Otevřená hranice Offene Grenze

a n t i k o m p le x B R Ü C K E / MO S T - S T I F T U N G

10 let poté

Otevřená hranice Offene Grenze 10 Jahre später

J a k se ž i je n a h ra n i c i ? V ý stu p y stude n ts k é h o v ý z k u m u W i e lebt m a n a n der G re n z e ? D i e R ec h erc h eergeb n i sse v o n S tude n te n gru p p e n

10 let poté

Otevřená hranice Offene Grenze 10 Jahre später

Obsah / Inhalt O projektu / Über das Projekt

CZ / DE

Předmluva / Vorwort........................................................................ 8 Zkoumání pohraničí / Erforschung des Grenzgebiets.............................. 10 Odkazy na videa / Videohinweise....................................................... 10 Poděkování / Danksagung................................................................. 12

NÁŠ VÝZKUM

CZ

Vztahy mezi českým a německým jazykem.......................................... 14 Mladá generace v pohraničí.............................................................. 16 Dolní Poustevna 116: Historie a současnost jednoho domu........................ 18 Spolupráce v pohraničí po roce 2004 Projekty spolupráce na úrovni obcí, organizací a soukromých osob v česko-německém pohraničí od vstupu Česka do EU.................................. 21

Unsere Ergebnisse

DE

Sprachliche Beziehungen zwischen dem Tschechischen und dem Deutschen.............................................. 38 Junge Generation in der Grenzregion.................................................. 41 Dolní Poustevna 116: Geschichte und Gegenwart eines Hauses................. 44 Kooperation im Grenzgebiet nach 2004 Projekte der Zusammenarbeit auf der Ebene von Kommunen, Organisationen und Privatleuten im deutsch-tschechischen Grenzgebiet seit dem EU-Beitritt Tschechiens...........................................................47 Kooperation im Grenzgebiet nach 2004 Dubí Love Story...............................................................................50 Alltag der Stadt Dubí und seiner Bewohner........................................... 53

Spolupráce v pohraničí po roce 2004 Love Story z Dubí.............................................................................24

Demografischer und Wirtschaftlicher Wandel im tschechisch-sächsischen Grenzgebiet Die Entwicklung des sächsisch-tschechischen Grenzraumes seit 1989 am Beispiel der Gemeinden Altenberg und Dubí (Schwerpunkt Altenberg, Zinnwald-Georgenfeld, Dubí und Cínovec).............. 56

Každodenní život města Dubí a jeho obyvatelé....................................... 27

Das Leben in Deutschland nach der Emigration..................................... 61

Demografické a hospodářské změny v česko-saském pohraničí Vývoj česko-saského pohraničí od roku 1989 na příkladu obcí Altenberg a Dubí (Těžiště zájmu Altenberg, Zinnwald-Georgenfeld, Dubí a Cínovec).................30 Život v Německu po emigraci............................................................34

REFLEXE / Reflexion

CZ / DE

Projekt očima účastníků...................................................................66 Das Projekt mit den Augen der Teilnehmer_innen..................................69

O projektu Über das Projekt

CZ

8 Předmluva Jak již dává tušit název Otevřená hranice – 10 let poté, v tomto společném projektu Antikomplexu a  Nadace Brücke/Most byly překračovány hranice, a  to více než jedna a ne pouze hranice fyzické. Začněme tou nejlépe uchopitelnou hranicí mezi Německem a Českem, hranicí geografickou. Ať už při příjezdu dopravními prostředky z Česka do Drážďan, kde jsme byli během našeho semináře ubytováni, nebo když jsme pěšky a  vědomě překračovali hranice při „hraniční procházce“ – překračování hranic mělo během našeho semináře často motto „Jak vidíte, nevidíte nic“. Nikdo nám nekontroloval pasy, ráz krajiny ani počasí se při překročení hranice ná­ hle nezměnily. Přestože víme, že tomu není ani tak dávno, co jsme snili o tom, vkročit jediným krokem a bez pasové kontroly legálně do sousední země, je to pro generaci, která se účastnila našeho projektu, již skoro nepředstavitelné. Jen nenápadné hraniční kameny a  opuštěná zázemí hraničního přechodu dávají ještě tušit, že na tomto místě kdysi probíhala zřetelná dělicí čára mezi oběma zeměmi. Když překročíme skutečnou státní hranici, narazíme pak rychle na další bariéru – jazykovou. Na první pohled se v  tomto směru může zdát, že mezi Německem a Českem leží světy. Nejenom čeština připravuje svým německým sousedům problémy se svými přidanými a zdánlivě nevyslovitelnými písmeny a sedmi pády. Také němčina skrývá záludné pasti, ve kterých rodilí Češi a rodilé Češky tápou. Toto přestrojení druhého jazyka může prohlédnout jen ten, kdo se nebojí trochy námahy a kdo se tímto jazykem zabývá. A přesně tuto snahu, která byla jedním z výsledků našeho projektu, mnoho lidí nemá. Tím jsme se dostali k nejabstraktnější ze všech hranic: slavné a proslulé „hranici v mysli“. Ta hraje u každého a každé z nás zásadní roli, dokonce i u účastníků a účastnic našeho projektu, zajímajících se o kulturu dalších zemí. Třebaže v případě účastníků a účastnic můžeme tvrdit, že mají velký zájem o sousední zemi a  sem tam mají o  ní i  dobré povědomí, byla během semináře často řeč o „Češích“ a „Němcích“ a jejich údajných zvláštnostech. Co již v rámci moderovaného semináře přinášelo hodně konfliktů, má ve skutečném životě o to ničivější následky. Nevědomost a předsudky jsou nejnebezpečnější tam, kde si je nikdo neuvědomuje, a proto je nikdo ani nevyvrací. Z tohoto důvodu je ta nej-

méně viditelná hranice, nejméně měřitelná – která je v mysli každého z nás – největším nebezpečím pro dobré a fungující sousedství. Vstup České republiky do EU a schengenského prostoru nabízí napínavá témata. Něco se děje, přímo před našimi dveřmi, a  bezprostředně to ovlivňuje naše životy. V projektu Otevřená hranice – 10 let poté jsme pátrali po změnách a spojitostech mnohých aspektů této – pouze zdánlivě zmizelé – hranice. Inspirativní čtení vám za projektový tým přejí Susanne Gärtner a Tereza Vávrová

• Antikomplex je spolek, který se od roku 1998 zasazuje o českou reflexi německých dějin v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. K práci spolku patří vydávání publikací, pořádání výstav a organizace veřejných diskusí a přednášek. • Nadace Brücke/Most byla založena v roce 1997 s cílem podporovat spolupráci České republiky a dalších států střední a východní Evropy. V tomto duchu vytváří projekty, kde je ve středu zájmu společný zážitek lidí z různých kultur.

9 Vorwort „Offene Grenzen – 10 Jahre später“, wie der Name schon ahnen lässt, wurden in diesem Gemeinschaftsprojekt von Antikomplex und der Brücke/Most-Stiftung Grenzen überschritten – mehr als nur eine und nicht nur physische Grenzen. Beginnen wir mit der wohl greifbarsten Grenze zwischen Deutschland und Tschechien, der geographischen. Ob bei der Anreise mit öffentlichen Verkehrsmitteln von Tschechien nach Dresden, wo wir während unserer Seminare untergebracht waren, oder ganz bewusst und zu Fuß bei einem „Grenzspaziergang“ – die Grenzüberquerungen während der Seminarzeit hatten oft das Motto: „Wie Sie sehen, sehen Sie nichts“. Weder wurde von uns ein Pass verlangt, noch änderten sich schlagartig Landschaft oder Wetter. Obwohl wir wissen, dass man vor gar nicht so langer Zeit nur davon träumte, mit einem einzigen Schritt und ohne Kontrollen legal ins Nachbarland gelangen zu können, ist dies besonders direkt vor Ort und in der Generation die an unserem Projekt teilnahm, heute kaum noch vorstellbar. Lediglich unscheinbare Grenzsteine und verwaiste Kontrollanlagen lassen hier noch erahnen, dass an dieser Stelle einmal eine klare Trennlinie zwischen den beiden Ländern verlief. Hat man die tatsächliche Grenze eines Landes erst mal überquert, stößt man schnell auf die nächste Barriere – die sprachliche. Auf den ersten Blick scheinen in dieser Hinsicht zwischen Deutschland und Tschechien Welten zu liegen. Nicht nur die tschechische Sprache bereitet den Landesnachbarn größte Probleme mit ihren zusätzlichen, scheinbar unaussprechlichen Buchstaben und den sieben Fällen. Auch das Deutsche birgt so einige heimtückische Fallen, in die tschechische Muttersprachler_innen des Öfteren tappen. Diese Tarntracht der jeweils anderen Sprache kann jedoch nur durchschauen, wer ein wenig Aufwand nicht scheut und sich mit ihr beschäftigt. Und genau diese Mühe, so eines der Ergebnisse unseres Projektes, wollen sich die wenigsten machen. Hiermit sind wir bei der abstraktesten aller Grenzen angelangt: Der berühmt-berüchtigten „Grenze im Kopf“. Diese spielt bei jedem und jeder eine essenzielle Rolle, sogar bei unseren interkulturell Interessierten und engagierten Projektteilnehmer_innen. Obgleich man wohl behaupten kann, dass bei ihnen ein großes bilaterales Interesse und mitunter auch Wissen besteht, war wäh-

rend der Seminare oft genug von „den Tschechen“, „den Deutschen“ und deren angeblichen Eigenarten die Rede. Was schon im geschützten Rahmen des Seminars viel Konfliktmaterial lieferte, hat im realen Leben umso verheerendere Folgen. Unwissenheit und Vorurteile sind dort am gefährlichsten, wo sie nicht als solche wahrgenommen und aus diesem Grund nicht mit ihnen aufgeräumt wird. So wird die am wenigsten sichtbarste, am wenigsten messbare Grenze – die im Kopf eines jeden – zur größten Gefahr für eine gute und funktionierende Nachbarschaft. Somit stellen die Beitritte Tschechiens zum EU- und Schengenraum einen spannenden Themenkomplex dar. Da passiert etwas, direkt vor unserer Haustür, und es hat unmittelbaren Einfluss auf unsere Leben. Im Projekt „10 Jahre offene Grenze“ erforschten wir den Wandel und Zusammenhang der zahlreichen Aspekte dieser – nur scheinbar verschwundenen – Grenze. Eine inspirierende Lektüre wünschen Ihnen, im Namen des Projekt-Teams Susanne Gärtner und Tereza Vávrová

• Antikomplex ist eine Bürgervereinigung, die sich seit dem Jahre 1998 für die tschechische Reflektion der deutschen Geschichte in Böhmen, Mähren und Schlesien einsetzt. Zur Arbeit des Vereins gehört die Veröffentlichung von Publikationen, die Veranstaltung von Ausstellungen und die Organisation von öffentlichen Diskussionen und Vorträgen. • Die Brücke/Most-Stiftung wurde 1997 mit dem Ziel gegründet, die Zusammenarbeit mit der Tschechischen Republik und anderen ostmitteleuropäischen Staaten zu unterstützen und zu fördern. In diesem Sinne werden Projekte durchgeführt, in denen das gemeinsame Erlebnis von Menschen aus verschiedenen Kulturen im Mittelpunkt steht

DE

CZ

10 Zkoumání pohraničí Před deseti lety vstoupila Česká republika do EU. Od roku 2007 se stala součástí schengenského prostoru. Ve dvou velkých krocích téměř úplně zmizela hranice mezi Saskem a Českem – je to významný krok, když pohlédneme do historie 20. století. Ale jak to společnost vnímá? Jaká historie a příběhy spojují a rozdělují lidi na jedné a druhé straně hranice? Jaký vývoj vidí lidé žijící v pohraničí pro příštích 10 let?

Výsledky projektu V této publikaci popisují účastníci projektu své konkrétní výsledky, ale reflektují také nově získané poznatky v rámci celého projektu na osobní rovině. Rádi bychom též poukázali na online portál www.grenzgeschichten.net, kde je možné zhlédnout filmy, které během projektu vznikly.

Zpochybnit stereotypy! V našem projektu Otevřená hranice – 10 let poté jsme se podrobněji zaměřili na oblast pohraničí: krádeže aut a prostituce – to jsou věci, které lidi zaměstnávají stejně jako přeměna struktury obyvatelstva. V  přeshraničním projektu jsme si ve dvou převážně studentských skupinách kritickým okem posvítili na minulost a současnost pohraniční oblasti Labe/Elbe z různých perspektiv a sami jsme je probádali. Ve fotografiích, textech, videích a  zvukových nahrávkách jsme pak zachytili příběhy. Zkoumali jsme vývoj v těchto regionech po otevření hranice vstupem České republiky do schengenského prostoru z hospodářského, sociálního a politického hlediska. Cílem bylo podnítit diskuse o pokrocích a nedostatcích česko-německé spolupráce. Diskusemi jsme zjišťovali motivy stereotypů, různých klišé a předsudků a byla tak podporována česko-německá vzájemnost.

Výpravy na místa Naším úkolem bylo také vypravit se přímo na místo. Během různých večerních akcí v oblasti pohraničí se mohli k našemu projektu přidat rovněž místní obyvatelé. Bez početných místních podporovatelů by se náš projekt nemohl uskutečnit.

Odkazy na videa / Videohinweise Das Haus Nr. 116: http://grenzgeschichten.net/stories/view/343/ Die Junge Generation in der Grenzregion: http://grenzgeschichten.net/stories/view/344/ Česko-německé vztahy – tschechisch-deutsche Verwandtschaften: http://grenzgeschichten.net/stories/view/345/ Kooperationen im Grenzgebiet: http://grenzgeschichten.net/stories/view/354/ ​Dubí damals und heute: http://grenzgeschichten.net/stories/view/355/

11 Erforschung des Grenzgebiets Vor zehn Jahren tritt Tschechien der EU bei. Seit 2007 gehört es zum Schengener Raum. In zwei großen Schritten verschwand die Grenze zwischen Sachsen und Tschechien fast vollkommen – ein bedeutender Schritt, schaut man auf die gemeinsame Geschichte im 20. Jahrhundert. Aber wie nimmt das die Gesellschaft wahr? Welche Geschichte und Geschichten verbinden und trennen die Menschen diesseits und jenseits der Grenze? Welche Entwicklungen sehen die Grenzbewohner_innen für die nächsten 10 Jahre?

Stereotype hinterfragen! In unserem Projekt „Offene Grenzen – 10 Jahre später“ haben wir uns den Grenzraum genauer angeschaut: Autoklau und Prostitution – Dinge, die die Menschen genauso beschäftigen wie die Umgestaltung der Bevölkerungsstruktur. Im grenzüberschreitenden Austausch haben wir mit jeweils zwei, vorwiegend studentischen, Gruppen Geschichte und Gegenwart der Grenzregion Elbe/Labe aus unterschiedlichen Perspektiven kritisch beleuchtet und selbst erforscht. Fotografisch, schriftlich, in Videos und Tondokumenten haben wir Geschichten eingefangen. Wir haben die Entwicklung in diesen Regionen nach der Grenzöffnung durch den Beitritt der Tschechischen Republik in den Schengen-Raum im wirtschaftlichen, sozialen und politischen Bereich untersucht. Ziel war es, Diskussionen über Fortschritte und Defizite im tschechisch-deutschen Miteinander anzuregen. Durch die Diskussionen konnten Stereotype, Klischees und Vorurteile hinterfragt und das gegenseitige deutsch-tschechische Miteinander gefördert werden.

Vor Ort unterwegs Uns war es ein Anliegen auch vor Ort unterwegs zu sein. In verschiedenen Abendveranstaltungen in der Grenzregion konnte besonders auch die lokale Bevölkerung in unser Projektvorhaben mit eingebunden werden. Ohne die zahlreichen Unterstützer_innen von vor Ort, wäre unser Projekt nicht umsetzbar gewesen.

Projektergebnisse In dieser Publikation beschreiben die Projektteilnehmer_innen ihre konkreten Ergebnisse, aber reflektieren hier auch für sie persönlich neu gewonnene Erkenntnisse im Rahmen des ganzen Projektes. Verweisen wollen wir auch auf das Online-Portal grenzgeschichten.net: Hier sind die Filme zu sehen, die im Rahmen des Projektes entstanden sind.

DE

CZ DE

12 Poděkování

Danksagung

Velký dík patří všem, kteří se zasadili o zdárný průběh a výsledek projektu – těm, se kterými jsme vedli rozhovory, úřadům, referentům, expertům a v neposlední řadě účastníkům a účastnicím. Tím, že se zabývali česko-německým pohraničním regionem na místě, prohloubili vhled do našeho spolužití. Na tomto místě bychom chtěli poděkovat všem, kteří nás během našeho projektu podporovali.

Allen, die am erfolgreichen Gelingen beteiligt waren – Interviewpartner_innen, Behörden, Referent_innen, Experte_innen und nicht zuletzt den Teilnehmer_innen – gilt ein großer Dank. Sie haben durch ihre Auseinandersetzung mit der deutsch-tschechischen Grenzregion eine vertiefte Sicht auf das Zusammenleben vor Ort geschaffen. An dieser Stelle möchten wir uns bei allen, die uns während des Projekts unterstützt haben, bedanken.

• Daniela Bímová • Reiner Böhme („přeshraničník“, Sebnitz / „Grenzgänger“, Sebnitz) • Nicole Börner (Zeitengang.de, Fürstenau) • Johannes Brandtrup (herec, mediální kouč / Schauspieler, Mediencoach) • Jana Bubeníčková • Gabriela Daňková (studentka, univerzita v Ústí nad Labem / Studentin, Universität Ústí n. Labem) • Alfréd Dytrt (ředitel Gymnázia Jateční, Ústí nad Labem / Direktor des Gymnasiums Jateční, Ústí nad Labem) • Carolin Eckhardt, (DAADlektorka na univerzitě v Ústí nad Labem / DAAD-Lektorin Universität Ústí nad Labem) • Reiner Fischer (kancelář starosty města Altenberg / Büro des Bürgermeisters von Altenberg) • Sibylle Frey (učitelka na „Glückauf Gymnasium“ Dippoldiswalde/ Altenberg / Lehrerin am “Glückauf Gymnasium”, Dippoldiswalde/ Altenberg) • Jitka Hořčičková (Dubský perník / Lebkuchenbäckerei Dubský perník)

• Pavel Novotný (učitel na katedře německého jazyka, Technická univerzita v Liberci / Dozent an der Technischen Universität Liberec) • Jitka Pollakis (Umweltzentrum Dresden e.V.) • Barbora Procházková (novinářka / Journalistin) • Petr Pípal (starosta města Dubí / Bürgermeister der Stadt Dubí) • Christian Rabending (Medienkulturzentrum Dresden, projekt STADTleben / Medienkulturzentrum Dresden, Projekt STADTleben) • Martin Rak (učitel na Gymnáziu Teplice / Lehrer am Gymnasium Teplice) • Barbora Saňáková (studentka programu Erasmus na univerzitě v Drážďanech / Erasmusstudentin an der Universität in Dresden) • Katrin Schreyer (učitelka, Drážďany / Lehrerin Evangelische Schule Coswig) • Christoph Schröder (Hornické muzeum Altenberg / Bergbaumuseum Altenberg) • Barbora Spalová (Centrum sv. Zdislavy, Jablonné v Podještědí)

• Jarmila Jehučková (učitelka na univerzitě v Ústí nad Labem / Dozentin an der Universität Ústí nad Labem) • Egberth Kamprath (fotograf a novinář, Altenberg / freier Fotograf und Journalist Altenberg) • Lenka Kopecká (studentka programu Erasmus na univerzitě v Drážďanech / Erasmusstudentin an der Universität in Dresden) • Marcela Králová (Dolní Poustevna) • paní Krystová (Dolní Poustevna) • Jochen Löbel (hotelový manažer, Cínovec / Hotelmanager, Zinnwald) • Anna Lüttich (Karo e.V.) • Axel Matz (Medienkulturzentrum Dresden, projekt STADTleben / Medienkulturzentrum Dresden, Projekt STADTleben) • Ramona Meisel (Aktion Zivilcourage e.V.) • Paula Müller (studentka programu Erasmus na univerzitě v Ústí nad Labem / Erasmusstudentin an der Univesität in Ústí nad Labem) • Jan Němec (Státní okresní archiv Děčín / Staatskreisarchiv Děčín) • Steffen Neumann (novinář / Journalist)

• Technische Universität Dresden • Jiří Veselý (Stavební úřad Dubí / Bauamt Dubí) • Pavel Vetešník (právník, návrh zákona o prostituci v České republice / Jurist, Mitarbeiter Gesetzentwurf zu einem Prostitutionsgesetz in der Tschechischen Republik) • Martina Vlková (Městské informační centrum Dubí / Städtisches Informationszentrum Dubí) • Frauke Wetzel (kulturoložka a kulturní manažerka / Kulturwisenschaftlerin und -managerin) • Jana Zajoncová (Městské informační centrum Dubí / Städtisches Informationszentrum Dubí)

13

náš výzkum

CZ

CZ

14 Vztahy mezi českým a německým jazykem Zpracovaly: Eliška Vlasáková, Eliška Drábková, Lucie Barešová Ein saures Gesicht machen – dělat kyselý obličej, být jednou nohou v hrobě – mit einem Bein im Grab stehen, tyto a další frazémy se dají doslovně přeložit díky každodennímu dlouhodobému kontaktu, který trval až do druhé světové války. Po celou tuto dobu se naše jazyky všemožným způsobem prolínaly, a samozřejmě nejen jazyky, ale i plno prvků obou kultur. Jsme studentky bohemistiky a  němčiny na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jelikož se v rámci našeho studia zabýváme jazyky, zajímalo nás, z jakého důvodu se Češi učí německy a naopak, jak se ovlivňují němčina s češtinou a jak probíhá výuka češtiny v obrovské sousední zemi, která mluví úplně odlišným jazykem. Chtěly jsme také zjistit, zda jazykové bariéry v pohraničních oblastech nemohou vést k neporozumění a způsobovat tak případné problémy. Přestože zájem o  učení němčiny uvadá, neboť Češi se raději učí anglicky nebo španělsky, stále tu je velký počet Čechů ovládajících němčinu. Češi se učí německy, jelikož je to nejpoužívanější jazyk Evropské unie, nejdelší hraniční oblast České republiky tvoří německy mluvící státy. Navíc Německo je náš největší obchodní partner. Důvody, proč se učí Češi německy, by tu byly. Ale proč by se Němci měli zabývat češtinou? Tyto a podobné otázky jsme kladly v našich rozhovorech Němcům, kteří se učí česky. Vybraly jsme si Sibylle Frey, učitelku češtiny na gymnáziu v Dippoldiswalde, Nataschu Hergert, toho času dobrovolnici v Antikomplexu, z. s., a Frauke Wetzel, manažerku kultury. Zajímalo nás především, jaký vztah mají k češtině. V rámci naší práce jsme se nejprve vydaly do Dippoldiswalde podívat se na dvě vyučovací hodiny češtiny, kterou vyučuje paní Sibylle Frey. Sibylle se zabývá češtinou, jelikož si myslí, že není spravedlivé, pokud Němci, zvlášť v pohraničí, automaticky očekávají od Čechů, že s nimi budou mluvit německy. Myslí si, že by to mělo být oboustranné. Tato učitelka se výukou češtiny na gymnáziu zabývá od roku 2006. Čeština jako třetí cizí jazyk se zde vyučuje od osmé třídy dvě hodiny týdně jako dobrovolný předmět. Děti si mohou vybrat mezi

češtinou, latinou a  přírodními vědami. Co nás překvapilo, bylo to, že zájem o výuku češtiny ze strany žáků byl enormní, pouze rodiče jim to rozmlouvají a argumentují tím, že ve svém životě spíše využijí latinu než znalost češtiny. Vyučovací hodiny probíhají zábavnou formou. Ve třídě panuje příjemná atmosféra. Na žácích je znát, že se češtinu učí rádi, na čemž má obrovský podíl paní učitelka, u které je vidět, že ji práce velmi baví. V první hodině děti cvičily českou abecedu. Paní učitelka jim připravila kreativní úkoly, které s chutí plnily. V druhé hodině jim učitelka zadala samostatnou práci na téma rodina v rámci opakování na test. Druhý rozhovor jsme vedly s Nataschou Hergert, která pracuje jako dobrovolnice v české organizaci Antikomplex. Natascha se učí česky, jelikož její rodina má kořeny v Čechách, a tak často organizují česko-německá setkání. Ona sama se začala cítit špatně, když během hovorů nerozuměla českým účastníkům, a proto se tento jazyk začala učit. Čeština jí nepřijde tak těžká, jak se o ní říká. Frauke Wetzel žila několik let v Ústí nad Labem a je manažerkou kultury. Ústí nad Labem jí přijde jako důležité město pro pochopení vztahů mezi Čechy a Němci.

Sebnitz – Dolní Poustevna S důsledky odsunu Němců se v českém pohraničí setkáváme na každém kroku. Jako jeden z příkladů nám může posloužit aktuální politické a sociální dění v Sebnitz a Dolní Poustevně. Tyto dvě vesnice leží u hranic jen pár kilometrů od sebe. Před odsunem v nich byl dostatek práce, hlavně díky výrobě umělých květin, po odsunu ale v Dolní Poustevně nezůstalo téměř nic, stala se oblastí s vysokou nezaměstnaností, což vede k celkové nespokojenosti obyvatel a drobným nepokojům a hádkám. Je zde minimum možností k různým aktivitám, vzdělávání a málo práce. Atmosféra je dusivá a tíživá. V Sebnitz naopak zůstalo několik muzeí, obchody s umělými květinami, menší nezaměstnanost (v po-

15 rovnání s  Dolní Poustevnou) a  mnohem více možností k  aktivitám. Děsivá atmosféra na české straně vyvolává u Němců v pohraničí strach a nedůvěru. Někteří mají nejspíše pocit, že všichni Češi jsou takto zničeni chudobou a nezaměstnaností, vzniká zde tedy bariéra vyrůstající z nedůvěry na obou stranách. Problém jde ale mnohem hlouběji a výsledek je patrný v lokálních volbách – v Sebnitz mají velmi pozitivní ohlas nacionalistické strany, což jistě vyvolá další problémy a následnou reakci. Z těchto důvodů je až nezbytně nutné česko-německou spolupráci obnovit, vzájemně se učit jazyky a snažit se porozumět našim kulturám, které se od sebe nijak výrazně neliší. Po dlouhá staletí jsme dokonce žili na společném území a je ohromná škoda, že dnes je problémem už i komunikace a snaha se navzájem pochopit. Ve své práci jsme se zabývaly především tématem rozdílností jazyka v pohraničí Německa a severních Čech. Z množství možností studia jazyka a rozšířenosti škol, kde se český nebo německý jazyk vyučuje, vyplývá, že na území České republiky se němčina vyučuje více než v Německu čeština. V České republice je také velmi rozšířený obor germanistiky, který lze studovat téměř na všech univerzitách (konkrétně v česko-německém pohraničí na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem nebo na Technické univerzitě v Liberci). V oblasti pohraničí existuje i několik německo-českých gymnázií, například v Pirně, Budyšíně, Dippoldiswalde či v Liberci. Žáci, kteří se v Německu chtějí věnovat bohemistice i ve třetím stupni vzdělávání, mohou bohemistiku studovat například na univerzitě v Lipsku. Jako studentky bohemistiky a germanistiky považujeme za důležité prohloubení vztahů mezi Čechy a Němci z pohraničních oblastí, prolomení jazykové bariéry. Byly bychom rády, kdyby se Němci učili více česky, jelikož často jezdí do Česka a automaticky předpokládají, že Češi s nimi budou komunikovat německy. Čechům také nepřipadá moc perspektivní učit se německy, raději volí angličtinu a poté španělštinu. Avšak odstranění jazykové bariéry by určitě vedlo k lepšímu porozumění. V dřívějších dobách panoval strach, pokud obyvatelé neznali sousední jazyk. Kdyby se Němci učili český jazyk, pochopili by i českou kulturu a poznali by, že toho máme hodně společného. Po rozhovorech se třemi Němkami jsme zjistily, že mají zájem učit se česky, většinou je to však osobní důvod. Z hlediska vzájemného ovlivňování jazyků obsahuje čeština mnoho germanismů nejen v jazykové komunikaci v pohraničí, kde se především hojně užívaly v minulosti, ale v dnešní době jsou již jazykové jevy německého původu rozšířeny v komunikaci na celém území. Prolínání a ovlivňování těchto dvou

jazyků je v českém jazyce velmi patrné. Tento jev není dán jen historií, ale například i geografickou polohou. Aktuální vztah a motivace jsou podmíněny odlišnými způsoby a jevy ve společnosti a jiným politickým děním. Jako členům Evropské unie se nám otevírají vzdělávací i pracovní možnosti a můžeme sbírat zkušenosti užitečné pro život i naši budoucí kariéru či pohled na dnešní svět a vnímání společnosti okolo nás. Díky tomu bychom měli mít větší toleranci nejen ke kulturním odlišnostem, ale i různým názorům a schopnost pochopit problémy dnešní civilizace či kulturní rozmanitosti. Jedním z faktorů, který podporuje jakousi bariéru ve vzájemném porozumění, může být jazykové nedorozumění. Hlavní náplní našeho snažení v průběhu semináře bylo sbírání informací z diskusí a rozhovorů v oblasti vztahů a motivace německých občanů ke studiu a výuce českého jazyka. Dotazovaní jsou nyní činní především v oblasti rozvoje česko-německých vztahů, podílejí se na vzdělávacích projektech či se o češtinu zajímají jen z vlastní iniciativy. Rády bychom rozšířily zájem o český jazyk u německých rodilých mluvčích. Z opačné strany mají čeští rodilí mluvčí mnohem více ambicí učit se němčinu než obráceně. Lidé v České republice vidí hlavně větší perspektivu z hlediska kariérního uplatnění či spolupráce mezi zeměmi v oblastech ekonomických, hospodářských, cestovního ruchu či médií apod. Na straně německé se jedná o zájem a motivaci podmíněnou především osobním vztahem, rodinnou minulostí či touhou po poznání kultury, která je jim sympatická. Často jde o historicky blízkou problematiku vztahů nejen konkrétně rodinných, ale i  obecně národnostních. Pokud si položíme otázku, zda má otevření hranic významný vliv na výuku češtiny na německém území, myslíme si, že zájem a motivace nejsou výraznější u mladší, či naopak starší generace německých obyvatel. Zájem daný generačním rozdílem je ale naopak patrný v Čechách. Zde dochází k tendenci, která je velmi ovlivněná minulostí a historickými vztahy mezi národnostmi, především u starších generací. Motivace učit se česky ze strany Němců tedy úzce souvisí s blízkým vztahem k české zemi a je velmi často znatelně rozvinutá díky rodinnému postoji či osobnímu zájmu, méně často pak díky okruhu přátel. Závěrem bychom ještě podotkly, že otevření hranic rovněž sehrálo roli v jazykovém prostředí a  výuce jazyků. Vzniklo nebo se rozšířilo mnoho nových možností vzdělávání. Příkladem je plno nových projektů, společných akcí a výměnných pobytů. Tento politický akt také přispěl k většímu zájmu a motivaci učit se cizí jazyk, třeba u mladší české generace učit se německy a zároveň u německé mládeže – nejen z pohraničí Spolkové republiky – o češtinu.

