KRVAVÝ WALTER A LESKOVICKÁ TRAGÉDIE

KRVAVÝ WALTER A LESKOVICKÁ TRAGÉDIE

MLADÍK SE ZVLÁŠTNÍM KONÍČKEM Jaké mívají lidé v sedmadvaceti letech záliby? Bývalý německý policista Walter Hauck miloval vraždění. Tímto svým koníčkem spojil v letech 1944-1945 osudy dvou malých evropských obcí, které od sebe dělí 1128 km.

Když provedl v dubnu 1944 ve francouzském městě Ascq jako velitel jednotky SS svou první masovou vraždu, bylo mu necelých šestadvacet let. Českou obec Leskovice již v květnu 1945 zmasakroval jako zkušený nacistický válečník.

MASAKR VE VILLENEUVE – D´ASCQ Masakr se odehrál v noci z 1. na 2. dubna 1944. Přes obec se přesouval po železnici vlak obsazený 12. SS divizí Hitlerjugend vedenou Walterem Hauckem. Vlak zastavila exploze, která nikomu neublížila. Šlo o dílo jedné z místních odbojových skupin. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. V obci bylo za trest povražděno na sedmdesát mužských obyvatel. Řádění Hauckovy party zastavila jednotka Wehrmachtu z města Lille a francouzští policisté. Hauck byl za zásah odměněn pamětním listem od Heinricha Himmlera.

„Vlak smrti“

Dnes je městečko Villeneuve – d´Ascq předměstím aglomerace Lille na hranici Francie s Belgií.

Jako odpověď na řádění Hauckových esesáků zastavilo 60000 dělníků v Lille a okolí práci.

Několik záběrů z městečka Ascq 1.

2.

3.

4.

1. Náměstí V městečku Ascq na počátku 20. století 2. Železniční stanice ve městečku Ascq – v těchto místech došlo k explozi a zde také nastal masakr místního obyvatelstva 3. Příslušníci 12. SS divize Hitlerjugend , která se tak neslavně zapsala do historie městečka Ascq. 4. Výsledek vraždění – hroby sedmdesáti mužů, kteří našli v noci z 1. na 2. dubna 1944 smrt. 2.

DALŠÍ KARIÉRA MLADÉHO ESESÁKA HAUCKA Zajatí esesmani na západní frontě

W. Hauck Walter Hauck bojoval v Normandii, kde byl následně zraněn a zajat. Uprchl a později bojoval na východní frontě u Vratislavi. Byl povýšen z nadporučíka na kapitána SS a nakonec se jako velitel několika stovek převážně raněných esesáků přesunul do zázemí, do českého Pelhřimova.

PO STOPÁCH PŘÍBĚHŮ NA PELHŘIMOVSKU Smutné vyprávění nás zavede především do vypálené obce Leskovice ležící západně od Pelhřimova. Abychom však pochopili, jací lidé na venkově české Vysočiny a v tomto kraji vůbec žili, navštívíme nejprve Pelhřimov a obec Lipici ležící nedaleko Leskovic.

PELHŘIMOV – PERLA ČESKÉ VYSOČINY

Pelhřimovské brány

Ve velké části Vysočiny, na Jihlavsku, převažovalo německé obyvatelstvo. Naopak v okolí Pelhřimova byl vždy český živel. Pelhřimov je jedním z našich nejhezčích renesančních měst.

Nejhezčí historické fotografie Pelhřimova

Pelhřimov při smrtihlavově příchodu

3. 2.

1.

15. března 1939 přijelo do Pelhřimova německé vojsko (1.). Během okupace nesměla v Pelhřimově chybět všudypřítomná písmena V, znamenající „Vítězství Velkoněmecka“. Budete-li se pozorně dívat, najdete je na snímcích 2. a 3.

Slávie – sídlo esesáka Waltera Haucka Bujaré večírky v hotelu Slávie se staly nedílnou součástí života v centru Pelhřimova. Hrdému Germánovi vůbec nevadilo, že název hotelu je příliš slovanský. Obyvatelé Pelhřimova nicméně tušili, že od přítomnosti špiček SS ve městě není možné očekávat nic dobrého. Samotnému Hauckovi se v Pelhřimově údajně velmi líbilo …

Hotel Slávia na pelhřimovském náměstí Reinharda Heydricha se stal sídlem štábu SS vedeného Walterem Hauckem.

ŽIVOT NA VENKOVĚ V OKOLÍ PELHŘIMOVA Snímky, které představují život na venkově v okolí Pelhřimova, pocházejí z obce Lipice ležící 8 km severozápadně od Pelhřimova.

