1. den Cesta do Mnichova, prohlídka města

1. den – Cesta do Mnichova, prohlídka města Středa, 4.7.2007 Tak jsme konečně na cestě. Asi s desetiminutovým zpožděním jsme v 9:26 vyjeli z Hlavního nádraží směrem na Mnichov, odkud nám večer letí letadlo. Doufáme, že dojedeme, včera stávkovali němečtí železničáři. Dali jsme si housku a Šárka hned poté usnula. A tak to nejspíš bude vypadat celé následující dva dny – jíst a spát :-) .... Na německých železnicích se naštěstí žádná stávka nekonala, takže jsme dojeli skoro do Mnichova. Těsně před Mnichovem totiž někdo skočil pod vlak (ne ten náš) a my jsme museli nejdříve čekat a potom jet oklikou. Nicméně stejně nám v Mnichově ještě zbyl dostatek času na procházku městem. Prohlédli jsme si centrum – Karlsplatz, Frauenkirche, radnici pod lešením, tržiště, prošli jsme se kolem Isary, viděli novou a starou residenci a pak se vydali na S8 (na kterou nám platil náš Bayern-ticket) na letiště, kam jsme dorazili tři hodiny před odletem. Přesto už byla u check-inu poměrně dlouhá fronta. Protože jsme chtěli místa u okénka, hned jsme si stoupli do fronty a v ní začali přebalovat batohy – třídit věci na ty, které musí přijít do letadla, nesmí přijít do letadla a nemusí přijít do letadla. Zjistili jsme, že náš čtyřicetilitrový batoh může být příruční zavazadlo. Někteří cestující měli i větší, třeba by nám povolili i pětasedmdesátilitrovou gemmu:-) Přebalování bylo tedy dost na rychlo, ale snad jsme si vzali vše důležité. Velký batoh snad uvidíme zase v Hong Kongu. Místo u okénka jsme stejně nedostali :-( Následující dvouapůlhodinové čekání uběhlo celkem rychle a za chvilku už jsme byli v letadle. Jeden pán si s námi dokonce vyměnil místa (se dvěma dětmi se nějak na dvě sedačky u okna nevešli), takže jsme byli u okénka. Ale nad křídlem, takže jsme stejně skoro nic neviděli. Ihned jsme si začali hrát s dotykovými displeji na opěradlech sedadel před námi. Zjistili jsme v časopise, co dávají za filmy, žádné zajímavé, takže jsme během letu na obrazovkách pozorovali hlavně co snímaly kamery na předku a spodku letadla. Pak jsme ale dostali do rukou jídelní lístek a veškeré další zájmy šly stranou. Začali jsme se těšit na jídlo asi o šesti chodech. Ikdyž byly všechny celkem malé, přejedl jsem se pěkně. Ryba jako předkrm, zeleninový salát, jehněčí s brkaší jako hlavní chod, moučník – pudink s malinami a sušenky a sýr jako degustiv. K tomu bílé víno. Emirates airlines prý nabízejí nejlepší služby, vybrali jsme si dobře. 2 EUR Zmrzlina 2,10 EUR Pekárna

1

2. den – přílet do Dubaje, let do Hongkongu Čtvrtek, 5.7.2007 Přistání v Dubaji proběhlo bez problémů. Oznámili nám, že takhle ráno (6:30) je tu 31 stupňů a ve dne přes čtyřicet. Ale na vlastní kůži nás to vyzkoušet nenechali – tunelem rovnou do klimatizované haly letiště. Všude spousta lidí sedících na sedačkách a ležících na koberci před nimi a čekajících na svá letadla. Také jsme si to vyzkoušeli. Mají tu také turecké záchody na fotobuňku a než vás tam pustí, tak vytřou po předchozím návštěvníkovi. Do letadla do HK jsme nastoupili bez problémů. Let byl dlouhý a chladný, museli jsme použít všechno teplé oblečení a ještě místní přikrývky a ještě se zahřívat čajem a bourbonem (nápoje jsou zdarma, jen za šampaňské se platí). Jídlo opět výborné, spousta chodů. Na obrazovce jsme sledovali přelet nad bangladéšskými políčky. Přistáli jsme s mírným zpožděním po desáté hodině večerní místního času (+6 hodin oproti SELČ). K pasové kontrole nás převezl vlak bez řidiče a pak jsme se šťastně shledali s batohem, který už nedočkavě kroužil na pásu. V hale letiště jsme se začali shánět po informacích o cestě do Kowloonu (stát Hong Kong se skládá z pevninských Nových teritorií, poloostrova Kowloon a ostrovů Hong Kong, Lantau a dalších) a dále do Číny. Celkem dlouho jsme hledali východ z letiště, ale povedlo se a my se mohli poprvé nadechnout vlhkého teplého vzduchu na jih od obratníku. Byla to síla, a to bylo po půlnoci. Radši jsme zase hned zalezli. Spojení do města jsme našli, vyměnili 10 USD, abychom měli na autobus a zbytek noci jsme se rozhodli strávit v letištní hale střídavým spánkem. Zatím se nám ale spát nechce. V Praze ještě není ani osm večer a navíc jsme dost spali v letadle. Tak uvidíme. V 5:00 vyrážíme do Kowloonu posledním nočním autobusem (je levnější než ty denní, tak proč čekat). 1 USD

2 půllitrovky vody + Kitkat (Dubajské letiště)

směna 10 USD za 72,20 HKD

2

3. den – procházka po Kowloonu, přejezd do Číny, procházka po Kantonu pátek, 6.7.2007 V letištní hale pospávalo pár lidí. Zkusili jsme spát oba najednou s batohy připoutanými zámky na kolo, ale nepodařilo se mi usnout. Navíc tam většinu času něco vrtali a brousili. V 5:00 jsme podle plánu vyrazili nočním doubledeckerem do Kowloonu. Během cesty se rozednilo, takže jsme mohli vidět hory na ostrově Lantau a později i mrakodrapy na okraji Kowloonu, kde jsem si připadal jako v nepříliš radostné budoucnosti – obrovské králíkárny se spoustou malých okýnek, někdy tak úzké, že se člověk diví, že nespadnou, jindy tak mohutné, že vypadají jako 100 metrů vysoká zeď. Opravdu fascinující. V centru Kowloonu jsou domy nižší a často velice staré a zanedbané. Každý pokoj nebo byt má zvnějšku připevněnou krabičku s klimatizací, takže to vypadá jako spousta rezatých bradavic. Bylo kolem šesté ráno a na ulicích ještě nebylo moc lidí (tj. tak dva na deseti metrech chodníku) a všechny obchůdky na Nathan Road, hlavní třídě Kowloonu, byly zavřené. Na autobusové nádraží jsme šli přes kowloonský park (mapu jsme měli z Prahy od kamarádů, ale je k dispozici zdarma i na letišti), kde spousta lidí, hlavně důchodců, cvičila. V parku nás také zastihl první místní deštík (ten úplně první jsme přečkali v autobusu). Jeden důchodce nás vybídl, abychom si přisedli k němu pod místní slunečník. Když jsme fotili, fotil si nás mobilem. Za pár minut přestalo – krátký, ale intenzívní. Na konci parku právě otevírali bazén a opět spousta cvičících. Busy do Kantonu jezdí skoro každou hodinu a stojí 80 HKD (asi 240 Kč), ale banky a směnárny otevírají až v 9, takže jsme byli nuceni strávit ještě nějaký čas v Kowloonu, čehož jsme ovšem vůbec nelitovali. Prošli jsme se po promenádě podél průlivu mezi HK a Kowloonem a obdivovali hongkongské panorama na druhé straně. Také jsme si užili první kontakt se subtropickým sluncem a vyzkoušeli krém s ochraným faktorem 50. Na promenádě jsme i chvíli poseděli ve stínu zavřeného obchodu přímo před hvězdou Chackieho Chana, kterou si mezitím pár lidí vyfotilo. Místní sem chodí běhat – nechápu, v takovém vedru. V 9:00 jsme vyrazili busem do Kantonu (Guang Zhou). Peníze jsme nakonec vyměnili ve směnárně, která otevřela jako první a nabízela ještě horší kurz než ta na letišti. (Později, před odletem zpět, jsme zjistili, že další směnárny, které otvírají později, nabízejí daleko lepší kurzy.) Bus nebyl zdaleka zaplněný, tak jsme mohli mít batohy uvnitř. Přejeli jsme hornatá Nová Teritoria a na hranicích nás z busu vyhnali i s batohy. Za výstupní kontrolou se ukázalo, že náš bus nikde není a že asi pojedeme nějakým dalším. Za tímto účelem nám v HK na prsa nalepili nálepku přepravce. Totéž se opakovalo při vstupní kontrole do Číny. Nastoupili jsme do třetího busu, tentokrát s batohem dole, a začali si uvědomovat, že jsme v Číně. Další cesta do Kantonu trvala 2 hodiny v dost přemrazeném autobuse (člověk neustále přechází z vedra do klimatizace a zpět, snad to přežijeme ve zdraví). Cestou jsme mohli pozorovat Čínu – spousta měst s věžáky a mrakodrapy působí velice nově, dobré dálnice, ale najdou se i rozpadající se paneláky. Krásně upravené trávníky a květiny podél dálnic (ve městech) a mimo města zelené kopce jako v HK. Na spoustě balkónů bez zábradlí se suší košile. 3

