Jiøí Jánský
Jiøí Jánský
KRONIKA ÈESKO-BAVORSKÉ
CHRONIK DER BÖHMISCH-
HRANICE
BAYERISCHEN GRENZE
DÍL IV. (1458–1478)
TEIL IV. (1458–1478)
Doba krále Jiøího a první období jagellonské vlády - boje s køižáky a odboje Zelenohorské jednoty a bocklerù
Die Regierungszeit Georgs von Podiebrad und der Jagiollonen - (Die Kämpfe mit den Kreuzfahrern und der Widerstand der Liga von Grünberg und der Bockler)
PRÙVODCE HISTORIå ZÁPADNåCH ÈECH è. 10
WESTBÖHMEN - HISTORISCHER FÜHRER NR. 10
Vydalo Nakladatelství Èeského lesa v Doma licích A. D. MMIV
Herausgegeben vom Verlag Èeský les Doma lice A. D. MMIV
Dobytí hradu Pušperka 17. èervna 1473, øíjnové pøímìøí vicedoma Hanse Stauffera s èeskými opovìdníky a tažení Wolfganga Waldekara na Klatovsko v listopadu 1473 Druhým hradem dobytým na Klatovsku po Pajreku se stal Pušperk. Událost je datována J. Vanèurou 17. èervna 1473, kdy držitelem a obnovitelem za husitských válek zboøeného hradu byl Bøenìk z Ronšperka. Hrad však nebyl dobyt od Bavorù, ale od vojska královského mìsta Klatov. Kolem dobytí Pušperka však existují znaèné nejasnosti, mezi jiným i chronologické, nebo A. Sedláèek na podkladì Paprockého Diadochu klade tuto událost až do r. 1475. Vanèura spojuje dobytí Pušperka s porušováním pøímìøí uzavøeném mezi stranou Korvínovou a Vladislavovou 8. èervna 1473 v Benešovì, Sedláèek naproti tomu uvažuje o spojitosti s èesko-bavorskými pohranièními válkami.1) Domnívám se, že je možné obì zdùvodnìní spojit na základì úlohy, kterou v této dobì hrál Bøenìk z Ronšperka. Jak už bylo dotèeno byl bratr Dobrohostùv ve službách Albrechta Bavorského a pøedstavoval svým zpùsobem „pátou kolonu“ vévody na Klatovsku. Posádky hradu Pušperka a mìsteèka Polenì také zøejmì fungovaly jako ozbrojený dozor
73. Celkový pohled na mìsteèko Poleò na kresbì K. Liebschera – Gesamtansicht des Städtchens Poleò; eine Zeichnung von K. Liebscher
a špionáž v zádech hradu Nového Herštejna, kde u Jana z Velhartic nalézali útoèištì odbojní bockleøi.2) Obvyklou souèástí smluv mezi èeskými váleèníky a sousedními nìmeckými knížaty bývala dohoda o „otevøeném hradu“ pro pøíslušného participienta. Domnívám se, že Bøenìk z Ronšperka takovou dohodu s vévodou Albrechtem mìl, jinými slovy poskytoval Pušperk a Poleò jako opìrné body bavorským posádkám. Jejich zneklidòujícímu pùsobení na èesko-bavorském pomezí pak uèinila konec trestná výprava z Klatov, která tak i natrvalo uzavøela funkèní existenci hradu Pušperka. Klatovský ozbrojený zásah tak nepochybnì uvolnil prostor pro váleèné operace Výrkù 72. Hrad Pušperk na kresbì F. A. Hebera z pol. 19. stol. – Burg Puschberg; eine Zeichnung von F. A. Heber aus der Mitte des 19. Jhs.
168
74. Vaøení piva – tekutého chleba støedovìku – Bierbrauerei – Bier, das flüssige Brot des Mittelalters.
169
z Rýzmberka a jejich spojencù do bavorského pomezí. Pustošení bavorských vesnic bylo na èas pøerušeno pøímìøím, jehož garantem za bavorskou stranu byl štrubinský vicedomus Hans Stauffer. Mezi signatáøi pøímìøí uzavøeného 25. øíjna 1473 ve Štrubinì na 8 týdnù se nalézal Oldøich Janovský,3) o dalších èeských opovìdnících, kteøí na nìj pøistoupili, nevíme. Nepatøili mezi nì Výrkové z Rýzmberka a podle následujícího vývoje situace je zøejmé, že Bavoøi proti nim pøipravovali odvetné tažení a štrubinské pøímìøí mìlo zajistit neutralitu Janovicù na nýrské silnici, po které bylo tøeba proniknout hloubìji do èeského vnitrozemí k Úsilovu - hlavnímu sídlu Výrkù. Bavorské tažení vedené knížecím hejtmanem Wolfgangem Waldekarem smìøovalo do prostoru mezi Kdyní a Klatovy a postihlo vedle mìsteèka Polenì pøedevším vesnice Výrkù z Rýzmberka - Úsilov, Èerníkov, Vílov, Smržovice, Libkov, Rudoltice, Mlýnec a patrnì i další, které byly vyplenìny a spáleny.4) Nìkteré z tìchto vesnic byly ve spoleèném držení nìkolika majitelù, ale Bavoøi se pøíliš nezdržovali zjiš ováním pøíslušnosti jednotlivých selských gruntù, a tak byli plenìním postiženi i sedláci na konfliktu nezúèastnìných vrchností. Jednou z nich byl i Bøenìk z Ronšperka, kterému bylo napadeno pušperské panství, jmenovitì mìsteèko Poleò, kde Bavoøi pobrali náøadí a pivo v místní kovárnì a dalším obyvatelùm uloupili konì, hovìzí dobytek, prasata a kozy. Satisfakci žádal Ronšperk na Martinu Satlpognárovi, kterého Albrecht IV. pøedvolal koncem roku k arbitráži. Jako vévodovu služebníkovi se jistì Ronšperkovi dostalo pøijatelného odškodnìní,5) nedostalo se ho však Oldøichovi Janovskému, který mìl nìjaké sedláky v Èerníkovì, Vílovì a Smržovicích. Škody zde vzniklé pálením a loupením si Janovský taxoval na témìø 10 kop grošù.6) Je pochopitelné, že tímto poèínáním Bavorù pohranièní válka dále eskalovala.
Sjezd stavù plzeòského, prácheòského a podbrdského v Plzni a zákaz soukromých válek do nìmeckých zemí 12. dubna 1474
obyvatelé dotèených krajù mìli povinnost stíhat silnièní lupièe. Všeobecnou anarchii poèáteèních let vlády Vladislava Jagellonského indikovala i další usnesení zakazující vysazování nepovolených krèem a naøizující vydávání zbìhlých poddaných jejich právoplatným vrchnostem. Obì strany mìly také respektovat bezpeèné glejty vydané Zdeòkem ze Šternberka, který je v dokumentu titulován jako øeditel království èeského, a krajských hejtmanù. V Plzni peèetili usnesení ètyøi krajští hejtmané - Lev z Rožmitálu (prácheòský k.), Bohuslav ze Švamberka (plzeòský), Zdeslav ze Šternberka (podbrdský) a Beneš Libštejnský z Kolovrat (slánský). V pøípadì Kolovratovì, který mìl své statky v plzeòském kraji, šlo však zøejmì jen o hlas soukromý, nikoliv oficiální souhlas stavù celého slánského kraje. Krajští hejtmané spoleènì se svými radami mìli také rozsuzovat spory vzniklé mezi obyvateli dotyèných regionù. Z dalších signatáøù usnesení plzeòského sjezdu je uveden i strakonický velkopøevor Jan ze Švamberka, jehož postoj mohl mít svùj vliv na ukonèení Degenbergova odboje, který mìl své poèátky ve Strakonicích. Peèeti Nachvala a Jindøicha Výrkù z Rýzmberka na plzeòském usnesení nepøímo potvrzují, že jejich záští s Albrechtem IV. bylo již ukonèeno, na dokumentu však nenacházíme jména Janovicù z Janovic, Pajreka a Rýzmberka, Jana Herštejnského z Velhartic a Racka Kocovského, kteøí pøedstavovali v této dobì potencionálnì hlavní nebezpeèí pro mír na èesko-bavorské hranici. Plzeòské usnesení na nì pamatovalo dodatkem ustanovujícím, že nepøítomní jsou povinni zaslat k mírovì smlouvì tøí krajù své pøiznávací listy,1) ale následující události nijak nenasvìdèují, že by dotyèní kazimíøi vzali toto ustanovení na vìdomí.
