100
Nikita na trůně
Kritický rok 1956 Nesnáze pro Chruščova začaly v Sovětském svazu, doma totiž na pře lomu let 1955–56 vrcholila diskuse o Stalinových zločinech. Se sku tečným stavem státního teroru začala postupně vedení státu i strany seznamovat Pospělovova komise a konkrétní údaje byly otřesné i pro bývalé Stalinovy spolupracovníky – jistě je více než osudy perzekuo vaných lidí děsily možnosti jejich budoucí kariéry, všichni unisono se obávali soudů a potrestání, Chruščova nevyjímaje. Ten měl ovšem vý hodu v přípravě celého procesu (nařídil prohlídku a skartaci případ ných nežádoucích archivních dokumentů a vytvořil komisi k obrazu svému, která jistě věděla, co může a co nesmí) a svým způsobem měl v hrsti všechny ostatní, také je proto měl k tomu, aby odhalení zlo činů bylo co nejvíce transparentní. Není divu, že od začátku prosince roku 1955 se na prezidiu hádali více, než bylo obvyklé, Chruščov zval dokonce na jednání hosty typu vyšetřovatelů NKVD, kteří svědčili, jak z vybraných předáků na Stalinův osobní příkaz vytloukali přiznání, že jsou nepřátelé lidu. Spor spočíval v tom, zda na připravovaném sjez du zveřejnit pravdu o zločinech, či nikoliv, rozhodnuto bylo až na po slední chvíli, několik dní před zahájením sjezdu. Pospělovova komise předložila konečnou zprávu o zločinech až 8. února 1956 a v konečném hlasování byli z přítomných členů prezidia čtyři proti přednesení re ferátu (Molotov, Vorošilov, Kaganovič a Malenkov) a deset pro. Chruš čov ovšem musel slíbit, že referát upraví tak, aby minulost nebyla příliš „rozmazávána“ (to nesplnil), a že referát bude tajný, bude přednesen na uzavřeném zasedání a nebude později zveřejněn, což se poté stalo. Většinou se tato stránka příliš nepřipomíná, ale k přesnějšímu osvětlení těchto událostí je jistě vhodné zmínit se alespoň krátce o čin nosti ruské politické emigrace, která se právě v této době snažila o své zviditelnění a zintenzivňovala svou činnost.93 Od konce světové války byl ústřední organizací ruských emigrantů Lidový svaz práce, který měl své organizace i ústředí v západním Německu. Podílel se na vysí lání rádia Svobodné Rusko, vydával knížky a jiné četné tiskoviny (na kladatelství Posev) a posílal je do Sovětského svazu prostřednictvím kurýrů i vzduchem pomocí balonů. Chruščov se ve vztahu k emigraci jednoznačně ztotožňoval se Stalinem, i on nařídil (a opakoval své poža davky), aby jakýmikoli metodami byla činnost Svazu zastavena. NKVD 93 Viz např. Zubov, A.: Istorija Rossii II., kap. 5.1.7 Boj s ruskou politickou emigra cí, s. 316n.
