Malajsie 2009 19.6. přesun do Mnichova – odlet do Singapore přes Dubai V 7 ráno už stepujeme na Florenci a hledáme bus Student Agency. Ten přijíždí na jiné nástupiště než nám sdělili a zároveň odjíždí o půl hodiny později kvůli závadě na kávovaru. Cesta není zas až tak bezproblémová, na hranici s Německem ztrácíme další půlhodinu kvůli zátahu české policie kvůli vyloupenému zlatnictví v Karlových Varech. A aby toho nebylo málo o pár km dál v Německu čekáme další půl – hodinu při údajně běžné kontrole, při které kromě ukrajinských a amerických pasů zabavují i naše. Začínáme se trochu bát, jestli vůbec stihneme letadlo. Nakonec letadlo stíháme tak akorát – no aspoň nemusíme čekat. Kolem deváté našeho času, tedy po cca 6h letu přistáváme v Dubaji, kde čekáme cca tři hodiny na let do Singapore. 20.6. Singapore – přesun do Kuala Lumpur Je kolem deváté ráno a vyrážíme se cournout po Singaporu, protože letadlo do Kuala Lumpur nám letí až večer. Vytahujeme kraťasy, dáváme batohy do úschovny a metrem, které provozuje společnost SMRT (velmi pěkná motta na plakátech: Welcome on board with SMRT), vyrážíme do centra. Singapore už známe ze zastávky cestou na Zéland, takže couráme známými uličkami a přidáváme čínskou čtvrť kde si dáváme oběd. Couráme po centru, kolem vody až se najednou v před sedmou setmělo. Vyrážíme tedy zpět na letiště a checkujeme se s dostatečným předstihem hlavně kvůli tomu, že se můžeme hned zbavit batohů. Menším letadlem společnosti Air Asia, které jsme kupovali přes internet z domova, letíme necelou hodinu a jsme v Kuala Lumpur. Tady nás čeká noc na letišti pro nízkonákladové lety. Venku nechutné vedro, vevnitř šílená zima v překlimatizované hale. 21.6. přelet do Kota Bharu – přesun na ostrov Pulau Besar Konečně je ráno a náš let už se objevil i na check-in přepážce. Letíme opět s Air Asia malým Airbusem A320 necelou hodinu. V letadle vyplňujeme imigrační formulář a formulář o zdravotním stavu co se týče prasečí chřipky. V Kuala Lumpur jsme po příletu procházeli před termokamerou, jestli náhodou nemáme teplotu. V Kota Bharu se dáváme dohromady ještě se dvěma Němci a kupujeme dopravu do Kuala Besut a následně loďku na ostrov Pulau Besar. V Kuala Besut si předem vybíráme ubytování a platíme prozatím jednu noc. Na ostrově s průzračně čistou vodou házíme batohy do chatky na pláži a jdeme se zchladit. Jaké to překvapení, moře je nechutně teplé a ještě jsou v něm miniaturní medúzy, které ale žahají. Vydáváme se na průzkum ostrova a stezkou nestezkou přes džungli se dostáváme na vedlejší pláž. Ta je moc pěkná, ale koupání si necháváme na zpáteční cestu. Máme v plánu přejít na druhou stranu ostrova po cestě přes džungli a podívat se i na jiné pláže. Zhruba v polovině nám přes osamocenou cestu přebíhá asi 1,5 m varan. Nevím, kdo z nás se lekl více, jestli on nebo my. Na druhé straně ostrova je větší klid, ale horší pláže a koupání. Dáváme si v občerstvení něco studeného k pití a vydáváme se zpět. Koupeme se v té hezké zátoce u Perhentian Island Resort, kde jsou i místa na šnorchlování s korály. Cestou zpět k naší pláži opět dáváme něco k pití. Na naší pláži v Tuna Bay si v restauraci dáváme jídlo a jdeme brzo spát, protože už jsme asi 56h bez spánku. 22.6. Pulau Besar Vstáváme v půl dvanácté a to jen proto, abychom náš pobyt na ostrově celý neprospali. V restauraci přímo u našeho ubytování si dáváme snídani/oběd. Půjčujeme si šnorchlovací vybavení a kánoj a vyrážíme na tu včerejší pláž po vodě. Cestou zajíždíme mezi opuštěné skaky, necháváme tam loď a šnorchlujeme kolem. Je tam spousta Clown Fish (Nemo) v sasankách. Pak pokračujeme na tu pěknou pláž, kde střídavě šnorchlujeme, válíme se na dece a v moři a v pozdním odpoledni jedeme zpět. Vracíme loď a jdeme ještě na druhou stranu od naší chatky a nacházíme naprosto úžasnou pláž a zátoku. Ještě jednou šnorchlujeme, ale je tam spousta medúz, tak jdeme zpátky, vracíme výbavčo, bereme foťák a jdeme tam znovu fotit západ slunce, nádhera. Po návratu se převlékáme a vyrážíme na jídlo hned v restauraci u nás. Dáváme si jak jinak než rybu – king fish a baracudu. K tomu dostáváme brambory pečené v alobalu a salát s dresingy a rýži, mňam. K tomu banánový
shake a je nám fajn. Po večeři vyrážíme na internet, který moc nechodí, dáváme si ještě něco k pití a jdeme spát. 23.6. přesun do Taman Negara Zavrhujeme ranní plavání v moři v 6h ráno a vstáváme až v 7. Po snídani nás v 8h vyzvedává loď a přesunujeme se do Kuala Besut, kde už máme u agentury ze včerejška telefonicky zamluvenou dopravu do národního parku Taman Negara (60RM/os.). Řidič je evidentně Steve Wonder z písničky od Kabátů. Předjíždí na dvojité plné i když jede v protisměru auto, ani trošku ho netrápí, že nevidí za zatáčku nebo horizont, vlastně je to s podivem, že po 7 hodinách se zastávkou na jídlo a výměnou aut a řidičů v Gua Musang se dostáváme celý živí a zdraví do Kuala Tahan, vstupní brány do národního parku. Tady hledáme ubytování a je to bída, buď drahé, nebo strašné nebo obsazené. Nakonec končíme v hostelu Liana ve 4postelovém dormu s větrákem za 10RM/os. S námi se tam ubytovává i jedna Němka, kterou jsme cestou potkali a přivedli ji sem. Necháváme batohy na pokoji a vyrážíme na jídlo do jedné z restaurací na pontonech na řece Sungai Tembeling. Dáváme si džus z dragon fruit, není to špatné. Ve vesnici kupujeme chleba a tuňáka v konzervě na zítřejší celodenní výlet do pralesa. 24.6. trek v Taman Negara V noci hrozné vedro a k ránu zase zima, protože hrozně lilo. Až jsme se v noci báli, jestli vůbec budeme moci někam vyrazit. Naštěstí ráno je po dešti a tak vyrážíme do Head Quarters zaplatit vstupní poplatek do parku a pak hurá do pralesa. Procházíme různé cestičky, škrábeme se v tom nechutném vedru a vlhku do příšerných krpálů, ještě že to slunce se přes ty obrovské a husté stromy nedostane až dolů na zem, to bychom to asi nezvládli. I tak se stačí na 5 vteřin zastavit a z člověka hned leje. Ale je to paráda, zatím jsme ještě nikoho nepotkali a trochu se začínáme obávat, jestli jsme se neztratili. Nakonec přicházíme k visutým lávkám, které přecházíme ten den jako první. Je to fajn, i když oproti Laosu žádný adrenalin jako na lanech přes údolí NP Bokeo :) Po projití okruhu s lávkami slézáme dolů na zem a pokračujeme dál do hlubin džungle tohoto prapůvodního deštného pralesa. Opět potkáváme naše kamarádky z Laosu – pijavice. Je jich tu tolik (zvláště dnes po dešti) a jsou docela malé, takže máme o zábavu postaráno. V džungli to řve o 106, všude zeleno, přerostlí mravenci, sem tam nějaký pták typu páva, pavouků naštěstí málo a had žádný. Nacházíme náš první Bumbun, tedy pozorovatelnu, konkrétně Bumbun Tabing. Je v dost dezolátním stavu, chybí mu většina zdí a vypadá dost odpudivě. Je tu několik dřevěných paland a laice na pozorování zvířat v okolí. Z knihy návštěv se ale dozvídáme, že tady nedávno pár lidí spalo, brr, sem by nás asi nikdo nedostal. Zkazky o tom, jak vyháněli ze spacáku obří pavouky a jinou havěť nebo našli hada ve schránce na knihu nás v tom utvrdily. Ale musíme uznat, že to každému, komu tohle nevadí, závidíme. Zvuky džungle jsou naprosto úžasné a musí to být paráda tady strávit noc relativně daleko od jakékoli civilizace, uprostřed džungle s divokými zvířaty kolem. My si dáváme jen oběd a vyrážíme zpět. Po návratu do HQ se vydáváme hledat ještě nejbližší Bumbun Tahan, který je v daleko lepším stavu ale bez postelí, protože hned vedle je drahý resort s chatkami. Výhled z pozorovatelny je na louku s jezírkem, ale opět jsme žádné zvíře nezahlédli, přeci jen je to dost blízko civilizace. Po návratu na ubytko si dáváme sprchu a jdeme do jedné z plovoucích restaurací na jídlo. Pak navštěvujeme internet, potvrzujeme náš šnorchlovací výlet a ubytování na ostrově Mabul na Borneu a jdeme na terasu našeho hostelu s výhledem na řeku a džungli studovat kam zítra do džungle. Večeři si opět dáváme v plovoucí restauraci. 