Jiøí Jánský
Jiøí Jánský
KRONIKA ÈESKO-BAVORSKÉ
CHRONIK DER BÖHMISCH-
HRANICE
BAYERISCHEN GRENZE
DÍL II. (1427–1437)
TEIL II. (1427–1437)
Od bouøí velkých bitev a spanilých jízd k bazilejským kompaktátùm
Von den Stürmen der großen Schlachten und lieblichen Reisen zu den Basler Kompaktaten
PRÙVODCE HISTORIå ZÁPADNåCH ÈECH è. 8
WESTBÖHMEN - HISTORISCHER FÜHRER NR. 8
Vydalo Nakladatelství Èeského lesa v Doma licích A. D. MMI
Herausgegeben vom Verlag Èeský les Doma lice A. D. MMI
4. Náhrobník falckrabìte Oty Mosbašského († 1461) v reichenbašském kostele – Grabmal des Herzogs Otto von Mosbach († 1461) in der Reichenbacher Kirche
Køižácká mobilizace, pøekroèení èeských hranic a ležení køižákù u Plané - èervenec 1427 Na jihozápadní hranici je od poèátku r. 1427 pozorovatelný klid pøed bouøí. Od vydání váleèného manifestu franckého rytíøského spolku do poèátku IV. køížové výpravy nemáme jedinou zprávu o husitském vpádu do Bavorska èi Falce. V kvìtnu vytáhlo táborsko-sirotèí vojsko pod velením Prokopa Holého do Lužice a Slezska, o úèasti Domažlic, Klatov, Sušice, Prachatic a Písku na tomto tažení však kronikáøi svornì mlèí. Obdobnì èervnové boje ve východních Èechách se zøejmì obešly bez posil od Šumavy a Èeského lesa. Vše nasvìdèovalo tomu, že husitská mìsta a šlechta jihozápadu se v zmínìném období zcela soustøedila na obranné pøípravy proti neodvratnému køižáckému vpádu. Pøedvoj IV. køížové výpravy tvoøily francké oddíly kurfiøta Fridricha Braniborského a biskupù bamberského a würzburského. Kurfiøt pobýval ještì 25. èervna v Norimberku, odkud odeslal mírové nabídky Praze a Žatci a v následujících dnech vyrazil smìrem k Chebu.1) Zda tu na nìho od 15. èervna èekali èlenové franckého rytíøského spolku Panny Marie a sv. Jiøí nelze odnikud potvrdit, nicménì je nápadné, že knížata z Frank míøila s jistým pøedstihem právì sem. V každém pøípadì dorazil kurfiøt s obìma franckými biskupy do Chebu 4. a 5. èervence, zatímco sbor hlavního velitele køižákù arcibiskupa Oty Trevírského vyrazil o nìkolik dnù pozdìji teprve z Norimberka a cestou do Weidenu se k nìmu pøipojovaly kontingenty z švábských a bavorských regionù. V èele hotovosti Ulmu a dalších švábských mìst stál hejtman Hans Stoffel, falcko-bavorským oddílùm veleli falckrabata Jan Neunburský s bratrem Otou Mosbašským. Z Øezna vyrazil oddíl postavený øezenským biskupem 7. èervence, o den pozdìji pak mìstský vedený samotným purkmistrem Vilémem Wolfsteinerem a 9. èervence dobrovolnický oddíl naverbovaný mezi chudinou zlákanou vidinou snadné koøisti. Z mìstských úètù sice neznáme poèet mužù ve zbrani, ale víme, že øezenští køižáci sebou vezli 6.900 litrù vína, což mìlo postaèit na 5 týdnù tažení. Podle Polívkových propoètù vydala mìstská rada na køížové tažení asi 1.000 zlatých, proti r. 1421 tedy o více než polovinu ménì (na druhou kruciátu vydalo Øezno zhruba 2.200 zl.).2) Dá se tedy pøedpokládat, že øezenský kontingent stìží pøesáhl 100 mužù. Když Fridrich Braniborský dostal zprávu, že trevírský arcibiskup táboøí ve Weidenu, vypravil se za ním k jednání. Na weidenské schùzce se oba kurfiøti údajnì dohodli na spojení obou køižáckých sborù u Plané v nedìli 12. èervence. Fridrich Braniborský ve svém pozdìjším dopise králi Zikmundovi ovšem tvrdil, že mìl postupovat se svým korpusem na Ostrov, jak také uèinil. Toto tvrzení proti tvrzení v každém pøípadì potvrzuje neochotu braniborského kurfiøta podøizovat se arcibiskupovi málo znalého èeských pomìrù a pøekážejicího vysokým ambicím ctižádostivého Hohenzollerna. K èeské hranici vyrazila weidenská armáda ve tøech skupinách. Jako první vyrazily 11. èervence oddíly arcibiskupovy a norimberské, další den pak Augšpurští, Špýrští a další, koneènì 13. èervence Bavoøi Jana Neunburského a Oty Mosbašského spoleènì se Šváby vedenými Hansem Stoffelem. Køižákùm smìøujícím do Tachova se nabízely 14
15
z Weidenu dvì komunikace: jedna pøes Neustadt nad Waldnaabou a Pernov (tedy Goldene Strasse), druhá pøes Floss a Flossenbürg. Je pravdìpodobné, že køižáci využili cesty obì, nebo mezi nimi nebyl zásadní rozdíl ve vzdálenosti do Tachova. Privilegovaná a nepochybnì kvalitnìjší Goldene Strasse musela vyhovovat zejména vozùm s tìžkou artilerií, takže zprávy o prùchodu køižákù pøes Pernov se zøejmì týkaly jízdy a pìchoty. Podle Eneáše Silvia Piccolominiho pøešli Bavoøi a oddíly švábských mìst pøes èeské hranice na tøech místech. Tøetí cestou pak nemohla být jiná než pøimdecká. Mínìní nìkterých èeských badatelù, že køižáci na postupu k Plané minuli Tachov, zdánlivì odporuje tvrzení Stocklöwovo, že kurfiøt-arcibiskup Ota Trevírský byl uvítán v Tachovì s velkými poctami.3) Zmínìný rozpor lze vysvìtlit tak, že kurfiøt Ota navštívil Tachov jen se svou užší družinou, zatímco samotné køižácké vojsko se mìstu k vyhnulo, což jistì vìtšina zdejších mìš anù pøijala s velkým povdìkem. Oddíly postupující pøimdeckou cestou také zøejmì zamíøili pøes švamberský Bor pøímo na Planou aniž by se zdržovaly oklikou na Tachov. Podle všeho se køižácký pøechod èeských hranic a postup pøes Tachov k Plané nesetkal ani s náznaky odporu a rozbití tábora na plánském panství vdovy po Jindøichovi z Elsterberka Markéty rozené ze Šternberka se také obešlo bez nìjakých vìtších incidentù s místním obyvatelstvem. Potvrzuje to zpráva Hanse Satlpognára na Geltolfingu, nám už známého hejtmana ve Waldmünchenu, která je datována 15. èervence 1427 zu der Plawn in dem velld.4) Satlpognár v ní oznamuje øezenskému biskupovi, že se u Plané èeká na pøíchod Fridricha Braniborského, s kterým hodlá Ota Trevírský okamžitì vytáhnout proti Støíbru: ke kacíøskému mìstu už byl vyslán prùzkumný oddíl 60 jezdcù, aby zjistil nejlepší strategii pøipravovaného útoku. Jak vyzvìdìl Satlpognár u falckrabího Jana Neunburského, bylo v køižáckém táboøe 4. - 5.000 jezdcù a další stále pøijíždìjí jako právì poèetná posila hrabìte würtemberského (o pìších køižácích je ve zprávì pouze uvedeno, že je jich mnoho). Satlpognár si liboval, že jsou všichni zdrávi a na polích kolem Plané se nalézá dosti píce, jenom ovsa je nedostatek a nedá se ani koupit. Jinak v Plané se podle Satlpognára dalo bez potíží nakoupit pivo, maso a chléb. Mezitím co køižáci hospodaøili na plánském panství, byla jeho majitelka Markéta ze Šternberka se svým pøíbuzným Alšem Holickým ze Šternberka u vojska Fridricha Braniborského, které vyhnalo ze Žlutic husitského hejtmana Jakoubka z Vøesovic. Žlutické panství stejnì jako plánské zdìdila Markéta po svém zemøelém manželovi a bylo jí nyní navráceno.
