Kostarika 2010 2.5. přesun do Frankfurtu – odlet do San José přes Dominikánskou republiku Tak už je to tu. Je 13:10 a my nasedáme do auta a vyrážíme do Frankfurtu hledat parkování na 3 týdny a pokračovat na letiště. Před Frankfurtem zapínáme naši novou GPS se zadanými parkovišti. Už při prvním je podezřelé, že nás žene mimo dálnici. Nevěříme a jedeme směr letiště a teprve potom navigaci posloucháme. Jsme někde, kde stojí pár aut a nikde žádná brána či parkomat. Vyrážíme tedy na druhé místo a naše outdoorová navigace nás žene malými uličkami v příměstských částech Frankfurtu. Nakonec ale dorážíme opravdu na odstavné parkoviště, kde platíme 83 EUR a odjíždíme shuttle busem na letiště. Máme skoro 4h čas, letí nám to za 5 minut půlnoc, takže se zbavujeme batohů a couráme po nudném letišti. Po povzbuzení ve Starbucks se jdeme odbavit. Zabavují nám opalovací krém SPF25 za nemalý peníz, prý ho nemůžeme mít v příručním zavazadle, protože je větší než 100ml. Vzhledem k tomu, že ostatním prochází 1,5l PET lahve plné tekutin, vzteky a s českými nadávkami ho vyléváme do koše. U gate se potlouká další zarputilý Němec s váhou a metrem na příruční zavazadla a pár lidem zadělává na problémy. Tím však naše neblahé zkušenosti se sousedy nekončí, po nástupu do letadla zjišťujeme extra malý prostor na nohy, absenci LCD TV na sedačkách a tedy i možnost sledování filmů či poslouchání hudby. 3.5. let do San José přes Dominikánskou republiku, přesun ze San José do La Fortuna Naše nemilé překvapení ze všeho německého je doplňováno automaticky používanou němčinou letušek, jako by každý musel tímto jazykem mluvit. A je završeno nabídkou sluchátek, pití a v podstatě čehokoli za 3 EUR. Pardon, křivdili bychom, kdybychom nezmínili, že jako welcome drink jsme si mohli zvolit nějaký alkohol. Poprvé a naposledy za celou cestu (cca 13h). Dáváme si tedy cosi jako Cinzano a 10,5h let si krátíme posloucháním hudby z vlastních sluchátek, studiem španělštiny a průvodce po Kostarice a sem tam zkoušíme i spát. Přistáváme kolem 3h ranní v Dominikánské republice na tankování paliva. Na 2h nás vyženou z letadla do prostoru, kde není nic kromě sedaček a 1 otevřeného obchodu s místním jídlem. Leháme si na sedačky a pokoušíme se spát. Kolem 6h nasedáme opět do letadla a před 7h místního času vystupujeme v San José na letišti. Nacházíme červený Tausa bus a za 3$ jedeme do centra SJ. Cestou zjišťujeme, že O2 ČR zde nemá smlouvu s žádným místním operátorem a tak jdeme najít internetovou kavárnu, abychom o sobě dali vědět. To bude bájo, 3 týdny bez mobilu, telefonátů, sms... :) Vyrážíme do info centra, kde mají až od 8, zjistit něco o rezervaci ubytování na Chirripó, ale o tom nic nevědí, natož aby to rezervovali. Míříme tedy do bankomatu vybrat nějaké colóny a vyrážíme na autobusák pro směr La Fortuna. Cestou kupujeme nějaké místní cheesburgery a procházíme přes ne zrovna příjemné a bezpečné čtvrti. Na busáku kupujeme lístek do La Fortuny a protože máme 2h čas, dáváme si v místní jídelně casado. Konečně zjišťujeme, který bus tam jede a začínáme tvořit frontu. Odjíždíme kupodivu načas. Ačkoli cesta zpočátku vypadá v pohodě, ve finále místo 4h jedeme 5h, protože bus má zastávku na každém rohu a troubí na kolemjdoucí, zda náhodou nechtějí vzít taky. Do La Fortuny přijíždíme cca v 16:30 a hledáme ubytování. Nakonec se ubytováváme v Cabines Alicia, kde jsme jediní. Máme pokoj s koupelnou a aircon a s výhledem a terasou na vulkán Arenal, který je mimochodem v mlze. Vyrážíme do města vyměnit peníze a zarezervovat jeep-boat-jeep přesun do Santa Eleny na zítra. Pak si dáváme večeři v restauraci – grilovanou rybu s rýží, fazolemi a zeleninou s místním pivem Imperial. Z vulkánu není nic vidět a protože jsme 2 dny pořádně nespali, jdeme na ubytko. 4.5. přesun z La Fortuna jeep-boat-jeep do Santa Elena Vstáváme ve 3 ráno kouknout na sopku, ale opět není vidět žádná láva. Pak se budíme kolem páté a znovu nic. Je sice vidět celý kužel, ale láva ne. Jdeme tedy ještě na hoďku spát a pak balíme věci a snídáme koupené sladké buchty. V 8:30 pro nás přijíždí minivan a poté, co po městě a okolí posbírá „přesný“ počet lidí (každý máme ve vanu své 1 místo – to už se nám během našeho cestování dlouho nestalo) a vyrážíme kolem vulkánu k jezeru Arenal. Tam přestupujeme do motorové loďky a plujeme na druhý břeh cca 20 minut. Už na nás čekají další minivany, kterými projíždíme nádhernou zvlněnou krajinou po rozbité šotolinové cestě s jednou krátkou zastávkou na občerstvení ve vesničce. V Santa Eleně se ubytováváme v Casa Tranquillo v pokoji bez koupelny i větráku (přeci jen se nacházíme
trochu v jiných podmínkách a v noci bývá zima) s okny, která nejdou zavřít, ale jinak je to tu hrozně fajn. Platíme 20$. Dáváme si věci na pokoj a vyrážíme do „městečka“ o 3 ulicích :) Při čekání na bus do Monteverde, kam chceme na kolibříky, si dáváme Tacos (800c/k) – malá placka plněná masem, zeleninou s dresingem a sýrem a doplňujeme to zmrzlinou (705c/k). Jedeme místním busem po šíleně rozbité cestě (600c pp) do rezervace Monteverde. Hned jdeme fotit kolibříky, kteří jsou ale vážně hrozně rychlí. U vstupu do rezervace se ptáme na nějaký kratší okruh, který bychom stihli ještě teď odpoledne obejít, ale chtějí po nás vstup 17$ pp, tak to vzdáváme. Zrovna nám ujel bus a další jede za 2h, tak se vydáváme zpět pěšky. Je to kolem 7km, tak zkoušíme stopovat, ale moc toho nejezdí, je to jen cesta k rezervaci a zpět a auta jezdí plná. Ale i tak, 3. auto nás bere na korbu a pomáhá nám cestu zkrátit asi o 5km, super. Rovnou pak scházíme ze silnice k obřímu stromu, po kterém se dá vnitřkem vylézt jako po žebříku až