25.6. trek v Taman Negara Před osmou ráno vyrážíme loďkou na druhou stranu parku než včera. Sluníčko nesvítí a v džungli je docela tma, nikde ani živáčka, malou pěšinkou vstupujeme do hloubi pralesa. Opět lezeme do kopce, z kopce, přes kmeny obrovských stromů, přes křoví, cesta není příliš frekventovaná a tedy ani vyšlapaná. Nejprve navštěvujeme jeskyni Gua Telinga, ale dovnitř se nám nechce, protože je velmi nízká a na stropě je spousta netopýrů a navíc to po kamenech pěkně klouže. Pokračujeme dál kolem domorodé vesnice Orang Asli dále do pralesa ke dnešní první pozorovatelně – Bumbun Blau. U něj jsou slyšet i cítit opice, ale žádnou nevidíme. Chvíli jsme pobyli a pokračujeme dál k dalšímu Bumbunu s názvem Yong. Tam jsme
strávili asi hodinu jen koukáním do džungle a posloucháním okolních zvuků, prostě paráda. Tyhle dva Bumbuny už vypadají lépe než ten včerejší, ale zkazky o vyhánění pavouků a hadů se vyskytují ve všech návštěvních knihách. Vzhledem k odhadované rychlosti pohybu po džungli 2 km/h upouštíme od výstupu na blízký kopec a pomalu se vracíme zpět. Dáváme sprchu, pereme totálně propocené věci a relaxujeme na verandě hostelu. Zbytek dne trávíme střídavě na verandě, couráním po vesnici a v restauraci. O půlnoci zjišťujeme příčinu mé podivné vyrážky – v povlaku na polštář na mé posteli bylo několik štěnic, které mě už dvě noci úspěšně pokousaly. Stěhuju se tedy na jinou postel a doufám, že do rána bude klid. 26.6. přesun do Cameron Highlands (Tanah Rata) Ráno vstáváme kolem půl osmé a jdeme se před cestou osprchovat od případných nočních breberek. U řeky si ve stánku kupujeme k snídani místní dobroty – vše smažené v těstíčku – jedno plněné pálivými bramborami, druhé sladkým těstem a třetí kokosem a sypané sezamovým semínkem. Minivam do Cameron Highlands přijíždí s klasickým půlhodinovým zpožděním. Kromě toho se do něj cpe pár s ani ne ročním dítětem a kočárem, který zabírá spoustu místa pro batohy, které musíme mít tak porůznu mezi sedačkami v autě. Po půlhodinovém přeskládání kufru a vnitřku auta vyrážíme a po další půlhodině volají řidiči z hotelu, že ten pár s dítětem si tam zapomněl pas. Takže další půlhodinu trávíme prohledáváním jejich zavazadel, jestli je ten ztracený pas opravdu jejich a aby řidič nahnal tu hodinu a půl ztráty, jede s námi jako zběsilý. Při konstantní rychlosti 120-140 km/h předjíždí, brzdí a opět zrychluje jako zběsilý. V Gua Musang, námi již známé přestupní stanice (žrádelna a výměna vanů), si dáváme placku Naan s omáčkami více a méně ostrými. Poté pokračujeme v jiném autě, s jiným řidičem a jinými lidmi do Tanah Rata, kam dorážíme v 16:00. Čekali jsme malou hezkou vesničku mezi čajovými plantážemi a místo toho přijíždíme do nijak hezkého městečka s rostoucí výstavbou hotelových komplexů. Ubytováváme se na konci města ve Father’s Guesthouse (30RM) v něčem, co dřív bývala vojenská ubytovna. Má to tvar malého hangáru nebo velké konzervy a v každém jsou 3 pokoje nebo jeden dorm s 10ti postelemi. Bereme pokoj se single postelí a vyrážíme na Robinson Falls, které jsou cca 1,5km daleko. Cestou opět kupujeme něco smaženého k snědku (banány, mango atd.). Vodopád nic extra, kolem vedou zelené roury k elektrárně. Kupujeme místní marmeládu a jdeme se podívat do hinduistického chrámu, kde přečkáváme průtrž mračen. Ve městě si pak dáváme k večeři Tandoori chicken (kuřecí maso obalené v červeném koření a pečené spolu s plackou Naan ve velké troubě) a směs na banánovém listu (maso, rýže, zelenina, omáčky). Zbytek dne trávíme na internetu v našem guesthouse a popíjením piva tamtéž. 27.6. Čajové plantáže BOH Snídáme na pokoji tousťák s marmeládou a místní kávou a po 9h vyrážíme pěšky na plantáže. Na autobusáku kupujeme lístky na zítra do KL a pak se již vydáváme po místním treku 9A, o kterém se v LP píše, že by měl být více frekventovaný a tudíž nepříliš zarostlý. Jednou bloudíme, ale jinak je to pěkná cesta (sem tam se prodíráme notné zarostlou pěšinkou, kudy již asi dlouho nikdo nešel). Nakonec vylézáme na nějaké farmě a poté i na silnici vedoucí k Tea Boh Estate s cedulí, že to tam je ještě 7km. Představa úmorné cesty po asfaltu za peroucího slunce nás vůbec netěší a tak zkoušíme stopovat. Zastavuje nám jeden místní s rachotícím náklaďáčkem, že prý jede jen do půl cesty, ale i za to jsme rádi. Odváží nás asi 1,5km a tvrdí, že už to je jen 1km. Skutečně po necelém kilometru docházíme k ceduli, kde se platí za vjezd autem do areálu a kde je napsáno, že k čajové továrně je to 1km a dolů k výzkumnému centru 6km, takže nějak nechápeme určování místní vzdálenosti. No nevadí, cestou totiž už procházíme kolem čajových plantáží a fotíme a fotíme, protože to je nádhera. Procházíme kolem místních sběračů čaje, kteří trochu nechápou, co tu děláme. Turisté sem jezdí s cestovkami a místní auty. Nahoře u čajovny (v sedle údolí, z něhož není vidět nic jiného než další čajové plantáže) nás někteří z místních, kteří nás potkávali v autech cestou nahoru, zdraví jako staré známé, je to psina :) Bohužel, továrna je dnes zavřená, takže s prohlídkou máme smůlu. Koukáme tedy jen na video, kupujeme balení čaje domů a dáváme si čaj z místní produkce s nějakým tím zaslouženým dortíkem. Pak ještě lezeme na vyhlídku nad čajovnou, děláme pár fotek, trháme na památku pár čajových lístků a vyrážíme po silnici zpět dolů. Na hlavní silnici čekáme na bus, který nejede a tak nakonec bereme taxi. Protože leje jako z konve, zůstáváme v guesthouse a okupujeme internet. Po páté odpoledne