CZ

CZ

16 Mladá generace v pohraničí Zpracovaly: Léonie Busacker, Veronika Petržílková, Karolína Svobodová, Lucie Říhová

Shrnutí

Druhý český rozhovor o Německu

V rámci našeho projektu jsme se zabývaly mladými lidmi v česko-německém pohraničí. Naším cílem bylo zjistit více o jejich názorech na vztahy mezi Čechy a Němci. Za tímto účelem jsme v pohraničí provedly pět rozhovorů, během nichž jsme se ptaly tří českých studentek, jedné německé studentky a  jedné německé pracovnice občanské organizace. Zjistily jsme, že jak mladí Češi, tak i Němci mají vůči sobě předsudky, které zmizí, když mladí lidé sami sousední zemi navštíví a osobně poznají místní obyvatele. Všichni studenti na programu Erasmus, jichž jsme se ptali, své zkušenosti ze sousední země hodnotili pozitivně a všichni dotázaní by měli do budoucna radost z užší spolupráce mezi Českem a Německem.

Barbora Saňáková (23) je rovněž studentkou německé filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci a během programu Erasmus studovala s kamarádkou Lenkou Kopeckou v  Drážďanech. Z  Německa má pozitivní zkušenost především s  lidmi, kteří byli přátelštější a  otevřenější, než očekávala, vždy byli ochotni pomoci. Doufá, že v budoucnu se obraz Česka v zahraničí zlepší, aby se dál nemusela za svou zemi a svého prezidenta stydět tak, jako je tomu teď. Je pro posílení spolupráce mezi Českem a Německem (projekty, cestování, setkávání mladých Čechů a Němců). Protože se cítí být patriotkou, neplánuje žít v Německu.

První český rozhovor o Německu

Ramona Meisel (33) pracuje v  Pirně v  občanské organizaci Aktion Zivilcourage e. V., která se zasazuje o rozvoj demokracie. Pracuje jak s mladými lidmi, tak s dospělými; organizace pořádá mnoho přeshraničních projektů. Členové sdružení se snaží úzce spolupracovat s Českem a odbourávat předsudky Němců vůči českým občanům prostřednictvím navazování osobních kontaktů. Paní Meisel zmiňuje, že Němci v  pohraničí měli před přistoupením Česka do EU v roce 2004 strach, že jim Češi vezmou práci. Ačkoli k tomu nedošlo, Němci stále ještě občas mají vůči Čechům pocit zášti. Dále poznamenává, že o propojování je velký zájem, což potvrzuje vysoký počet školních projektů. Německo a Česko vidí jako rovnocenné sousední země, které se jedna od druhé mají co učit. Paní Meisel se učí česky, protože jí čeština přijde zajímavá a protože spolupracuje s českými partnery. Vzpomíná si na to, jak sdružení v minulých letech organizovalo zajímavou řadu akcí Česko-německé příběhy hranic, při nichž se ukázalo, že mnoho lidí zajímá mimo jiné téma Sudet. V závěru vyjadřuje paní Meisel naději, že Německo a  Česko budou spolu čím dál úžeji spolupracovat

Lenka Kopecká (23) studuje německou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a v rámci programu Erasmus absolvovala studijní stáž v Drážďanech. Během zahraničního pobytu se její náhled na sousední zemi i  její obyvatele změnil. Němci podle jejích slov nebyli v  osobním kontaktu tak odtažití, jak očekávala, ale naopak velmi přátelští. Kromě toho si dříve myslela, že Němci jsou systematičtí a dobře organizovaní, což se úplně nepotvrdilo. Lenka věří, že Česko v Evropské unii nehraje žádnou velkou roli, protože to je malá země. A pokud nějakou roli hraje, je spíše negativní. Do budoucna by Lenku potěšilo, kdyby jak na univerzitách, tak na pracovním trhu existovalo více spolupráce mezi Českem a Německem. Umí si do budoucna představit, že by v Německu několik let žila.

Německý rozhovor o přeshraniční spolupráci

17 a vzájemné vztahy se posílí a zintenzivní. Podle ní bychom se měli snažit sousední zemi lépe poznat a  nevidět naše sousedy jako cizí, ale jako partnery se stejnými nadějemi a přáními. Čím víc bude kontaktů, tím rychleji a trvaleji odbouráme předsudky, říká paní Meisel.

Třetí český rozhovor o Německu Gabriela Daňková (21) studuje popularizaci hudby a organizaci hudebního života na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Na gymnáziu měla němčinu čtyři roky, potíže s učením a její učitelka ji ale bohužel od dalšího studia tohoto jazyka odradily. Německo nicméně vícekrát navštívila. Vnímá ho jako vysoce rozvinutou zemi, v níž panují lepší životní podmínky než v Česku. Dříve měla proti Němcům mnoho předsudků, teď už tomu tak ale není. Roli Česka v EU vidí jako podřazenou, protože je to příliš malá země. Právě kvůli tomu by Česko mělo jít s dobou, poučit se ze svých chyb a víc se přizpůsobit Západu. V budoucnu by bylo dobré, pokud by se nynější spolupráce mezi oběma sousedními zeměmi dále rozvíjela.

Německý rozhovor o Česku Paula Müller (20) studuje mezinárodní obchod v  Drážďanech, nyní však v rámci programu Erasmus studuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Je přesvědčená, že Češi jsou plaší, ale zároveň velmi milí a  ochotní pomoci. Po znovusjednocení Německa pozorovala v  bývalém východním Německu, odkud pochází, pozitivní změnu jak v bytové, tak v ekonomické situaci. Co se týká role Německa v EU, je přesvědčená, že její rodná země má velkou moc a ostatní země ji vidí jako zachránce nebo podporovatele. Jí osobně se nelíbí, když se Německo k  ostatním zemím chová distancovaně. Je toho názoru, že se Češi snaží posílit spolupráci s Německem, ale německá strana o to nemá příliš velký zájem. Další problém vidí v tom, že mnoho projektů není dostatečně propagováno. Umí si představit, že by v budoucnu bydlela v Česku.

Vlastní reflexe Práce na projektu pro mě byla zcela nová zkušenost a rozhodně velmi užitečná. Díky projektu jsem poznala nové lidi a  dozvěděla se mnoho nového. Překvapilo mě, že obyvatelé Saska stále ještě pociťují zášť vůči Čechům, což posilují i  média, která zprostředkovávají zkreslený obraz Čechů. Češi jsou například v tisku představováni jako zloději aut, což samozřejmě neodpovídá pravdě. Na druhou stranu vnímám jako velmi pozitivní, že i přesto existuje velký zájem o česko-německé akce s tématy jako Sudety, a to nejen ze strany starší generace, ale i mladých lidí. To je bezpochyby dobrý signál do budoucnosti, pro niž bude dnešní mladá generace rozhodující. Zajímavé je, jak se náš projekt v průběhu času vyvinul. Původně jsme plánovaly provést celkem dvanáct rozhovorů. Chtěly jsme mluvit se čtyřmi studenty gymnázia (dvěma Čechy v Ústí, dvěma Němci v blízkosti Drážďan), čtyřmi studenty na stipendiu Erasmus (dvěma Němci v Ústí, dvěma Čechy v Drážďanech) a čtyřmi vysokoškolskými studenty denního studia (dvěma Čechy v Ústí a dvěma Němci v  Drážďanech). Chtěly jsme mluvit s  dívkami i  chlapci, aby byla skupina dotazovaných vyvážená. Protože se ale později ukázalo, že náš plán není časově realizovatelný, musely jsme ho změnit. Z projektu jsme vyloučily studenty gymnázia, místo toho se Lucie s Veronikou setkaly s paní Meisel, která se v pohraničí angažuje a kromě toho také často spolupracuje s českými partnery. Myslím si, že to byla dobrá alternativa, protože s nimi paní Meisel sdílela mnoho zajímavých poznatků. Celkově jsem přesvědčena, že s výsledky projektu můžeme být spokojené.

CZ

CZ

18 Dolní Poustevna 116: Historie a současnost jednoho domu Zpracovali: Bohdana Andruškivová, Karl-Heinz Gmehling, Gernot Mosig, Romy Nowak a Sonja Riehn

i rodina Rudolfa Frieseho, obyvatele našeho domu čp. 116 v Dolní Poustevně. 1. Historický kontext Friese byl majitelem úspěšné tkalcovny drátu. Ve východním koutu Německa, zarámovaném půvabnými vršky Saského ŠvýNěmci byli postupně s  Čechy řízenou centrální vládou čím dál nespokocarska a Šluknovské pahorkatiny, se nachází město Dolní Poustevna a sousední jenější a  vyžadovali více práv. To vedlo ke zvýšení napětí, které šikovně roz­ německá obec Sebnitz. Obě města byla dříve proslulá svými umělými květinadmýchával Hitler (který již mezitím vládl v Německu) za pomoci Sudetoněmecmi, které jsou od těch skutečných k nerozeznání. Umělé a hedvábné květiny ké strany. V roce 1938 pak byla uzavřena mnichovská dohoda, která Německu se vyvážely do celého světa. Průmysl poskytoval dobré pracovní podmínky, přiřkla československé oblasti osídlené německým obyvatelstvem. V  domě a to i v době, kdy tkalci plátna v důsledku mechanizace tkalcovských stavů načp. 116 se v roce 1938 uskutečnilo první volební shromáždění národních sociacházeli stále méně práce. V  našem domě čp. 116 v  Dolní Poustevně byla tehlistů. V letech 1938 až 1945 byla Dolní Poustevna německá. S dominantní rolí dy tkalcovna drátu jako součást výroby umělých květin. Umělé květiny byly Němců po připojení pohraničí k  Německu se pojilo i  pronásledování mnoha upevňovány na drátěné konstrukce, čímž vznikaly skvostné barevné kytice či Čechů; ti opouštěli oblast směrem do českého vnitrozemí. jen jednoduché květiny na stonku. V obou obcích dodnes narážíme na typické S pádem třetí říše v roce 1945 šlo v prvních týdnech ruku podstávkové domy se specifickou architekturou, která v  ruce divoké vyhánění Němců z  pohraničních oblastí; pohlcovala vibrace tkalcovského stavu. Domovní číslo rodiny Králových jako člen NSDAP byl vyhoštěn i pan Friese. Téměř všichni Tradice česko-německé výroby květin tak stále více Němci museli Sudety opustit a celý region byl v podstatě lidem dávala vyhlídky do budoucna. Obě města co do nově osídlen. V domě čp. 116 poté bydlel český lékař. počtu obyvatel rostla a  poklidně spolu žila. Hranice Výroba umělých květin byla v  době socialismu na mezi oběma místy je jednou z nejstarších v celé Evropě, obou stranách hranice zestátněna a  zejména v  Dolna obou jejích stranách se po staletí mluvilo německy. ní Poustevně se po sametové revoluci v  roce 1989 zcela Opticky se jednalo o  proměnlivou hranici, čím více do zhroutila. Když Česko v  roce 2004 vstoupilo do Evropčeského vnitrozemí jste jeli, tím více češtiny jste slyšeli. ské unie a následně se stalo součástí schengenského proDolní Poustevna tak byla dříve známá i jako „Niedereinstoru, byly poslední hranice a kontroly mezi Sebnitzem siedel“. Do roku 1918 byly Čechy součástí rakousko-uhera Dolní Poustevnou zrušeny. ské monarchie, po jejím pádu vzniklo Československo. Od roku 1990 žije v  domě čp. 116 rodina Králových, Zhruba tři miliony Němců pak poklidně žily v pohranikterá má v domě malou keramickou dílnu. Díky své česčí spolu se svými českými spoluobčany. Mezi nimi byla

Foto: Sonja Riehn (Brücke/Most-Stiftung, Dresden)

19

Dům čp. 116 v Dolní Poustevně ve třicátých letech 20. století

ko-německé rodinné historii je paní Králové soužití Čechů a Němců blízké, s ní začíná nová kapitola historie domu a sousedských vztahů mezi Čechy a Němci.

2. Popis výzkumu Pro historii domu v Dolní Poustevně jsme se rozhodli proto, že nás „dvojčata“ Sebnitz a Dolní Poustevna během našeho výletu 16. října 2014 zcela okouzlila. Při společné procházce oběma městečky jsme narazili na zajímavé domy a přemýšleli nad tím, co v posledních sto letech všechno „viděly“ a „zažily“. Z toho vznikl nápad představit historii jednoho z domů. Během hledání vhodného domu jsme přes naši referentku Frauke Wetzel dostali kontakt na paní Královou spolu s  návrhem obrátit se na městský archiv v Děčíně. Karl-Heinz navštívil spolu s panem Böhmem, který nám již během výletu 16. října 2014 ukázal Sebnitz a Dolní Poustevnu, paní Krystovou. S ní a se starostou Dolní Poustevny pak vedl rozhovory na téma historie obce. Navštívili nejrůznější budovy, které přicházely v úvahu: kostel s obecním domem, loutkové divadlo, spořitelnu a nakonec dům čp. 116. Ve čtvrtek 8. ledna 2015 jsme (Bohdana, Romy a Karl-Heinz) navštívili v děčínském archivu městského archiváře pana Němce. Během rešerše ke zmiňovanému domu jsme narazili na postavu Rudolfa Frieseho jako bývalého majitele domu. Ve druhé části semináře jsme po mediálním workshopu navštívili 10. ledna 2015 paní Královou v domě čp. 116 v Dolní Poustevně a udělali s ní roz-

Dům čp. 116 dnes

hovor. Během stříhání filmu jsme se rozhodli představit historii domu čp. 116 ze dvou různých perspektiv. Nejprve Karl-Heinz představuje částečně fiktivní příběh pana Frieseho jako „nejhezčího muže v okrese“ a doplňuje příběh fotkami z děčínského archivu a z nálezu paní Králové s historickým zařazením v podání naší referentky Susanne Gärtner. Druhé video obsahuje rozhovor s paní Královou, který se věnuje stavu domu, nálezům během renovace, dnešnímu využití domu jako keramické dílny nebo otázce, proč je důležité zachovávat to, co je staré. Obě videa jsme sestříhali a namíchali s podporou Nataschy Hergert a Terezy Vávrové.

3. Reflexe: „Jestli jsme udělali dobře, nevíme“ Na příkladu tohoto domu se jasně ukazuje bolestná a proměnlivá historie regionu. Velkým tématem je vyhnání lidí na obou stranách. Pojem „domov“ v tomto kontextu hraje důležitou roli. Často se objevují negativní konotace („se vším to tu jde z kopce“), což se odráží i na našem domě. Po nastěhování byl ve špatném stavu a rodina Králových renovaci dodnes nedokončila. Dali však domu novou perspektivu a naději. Stejně je na tom i celý region, který se potýká se sebou samým a svou historií a který je na obou stranách utvářen a ovlivňován odlivem obyvatelstva a hospodářskými a sociálními problémy. Výrok paní Králové „jestli jsme udělali dobře, nevíme“ se vztahuje na nákup a přestavbu domu na osobní rovině. Otázku ale můžeme posunout i  na metarovinu, abychom po­

CZ

CZ

20 ukázali na nejistotu místních obyvatel ve vztahu k otázce, zda jedno desetiletí otevřených hranic umožnilo větší setkávání a sbližování, nebo zda se přece jen raději stahujeme do ulit vlastních národností. Využili jsme všech šancí, nebo je deset let prostě příliš krátká doba na zpracování tak bolestné společné historie? Společná práce nás moc bavila. Každý z nás poznal skvělé, obdivuhodné lidi a získal nové přátele. Vedle teoretických znalostí byly velkým zážitkem i společné výlety do Česka. V  našem dvounárodním týmu jsme se mohli skvěle doplňovat například při doptávání se na cestu. Během rozhovorů s místními i během seminářů jsme se tématem intenzivně zabývali a vytvořili si pouto jak k Dolní Poustevně, tak k lidem, kterých jsme se dotazovali. Jak už nám naznačovala naše zvědavost ohledně nejrůznějších domů během prvního výletu do Sebnitzu a Dolní Poustevny, potvrdil se nám po intenzivním zkoumání tématu náš pocit, že domy nejsou jen stavby z malty, dřeva a cihel, ale něco víc. Obzvlášť jsou-li staré. Vyprávějí příběhy, díky nimž historie ožívá a je přístupná každému žijícímu člověku.

21 Spolupráce v pohraničí po roce 2004 Projekty spolupráce na úrovni obcí, organizací a soukromých osob v česko-německém pohraničí od vstupu Česka do EU Zpracovali: Natascha Hergert, Jannik Petersen V rámci projektu Otevřená hranice – 10 let poté se studenti z Česka a Německa zabývali mnoha různými aspekty česko-německé hranice, posvítili si na ni z mnoha stran a v malých skupinkách se soustředili na konkrétní témata, která jim v souvislosti s Evropou bez hranic přišla obzvláště zajímavá. Nás – Jannika Petersena, studenta geografie v Kielu, a Nataschu Hergert, evropskou dobrovolnici v české organizaci Antikomplex v Praze – po rozhovorech s lidmi žijícími v pohraničí a zprávách od nich zajímá, jak dobře funguje spolupráce v česko-německém pohraničí, zda díky otevření hranic vznikly nové možnosti a zda jsou tyto možnosti využívány k realizaci přeshraničních projektů. Během rozhovoru se starostou Dubí panem Pípalem, který jsme v  rámci projektu uskutečnili v říjnu 2014, nás pan starosta nechal nahlédnout do problematiky spolupráce se sousedními německými městy. Přitom jsme získali pocit, že ze strany pana Pípala, respektive města Dubí, sice zájem o užší spolupráci existuje, že však ohlas ze strany osloveného německého pohraničního města Altenberg je nepatrný. V důsledku toho jsme si položili otázku, jak skutečně spolupráce na nižších úrovních, než je úroveň státu či spolkových zemí, vypadá. Jak intenzivní je od otevření hranic spolupráce mezi Českem a  Německem v  pohraničí? Funguje spolupráce dobře? Zajímá se o  sousední zemi hodně lidí? Změnily se nějak možnosti spolupráce od vstupu Česka do EU? Jaké jsou vyhlídky pro obě naše země? To je několik otázek, které jsme našim dotazovaným položili.

Spolupráce v pohraničí – vyhodnocení dotazníků V rámci výzkumu jsme naše otázky ve formě dotazníku odeslali několika lidem, kteří se nějakým způsobem zabývají přeshraniční spoluprací. Jednalo se o Jitku Pollakis, pracovnici v Ekocentru Drážďany, Barboru Spalovou, sociální

antropoložku, Katrin Schreyer, pedagožku na Evangelické škole v  Coswigu, a  Martina Raka, pedagoga na Gymnáziu Teplice. S  ním jsme měli dokonce možnost provést rozhovor. Uvedených osob jsme se ptali, jak přesně jejich přes­ hraniční spolupráce vypadá, jaké s ní mají zkušenosti, jaké mají potíže a také jak obecně hodnotí spolupráci Čechů a Němců v pohraničí, jaké jsou důvody nedostatečné spolupráce a jak vidí budoucnost spolupráce. Spolupráce těchto lidí s jejich sousedy sahá od školních výměn přes ekologické projekty až po společné mše a kulturní projekty například v oblasti divadla či filmu. V rámci školní výměny vznikla mimo jiné naučná stezka Přední Cínovec (Vorderzinnwald) o životě v Krušných horách. Motivace iniciátorů těchto projektů je velmi rozdílná – ať již je to kontakt s jinou kulturou, jinými zvyky a jiným jazykem, odbourávání předsudků o sousední zemi nebo osobní motiv související s rodinnou historií spjatou se Sudety. Všechny čtyři však z různých důvodů spojuje přání obohatit region přes hranice na obě strany. Sehnat partnery pro ně ale bylo různě obtížné. Paní Spalová se například během své spolupráce mezi římskokatolickou farou v Jablonném v Podještědí a katolickou farou v Žitavě (Zittau) s žádnými obtížemi při hledání projektového partnera nesetkala, stejně tak paní Schreyer, která při navazování spolupráce mezi Coswigem a Teplicemi sáhla po kontaktech z doby, kdy v Česku bydlela. Paní Pollakis, která organizuje česko-německý ekologický tábor „HeuHoj“, si oproti tomu stěžuje na obtížné hledání spolehlivých partnerů zejména na české straně. Pan Rak má opačný problém, a to najít německého partnera. Podle jeho názoru má totiž smysl někoho oslovovat s nabídkou teprve tehdy, kdy vás na možnou úspěšnou spolupráci upozorní někdo třetí. Důležitým tématem je pro tyto aktéry na místní úrovni také finanční podpora. Poskytovatelé grantů jsou přitom tak odlišní jako samy projekty – od

CZ

CZ

22 Česko-německého fondu budoucnosti přes Lesy ČR, s. p., projekt ochrany přírody Bergwiesen im Osterzgebirge (Horské louky ve východním Krušnohoří) a nadace jako Via či ČSOB Era až po Spolkovou zemi Sasko nebo obecní granty měst účastnících se projektů, jako jsou Dubí, Krupka nebo Geising. Celkově je ale těžké grantovou podporu získat a především pro malé místní aktéry je potřeba předfinancování často vylučovacím kritériem. Další problém vzniká kvůli tomu, že projekty a jejich granty jsou časově omezené. Po ukončení projektu financování končí a nikdy není jisté, že bude možné v blízké době realizovat podobný projekt za podobných podmínek financování. Tím se dostáváme k otázkám, které se odklání od místní úrovně a zaměřují se na pohraničí v širším pohledu. Vstup do EU a do schengenského prostoru vytvořily nejrůznější možnosti, v tom panuje mezi dotazovanými shoda. Rovněž se zjednodušila komunikace, ulehčila mobilita (zejména studentů a zaměstnanců), vznikly podmínky pro mnohé projekty. Stále ale ještě je na čem pracovat a  co zlepšovat, například ve vzdělávání, infrastruktuře nebo v turismu. Nikdo si v tuto chvíli netroufne říci, zda projekty skutečně v dlouhodobém horizontu ovlivňují sbližování Čechů a Němců. Zatímco paní Spalová korektně upozorňuje, že vždy záleží na jednotlivcích, zmiňují všichni čtyři dotázaní jako hlavní důvod nedostatku spolupráce jazykovou bariéru. Ta je podle nich překážkou při vzájemném poznávání a prohlubuje nedostatek vědomostí o vlastních sousedech a s tím spojený nedostatek zájmu o ně. Proto prý dochází ke kontaktu v tak malé míře, obě strany zůstávají převážně uzavřené samy do sebe. Dalšími možnými důvody nedostatečné spolupráce jsou prý ale také špatné strukturální podmínky v  regionu (nízké vzdělání obyvatel, hospodářské nedostatky) nebo úřady a místní obyvatelé, kteří nevidí výhody přeshraniční spolupráce. Do budoucna by v regionu měly probíhat další projekty (a to včetně dosud opomíjených skupin, jako jsou senioři nebo turistické či sportovní spolky), větší důraz by ale měl být kladen také na propagaci projektů, tedy na veřejné zdůrazňování výhod spolupráce. Pan Rak dodává, že k sobě sice jezdíme často navzájem nakupovat, tankovat atd., tím ale nevzniká kdovíjaký kontakt mezi obyvateli. Pozitivem podle jeho názoru je, že se tak minimálně seznamujeme s místní realitou – jak to u sousedů funguje, jak to tam vypadá a tak dále. Když se ale ptáme na odezvu vlastních projektů, mluví všichni čtyři dotázaní o pozitivní zpětné vazbě, ať již od žáků, dalších zúčastněných subjektů či rodičů, kteří se nejdříve ke školním výměnám stavěli skepticky, nyní jsou ale

nápadem nadšeni. Celkový obraz vytváří dojem, že nápady lze prosazovat jen těžko a v malém množství, ale že ty uskutečněné mají určitý efekt, i když jen malý. Nezbývá než čekat, jak a jaké projekty budou v regionu dále uskutečňovány a jakou změnu to s sebou do regionu přinese.

Reflexe Během rozboru tématu jsme získali zajímavé informace, zároveň nám ale vyvstaly nové otázky, které jsme byli schopni zodpovědět jen zčásti. V popředí stála myšlenka vypátrat lidi a projekty, na nichž by se spolupráce, která v re­gionu skutečně probíhá, dala změřit. Celkově bylo těžší, než jsme očekávali, najít v pohraničí vhodné osoby a projekty. V Praze, Drážďanech, Plzni, Norimberku a dalších městech existuje mnoho projektů na nejrůznějších úrovních. Naproti tomu tam, kde lidé bydlí jen několik kilometrů od sebe a podle našeho názoru by tedy mohli navázat kontakt velmi lehce, jsme uspěli jen v  několika málo případech, kdy se nám podařilo získat odpovědi na naše otázky. Překvapilo nás, že všichni dotazovaní považovali za jednu z velkých překážek spolupráce jazykovou bariéru. Věděli jsme sice, že dobrá komunikace je základem funkční spolupráce, ale nečekali bychom, že má tato překážka tak významný vliv. A to se netýká jen chybějících znalostí němčiny či češtiny, ale i často oboustranně velmi malé znalosti angličtiny jako dalšího komunikačního jazyka. Také jsme si uvědomili, že se od sebe různé hraniční regiony skutečně odlišují. Během projektu jsme se soustředili především na příhraniční oblasti na pomezí Česka a Saska a zjistili jsme, že na možnosti přeshraniční spolupráci má vliv rovněž struktura a ekonomická situace daného regionu. Tomu odpovídají jinak fungující vztahy na hranicích Německa s Dánskem nebo Nizozemskem než například na hranici s Českem.

Shrnutí S ohledem na výsledky jsme došli k závěru, že v česko-německém pohraničí existuje jasná potřeba aktivit na podporu a  rozvoj spolupráce, ale zároveň že se k tomu již nabízí spousta možností. Podmínky se často ukazují jako velmi obtížné, protože například iniciativy jednotlivců často nenajdou odpovídající odezvu u širší veřejnosti. Rovněž strukturální podmínky v oblasti často ztěžují

23 převod nápadů do praxe. Vzniká tak dojem, že lidé na obou stranách hranice žijí a pracují spíše „pro sebe“. Když se ale setkají, jak se tomu děje v rámci nejrůznějších projektů, je ohlas většinou pozitivní. Zatím tak zůstává otevřená otázka, jak bude vypadat budoucnost této spolupráce a  jakým způsobem by jednotlivé iniciativy mohly být realizovány. Důležité je region zviditelnit pro širokou veřejnost, najít jeho potenciál a hledat nová spojení, aby bylo možné vytvořit a zlepšit podmínky pro budoucí záměry. Všechny informace pocházejí z písemných nebo ústních odpovědí na naše otázky.