Pelhřimov

Typická ves na Pelhřimovsku - Lipice

Usedlost Sankotových

Lipice je malou okrouhlou vsí rozloženou kolem návsi.

Lipice v zimě

Největší statek v obci s výrazným písmenem V na vratech do dvora

Život s koňmi Koně bývaly pro život rodiny na venkově velmi důležití.

Vláčení na poli

Zorka a Fuchsa

Hříbě

Můj děda Josef Sankot měl původně kobylu Mindu. Po její smrti měl dva koně – Zorku a Fuchsu a několik hříbat. Po svém vzniku mu koně, stejně jako dobytek a prasata, bez náhrady zabavilo místní JZD.

Hříbě Na dvoře

Na dvoře

Do práce

Další domácí zvířata Narození jehněte

Koza a slepice na hnoji

Autor prezentace

Z bezpočtu zvířat, která mému dědovi původně patřila, si pamatuji pouze slepice a králíky.

Prase

Nedílnou a nezbytnou součástí života na vsi byly zabíjačky. Za druhé světové války bylo prase pro rodiny důležitým zdrojem masa. Rodina si jej směla zabít po splnění předepsaných dodávek.

Tradice na venkově Stavění máje na dvoře domu

Velikonoční Velký pátek Hodina náboženství… Vánoce

Můj otec na lyžích

… a první svaté přijímání

Cesta přes (troje) Vršky za každého počasí do Pelhřimova

Na hodiny náboženství docházely do lipické školy děti z okolních vsí – Bitětic, Bácovic, Pejškova a Čakovic.

Cestování do lipické obecné školy Polní cesta z Bitětic do Lipice

Pro děti z okolních vsí znamenala každodenní několikakilometrová cesta pěšky do lipické školy a zpět velké dobrodružství.

Cesta dětí z Čakovic vedla údolím potoka Hejlovky a kolem Čakovického mlýna.

Kolem Čakovického mlýna se chodilo i na autobus do Pelhřimova a do Prahy.

Hon na parašutisty u Lipice

Pátrání se vedle českých četníků, Wehrmachtu a Gestapa účastnily i jednotky SS. Tentokrát nešlo W. Haucka, ale o speciální jednotku z výcvikového prostoru Neveklov.

Samota Lipice č. 9

Pomník u Lipice 25. října 1944 se v prostoru obcí Lipice, Pejškov a Bitětice uskutečnil výsadek sovětských a slovenských parašutistů. I přes masové nasazení místního obyvatelstva a vojenských jednotek byly výsledky pátrání pro nacisty nepotěšitelné. Z patnácti výsadkářů se jim podařilo pouze tři zastřelit. Na místě výsadku je dnes pomník. Velitel výsadku našel úkryt u Josefa Semráda na samotě Lipice č.p. 9.

LESKOVICE Náves

Železnice

Tak nějak Leskovice původně vypadaly Stanovice u Leskovic

Hlavní silnice

Leskovice dnes

Do května 1945 bývaly Leskovice typickou okrouhlou vesnicí ležící 5 km jihozápadně od Lipice. Po událostech ze 6. května 1945 někdejší půdorys obce zcela zanikl. Náves v Leskovicích

Z historické mapy

Uprchlíci a partyzáni v okolí Leskovic Leskovice

Partyzánský oddíl „Za Prahu“

Každý z lesů v okolí Leskovic měl svou myslivnu či hájovnu. Díky statečným lesníkům se stávaly tyto samoty útočištěm ruských uprchlíků a partyzánů. Tak například Osvald Rerych ukrýval ve své myslivně u Leskovic v letech 1943-1945 postupně deset uprchlých sovětských válečných zajatců. Ke konci války se ruští uprchlíci přidávali k partyzánským jednotkám. V myslivně U Eustachů poblíž Těmic (8,5 km od Leskovic) měl roku 1945 velitelský štáb partyzánský oddíl „Za Prahu“. Nacisté jistě měli důvod k nervozitě.

