluva neupravuje veškeré kupní smlouvy s mezinárodním prvkem. Abychom mohli užít na určitou smlouvu Vídeňskou úmluvu, musí být adresáti právnické nebo fyzické osoby, které uzavírají smlouvu o koupi zboží, která obsahuje mezinárodní prvek, a to pouze v případě, když je tato skutečnost známa všem stranám smlouvy, a když neexistuje žádné odchýlení od ujednání. Smluvní strany však mohou použití Vídeňské úmluvy zcela nebo z části vyloučit. Při použití Vídeňské úmluvy je nutné splnit základní podmínky dané smluvními stranami mezinárodní kupní smlouvy, a to v případě, že: I.

pokud státy přijaly Vídeňskou úmluvu;

II.

„jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu."4

První podmínka aplikovatelnosti Vídeňské úmluvy písm. a) stanoví že: -

pokud kolizní právní normy určí jako rozhodné právo národní právní řád smluvního státu, nebude použita žádná jiná vnitrostátní norma, ale Vídeňská úmluva. Zde není důležité, jakou mají strany státní příslušnost a toto hledisko se označuje jako subjektivní.

Druhá podmínka aplikovatelnosti Vídeňské úmluvy písm. b) říká že: -

pokud zboží, které je předmětem smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, které se nachází na území cizího státu, lze považovat za mezinárodní kupní smlouvu i takovou smlouvu, která je uzavřena mezi osobami, které mají bydliště či sídlo na území jednoho státu. Toto hledisko se dá

3

cit. ROZEHNALOVÁ, N. Právo Mezinárodního obchodu I. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta práva. 2001. 4 srov. KANDA, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s., 1999, str. 28

12

označit jako objektivní, i když Vídeňská úmluva bere v úvahu pouze hledisko subjektivní. Vídeňská úmluva neupravuje: smlouvy o dodávkách elektrické energie ( její prodej podléhá zvláštním podmínkám, její skladování ve větší míře není možné a v některých právních řádech není považována za věc); smlouvy o koupi lodí, člunů, vznášedel nebo letadel ( tomuto zboží je nutné vystavit určitou registraci ); smlouvy o koupi cenných papírů a peněz; dražebních obchodech ( vzhledem k tomu, že prodávající nezná kupujícího ); koupi zboží k soukromým účelům ( jedná se o zboží či služby určené pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, pokud o tomto účelu prodávající věděl ); při výkonu rozhodnutí nebo dle rozhodnutí soudu.

2 Mezinárodní kupní smlouva 2.1 Vymezení pojmu mezinárodní kupní smlouva Vnitrostátní kupní smlouvu můžeme definovat tak, že je to smlouva uzavíraná mezi prodávajícím a kupujícím, v které se prodávající zavazuje předat zboží kupujícímu, ve smluveném množství a druhu. Kupující se zavazuje zaplatit domluvenou kupní cenu a tím tedy nabýt vlastnická práva ke zboží. Mezinárodní kupní smlouva, jak už z názvu vyplývá, není pouze běžná kupní smlouva, ale je to dohoda uzavíraná v mezinárodním obchodě a nejlépe jí vystihuje tato definice prof. Kandy: „Kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do státu jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům."5 Mezinárodní obchodní smlouva se dá formulovat tedy jako dokument, který obsahuje mezinárodněprávní účinky, na jejímž obsahu se dohodly smluvní strany.

5

Cit. KANDA,A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s. 1999, str. 99

13

Vídeňská úmluva ve svých ustanoveních nedefinuje kupní smlouvu, ale pouze její znaky pro uznání smlouvy za mezinárodní.

2.2 Mezinárodní prvek kupní smlouvy Mezinárodní prvek ( též pojmenováván jako cizí nebo přeshraniční ) , označuje vztah k zahraničí, který může být dán v těchto podobách: 1) subjektu právního vztahu, který má sídlo či státní příslušnost na jiném státním území, nebo společníci jsou cizí osoby s cizí státní příslušností, ačkoliv státní příslušnost osob není důležitá; 2) skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu, která nastaly či nastávají v zahraničí; 3) v předmětu závazkového právního vztahu, jestliže se tento vztah řídí cizím právem. Smluvní strany jsou nositeli mezinárodního prvku, který musí být svou povahou významný a pokud by nebyl, neměl by žádné právní důsledky. V případě, že je předmětem smlouvy věc movitá, která byla vyrobena či sestavena na jiném území a má dojít k jejímu převzetí v jiné zemi, než v zemi původu, v takovém případě lze uznat kupní smlouvu za mezinárodní. Jednalo by se o kupní smlouvu s mezinárodním prvkem i tehdy, pokud by subjekty pocházely ze stejného státu. Právní řády, v nichž můžeme použít závazkový vztah, jsou například: veřejná práva zahraničních států; soukromá práva určitých států; české veřejné právo; procesní předpisy, které upravují rozhodčí či soudní řízení v mezinárodním obchodním styku.

2.3 Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem „Základním principem moderních soukromoprávních vztahů je autonomie vůle stran". 6

6

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Praha: ASPI a.s., 2006, str. 220

14

„Zpravidla dochází k rozlišování čtyř, v některých právních systémech pak pěti projevů zásady autonomie vůle v soukromém právu, za které jsou považovány: svoboda učinit právní úkon či nikoliv; svoboda výběru adresáta právního úkonu; svoboda volby obsahu právního úkonu; svoboda volby formy právního úkonu; k čemuž někdy přistupuje svoboda svého soudce, která je však v našem právním řádu výrazně omezena a o zásadě či jejím projevu v tomto punktu nelze hovořit." 7 Národní právní úprava závazkových vztahů zabezpečí stranám svobodu volby uzavření a rozvázání smlouvy a taktéž zajistí svobodu výběru smluvního právního řádu a partnera, zabezpečí svobodně si stanovit ve smlouvě práva a povinnosti a v případě sporu určí obecné nebo rozhodčí soudnictví. Fyzické a právnické osoby, mezinárodní organizace či stát jsou v mezinárodním obchodním styku účastníky soukromoprávních vztahů, které dále dělíme na: 1) Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem relativním - kde prvek má vztah pouze k jednomu státu 2) Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem absolutním - kde prvek má vztah k více státům

2.4 Volba práva v mezinárodním právu soukromém V mezinárodním právu soukromém je jedním z nejdůležitějších pravidel shodný projev vůle stran konkrétního právního vztahu, který se musí řídit specifickým právním řádem. Není nutné, aby se smluvní vztah určoval pouze jedním právním řádem, můžeme se tedy setkat s volbou více právních řádů. Například část smlouvy se může řídit rozhodčí doložkou, také můžeme vyloučit některé otázky z významu určeného právního řádu. Jedná se především o tyto dva případy: -

„alternativní použití dvou právních řádů na jeden právní poměr, případně dílčí otázku; v praxi jde především o tzv. smíšené rozhodčí doložky vážící určení rozhodného práva

7

Cit. HRUDÍK, J.a kol. Úvod do soukromého práva, II. vydání. Brno: Masarykova univerzita. 2002, , str. 76

15

na určení rozhodčího soudu ( tato varianta pro svou právní nejistotu však býva často zamítána pro nejasnost projevu vůle ); -

podrobení jednotlivých částí smlouvy či dílčích otázek různým právním řádům ( u této varianty existují výhrady ke štěpení smluvního statutu )." 8

3 Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží Stejně jako Vídeňská úmluva byla přijata Úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží ( dále jen Úmluva o promlčení ) v rámci aktivit UNCITRAL dne 14. června 1974 v New Yorku. Bylo nutné uvést znění Úmluvy o promlčení do souladu se zněním Vídeňské úmluvy, především kvůli formulování kupních smluv. V roce 1980 byla Úmluva změněna a doplněna dodatkovým protokolem. V bývalé Československé republice vstoupila v platnost 1. srpna 1988 a určuje promlčení vzájemných práv a povinností kupujícího a prodávajícího, které vyplývají ze smlouvy, jejího porušení, ukončení platnosti, případně neplatnosti. Úmluva nedovoluje subsidiární použití vnitrostátních předpisů, které upravují promlčení a má dispozitivní charakter, protože umožňuje její vyloučení stranami smlouvy. Bohužel Úmluva obsahuje Dodatkový protokol, který podepsalo pouze 17 států ze 30. Nakonec je výsledkem docela spletitý systém pravidel snižující její význam. Úmluva se použije mezi subjekty smluvních států, které její aplikaci nevyloučily. Úmluva o promlčení se nepoužije na koupi: elektrické energie; letadel a lodí; cenných papírů a peněz; dražebních obchodů; zboží k soukromým účelům; při výkonu rozhodnutí; a také se nevztahuje na práva, která vyplývají: z šeku nebo směnky; z rozhodnutí v řízení; 8

Cit. ROZEHNALOVÁ N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Brno: Masarykova univerzita. 2000, str. 38

16

zástavního práva; z ublížení na zdraví nebo smrti; z nukleární škody způsobené vadným zbožím; z dokumentů, dle kterých je možno dosáhnout výkonu práva podle právního řádu místa, kde je takový výkon požadován. Promlčecí lhůta Úmluvy o promlčení činí čtyři roky a bez ohledu na jiná ustanovení skončí promlčecí lhůta nejpozději deset let od původního začátku.

3.1 Nestátní prostředky regulace 3.1.1

Lex Mercatoria

Lex Mercatoria, celým názvem Law of International Trade, Transnational Law of International Trade Transaction ( česky transnacionální právo mezinárodních transakcí ), je jakýsi soubor pravidel, která vznikla vedle legislativní činnosti států z důvodů změn politických, ekonomických i sociálních v průběhu 19. století, avšak základy lze najít až ve středověku, převážně v obchodních městech jako Bruggy či Benátky. Lex Mercatoria se dá definovat jako "soubor všeobecných principů a obvyklých pravidel spontálně vytvořených v rámci mezinárodního obchodu, bez odkazu na národní právní řád." 9 Základem použití Lex Mercatoria je smlouva, která nebere v úvahu hranice států. Lex Mercatoria by se dalo nazvat jako "určité právní odvětví", které se mnohem více blíží realitě mezinárodního obchodu a je tvořeno několika hlavními zásadami, z nichž uvedu například: princip dobré víry; zásada Pacta sunt servanda ( smlouvy se mají dodržovat ); interpretační pravidla Ut res magis valeant quam pereant ( věc by měla raději sloužit než být zničená ); interpretační pravidla contra prefentem ( "znemožnění straně naformulovat ve smlouvě ustanovení připouštějící vícero výkladů a následně ve zlé víře zneužít této mnohoznačnosti v neprospěch druhé strany" ) 10; pravidlo venire contra factum proprium ( česky - nikomu není dovoleno být v rozporu se svým dřívějším jednáním ) . 9

Cit. GOLDMAN, B. The Applicable Law: General Principles of Law - The Lex Mercatoria: 1987, str. 116 Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 19. června 2008, Sp. zn. I. ÚS 243/07. Codexis Academia (právní informační systém ), Atlas Consulting 10

17

Za nestátní prostředky regulace Lex Mercatoria jsou považovány: obecně uznané právní principy a zásady; obchodní podmínky, právní návody a formulářové smlouvy; mezinárodní obchodní termíny například INCOTERMS; zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT; mezinárodní obchodní zvyklosti. „Státy k aplikaci tohoto institutu přistupují následujícími způsoby: Subsidiární aplikace - Lex Mercatoria se využívá v mezích daných kogentními normami práva určeného pomocí norem mezinárodního práva soukromého. Strany mohou na Lex Mercatoria odkázat v rámci své smluvní svobody, kterou jim dává vnitrostátní právo. Rovnocenná aplikace - Lex Mercatoria je postaveno na úroveň národního právního řádu a může nahradit kteroukoliv jeho součást. Tento přístup je o poznání vstřícnější, než přístup předcházející, neboť v tomto případě Lex Mercatoria může nahradit vnitrostátní kogentní normy. V Evropě je toto pojetí zastáváno např. ve Francii nebo Nizozemí. Přednostní aplikace - Lex Mercatoria by bylo aplikováno přednostně, bez jakékoliv regulace normami vnitrostátními, a to i bez nutnosti volby ve prospěch Lex Mercatoria. Jedná se však o aplikaci teoretickou a tento přístup není v praxi využíván." 11