CZ

CZ

24 Spolupráce v pohraničí po roce 2004 Love Story z Dubí Zpracoval: Patrick Irmer

Aktéři: Petr Pípal (starosta města Dubí), Karo e. V., Pavel Vetešník Místa: Drážďany, Dubí, Praha 1. Drážďany – Karo e. V. Když v  pohraničí zmíníte téma prostituce, reaguje většina lidí zdrženlivě či ustrašeně, nechtějí o  něm nic slyšet nebo přesouvají zodpovědnost na ostatní. Předsudky a nevědomost přitom často určují vlastní zacházení s tématem. V obcích lidé často nevědí, co říct, nebo mají pocit bezmoci. Pocit, že není možné s  problematikou nic dělat, se relativizuje ve chvíli, kdy se podíváme na aktivity obecně prospěšné organizace Karo e. V. Ta se v této oblasti angažuje již mnoho let, podporuje prostitutky prostřednictvím nejrůznější práce v terénu, provozuje útočiště pro oběti obchodu s lidmi a snaží se vybudovat úplnou otevřenost v Česku i Německu. Ale kde je původ problému? S politickým převratem na počátku 90. let je spojen i měnový propad v tehdejší ČSSR. Dříve vzájemný konzumní turismus mezi bratrskými státy ČSSR a NDR začal fungovat pouze jednostranně a mezi blahobytem v obou zemích vznikala nerovnováha. České hospodářství se orientovalo na německé potřeby. Proto vznikl v pohraničí velký počet směnáren, benzinových stanic, obchodů a  restaurací s  německým jídelníčkem. Hospodářská situace přivedla především venkovské české obyvatelstvo do tísnivé situace, která se projevovala ztrátou perspektivy a chudobou. Dalším následkem byla veřejná prostituce. Dubí a silnice E55 vedoucí do Německa byly v 90. letech neblaze proslulé právě

prostitucí. Etablování „pouliční prostituce“ týkající se až 1500 prostitutek denně a nárůst dětské prostituce jasně ukazují, že tento problém není možné jen tak ignorovat – jak ze strany obyvatel, tak úřadů. Karo e. V. se již roky snaží na tyto problémy reagovat a motivovat obce, aby vyvinuly účinné koncepty k boji s obchodem s lidmi. První cílovou skupinou sdružení jsou samy prostitutky. Ty jsou často k sexuální práci jednoznačně nuceny, jsou bity a zneužívány, donuceny k  závislosti na drogách a  bez jakéhokoli lidského respektu finančně a tělesně vykořisťovány. Potřeba podpory je obrovská, kvůli komplexnosti této problematiky se ji však nedaří dostatečným způsobem řešit. Kromě rozdávání kondomů a čistých injekčních stříkaček vznikají také útočiště, kam se ženy, které se rozhodnou z  tohoto kolotoče vymanit, mohou uchýlit. České a  německé organizace se navzájem propojují, aby mohly lépe vyvíjet tlak na politiky. Centrálním požadavkem organizace Karo e. V. je přitom zákaz prostituce.

2. Dubí – Petr Pípal Malé město poblíž česko-německé hranice se od počátku 90. let stalo velmi známým. Silný přeshraniční provoz po silnici E55 způsoboval až kilometrové kolony nákladních aut a zakrátko určoval běh celého města. Kromě dopravního přetížení ale začal obraz města brzy formovat i vzrůstající turismus. Benzinové stanice, směnárny a malé hospůdky se rychle rozšířily, aby uspokojily potřeby přijíždějících Němců.

25 Přeshraniční provoz ale záhy vedl i k problémům. Kvůli rozmáhající se pouliční prostituci začalo být Dubí známé jako stále více problematická turistická oblast. Z pohledu správy města Dubí dochází k prostituci často nuceně. Tento odhad s městem sdílí mnohé nevládní organizace na české i německé straně, jako například Karo e. V. ze Saska nebo Rozkoš bez rizika z Brna. Občané i obce požadovali regulaci prostituce především kvůli ochraně žen v  sexbyznysu. V Česku ale doteď neexistuje žádná právní úprava. Tři iniciativy usilující o legislativní regulaci prostituce již ztroskotaly, čtvrtý návrh se právě nachází ve schvalovacím řízení. Město Dubí řeší v tomto kontextu následující dilema: Na jednu stranu musí obec současné problémy řešit, na druhou stranu k tomu nemá žádný právně závazný mandát. Za tímto účelem využilo město možnost pořádkových kontrol. Zákazy parkování a kontroly přispěly k tomu, že fenomén pouliční prostituce z veřejného obrazu města téměř zmizel. Problém obchodu s lidmi se tím ale nevyřešil, jen přenesl prostituci do „soukromého“ sektoru. Prostituce se tedy přesunula do „privátních“ ubytovacích zařízení a pronájmů pokojů. V Česku sice existuje obecný zákaz provozování nevěstinců, v praxi se ale v podstatě vůbec neuplatňuje. Důvody jsou dva: Zaprvé je to soukromý charakter zařízení a zadruhé chronický nedostatek zaměstnanců na příslušných policejních stanicích. Kompetenci pronásledovat trestné činy v oblasti obchodování s lidmi mají v případě Dubí přednostně příslušné bezpečnostní složky v příhraničních oblastech. Obec nemá v této souvislosti žádné pravomoci a v rámci svých možností může nanejvýš dokumentovat neobvyklé situace a předávat informace příslušným policejním úřadům. Požadavky obcí v blízkosti hranic se týkají silnější regulace prostituce s cílem chránit oběti a získat pravomoci k boji s obchodem s lidmi. Na vyšší politické úrovni je však téma ignorováno. Starosta Dubí Pípal vysílá na vyšší politická místa jasnou zprávu: „Problémy není možné jasně pojmenovávat jen během předvolebního boje. Je především nutné je řešit během funkčního období.“ Podle jeho názoru političtí činitelé svá předsevzetí a sliby týkající se tématu rychle zapomínají a ignorují. Nedá se proto mluvit o jakékoli důvěře ve vyšší politiku. Tvrzení je podloženo skutečností, že od konce 90. let ztroskotaly již tři iniciativy na regulaci prostituce. Úspěch té čtvrté, která vznikla v Praze v roce 2013, je nejistý.

3. Praha – Pavel Vetešník Od konce 90. let vznikly již čtyři iniciativy na regulaci prostituce. Tři zatím ztroskotaly. Cílem iniciativ bylo zformulovat pravidla k omezení obchodu s lidmi a boji proti němu a  rovněž legalizovat prostituci. Legalizace však odporuje současným českým právním předpisům, které jsou vázané ratifikovanou úmluvou OSN o potlačování obchodu s lidmi z roku 1950. Dokud bude úmluva v  platnosti, je legalizace prostituce v  Česku, a tím i jasná regulace sexuálních služeb nemožná. Další rozpor vzniká ze skutečnosti, že je Česko jako člen Evropské unie vázáno směrnicí „o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí“ z 5. dubna 2011. Podle této směrnice mělo Česko povinnost do 6. dubna 2013 implementovat její ustanovení, která se týkají například posílení prevence a ochrany obětí, určení skutkové podstaty některých trestných činů či odškodnění obětí. Česko tyto požadavky dosud splňuje jen nedostatečně a pokrývá v podstatě pouze obchod s lidmi jako celek. Zkušenosti z praxe však ukazují, že se toho na poli nucené prostituce, s výjimkou prostituce dětí a mladistvých, moc neděje. Směrnici Evropské unie je v případě prostituce možné nazvat jako „Dead Letter“, tedy dokument, který nenachází žádné přímé užití. Argumentace politiků vychází z tvrzení, že prostituce neexistuje. Iniciátor návrhu zákona pan Pavel Vetešník to vidí jinak: „Prostituce představuje především pro obce, ale i pro město Praha velký problém. Nevěstince existují skrytě, přes zákaz.“ Podle jeho názoru musejí být v rámci zákona o prostituci posíleny zejména kontroly. K tomu se počítá hlavně posílení policie a intenzivnější domovní prohlídky, ale i zákonem stanovená preventivní zdravotní opatření a potvrzení schopnosti vykonávat prostituci. Dokud nebude jednoznačně vyjasněná oprávněnost kontrol a nebudou k dispozici finanční prostředky, nemůže dojít k legalizaci prostituce. Panu Vetešníkovi jde především o ochranu obětí a transparentnost. Při všech těchto pro a proti vyvstává otázka, co (ne)regulace prostituce znamená pro oběti obchodu s lidmi. V českém případě vede absence jasných pravidel k vyčkávání a bezmoci těch, kterých se toto téma týká. Nedostatečná prevence a podpora přitom odporuje úmluvě OSN z roku 1950 i směrnici EU z roku 2011 a neumožňuje obětem vymanit se z nucené prostituce.

CZ

CZ

26 Zdroje/metodika Příběh vychází z  rozhovorů se zástupkyněmi obecně prospěšných organizací Karo e. V. z Německa a Rozkoš bez rizika z Česka, starostou města Dubí panem Petrem Pípalem a iniciátorem návrhu zákona Pavlem Vetešníkem z Prahy. Dále se odvolávám na následující práce: • Pates, Rebecca / Schmidt, Daniel (2009): Die Verwaltung der Prostitution. Eine vergleichende Studie am Beispiel deutscher, polnischer und tschechischer Kommunen. Transcript. Bielefeld. • Dölemeyer, Anne / Pates, Rebecca / Schmidt, Daniel (2011): Transnationale Kriminalitätsbekämpfung und Sexindustrie. Lang. Frankfurt am Main.

27 Každodenní život města Dubí a jeho obyvatelé Zpracovali: Klára Lejčarová, David Válek, Barbora Kameníková, Jaroslava Škodová Podnětem k tomuto tématu byla především návštěva města Dubí. Jako skupina lidí, která nikdy předtím město nenavštívila, jsme pohlíželi na Dubí jako na pěkné město s mnoha možnostmi turistického vyžití. Všichni jsme byli ale překvapeni, když jsme po prohlídce kostela Neposkvrněného početí Panny Marie vyslechli několik krátkých příběhů starých 10 až 15 let o tom, jak to v Dubí vypadalo. Na základě toho jsme chtěli těchto příběhů slyšet víc. Naším plánem bylo zdokumentování změn, které pociťuje jakýmkoli způsobem občan Dubí. Jednou částí naší práce je porovnání fotografií starších budov s tím, jak vypadají dnes. Proto jsme v Informačním centru města Dubí získali staré černobílé fotografie, několik z nich vybrali a zachycené budovy znovu vyfotili. S vyžitím počítačového programu jsme tyto fotografie podrobili jakémusi prolnutí. Dále jsme mluvili s občany Dubí a s lidmi, kteří v Dubí pracují. Ptali jsme se jich, jaké změny jako občan, popř. podnikatel zaznamenali se vstupem ČR do Evropské unie, vstupem ČR do schengenského prostoru, výstavbou dálnice D8 nebo zvolením Ing. Petra Pípala starostou. Dotazovaných jsme se také ptali na jejich pohled na prostituci v Dubí. Dále jsme se tázali, jestli mají nápad, který by mohl změnit pohled ostatních na město Dubí. Během rozhovorů jsme si vyslechli také několik příběhů osobního rázu, které nám přiblížily každodenní život ve městě, což byl prakticky záměr našeho projektu.

Městské informační centrum města Dubí Zaměstnankyně Informačního centra města Dubí Jana Zajoncová a  Martina Vlková vidí největší přínos dostavby dálnice D8 v úseku mezi Teplicemi a Drážďany v lepší dostupnosti a spojení s německou stranou. Jako další milník, který považují za přínosný, zmínily vstup do schengenského prostoru. Změnu pociťují v tom, že oproti dřívějším dobám nemusí stát několikahodinové kolony a  podstupovat složité kontroly. Snahy o  vymýcení prostituce už tu byly před nástupem starosty Ing. Petra Pípala, nicméně za jeho

působení se tento nelehký úkol podařil realizovat. K vymýcení prostituce byly využity složky městské a státní policie. Klienti jednotlivých podniků byli legitimováni, případně sankcionováni. Pan starosta se zasloužil o mnoho změn ve městě. Hodně se zaměřuje na bezpečnost, k čemuž je ve větší míře využito kamerového systému. Dále nechal postavit dětská hřiště, zrekonstruovat sportovní halu. Využívá dlouhodobě nezaměstnané k veřejným pracím nazývaným jako Pomocná síla boje proti kriminalitě, kdy se je snaží začlenit zpátky do pracovního koloběhu. Jako jednu z alternativ, které respondentky vidí jako přínosnou pro změnu Dubí, je výstavba workoutového hřiště, která by byla obyvateli Dubí uvítána. Tato hřiště jsou ideální pro prevenci kriminality. Další plán současného pana starosty je i výstavba bilingvní školy se zaměřením na německý jazyk, čímž by se zlepšila komunikace se sousedním státem a pro německy mluvící občany by se zvýšila šance na uplatnění se v zahraničí. S výstavbou bilingvní školy souhlasí i zaměstnankyně Tereziných lázní. Podle jejího názoru by se takovýmto návrhům mělo vyjít vždy vstříc. Co se týče vstupu do EU nebo schengenského prostoru, osobně žádné změny nevnímá, do Německa jezdila i předtím, kontroly byly, ale nevnímala to jako velký problém. Z hlediska nezaměstnanosti v Dubí má jasný názor: „Kdo chce, práci si najde.“ V jejím okolí s nalezením práce nikdo problém neměl.

Tereziny lázně V rámci našeho projektu jsme v Dubí navštívili i Tereziny lázně. Dříve tyto lázně fungovaly pod záštitou Teplických lázní s tím, že pak se na necelé čtyři roky uzavřely a poté se staly soukromým objektem se stejným účelem. Lázně mají dvě části. Tou první je dům seniorů. Druhá část, nacházející se ve třetím patře, je vyhrazena pro pacienty se stařeckou demencí nebo s Alzheimerovou chorobou.

CZ

CZ

28 Klientela lázní je teď převážně ze severní Afriky. Dříve to byly Asie a Libye. V tomto roce bylo nejvíce návštěvníků z Kuvajtu a Saúdské Arábie. Denně projde lázněmi 70 až 80 pacientů. Dříve byla specialitou lázní nepohybová část, nyní se lázně specializují na rehabilitace. Lázně disponují kompletním bezbariérovým přístupem. Poptávka ze strany Čechů je veliká, lázně mají stálou klientelu. Z  důvodů převedení lázní do soukromého vlastnictví již neexistují smlouvy s pojišťovnami, které by pacientům hradily pobyt, a tak se počet českých návštěvníků snížil a většinou využívají víkendových nebo beauty pobytů. Pokud jde o návštěvníky z řad cizinců, např. Arabů, odvíjí se typ ubytování od toho, kolik jich přijede. Když přijede jen pacient a doprovod, většinou zůstávají v lázních. Pokud jich přijede víc, vyplatí se jim zůstat v privátu a docházet do lázní pouze na ambulantní léčbu.

Dubský perník Další dotazovanou byla Jitka Hořčičková, majitelka firmy Dubský perník, což je rodinná firma založená v roce 1990, tedy v době, kdy se mohlo začít podnikat. Paní Hořčičková vypráví o vzniku firmy: „Víceméně je to na základě, jak se Dalibor naučil hrát na housle, tak tedy kdysi dávno můj otec slíbil vnukovi chaloupku. Protože ji v Pardubicích nesehnal, našel recept, udělal první, další rok se udělaly dvě, tři, pět a po revoluci, když byla možnost začít podnikat, se zakládala oficiální firma.“ Jako jeden z nejdůležitějších historických mezníků, které podle jejího názoru nejvíce ovlivnily jejich firmu, dotazovaná vidí výstavbu dálnice D8 v úseku mezi Teplicemi a Drážďany. „D8 odklonila turistický ruch, což je jedna z potřebných záležitostí. Je to znát. Omezilo nás i předání lázní do soukromých rukou, tím jsme ztratili hodně klientely.“ Žádný z ostatních jmenovaných mezníků (vstup do EU, schengenského prostoru, zvolení Ing. Petra Pípala starostou) jakožto podnikatelka nepocítila. I z pohledu občana města Dubí považuje paní Hořčičková výstavbu dálnice D8 za nejvýznamnější. Díky této skutečnosti je ve městě klidněji, odklonila se kamionová doprava. Nicméně co se týče pracovních příležitostí, město na tom určitě tratí. Podle názoru paní Hořčičkové se prostituce, jakožto nejstarší řemeslo v dějinách lidstva, jen tak nevymýtí:„Je škoda, že se tenkrát, když se rozhodovalo

o tom, jestli prostituce bude, nebo nebude, nedalo uzákonit, aby byla legální. Dala by se jí určitá pravidla, ať už finanční nebo zdravotní. Rozhodně to, co bylo na silnicích, co jsem vnímala jako občan, a hlavně jako motorista, byla hodně nepříjemná záležitost. Donedávna, když se vyjelo do jakýchkoli míst naší republiky, klidně i na druhý konec republiky, tak se řeklo Dubí a první, co je napadlo, byla prostituce. Ne porcelán, ale prostituce. Teď už to trošičku slábne. Je škoda, že se tomu nedala pravidla, mohlo to být v uzavřených objektech, mohlo to být mimo hlavní tahy. Když se podíváme na Hamburk, Amsterdam, bere se to jako nedílná součást života. Prostituci nikdo nezlikviduje, nedá se s tím udělat nic. Když se v televizi poukazovalo na to, že chudáci děti v tom vyrůstají, tak ony to ani nevnímaly. Já to beru, v té době mi vyrůstal syn a nedá se říct, že by to vnímal jako něco strašného. Když se o tom určitým stylem mluvilo, tak to děti braly a dalo se s tím žít, nebylo to nic strašného. Další věcí je, že spousta lidí měla práci, spousta lidí v těch podnicích byla zaměstnaná. Dneska mnoho lidí dojíždí za prací mimo Dubí, protože zde není dostatek pracovních příležitostí.“ Paní Hořčičková se s námi podělila o několik osobních zážitků: „Pár zážitků s nimi mám. Moje sestřenice jezdila prodávat parfémy, samozřejmě tyhle podniky obcházela taky, měla s sebou mého manžela, ten shodou okolností vezl sestřenici do Prahy, a když se vrátil, tak už na něj holky z místního penzionu mávaly. On samozřejmě sklopil uši a dělal, že to není na něj, ale honem rychle prchal. Na druhou stranu, tady na konci ulice jsme měli dům, ve kterém ty holky byly taky, ať už to byly Rusky nebo ty ze SSSR nebo i naše holky, byly to úplně normální holky. Chodily si sem nakupovat, a když jsem s nimi mluvila, braly to jako každou jinou práci, holt každý člověk má žaludek na něco jiného. Byla tam třeba slečna, která měla před svatbou, vyloženě si sem přijela vydělat, rodina se domnívala, že pracuje ve sklárně v Novém Boru, a ona tady přitom šlapala. Takže když rodina řekla, že si pro ni jedou, tak honem rychle odjela vlakem do Nového Boru a tam na ně čekala na nádraží a jeli všichni spolu na Moravu. Jen její sestra věděla, že ona tady šlape. Byla tady právě i jedna z Východu a ta mi jednou radostně hlásala, že jede domů. Já jsem se jí zeptala, zda se vrátí, a ona kývla, že ano. Měla doma asi pětiletého kluka, prostě příjem byl příjem.“ Vedle výstavby dálnice D8 ovlivnila prostituci v Dubí také velká represe ze strany města. Městská policie se zaměřila na klienty, znesnadňovala jim kontakt a zvýšila i kontroly samotných podniků. Město vyvíjelo velký tlak, samozřejmě se vše hodně medializovalo. Mnoho podniků skončilo nejenom kvůli

29 represím ze strany města, ale i proto, že neměly klientelu z řad řidičů kamionů, kteří před výstavbou dálnice D8 projížděli Dubím. Dříve patřili mezi časté návštěvníky těchto podniků lázeňští hosté. Dnes, kdy jsou lázně v soukromém vlastnictví a klientela se změnila, není z řad hostů téměř žádný zájem. Mezi změnami, kterých bylo v Dubí za působení starosty Ing. Petra Pípala dosaženo, zmiňuje paní Hořčičková výstavbu, opravu a zušlechtění města. Dalším úspěchem bylo oddlužení Dubí. Starosta Ing. Petr Pípal více dbá na spolupráci s Německem, konkrétně s družebním městem Arnstadtem a Altenbergem, což napomáhá větší propagaci města a rozvoji kultury. Nápad, který by dokázal změnit pohled ostatních na Dubí, považuje paní Hořčičková za poměrně těžký úkol, protože silně medializovaná prostituce se z podvědomí lidí těžko dostává. Jedním z jejích návrhů by byla větší propagace města. K takovýmto projektům patřilo otevření Domu s modrou krví a tímto směrem by se mělo podle jejího názoru pokračovat. Naši skupinu vcelku překvapilo, jakým způsobem jsme byli ve městě Dubí přivítáni. Vítaly nás pracovnice městského informačního centra Martina Vlková a Mgr. Jana Zajoncová, které byly ochotné poskytnout rozhovor a informace o lokalitách. Rádi bychom jim tímto poděkovali. Jako plus bychom dále vyzdvihli pozitivní atmosféru ve městě a rozvoj infrastruktury. Přejeme městu spoustu dalších nových projektů a spokojenější občany.

CZ

CZ

30 Demografické a hospodářské změny v česko-saském pohraničí Vývoj česko-saského pohraničí od roku 1989 na příkladu obcí Altenberg a Dubí (Těžiště zájmu Altenberg, Zinnwald-Georgenfeld, Dubí a Cínovec) Zpracovali: Judith Fliehmann, Marie Peerová, Ričhard Kurtze, Frank Bunzel

Úvod Z putování pohraničím pod vedením socioložky Nicole Börner v průběhu semináře v říjnu 2014 nám utkvěly v paměti především prázdné a leckdy rozpadlé domy, opuštěná zázemí hraničního přechodu a liduprázdné ulice. Kdo znal hraniční přechod ještě před rokem 2007, dnes jen stěží obec Zinnwald poznával. Namísto několikakilometrových hlučných a ovzduší znečišťujících kolon nákladních vozidel se obec Zinnwald-Georgenwald ukazuje z jiné strany – tichá, zklidněná a zasazená do přírody. Také návštěva sousední české obce Dubí nám umožnila postřehnout drastickou změnu. Po této zkušenosti se naše projektová skupina začala zajímat o to, jak dalece obce Altenberg a Dubí profitovaly ze zrušení vnitroevropských hranic, především ale jak silně se to projevilo v demografických změnách. Z toho důvodu jsme tyto česko-německé sousedící obce zahrnuli do našeho zkoumání. Vyvstaly nám následující otázky: Jaká hospodářská a sociální přeměna se od roku 2007 v tomto krušnohorském regionu uskutečnila? Objevily se nové šance? Mělo otevření hranice také negativní důsledky? Naše pozornost se proto upnula zejména na ekonomický vývoj a demografické změny v tomto regionu. V rámci našeho projektu jsme proto vedli rozhovory s lidmi rozdílných hospodářských odvětví, která tento region formovala a ještě dnes jej utvářejí. Z  projektové skupiny byli za text a  literární rešerše odpovědni Ričhard Kurtze, za archivní materiál a  zpracování audionahrávek Marie Peerová, za

rozhovory Judith Fliehmann, za překlady rozhovorů z  češtiny do němčiny Kristýna Hlavatá a za fotografie Frank Bunzel. Jak již bylo zmíněno, pracovala naše skupina s odbornou literaturou, studií z Leibniz-Institutu,1 archivními materiály a novinovými články, ale také s výzkumnou metodou rozhovorů2. Výsledky rozhovorů se zakládají na osobních zkušenostech a vnímání dotazovaných.

Demografický vývoj sledované oblasti Zinnwald-Georgenfeld a Cínovec Od roku 1989 zažilo saské pohraničí význačné demografické změny, které jsou patrné především v obci Zinnwald-Georgenfeld. Hustota zalidnění v česko-saském pohraničí leží nad průměrem EU, ačkoli přirozený přírůstek je zde negativní. V české části je hustota zalidnění nižší než na německé straně. Index stáří na saské straně v roce 2006 byl 85,6 %, v roce 2010 pak 94,1 %. Počet obyvatel v produktivním věku činil na konci roku 2010 kolem 62,8 %,

1 Zhotovenou Annedore Bergfeld pro Leibniz-Institut v Lipsku v roce 2013. 2 Otevřený, narativní rozhovor, respektive rozhovor orientovaný na problém – srovnej Eisch 1996: 67 násl.

31 a  ležel tedy pod saským průměrem 64,1 %.3 Příčinou je zejména odliv mladých lidí z důvodu ztráty perspektivy. Podobně běží tyto procesy v současné době také v České republice. Věková skladba na české straně je však v porovnání se Saskem příznivější. Zatímco Zinnwald v šedesátých letech 20. století čítal ještě asi 900 obyvatel, v roce 2014 zde žilo už pouze 478 obyvatel. Počet obyvatel v Dubí kolísal v letech 1989 a 2014 mezi 7573 a 8308, a zůstal tak relativně konstantní.4

těžebního dolu se ztratilo 1000 pracovních míst, což značně přispělo k odlivu obyvatel z re­gionu. Dnes připomínají tento kdysi vzkvétající průmyslový region už jen Důlní muzeum Altenberg, několik málo zachovaných průmyslových budov a přes­hraniční důlní turistické cesty. Tyto pozůstatky slouží dnes hlavně jako přitažlivé turistické cíle. Přátelé důlní těžby si dali za úkol toto kulturní dědictví střežit. Je potřeba získat zaujaté mladé lidi, zejména když pamětníci současně ubývají (například bývalí horníci). Naučná hornická stezka – informační tabule

Hospodářské a společenské důsledky pro region Nezaměstnanost Po rozpadu Sovětského svazu počátkem devadesátých let 20. století panovala téměř v každé zemi původního východního bloku vysoká míra nezaměstnanosti. Ve Svobodném státu Sasko mohl zaznamenat pokles míry nezaměstnanosti především původní okres Weiβeritz (dnes okres Sächsische Schweiz-Osterzgebirge). Míra nezaměstnanosti v českém Ústeckém kraji klesala od roku 2005. Poté opět stoupla – v roce 2009 na 13,6 %.5 S uzavřením těžebního dolu Altenberg v  roce 1991 zaniklo téměř 1000 pracovních míst. Odklon od těžby nerostných surovin a příklon k odvětví služeb naopak způsobil nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Primární sektor – na příkladu dolu Altenberg Do roku 1991 představoval důl – včetně všech periferních podniků – největšího zaměstnavatele v regionu. S uzavřením 3 Všechny demografické údaje srovnej, Bergfeld 2013: 17 násl. 4 Srovnej Český statistický úřad 2014: b. s. 5 Tyto údaje se vztahují výhradně na studii oblasti pohraničí od Annedore Bergfled: Bergfeld 2013.

Perník z Dubí

Sekundární sektor – na příkladu malopodnikatele Dubský perník, Dubí Ve srovnání s  jinými pohraničními regiony má česko-německé pohraničí dobře vybudovanou infrastrukturu. Nízké mzdové náklady a dobře vyškolené české pracovní síly vytvářejí z  České republiky lukrativní průmyslovou lokalitu pro evropské a asijské firmy.6 Avšak množící se usazovaní těchto velkých podniků spolu s dovozem velkého množství levných produktů představuje pro malopodnikatele tvrdou konkurenci. Regionální malopodniky, které sázejí na kvalitu namísto kvantity, nemají téměř šanci držet krok s velkým průmyslem. Administrativní předpisy ztěžují ke všemu práci malých a středních živnostníků. Jitka Hořčičková – majitelka pekařství s perníkem v Dubí7 – k tomu dodává: „ Plány do budoucna jsou zatím docela nejisté. Více či méně vytrvat. Samozřejmě bychom chtěli expandovat, ale podmínky k podnikání jsou čím dál tím horší. Vytrvat a prosadit se na trhu oproti konkurenci je těžké. Doufáme jen, že to vydržíme…“

6 Srovnej Schmidt 2008: 14 násl. 7 Dubský perník Hořčičková.

CZ

CZ

32 Informační tabule pro turisty v Dubí

Terciární sektor – na příkladu hotelu Lugsteinhof, Zinnwald Turistický průmysl je na obou stranách česko-saské hranice důležitou částí hospodářské struktury. Území pohraničí disponuje významným turistickým potenciálem. Existuje zde vedle přírodních oblastí také historické osídlení, technické a kulturní památky a etablované lázně. Na české straně jmenujme jako nejvýznamnější krajinné a turistické oblasti především Krušné hory, České Švýcarsko a Lužické hory. Na saské straně profituje obec Altenberg hlavně v zimních měsících z lyžařského turismu.8 Obce jako Dubí, které prosluly negativními novinovými titulky (Dubí je pověstné vysokým počtem nevěstinců a kasin), využívají výhod této turistické lokality ke zlepšení image města. I  přes pozitivní místní faktory je turistický průmysl v  pohraničí určován politickými změnami České republiky a Německa stejně tak jako vzájemným působením na sousední zemi. 8 Srovnej Bergfeld 2013.

