Krizová intervence. Krizová centra Fond ohrožených dětí Linka důvěry Bílý kruh bezpečí

Krizová intervence  Krizová centra  Fond ohrožených dětí  Linka důvěry  Bílý kruh bezpečí

Definice krizové intervence  Krizová intervence - odborná metoda práce s klientem v   



situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit a strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovy minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.

Principy krizové intervence Krize má individuální charakter – pro každého znamená něco jiného. V KI hlavní těžiště práce s klientem tvoří řešení problému. Jedním z cílů KI je posílit klientovu kompetenci natolik, aby v řešení své krizové situace zvládl co možná nejvíce svým vlastním přičiněním. Při práci s člověkem v krizi bychom se měli zaměřit na to, kdy a jak krizová situace vznikla (blízká minulost).

Principy KI Dosahovat s klientem jen do blízké budoucnosti. Krizová intervence má mít tam, kde je to indikováno, kontinuitu v další odborné práci s klientem. V práci s krizovými stavy by měli mít krizoví pracovníci za sebou zázemí týmu, který vytváří důležitou základnu pro bezpečí pracovníků i klientů

Fáze krize-obecný model  Inkubační - marné hledání řešení  Přípravná - šok, napětí,úzkost  Cílem KP-stabilizovat, snížit úzkost, chránit-navázání

kontaktu, naslouchání  Vhledu-zklidnění, nalézání smysluplné změny  Verifikace - objevení nových způsobů prožívání, možností změn, sdílení…

5

Kompetence krizového pracovníka Kdo je kompetentní poskytovat KI? KI=odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou subjektivně prožívá jako zátěžovou a ohrožující Základní metoda-empatický rozhovor; V počátečním kontaktu detekce stavu a práce s motivací klienta - informace o možnostech pomoci Důl. kvalita komunikace a první pomoci 6

Patero intervence prvního kontaktu v krizi 1. Redukovat ohrožení v akutní krizi, mobilizovat vlastní síly klienta 2. Neztrácet nadhled a schopnost pomoci 3. Empaticky reagovat na svěřený problém 4. Pracovat s nadějí a motivacípovzbuzovat 5. Doporučit specializované zařízení - práce s psychologem… 7

Hlavní komunikační zásady  Laskavost, vlídnost, aktivní naslouchání  Seznámení s mlčenlivostí  Reagovat na fyziologické potřeby (nápoj), komentovat jednání…  Prostor pro emoce-pláč, lítost..; eliminovat pocity viny, nejistoty, úzkosti  Formulovat zakázku - s čím odejít?

8

Etické minimum  Respekt k zákl. lidským právům,

důstojnosti, právu na sebeurčení  Respektovat :  hranice vlastních kompetencí  mlčenlivost  jednat s úctou a respektem

9

Inventář dovedností a znalostí KP  dovednost aktivního naslouchání, vciťování,

vyjednávání,  odborné znalosti z oblasti KI (organizace psychosociální pomoci, právní pomoci, první pomoci)  schopnost otevřené komunikace  spolupráce  zvládání zátěže - nadhled  schopnost rychlého úsudku, rozhodnutí-zvládání fází krize - navázání kontaktu, udržení po celou dobu komunikace 10

Vytváření vztahu poradce-klient  Podmínka-aby byl klient poradcem bezvýhradně přijat a poradce měl o klienta zájem  Svůj zájem dáváme najevo, když:  - pozorně nasloucháme;  - jsme trpěliví;  - náš pohled je přátelský;  - náš hlas je přívětivý;  - signalizujeme uznání za dobrý úsudek;

 sdílíme s druhým zájem o téma.  pozitivní komunikace  takticky klienta pochválit slovy-např. „To je dobrá otázka.“  důležité klientovi naslouchat, nedávat rady, ale povzbuzovat k samostatnému myšlení a rozhodování  zaujetí pro to, čemu poradce naslouchá