sil, nevytáhne-li mu Fridrich vstøíc. Pod záminkou, že husité se chystají ke Karlštejnu, žádal dokonce Fridrich Braniborský arcibiskupa Otu, aby se k nìmu pøipojil. Spory o další vojenskou strategii kruciáty vedly Otu Trevírského k tomu, aby se s vévodou Otou Bavorským vypravil do tepelského kláštera k osobnímu jednání s Fridrichem Braniborským. V tepelském klášteøe se však zøejmì nìkolik dní èekalo na Fridricha marnì a oba Otové se 20. èervence vrátili do plánského ležení a neprodlenì svolali váleènou radu. Na ní bylo rozhodnuto vytáhnout proti Støíbru bez ohledu na zdráhání Fridricha Braniborského, nicménì byl za ním vyslán špýrský biskup s oznámením, že Ota Trevírský nezmìní svùj váleèný plán a vyrazí proti Støíbru 22. èervence. Zároveò byl svévolný Hohenzollern naposled vyzván, aby se k útoku na Støíbro pøipojil. Vážné rozepøe mezi veliteli køižáckých sborù mohl zažehnat papežem Martinem V. designovaný vrchní velitel celé IV. kruciáty kardinál-legát Henry Beaufort, který v Norimberku popohánìl liknavou øíšskou mobilizaci a pokoušel se marnì usmíøit mohuèského arcibiskupa s hessenským lantkrabím, takže se odtud vydal k Tachovu až 28. èervence. Fridrich Braniborský zøejmì kalkuloval s tím, že se podøídí až Beaufortovi, od kterého se mohl nadít vìtšího uznání svých váleèných zkušeností na èeském bojišti. Oba muži také byli pøíznivci kombinování váleèných prostøedkù s diplomatickými a kardinál Beaufort také jako jediný z celé køižácké feudality zaslal husitùm do Prahy øádný opovìdný list, ovšem zároveò s nabídkou køes anského míru. Pøes svou vysokou církevní hodnost byl kardinál ostøíleným váleèníkem z anglo-francouzských bojiš a sám pøispìl k tažení tisícovkou proslulých anglických lukostøelcù. Jako princ královského lancaster-
Neúspìšné obléhání Støíbra 23. èervence - 3. srpna 1427 Plán vrchního velitele IV. køížové výpravy arcibiskupa Oty Trevírského na bezodkladné dobytí Støíbra zaèal u Plané váznout na neochotì Fridricha Braniborského podøídit se jednotnému velení. Ctižádostivý Hohenzollern, povzbuzený snadným získáním Maš ova a Žlutic, se zdráhal podpoøit útok na Støíbro s tím, že saský vévoda hrozí stažením svých
5. Kladrubská katedrála na vyobrazení F. B. Wernera z pol. 18. stol. – Kladrau, Kathedrale auf einer Abbildung von F.B. Werner aus der Mitte des 18. Jhs.
16
17
ského rodu, nejvyšší kancléø a jeden z nejmocnìjších poruèníkù nezletilého anglického krále Jindøicha VI. pøedstavoval kardinál Beaufort v papežových pøedstavách silnou autoritu schopnou sjednotit chronicky svárlivá øíšská knížata proti èeským husitùm.1) Jak ukázal pøípad mohuèského arcibiskupa, který nakonec pro pokraèující válku s hessenským lantkrabìtem se na køížovou výpravu nevydal, Beaufort takovou autoritou nebyl. Navíc svým prodléváním v Norimberce umožnil lavírování Fridricha Braniborského, které poskytlo Støíbru a jeho hejtmanovi dosti èasu k obranným pøípravám. Zjevná animozita mezi Fridrichem Braniborským a arcibiskupem Otou Trevírským pøetrvávala nejspíše od tøetí køížové výpravy, pøi které Ota zjevnì selhal a do bojù na èeské pùdì pøes svùj závazek k Øíši nezasáhl. Z pohledu kurfiøta Fridricha byl trevírský arcibiskup vojenský diletant, což mìla brzo potvrdit operace proti Støíbru. Po již zmínìném poèáteèním vyslání prùzkumného oddílu ke Støíbru, který odhadl možnosti jeho dobytí jenom zbìžnì, zanedbal Ota Trevírský další prùbìžnou špionážní èinnost. V dùsledku toho se v Otovì štábu pøed zapoèetím operace ani nevìdìlo, zda je Pøibík Klenovský vùbec ve Støíbøe pøítomen a kolik mužù ve zbrani má jeho posádka. Jedni odhadovali, že je v mìstì s 500 muži, zatímco druzí se domnívali, že operuje nìkde za støíbrskými hradbami.2) Protichùdné názory kolovaly i o odhodlání samotných støíbrských mìš anù bránit své hradby proti køižácké lavinì. Optimisté tvrdili, že množství persekvovaných støíbrských katolíkù donutí Pøibíka Klenovského vydat mìsto bez boje, ti støízlivìjší pøedpokládali urputný odpor husitské posádky. Podle Bartoška disponoval Pøibík Klenovský ve Støíbøe pouhými 200 jízdnými, byli to však podle všeho muži na svém místì. V nejbližším okolí nemohl poèítat Pøibík s nìjakou významnìjší pomocí, nebo Støíbro pøedstavovalo husitský ostrùvek v nitru plzeòského landfrýdu. Nejasná zùstává držba opevnìného kláštera a mìsteèka Kladrub, do kterých dosadil Žižka v r. 1421 posádku pod velením Petra Zmrzlíka. Jak dlouho husité drželi Kladruby, není zøejmé, nebo teprve v létì r. 1427 je uvádìna jako majitelka kláštera Frau von Elsterberg, tedy vdova po Jindøichovi z Elstrberka.3) Zda však mìla Markéta ze Šternberka skuteènì klášter ve své moci není z tohoto údaje zcela zøejmé. Jeví se mi málo pravdìpodobné, že by Pøibík Klenovský ponechal nebezpeènì blízký opevnìný klášter v rukách katolíkù. Úzká spolupráce Pøibíkova s bratry Petrem a Janem Zmrzlíky, syny prvního husitského hejtmana na Kladrubech, o tom dosti napovídá. Pøipomeòme, že Petr Zmrzlík v r. 1426 pomohl Pøibíkovi dobýt Støíbro. Ptáme-li se odkud, pak nejspíše z Kladrub. Druhou možnost ovšem pøedstavuje Svojšín, též položený nedaleko Støíbra, jehož držitel Protiva ze Svojšína byl blízký pøíbuzný bratrù Zmrzlíkù. Uvidíme, že bojová podpora Zmrzlíkù neselhala ani v bìhu IV. køížové výpravy.