Saský hotelový manažer Jochen Löbel se k tomu vyjádřil, že hotel Lugsteinhof v Zinnwaldu od roku 1994, co zde pracuje jako hotelový manažer, čelil několika velkým výzvám. Například kvůli odlivu účastníků různých setkání či školních skupin v devadesátých letech 20. století muselo vedení hotelu hledat nové cílové skupiny. Nyní přijíždějí většinou rodiny a sportovci, zejména Němci. Stejně tak příklon k energii z obnovitelných zdrojů, nové směrnice v pohostinství (například zákaz kouření) a politická usnesení na spolkové úrovni a na úrovni EU (minimální mzda, zaměstnanecká práva) vyžadovala vedle flexibility a kreativity také mnoho času a nervů. Pro Jochena Löbela bylo zavedení zákazu kouření v roce 2006 největším zásahem v pohostinském podnikání. „Když byl zaveden, klesl nám značně obrat, zejména v nápojích. Lidé už nesměli ke svému pivku kouřit, tak pili své pivko ne v  restauraci, ale doma na gauči. To jsme nemohli nikdy vykompenzovat. Jistě se lehce zvýšil obrat u pokrmů, neboť je zde příjemnější atmosféra.“ Společenské proměny v regionu Se vstupem České republiky do EU v roce 2004, se vstupem do schengenského prostoru v roce 2007 stejně jako s volným pohybem pracovníků v roce 2011 se v česko-saském pohraničí očekávalo užší sblížení. Nejdůležitější vývoj byl hranice překračující pracovní trh, z něhož profitovaly obě strany; čeští zaměstnanci vydělávají za hranicemi více než v rodné zemi, přičemž němečtí podnikatelé profitují ze srovnatelně levnější pracovní síly a zároveň tím mohou odstranit nedostatek odborníků na německé straně. Pan Löbel ale vidí situaci na pracovním trhu kritičtěji: „Kdo chce dnes pracovat tady v Německu? To jsou čeští odborníci, kteří jsou flexibilní, mobilní, inteligentní, kteří se tlačí do Německa. A to v budoucnu povede k nedostatku kvalifikovaných pracovníků v České republice. To myslím nebylo promyšleno.“ Tvrzení o nedostatku odborných pracovníků dnes na německé straně oponuje Christof Schröder, vedoucí Hornického muzea v  Altenbergu. „Máme řadu horníků v důchodu, kteří mohou o své práci referovat, také několik zaškolených sil, které pracují jako výpomoc nebo jako brigádníci, máme dobrovolníky a také ze spolkové dobrovolné služby, stejně tak lidi zprostředkované úřadem práce pobírající podporu. Takže musíme pracovat s mnoha různými [pracovními] modely, abychom dospěli k  pracovní struktuře, kterou potřebujeme, abychom mohli spravovat muzeum. Ale odborníků máme bohužel málo.“

33 Pan Löbel v žádném případě není kritikem EU, ale má trochu pocit, že jej Brusel a Berlín ponechaly v úzkých, neboť to nejspíš nepromyslely. „To nemohla EU ani předvídat, co tady nastane za problémy. […] Mám nařízeno, kolik musím vyplácet, ale nemám žádnou podporu od státu […] pokud jde o dosahování zisku. V tom mi nikdo nepomůže! […] Tomu se mohlo jednoduše předejít – to je z mého pohledu velký problém, co nastane v celé EU – to, že by se předtím podívali: Jaké jsou na tom místě podmínky?“

Shrnutí Podle české studie z roku 2005 hodnotilo 82,5 % českých respondentů česko-německé vztahy jako dobré. V  rámci studie  Leibniz-Institutu se ukázalo, že především konflikty opředená historie a také nerovnost národních povah jsou stále překážkou. Odlišnosti v životní úrovni, hospodářském výkonu a konflikty minulosti, ale také předsudky Čechů vůči Němcům jsou často zmiňované faktory, které ovlivňují kvalitu česko-německé spolupráce.10 Během našich projektových činností jsme získali především tu zkušenost, že jazyk je nejčastější překážka, proč jsou přeshraniční projekty tak zřídka realizovány. Na základě hospodářských tlaků a finančních podnětů se lidé často snaží naučit jazyk sousední země (především z české strany) a také využít kulturní blízkost jako marketingový prostředek (například „český týden“ v gastronomii). Skrze zpřístupnění sousedního regionu jako hospodářského pole působnosti mohou mít národní usnesení a regulace silný dopad také na ekonomiku druhé země (viz kapitolu Společenské změny). Jsou to v prvé řadě hospodářské zájmy, které dávají podnět ke spolupráci překračující hranice. V některých případech se jedná o spolupráci v časovém prostoru určitého projektu, v jiných se ale vytvořily trvalé struktury oboustranné podpory. Zpětně jsme nabyli dojmu, že spolupráce překračující hranice je žádána zejména politickými stranami, které tím doufají získat – ať už se jedná o hospodářství, image nebo politické zájmy. 9

9 Zdroj: Výzkumný projekt Sociologického institutu Akademie věd ČR o německo-českých vztazích na území pohraničí. Srovnej Kaiserová / Schmitz 2013: 459 násl. 10 Srovnej Bergfeld 2013.

Zdroje Literatura • Bergfeld, Annedore (2013): Sächsisch-Tschechische Grenzraumstudie. In: Leibniz-Institut für Länderkunde (Hrsg.), forum ifl Heft 22. Leipzig: Selbst­ verlag Leibniz-Institut für Länderkunde e.V. • Eisch, Katharina (1996): Grenze. Eine Ethnolographie des bayrisch-böhmischen Grenzraums. In: Kommission für bayrische Landesgeschichte (Hrsg.), Bayrische Schriften zur Volkskunde. München: Institut für Volkskunde. • Houžvička, Václav (2013): Die deutsch-tschechische Grenzregion im Kontext der tschechisch-deutschen Beziehungen nach 1989. In: Kaiserová, Kristina / Schmitz, Walter (Hrsg.), Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit – Česko-saské vztahy v proměnách času. Dresden: Thelem. • Schmidt, Hans-Jörg (2008): Tschechien. Eine Nachbarschaftskunde für Deutsche. Landeszentrale für politische Bildung. Berlin / Regensburg: Christof Links Verlag, 134−152. Internetové zdroje • Domovská stránka Úřadu pro zahraničí, odkaz na: http://www.auswaertiges-amt.de/DE/EinreiseUndAufenthalt/Schengen_ node.html (poslední přístup: 20. 1. 2015). • Český statistický úřad (2014), odkaz na: www.czso.cz (poslední přístup: 18. 2. 2015). Ostatní zdroje • Informační materiály obce Altenberg a Dubí • Rozhovor s podnikatelkou Jitkou Hořčičkovou, Dubský perník, 18. 2. 2015 • Rozhovor s Christofem Schröderem, vedoucím Hornického muzea – Bergbaumuseum Altenberg, 19. 2. 2015

CZ

CZ

34 Život v Německu po emigraci Zpracovala: Petra Borovcová V říjnu 2014 jsem se zúčastnila česko-německého semináře Offene Grenzen. S kolegy jsme byli zaměřeni na oblast severních Čech, konkrétně na Dubí a Cínovec, což jsou místa, která i dnes velice ovlivňuje příhraniční poloha. Pocházím z Aše, a tak mě zajímalo, jak probíhalo otevření hranic u nás. Žijí někde za hranicemi lidé, kteří z Čech emigrovali, ale po otevření hranic se do své rodné země vrátili? Aš je malé město na západě Čech, nejbližší cesta do Německa od našeho domu vede přes pole. Není tudíž vůbec pochyb o tom, že je vícero Ašanů, kteří jezdí přes hranice za prací. Já sama jsem takovou situaci zažila, když jsem působila jako praktikantka na radnici v Rehau (16 km od Aše). Na jednu stranu by mohl někdo těmto přespolním pracujícím závidět jejich finanční ohodnocení, možná i jiný vztah zaměstnavatele se zaměstnanci. Já ale vím, jak náročné je střídat nejen města, ale i státy při každodenních povinnostech. Měla jsem pocit, že jsem pořád někde jinde, než bych právě měla být. Ač jsem si to vyzkoušela jen na půl roku, vím, jak vyčerpávající to může být. Neváhala jsem a kontaktovala jsem porcelánku v Selbu s nadějí, že najdu nějaké odvážlivce s českým původem, možná i trvalým pobytem. Trošku mě zklamal fakt, že nikdo takový v porcelánce nepracuje. Nerozumím tomu, jak je to možné. Vždyť práce ve fabrice v Německu bude určitě lépe zaplacená než v Čechách. Vzdálenost mezi továrnami v Hranicích, kam dojíždí hodně obyvatel Aše, a právě zmíněnou v Selbu, je srovnatelná. Možná je to strach z cizí země, která je nám paradoxně tak blízko. Denně se setkáváme s německými občany v obchodech, na benzinkách. Znám i názory, že je lepší pracovat v Čechách, i když za méně peněz než v Německu, kde není samozřejmostí se domluvit na základních věcech. Velkou roli také hrají předsudky, které v příhraničních oblastech přežívají generace. Naštěstí existují i opačné vzory lidí, kteří se nebojí jet pracovat do Německa s minimální znalostí jazyka a s maximální snahou to změnit. Od porcelánky jsem získala kontakt na dvě osoby pocházející z Čech. Emigrovaly sice již po r. 1968, ale tato skutečnost jejich zážitkům neubírá na atraktivitě.

Interview jsem realizovala formou e-mailu, jelikož jsem studijně v zahraničí. Zde jsou otázky, které jsem dotázaným poslala: 1. Odkud pocházíte? 2. Jakou máte národnost a k jaké národnosti se hlásili vaši předci? 3. V jakém roce jste vycestoval/a do Německa a za jakých okolností? 4. Jak to ovlivnilo váš život? 5. Jak se rozvíjely další vztahy po vašem vycestování (zasnoubení, manželství…)? 6. Pečujete nějak o své vztahy za hranicemi (s rodinou, přáteli, známými…)? 7. Jak jste prožil/a revoluci v roce 1989? Změnila nějak tato událost váš život? 8. Chtěl/a byste ještě ke svému příběhu něco dodat?

Jitka Jung-Männl 1. Narodila jsem se a vyrostla v Aši v Čechách. 2. Jsem Němka, můj otec byl Němec a má matka je z poloviny Češka a z poloviny Němka. 3. Vycestovali jsme v roce 1969, poté co jsme dostali povolení. 4. Bylo mi tehdy skoro 18 let a neuměla jsem německy, tak to pro mne nebylo lehké. 5. Protože jsem s německými chlapci neměla dobré zkušenosti, vzala jsem si za manžela muže s českými kořeny, což fungovalo dobře jen deset let. Pak jsem zůstala sama se dvěma dětmi, ale potom se na mne usmálo štěstí, vzala jsem si německého muže a s ním jsem šťastná. 6. Kontakty mám se svou rodinou a přáteli z tehdejší doby a mezitím jsem získala pár dalších. 7. V roce 1989 mi bylo líto, že se toho nedožil můj otec (zemřel v roce 1988). Mnohé se od té doby změnilo, díky volnému pohybu máme možnost koupit si i věci připomínající dětství a mládí, které se dají dodnes sehnat.

35 8. Vycestování bylo pro mě bolestivé, protože jsem v tu dobu měla velkou lásku. Co bylo ještě horší, museli jsme přerušit kontakt, protože osoby v České republice byly za kontakt s NSR trestány. Můj tehdejší přítel nesměl kvůli mému negativnímu vlivu nadále studovat, u mého bratrance to byl stejný případ. V den, kdy jsme vycestovali, jsme v 11.55 přejeli českou hranici a na německé straně nám úředníci sdělili, že jsme to stihli doslova za pět minut dvanáct, protože ve 12 hodin byla hranice opět uzavřena. Tři události mi utkvěly v paměti. Co všechno se může stát, když člověk nemluví německy. a) Celá rodina kromě mě byla nemocná, tak mě vyslali, abych koupila med. V obchodě jsem to všude prohledala, ale našla jsem jen dózu s nadpisem HONIK. Ještě jsem se tomu divila, že Němci prodávají med v dózách. Doma jsme dózu otevřeli a bylo tam vepřové maso. Maminka ho ohřála a mínila, že to možná také pomůže, a skutečně – zázrakem bylo nachlazení pryč. b) Tatínek se koupal a chtěl si umýt vlasy. V Čechách byl šampon v tubě, a i když táta uměl perfektně německy, nepřečetl si, co je na té tubě napsáno. Při mytí se divil, že se nevytvářela žádná pěna, při vymývání ta věc nechtěla pryč. Později jsme zjistili, že se jednalo o včelí vosk, což mělo za následek to, že tatínek několik dní musel chodit v příšerné frizúře. c) Maminka si po šesti měsících stěžovala tetě, že jsme v Německu museli jíst jen margarín a že to v Československu je lepší, tam používala máslo. Teta se divila, šla s maminkou na nákup, a hurá, i v Německu existuje máslo. Důvodem bylo, že maminka hledala máslo, ale ne pod názvem „Markenbutter“.

Wolfgang Schröter Moje rodina žila v Abertamech (Abertham), v malém městě v Krušných horách. 29. 3. 1969 jsme opustili bývalou ČSSR. Byli jsme: • můj pradědeček Eduard Eška, • jeho dcera, tedy moje babička Anna Schröter, • její syn, můj otec Eduard Schröter, • jeho sestra, moje teta Frieda Schröter, • moje druhá babička Anna Gössl, • její dcera, moje matka Anneliese Schröter,

• její dvě děti – Heidi, moje osmiletá sestra, a já, Wolfgang, desetiletý. Po dvou- až třídenním pobytu v tranzitním táboře v Norimberku jsme jeli do Plößbergu v Horní Falci, kde jsme měli byt a kde byl také už náš nábytek. Protože jsme se sestrou uměli velmi dobře německy, byli jsme hned integrováni do místní školy. Heidi šla do druhé a já do páté třídy. Můj otec si hledal práci u jedné firmy v Plößbergu, která vyráběla a montovala oddělovací zdi pro veřejné toalety. Matka našla zaměstnání jako prodavačka v místních potravinách. Nicméně pracovní úřad hledal pro tatínka místo v oboru. Pracoval v Merklinu, v jedné továrně, která vyráběla porcelánové izolátory, jako mistr. A skutečně našli rovnocennou firmu v Holenbrunnu u Wunsiedelu. Tam získal můj tatínek práci od října 1968 a v lednu 1969 jsme se tam přestěhovali. Moje sestra a já jsme tedy chodili do školy ve Wunsiedelu. Ukončil jsem reál­ ku a  šel jsem na střední odbornou školu do Hofu, kde jsem získal odbornou maturitu. Moji rodiče koupili v Schönbrunnu, to je také čtvrť ve Wunsiedelu, pozemek a postavili tam v roce 1973/74 dům, kam se všichni členové rodiny opět nastěhovali (kromě pradědečka, který mezitím zemřel). Až do doby po maturitě (1978) jsem žil v Schönbrunnu. Po vojně jsem se oženil a v Norimberku jsem začal studovat inženýrství, školu jsem ukončil v roce 1986.1986 se také narodila moje první dcera Kristina. Bydlel jsem se svou malou rodinou ve Speichersdorfu, kde moje žena Karin pracovala jako učitelka. Moje první pracovní místo keramického inženýra bylo u firmy CeramTec v Marktredwitzu, což byl výrobce technické keramiky. 1989 jsme se přestěhovali do Nagelu. V lednu 1991 jsem změnil místo a byl jsem zaměstnán v Muzeu německého porcelánového průmyslu (dnes Porzellanikon) jako keramický inženýr. V březnu 1992 se narodila druhá dcera Anna-Lena,v říjnu 1993 syn Philipp. V letech 1996/97 jsme v Nagelu postavili dům. V  životě mé sestry a  v  životě mém proběhly událostmi 1989 jen minimální změny. Viděli jsme častěji naše příbuzné, kteří ještě žili v Československu, hlavně díky tomu, že nás navštěvovali. Já sám jezdím do Čech jen velmi zřídka. Nesouvisí to se žádnou averzí. V Abertamech jsem byl od roku 1989 možná dvakrát. Něco jako pocit domova tam nemám. Jinak to mají moji rodiče. Ti jezdili velmi často, od té doby, co to bylo bez problémů možné.

CZ

37

Unsere Ergebnisse

DE

DE

38 Sprachliche Beziehungen zwischen dem Tschechischen und dem Deutschen Ausgearbeitet von: Eliška Vlasáková, Eliška Drábková, Lucie Barešová Ein saures Gesicht machen – dělat kyselý obličej, být jednou nohou v hrobě – mit einem Bein im Grab stehen, – diese und weitere Wendungen lassen sich dank dem alltäglichen langfristigen Kontakt, der bis zum Zweiten Weltkrieg andauerte, wortwörtlich übersetzen. Die ganze Zeit über flossen unsere Sprachen auf vielfältige Weise ineinander über und natürlich nicht nur unsere Sprachen, sondern auch zahlreiche Elemente beider Kulturen. Wir sind Studentinnen der Bohemistik und Germanistik an der JanEvangelista-Purkyně-Universität in Ústí nad Labem. Da wir uns im Rahmen unseres Studiums mit Sprachen auseinandersetzen, interessierte uns, aus welchen Gründen Tschechen Deutsch lernen und umgekehrt, wie sich das Deutsche und das Tschechische gegenseitig beeinflussen und wie der Tschechischunterricht in unserem großen Nachbarland abläuft, in dem eine völlig andere Sprache gesprochen wird. Wir wollten auch herausbekommen, ob Sprachbarrieren in den Grenzgebieten nicht zu Missverständnissen führen und eventuell Probleme bereiten können. Obwohl das Interesse daran, Deutsch zu erlernen nachlässt, da die Tschechen lieber Englisch oder Spanisch lernen, gibt es immer noch eine große Zahl an Tschechen, die Deutsch sprechen. Die Tschechen lernen Deutsch, da es sich um die am meisten gesprochene Sprache der Europäischen Union handelt. Und das längste Grenzgebiet der Tschechischen Republik bilden Staaten, in denen Deutsch gesprochen wird. Darüber hinaus ist Deutschland unser größter Handelspartner. Gründe, weshalb Tschechen Deutsch lernen, gibt es also genug. Aber weshalb sollten Deutsche sich mit dem Tschechischen abgeben? Diese und ähnliche Fragen haben wir in unseren Interviews Deutschen gestellt, die Tschechisch lernen. Als Gesprächspartner wählten wir Sibylle Frey, Tschechischlehrerin am Gymnasium in Dippoldiswalde, Natascha Hergert, derzeit

Freiwillige bei Antikomplex, z.s., sowie Frauke Wetzel, Kulturmanagerin. Uns interessierte vor allem, welche Beziehung sie zum Tschechischen haben. Im Rahmen unserer Arbeit machten wir uns zunächst auf den Weg nach Dippoldiswalde, um uns zwei Tschechischstunden anzusehen, die von Sibylle Frey unterrichtet werden. Sibylle beschäftigt sich mit dem Tschechischen, da sie der Ansicht ist, dass es unfair sei, wenn Deutsche, vor allem im Grenzgebiet, automatisch von den Tschechen erwarten, dass sie mit ihnen Deutsch sprechen werden. Sie denkt, dass dies beidseitig sein sollte. Die Lehrerin hält seit 2006 den Tschechischunterricht am Gymnasium. Tschechisch als dritte Fremdsprache wird hier ab der achten Klasse zwei Stunden wöchentlich als Wahlfach unterrichtet. Die Schüler können zwischen Tschechisch, Latein und Naturwissenschaften wählen. Überraschenderweise gab es ein enormes Interesse am Tschechischunterricht von Seiten der Schüler. Bloß die Eltern redeten es ihnen aus und argumentierten damit, dass ihnen Latein im Leben eher von Nutzen wäre als Tschechischkenntnisse. Die Unterrichtsstunden laufen in unterhaltsamer Form ab. In der Klasse herrscht eine angenehme Atmosphäre. Den Schülern merkt man an, dass sie gerne Tschechisch lernen. Einen großen Anteil daran hat die Lehrerin, der wiederum anzusehen ist, dass ihr die Arbeit großen Spaß macht. In der ersten Stunde übten die Schüler das tschechische ABC. Die Lehrerin hatte kreative Aufgaben für sie vorbereitet, die den Schülern sichtbar Spaß machten. In der zweiten Stunde sollte jeder für sich zur Wiederholung für einen Test eine Arbeit zum Thema Familie schreiben. Das zweite Interview führten wir mit Natascha Hergert, die als Freiwillige in der tschechischen Organisation Antikomplex arbeitet. Natascha lernt Tschechisch, da ihre Familie Wurzeln in Tschechien hat, und sie somit oft deutsch-

39 tschechische Begegnungen organisieren. Sie selbst fühlte sich unwohl, wenn sie während der Gespräche die tschechischen Teilnehmer nicht verstehen konnte, und daher begann sie Tschechisch zu lernen. Sie findet, Tschechisch sei nicht so schwer, wie oft behauptet wird. Frauke Wetzel lebte mehrere Jahre in Ústí nad Labem und ist Kulturmanagerin. Ihrer Meinung nach ist Ústí nad Labem eine wichtige Stadt für das Verständnis der Beziehungen zwischen Tschechen und Deutschen.

Sebnitz – Dolní Poustevna Den Folgen der Vertreibung der Deutschen begegnen wir im tschechischen Grenzgebiet auf Schritt und Tritt. Ein typisches Beispiel ist das aktuelle politische und soziale Geschehen in Sebnitz und Dolní Poustevna (Niedereinsiedel). Diese beiden Dörfer liegen an der Grenze, nur ein paar Kilometer voneinander entfernt. Vor der Vertreibung gab es dort genügend Arbeit, vor allem wegen der Produktion von Kunstblumen. Nach der Vertreibung blieb in Dolní Poustevna fast nichts zurück, das Dorf wurde zu einer Gegend mit einer hohen Arbeitslosenzahl, was zu einer allgemeinen Unzufriedenheit der Bewohner und kleineren Unruhen und Reibereien führt. Es gibt hier minimale Bildungs- und Freizeitmöglichkeiten und nur wenig Arbeit. Die Atmosphäre ist düster und bedrückend. In Sebnitz hingegen gibt es einige Museen, Geschäfte mit Kunstblumen, eine geringere Arbeitslosenrate (im Vergleich zu Dolní Poustevna) und sehr viel mehr Freizeitmöglichkeiten. Die beklemmende Atmosphäre auf der tschechischen Seite ruft bei den Deutschen im Grenzgebiet Angst und Misstrauen hervor. Manche haben wohl das Gefühl, dass alle Tschechen so von Armut und Arbeitslosigkeit gezeichnet sind. Eine Barriere entsteht, die sich aus dem Misstrauen beiderseits ergibt. Das Problem geht aber noch viel tiefer und das Ergebnis ist an den lokalen Wahlen zu erkennen – in Sebnitz erfreuen sich nationalistische Parteien großer Beliebtheit, was sicher nicht lange auf ein neues Problem und die darauffolgende Reaktion warten lässt. Aus diesen Gründen muss die deutschtschechische Zusammenarbeit erneuert werden, die Sprache des anderen gelernt und versucht werden, unsere Kulturen zu verstehen, die sich nicht groß voneinander unterscheiden. Einige Jahrhunderte lang haben wir sogar auf ein und demselben Territorium gelebt und es ist wirklich schade, dass es heutzutage schon um die Kommunikation und das Bemühen, einander zu verstehen, schlecht bestellt ist.

In unserer Arbeit haben wir uns vor allem mit den Unterschieden der Sprache im Grenzgebiet zwischen Deutschland und Nordböhmen auseinandergesetzt. Aus der Menge an Möglichkeiten, Sprachen zu lernen, und der Verbreitung von Schulen, an denen Deutsch oder Tschechisch unterrichtet wird, geht hervor, dass es auf dem Gebiet der Tschechischen Republik mehr Deutschunterricht gibt als Tschechischunterricht in Deutschland. In der Tschechischen Republik ist auch das Studienfach Germanistik weit verbreitet, das an praktisch allen Universitäten in der Tschechischen Republik (im deutsch-tschechischen Grenzgebiet z. B. an der Jan-Evangelista-Purkyně-Universität in Ústí nad Labem oder an der technischen Universität in Liberec) studiert werden kann. Im Grenzgebiet gibt auch mehrere deutsch-tschechische Gymnasien wie etwa in Pirna, Bautzen, Dippoldiswalde oder auch in Liberec. Schüler, die sich in Deutschland auch auf der tertiären Bildungsstufe der Bohemistik widmen wollen, können diese zum Beispiel an der Universität in Leipzig studieren. Als Studentinnen der Bohemistik und Germanistik können wir eine wichtige Vertiefung der Beziehungen zwischen Tschechen und Deutschen aus den Grenzgebieten und ein Überwinden der Sprachbarriere beobachten. Es wäre schön, wenn Deutsche mehr Tschechisch lernen würden, da sie oft nach Tschechien fahren und automatisch voraussetzen, dass die Tschechen mit ihnen Deutsch sprechen werden. Die Tschechen sehen auch keine große Perspektive darin, Deutsch zu lernen. Sie wählen daher lieber Englisch und dann Spanisch. Eine Beseitigung der Sprachbarriere würde jedoch mit Sicherheit zu einem besseren gegenseitigen Verständnis führen. In früheren Zeiten herrschte Angst, wenn Bewohner nicht der Sprache des Nachbarn mächtig waren. Wenn die Deutschen Tschechisch lernen würden, würden sie auch die tschechische Kultur verstehen und erkennen, dass wir viel gemeinsam haben. Nach den Gesprächen mit den drei Deutschen stellten wir fest, dass sie daran interessiert sind, Tschechisch zu lernen, aber zumeist aus persönlichen Gründen. Was die gegenseitige Beeinflussung der Sprachen angeht, so beinhaltet das Tschechische zahlreiche Germanismen. Dies gilt nicht nur für die Kommunikation im Grenzgebiet, wo diese hauptsächlich früher in aller Munde waren: Heutzutage sind Spracherscheinungen deutschen Ursprungs in der Kommunikation im ganzen Land verbreitet. Das Ineinanderfließen und die Beeinflussung beider Sprachen ist auch im Tschechischen gut zu erkennen. Dies ist nicht geschichtlich, sondern auch durch die geographische Lage begründet. Die aktuelle Beziehung und Motivation sind auf unterschiedliche Weise und durch

DE

DE

40 Erscheinungen in der Gesellschaft und anderes politisches Geschehen bedingt. Als Mitgliedern der Europäischen Union öffnen sich uns Türen für Bildungsund Arbeitsmöglichkeiten und das Sammeln von Erfahrungen, die für das Leben und unsere künftige Karriere oder den Blick auf die heutige Welt und die Wahrnehmung der Gesellschaft um uns herum nützlich sind. Daher sollten wir nicht nur toleranter gegenüber kulturellen Unterschieden, aber auch verschiedenen Meinungen sein, und in der Lage sein, die Probleme der heutigen Zivilisation oder kultureller Mannigfaltigkeit zu verstehen. Einer der Faktoren, der eine gewisse Barriere für das einander Verstehen bilden kann, ist eine fehlende Sprachverständigung. Der Schwerpunkt unserer Bemühungen im Laufe des Seminars war es, Informationen aus den Diskussionen und Gesprächen im Bereich Beziehungen und Motivation deutscher Bürger zum Tschechischstudium und -unterricht zu sammeln. Die Befragten sind heute vor allem auf dem Gebiet des Aufbaus deutsch-tschechischer Beziehungen tätig, machen bei Bildungsprojekten mit oder interessieren sich nur aus eigener Initiative für die tschechische Sprache. Wir würden gerne das Interesse von deutschen Muttersprachlern am Tschechischen steigern. Andererseits haben tschechische Muttersprachler sehr viel mehr Ambitionen, Deutsch zu erlernen als umgekehrt. Die Menschen in der Tschechischen Republik sehen hauptsächlich eine größere Perspektive im Hinblick auf ihre berufliche Karriere oder eine Zusammenarbeit zwischen den Ländern im Bereich Ökonomie, Wirtschaft, Tourismus oder Medien u.Ä. Auf Seite der Deutschen handelt es sich um das Interesse und die Motivation, die vor allem durch persönliche Beziehungen, den familiären Hintergrund oder das Verlangen, eine ihnen auf gewisse Weise sympathische Kultur kennenzulernen, begründet sind. Oft handelt es sich um historisch nahe Beziehungen – nicht nur konkret familiäre, sondern allgemein die Nationalität betreffend. Wenn man sich die Frage stellt, ob die Öffnung der Grenzen einen bedeutenden Einfluss auf den Tschechischunterricht auf deutschem Gebiet hat, denken wir, dass bei der jüngeren oder älteren deutschen Generation im Hinblick auf Interesse und Motivation kein großer Unterschied besteht. In Tschechien hingegen ist ein vom Generationsunterschied abhängiges Interesse zu erkennen. Es gibt hier eine Tendenz, die – vor allem bei älteren Generationen – sehr stark von der Vergangenheit und den historischen Beziehungen zwischen den Nationalitäten beeinflusst wird. Die Motivation der Deutschen, Tschechisch zu erlernen, hängt also eng mit einer nahen Beziehung zu Tschechien zusammen und erhält sehr oft dank der fami-

liären Haltung oder einem persönlichen Interesse oder weniger oft dank dem Freundeskreis einen Schub. Abschließend möchten wir noch bemerken, dass die Grenzöffnung auch eine Rolle in dem sprachlichen Umfeld und dem Sprachunterricht gespielt hat. Viele Bildungsmöglichkeiten sind neu entstanden oder wurden ausgebaut. Ein Beispiel sind zahlreiche neue Projekte, gemeinsame Veranstaltungen und Austauschprogramme. Dieser politische Akt hat auch zu einem größeren Interesse und mehr Motivation beigetragen, eine Fremdsprache zu erlernen, beispielsweise Deutsch bei der jüngeren tschechischen Generation und Tschechisch bei der deutschen Jugend (nicht nur jener aus dem deutschen Grenzgebiet wohlgemerkt).