nahoru. Poradil nám to majitel našeho ubytka, takový mladý a pohodový týpek. Kupodivu jsme to našli (není to nijak značeno) a je to super. Scházíme potom do města a rezervujeme na ráno přesun do rezervace Santa Elena a kupujeme lístky na bus do San José na odpoledne. Vyrážíme pak ještě do soukromé rezervace kousek od našeho ubytka, ale asi po půl kilometru docházíme ke kanceláři. Mají otevřeno jen do 16h. Vzhledem k času (16:15) se vydáváme zpět a potkáváme tropického modrého motýla Morfo. V centru pak kupujeme něco na večeři a jdeme se najíst na ubytko. Majitel nám pak ukazuje lenochoda, kterého objevili na silnici a šli jsme přihlížet na jeho přemístění na strom, aby ho nic nesrazilo. Večer na terase pijeme vínko, plánujeme přesun ze San José do San Isidra a San Gerardo de Rivas na trek na Chirripó a k tomu nám hraje jeden z ubytovaných na kytaru. Venku řvou cikády. Je 21:00 takže dopíjíme čaj u internetu, zabalíme věci a jdem spát, vstáváme v 5 ráno. 5.5. Rezervace Santa Elena, přesun do San José V 6:30 čekáme před hostelem na bus do Santa Eleny. Přijíždí minivan, který v městečku posbírá další lidi a vyrážíme do mlžného pralesa, kde je, jak jinak, mlžno. Platíme 14$ pp za vstup a vyrážíme na nejdelší trek s názvem Caňo Negro. Kolem je úžasně zelený a zarostlý mlžný les. Hodně fotíme, ale protože je mlha a tma a nechtělo se nám tahat se stativem, takže těžko říci, jaké fotky z toho vyjdou. Potkáváme nějaké ptáky, ale jinak žádnou zvěř. Ke konci potkáváme průvodce, který ukazuje skupince dalekohledem quetzala. Tak mu taky koukáme do dalekohledu, je fakt pěkný. Je to samička, takže není tolik barevná a nemá tak dlouhá ocasní pera. Sami bychom ji asi nenašli. Procházíme v parku skoro všechny cesty a lezeme na vyhlídkovou věž. V 11:00 jedeme minivanem zpět a protože nám bus do SJ jede až ve 14:30, jdeme se ještě podívat do ranaria (žabária :)) na pralesní jedovaté i jiné žabičky. Jsou super. Bus jede poměrně na čas a cesta vede krásnou krajinou přes kopečky, takže je na co koukat. A je na to i dost času, protože díky kamenité cestě jedeme téměř krokem. Projíždění ostrých zatáček po úbočí je opravdu zážitkem. Do SJ přijíždíme v 19h a protože je tma, bereme taxi do hotelu. Ale ouvej, jakýmsi naším nedopatřením se ocitáme v jiném hotelu, umístěném na velmi rušné ulici s několika autobusáky v sousedství. Bereme tedy batohy a jdeme nočním SJ cca 20 minut pěšky do původně vybraného hostelu J&C Friends. Necháváme tam batohy a vyrážíme si dát něco k snědku. Bohužel, nacházíme jen samé McDonald’s apod., takže jdeme stále dál a dál. Většina místních podniků je totiž již zavřená. Nakonec ale nacházíme otevřenou Sodu, kde si dáváme něco jako kuřecí rizoto s fazolemi, hranolky a zeleninou a 2 pomerančové džusy. Po příchodu na hostel si objednáváme taxi na ráno na 7:45 na autobusák Musoc do San Isidra. S majitelem hostelu se bavíme o možnosti pronájmu auta a on nám nabízí malé 4WD od nějakého jeho známého co má autopůjčovnu za podobné peníze jako od Poás Rent a Car, které jsme chtěli někde najít. Že prý nám ho přiveze ukázat zítra v 7h ráno. 6.5. přesun ze San José do San Gerardo de Rivas Tak týpek ráno v 7 nedorazil, takže dáváme kafe a sušenky k snídani a v 7:45 jedeme taxikem za 2.800c na busák Musoc. Čekáme asi půl hodiny a na cestu si kupujeme nachos. Jedeme poměrně pěkným a pohodlným busem se zastávkou na polovině cesty, kde kupujeme nějaké místní sladkosti. V San Isidru jsme cca v 11:30 a hned nás nahání taxikáři. My ale potřebujeme najít Minae office pro rezervaci ubytování na Crestones Lodge na Chirripó a zjistit, jak jezdí busy do a z Uvity. Zjišťujeme, že busák, kam jsme přijeli je jinde než se uvádí v LP,
takže se chvíli hledáme a pak už směr Minae Office. Zjišťujeme ale, že je zrušená, takže to budeme muset nechat až do San Gerarda na ranger station. Tak jdeme zjistit ten bus do Uvity, ale tam už mají zavřeno na polední přestávku. Takže akorát zjišťujeme, že do Uvity to opravdu jede jen 2x denně a to v 9 a v 16h. Tak jdeme čekat na bus a cestou kupujeme jídlo na výstup na Chirripó. Zjišťujeme stanoviště busu a když balíme nákup do batohů, přichází nás přemlouvat taxikář, že nás tam hodí do San Gerarda za 28.000c (bus stojí 2.000c), což odmítáme. Že pý nás i ubytuje v hotelu (který, jak posléze zjišťujeme je pěkně daleko od vesničky) a pak ráno odveze na ranger station i na start treku a slevuje na 11.000c. I tak odmítáme a čekáme na bus ve frontě, která se pomalu začíná tvořit. Bus je starý, ale hezký a hrozně dlouhý. Sotva se vytočí v zatáčkách a křižovatkách. Už směr výjezdu z města je podivný. Vypadá to, jako když jedeme jen do nějaké čtvrti. Po pár kilometrech končí asfaltka a buse s škrábe naprosto neuvěřitelným stoupáním opět po kamenité cestě. Zase je na co koukat! Čím výše šplháme, tím více se kazí počasí a před San Gerardo už slušně leje. Za deště vystupujeme u ranger station a jdeme si rezervovat chatu na zítra. Ale ouvej, už tu dnes bylo před námi 10 lidí, kteří si koupili povolení a ubytování na zítra, takže máme smůlu. Je možné si totiž ubytování buď rezervovat cca 3-5 měsíců telefonicky předem (30 osob/den) nebo ráno (den) předem přímo na místě, kde je k dispozici 10 míst. Takže ne až to ráno co chce člověk jít nahoru, jak jsme si původně mylně mysleli. Takže máme smůlu. Řešíme co dál. Odjet busem v 16h do San Isidra nemá význam, protože bus do Uvity už nestihneme. Naštvaní se ubytováváme hned vedle RS v Cabinas Marin, abychom to ráno v 6:30 neměli do RS daleko a získali 2 z 10 míst na Chirripó na 8.10. Vyrážíme tedy zrelaxovat se do termálů, kde se hodinu rácháme v teplé vodě. Vracíme se už skoro za tmy, oblékáme se a vyrážíme někam na jídlo. Bohužel není skoro nic otevřeno, resp. se nevaří. Chodí sem a tam a nacházíme jedinou možnost večeře v nedaleké restauraci Descanso (je cca 150m vpravo za levotočivou zatáčkou v kopci za mostem přes říčku, která teče od termálů), kde si dáváme rizoto a kuřecí prsa na smetanové omáčce a k tomu 2 džusy – pomerančový a papájový. Po večeři už vyrážíme na pokoj, kde řešíme jak překopat naše plány. 