si èinili nadìje na získání mìsta, nemìli pøirozenì zájem na jeho devastaci. Zde je ještì tøeba podotknout, že Støíbro v této dobì pøedstavovalo dùležité dùlní støedisko a pokud se týká tìžby olova patrnì nejvýznamnìjší v Èechách.4) Liknavému køižáckému obléhání také nasvìdèuje fakt, že Jan Zmrzlík pronikl se svými posilami do Støíbra, když již obleženo bylo.5) Zmrzlíkova pomoc s mnohými Èechy znamenala první významný vojenský úspìch husitù proti IV. kruciátì. Vyprávìcí prameny shodnì potvrzují stateènou defenzivu obhájcù Støíbra proti obrovské køižácké pøesile. Odvaha Pøibíka Klenovského a Jana Zmrzlíka ještì vynikne srovnáním s tak renomovaným husitským hejtmanem, jakým byl Jakoubek z Vøesovic. Ten ve stejné dobì vyklidil Žlutice, které navíc mìly mìstské hradby posílené hradem, bez boje, když mìl proti sobì jen èást západní køižácké armády. Proti Støíbru se však soustøedily všechny køižácké síly z Øíše. Nìkdy koncem èervence totiž koneènì dorazil ke Støíbru se svým sborem i kurfiøt Fridrich Braniborský a spoleènì s ním i Sasové, jejichž sbor pod vedením mladièkého vévody Fridricha mladšího èítal kolem 20.000 mužù. Brzo nato, nejspíše 29. nebo 30. èervence, posílil køižáky bavorský vévoda Jindøich Landshutský zvaný „Bohatý“ s 3.000 jezdci a neuvádìným poètem pìšákù. Pøidržíme-li se kronikáøe Bartoška z Drahonic, mohla mít køižácká armáda pøed Støíbrem asi 80.000 jezdcù a nejménì tolik pìšákù. Tendence nìmeckých historikù akcentovat údaje o slabosti køižácké armády obléhající Støíbro nemohou zmìnit nic na skuteènosti, že Pøibík Klenovský s Janem Zmrzlíkem ze Svojšína disponujícími ve Støíbøe pouhými 200 jízdnými, stáli tváøí v tváø obrovské vojenské pøevaze køižákù a jejich dìlostøelecké výzbroje. Pokud mìli obležení vùbec nìjaké zprávy o své hlavní nadìji - polních bratrstev Prokopa Holého a Pražanech - pak nemìli mnoho dùvodù k optimismu, nebo v posledním èervencovém týdnu operovali hlavní husitské síly proti svým nepøátelùm nìkde mezi Prahou a Karlštejnem. Na pøelomu èervence a srpna vypadala situace pro obránce Støíbra takøka beznadìjnì. Jednoduchý pás hradeb pøerušovaný baštami vzdálenými od sebe necelých 100 m nepøedstavoval pro køižáckou artilerii nepøekonatelnou pøekážku a Jan z Rýzmberka a Skály oznamoval 1. srpna z Rábí Oldøichovi z Rožmberka: „...knížata velmi øádnì leží okolo Støíbra a žádnému nepøekážejí krom picování, a dìkuje bohu dobøe se jim vede, a již jsou drahnì zdi povrhli dìly okolo mìsta. A tak sì nadìji, že tento týden k mìstu šturmovati budú...“6)
Køižácký sbor Oty Trevírského se zvedl od Plané asi 22. èervence a následujícího dne se položil pøed støíbrskými hradbami u dnes zaniklé vesnice Doubravy, o níž ještì poèátkem 17. století existovalo povìdomí, že byla znièena právì køižáky. Dobývání mìsta bylo zøejmì zpoèátku vedeno dosti nedùraznì, nebo podle veršované skladby „Spruch von Beheim“ od norimberského mìš ana a mosazníka Rosenplüta, který se (nejspíše jako dìlostøelec) osobnì úèastnil obléhání Støíbra, se velitelé køižákù pohádali o tom, komu bude dobyté mìsto patøit. Dìlila se tedy kùže medvìda, který ještì nebyl uloven, a ti kteøí
Jan z Rýzmberka byl vyzván Otou Trevírským a dalšími knížaty v jeho štábu, aby Oldøichovi z Rožmberka tlumoèil jejich rozkaz vypovìdìt okamžitì pøímìøí s táborským svazem a zabránit táborùm, aby nadále verbovali na rožmberském panství do bojù s køižáky. Rožmberk se rozkazu Oty Trevírského nepodøídil, ale jeho pøípadná protitáborská aktivita už stejnì nemohla ovlivnit rychlý sled událostí u Støíbra. Spojená vojska táborù, sirotkù a pražanù se totiž nìkdy z 31. èervence na 1. srpna objevila u Rokycan v síle asi 25.000 mužù, což v køižáckém velitelském štábu vyvolalo horeènou aktivitu. Asi 2. srpna byl od Støíbra vyslán prùzkumný oddíl 300 jezdcù pod velením Jindøicha z Plavna, aby zjistil další pohyb nepøítele a mezitím se Ota Trevírský radil se svými podveliteli o další strategii. V tomto štábu už chybìl kurfiøt Fridrich Braniborský, nebo po pøíjez-
18
19
du do ležení u Støíbra onemocnìl. Ota Trevírský, který byl patrnì hlavní pøíèinou Fridrichova ochoøení, pohotovì naøídil svému rivalovi léèení v Tachovì, kam mezitím také dorazil kardinál Beaufort. Nakolik bylo rozhodování Oty Trevírského v støíbrském ležení ovlivnìno nepøítomností Fridricha Braniborského, který byl nepochybnì výteèným znalcem husitského stylu válèení a politických pomìrù v Èechách vùbec, je otázka navýsost spekulativní. Na dvoøe krále Zikmunda pozdìji obíhaly zvìsti, že Fridrich Braniborský dostal v prùbìhu IV. køížové výpravy od pražanù nabídku èeské koruny a proto operace u Støíbra sabotoval.7) Proti tomu ovšem hovoøí skuteènost, že Fridrich po odjezdu do Tachova ponechal celý svùj váleèný sbor pod velením Jindøicha z Plavna v støíbrském ležení. Podle Rosenplüta se také Jindøich z Plavna ochotnì a rád vydal s 300 jezdci na prùzkum proti blížícímu se husitskému vojsku. Ota Trevírský se svým štábem nakonec rozhodl, že se husitskému vojsku postaví ve vozové hradbì a svede s ním u Støíbra bitvu. Mezitím, co se zaèaly pøebudovávat obléhací pozice na obranné (a to nejspíše na Šibenièním vrchu), byl vyslán vévoda Jindøich Landshutský s 3.000 jezdci vstøíc rychle se blížícímu nepøíteli, aby ho neustálým napadáním co nejvíce zdržel a oslabil. Pøi palebné síle, kterou Ota Trevírský u Støíbra disponoval, se køižáckému bitevnímu plánu nedá nic podstatného vytknout. Nejsilnìjší artilerií zøejmì disponovali Norimberští, kteøí místo požadovaných 60 ruènic jich dokonce dodali 260. Pro boj ve vozové hradbì bylo zøejmì nejúèinnìjší palebnou zbraní komorové dìlo, za tehdejší úrovnì vojenské techniky vlastnì rychlopalné, kterých mìlo být u Støíbra celkem 12, zatímco užití asi 8 tìžkých a 13 lehèích obléhacích dìl pro bitvu v poli bylo asi dosti problematické. Vcelku chytøe uvážené bitevní taktice, která nezapøela velké pouèení z Žižkovy váleèné školy, však chybìla úèinná realizace. Jako první selhal velitel jízdního pøedvoje Jindøich Landshutský, kterému se nepodaøilo pochodující husity vážnìji zdržet èi ohrozit, ba je velmi pravdìpodobné, že se vùbec neodvážil navázat s vojskem Prokopa Holého bojový kontakt. Zpráva rychle ustupujícího pøedvoje, že husité v plné síle a odhodlání 6. Rytíø v plátové zbroji kolem pol. 15. stol., kresba P. Major – Ritter in verblatteter Rüstung um die Mitte des 15. Jhs., eine Zeichnung von P. Major
20
jsou již nedaleko, zastihla køižáky u Støíbra nepøipravené a podmínila postupnì narùstající zmatek a demoralizaci. Vázl pøedevším odsun trénu a pomocných sil, a když køižáci zapálili opuštìné ležení, vznikl nezvládnutelný chaos na silnici k Tachovu. Týlové jednotky se snažily prodrat na cestu pøeplnìnou bojovými oddíly, a když dým z hoøícího ležení vyvolal dojem husitského útoku, zmìnil se zmatek ve všeobecný útìk.8) Mnoho vozù i s nákladem bylo opuštìno, aè podle Bartoška byli husité teprve asi 3 míle od Støíbra. Údaj Starého letopisce, že køižáci se dali na útìk už když nepøítel zahajoval pøesun od Rokycan, tedy ve vzdálenosti asi 5 mil, je zøejmì pøehnaný. Váleènické schopnosti Oty Trevírského a jeho hejtmanù se nyní ukázaly jako naprosto nedostateèné, nebo chybí jediná zmínka o tom, že by se nìkdo z velitelù pokoušel organizovat alespoò krytí ústupu.