4 Mezinárodní obchodní zvyklosti 4.1 Zvyklosti obecně Obchodní zvyklosti, které se často diskutují mezi odbornou veřejností kvůli argumentaci, že jsou znakem jisté míry bezradnosti, je však nutné podotknout, že ve skutečnosti jsou hybnou silou obchodního styku a jsou projevem dlouholetých zkušeností. Vyvíjely se po mnoho let v odlišných obchodních odvětvích, jako jsou zvyklosti při přepravě nebo obchodu se surovinami. Tyto zvyklosti nejsou považovány za obecně závazné právní normy. Dají se použít v právním vztahu, jestliže se na ně strany odvolaly, nebo pokud ze zvyklostí vyplývá, že je strany měly 11

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní právo, část I., Obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita. 1997, str. 220

18

na mysli při uzavírání mezinárodní obchodní smlouvy. I když se jedná o velice významnou součást mezinárodních obchodů, její přesná a jednotná definice neexistuje. Na obchodní zvyklosti mezinárodních smluv odkazuje mnoho národních právních řádů. Zde můžeme uvést jako příklad článek číslo 9 Vídeňské úmluvy, § 730 zákona č.531/1991 Sb., případně Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT ( angl. International Institute additional citations for verifications ). Dle článku 9 Vídeňské úmluvy jsou strany vázány jakoukoliv zvyklostí, na které se dohodly a také praxí, kterou mezi sebou zavedly. Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známá stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a je zpravidla jimi dodržována. "Mezinárodní obchodní zvyklost činí jádro Lex Mercatoria." 12

4.2 Definice a znaky mezinárodních zvyklostí Přímou oficiální definici však přeci jen můžeme nalézt, a to v ustanovení § 1-205 odst.3 Uniform Commercial code of USA, která říká: "A usage of trade is any practise or method of dealing having such regularity of observance in a place, vocation of trade as to justify an expectation that it will be observed with respect to the transaction of question." 13 Z této definice můžeme vyvodit zjednodušení a to, že obchodní zvyklost je praxe, která je pravidelně používaná v určitém odvětví a že je očekáváno její spravedlivé dodržování v obchodních transakcích. Vídeňská úmluva na obchodní zvyklosti odkazuje a je možné se setkat s vymezením jejích znaků, jako jsou: známost a rozšířenost; obecnost úpravy ( odlišení praktik mezi stranami ) ; prostorový prvek ( určí, jestli jde o zvyklosti národní či mezinárodní ) ;

12

FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie, I. vydání. Praha: Ekopress s.r.o. 2003, str. 93 Cit. FARNSWORTH, E.,A., YOUNG, W.,F., Selections for contracts: Uniform Commercial Colde, Restatement II., UN Sales Convention, UNIDROID Forms. New York. 1998, str.19 13

19

délka zachování určitých pravidel v časových souvislostech / zde je důležité uvědomění si vhodnosti nebo nezbytnosti pravidel ) ; ustálenost jednání ( určitý druh zboží nebo typ činností ) . "Používání obchodních zvyklostí obchodníky se jeví jako velmi příhodné a nezbytné. Snižuje náklady a zvyšuje užitek stran a tím zjednodušují, zpřesňují a napomáhají dalšímu rozvoji mezinárodního obchodu." 14

4.3 Rozdělení zvyklostí Zvyklosti můžeme rozdělit na Normativní obchodní zvyklosti, na jejichž použití je potřeba splnit určité podmínky, jako je například jejich časté dodržování či skutečnost, že je obě strany znaly, nebo jí znát měly. Normativní zvyklosti mají svůj původ v Lex Mercatoria, jsou uznané mezinárodním společenstvím a jsou právně závazné, pokud se stanou součástí právních řádů jednotlivých států. A dále pak na Smluvní zvyklosti, které mají dvě podkategorie, a to zvyklosti dohodnuté a stanovené praxí mezi stranami. Zvyklosti stanovené praxí by se měly opakovat alespoň třikrát, aby se o nich dalo hovořit jako o praxi. Mezi smluvní zvyklosti patří vykládací pravidla INCOTERMS a zásady UNIDROIT. Mezi ostatní smluvní zvyklosti můžeme zařadit dokumenty jako například podmínky GAFTA ( Grain and Feed Trade Assotiation ) a mnoho dalších. Je vhodné podotknout, že členění obchodních zvyklostí se zabývala Mezinárodní obchodní komora ( angl. Internacional Chamber of Commerce ), což je nevládní organizace se sídlem v Paříži. Dle mého názoru je to jedna z nejdůležitějších institucí v oblasti světové ekonomiky a díky tomu má status v téměř všech příslušných mezinárodních organizacích. Mezinárodní obchodní komora tedy rozčlenila obchodní zvyklosti takto: 1) Normativní obchodní zvyklosti (a) zákonné zvyklosti (b) mezinárodní zvyklosti 2) Smluvní obchodní zvyklosti (a) transcionální formulace 14

Cit. FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie, I. vydání. Praha: Ekopress s.r.o. 2003, str. 93

20

(b) jiné smluvní zvyklosti 3) Faktické obchodní zvyklosti

4.4 Shrnutí „Neformálnost obchodních zvyklostí v praxi je jedním z jejich důležitých znaků, protože na rozdíl od zákona mohou reagovat pružně na vývoj a potřeby společnosti." 15 Zde je však nutné podotknout, že by bylo žádoucí vymezit alespoň taková pravidla, která by se mohla považovat za závazná, protože v praxi můžeme spatřit rizika především v oblasti tzv. gentelmanských dohod, které nakonec končí i u rozsudku Ústavního soudu viz pozn. „Opožděné placení peněžitých závazků nemůže být považováno za odvětvovou obchodní zvyklost podle ust. § 264 odst. 1 obchodního zákoníku ani v případě, že by šlo o obecně ustálené pravidlo chování v určitém obchodním odvětví. Praxe neuplatňování úroků z prodlení, byť by byla odvětvovou obchodní zvyklostí, nemůže být ve smyslu ust. § 264 odst. 1 obchodního zákoníku překážkou vymahatelnosti (uplatnění) práva na úroky z prodlení." 16

5 Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT a jejich vztah k článku č.9 Vídeňské úmluvy 5.1 Zásady obecně Vídeňská úmluva obsahuje množství neurčitých a nejasných ustanovení a mezer. Bohužel v průběhu její přípravy, vzhledem k odlišné právní úpravě, tradici či ekonomické rozmanitosti smluvních států bylo nutné některé otázky vyřadit, případně nalézt zřetelné kompromisy, což nebylo vůbec jednoduché. Zásady pro potřeby mezinárodně obchodních transakcí jsou určeny k tomu, aby poskytly souhrn pravidel a řešení. Kvůli těmto nesrovnalostem byla vypracována Zásada mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, která nově formulovala mezinárodní smluvní praxi a právo. Velice důležitým signálem bylo, že tuto zásadu přijala většina států. Ke dni 26. 4. 2014 je členem 63 států.

15 16

Rozsudek ze dne 22. března 2011; Ústavní soud, spis. zn. 32 CDO 4932/2009 viz poznámka č. 15, tamtéž

21

5.2 Právní úprava zásad UNIDROIT Kvůli důležitosti úprav závazkových vztahů mezinárodního obchodu a "mezer" ve Vídeňské úmluvě započala práce na "Zásadách mezinárodních obchodních smluv."

Zásady byly

vydány v roce 1994, byly přijaty s povšechným nadšením a můžeme je považovat za všeobecné zásady závazkového práva. Jelikož při jejich přípravě byla závazným východiskem Vídeňská úmluva, můžeme konstatovat, že v rozsahu stejných otázek byly převzaty ustanovení z Vídeňské úmluvy, a tudíž se od sebe tyto dokumenty

odchylují pouze

mimořádně. Jako příklad odchýlení obou dokumentů bych chtěl uvést otázky týkající se zásad dobré víry nebo otázky zvyklostí. Zásady UNIDROIT omezují použití zvyklostí v případě, že by jejich použití nebylo racionální, zatímco Vídeňská úmluva je upravuje pouze z části nebo vůbec. Zásady jsou vyjádřeny ve 120 článcích, které se dále dělí do sedmi následujících kapitol: 1. oddíl se zabývá všeobecnými ustanoveními; 2. oddíl je věnován uzavírání smluv; 3. oddíl jsou ustanovení o platnosti a neplatnosti smluv; 4. oddíl řeší obsahy smluv; 5. oddíl výklady smluv; 6. oddíl obecné plnění a podstatné změny poměrů; 7. závěrečný oddíl je nazván "nesplnění".

6 Mezinárodní vykládací pravidla doložek Jelikož je dnes ekonomický trh na celém světě velmi rozvinutý, obchoduje se ve velkém množství, s nejrůznějším zbožím a složitost obchodů je stále větší, je kladen důraz na správné sestavení kupní smlouvy tak, aby se předešlo sporům a problémům s výkladem.

6.1 Počátky INCOTERMS První pokusy o sjednocení obchodních termínů a jejich zkratek, které determinují práva a povinnosti smluvních stran byly učiněny Mezinárodní obchodní komorou ( dále jen MOK ) v Paříži v letech 1923 až 1932. Jednalo se o Varšavsko-Oxfordská pravidla a v roce 1936 byly 22

vydány pravidla pro interpretaci dodacích doložek tzv. International Commercial Terms ( dále jen INCOTERMS ).

6.2 Účel a charakteristika INCOTERMS Zjednodušeně lze říci, že INCOTERMS se snaží odstranit problémy s různými obchodními zákoníky cizích států a mohli bychom je nazvat jakousi soukromou kodifikací. Aktuální verze, která vstoupila v platnost 1. ledna 2011 - INCOTERMS 2010 (jedná se o osmou úpravu - předchozí byly v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990, 2000 a v roce 2010 upraveny do dnešní podoby ), jsou podrobné, komentované a jednoduché termíny, které mají za cíl usnadnit smluvní jednání při mezinárodní koupi zboží. Nyní INCOTERMS 2010 obsahuje jedenáct dodacích doložek, které mají ještě dvě skupiny, ale v praxi se stále používají i doložky z roku 2000 i starší. Doložky vykládají typické součásti a obsahy mezinárodních smluv, avšak nezahrnují úpravu práv a povinností prodávajícího a kupujícího. INCOTERMS bývají řazené mezi standardní obchodní podmínky, Lex Mercatoria, objektivní interpretační pravidla nebo i obyčejové právo. "Vzhledem k tomu, že tyto dodací doložky jsou v praxi mnoha obchodníků dlouhodobě a široce rozšířeny, jsou často považovány za mezinárodní obchodní zvyklost" 17 jak podle rozsáhlé judikatury, tak podle právní literatury. Podle mého názoru nejsou INCOTERMS mezinárodní úmluvou a v případě vnitrostátních obchodních transakcích, nejsou zdaleka tolik rozšířeny, proto bych je nepovažoval za obchodní zvyklost. Pokud jsou však použity v ujednáních smluvních stran mezinárodní obchodní smlouvy, stávají se její závaznou součástí. Pokud doložky použijeme, substituují Vídeňskou úmluvu v bodech, jako jsou : a) místa dodání; b) v kontrole zboží; c) v balení; d) v okamžiku přechodu nebezpečí; e) v okamžiku přechodu nákladů; f) v povinnostech týkajících se vývozních i dovozních forem; g) a v neposlední řadě i pojištění ( využívající se výhradně u doložek C.I.F. a C.P.T. ).

17

BĚLOHLÁVEK, A. Právo mezinárodního obchodu I. Ostrava: Vysoká škola báňská. 1998, str. 83

23

6.3 Doložky Incoterms a jejich vztah k článku 9 Vídeňské úmluvy Na základě článků 6, 8, 9 odst. 1 i 2 INCOTERMS mohou doplňovat i měnit ustanovení Vídeňské úmluvy. Nejčastěji používaným prostředkem INCOTERMS je její výslovné včlenění do smlouvy a je nutná přesná formulace termínů, aby interpretace nemohla být odlišná. Například u nejpoužívanější doložky CIF ( jejíž význam vysvětlím níže ) se jedná o : 1) typ doložky, skládající se ze tří písmen ( např. zmiňovaný. CIF ) ; 2) pojem INCOTERMS; 3) zvolení varianty doložky ( např. INCOTERMS 1990 ) .

6.4 Rozdělení doložek INCOTERMS Doložky jsou uskupeny do čtyř rozdílných skupin ( podmínky použitelné pro všechny druhy přepravy a podmínky použitelné pouze pro přepravu námořní ). Určující je zde první písmeno anglické abecedy: 1) Skupina E (EXW); 2) Skupina F (FCA, FAS, FOB); 3) Skupina C (CFR, CIF, CPT, CIP); 4) Skupina D (DAF, DES, DEQ, DDU, DDP, DAT, DAP).