Smíøení Hanse Degenberga s vévodou Albrechtem IV. a dobytí Nového Herštejna r. 1475
Dùležitým pøedpokladem k pacifikaci bavorsko-falcké hranice se mìl na jaøe r. 1474 stát spoleèný sjezd stavù z hranièních krajù, které sousedily s bavorskými knížectvími a Horní Falcí, tj. plzeòského a prácheòského, ke kterým se ještì pøipojil malý kraj podbrdský, jehož význam pro uklidnìní pomìrù na jihozápadní hranici byl vzhledem k jeho vnitrozemskému položení vcelku zanedbatelný. V zásadì vycházel plzeòský sjezd z intencí snìmù v Benešovì (èerven 1473 a leden/únor 1474), na kterých bylo mezi jagellonskou stranou a korvínovci uzavøeno a potvrzeno pøímìøí do konce záøí r. 1474.1) Dodržování tohoto pøímìøí bylo také prvním a nejdùležitìjším usnesením plzeòského sjezdu a vìtšina ostatních èlánkù ho v podstatì rozvádìla a doplòovala. Signatáøi se zavazovali spoleènì zakroèovat proti rušitelùm míru a z toho dùvodu se také zakazovalo vést soukromé války do sousedních knížectví a jakkoliv podporovat opovìdníky nìmeckých knížat. V krajích mìla být dodržována svoboda silnic a všichni
Poslední teèkou za bocklerským odbojem se stalo pøímìøí Hanse Degenberga s vévodou Albrechtem uzavøené za zprostøedkování Ludvíka Landshutského 25. ledna 1474. Za podmínek, které bohužel neznáme, omilostnil vévoda Albrecht posledního odbojného bocklera a vrátil mu panství Altnussberg, Weissenstein, Degenberg a Zwiesel.1) Jedinou Degenbergovou ztrátou byl Winkel (Furth, Neukirchen a Eschelkam s pøíslušenstvím), který si vévoda ponechal a následujícího roku sem dosadil jako hejtmana Jana z Veselí, což byl po Pøibíkovi z Klenové a Rackovi Rájovském tøetí èeský šlechtic na této strategicky nejdùležitìjší a nejexponovanìjší pohranièní ekumenì štrubinského údìlu.2) Degenberg mohl po stránce majetkové dopadnout podstatnì hùøe a je otázkou jakými ústupky restituci svého rozsáhlého majetku dosáhl. Conditio sine qua non, doložená pozdìjšími dokumenty, bylo pøedevším uznání wittelsbašské svrchovanosti v navrácených dominiích. Jak slíbil Degenberg za sebe i své dìdice pøed Ludvíkem Landshutským, notáøi a dalšími svìdky, nemìla být jeho hodnost svobodného øíšského pána nikterak na újmu zemìpanských prerogativ.3) Další podmínkou Degenbergova omilostnìní byl také zákaz obnovení rozboøeného rodového hradu, což pøi vlastnictví dalších sídel byla spíše než Degenbergova majetková újma záležitost vévodovy prestiže. V blízkém
170
171
Oberschwarzachu si ostatnì Degenberg postavil nový hrad, který jako novostavba mohl po stránce fortifikaèní i rezidenèní zastaralé rodové sídlo nejen nahradit, ale i pøedèit. Vévoda Albrecht se jistì s Degenbergem smiøoval velice nerad, tímto smírem totiž padla nadìje na konfiskaci rozsáhlých degenbergských držav v štrubinském údìlu, nicménì ohledy k dalším Wittelsbachùm, pøedevším Ludvíkovi Landshutskému, nebylo možno ignorovat. Je obtížné posoudit proè Ludvík Landshutský tak neodbytnì usiloval o Degenbergovo omilostnìní, když uvážíme, že svou vojenskou pomocí v r. 1468 se podílel významnou mìrou na porážce bocklerského odboje. Jistou úlohu zde mohl hrát i pøíklon Ludvíkùv k císaøi, který landshutský vévoda tak ostentativnì demonstroval na øezenském snìmu. Degenberg se poèítal k císaøovým oblíbencùm a na císaøském dvoøe patøil k vlivnému triumvirátu velkých Hansù z Bavorska (vedle Degenberga to byl ještì Hans Nussberger a Hans Aichperger z Moosu) a mùžeme tedy ještì poèítat s intervencí z Vídnì. Jestliže bavorští historici vesmìs klasifikují Degenbergovo smíøení jako porážku zatvrzelého rebela spojenou se znaèným úpadkem politické moci, pak s ohledem na majetkové restituce se nejeví výsledky záští posledního bocklera proti Albrechtovi IV. tak jednoznaèné. Ztráta furthského Winkelu byla jistì pro Hanse Degenberga dosti citelná, na druhé stranì je však tøeba uvážit, že tato pohranièní ekumena byla následkem dlouholetých èesko-bavorských válek znaènì zpustošená a její držba vyžadovala nákladné a riskantní investice na obnovu pohranièních fortifikací, bez kterých nebylo možno oèekávat zásadní regeneraci poddanského osídlení u velmi neklidné chodské hranice. Navíc s jád-
rem degenberských držav furthský Winkel pøímo nesousedil a obrana této enklávy by byla pro Degenberga dosti problematická. Byl tu však i jeden aspekt právní, pro který se Degenberg mohl se ztrátou Winkelu vcelku snadno smíøit. Zápis vévody Zikmunda na Winkel z r. 1465 byl od poèátku zpochybòován jako nelegální, nebo byl Degenbergovi udìlen bez souhlasu spoluvladaøe Albrechta. Uvážíme-li, že Degenberg v prùbìhu svého pìtiletého odboje nedosáhl žádného významného váleèného úspìchu a navíc byl achtován jako kacíø, pak jeho návrat na konfiskovaná panství Weissenstein, Altnussberg, Degenberg a Zwiesel je možno považovat spíše za vítìzství než porážku. Majetek Degenbergùv se proti stavu pøed bocklerskou válkou dokonce zvìtšil, nebo Hansùv bratr Petr a strýc Hans st. zemøeli v prùbìhu odboje bez potomstva a nemalý rodový majetek tím byl koncentrován v rukách jediného dospìlého èlena dynastie. Následující vývoj potvrdil, že mocenská pozice Degenbergù nebyla nijak zásadnì otøesena, nebo Hansùv stejnojmenný syn stál za 15 let opìt v èele odboje dolnobavorské šlechty proti Albrechtovi IV. Potlaèená záš vévody Albrechta donuceného Ludvíkem Landshutským a dalšími pøíbuznými k nechtìnému smíøení se pak obrátila aspoò proti tìm, kteøí umožnili Hansi Degenbergovi vyjít z odboje se ctí. Jedním z hlavních èeských podporovatelù bocklerského odboje byl Jan Herštejnský z Velhartic, který v r. 1470 poskytl svùj hrad Nový Herštejn jako útoèištì Hansi z Nussberga a po Nussbergerovì smíøení s vévodou zde podle mého soudu našel azyl i Degenberg. Ani ten však nebyl posledním pøechovávaným opovìdníkem vyjíždìjícím na škùdcovské jízdy z Nového Herštejna na území sousedních nìmeckých knížat.