Bitva u Tachova 4. - 14. srpna 1427 Køižáci prchající od Støíbra se objevili v Tachovì 3. srpna a nìkteøí se hned vydávali na další cestu k hranici. Støípkem z obrazu velké køižácké dezerce je zpráva knechta Fridricha sepsaná 3. srpna v Pernovì. Dotyèný služebník chebského patricije Hanse Junkera v ní sdìluje bezradnì chebské radì, že na vlastní oèi spatøil asi dvì stovky dezertujících jízdních køižákù, kteøí pøihnali „pøes les“ dobytek a tvrdili chebským ozbrojencùm, že prchající pìší už mají jen malou nadìji na záchranu.1) Míra paniky je zøejmá z toho, že v té dobì teprve husité dorazili ke Støíbru. Z tohoto struèného dokumentu je zøejmé, že køižáci prchali po Goldene Strasse, èímž ovšem není vylouèeno, že utíkali pøes hranice i po jiných trasách. Dále ze zprávy vyplývá, že Cheb v dobì útìku od Støíbra teprve vysílal svùj ozbrojený oddíl proti husitùm, není však z ní zøejmé, zda køižáci hnali vlastní èi uloupený dobytek. Pøikláním se k variantì druhé
7. Tachov, pohled na zámek a bergfrit bývalého hradu. Pøekresleno z veduty mìsta vyhotovené kolem pol. 18. stol. – Tachau, Ansicht des Schlosses und des Bergfrieds der ehemaligen Burg, umgezeichnet aus einer Vedute gezeichnet um die Mitte des 18. Jhs.
21
a domnívám se také, že panika šíøená v Pernovì byla zámìrná. Dotyèní dezertéøi mìli totiž pøed husity pøíliš velký náskok a potøebovali z pochopitelných dùvodù zamlžit pravý stav vìci, totiž že v Tachovì se znovu organizuje defenziva. Podobné nepøíjemné pøekvapení jako chebští knechti v Pernovì zažívali 3.srpna v Tachovì kardinál Beaufort a zøejmì již uzdravený kurfiøt Fridrich Braniborský. Kardinál Beaufort, který podle Bezolda jako jediný z celé nejvyšší køižácké elity vychází bez pøímé viny na vojenském debaklu IV. kruciáty, se v Tachovì neprodlenì ujal vrchního velení a svolal váleènou poradu. Pokusil se zkonsolidovat znaènì otøesenou bojovou morálku prohlášením, že je sám ochoten beze štítu pochodovat v èele útoèících køižákù, a vydal energické rozkazy k pøípravì na velkou rozhodující bitvu, která se dala oèekávat pøíštího dne. Ráno 4. srpna vystoupil kardinál Beaufort doprovázený suitou knížat na nìjaké návrší pøed mìstem2) a rozvinul papežskou korouhev s obrazem ukøižovaného Krista, kterou si sebou pøivezl jako posvátnou zástavu. Svaté nadšení kardinálovo ovšem vìtšina køižákù nijak nesdílela a pøítomná øíšská knížata pohledem z návrší rychle zjistila, že jejich vojsko se pøes noc povážlivì zmenšilo. Pokud zpoèátku kardinál nìjaké bojové nadšení u knížat vzbudil, pak pohled na proøídlé køižácké houfy ho opìt stlaèil k nule. V kardinálovì štábu zaèaly pøevažovat návrhy doporuèující ústup. Vrchní velitel však nehodlal rezignovat a plamennou øeèí apeloval na køes anskou víru a rytíøskou èest køižáckých vùdcù. Patrnì na jediného z knížat kardinálova rétorika zapùsobila - mladièkého, teprve patnáctiletého Fridricha Saského. Ten navrhl, aby jízda sestoupila s koní a bojovala pìšmo, aby dala pìchotì najevo, že ji nehodlá bìhem bitvy opustit. Rosenplüt byl návrhem mladého knížete nadšen, na druhé stranì zatratil jiného z køižáckých vùdcù, který tento zpùsob boje rezolutnì odmítl. Norimberský veršotepec nechtìl dotyèného knížete jmenovat - byl jím nejspíše kurfiøt Fridrich Braniborský - ale dodal, že Bùh si ho bude dobøe pamatovat. Kardinál nakonec ukonèil dohady tím, že podal bojovou zástavu falckrabímu Janovi Neunburskému, èímž vlastnì nepøímo suspendoval Otu Trevírského z jeho dosavadního velitelského postu. To vyvolalo ve velitelském sboru otevøené námitky, takže znechucený falckrabí Jan mrštil vztekle zástavou o zem. Tento incident dovršil rozklad bojové morálky IV. køížové výpravy. Kurfiøti, vévodové a biskupové zaèali nasedat na konì a odjíždìt od Tachova k hranicím. Ve všobecné defétistické náladì zaznamenal kronikáø Bartošek osamìlý hlas rytíøe Kamrovce volajícího: „Nevím pøed kým utíkat, žádného nepøítele nevidím!“3) Nakonec z mohutného køižáckého vojska, které mìlo podle Bartoška 80.000 jezdcù a ještì více pìších zùstalo asi 1.500 mužù, kteøí se ovšem ukryli za mìstskými hradbami. Jiný oddíl køižákù uprchl do Horšovského Týna, kde se uchystal k obranì. Husitský pøedvoj dostihl opozdilé prchající køižáky až u hranièního lesa. Podle Eneáše Silvia „sotva vstoupili do lesa, když tu se objevili Èeši a zaèali útoèit na zadní voj. Nastal ještì bezhlavìjší a zbabìlejší útìk. Nìmci utíkali, dokud je Èeši nepøestali pronásledovat.“4) Není však nikde uvedeno, že by husité pøi pronásledování pøekroèili hranièní les, zøejmì jim staèilo, že ukoøistili velké množství vozù s rozlièným nákladem, mezi nímž jistì nechybìly vìci naloupené ve vesnicích v okolí Støíbra a Tachova. 22