7.5. San Gerardo de Rivas Vstáváme v 6 a v 6:15 vyrážíme před ranger station pro ubytování na Chirripó na 2 noci. Jsme tu první. Pak balíme batohy a jdeme se podívat na Casa Mariposa – ubytování, kam jsme původně chtěli a které je hned u začátku treku. Cesta je dlouhá asi 3km a vede pořádně do kopce. Cestou procházíme vesnicí jak jinak než s fotbalovým hřištěm a kostelem. Je 8:30 a už je pořádné vedro. Do Casa Mariposa dorážíme schváceni cestou i vedrem a to jdeme bez velkých batohů! To to chci vidět zítra. Ubytování je docela fajn, takové jednoduché, ale příjemné prostředí. Chtějí za něj 30$ a bohužel odvoz sem ani na bus nehrozí, protože majitelka je s autem v Panamě. Ptáme se na spacáky, ale mají jen velké. Prý se máme zeptat vedle v hotelu. Jdeme tedy tam a rezervujeme spacáky na zítra. Mají tu i nějaké jídlo, takže se tu asi před začátkem treku stavíme. Nabízí nám i ubytování, ale je za 17.000c se snídaní a to je hodně. Teď spíme za 10.000c bez snídaně a v ceně je odvoz ráno k treku. Scházíme dolů a ve vesnici kupujeme v obchůdku kafe, omáčku, müsli a čaj na trek. Pak si v 10:30 dáváme vedle v restauraci naproti fotbalovému hřišti snídani – gallo con huevo y jamón a kafe s mlékem, které nám hodně chutná. Cestou na hostel se stavujeme v restauraci, kde jsme byli včera na večeřia rezervujeme si půjčení vařiče (2x2.000c + bomba 3.700c). Po příchodu na hostel si prodlužujeme ubytování a relaxujeme a studujeme navigaci. Pak bereme mapy, průvodce a deník a vyrážíme opět do naší známé restaurace na jugos. Cestou se stavujeme v infu u velké podrobné mapy a snažíme se odečíst souřadnice chaty a vrcholu Chirripó. Na mapě ani není zakreslen trek. Je sice velká, se souřadnicemi a podrobná, ale treky v ní zakresleny nejsou. V restauraci pijeme jugos, píšeme deník, nastavujeme GPS a řešíme itinerář pro auto, abychom ho mohli přes inet dnes rezervovat. Kolem půl páté vyrážíme pro plavky a ptáme se kluka v našem hostelu na ranní odvoz a trochu rýže. Potom hurá do termálů. Je otevřený jen spodní – ošklivější bazén, horní se čistí. Co se dá dělat, když už jsme se sem vyškrábali... Válíme se v termálech přes hodinu, přichází tam stejní dělníci jako včera, tak se s nimi zdravíme. Pak 3 amíci a španělka a francouzský pár. Po termálech jdeme na večeři opět do restaurace Descanco, kde si půjčujeme malý vařič a na internetu chceme rezervovat auto u Poás Rent a Car za 297$ na 6 dní od 11.5. Večeříme rizoto a pomerančovo-
mrkvový džus. Od majitele dostáváme zdarma (asi protože jsme tu už potřetí nebo počtvrté) dezert, sladkou rýžovou kaši. V 8:30 odcházíme balit věci na zítra a po deváté zaléháme. 8.5. trek na Chirripó - výstup Vstáváme ve 4, o třičtvrtě hodinky později máme dohodnuté kafe u majitele, ale nikdo v „recepci“ není. Dáváme tedy snídani na stojáka před hostelem a v 5h přijíždí majitel a dováží nás na začátek treku. V hotelu Urán vyzvedáváme rezervované spacáky a kupujeme chleba, müsli tyčinky a ionťáky. V 5:30 vyrážíme na trek s plnou polní. Cesta docela slušně stoupá už od začátku. Je poměrně teplo už od rána, všude zpívají ptáci, rosou úžasné zelené a mechem, broméliemi a kdo ví ještě čím porostlé stromy, nikde ani živáčka, prostě paráda. Jsme unešení z krajiny, takže moc nekoukáme pod nohy a já málem šlápla na malého, nevinně vyhlížejícího béžového hada (křovinář ostnitý, prudce jedovatý). Deštný prales řve o 106 – cikády, ptáci, prostě nádhera. Docházíme 2 holčiny, přičemž jedna z nich nevypadá, že by to měla dát až nahoru. Na 7,5.km je zavřená chata s pitnou vodou, doplňujeme tedy zásoby a svačíme párky s houskami. Potkáváme skupinku 6 lidí s malými batohy a za chvíli přichází i člověk s naloženou mulou. Vyrážíme dál úžasnou zelenou krajinou s parádními stromy. Vidíme spoust ptáků a otravují nás mouchy, ale užíváme si to. Někde u 9.km se dostavuje únava, je to totiž pořádný stoupák a s těmi bágly na zádech to rozhodně není procházka růžovou zahradou. U 11.km se mi začíná chtít spát a je mi zle. V sedle 3.200 m n.m. mě netečnost a ospalost naštěstí opouští a pokračujeme dál neustále se měnící krajinou. Stejně tak se střídá i počasí, naštěstí neprší. Krajina se nám změnila na spáleniště po požáru a zmizela jílovitá půda. Přestaly lítat už i otravné mouchy, které nás níže neskutečně deptaly. Finální kopec stojí za to, je to takové třešnička na dortu :) Zato si však užíváme pohledu na horské papoušky, kteří se tu hašteří v křoví. Všude je taky spousta krásných ještěrek, které nám přebíhají přes cestu. Po necelých 8km dorážíme k chatě na výšku 3.400 m n.m. Nastoupali jsme na 15km 1880 m plus ještě něco navrch díky pár sestupům na trase. Na chatě předkládáme potvrzení o zaplacení a jsme ubytováni na pokoji č. 6 s jednou holčinou ze San Francisca, co jsme ji cestou potkali. Jsou tu 2 palandy, takže pohoda, žádná místnost pro 40 lidí. Vaříme kafe (jediný zapalovač, který nám v této výšce byl schopen zapálit vařič byl reklamní firemní :)) a relaxujeme před chatou. Na chatě je ubytovaná i skupinka kanaďanů, kteří si tu i vaří na erárních obřích vařičích, ty však my používat nemůžeme. Kolem páté děláme večeři a jdeme spát už kolem sedmé. Máme toho za dnešek dost a zítra chceme být na východ slunce