75. Nový Herštejn na romantické kresbì K. Liebschera z konce 19. stol. – Neu Hirschstein auf einer romantischen Zeichnung von K. Liebscher, Ende des 19. Jhs.
Krátce po výše zmínìném krajském sjezdu zakazujícím soukromé války do zahranièí se hrad Nový Herštejn stává prokazatelnì útoèištìm silnièních lupièù. Dosvìdèuje to korespondence krále Vladislava s braniborským kurfiøtem Albrechtem Achillem. V polovinì èervna r. 1474 si totiž stìžoval èeský král zmínìnému kurfiøtovi, že dva pražští mìšané byli oloupeni u hornofranckého mìsta Schnabelwaidu o 650 zlatých rýnských. Komunikace, na které byla loupež spáchána, byla v glejtovní ochranì Albrechta Achilla a král Vladislav proto žádal od braniborského kurfiøta odškodnìní oloupených mìš anù. Kurfiøt nechal záležitost vyšetøit a 10. záøí téhož roku sdìloval králi, že pachatelem loupeže u Schnabelwaidu byl kurfiøtùv opovìdný nepøítel Fritz Frantz, který se nyní se svými kumpány zdržuje v èeském pohranièí, jmenovitì v Boru (u Tachova). Na svém glejtsmanovi neshledal kurfiøt žádnou vinu a odmítal odškodnìní nahradit. Pøi svém pátrání však kurfiøt také zjistil, že dotèený opovìdník a lupiè se vedle švamberského Boru také zdržuje na Novém Herštejnì, a proto u vlastníka hradu rozhoøèenì intervenoval. Odpovìï Jana Herštejnského z 21. záøí je plná pýchy, která v tomto pøípadì pøedcházela pád o pouhý týden. Je urozeným pánem Èeské koruny a nikoliv kurfiøtovým služebníkem - odpovídá Jan Herštejnský velmi sebevìdomì na kurfiøtovy výtky - a tím i oprávnìn podle svého uvážení kohokoliv obhajovat. Navíc obvinìný Fritz Frantz v tom èase podle Jana Herštejnského na Novém Herštejnì nebyl momentálnì pøítomen. Pán podezøelého hradu tedy ani netajil, že pøechovává na svém sídle kurfiøtova opovìdníka, který byl stíhán nejen pro oloupení pražských mìš anù, ale také pro zemské škùdcovství v kur-
172
173
fiøtovì knížectví. Nejspíše mùžeme pøedpokládat, že opovìdníka Frantze a jeho lupièskou rotu si Jan Herštejnský najal k vpádùm do bavorského pohranièí, což ovšem v tomto pøípadì nezùstalo bez náležitého trestu. Pøíliš sebevìdomý pán na Novém Herštejnì podcenil nebezpeèí bavorské odvety, což se mu stalo velmi osudným. Bavorská trestná výprava vytáhla koncem záøí 1474 po nýrské silnici, na které loupežnì napadla Petrovice nad Úhlavou. Postižený Oldøich Janovský z Janovic oznaèil za pachatele poddané Satlpognárù z Lichtenecka, kteøí v Petrovicích ukoøistili 40 prasat, 10 kusù hovìzího dobytka a 5 koz. Bavoøi se zøejmì zásobili masem k obléhání Nového Herštejna, ale toho ani nebylo tøeba, nebo se jím nìjakým pøekvapivým pøepadem podaøilo Jana Herštejnského zajmout buï pøímo na jeho sídle èi v okolí hradu. Za vévodova zajatce se však velmi dùraznì postavili Bohuslav ze Švamberka a Dobrohost z Ronšperka na Horšovském Týnì, kteøí v lednu 1475 zprostøedkovali s Albrechtem IV. dvoumìsíèní pøímìøí a propuštìní Jana Herštejnského na revers. Podle propouštìcí listiny se mìl vévodùv vìzeò po vypršení pøímìøí dostavit do Štrubiny, což však nebylo dodrženo, nebo Herštejnský vstoupil do služeb náèelníka Korvínovy strany v Èechách Zdeòka ze Šternberka a takto zaštítìn obnovil válku proti Albrechtovi IV. pálením, zajímáním a loupením v bavorském pohranièí. Když nepomohly stížnosti na toto vìrolomné poèínání u šternberských purkrabí na Zelené Hoøe a Domažlicích, které držel Zdenìk ze Šternberka od r. 1473, pøišla vzápìtí tvrdá vévodova odveta. Již na poèátku února r. 1475 se druhé bavorské výpravì proti Novému Herštejnu podaøilo hrad dobýt a znovu Jana Herštejnského zajmout, tentokrát i s rodinou. Na Novém Herštejnì zùstala bavorská posádka, ke které vyslal Zdenìk ze Šternberka domažlického a zelenohorského purkrabího s žádostí o vydání hradu s ujištìním, že z Nového Herštejna se nebudou do Bavorska èinit škody.
Bavoøi však již mìli s tímto ujiš ováním své zkušenosti a než opustili dobytý hrad, rozvalili jeho hradby, rozboøili vìže a sídlo zapálili. Šternberk si v polovinì února stìžoval vévodovi dlícímu dvorem ve Štrubinì na závažné porušení pøímìøí v dobì, kdy se jednalo o obnovení èesko-bavorského míru, a požadoval propuštìní vìznì a náhradu zpùsobených škod. Koupí domažlického panství s výbojnými chodskými sedláky získal Šternberk velmi silnou pozici na èesko-bavorské hranici a jeho posádky na domažlickém hradì, Zelené Hoøe u Nepomuka a Kašperku znamenaly vážnou hrozbu pro bavorské pohranièí, nehledì na to, že Korvínovi pøívrženci Bohuslav ze Švamberka, Dobrohost z Ronšperka a další tvoøili nebezpeènou váleènou zálohu, kterou Albrecht IV. jistì nijak nepodceòoval. Vévodovo dilema, zda riskovat válku s mocenskou elitou èeských katolíkù, naznaèuje jeho prodlévání s odpovìdí na Šternberkovu stížnost. Je tøeba zde podotknout, že Korvínova strana v Èechách v èele se Šternberkem nebyla vázána mírovou smlouvou mnichovsko-štrubinských Wittelsbachù s králem Vladislavem. Mezi králi Vladislavem a Matyášem Korvínem bylo v prosinci 1474 uzavøeno pøímìøí na dva a pùl roku a Korvínova strana se sešla v polovinì ledna následujícího roku ve Strakonicích, aby projednala novì vzniklou situaci. Aè o strakonickém jednání nemáme podrobnìjších zpráv, mùžeme pøedpokládat, že se zde jistì jednalo i o kauze Albrecht IV. kontra Jan Herštejnský, z nichž poslednì jmenovaný získal ve Strakonicích vedle Šternberka patrnì i další pøíznivce pro obnovení války s vévodou.5)
Obranná smlouva bavorských a rýnských Wittelsbachù – duben 1475
76. Kachle z hradu Nového Herštejna, na jednom z nich podobizna krále Vladislava Jagellonského – Kacheln aus der Burg Neu Hirschstein; auf einer davon das Porträt König Wladislaw Jagiellos