Myslivna u Eustachů

Myslivna U Eustachů

Revoluce 5. května 1945 Příslušníci RG odzbrojují Němce v Jihlavě Provolání partyzánské ho oddílu „Za Prahu“

Ustupující německé vojsko - Tábor

Ustupující vojsko - Tábor

Prchající němečtí civilisté v Polné

I Leskovičtí odzbrojili svou německou vojenskou posádku. Kolem Leskovic prchali Němci od Jihlavy na Tábor. Mladí leskovičtí gardisté po nich stříleli z kulometů. Pomsta přišla brzy …

Vypálení Leskovic 5. - 6. května 1945 Trestní oddíl SS se vypravil do Leskovic již vpodvečer 5. května 1945. Přivítala jej však střelba místních lidí. Přesto, nebo právě proto začali nacisté s vypalováním statků a mučením místních lidí. Měli však i své mrtvé. Walter Hauck se objevil na scéně až ráno 6. května 1945, po velké noční slavnosti v hotelu Slávie. Ten den byly vypáleny téměř celé Leskovice. Místní obyvatelstvo bylo mučeno a házeno do plamenů hořících domů. Celkem ten den při řádění Hauckeho komanda zahynulo v Leskovicích 25 místních obyvatel. Další mrtvé po sobě esesáci zanechali v blízké Moravči a v obci Dobrá Voda u Pacova.

Několik záběrů ze zkázy Leskovic

Příběhy několika leskovických obyvatel Josef Charouzek byl zasažen německou kulkou při večerní přestřelce 5. května poblíž železniční stanice. Do druhého dne na mezi vykrvácel. Sousedé, kteří se mu pokusili pomoci, byli na místě 6. května zajati esesáky a také popravení.

Marie

Alois

Věra

Jarmila

Dým byl vidět několik desítek kilometrů od Leskovic. Josefu Vaverkovi bylo třináct let. Esesáci povraždili a naházeli do plamenů celou jeho rodinu s výjimkou tatínka, který – aniž by cokoliv tušil - časně ráno odváděl dobytek do lesa. Tím si zachránil život.

Rodina Pavlů zažila obzvláště trýznivý způsob popravy. Otec Alois byl přibyt hřebíky na vrata stodoly. Obě děvčata i matka Marie byla svázána drátem a uvržena do hořících plamenů.

Poválečný osud Krvavého Waltera

Walter Hauck u francouzského soudu v Lille roku 1949 V roce 1949 byl francouzským soudem odsouzen k trestu smrti za vraždění ve městě Ascq. Rozsudek mu byl změněn na doživotí. V roce 1956 dostal od francouzského prezidenta milost a vrátil se do Spolkové republiky Německo. Zde byl vedoucím zásobování jakéhosi pivovaru. Československo žádalo neúspěšně o jeho vydání kvůli masakru v Leskovicích. Hauck trpěl ohledně zločinů v Československu ztrátou paměti a to se mu vyplatilo. V roce 1973 bylo v Německu jeho stíhání alibisticky zastaveno s tím, že není prokázáno, že zabíjení v Leskovicích proběhlo krutě a z nízkých pohnutek. Hauck spokojeně dožil a v roce 2006 zemřel. V roce 2000 jej navštívil redaktor pořadu Na vlastní oči Stanislav Motl. Hauck hrdě prohláil, že bojoval za velké Německo, ale ne za hákový kříž.

V pořadu TV Nova Na vlastní oči r. 2000

Leskovice dnes 1.

1. Na bývalé návsi je dnes památník obětem 5.-6.5.1945 2. Detail památníku 3. Němí svědci běsnění nacistů – kaplička a dva vzrostlé stromy na někdejší návsi 4. Zachovaly se pouze tři statky (4., 5.) 6. Leskovice jsou dnes postaveny mimo původní obec 4.

2.

5.

3.

6.

DEN STRACHU PRO LIPICI – 8. KVĚTEN 1945 Škola v Lipici

Pepík

Škola v Lipici

Rodiče

5. května 1945 vtrhl jeden z obyvatel Lipice do místní školy, kde byli ubytováni tzv. národní hosté – němečtí uprchlíci ze Slezska. Začal jim vyhrožovat. Dva Němci po dvou dnech uprchli do Pelhřimova a požádali zde o pomoc při evakuaci. Nacisté vtrhli do vsi, obklíčili ji a hrozili zastřelením obyvatel a vypálením vsi. Čtrnáctiletý Pepík Sankot měl v paměti dva dny starou událost v Leskovicích a rozhodl se s kamarádem pro útěk. Poté, co se dva vojáci zabývali odvlečením slepého souseda Franty Krejčího na náves mezi shromážděné obyvatelstvo, chlapci utíkali bezhlavě k lesu. Kolem hlav jim svištěly kulky. Domů se toho dne již nevrátili a rodiče zažili bezesnou noc. Lipici zachránili sami národní hosté, kteří se místních obyvatel zastali. Vojsko s nimi odtáhlo k Táboru.