na vrcholu Chirripó, beztak už je všude tma, proud zde samozřejmě není. 9.5. trek na Chirripó Vůbec jsme nespali, takže v těch 2:30 kdy vstáváme jsme pěkně zničení. K snídani děláme polévku s chlebem a čaj. Ve 3:20 vyrážíme i s holčinou z našeho pokoje na východ slunce na Chirripó. Vydáváme se tam z chaty jediní. Jdeme za svitu čelovek a sem tam hledáme cestu, je to super bojovka :) Je 5:05 a my jsme konečně na vrcholu Chirripó, 3.820 m n.m. Jsou ale mraky, takže žádný úchvatný východ slunce nehrozí. Pár mraků je osvětlených po okraji do červena a když se přes ně vyhoupne oslňující žluté slunce, jsou krásně osvětleny kopce za námi. Fotíme, točíme a zapisujeme do vrcholové knihy slova Járy Cimrmana :) Je zima a honí se mlha, ale zůstáváme (už je my dva) a kocháme se. V mlze na kopci několik set metrů před námi jsou v mlze vidět naše postavy a vlajka za námi a kolem toho všeho duha, je to paráda. Vzhledem k mlze a silnému větru scházíme dolů. Dorážíme na chatu a jdeme se na necelé 2 hoďky natáhnout. Pak něco málo pojíme a vyrážíme na průzkum okolí. Ne že by se počasí umoudřilo, ale aspoň se mlha střídá se sluníčkem. Šplháme se na Cerro Crestones a dle navigace i cedule zjišťujeme, že se téměř dostáváme na výšku Chirripó. Cerro Crestones jsou úžasné skalní útvary, na které se šplháme i mimo cestu. Je to paráda. Po hřebeni pokračujeme na další vrchol obdobné výšky, takže naše pohodová procházka se opět trochu zvrhává. Po sestupu na planinu vyrážíme ještě k Laguně Ditkevi, která je zahalena mlhou. Chceme ještě vidět jezera u Chirripó, ale vzhledem ke zdravotním problémům a již nachozeným 17 km a probdělé noci, to otáčíme směrem k chatě. Tam nám nakonec navigace ukazuje 20 km. Na to, že jsme před zítřejším sestupem chtěli relaxovat, tak jsme nastoupali 1.330 m :) Za to si před chatou vychutnáváme zasloužené kafíčko, píšeme deník a opisujeme data z navigace. Ranní výstup na Chirripó – 5,1 km, 1:45 h, převýšení 630 m, cesta zpět 5,1 km a 1:30 h. Následující túra – 10 km celkem, 4:15 h, převýšení 700 .m
10.5. trek na Chirripó - sestup Vstáváme ve 4:45 abychom mohli v půl šesté vyrazit dolů. To se nám nedaří, takže po snídani vyrážíme v 6:20. Od Chirripa se opět valí mlha, takže vyrážíme v bundách. Kvůli mým problémům se zády jsou pro mě první 3 km, než zabere Brufen, utrpení. Pak nám cesta dolů poměrně utíká a nacházíme dvě podkovy. Pod sedlem řežeme bambus místo hůlek, aby to moje kolena vydržela, protože jediné obinadlo, které máme s sebou, je momentálně na Pavlově koleni, které naprosto nečekaně začalo včera zlobit. Klasicky, stejně jako na Kinabalu v Malajsii, nám sestup od 3. km od konce dává zabrat. Kolem 11:30, po 5:20 h, 15 km a 1900 sestoupaných metrech docházíme k začátku treku. Vracíme spacáky a ptáme se na možnost dopravy k ranger station. Nejdřív to vypadá, že to budeme muset dokulhat i s tím bolavým Pavlovým kolenem (je to pár kilometrů ještě navíc), ale nakonec ukecáváme nějakého místního, že nás tam za 3000 colonů hodí. V restauraci Descanso vracíme vařič a koukáme na internet a pak už směr hostel Marin pro zbytek našich věcí. Dáváme ještě sprchu, balíme uschované věci do batohů a obědváme casado s kuřetem (rýže, fazole, zelenina, hranolky a smažené kuře), zapíjíme pivem. Čekáme hodinu a půl na bus a jedeme do San Isidro. Tam se přesouváme na jiný autobusák a akorát chytáme bus do San José. Je v něm docela zima, jede tři hodiny a vyhazuje nás na autobusáku, kde je pusto a prázdno, neradno se potloukat pěšky kolem, je to někde na okraji města. Bereme tedy taxi a jedeme spát opět do hostelu J&C Friend. Domlouváme si na ráno ukázku malého 4WD a jdeme spát. 11.5. Manuel Antonio V 8 ráno přijíždí manažer Leo z Discount půjčovny s Daihatsu Terios. Za 7 dní chce 329 $ včetně plného pojištění. Je to levnější než na 5 dní to co jsme chtěli původně, takže to bereme. Jedeme s ním sepsat papíry a vybrat z bankomatu a pak hurá do světa. Míříme po „dálnici“ do NP Manuel Antonio. Dálnice má 2 pruhy v každém směru a povolenou max. rychlost 80 km/h jako na ostatních silnicích. Navíc asi 4x platíme mýtné. V Orotině sjíždíme z dálnice a po chvíli bloudění si dáváme snídani v Soda „restauraci“. Pak opět najíždíme na dálnici a pokračujeme ještě chvíli, než skončí. Cestou potkáváme most na kterém je spousta lidí a u mostu cedule s krokodýlem. Vzpomínám si, že jsem o tom četla a tak taky stavíme a jdeme se podívat na krokodýli v řece pod mostem (Crocodile Bridge - Río Tárcoles Bridge). Je šílené vedro a my pokračujeme dál se zapnutou klimatizací. Do Manuel Antonia dorážíme kolem půl druhé, parkujeme za 3.000 colonů na údajně hlídaném parkovišti a vyrážíme do parku na pláž. Cestou potkáváme 2 duhy opic, spider monkeys a malpy kapucínské. Díky skupince s průvodcem objevujeme žabku spící na spodní ploše listu banánovníku. Za zlověstného hřmění utíkáme do moře se zchladit, ale ouvej, je teplé jak kafe. Chvíli se rácháme v moři a pak se přesouváme po pláži lemované zelenou džunglí o kousek dál. Vyrážíme na krátký trail kolem malého poloostrůvku, kde potkáváme spousty červených krabů, kteří se schovávají v dírách v zemi. Taky vidíme hodně aguati. Do toho prší a tak zpět na pláži už není ani noha. Je zároveň 16 h a to se park zavírá. Opouštíme ho tedy též, cestou brodíme přítok, přes který nás chtějí za peníze převézt loďkou. Přesouváme se autem na sever, zítra chceme do NP Tenorío na Río Celeste. Přijíždíme do městečka Las Caňas a nacházíme ubytování s parkovištěm, ale nelíbí se nám, tak hledáme dál. Nic kloudného v tuto hodinu za rozumnou cenu nenacházíme a tak se sem vracíme, jenže už mají plno. Pokračujeme tedy po cestě dál a nakonec