Revoluční diplomacie
101
i nově utvořená KGB se jistě snažily splnit požadavek, organizovaly únosy i teroristické vraždy, ohroženi byli předáci Svazu a tuto záleži tost provázelo mnoho osobních tragédií. Jeden z předáků Svazu Geor gij Okolovič, vedoucí tajných operací Lidového svazu práce, byl častým předmětem zájmu KGB, po neúspěšných pokusech o jeho únos i únos jeho manželky byla v lednu 1954 vyslána teroristická skupina Nikolaje Chochlova, aby ho připravila o život. Jenže se v Chochlovovi hnulo svě domí (vypovídal, že ho přesvědčila manželka, které se částečně svěřil) a Chochlov sám navštívil Okoloviče a vše mu prozradil, postupně po žádal o politický azyl na Západě. Vystoupil na velké tiskové konferenci 22. dubna 1954, kde podrobně promluvil o své práci v tajných sovět ských bezpečnostních složkách i o jejich plánech, včetně např. projek tu zavraždění sice starého, ale stále aktivního Alexandra Kerenského (v Sovětském svazu byl Chochlov v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale sovětští agenti ho dostihli v září 1957, kdy ho při příležitosti konference nakladatelství Posev otrávili radioaktivním thaliem, lékaři ho sice zachránili, ale další jeho život byl již zdravotně silně pozname nán). Právě v této době vrcholily oboustranné aktivity, únosy a tero ristické akty (vyhození domu, kde bydleli pracovníci rádia Svobodné Rusko, do povětří, exploze bomby na dvoře nakladatelství Posev apod.) byly střídány s veřejně šířenými pomluvami. Stovky článků i knih líčily pracovníky Lidového svazu práce jako ničemy, zvrhlíky či opilce a nar komany a postupně se přidaly i procesy s těmi, kteří pomáhali při pře pravě knih. Emigrace narušovala sovětský informační monopol a při znání zločinů komunismu bylo jistě velkou příležitostí jak zintenzívnit svou činnost. O průběhu 20. sjezdu a reakcích sovětské veřejnosti jsme již psa li. Nyní uveďme, že všeobecné naděje i nespokojenost vyvolaly uvedené problémy i ve východní Evropě. Byla to Berijova snaha, ve které Chru ščovovo vedení decentně pokračovalo, že cestou k ozdravení poměrů ve východoevropských komunistických zemích budou reformy a spo lu s nimi částečná obměna vedoucích kádrů. O to se sovětské vedení snažilo v průběhu let 1954–55, činilo to formou usnesení, pokynů či dopisů, bylo však neúspěšné. Přitom reforem většinou nebylo tehdejší vedení satelitních zemí schopno, viditelně se jich bálo a soustřeďovalo se téměř výlučně na vlastní mocenské zájmy. Tím ovšem vznikl pro stor i pro občanskou společnost, jež hodlala dát o sobě vědět, prosa dila se tam, kde krize v místním komunistickém vedení byla nejhlub ší. Tak tomu bylo především v Polsku, kde vliv Sovětů (Rokossovskij
102
Nikita na trůně
a všemocní poradci) až iritoval polskou společnost, která žila ve stále horších životních podmínkách, jež už samy o sobě si vynucovaly ak tivitu nespokojené veřejnosti. Když krátce po 20. sjezdu zemřel hlavní polský stalinista Bołesław Bierut, vypukly boje o moc v polském vedení plnou silou. Veřejnost ovšem chtěla především řešení svých problémů a základních nedostatků v oblasti životní úrovně, a když se dlouho nic nedělo, začala se osmělovat, sbírat odvahu a v polovině června se uvol nila celá lavina demonstrací, které vyvrcholily červnovým povstáním v Poznani ve dnech 28.–29. 6. 1956. To ovšem komunisté neváhali a s pomocí armády ho rychle potlačili, zabito bylo přibližně 70 lidí a asi 500 zraněno. To všechno Sověti monitorovali (do Varšavy přijeli Bulga nin a Žukov jako vysocí funkcionáři ministerstva obrany SSSR ve funk ci poradců), schvalovali postup polského vedení, ale zároveň je měli k tomu, aby už ukončili vzájemné boje o moc. Několikrát doporučovali, aby byli propuštěni od začátku padesátých let věznění komunisté, jako byl např. Gomułka nebo Spychałski, a s jejich pomocí byla krize ve ve dení polských komunistů s konečnou platností zažehnána. To se stalo, jenže propuštění bývalí předáci byli, ať chtěli, nebo nechtěli, postave ni stranickou i občanskou veřejností do role jakéhosi antisovětského křídla, jež