7 pravidel naslouchání  1. Udržovat kontakt očí-vyvarovat se pohledu upřeného, povýšeného nebo přehnaně zkoumavého.  2. Důležitost postoje – dávat najevo zájem-např. lehkým předklonem  3. Mírnými gesty naznačit zájem o to, co druhý sděluje: pokývnout hlavou, usmát se  4. Aktivní naslouchání obohatit vhodně volenými větami jako: “Souhlasím. Chápu tě

 5. Dobře formulované otázky -

důkazem upřímného zájmu.  6. Nepřerušovat - dát klientovi prostor a čas pro úplné vyjádření myšlenek  7. Poslouchat ještě o trochu víc vyčkávat, dát klientovi prostor pro slova i emoce…

Čeho se vyvarovat?  - dávat mluvícímu najevo, že rozhovor je ztráta času;  - být bez ustání v pohybu;  - tvářit se lhostejně a nedávat najevo pochopení;  - příliš se přiblížit k mluvícímu;  - přerušit rozhovor kvůli „neodkladnému“ telefonu;  - to, co bylo řečeno, vyjádřit jinak ve snaze dát tomu jiný smysl;

 - znovu se ptát na to, co už mluvící

odpověděl;  - popírat tvrzení klienta, aniž bychom mu dali příležitost je pořádně vysvětlit;  - předbíhat to, co chce klient říct, nebo jeho věty doplňovat a nedovolit mu, aby je dokončil.

Techniky naslouchání  Rozhovor má vycházet z potřeb klienta  Cílem naslouchání je chápat pocity, potřeby a postoje klienta a uvolnit prostor „sobě i jemu“ pro aktivní poradenství.  technika tzv. zrcadlení nebo parafrázování.  Zrcadlení znamená, že poradce opakuje důležité části hovoru, které říká klient  Při parafrázování říká obsah toho, co říká klient, svými vlastními slovy

 dovednost „reflexe pocitů klienta“ - schopnost

proniknout do samotných pocitů klienta, což vyjadřuje např. „zdá se mi, že jste z toho trochu smutný“.  Krizové situace jsou doprovázeny nejrůznějšími

emocemi, často velmi silnými. Je správné o nich mluvit, dát prostor, aby je klient mohl vyjádřit.  Nutné vytvořit dostatečný časový prostor - ten vytváří poradce vhodně formulovanými otevřenými otázkami  Např. „Jaký je váš názor na danou věc? Co očekáváte od…? Co si myslíte o… ? Co by se stalo, kdyby….?).

Vedení rozhovoru, úloha emocí  V emočně exponovaném rozhovoru může klient ztrácet některé souvislosti, může mu unikat smysl řečeného, protože pod vlivem mohutné emoce se může proměňovat pozornosti…  Proto je užitečné během takového rozhovoru spolu s klientem rekapitulovat, co se odehrálo… 

Emoce  Prožívat emoce v zátěžové situaci je

důležité a možnost je ventilovat nutné!  Krizový pracovník adekvátně zareaguje pak může následovat jejich adekvátní zpracování  Umožní emoci nejen vyjádřit, ale i náležitě uchopit vznikne další prostor, jak problém smysluplně řešit  Nebude potom nutné se v rozhovoru opakovaně vracet k nedokončeným a neuzavřeným pocitům.

Pláč Naše chování kolem pláče (ať už sami pláčeme nebo jsme s někým, kdo pláče) může být ovlivněno několika mýty:  Pláč je projev slabosti.  Ten, kdo pláče, je rozmazlený.  Správný muž nesmí plakat.  Mohutným pláčem si člověk ubližuje.  Čím více budeme věnovat pozornost pláči, tím bude trvat déle.  Je správné udělat vše, abychom plačícího utišili.  Projevíme účast, budeme-li říkat plačícímu „neplač.“  Pláče, aby mne potrestal.