Kanton je také obrovské město (přes 3 miliony), má spoustu mrakodrapů, dálnic, mostů, dálničních mimoúrovňových křižovatek, víceproudých silnic plných aut a nadchody a podchody pro chodce (než jsme obstarali peníze a jízdenku do Nan Ning, nachodili jsme neuvěřitelných schodů). Bus nás vysadil asi 3 bloky (dost velké) od autobusového nádraží. Cestou k němu jsme se ukryli před deštěm v The bank of China, ve které jsme později strávili asi 2 hodiny čekáním na výměnu peněz (jiné místo, kde se dají peníze vyměnit, jsme totiž nenašli). Vždy, když se uvolnilo místo u okénka, naběhl k němu nějaký Číňan, že něco chce, ale paní za přepážkami berou zákazníky podle čísel, jako v civilizovaném světě, jen na všechno potřebují spousty razítek a proto to trvá tak dlouho. Kvůli tomuto zdržení jsme nestihli bus ve 13:00, ale myslím, že to tak nakonec bylo lepší – jednak jsme si mohli prohlédnout Kanton, projet se metrem a podobně, a potom – busem ve 20:30 jsme do Nanningu dorazili akorát kolem šesté ráno, když se začíná rozednívat. Zbytek času v Kantonu jsme se procházeli v úzkých uličkách se spoustou obchůdků se vším možným. Obchůdky vypadaly jako garáže, ale občas člověk zjistil, že obchůdek je supermarket nebo cukrárna evropského typu. Ve většině se však prodávají šrouby, košile, měděné trubky, rádia, jídlo nebo divné černé věci. Mezi uličkami jsme také našli budhistický chrám, ve kterém právě probíhal nějaký obřad se zpěvy, ale tam, kam nedolehly, jsme našli první klidné místo od příjezdu do HK. Nachodili jsme se celkem dost, nakoupili jsme pití a banány v hypermarketu. Při čekání na bus v Kantonu se se mnou dal do řeči vedle čekající mladý Číňan, který uměl dost dobře anglicky. Ptal se, co máme v plánu, že prý viděl, že máme stan a tak, že asi jedeme na dlouho:) A říkal, že Vietnam je krásná země a tak:) Tak jsem přemýšlela, co to pořád potřebujeme o Číně od někoho vědět a na nic jsem si nevzpomněla...Až pak mi Tom připomněl, že vlastně ještě pořád nevíme, jak se vyslovuje ten jejich YUAN:) Příště. Bus ve 20:30 byl hodně luxusní – jen tři sedadla v řadě, nízká, kožená křesílka. Po dlouhém a namáhavém dni jsme ihned usnuli a spali s malou přestávkou (kdy nás na nějaké zastávce na záchod vyhnali ven z busu, v noci na nějakém nádraží, kde nebylo ani jedno latinské písmeno, jen samý rozsypaný čaj) až do Nanningu. 46 HKD MHD HongKong 160 HKD bus do Kantonu 18 Y potraviny 8Y metro Kanton 10 Y klášter vstupné 360 Y bus do Nanningu směna 20 USD za 142 HKD, 100 USD za asi 750 Y

4

4. den – Vlak do Ping Xiang, Soutěska Přátelství, Lang Son sobota 7.7.2007 Na nádraží v miliónovém Nan Ning pohrdáme busem do Ping Xiang za 62Y (asi 180 Kč) a sháníme taxi a minibusy, ale po nezdarech se vydáváme hledat vlak. Paní nám poradí bus 21 k vlakovému nádraží. Tím jedeme asi 5 km a na vlakovém nádraží kupujeme lístky po 17Y a také banány a pomerančové pitíčko (označení libovolné hodně sladké kapaliny). V Nan Ning už moc cizinců není, dají se tu vidět motorikši, motocyklisti převážející prase, 2 pytle s krmivem pro prasata jelo s námi dvacetjedničkou. Také jsou všude spousty cyklistů a motocyklistů. Nástup do vlaku je skutečně podobný nástupu do letadla – kontrola zavazadel, check in, … a ty masy lidí, neuvěřitelné. Náš vlak byl plný, ale skoro nikdo nestál, alespoň v našem vagonu. U stropu se otáčejí větráky – nevíme, jestli je to nějaká lepší třída nebo ta nejobyčejnější. (Teď už to víme, je to ta nejobyčejnější). Taky jezdí přesně, alespoň vyjíždějí:-) Pak už jsme jen pozorovali z vlaku krajinu. Nejprve krásné homolovité hory s vystupujícími skalisky, ale částečně zalesněné, políčka, lidi v rýžových kloboucích, buvoly, cestičky mezi poli, exotické rostliny (první banánovníky), kukuřice. Šárka se dost dlouho vydržela dívat, ale teď už zase spí. Už asi budeme brzy vystupovat. Konečně jsme na venkově, Ping Xiang má jen sto tisíc obyvatel a už je takový skoro Vietnam, aspoň tedy odpovídá představě Vietnamu, kterou jsem si udělal z cestopisů. Okamžitě se na nás sesypali majitelé taxíků a motorikš a nechtěli dát pokoj: „A co teda budete dělat, když nepojedete hned na hranice?“, „A kdy teda pojedete?“ Nakonec jsme nechali přebalování batohu na později a vyrazili motorikšou k hranicím. Soutěska přátelství, jak se přechod jmenuje, je krásné údolí mezi horami. Čínská kontrola byla v pohodě, ale Vietnamci zvolili zajímavý systém, že vyberou spoustu pasů, pak je začnou zpracovávat a pak vyvolávat jejich majitele, jejichž jména ovšem neumí přečíst, takže jen ukazují obrázky. Následující zdravotní kontrola spočívá v zaplacení 2000 VND (1000VND je něco přes korunu, dále většinou tři nuly vynecháváme). Když jsem chtěla jít na přechodu v Soutěsce přátelství na záchod, muselo se platit, na což jsme z Číny nebyli zvyklí, a peníze jsme dlouho hledali, drobné. Ještě než jsme je našli, otevřely se dveře luxusního auta, jediného v okolí, a paní nám podávala 2VND, pro dva lidi na záchod:) Po žebrání na Eiffelovce mám tedy úspěchy i ve Vietnamu:) Hurá! Jsme ve Vietnamu! V kapse máme 230 tisíc Dongů (100 z Prahy a 130 od veksláků za 10 USD) a vyrážíme pěšky po silnici směrem k Dong Dang. Ovšem jen pár metrů, než nám taxikář kývne na 4 USD za cestu do Lang Son. Chvíle napětí, jestli nám neujede se všemi věcmi, když jdeme ještě jednou ukázat pasy a pak už nás v Lang Sonu předává do rukou řidičů minibusů do Hanoje. Těmi se však nenecháme zlákat a vyrážíme hledat hotel. Brzy nás místní přestanou obtěžovat a už se na nás jen dívají a děti říkají Hello (a některé Fuck you!). Hned po výstupu z busu v Lang Sonu se s námi dali do řeči starší chlapíci na motorkách a jeden se 5

posunky krásně ptal, odkud jsme:) Nakonec jsme to i pochopili a pán znal Prahu a dokonce to i správně vyslovoval, a bylo to úžasné:) A ještě víc v kontrastu s vydřiduchy na hranicích, kteří člověku nedají pokoj, dokud nenastoupí do jejich taxíka... Po tom, co jsme prošli 4 hotely, jsme se vrátili k tomu prvnímu za 160 VND (tj. 10 USD). Usmlouvat se nám nic nepodařilo, ale pokojíček je super. Po dlouhé době jsme se osprchovali a vyrazili na prohlídku jeskyní, které podle průvodce měly být 2,5 km vzdálené. Našli jsme je celkem bez problémů (aspoň jednu z nich) a svou velikostí a členitostí nás uchvátila. I výhled oknem na rýžová políčka byl nádherný a všude se dalo chodit bez průvodce. Poté jsme začli hledat schody na kopec se zbytky citadely a i tady jsme byli úspěšní. Nádherné místo mezi čtyřmi kopci s trávníkem a zahradní restaurací, kam se místní chodí bavit a na hory vedou schody a je odtud nádherný rozhled do kraje. Ze čtyř hor jsme zdolali jen tu nejvyšší a pak si dali teplou colu v restauraci a chvíli poseděli na velice příjemném místě, až na paní, která nás pořád natáčela na kameru. Pak jsme se šli ještě projít po městě k památníku Ho Chi Minha a na autobusové nádraží. Nakonec jsme se rozhodli, že druhý den pojedeme do Hanoje a šli jsme na poštu zavolat Huymu. Také jsme řešili problém peněz, kde je banka a kdy má otevřeno. Ještě jsme čekali, až se Huy zeptá v guesthousu, jestli mají volná místa a pak mu volali ještě jednou. Takže jsme na poště bydleli celkem dlouho a dostali jsme od paní za přepážkou zelený čaj. Trošku jsme se ho báli, ale nakonec byl prima. Nechali jsme jí za to české sušenky. Paní na poště, odkud jsme volali Huymu, nám na dlouhé čekání nabídla meloun, ale kvůli hygienickým radám jsme museli odmítnout:( Taky jsem na poště získala super kámošku, asi pětiletou holčičku, ale neměli jsme s sebou pohled, který jsem jí chtěla dát. Po zařízení plánu na zítra jsme se vrátili do hotelu a pak vyrazili na phó, tradiční vietnamskou nudlovou polévku. Zjistili jsme, že stojí 10 a že si tedy můžeme dovolit jen jednu, abychom měli ráno na hotel. Paní nechtěla pochopit, že chceme jednu dohromady. Nakonec pochopila, že já chci jednu a Šárka jíst nebude. Vzali jsme hůlky ze stojanu a pustili se do polévky. Byla celkem dobrá. Po vyjedení nudlí a masa hůlkami se zbytek dopíjí. Byly jsme pro všechny velká atrakce. Když si k vedlejšímu stolu přisedla rodinka, zjistili jsme, že jíme opačnými konci hůlek a že místní si hůlky před použitím otírají do ubrousků. Tak to víme pro příště a teď utíkáme na slivovici a spát.