41 Junge Generation in der Grenzregion Ausgearbeitet von: Léonie Busacker, Veronika Petržílková, Karolína Svobodová, Lucie Říhová

Zusammenfassung Wir haben uns in unserem Projekt mit der jungen Generation in der tschechisch-deutschen Grenzregion beschäftigt. Unser Ziel war es, mehr über deren Ansichten zu den Beziehungen zwischen Tschechen und Deutschen zu erfahren. Zu diesem Zweck haben wir im Grenzgebiet fünf Interviews durchgeführt, in denen wir drei tschechische Studentinnen, eine deutsche Studentin und eine deutsche Mitarbeiterin einer zivilgesellschaftlichen Organisation in Interviews befragt haben. Wir haben festgestellt, dass sowohl die jungen Tschechen als auch die Deutschen Vorurteile gegeneinander haben, die aber verschwinden, wenn man das jeweilige Nachbarland selbst besucht und die Menschen persönlich kennenlernt. Alle Erasmusstudenten, die wir befragt haben, haben ihre Erfahrungen im Nachbarland positiv bewertet und alle Befragten würden sich künftig über eine engere Zusammenarbeit zwischen Deutschland und Tschechien freuen.

Erstes tschechisches Gespräch über Deutschland Lenka Kopecká (23) studiert Deutsche Philologie an der Palacký-Universität in Olomouc (Olmütz) und absolvierte im Rahmen des Erasmusstudiums einen Auslandsaufenthalt in Dresden. Während ihres Aufenthalts hat sich ihr Blick auf die Menschen und das Land verändert. Die Deutschen waren ihr zufolge im persönlichen Kontakt nicht distanziert, wie sie erwartet hatte, sondern im Gegenteil sehr freundlich. Außerdem hatte sie gedacht, dass die Deutschen systematisch und gut organisiert seien, was sich nicht ganz bestätigt hat. Sie glaubt, dass Tschechien in der Europäischen Union keine große Rolle spiele, weil es ein kleines Land sei, und wenn, dann sei diese Rolle eher negativ. In der Zukunft würde sie sich freuen, wenn es sowohl an den Universitäten als auch an der Arbeit mehr Kooperation zwischen Tschechien und

Deutschland gäbe. Sie kann sich vorstellen, ein paar Jahre in Deutschland zu leben.

Zweites tschechisches Gespräch über Deutschland Barbora Saňáková (23) ist ebenfalls Studentin der Deutschen Philologie an der Palacký-Universität in Olomouc und studierte während des Erasmusprogramms mit ihrer Freundin Lenka Kopecká in Dresden. In Deutschland hat sie eine positive Erfahrung vor allem mit den Menschen gemacht, die freundlicher und offener waren, als sie erwartet hatte, und immer hilfsbereit. Sie hofft, dass sich in der Zukunft das Bild Tschechiens im Ausland verbessern wird, damit sie sich nicht mehr für ihr Land und ihren Präsidenten schämen muss, wie es jetzt der Fall ist. Sie ist für mehr Zusammenarbeit zwischen Tschechien und Deutschland (Projekte, Ausreisen, Treffen der jungen Tschechen und Deutschen). Da sie sich als Patriotin fühlt, plant sie nicht, in Deutschland zu leben.

Deutsches Gespräch über grenzüberschreitende Zusammenarbeit Ramona Meisel (33) arbeitet in der zivilgesellschaftlichen Organisation „Aktion Zivilcourage e.V.“ in Pirna, die sich für die Demokratieentwicklung einsetzt. Dort arbeitet sie sowohl mit jungen Menschen als auch Erwachsenen zusammen und es werden viele grenzüberschreitende Projekte organisiert. Die Mitglieder des Vereins versuchen, sehr eng mit Tschechien zusammenzuarbeiten und durch das Herstellen persönlicher Kontakte Vorurteile abzubauen, die die Deutschen gegen die tschechischen Bürger haben. Frau Meisel erwähnt, dass die Deutschen in der Grenzregion vor dem EU-Beitritt Tschechiens im Jahre 2004 Angst hatten, dass ihnen die Tschechen ihre Arbeitsplätze wegnehmen würden.

DE

DE

42 Obwohl es nicht dazu gekommen ist, gibt es immer wieder kleine Ressentiments seitens der Deutschen. Weiterhin bemerkt sie, dass ein großes Interesse am Austausch besteht, was die vielen schulischen Projekte zeigen. Sie sieht Deutschland und Tschechien als gleichberechtigte Nachbarländer, die voneinander lernen können. Sie lernt Tschechisch, weil sie die Sprache interessant findet und mit den tschechischen Partnern kooperiert. Sie erinnert sich daran, dass der Verein in den vergangenen Jahren eine interessante Veranstaltungsreihe „Deutschtschechische Grenzgeschichten“ realisiert hatte, bei dem sich herausstellte, dass sich viele Leute unter anderem für das Thema Sudetenland interessieren. Zum Schluss äußert Frau Meisel ihre Hoffnung, dass Deutschland und Tschechien weiter zusammenwachsen werden und dass sich der Austausch zwischen den beiden Nachbarländern verstärkt und vervielfältigt. Man sollte sich ihrer Meinung nach darum bemühen, das jeweilige Nachbarland besser kennenzulernen und die Leute des Nachbarlandes nicht als Fremde sehen, sondern als Partner mit denselben Hoffnungen und Wünschen. Je mehr sich die Kontakte häufen, umso schneller und nachhaltiger werden laut Frau Meisel auch Vorurteile reduziert.

Drittes tschechisches Gespräch über Deutschland Gabriela Daňková (21) studiert Popularisierung der Musik und Organisation des Musiklebens an der Jan-Evangelista-Purkyně-Universität in Ústí nad Labem (Aussig). Am Gymnasium hat sie vier Jahre Deutsch gelernt, die Schwierigkeiten mit dem Lernen und ihre Deutschlehrerin haben sie leider entmutigt, die Sprache weiterhin zu lernen. Das Land hat sie aber mehrmals besucht. Deutschland ist für sie ein hochentwickeltes Land, in dem es bessere Lebensbedin­gungen als in Tschechien gibt. Früher hatte sie gegen die Deutschen viele Vorurteile, jetzt aber nicht mehr. Die Rolle Tschechiens in der EU sieht sie als untergeordnet, weil es ein kleines Land ist. Eben deshalb sollte Tschechien mehr mit der Zeit gehen, von seinen Fehlern lernen und sich mehr dem Westen anpassen. In der Zukunft wäre es gut, wenn sich die Zusammenarbeit zwischen den beiden Nachbarländern, die es jetzt gibt, noch weiterentwickeln würde.

Deutsches Gespräch über Tschechien Paula Müller (20) studiert International Business in Dresden, zurzeit ist sie aber eine Erasmusstudentin an der Jan-Evangelista-Purkyně-Universität in Ústí nad

Labem. Sie glaubt, dass die Tschechen sehr schüchtern sind, aber zugleich sehr nett und hilfsbereit. Nach der Wiedervereinigung Deutschlands hat sie in Ostdeutschland, woher sie kommt, eine positive Veränderung sowohl der Wohnals auch der ökonomischen Situation bemerkt. Was die Rolle Deutschlands in der EU betrifft, glaubt sie, dass ihr Heimatland viel Macht hat und von den anderen Ländern als ein Retter oder Unterstützer gesehen wird. Sie persönlich mag nicht, wenn Deutschland distanziert zu anderen Ländern ist. Sie ist der Meinung, dass die Tschechen versuchen, die Zusammenarbeit mit Deutschland zu stärken, von der deutschen Seite her gibt es aber wenig Interesse daran. Ein weiteres Problem sieht sie darin, dass viele Projekte nicht genug propagiert werden. Sie kann sich in der Zukunft vorstellen, in Tschechien zu leben.

Eigene Reflexion Die Arbeit an dem Projekt war für mich eine ganz neue Erfahrung, auf jeden Fall aber eine sehr nützliche. Dank des Projektes habe ich viele neue Menschen kennengelernt und viele neue Sachen erfahren. Überraschend für mich war, dass die Sachsen immer noch Ressentiments gegen die Tschechen haben, was durch die Medien noch verstärkt wird, die ein schiefes Bild der Tschechen vermitteln. Die Tschechen werden beispielsweise in der Presse als diejenigen dargestellt, die immer die Autos klauen, was natürlich nicht der Wahrheit entspricht. Andererseits empfinde ich es aber als sehr positiv, dass es dort trotzdem ein sehr großes Interesse an deutsch-tschechischen Veranstaltungen zu Themen wie Sudetenland gibt und zwar nicht nur seitens der alten Generation, sondern auch der jungen. Das ist zweifellos ein gutes Signal für die Zukunft, für die eben die junge Generation entscheidend sein wird. Interessant ist, wie sich unser Projekt im Laufe der Zeit entwickelt hat. Ursprünglich planten wir, insgesamt zwölf Interviews zu machen. Wir wollten mit vier Studenten des Gymnasiums (zwei Tschechen in Ústí, zwei Deutschen in der Nähe von Dresden), vier Erasmusstudenten (zwei Deutschen in Ústí, zwei Tschechen in Dresden) und mit vier Vollzeitstudenten (zwei Tschechen in Ústí, zwei Deutschen in Dresden) sprechen. Wir wollten sowohl mit Mädchen als auch mit Jungen Gespräche machen, damit die Gruppen der Befragten ausgewogen wären. Da es sich aber später gezeigt hat, dass unser Plan zeitlich nicht realisierbar war, mussten wir ihn stark verändern. Wir haben die Studenten des Gymnasiums aus unserem Projekt ausgeschlossen, stattdessen haben sich

43 aber Lucie und Veronika mit Frau Meisel getroffen, die sich im Grenzgebiet engagiert und unter anderem auch viel mit tschechischen Partnern zusammenarbeitet. Ich glaube, dass es eine gute Alternative war, weil Frau Meisel viele interessante Erkenntnisse mit ihnen geteilt hat. Schließlich glaube ich, dass wir mit dem Ergebnis unseres Projektes zufrieden sein können.

DE

DE

44 Dolní Poustevna 116: Geschichte und Gegenwart eines Hauses Ausgearbeitet von: Bohdana Andruškivová, Karl-Heinz Gmehling, Gernot Mosig, Romy Nowak und Sonja Riehn.

ren Zeiten als „Niedereinsiedel“ bekannt. Bis 1918 war Böhmen Teil des Vielvöl1. Historischer Kontext kerstaates Österreich-Ungarn. Nach dem Zerfall der Donaumonarchie wurde Im östlichen Eck von Deutschland, eingerahmt von den lieblichen Bergen der die Tschechoslowakei gegründet. Ungefähr drei Millionen Deutsche lebten in Sächsischen Schweiz und dem Lausitzer Bergland befinden sich der Ort Sebnitz dem Grenzland zunächst friedlich mit ihren tschechischen Mitbürgern zusamund seine tschechische Nachbarstadt Dolní Poustevna. Berühmt und bekannt men. So auch die Familie von Rudolf Friese, unserem Bewohner des Hauses 116 waren seit jeher beide Städte für ihre Kunstblumen, die den echten Blumen in Dolní Poustevna als Besitzer einer erfolgreichen Drahtspinnerei. täuschend ähnlich sind. In die ganze Welt wurden die Kunst- oder auch SeiZunehmend waren die Deutschen mit der tschechisch dominierten Zentdenblumen exportiert. Diese Industrie gab gute Arbeit, besonders als die vielen ralregierung unzufrieden und forderten sich mehr Rechte ein. Dies führte zu Leinenweber durch die aufkommende Mechanisierung der Webstühle immer wachsenden Spannungen, die Hitler – der mittlerweile in Deutschland regierweniger Arbeit fanden. In unserem Haus 116 in Dolní Poustevna war damals te – geschickt mit Hilfe der „Sudetendeutschen Partei“ schürte. Es kam daher eine Drahtspinnerei für die Produktion von Kunstblumen untergebracht. 1938 zum „Münchner Abkommen“, das Deutschland die deutsch besiedelten Die Kunstblumen wurden an einem Drahtgestell befestigt und so entstanden Gebiete der Tschechoslowakei zuschlug. In dem Haus Nr. 116 wurde die erste schließlich prächtige und farbenfrohe Blumenbouquets oder auch nur ein simpWahlversammlung der Nationalsozialisten 1938 abgehal­ler Blumenstiel. Überall in den beiden Städten sieht Hausschild der Familie Král ten. Von 1938 bis 1945 war Dolní Poustevna deutsch. Mit man heute noch die typischen Umgebindehäuser mit der dominanten Rolle der Deutschen nach Anschluss des ihrer speziellen Architektur, um die Vibrationen eines Grenzlandes an Deutschland litten viele Tschechen unter Webstuhles aufzufangen. Verfolgung und verließen die Region in Richtung Zentral­ So gab die Tradition der deutsch-böhmischen Blutschechien. menmacher immer mehr Menschen eine PerspektiMit dem Kollaps des Dritten Reiches 1945 ging in den ve. Beide Städte wuchsen an Einwohnern und lebten ersten Wochen eine wilde Vertreibung der Deutschen aus friedlich zusammen. Die Grenze zwischen den beiden den Grenzregionen einher und auch Herr Friese wurde Orten ist eine der ältesten in ganz Europa und über als Mitglied der NSDAP ausgewiesen. Fast alle Deutschen Jahrhunderte sprach man auf beiden Seiten Deutsch. mussten das Sudetenland verlassen und die Region wurde Es war optisch eine fließende Grenze und je weiter quasi komplett neu besiedelt. In dem Haus Nr. 116 wohnte man Richtung Böhmen fuhr, umso mehr wurde tscheanschließend ein tschechischer Arzt. chisch gesprochen. So war Dolní Poustevna zu frühe-

45 Fotos: Sonja Riehn (Brücke/Most-Stiftung, Dresden)

DE

Das Haus 116 in Dolní Poustevna in den 1930er Jahren

Die Kunstblumenindustrie wurde auf beiden Seiten der Grenze in der Zeit des Sozialismus verstaatlicht und brach vor allem in Dolní Poustevna nach der Samtenen Revolution in der Tschechoslowakei 1989 komplett zusammen. Mit dem Beitritt Tschechiens zur Europäischen Union 2004 und dem Schengener Abkommen fielen die letzten Grenzbefestigungen und -kontrollen zwischen Sebnitz und Dolní Poustevna. Seit 1990 lebt in dem Haus Nr. 116 die Familie Král. Sie betreibt dort eine kleine Keramikwerkstatt. Durch ihre deutsch-tschechische Familiengeschichte ist Frau Králová mit dem Zusammenleben von Deutschen und Tschechen vertraut und mit ihr beginnt ein weiteres Kapitel in der Geschichte des Hauses und in der Gegenwart der Nachbarschaft zwischen Deutschen und Tschechen.

2. Beschreibung der Forschung Wir entschieden uns für die Geschichte eines Hauses in Dolní Poustevna, da uns die „Zwillingsorte“ Sebnitz und Dolní Poustevna bei unserem Ausflug am 16. Oktober 2014 besonders faszinierten. Beim gemeinsamen Spaziergang durch beide Orte fielen uns die interessanten Häuser auf und wir fragten uns, was diese in den letzten einhundert Jahren alles „gesehen“ und „erlebt“ hätten. Daraus entstand die Idee, die Geschichte eines Hauses darzustellen. Auf der Suche nach einem passenden Haus erhielten wir den Kontakt zu Frau Králová über unsere Referentin Frauke Wetzel, verbunden mit dem Vorschlag,

Das Haus 116 heute

sich an das Stadtarchiv in Dĕčín zu wenden. Karl-Heinz besuchte gemeinsam mit Herrn Böhme, der uns bereits bei unserem Ausflug am 16. Oktober 2014 Sebnitz und Dolní Poustevna gezeigt hatte, Frau Krystová und führte mit ihr sowie dem Bürgermeister von Dolní Poustevna Gespräche zu der Geschichte des Ortes. Sie besuchten unterschiedliche Gebäude, die möglicherweise für eine detaillierte Betrachtung in Frage kommen könnten: die Kirche mit dem Gemeindehaus, das Puppentheater, die Sparkasse und schließlich das Haus mit der Nummer 116. Am 8. Januar 2015 empfing uns (Bohdana, Romy und Karl-Heinz) im Dĕčíner Archiv der Stadtarchivar Herr Němec. In der Recherche zu dem besagten Haus, stießen wir auf die Person Rudolf Friese als ehemaligen Besitzer des Hauses. In dem zweiten Seminarteil besuchten wir nach einem Medienworkshop am 10. Januar 2015 Frau Králová in dem Haus 116 in Dolní Poustevna und führten mit ihr ein Interview. Wir entschieden uns bei dem Schnitt unseres Filmes, die Geschichte des Hauses 116 aus zwei verschiedenen Perspektiven darzustellen. Einmal stellen wir die teilweise fiktive Geschichte von Herr Friese als den „schönsten Mann im Gau“ dar, vorgetragen von Karl-Heinz und unterlegt mit Fotos aus dem Dĕčíner Archiv und Fundstücken von Frau Králová mit einer historischen Einordnung der Geschichte von unserer Referentin Susanne Gärtner. In einem zweiten Video zeigen wir ein Interview mit Frau Králová mit den Themen um den Zustand des Hauses, Funde während der Renovierung, heutige Verwendung als Keramikwerkstatt und der Frage warum es wichtig ist,

DE

46 das Alte zu konservieren. Geschnitten und gemischt haben wir die beiden Videos mit Unterstützung von Natascha Hergert und Tereza Vávrová.

3. Reflexion: „Ob wir das gut gemacht haben, das wissen wir nicht“ An diesem Haus wird die leidvolle und wechselhafte Geschichte der Region deutlich. Ein großes Thema ist das der Vertreibung der Menschen auf beiden Seiten. Der Begriff „Heimat“ spielt in diesem Kontext eine wichtige Rolle. Hier ist oft eine negative Konnotation vorhanden („Alles geht den Bach runter“), was auch an dem Haus deutlich wurde. Nach dem Einzug war es in einem offensichtlich schlechten Zustand und die Familie Král ist bis heute mit der Renovierung nicht fertig. Aber sie haben damit dem Haus wieder eine Perspektive und Hoffnung gegeben. Genauso wie die Region, die mit sich selbst und ihrer Geschichte hadert und auf beiden Seiten geprägt ist von Abwanderung und wirtschaftlichen sowie sozialen Problemen. Die Aussage von Frau Králová „Ob wir das gut gemacht haben, das wissen wir nicht“ bezieht sich sicher zunächst auf den Kauf und Umbau des Hauses auf persönlicher Ebene. Aber man kann diese Frage auch auf eine Metaebene heben, um die Unsicherheit der Menschen in der Region wiederzuspiegeln, ob zehn Jahre offene Grenzen mehr Begegnung und Zusammenwachsen erreicht haben oder ob wir uns nicht doch lieber jeweils in unsere eigenen Nationalitäten zurückziehen. Haben wir alle Chancen genutzt oder sind zehn Jahre einfach zu kurz um so viel leidvolle gemeinsame Geschichte zu verarbeiten? Uns hat die gemeinsame Arbeit viel Freude gemacht. Jeder von uns hat tolle, bewundernswerte Menschen kennengelernt und neue Freunde getroffen. Neben dem theoretischen Input waren die gemeinsamen Ausflüge nach Tsche­ chien die Höhepunkte. So konnten wir uns ganz praktisch in einem binationalen Team z.B. beim Erfragen des Weges prima ergänzen. In den Gesprächen mit den Menschen vor Ort und bei den Seminaren ergab sich eine intensive Auseinandersetzung mit dem Thema und es entwickelte sich eine Verbundenheit mit dem Ort Dolní Poustevna und den von uns interviewten Menschen. Wie uns schon die Neugier auf die unterschiedlichen Gebäude bei unserem ersten Ausflug nach Sebnitz und Dolní Poustevna signalisierte, bestätigte sich nach der intensiven Auseinandersetzung mit dem Thema unser Gespür: Häuser sind nicht nur aus Mörtel, Holz und Ziegel zusammengesetzte Bauwerke,

sie sind mehr. Besonders, wenn sie alt sind. Sie erzählen Geschichten und durch sie wird Geschichte lebendig und diese wird unmittelbar durch die in ihnen lebenden Menschen erfahrbar.

47 Kooperation im Grenzgebiet nach 2004 Projekte der Zusammenarbeit auf der Ebene von Kommunen, Organisationen und Privatleuten im deutsch-tschechischen Grenzgebiet seit dem EU-Beitritt Tschechiens Ausgearbeitet von: Natascha Hergert, Jannik Petersen Im Rahmen des Projektes „Offene Grenze – 10 Jahre später“ setzten sich Studenten aus Tschechien und Deutschland mit vielen unterschiedlichen Aspekten der Grenze auseinander, beleuchteten sie von mehreren Seiten und konzen­ trierten sich in Kleingruppen auf konkrete Themen, die ihnen in Bezug auf ein Europa ohne Grenzen besonders interessant erschienen. Uns – Jannik Petersen, Geographie-Student in Kiel, und Natascha Hergert, Europäische Freiwillige bei der tschechischen Organisation Antikomplex in Prag – hat nach Gesprächen mit und Berichten von Menschen, die im Grenzgebiet leben, interessiert, wie gut die Kooperation im deutsch-tschechischen Grenzgebiet funktioniert, ob sich durch die offene Grenze neue Möglichkeiten ergeben haben und ob diese zum Beispiel durch die Verwirklichung von grenzüberschreitenden Projekten genutzt werden. Während eines Gespräches mit Bürgermeister Herrn Pípal aus Dubí, das wir mit der Seminargruppe im Oktober 2014 führen konnten, bekamen wir von diesem einen Einblick in die Zusammenarbeit mit den Nachbarstädten in Deutschland. Dabei erhielten wir den Eindruck, dass von Seiten Herrn Pípals, beziehungsweise der Stadt Dubí, zwar das Interesse an einer engeren Kooperation besteht, die Resonanz aus dem angefragten deutschen Grenzort Altenberg jedoch deutlich geringer ausfällt. Daraufhin stellten wir uns die Frage, wie es tatsächlich um die Kooperation auf niedrigeren Ebenen als der Staats- und Landesebene bestellt ist: Wie intensiv ist die Zusammenarbeit im Grenzgebiet zwischen Tschechien und Deutschland seit der Grenzöffnung? Funktioniert die Kooperation gut und interessieren sich viele Menschen für das jeweilige Nachbarland? Hat sich durch den EU-Beitritt Tschechiens etwas an den Möglichkeiten der Zusammenarbeit verändert? Wie sind die Zukunftsaussichten für unsere beiden Länder?

Dies sind einige Fragen, die wir unseren Interviewpartnern gestellt haben.

Zusammenarbeit in der Grenzregion – Auswertung der Fragebögen Für die Untersuchung unserer Leitfragen verschickten wir Fragebögen an mehrere Menschen, die Tätigkeiten ausüben, welche etwas mit grenzüberschreitender Zusammenarbeit zu tun haben. Es handelte sich dabei um Frau Jitka Pollakis, Projektmitarbeiterin im Umweltzentrum Dresden, Barbora Spalová, Sozialanthropologin, Katrin Schreyer, Lehrerin an der Evangelischen Schule Coswig, und Martin Rak, Lehrer am Gymnasium Teplice, mit dem wir das Interview sogar persönlich führen konnten. Wir befragten sie dazu, wie genau ihre grenzüberschreitende Zusammenarbeit aussieht, welche Erfahrungen sie damit gemacht haben, was für Schwierigkeiten es gibt und auch generell, wie sie die Zusammenarbeit von Deutschen und Tschechen im Grenzgebiet bewerten, was Gründe für mangelnde Kooperation sind und wie sie die Zukunftsaussichten beurteilen. Die Zusammenarbeit dieser Menschen mit ihrem Nachbarland reicht vom Schulaustausch über Umweltprojekte bis hin zu gemeinsamen kirchlichen Messen und Kulturprojekten, zum Beispiel im Bereich Theater oder Film. Im Rahmen des Schulaustauschs wurde beispielsweise auch der historische Lehrpfad Vorderzinnwald über das Leben im Erzgebirge erstellt. Die Motivationen der Initiatoren dieser Projekte sind sehr unterschiedlich: Sei es der Kontakt mit der anderen Kultur, anderen Gewohnheiten und der anderen Sprache, der Abbau von Vorurteilen über das Nachbarland oder ein persönlicher Hintergrund mit sudetendeutscher Familiengeschichte – die Vier

DE

DE

48 eint aus verschiedenen Gründen der Wunsch, die Region über die jeweilige Staatsgrenze hinaus zu bereichern. Allerdings hatten sie es unterschiedlich schwer, Partner für Ihre Projekte zu finden und zu begeistern. So weiß Frau Spalová aus ihrer Zusammenarbeit zwischen der römisch-katholischen Pfarrei Jablonné v Podještědí und der katholischen Pfarrei Zittau von keinerlei Problemen bei der Suche nach einem interessierten Partner für ihre Idee zu berichten, ebenso wenig Frau Schreyer, die für ihre Schulpartnerschaft zwischen Coswig und Teplice auf Kontakte aus ihrer Zeit, in der sie selbst in Tschechien gelebt hat, zurückgreifen konnte. Frau Pollakis hingegen, die das deutsch-tschechische Umweltcamp „HeuHoj“ organisiert, beklagt die schwierige Suche nach zuverlässigen Partnern besonders auf tschechischer Seite. Herr Rak berichtet vom umgekehrten Problem, einen deutschen Kooperationspartner zu finden. Dies rührt seiner Ansicht nach daher, dass eine direkte Anfrage nach Kooperation oftmals nur dann sinnvoll ist, wenn man bereits im Voraus durch Verweise von Dritten auf das Interesse an einer möglichen erfolgreichen Zusammenarbeit aufmerksam gemacht wurde. Auch die finanzielle Förderung ist für diese Akteure auf lokaler Ebene ein bedeutsames Thema. Die Förderer der Projekte sind dabei so unterschiedlich wie die Projekte selbst und reichen vom Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds über Lesy ČR, s.p., dem Naturschutzgroßprojekt Bergwiesen im Osterzgebirge und Stiftungen wie Via, bzw. ČSOB Era, bis hin zum Freistaat Sachsen oder kommunaler Förderung durch die an den Projekten beteiligten Städte Dubí, Krupka oder Geising. Insgesamt sei es jedoch schwierig, Finanzierungen zu bekommen und insbesondere für kleine, lokale Akteure stelle die nötige Vorfinanzierung häufig ein Ausschlusskriterium dar. Ein weiteres Problem entsteht durch den begrenzten Förderungungszeitraum dieser Projekte: Nach der Durchführung endet die Finanzierung und es ist stets ungewiss, ob ein vergleichbares Projekt mit einer ebensolchen Unterstützung in naher Zukunft realisiert werden kann. Dies leitet über zu dem Teil der Fragen, die von der lokalen Ebene abrücken und das Grenzgebiet im größeren Rahmen betrachten. EU- und Schengenbeitritt hätten viele Möglichkeiten geschaffen, so die einhellige Meinung unter den Befragten, hätten die Kommunikation vereinfacht, die Mobilität (insbesondere von Studenten und Arbeitnehmern) begünstigt und viele Projekte ermöglicht. Dennoch gebe es noch einen enormen Verbesserungs- und Ausbaubedarf, zum Beispiel in der Bildung, der Verkehrsinfrastruktur oder

im Tourismus. Ob die Projekte tatsächlich eine nachhaltige Annäherung zwischen Deutschen und Tschechen bewirken, vermag zum jetzigen Zeitpunkt niemand zu sagen. Während Frau Spalová korrekterweise darauf hinweist, es käme dabei immer auf die Einzelpersonen an, nennen alle vier Befragten die Sprachbarriere als hauptsächlichen Grund für den bestehenden Mangel an Kooperation. Diese sei hinderlich beim aufeinander Zugehen und fördere das mangelnde Wissen über und damit auch das fehlende Interesse am Nachbarn. Dadurch gebe es wenig Austausch untereinander, beide Seiten blieben größtenteils für sich. Doch auch die bereits erwähnten schlechten strukturellen Bedingungen in der Region (niedriger Bildungsstand, wirtschaftliche Defizite) oder das Nicht-Erkennen der Vorteile von grenzüberschreitender Zusammenarbeit durch Behörden oder lokal Ansässige wurden als mögliche Gründe für mangelnde Kooperation genannt. Zukünftig solle es in der Grenzregion weitere Projekte geben (auch für bisher wenig berücksichtigte Zielgruppen wie Senioren oder Wander- und Sportvereine), aber auch der Öffentlichkeitswert dieser Projekte solle verstärkt herausgestellt, also die Vorteile der Zusammenarbeit publik gemacht werden. Herr Rak bemerkt, man fahre zwar bisher nur von beiden Ländern aus in das jeweilige Nachbarland zum Einkaufen, Tanken etc., ohne dass viel Kontakt oder Austausch stattfinde, aber damit sei auch etwas Positives verbunden, da man zumindest allmählich mit den Gegebenheiten vertraut würde: wie es dort abläuft, wie es dort aussieht, und vieles mehr. Und immerhin: Befragt nach der Resonanz für die eigenen Projekte berichten alle Vier von positiven Rückmeldungen, sei es unter Schülern, generell beteiligten Akteuren oder Eltern, die einem Schulaustausch zunächst skeptisch gegenüber standen, nun aber begeistert seien. Dies führt zu einem Gesamtbild, das den Eindruck vermittelt, dass Ideen unter schwierigen Bedingungen und in kleiner Anzahl umgesetzt werden, aber dennoch einen – wenngleich kleinflächigen – Effekt erwirken können. Es bleibt abzuwarten, wie und welche Projekte in der Region von lokalen Akteuren in der Zukunft umgesetzt werden und welche Entwicklungen sie für das Gebiet mit sich bringen können.