Co dělat v kontaktu tváří v tvář, když klient pláče: Není nutné cokoliv dělat, ale čekat a dávat klientovi prostor když se klient omlouvá za pláč, není vhodné říkat: ,, To je dobře, že pláčete,´´ ale spíše ,,Tady se může plakat.´´ Př. V práci v TKI: P: Linka důvěry, dobrý den. K: (Volající pláče, skoro nemůže popadnout dech.) P: Slyším, že pláčete…pauza K: ( Pláč pokračuje, ale už to není takový příval.) P: Klidně můžete plakat… K: ( Pláč přechází do vzlyků, volající popadá dech.) P: Slyším, že se Váš pláč mění… (Pracovnice LD– princip provázení a vedení - může okomentovat to, co dělá: ,, Já teď poslouchám Váš dech, a jak ho poslouchám, dýchám stejně rychle jako Vy…a teď mám pocit, že dýcháte klidněji…´´)

Strach, úzkost 

1. 2. 3. 4.

Rozhovor motivovaný strachem nebo úzkostí v krizové práci častým jevem - zaměřit se i na to, co dané emoce během rozhovoru doprovází, tj. neverbální a paraverbální signály, jejichž prostřednictvím lze klientově situaci lépe porozumět, a tak úspěšněji provázet a vést. Jde především o následující jevy: Volající je vyděšený Tichá, ustrašená mluva, šepot. Křik, daný potřebou strach překřičet. Zrychlená mluva nebo nutkání mluvit.

Projevy strachu, úzkosti: 1. 2. 3.

4.

Volající je vyděšený – rozpovídávání s velkými obtížemi – klient mlčí. Tichá, ustrašená mluva, šepot. Může být spojeno s nevědomou potřebou zneviditelnit se, schovat se, utéci. Křik, daný potřebou strach překřičet. Člověk, který ve svém strachu křičí, hledá nevědomě způsob, jak na svůj strach vyzrát, jak ho překonat hrozbou namířenou na své okolí. Zrychlená mluva nebo nutkání mluvit. Zvýšená dynamika může jedinci umožnit, aby se rychleji vzdálil z ohrožující situace, anebo aby zaútočil.

Nutné opět ze strany KP - provázení, vedení, stabilita, bezpečí, opora!!!

Co z toho vyplývá? 1. Při kontaktu tváří v tvář by měl krizový pracovník sedět stabilně úzkostný klient se může cítit lépe přijat pracovníkem, který sedí vstřícně, stabilně a otevřeně. 2. Nabízet dostatek bezpečí klientovi – klient by měl sedět např. blízko u dveří, měl by mít chráněná záda zdí, skříní nebo alespoň opěradlem křesla, krizový pracovník by měl komentovat, co udělá, např. potřebuje-li se vzdálit z místnosti, dojít pro kolegu, někam zatelefonovat apod. 3. V kontaktu na lince důvěry je možné nabízet svým hlasem volajícímu oporu… 4. Neklást sled otázek tam, kde je vhodnější mluvit o pocitech.

5. Klást otázky, jestliže si to klient v dané situaci přeje. Pravděpodobně potřebuje nějakou strukturu, o niž by se mohl opřít. 6. Dávat klientovi malé, lehko splnitelné instrukce a dílčí úspěch použít jako kotvu. 7. Pracovat s časovou reflexí ( co bude za 5min., za 1/2hod., za hodinu) jestliže se klient bojí – samoty, tmy, špatných snů, zbláznění, toho, ž se budou prohlubovat jeho negativní pocity, že svým kategorickým rozhodnutím způsobí někomu něco špatného – např. syn se bojí oznámit matce, že se chce odstěhovat. 8. Pracovat s katastrofickým scénářem: ,, Co by se mohlo stát nejhoršího? Jak to bude potom, až by taková situace nastala?´´