2,30 Y 34 Y 9Y 20 Y 4 USD 4 VND 7 VND 10 VND 10 VND 7 VND 10 VND

MHD vlak jídlo motorikša taxi medical check telefon cola jeskyně voda pho

6

5. den – Příjezd do Hanoje, Stará čtvrť s Huym, večeře v restauraci Neděle 8.7.2007 Ranní výběr peněz z bankomatu, je neděle, takže banka je zavřená. Vůbec nevíme, jaký je kurz a jaké jsou poplatky. Na nádraží nasedáme do busu do Hanoje, který už odjíždí. Usmlouváme cenu z padesáti na čtyřicet. Jedeme nejdříve mezi homolovitými horami, ale postupně hor ubývá a začíná nížina v deltě Rudé řeky se spoustou rýžových políček. Kousek před Hanojí zastavujeme a řidič vybírá peníze. Cena 40 byla za jednoho a ne za dva, což nás překvapuje a hádáme se, ale nakonec platíme osmdesát. Jeden Vietnamec ukazuje, že on platil padesát jen za sebe. Přejíždíme Rudou řeku a jsme v Hanoji. Občas někde zastavíme a vyložíme někoho z cestujících. Jsme napnuti, kde vysadí nás. Zatím absolvujeme okružní jízdu Hanojí. Busy z Lang Sonu z nějakého důvodu přijíždí z východu a končí na busovém nádraží na západě Hanoje, na příšerném nádraží My Dinh. Po vystoupení se na nás vrhají motorkáři a všichni nás chtějí někam svézt. Cítíme se trošku ztracení a s Huym jsme domluvení, že mu zavoláme, tak voláme. Přímo na nádraží jsou telefony, celkem platím 2000 VND. Huy přijde za půl hodiny. Čekáme. Když sedíme v hale, nikdo nás neobtěžuje. Za chvíli přichází Huy a odváží nás taxíkem ke guesthousu, který je nedaleko jeho bytu. Bereme si hodinu na odpočinek a poté přichází Huy a odvádí nás k sobě domů. Vítá nás i jeho žena Ha a ukazují nám dcerku, která se jmenuje taky Huy. Nabízí nám super silný a osvěžující zelený čaj (teplý, ale na jiných místech se pije třeba s ledem) a super zelené pomeranče, které jsme si potom zkoušeli několikrát koupit, ale většinou byly nezralé. Jen jednou se nám povedlo koupit zralý. Poté vyrážíme s Huym na prohlídku města. Čekáme na bus, který stojí 3000 VND (potom už jsme používali MHD sami) a doveze nás do centra k jezeru, ve kterém údajně žijí želvy. Huy není moc nadšený z našeho focení. Pak stará čtvrť a cesta k památníku písemnictví, kam ale dorážíme až za tmy a už je zavřeno. Rozhodneme se ho navštívit druhý den. Pak cesta busem zpět na jih do supermarketu, kde nás Huy zanechá a jde domů pro rodinku. Pak si dáváme v pátém patře super večeři. Prý se vždy objednává polévka, pak nějaké hlavní jídlo (maso) a nějaká zelenina. To přinesou na talířích doprostřed stolu, navíc mísu rýže a pak pro každého malou mističku, do které si každý nabírá a z které jí. K tomu ochutnáváme pivo. U vedlejšího stolu sleduje skupina fanoušků zápas Asia cupu proti emirátům, který se hraje na stadionu pár metrů odtud. Jsou docela hluční, fotbal opravdu žerou. Pak zpět do guesthousu a spát. 80 VND 10 VND 9 VND 218 VND 104 VND

bus do Hanoje voda a sušenky MHD Hanoi večeře pro čtyři potraviny - hypáč

7

6. den – Hanoi, prohlídka města pondělí 10.7.2007

Po ranním otevření dveří v Hanoji se k nám nastěhovala pidiještěrka. Vyrážíme do města, chceme projít několika parky až k vlakovému nádraží a tam se podívat, jak jedou vlaky do Sa Py. Po prokličkování mezi motorkami při přechodu několika ulic tedy začínáme Leninovým parkem. U vchodu se vybírají nějaké peníze, tak platíme 2 VND na osobu. Doteď nevíme, jestli se platilo za vstup nebo za parkování motorek, asi spíš za to parkování. Nevadí :) V parku je pár kolotočů a horská dráha, jezírko a dají se tu půjčit šlapadla ve tvaru labutí. Na labutě nám nakonec hlavně k Šárčině lítosti v Hanoji nezbyl čas, škoda:( I ve stínu mezi stromy je dost horko. Na lavičkách posedávají místní, někteří cvičí. To by člověk nevěřil, kolik různých cviků se dá dělat pomocí lavičky:) Při přecházení mezi dvěma parky kupujeme od milé staré paní ananas. Za 5VND, asi jeden z těch případů, kdy si prodavač ani nestihne uvědomit, že pro cizince by mohl zdražit – v Hanoji opravdu jediný případ:) Také se díváme po kloboucích, ale nedaří se nám je usmlouvat na cenu, za kterou bychom byli ochotní je koupit. Přicházíme k vlakovému nádraží a v informacích je slečna mluvící anglicky a dává nám kompletní jízdní řád vietnamských vlaků (včetně mezinárodních), který se s přehledem vejde na pět listů formátu A6. Hanoi má jediné vlakové nádraží a jezdí odtud vlaky do Pekingu, Saigonu a pak právě do Lao Cai, tedy tři tratě, přičemž hlavní trať do Pekingu přes den vypadá, jako by tudy už pár let žádný vlak nejel – lidé ji docela zabydlí. Zjišťujeme, že hardsleeper do Sa Py je vyprodaný až do příštího pondělka. Po návštěvě nechutných placených záchodů postupně docházíme k rozhodnutí lístky na příští pondělí koupit. Trvá to neuvěřitelně dlouho. Vietnamec před námi ve frontě zařizoval velké množství věcí a protože paní nemá počítač a jízdenky vypisuje ručně a ještě si navíc musí napsat do sešitu, které místenky už prodala, tak jsme na nádraží strávili celkem dost času. Z nádraží ťapeme dál, směrem k památníku písemnictví. Je kolem poledne a všímáme si, že nevrháme skoro žádný stín. Jsme dnes poprvé hodně na sluníčku, naštěstí nesvítí úplně pořád, často je za mraky. Přesto kupujeme každou chvíli novou jedenapůllitrovku vody. Chrám písemnictví, místo, kde byla první Vietnamská univerzita, další místo klidu. Je tu spousta bělochů (po dlouhé době jich vidíme tolik pohromadě), ale žádné motorky a nikdo na nás nepokřikuje „motorbike“. Vstupné je 5 VND, pro studenty 2,5 – jediné místo, kde jsme uplatnili studentskou slevu. Také tu prodávají pohledy, tak jich kupujeme spoustu. Pak vyrážíme směrem k Ho Chi Minhově mauzoleu. Nejdřím kupujeme vodu, jejíž nedostatek nás vyhnal z chrámu, pak navštěvujeme banku a konečně se dozvídáme oficiální kurz, 1 USD = 16100 VND. Kdykoli přijdeme do banky, musím si rozepnout a napůl vytáhnout pásek, abych z něj mohl vyndat peníze, které chceme vyměnit. A pak mi řeknou, že ta stodolarovka je stará (rozuměj zmuchlaná) a že mi ji nevymění. Tak ji dáme do průvodce vylisovat a v další bance už je to většinou bez problémů. 8