přestává pršet a tak vyrážíme do centra nakoupit dárečky příbuzným a kamarádům. Večeři jsme si tentokrát dali v našem guesthouse a jídlo bylo výborné. 28.6. přesun do Kuala Lumpur V 8:10 vyrážíme rozhrkaným starým busem, ve kterém jsme jediní cizinci, do KL. Klikatá scenic road bez klimatizace nám dělá trochu problémy, je to samá zatáčka. Po příjezdu na hlavní cestu půl hodiny tankujeme a řidič opravuje klimatizaci a pak už hurá – na dálnici. Je to neuvěřitelné, ale řidič si s tou herkou opravdu troufá vjet na dálnici. Kopce jedeme 20km rychlostí, z kopce 70km/h, takže to radši zaspáváme a před jednou odpoledne dorážíme do chaotického a smogového Kuala Lumpur na Puduraja bus station. Je to vlastně jen zastávka, nádraží jsme ani neviděli. Vyrážíme k předem vytipovanému hostelu Le Village a cestou nás odchytává naháněč a vede nás tam. Je to budova v Heritage, nicméně je to šílené doupě a polorozpadlý barák. Tak dáváme přednost jinému, novějšímu hotelu Oasis v čínské čtvrti. Je o něco lepší, i když žádná sláva, ale už se nám nechce nic hledat. Bereme tedy fan double s oknem (35RM), protože je to to nejlevnější, co je tu k dispozici. Necháváme tu batohy a jdeme něco sníst do China Town. Dáváme si nejdřív na ulici palačinky s oříšky a pak zalézáme do žrádelny, kde si ze stolů nabíráme co se nám líbí. Po jídle vyrážíme busem č. 11 do Batu Cave. Cestou si kupujeme knedlík plněný kuřecím masem v omáčce a mango v pytlíku a vše konzumujeme cestou v busu, mňam. Začíná pršet a tak fotíme vstup do jeskyně po 272 schodech vedle obřího zlatého Budhy z pod deštníku. Na schodech se potulují přidrzlé opice, s nimiž se nehodláme příliš kamarádit zvlášť díky mému poměrně brutálnímu pokousání štěnicemi z hostelu Liana v Taman Negara. Po vylezení schodů se dostáváme do obřího dómu a dále k malé chrámové stavbě. Atmosféra nic moc, všude nepořádek, běhají tu kohouti, kočky, opice, spousta lidí, takže zase lezeme dolů a stále za deště vyrážíme busem zpět do China Town. Ve městě si necháváme vypálit fotky na DVD a již za tmy vyrážíme fotit noční KL. Vydáváme se na Merdeka Square (náměstí nezávislosti – obrovská travnatá plocha s vlajkou a velkou LCD obrazovkou), fotíme Sultan Abdul Samat Building, KL Tower a Petronas Twins Tower. Cestou zpět nakupujeme v obchodě vody a vyrážíme na večeři kam jinam než do China Town. Dáváme si výborné nudle (Hokkin noodles with chicken) a pivo (Tiger 660ml za 13RM!). V půl jedenácté se prodíráme stánky na hlavní třídě China Townu. Noční čínské tržiště nabízí peněženky, hodinky, boty, trička, džíny, kraťasy, plavky, ponožky, spodní prádlo, zapalovače, batohy, kabelky, DVD atd. Jen žádné tradiční handcraft výrobky. Uléháme po jedenácté, sousedi z jedné strany kašlou jak tuberáci, sousedi z druhé si vypráví a pouští hudbu jak ve dne a oknem ze silnice řvou auta, no paráda. 29.6. Kuala Lumpur Dnes máme v plánu televizní vysílač v KL a Twin Towers. Vyrážíme pro snídani do města a snídáme na střeše našeho hostelu. Pak vyrážíme pěšky ke KL tower. Pro změnu je strašné vedro a celí zplavení dorážíme k vysílači. U hlavní brány nás cpou do klimatizovaného minivanu, že nás zdarma odvezou k věži. Divíme se, protože věž je coby kamenem dohodil, ale nasedáme tedy. Když se 15 min. nic neděje, vylézáme a jdeme 5 min. k věži pěšky, holt zhýčkané turisty tu musí vozit asi každý ten metr. Vstup je o dost dražší než nám bylo řečeno, 38RM na osobu, ale když už jsme tu, tak to platíme. Kolikrát se člověk dostane na 4. nejvyšší vysílač na světě. Výtahem jedeme celých 282 výškových metrů na 421m vysokou telekomunikační věž. Na vyhlídkovém ochozu za sklem fotíme a pozorujeme město. I slabší větný poryv je cítit pod nohama a protože se nám z toho dělá lehce zle, opouštíme věž a jdeme hledat něco k snědku. Dáváme si rychlý McDonald’s u Twin Towers, které pak z přilehlého parku fotíme. Škoda, že nemůžeme nahoru, dnes je úklidový den, ach jo. Vyrážíme pak ještě přes obchodní centrum ve spodních patrech věží směrem ke starému nádraží, kam přicházíme už skoro za tmy (nějak se ta pěší přeprava po městě protáhla). Do hostelu dorážíme poměrně zničení, takže tam házíme věci a jen s penězi vyrážíme do China Town na večeři. Opět procházíme noční tržiště a pak už do hostelu balit věci, ráno vstáváme ve 2:00, protože máme koupené letenky s Air Asia do Kota Kinabalu na 6:50 ráno z letiště, které je 70km od města.
30.6. Přesun z Kuala Lumpur do Kota Kinabalu Teksi chytáme v půl třetí ráno hned na rohu ulice a za 10RM uháníme prázdným KL na KL Sentral – hlavní křižovatka metra, autobusů, vlaků atd. Chvíli bloudíme a pak nás uklízečka navádí na další schody dolů, kde již čeká klimatizovaný bus na letiště na terminál Air Asia. Hned nás cpou do busu, platíme 8RM za osobu. V busu čekáme do 3:15 a pak jedeme cca hodinu na 70km vzdálené letiště. V dáli se blýská o 106. Na letišti dáváme ranní kafe a jdeme na check-in, kde stojíme asi půl hodiny ve frontě a dostáváme, jak jinak u Air Asia, letenky ve formě účtenky z obchodu. Letí nám to před sedmou, tak si jdeme koupit něco ke snídani a pak se pomalu přesouváme ke gatu a za další půl hodiny pokračujeme pěšky po letištní ploše k našemu Airbusu. Let nic moc, samé mraky, sem tam to házelo, nic pro slabší povahy. Přistáváme a skoro smykem bereme zatáčku ke gatu, pilot to trošku přejel, no. Na letišti zjišťujeme, kde najít společnost Sutera Sanctuary Lodges, abychom si mohli rezervovat trek na Mt. Kinabalu. Bereme taxi do města a v kanceláři společnosti nás vítá slečna s ledovým přístupem. Nejenže si nelze koupit ubytování bez jídla a celý trek se tím o dost prodraží (ještě před půl rokem to šlo), ale nejbližší volný termín na ubytování (z těch levnějších) je 13.7., kdy už budeme zpět v ČR. Zjišťujeme možnost provést výšlap na vrchol a zpět za jeden den (jak jsme se dočetli v jednom cestopisu), ale to prý asi nepůjde, musíme s tím za správcem parku. Ok, nechceme se vzdát, vždyť výstup na Mt. Kinabalu je jedna z mála věcí, která rozhodla o výběru letošní dovolené. Bereme tedy batohy a trmácíme se přes město směrem k autobusovému nádraží, které však slouží jen pro krátké trasy. Chlápek, co neumí anglicky, nás cpe do jednoho z autobusů, kterým se přesouváme směrem odkud jsme přišli a vysazuje nás na stanovišti minivanů. Necháváme jeden odjet, protože jsme od rána nejedli a jdeme něco zakousnout do místní minižrádelny. Tam jsme středem pozornosti, protože tam nikdo kromě místních nechodí. Po jídle jdeme zpět a čekáme přes hodinu na další, velmi stařičký minivan jedoucí do HQ Kinabalu National Park. Minivany prostě jezdí, až se naplní. K HQ dorážíme asi za pět minut tři a ve tři mají údajně zavírat. Běžíme v dešti po silnici od hlavní cesty k HQ, na bundy či pláštěnky není čas. Chceme zdolat Kinabalu už zítra. Vbíháme do první budovy, což ale není ta pravá. Běžíme do další, to je lepší, ale špatné okénko. Jdeme k dalšímu, opět posun, ale musíme za správcem parku, který má kancelář na kopci. Ok, běžíme tam a následuje hodinový pohovor se správcem parku. Dozvídáme se, že jednodenní výstup bez ubytování povolují pouze 4 osobám denně a k tomu je povinný průvodce. Přesvědčujeme ho o našich vysokohorských aktivitách a nakonec dostáváme kýžené povolení. Teď ještě vše vyřídit zpátky v těch všech okýnkách ve Visitor Centru, zaplatit průvodce (85RM), povinné pojištění (7RM pp), poplatek za vstup do parku (100RM pp) a hurá, máme vše vyřízeno. A to jsme nebyli nuceni platit to ubytování s jídlem na Laban Rata cestou na Kinabalu (360RM pp)! Teď