Panická úzkost  Jedná se o masivní úzkost, která nabyla podobu vnitřního výbuchu  





paniky. Mohlo to být například v situaci, kdy jsme ztratili orientaci v prostoru nebo kontrolu nad situací. Panická úzkost je takový stav, který se objevuje v návalech úzkosti. Jedinec pod tlakem silné emoce je ve svém prožívání doslova roztříštěn. Nenachází dostatek opěrných bodů, na něž by mohl soustředit svoji pozornost. Výsledkem je, že těká z místa na místo, jeho chování je často neúčelné a zmatené. Celý stav může a nemusí provázet intenzivní strach ze smrti, ze srdečního kolapsu, ze ztráty vědomí, ze ztráty sebekontroly (nevím, co bych mohl provést)…Může jít o stav jednorázový nebo opakující se. (úzkostná porucha)

Jak postupovat při panické úzkosti? Soustředíme se na obnovu tří prvků: 1. krok: Obnova uzemnění - v panice tělesný neklid, těkáme z místa na místo, nedokážeme se zastavit. 1.krok: obnova kontaktu se zemí, obnova uzemnění. Při práci s klientem to znamená následující instrukce: ,,Zastavte se, jste v panice!´´ nebo jen ,,Zastavte se!“ ( zopakovat několikrát – jasně a zřetelně vyslovujte). ,, Zastavte se a opřete se.´´ nebo ,, Posaďte se. Sedíte? Oběma chodidly se dotýkejte země.“ 2. krok: Obnova tělového centra – stabilizace a obnova subjektivního pocitu těžiště či centra těla. ,, Nyní zkuste myslet na svůj dech. Sledujte, jak dýcháte..Zkuste ech nyní prohloubit…Dýchejte do břicha…Zkuste dýchat do svého tělesného středu.“ (většina lidí ho nachází někde v břiše). Zpravidla svůj dech přizpůsobujeme klientovu tempu, a tak, po chvíli, když my zpomalíme svůj dech, klient ho zpomalí také – princip provázení a vedení. 3. krok: Obnova ohniska pozornosti – v panice zrychlení prožívání a myšlení.. Důsledkem toho je neschopnost soustředit se a zaostřit pozornost na něco hlavního - vhodné zastavit myšlenkový tok a obnovit ohnisko pozornosti.

Příklad rozhovoru: P: (Klade drobné a jednoduché otázky): Kde teď jste? K: Doma v předsíni. P: Sedíte, nebo stojíte? K: Sedím na zemi. P: Jste opřená? K: Jo, opírám se o ledničku. P: Pamatuje si, co se stalo? K: Volala mi sestra, že máma umírá. A já jsem si připadala jako bezruká. Ona je v Karviné. I sestra. P: A co se dělo potom? K: Chtěla jsem tam jet. Zabalit tašku, a jak jsem šáhla do toho fochu v předsíni, vypadly nějaký věci a já jsem najednou měla pocit, že se snad zblázním…A pak jsem lítala jak pominutá a teď mluvím s Vámi. … Aby bylo možné s klientem nadále smysluplně postupovat, bylo nutné  nejdříve zvládnout stav paniky. Od této chvíle je možné začít konstruktivně problém řešit.   Při práci tváří v tvář je vhodné nezrcadlit klientovu paniku, ale rovněž jako při strachu a úzkosti nabídnout stabilní, vyvážený a otevřený postoj. Někdy se může osvědčit klienta se dotknout. Ne však letmo, spíše ho pevně  uchopit, nejlépe za ramena. Dotek může mít stabilizující vliv-kde je vhodný… 

Hněv a vztek rysy?