Obléhání a dobytí Tachova husity 4. - 14. srpna 1427 Polní vojska pod vedením Prokopa Holého zaèala neprodlenì po svém pøíchodu s obléháním mìstských hradeb, které na jihozápadní stranì posiloval tachovský hrad s mohutným bergfritem.1) Po nìkolikadenním prudkém ostøelování dìly, vrhání zápalných støel a hloubení podkopù byly provaleny hradby a mìsto na nejménì ètyøech místech zaèalo hoøet. V mohutném dýmu znesnadòujícím obranu pronikli 11. srpna husité do mìsta pobíjejíce køižáky a veškeré mužské obyvatelstvo, ženy a dìti snad byly ušetøeny. V poulièních bojích padl již zmínìný rytíø Komárovec s asi padesáti èeskými a nìmeckými spolubojovníky, zbytek køižákù a tachovských mìš anù se stáhl do hradu a zde odolával ještì tøi dny. Posádka èítající asi 1400 mužù se nakonec v beznadìjném postavení vzdala 14. srpna. Mezi urozenými zajatci, kteøí byli drženi v rytíøském vìzení, se nalézali pøimdecký purkrabí Jindøich Žito z Jivjan a Vilém Švihovský z Rýzmberka, který složil èestný slib do rukou Jana Tovaèovského, že nezneužije poskytnuté volnosti pohybu k útìku. Slib daný kacíøi však pan Švihovský nehodlal dodržovat a po nìkolika dnech ještì s tøiadvaceti dalšími „èestnými vìzni“ uprchl. Jaký byl osud ostatních zajatých køižákù, se nikde neuvádí. IV. køížová výprava nakonec nejenže tísnìnému plzeòskému landfrýdu nijak nepomohla, ale v koneèném dùsledku zpùsobila, že husité vedle Støíbra získali i Tachov, další neménì významný strategický bod na Goldene Strasse. Dobyté mìsto s hradem pøipadlo sirotèímu svazu, který sem dosadil jako hejtmana Buzka ze Smolotel. Souèasnì s Tachovem byl obléhán husity i Horšovský Týn, zápisné zboží Zdeòka z Drštky, vìøitele krále Zikmunda. Stejnì jako v r. 1422 odolal hrad posílený uprchlými køižáky husitskému útoku,2) zatímco hrad Roupov
8. Tachov, bergfrit bývalého královského hradu zboøený r. 1802. Pøekresleno z obrazu A. Staflera z r. 1777 (Okresní muzeum v Tachovì) – Tachau, Bergfried der ehemaligen Königlichen Burg, zerstört im J. 1802, umgezeichnet aus einem Bild von A. Stafler aus dem J. 1777 (Kreismuseum Tachau)
23
vzdálený od Horšovského Týna asi 25 km se vzdal a jeho majitel Jan Roupovský se dokonce husitùm zavázal táhnout s nimi proti Plzni.3) Zda pøitom Roupovský konvertoval ke kalichu nelze doložit, jisté však je, že páni z Roupova disponovali po husitských válkách èetnými církevními statky. Bìhem obléhání Tachova a Horšovského Týna došlo v bavorsko-falckém pohranièí k nìjakým chabým èi alibistickým pokusùm zkonzolidovat naprosto demoralizované køižácké síly k protiofenzivì, leè bez úspìchu. Kurfiøt Fridrich Braniborský psal 24. srpna králi Zikmundovi, že na žádosti øíšských knížat setrval po útìku pøes hranice ve Wunsiedlu, aby pøipravil tažení na osvobození Tachova, avšak ten padl døíve než kurfiøt staèil cokoli podniknout. Dobytím Tachova byli velmi zneklidnìni Chebští, jejichž špionáž soudila, že nyní je v husitském váleèném plánu na poøadu dobytí Chebu. Byla to úvaha vcelku správná, i když se hlavní husitské síly proti oèekávání obrátily k Plzni. Podle dostupných pramenù se pokoušel zastavit husitskou ofenzívu novýni vojenskými kontingenty jedinì Norimberk, který asi 9. srpna vyslal setninu ozbrojencù do Pernova tvoøícímu nejbližší opevnìnou výspu Øíše proti obléhanému Tachovu. Další norimberské jízdní a pìší posily v neznámémé síle vyrazily z Norimberka na pomoc Chebu 14. srpna, tedy právì v den, kdy se vzdal husitùm tachovský hrad. Krátce poté poslali Norimberští falckrabímu Janovi Neunburskému a jeho bratru Otovi 32 støelcù, což jistì nebyla vojenská síla, která by umožnila Wittelsbachùm pomýšlet na nìjakou vìtší diverzi pøes hranice. Prokop Holý vyslal v dobì obléhání Tachova a Horšovského Týna jízdní hlídky na hranice, pro nìž asi nebylo obtížné zjistit, že køižácké síly jsou po pádu Tachova témìø úplnì paralyzovány. Ani saská èást IV. køížové výpravy nebyla schopna úèinného odporu, takže Jakoubek z Vøesovic se mohl s minimálním váleèným úsilím vrátit do køižáky vyklizených Žlutic a pak vytáhnout proti hradùm Jindøicha z Plavna.