ještě aby zítra nelilo tak jako dnes, protože to by nás průvodce nahoru nepustil. Vydáváme se hledat ubytování. To je nechutně drahé, vše má pod palcem Sutera Sanctuary Lodge, která si mastí kapsu na parku, do něhož minimum vkládá zpět. Nacházíme ubytování zhruba půl kilometru zpátky po silnici, po které jsme přijeli, Bayu Homestay. Ubytování jednoduché a levné, ale dostačující. Balíme věci na zítřejší trek, s průvodcem máme sraz v 7:00 před Visitor Centrem. A na noc opět nezbytný repelent, síťka v okně jaksi chybí a okno je „zaskleno“ jen našikmo otočenými plastovými žaluziemi, které se úplně něpřekrývají. Jednoho komára z rodu těch, které přenášejí malárii jsme zabili, jiné jsme nenašli, ale co kdyby. Je pravda, že oblast Mt. Kinabalu je malaricky velmi riziková. V noci trochu mrzneme, přeci jen jsme ve výšce 1.800 m n.m. 1.7. Výstup na Mt. Kinabalu (4.095 m) Ráno se nám moc vstávat nechce, zvlášť po studené noci. V 6:45 vyrážíme k Visitor Center a bereme to přes obchůdek, kde kupujeme vody, sušenky a buchty k snídani. V HQ si schováváme velké batohy a berem jen potřebné věci (foťák a jeden batoh). Vyzvedáváme našeho guida, dostáváme plastové průkazky pro „Day climb“ a odjíždíme s dalšími 2 amíky, kteří taky včera usmlouvali povolení na jednodenní výstup, a jejich průvodcem ke startu treku. Bus nás veze asi 6 km k Timpohon Gate, (1.866 m n.m.) kde začíná 8,72 km dlouhý trek na vrchol s převýšením 2.400 m. A to celé ještě dnes zpět, no bude to fuška. Na vrchol musíme dorazit do 13:00 jinak se nestihneme za světla vrátit zpět. Jednoduše řečeno, v jednu odpoledne nás průvodce otočí zpět dolů ať chceme nebo ne. Vyrážíme kolem půl osmé
ráno, amíci jdou první, my fotíme, po kilometru je předcházíme. Po každém půl kilometru je cedule s již ušlými kilometry a aktuální nadmořskou výškou. Co se zpočátku zdá jako dobrý nápad žere člověka čím dál tím víc co mu docházejí síly. Cestou se střídá euforický optimismus s depresí, že se tam nestihneme vyškrábat. Kdo tvrdil, že výstup lze přirovnat k 8 km dlouhým schodům, měl pravdu. Sice jsme si to neuměli představit, ale je to tak. Pořád po stupíncích, buď přírodních – dřevo, kořeny, kameny, nebo uměle vytvořených – dřevěné schody. A tak to je pořád až na Laban Rata, což je míso ve 3.323 m n. m., kde 99,9% návštěvníků přespává. Jeden den sem přijdou, přespí a ráno všech 200 osob vyráží ve 3h na východ slunce na vrchol, kde se všichni v 6 ráno mačkají. Cestou na Laban Rata potkáváme skupinky těch, kteří jdou ten den z vrcholu dolů a od sestupujících průvodců sklízíme obdivné pohledy s mumláním – „hm, diklajmb“ (až kousek pod LR jsme pochopili, že se nejedná o žádný „sestup“ ale o „denní výstup“ :)). Na LR dorážíme v 10:45 a zbývají nám necelé 3 km na vrchol. Dáváme 10 minut pauzu a vyrážíme dál. Kolem chat až k bráně, kterou náš průvodce odemyká. Pak opět po nekonečných dřevěných schodech až konečně docházíme pod skálu a začínáme šplhat posledních 2,5 km po skalách. Chvíli za pomocí lan, chvíli po plochých skalách se slušným sklonem (co na pohledech vypadalo jako choďák bylo skoro na všechny 4 :) ). Půl kilometru před vrcholem oblékáme šusťákovky, protože tu hrozně fouká a už nám mrznou ruce. Dáváme čokoládu a tousťák a vyrážíme k vrcholu. DOBYT! 12:45, stihli jsme to. A jsme tu úplně sami, no paráda! Výhled je parádní, vpravo strž ve které se honí mlha, dole lesy a v dálce moře. Mt. Kinabalu je nejvyšší horou od Himalájí až po Papuu/Novou Guineu. Kolem samé úžasné skalní útvary – Donkey Ears, Uggly sisters, South’s Peak, St. John’s Peak a obrovské plato po kterém jsme přišli, no prostě super! Na vrcholu trávíme asi 20 minut, fotíme se, gratulujeme si s průvodcem za dobrý čas (5h 15min) a protože je tu docela zima, začínáme scházet dolů. Cestou potkáváme amíky, tak to nakonec taky stihli. Dolů si na Laban Rata kupujeme předraženou vodu a běžíme dál. Od 3.km už toho máme plné kecky, tedy i naše Merellky :) Na ty nedáme dopustit, nízké trekovky nám perfektně posloužily a ani na vlhkých skalách neklouzaly. Ještěže jsme s sebou netáhly ty vysoké, to bychom se upekli a ani by nebyly zapotřebí. Dolů dorážíme za 3h 15min v 16:25. Náš guide nám gratuluje k rychlosti a výkonu a my celí hotoví nechápeme, jak to může chodit 2x týdně už 10 let. Jdeme ještě poděkovat správci a ohlásit se, že to bylo super a že jsme to zvládli, je rád, když nás vidí a prý kdybychom se sem ještě někdy chystali, máme mu dát vědět. Jdeme ještě na kafe v místní Sutera restauraci Base Café, sedíme na terase a rozebíráme dnešní výstup. Bereme ve Visitorku velké batohy a jdeme přespat tam co včera. Asi hodinu se sprchujeme ve sprše, kde skoro neteče voda a jdeme brzy spát. 2.7. Přesun z Kinabalu HQ do Sandakanu Ráno vstáváme před sedmou a snídáme až na vyhlídce před Visitorkem. Kinabalu je krásně vidět, takže si ji ještě naposledy fotíme. Dáváme batohy na recepci do úschovny a jdeme koupit pohledy někam do nitra ubytovacího parku. Vzhledem k tomu, že ve Visitorku nejde internet, bereme batohy a hned na silnici stavíme bus, kterým se přemisťujeme do Ranau. Hledáme inet a zjišťujeme, že Unlce Tan, se kterým chceme na túru na Kinabatangan River, nám stále ještě nepotvrdil naši rezervaci. Zkoušíme Air Asia a lístky z KK do Tawau, ale na poslední chvíli jsou drahé. Ptáme se ještě na bus na Rafflesie a paní s námi jde až na stanoviště minivanů. Tam nás posílají ještě na jiné stanoviště. Na místním tržišti si kupujeme koblihy a nudle s volským okem v pytlíku. Minivan do Tambunanu odjíždí ale až ve 12 a tam se ještě musí přestupovat na bus. To bychom se ale po túře na rafflesie nestihli dostat zpět do KK ještě dnes, takže vypouštíme rafflesie (obrovské květy, které kvetou jen pár dní v roce) a jdeme čekat na hlavní silnici na bus do Sandakanu. Na zastávce dojídáme nudle (Mee) a za půl hodiny přijíždí bus s nápisem Sandakan. Platíme 30RM pp a už se vezeme. Cestou si rozmýšlíme cílovou destinaci a nakonec se rozhodujeme pro Sepilok, že jsou tam taky cestovky, které dělají túry na Kinabatangan River, takže když nevyjde Uncle Tan, tak možná seženeme něco jiného. Koukáme tedy, co říká LP o Sepiloku a zjišťujeme, že tam je akorát orangutaní rezervace (Orangutan Rehabilitation Center), která je 2,5km od hlavní silnice. Podél této silnice jsou rozmístěné restaurace, které nabízejí túry po okolí. Takže opět měníme cílovou destinaci zpět na Sandakan. Týpek co nám prodával lístek v autobusu (v busu je vždy řidič a prodejce lístků, který má někdy k ruce ještě 1-2 pomocníky se zavazadly, kteří jsou zároveň naháněči na nádražích) z nás má legraci. Sice anglicky neumí, ale překládá mu to