Hněv je důležitou lidskou emocí. Pomáhá mobilizovat proti nebezpečí, překonávat překážky, stanovit hranice, pocítit vlastní individualitu. Možnost vyjádřit hněv prostřednictvím linky důvěry může být pro některého klienty velmi příhodné. Volá anonymně, není na něj vidět, může se tedy zlobit více než v běžném kontaktu tváří v tvář. Klient o své zlosti mluví a pomocí rozhovoru ji vyjadřuje a zpracovává. Klient mluví zvýšeným hlasem, stěžuje si na někoho nebo na něco, chce od pracovníka potvrzení, že nepřítomná osoba je špatná. V takovém momentu je vždy nejlepší klientovu zlost zrcadlit a dát mu možnost, aby si ji uvědomil a posunul se o krok dál.

Vyjádření zlosti a vzteku může mít nejrůznější formy: Je možné, aby pracovník klientům hněv reflektoval a zároveň mu dával signál, že o tom může mluvit ještě více naplno. Že může klidně mluvit zvýšeným hlasem nebo dupat… ,, A co vás ještě štve… a co ještě..zdá se mi, že jste plný té zlosti…´´ Atd. Klient volá na linku důvěry, nadává na celý svět a nadává i nám, někdy i sprostě - opět důležité klientův hněv zrcadlit a vyčkávat. Někdy může být zlost spojena s fyzickou bolestí. Pokud někdo umřel a on truchlí, nebo vyrovná-li se s těžkým onemocněním, může prožívat zlost jako jednu z fází vyrovnávání se s touto skutečností. Někdy velmi rychle se střídající pocity – smutku, zlosti a zároveň popírání události…

Závěrečná doporučení:  Pokud pomůžeme vyjádřit klientovi silné emoce a pomůžeme mu je

 





zpracovat, posílí to kvalitu kontaktu s klientem a prohloubí to jeho pocit bezpečí. Těžiště práce se silnými emocemi se nachází zpravidla na začátku rozhovoru, případně v jeho první části. Při práci s emocemi užíváme techniky zrcadlení, uzemnění, nalezení tělového centra a obnovy ohniska klientovy pozornosti. Zvládnout klientovu emoci můžeme za předpokladu, že zvládneme emoci vlastní. K tomu nám napomůže zaujetí stabilního a vyváženého (vycentrovaného) postoje. To mu může pomoci situaci lépe ustát a nenechat se vystrčit z tělového centra. Při práci tváří v tvář by pracovník neměl klienta fixovat pohledem - může vyznít konfrontačně….

 Nutné - provázení, vedení, stabilita, bezpečí, opora!!!

Posttraumatický rozvoj osobnosti KRI v souvislosti s vážným onemocněním, úrazem, psychickým traumatem (Mareš)  Trauma-zážitek porušující duševní rovnováhu  Nutná opora lékařská, psychologická…  Posttraumatická stresová porucha:  znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách  pocity otupělosti, emoční oploštěnost  stranění se lidí, netečnost vůči okolí  pocity úzkosti, depresivní stavy, suicidální myšlenky  trvá několik týdnů až měsíců, kolísavý průběh; většinou

se upraví…

 někdy může přejít až v chronický stav s trvalou změnou

osobnosti

Pozitivní důsledky negativních životních událostí  může mít pozitivní důsledky:  nejen návrat k původnímu stavu, ale rozvoj osobnosti  změna „jáství“: větší sebedůvěra, vnímaná osobní zdatnost, větší

pokora, uvědomění si své zranitelnosti, smrtelnosti

 změna vztahu k lidem: změna vztahové sítě, ochota pomáhat

druhým

 změna hodnotového systému: příklon k trvalejším hodnotám,

nacházení nového smyslu života - Posttraumatický rozvoj:

 označuje pozitivní psychologickou změnu prožívanou jako výsledek

potýkání se, vyrovnávání se s velmi náročnými životními okolnostmi

 nebo s možností zvolit novou životní cestu, odlišnou od té

dosavadní

Změny podle standardního modelu 1.

jedinec objevuje své stránky osobnosti, o nichž doposud nevěděl; mění se jedincovo vnímání vlastního „já“

2.

před jedincem se otevírají nové možnosti, o nichž doposud neuvažoval

3.