Vztahy mezi vládnoucími bavorskými (Albrecht IV. Mnichovský zv. „Moudrý“ a Ludvík Landshutský zv. „Bohatý“) a rýnskými Wittelsbachy (kufiøt Fridrich Falcký a Ota II. Mosbašský) mìly jistì daleko k upøímnému a pøátelskému sousedství. Velkým jablkem sváru byla zejména Horní Falc (Nordgau) rozdrobená vèetnì èetných èeských lén na ètyøi díly. Vážné narušení dynastických vztahù znamenal také pøípad Albrechtova mladšího bratra Kryštofa, který pøi ostrém sporu o spoluvládu v mnichovsko-štrubinském knížectví se spoleènì s nìkterými bocklery úchýlil k Otovi Mosbašskému. Dynastických sporù hojnì využívala ve svùj prospìch nejen bavorská a hornofalcká, ale také èeská šlechta. Za opìtovné smíøení s Kryštofem, kolem kterého se stále kupili nebezpeèní rebelové, musel Albrecht IV. v bøeznu r. 1475 zaplatit 20.000 zl. rýn. Kryštofova dluhu u Oty Mosbašského, zavázat se k placení roèní bratrovy apanáže ve výši 1.400 zl. a poskytnout mu dva hrady a dvì mìsta.1) Tvrdì zaplacené smíøení s Otou a Kryštofem mìlo v pozadí stále horkou èesko-bavorskou hranici s èetnými reziduy bocklerské války, z nichž herštejnské již bylo zmínìno. Na ose Kouba - Štrubina probíhala již od konce bøezna dosti hektická jednání mezi knížaty Otou II. a Albrechtem IV. Akta k tìmto jednáním nám poskytují jakýsi prùøez vysoce zápalného stavu na èesko-bavorské hranici. Jako nepøátelé Albrechta IV. jsou zmiòováni Bohuslav ze Švamberka, Dobrohost z Ronšperka, Výrkové z Rýzmberka na Úsilovì a Hilprand z Wunsiedelu,
174
175
v pøípadì Oty II. a Ludvíka Landshutského pak Racek Kocovský na Horažïovicích a Bøenìk z Ronšperka.2) S Albrechtem IV. mìl Racek Kocovský jakousi blíže neznámou dohodu o neutralitì spoèívající v tolerování Rackových ozbrojených rot na území štrubinského vicedomátu.3) Zvláštní kapitolu pøedstavoval Burian st. z Gutštejna na Neètinách, který už deset let marnì vymáhal dlužný žold od odstoupivšího vévody Zikmunda Bavorského, postoupení hradu Regenstauffu a další nemalé pohledávky.4) Proti obávánému kondotiérovi mìl vévoda Albrecht v záloze Paula ze Streitberga, nesmiøitelného Gutštejnova nepøítele, jehož muži také operovali v oblasti furthského Winkelu. V únoru r. 1475 mìl Gutštejn s Benešem z Weitmile údajnì najato 10.000 mužù pro váleèné podniky císaøe a kurfiøta Albrechta Braniborského,5) což však nijak nevyluèovalo tažení èeských žoldnéøù pøes wittelsbašská knížectví. Trvale neuralgickým místem u hranice byl také neblaze proslulý hrad Haidstein. Vlastnické pomìry na haidsteinském panství byly pøi poèetném rozrodu Kamerauerù6) znaènì nepøehledné a èást državy také nárokoval jako dìdictví Pùta Švihovský z Rýzmberka.7) Od Albrechta IV. dostal Pùta na dubnové jednání bezpeèný glejt a ve Štrubinì snad vévoda jeho nároky uznal. Na základì pozdìjšího právního jednání však Albrecht IV. Haidstein nechal obsadit a pøedal ho loajálnímu Baltazaru Nothaftovi. Proti tomu protestovali Ulrich a Konrád Kamerauerové, z nichž poslednì jmenovaný dlel v dobì obsazení Haidsteinu v Èechách, a to nejspíše u Pùty Švihovského a jeho strýce Viléma Švihovského na Rábí.8) Z tohoto mraèna nakonec neuhodilo nejspíše proto, že Vilém Švihovský byl v placených službách Albrechta IV. a Pùta dostal po intervenci krále Vladislava zøejmì nìjaké odškodnìní.9) Stálé konfliktogenní pole pøedstavovalo silnièní loupežení, v jehož dùsledcích vznikaly letité spory a záští. Kupci vytváøeli vìtší karavany pro lepší obranu, ale ani to nìkdy nepomáhalo. Právì v dobì štrubinských jednání byla jedna taková spoleèná karavana kupcù z Plznì, Horšovského Týna a pluhovského Waldmünchenu pøepadena patrolujícími ozbrojenci Albrechta IV. na cestì mezi Altdorfem a Ambergem glejtovanou úøedníky Oty II. Plzeòští a waldmünchenští kupci byli zakrátko propuštìni, ale horšovskotýnští, poddaní Dobrohosta z Ronšperka, zajati na revers.10) Ve Štrubinì se mezitím dohodli Ota II. a Albrecht IV. na obranné smlouvì proti èeským opovìdníkùm a škùdcùm. Souèástí dohody bylo vzájemné propuštìní zajatcù, anulování vzájemných pohledávek a Albrecht IV. mìl pøijmout na milost Šebastiána Pluha a Tristrama Zengera na Schneebergu, bývalé hlavní pøedstavitele hornofalckých bocklerù. Ota II. naøídil Hilprandovi z Wunsiedelu ukonèit záští proti Albrechtovi IV. a vrátit dobytý Waffenbrunn Štefanovi Doršteinárovi.11) Oba vévodové nechali mírovou smlouvu ve svých knížectvích vyhlásit se zdùvodnìním stálého ohrožování èeskými nájezdy a naøídili pøísnou kontrolu neznámých lidí.12) Ota Mosbašský pozdìji prosazoval, aby bylo v Horní Falci a Bavorsku zakázáno jezdit do Èech, na což v pøípadì Hohenbogenského Winkelu nechtìl Albrecht IV. pøistoupit. Pøiznal závislost winkelských obcí na èeském trhu a tvrdil, že by dotyèná oblast po takovém zákazu zpustla.13) Na dubnové jednání ve Štrubinì se také dostavili vyjednavaèi Bohuslava ze Švamberka a Dobrohosta
77. Honosný náhrobník knížete Jana († 1486), bratra Oty II. Mosbašského – Punkvolles Grabmal des Fürsten Johann († 1486), Bruder Ottos II. von Mosbach
176
177
z Ronšperka, zváni byli také bratøi Výrkové, Bøenìk z Ronšperka, Racek Kocovský a Pùta Švihovský z Rýzmberka.14) Poznámky vévodské kanceláøe Albrechta IV. ozøejmují nìkteré sporné záležitosti, ale výsledky jednání chybí. Vévodova obžaloba smìøovala na prvním místì proti Bohuslavovi ze Švamberka, který bez zaslání opovìdného listu pøechovával ne svých statcích všechny opovìdníky knížete a zajal jistého Aichmüllnera, který tyto vévodovy škùdce stíhal, a vymohl na nìm výkupné. Dobrohost z Ronšperka byl také obviòován ze zajímání pro výkupné a vìznìní vévodových poddaných. Výrkové podle vévody vedli proti nìmu svévolné záští a v pøímìøí po dobytí Nového Herštejna škodili v bavorském pohranièí. Dopadené škùdce vévoda Výrkùm propustil na revers, ale ti se na vyzvání nedostavili. Výrkové proti tomu argumentovali, že jim byla vypálena nejmenovaná ves.15) Štrubinská jednání byla nepochybnì nepøíznivì ovlivnìna dobytím Nového Herštejna a zajetím Jana Herštejnského a jeho rodiny, nebo se tímto váleèným poèinem nahromadily nové konflikty. Švamberk a Dobrohost z Ronšperka se marnì pøimlouvali za propuštìní Herštejnského, což jistì neprospívalo oteplení èesko-bavorských