Park kolem mauzolea nás celkem zklamal. Mysleli jsme, že si tam sedneme a napíšeme nějaké pohledy, ale celkem nebylo kam. Fotím se s nějakými Vietnamkami a pak zjišťuju, že mám rozepnutou ledvinku. Hledám dolary a nenacházím je. Jdeme za Vietnamkami a říkáme jim, že nám chybí dolary, ale ony nám nerozumí a my pak dolary nacházíme. Vůbec mi přijde, že většina našich problémů pramení z toho, že jsme moc podezřívaví. Ještě chvíli se motáme kolem mauzolea a v ulicích na sever od něj, pak ale zjišťujeme, že už je celkem pozdě a proto jdeme zpět do staré čtvrti a hledáme cestovky organizující zájezdy do zátoky Ha Long. Cestovek je spousta a nabízejí dvou a třídenní zájezdy od 40 do 150 VND. Nakonec kupujeme třídenní zájezd za 45 USD. Protože nejsme schopní říct, kde bydlíme, bus nás ráno nevyzvedne u hotelu a musíme přijít na osmou před cestovku. Takže vstávání v 6. Zaplatili jsme a dostali nějaký kus papíru. Jsme zvědaví, jestli to klapne. Konečně nasedáme na MHD a jedeme ke guesthousu a za Huym, abychom si zkopírovali fotky na flashku. Překvapivě se nám povede vystoupit na správné stanici. Loučíme se s Huym. V guesthouse říkáme, že odcházíme brzy a že budeme platit hned, ale účtují nám divnou cenu. Voláme Huymu a on ám tlumočí. Konečně je vše domluveno (platíme vyšší cenu, protože jsme cizinci) a můžeme jít spát. Po příchodu do pokoje ale nacházíme spoustu mravenců. Časem se naštěstí někam ztratili, ale nálada není zrovna nejlepší. Ale zítra to bude zase v pohodě. 90 USD 480 VND 388 VND 7,5 VND 4 VND 3 VND 182 VND 41 VND 12 VND 6 VND

Ha Long ubytování jízdenka do Lao Cai vstupné park záchod pohledy voda ovoce MHD

9

7. den – Cesta do Ha Long, na kajaku mezi ostrůvky, koupání z lodi Úterý, 10.7.2007 Vstaneme a celkem rychle opustíme guesthouse. Busem už taky jezdíme suverénně, takže za chvilku jsme před cestovkou. Cestou ještě kupujeme vodu a banány a celkem úspěšně se nám daří smlouvat. Šárka pak ještě obíhá okolní hotely. Je pravda, že guesthouse není zrovna nejpraktičtější, když člověk přijede k večeru do centra a ráno chce zase odjet. Nakonec sežene jeden levný, přemýšlíme, jak zrušit rezervaci v Guesthousu, ale nakonec to odkládáme, protože k našemu milému překvapení, přijíždí náš autobus. Seberou nám ten papír od cestovky, takže teď už nemáme v ruce vůbec nic. Ale jsme v busu, tak snad aspoň někam dojedeme. Spolu s námi je tu belgická rodinka se dvěma velkými syny a nějací Frantíci. První zastávka je v obchodě handicapovaných dětí. Staví tu asi všechny busy na trase Hanoi – Ha Long. Vysadí tu na deset minut zahraniční turisty a řeknou jim tady si nakupte, pomůžete tím handicapovaným dětem. Hrůza. Ceny hodně vysoké a v dolarech. Dorážíme do přístavu, všude spousta dřevěných lodí a lidí (nedřevěných). Naše guidka z autobusu nás předává někomu dalšímu. Ten někam mizí a nechává nás čekat. Jsme zase nervózní, ale ve větší skupince se člověk cítí tak nějak líp. Guide je za chvíli zpět a my se můžeme nalodit. Loď má celkem tři paluby. Na spodní jsou kajuty, na prostřední jídelna a horní je otevřená a jsou tam lehátka na opalování. Nejdříve nás nahání do jídelny, kde dostáváme super buržo oběd. Výborné závitky, 2 ryby, zelenina, vajíčka, rýži a pražené arašídy. Slivku ale nevynecháváme. Hůlky už zvládáme líp, jíme ze společných talířů se třemi dalšími lidmi, tak se musíme snažit. Arašídy jsou dobrý trénink. Po obědě jdeme na horní palubu a užíváme si plavbu mezi ostrůvky. Ostatní se schovávají před sluníčkem v jídelně, takže horní palubu máme jen pro sebe. Je to nádherné. Připlouváme do zátoky jednoho ostrova, kde přirážíme ke břehu a jdeme na prohlídku jeskyně. Je hodně velká a pěkně osvětlená. Jako obvykle výklad typu támhleten krápník je lev a támhleten havran. Ale barevná světla dodávají jeskyni zajímavou atmosféru. I v jeskyni se neuvěřitelně potíme. Následuje opět plavba mezi ostrůvky a slunění. Ale je to super, ještě jsme se toho nenasytili. Další atrakcí je plovoucí rybářská vesnice. V ní přesedáme na motorový člun (rozuměj dřevěná rozpadající se loď, která obsahuje předpotopní motor), který se startuje pomocí kliky a klíče na utahování matek. Na člunu proplujeme kolem pár ostrůvků, skrz jeskyně a mezi domy vesnice, nechybí ani škola. Poté připlouvá paní a snaží se nám prodat ovoce, ale nikdo nic nekupuje. Další plavba k přístavu, nádherné ostrůvky a slunění, opět sami na horní palubě. Výměna lidí v přístavu, přichází 2 skupinky mladých, z toho jedna debilní. Někteří lidé si totiž nevybrali noc na lodi, ale dali přednost hotelu. Tím ověem přišli o nejlepší části zájezdu – jízdu na dvojkajaku mezi ostrůvky a koupání z lodi. Kajaky jsou opravdu super, ale proč to pořád zatáčí doprava? Kam se ztratily ty dva zájezdy lidí, když jsme u každého ostrůvku sami? Voda horká o nic míň než vzduch. Kajaky končí kolem šesté hodiny a loď odjíždí do nedaleké zátoky, kde zakotví a my se můžeme koupat. Žebřík do vody je přesně před 10

dveřmi naší kajuty, skáčeme nejdřív ze zábradlí před kajutou, pak zkoušíme i skok z horní paluby. Šárka se trošku přetočí a vyhrává obrovskou modřinu na zadku a stehně. Pak už skáče jen z přízemí, synchronní šipky, hodně skoků, málo plavání, ale celkově je to super. Pomalu se začíná stmívat a my končíme s koupáním a jdeme na večeři. Večeře, problém udělat z 4+4+2 dvě pětice, v šesti nám jídlo hned zmizelo, ale fajn zelenina, kuře i smažené kousky ryby, desert hruška bez chuti, co to je? Po večeři psaní pohledů ale otrava z poslouchání afektované Dánky Tom je mrtvý, usíná, ani by si nečistil zuby, jako malej méďa:) Fakt super buržoustský den, málem by nám i řekli, kdy si udělat fotku:) Ale odpočíváme od zařizování a obdivujeme, že to zatím šlape, ikdyž každý účastník má vlastně individuální zájezd. Snad vyjde i ten prales! Jen horko by mohlo být menší, poprvé je kajuta bez klimatizace a je to síla.