Druhé obležení Plznì a husitské útoky na Horní Falc a Chebsko od srpna do listopadu roku 1427 Proè Prokop Holý táhl od Tachova k Plzni a nikoliv k Chebu, se mùžeme jen dohadovat. Chtìl snad pøekonat Žižku, který se o západoèeskou metropoli marnì pokoušel? V každém pøípadì pøedstavovala Plzeò hlavní støedisko západoèeského katolického landfrýdu a také se sem jistì uchýlilo mnoho èeských úèastníkù IV. kruciáty, kteøí podle husitù zasluhovali tvrdé potrestání. Nepochybnì byla dobøe opevnìná Plzeò také nejvýznamnìjším útoèištìm katolické církve a to nejen západoèeské. Nevíme jak silnou posádku zanechali sirotci v Tachovì a zda jí nebyl svìøen úkol pokusit se o dobytí Chebu. V záøí znepokojoval chebské pomezí se svou loupežnou družinou jistý Matel Kelner pùvodem z mìsteèka Žandova, který byl ve službách kynžvartského fojta Mikuláše Frasse na Boršengrýnì a Nejdku. Není zøejmé, zda šlo o ryze soukromé záští, nebo nìjaké váleèné akce inspirované èi podporované z Tachova. Možná to nevìdìli ani sami Chebští, ale v každém pøípadì si platili ve vesnici Pramenech kvùli Kelnerovi dva špiony a zvlášt24
ní oddíl zbrojnošù, které vysílali „do lesa“ aby tu dotyèného záškodníka polapili. Toto stíhání trvalo témìø rok, pøesnìji do srpna r. 1428, kdy byl Kelner se svými komplici polapen v Tachovském lese.1) Tyto geografické indicie nasvìdèují, že Kelner mohl dezertovat ze služeb Mikuláše Frasse a spolèit se se sirotèí posádkou na Tachovì. Nikde totiž nenalézáme, že by Mikuláš Frass na Boršengrýnu pøešel na stranu husitù a nadále zùstal fojtem nám již dobøe známého radikálního katolíka Jindøicha z Plavna na hradì Kynžvartì. Mezitím Plzeò útoky táborsko-sirotèího vojska úspìšnì odrazila, takže v patové situaci uzavøely poèátkem záøí obì strany pøímìøí do 23. dubna následujícího roku. Pøímìøí se vztahovalo vedle samotného Tábora na spojenecká husitská mìsta Klatovy, Domažlice, Sušice a Horažïovice, z protistrany na Hynka Krušinu ze Švamberka, Jana z Rýzmberka na Skále, Aleše Holického ze Šternberka, Hanuše z Kolovrat na Krašovì, Zdeòka z Rožmitálu na Zbirohu a též na purkrabí hradù Horšovského Týna, Karlštejna, Pøimdy a Radynì.2) Strany se též dohodly o vánoèním hádání katolických a husitských knìží na hradì Žebráce. Již 11. záøí pražská mìsta slavnostnì vítala táborské a sirotèí bojovníky vracející se od Plznì, takže katolíci v plzeòském kraji si mohli na èas velice oddechnout. Klid zbraní na Plzeòsku patrnì indukoval i smiøování Jana Smila z Køemže na Husi s jeho hlavním rivalem Oldøichem z Rožmberka. Pøímìøí uzavøené 13. øíjna zprostøedkovali bratøi Jan Odranec a Racek z Drahonic na jeden rok.3) Podmínky smlouvy prozrazují drobné šarvátky a diverze v prostoru okolo Èeského Krumlova a Køemže, do kterých nám umožòují èásteènì nahlédnout protokoly Popravèí knihy rožmberské z r. 1427. Zde vypovídá jistý Brkal z vesnice Plavu u Èeských Budìjovic, že „Štìch a Pánek ze Straòan jezdie a chodie s Tábory do Nìmec na lúpež a Pánek pøivedl sobì dva konì z Nìmec a krav také nìco. Item poznal, že ta dva velmi lúpie na cestách a Štìch bývá èasto na Køemži a jmá tu pøietele øeèeného Èert.“4) Tyto a jim podobné akce podnikané z Køemže a Husi lze datovat v rozmezí od ledna r. 1427, kdy konèilo druhé pøímìøí mezi Rožmberkem a Smilem, do øíjna téhož roku, kdy zapoèalo pøímìøí tøetí. Jak bylo obvyklé pøi ukonèení šlechtických záští, propustily si obì strany navzájem zajatce, Smil se navíc zavázal, že upustí od holdování rožmberských poddaných a Rožmberkovy šlechtické klientely kromì svérázského statku, odkud mìl i nadále pobírat roènì 50 kop grošù. Již sjednané holdy na rožmberském panství mìl Smil naposled vybrat 16. øíjna, tedy tøi dny po uzavøení pøímìøí. V pøípadì, že by Rožmberk nebo Smil táhli do války pøes panství smluvního partnera, bylo dovoleno opatøit se zde nezbytným pitím a proviantem. Na obnovení váleèného stavu bylo pamatováno podmínkou, že v pøípadì zajetí Smilových lidí má tento právo vyžádat si tøi zajatce k propuštìní, kromì toho též propuštìní Kosoøe z Malovic nebo jeho bratrù. Na smlouvu o pøímìøí bezprostøednì navazovala smlouva o prodeji Køemže s vesnicemi a dalším pøíslušenstvím Oldøichovi z Rožmberka, kterou se pán na Krumlovì mimo jiné hodlal zbavit loupežného hnízda nedaleko své rezidence. V listopadu uzavøel Smil ještì pøímìøí s Èeskými Budìjovicemi, ovšem jen do vánoc.5) Pøímìøí s plzeòským landfrýdem zjevnì otevøelo husitským posádkám u hornofalcké hranice možnost ke koøistnickým diverzím pøes Èeský les. Žel nejsou nìmeètí historici 25
9. Willenbergùv velký pohled na Plzeò z r. 1602 (výøez) – Grosse Ansicht auf Pilsen von Willenberg aus dem J. 1602 (Ausschnitt)
jednotni v itineráøi spanilé jízdy západoèeských husitù, která je datována na pøelom záøí a øíjna r. 1427. Podle Lommera vyrazili Èechové pøes Waldmünchen, Rötz, Neunburg, Schwandorf a Rieden až hradu Hohenburgu, který znièili, a na zpáteèní cestì vypálili Nittenau a kláštery Walderbach a Schönthal. Z koøisti zmiòuje Lommer zvony, které použili husité na výrobu zbraní.6) Paulus rozšiøuje Lommerovy údaje o další konkréta a sice o dobytí mìsteèka Rötz, v kterém dodnes pøipomínají husitský vpád Hussentor a Hussengasse, a vypálení ženského kláštera ve Schwarzhofen, jehož øeholnice staèily vèas uprchnout do Øezna.7) Podle všeho se nesetkal èeský vpád do Horní Falce s žádným vìtším vojenským odporem. Známý bavorský kronikáø Ondøej Øezenský ovšem o podzimním husitském tažení r. 1427 mlèí stejnì jako náš Bartošek a Starý letopisec, takže o aktérech vpádu mùžeme jen spekulovat. Po Horní Falci došlo podle pøedpokladù i na Cheb, který byl již 30. záøí varován waldsasským opatem, že husité zamýšlejí táhnout z Tachova k Albenreuthu (dnes Mýtina). Chebská rada nechala urychlenì vycvièit asi 50 støelcù, najala další žoldnéøe a podnikla další obranná opatøení. Opatova informace se ukázala správná, nebo husité se 11. listopadu 1427 skuteènì objevili u Albenreuthu, kde došlo k první srážce. Ta dopadla pro chebskou hotovost žalostnì, nebo byla rozprášena a její znaèná èást byla zajata vèetnì hejtmanù Fridricha ze Schönburgu a Hanse Kottenplanera, Albenreuth pak lehl popelem. Teprve druhá srážka byla pro Chebské úspìšnìjší, nebo se jim podaøilo zajmout nìkolik husitù. Na tìch bylo muèením vynuceno udání ètyø zrádných chebských mìš anù, kteøí mìli nìjakým zpùsobem napomoci k dobytí mìsta. Všichni ètyøi byli zatèeni a upáleni.8) Zlikvidováním páté kolony husitù v Chebu snad napomohlo k tomu, že nejdùležitìjší nástupní prostor køižáckých intervencí na západní hranici zùstal nadále ušetøen, by za cenu tìžkých škod zpùsobených na Chebsku. K záchranì Chebu pøispìly i posily z Norimberka, jehož rada psala 19. ledna 1428 radì chebské, aby odeslala norimberský vojenský oddíl domù, když husité již odtáhli do jiných konèin.9)