vztahù. Zdenìk ze Šternberka se sice pokoušel držet pøíslušníky korvínské strany na uzdì a pøikázal Nachvalovi Výrkovi, aby dodržoval pøímìøí s bavorskou stranou,16) ale Švamberk s Dobrohostem z Ronšperka nejevili velkou vstøícnost wittelsbašským návrhùm na pìtiletý mír, který mìl ještì zahrnovat Matyáše Korvína, Ludvíka Landshutského, saské vévody a Šebestiána Pluha. Ve Štrubinì pøijali Švamberkovi a Dobrohostovi vyslanci jen dvoutýdenní pøímìøí do sv. Jiøí a následovala korespondenèní licitace. Èeští váleèníci vetovali pìtiletý mír s tím, že by to bylo proti jejich svobodám (?) a vyjadøovali podiv nad pøekvapivým diplomatickým nátlakem Oty II. Žádost o propuštìní zajatcù komentoval Švamberk s tím, že kdyby to nebylo tak bezbožné, nechal by je utopit, jako to uèinil Albrecht IV. s Aichmüllnerovým synem. S pomocí Boha byli Švamberk a Dobrohost ochotni se bránit proti Albrechtovi IV., který hledá pomoc u císaøe.17) Pøes toto nepøátelské odhodlání nakonec k nìjakému smíru s Albrechtem IV. ve Štrubinì došlo, ale èeské nebezpeèí nebylo zdaleka zažehnáno. Vyplývalo to mj. z toho, že v øíjnu téhož roku navrhoval Albrecht IV. Otovi II., aby byla ustavena spoleèná jízdní setnina, která by patrolovala u hranic a bránila èeským vpádùm. Tato „jízdní policie“ mìla také zajistit bezpeènost na hranicích v dobì svatby vévody Jiøího Landshutského s dcerou polského krále Hedvikou Jagellonskou v polovinì listopadu v Landshutu.18)
78. Pøepadení kupci bývali èasto vìznìni v hradních sklepích – Überfallene Kaufleute wurden oft in den Verliesen gefangengehalten.
178
Této procovské svatby okázale demonstrující mimoøádné bohatství landshutských vévodù se kromì císaøe a jeho syna Maxmiliána úèastnila vìtšina
jiho- a støedonìmeckých knížat, pìt biskupù a další øíšská honorace. Jako služebník vévody Ludvíka Landshutského byl pozván i Burian z Gutštejna, jehož cesta do Landshutu byla jistì sledována s nejvyšší pozorností.19) Zdá se však, že pøi glejtování svatebních hostù pøes štrubinský vicedomát nedošlo k žádnému vážnìjšímu incidentu. Koncem listopadu r. 1475 si však u kurfiøta Filipa Falckého, Albrechta IV. a Oty II. stìžuje Zdenìk ze Šternberka, že Paul ze Streitberga spoleènì s wittelsbašskými služebníky škodí domažlickým poddaným a zajímá je. Albrecht IV. proto okamžitì rozkázal štrubinskému vicedomovi, aby nepøátelským akcím proti spøáteleným Èechùm zamezil.19) Streitberg se svými muži v žoldu Oty II. zøejmì patøil k pohranièní jízdní patrole tøech spojených Wittelsbachù, která si brzo získala jisté renomé, aè ne bez nebezpeèných konfliktù s dobrými èeskými sousedy. K tìm vedle zmínìného Šternberka patøil v sledované dobì i Bohuslav ze Švamberka, který mìl uzavøenou mírovou smlouvu s Albrechtem IV. a navíc byl v placených službách Oty II. Švamberkovi služebníci Jošt a Paul Fremdárové však byli u Pernova pøepadeni wittelsbašskou patrolou, oloupeni o tøi konì a brnìní. Paul Fremdár zøejmì unikl, ale jeho bratr Jošt s mladíkem jménem Jindøich byli zajati na revers k rukám tøí spojených Wittelsbachù. Švamberk si na toto poèínání stìžoval v bøeznu r. 1476 u Ludvíka Landshutského. Ve svém dopise pøipomínal, že jeho zajatí služebníci už byli mezitím tøikrát pøedvoláni do Neumarktu a Ota II. nereflektuje na opakovené výzvy k satisfakci.20) Pernovský incident byl snad intervencí Ludvíka Landshutského urovnán, nebo dále o nìm prameny mlèí.
Záští Bøeòka z Ronšperka a Racka Kocovského s Wittelsbachy a pasovským biskupem 1475/6 Novým mužem na pohranièní váleènické scénì se stává v r. 1474 Racek Kocovský, asi od r. 1459 pán na Horažïovicích. Toto mìsto s hradem bylo sice od bavorské hranice dosti daleko, ale získáním Veselí nad Úhlavou v tìsném sousedství Janovic se výbojný Racek dostal do konfliktogenní zóny nýrské silnice do Klatov. Po ní s oblibou operoval Martin Satlpognár z Lichtenecka ve svých nekonèících záštích s Janovici. Právì na nìho míøila na poèátku záøí r. 1474 žaloba o velkých škodách Rackovi Kocovskému zpùsobených.1) Nic konkrétnìjšího Racek ve své stížnosti Albrechtovi IV. neuvádí, ale úzká souvislost s janovicko-satlpognárskou vendettou se nabízí jako první pøedpoklad. Jak bylo obvyklé, nabídl vévoda arbitráž, ale s Hansem III. Satlpognárem, který v už té dobì držel po svém nepokojném strýci Martinovi Lichteneck.2) Tento krok byl zøejmì inspirován vévodou, který znal své pappenheimské a zøejmì nestál o to, aby dùležitý pohranièní hrad byl nadále v držení bojechtivého a nezvladatelného rytíøe a tvoøil stálý neuralgický bod na èesko-bavorské hranici. Obtížnì pacifikovatelný Martin Satlpognár nìkdy na pøelomu let 1474/1475 zemøel a s jeho dìdicem Hansem byla jistì dohoda snadnìjší.3) V dubnu r. 1475 pøimìl Albrecht IV. svého služebníka Bøeòka z Ronšperka, aby uzavøel pøímìøí s Otou Mosbašským, èímž sledoval uvolnìní Ronšperkových vojenských sil pro pøípadný konflikt s èeskými korvínovci. 25. dubna oznamoval Bøenìk z Ronšperka 179
ze svého sídla v Hlohové Albrechtovi IV., že jako poslušný služebník dodrží dojednaný klid zbraní, ale nemùže ruèit za dvì roty pìších, které operují za hranicemi a o uzavøení pøímìøí zatím nevìdí. K jednání s falckrabím Otou požadoval Ronšperk zaslání bezpeèných glejtù4) a podle všeho bylo toto záští na èas srovnáno. Dalším opatøením vévody Albrechta proti hrozícím èeským útokùm bylo dosazení Jana z Veselí jako purkrabího do Furthu. Tento nový èlen vévodovy èeské klientely nepøišel zøejmì do Furthu sám a jeho posádka mìla svou znalostí èeských pomìrù pøedstavovat významnou posilu bavorské pohranièní obrany. Chronicky krizovou oblast èesko-wittelsbašských vztahù pøedstavoval Lamský Winkel pøi jižním úpatí hory Ostrý. V dobì štrubinských jednání vyzval koèínský hejtman Heinrich Zenger veselského hejtmana Schnabla, aby v Lamském Winkelu nevybíral výpalné a vrátil jeho obyvatelùm uloupený majetek. Schnabl se ovšem ohrazoval, že Lamští jsou od nepamìti pod ochranným