jeden, co sedí za námi. Cesta trvá něco přes 4h a bus končí na busáku 4km od centra. Zjišťujeme, že dnes už žádný bus do Semporny (resp. vůbec nikam) nejede, až zítra ráno v 8h, takže bereme taxika za 10RM a jedeme do centra do hotelu. Původně jsme dle LP chtěli do May Fair hotel, ale taxi nám staví před Winho hotelem, který je asi o 50m blíž, tak ho zkoušíme. Bereme pokoj se sprchou, záchodem a klimatizací (jiné tu nemají) a inetem zdarma za 55RM (dorm je za 25RMpp). Paní na recepci nám tvrdí, že zítřejší bus se musí rezervovat dopředu, což prý lze pouze na busáku, odkud jsme zrovna přijeli. Nechce se nám dávat další peníze za taxi tam a zpět a k tomu nám další chlápek tvrdí, že teď už tam stejně nikdo nebude, že se lístky prodávají vždy cca hodinu před odjezdem. Koukáme tedy na inet, ale Uncle Tan stále nic nepotvrdil. Voláme tedy do agentury, kde nám tvrdí, že naše túra od 8.7. je pro nás rezervována. Super, tak ještě píšeme mail, aby nám to potvrdili i písemně a poslali další info. Načež přichází odpověď, že jsou fully booked. Pak probíhá komunikace o tom, že jsme tam před hodinou volali a že prý jsme tam přihlášení, tak kde je problém. Vyrážíme do města s tím, že pokud nevyjde Uncle Tan, tak v našem hotelu dělají podobnou túru taky. Na pobřeží, kam ještě nedávno jezdili piráti a které je dnes hlídané policejními hlídkami ve člunech, si dáváme kokos, který není zrovna příliš zralý. Koukáme po suvenýrech, ale nic se nám nelíbí. Vydáváme se hledat čínský chrám a místo něj končíme na veletrhu typu Zahrada Čech. Je tu i nějaké hudební představení. Dáváme si nějaké mleté rybí maso na špejli a šťávu lisovanou z nějaké dřeviny (cukrové třtina?). Je to sladké a docela to ujde. Vracíme se do restaurace na pobřeží na večeři. Zapomněli jsme tam předtím balenou vodu u stolu a kupodivu ji tam znovu nacházíme. Dáváme si rýži s kuřecím masem s mangem a omáčkou Neapolitana. K tomu dostáváme polévku a kupujeme si fresh orange juice. Protože LP se zmiňuje o pirátech napadajících město ještě v nedávné době a protože je tma, nemáme z pobytu na pobřeží nejlepší pocit a tak dojídáme a jdeme na hotel. Lezeme na inet, kde nacházíme vysvětlení od Uncle Tan a potvrzení naší túry. Super, pak píšeme maily domů, deník a kolem jedenácté jdeme spát. Postel je šílená a už se dostavila i svalová únava a bolest po sestupu z Mt. Kinabalu. K tomu zjišťujeme, že i když nesvítilo slunce, jsme pěkně spálení. 3.7. Přesun ze Sandakanu do Semporny Ráno před sedmou jdeme na teksi a hurá na busák. Kupujeme lístky a protože máme ještě 45 min. do odjezdu, jdeme si dát něco ke snídani do jedné z místních žrádelniček. Anglicky neumí, takže rukama nohama si objednáváme nudle. S sebou do autobusu si kupujeme dva knedlíky s „překvapením“ uvnitř. V polovině cesty je klasická půlhodinová přestávka na jídlo. Kupujeme si placku Roti plněnou čokoládou a buchty plněné oříškovým čímsi. Naše zakoupené knedlíky jsou jeden s kokosovou náplní a druhý s fazolovým pyré. Do Semporny dorážíme kolem jedné hodiny, zjišťujeme v kolik jezdí bus zpět (8.00am) a vyrážíme hledat Scuba Junkie. Zjišťujeme, že nám u nich nezajistili noc na zítra jak jsme původně objednávali, tak platíme šnorchlovací výlet a ubytování (1 noc v Mabul Beach Resort) a jdeme hledat ubytování. Posílají nás do Dragon Inn za rohem. Je to několik longhousů na kůlech na vodě pospojovaných zastřešenými moly. Mají buď dorm pro 20 lidí za 20RMpp nebo samostatné pokoje s příslušenstvím od 66RM nejlevnější. Nejdřív bereme dorm, protože jsou tam zatím jen 3 lidi, ale pak přichází další a tak se rychle rozhodujeme vzít poslední ekonomický pokoj za 66RM a děláme dobře. Pokoj je úžasný, všechno dřevěné, hlavně tedy bambusové, nazdobené, čisté, prostě super. Dragon Inn patří do top 10 nejlepších plovoucích hotelů na světě. Necháváme věci na pokoji a jdeme pro velké batohy schované ve Scuba Junkie. Tam si kupujeme trička Scuba Junkie a domlouváme se, že si večer v 7 přijdeme zkusit brýle a ploutve. Odnášíme batoh na pokoj a jdeme se poohlédnout po něčem k snědku. Na tržnici si kupujeme meloun a chceme ho sníst na pobřeží, což je tady téměř nemožné. Pobřeží je buď okupováno tržnicí nebo nepřístupné nebo hned za ní stojí baráky na kůlech s 2m skládkou odpadů a pobíhajícími krysami pod nimi. Semporna je nejšpinavější město co jsme vůbec při našem cestování ve světě viděli. Je šílené vedro a lezeme do nějaké restauračky, kde si dáváme nějakou dnešní místní specialitu – rýži s kuřecími kousky v lehce pálivé curry omáčce a k tomu „velký lupen/brambůrka bez chuti“. Po jídle kupujeme pivo a jdeme na pokoj, kde na terase nad vodou jíme meloun a píšeme deník. Na 7h jdeme do Scuba Junkie, kde fasujeme brýle a ploutve na zítra a necháváme si je ve své přidělené kóji. V 9 večer tu vedle v klubu hraje nějaká kapela, takže tam vyrážíme. Bohužel kapela hraje jednu písničku a pak
se pouští CD. Jsou tu snad všichni instruktoři ze Scuba Junkie, je tu pohoda, kulečník. Chvíli tedy posedíme, popijeme a pak jdeme spát. 4.7. Mabul – přesun, šnorchlování Ráno se probouzím s šíleným oparem, no to bude teda šnorchlování! Snídani máme v ceně v restauraci opět na molu, jak jinak zde. Vzhledem k mým střevním potížím (evidentně z vedra a úpalu, díky kterému mám i ten opar) si ke snídani dávám jen chleba a hořké kafe, kdežto Pavel se cpe i smaženými banány, mňam. Na 8h jdeme ke Scuba Junkie, bereme výbavu a nasedáme do motorové lodi, která nás převáží na Mabul, ostrůvek na kterém se narozdíl od Sipadnu (snad nejlepší místo na potápění na světě) dá i přenocovat. U mola na ostrově vyhazujeme velké batohy a odjíždíme s potápěči na druhou stranu ostrova šnorchlovat. Pro jistotu si bereme i trička kvůli sluníčku. Potápěči mizí v hloubce a my ještě s finským párem zůstáváme šnorchlovat při hladině. Vidíme spoustu rybiček, černých ježků, korálů i jednu želvu. A taky medúzy, malé, tak v průměru 5 cm, ale raději se jim vyhýbáme, protože nás pořád něco žahá. Buďto tyto medúzy nebo takové malé, průhledné asi 5 mm velké kuličky. Není to nic příjemného, jako malé elektrošoky. Šnorchlujeme podél korálového útesu a cca po půl hodině míříme k lodi. Tam čekáme na potápěče a tak mezitím koukáme kolem a vidíme další želvu, kterou nám ukazuje kormidelník. Po návratu na ostrov si dáváme kafe, čaj a vodu. Je cca 11.30 a oběd je až za dvě hodiny, tak jdeme prozkoumat tento malý ostrůvek, jestli má smysl tu zůstávat 2 noci, protože zaplacenou máme jen jednu. Zbytek ostrova tvoří špinavá a přelidněná vesnice s chatrčemi na kůlech a spoustou malých obchůdků s potravinami pro místní. Docházíme až k nějakému drahému resortu, přes který nelze projít, pokud tam nejsme ubytovaní. Tak jdeme zpět přes vesnici. Jsme trochu zklamaní, protože ostrůvek není nic hezkého a jediná pláž na válení je před naším resortem, kde se ale nedá koupat v moři, protože je tam mělko, korály a občas trochu bordel, což v čiré vodě nepůsobí zrovna ideálně. Koupat se dá na konci mola, kde se dá i šorchlovat. Jdeme se ubytovat do našeho luxusního pokoje. Nazdobení dvoupostel, ještě jedna postel vedle, vykachlíkovaná koupelna s velkým zrcadlem, sprcha oddělená od záchodu, no prostě všechno krásné, čisté a luxusně vypadající. Pokoj je obložen dřevem, ve stropě jsou zabudované 3 zářivkové žárovky a kvalitní větrák Panasonic s dálkovým ovládáním včetně