Reflexion Bei der Auseinandersetzung mit dem Thema haben sich für uns mehrere überraschende Erkenntnisse, aber auch neue Fragen ergeben, die sich nur teilweise

49 beantworten ließen. Im Vordergrund stand für uns der Gedanke, Menschen und Projekte ausfindig zu machen, an denen sich die Kooperation, die tatsächlich im Grenzgebiet stattfindet, messen lassen würde. Letztendlich war es schwieriger als gedacht, im direkten Grenzgebiet fündig zu werden. In Prag und Dresden, Pilsen, Nürnberg und anderen Städten existieren zahlreiche Projekte auf den unterschiedlichsten Ebenen. Im Gegensatz dazu wurden wir dort, wo die Menschen nur wenige Kilometer auseinander wohnen und der Kontakt unseres Empfindens nach am leichtesten hergestellt werden könnte, jedoch nur an wenigen Stellen fündig, um Antworten auf unsere Fragen zu bekommen. Uns hat überrascht, dass alle Interviewpartner die Sprachbarriere als großes Hemmnis für die Zusammenarbeit bezeichnen. Zwar war uns bewusst, dass eine gute Kommunikation die Basis für eine funktionierende Kooperation bildet, allerdings hätten wir nicht erwartet, dass diese Barriere tatsächlich einen so bedeutenden Einfluss hat. Dabei sind es wohl nicht nur fehlende Deutsch-, beziehungsweise Tschechischkenntnisse, sondern in gleichem Maße ein oft beidseitig nur ungenügendes Vermögen, sich auf Englisch als „Mittlersprache“ zu verständigen. Des Weiteren wurde uns bewusst, dass sich verschiedene Grenzregionen tatsächlich bedeutend voneinander unterscheiden. Während des Projektes haben wir uns vor allem auf das sächsisch-böhmische Grenzland konzentriert und festgestellt, dass die Struktur und ökonomische Situation einer Region ebenfalls Auswirkungen auf die Möglichkeiten der grenzüberschreitenden Zusammenarbeit hat. Dementsprechend gestalten sich die Beziehungen an Grenzen zu Dänemark oder den Niederlanden anders als zum Beispiel an der Grenze zu Tschechien.

Zusammenfassung Mit Blick auf die Ergebnisse entsteht für uns das Bild, dass in der deutschtschechischen Grenzregion noch ein deutlicher Handlungsbedarf besteht, die Zusammenarbeit zu fördern und auszubauen – aber auch, dass es viele Möglichkeiten dafür gibt. Die Bedingungen erweisen sich oftmals als schwierig, da zum Beispiel die Initiativen einzelner Personen häufig nicht den gewünschten Anklang in der breiten Bevölkerung finden. Auch die strukturellen Bedingungen in diesem Gebiet erschweren oft die Umsetzung von Ideen. Es entsteht der Eindruck, dass die Menschen auf beiden Seiten weitgehend „für sich“ leben

und arbeiten. Wenn es aber zu Begegnungen kommt, wie es im Rahmen verschiedener Projekte geschieht, ist die Resonanz meist positiv. Somit bleibt es zunächst offen, wie die Zukunft für die Kooperation aussieht und in welcher Form Initiativen umgesetzt werden können. Wichtig ist, die Region öffentlichkeitswirksam zu bewerben, Potentiale ausfindig zu machen und nach neuen Verbindungen zu suchen, um die Rahmenbedingungen für künftige Vorhaben zu schaffen und zu verbessern. Alle Informationen entstammen den Antworten, die wir schriftlich oder im Gespräch auf unsere Fragen bekommen haben.

DE

DE

50 Kooperation im Grenzgebiet nach 2004 Dubí Love Story Ausgearbeitet von: Patrick Irmer

Akteure: Petr Pípal (Bürgermeister der Stadt Dubí), Karo e. V., Pavel Vetešník Orte: Dresden, Dubí, Prag

1. Dresden – Karo e. V.

Wird das Thema Prostitution im Grenzgebiet angesprochen, reagieren viele Menschen oftmals zurückhaltend oder verschüchtert, wollen davon nichts wissen oder schieben die Verantwortung auf den jeweils anderen ab. Vorurteile und Nichtwissen bestimmen dabei häufig den eigenen Umgang mit dem Thema. In den Komunen trifft man oft auf Sprachlosigkeit oder auf ein Gefühl von Ohnmacht. Das Nichts-Tun-Können relativiert sich wenn man sich die Position der gemeinnützigen Organisation Karo e. V. anschaut. Karo e. V. engagiert sich seit vielen Jahren in diesem Bereich, unterstützt Prostituierte mit aufsuchenden Angeboten, betreibt ein Schutzhaus für die Opfer von Menschenhandel und versucht eine umfassende Öffentlichkeit in Tschechien und Deutschland herzustellen. Doch wo liegt das Problem? Mit der politischen Wende Anfang der 1990er Jahre ist ein monetärer Verfall in der damaligen CSSR zu beobachten. Der zuvor wechselseitig gestaltete Konsumtourismus zwischen den Bruderstaaten CSSR und DDR erlangte eine einseitige Dimension und provozierte ein Wohlstandsgefälle. Die tschechische Wirtschaft orientierte sich an den deutschen Bedürfnissen. So entstanden entlang des Grenzgebietes zahlreiche Wechselstuben, Tankstellen, Händler und Kneipen mit deutschen Speisekarten. Die wirtschaftlichen Umstände haben

vor allem die ländliche Bevölkerung Tschechiens in Notlagen gebracht, welche sich in Perspektivlosigkeit und Armut äußerten. Eine weitere Folge: Das öffentliche Erscheinen von Prostitution. Dubí und die in Richtung Deutschlands führende Fernstraße E55 erlangte in den 1990er Jahren zweifelhafte Bekanntheit für die dort konzentrierte Prostitution. Die Etablierung eines „Straßenstrichs“ mit teilweise 1.500 Prostituierten am Tag sowie der Anstieg von Kinderprostitution zeigt deutlich, dass dieses Problem nicht einfach ignoriert werden konnte, weder von der Bevölkerung noch von den Behörden. Karo e. V. versucht seit Jahren an diesem Punkt anzuknüpfen und die Kommunen dafür zu sensibilisieren, tragfähige Konzepte zur Bekämpfung von Menschenhandel zu entwickeln. Erste Zielgruppe des Vereins sind die betroffenen Prostituierten selbst. Diese befinden sich oftmals in einem eindeutigen Zwangskontext, werden zur Sexarbeit gezwungen, geschlagen und mißhandelt, mit Drogen gefügig gemacht und letztlich auf menschenverachtende Art und Weise finanziell und körperlich ausgebeutet. Der Unterstützungsbedarf ist groß und kann aufgrund der komplexen Problemlagen nur mangelhaft bedient werden. Neben der Verteilung von Kondomen und sauberen Spritzen, werden auch Schutzräume eingerichtet, in denen potenzielle Aussteigerinnen Zuflucht finden. Weiterhin findet eine Vernetzung mit deutschen und tschechischen Organisationen statt um Druck auf die Politik aufzubauen. Eine zentrale Forderung von Karo e. V. ist dabei das Verbot der Prostitution.

51 2. Dubí – Petr Pípal

Die kleine Stadt nahe der deutsch-tschechischen Grenze erlangte seit Anfang der 1990er Jahre große Aufmerksamkeit. Der hohe Grenzverkehr über die Fernstraße E55 verursachte teils kilometerlange LKW-Kolonen und bestimmte bald den Alltag der Stadt. Neben der aufkommenden Verkehrsbelastung bestimmt aber auch der aufkommende Tourismus bald das Stadtbild. Tankstellen, Wechselstuben und kleine Kneipen siedelten sich rasch an und bedienten die Bedürfnisse der Deutschen. Der neue Grenzverkehr produzierte jedoch auch zunehmend Konflikte. Bekanntheit erfuhr Dubí durch das Aufkommen der Straßenprostitution als touristischer Sektor der zunehmend Probleme verursachte. Aus Sicht der Stadtverwaltung Dubí findet die Prostitution in der Regel in einem Zwangskontext statt. Diese Einschätzung teilen auch zahlreiche Nicht-Regierungs-Organisa­ tionen auf tschechischer und deutscher Seite, wie beispielsweise Karo e. V. aus Sachsen oder Rozkoš Bez Rizika aus Brno. Sowohl die Bevölkerung wie auch die Kommunen forderten eine Regulierung der Prostitution vor allem zum Schutz der Betroffenen. Bis heute gibt es diesbezüglich jedoch keine gesetzlich verankerte Regelung in Tschechien. Drei Gesetzesinitiativen zur Reglementierung der Prostitution sind bislang gescheitert, eine Vierte befindet sich gerade im konstitutierenden Prozess. Die Stadt Dubí steht in diesem Kontext vor einem Dilemma: Einerseits muss die Kommune die auftretenden Probleme lösen, andererseits gibt es diesbezüglich keinen rechtlich bindenden Auftrag. Zu diesem Zweck bediente sich die Stadt Dubí der Möglichkeit ordnungsrechtlicher Kontrollen. Parkverbote und Überwachungen sorgten dafür, dass das Phänomen Straßenprostitution weitestgehend aus dem öffentlichen Stadtbild verschwunden ist. Das Problem Menschenhandel wurde damit jedoch nicht gelöst und trieb die Prostitution weitestgehend in den „privaten“ Bereich. Der Straßenstrich verlagerte sich in „private“ Unterkünfte oder Zimmervermietungen. Zwar gibt es in Tsche­chien ein generelles Verbot zum Betreiben von Bordellen, jedoch findet dies in der Praxis kaum eine Anwendung. Als Gründe sind im Wesentlichen zwei zu benennen: 1. Der private Charakter der Etablisments und 2. Die chronische Unterversorgung der zuständigen Polizeibehörden. Die Kompetenz zur Verfol-

gung von Straftaten im Bereich des Menschenhandels liegt im Fall Dubí vorrangig bei den Grenzschutzbehörden. Die Kommune selbst hat diesbezüglich keine Handhabe und kann im Rahmen ihrer Möglichkeiten höchstens Auffälligkeiten dokumentieren und Informationen an die zuständigen Polizeibehörden weiterleiten. Die Forderung der Kommunen in Grenznähe richtet sich an eine stärkere Regulierung der Prostitution mit dem Ziel, die Opfer zu schützen und selbst Kompetenzen zur Bekämpfung von Menschenhandel zu erhalten. Dennoch wird das Thema auf übergeordneten politischen Ebenen ignoriert. Die Forderung des Bürgermeisters von Dubí Herrn Pípal richtet deutliche Worte an die Politik: „Probleme dürfen nicht nur während des Wahlkampfes klar benannt werden. Sie müssen vor allem während der Legislaturperiode gelöst werden.“ Seiner Ansicht nach werden die Vorsätze und Versprechen was dieses Thema betrifft rasch verworfen und ignoriert. Von Vertrauen in die Politik kann diesbezüglich nicht gesprochen werden. Diese Aussagewird gestützt durch die Tatsache, dass seit Ende der 1990er Jahre bereits drei Inititativen zur Regulierung der Prostitution gescheitert sind. Der Erfolg der Vierten, welche 2013 in Prag ins Leben gerufen wurde, ist fraglich.

3. Prag – Pavel Vetešník Vier Gesetzesinitiativen zur Regulierung der Prostitution wurden seit Ende der 1990er Jahre gestartet. Drei sind bislang gescheitert. Ziel der Initiativen war und ist es Regeln zur Eindämmung und zur Bekämpfung von Menschenhandel zu formulieren und Prostitution zu legalisieren. Dies steht in direktem Widerspruch zur aktuellen Rechtssetzung in Tschechien, welche an die Ratifizierung der UN-Konvention gegen Menschenhandel aus dem Jahr 1950 gebunden ist. Solange dieser Vertrag besteht ist eine Legalisierung der Prostitution in Tschechien und damit eine klare Regelung bezüglich der Sexarbeit unmöglich. Ein weiterer Widerspruch konstituiert sich aus der Tatsache heraus, dass Tschechien als Mitglied der Europäischen Union an die Richtlinie „zur Verhütung und Bekämpfung des Menschenhandels und zum Schutz seiner Opfer“ vom 05. April 2011 gebunden ist. Die dort aufgeführten Bestimmungen, wie etwa die Stärkung der Prävention und des Opferschut-

DE

DE

52 zes, die Bestimmung der Straftatbestände sowie Äußerungen zum Schutz und zur Entschädigung der Opfer u.a., sind demnach verpflichtend bis zum 06. April 2013 umzusetzen. Tschechien kam dieser Forderung bislang nur unzureichend nach und deckt im Wesentlichen den Menschenhandel im Ganzen ab. Die Erfahrungen aus der Praxis zeigen jedoch, dass sich im Feld der Zwangs­ prostitution, mit Ausnahme der Prostitution von Kindern und Jugendlichen, wenig getan hat. Die Richtlinie der Europäischen Union ist im Falle der Prostitution als „Dead Letter“ zu beschreiben, d.h. es findet keine direkte Anwendung statt. Die Argumentation der Politik geht davon aus, dass es Prostitution nicht gibt. Der Initiator des Gesetzesvorhabens Herr Pavel Vetešník sieht dies anders: „Prostitution stellt besonders für die Kommunen, aber auch für die Stadt Prag ein großes Problem dar. Bordelle existieren im Verborgenen, trotz Verbot.“ Seiner Ansicht nach müssen im Rahmen des Prostitutionsgesetzes insbesondere Kontrollen verstärkt werden. Dazu zählen vor allem eine Aufstockung der Polizei und die intensivere Durchführung von Hausdurchsuchungen aber auch gesetzlich festgeschriebene gesundheitliche Vorsorgung sowie eine Bestätigung, diese Arbeit ausüben zu dürfen. Solange die Zuständigkeit für Kon­trollen nicht eindeutig geklärt ist und Ressourcen nicht zur Verfügung gestellt werden, kann es nicht zu einer Legalisierung der Prostitution kommen. Herrn Vetešník geht es dabei vor allem um den Schutz der Opfer und einer Schaffung von Öffentlichkeit. Bei all dem Für und Wider stellt sich zunächst die Frage was die (Nicht-) Regulierung der Prostitution für die Opfer von Menschenhandel bedeutet. Im tschechischen Fall führt das Fehlen klarer Regeln zu einer Warte- und Ohnmachtposition der Betroffenen. Mangelhafte Präventionsarbeit und Unterstützung widerspricht dabei sowohl der UN-Konvention von 1950 als auch der EURichtlinie von 2011 und hält die Betroffenden von Zwangsprostitution in ihrer Lage gefangen.

Quellen/Methodik Die Geschichte beruht auf Befragungen mit Vertreterinnen der gemeinnützigen Organisationen Karo e. V. aus Deutschland und Rozkoš Bez Rizika aus Tschechien, sowie des Bürgermeisters der Stadt Dubí Herrn Petr Pípal und dem Initiator des Gesetzesvorhabens Pavel Vetešník aus Prag. Weiterhin berufe ich mich auf folgende Werke: • Pates, Rebecca/ Schmidt, Daniel (2009): Die Verwaltung der Prostitution. Eine vergleichende Studieam Beispiel deutscher, polnischer und tschechischer Kommunen. Transcript. Bielefeld. • Dölemeyer, Anne/ Pates, Rebecca/ Schmidt, Daniel (2011): Transnationale Kriminalitätsbekämpfung und Sexindustrie. Lang. Frankfurt am Main.

53 Alltag der Stadt Dubí und seiner Bewohner Ausgearbeitet von: Klára Lejčarová, David Válek, Barbora Kameníková, Jaroslava Škodová Als Anregung zu diesem Thema diente vor allem ein Besuch der Stadt Dubí (Eichwald). Als eine Gruppe von Leuten, die diese Stadt noch nie zuvor besucht hatten, betrachten wir Dubí als eine schöne Stadt mit einem großen touristischen Angebot. Daher überraschte uns, als wir nach einer Besichtigung der Kirche Unbefleckte Empfängnis mehrere kurze Geschichten hörten, in denen es darum ging, wie es vor zehn bis fünfzehn Jahren in Dubí ausgesehen hatte. Daraufhin wurden wir neugierig und wollten mehr darüber wissen. Unser Plan war eine Dokumentation des Wandels der Stadt in den letzten 10 Jahren aus Sicht der Bürger von Dubí. Ein Teil unserer Arbeit ist ein Vergleich von Fotografien älterer Gebäude mit ihrem heutigen Aussehen. Daher besorgten wir uns im Informationszentrum der Stadt Dubí alte Schwarz-Weiß-Fotos, die hier im Rahmen der Ausstellung Dubí auf historischen Fotografien zu sehen waren. Einige davon wählten wir aus und machten von den darauf abgebildeten Gebäuden aktuelle Fotos. Mit Hilfe eines Computerprogrammes legten wir diese Fotos übereinander, damit wir sie aus einer globaleren Sicht miteinander vergleichen können. Das aus diesen bearbeiteten Fotos entstandene Video kann man sich unter grenzgeschichten.net ansehen. Außerdem unterhielten wir uns mit Bewohnern von Dubí und Leuten, die in Dubí arbeiten. Wir fragten sie, welche Änderungen sich für die Bürger, z. B. die Unternehmer, mit dem Beitritt der Tschechischen Republik zur Europäischen Union, dem Beitritt der Tschechischen Republik zum Schengener Abkommen, dem Ausbau der Autobahn D8 oder mit der Wahl von Ing. Petr Pípal zum Bürgermeister ergeben haben. Wir fragten sie auch nach ihrer Meinung zur Prostitution in Dubí. Darüber hinaus interessierte uns, ob sie eine Idee haben, wie man die Sicht der anderen auf ihre Stadt ändern könnte. Während der Gespräche hörte wir auch so manche persönliche Geschichte, die uns den Alltag in der Stadt näher brachte, was sozusagen das Ziel unseres Projekts war.

Informationszentrum der Stadt Dubí Laut den Mitarbeiterinnen des Informationszentrums der Stadt Dubí Mgr. Jana Zajoncová und Martina Vlková habe der Ausbau der Autobahn D8 im Abschnitt zwischen Teplice und Dresden vor allem eine bessere Erreichbarkeit und eine bessere Verbindung nach Deutschland gebracht. Als ein weiterer positiver Meilenstein wurde der Beitritt zum Schengener Abkommen genannt. Die Änderung sehen sie darin, dass man im Gegensatz zu früher nicht Stunden lang im Stau stehen und umständliche Kontrollen über sich ergehen lassen müsse. Bemühungen, der Prostitution ein für alle Mal ein Ende zu setzen, gab es schon vor dem Amtsantritt von Ing. Petr Pípal, in seiner Amtszeit gelang es jedoch, diese nicht gerade leichte Aufgabe in die Tat umzusetzen. Zur Bekämpfung der Prostitution wurden Einheiten der Städtischen Polizei herangezogen. Die Kunden der einzelnen Etablissements mussten sich ausweisen und gegebenenfalls ein Strafgeld bezahlen. Kontrollen fanden auch in den Bordellen selbst statt. Der Bürgermeister hat sich auch um viele Änderungen in der Stadt verdient gemacht. Einer seiner Schwerpunkte ist das Thema Sicherheit, wozu u. a. in größerem Maße ein Kamerasystem eingesetzt wird. Zudem ließ er einen Kinderspielplatz erbauen, die Sporthalle renovieren und macht sich allgemein für einen Aufschwung der Stadt Dubí stark. Er setzt Langzeitarbeitslose für öffentliche Arbeiten – als sog. Hilfskraft des Kampfs gegen die Kriminalität – ein, um diese möglichst wieder ins Arbeitsleben zu integrieren. Das Umfeld in Dubí weist somit einen viel besseren Zustand auf als jenes im nahe gelegenen Teplice (Teplitz). Eine Alternative, die den Befragten zufolge zu einem Wandel in Dubí beitragen könnte, wäre der Bau eines Street-Workout-Platzes, den die Bewohner

DE

DE

54 von Dubí begrüßen würden. Solche Plätze sind ideal, um Kriminalität vorzubeugen. Ein weiterer Plan des derzeitigen Bürgermeisters ist der Aufbau einer zweisprachigen Schule mit Schwerpunkt Deutsch, wodurch man die Kommunikation mit dem Nachbarstaat verbessern könnte und Einzelne dank ihrer Deutschkenntnisse größere Chancen auf eine Arbeitsstelle im Ausland hätten. Für den Aufbau einer zweisprachigen Schule ist auch eine Mitarbeiterin des Heilbades Tereziny lázně. Ihrer Meinung nach sollten solche Vorhaben Gehör finden. Was den Beitritt zur EU oder zum Schengener Abkommen betrifft, nimmt sie persönlich keine Veränderungen wahr. Sie sei schon vorher nach Deutschland gereist, Kontrollen habe es gegeben, aber sie habe das nicht als großes Problem empfunden. Zum Thema Arbeitslosigkeit in Dubí vertritt sie einen klaren Standpunkt: „Wer will, findet eine Arbeit.“ In ihrem Umfeld habe niemand Probleme gehabt, eine Arbeit zu finden.

Das Heilbad Tereziny lázně Im Rahmen unseres Projekts haben wir in Dubí auch das Heilbad Tereziny lázně besucht. Früher gehörte es zum Heilbad in Teplice (Teplické lázně). Danach wurde es für knapp vier Jahre geschlossen und ging dann in private Hände über. Tereziny lázně besteht aus zwei Bereichen. Der erste Bereich ist ein Seniorenheim. Der zweite Bereich, der sich im dritten Stock befindet, ist für Patienten, die an Demenz oder Alzheimer leiden, bestimmt. Der Großteil der Kurgäste stammt derzeit aus Nordafrika. Früher kamen Gäste aus Asien und Libyen hierher. In diesem Jahr stammten die meisten aus Kuwait und Saudi-Arabien. In Tereziny lázně werden täglich 70–80 Patienten behandelt. Das Heilbad ist heute auf Rehabilitation spezialisiert und ist komplett barrierefrei eingerichtet. Die Nachfrage seitens der Tschechen ist groß, das Heilbad verfügt über eine Stammklientel. Wegen der Privatisierung des Heilbads gibt es keine Verträge mit den Versicherungen mehr, die die Aufenthaltskosten der Patienten übernehmen würden, sodass die Zahl der tschechischen Gäste zurückgegangen ist. Die meisten nutzen daher das Angebot an Wochenend- und Beauty-Aufenthalten.

Was die Gäste aus dem Ausland betrifft, wie zum Beispiel Araber, hängt die Unterkunftsart davon ab, wie viele es sind. Kommen nur ein Patient und seine Begleitung, bleiben diese meistens im Heilbad. Wenn mehrere eintreffen, zahlt es sich für sie aus, sich eine Privatunterkunft zu suchen. Das Heilbad wird dann nur zu den ambulanten Behandlungen aufgesucht.

Lebkuchenbäckerei Dubský perník Ein weiterer Gesprächspartner war die Unternehmerin Jitka Hořčičková, die die Lebkuchenbäckerei Dubský perník betreibt. Das Gründungsdatum der Firma ist 1990, also eine Zeit, ab der man unternehmerisch tätig werden durfte. Ihr Vater hatte seinem Enkelsohn einst ein Lebkuchenhaus versprochen. Da er in der berühmten Lebkuchenstadt Pardubice keines auftreiben konnte, musste er das Haus selbst backen. Im nächsten Jahr buk er wieder und in größeren Mengen. Nach der Wende wurde ganz offiziell eine Firma gegründet. Als einen der wichtigsten historischen Meilensteine, der ihrer Meinung nach den größten Einfluss auf ihre Firma hatte, sieht die Befragte den Ausbau der D8 im Abschnitt zwischen Teplice und Dresden, weil dadurch der Fremdenverkehr weggeführt wurde. Keiner der übrigen genannten Meilensteine (Beitritt zur Europäischen Union, Beitritt zum Schengener Abkommen, Ausbau der Autobahn D8 oder die Wahl von Ing. Petr Pípal zum Bürgermeister) hatte für sie als Unternehmerin spürbare Auswirkungen, dafür erwähnte sie die Privatisierung der Heilbades, durch die sie viele Kunden verloren hat. Aus Sicht einer Bürgerin der Stadt Dubí erachtet Frau Hořčičková den Ausbau der D8 als bedeutendste Veränderung. Dank dessen sei es in der Stadt ruhiger geworden, der LKW-Verkehr wurde umgeleitet. Was jedoch den Arbeitsmarkt betrifft, zahle die Stadt dabei drauf. In den Augen von Frau Hořčičková wird man die Prostitution als ältestes Gewerbe in der Geschichte der Menschheit nicht so schnell los: „Auf jeden Fall war der Straßenstrich, was ich als Bürger und vor allem als Autofahrer mitbekommen habe, eine sehr unangenehme Angelegenheit. Egal, welchen Ort der Tschechischen Republik man ansteuerte, und sei es am anderen Ende der Republik –, Prostitution war noch vor Kurzem das erste, was den Leuten zu Dubí einfiel, Prostitution, nicht Porzellan“ (Anm. d. Übersetzerin: Dubí ist bekannt als tschechische Porzellanstadt, in der vor allem das Zwiebelmuster hergestellt

55 wird). Die Prostitution in Dubí sei stark medialisiert worden, besonders die Situation der Kinder in der Stadt, die damit aufwachsen. „Wenn man mit den Kindern vernünftig darüber gesprochen hat, konnte man damit leben.“ Viele Leute hätten in diesen Etablissements eine Beschäftigung gefunden, heute würden viele außerhalb von Dubí arbeiten und müssten längere Fahrtzeiten auf sich nehmen. Wir haben Frau Hořčičková gefragt, ob sie sich an eine Alltagssituation erinnern könne, die mit der Prostitution zusammenhängt. „Ein paar Erlebnisse hatte ich damit. Meine Cousine war Parfümvertreterin und natürlich versuchte sie auch in diesen Etablissements ihre Ware an „die Frau“ zu bringen. Einmal war sie zufällig in Begleitung meines Mannes unterwegs, der meine Cousine nach Prag fahren sollte. Als er nach Dubí zurückkehrte, winkten ihm die Mädels aus dem Freudenhaus zu wie einem alten Bekannten. Er legte natürlich gleich die Ohren an und tat so, als ob es sich um eine Verwechslung handeln würde und machte sich schnell aus dem Staub. Andererseits, hier am Ende der Straße stand auch ein Freudenhaus, in dem ganz normale Mädels waren, seien es Russinnen oder die aus den GUS-Staaten oder auch Tschechinnen. Sie kamen hierher, um einzukaufen, und wenn ich mit ihnen sprach, dann betrachteten sie es wie jede andere Arbeit auch. Na ja, jeder wie er lustig ist. Da war zum Beispiel eine junge Frau, die heiraten wollte und die extra hierhergekommen war, um Geld zu verdienen. Ihre Familie dachte, sie würde in der Glashütte in Nový Bor arbeiten, und dabei ging sie hier auf den Strich. Und als ihre Familie sagte, dass sie sie abholen kommen würde, reiste sie schnell mit dem Zug nach Nový Bor ab und wartete dort auf sie am Bahnhof und alle fuhren gemeinsam nach Mähren. Nur ihre Schwester wusste, dass sie hier auf den Strich geht. Da war auch eine aus dem Osten und die verkündete mir eines Tages voller Freude, dass sie nach Hause fahren werde. Ich fragte sie, ob sie zurückkehre und sie nickte. Sie hatte zu Hause einen etwa fünf Jahre alten Sohn. Irgendwoher musste das Geld halt kommen.“ Neben dem Ausbau der D8 sind auch die Repressalien seitens der Stadt gegen die Prostitution in Dubí nicht ohne Folgen geblieben. Die Städtische Polizei konzentrierte sich auf die Freier, machte es ihnen schwer, Kontakte zu knüpfen und führte auch verstärkte Kontrollen in den Etablissements selbst durch. Die Stadt übte einen massiven Druck aus, natürlich wurde alles stark medialisiert. Viele Etablissements mussten nicht nur wegen des Drucks seitens der Stadt zumachen, sondern auch, da die Kundschaft aus den Reihen der LKW-

Fahrer ausblieb, die vor dem Ausbau der D8 durch Dubí durchfuhren. Früher gehörten auch Kurgäste zu häufigen Besuchern dieser Etablissements. Seit das Heilbad in Privathand ist und sich die Klientel geändert hat, besteht von Seiten der Kurgäste praktisch kein Interesse. Von den Änderungen, die in Dubí seit der Amtszeit von Bürgermeister Ing. Petr Pípal erreicht wurden, nennt Frau Hořčičková die Baumaßnahmen, die Instandsetzung und die Verschönerung der Stadt. Ein weiterer Erfolg war der Abbau der Schulden der Stadt Dubí. Der Bürgermeister Ing. Petr Pípal setzt mehr auf eine Zusammenarbeit mit Deutschland, konkret mit den Partnerstädten Arnstadt und Altenberg, wodurch die Werbetrommel für die Stadt gerührt wird und was der Kultur förderlich ist. Die Sichtweise der anderen auf Dubí zu ändern sei laut Frau Hořčičková eine ziemlich schwere Aufgabe, da die stark medialisierte Prostitution schwer aus den Köpfen der Leute zu bekommen sei. Einer ihrer Vorschläge wäre mehr Werbung für die Stadt zu betreiben. Eines dieser Projekte war die Eröffnung des „Hauses mit blauem Blut“, in dem unter anderem eine Ausstellung zur Geschichte der Porzellanherstellung zu sehen ist; in dieser Richtung sollte man ihrer Ansicht nach fortsetzen. Alles in allem war unsere Gruppe überrascht, welchen Empfang uns die Stadt Dubí bereitet hat. Wir wurden von den Mitarbeiterinnen des Informationszentrums der Stadt Dubí Martina Vlková und Mgr. Jana Zajoncová willkommen geheißen, die bereit waren, uns ein Interview sowie Auskünfte über die Örtlichkeiten zu erteilen. Dies gilt auch für Frau Hořčičková sowie die Mitarbeiterin von Tereziny lázně. An dieser Stelle sei ihnen dafür gedankt. Als Pluspunkt möchten wir die positive Stimmung in der Stadt und den Ausbau der Infrastruktur hervorheben. Während unserer „Feldarbeit“ haben wir versucht, mehrere Leute auf der Straße anzusprechen, doch leider ist es uns nicht gelungen, ein Interview mit ihnen zu führen. Wir glauben, dass sich die Leute wahrscheinlich ungern zu politischen Themen auf der Straße äußern oder einfach nur ungern mit Fremden sprechen, denen sie zufällig auf der Straße begegnen. Ein weiterer Grund ist vielleicht die Befürchtung, über Angelegenheiten zu sprechen, über die man schlecht informiert ist. Und durch das Ablehnen eines Interviews kann man unangenehmen Situationen aus dem Weg gehen. Wir wünschen der Stadt viele weitere Projekte und zufriedenere Bürger.