fojtstvím pánù na Klenové a pan Linhart z Gutštejna jako poruèník a purkrabí nezletilého Jana Klenovského ho touto ochranou povìøil. Ta spoèívala v podání Schnablovì v „holdování“ obyvatel Lamského Winkelu a hejtman Racka Kocovského na Veselí vyzval naopak Zengera, aby pøimìl Lamské k plnìní holdovní povinnosti.5) Zakrátko však byl Schnabl se svou družinou pøi loupežení koní zajat Rackem Rájovským a Janem z Veselí a uvìznìn ve Furthu,6) což ovšem pro Racka Kocovského znamenalo závažný casus belli. Jeden ze šesti vìzòù byl z vévodova naøízení dvakrát útrpnì tázán a jeho výpovìï pøedstavuje jisté nahlédnutí do akèního radiu veselské posádky. Vyslýchaný pøiznal pálení až v Schönsee, vypálení jedné vsi u Viechtachu a zajetí šesti hornofalckých mìš anù a sedlákù.7) Zajímání pro výkupné a koøist pøedstavovalo vedle palièství zøejmì hlavní náplò sledovaných záští. Když se v Arnschwangu radí hejtman Waldekar s Šebestiánem Pluhem o dalším postupu proti èeským opovìdníkùm jsou na poøadu jednání hlavnì zajatci. Je zjištìno, že Ota II. jich má více a také významnìjší než Albrecht IV. a zvažuje se jejich výmìna za zajatce Kocovského. Na Veselí nad Úhlavou bylo v letech 1475 - 1476 vìznìno vedle zajatcù z Horní Falce nejménì 24 bavorských poddaných z Furthu (1O), Neukirchenu (9) a Koèína (5). Na výkupném zde bylo vybráno asi 140 zlatých, ukoøistìno 10 kuší, 7 šavlí a jeden obouruèní meè, dvì pavézy, vrhací sekera a jiné bojové potøeby. Nejvyšší výkupné od jednoho zajatce èinilo 63 zlatých a obdržel ho Bairegker, tedy nejspíše Bøenìk Pajrecký z Janovic.8) Oèekávanou válku zahájil oficiálnì rytíø Racek Kocovský na podzim r. 1475, kdy zaslal Albrechtovi IV. svùj opovìdný list.9) Prùbìh Kocovského války proti Albrechtovi IV. není dostateènì znám, ale víme, že Bavoøi pøi odvetných akcích proti Veselí škodili poddaným Oldøicha Janovského, který si proto stìžoval u koèínského hejtmana Heinricha Zengera. Jména žalovaných útoèníkù - Gurko a Janko z Walltingu - prozrazují èeský pùvod mužù, kteøí nejspíše patøili k furthské posádce Jana z Veselí. Janovský škody pøesnì vyèíslil: v Millaku (døíve též Millik, dnes Milence mezi Dìšenicemi a Nýrskem) bylo uloupeno 8 koní, 3 høíbata, 3 krávy, 4 telata a jeden býk, v Bystøici a Hodousicích (Holldicz) po dvou koních.10) Eschlkamský pflegár Racek Rájovský a jeho kolega v Neukirchenu Erasmus Winckler pøepadli 1. pro-
79. Zámek ve Veselí nad Úhlavou, který stojí na místì støedovìké tvrze rytíøù z Veselí, kresba K. Liebscher – Schloß in Veselí a.d. Úhlava, das an der Stelle der mittelalterlichen Festung der Ritter von Veselá steht; eine Zeichnung von K. Liebscher
180
181
since 1475 mìsteèko Janovice a v tamní vinárnì zajali na revers Buriana Dobøíkovského a Böhaima. Poslednì jmenovaný sloužil jako hejtman pìších žoldnéøù Racka Kocovského v Horažïovicích a Veselí. Za propuštìní Dobøíkovského se velice bral Henzl z Omertálu, bývalý domažlický purkrabí, který dotyèného zajatce poslal s pøímluvným listem pøímo k vévodovi, ovšem marnì.11) Pøes Janovského intervence u koèinského hejtmana Zengera oloupil Gurko následujícího roku nìkde na nýrské silnici poddané z Bystøice o 4 konì a sám Zenger je poté holdoval, takže museli své konì vyplatit po 7 zlatých rýnských a ètvrtého nedostali vùbec.12) Na poèátku r. 1476 inicioval smiøování král Vladislav, který psal Rackovi Kocovskému a osobnì mluvil s Bøeòkem z Ronšperka slibujícím dodržovat pøímìøí do sv. Jiøí a navrhoval jako arbitra Buriana z Gutštejna.13) Kocovský na královo pokárání a mírovou výzvu odpovìdìl se znaèným rozhorlením. Panovníkovi vyèetl, že se ještì nepostaral o náhradu škod, které mu Ota II. a jeho lidé zpùsobili vraždìním poddaných, pálením a loupením, a hned mu naøizuje pøímìøné stání. Proti obviòování Oty II., že pomáhal kacíøùm, se horažïovický pán rezolutnì obhajuje. Pomáhal jen opravdovým køes anùm a dodržoval svá pøirozená a dìdièná práva. Falckrabímu Otovi nìkolikrát marnì psal o odškodnìní, ale nakonec musel sáhnout ke zbraním.14) V útoèných akcích pokraèovali Bavoøi po celý rok. Pøi jednom nájezdu ukoøistil Jorg Nothaft 10. záøí v Bystøici 32 kusù dobytka a odehnal je do Koèína, kde byla zvíøata porážena. Stíhací oddíl Janovského dorazil až ke Koèínu, kde se dal do vyjednávání s hejtmanem. Ten chlácholil Janovského muže, že vévoda Albrecht nemìl a nemá v úmyslu je-
jich vrchnosti škodit a odkázal je na štrubinského vicedoma. Ve Štrubinì nebyl vicedom Stauffer k zastižení a proto bylo jednáno s rentmistrem Zikmundem Waldenhoferem, který vyzval žalující Èechy, aby podali svou stížnost písemnì a sliboval, že ji okamžitì pošle za vicedomem léèícím se v pöckingských lázních. Janovského supliky zùstávaly ovšem bez ohlasu a když se vicedomus zakrátko objevil osobnì ve Furthu, kde probíhala mobilizace proti Rackovi Kocovskému, vyslal k nìmu Janovský opìt své posly s urgencí. Ani tentokrát Janovský neuspìl a Staufferovo mlèení mìlo jistì svùj dobrý dùvod. Podle pozdìjších svìdectví poddaných Kocù z Dobrše, Škoròù z Malonic a Otíka Kamýckého ze Stropèic se Janovského lidé nejednou úèastnili tažení Racka Kocovského do Bavorska.15) Pøi tìsném sousedství Veselí a Janovic, kdy Kocovského izolovaná enkláva byla obklopena državami Oldøicha Janovského, verboval Rackùv veselský purkrabí Ondøej z Bøezovic do války proti Bavorùm pøirozenì v nejbližším sousedství a tak Janovského proklamovaná neutralita musela mít nepochybnì závažné trhliny, které se promítly v následujících bavorských váleèných operacích. V kvìtnu r. 1476 vypovìdìl válku Nothaftùm Konrád Aichmüllner a jeho 16 spoleèníkù. Dotyèný Aichmüllner pùsobící døíve v žoldu Albrechta IV. sídlil v švamberském mìsteèku Lestkovì a nepochybnì požíval veškeré podpory Švamberkù. Dùvodem k vypovìzení nepøátelství bylo zajetí Aichmüllnerova syna Heinrichem Nothaftem a jeho bratry. Na wernbergské panství Nothaftù zaslal Aichmüllner otevøený holdovní list s