18 VND 7 VND 20 VND 60 VND 6 VND

voda banány pivo loďka do jeskyní MHD

11

8. den – Ostrov Cat Ba, procházka pralesem, koupání v moři středa 11.7. Nejprve koupání v moři – v 7:00, Šárka ne, super start do nového dne. Ráno jsem nešla s Tomem zahájit den plaváním, protože mám od včerejšího skoku z nejvyšší paluby obrovské jelito na stehně, trochu i nateklé a bolí při chůzi i plavání. Prostě nešika. V 8:00 snídaně, zabalit, v 9:00 přistáváme u (doufejme) ostrova Cat Ba. Guide z lodi nás posadí do minibusu, čekáme, je to napínavé. Pak přijíždí další lidé, nasedají, vyrážíme. Mysleli jsme, že guide z lodi pojede s námi (několikrát to říkal), ale ne, tak je to pořád napínavé. Vyrážíme na trek v sandálech, 2 minuty chůze, čtvrt hodiny odpočinek. Vyškrábali jsme se do sedla a na jednu super horu – trvalo to 2 hodiny od 10 do 12. Guide, co nás vedl v pralese, vypadal trochu jako čertík z Princezny ze mlejna. Mně se šlo bez báglu fajn, ale Tom měl chudák hodně dýchací problémy. Ale i guide mu říkal, že je strong man s tím báglem:) (s tím menším – úplně stačil) Na vrcholu hory trochu pokec se starším Australanem, který byl totální ignorant ohledně ČR, a s dvěma fajn Francouzy. V lese super skály, hodně ostré chyty – lezení by bylo nádhera. Dole v lese kaktusy, pak krásně kvetoucí stromy a kytky. Dole ve vesnici takové to baňaté ovoce a kokosy. Viděli jsme dva super pavouky, hodně velké, jeden se dokonce zrovna živil. V lese z nás totálně ze všech totálně lilo, nejen kapičky potu, ale prostě stékala voda proudem jako by se člověk právě osprchoval. Otírali jsme kopesníkem jen obličej a i tak to byla neustálá práce. Na zbytek jsme rezignovali a pomohl až dole ve vesnici potok prýštící ze skály. Odpo ve skupině s jednou Dánkou zjišťujeme, že jsme se účastnili stejné výměny Omská – Ballerup v roce 1995. To je drsná náhoda a postupné vzpomínání na detaily, jestli nám to fakt sedí, bylo moc vtipné – na mojí korespondentku Michelle, jak vypadal její domek, že hrála házenou, že já a Dánka jsme stejně staré atd:) Svět je malej Na sestupu super kámoš domorodec – sbíral jakési listy na šampon či co, se super mačetou. Po sestupu tekoucí studená voda, pramen, výborné osvěžení, a pak vychlazený Ice Tea. Kámoš domorodec v lese se kamarádil jen s námi, protože jsme šli poslední (zčásti kvůli tomu, že v sandálech po skalách to moc nebylo ono). Tom dokonce domorodce držel za ruku, když chtěl useknout mačetou větve kus pod cestičkou. Mačetu měl na konci zahnutou a větve si tím přitáhl jako hákem. Taky pořád ukazoval na plavky připevněné na batohu a my nevěděli, co chce. Možná chtěl vědět, co to je. Měl super přírodní chaloupku nejvýš z vesnice, ostatní měli zděné, a vůbec mi nepřišel postižený turisty, pořád si žil po svém přírodně, nic neprodával, nechtěl se fotit. Cesta do hotelu, super oběd. Šárka musela sníst dvě porce, protože já jsem byl tak vyčerpaný, že jsem skoro nic nesnědl. Pak ubytování ve čtvrtém patře – náročný výstup, ale super výhled na zátoku i s plovoucími restauracemi, obrovské okno! Výstup jsem absolvoval hned dvakrát, protože nám nefungovala klimatizace. Ale byla to chyba usera. Po náročném pralese a obědě chvilka spaní na pokoji. Pak výlet do Cat Ba City. Chvilku jsme pochybovali, že jsme vůbec na ostrově Cat Ba, všude 12

totiž byly nápisy Cat Háj. Ale pak jsme se zorientovali a našli pláže. Byly přecpané lidmi, hlavně Číňany, ale pláž č. 2 je stále o dost lepší (přesně jak píše průvodce). Koupání, úplně teplá voda, trošku špinavá, ale super. Super cesta k pláži č. 2 po visutém chodníku přilepeném na útesech kousek nad mořem. Asi díky přístupové cestě je na pláži č. 2 o tolik méně lidí. Vietnamci tu nejsou, protože se sem nedá dojet na motorce a Číňani by se tu báli, když je tu tak málo lidí. A potkali jsme tam ve Vietnamu jediný nápis „Séc klobasa“, ale jestli by jí opravdu měli jsme netestovali:) Zato se tam dalo bydlet přímo na pláži ve stanu za 120VND. Na pláži číslo 2 bylo fakt bělochů malinko. 1 paní ve vodě si na mě zase sahala, na ruku, a měla velkou radost. A nějací čínští mladíci na mě tak pokyvovali, že je na mě ta voda asi moc špinavá. Měla jsem pocit, že se mě snaží obklíčit a trochu jsem se jich bála, ale asi si jen chtěli povídat. Celkem fajn plavání. Voda neosvěží, ale aspoň trochu vlny. Na zpáteční cestě zmrzlina, nechutná, letí do koše, naštěstí jen za 4 Dongy – taková hodně mléčná a přitom ukrutně sladká, každý jsme si vybrali jinou příchuť, ale ta tam nebyla přes cukr cítit, takže nechutné byly podobně, ikdyž Tomova přecejen o něco víc:) Já mám cukr rád, ale tahle zmrzlina jako cukr nechutnala:) Super večeře s australským párem ve středním věku a dvěma kluky z Chile. Po večeři cola v plovoucí hospůdce. U večeře 2 starší Australani, nejdřív se s nimi fajn povídá, ale pak si stěžují našemu oblíbenému guideovi, který je na zdejší poměry úžasný. Na množství a kvalitu jídla, ikdyž bylo super. Musí jim chudák vysvětlovat, že cestovka platí daleko míň než Číňani vedle u stolu. Australani jsou buržousti, neměli jezdit do Vietnamu. Večer na pokoji Tomáš velké prádlo, lepení brýlí (podruhé), píše deník. Pak mu ale ukrutně hrabe, pořád se něčemu směje a něco hlásí a já jeho zábavě nerozumím. Vrcholné číslo je skok snožmo ve vložce ke dveřím, jestli je zamčeno. Já čtu respekt, peru, balím, píšu deník, konečně vytřizuju na vyhození nějaké věci od Emirátů – másla, mlíčka, atd. 40 VND 8 VND 30 VND 5 VND

voda zmrzlina cola+icetea+fanta telefon

13

9. den – Cesta zpět na pevninu a do Hanoje, divadlo vodních loutek Čtvrtek 12. 7. 2007 Vyspal jsem se nejlíp za celý dosavadní pobyt. Ráno jsme zjistili, že jsou otevřené dveře do pokoje, ale nic se nám neztratilo. K snídani 2 bagety a džem a zelený banán – je sladší a mazlavější než ty žluté, Šárce zachutnal, já mám radši žluté. Pak dlouhé čekání v busu na odjezd – jedna z menších chybiček v náročné koordinaci zájezdů všech různých jednotlivců – do busu nás bylo asi o dva víc a tlustým australanům se to jednak nelíbilo, a jednak se na přídavné krychlové židličky do uličky nemohli vejít. Tak nějaký guide asi 15 minut zkoušel někam volat a asi zajistil další auto, načež mu na to australani řekli, že radši pojedou tímhle a odjeli jsme tak, jak jsme mohli odjet už před půl hodinou:) Po cestě se bavím s jedním Vietnamcem v zeleném Lacoste tričku, ale neumí moc anglicky. Je podruhé v Ha Long, pochází z Hanoje, kde studuje. Obvyklé otázky: odkud jsi, kolik ti je, jsi ženatý? Zato na palubě lodi potkáváme Vietnamce, který mluví skvěle česky, bydlí už deset let v Ostravě a teď se dostal na FSV, možná ho budu učit. Vzali jsme si na něj telefon. Učíme se větu: Chung toi a bin séc a počítat do deseti, ale výslovnost pořád nemáme. Říká nám upřímně, že je hezké, že se snažíme, ale že kdyby nevěděl, že jde o některé z číslovek, tak by nám nerozuměl. To ale celkem nevadí, protože ti bystřejší z Vietnamců by při smlouvání mohli odhalit, že jde o číslovky:) Oběd v Ha Long City, poblíž přístavu. Bavíme se s Chillanem, který říkal, že SaPa je hodně turistická a trek vypadá tak, že za tebou pořád někdo běhá a chce ti něco prodat. Jsem na to zvědavý. Cestování s cestovkami je docela zajímavé. Člověk sice nepotká moc Vietnamců, ale zato spousty lidí ze všech koutů světa. Od zítřka to ale zase zkusíme na vlastní pěst. Super průvodkyně na cestě z Ha Long do Hanoje. Moc se o nás starala a dělala si chudák starosti a pořád přemýšlela, co nám ještě říct a vůbec prostě byla úplně úžasná:)To ale ostatním turistům nebránilo v tom jí práci ztěžovat tím, že vizitku s hotelem jí dali až na poslední chvíli a přitom se rozčilovali, že to rozvážení do hotelů trvá ukrutně dlouho:( Včera jsme se taky snažili zrušit rezervace v Guesthouse, ale Huymu jsme se nedovolali. Zato jsme se dovolali do hotelu v centru a potvrdili rezervaci tam. Po příjezdu do Hanoje jsme zjistili, že mají plno, ale sehnali nám podobný hotel za 13 USD, první pokoj s dveřmi jen na petlici. Ale naštěstí nás v noci nikdo nezamkl. Večer jsem dostala trochu strach o naši bezpečnost a za dveře jsem zevnitř postavila dřevěný velký věšák, abychom se aspoň probudili, kdyby někdo vešel. A ráno jsme si aspoň mohli být jistí, že tam nikdo nebyl:) Když jsme se ubytovali, šli jsme se ještě projít po Hanoji. A konečně se nám povedlo koupit klobouk! Nákup pohledů a taštičky u super hodných a milých Vietnamek. Vyfotila jsem se s nimi a měly radost a když jsem šla okolo cestou zpátky, tak mně dokonce poznaly a zdravily. Na plácku v centru pokus o zapojení do hry – kopání do létajícího pírka – moc mi to nešlo, kopla jsem pořádně jen jednou z asi osmi pokusů, ale nahráli mi to párkrát a snad jsem je aspoň pobavila:) Pak super džus a zeleninová polévka v takovém evropsky vypadajícím podniku Klever Juice blízko hlavní pošty. Úplně super hustý koktejl z mangového, banánového a pomerančového džusu za 26 VND. Krásně se na červených židličkách sedělo a obsluha byla taky moc příjemná, tak jsme tam ještě napsali pohled Ádečkovi. 14