DE

DE

56 Demografischer und Wirtschaftlicher Wandel im tschechisch-sächsischen Grenzgebiet Die Entwicklung des sächsisch-tschechischen Grenzraumes seit 1989 am Beispiel der Gemeinden Altenberg und Dubí (Schwerpunkt Altenberg, Zinnwald-Georgenfeld, Dubí und Cínovec) Ausgearbeitet von: Judith Fliehmann, Marie Peerová, Ričhard Kurtze, Frank Bunzel

Einleitung Von der Wanderung durch das Grenzgebiet unter der Leitung der Soziologin Nicole Börner, im Zuge des Seminars im Oktober 2014, blieben uns vor allem leerstehende und zum Teil zerfallene Häuser, die verwaiste Grenzanlage und menschenleere Straßen in Erinnerung. Wer den Grenzübergang vor 2007 noch kannte, erkannte den Ort Zinnwald kaum wieder. Statt kilometerlangen, lärmenden und luftverpestenden LKW-Schlangen zeigt sich Zinnwald-Georgenfeld von einer ganz neuen Seite – ruhig, entschleunigt und eingebettet in die Natur. Auch ein Besuch in die tschechische Nachbargemeinde Dubí ließ einen drastischen Wandel bemerken. Nach dieser Erfahrung interessierte sich unsere Projektgruppe dafür, in wie weit die Gemeinden Altenberg und Dubí vom Wegfall der innereuropäischen Grenze profitierte, vor allem aber wie stark sich der demografische Wandel in dieser Region auswirkte. Daher banden wir diese deutsch-tschechischen Nachbarstädte in unsere Untersuchungen ein. Folgende Fragestellungen ergaben sich uns: Welche wirtschaftlichen und sozialen Entwicklung vollzog sich seit 2007 in dieser Erzgebirgsregion? Haben sich neue Chancen aufgetan? Hatte die Grenzöffnung auch negative Nachwirkungen? Unsere Blickpunkte richteten sich daher hauptsächlich auf die ökonomische Entwicklung und den demografische Wandel in dieser Region. Im Rahmen unse-

res Projektes führten wir dazu Interviews mit Menschen aus verschiedenen Wirtschaftszweigen, welche die Region geprägt haben und heute noch bestimmen. In dieser Projektgruppe waren verantwortlich für Text und Literaturrecherche Ričhard Kurtze; für Archivmaterial und Audiobearbeitung Marie Peerová; für die Interviews Judith Fliehmann; Übersetzung der Interviews vom Tschechischen ins Deutsche Kristýna Hlavatá; für die Fotos Frank Bunzel. Wie bereits angesprochen, bediente sich unsere Gruppe neben der Nutzung von Fachliteratur, einer Studie des Leibnitz-Instituts1 , Archivmaterial und Zeitungsartikeln auch der Forschungsmethode des Interviews2. Die Ergebnisse aus den Gesprächen basieren auf den persönlichen Erfahrungen und Wahrnehmungen der Befragten.

Die demografische Entwicklung des Betrachtungsraumes Zinnwald-Georgenfeld und Cínovec Seit 1989 erfuhr das sächsische Grenzgebiet signifikante demografische Veränderungen, die vor allem in Zinnwald-Georgenfeld zu erkennen sind. 1 Angefertigt durch Annedore Bergfeld für das Leibnitz-Institut in Leipzig im Jahre 2013. 2 offenes, narrativen Interviews bzw. das problemorientierte Interview vgl.: (Eisch 1996: 67ff.).

57 Die Einwohnerdichte im sächsisch-tschechischen Grenzgebiet liegt über dem EU-Durchschnitt, obwohl die Bevölkerungsentwicklung hier negativ ist. Im tschechischen Teil ist die Einwohnerdichte niedriger als im sächsischen Teil. Der Altersindex lag auf sächsischer Seite 2006 bei 85,6% – 2010 bei 94,1 %. Der Anteil der Bevölkerung im produktiven Alter lag Ende 2010 bei 62,8% und damit unter dem sächsischen Landesdurchschnitt von 64,1%3. Ursache ist vor allem die Abwanderung junger Menschen, auf Grund von Perspektivlosigkeit. Ähnlich läuft dieser Prozess aktuell in Tschechien ab. Die Altersstruktur im tschechischen Teil ist allerdings noch vergleichsweise günstiger als in Sachsen. Während Zinnwald in den 1960er Jahren noch etwa 900 Einwohner zählte, lebten hier 2014 nur noch 478 Menschen. Die Bevölkerungszahlen in Dubí schwankten in den Jahren 1989 bis 2014 zwischen 7573 und 8308 und blieben somit relative konstant4.

auf 13,6%5. Mit der Schließung des Bergwerkes Altenberg 1991, fielen fast 1000 Arbeitsplätze weg. Eine Verschiebung von der Rohstoffgewinnung zum Dienstleistungsgewerbe in den letzten Jahren zog hingegen einen Mangel an qualifizierten Arbeitskräften nach sich.

Wanderwege Bergbau-Informationstafel

Wirtschaftliche und gesellschaftliche Folgen für die Region Arbeitslosigkeit Nach dem Zusammenbruch der Sowjetunion, Anfang der 1990er, herrschten in fast jedem Land des ehemaligen Ostblocks hohe Arbeitslosenzahlen. Im Freistaat Sachsen konnte vor allem der ehemalige Weißeritzkreis (heute Kreis Sächsische Schweiz-Osterzgebirge) einen Rückgang der Arbeitslosenzahlen verzeichnen. Die Arbeitslosenquote im tschechischen Ústecký kraj / Bezirk Aussig fiel seit 2005. Danach stieg sie wieder an – 2009

3 Alle Zahlen vgl.: (Bergfeld 2013: 17ff.) 4 vgl.: (Český statistický uřad 2014: o.S.)

Lebkuchen aus Dubí

Primärsektor – am Beispiel des Bergbaus der Region Altenberg Bis 1991 stellte der Bergbau – einschließlich aller Peripheriebetriebe – dem größten Arbeitgeber der Region dar. Mit der Schließung der Zechen fielen somit ca. 1000 Arbeitsplätze weg, was erheblich zur Abwanderung aus der Region beitrug. Heute erinnern nur noch das Bergbaumuseum Altenberg, einige wenige erhaltenen Industriegebäude sowie „Grenzüberschreitende Bergbau-Wanderwege“ an die einst blühende Wirtschaftsregion. Diese Überbleibsel dienen heute vor Allem als touristische Anziehungspunkte. Die Bergbaufreunde haben es sich zur Aufgabe gemacht, dieses Kulturerbe zu bewahren. Größte Herausforderung ist die Gewinnung von interessiertem Nachwuchs – einhergehend mit dem Wegfall der Zeitzeugen (z.B. ehemalige „Kumpel“). Sekundärsektor – am Beispiel des Kleinunternehmens Dubský Perník, Dubí Im Vergleich zu anderen Grenzregionen besteht im deutschtschechischen Grenzraum eine gut ausgebaute Infrastruktur. Außerdem machen niedrige Lohnkosten und gut ausgebildete tschechische Arbeitskräfte den Wirtschaftsstandort Tschechien zu einem lukrativen Fertigungsstandort für europäische und asiatische Firmen6. Jedoch stellen die vermehrte Ansiedlung von Großunternehmen sowie der Import von

5 Die Zahlen beziehen sich ausschließlich auf die Grenzraumstudie von Annedore Bergfeld (Bergfeld 2013). 6 vgl.: (Schmidt 2008: 141ff.)

DE

DE

58 billigen Massenwaren eine harte Konkurrenz für Kleinunternehmen dar. Regionale Kleinbetriebe, die auf Qualität, statt Quantität setzen, haben so kaum eine Chance mit der Großindustrie schrittzuhalten. Administrative Vorgaben erschweren zu dem die Arbeit für das Klein- und Mittelgewerbe. Jitka Horčičková – Besitzerin einer Pfefferkuchenbäckerei7 in Dubí – sagte dazu: „Die Pläne für die Zukunft sind ziemlich unsicher. Mehr oder weniger durchhalten. Selbstverständlich würde man sich gerne verbreiten, aber die Bedingungen für das Unternehmen werden immer schlechter. Durchhalten und sich auf dem Markt durchzusetzen ist auch schwer. Wir hoffen nur, dass wir es aushalten…“ Tertiärer Sektor – am Beispiel des Hotels Lugsteinhof, Zinnwald Die Tourismuswirtschaft ist auf beiden Seiten der sächsisch-tschechischen Grenze ein wichtiger Bestandteil der Wirtschaftsstruktur. Der Grenzraum verfügt über ein bedeutsames Tourismuspotenzial. So gibt es neben dem Naturraum auch historische Siedlungen, Technik- und Kulturdenkmäler und etablierter Kurorte. Auf tschechischer Seite sind als bedeutende Landschafts-/Tourismusgebiete insbesondere das Erzgebirge, die Böhmische Schweiz und das Lausitzer Gebirge zu nennen – auf sächsischer Seite profitiert die Gemeinde Altenberg vor allem in den Wintermonaten vom Ski-Tourismus8. Orte und Gemeinden wie Dubí, welche durch Negativschlagzeilen in Verruf gerieten (Dubí ist für seine hohe Rate an Bordells und Kasinos berüchtigt), machen sich diese touristischen Standortvorteile zu Nutzen, um das Image der Stadt zu verbessern. Trotz der positiven Standortfaktoren wird das Tourismusgewerbe im Grenzraum vom politischen Wandel Tschechiens und Deutschlands sowie dessen Wechselwirkungen auf das jeweilige Nachbarland gleichermaßen bestimmt. Der sächsische Hotelmanager Jochen Löbel äußerte diesbezüglich, dass das Hotel Lugsteinhof in Zinnwald, in dem er seit 1994 als Hotelmanager arbeitet, seitdem mehreren großen Herausforderungen gegenüberstand. So z.B. nach dem Wegfall von Tagungs- und Schulungsgruppen in den 1990er Jahren, als die Hotelleitung neue Zielgruppen erschließen musste. Nun kommen vor allem Familien und Sportler, vorwiegend Deutsche. Ebenfalls Themen wie die 7 Dubský Perník Hořčičková 8 Vgl.: (Bergfeld 2013)

Touristeninformationstafel in Dubí

Energiewende, neue Gaststättenrichtlinien (z.B. Nichtraucherschutzgesetz) sowie politischen Beschlüssen auf Bundes- und EU-Ebene (Mindestlohn, Arbeitnehmerfreizügigkeit) forderten neben Flexibilität und Kreativität auch viel Zeit und Nerven. Für Jochen Löbel war die Einführung des Nichtraucherschutzgesetzes 2006 der wohl größte Einschnitt im Gaststättengewerbe; «Als es eingeführt wurde, ist uns ein erheblicher Umsatz weggebrochen, vor allem der Getränkeumsatz. Die Leute haben also zu ihrem Bierchen nicht mehr rauchen dürfen, haben das Bierchen dann eben nicht mehr im Restaurant getrunken sondern zu Hause auf der Couch. Das haben wir auch nie wieder so kompensieren können. Sicher steht da auch eine kleine Steigerung beim Speiseumsatz [...], da eine angenehmere Atmosphäre ist».

59 Gesellschaftlicher Wandel in der Region Mit dem EU-Beitritt 2004, dem Beitritt zum Schengenraum 2007 sowie der Arbeitnehmerfreizügigkeit 2011, wurde ein engeres Zusammenwachsen im sächsisch-tschechischen Grenzraum erwartet. Wichtigste Entwicklung war der grenzüberschreitende Arbeitsmarkt, von welchem beide Seiten profitierten; Tschechische Arbeitnehmer verdienen jenseits der Grenze weit mehr, als im Heimatland, während deutsche Unternehmen von den vergleichsweise billigen Arbeitskräften profitieren und gleichzeitig Abhilfe gegen den Fachkräftemangel auf deutscher Seite schaffen konnten. Herr Löbel sieht die Situation auf dem Arbeitsmarkt jedoch kritischer: „Wer will jetzt hier in Deutschland arbeiten? Das sind die tschechischen Fachkräfte, die flexibel, die beweglich, die helle sind, die nach Deutschland drängen. Und das wird in absehbarer Zeit in Tschechien zu einem unerhörten Fachkräfte führen. Und das, denke ich, das ist mal wieder nicht bedacht worden.“ Einem solchen Fachkräftemangel steht auf deutscher Seite Christof Schröder, Leiter des Bergbaumuseums in Altenberg, heute schon gegenüber: „Wir haben eine Reihe von Bergbaurentnern, die von ihrer Arbeit berichten können, auch einige angelernte Kräfte, die als Zusatzkräfte oder als Minijobber arbeiten, wir haben Freiwilligendienst und Bundesfreiwilligendienst, geförderte Leute übers Arbeitsamt. Also wir müssen mit vielen verschiedenen [Arbeits-] modellen arbeiten, damit wir auch auf die notwendigen Arbeitsstruktur kommen, die wir bräuchten, um das Museum zu bewirtschaften. Aber Fachkräfte haben wir leider zu wenige.“ Löbel zeigt sich keineswegs als EU-Kritiker. Jedoch fühlt er sich von Brüssel und Berlin zum Teil im Stich gelassen, da diese die Grenzregionen scheinbar bei ihren Überlegungen nicht mit bedacht haben: „Das kann die EU noch gar nicht absehen, was das hier für Probleme geben wird. [...] Mir wird vorgeschrieben, was ich zahlen muss aber ich habe keinerlei staatliche Unterstützung [...], wenn es darum geht, Umsatz zu akquirieren. Da hilft mir niemand! [...] Das hätte man ganz einfach umgehen können – das ist aus meiner Sicht das große Problem, das jetzt EU-weit zum Problem wird – indem man vorher mal geguckt hätte: Wie sind denn die Bedingungen vor Ort?“

Zusammenfassung Zufolge einer tschechischen Studie im Jahre 20059, bewerteten 82,5% der tschechischen Befragten, die deutsch-tschechischen Beziehungen für gut. Im Rahmen der Studie des Leibnitz-Institus zeigte, dass vor allem die „konfliktbeladene Vergangenheit“ und die Ungleichheit nationaler Wesensarten immer noch große Hindernisse sind. Die Unterscheide im Lebensniveau, der Wirtschaftsleistung und die Konflikte der Vergangenheit, aber auch Vorurteile der Tschechen gegenüber den Deutschen waren häufig genannte Faktoren, die die Qualität der tschechischdeutschen Zusammenarbeit beeinflussen10. In unserer Projektarbeit machten wir allerdings die Erfahrung, dass die Sprache das am häufigsten genannte Hindernis war, weshalb grenzübergreifende Projekte wenig umgesetzt werden. Auf wirtschaftlichen Druck und finanzielle Anreize hin wird sich allerdings vermehrt bemüht, die Sprache des Nachbarlandes zu erlernen (vor Allem von Tschechischer Seite) und die Kulturnähe als Marketingmittel einzusetzen (z.B. „Tschechische Woche“ in der deutschen Gastronomie). Durch diese Erschließung der Nachbarregion als wirtschaftliches Wirkungsgebiet können nationale Beschlüsse und Regelungen auch starken Einfluss auf die Ökonomie des jeweils anderen Landes nehmen (siehe Kapitel Gesellschaftlicher Wandel). So sind es vordergründig die wirtschaftlichen Interessen, die Anreiz zur grenzüberschreitenden Kooperation geben. In einigen Fällen besteht die Zusammenarbeit nur im Zeitraum eines bestimmten Projektes, in anderen haben sich dauerhafte Strukturen der gegenseitigen Unterstützung entwickelt. Für uns hatte es rückblickend den Anschein, dass grenzüberschreitende Koopera­ tion vor allem von den Parteien erwünscht wird, die sich einen Profit durch diese erhoffen – sei es in Sachen Wirtschaft, Image oder politische Interessen.

9 Quelle: Forschungsprojekt des Soziologischen Instituts der Akademie der Wissenschaften der Tschechichen Republik, über die deutsch-tschechischen Beziehungen auf den Grenzgebieten (vgl.: Kaiserová / Schmitz 2013: 459ff.). 10 vgl.: (Bergfeld 2013)

DE

DE

60 Quellen Literatur • Bergfeld, Annedore (2013): Sächsisch-Tschechische Grenzraumstudie. In: Leibniz-Institut für Länderkunde (Hrsg.), forum ifl Heft 22. Leipzig: Selbstverlag Leibniz-Institut für Länderkunde e.V.. • Eisch, Katharina (1996): Grenze. Eine Ethnolographie des bayrisch-böhmischen Grenzraums. In: Kommission für bayrische Landesgeschichte (Hrsg.), Bayrische Schriften zur Volkskunde. München: Institut für Volkskunde. • Houzvicka, Václav (2013): Die deutsch-tschechische Grenzregion im Kontext der tschechisch-deutschen Beziehungen nach 1989. In: Kaiserová, Kristina / Schmitz, Walter (Hrsg.), Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit – Cesko-saské vztahy v promenách casu. Dresden: Thelem. • Schmidt, Hans-Jörg (2008): Tschechien. Eine Nachbarschaftskunde für Deutsche. Landeszentrale für politische Bildung. Berlin / Regensburg: Christof Links Verlag, 134–152. Internetquellen: • Homepage des Auswärtigen Amtes, abrufbar unter: http://www.auswaertiges-amt.de/DE/EinreiseUndAufenthalt/Schengen_node.html (zuletzt aufgerufen: 20.01.2015). • Tschechisches Statisches Amt – ceský statistický urad (2014), abrufbar unter: www.czso.cz (letzter Aufruf 18.02.2015). Sonstige Quellen: • Informationsmaterial der Gemeinden Altenberg und Dubí • Interview mit Dubský Perník Pfefferkuchenbäckerei am 18.02.2015 • Interview mit Schröder, Christof – Museumsleiter Bergbaumuseum Altenberg am 19.02.2015

61 Das Leben in Deutschland nach der Emigration Ausgearbeitet von: Petra Borovcová Im Rahmen des Seminars „Offene Grenze – 10 Jahre später“ haben die Teilnehmer und ich beschlossen, den Schwerpunkt auf das Gebiet Nordböhmens zu setzen, genauer auf die Gemeinden Dubí (Eichwald) und Cínovec (Zinnwald), also Orte, deren Lage im Grenzgebiet sowohl in der Vergangenheit als auch heute einen großen Einfluss ausübt. Ich selbst stamme aus Aš (Asch) und daher interessierte mich sehr, wie eigentlich die Grenzöffnung in der Tschechischen Republik abgelaufen ist. Ob es wohl jenseits der Grenze Menschen gibt, die aus Tschechien emigriert sind, aber nach der Grenzöffnung in ihr Heimatland zurückgekehrt sind? Aš ist eine Kleinstadt in Westböhmen, der nächste Weg nach Deutschland von unserem Haus aus führt über ein Feld. Ohne Zweifel gibt es also mehrere Bewohner von Aš, die über die Grenze zur Arbeit fahren. Ich selbst habe so eine Situation erlebt, als ich als Praktikantin im Rathaus in Rehau gearbeitet habe (16 km von Aš entfernt). Einerseits könnte man diese jenseits des Feldes Arbeitenden um deren finanzielle Vergütung beneiden, möglicherweise auch um ein anderes Verhältnis zwischen Arbeitgeber und Arbeitnehmer. Ich aber weiß, wie aufwendig es ist, bei den tagtäglichen Verpflichtungen nicht nur von einer Stadt zu einer anderen, sondern gleich von einem Staat zum anderen fahren zu müssen. Ich persönlich hatte das Gefühl, stets anderswo zu sein, als ich gerade sein sollte. Obwohl ich diese Erfahrung nur ein halbes Jahr lang gemacht habe, weiß ich, wie anstrengend das sein kann. Daher interessierte mich gerade die Frage, wie es ist der Arbeit wegen die Grenzen zu überschreiten. Ich zögerte nicht lange und kontaktierte eine Porzellanfabrik in Selb in der Hoffnung, dort einen mutigen Menschen tschechischer Herkunft zu finden, vielleicht sogar mit einem festen Wohnsitz. Ich wurde enttäuscht – so einen Mitarbeiter gab es in der Porzellanfabrik nicht. Ich verstehe nicht, wie das sein kann: Die Arbeit in einer Fabrik in Deutschland wird sicher besser bezahlt als in Tschechien. Die Entfernung zwischen den Fabriken in Hranice u Aše (Roßbach), wohin viele Bewohner von Aš täglich zur Arbeit fahren, und jener in

Selb, ist ungefähr gleich. Vielleicht ist es aus Angst vor einem fremden Land, das uns paradoxerweise so nahe liegt. Täglich begegnen wir deutschen Bürgern in Geschäften, an Tankstellen. Ich habe auch schon Meinungen gehört, dass es besser sei in Tschechien zu arbeiten. Zwar gäbe es hierzulande weniger Geld, aber andererseits ist es keine Selbstverständlichkeit, sich über grundlegende Dinge verständigen zu können. Eine große Rolle spielen auch Vorurteile, die im Grenzgebiet Generationen überdauern. Zum Glück gibt es auch Menschen mit minimalen Sprachkenntnissen, aber höchst bemüht, dies zu ändern, die keine Angst davor haben, nach Deutschland zu fahren, um dort zu arbeiten. Von der Porzellanfabrik habe ich Kontakt zu zwei Personen erhalten, die aus Tschechien stammen. Leider sind sie bereits nach dem Jahr 1968 emigriert. Diese Tatsache nimmt ihren Erlebnissen jedoch nicht den Reiz. Das Interview habe ich in Form von E-Mails geführt, da ich mich studienmäßig langfristig im Ausland aufhalte. Den Befragten habe ich folgende Fragen geschickt: 1. Woher stammen Sie? 2. Welcher Nationalität sind Sie und welcher Nationalität waren Ihre Vorfahren? 3. Im welchen Jahr sind Sie nach Deutschland ausgereist und unter welchen Umständen? 4. Wie beeinflusste das Ihr Leben? 5. Wie ging es nach Ihrer Ausreise in Sachen Beziehungen weiter (Verlobung, Eheschließung, ...)? 6. Pflegen Sie grenzüberschreitende Beziehungen zu Personen jenseits der Grenze (Familie, Freunde, Bekannte, ...)? 7. Wie haben Sie die Wende im Jahr 1989 erlebt? Hat dieses Ereignis in irgendeiner Hinsicht Ihr Leben verändert? 8. Möchten Sie noch etwas Wichtiges oder Interessantes zu Ihrer Person oder Lebensgeschichte hinzufügen?

DE

DE

62 Jitka Jung-Männl 1. Geboren und aufgewachsen in Aš, Tschechien. 2. Ich bin Deutsche, mein Vater war Deutscher, meine Mutter ist halb Tschechin, halb Deutsche. 3. Wir haben das Land 1969 verlassen, nachdem unsere Ausreise genehmigt worden ist. 4. Ich war damals knapp 18 Jahre alt und konnte kein Deutsch, das war also nicht gerade leicht für mich. 5. Weil ich mit deutschen Jungs schlechte Erfahrungen gemacht hatte, habe ich einen Mann tschechischer Abstammung geheiratet, das ging aber nur 10 Jahre gut. Danach blieb ich allein mit zwei Kindern, hatte aber dann doch noch Glück in der Liebe: Ich heiratete einen Deutschen, mit dem ich glücklich bin. 6. Kontakte pflege ich zu meiner Familie und Freunden von damals und habe inzwischen noch neue dazu gewonnen. 7. Im Jahr 1989 habe ich bedauert, dass mein Vater dies nicht miterleben durfte (er starb 1988). Seither hat sich vieles verändert, dank der Freizügigkeit haben wir die Möglichkeit, auch Dinge einzukaufen, die an die Zeiten unserer Kindheit und Jugend erinnern, Dinge, die bis heute im Handel sind. 8. Für mich war die Ausreise schmerzhaft, weil ich zu diesem Zeitpunkt die Liebe meines Lebens kennengelernt hatte. In Deutschland wurde es noch schlimmer, denn der schriftliche Kontakt musste abgebrochen werden, weil die Tschechoslowakische Republik Personen bestrafte, wenn sie Kontakte mit der BRD hatten. Mein damaliger Freund durfte wegen schlechten Einflusses nicht weiterstudieren, was auch bei meinen Cousinen der Fall war. Am Tag der Abreise überquerten wir um 11:55 Uhr die tschechische Grenze und auf der deutschen Seite wurde uns von den Beamten mitgeteilt, dies sei im wahrsten Sinne des Wortes 5 Minuten vor 12 gewesen, denn um 12 Uhr wurde die Grenze wieder geschlossen. Drei Vorkommnisse sind haften geblieben, was alles passieren kann, wenn man kein Deutsch spricht. a. Die ganze Familie außer mir war krank und man schickte mich los, Honig zu kaufen. Im Geschäft suchte ich überall danach, aber fand nur eine Dose mit der Aufschrift HONIK. Ich wunderte mich noch, dass die Deutschen Honig in Dosen verkaufen. Zu Hause wurde die Dose geöffnet und es

war Schweinefleisch darin. Mama wärmte es auf und meinte, vielleicht hilft es ja auch und – oh Wunder – die Erkältung war weg. b. Mein Papa hat gebadet und wollte Haare waschen. In der Tschechei gab es Shampoo in Tuben und obwohl Papa perfekt Deutsch konnte, hatte er nicht gelesen, was auf der Tube stand. Beim Waschen wunderte er sich, dass sich kein Schaum bildete, beim Ausspülen wollte das Zeug nicht raus. Später stellte sich heraus, dass es sich um Bienenwachs handelte, was zur Folge hatte, dass Papa einige Tage lang mit einer furchtbaren Frisur herumlaufen musste. c. Mama hat sich nach sechs Monaten bei einer Tante beschwert, dass wir in Deutschland nur Margarine essen müssten und dass das in der Tschechoslowakei besser gewesen sei, dort habe sie Butter verwendet. Die Tante war ganz erstaunt und ist mit meiner Mutti zum Einkaufen gegangen und – hurra – auch in Deutschland gibt es Butter. Der Grund war, dass Mama nach Butter, aber nicht nach Markenbutter gesucht hatte.