6.5 Jednotlivé doložky INCOTERMS Skupina E - minimum povinností prodávajícího - Zboží je odvezeno kupujícím přímo ze závodu prodávajícího a kupující za něj zodpovídá. EXW [angl. Ex Works, česky ze závodu ( ujednané místo )] - stanoví, že náklady a rizika spojená s dodávkou zboží přecházejí na kupujícího v závodě dodavatele, a to ihned, pokud je zboží připraveno k odebrání kupujícím. Povinnost prodávajícího je splněna po následném převzetí zboží kupujícím, který následně obstarává náklady a výlohy na dopravení zboží na místo určení. Tato položka obsahuje pouze minimální povinnosti pro prodávajícího. Skupina F - dělení povinností prodávajícího a kupujícího

24

- Prodávající je vyzván k dodání zboží dopravci, kterého určí kupující. FCA [angl. Free Carrier, česky vyplaceně dopravci ( ujednané místo )] - stanoví, že je prodávající povinen předat dodané zboží na ujednaném místě dopravci. Volba dopravce a způsobu dopravy je na kupujícím. Pokud není uvedeno přesné místo, může si prodávající zvolit mezi místem či stanoveným pásmem, kde bude zboží vydáno dopravci. Z prodávajícího na kupujícího přecházejí rizika po převzetí dopravcem. FAS [angl. Free Alongside Ship, česky vyplaceně k boku lodi ( ujednaný přístav nalodění )] - stanoví, že kupující obstarává a sjednává podmínky přepravy. Dodá-li kupující zboží k boku lodi v místě nalodění, které si sám určil, přechází na něj náklady a rizika. Prodávající zase na vlastní náklady obstarává kupujícímu osvědčení o původu zboží, vývozní povolení a doklad o dodání zboží k boku lodi. V případě, že by loď nebyla včas v přístavu nebo by nebyla schopná z jakýchkoliv důvodů zboží naložit, zde rizika a následné výlohy nese kupující. FOB [angl. Free On Board, česky vyplaceně na loď ( ujednaný přístav nalodění )] stanoví že, náklady a rizika přecházejí na kupujícího v okamžiku nalodění přechodem zboží přes zábradlí lodi. Zde prodávající hradí všechny náklady na zboží až do dosažení paluby lodi. Též prodávající obstarává doklad o doručení zboží a osvědčení o jeho původu. Kupující je v tomto případě povinen zajistit prostor na lodi, loď najmout a informovat prodávajícího o místě a času nakládky lodi. Pokud kupující toto nedodrží, musí případné další výlohy zaplatit. Skupina C - dělení povinností prodávajícího a kupujícího - Prodávající musí zajistit přepravní smlouvu, bez toho, aby na sebe přijal nebezpečí ztráty či poškození zboží. CFR [angl. Cost and Freight, česky náklady a přepravné ( ujednaný přístav určen í)] stanoví, že prodávající musí na vlastní náklady zařídit přepravu zboží až do místa určení. Též zajišťuje povolení pro vývoz, osvědčení o původu zboží a konzulární faktury. Přičemž odpovědnost za zboží přechází na kupujícího tehdy, kdy zboží překročí zábradlí lodi ( dle INCOTERMS 2010 až tehdy, kdy zboží je dodané na palubu lodi ) , na kterou se nakládá v určeném přístavu nalodění. Přepravné však platí prodávající až do přístavu, kde má být zboží vyloženo. 25

CIF [angl. Cost, Insurance and Freight, česky náklady, pojištění a přepravné (ujednaný přístav určení ) - je doložka podobná CFR, kde povinnost prodávajícího je zajistit osvědčení o původu zboží, povolení k vývozu zboží a též zaplacení námořní přepravy. Rozdíl mezi CFR je, že prodávající musí ještě zaplatit převoditelnou námořní pojistku proti nebezpečím námořní dopravy, která musí být 110% ceny CIF. Za zboží ručí až do doby, než je naloděno v ujednaném přístavu. CPT [angl. Carriage Paid To, česky přeprava placena do ( ujednané místo určení )] znamená, že prodávající dodá zboží dopravci anebo jiné osobě, která je jmenovaná prodávajícím na sjednaném místě (pokud se na něm strany dohodly), a prodávající je povinen zajistit přepravu a náklady s ní spojené hradí až do místa určení. U CPT je požadováno, pokud to přichází do úvahy, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz. Naproti tomu po prodávajícím není požadováno hradit dovozní clo, celně odbavit zboží nebo provádět jakékoliv celní formality týkající se dovozu. CIP [angl. Carriage and Insurance Paid To, česky přeprava a pojištění placena do ( ujednané místo určení)] - tato doložka stanoví, že prodávající dodá zboží dopravci nebo jiné osobě, která je jmenovaná prodávajícím na sjednaném místě ( pokud se na něm strany dohodly), a prodávající je dále povinen sjednat přepravu a nést její náklady spojené s dodáním až do jmenovaného místa určení. Prodávající taktéž musí sjednat pojištění v hodnotě 110% ceny zboží, které kryje riziko kupujícího v případě poškození či ztráty zboží během dopravy. U CIP je požadováno, pokud to přichází do úvahy, aby prodávající celně odbavil zboží pro vývoz. Naproti tomu po prodávajícím není požadováno hradit dovozní clo, celně odbavit zboží nebo provádět jakékoliv celní formality týkající se dovozu. Skupina D - minimum povinností pro kupujícího - Prodávající musí nést veškeré náklady a rizika spojená s celou trasou přepravy zboží DAF, DES, DEQ, DDU - byly k 1. 1. 2011 zrušeny DDP [angl. Delivered Duty Paid, česky s dodáním clo placeno ( ujednané místo určení )] - znamená, že prodávající plní podmínky dodání, jakmile předá zboží kupujícímu odbavené pro dovoz a připravené k vykládce na místě určení. Prodávající

26

nese veškeré náklady i rizika, která jsou spojená s dodáním na místo určení, je povinen celně odbavit zboží nejen pro vývoz, ale i pro dovoz a taktéž uhradit clo jak pro vývoz i dovoz a to spolu s příslušným celním odbavením. Tato položka obsahuje maximální povinnosti pro prodávajícího. DAT [angl. Delivered at Terminal, česky s dodáním na terminál ( ujednané místo určení )] - ukládá, že dodání prodávajícím je splněno, jakmile je zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu v určeném překladišti daného přístavu nebo místa určení. Výraz "překladiště" zahrnuje místo, ať kryté nebo nekryté jako třeba kontejnerové depo, železniční, silniční a letecké překladiště nebo i skladiště či nábřeží. Prodávající dále nese riziko spojené s dodáním a vykládkou zboží v překladišti v určeném místě či přístavu. Pokud to přichází v úvahu, prodávající musí celně odbavit zboží pro dovoz i vývoz. - Podmínka zavedena k 1. 1. 2011 DAP [angl. Delivered at Place ,česky s dodáním na místo ( ujednané místo určení )] znamená, že dodání prodávajícím je splněno, jakmile předá zboží k dispozici kupujícímu, na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce a v místě určení. Rizika spojená s dodáním zboží do jmenovaného místa nese prodávající. Pokud to přichází v úvahu, prodávající musí proclít zboží ve vývozu, avšak nemusí proclít zboží v dovozu, hradit poplatky a provést celní odbavení v dovozu. - Podmínka zavedena k 1. 1. 2011 Závěrem kapitoly lze říci, že Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích doložek INCOTERMS představují nezávislou právní úpravu a naopak Úmluvy OSN o mezinárodních smlouvách o koupi zboží, tedy Vídeňskou úmluvu můžeme považovat za úpravu obecnou. I přez fakt, že problematika dodacích podmínek INCOTERMS není v české literatuře kompletně zpracovaná, jí využívá většina podnikatelských subjektů.

27

7 Mezinárodní obchodní smlouva 7.1 Právní úprava mezinárodních obchodních smluv Právní úprava běžné kupní smlouvy se od smlouvy mezinárodní významně liší například tím, že pokud svým významem nebude přesahovat hranice státu, bude upravovaná vnitřním právním předpisem. Mezinárodní kupní smlouva je určena dvěma metodami. Tzv. metodou přímou a kolizní. Tyto metody upravují práva a povinnosti smluvních stran na základě norem mezinárodního práva soukromého.

7.2 Prameny mezinárodního práva soukromého Jedním z nejzákladnějších pramenů práva je přímo sama mezinárodní kupní smlouva, kde jsou formulovány smluvní podmínky stran, určujících jejich práva a povinnosti. Mezi vnitrostátní prameny můžeme zařadit zákony, které se využijí v případě, že jinou úpravu stejné věci neurčí smlouva mezinárodní nebo právní akt Evropské unie. Patří mezi ně například zákon o mezinárodním právu soukromém ( č. 91/2012 Sb. ) , zákon o rozhodčím řízení ( č. 216/1994 Sb. ), ale i Ústava České republiky ( č. 1/1993 Sb. ) Částečně platný je kupříkladu i zákon směnečný a šekový ( č. 191/1950 Sb. ), zákon o námořní plavbě ( č. 61/2000 Sb. ), a různé normy pracovního, obchodního či rodinného práva. Mezi mezinárodní prameny řadíme smlouvy v oblasti mezinárodního obchodního styku, smlouvy unifikující přímé nebo kolizní normy, dále smlouvy v oblasti rozhodčích řízení a smlouvy o právní pomoci a výkonu soudních rozhodnutí. Evropské prameny mezinárodního práva soukromého prezentují směrnice a nařízení jako například Řím I, Řím II, Brusel I, Brusel II, nařízení o evropském řízení a drobných nárocích, nařízení o platebním rozkazu či nařízení o evropském exekučním titulu pro nesporné nároky. 7.2.1

Metoda kolizní

Metoda kolizní je založena na kolizních normách, které podle určitých kritérií určí, normami kterého státu by se měly řídit práva a povinnosti účastníků.

18

V tomto případě je vztah

upravován nepřímo a kolizní normy nakládají s řády jako sobě rovnými.

18

Srov. KUČERA, Z., Mezinárodní právo soukromé, VII. opravné vydání. Brno - Plzeň. 2009, str. 195

28

Z norem, které jsou zahrnuty ve vybraných právních řádech, se dají zjistit práva a povinnosti smluvních stran a ke stanovení právního řádu, kterým se bude smluvní vztah řídit je vymezen tzv. hraniční určovatel. Mezi nejdůležitější kolizní normy patří normy jednostranné a dvoustranné. První zmiňované určují oblast použití jediného právního řádu a to tuzemského, kdežto dvoustranné kolizní normy určují pomocí hraničního určovatele jakýkoliv možný právní řád, který je určen podle situace v konkrétním případě. Dále třídíme normy na dispozitivní, které umožňují nahrazení vůli stran a normy kogentní, které se uplatňují bez ohledu na vůli stran. Pak jsou tu ještě například normy samostatné, kde si norma pro určení řádu vystačí sama , a nesamostatné, k jejichž uplatněním je potřeba dalších norem. Kolizní normy mají zvláštní strukturu a skládají se z rozsahu, který vymezuje rozsah vztahů na dopad konkrétní kolizní normy a navázání, který pomocí hraničního určovatele provádí propojení vztahu a právního řádu. Jako příklad uvedu zákon o mezinárodním právu soukromém ( č. 91/2012 Sb . ) , § 5: "Věcná práva k věcem movitým i nemovitým se řídí právem státu, kde věc je". 7.2.2

Hraniční určovatelé

Jsou to určité významné skutečnosti, které využívá kolizní norma k propojení právního vztahu s právem určitého státu. Pro vymezení hraničního určovatele se používají zažité latinské výrazy: lex electa ( podle počtu účastníků ) , lex patriae ( státní příslušnost účastníka ), lex domicilii ( sídlo účastníka ), lex fori ( sídlo soudu ), lex incorporations ( právní řád, podle nehož byl účastník založen ), lex loci actus ( místo úkonu ), lex loci solutionis ( místo plnění závazku ), lexi conclusionis contractus ( místo uzavření smlouvy ), lex loci delicti comissi ( místo spáchání deliktu ), lex loci damni infecti ( místo vzniku škody ), lex banderae ( stát vlajky škody ). a další. 7.2.3

Metoda přímá

Upravuje přímo svými přímými normami práva a povinnosti účastníků právního vztahu a jejím předmětem úpravy jsou soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem.

19

Přímo

upravují práva a povinnosti účastníků a používají se bez předchozího užití a odkazu kolizní normy.