funkce odloženého startu i vypnutí. Je tu i stolek, židlička a zrcadlo. Celá stěna na verandu je prosklená včetně dveří. Před pokojem je dřevěná veranda se stolem a židlemi ze které vedou dřevěné široké schody k pěšince mezi pláží a společenskou místnosní / jídelnou, což je v podstatě obrovský otevřený zastřešený prostor se stoly a lavicemi opět na kůlech. Tam jdeme na oběd. Je rýže, nudle a kousky masa v lehce pálivé omáčce. Jednotné jídlo pro všechny ubytované, každý si nabírá z várnic, prostě pohoda. Po obědě vegetíme na verandě a pak si jdeme sami zašnorchlovat podél pobřeží ostrova. Pak se válíme na pláži a posléze jdeme na kafčo. Tam nás odchytává dnešní šéf resortu na ostrově a seznamuje nás s řádem. Ptáme se na ubytování na zítra, ale prý už nemají volno a nabízí buď přespat tady nahoře nad jídelnou, kde je úžasná, velká, prázdná terasa (nepoužívaný bar) s výhledem na moře nebo v longhousu ve vesnici. Jdeme mrknout na ten longhouse, ale tam se nám nelíbí, takže bereme terasu. V 7h je večeře, máme předem objednáno chilli con carne, které je výborné a k tomu je ještě moučník a meloun. Zůstáváme tu po večeři, píšeme deník a prohlížíme knížku s fotkami z potápění. Je tu docela živo, celkem nás tu je v tomto resortu cca 30. 5.7. Mabul šnorchlování Ráno vyrážíme v 8 h na snídani do společenské místnosti/jídelny na toasty, máslo, marmeládu, burákové máslo, fazole, párky, vajíčko na tvrdo a takový zelený, nevýrazný asi meloun. K tomu samozřejmě čaj, kafe, voda a něco žlutého chemického. Přejedení jsme se šli vykoupat a pak se válet na pláž, napsat Hance sms přání k narozkám a číst si časopisy. Šnorchlování dnes kvůli mému oparu vynecháváme. Pak přichází na pořad dne žádost o ruku na pláži :) Po dalším koupání v moři se jdeme ještě osprchovat na pokoj a odubytovat se, dnes večer spíme na terase nad jídelnou. Do oběda pak čekáme v jídelně, protože slunce na pláži pekelně smaží. K obědu je opět rýže, nudle a kousky masa v omáčce nebo vegetariánská varianta se zeleninou ve vlastní šťávě. Pak se tak poflakujeme po pláži od mola k molu a koukáme, kudy by se dalo vlézt do vody. Bohužel kromě našeho mola je jich většina nepřístupných, takže se pak jdeme koupat opět tam. Vzhledem k tomu, že tak porůznu prší a
svítí slunce, kombinujeme to schováváním se pod střechou v jídelně. Kolem šesté vyrážíme na průzkum na druhou stranu ostrova než včera. Nutno zmínit, že celý ostrov je velikosti cca 1km x 0,5km. Procházíme přes přelidněnou vesnici, kde je hrozně moc dětí. Nacházíme pár obchůdků s mušlemi, přívěsky na krk, korálky apod. Kupujeme mi jeden korál na krk :) Pak fotíme měsíc s palmou, další resort, který vypadá opravdu luxusně. V moři u břehu nacházíme hezkou, velkou mušli, ale nevíme, jestli je ještě obydlena, tak ji tam raději necháváme. Když přicházíme zpět k našemu molu, jsou krásně červánky. Tak fotíme a pak jen sedíme na molu a koukáme na ně, na malé rybičky prohánějících se v hejnech a skákajících nad vodou a ptáka, co vypadá, že neumí létat (nakonec uletěl). K večeři jsou špagety se zeleninou v pálivé omáčce s kuřecími křídly (kde není skoro žádné maso) a plátkem ryby (ve které je spousta kostí a kostiček). K tomu meloun a koblížky, které jsme měli k dispozici po celý den. Večer si chceme dát skleničku vína, ale nabízí nám jen předraženou celou lahev, která by nás asi dorazila, takže si dáváme každý jedno pivko Beck v plechovce a hrajeme karty. Večer trávíme nad deníkem a časopisy. 6.7. Mabul šnorchlování – Semporna Ráno vstáváme na východ slunce v 5.45, který sice nebyl nijak úchvatný, ale bylo to fajn, jak bylo venku příjemně a všude klid. Pak jdeme ještě chvilku zalehnout a před osmou na snídani. V 9h nasedáme na loď, která nás veze spolu s potápěči k ostrovu Kapalai, což je v podstatě luxusní resort vystavěný na kůlech u cca 30m pláže vystupující z moře. Je tu poměrně mělko a spousta korálů a různých druhů ryb v nejrůznějších barvách, tvarech a velikostech prohánějících se v hejnech kolem nás na dosah ruky. Je to paráda, ryby velké, barevné, nosaté, kulaté, krátké, dlouhé, žluté, modré, šedé atd. Přes počáteční problémy s prasklým páskem u brýlí tady šnorchlujeme asi hodinu, s dvěma přestávkami na schůdcích jednoho z baráčků a pak máváme na loď, kde už sedí dva potápěči, kteří také měli nějaké problémy s brýlemi. Za chvílí nabíráme na druhé straně komplexu ostatní potápěče, kteří tam objevili malého žraloka. To nás docela mrzí, že my ho neviděli. Byl totiž v písčité oblasti, kam se nám nechtělo, protože tam nebyly korály ani moc ryb. Po návratu na Mabul vyrážíme hned s další lodí na otevřené moře. Jedeme asi čtvrt hodiny od ostrova, kde loď zastavuje, vysazuje nás do moře, potápěči mizí pod hladinou a loď odjíždí nad hloubku cca kilometr od nás. Byly tu obrovské korály, alespoň 2m v průměru, naprosto úchvatné moře, ještě jsme nic takového neviděli. Potkali jsme i černobílého asi 1m dlouhého hada, jak něco doloval ze dna pod korálem. Od té chvíle jsme začali být více obezřetní, abychom se k němu nedostali příliš blízko a nedráždili ho. Výborné taky bylo to, že tu nebyly žádné žahavé potvory jako u předešlých šnorchlování. Kromě nejrůznějších korálů jsme viděli opět obrovské množství ryb – malých, dlouhých, nosatých, skalár atd. Asi po 45 minutách si máváme na loď, protože už nás z brýlí bolí čelo. Perfektní na tom šnorchlování na moři je, že si člověk v té slané vodě jen tak leží na břiše a kouká pod sebe, párkrát mávne ploutvema a je zase o kus dál, no prostě paráda. Ani z hloubky jsme strach neměli, tím jak to nadnáší má člověk pocit, že prostě ke dnu neklesne. I když díra to byla pěkná, však jsme byli na korálovém útesu a pořádně strmém. Opalujeme se na člunu a čekáme na potápěče. Mezitím vidíme několik želv kolem lodi. Po návratu na Mabul jdeme na stejný oběd jako včera. Před odjezdem na pevninu do Semporny si jdeme ještě zašnorchlovat u našeho mola a při cestě zpět konečně v moři pod námi vidíme na vlastní oči velkou želvu. Z dálky to vypadalo, že se na nás řítí žralok – nic moc pocit. Pak ale když se přiblížila více (nebyla velká viditelnost), tak jsme uviděli, že to je želva. Super, konečně :) Tak jsme o ní řekli potápěčům, co zrovna lezli do vody a šli jsme si dát před cestou ještě sprchu a kafe a čekat na molo na loď. V Semporně jsme doplatili další noc a cestu z ostrova + zakoupené pití na ostrově. Za účast na šnorchlování (nebo u ostatních za potápění) jsme od nich dostali na ruku gumový náramek s jejich logem (žralok) a webovkou (www.scubajunkie.com). Ubytovali jsme se v backpackeru hned naproti a šli koupit lístek na bus na zítra, vybrat peníze z banky, koupit dárek sestře k narozkám a na jídlo. Zakotvili jsme v baru vedle backpackeru. Potkali jsme tu i čecha Jakuba, který byl s náma jako potápěčský instruktor na jedné lodi. Už na lodi jsme si říkali, že má nějaký český přízvuk :) Spát jsme šli kolem desáté, ale bylo hrozné vedro a bylo nás 6 na pokoji. Po celou noc nám přebíhali krysy po střeše.