Pak jsem si zašel na večeři ještě já, do jedné pouliční vývařovny a pak zpět do hotelu na lok slivovice a rychle na vodní loutkové divadlo. To nás úplně uchvátilo, hlavně živostí, pestrostí a veselostí, oproti tomu, co jsme očekávali ze zkušeností se strnulými loutkami u nás. Divadlo je přímo v centru a vstupné na představení stojí 20 VND, pokud ovšem nechcete do prvních řad, tam to stojí 40 VND a občas vás tam postříkají, takže je vlastně lepší být vzadu. Toto divadlo funguje tak, že místo jeviště je asi půl metru hluboký bazének, vodiči loutek jsou klasicky za oponou, ale loutky jsou na tyčích, které vedou pod vodou, která je schválně zakalená, aby nebyly vidět. Představení se skládalo z asi třiceti výjevů typu: práce na rýžových polích, chytání žab, závody veslic, rej draků a podobně. Celkem to trvalo něco přes hodinu a bylo to super. Nechápu, jak mohli ti vodiči udělat všechny ty pohyby. Taky jsme tam dostali vějíře jako suvenýr. Pak nám ještě mnohokrát posloužily. Kromě loutek tam byla ještě živá hudba na tradiční nástroje, hudebníci v tradičních kostýmech, super! Pak na pokoj, vzít Lariam a spát. 26 VND 35 VND 40 VND 55 VND 24 VND 25 VND 16 VND 23 VND

pohledy klobouky divadlo restaurace pohledy jídlo ovoce voda

15

10. den – Cesta do Mai Chau, návštěva u Francouzsky mluvících Vietnamek Pátek 13. 7. 2007 Na zastávce, na kterou nás poslala paní v informacích, autobus číslo 22 nejel. Ale jel tam jiný na Ha Dong, tak jsme se svezli dvojkou. Na nádraží horor, zmatek, všichni na nás sahali a nakonec nás nacpali do autobusu směr Hoa Binh. Kromě řidiče jezdí vždy ještě nahaněč, který shání další pasažéry (a to i když je bus plný), takže spoustu lidí jsme ještě nabrali cestou přes město. Ten náš nahaněč byl opravdu strašný a chtěl po nás zaplatit i batohy. Tomovi navíc nějak pořád nabízel ať stejně jako on šahá na zmalovanou Vietnamku vedle na sedačce. Těžko říct, co to mělo znamenat, ale každopádně to byl kretén a spolehlivě nejhorší nahaněč, se kterým jsme za celou dobu měli tu čest. Bohužel autobus měl skoro nejplnější:( Takže jsme byli moc rádi, když jsme konečně v Hoa Binh vystoupili. Potřebovali jsme dál do Mai Chau. Na nádraží jsme potkali 2 super Vietnamky, studentky, které se nás nejprve anglicky ptaly, jestli jedeme do Mai Chau, ale když zjistily, že Šárka mluví francouzsky, tak už jsem jim nic nerozuměl:( Ale vzaly nás k sobě domů, daly nám zelený čaj s ledem (trošku jsme se ledu báli, ale čaj jsme vypili), pak nás pozvaly na oběd (na obědě jsem měl teplé pivo, protože jsem se bál ledu a kromě toho jsem neměl moc chuť k jídlu, takže to bylo utrpení) a pak nám ukázaly přehradu a byly z ní úplně paf, protože je pro ně dost důležitá, jako symbol Vietnamského pokroku, nebo něco takového. Když byly malé, chodily se na ni každý den dívat. Na přístupové cestě byly stánky s občerstvením, jako u Karlštejna. Pak nám řekli, že dál už nepůjdem, tak abychom se s přehradou vyfotili tady:) My jsme původně focení s něčím tak nádherným jako je betonová hráz přehrady ani neměli v úmyslu, ale to bychom je urazili. Jiný kraj, jiný mrav. Za řekou byl vidět pomník 161 zahynuvším při stavbě. Po procházce jsme šli zase k nim, kde jsme si nechali batohy (poprvé beze strachu). Tam nám nabídly vodu (poprvé jsme pili zdejší vodu, nekupovanou, tak snad to přežijeme) a představily nám tatínka a mladší sestru, která asi ještě neviděla cizince a styděla se mluvit anglicky a pořád se hrozně smála. Připomínala nám moji sestru, když jí naši nutí mluvit cizím jazykem s cizími lidmi:) Její sestra nám o ní prozradila že teď dělala přijímačky na vejšku, obor finance, a že se bojí, že se nedostane. Protože rodiče prý řekli, že když se nedostane, bude krmit dobytek:) Obě studentky si chtěly hlavně procvičit Francouzštinu, protože v září jedou studovat do Paříže. Takže domů nás pozvaly vlastně kvůli tomu, aby si pokecaly, ale pomáhaly nám na nádraží už předtím. Na začátku jsem jim moc nerozuměla, ale ke konci se rozmluvily a daly se s nima vést i debaty o čemkoli z každodenního života. Takže jsem jim snad popovídáním opravdu s francouzštinou trochu pomohla, a pro nás zase bylo úžasné, že jsme snad jedinkrát ve Vietnamu potkali někoho, koho se dalo zeptat, co dělá ve volném čase, v kolika se lidi vdávají atd. Vyměnili jsme si adresy a pozvali je do Prahy. Opravdu příjemně strávený čas, snad i k jejich spokojenosti. Dovedly nás zpět na nádraží a posadily do busu do Mai Chau. Seděla tam už jedna holka, se kterou jsme pak začli trošku komunikovat. Bydlela v Mai Chau a v Hoa Binh chodila na střední školu. Asi ve čtvrt na tři jsme se rozjeli - řidič a dva pomocníci (žena a muž), my tři a jeden další kluk. Ale pak to začlo – zastavujeme a nakládáme motorku (dovnitř, na střeše už je asi deset kol, tam se nevejde) a pak druhou a o pár metrů dál dvě obrovské bedny s televizemi a pak zase nějaké pytle. Občas nastoupil i jejich majitel, ale někteří posílali věci samotné.

16

Pak jsme začali šplhat do hor – nádherné rozhledy, dole rýžová políčka, silnice vysekaná ve skále, občas pár domků po straně. Pak jsme se přehoupli přes hřeben a začali klesat a naše kamarádka Zá nám s radostí ukazovala dole v údolí její rodnou vísku. Byl to opravdu nádherný pohled, městečko hluboko v placatém údolí plném zelených políček. Dole Zá vystoupila a o nás se začali zajímat místní naháněči. Šli jsme pěšky do vesnice Lac hned vedle Mai Chau, za doprovodu dvou pánů na motorkách. Ubytovali jsme se v jiném domě na kůlech než tom jejich, který nám pořád nabízeli. Super místo se třemi Srílančankami, se kterými se dobře povídalo u večeře. Večeři je možné si objednat k noclehu a připravuje ji vždy majitel příslušného domu. Po ubytování jsme se šli ještě projít po vesnicích s domy na kůlech a taky nakoupit do Mai Chau. 6 VND 100 VND 50 VND 60 VND 5 VND 26 VND 30 VND

MHD Hanoj nocleh bus do Hoa Binh bus do Mai Chau banány voda večeře

17

11. den – Celodenní výlet po okolí Mai Chau sobota 14. 7. 2007 Vzali jsme s sebou vložky do spacáků pro případ, že by se nám podařilo přespat v některé jiné vesnici. Velký batoh jsme nechali u naší paní domácí. Nejdřív jsme procházeli vesnicemi, potkali jsme pár turistů, dokonce bělochy s kočárkem. Hledáme klacek na obranu před psy. Vesničané se nám snaží prodat oblečení a šátky a látky. V jejich domech na kůlech jsou vidět tkalcovské stavy. Pak se napojujeme na hlavnější silnici, která pomalu, ale jistě stoupá. To už potkáváme jen místní. A rýžová políčka, samozřejmě. Vzali jsme zkratkou jednu serpentinu a pak si dali výborný zelený pomeranč. Došli jsme do vesnice, kde skončila asfaltka a začala kamenitá cesta (pro motorky) do kopce. Tou jsme vylezli do sedla. Často jsme dělali přestávky na pití a snědli 2 muslityčinky. V sedle jsme potkali další vesnici, trošku jsme sklesali a pak šli ještě kus po vrstevnici. Potkali jsme kluka s buvoly a taky divnou starou paní se zkaženými zuby a nůší klacků na zádech, co vypadala jako čarodejnice z Mrazíka. Když se nám otevřel pohled do dalšího krásného údolí a cesta začala klesat, rozhodli jsme se vrátit. Při každé přestávce jsme si zapomněli náš klacek na psy a museli hledat nový. Usoudili jsme, že klacek je zajíc – když ho pevně nedržíš, uteče. Zpět jsme šli stejnou cestou, chvíli za klukem s buvoly, které jsme se na úzké cestě báli předběhnout. V jedné vesnici jsme se na chvilku zastavili a Šárka začala psát pohled. Okamžitě ji obklopily místní děti (a pak i tři dospělé ženy s nůšemi vracející se z města) a divily se, co to dělá. Ukazovali jsme jim obrázky Vietnamu a Prahy, ale pak to začlo být otravné, tak jsme radši pokračovali v cestě. Super bylo, že děti se divily Vietnamu úplně stejně jako Čechám:) Hlavně Hanoji se hodně smály, ale to se nedivím, když ony zatím vždy viděly pohromadě motorku tak nanejvýš jednu:) V jedné chýši v další vesnici byl obchod, tak jsme si koupili fantu za 5 VND. Paní prodavačka a její sousedka z nás měly srandu. Po chvíli začalo pršet, což jsme si užívali, protože se trošku ochladilo a dopadající kapky byly osvěžující. Ale pak už toho bylo moc. Domů jsme dorazili úplně promočení (na začátku jsme nechtěli vyndavat pláštěnky a pak už na to bylo pozdě). … Zjistili jsme, že naše paní domácí mezitím ubytovala ve vedlejší místnosti skupinu mladých Vietnamců, kteří si poštěli velmi hlasitou hudbu. Rozhodli jsme se přestěhovat do nějaké klidnější části vesnice. Ale asi to nakonec bylo zbytečné, v sobotu večer sem prostě přijede pařit spousta lidí a páteční klid je ten tam. Jedna z mladých Vietnamek uměla dobře anglicky (možná i víc z nich, jeden kluk nám později pomáhal domluvit večeři v našem novém bydlišti), tak to paní vysvětlila, ale ta se na nás nepřestala mračit. Ale nová paní domácí byla prima a přinesla nám večeři až do pokojíčku. 80 VND 30 VND 60 VND 20 VND 30 VND 5 VND 15 VND