19

Srov. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé, VII. opravné vydání. Brno - Plzeň. 2009, str. 202

29

Pramenem jsou mezinárodní smlouvy a nejdůležitějším nástrojem přímé úpravy je Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980 ( Vídeňská úmluva ) . Znaky přímých norem, které pomáhají odlišit normu od jiných nutně použitelných norem od tzv. věcných norem, jsou: bezprostřednost právní úpravy - neodkazuje se jimi na jiné normy, samy obsahují úpravu obsahu právních vztahů; bezprostřednost použití - není třeba předcházející užití kolizní normy, aby se použilo normy přímé; mezinárodní prvek - upravuje zde pouze soukromoprávní vztahy. 7.2.4

Vztah kolizní a přímé metody

Když podřadíme určitý právní vztah pod předmět úpravy mezinárodně sjednaného souhrnu přímých norem, použijí se na tento vztah vždy a kolizní metoda se neaplikuje. Vztah kolizních a přímých a kolizních norem je vztahem subsidiarity a speciality. Kolizní normy užijeme za situace, pokud nemáme k dispozici žádnou přímou normu, která by daný vztah nějakým způsobem upravovala. Vnitřní úpravu meze přímé nazýváme subsidiárním statutem a jedná se o stav, kdy mezinárodně sjednaná přímá norma nezahrnuje úpravu v poli všech otázek svého předmětu úpravy. Pokud užijeme normy jiné, aplikuje se některá z norem národního právního řádu určeného kolizní metodou. Naproti tomu vnější meze úpravy označují oblast, jakou daná norma upravuje. Většinou jsou obsahem zvláštních ustanovení a přímá norma vytváří hranice aplikací dvou skupin norem vnitrostátního práva. Buď to jsou normy kolizní, které mají povahu vnitrostátního práva a nebo to jsou normy přímé, které jsou součástí tuzemského právního řádu.

7.3 Římská úmluva Členské státy Evropského společenství ( dále jen ES ), prozatím nedosáhly jednotné smluvní úpravy pro závazkové vztahy, ale došlo ke sjednocení kolizních úprav závazků ze smluv, které mají podobu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. Práce na Římské úmluvě začaly v roce 1967, kde jako hlavní myšlenkou byl ekonomický význam unifikace kolizních norem a propojení mezi právní harmonizací a ekonomickou integrací.

30

Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy č 80/934/EHS

20

pro tehdejší

členské státy, tedy Německo, Francii, Itálii, Řecko, Lucembursko, Spojené království, Dánsko a Belgii nabyla účinnosti dne 1. dubna 1991. Česká republika se dnem 1. května 2004 stala novým členským státem Evropské Unie ( dále jen EU ) . I když je to žádoucí podle společného prohlášení o Římské úmluvě, neznamenal její vstup do EU automatické přistoupení i k Římské úmluvě. Česká republika se k ní zavázala až dne 14. dubna 2005. Často je zdůvodňováno, že unifikace kolizních norem je mnohem praktičtější než norem hmotných, protože pouze kolizní normy nevyhnutelně obsahují mezinárodní prvky. Harmonizace hmotných norem, nebo i jejich unifikace v mezinárodním obchodě často nestačí držet krok s odbouráváním hranic.

21

Úmluva měla veliký význam, protože v době přijetí

neměli smluvní státy s výjimkou Itálie kodifikovanou úpravu kolizních norem. Protokoly o interpretaci Úmluvy byly přijaty až v roce 1988 a kupříkladu Bruselský protokol není dosud účinný, jako pouze jediný stát ho ratifikovalo Spojené království. Úmluva mezi odbornou veřejností nesklidila nejen uznání, ale i jistou kritiku, v jejímž popředí vyniká F.A.Mann, který napsal, že: „dobře zavedená a osvědčená, flexibilní pravidla určená soudy byla nahrazena údajně jasným, pevným psaným zákonem stanoveným základem, ve skutečnosti hazardem zákonné interpretace." 22 Zde jde o kritiku zejména z pohledu common law, který se stal výrazným prvkem při přípravě Římské úmluvy, a to již v roce 1973. 7.3.1

Působnost Římské úmluvy

Úmluva se aplikuje před soudy smluvních států v případě, že zde neplatí nařízení Řím I ( které bude rozebráno níže ). Užije se tedy na smluvní závazkové vztahy dle obchodního, občanského a pracovního práva, které mohou mít vztah k více státům nehledě na to, jestli je na právo určené na jeho základě právem některého z členských států, nebo ne. Tato úmluva se použije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí, a nepoužije se na: otázky, které se týkají osobního stavu a způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům s výhradou článku 11;

20

BĚLOHLÁVEK, A.,J. Římská Úmluva a nařízení Řím I., Dohoda o právu rozhodném:č 80/934/EHS Srov. GIULIANO and LAGARDE Report on the Rome Convention, OJ C28231, 1980, str.2 22 Cit. MANN, F.,A. International and Comparative Law, Quartely 1983, str. 265 21

31

smluvní závazkové vztahy, které se týkají dědění a závětí, majetkových vztahů mezi manželi, práv a povinností rodinných vztahů, rodičovství, manželství i vyživovacích povinností k dětem nemanželského původu; závazkové vztahy směnek a šeků včetně jiných převoditelných cenných papírů rozhodčí smlouvy a dohod týkajících se volbě soudů; otázky, které jsou upravené právem obchodních společností, sdružení a právnických osob, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřní organizace společností a odpovědností orgánů společnosti za závazky; otázku, jestli může zmocněnec zavazovat vůči třetí osobě osobu, na jejíž účet tvrdí, že jedná, nebo zda může orgán obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby tuto společnost, sdružení nebo osobu zavazovat vůči osobě třetí; otázku založení trastů ( forma sdružení podniků, které nemají vlastní výrobní, obchodní ani správní samostatnost ) , vztahy mezi jejich zakladateli, oprávněnými osobami a správci; dokazování a soudní řízení s omezením článku 14; pojištění ( hlavně z důvodů vysokého stupně harmonizace v podobě směrnic ) . Podle článku 2 se použije práva na základě této úmluvy i v případě, že se jedná o právo státu, který není smluvním státem. Článek 3 Svobodné volby práva stanoví, že smlouva se musí řídit právem státu, které si jednotlivé strany zvolí. Volba musí být výslovná, nebo musí vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy. Svou volbu mohou strany aplikovat právo rozhodné na část smlouvy nebo i na smlouvu jako celek. Rozhodné právo může být kdykoliv změněno po vzájemné dohodě stran. Pokud si strany nezvolí rozhodné právo, smlouva se řídí právem země, s níž smlouva prokazuje nejbližší spojení, ( článek 4 odst.1 Úmluvy ) a nazýváme to jako náhradní hraniční určovatel, který můžeme charakterizovat jako : 1) stát, který prokazuje nejbližší spojení se považuje za stát, ve kterém má strana poskytující pro smlouvu určité plnění v okamžiku jejího uzavření: a. v případě fyzické osoby je to bydliště; b. v případě právnické osoby je to administrativní sídlo (článek 4 odst.2); 2) právní řád místa polohy nemovitostem ( lex rei sitae ), se použije v případě věcných či užívacích práv. ( článek 4 odst.3 );

32

3) právní řád smluv o přepravě zboží, kde smlouva souvisí se státem hlavního místa podnikání dopravce, pokud je toto místo též místem naložení či vyložení nebo místem podnikání odesílatele; ( článek 4 odst . 4 ) ; 4) doplňující ustanovení přináší článek 4 odst. 5, který stanoví, že se nepoužije článek 4 odst. 2, 3, 4 v případě, že smlouva má bližší spojení s jiným právním řádem. Toto pravidlo se používá pouze okrajově v případě, že nelze určit právo charakteristického plnění dle článku 4 odst. 2. Za stranu charakteristického plnění se může považovat u kupní smlouvy prodávající, u smlouvy nájemní pronajímatel, u smlouvy o zastupování obchodní zástupce apod. Co se týká vztahu Římské úmluvy a úmluv, které obsahují především přímo použitelné normy hmotného práva, ale i některé unifikované kolizní normy jako třeba Vídeňská úmluva, můžeme konstatovat, že má přednost úmluva obsahující přímo použitelné normy, jejíž unifikované kolizní normy vymezují rámec použitelnosti úmluv. Tedy úmluva, která obsahuje přímo použitelné normy má přednost před úmluvou obsahující pouze unifikované kolizní normy.

7.4 Základní pravidlo pro určení rozhodného práva a dépecage Volba práva, kterým se bude smlouva řídit je pro určení rozhodného práva základním kritériem. Volba práva reprezentuje princip nezávislosti vůle stran v mezinárodním právu soukromém a kde je volba čistě na stranách smluvního vztahu, který právní řád si zvolí. Strany si mohou zvolit neomezenou kolizní volbu určitého práva, ale již ne například Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT. Pravidla Lex Mercatoira pro užití práva rozhodného sice nejsou výslovně vyloučeny, ale ani výslovně připuštěny. Volba určitého práva může mít podobu samostatné smlouvy nebo i doložky ve smlouvě, která může být kupříkladu napsána takto: „Rozhodným právem pro tuto smlouvu je české právo." Existují však omezení volby práva v rozsahu Římské úmluvy, jako jsou: kogentní normy státu, se kterými jsou propojeny prvky vztahu podle článku 3 odst. 3; individuální a spotřebitelské smlouvy, článek 5 a 6; rozpory s normami státu soudu, článek 7; rozpory s veřejným pořádkem státu soudu, článek 16. 33

V neposlední řadě bych ještě rád doplnil možnost dépecage ( česky bývá označováno jako štěpení smluvního statutu ) , což je možnost rozdělit smlouvu na části, které se řídí různým použitelným právem. Zpráva "Giuliano and Lagard Report on the Rome Convention z roku 1980",

23

říká mimo jiné, že použití více právních řádů je možné, ale je podmíněné

oddělitelností částí smlouvy a konzistentností volby. Zde je nutné brát ohled na to, zdali si strany zvolí právní řád pouze na určitou část smlouvy, nebo kdy si strany zvolí dva nebo více právních řádů. Zde však není možno podle článku 7, vyhnout se pomocí použití dépecage nutně použitelným normám.

8 Nařízení Řím I. 8.1 Vznik Římská úmluva byla pouze jediným nástrojem mezinárodního práva soukromého a měla stále formu mezinárodní smlouvy, a tak v roce 2004 Haagský program ( Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské Unii ) doporučil pokračování na úpravě kolizních norem v oblasti smluvních závazkových vztahů. Na konci roku 2002 předložila Evropská komise ( dále jen EK ) Zelenou knihu o transformaci Římské úmluvy z roku 1980, v níž mělo dojít k přeměně v komunitární nástroj Evropského Společenství ( dále jen ES ) a modernizaci jejich pravidel. EK zvolila formu nařízení, protože zajišťuje transparentnější podmínky pro účastníky, ale zase není příliš flexibilní. 24

8.2 Působnost Nařízení Řím I. Nařízení Řím I. o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, vstoupilo v platnost nařízením Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008. Nařízení Řím I. je účinné od 17. prosince 2009 s výjimkou článku 26. Na smlouvy uzavřené před tímto datem se užijí dosavadní předpisy, což je hlavně Římská úmluva. Pro státy, které nepřistoupili k Nařízení Řím I. zůstává nadále v platnosti Římská úmluva. To se netýká například Dánska, které se v civilních věcech justiční spolupráce neúčastní. Cílem Nařízení Řím je sladit kolizní normy pro 23

Srov. GIULIANO and LAGARDE Report on the Rome Convention OJC28231, 1980, site 17 angl. "In the opinion of these experts the danger that the argument of severability might be used to avoid certain mandatory provisions is eliminated by the operation Article 7. The experts concerned also emphasized that severability should not be limited to cases of express choice of law." 24 Srov. BĚLOHLÁVEK, A.,J. Římská Úmluva a Nařízení Řím I. C. H. Beck, Praha 2009.

34

obchodní závazkové vztahy, posílit právní jistotu kolizních norem, či zajistit větší bezpečnost a svobodu v EU. Nařízení má hlavně podpořit pružnost soudů, ochranu slabších účastníků závazkových vztahů, což platí hlavně pro spotřebitelské, pojistné a pracovní smlouvy a volbu rozhodného práva smluvních stran. Stejně jako v Římské úmluvě byla zachována univerzální působnost. Působnost můžeme rozdělit na časovou, ze které vyplývá, že se Nařízení Řím I. aplikuje na smlouvy uzavřené po dni použitelnosti. Věcná působnost se zakládá předmětem úpravy Nařízení Řím I., který se nevztahuje na věci správní, celní či daňové. A v případě kolize právních řádů se nevztahuje na smluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva. Jako prostorově personální působnost označujeme členské státy, na které se Nařízení Řím I. vztahuje. Pokud došlo k volbě práva nečlenského státu, smlouvy spojené s tímto nebo více členskými státy, použijeme článek 3 odst. 4 Nařízení Řím I. 25 Významným rozdílem mezi Nařízením Řím I. a Římskou smlouvou jsou nutně použitelné čili imperativní normy, které obsahují nařízení. „Imperativní ustanovení jsou taková ustanovení, jejichž dodržováním je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti a, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo."