10. Waldthurn na vyobrazení z r. 1805 – Waldthurn auf einer Abbildung aus dem Jahre 1805
Opakované husitské útoky na Horní Falc jistì souvisely s osobností falckrabího Jana Neunburského èi Neumarktského, který byl mezi Wittelsbachy považován za nejbojovnìjšího køižáka, což ocenil u Tachova i kardinál Beaufort, když mu chtìl svìøit hlavní velení místo arcibiskupa trevírského. Èást Horní Falce také držel Fridrich Braniborský, jehož úloha v køížových výpravách je nám už také dostateènì známa. Jádro husitských sil smìøujících v pomìrnì krátké dobì opìt ztrestat Jana Neunburského, jeho bratra Otu Mosbašského a Fridricha Braniborského do Horní Falce tvoøili sirotci vedení svým hejtmanem Velkem Koudelníkem z Bøeznice a pražané, byli však jistì posíleni i svými západoèeskými spojenci, pøedevším Domažlicemi. Protože vojsko sirotkù a pražanù prošlo bez zábran až do Tachova, soudí Šmahel, že pøímìøí s plzeòským landfrýdem bylo pro-
dlouženo.1) Není však tøeba takto spekulovat, nebo pøíchod do Tachova byl dostateènì jištìn støíbrskou posádkou Pøibíka Klenovského. Starý letopisec shrnul sledované tažení do jedné vìty: „Téhož léta po veliké noci Èechové v Bavoøiech mnohých mìst sú dobyli a mnoho vsí spálili.“ Bartošek je o nìco obsažnìjší: „Sirotci s pražany postoupili do Bavor kolem svátku sv. Urbana (25. kvìtna) a když tam pøišli, obsadili mìsto Bärnau, Mnichov (za Lesem) a jiná menší mìsta, protože je obyvatelé nebránili. Když dorazili k velkému rybníku lantkrabìte, podkopali stavidlo, rybník znièili a mnoho škod nadìlali u Kouby, pak kolem svátku sv. Markéty (13. èervence) se vrátili do Prahy.“ V jakém poètu pøekroèili husité hranice žádný z našich kronikáøù neuvádí, norimberská rada v dopise Ludvíkovi Falckému dat. 9. èervna 1428 píše o 9.000 mužích, kteøí dobyli Pernov, Tirschenreuth a další místa. V jiné zprávì zaslané 6. èervna do Augšpurku se zase píše o 6.000 pìšákù a 800 jízdných.2) Rozpory v poètech uvádìných souèasníky v tìsném èasovém sledu lze snad vysvìtlit tím, že husité postupovali do Horní Falce nejménì ve dvou proudech. Jeden houf vyrazil z Tachova po Goldene Strasse a druhý pronikl do Horní Falce u Waidhausu, tedy po pøimdecké silnici.3) Topografie napadených míst nasvìdèuje tomu, že dva základní houfy se pøi dalších operacích ještì dále dìlily. První napadl jižní èást panství waldsasského kláštera, tzv. Stiftland, a k nìmu pøiléhající území s lény Èeské koruny neboli Nové Èechy (Neuböhmen). Waldsasský klášter patøil pod ochranu falckrabího Jana Neunburského a husité zde dobyli, vyplenili a vypálili Tirschenreuth, Münchsberg, Falkenberg, Beidl a další místa.4) Z èeských lén, kterých se za válek s Václavem IV. a ještì za husitských válek zmocnili rýnští Wittelsbachové, padl do rukou husitù nejprve nedaleko Tachova ležící Pernov, dále pak Schönkirch, Plössberg, Wildenau a mìsteèko Floss, kde je zaznamenán falcký odpor, pøi kterém bylo zabito asi 40 mužù.5) Pøedpokládá se, že se tak stalo pøi dobývání flosského kostelce, zatímco nedaleký hrad Flossenbürg zùstal nedobyt. Z lokalit náležejících pøímo falckrabím nebo kurfiøtovi Fridrichu Braniborskému je zmi-
28
29
Spanilá jízda do Horní Falce 25. kvìtna - 13. èervence 1428
Severnì od Kouby byl podruhé znièen sotva obnovený schönthalský klášter a dobyt Waldmünchen. Kastastrofální následky mìl husitský vpád pro sousední štrubinský údìl, zcela ochromený stále nerozøešenou otázkou dìdictví po vymøelé vìtvi štrubinských Wittelsbachù. Husité veøejnì proklamovali své spojenectví s vévodou Ludvíkem Ingoldstadtským, který jako nejstarší z Wittelsbachù požadoval celé štrubinské dìdictví pro sebe a pokusil se tajnì v noci pøepadnout u Štrubiny vojenský oddíl falckrabího Jana Neunburského.8) Ludvíkùv zámìr byl však špatnì utajen a nepovedl se, názornì však dokumentuje, jak závažnì wittelsbašská nesvornost husitùm napomáhala.
11. Bärnau (Pernov) na historické vedutì – Bärnau auf einer historischen Vedute
òováno vydrancování a vypálení Hohenthannu, Wurzu a Altenstadtu, aniž by bylo možné rekonstruovat pøesnou souslednost napadení jednotlivých míst. Houf útoèící po pøimdecké silnici na Waidhaus mìl zøejmì na svìdomí èeská léna Waldthurn a Pleistein, o jejichž obranì nic nevíme, zatímco v mìstìèku Moosbachu - asi 6 km jižnì od Pleisteinu - došlo k tvrdému støetu, pøi kterém padlo asi 300 obráncù (nejednalo se ovšem o Mosbach na území Rýnské Falce, rezidenci falckrabìte Oty Mosbašského, jak se nìkdy mylnì uvádí,6) nebo do této oblasti husité nikdy nepronikli). Rychlý postup husitù provázený drancováním a pálením pokraèoval do nitra nepøátelského území na Böhmischbruck, uvádìný jako další obì nièivého èeského vpádu, pak se zøejmì na èas zastavil u hradu Obermurach, který se útoku ubránil.7) Husité se nejspíše nechtìli zdržovat dlouhým obléháním a postoupili dále na Schwarzhofen, který jim opìt padl do rukou s obvyklými následky. Není však zøejmé, zda klášter zùstal opuštìn od devastací v r. 1427, nebo se do nìho jeptišky ze svého doèasného útoèištì v Øeznì staèily navrátit. Poté jsou husité doloženi 9. èervna u mìsteèka Nitenova (Nittenau), které vypálili a tamnìjšího faráøe uvázali nahého železným øetìzem na svùj vùz a odvlekli. Podle Bücherla zabránil dalšímu postupu na Øezno purkrabí na blízkém hradì Steflingu, který se svou posádkou úspìšnì odrazil husitský útok. Zdá se však, že jde o pøecenìní strategického významu hradu Steflingu, jak vyplývá i z jeho topografického položení. Pøes veškerou vojenskou úspìšnost sledovaného husitského tažení pøedstavovalo Øezno, hájené ze severní strany Dunajem, pøíliš velké sousto pro èeské útoèníky a celý charakter husitských operací ukazuje, že šlo o rychlé a pøekvapivé akce vyhýbající se zdlouhavým obléháním vìtších fortifikací. Z toho dùvodu také nebyl dobýván Neunburg, rezidence falckrabìte Jana, aè právì na tohoto nesmiøitelného køižáckého vùdce mìli husité nejvíce spadeno. Po Nitenovu pøišel zøejmì na øadu klášter ve Walderbachu, o jehož osudu praví Ondøej Øezenský, že èást mnichù byla zranìna, èást pobita, husité pak vyvrátili dveøe klášterního kostela, v kterém znièili varhany, obrazy svatých a další mobiliáø. Další postup husitù smìøoval na Koubu, která posílená oddílem 120 dolnobavorských jízdních se ubránila, následovalo však velké pustošení okolních sídelních aglomerací. 30