se ubytováváme v půl desáté v noci v městečku Bagaces v Cabinas de Greco. Majitel je Řek a mluví s námi anglicky (jako jeden z mála v málo turistických oblastech). Stavujeme se ještě v posledním otevřeném rychlém občerstvení, kde kupujeme kuře a kukuřičné nachos, které jíme na pokoji. Výhoda vlastního auta je v tom, že nám umožní se dostat do turisticky moc nenavštěvovaných, zato zajímavých míst, ale tím, že tam nejsou turisté, tak se zužují i možnosti ubytování a to někdy až na číslo limitně se blížící nule. 12.5. Río Celste Ráno v 8 h se vydáváme směr Río Celeste v NP Tenorío. Cestou se stavujeme v městečku na kopci na snídani v úžasném obydlí s dvěma čupr babkama, které nám pořád něco vyprávějí a vyptávají se, samozřejmě španělsky. Dáváme si gallo pinto s vajíčkem a místním sýrem, který se tu všude v okolí vyrábí a prodává. Trávíme tu minimálně půl hodiny a za hrozného vichru
nasedáme do našeho Dina (jak jsme tu naši malou, zřavou čtyřkolku přejmenovali) a vyrážíme k Río Celeste. Cestou se ještě jednou ptáme na cestu, protože průvodce LP o tom mnoho nepíše. Cesta odbočuje z „hlavní“ asfaltové silnice a vede 11 km po šíleném gravelu. Cestou vidíme podivná dlouhá visící hnízda a u nich ptáky, kteří úžasně zpívají. Pokud se nepleteme, měl by to být Montezuma Oropeda. V dálce slyšíme opice, nejspíš vřešťany. Kupodivu nakonec opravdu přijíždíme k ranger station u vstupu do parku. Dokonce jsme cestou jednou museli zapnout i 4WD pohon. Parkujeme a vyrážíme na pěší tůru směr vodopád, horké prameny a termály vyvěrající v řece Celeste. Cesta vede úžasnou, zelenou vegetací, všude samé obrostlé stromy, je to paráda. Ještě úchvatnější je však pohled na vodopád a jezírko pod ním uprostřed džungle. Jsme nadšeni a trávíme tu nějakou dobu. Pak pokračujeme dál k úžasně modré řece, do které vtéká voda normální, hnědé barvy. Vrcholným okamžikem dnešního dne je však termální koupání, resp. ráchání se v řece v místě, kde vyvěrají horké prameny. Lezeme do řeky a lebedíme si tu asi hodinu. Ležíme v teplé vodě, když je nám horko, přesuneme se o kousek dál do studené, koukáme do zelené džungle a kolem nás lítá velký modrý motýl Morpho, no prostě jak v Ráji! Vracíme se zpět a po gravelu dojíždíme na silnici, ze které pak odbočujeme na zkratku do Fortuny. Naše zkratka trvala asi hodinu a vedla po gravelu naprosto osamělou krajinou, kde jsme 3x brodili řeku a 1x přejížděli dost chatrný dřevěný mostek. Za celou cestu jsme potkali jen jednu usedlost a pána s dítětem, kterého jsme se ptali, zda jedeme dobře. Vypadal dost překvapeně, že nás potkal :) Benzínu v nádrži už mnoho nemáme, tak jsme šťastní, že Fortuna není daleko. Chceme zde přespat, ale zjišťujeme, že nejbližší benzínka je v Bagaces, u Interamericany, po které zítra chceme jet, a tak jedeme opět přespat k Řekovi. V obchodě kupujeme nějakou snídani a svačinu na zítra a v Sodě si dáváme místní hamburger s hranolkami. 13.5. Rincón de la Vieja Vstáváme ve 4 ráno a v 5 h vyrážíme do Rincón de la Vieja. Vede tam 25 km gravel, tak abychom to stihli na 7:00, kdy otvírají :) Přijíždíme v 6:30 a je hrozný vítr. V 7:00 už stojíme před ranger station, kde se dozvídáme, že nahoru ke kráteru nemůžeme, protože je mlha a fouká a je to nebezpečné. Ok, tak tedy tvrdíme, že si uděláme kolečko po fumarolech a mud pools a túru k vodopádům, nicméně potom potají vyrážíme směr kráter, kam až to půjde, abychom nepřidělali rangerům práci :) Nejprve jdeme klasickým vysokým a hustým mlžným lesem, kde to v korunách hrozně hučí kvůli větru. Potkáváme našeho prvního tukana, konečně! Později se dostáváme do dalšího pásma lesa, kde jsou stromy nižší, pokroucené a tvoří spíše tunel pro projití než klasický průstup lesem. Pak končí les a objevují se křoviny. U rozcestníku se vydáváme na delší, ale údajně lehčí trasu. Šplháme do šíleného krpálu a dostáváme se nad křoviny na lávové pole. Neskutečně tu fouká, chvílemi se musíme přikrčit k zemi, aby nás to nesfouklo z hřebenu dolů. Vzdáváme to a jdem zpět k rozcestí, kde volíme druhou cestu, která vypadá, že je na závětrné straně. Nahoře se pořád honí mlha, ale my statečně lezeme dál – za pomocí lan a pak už pouze vlastních rukou. 100 výškových metrů pod vrcholem to však vzdáváme, protože je taková mlha a vítr, že tato kombinace by mohla být osudová. Ke konci treku toho máme opravdu plné kecky, resp. trekovky, a to chceme ještě na další túru! Naštěstí kousek před ranger station je odbočka na swimming hole, tak se tam vydáváme a docházíme k ledové říčce, která u skály tvoří malou lagunu. Je to paráda, jdeme se svlažit a dáváme sváču. Vzpruženi vyvrážíme na okruh po „soptíkách“, kde potkáváme opice, leguány a nosála. Sem tam na nás syčí pára z nitra země, jinde zase bublá bahno či voda. Je hrozné vedro a nemáme vodu, takže se těšíme zpět. Jdeme se ještě jednou svlažit do vody a pak vyrážíme „zkratkou“ po gravel do městečka Upala. Cestou potkáváme nádherně udělané termály, jde se k nim cestičkou v lese označenou loučemi a vysypanou drtí. Bohužel, nemáme čas, takže se jen jdeme podívat a necháváme si od majitele udělat krátkou exkurzi. Pokračujeme tedy dál, až se dostáváme na asfaltku. Po té však jedeme jen několik málo kilometrů mezi vulkánem Miravalles a NP Tenorío. Jediná cesta odtud vedoucí do Upaly je 26 km po šílené gravel. Jedeme stylem „co neubrzdím, to přeletím“, protože jinak bychom to jeli ještě zítra. Do Upaly dojíždíme za tmy, ve městečku ještě ke všemu vypadává proud. Spíme v cabinas, které byly i v průvodci. Jsou nic moc, ale lepší než nic. Na večeři jdeme do jedné z posledních otevřených Sodas na náměstí a dáváme si casados con pollo a pomerančový džus.