9

26

Svobodná volba práva Nařízení Řím I.

Volba práva je základním hraničním určovatelem při nalézání východiska v případě kolize právních řádů podle Nařízení Řím I. 27 Nařízení Řím I. také obsahuje nový odstavec číslo 4, podle něho nově nahlíží na vnitrounijní smluvní vztah, kterého se účastní občan jednoho státu EU a druhá strana za účasti občana jiného státu EU. Podle tohoto ustanovení nahlíží Nařízení Řím I podobně jako na vztah vnitrostátní. Ale pokud budou mezi sebou obchodovat občané z různých států EU a zvolí si

25

Srov. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Beck, Praha, 2008, str.258 Cit. BĚLOHLÁVEK, A.,J. Římská úmluva a Nařízení Řím I., II díl. Praha: C.H. Beck, Praha, 2009, str 1317 27 Srov. ROZEHNALOVÁ, N. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Beck, Praha, 2008, str.223 26

35

právo státu, který není členem EU, mohou zvolit toto právo pouze v mezích kogentních norem práva EU. 28 9.1.1

Svobodná volba práva na meze závazkového statutu

Mezi meze, kterými se řídí volba práva dle článku 12, patří: výklad; plnění závazků vyplývající ze smlouvy; různé způsoby zániku závazku; prekluze; promlčení; důsledky neplatnosti smlouvy. Materiální platnost se určuje dle zvoleného práva, taktéž účinky chování stran se určují dle zvoleného práva, ale pokud z okolností vyplyne nepřiměřenost použití zvoleného práva, může se strana odvolat na právo svého bydliště nebo administrativního sídla . ( článek 10 ) . Formální platnost smluv se posuzuje buď podle práva země, kde byla smlouva uzavřena, nebo podle zvoleného práva. Nařízení Řím I. se nepoužije na : otázky, které se týkají osobního stavu a způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům s výhradou článku 13; závazky, které vyplývají z rodinných vztahů, jež právo rozhodné považuje za vztahy se srovnatelnými účinky; závazky majetkových vztahů mezi manželi a vztahy, které považuje rozhodné právo za srovnatelné jako dědění a závěti; rozhodčí smlouvy a dohod týkajících se volby soudů; otázky, které jsou upravené právem obchodních společností, sdružení a právnických osob, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřní organizace společností a odpovědností orgánů společnosti za závazky; otázku, jestli může zmocněnec zavazovat vůči třetí osobě osobu, na jejíž účet tvrdí, že jedná, nebo zda může orgán obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby tuto společnost, sdružení nebo osobu zavazovat vůči osobě třetí; 28

Srov. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008, str.260

36

otázku založení trastů (forma sdružení podniků, které nemají vlastní výrobní, obchodní ani správní samostatnost), vztahy mezi jejich zakladateli, oprávněnými osobami a správci; závazky z předsmluvního jednání; specifické pojistné smlouvy.

9.2 Nařízení Řím II. Na rozdíl od Římské úmluvy, popřípadě Nařízení Řím I., která byla určena především pro oblast smluvních závazků, je cílem Nařízení Řím II. sjednotit rozdílné kolizní normy jednotlivých států Evropské Unie. Cílem je určující rozhodné právo, které aplikuje pravomocný soud v případě mezihraničních sporů z mimosmluvních závazkových vztahů. Jedná se například o odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku. Cílem nakonec je, aby ke spravedlnosti evropského prostoru došel soud k výslednému rozhodnému právu stejné země, bez ohledu na to, ve kterém členském státě soud rozhoduje. Mnoho neúspěšných pokusů v 70. letech, které měly za cíl harmonizaci kolizního řešení mimosmluvních závazků do podob mezinárodních smluv, nebylo zdaleka tak úspěšné. Na rozdíl od Nařízení Řím I. nebo Brusel I., které vycházely ze starších mezinárodních smluv se stejným cílem a v mnoha případech i stejným textem, mělo Nařízení Řím II. komplikovanější vývoj. Historie zná pouze několik speciálních kolizních úprav. Prameny práva úpravy řešení deliktů můžeme nalézt jak v zákoně o mezinárodním právu soukromém, v mezinárodních smlouvách, tak v Nařízení Řím II. Nařízení Řím II. je rozděleno do 7 kapitol, kde první kapitola se věnuje působnosti nařízení, druhá, třetí a čtvrtá kapitola obsahuje samotná kolizní pravidla a poslední dvě se zabývají závěrečným ustanovením. Druhá kapitola obsahuje civilní delikty, třetí kapitola kvazidelikty, čtvrtá se věnuje volbě práva a pátá kapitola obsahuje společná pravidla, jako třeba imperativní ustanovení . Stejně tak jako se dělí Nařízení Řím I. se rozděluje i Nařízení Řím II. Tedy na časovou, územní a věcnou působnost.

37

Jelikož je Nařízení Řím II. použitelné od 11. ledna 2009, použije se na skutečnosti, které vedou ke vzniku škod, ke kterým došlo po vstupu nařízení v platnost. 29 Věcná působnost reguluje hlavně delikty a kvazidelikty. Nařízení Řím II. se dále neaplikují vztahy týkající se: rodinných a majetkových vztahů, včetně vyživovací povinnosti; majetkových vztahů mezi manželi (nebo u srovnatelných vztahů), včetně závěti a dědění; směnek, šeků a jiných převoditelných cenných papírů; práva obchodních společností a jiných právnických osob, včetně osobní odpovědnosti vedoucích osob; vztahů v rámci trastů; z jaderné události; a z narušení soukromí a osobnostních práv včetně pomluvy. 30 Univerzální Aplikací Nařízení Řím II. se zajišťuje použití nařízení, zda je rozhodné právo členského státu ES nebo ne a přichází v úvahu, pokud právní vztah obsahuje mezinárodní prvek a v případě kolizních řádů. Nařízení Řím II. se použije mezi členskými státy prioritně a vzhledem ke vztahům k úmluvám, které jsou uzavřeny pouze mezi členskými státy. 31 Tímto nařízením by nemělo být dotčeno používání jiných nástrojů obsahujících ustanovení, jejichž účelem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu, pokud nemohou být použity ve spojení s právem určeným podle pravidel tohoto nařízení. Uplatňování rozhodného práva určeného podle kolizních norem tohoto nařízení by nemělo omezovat volný pohyb služeb, jak je upraven akty Společenství, například směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu.32 Předešlý text se ve zkrácené formě snažil ukázat koncept nařízení o rozhodném právu pro mimosmluvní závazky, který se začal v České republice aplikovat počínaje dnem 11. ledna 2009. Základní hraniční určovatel lex loci damni infecti ( česky právo země, kde škoda vznikla ), mi připadá jako vhodný. I když je hraniční určovatel pouze obecný, zabezpečuje 29

Srov. článku 31 a 32 anglického textu a českého překladu Nařízení Řím II. Srov. VALDHANS, J. Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Část XIII. návrh řízení o právu rozhodném pro mimosoudní závazky, právní fórum, 2006, číslo 2, str.38 31 Srov. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C.H. Beck, str.302 32 Acces to Europa Union Law. EU law and publications [online]. článek 35, Nařízení Evropského Parlamentu a Rady ES č. 864/2007, April 25, 2014. dostupné http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?uri=CELEX:32007R0864 30

38

přijatelnou právní jistotu stran a pro zvláštní mimosmluvní závazky jsou stanovena kolizní kritéria, takže se dá říci, že je i dostatečně pružný. Tyto sjednocená pravidla zvyšují předvídatelnost soudních rozhodnutí na území členských států Evropského společenství a zajišťují odpovídající rovnocennost mezi stranami mimosmluvního závazku. Haagské úmluvy jsou hlavně evropskou otázkou, a proto není divu, že jistá kritika poukazuje na to, že členské státy se snaží substituovat program Haagské konference a de facto vytlačují například USA. Haagská konference má nyní 76 členů ( Evropská Unie je též jako celek považován za člena ), 33 což třikrát převyšuje počet členů Evropské Unie.

10 Mezinárodní kupní smlouva 10.1 Průzkum trhu Základem obchodních úspěchů firem, které vstupují na cizí trhy je důležitá a detailní analýza zahraničního trhu. Stále ještě v mnoha částech světa se poukazuje na pokračující finanční krizi, poměrně velkou finanční a měnovou nestabilitu trhu a výrazné kolísání světové úrokové míry. Na většině trhů se setkáme též se silnou konkurencí, světová poptávka po základních surovinách jako jsou např. ropa či zemní plyn stoupá a často převyšuje nabídku, což se promítá do zvyšujících se cen přírodních zdrojů. Pokud se určitá společnost rozhodne vstoupit na cizí trh, tyto formy rozdělujeme do tří skupin: 1. obchodní metody, tedy vývozní a dovozní operace; 2. formy, které nejsou náročné na kapitálové investice, jakou jsou např. smlouvy o zřízení, mezinárodní výrobní koncepce, licence apod.; 3. vstupy podniků na zahraniční kapitálové trhy jako jsou např. přímé investice. 34

10.2 Forma mezinárodní kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy Podle vnitrostátních předpisů České republiky není nikde stanovena písemná forma pro obchodní smlouvy. Písemné smlouvy musí být uzavřeny pouze v případě, kdy to stanoví 33

Hague Conference on Private and International law. [online] members of Hague Conference, April 26. 2014. Dostupné z http://www.hcch.net/index_en.php?act=states.listing 34 Srov. MACHKOVÁ, H. a kol. Mezinárodní marketing. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998, str. 31-37

39

zákon, pokud se tak dohodly osoby, které smlouvu uzavírají či při uzavírání smlouvy a jedna ze stran projeví vůli, aby tato smlouva byla uzavřená písemně. 35 U kupní smlouvy se nevyžadují žádné formální záležitosti a může se prokázat prostředky, jakými jsou například svědci.

36

Právní úprava mezinárodních obchodních smluv je ve

Vídeňské úmluvě zahrnutá ve článcích 14-24, spolu s možnostmi výhrad dle článku číslo 96.

10.3 Nabídka Podle článku 14 musí návrh k uzavření kupní smlouvy obsahovat podstatné záležitosti, mezi které patří: stanovený druh zboží; závazky prodávajícího dodat zboží kupujícímu a zároveň převést na kupujícího vlastnická práva ke zboží; závazky kupujícího zaplatit za stanovený druh zboží smluvní cenu; projev vůle prodávajícího, která vede k povinnostem v případě přijetí návrhu; určení jedné nebo více osobám. Článek 55 ale zároveň předpokládá možnost, platného uzavření smlouvy i bez toho, aby v ní kupní cena byla výslovně stanovena. Mezi prvky, které musíme ve smlouvě dále vymezit, patří kupující a prodávající, tedy musíme přímo vymezit strany smlouvy a jejich vůli. Návrh se značí jako oferta, v kterém jde o projev vůle, který směřuje k uzavření smlouvy a je určený buď jedné, nebo více osobám. Odvolání návrhu je možné pouze do doby, než tento návrh dojde druhé straně - tedy kupujícímu předtím, než mu dojde návrh na uzavření smlouvy, či spolu s ním. Poté již nelze odvolat návrh, který je označen za neodvolatelný, nebo též ve lhůtě, která je k jeho přijetí určena. Akceptace návrhu nemusí být výslovná, musí z ní však být patrný souhlas s obsahem smlouvy ( např. poskytnutím plnění ) . Avšak nesmí obsahovat žádné dodatky, výhrady nebo jiní 35 36

Srov. PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy II. Praha: ASPI a.s. 2009, str.47 Srov. KANDA, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde, 1999, str.260