Štrubinský vicedomus Jan z Leuchtenberga zoufale prosil 21. èervna braniborského markrabího o vojenskou pomoc proti husitùm, kteøí uèinili a ještì dennì èiní v jeho úøedním distriktu obrovské škody a pøed Lesem dobyli a rozboøili všechny kostelce („all kirchhoef vor dem Walld“9)). Nejsevernìjší èást štrubinského údìlu tvoøil hohenbogenský Winkel s kostelci ve Furthu, Neukirchen a Eschlkam, otázkou zùstává, zda Jan z Leuchtenberga rozumìl všemi kostelci pøed Lesem také hrad v Kleinaigen a kostelec v Koèinì ležící na opaèné stranì hohenbogenského høebene. Rovnìž není jasné, zda kostel v Lamu fungoval také jako kostelec. Ještì v r. 1554 však pøipomínali bavorští vévodové císaøi, že v r. 1428 byl celý Winkel tak zdevastován a vypálen poddanými Koruny èeské, že nìkolik let zùstal úplnì pustý.10) Nakonec se pøi výètu škod zpùsobených husity v Horní Falci a Dolním Bavorsku musíme ještì vrátit k Bartoškovì údaji o zboøení lantkrabìcího rybníka, nebo jde o událost dotýkající se bezprostøednì prùbìhu èesko-falcké hranice. Pøipomeòme, že jde o Vraneèský rybník neboli Pfrentschweiher, který zamýšleli Èechové rozboøit již za tažení r. 1406, ale arcibiskup Zbynìk Zajíc nakonec z ohledù již zmínìných od tohoto zámìru upustil. Obrovské umìlé jezero založené na území pleisteinského panství lantkrabích z Leuchtenberga r. 1362 zasahovalo asi jednou tøetinou na èeské území a stalo se stálým zdrojem sporù šlechty a poddaných na obou stranách hranice. Délka Vraneèského rybníka se odhaduje asi na 6 km, což je zhruba o tøetinu více než délka dnes našeho nejvìtšího rybníka Rožmberka. Husity na rozdíl od arcibiskupa Zbyòka Zajíce nijak netrápily ohledy na obyvatelstvo Vranèe neboli Pfrentsche žijící pøímo u paty mohutné hráze, a rozboøením tohoto gigantického díla museli zpùsobit obrovskou spouš nejen v zmínìné vesnici, ale ještì daleko v povodí øíèky Pfreimd vytékající z Vraneèského rybníka.11) Aè o obranì Horní Falce a štrubinského údìlu Bavorska pøed husity máme jen útržkovité zprávy, lze i tak oprávnìnì soudit, že jak knížata, tak hornofalcká a dolnobavorská pohranièní šlechta vojensky naprosto selhaly. Asi pùldruhého mìsíce øádili sirotci, pražané a západoèeští husité na nepøátelské pùdì, aniž bychom se dozvìdìli o vìtším bitevním støetu v otevøeném poli. Kam se podìly desetitisíce køižákù od Tachova? Norimberk vysílá posily do Chebu a Weidenu, 14. èervna pak norimberská rada nakazuje svému hejtmanovi Weygelovi Strobelovi do Chebu, aby se také se svým oddílem pøesunul do Weidenu, který byl zøejmì urèen za hlavní mobilizaèní prostor.12) Hodil se k tomu nejspíše proto, že weidenská država byla v té dobì kondominiem kurfiøta Fridricha Braniborského a falckrabího Jana Neunburského, toho èasu dvou nejautoritativnìjších køižáckých vojevùdcù. Podle norimberských register bylo podruhé posláno do Weidenu 31
42 jízdních, 25 tažných koní a 156 pìších, což patrnì platí právì pro Strobelùv chebský odøad. Strobel však možná ani do Weidenu nedorazil, protože o pouhé tøi dny pozdìji za ním norimberská rada posílá další rozkaz, aby se vrátil domù, nebo husité se obrátili do Èech.13) Tento údaj však musel platit jen pro èást husitských sil operujících v Horní Falci, nebo v Dolním Bavorsku bylo tažení v plném proudu. V promìnlivých rozkazech norimberské rady se reflektuje hlavní problém nejen hornofalcké, ale i dolnobavorské obrany - pokud nìkam posily vùbec dorazily, tak pozdì. Ústup husitù z Horní Falce pak zøejmì podmínil pøesun oddílù falckrabìte Jana ke Štrubinì, které však podle všeho zde zùstaly paralyzovány nebezpeèím ze strany Ludvíka Ingolstadtského. Pøímìøí mezi dotyèným Ludvíkem na jedné stranì a kurfiøtem Fridrichem Braniborským a ostatními Wittelsbachy na stranì druhé bylo peèetìno až 15. srpna,14) kdy už byli husité více než mìsíc doma. Pražané se sirotky byli v Praze už 13. èervence, o nìkolik dnù døíve tedy museli dorazit Domažliètí pøivážejících vedle bohaté koøisti i spoutaného nitenovského faráøe, který se už nemìl vrátit živý. Zda do rámce tohoto tažení lze zaøadit pøepadení vesnice Hnìvína (Knöba) asi 8 km severovýchodnì od Chebu, kde byli zajati sedláci a ukoøistìni konì a hovìzí dobytek je sporné, chybí také jmenovité urèení aktérù. Husitské pustošení se evidentnì vyhnulo leuchtenberskému lantkrabství položenému mezi dolním a støedním tokem øek Luhe a Pfreimd. Hlavní pevnost tohoto malého øíšského knížectví pøedstavoval mohutný rodový hrad Leuchtenberg, kam ovšem lantkrabata dosazovala purkrabího, nebo jejich hlavní rezidencí bylo hrazené mìsteèko Pfreimd s vodním hradem na soutoku zmínìných øek. Štrubinský vicedomus Jan z Leuchtenberga nehodlal své knížectví proti husitùm bránit a platil radìji v letech 1428 - 1430 výpalné. Prodejem hradu Reichensteinu s mìsteèkem Schönsee r. 1416 Waldauerùm a pleisteinského panství r. 1418 Janovi Neunburskému ztratili Leuchtenbergové pøímý kontakt s èeskou hranicí a nepøedstavovali tak pro husity bezprostøední ohrožení.15)
Založení rytíøských spolkù Jednorožce a Gryfa roku 1428
12. Flossenbûrg s hradem kolem r. 1600, detail pøekreslený z historické mapy – Flossenbûrg mit der Burg, um 1600, ein Detail umgezeichnet aus der historischen Landkarte
Gryf neboli Noh symbolizuje v heraldice bdìlost a odvahu - sdružené vlastnosti orla a lva, jejichž je vlastnì hybridem. Již ve starovìku však pøedstavoval Gryf démona ochrany a pomsty,1) což úhrnem pøedstavuje hlavní problémy falcké a bavorské feudality, která u Tachova ztratila svoji tváø a spanilými jízdami v letech 1427 a 1428 musela její váleènická prestiž, zakládající vùbec její legitimitu v køes anském pojetí stavovské spoleènosti modlícího ho se knìze, ochraòujícího šlechtice a pracujícího mìš ana a sedláka, utrpìt neobyèejnou újmu. Nápravu notnì pošramoceného sebevìdomí, ale také jistý zpùsob branné svépomoci pøed neustálými husitskými vpády mìlo pøinést založení dalších rytíøských spolkù inspirujících se pøíkladem franských rytíøù z r. 1427. Kronikáø Ondøej Øezenský si bohužel vyhradil na tuto událost pouhé dvì vìty, které ve volném
32
33