mělo hájit zájmy polského státu a vyslovit řadu požadavků včetně odchodu sovětské armády ze země. Tyto politické požadavky se staly podnětem k nové sérii demonstrací, vedení státu jim čelilo nabíd kou kádrových změn (odstoupení dosavadního prvního tajemníka Ed warda Ochaba, jenž se ovšem tomu bránil) a rychlým svoláním pléna ústředního výboru, které mělo řešit kádrové změny. Moskvu neinfor movali a na pozvání do Moskvy začátkem října 1956 nereagovali, ke slovu se dostávali politici, kteří používali líbivou antisovětskou rétori ku, není divu, že v Moskvě se téměř s jistotou tvrdilo, že v Polsku se schyluje k dalšímu protikomunistickému povstání. Chruščov se te lefonicky pozval na zasedání pléna polských komunistů, jež se chystalo na 19. říjen, ale polské vedení ústy Ochaba v duchu zjitřené atmosféry tuto návštěvu odmítlo. To utvrdilo sovětské představy o snaze polských komunistů oddělit se od sovětského tábora a po krátkém vlastním jed nání oznámili, že přes jejich odmítavý postoj na plénum do Varšavy přijede sovětská delegace. Ustavena byla ve složení Chruščov, Mikojan a Bulganin, ale jeli s nimi i vojáci, především maršál Koněv, tehdejší ve litel vojsk Varšavské smlouvy. Ten také nařídil provést obvyklé příprav né akce, vyhlásil pohotovost sovětských jednotek v Polsku (rozmístěny byly na severu země, aby údajně přednostně zajišťovaly formou kori
Revoluční diplomacie
103
doru spojení se sovětskými okupačními vojsky v Německé demokratic ké republice) a jedna tanková divize se začala posouvat k Varšavě jako údajná jistota klidu a stability (Rokossovskij jako polský ministr obra ny na plénu 20. října vyhlašoval, že vojsko nečiní nic, co není ve sho dě s vedením strany). Také někteří Poláci jako např. nový ministr vni tra Spychałski nelenili a nařídili pohotovost části polských vojsk. Ten také nechal do hlavního města přemístit větší počet jednotek, než bylo ve Varšavě obvyklé. Sovětskou delegaci přijalo polské vedení chladně, zjevně naznačovalo nespokojenost s jejich příjezdem, ale podřídilo se. Na plénu byla od samého počátku velmi bouřlivá atmosféra, Ochab byl nucen se vzdát i referátu a mluvčím nespokojených se postupně stal obratný Władysław Gomułka, který z diskusí vyšel jako absolutní vítěz a byl zvolen prvním tajemníkem strany. Disponoval nacionální rétori kou, která uspokojovala polskou veřejnost, a měl několik tváří, útočil proti revizionizmu i dogmatismu a sám se prohlašoval za centristu, při pouštěl aktivizaci umrtvených politických stran, zřizování dělnických rad, neprotestoval proti dočasné nečinnosti cenzury a povzbuzoval k přehodnocování minulosti. Používal i antisovětskou argumentaci, ale v jednání obou delegací vystrašené Sověty jednoznačně uspokojil je jich bezvýhradnou podporou (tvrdil, že Poláci přestěhovaní na západ, mají v Sovětském svazu jedinou stoprocentní jistotu západních hranic a oporu v eventuálním konfliktu s Němci). Chruščov píše94, že ho pří jemně překvapil (neopomene připomenout, že to čekal, proto prý tak často trval na jeho propuštění z vězení, což Bierut odmítal) a dostateč ně uspokojil. Sovětská delegace odejela z Varšavy v klidu, ale rozhovory o polských požadavcích vůči Sovětům neustávaly, např. sovětský mar šál Rokossovskij, který byl od konce války polským ministrem obrany, byl konečně odvolán, oficiálně odešli i četní sovětští poradci (jistě jich část zůstala na místě, ale podmínky k jejich práci se změnily). Zrušena byla mnohá opatření sovětské stalinizace země ze začátku padesátých let, včetně násilně zakládaných zemědělských družstev v rámci politiky sovětské kolektivizace, také malé podniky se vrátily do vlastnictví pů vodních majitelů apod. Závažnější byl spor o polské uhlí. Stalin měl ve zvyku od stolu nařizovat výši cen nejrůznějších komodit ve vzájemném obchodu komunistických zemí, stanovil také abnormálně levné ceny polského uhlí a nařídil odebírat téměř veškerou produkci, jeho argu mentací při případných dotazech, které byly jistě nesmělé, bylo tvrze 94 Chruščev, N. S.: Vospominanija III, s. 191n.