40

změny obsahu navrhované smlouvy, jelikož v takovém případě je smlouva odmítnuta vzhledem k původnímu navrhovateli a tedy jde o nový návrh za uzavření obměněné smlouvy, nebo ho můžeme označit jako protinávrh ( článek 19. odst. 1 ) . Změna návrhu na akceptaci smlouvy musí být podstatná a týká se především: Jakosti zboží a jeho množství; Doby dodání a místa dodání; Rozsahu odpovědnosti; Finální ceny, ceny za kus a způsob placení; Řešení sporů. Když je přijetí učiněno pozdě, avšak obě strany stále požadují uzavření kupní smlouvy, aplikuje se článek 21 Úmluvy. Časové hledisko je formulováno článkem 18 Úmluvy, kde subjekt smlouvy, nemá neomezenou dobu na zareagování. Pokud v návrhu smlouvy není uveden termín, subjekt by měl reagovat buď ihned ( týká se návrhu učiněného ústně ) , nebo v racionální době, kde se přihlíží k okolnostem obchodu například rychlosti zaslání návrhu (týká se návrhů učiněných jinak než ústně) . Pokud se shodnou určené projevy vůle a dochází ke konsensu, smlouva vzniká za předpokladů, které jsou stanoveny právní normou. Dále je nutné přímo vymezit zboží, které je předmětem smlouvy, jeho třídění můžeme vymezit následovně: 1. dle způsobu použití na zboží pro výživu obyvatel, volný čas a zboží pro technické využití; 2. dle způsobu hromadnosti na zboží hromadné (uhlí, ropa atd.) a zboží individuální (pouze jedno provedení, tedy zhotovené na zakázku); 3. dle zastupitelnosti na zboží zastupitelné a nezastupitelné; 4. dle frekvence nákupu na zboží dlouhodobé profesionální spotřeby ( stroje, doprava ) , zboží pro dlouhodobé potřeby domácností ( televize, ledničky ) a zboží krátkodobé potřeby ( elektrická energie, potraviny ). 5. dle směnných kategorií;

41

6. dle klasifikace, která je používaná v mezinárodní distribuci v původní nebalené formě ( zrniny, fosfáty ) nebo zboží, které se často upravuje v blízkosti přístavů, jako je ropa. Přijetí kupní smlouvy může mít podle článku 18 odst. 1 podobu prohlášení ( podpis smlouvy ) a určitého jednání, které naznačuje souhlas s návrhem. Naproti tomu nečinnost za akceptaci smlouvy považovat nelze.

10.4 Obchodní podmínky a vzorové smlouvy Jelikož se v textu mnohokrát objevuje pojem "obchodní podmínka", citoval bych její definici dle prof. Rozehnalové: „Obchodní podmínky jsou předem zpracované, písemné, standardizované texty termínů, obsahující zpravidla údaje o záručních lhůtách, odpovědnosti, přechodu vlastnického práva a nebezpečí, platební údaje, rozhodčí klauzuli, klauzuli o výběru rozhodného práva, údaje o jakosti atd. Tj. údaje, které lze vypracovat pro neurčité množství sobě navzájem podobných obchodních operací. Co do své vnější podoby jsou uváděny na formuláři ( např . na zadní straně nabídky, objednávky atd.) 37 Formulářové smlouvy, známé též pod pojmem vzorové či adhezní, jsou takové smlouvy, v nichž jsou smluvní podmínky stanoveny jednou stranou a druhá strana má možnost je buď přijmout a nebo odmítnout ( angl. take it or leave it ) . Formulářové smlouvy jsou při častém využívání velice účinné a přinášejí úsporu času. Smluvní strana, která nemá možnost podobu smluvních podmínek ovlivnit, se ocitá ve slabším postavení. Dosud byly formulářové smlouvy v rámci ochrany spotřebitele známy z Evropské směrnice Rady EHS/93/13. Do Českého práva se dostaly až v podobě nového občanského zákoníku, který zavedl nový pojem slabší strany a její ochrany. Definici formulářové smlouvy nalezneme v §1798-1801 zákona číslo 89/2012 Sb. : Odst. 1.„Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle

37

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: Masarykova univerzita. 2001, str. 153

42

jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Odst. 2. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem." 38

11 Práva a povinnosti subjektů smluvních stran

11.1 Práva a povinnosti prodávajícího Mezi základní povinnosti prodávajícího na základě článku 30 Vídeňské úmluvy patří povinnosti, kterým můžeme říkat tzv. dodací podmínky. Ty stanoví, na kterém místě, jakým způsobem, v jaký časový okamžik dodá prodávající zboží kupujícímu a jak se strany dohodly na nákladech a rizicích se zbožím spojených ( doložky INCOTERMS ) . Je to například: způsob dodání zboží; místo dodání zboží; zajištění dopravy či pojištění; způsob převzetí zboží a jeho následné kontroly; předání dokladů vztahujících se ke zboží; převedení vlastnických práv vztahujících se ke zboží; přechodu rizik; celní odbavení včetně placení poplatků; způsobu balení zboží. Krom povinností výše uvedených, tedy základních, má prodávající ještě další povinnosti, které vyplývají z uzavřené smlouvy či z Vídeňské úmluvy. 39 Dodací podmínky však neřeší vztahy například vůči bankám a dopravcům, ale stanovují pouze vzájemná práva prodávajícího a kupujícího. Samozřejmě se dodací podmínky ve finále odrážejí na celkové ceně zboží. 38 39

Cit. §1798, zákon č.89/2012 Sb. Srov. KANDA, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s., 1999, str. 92

43

11.1.1 Místo dodání

V článcích 31 a 32 nalezneme částečnou úpravu místa dodání zboží. Tedy místo, kam má prodávající zboží dodat a místo, kde si kupující zboží má zboží převzít. V tomto případě můžeme využít smluvní svobody ke sjednání dodání ve smlouvě, nebo můžeme využít článek 2. Dále je možnost použít zvyklosti a obchodní doložky INCOTERMS. Tyto články již netřeba dopodrobna rozebírat, neboť byly rozebrány v doložkách INCOTERMS.

11.1.2 Doba dodání

Termín dodání určitého druhu zboží je v tomto případě považován za klíčový, neboť odráží skutečnost výběru dopravce i obchodního partnera. Dobu dodání, ačkoliv netvoří nejdůležitější náležitost smluv dle Vídeňské úmluvy, lze zajistit, pokud to subjekty smluv požadují. Dodací doba je upravena v článku 33 a můžeme jí určit třemi základními způsoby: pokud je zvolen konkrétní datum, který je určený ve smlouvě; pokud je stanovena lhůta, ve které má být zboží dodáno kupujícímu na sjednané místo; v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy v ostatních případech. 40 Dodací lhůty můžeme rozdělit na obchody rychlé, u kterých se předpokládá promptní dodávka, které můžeme poznat podle toho, že je ve smlouvě výslovně napsáno "ihned" nebo "promptně, což obvykle znamená lhůtu do sedmi dnů od uzavření kontraktu. U mezinárodního obchodu nebývají přesné lhůty příliš časté a do druhé kategorie můžeme zařadit dodací obchody s přibližnou lhůtou jako je například ( konec dubna 2016 nebo třetí čtvrtletí 2016 ). Může existovat i postupná dodací lhůta, která se použije v případě, že kupující nepotřebuje všechno zboží najednou. Dalším bodem mohou být zvláštní dodací lhůty, jež po vypršení platnosti a nedodání zboží zákazníkovi k určitému datu, ztácí obchod význam a pozdější lhůta dodání je podstatým porušením smlouvy samé. Situace je stejná pokud se to týká i dodávek jednotlivých nebo předčasných. Tyto termíny je nutné

40

Srov. KANDA, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s., 1999, str. 211

44

interpretovat pohledem mezinárodních obchodních zvyklostí nebo článku 8, neboť Vídeňská úmluva se nezabývá výkladem těchto termínů. 41 Pokud je zboží dodáno pozdě, dojde k porušení smluvy v případě, když: bylo zboží dodáno pozdě a zároveň byl sjednán pevný termín, kde kupujícímu vzniká právo požadovat náhradu škody , a samozřejmě též odstoupení od smlouvy; bylo zboží dodáno pozdě, ale nebyl sjednán pevný termín, čímž prodávající porušil podmínky a kupující může požadovat náhradu škody podle článků 46 až 52. Zboží může být odevzdáno kupujícímu buď ve stanovené lhůtě, po stanovené lhůtě nebo před stanovenou lhůtou.

11.1.3 Povinnost předání dokladů kupujícímu

„Tyto doklady mohou být různého druhu a vztahovat se k předmětu smlouvy (návod na použití, osvědčení původu, osvědčení o kontrole a jakosti), dodávce zboží (dokumenty související s přepravou) či placení."

42

Jsou stanoveny článkem 30 Úmluvy a bývají zpravidla

stanoveny ve faktických mezinárodních smlouvách. Jedná se především o: dokumenty přepravní; doklady o vlastnictví přepravovaného a prodávaného zboží; různé technické listy; certifikáty, které garantují původ zboží; bezpečnostní listy. Článek 34 stanoví, že tyto dokumenty musí prodávající předat kupujícímu v určené době, na určeném místě a k určenému zboží, jež jsou stanoveny ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že Vídeňská úmluva tuto povinnost prodávajícímu neukládá, záleží na vůli subjektů smlouvy vycházející z konkrétní smlouvy. Pokud však jsou ve smlouvě použity doložky INCOTERMS, potom musí prodávající plnit to, co doložka stanoví.

41 42

Srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Praha: ASPI a.s. 2006, str. 311 Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní právo I. Brno: Masarykova univerzita, 2000, str. 75

45

Dále je možné, aby prodávající předal dokumenty dříve, než jak bylo sjednáno ve smlouvě, avšak je vázán podmínkou, že nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené náklady nebo obtíže. Většinou se jedná o dokumenty, které nevyhovují smluvním podmínkám jejich obsahu nebo jsou v rozporu se zákony zemí exportu.

11.1.4 Převedení vlastnického práva ke zboží

Velmi důležitou náležitostí je převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího, který je uveden v článcích 4, 30 a 41-43 Vídeňské Úmluvy. Podle článku 30 a 41 nesmí být právo zatíženo právem třetí osoby, kde ale výjimku určuje situace, když by kupující souhlasil s výjimkou článku 42, který upravuje situace v případech, kdy se právo zakládá na průmyslovém a duševním vlastnictví. Prodávající má tedy povinnost převést vlastnické právo, když je: nezatížené právy třetích osob, které spočívají ve vlastnickém právu; nezatížené právy třetích osob založených na právu duševního vlastnictví 43 Avšak zde je nutné vycházet z norem mezinárodního práva soukromého určitého státu, neboť Vídeňská Úmluva tuto otázku dostatečně neupravuje. Pojem a definici duševního vlastnictví můžeme nalézt v Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví ( WIPO ).

11.1.5 Odpovědnost prodávajícího za vady kvality a kvantity

Prodávající je zavázán smlouvou a tedy je povinný dodat zboží bez vad jak faktických, tak bez vad právních a musí řádně splnit závazek z kupní smlouvy. Pokud prodávající poskytne jiné než řádné plnění smlouvy, a poskytne vadné plnění, způsobuje tím změnu obsahu závazku kupní smlouvy. Prof. Rozehnalová definuje vady zboží jako: „Vada představuje nesoulad mezi dohodnutým či jinak určeným plněním a plnění poskytnutým." 44

43

Srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu, Praha : ASPI, 2006 Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní transakce, učební text [online], 25. února 2014, Brno 2004, Masarykova univerzita. Dostupné z http://jv.yc.cz 44

46

Za faktické vady zboží, můžeme považovat zboží, které není ve shodě s kupní smlouvou, Občanským zákoníkem a jinými zákony a zvyklostmi, v případě že se jím mezinárodní kupní smlouva řídí a jejich vlastnosti můžeme rozdělit na : 1. vady množství a třídy jakosti zboží; 2. vady, které jsou buď odstranitelné či neodstranitelné; 3. vady skryté a vady zřetelné; 4. vady významné a vady nevýznamné. 45 Kupující má v tomto případě povinnost prohlédnout zboží, které bylo prodávajícím dodáno, aby případně co nejdříve zjistil zřetelné vady. Tyto vady jsou snadno zjistitelné při správné prohlídce zboží. Vady, které nejsou snadno zjistitelné při správné prohlídce, bývají označovány za vady skryté. Pokud kupující po zjištění některé vady včas neoznámí prodávajícímu tuto skutečnost, mohou být v tomto případě oslabeny následky soudní vymahatelnosti práva, což však neplatí v případě, že jde o vady zboží, o kterých prodávající měl nebo musel vědět. Prodávající tedy nemůže v případném soudním řízení namítat, že kupující tyto vady včas neoznámil. Lhůta pro oznámení zřetelné vady je určena termínem "bez zbytečného odkladu" a obvykle se započítává od doby, kdy jsou vady zjištěny kupujícím. "Pokud by si strany výslovně neujednaly žádné podmínky upravující jakost, provedení, množství či obal zboží, uplatní se článek 35 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Podle tohoto ustanovení neodpovídá zboží smlouvě ledaže: 1. se hodí pro účely, pro něž se používá zpravidla zboží téhož provedení - vadné přitom bude i takové zboží, které se sice samo o sobě hodí pro zamýšlený účel, ale jehož tržní hodnota je v důsledku dané vady podstatným způsobem snížena. Kvalita zboží by přitom měla být minimální standardní s ohledem na obvyklou kvalitu obdobného zboží s ohledem především na cenu sjednanou ve smlouvě za toto zboží; 2. se hodí pro zvláštní účel, o kterém byl prodávající výslovně nebo jinak uvědoměn, s vyjímkou případů, kdy z okolností vyplývá, že kupující se nespoléhal nebo kdyby