7.7. Přesun ze Semporny do Sepiloku Vstáváme před sedmou a jdeme na snídani do Scuba Junkie baru. Koukáme ještě na net a pak už vyrážíme na bus přes bankomat. Bus není žádný luxus, ale zato jediný, který dnes jede do Sepiloku, resp. Sandakanu. Odjíždíme v 8h a v 10.45 je obvyklá zastávka na půli cesty na jídlo. Dáváme si akorát sladké buchty. Cestou jsou vidět hlavně plantáže palem na palmový olej a sem tam nějaký kopec či skála. Na odbočku k Sepiloku dorážíme kolem 13h. Vystupují tu ještě 4 lidi a hned se jich ujímá taxi, které my odmítáme, protože Uncle Tan, kde chceme dnes spát a zítra s nimi jet na dvoudenní túru do džungle, je 200 m od hlavní silnice. Ubytováváme se za drahý peníz, který rozhodně neodpovídá chudému a špinavému vzezření našeho dormu. V ceně je ale i dnešní oběd a večeře a zítřejší snídaně. Dáváme si tedy oběd – rýži, bambusové výhonky, dušenou zeleninu a sladké oranžové brambory (pokud to nebyla dýně). Oběd byl mňamka. Pak se jdeme projít k Orangutan Rehabilitation Centre, což je cca 2,5km od nás. Dle LP jsme čekali rušnou silnici s hotely a restauracemi, ale místo toho procházíme po liduprázdné silnici s džunglí a pár baráčky kolem. Vzhledem k ceně za vstup a info z různých zdrojů, že orangutany uvidíme jen se štěstím, se vracíme stejnou cestou zpět. V Uncle Tan si dáváme kafe a surfujeme po internetu info o jejich túře na Kinabatangan river, na kterou se zítra chceme vydat. Pak píšeme deník, čteme průvodce, hrajeme kostky, karty, ping pong a čekáme na večeři. Večeře je taky výborná – rýže, dušená zelenina a kuře obalované v těstíčku. Po večeři hrajeme kulečník. Kolem deváté jdeme spát, protože mě pekelně začíná bolet levé ucho, do kterého mi včera při šnorchlování nateklo a špatně na něj slyším. 8.7. Přesun ze Sepiloku do Kota Kinabalu Noc byla šílená. Před spaním jsem si vzala Ibalgin, ale cca od 5 ráno už bolestí vůbec nespím, na ucho si nemohu ani sáhnout, natož lehnout. V půl sedmé vstáváme a jdeme na inet zkoumat, co s tím. Vypadá to na zánět zvukovodu, který se léčí buď antibiotiky nebo kapkami. Takže se jdeme nasnídat, rušíme tůru na kterou jsme se moc těšili a těžko ji zařizovali a vybíráme, kterou kliniku navštívíme. Nakonec se rozhodujeme náročný přesun (hlavně kvůli překonávání velké nadmořské výšky) do Kota Kinabalu. V půl deváté jdeme na bus, ale podaří se nám chytit až ten, co jede v půl desáté. V busu sedíme každý jinde, protože není moc místa. Mě bolí celá levá půlka hlavy, ráno jsem ani pořádně nemohla snídat, protože mě bolí i čelist, no prostě chuťovka. K tomu samozřejmě skoro neslyším. V polovině cesty zastavujeme klasicky na oběd. Pája si dává buchty, já na jídlo nemám ani pomyšlení. V přední části busu se uvolnila dvě místa za sebou, tak si tam přesedáváme, protože vzadu, kde jsme doteď seděli se špatně dýchá, hrozně to houpe a místní děti dělají pořádný čurbes. V televizi sledujeme nějaký masakr film po thajsku / malajsku a já se urputně snažím nějak vyrovnávat tlak v uších, protože přejíždíme sedlo vedle Mt. Kinabalu. Bus končí na long distance north bus station, odkud bereme za 20RM taxi do Permai Polyclinic, kterou jsme v průvodci LP vybrali jako asi nejserióznější s anglicky mluvícím personálem. Taxikář nás veze úplně jinam a staví u každé rádoby kliniky jako třeba „Klinik Chu“ apod. Naštvaně mu říkáme, že ne, že chceme do Permai Polyclinic, říkáme mu ulici, ukazujeme mapu, ale nic z toho mu nepomáhá, mapu vidí asi poprvé v životě. Zastavuje a někomu volá, což taky nepomáhá. Nakonec, když ho sami navigujeme dle mapy, nám zastavuje u naší polykliniky. Hrůza, tady fakt taxikáře může dělat každý! Jdeme tedy na recepci, pak čekáme a nakonec jdu k doktorce z Indie. Ta mě prohlíží, píše mi nějaké kapky a prášky a domlouvá si se mnou další schůzku na pátek 10.7. v 15h. Pokud to bude třeba, bude mi dělat výplach ucha, abych vůbec mohla letět letadlem domů. Platím i s léky 90RM, na což si beru stvrzenku a vyrážíme do hostelu Akinabalu. Vypadá dobře, takže bereme rovnou fan room na tři noci (56RM/den). Beru si hned léky, kapky a Ibalgin na bolest. Volám do pojišťovny nahlásit pojistnou událost (s tím bolavým a neslyšícím uchem je to fakt síla). Pája jde koupit nějaké buchty, které si pak v moc hezké společenské místnosti dáváme s kakaem. Pak vyrážíme do města najít nějaké info o raflesiích. Jenže je půl sedmé a všude už je zavřeno. Tak si kupujeme za 1RM kus papáji v pytlíku (je výborná) a procházíme město až na přístaviště ferry, KK ferry point. Zpátky na hotelu dáváme sprchu a jdeme přes ulici na večeři do místní žrádelny vedle Bati :) Dáváme si nepálivé nudle s kuřecím masem a pomerančový džus. Jídla je tak akorát a v devět už jsme na hostelu kde koukáme na inet odkud jezdí bus do Tambunanu a píšeme deník.
9.7. Tambunan a motýlí farma Ráno po snídani vyrážíme na stanoviště minivanů, které je cca 300m od našeho hostelu. Jsme tam v 7:45, ale minivan jede až v 9:30. Tak se jdeme podívat opět do města, resp. na handcraft market a cestou zpět si kupujeme dva knedlíky plněné kuřecím masem a čekáme na odjezd minivanu do Tambunanu. Je to cca 70km, takže jedeme docela dlouho, samá zatáčka, pořád do prudkého kopce a navíc stařičkým minivanem, kterému nefunguje ani jeden budík. Motor před prvními sedačkami, kde sedíme, auto slušně vytápí. Cesta je ale hezká, je na co se koukat, všude kolem kopce a údolí, sem tam obydlí, psi či dělníci zpevňující okraj silnice nad stržemi. K Tambunan Raflesia Information Center dorážíme cca v půl dvanácté a zjišťujeme, že tam zrovna žádná rafflesie nekvete. Chceme se tedy jen jít projít do lesa, ale za to se taky platí, a to 55RM, takže to vzdáváme. Jíme knedlíky a přemýšlíme co dál. Napadají nás Poring Hot Springs, kde má rafflesie taky růst, ale to bychom se asi už nestíhali dnes vrátit zpět do KK. Další rostou někde v Mt. Kinabalu NP, jenže nemáme ponětí kde. Takže se loučíme s možností vidět tuto kvetoucí rostlinu a zkoušíme stopovat cestou zpět. Bere nás hned první auto a necháváme se vysadit u Kedai Butterfly Farm. Platíme 20RM pp za vstup a dostáváme i průvodce. Je to tu docela fajn. Kromě motýlů tu mají i jedovatého hada chyceného v lese za silnicí a spoustu orchidejí. Trávíme tu asi hodinu. U silnice nám pak staví opět hned první auto. Vepředu dva chlápci, vzadu paní, všichni tak kolem 50-ti let. Spolujezdec byl docela komunikativní, takže jsme si pokecali. Bavíme se o rozdílech v ČR a Malajsii, jaké rostou u nás stromy, že jezdíme vpravo, že máme v zimě sníh, že máme spoustu vlastního piva atd. Zajímala je naše měna, kolik si za plat můžeme koupit a tak. Taky trochu o historii ČR, o tom kolik lidí u nás umí anglicky atp. Ptáme se na místní faunu, jestli tu mají v okolí domu hodně havěti jako pavouky a hady, jak je to s malárií atd. Tak havěť prý už vyhubili a na malárii mají všichni od malička očkování. Vysazují nás na začátku centra KK, tak jim děkujeme jediným malajským výrazem, který známe: „Terima Kasih“ a jdeme na hostel přezout trekovky za vzdušnější sandály. Pak už utrácíme penízky na tržišti. Kupujeme super velkou ještěrku a další suvenýry. Neseme vše na pokoj, přes ulici kupujeme u Bati boty a jdeme jíst tam co včera, tentokrát však rýži s černými houbami a kuřecím masem. Na pivo se přesunujeme do turistické restaurace v pasáži a dáváme si 2 velké lahve Tiger a posloucháme živou hudbu. Pak ještě