Slepý Franta Krejčí

Útěk z Lipice

Lipice

Krasíkovice

Když Pepík spatřil rojnici německých vojáků obkličovat ves, slunil se právě s kamarádem na palouku. Střelba začala štěkat, když se blížili k lesu. Z dosahu střelby se dostali poté, co vběhli do lesa. Přesto stále bezhlavě utíkali až se dostali do Krasíkovic. Zde se v noci dozvěděli, že Lipice hoří. To ale nebyla pravda. 9. května před polednem se vrátili do Lipice. Bylo po válce a po Němcích již nebylo ani památky. Do Lipice toho dne přijížděly první hlídky Rudé armády. Pohled na Lipici z míst, kam Pepíka pronásledovala střelba německých vojáků.

Palouk byl vždy místem odpočinku.

POSLEDNÍ VÁLEČNÝ PŘÍBĚH OD PELHŘIMOVA Jarmilka a Liduška

Anežka Straková

Josef Straka st.

Bohuslav Straka

Anna Sankotová

Josef Straka ml.

Z Útěchoviček pocházela mladá dvojice, Anna Sankotová a Josef Straka. Josef se odsud s rodiči a s mladším bratrem Bohuslavem odstěhoval roku 1938 právě do středočeských Lidic. Jeho bratrovi Bohuslavovi bylo tehdy sedmnáct let a byl velkým milovníkem hudby. Pracoval na dole Praga v Kladně. Po svatbě se do Lidic přistěhovala i Josefova dvacetiletá žena Anna. Josef byl o čtyři roky starší než jeho nevěsta. Celá rodina bydlela v Lidicích v domě č.p. 35, který se nacházel přímo nad zdejším hřbitovem. Anna měla s Josefem po svatbě dvě malé dcery – Jarmilku a Lidušku. Jarmilce byly v osudovém červnu 1942 dva a půl roku. Liduška byla přesně o rok mladší. V době tragédie pracoval Josef Straka jako dělník v Poldině huti, ale práce nesvědčila jeho zdraví, a tak se chtěl po válce vrátit ke svému původnímu povolání – byl vyučeným pekařem. Než však stačil svůj plán uskutečnit, byl 10. června 1942 spolu s devětačtyřicetiletým tatínkem, jedenadvacetiletým bratrem a ostatními lidickými muži zastřelen. Bylo mu šestadvacet let. V době tragédie byla Anna Sankotová – Straková ve třetím měsící těhotenstvi. Spolu s ostatními lidickými ženami byla okradena o své dvě malé děti a převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Odsud byla později přestěhována do tajného oddělení Gestapa pro vězněné české těhotné ženy v Dykově ulici č.p. 20 na Vinohradech v Praze. Zde se jí narodila 5. prosince 1942 třetí dcerka Anička, která však dostala po narození německé jméno Martha Egger. Mamince byla holčička pochopitelně odebrána a Anna Sankotová – Straková byla odvezena zpět do Ravensbrücku. Malá Anička pak ve věku tří měsíců zemřela v dětské nemocnici na Karlově náměstí v Praze, údajně na zápal plic. V té době již dávno nežily ani Jarmilka a Liduška. Ty byly spolu s ostatními lidickými dětmi v červenci 1942 udušeny ve vražedném voze na lesní cestě u polského Chelmna. Když se po skončení války Anna vrátila do Lidic, nenašla zde ze své rodiny vůbec nikoho. Po válce bydlela v nových Lidicích, ale nikdy již neměla žádné děti.

OSVOBOZENÍ VYSOČINY

Vítání sovětských vojáků a přátelství místního obyvatelstva s nimi bylo nadšené a nelíčení. Svědčí o tom i většina fotografií. Bohužel, vojáci, kteří přišli v prvním sledu (místní jim říkali „Malinovského koníčkáři“) nebyli příliš gramotní a svými činy pověst Rudé armády u místního obyvatelstva pošramotily. Příkladem je znásilnění dívky na samotě v Chodči u Lipice v prvních dnech osvobození.

Sovětští vojáci s koněm

Samota Chodeč u Lipice

ZDROJE, PRAMENY, LITERATURA 1) Archiv autora 2) Vzpomínky Josefa Sankota, strýce autora 3) Vzpomínky Jiřího Sankota, otce autora 4) Stanislav Motl: Krvavý Walter, In: Na Vlastní oči (reportáž TV Nova), r. 2000 5) http://zeman.blog.denik.cz (Jaromír Zeman) 6) http://www.pozitivni-noviny.cz 7) http://www.zanikleobce.cz 8) http://www.ksm.cz 9) http://sechtl-vosecek.ucw.cz 10) http://vlasenice.wz.cz 11) http://www.lidice.cz/obec/historie/klikmap/035.html 12) http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2010/seskok-partyzanskeho-oddilu-dr.-miroslav-tyrs.html

Jiří Sankot, 2013