nocleh snídaně večeře ovoce voda fanta pivo

18

12. den – Cesta do Cuc Phuong Neděle 15. 7. 2007 Vstávání ve 4:30 za tmy bylo děsné – šli jsme spát brzy, ale okolí pařilo. Ozývalo se hlasité připíjení až asi do půlnoci. Zabalili jsme a vyrazili (bez snídaně a budeme i bez oběda). Museli jsme dávat pozor na psy, když majitelé ještě spali, hlídali před domy. Naštěstí většina majitelů už byla před šestou vzhůru. V Mai Chau jsme narazili na bus do Ninh Binh – neuvěřitelné štěstí – jen jsme z něj pak měli včas vystoupit (původně jsme mysleli, že pojedeme zpět do Hoa Binh a tam snad něco pojede dál). Za 50 VND na jednoho jsme se nakonec projeli dost, ale na začátku nám to připadalo drahé. Někde na hřebeni přistoupili Dac a Luc a posadili se za mě. Šárka na sedadle přede mnou usnula, tak jsem se začal bavit s nimi. Dozvěděl jsem se, že jedou na návštěvu do Nam Binh, že Vietnam remizoval s Japonskem 1:1 (což nebyla pravda, jak jsme zjistili později) a že je jim 12. Protože jejich výslovnost je dost odlišná od naší, často jsem jejich angličtině nerozuměl a nechával si věty psát na papír. Dal jsem jim pohled Prahy s věnováním. Pak dostala kámošku i Šárka a začala se s ní bavit. Kámoška na ní pořád zkoušela anglické věty, ale Šárka jí skoro nerozuměla. Cesta byla dlouhá, občas se nakládaly nějaké pytle nebo otýpky bambusových tyčí, buď dovnitř nebo na střechu. Při těchto dlouhých přejezdech bývá zvykem, že řidič zastaví u své oblíbené restaurace a nažene do ní co nejvíc cestujících (sám pak má pravděpodobně jídlo zdarma). Nechali jsme se vysadit asi kolem jedenácté kousek před Ninh Binh a začali hledat odbočku na Hoa Lu, což měla být podle mapy v průvodci ta samá jako na Cuc Phuong. Časem jsme zjistili, že to není ta samá a že stopujeme na špatném místě. Taky jsme zjistili, že Vietnamec nikdy neřekne, že neví (stejně bychom mu asi nerozuměli), ale radši poradí špatně. Odpovědi jsme se tedy snažili nějak průměrovat. Nakonec jsme zjistli, že se máme vracet k té odbočce, kterou jsme přijeli. Cesta byla celkem dlouhá a vedro veliké, tak jsme se rozhodli, že si odpočineme a koupíme něco k pití. A že bychom konečně mohli ochutnat kokos. Dcera majitelů nám ho zručně osekala mačetou, jednu stranu, aby mohl stát, druhou, aby se z něj dalo pít. Nejdřív jsem kus vypil, ale pak jsem zjistil, že mi to nechutná a Šárka naopak, nejdřív jí to nechutnalo a pak kokos dopila. Každopádně to byl první a poslední kokos, co jsme si koupili. Na odbočce nás neustále nás otravovali dva Vietnamci na motorkách a chtěli nás někam svézt. Ale nám se podařilo stopnout náklaďák (2 super kluci) a pak druhý a ten nás vzal k plovoucí osadě (což je další atrakce v okolí) a tam nás předal autobusu. Taky nám nabízel cigarety a my jemu zase blumy. Autobusák tvrdil, že jede do Cuc Phuongu, ale jel jen co města poblíž. To se jmenovalo Nho Quan a dopoledne jsme přes něj projížděli na cestě do Ninh Binh, to je tak, když si člověk nepořídí pořádnou mapu. Dlouho jsme pak hledali odvoz z městečka do parku. Pořád nás otravovali dva mafiáni a chtěli nás tam odvézt, ale my chtěli s někým jiným. Jenže vždycky, když jsme oslovili někoho jiného, přijel jeden z mafiánů a oslovený nás najednou nikam odvézt nechtěl a dělal, že nám nabízí čaj, případně nám říkal, abychom jeli s mafiánem. Nakonec jsme tedy jeli s mafiánem. Cenu jsme usmlouvali z původních 100 za jednoho na 40 za oba dohromady. A vyrazili jsme. Malý batoh přišel před řidiče, pak Šárka a vzadu já s velkým batohem na zádech. Naše první jízda na motorce dopadla dobře. Ikdyž nakonec stála padesát, protože jsem neměl drobné. 19

Sehnali jsme pokojíček za 120 VND před vjezdem do parku a pak se šli trošku porozhlédnout dovnitř. Našli jsme vstup do Monkey Rescue Center a bělošku, která ho právě zamykala. Řekli jsme jí, že si centrum prohlédneme další den a pokračovali po cestě dál, až jsme došli ke vstupu do vlastního parku, kde se platilo vstupné a taky se daly půjčit kola. Zaplatili jsme vstupné a schovali se pod stříšku, protože začalo pršet. Když déšť přešel, šli jsme se podívat kousek do pralesa (po asfaltce). Ale už se stmívalo, tak jsme se začli vracet a plánovat druhý den. V restauraci před naším hotelem seděla na večeři ta běloška z Rescue Centra ještě s jedním dalším bělochem. Pozvali nás k sobě, ale my jsme jedli jen rýži a trošku vajíček, aby to pro naše žaludky nebyl moc velký šok (od rána jsme skoro nejedli). Dozvěděli jsme se, že jsou z Německa, ona tu pracuje už pět let a on přiletěl včera. A kromě toho ještě spoustu zajímavých věcí. Nejdůležitější byla ta, že od našeho hotelu jede druhý den ve 13:00 přímý autobus do Hanoje. Potřebovali jsme stihnout vlak do Sa Py ve 21:50, na který jsme měli koupené lístky, takže to bylo ideální. Budeme ale vstávat v 5, abychom si dopoledne stihli prohlédnout aspoň kus parku. Pak jsme ještě byli svědky smlouvání Němky s majitelkou restaurace o ceně večeře (ve větnamštině). Nakonec se dohodli myslím na 52 VND (za večeři včetně pěti lahví sprite, sprite nám paní druhý den prodávala po 3 VND). Útrata: 100 VND 40 VND 50 VND 7 VND 32 VND 10 VND 18 VND 120 VND

bus do Ninh Binh bus do Nho Quan motorka do Cuc Phuong kokos voda mirinda meloun a bagety hotel