45

Srov. PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy, II. aktualizace, Praha: ASPI a.s., 2009, str.1

47

nebylo od něj rozumné, aby spoléhal na odbornost a úsudek prodávajícího - v tomto případě je nezbytné, aby si prodávající byl vědom toho, že zboží je určeno pro jistý speciální účel. Není přitom rozhodné, zda o tom byl zpraven kupujícím výslovně, či zda tuto vědomost nabyl jinak. Z tohoto důvodu bude velmi praktické (zejména pro kupujícího) zařadit při sjednávání mezinárodní kupní smlouvy mezi její ustanovení i článek popisující význam a účel smlouvy tak, aby se prodávající nemohl odvolávat na nevědomost zvláštního účelu, k němuž má zboží sloužit; 3. má vlastnosti zboží, které prodávající předložil kupujícímu jako vzorek nebo předlohu - rozdíl mezi vzorkem a předlohou spočívá v tom, že vzorek pochází zpravidla z již vyrobeného množství, zatímco předloha je pouhým modelem, na základě kterého bude zboží vyráběno; 4. je uloženo pro přepravu nebo zabaleno způsobem, který je obvyklý pro takové zboží nebo, nelze-li tento způsob určit, způsobem přiměřeným k zachování a ochraně zboží to co lze považovat za obvyklé či přiměřené bude posouzeno s ohledem na vědomost prodávajícího o způsobu, délce, a typu dopravy, jakož i místu určení zboží. Obecné pravidlo pak říká, že prodávající je povinen zboží zabalit a opatřit pro přepravu pouze v minimální nezbytné míře." 46 Za právní vady, můžeme považovat zboží, která prodávající dodal v jiném množství, než množstvím sjednaném v kupní smlouvě, je nastalá situace uvedena v článku 52 Vídeňské Úmluvy. Kupující má v tomto případě právo zboží přijmout jako komplet, nebo má právo na odmítnutí ať již zboží nadbytečného, nebo jeho části. Pokud se kupující rozhodne přijmout nadbytečné zboží, nebo jeho část, má povinnost za něj zaplatit kupní cenu, jaká je uvedená v kupní smlouvě, ale nikoliv cenu rovnovážnou. Zde je pro kupujícího velice výhodné přijmout nadbytečné zboží nebo jeho část v případě, když rovnovážná cena v době sjednání kupní ceny vzrostla nebo ji převyšuje. V případě, že je zboží méně, než kolik ho je uvedeno v kupní smlouvě, je kupující povinen toto oznámit prodávajícímu a je zde přihlíženo hlavně na údaje dokumentů označených prodávajícím. 47 Vyloučení odpovědnosti prodávajícího je tedy možné v případě, kdy kupující měl nebo za jistých okolností vědět musel a v případě, pokud byly vady zboží způsobeny . 46

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní transakce, učební text [online], 1. března 2014, Brno 2004, Masarykova univerzita, str. 103. Dostupné z http://jv.yc.cz 47 Srov. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní právo, I. část - Obchodní transakce, rozšířené vydání, Brno: Masarykova univerzita. 2000

48

11.2 Práva a povinnosti kupujícího Kupující je povinen řídit se úpravou článku 53 Vídeňské Úmluvy a prodávající úpravou článku 30 Vídeňské úmluvy. Tyto povinnosti utvářejí minimální nezbytnosti pro použití Vídeňské úmluvy na mezinárodní kupní smlouvy. Jsou to povinnosti: zaplacení kupní ceny za zboží; převzetí dodávky zboží.

11.2.1 Placení kupní ceny

Článkem 54 Vídeňské Úmluvy se řídí povinnost kupujícího zaplatit smluvenou kupní cenu tak, že učiní opatření a vyhoví formalitám, kteréž stanoví zákony a právní úpravy. Povinnosti, které jsou v dispozici stran, jsou učiněná opatření , ke kterým patří kupříkladu způsob platby, převodu peněz nebo i ověření, zdali uskutečněná platba proběhla v pořádku. Mezi formality můžeme zařadit hlavně povinnosti, které jsou určené devizovými pravidly upravujícími mezinárodní platební převody. Stanovení kupní ceny je hlavním obsahem každé kupní i mezinárodní smlouvy. V takové smlouvě je nutné, aby kupující měl dostatek informací k zaplacení kupní ceny za zboží a můžeme je shrnout do těchto bodů: 1. měna kupní ceny; 2. doba placení; 3. místo placení; 4. způsob placení. Měna placení není nijak upravena ve Vídeňské úmluvě, tedy když ani jedna ze stran nedává přednost konkrétní měně určitého státu, má se za to, že je stanovená vůlí stran v kupní

49

smlouvě. Pokud však není stanovena v kupní smlouvě, aplikuje se článek 9 Vídeňské Úmluvy, podle než bude měna upravena následovně: Zvyklostmi, na kterých se strany domluvily; praktikami, které mezi sebou strany zavedly; zvyklostmi dodržovanými v určitých obchodních odvětvích. Doba placení kupní ceny je zpravidla určená ve smlouvě, ve formě data nebo lhůty, ve které má být kupní cena zaplacena. Pokud toto ve smlouvě není, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, v případě, kdy mu prodávající umožní se zbožím a s jeho doklady nakládat. Podle Vídeňské Úmluvy je možné odložit zaplacení kupní ceny za dodané zboží do doby, než prodávající umožní kupujícímu zboží si prohlédnout a zkontrolovat. Strany si mohou stanovit dobu platby samy, což nás přivádí k těmto možným situacím, kde: platba je provedena před dodáním zboží, což je výhoda pro prodávajícího; platba je provedena po dodání zboží, což je výhoda pro kupujícího; platba je uskutečněna při předávání zboží, což je též výhoda pro prodávajícího, jelikož kupující nemusí trvat na prohlédnutí zboží před zaplacením. Místo placení je též určeno ve smlouvě a ponecháno na vůli jednotlivých stran. Pokud toto určeno není, Vídeňská úmluva stanoví, že je kupující povinen platit kupní cenu v místě podnikání prodávajícího v době předání zboží, nebo v místě předání dokladů a zboží. V tomto případě není kupující povinen zaplatit kupní cenu přímo v administrativním sídle či v podniku prodávajícího, ale stačí, když je za zboží zaplaceno na účet banky prodejce. Platba za zboží může probíhat následujícími způsoby, což jsou: 1. Hotovostní platební styk, který není v mezinárodním obchodě příliš často využíván; 2. bezhotovostní platební styk, který může mít podob: a. bankovního převodu nebo také hladkých plateb; b. platby šeky a směnkami třeba v případě úvěrů;

50

c. dokumentárními platbami, které jsou vázané na vedlejší podmínky, tedy například na předložení dokumentů, či jinak formulovaných podmínek, které u klientů vzbuzují vyšší jistotu zaplacení; i. dokumentárním inkasem, což je platební styk, při kterém je vydání dokumentů a zboží podmíněno zaplacením nebo splněním inkasních podmínek; ii. dokumentárním akreditivem, kde je banka povinna poskytnout oprávněné plnění, pokud jsou jí předloženy během platnosti akreditivu určené dokumenty, které jsou určeny akreditivní listině. Nejčastější v mezinárodním obchodě jsou především platby dokumentárním akreditivem a inkasem. Jsou pro exportéra jednoznačnou šancí, jak splnit své závazky, dostát svým cílům a eliminovat různá rizika. V neposlední řadě bych ještě rád zmínil, že pohledávky, které jsou placeny dokumentárním akreditivem a inkasem jsou snadno převoditelná k prodeji pomocí forfaitingu 48 a faktoringu. 49 Je tak možnost refinancování dalších aktivit, což zpravidla v zahraničním obchodě bez záruk je skoro nemožné.

11.2.2 Převzetí dodávky zboží

Kupující má zde povinnost podle Vídeňské úmluvy při převzetí zboží: 1. Provést všechny takové úkony, které se od něj dají rozumně očekávat, aby prodávající mohl zboží dodat ( např. kupující musí poskytnout informace o dopravě zboží a času převzetí). Ty mohou být stanoveny Vídeňskou Úmluvou, dohodou stran, nebo mezinárodními zvyklostmi uplatňovanými pro obchod s podobným zbožím; 2. Zboží převzít ( tj . mít fyzicky možnost se zbožím nakládat, převzít dokumenty, ale může zahrnovat i povinnosti jako jsou vyložení z dopravního prostředku. Může sem patřit i potvrzení o převzetí zboží kupujícím od prodávajícího, či dopravce). 48

termín forfaiting je odkup středně a dlouhodobých pohledávek forfaitingovou organizací (forfaiterem). Odkupované pohledávky musí splňovat několik požadavků. Jejich splatnost je zpravidla delší než 180 dnů, ve většině případů jsou za zahraničním subjektem, jsou denominovány ve volně směnitelné měně, jednotlivé transakce mají hodnotu vyšší než 200 000 USD a musí být zajištěné zpravidla směnkou nebo bankovní zárukou. 49 termín faktoring je moderní finanční nástroj, který pro svého uživatele představuje alternativu k bankovnímu úvěru. Zdrojem financování jsou pohledávky, které uživateli faktoringu vznikají z dodávek zboží či za služby. Pohledávky přecházejí na faktoringovou společnost a ta kromě jejich profinancování, zajišťuje v oblasti správy a inkasa pohledávek pro uživatele faktoringu komplex různého rozsahu, případně až po převzetí rizika neplacení z důvodu platební neschopnosti či nevůle jednotlivých odběratelů. [online] Česká leasingová a finanční asociace Dostupné z http://www.clfa.cz/index.php?textID=56

51

11.3 Porušení smlouvy

11.3.1 Všeobecné porušení smlouvy

„Porušení smlouvy znamená jakékoliv nesplnění povinností strany, ať již stanovené smlouvou, Úmluvou, praxí či zvyklostí. Název této kapitoly je proto částečně nepřesný, neboť by mohl budit zdání, že bude řeč pouze o porušení ustanovení kupní smlouvy. To by však bylo přílišné zúžení problematiky. Práva a povinnosti stranám kupní smlouvy nemusí ukládat pouze smlouva, ale vedle ní ještě Úmluva samotná, případně praktiky a zvyklosti mezi stranami, anebo normativní zvyklosti. Úmluva sice v textu hovoří jak o porušení smlouvy, tak Úmluvy, po praktické stránce je však toto členění nepodstatné." 50 Rozdělit členění, které Úmluva u porušení smlouvy používá, můžeme takto: 1. Porušením smlouvy prodávajícím, což je především: a. dodání zboží; b. dodání zboží bez vad; c. předání dokladů ke zboží; d. převedení vlastnického práva. 2. Porušení smlouvy kupujícím, což obvykle je: a. převzetí zboží; b. zaplacení kupní ceny. Úmluva dává možnost druhého dělení na základě určitých nároků, jakými jsou například odstoupení od smlouvy, jež jsou v základní rovině propojeny s podstatným porušením smlouvy. Pakliže je porušení smlouvy podstatné, tak straně způsobuje újmu, že ji zbavuje toho, co byla oprávněna od smlouvy očekávat.