hrozbou vypálení.16) Na poèátku jara r. 1476 pøišla prostøednictvím vévody Ludvíka Landshutského králi Vladislavovi stížnost na loupežné vpády Jindøicha Roubíka a Racka Kocovského do pasovského biskupství. Od Roubíka se král Vladislav distancoval s tím, že není jako korvínovec jeho poddaný, ale v pøípadì Kocovského sliboval intervenci, nebo - jak se vyjádøil ve své odpovìdi landshutským knížatùm Ludvíkovi a jeho synu Jiøímu dat. 10 dubna - si nepøál, aby nìkdo z jeho poddaných èinil v pasovském biskupství nìjaké škody.17) Nemáme potvrzeno, že by Racek Kocovský opovìdìl pasovskému biskupovi Oldøichovi z Nussdorfu záští, ale na zmínìném loupežení nesli Roubík s Kocovským aspoò nepøímo svou vinu najímáním lapkovských rot, které nemìli zcela pod svou kontrolou. Jednu z takových rot usazenou nejprve v Prachaticích vedl jakýsi Petráš. Po smrti Jana z Rabštejna na podzim r. 1473 dosadil král Vladislav na Prachatice Buriana Martického z Rabštejna titulovaného jako hejtman a poruèník zboží prachatického.18) Vlastnické pomìry prachatického panství se jeví v této dobì znaènì spletité, nebo designovaným dìdicem mìl být Václav z Rabštejna, kterého A. Sedláèek považuje za bratra Prokopova a Janova. Tento Václav z Rabštejna se úèastnil na jaøe r. 1474 stavovského sjezdu tøí krajù v Plzni a peèetil usnesení o zákazu válek do nìmeckých knížectví, takže již byl zøejmì uznán za plnoletého a zbaven poruènictví svého pøíbuzného Buriana. Nový vladaø na Prachaticích byl rozhodným zastáncem mírové politiky s pasovským biskupstvím a s tím zøejmì souvisí osud Petrášovy lapkovské roty. Když Jindøich Roubík píše na poèátku r. 1476 krumlovskému purkrabímu „což se dotýèe té lotroviny, ježto pøekážejí na cestách“, oznaèuje za hlavního pùvodce dotyèného Petráše, jehož rotu v Prachaticích „pro ty lúpeže chovati nechtìli a ti sú nìkteøí na Vodòanech, a nìkteøí 182
u Bajšovce a nìkterý u Kocovského“. Vedle Petráše zmiòuje Roubík ještì jistého Macka alias Máèka, který však slíbil, že již nebude na silnicích loupit.19) Dotyèný Macek se však nepolepšil a v dubnu téhož roku pøišly Roubíkovi na nìho stížnosti od rožmberského vladaøe a poruèníka Bohuslava ze Švamberka. Ve své odpovìdi tvrdí Roubík, že Macek a s ním ještì jakýsi Rokos už nejsou v jeho službách „než pøejíždìjí z jednoho zámku na druhý, z Holkova na Heršlák, ale by mìli škoditi pøátelóm mým neb v holdech mých, nešlechetnì by a zrádnì èinili“ a slibuje, že dotyèné obešle, aby okamžitì svou loupežnou koøist vydali právoplatným majitelùm.20) V pøípadì zmínìného Holkova jsme na stopì pachatelù škod v pasovském biskupství, nebo držitel holkovské tvrze Matìj Holkovec byl opovìdným nepøítelem pasovského biskupa.21) Pøítomnost Mackova a Rokosova na Holkovì situovaném nedaleko Èeského Krumlova vyvolala však i konfliktní situaci na rožmberském panství a Roubík na stížnosti krumlovského purkrabího, že „Macek a Rokos èinili pohruožky mìš enóm Krumlovským“ opìt hraje obehranou úlohu neprávem napadeného. Ujiš uje krumlovského purkrabího, že neví kde se Macek s Rokosem právì zdržují a kdyby se snad u nìho zastavili, hodlá s nimi rozmluvit, „aby ta vìc k lepšiemu pøivedena byla“.22) Pøesnìjší zprávy o Petrášovì rotì dostal krumlovský purkrabí v polovinì srpna od tøeboòského úøedníka Øehoøe Klaryce. Podle tohoto dobøe informovaného zpravodaje Petráš a spol. v poètu asi 50 jízdních a 60 pìších opravovali pustou tvrz Vikáøec (Weikartschlag, dnes Weigetschlag v Rakousku) na èesko-rakouském pomezí a oloupili odtud dva formany strakonického velkopøevora na cestì z Jindøichova Hradce.23) Další zpráva z poèátku záøí adresovaná Bohuslavovi ze Švamberka uvádí, že petrášovci naloupili v Deštném dobytek a vypálili tu jeden dùm a 7 stodol, u dalšího rožmberského mìsteèka Èernovic ukoøistili také nìjaký dobytek a vše odehnali na Vikáøec.24) Diaspora pùvodnì prachatické loupežné roty je jedním z èetných pøíkladù úzké integrace lapkovství a šlechtického opovìdnictví, kdy loupežné tlupy najímané k soukromým záštím toho èi onoho opovìdníka se nakonec v nepøehledné anarchii domácích i pohranièních válek smìle emancipují k vlastnímu nazávislému podnikání, aniž se ohlížejí na dodržování pravidel šlechtického záští. Právì v dobì pùsobení Petrášovy roty si stìžuje rada mìsta Støíbra do Domažlic, že jistý Mikuláš Hercuk z Prus se svými tovaryši jim uloupil jediné stádo dobytka a zabil nìkolik pastýøù, aniž jim zaslal tøi dny pøedem øádný opovìdný list, jak bylo ustanoveno benešovským pøímìøím.25) Takových tovaryšstev, jako bylo Petrášovo, Mackovo nebo Hercukovo bylo na jihozápadním pomezí jistì více, v naøízeních o zemské bezpeènosti se pro nì brzo vžil název „ležáci“ pro èasté prodlévání v krèmách, kde mimo jiné zjiš ovali kam právì smìøují formani s naloženým zbožím. Loupežná tovaryšstva na Horažïovicích, Veselí nad Úhlavou a jiných sídlech Racka Kocovského se stala svízelným problémem zemské bezpeènosti jak ve vnitrozemí, tak za hranicemi Èech a první dùrazné memento pøišlo ze štrubinského údìlu vévody Albrechta IV. Bavorské tažení proti Rackovi Kocovskému vedené hejtmanem Wolfgangem Waldeckarem se uskuteènilo 6. listopadu a první postiženou vesnicí se staly Petrovice nad Úhlavou, které ale byly ve spoleèném držení Janovicù. Po zprávì o bavorském loupení v Petrovicích poruèil Oldøich Janovský svým lidem útoèníky stíhat. Bavory postu183