koukáme na hostelu na inet, pokecáme si přes Skype a kolem desáté jdeme spát. 10.7. Mamutik Ráno je ucho o něco lepší a my vyrážíme po osmé hodině k molu Jesselton Port (Jesselton se dřív jmenovalo KK) koupit zpáteční lístky na jetty za 17RM pp (plus 6RM pp vstupné na molo), kterou se přesouváme na ostrov Mamutik. Název nemá dle své velikosti, neboť je nejmenší z 5-ti ostrovů souostroví Tunku Abdul Rahman NP. Jsou dostupné lodí cca do 10 min. z KK. Na ten nejbližší se ale nejezdí, protože tam nejsou žádné pláže a jsou tam dřevěné vesnice nad vodou, kde bydlí převážně utečenci z Filipín a není bezpečné se tam pohybovat. Na ostrově Mamutik platíme 10RM pp za vstup do NP a míříme na malou, nejvzdálenější pláž od mola. Válíme se na dece, koupeme se, sbíráme mušle a přitom málem šlápneme na půlmetrového ještěra, který hledá v dírách na pláži nějakou dobrotu. Odpoledne po návratu do KK vyrážíme na kontrolu k doktorce na kliniku. Dostávám výplach ucha a prášky, abych vůbec zvládla letadlo domů. Bereme stvrzenku pro pojišťovnu a běžíme na poštu poslat pohledy. Cestou na hostel si kupujeme nudle v pytlíku a papáju, mňam. Na hostelu dáváme sprchu a konečně ze sebe smýváme slané moře a písek a zjišťujeme, že jsme přeci jen z toho sluníčka za dnešní den trochu více připálení, než jsme čekali. A začíná to bolet. Vyrážíme na tržnici pro suvenýry. Po tržnici se prohánějí krysy, pokud nás nekousnou, tak nám nevadí. Odnášíme dárky na hostel a vyrážíme hledat bankomat, protože doktorka nám udělala čáru přes rozpočet. Peníze se nám daří vybrat až ve třetím bankomatu, tak hurá na jídlo. Chodíme po KK a koukáme, kde bychom se najedli jinde oproti minulým dnům, ale nakonec opět končíme v restauraci pro místní u nás před hostelem. Dávám si Lalap rice, což je kopeček rýže s kuřecím řízkem a pálivou omáčkou a Pavel zkouší úzké nudle s kuřecím masem, lehce pálivé, ale nakonec se z nich klubou proklatě pálivé nudle. K tomu máme ještě vývar. Odcházíme to zapít Tigerem do stejné turistické restaurace na mall jako včera. Popíjíme pivo a rekapitulujeme dovolenou. Pohodová ale ne flákací. Dost jsme toho viděli a přitom se nehonili, prostě fajn. I když mít víc času, rozhodně bychom se nezlobili a pobyli někde déle či
navštívili více míst na Borneu. Do postele se dostáváme kolem jedenácté a vůbec se na noc se spáleninami od slunce na těle netěšíme. 11.7. Poslední den v Malajsii – KL – přesun do Singapuru A je tu náš poslední den v Malajsii. Ráno dáváme pohodovou snídani, balíme batohy, které necháváme s ještěrkou (náš metrový dřevěný suvenýr) na recepci a vyrážíme do města. Nejdřív do Permail Polyclinic nechat si pro pojišťovnu rozepsat podrobně účet i za první návštěvu a pak pro papáju, naše oblíbené ovoce. V obchodě sháníme místní pálenku, ale zjišťujeme, že žádnou nemají, jen nějaký 26% likér. Tak to vzdáváme a vydáváme se k moři, kde jen tak bloumáme po nábřeží. Rozhodujeme se, že se vyrazíme podívat na observatoř na kopci. Šplháme tam pěšinkou se schody za nějakým barákem, všude je opět spousta odpadků. Z observatoře, resp. z vyhlídky je docela pěkný výhled na KK a moře. Zpátky to bereme opět pes nábřeží a jak jinak než do tržnice. Cestou kupujeme ještě nějaké suvenýry v krytém nadchodu nad silnicí k tržnici. Začíná pršet, tak se jdeme schovat do obchoďáku. Odtamtud přes pekárnu už přímo do tržnice. Už nic konkrétního nesháníme, takže jen v klidu bloumáme kolem a ve finále na zelenino-ovocno-masném trhu kupujeme chilli papričky. Hledáme kokos, ale nikde ho tu nevidíme. Končíme pro změnu opět na pěkně udělaném nábřeží a pozorujeme bílou stěnu, která se od nejbližšího ostrova s chatrčemi na kůlech žene směrem k nám. Pro jistotu se stahujeme ke krytému nadchodu, ale nestíháme. Šílená průtrž mračen nás nemine, stačilo se rozhoupat o půl minuty dříve. Chybělo nám 50m, během kterých se na nás lily kýble vody, takže jsme totálně mokří. Po půl hodině si jdeme do obchodu koupit něco k pití a pak opět za deště vyrážíme do „naší“ restaurace na oběd. Tentokrát si Pavel dává Lalap rice a já široké nudle s kuřecím – nepálivé. Sice nám moc nerozumí, ale nakonec dostáváme opravdu to, co jsme chtěli. V půl čtvrté bereme batohy a loučíme se s naším 3 denním domovem. Teksi nás převáží za 20RM na letiště. Vytahujeme trika s dlouhým rukávem, protože rozdíl mezi venkovní teplotou a klimatizací je poměrně markantní. Zjišťujeme, že náš let bude opožděn o 2,5h. Důvod – heavy rain od rána. Holt začíná období dešťů. Tak se zbavujeme velkých batohů a jdeme utrácet poslední peníze. Kolem půl osmé vyrážíme ke gatu. Počasí nic moc, v letadle se pilot omlouvá za zpoždění způsobené počasím a výměnou přední pneumatiky. Prý máme cestou očekávat turbulence, ale v Singapuru už je prý lepší počasí. Cesta nic moc, docela to hází. V Singapuru jdeme stát frontu na kontrolu pasů vč. imigračního a k batohům se dostáváme až o půlnoci. 12.7. Singapurské letiště – odlet domů Na letišti je krátce po půlnoci zima, takže vytahujeme z báglů dlouhé kalhoty, které jsme předtím na sobě měli jen na letišti v Kota Bharu při našem příletu do Malajsie. Jdeme se zeptat na přepážku, jestli by nám nevzali bahoty už teď i když letíme až v 9:45. Slečna se odchází někam zeptat na povolení a pak nám bere batohy a checkuje letenky. Máme batohy 13 a 15kg. Taky se nás ptá, co to máme velkého zabalené v tom zeleném...naše ještěrka zabalená do zelených igelitek z tržiště působí opravdu zajímavě a poutá pozornost. Vypadá totiž jako nějaká zbraň. Jen nalehko jdeme shánět nějakou vodu k pití, ale jediné, co je otevřené, je nějaký obchůdek, kde tedy kupujeme ledový čaj. V McDonald’s na terminálu 2 si dáváme Doublecheesburger menu. Po „večeři“ vyrážíme hledat nějaké vhodné místo, kde bychom si mohli zdřímnout a přečkat noc. V něčím deníku jsme se dočetli o Viewing platform, kde se prý dá dobře přespat. Ten dle mapky nacházíme na terminálu 3 a zjišťujeme, že tam není žádný dětský koutek, který jsme našli před lety při naší cestě na Nový Zéland. Takže se vydáváme vláčkem opět na terminál 1 a objevujeme nějaký Viewing Mall, ale opět nic. Na tabuli už naskočil náš let, odlétáme z terminálu 1. Zkoušíme se tam dostat do tranzitního prostoru, kde to na spaní vypadá příjemně, ale u vstupu nás odchytí hlídač. Zjišťujeme u něj, kde je tu směnárna, abychom si mohli něco vyměnit a koupit si něco k snídani. Prý je v tranzitním prostoru jak směnárna, tak restaurace a café, ale když prý půjdeme dovnitř, už se nedostaneme ven. Nezdá se mu náš odlet až za tak dlouho a tak nás vede do Emirates lounge. Ta je samozřejmě jen pro 1. a business class, takže po odchodu chlápka vyrážíme hledat útočiště jinam. Nakonec, po chvíli strávené na internetu, uléháme v nějaké hale na koberec a na pár hodin zabíráme. Kolem sedmé ranní následuje snídaně ve Sturbucks cofee na croisaint a kafe. Chvíli koukáme na televizi a na půl devátou jdeme ke
gatu, kde nás prolustrují a půl hoďky čekáme na boarding. Při vzlétání nás kapitán vítá, je mu i kupodivu dobře rozumět. Cca po hodině letu to začíná docela házet, tak nám kapitán osvětluje situaci, že je to způsobeno počasím, jsou monzunové deště. Jsou mraky, takže není nic vidět. Sledujeme tedy filmy a posloucháme hudbu. Po příletu do Mnichova nás čeká ještě přečkat pár hodin na autobus do Prahy. Cesta se Student Agency je pohodlná a rychlá. Do Prahy dorážíme brzy ráno.