mění se jedincovy vztahy k jiným lidem, je vstřícnější

4.

mění se jedincovo chápání života, přeskupují se jeho životní hodnoty, nastupuje hlubší porozumění životu

5.

dochází i ke změnám v duchovní oblasti; u některých lidí nastává příklon k víře

Kontexty nového pohledu  úvahy o posttraumatickém rozvoji neříkají, že negativní

jevy neexistují, nebo rychle zmizí

 mohou nemocného jedince trápit dál, ale postupně jim

přestává přikládat takovou váhu, ustupují do pozadí; jeho žebříček hodnot se mění

 protrpí se k nadhledu, začne pátrat po pozitivních

stránkách své nemoci, traumatu

 začne hledat smysl i v utrpení  rozvoj vyžaduje čas – řádově měsíce, roky, někdy až

desetiletí, což tradiční výzkumy nebraly příliš v úvahu

Traumatická událost  událost je šokující – objevuje se náhle, neočekávaně, nepředvídaně  z pohledu jedince se nedá ovlivnit, je mimo jeho možnosti ji

kontrolovat a řídit

 vina za průběh události leží mimo jedince; zpravidla nemůže za to,

co se stalo

 jedinci hrozí fyzická či psychická újma (je to zatím jen hrozba)

anebo se už negativní dopady aktuálně projevují (jedinec je přímo zažívá)

 okolnosti, které se objevily v souvislosti s danou událostí, nejsou

něčím běžným; naopak jsou pro jedince mimořádné, výjimečné

 událost přináší jedinci dlouhodobé a často nevratné problémy  jedinec přechází do další, mnohem zranitelnější etapy svého vývoje

Posttraumatický rozvoj

 klíčovým prvkem ve stanovení toho, zda ke změně došlo, je rozpad,

rozvrat jedincova dosavadního světa

 lidé mluví o tom, jaký byl jejich život „předtím“ a „potom“  jde o vnitřní změnu jedince, ne okolností jeho života, nastupuje

urychlené psychické a často i duchovní zrání

 není jen záležitostí postiženého jedince a jeho rodiny; měli by

pomoci profesionálové

 týká se i dětí; „vidí svět jinak“, jinak prožívají a hodnotí stresory,

než běžná populace; i když zažijí distres, neúspěch, snadněji se vracejí do původního stavu

Hodnocení události, její kognitivní zpracovávání  traumatické události vyvolávají u jedince především silné emoce  rozumové zhodnocení se dostavuje s časovým odstupem  je pro jedince pracnou záležitostí, objevují se i chyby  zpočátku mohou mít kognitivní procesy charakter vtíravých myšlenek  jedinec si uvědomuje, že se mu „změnil svět“ či „zhroutil svět“  obrací se do minulosti; přítomnost je nepříjemná, budoucnost nejasná  právě zde je prostor pro citlivou pomoc nejbližších, ale i pro profesionální pomoc -podpora pozitivních úvah a pozitivních pocitů klienta i při prožívání nepříjemných zkušeností

Dítě v krizové situaci  Dítě se syndromem CAN – Child Abuse und

Neglekct  Týrání, zneužívání dítěte – jakékoliv nenáhodné, vědomé (i nevědomé) chování rodiče, jiné osoby vůči dítěti, které je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a které poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobí jeho smrt.  Nejsou zajištěny základní potřeby dítěte – především v sociální a emoční oblasti

Základní formy CAN syndromu  Tělesné týrání – tělesné ublížení dítěti anebo

nezabránění ubližování či utrpení dítěte, otrávení, popálení  Citové týrání –podněty, které mají vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte- forma verbálních útoků či zavrhování dítěte, vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání strachu…

Sexuální zneužívání  Bezdotykové – takové zneužití, kde nedochází k

tělesnému kontaktu (ukazování/přehrávání pornografie dítěti).  Kontaktní – dochází k tělesnému kontaktu, např. laskání prsou a pohlavních orgánů, orální a anální sex….