14.5. Caňo Negro Dnes vstáváme opět brzo a před šestou vyrážíme na Caňo Negro. Cesta opět vede 25 km po gravel, který je však docela v pohodě, alespoň jejích prvních pár kilometrů. Do Caňo Negro přijíždíme něco málo po 7 h ranní s tím, že holt do 8 počkáme, abychom zaplatili vstup a zjistili, jak a s kým se dostaneme na řeku. Jen co zaparkujeme, přichází k nám člóbrda, který se jmenuje Lulo a nabízí, že nás vezme na loď, kde uvidíme zvířata a pak na farmu, kde dostaneme kafe a to celkem za 50 USD. S nějakou takovou cenou jsme počítali, ale potřebujeme ještě zaplatit vstup do parku. Lulo však říká, že to není třeba, protože jedeme k němu domů, jeho lodí, takže v podstatě na návštěvu. Lezeme tedy do jeho malé loďky a vyrážíme s ním a jeho 2 syny po řece směrem k jeho farmě. Cestou vidíme mraky krokodýlů, želv, volavek a ledňáčků. Lulo s námi mluví jen španělsky, takže mám příležitost se trochu procvičit :) Na farmě, kterou tvoří pěkný dům na břehu řeky, s venkovní kuchyní a „jídelnou“ a dalších 15 hektarů pozemků kolem řeky, dostáváme snídani a kafe. Pak krmíme na prstě papouška a sledujeme krmení 2 malých papouščích mláďat ze lžičky. Na farmě trávíme něco přes půl hodiny, kdy nás Lulo provádí po zahradě a před odjezdem kupujeme vyřezávanou a malovanou misku z nějakého plodu stromu. Na cestu dostáváme manga. Na farmu se dá dostat pouze po vodě, v dálce slyšíme opice a ptáme se na lenochody a tapíry. Tapír se mu prý před pár lety procházel po zahradě u snídaně a lenochodi jsou tu také. Dokonce i pumy. Pak už vyrážíme po řece zpět, jedeme pomalu a pozorujeme zvířata. Je to úžasné, plujeme po řece a před námi křižují volavky a jiní ptáci, proste paráda. Cestou se bavíme o všem možném. Po příjezdu do vesnice děkujeme a loučíme se a vyrážíme přes Nuevo Arenal do El Castillo. Tam nacházíme super hostel Essence na kopci, kam bychom se bez Dinouše nevyškrábali. Je tam krásný výhled na Arenal, na kterém je vidět tekoucí láva. Taky je tu bazén, který využíváme. Sháníme se po jídle a kluk co vlastní hostel nám radí chlápka Johna, co dělá nejlepší pizzu a zmrzlinu. Je to u jezera Arenal, tak to jedeme zkusit. John je ukecaný chlápek z Los Angeles, který tu žije už 3,5 roku. Dáváme si pizzu a zombie café a kecáme s ním. Ve finále se mu podepisujeme na jednu z popsaných zdí. U jezera pozorujeme nádherný západ slunce. Na hostelu popíjíme pivko a sledujeme červenou tekoucí lávu ze sopky Arenal, konečně! Jedeme se na ní podívat ještě blíž, před observatoř. Cestou zpátky pronásleduji ve tmě za svitu světla aut s foťákem nosála, který mě zavedl do bažin, kam jsem zapadla až po lýtka, takže na hostelu trávím přes půl hodiny ve sprše a snažím se to bahno nějak dostat ze sebe dolů. 15.5. Volcán Poás V 5 ráno odjíždíme na vulkán Poás. Cesta je v pohodě až na finální část. Poslední patnáctý až pátý kilometr je totiž silnice poničena zemětřesením a jak psala cedule, cesta je uzavřena kvůli nebezpečí „uklouznutí“ (ze strmého srázu). Vzhledem k tomu, že by to pro nás znamenalo pořádnou objížďku, ptáme se chlápka projíždějícího s manipulátorem, kudy na Poás. Tvrdí, že po této silnici, akorát se prý opravuje. Tak jedeme. Silnice místy chybí a jede se v bahně, mnohdy tak metr od propasti. 2x dokonce zapínáme 4WD. Je to dost advanture, prostě paráda! :) Ke konci projíždíme kolem vodopádu La Paz a poničených zahrad. Na parkoviště přijíždíme v 9h (místo v 8h) notně zablácení a s melírem až po zrcátka, vypadáme zkrátka akčně :) Platíme vstup a vyrážíme k sopce. Všude se honí mlha, takže kráter není vůbec vidět. Vyrážíme tedy na krátký trek k laguně, která taky není vidět. Jdeme znovu ke kráteru a pořád je mlha. Jíme tedy v autě housky s párkem a jdeme na kafe. Následuje třetí pokus kráteru, kde je prozměnu pořád mlha. Vzdáváme to. Jedeme pryč, tentokrát jinou cestou, směrem na Heredii a San José, do Orosí Valley. Už v Heredii se motáme a ztrácíme čas v zácpě. V San José se kromě jedné špatné odbočky proplétáme v pohodě, ale pomalu. Cartago je snad ještě horší. Konečně po nekonečných hodinách dojíždíme na vyhlídku nad Orosí valley, odkud je vidět kouřící sopka Turialba, která se dle info pána na vyhlídce před 6-ti měsíci probudila opět k životu. Popojíždíme ještě do městečka Orosí vyfotit si kostelík a pokusit se vrátit 2l lahve od piva, což se nám zatím nikde nedaří. Přesouváme se blíže pod sopku Irazú a snažíme se najít ubytování. To se nám ale nedaří, a tak se po zastávce v městečku Pacayas a vyhlídce před Vara Blanca přemisťujeme zpět do Cartaga. Bohužel, ani tady se nám nedaří najít nic pod 50 USD, tak jedeme směrem na Turialbu, kde jsme předtím viděli nějaké Cabinas.
16.5. Volcán Irazú Opět vstáváme v 5 ráno a bez snídaně hned mizíme pryč směr Irazú (důvod je v ubytování). K snídani si dáváme na vyhlídce koupené pečivo a mango. Ke vjezdu k Irazú dorážíme cca v 7:15 a do 8:00 čekáme, až otevřou. Jsme tu, překvapivě :), první. Jinak je všude pro změnu mlha. Když otevřou, už je tu pět aut. Ptáme se rangera, jestli se zlepší počasí a jestli to tedy vůbec za ty peníze stojí. Tvrdí, že těžko říci, ale prý by se to mělo zlepšit. Platíme tedy dalších 10SD za osobu a doufáme, že když jsme ve výšce 3.400 m n.m., že se dostaneme nad mraky a bude něco vidět. Jedeme tedy ještě dalších cca 200 výškových metrů na parkoviště a vyrážíme ke kráteru. Opět není nic vidět. Jdeme tedy zpět k autu kouknout na suvenýry a na mapku. Pak zpět ke kráteru, cestou potkáváme nosála. Počasí se vylepšuje a mlha pomalu mizí. Konečně vidíme kráter v jeho plné kráse. Co mu chybí, je to krásné smaragdové jezírko v kráteru, které je na všech pohledech a ve všech průvodcích. Po delším přemítání nad tím, kam se tak mohlo podít, nás napadá, že by s tím mohla mít co do činění probuzená Turialba. Později, po dotazu rangerů, je náš předpoklad potvrzen. Při našem odjezdu je parkoviště už téměř plné a přijíždí i spousta autobusů. Mizíme do San José vrátit auto a cestou z Cartága, resp. San Rafael nacházejícím se na okraji Cartága, voláme z telefonní budky Leovi na mobil, že mu auto vrátíme ve 13:00 před Museo de los Ňiňos, protože kousek tamodtud je autobusák, ze kterého nám ve 14:00 jede bus do Cahuity (vytištěné místní jízdní řády autobusů z internetu nám docela usnadňují plánování). Cestou se stavujeme na gallo pinto a už frčíme dle mapy přes San José, tentokrát bez problémů až k muzeu. Na Lea čekáme