Wolfgang Schröter Meine Familie wohnte in Abertamy (Abertham), einer kleinen Stadt im Erzgebirge. Am 29.03.1969 haben wir die damalige ČSSR verlassen. Wir, das waren: • mein Urgroßvater Eduard Eška, • seine Tochter, also meine Oma Anna Schröter, • ihr Sohn, mein Vater Eduard Schröter, • seine Schwester, meine Tante Frieda Schröter, • meine andere Oma Anna Gössl, • ihre Tochter, meine Mutter Anneliese Schröter, • ihre beiden Kinder – Heidi, meine Schwester, 8 Jahre, und Wolfgang (ich), 10 Jahre alt. Nach einem zwei- bis dreitägigen Aufenthalt im Durchgangslager in Nürnberg fuhren wir nach Plößberg in der Oberpfalz, wo wir eine Wohnung hatten und schon unsere Möbel waren. Da meine Schwester und ich sehr gut Deutsch konnten, wurden wir gleich in der dortigen Schule integriert. Heidi in der zweiten, ich in der fünften Klasse. Mein Vater suchte sich Arbeit bei einer Firma in Plößberg, die Trennwände für öffentliche WCs und sonstige sanitäre Einrichtungen herstellt und mon-

63 tiert. Meine Mutter fand eine Anstellung als Verkäuferin im örtlichen Lebensmittelladen. Das Arbeitsamt suchte jedoch für meinen Vater eine Stelle in seinem Beruf. Er war bei Merklin in einer Fabrik zur Herstellung von Porzellanisolatoren als Meister tätig. Und tatsächlich fanden sie eine gleichwertige Firma in Holenbrunn bei Wunsiedel. Dort bekam mein Vater Arbeit ab Oktober 1968 und wir zogen im Januar 1969 dahin. Meine Schwester und ich gingen nun in Wunsiedel zur Schule. Ich schloss die Realschule mit der mittleren Reife ab und ging anschließend zur Fachoberschule nach Hof, wo ich das Fachabitur erwarb. Meine Eltern kauften in Schönbrunn, das ist auch ein Ortsteil von Wunsiedel, ein Grundstück und bauten dort 1973/74 ein Haus, wo alle oben aufgeführten Personen wieder einzogen (bis auf den Urgroßvater, der war inzwischen verstorben). Ich lebte bis nach dem Fachabitur (1978) in Schönbrunn. Nach meiner Bundeswehrzeit heiratete ich und begann in Nürnberg ein Ingenieurstudium, das ich 1986 abschloss. 1986 kam auch meine erste Tochter, Kristina zur Welt. Ich wohnte mit meiner kleinen Familie in Speichersdorf, wo meine Frau Karin als Lehrerin tätig war. Meine erste Stelle als Keramikingenieur hatte ich bei der Firma CeramTec in Marktredwitz, einem Hersteller von technischer Keramik. 1989 zogen wir nach Nagel. Im Januar 1991 wechselte ich die Stelle und wurde im Museum der deutschen Porzellanindustrie (jetzt Porzellanikon) als Keramikingenieur eingestellt. Im März 1992 wurde meine zweite Tochter Anna-Lena, im Oktober 1993 mein Sohn Philipp geboren. In den Jahren 1996/97 bauten wir in Nagel ein Haus. Im Leben meiner Schwester und mir haben sich durch die Ereignisse 1989 nur minimale Veränderungen ergeben. Wir haben unsere Verwandten, die noch in der Tschechoslowakei leben, öfter gesehen, meist dadurch, dass sie uns besucht haben. Ich selbst fahre höchst selten nach Tschechien. Das hat nichts mit einer Aversion zu tun. In Abertamy war ich seit 1989 vielleicht zweimal. So etwas wie Heimatgefühle für dort habe ich nicht. Anders meine Eltern. Die sind sehr oft gefahren, seit es problemlos möglich war.

DE

REFLEXE Reflexion

CZ

66 Projekt očima účastníků • Po projektu samozřejmě ještě zůstává mnoho nezodpovězených otázek a přibyly k nim nové, za to jsem však projektu vděčná. Na základě zkušeností, které jsem během semináře získala, bych například ráda podpořila nějakou spolupráci na hranici. Konkrétně bych ráda pracovala se školáky. Díky projektu sama vnímám, že je důležité podporovat a nadále rozvíjet spolupráci v pohraniční oblasti. Kromě velmi dobré organizace semináře jsem bohužel žádnou opravdovou spolupráci s  Němci nezažila, což bylo také moje očekávání.  Eliška Vlasáková • Když jsem poprvé přišla do Drážďan na seminář Otevřená hranice, skoro nikoho jsem neznala a  byla jsem zvědavá, na čem během semináře budu pracovat. Díky semináři jsem poznala nové lidi, navštívila jsem zajímavá místa a poznala, jakým způsobem se pracuje na projektu. Myslím, že je toho opravdu hodně.  Karolína Svobodová • Objevovat nové. Naslouchat. Zúčastnit se – to pro mě znamená překračovat hranice. Na Otevřené hranici jsme přesně tohle dělali. Sonja Riehn • Projekt Otevřená hranice byl pro mě dostatečný důkaz toho, že Češi a Němci umí skvěle spolu-

pracovat. Takových akcí by mělo být mnohem, mnohem víc J. Moje očekávání bylo více než překonáno – barvitý program, mnoho nových dojmů z vlasti a o vlasti i sousední zemi, ale také podněty k zamyšlení o pohraniční oblasti. Každopádně to byla vydařená akce.  Ričhard Kurtze • Jako velmi plodné jsem vnímala především kreativní zpracování tématu. Díky intenzivní pozornosti věnované individuálním příběhům rodin pana Krále a pana Friese bylo abstraktní přemýšlení o životě v pohraniční oblasti najednou zřejmé a konkrétní. Romy Nowak • Seminář 10 let otevřené hranice na jednu stranu ukazuje, že jsme toho my, Němci a  Češi, spolu už hodně zvládli. Hranice jsou otevřené, ale také jsem cítil, že mnoho lidí má vůči svým sousedům stále ještě nějaké výhrady. Zde potřebujeme otevřená srdce a více setkávání.  Gernot Mosig • Během semináře Otevřená hranice bylo pro mě velmi napínavé sledovat a  zkoumat česko-německé vztahy ne obecně, ale se zvláštním zaměřením na pohraniční oblast. Jelikož pocházím ze středu Německa a všechny hranice byly tím pádem daleko (nehledě na hranici uvnitř Ně-

mecka, která však byla otevřena již před mým narozením), bylo pro mě zajímavé dozvědět se něco o zkušenosti lidí, v jejichž každodennosti hranice hraje opravdovou roli. Kromě toho bylo pro mě obohacením poznat mnoho různých názorů z obou stran hranice a moci o nich diskutovat. Doufám, že se díky projektu bude chtít v budoucnu alespoň někdo na spolupráci mezi Čechami a Německem – speciálně v pohraniční oblasti – podílet a že bude moci využít kontaktů, které takto vznikly.  Natascha Hergert • Na začátku projektu 10 let otevřené hranice jsem byla plná nadšení – 10 let! To už se muselo mnohé změnit, to muselo vzniknout hodně nového! Teď sedím nad svým textem a musím podat smutnou zprávu. „Cestování“ do sousední země se sice stalo samozřejmější, tu na nákup, tu na pěší túru. Ale konkrétní spolupráce, srdečné spolužití, nový pocit „my“? To jsme hledali jen těžko. Nápadné bylo, že především ti, které zajímá česko-německé setkávání, z  toho můžou mít nějaký prospěch. A tento prospěch leží hlavně v hospodářské oblasti: hotelový manažer rozšiřuje svou turistickou nabídku pro českou cílovou skupinu, české odborné síly pracují v  Německu, kde vydělávají mnohem více peněz,

67 a Němci se táhnou na pivo přes hranice, kde za tu samou cenu mohou vypít až třikrát tolik. Kromě toho mi přišlo, že tento proud se stále ještě ubírá spíše na západ. Východní Němci hledají práci venku mimo pohraniční oblast, Západočeši jezdí za prací sem. Mnoho Čechů mluví německy, opačně je to jen velmi zřídka. Co přesně je důvodem nedostatku přeshraniční výměny? Jazyková bariéra, chybějící ekvivalentní instituce na druhé straně, hospodářská situace? To nejde snadno určit. Ale je potřeba říci: bezhraniční sousedství je prožíváno jen málo.  Judith Fliehmann • Seminář 10 let otevřené hranice mi umožnil nejen napínavá a zajímavá setkání, ale obohatil také mé studium politologie. V rámci univerzitního studia se zpravidla jen těžko podaří jít do terénu, potkávat lidi a poznávat příběhy nějakého místa z první ruky. Všechno tohle bylo v rámci semináře možné. Původně měla k tématu „prostituce v  pohraničí“ vzniknout domácí práce. Bohužel jsem to kvůli nedostatku času do konce semináře nestihl, proto vznikla jen krátká přehledová studie. Původní plán jsem však nezahodil, stále s ním počítám. Naopak jsem ho rozšířil ještě o některé dojmy a souvislosti. Organizační rámec semináře jsem vnímal jako velmi povedený. Dostal jsem touto cestou kontakt na osobu pro rozhovor v  Dubí – pana starostu Petra Pípala, v Praze na iniciátora zákona o prostituci v Česku pana Pavla Vetešníka a v Německu na obecně prospěšný spolek Karo, e.V. Posledně zmíněný mi umožnil dobře nahlédnout do práce neziskových organizací týkající se ochrany a prevence před nucenou prostitucí.

I  když bylo, jak už to na všech seminářích bývá, času na výměnu názorů ve skupině příliš málo, budu si společné výlety a vyjížďky dobře pamatovat. Zejména chci na tomto místě poděkovat Susanne, Tereze a Kristýně, které mi při rešerších hodně pomáhaly.  Patrick Irmer • Díky projektu jsem se o  městě Dubí dozvěděl mnoho nových informací. Jako rodilého Severočecha mě překvapila míra růstu infrastruktury. Zároveň jsem však při návštěvě viděl několik prohřešků. Osobně bych tedy řekl, že se jedná minimálně o průměrné město pro život, a přiznejme si, průměrný plat není v Čechách špatný…  David Válek • Projekt Offene Grenze byl pro mě velmi zajímavým a přínosným zážitkem. Zpočátku jsem prakticky nevěděla, co mám od takového projektu očekávat, jelikož byl prvním, kterého jsem se účastnila. Pestrý program byl pro nás všechny velmi atraktivní a moc jsme si ho užili. To, co považuji za největší přínos, je seznámení s  mnoha zajímavými lidmi, především s pořadateli a účastníky projektu. V neposlední řadě byly pro mě velkým přínosem exkurze, odborné přednášky a  také návštěva Cínovce a Dubí, kde jsme se rozhodli, že by nás v rámci našeho vlastního projektu vývoj města Dubí i město jako takové zajímalo. Jakožto studentka německého jazyka nepociťuji jazykovou bariéru mezi námi Čechy a  Němci tak silně jako lidé, kteří němčinu neovládají. Někteří z  německých účastníků se aktivně učí český jazyk, což je další skutečnost, která mě velmi pozitivně překvapila a přesvědčila mě o tom, že

opravdu existují lidé, kteří mají zájem i o českou kulturu a jazyk. Společný zájem a  určitý cíl, tedy v  rámci možností eliminovat v  podvědomí zakořeněné předsudky a najít si k sobě cestu jako lidé, bez ohledu na to, z jaké země jsme, je to, co nás na semináři spojuje a co je nesporně dobrým základem pro realizaci naši cílů. Pevně věřím, že se všichni i v budoucnu v rámci dalších projektů znovu setkáme. Barbora Kameníková • Projekt Offene Grenze byl pro mě něco naprosto nového a velice mě překvapil. Spolupráce mezi Čechy a  Němci byla skvělá a  i  přes jazykovou bariéru si všichni rozuměli. Nejvíce mě překvapilo a  hlavně potěšilo, že tolik Němců ovládá češtinu anebo se ji snaží naučit. Myslím, že by se v takových projektech mělo pokračovat.  Marie Peerová • Práce na projektu Offene Grenze mi přinesla spoustu cenných informací, poznala jsem památky města Dubí, ze zajímavého vyprávění místních občanů jsem se dozvěděla i něco málo o všednodenním životě v Dubí a celkově o vývoji města za posledních deset let. Poznala jsem nové přátele z Německa, se kterými chci zůstat v kontaktu. Věřím, že tato dobrá zkušenost bude velkým přínosem v mém budoucím životě.  Klára Lejčarová • Díky projektu jsem se naučila mnohým věcem. Poznala jsem spoustu nových lidí, dostala jsem se na místa, kde jsem nikdy předtím nebyla. Nejvíce překvapující pro mě bylo město Dubí. Až do podzimní návštěvy tohoto města jsem si

CZ

CZ

68 myslela, asi jako většina lidí po ČR, že ve městě je vysoká míra prostituce. V dnešní době to ale není vůbec pravda, Dubí je hezké město, které se neustále vyvíjí, vznikají nové projekty, spolupráce s německými městy. V Dubí je krásný kostel, lázně, porcelánka, nová budova Domu porcelánu s modrou krví. Je škoda, že má stále většina lidí povědomí o Dubí jako o městě prostituce. Dle mé zkušenosti má město mnoho jiných kvalit a  návštěvníkům má jistě co nabídnout. Jsem ráda, že jsem se mohla projektu zúčastnit. Jaroslava Škodová • Projekt, na němž jsem se sám jako praktikant mohl v  přípravné fázi organizačně podílet, se mi moc líbil a myslím, že obě skupiny dospěly k zajímavým výsledkům. Doufám, že jsme našimi individuálními projekty a  publikací trochu přispěli ke zlepšení a  budování česko-německých (pohraničních) vztahů a  že my sami jsme také získali  mnoho poznatků. Za sebe to rozhodně mohu říct. Škoda jen, že se v  menších pracovních skupinkách více nepromíchali Češi a Němci mezi sebou; právě v takovémto projektu by býval byl větší potenciál k výměně a spolupráci. Celkově jsem ale velmi spokojený, zejména když myslím na svůj vlastní skromný příspěvek v  době, kdy jsme projekt připravovali. Vidět projekt po období praxe realizovaný bylo pro mě velkou radostí. Jannik Petersen

69 Das Projekt mit den Augen der Teilnehmer_innen • Natürlich bleiben nach dem Projekt noch viele Fragen, die ich hatte, unbeantwortet, und zusätzlich sind noch neue entstanden, dafür bin ich dem Projekt aber dankbar. Aufgrund der Erfahrungen während des Seminars würde ich zum Beispiel gerne selbst eine Zusammenarbeit an der Grenze unterstützen. Konkret würde ich gerne mit Schülern arbeiten. Dank des Projektes finde ich selbst es wichtig, die Kooperation in der Grenzregion zu unterstützen und weiterzuentwickeln. Leider habe ich neben der sehr guten Organisation des Seminars keine wirkliche Zusammenarbeit mit den Deutschen erlebt, was auch meine Erwartung war.  Eliška Vlasáková • Als ich zum ersten Mal nach Dresden zum Seminar „Offene Grenze“ gekommen bin, habe ich fast niemanden gekannt und war neugirig, woran ich während des Seminars arbeiten werde. Dank des Seminars habe ich neue Menschen kennengelernt, interessante Orte besucht und gelernt, wie man ein Projekt entwickelt. Ich glaube, das ist ganz viel.  Karolína Svobodová • Neues entdecken. Zuhören. Teilnehmen – das bedeutet für mich, Grenzen zu überschreiten. Bei „Offene Grenze“ haben wir genau das getan.  Sonja Riehn

• Das Projekt „Offene Grenze“ war für mich wieder Beweis genug, dass Tschechen und Deutsche super zusammen arbeiten können. Solche Veranstaltungen sollte es noch viel viel mehr geben. Meine Erwartungen wurden mehr als übertroffen – buntes Programm, viele neue Eindrücke von und über die Heimat und den Nachbarn, sowie Anreize, sich vor allem mit der Grenzregion auseinander zu setzen. Alles in allem, eine gelungene Veranstaltung. Ričhard Kurtze • Ich empfand vor allem die kreative Auseinandersetzung mit dem Thema sehr fruchtbar. Durch die intensive Auseinandersetzung mit den individuellen Geschichten der Familien Král und Friese wurde ein abstraktes Nachdenken über Leben in der Grenzregion greifbar und konkret.  Romy Nowak • Das Seminar „10 Jahre offene Grenze“ zeigt zum einen, dass wir Deutsche und Tschechen schon viel gemeinsam geschafft haben. Die Grenzen sind offen, aber ich habe auch gespürt, dass viele Menschen noch Vorbehalte gegen die jeweiligen Nachbarn haben. Hier brauchen wir offene Herzen und mehr Begegnung.  Gernot Mosig

• Während des Seminares „Offene Grenze“ war es für mich sehr spannend, die deutsch-tschechischen Beziehungen nicht allgemein, sondern mit speziellem Fokus auf das Grenzgebiet zu betrachten und zu untersuchen. Da ich ursprünglich aus der Mitte Deutschlands komme und alle Grenzen (abgesehen von der innerdeutschen, die aber schon vor meiner Geburt geöffnet wurde) dementsprechend weit entfernt waren, war es für mich sehr interessant, Einblicke in die Erfahrungen von Menschen zu bekommen, in deren Alltag die Grenze eine tatsächliche Rolle spielt. Außerdem war es für mich bereichernd, viele unterschiedliche Meinungen beidseits der Grenze kennezulernen und über diese diskutieren zu können. Ich hoffe, dass durch das Projekt zumindest der ein oder andere in Zukunft an einer intensiveren Kooperation zwischen Tschechien und Deutschland – speziell in der Grenzregion – mitwirken möchte und die neuen Kontakte, die entstanden sind, auch genutzt werden können.  Natascha Hergert • Zu Beginn des Projektes „10 Jahre offene Grenze“ war ich voller Enthusiasmus – 10 Jahre! Da muss sich doch einiges geändert haben, viel Neues entstanden sein! Nun sitze ich über meinem Text und muss eine traurige Bilanz ziehen.

DE

DE

70 Zwar ist das „Reisen“ ins Nachbarland selbstverständlicher geworden, hier für einen Einkauf und da für eine Wandertour. Doch eine konkrete Kooperation, ein herzliches Zusammenleben, ein neues Wir-Gefühl? Danach suchten wir vergeblich. Auffällig war, dass vor allem diejenigen an einer deutsch-tschechischen Zusammenkunft interessiert sind, die einen Nutzen daraus ziehen können. Und dieser Nutzen lässt sich meist im wirtschaftlichen Bereich finden. So weitet der deutsche Hotelmanager sein touristisches Angebot auf die tschechische Zielgruppe aus, so arbeiten tschechische Fachkräfte in Deutschland, wo sie erheblich mehr verdienen, und so schlendern die Deutschen für ihr Feirabendbier über die Grenze, wo sie für den gleichen Preis das dreifache trinken können. Außerdem fiel mir auf, dass der Strom immer noch nach Westen fließt. Die Ostdeutschen ziehen auf Jobsuche weg aus dem Grenzgebiet, die Westtschechen kommen hierhin, um zu arbeiten. Viele Tschechen sprechen deutsch, umgekehrt ist dies nur sporadisch der Fall. Was nun genau der Grund für den mangelnden grenzüberschreitenden Austausch ist – die Sprachbarriere, fehlende äquivalente Institu­tionen auf der anderen Seite, die wirtschaftliche Situation? – lässt sich nicht so einfach sagen. Doch was gesagt werden muss: Gelebt wird diese grenzlose Nachbarschaft zu wenig. Judith Fliehmann

de und interessante Begegnungen ermöglicht, sondern auch mein Studium der Politikwissenschaft bereichert. In der Regel lässt es der universitäre Rahmen nur schwer zu ins Feld zu gehen, Menschen zu treffen und aus erster Hand die Geschichten eines Ortes zu erfahren. All das war im Rahmen des Seminars möglich. Ursprünglich sollte eine Hausarbeit zum Thema „Prostitution im Grenzgebiet“ entstehen. Leider war es mir aber aus Zeitmangel nicht möglich diese bis zum Ende des Seminars fertig zu stellen, sodass eine kurze Überblicksgeschichte entstanden ist. Den ursprünglichen Plan habe ich jedoch nicht verworfen. Das Thema steht nach wie vor auf der Agenda. Viel besser noch, es wurde um einige Eindrücke und Zusammenhänge erweitert. Den organisatorischen Rahmen des Seminars betrachte ich als sehr gelungen. So wurden mir Interviewpartner in Dubí, der Bürgermeister Herr Petr Pipal, und in Prag, der Initiator zum Prostitutionsgesetz in Tschechien Herr Pavel Vetešník zu dem gemeinnützigen Verein Karo e. V. in Deutschland vermittelt. Letzterer gewährte mir einen guten Einblick in die Arbeit von NGOs zum Schutz und zur Prävention von Zwangsprostitution. Auch wenn, wie in jedem Seminar, die Zeit zum Austausch innerhalb der Gruppe viel zu kurz war, behalte ich die gemeinsamen Ausflüge sehr gut in Erinnerung. Besonders möchte ich an dieser Stelle Susanne, Tereza und Kristýna danken, welche mich bei den Recherchen sehr gut unterstützt haben. Patrick Irmer

• Das Seminar „Direkt vor der Haustür – 10 Jahre offene Grenzen“ hat mir nicht nur spannen-

• Dank dem Projekt habe ich viel Neues über die Stadt Dubí erfahren. Als gebürtigen Nordböh-

men überraschte mich das Maß, in welchem die Infrastruktur gewachsen ist. Zugleich sind mir bei meinem Besuch einige Mängel aufgefallen. Ich persönlich würde also sagen, dass es sich auf jeden Fall um eine durchschnittliche Stadt zum Leben handelt. Und wenn wir ehrlich sind, ist der Durchschnittslohn in Tschechien nicht schlecht.  David Válek • Das Projekt Offene Grenze war für mich ein sehr interessantes und ertragreiches Erlebnis. Anfangs wusste ich praktisch nicht, was ich von solch einem Projekt zu erwarten habe, da es das erste Projekt war, an dem ich in meinem Leben teilgenommen habe. Das abwechslungsreiche Programm war für uns alle sehr attraktiv und hat uns viel Spaß gemacht. Der größte Ertrag des Projekts für mich ist, viele interessante Leute kennengelernt zu haben, vor allem die Veranstalter und Teilnehmer des Projekts. Nicht zuletzt nehme ich viel aus den Exkursionen, den Fachvorträgen und auch dem Besuch von Cínovec und Dubí mit, wo wir sozusagen beschlossen haben, dass wir uns im Rahmen unseres eigenen Projekts der Entwicklung der Stadt Dubí sowie der Stadt an sich widmen wollen. Als Germanistikstudentin nehme ich die Sprachbarriere zwischen uns Tschechen und den Deutschen nicht so stark wahr wie diejenigen, die kein Deutsch sprechen. Einige der Deutschteilnehmer lernen aktiv Tschechisch – das ist auch etwas, was mich sehr positiv überrascht und mich davon überzeugt hat, dass es wirklich Menschen gibt, die auch an unserer tschechischen Kultur und Sprache interessiert sind.

71

• Das Projekt Offene Grenze war für mich etwas völlig Neues und hat mich total überrascht. Die Zusammenarbeit zwischen Tschechen und Deutschen war hervorragend und trotz Sprachbarriere haben sich alle verstanden. Am meisten war ich überrascht und vor allem erfreut, dass so viele Deutsche Tschechisch können oder sich bemühen, Tschechisch zu lernen. Ich finde, dass solche Projekte fortgesetzt werden sollten. Marie Peerová

• Dank dem Projekt habe ich viele Dinge gelernt. Ich habe viele neue Leute kennengelernt und bin an Orte gelangt, die ich bisher nicht aufgesucht hatte. Am meisten hat mich die Stadt Dubí überrascht. Vor dem Besuch der Stadt im Herbst dachte ich – wie wohl die meisten Leute in der Tschechischen Republik –, dass es in der Stadt sehr viel Prostitution gibt. Doch das stimmt heute nicht mehr, Dubí ist eine schöne Stadt, die sich immer weiterentwickelt, in der neue Projekte entstehen und eine Zusammenarbeit mit deutschen Städten besteht. In Dubí gibt eine wunderschöne Kirche, ein Heilbad, eine Porzellanfabrik sowie das neue Haus mit blauem Blut, in dem sich alles um Porzellan dreht. Leider wird die Stadt Dubí von den meisten immer noch mit Prostitution in Verbindung gesetzt. Meiner Meinung nach besitzt die Stadt viele andere Qualitäten und hat den Besuchern mit Sicherheit etwas zu bieten. Ich bin froh, dass ich an dem Projekt teilnehmen durfte. Jaroslava Škodová

• Durch die Arbeit am Projekt Offene Grenze habe ich viel Wissenswertes erfahren, ich habe die Sehenswürdigkeiten der Stadt Dubí kennengelernt und aus den interessanten Geschichten der örtlichen Bevölkerung habe ich auch einen kleinen Einblick in den Alltag in Dubí sowie allgemein in die Entwicklung der Stadt in den letzten zehn Jahren erhalten. Ich habe neue Freunde aus Deutschland gewonnen, mit denen ich in Kontakt bleiben möchte. Ich bin davon überzeugt, dass diese positive Erfahrung von großem Nutzen für mein weiteres Leben sein wird.  Klára Lejčarová

• Mir hat das Projekt, dass ich selbst als Praktikant in der Vorbereitungsphase eine Weile organisatorisch begleiten durfte, gut gefallen und ich denke, es wurden in beiden Gruppen interessante Ergebnisse zutage gefördert. Ich hoffe, wir haben mit unseren individuellen Projekten und Publikationen einen kleinen Beitrag zur Verbesserung und zum Ausbau der deutschtschechischen (Grenz)Beziehungen geleistet und auch für uns selbst viele Erkenntnisse gewonnen. Für mich selbst kann ich das jedenfalls sagen. Schade war nur die fehlende Durchmischung der deutschen und tschechischen

Das gemeinsame Interesse und ein konkretes Ziel, also im Rahmen der Möglichkeiten die in den Köpfen verwurzelten Vorurteile auszumerzen und einen Weg zueinander zu finden, ungeachtet dessen, aus welchem Land wir stammen, ist das, was uns im Seminar verbindet und was zweifelsohne eine gute Grundlage für die Verwirklichung unserer Ziele darstellt. Ich bin fest davon überzeugt, dass wir uns alle auch in Zukunft im Rahmen weiterer Projekte wiedersehen werden. Barbora Kameníková

Teilnehmer innerhalb der Kleingruppen; gerade in einem solchen Projekt wäre da viel mehr Potenzial zum Austausch und zur Zusammenarbeit gewesen. Im Großen und Ganzen bin ich aber sehr zufrieden, insbesondere wenn ich an meinen eigenen, bescheidenen Arbeitsbeitrag zum Projekt, den ich in der Vorbereitung geleistet habe, denke. Das Projekt dann nach meiner Praktikumszeit realisiert zu sehen, war eine besondere Freude für mich. Jannik Petersen

DE

Projekt finančně podpořili / Das Projekt wurde gefördert durch:

Otevřená hranice – 10 let poté Offene Grenze – 10 Jahre später Zpracovala/Bearbeitet von: Tereza Vávrová, Kristýna Hlavatá, Antikomplex, z.s. Překlady/Übersetzungen: Karolína Kousalová, Alice Nedbalová, Nikol Richter Korektury/Korekturen: Nikol Richter, Josef Šebek Grafická úprava/Layout: Johana Kratochvílová, signatura.cz Sazba/Satz: signatura.cz Praha, 2015

Co přineslo otevření hranice příhraničním regionům? Skupiny studentů z Drážďan, Chemnitz, Liberce a Ústí nad Labem zmapovaly různé aspekty života na česko-německé hranici a jeho proměny po vstupu České republiky do EU a schengenského prostoru. Was hat die Grenzöffnung den Grenzregionen gebracht? Studentengruppen aus Dresden, Chemnitz, Liberec und Ústí nad Labem haben unterschiedliche Aspekte des Lebens an der deutsch-tschechischen Grenze und dessen Veränderung nach dem Beitritt der Tschechischen Republik zur EU und zum Schengener Raum untersucht.

w w w. a n t i ko m p l e x . c z w w w. b m s t . e u