50

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní transakce, učební text [online], 5. března 2014, Brno: Masarykova univerzita. 2004, dostupné z http://jv.yc.cz

52

11.3.2 Porušení smlouvy prodávajícím

Nejčastější způsob, jakým může prodávající porušit smlouvu, je formulován ve článku 35 Vídeňské Úmluvy. Pro kupujícího je důležité, jakým způsobem bude moci uplatňovat náhrady a jaké jsou jeho požadavky na prodávajícího. V této souvislosti je vhodné vysvětlit pojem reklamace. Reklamace je určité právní jednání, ve kterém smluvní strana uplatňuje odpovědnost za vady vůči prodávajícímu. Způsob vyřízení a oprávněnosti reklamace jsou řešeny buď v právních předpisech, nebo ve smlouvě jako takové. Reklamaci je nutné uplatnit v zákonné reklamační lhůtě, která může být co do délky stejná jako záruční lhůta. Jedná se zde o prekluzivní lhůtu, což je zánik práva jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě. Pokud chceme uplatnit vady zboží, musíme se věnovat těmto základním otázkám: 1. Do jaké doby má být vada zjištěna, který upravuje článek 28 odst. 1 Úmluvy. Zde se jedná hlavně o zájem kupujícího, aby dostal zboží v takovém stavu, množství a kvalitě, v kterém si je objednal. V podstatě by měl kupující zboží zkontrolovat v nejkratší možné době ( což je vysvětleno výše ) . 2. Do jaké doby má být vada oznámena, který upravuje článek 28 odst. 2 Úmluvy. Zde se jedná především o dobu, než zboží dojde do místa určení a je tedy odložena doba jeho kontroly. Ovšem smlouva musí toto ujednání obsahovat. Doba, do které musí být vady oznámeny, je stanovena v článku 39 Vídeňské Úmluvy. Jsou to buď: a. vady zřetelné; b. vady skryté (povahy vad jsou řešeny výše). Vídeňská Úmluva stanoví, jaké má kupující právo na vady zboží, jedná se o: právo na náhradu škody - článek 45 Úmluvy; právo na opravu zboží nebo jeho výměnu - článek 46 Úmluvy; právo na možnost odstoupení od smlouvy - článek 49 Úmluvy; právo na možnost snížení kupní ceny zboží - článek 50 Úmluvy.

53

„Kupující má na oznámení skrytých vad lhůtu dvou let, od data skutečného předání zboží. Toto ale neplatí, když by tato lhůta byla v rozporu se záruční lhůtou poskytnutou prodávajícím." 51

11.3.3 Nároky kupujícího 1. Plnění in natura - základem je článek 46 Úmluvy, kde se uplatňuje zásada pacta sunt servanda (česky smlouvy se mají dodržovat), a týká se především povinností kupujícího vůči prodávajícímu, jako jsou zaplacení kupní ceny a převzetí zboží; 2. Právo na druhé plněni - prodávající na základě výzvy kupujícího může odstranit chybné plnění, ale může tak učinit i ze své vlastní vůle; 3. Odstoupení od smlouvy - odstoupit je možno podle článku 49 Úmluvy, kde jsou stanoveny tyto podmínky: a. Pokud prodávající poruší kupní smlouvu nesplněním povinností; b. pokud se prodávající rozhodne, že zboží nedodá, nedodá ho vůbec anebo ve stanovené přiměřené lhůtě. 4. Snížení kupní ceny - jedná se o právní úkon kupujícího, který neočekává souhlas prodávajícího. Může být využito v případě, i když kupující cenu zaplatil. V tom případě má nárok na vrácení části kupní ceny.

11.4 Porušení smlouvy kupujícím

11.4.1 Nároky prodávajícího

1. Plnění in natura - stanovené ve článku 62 Úmluvy - plnění je stejné jako nároky u práv kupujícího vůči prodávajícímu; 2. Odstoupení od smlouvy - stanovené článkem 64 Úmluvy, kde je tato možnost vázána: a. „na kvalifikaci porušení povinností jako podstatného; b. nebo kupující nesplní svoji povinnost ani v dostatečně stanovené přiměřené lhůtě, případně prohlásí, že nesplní"; 52

51

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní transakce, učební text [online], 18. března 2014, Brno: Masarykova univeryita. 2004, Dostupné z http://muni.cz 52 tamtéž

54

3. Určení specifikace - stanovené ve článku 65 Úmluvy, který říká, že některé smlouvy při specifických obchodech neobsahují detailní upřesnění zboží, a tedy musí být upřesněno následně ve stanovené lhůtě.

11.5 Jiné porušení smlouvy

11.5.1 Následky úroků z prodlení

V případě nezaplacení kupní ceny, ale i nezaplacení všech peněžitých částek, dochází k úrokům z prodlení. Výše úroků z prodlení bývá označována jako typická vnitřní mezera a Vídeňská Úmluva ji zpravidla nestanovuje, pouze hovoří v obecném kontextu. Pokud si výši úroků z prodlení neupraví strany samy ve smlouvě, nebo není-li stanovená praxí či zvyklostí mezi stranami, je jejich výše upravená podle článku 7 Úmluvy, tedy podle pravidel mezinárodního práva soukromého. Další interpretace je možná podle Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám obchodních transakcí.

11.5.2 Náhrada škod způsobených nedodržením smlouvy

Zakládací nárok na náhradu škody činí jakékoliv porušení smlouvy, které způsobí opačné straně smlouvy škodu. Úmluva jí stanovuje v článku 78, kde má speciální úpravu. Ta je společná pro veškeré typy porušení až na škody způsobené pozdním zaplacením, případně nezaplacením. Kdo škodu zavinil, je v tomto ohledu nepodstatné. Nárok na náhradu škody vzniká tehdy, když : druhá strana poruší svojí povinnost, která je stanovena Vídeňskou Úmluvou, obchodní zvyklostí nebo praxí; straně vznikne nějaká škoda; pokud mezi porušením povinnosti a škodou existuje příčinná souvislost. V případě, že by měl vzniknout nárok na náhradu škody, musí dojít ke vzniku tzv. předvídatelnosti pro stranu, která porušila svojí povinnost v momentě vzniku kupní smlouvy vzhledem ke skutečnostem, o nichž tato strana musela, nebo měla vědět, což se týká například

55

změnou počasí v určitém ročním období. Předvídatelnost se dá rozdělit na objektivní a subjektivní, kde: objektivní znamená, že náhrada za škodu nesmí přesáhnout to, co strana porušující smlouvu měla předvídat; subjektivní předvídatelnost můžeme formulovat jako náhradu škody, která se uplatní, když je škoda vyšší, než škoda běžná. Je nutno podotknout, že Vídeňská Úmluva se vůbec nezabývá škodami způsobenými ublížením na zdraví, nebo i škodou způsobenou smrtí. "Strany nemohou nečinně přihlížet vzniku škody a jsou povinny činit přiměřená opatření ke zmenšení škody včetně ušlého zisku. Není vyžadována žádná speciální námaha, pouze takové jednání, které je v rámci okolností rozumné. Pokud by straně touto snahou vznikly nějaké náklady, může žádat jejich uhrazení, a to v případě, že snaha nebyla úspěšná. Jestliže strana opatření neučiní, může se strana, která smlouvu porušila, domáhat snížení výše náhrady škody v rozsahu, ve kterém škoda mohla být zmenšena." 53

11.6 Vyloučení cizí odpovědnosti

11.6.1 Okolnosti vyšších mocí

Vídeňská Úmluva stanovuje dokonce i okolnosti, které mohou narušit plnění smluv. Jsou obsaženy v článku 79 Úmluvy a v případě, že nastanou z důvodu vyšší moci, nemá poškozená strana nárok na náhradu škody. Mezi charakteristické okolnosti vyšší moci můžeme zařadit například války, různé přírodní katastrofy, politické převraty aj. Pohybuje-li se zboží v místech, kde lze předpokládat s větší pravděpodobností, že dojde ke vzniku neodvratitelných událostí, je záhodno, aby tyto okolnosti byly detailně popsány ve smlouvě. V České republice se k pojmu "vyšší moc" vrátil až Nový občanský zákoník např. v případě odstoupení od smlouvy dle §1928 či §2925.

53

Cit. ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní transakce, učební text [online], 22. května 2014, Brno: Masarykova univeryita. 2004, Dostupné z http://muni.cz

56

Závěr Ve své práci jsem se věnoval několika aspektům mezinárodního obchodního práva. V první části jsem se pokusil shrnout historii mezinárodního obchodního práva. Jeho překotný vývoj s sebou přinesla hlavně stále se rozvíjející globalizace světového obchodu. Ta přinesla nezbytnou nutnost unifikovat stále více mezinárodní obchodní právo, protože v současnosti již není ve světě prakticky žádná země, která by se nezapojovala do světového obchodu jak dovozem, tak vývozem. Proto bylo nezbytně nutné vytvořit mezinárodně platné normy, jejichž využívání a respektování používá stále více států světa. Bez nich si dnešní světový obchod nelze vůbec představit. V dalších částech jsem se snažil popsat jednotlivé typy mezinárodních obchodních smluv, popsat jejich přednosti a nedostatky, podrobněji analyzovat jednotlivá nařízení, povinnosti i práva kupujícího i prodávajícího. Vzhledem k obrovskému množství komodit a zboží, se kterým se ve světě obchoduje, existuje i velký počet typů smluv, a to od zcela jednoduchých, až po ty nejsložitější. Toto jsem se snažil alespoň částečně popsat v jednotlivých kapitolách své práce. Jak jsem ve své práci uvedl, problematikou mezinárodního obchodního práva se zabývá mnoho mezinárodních institucí, odborných pracovišť a špičkových expertů. Obchodní právo je rozpracováno do nejmenších podrobností a jsou v něm řešeny snad všechny myslitelné situace, které při obchodování vznikají. Všichni bychom si ale měli uvědomit, že nejdůležitějším faktorem, stejně jako v celé historii lidstva i dnes, zůstává lidský faktor. Proto úspěšnost obchodu bude vždy záviset na solidnosti, slušnosti a důvěryhodnosti obchodních partnerů. Jenom tyto vlastnosti jsou zárukou opravdu dobrých obchodů. Bez nich bezproblémové obchodní transakce nezaručí ani to nejdokonalejší mezinárodní právo a nejlépe sestavená obchodní smlouva.

57

Seznam použité literatury Literatura: 1) ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J. Právo Mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006. 2) ROZEHNALOVÁ, N. Právo Mezinárodního obchodu I. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta práva, 2001. 3) ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Praha: ASPI, 2006. 4) KANDA, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Praha: Linde a.s., 1999. 5) HRUDÍK, J. a kol. Úvod do soukromého práva, II. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 6) ROZEHNALOVÁ N. Právo mezinárodního obchodu, II. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 7) GOLDMAN, B. The Applicable Law: General Principles of Law - The Lex Mercatoria, 1987. 8) ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní právo, část I., Obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 9) FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie, I. vydání. Praha: Ekopress s.r.o., 2003. 10) FARNSWORTH, E. A., YOUNG, W. F. Selections for contracts: Uniform Commercial Colde, Restatement II. UN Sales Convention, UNIDROID Forms, New York, 1998. 11) BĚLOHLÁVEK, A. Právo mezinárodního obchodu I. Ostrava: Vysoká škola báňská, 1998. 12) KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. Brno - Plzeň, 2009. 13) BĚLOHLÁVEK, A., J. Římská Úmluva a nařízení Řím I., Dohoda o právu rozhodném: č. 80/934/EHS. Praha : C.H.Beck, 2009 14) GIULIANO and LAGARDE Report on the Rome Convention. OJ C28231, 1980. 15) MANN, F., A. International and Comparative Law. Quartely, 1983. 16) PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. C.H. Beck: Praha, 2008. 17) BĚLOHLÁVEK, A., J., Římská úmluva a Nařízení Řím I., II díl. C.H. Beck: Praha, 2009.

58

18) VALDHANS, J., Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Část XIII. návrh řízení o právu rozhodném pro mimosoudní závazky, právní fórum, číslo 2.2006. 19) MACHKOVÁ, H. a kol. Mezinárodná marketing. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998. 20) PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy, II. aktualizace. Praha: ASPI, a.s. 2009. 21) Ústavní soud Slovenské republiky, spis. zn. 32 CDO 4932/2009. 22. 3. 2011. 22) Zákon č.89/2012 Sb. §1798, Občanský zákoník. 2012

Elektronické dokumenty: 23) ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní obchodní transakce, učební text [online], 22. května 2014, Brno: Masarykova univerzita, 2004. Dostupné z http://muni.cz 24) Acces to Europa Union Law. EU law and publications [online]. [ 2014-04-25], článek 35, Nařízení Evropského Parlamentu a Rady ES č. 864/2007, dostupné http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32007R0864 25) Hague Conference on Private and International law. [online], members

of

Hague

Conference,

[2014-04-2014]

Dostupné

z

http://www.hcch.net/index_en.php?act=states.listing 26) Pace Law School. Institute of International Commercial Law [online]. [2014-03-26]. Dostupné z http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/countries/cntries.html 27) Codexis Academia ( právní informační systém ), Atlas Consulting.

59