pující dále na sever napadl Janovský nedaleko svého sídla u Veselí nad Úhlavou a získané zajatce pøedal Rackovi Kocovskému. Po tomto støetu došlo k vyjednávání v Janovicích, kde štrubinský vicedomus Hans Stauffer, vyšší rychtáø ve Štrubinì Konrád Pöllinger, štrubinský rentmistr Zikmund Waldenhofer a tøi bavorští purkrabí - eschlkamský Racek Rájovský, neukirchenský Winkler a koèínský Heinrich Zenger slíbili Janovskému ochranu jeho statkù a zaruèili se v pøítomnosti dalších èeských šlechticù, že pøípadné škùdce mùže Janovský stíhat až k Neukirchenu, kde mu bude poskytnuta podpora. Následovnì byli propuštìni bavorští zajatci na revers, že se na Kocovského výzvu opìt dostaví do vìzení. Dohoda v Janovicích mìla však velmi krátké trvání, nebo podle Janovského ji hejtman Waldekar záhy porušil a jeho muži zabíjeli a zraòovali janovické poddané a 36 zajatcù odvedli k šacování.26) Nerespektování janovických dohod pak pøivedlo Oldøicha Janovského k otevøenému záští proti Bavorsku, zatímco Racek Kocovský pøistoupil v listopadu 1476 s Albrechtem IV. na smírèí jednání v Øeznì.27) Dùsledkem tìchto jednání byla dohoda o vzájemném propuštìní zajatcù bez výkupného na závazek znovupostavení. Tuto dohodu však podle Racka Kocovského Bavoøi neplnili, jak svìdèí Rackùv lající list datovaný 9. února 1477 v Horažïovicích na adresu vicedoma Stauffera, štrubinského rentmistra Zikmunda Waldenhofera, purkrabího v Koèínì a Peilsteinì Heinricha Zengera, štrubinského vyššího rychtáøe Konráda Pöllingera a hejtmana Wolfganga Waldekara. Kocovský v dotèeném listì rozhoøèenì vytýká výše zmínìným, že „se nad svau ctí a vìrau køes anskau a slibem rukau dániem zapomenuli, když ste ty vìznì vodemne vyruèili, za které ste mi svau èest a vieru køes anskau zastavili, a tìch ste mi nepostavili, ježto proto své cti a viery køes anské nemáte. Také ste mi tu byli øekli, že moji všickni mají rok mieti, a to ste selhali jako vyjebení bezectníci, neb sau moji nìkteøí v tom šacováni.“ V listu Racek nìkolikrát opakuje, že adresáty má za „zvyjebené bezecné nešlechetné arcizrádce chlapské“ s pøáním, aby je „v tom èert pro nešlechetnost a bezecnost a zradu pobral“.28) Lající list, by hojnì proložený nejhrubšími nadávkami, nebyl ještì opovìdným listem, nebo Kocovský zatím velmi dùraznì vyzýval úøedníky vévody Albrechta, aby splnili bez dalších vytáèek své sliby. Nelze zjistit, jak spor o vìznì nakonec skonèil, ale Racek Kocovský podle všeho své záští proti Bavorsku neobnovil. Pøíèinou byla Rackova záští v Èechách, která nedávala èas a prostor k válce proti Bavorùm.
z Lažan.1) Neuvádí se, proè senior mocného rodu loketských pánù se znepøátelil s øíšským mìstem a zda mu vùbec formálnì vypovìdìl záští, takže o pøíèinách konfliktu lze jen spekulovat. Jedno z možných vysvìtlení nabízí církevní klatba vyøèená nad Matesem Šlikem a jeho syny pro pøepadení a vypálení odbojného mìsta Lokte (r. 1473 nebo 1474), které se pøidalo na stranu Matyáše Korvína.2) Chebsko a Loketsko spadalo do církevní diecéze øezenského biskupství a žaloba na Šliky u papežské kurie musela být tedy iniciována odtud. V r. 1475 také vedl záští proti Øeznu bavorský rytíø Vilém Zaunrud, jehož spojení s Buškem Plánským je nasnadì. V tomto pøípadì však úèinnì zapracovala norimberská špionáž. V listopadu zmínìného roku pøišlo øezenské radì varování od norimberských kolegù, že Zaunrud se svými zbrojnoši se zdržuje v Øeznì. Norimberští, které Zaunrud také olupoval, vyslali do Øezna i svùj stíhací oddíl, s jehož pomocí byl nenapravitelný loupežný rytíø dopaden, odveden opìt do Štrubiny a tam na zaèátku r. 1476 popraven.3) Není zøejmé jaké škody Buškovo a Zaunrudovo záští Øezenským zpùsobilo, ale mìsto bylo donuceno najmout proti èeskému opovìdníkovi speciální žoldnéøský oddíl a uzavøelo spojenectví s vévodou Ludvíkem Landshutským. V následujícím roce se okruh nepøátel øíšského mìsta rozšíøil o Buškova souseda na Tachovì Buriana z Gutštejna, který vyhlásil nepøátelství biskupovi a kapitule v Øeznì. Gutštejnovo záští bylo podle øezenského kronikáøe velmi rozhoøèené a trvalo léta,4) ovšem bližší údaje o prùbìhu bojù opìt chybí. Mezi nepøátele Øezna nejspíše patøil i Dobrohost z Ronšperka, u nìhož nalézal útoèištì popravený Zaunrud. Víme už také, že Zaunrudùv komplic Fritz Frantz pobýval na Novém Herštejnì a švamberském Boru. Bohuslav ze Švamberka, který jako poruèník mladých Rožmberkù byl od záøí r. 1476 vážnì zaneprázdnìn válkou s císaøem a nìkterými rakouskými pány,5) vybízel horlivì svého syna Hynka k tomu, aby pomáhal Dobrohostovi proti Nìmcùm a chtìl vìdìt, zda Burian z Gutštejna už „válí“ s Nìmci.6) V obou pøípadech však není zøejmé, o jaké Nìmce se jednalo. Burian z Gutštejna patøil stejnì jako Bušek Plánský ze Žeberka do pøíbuzenského klanu Šlikù a právì v únoru r. 1476 byla slavena na Tachovì svatba Burianovy sestøenice s mladým Jeronýmem Šlikem, synem Matesovým.7) Obtížné ovšem je zaèlenit Burianovo øezenské záští do jeho èetných váleèných podnikù v druhé polovinì 70. let.
Proti svobodnému øíšskému mìstu Øeznu a øezenskému biskupovi se v polovinì 70. let vytvoøila pomìrnì silná koalice èeských pánù se sídly na Tachovsku. Jako prvního èeského opovìdníka zachytil øezenský kronikáø Buška Plánského ze Žeberka, který opovìdìl nepøátelství mìstu 2. ledna 1475 jako zastánce svého tchána Matese Šlika
Mezi západoèeskou šlechtou vynikal Burian z Gutštejna nejen bohatstvím, ale i bezkonkurenèní pøízní krále Vladislava. Pøíliv hodností a statkù zapoèal v r. 1472 udìlením úøadu mistra komory královské (kamrmistra), téhož roku je Burian ustaven hejtmanem v tøech krajích - plzeòském, žateckém a rakovnickém8) - což byla ve své dobì skuteènì unikátní kumulace funkcí. V témže roce ho vysílá král spoleènì s Benešem Libštejnským z Kolovrat a Joštem Týøovským z Einsiedlu k jednání s císaøem Fridrichem III.,9) které vedlo k uzavøení spojenectví a uznání Vladislava Jagellonského za právoplatného èeského krále. S nejvyšším mincmistrem Benešem z Weitmile a Benešem Libštejnským z Kolovrat tvoøil Burian z Gutštejna procísaøskou oligarchickou kliku a podle mínìní císaøského agenta Johana Kellnera mìl tento triumvirát rozhodující vliv na politiku krále Vladislava. Ze stejného zdroje se dozvídáme, že Gutštejn a Beneš z Weitmile vlastní nejlepší a nejdùležitìjší hrady v Èechách.10) Ve váleèném štábu krále Vladislava figuroval
184
185
Øezenská záští Buška Plánského ze Žeberka, Viléma Zaunruda, Buriana z Gutštejna a Švamberkù 1475–1479