cca 20 minut, vracíme auto a jdeme na bus, který opravdu odjíždí ve 14:00. Cesta do Cahuity je nechutně dlouhá a úmorná, je neskutečné vedro a bus nemá klimatizaci (jako ostatně žádný v Kostarice). Dorážíme tam za tmy před sedmou večer (ano, stmívá se velmi brzo, kolem šesté). Je to spíš vesnice, ale je neděle a žije to tu nejen turisty, ale i místními. Odchytává nás podivné individuum, které se ptá co hledáme a pak nás odvádí k ubytku, které jsme si vytipovali dle LP. Zjišťujeme, že to je Rakušanka, která je tu 6,5 měsíce a dle vzezření je sjetá a bez peněz, o které nás za svou „službu“ žádá. Nakonec se ubytováváme jinde, hotel Sunshine (nebo Sunrise či Sunset?) s málomluvým černochem na recepci. Stojí 25USD a je čistý a pěkný, vypadá i bezpečně a klidně. Dáváme věci na pokoj a jdeme se podívat do „centra“ (na hlavní ulici – hliněnou) najít nějakou restauraci na večeři. Nakonec končíme v té nejbližší u našeho hotelu a dáváme si fritovanou rýži s masem se zázvorovou omáčkou. Maso je nasekané i s kostmi jako v Malajsii, takže po obrání 2/3 tvoří kosti. 17.5. NP Cahuita Ráno vyrážíme k bankomatu, ale ten hlásí, že je dočasně mimo provoz. Je 7h ráno a v Cahuitě je nečekaný klid. Odchytává nás kluk na kole, jestli nechceme šnorchlovací výlet za 25USD. Dohadujeme se s ním na 10:00 a jdeme zjišťovat možnost přesunu lodí do Tortuguero na zítra. Vcházíme do společnosti Willie’s Tour, kde je pohodový chlápek původem ze Španělska. Domlouváme si tedy přesun včetně auta do Moínu, odkud loď odjíždí za 55USD na osobu s tím, že zaplatíme, až půjde bankomat (prý ho teď ládují penězi a od 9h bude fungovat). Tak jdeme zatím kouknout na Cabinas Safari, že bychom se tam přestěhovali, protože to tam vypadá pohodově a živě a je to blíž autobusáku, jenže mají plno. Dáváme si tedy v Café del Parquecito snídani, vybíráme peníze z již funkčního bankomatu, platíme zítřejší dopravu a ptáme se i na možnost šnorchlovacího výletu. Dělají je také, ale moře je rozbouřené, takže to dnes nedoporučují, protože nebude nic vidět. Rušíme tedy dohodnuté šnorchlování s klukem na kole a vyrážíme na trek po NP Cahuita, který vede džunglí podél mořského pobřeží. Vidíme prvního lenochoda! Pak taky asi 7 leguánů vysoko na stromě. Brodíme přítok do moře. Cestou vidíme dalšího lenochoda schovaného v koruně stromu. Pod nohama nám přebíhají ještěrky a krabi, je to jak chůze po obživlé pěšině. Sluníčko nesvítí, tak nás ani moc nenapadá se mazat opalovacím krémem nad čímž večer lamentujeme. Vedro je však slušné. Potkáváme několik motýlů Morpho a průvodce s turistou, který nás upozorňuje na žlutého hada, opět křovináře ostnitého, tedy velmi jedovatého. Jdeme ho hledat a nacházíme ho cca 5 m od cesty na stromě ve výšce 1,5 m. Docházíme k pláži, nikde nikdo, paráda. Shazujeme batoh, že vybalíme plavky a vtom se přižene opice (drzá malpa kapucínská) a chce nám batoh sebrat. Chvíli se s ní přetahujeme, cení zuby, ale pak batoh pustí a poodběhne. Takže koupání probíhá tak, že jeden z nás vždy hlídá batoh. Pak přecházíme dál po pláži a potkáváme dva lidi. Dáváme si k nim ohlídat věci a jdeme se
vykoupat. Kde se vzala, tu se vzala, přiběhla opice pronásledovatelka a chňapla nám po foťáku, ze kterého naštěstí sebrala jen papírové kapesníky z boku brašny. Pak už hlídáme bedlivěji, ale opice už mizí natrvalo. Povídáme si s těmi dvěma, je to mladý pár z Floridy a jsou tu na svatební cestě. Chvíli si vykládáme zážitky a oni pak odcházejí a my se přesouváme po pláži dál, kde se válíme a koupeme. Ve 3h se zvedáme a po setkání se dvěma mývaly se vydáváme na cestu zpět. Po návratu na „hotel“ dáváme sprchu a jdeme shánět mačetu. Mají bohužel jen malou, suvenýr, tak to necháváme až na San José. Jdeme na jídlo do stejné restaurace jako včera a dáváme si rizoto. Večer vyrážíme do Café del Parquecito na koktejl, mezi 6-8h odpoledne mají happy hour 2 koktejly za cenu jednoho. Tak si dáváme nejdřív Mango Cooler a pak Margaritu. Máme toho dneska plné kecky a jsme pěkně spálení z cesty na pláž (i když zrovna tou dobou nesvítilo), takže jdeme spát. Noc je příšerná, je nám hrozné vedro, špatně, vůbec nespíme. Nejspíš jasný úžeh. 18.5. přesun do Tortuguero Po téměř probdělé noci ráno ztěžka balíme batohy a vyrážíme na snídani do Café del Parquecito (mimochodem máváme na nějaké domorodce cestou, tady se prostě všichni a všude zdraví). Po snídani - palačinkách přecházíme na 8:15 do Willie’s Tour, odkud nás veze černoch rozhrkaným autem asi hodinu za střídavého deště do Moínu na přístaviště. Tam čekáme, než se sejdeme i s ostatními zájemci o přesun do NP Tortuguero, 70km lodí po říčním kanálu, který se nachází jen pár desítek metrů od mořského pobřeží. Čekáme skoro hodinu, než se všichni sejdou a nalodíme se na bárku s motorem. Když něco málo po desáté hodině konečně odrazíme od břehu, přiřítí se ještě další tři zájemci. Cestou zastavujeme při pozorování krokodýlů, kajmanů, želv, volavek, bazilišků, opic a dokonce i lenochodů. Dáváme jednu zastávku u občerstvení u vody (něco jako restaurace na břehu řeky (samozřejmě otevřená, tedy žádná budova, jen střecha a pod ní stoly a barový pult), a protože nám je pořád ještě zle ze včerejšího úžehu, dáváme si akorát colu. Po 5,5 hodinách jízdy konečně dorážíme do vesničky Tortuguero, která leží mezi rozlehlým systémem říčních kanálů a mořem. Necháváme se vysadit u mola chlápka Benny (nebo Bonny?) Scott, který tady jako jeden z mnoha pořádá různé aktivity pro turisty a ve Willie’s nám ho doporučili. Domlouváme se s ním na zítřejší ranní 3h výlet na lodi po kanálech a kupujeme lístek na loď do Pavony, odkud již jezdí autobus do San José s přestupem v Cariari. Chtěli jsme se ubytovat v hotelu La Casona, ale je plný a Bonny nám doporučuje jiný, Princessa, ten jsme měli v zásobě jako náhradní. Vede nás tam a protože se nám líbí, zůstáváme. Je to velký dvoupatrový dům s cca 10 pokoji. Vybíráme si druhé patro, protože z pavlače před pokojem je vidět na pláž a moře, které jsou hned za hotelem. Na poměrně velkém pozemku patřícímu k hotelu je umístěna ještě restaurace (jak jinak než otevřená – tedy žádá budova se zdmi, těch jsme v Kostarice moc nepotkali, proč taky v těchto podmínkách, že?). A navíc tu mají bazén, který rovnou využíváme, abychom se zchladili, protože je tu nechutné vedro a našemu úžehu to nepřidává. Jdeme zkusit něco sníst do jedné restaurace, která je zrovna jako na