104
Nikita na trůně
ní, že je to mimo jiné i poplatek za osvobození Polska. Nyní se Poláci osmělili, sečetli rozdíl stalinských a tržních evropských cen za dlouhé období a nyní chtěli doplatek – sovětská delegace se vykrucovala na několik sezeních, ale jejich argumentace byla slabá a neudržitelná. So větská vláda nakonec polské požadavky uznala a slíbila nápravu. Polá ci nyní také požadovali větší ekonomickou podporu (tvrdili, že to dosud bylo spíše naopak), žádali pravidelné každoroční dodávky obilí a jiných komodit. I po letech popisuje Chruščov většinu takových jednání s píše lítostivě, vidí je jako velký polský nevděk, přehlíží ovšem tu skutečnost, že přesun Polska na západ byl především sovětský zájem (SSSR záro veň výrazně posunul tímto směrem své hranice a zabral nová území a Chruščov konstatuje, že drtivá většina obyvatel tohoto území ne chtěla do SSSR a bránila se se zbraní v ruce). Uvádí až úsměvné argu menty: prý se osobně zasloužil o to, aby Štětín, velký přístav na Odře, připadl Polsku, přemlouval v tomto smyslu Stalina a ještě nedávno při návštěvě přístavu zjistil, že je spíše pustým než kypícím městem. Nebo tvrdil, že Poláci si vynucovali dodávky sovětského obilí, ale když ho do stali (ač sovětská vláda ho měla naprostý nedostatek), krmili s ním svá prasata a jejich maso prodávali do USA. Za sovětské dodávky tak zís kávali tvrdou valutu, jaké se nedostávalo ani Sovětskému svazu. 20. sjezd měl se svými nadějemi, které vzbuzoval v celé východní Evropě, samozřejmě svůj ohlas i v Maďarsku. Půda pro protesty byla v Maďarsku připravena mnohem lépe než kdekoli jinde. V Moskvě i v celém komunistickém vedení dobře věděli, že v Maďarsku byl ko munismus nastolen se zbraní v ruce a bez vydatného přispění Rudé armády by neměl po válce naději na úspěch, že tedy disponuje jen vratkou základnou. I po Stalinově smrti se komunistické vedení v Ma ďarsku otřásalo v základech, mj. v duchu Berijova konceptu bylo Rá kosiho vedení 13. června 1953 na koberečku v Moskvě. Z čtyřčlenného vedení byl schopným stát v čele nutných reforem, což byl požadavek Moskvy, jen Gerö. Rakosi byl prohlášen za zprofanovaného, jenž ko munistické vládě svou osobou více škodí, než prospívá, Josef Revai za dalšího politika, jenž musí svou kariéru dát na oltář moci a Mihály Farkas, tehdejší ministr vnitra, byl prohlášen za nositele chyb, až mu hrozilo stíhání, jemuž se poté stejně nevyhnul. Novému adeptu moci, kterého vybrala sovětská strana, Imre Nagyovi byly přičteny v podobě popularity nařízené reformy k záchraně komunistického režimu, což znamenalo zpomalení industrializace, zvýšení životní úrovně třeba i na dluh, radikální změny v zemědělství v možném rozpouštění kolchozů
Revoluční diplomacie
105
a s tím vším spjaté naděje na budoucí velké změny v krátkém časovém horizontu. Víme, že všechno bylo jinak, Rákosi se dokonce vrátil do pozice lídra komunistického hnutí (s Chruščovovým požehnáním byl Nagy v lednu 1955 odvolán z funkce premiéra – kritizován mj. i z pod pory Malenkova a v červnu téhož roku dokonce vyloučen ze strany) a i to bylo příčinou, proč maďarská veřejnost reagovala s poněkud vět šími zkušenostmi, než bylo možné rozpoznat v jiných východoevrop ských zemích.