Zanedbávání  Tělesné – neuspokojování základních tělesných

potřeb dítěte (např. nedostatečná výživa, oblečení, přístřeší, zdravotní péče).  Citové – neuspokojování citových potřeb (náklonnost a pocit sounáležitosti).  Výchovy a vzdělání – znemožnění dítěti dosáhnout odpovídajícího vzdělání (důsledkem toho je zaostávání a systémové týrání).

Systémové týrání (druhotné ponižování)  podstupování nešetrných a zbytečných lékařských

vyšetření způsobujících  úzkost vzniklá nadbytečným stykem se soudním systémem;  upření práva na informace;  upření práva být vyslyšeno;  neoprávněné odloučení od rodičů.

Rizikové faktory syndromu CAN  Ze stran rodičů – tj. svobodné a velmi mladé matky,

nezpůsobilí rodiče nebo ti, kteří byli v dětství deprimováni, týráni či zneužíváni;  ze strany dítěte – tj. postižené a ty s odlišnou reaktivitou v útlém věku;  ze strany prostředí – tj. diskriminace, odlučování dětí a jejich rodin.

Projevy CAN  Tělesné týrání  hematomy na těle – zejm. na trupu, zádech…;  otoky na tváři a jinde na těle;  spáleniny, mnohočetné drobné popáleniny;  zlomeniny – zejm. lebních kostí, mnohočetné fraktury

žeber…  tržné rány a odřeniny;  stopy po bití páskem, otisky prstů po úderu;  poranění různého stáří, atd…

Změna v chování dítěte  dítě si nepřeje kontaktovat rodiče;  projev agrese a citové lability;  snaha utéci nebo strach z návratu;  lekavé reakce na dotek nebo přiblížení;  dítě si zahaluje tělo i za teplého počasí;  zvýšená poslušnost vůči rodičům či jiným zákonným

zástupcům.

Sexuální zneužívání  Fyzické znaky, bolest, svědění;  odřeniny nebo krvácení z genitálií nebo konečníku;  psychosomatické potíže;  bolest při chůzi a sezení v oblasti konečníku či

genitálií.  Změna v chování dítěte - náhlé změny v chování bez jasné příčiny;  strach z určité osoby; útěk z domova;  sebepoškozování, drogy, anorexie, bulimie

 Psychické týrání  Fyzické znaky - nepřiměřený růst nebo rozvoj;  vady řeči;  opožděný somatický nebo psychický rozvoj.  Změny v chování dítěte – nutkavé, neurotické návyky;

pocit strachu z chybování;  neschopnost přijmout chválu; nízké sebevědomí;  dítě nechce kontaktovat rodiče;  problémy se zapojováním se do hry…

Zásady KRI  Uklidnit dítě, vyslechnout, věřit, podpořit,  poradit, pomoci (dítě se často cítí viníkem…)  KRI se řídí potřebami dítěte a jeho ochranou:  Zamezení osobního kontaktu s původcem týrání,

zneužívání  Umístění dítěte do příslušné instituce, pokud je třeba (nemocnice, krizové centrum-Fond ohrožených dětí)  Trestně-právní forma intervence – nahlášení na policii, pachatel vzat do cely předběžného zadržení, následně stíhán ve vazbě

Zásady KRI  Pomáhá tým lidí, který má zabránit prohlubování

    

traumatu a sekundární viktimizaci (obětí vyšetřování): dodržet naplnění 5 potřeb: Potřeba místa – kde pomoc KRI probíhá – zde se nic nemůže stát… Potřeba podpory – mobilizovat síly dítěte, vnímat pocity, prožitky… Potřeba bezpečí – ničím v chování neohrožujeme – vysvětlujeme, ubezpečujeme… Potřeba péče – reagovat na základní potřeby dítěte Potřeba limitů – zlé končí!!!