potvoru uvnitř domu, takže je tam ještě hůř než venku. Bohužel je touto dobou jediná otevřená. Protože příprava trvá hrozně dlouho a nám je poměrně zle, ani nedojídáme a bereme si zbytek s sebou. Po jídle se jdeme projít po vesnici a prohlédnout si suvenýry, kterých se tu prodává poměrně dost. Převlékáme se do plavek a jdeme řádit do vln. Je tu černá pláž, na které se líhnou malé želvičky. Bohužel jsme tu brzy, takže tu žádné nejsou. Zakončujeme to bazénem. Na terase našeho ubytka si dáváme zbytek jídla z restaurace. Koukáme u toho na moře a kdyby nám nebylo tak zle, tak to mohla být ještě větší paráda :) 19.5. NP Tortuguero Noc byla nechutně teplá. V 5 ráno vstáváme a jdeme se podívat na východ slunce nad mořem. Nic moc, zato ale nacházíme obřího brouka „nosorožce“ s tělem velkým asi 6cm plus roh tak 3-4cm. Poklidně si spí na palmovém listu. V 6:00 vyplouváme s Bennym a vyrážíme na kanoi na kanál. Pádluje sám, i když se nabízíme, že si pádla vezmeme taky. Jede pomalu a hledá na břehu zvířata. Hned zpočátku nám ukazuje ptáka Montezumu, kterého už známe z Río Celeste a který si staví ta dlouhá hnízda a úžasně zpívá. Pak dva druhy tukanů a krásně maskovaného baziliška. Jedeme pomalu a tiše kolem břehu, takže neplašíme zvířata. Díky Bennymu, který ví, kde je má hledat a na rozdíl od nás je zkušeným okem schopen je najít, jich vidíme opravdu hodně. Spoustu volavek, krokodýly, leguány, bazilišky, želvy, hada,
nejrůznější ptáky a opice. Je to paráda. Později nás začínají míjet hlučné motorové čluny s hlučnými posádkami, které toho nemají šanci mnoho vidět, ani zaplout do zapomenutých zátočin. Je to paráda. Benny mluví velmi dobře anglicky, takže jsme si během cesty hodně popovídali. Po návratu z tříhodinové projížďky si jdeme dát něco k snědku, osvěžit se do bazénu, zabalit batohy a přemisťujeme se k molu čekat na loď, která nás přepraví k nejbližší pozemní dopravě, tedy k autobusu do Pavony. Lodí vyrážíme v 11:00 nejprve sami dva s kormidelníkem kubánského původu a „výběrčím“ lístků. Hned po prvních pár set metrech, ještě na širokém kanálu, nás staví říční policie a skoro půl hodiny řeší nějaké papíry. Mají tu problémy s pašováním drog, proto všechny ty kontroly. Nicméně jeden z policejní posádky je ozbrojen a velmi ledabyle tím samopalem míří skoro po celý čas na nás. Není to zrovna příjemný pocit. Konečně vyplouváme dál a cestou sbíráme místní pasažéry a jednou tankujeme. Jedeme proti proudu řeky a je to hezká cesta, užíváme si jí (už nám není tak hrozně zle). Cesta trvá cca 45 min. Při příjezdu do Pavony čekáme dalších 45 min. na bus do Cariari. V restauraci, což je jediné obydlené místo v této krajině, si dáváme něco k pití a koukáme do průvodce. Přijíždí bus, ale čekáme ještě na další loď. Busem se nejprve kodrcáme cestou hodnou tak čtyřkolky. Projíždíme osadami, kolem banánových polí, kde místní sklízejí banány mačetou, je to opět zážitek. Po opět cca 45 minutách dorážíme do Cariari, kde se přesouváme na jiný autobusák (Bus Terminal za čerpací stanicí), abychom se dostali do San José. Poté, co sem dorazíme, přijíždí ten bus, kterým jsme do Cariari přijeli, holt trochu nedorozumění mezi námi a řidičem. Na bus čekáme cca hodinu, jede v 15:00. Jíme nějaké pečivo koupené v městečku. Tímto busem už jedeme po normální asfaltce až do San José, cesta trvá 2 hodiny. Z autobusáku jdeme pěšky do centra do suvenýr shopu La Casona, kde konečně kupujeme velkou mačetu a nějaké další suvenýry včetně kafe. Pak bereme taxi a přesouváme se opět do našeho známého hostelu J&C Friends. Taxikář nás obírá o 500c, že prý nemá nazpátek. Ubytováváme se (double za 30USD), zahazujeme batohy a jdeme do nedaleké „bageťárny“ pro něco málo k večeři. A protože cesta byla poměrně náročná a nás ještě úplně veškeré potíže z úžehu neopustili, ani nedojídáme a jdeme balit na cestu zpět do uspěchaného světa střední Evropy. Píšeme ještě posledního kostarického výpravného mailíka a jdeme spát. Dobrou noc, Kostariko! 20.5. odlet ze San José Vstáváme v 5:30 a v 6:00 se přesouváme na nejbližší zastávku autobusů, hned za rohem hostelu, a snažíme se vytipovat ten, který jede na letiště. Má být červeno-černo-bílý, ale přijdou nám takové všechny, takže nevíme, na který máme mávat (jinak totiž sami od sebe nestaví). Po pár neúspěšných pokusech nám zastavuje úplně jiný bus, prázdný a že prý jede na letiště do Alajuely taky. Nasedáme a frčíme, cesta trvá půl hodiny. Na letišti platíme odletovou taxu 26USD za osobu. Pak odbavujeme velké batohy a jdeme čekat na odlet, protože tam jsou aspoň nějaké obchody. Při kontrole po nás chtějí sundat i boty, nicméně 600ml lahev s vodou nám nechávají. Holt, tady se kouká po drogách, v Německu po pravidlech. Čas si krátíme snídaní s kafem za poslední colóny, procházením po letišti a hledáním skládačky Wildlife in Costa Rica Rainforest, ale bohužel ji nikde nemají. To vše za mého průběžného odbíhání na toalety, vážně mi ještě není dobře, snídaně mi zrovna neprospěla a Ercefuryl už nezabírá :( V letadle sedíme nad křídlem, řada až 27, holt jsme nepřišli mezi prvními. I tak jsme však ještě v místě, kde je relativně dýchatelno. K snídani dostáváme parodii na sendvič. Po 2,5h přistáváme v Santo Domingo, kde nás tentokrát ani nepustí z letadla do tranzitu a ještě nás nutí kvůli tankování celou dobu sedět. A to nás čeká ještě 9,5h letu! Let domů byl stejně dlouhý a nudný, se zastávkou v Dominikánské republice na tankování, stejně jako let sem. Letadlo je opět malé, služby společnosti Condor mizivé a všechno zpoplatněné. Za celou cestu běžely tři filmy v celém letadle, žádné malé monitory na sedačkách pro každého, žádná hudba na výběr nebo hry. Zabavili jsme se tedy dopisováním deníku a vlastním iPodem. Na oplátku zato však let proběhl bez nejmenších problémů a dokonce se ani jednou nerozsvítil signál pro zapnutí bezpečnostních pásů, takže pohoda. Na letišti ve Frankfurtu přistáváme v 6:45 a je 10 stupňů. Při výstupu z letištního prostoru nás očuchává vlčák, jestli nemáme nějaké drogy (holt letadlo z Kostariky a Dominikánské republiky). Vyzvedáváme batohy a jdeme k zastávce busu, který provozuje společnost co má dlouhodobé parkoviště, na kterém máme (aspoň doufáme) již 3 týdny
auto. Na bus čeká ještě pár lidí, ale ty vyzvedává jiný (jiné parkoviště). Nakonec přijíždí i ten náš a odváží nás k autu. Vše je ok, sedáme do auta a v 8:00h vyrážíme směr ČR.