20

13. den – Cuc Phuong, cesta do Hanoje a vlak do Lao Cai Pondělí 16.7.2007 Ráno se pokoušíme vstávat v 5, ale nakonec je z toho 5:30. Necháváme batoh dole v hotelu a vyrážíme do pralesa. O kolik jsou vietnamská města živější a neuspořádanější než evropská, o tolik je i prales živější než naše lesy. Nejdřív na rozhlednu, po stezce pralesem, tedy už ne asfaltka. Povrch stezky tvoří cihly (jinak by stezka okamžitě zarostla), které ve vlhku neuvěřitelně kloužou. Dál pokračují kamenné schody, které taky neuvěřitelně kloužou. Všude hodně štípe hmyz a aby toho nebylo málo, pronásleduje nás pes, na kterého sice majitel volá, ale on nědbá. Naštěstí toho po pár metrech po cihlách nechal. Je to fakt džungle. Ještě vůbec nesvítí sluníčko, ale z nás už pěkně leje. Zvířata nevidíme skoro žádná, jen motýly a velké vážky. Všechen hmyz je tu větší než u nás, motýli mají většinou rozpětí kolem deseti centimetrů. Dorážíme ke kovové rozhledně, celkem chatrné. Nahoře je signál, tak kromě pozorování okolí i píšeme domů. Večer v hotelu signál nebyl. Píšeme, že jsme ztratili druhý mobil a jestli by mohli zablokovat kartu. Chvíli odpočíváme a pak se vracíme ke vchodu do parku. Platíme 30 VND a jdeme na hodinu do botanické zahrady než otevřou Rescue Center. Guide nás pošle napřed k bráně, která je vzdálená asi 200 metrů, že nás dojede na motorce, takhle to tu funguje. Botanická je jeden metr široký chodník mezi stromama – jsou jakoby víc rozestoupené než v pralese, tak se dají lépe prohlížet. Cedulky s popisky moc nejsou, ale je to moc super. Líbí se nám listouni: asi 2 metry vysoká rostlina tvořená obrovskými kapraďovitými listy. Nějací termiti, jako mravenci, ale hnědí a s kuličkou na zádech a chodili jen v řadě po dálnici, super věc. Květinky s liánovitými kvítky nebo tráva s malinkými modrými orchidejkami. Začíná svítit a pálit slunce. Mažeme se naší padesátkou a vyrážíme na opice. Na prohlídku jdeme se třemi Amíky, kteří se bojí sáhnout na kliku od vrat, po které lezou obyčejní mravenci:) Průvodce mluví anglicky, říká, že některé opice žijí jen tady, protože se živí listy stromů, které rostou jen tady. Asi 3 druhy. Klece jsou vždy 2 metry od cestičky, krásně schované pod stromy, abychom nerušili a oni tam byli jako v pralese. Opice jsou super aktivní a moc se nám líbí. Mají tam i inseminační stanici, ne za plotem, prý tam běhají opice se nažrat:) Po prohlídce navštěvujeme visitor center, docela fajn povídání v angličtině, ale nemáme čas:( Dáváme 20 VND a píšeme do knihy, že by se nám víc líbil prales bez motorek, kromě chvály, samozřejmě. Půjčujeme si kola, abychom stihli větší kus pralesa. Je deset, takže máme asi jen dvě hodiny:( A oni chtějí 5 USD za jedno, dvakrát víc, než říkala Němka. Bereme to, ale hned po pár metrech zjišťujeme, že Tomovo kolo nepřehazuje a každý kopec musí tlačit:( Jinak super projížďka, motorek celkem málo (jen jeden debil nás chtěl někam vézt, jel vedle nás a nedal pokoj a pořád nám smrděl pod nos. Museli jsme na něj řvát). Okolo úžasné stromy a na začátku cesty i pěkné jezírko. Pak už jen celkem tmavá cesta pralesem, ale super, dost stoupá, na každých 500 metrech aspoň jedna značka 10% stoupání a ono fakt!:) Nejlepší ze zvířat jsou motýli, krásně barevní a velicí a odletí až na poslední chvíli před předním kolem. Po pěti km jeskyně prehistorického člověka, ale jsme znavení a je to na nás po kamenných schodech dost vysoko. Baterku za 5VND jsme si nepůjčili, už máme pro dnešek těch vydřiduchů dost. Jeskyně celkem pěkná a prostorná, ale do dalších místností nejdeme. Před vchodem do jeskyně super sprcha a šneci. Od mostíku přes zatuchlou pralesní vodu, který vede k jeskyni, se pěkně pozorují vysoké pralesní stromy, člověk je totiž ve výšce tak 3 metry, ale 21

stromy samozřejmě sahají daleko nad něj. Od jeskyně jedeme ještě asi 1 km, já o jeden kopec dál než Tom, občas je přes cestu docela velká větev. Domlouváme se, že za kola jim dáme maximálně 100 místo 160 VND, když u jednoho nefunguje přehazovačka. Ani si od nás nevzali jména, takže jakmile si vyzvedneme batoh z recepce, nemusíme platit vůbec. Vůbec se o dovezená kola nestarají, tak jim odkýváme, že už jsme platili předtím a odcházíme. Je nám jasné, že nás můžou dojet na motorce. Po chvíli přijíždí plyšák na kole, že jsme neplatili za kola. Tak mu říkáme, že si myslíme, že jsme platili a on vysvětluje, že jsme platili za botanickou a za opice. Tak děláme, že teď už to chápeme, ale Tom mu dává jen stovku a ukazuje, že kolo nefunguje. Plyšák kupodivu docela souhlasí. Rozhodně neprotestuje a připadá mu to jako hrozná legrace, že nám půjčili kolo, na kterém se nedá jezdit do kopce. Pokračujeme do hotelu, poprosíme majitele, jestli bychom si mohli někde umýt ruce a oni nás dovedou na dvůr ke kohoutku. Paní ve stánku se nám směje, když chceme koupit dvě vody za osm. Tom chce koupit dva sprity za 8, ale není mu umožněno smlouvat, třetinka stojí 3 VND:) Sedíme před hotelem a čekáme na bus, přichází ke mně paní z hotelu a táhne mě za ruku do průjezdu, tam mi říká, že mám díru na kalhotách a děsně se tomu směje jako bych to asi nevěděla. Uznávám, že díra byla drsná, protože spočívala v tom, že kalhoty na zadku ztratily asi 10cm švu na každou světovou stranu:) Tak mám chuť jí říct, že ona by si zase mohla uklidit pokoje ve svém hotelu …Jdu na záchod na dvorku, otřesný turecký bez vody, kde papír házejí do koše, fakt fuj:( Přijíždí bus, do Hanoje za 32. Zajímavé je, že nahaněč shání cestující jen na některých místech, například v Nho Quanu ne. Dálnice 1 do Hanoje je šňůra busů, které jedou všechny stejnou rychlostí, ale předjíždějí se, ani kamiony nejsou vidět. Až asi 50 km před Hanojí má každý směr dva pruhy. V buse to děsně házelo a taky jsem se tam spálila. Pak busem č. 8 z nádraží k jezeru, jako obvykle. Řidič si super zpívá. V Hanoji máme trochu problémy s výměnou peněz, Vietcombank je zavřená, v Incombank nám nechtějí vzít zmačkanou stodolarovku, ale ve třetí bance už je to v pohodě, dostáváme 1.600.000 VND. Pak trávíme asi 2 hodiny v oáze Klever Juice, zase super míchaný džus a taky kuře na kari s oblohou a zeleninová polévka. Jíme maso od kosti vidličkou a lžící, celkem legrace. Píšeme čtyři pohledy, převlíkáme se a vyrážíme do staré čtvrti, kde si necháváme vypálit fotky na cédéčko od celkem fajn holky a mezitím se s ní bavíme a učíme se vyslovovat některá slovíčka. Už jsme ale nějak po počátečních pokusech rezignovali a slova jsme nakonec nikdy nezkusili použít. Pantomima je proste daleko osvědčenější než zkusmo vyzpívávat jejich slabiky... Vyrážíme na vlakové nádraží. Vietnamci oslavují postup ze skupiny v Asia Cupu, na motorkách s vlajkami. Všechny obchody narychlo navlíkají vlajky na klacky, aby je mohly prodávat. To fakt obdivujeme, jak jsou super pohotoví – opravdu třeba i v kadeřnictvích nemají problém začít prodávat vlajky, když je zrovna teď šance, že je někdo koupí. Oslavy v ulicích jsou obzvlášť vtipné proto, že dnešní zápas s Japonskem Vietnam prohrál 1:4 a o postupu ze skupiny se rozhodlo už po minulém zápase. Ale to asi my Evropani nepochopíme:) Otřesný zážitek na záchodech na hanojském nádraží + čekání s výhledem na „dámské korýtko“. Zajímavé je i nádraží - není tu podchod, vlaky se obchází a jsou hodně dlouhé, je to docela vejlet. A musí se dávat pozor, jestli nějaký nejede. Pak se konečně rozjíždíme a je super průjezd mezi baráky, 22

jeden metr od baráků. Na ulicích zábradlí pro motorky, které ještě hlídají policajti, jinak jsou asi Vietnamci na motorkách nezastavitelní, kdyby tam byly normální průjezdné závory jako u nás. A vlak má asi parní lokomotivu, která ale vypadá jako normální poslední vagón. Nic ale nemá na zážitek s dvakrát prodaným lístkem na Tomovo lůžko – když přišel Vietnamec, odstrčil Tomovy věci a lehl si tam, to byl šok (Tom si zrovna čistil zuby). Moc hodná kámošská vietnamská rodinka v kupé – půjčili mi tužku, když viděli, že moje nepíše, pořád nám říkali, kam si dát zavazadla a pomáhali nám řešit problém s dvakrát prodaným Tomovým lůžkem. Nakonec dostal Vietnamec asi nějaké náhradní. 30 VND 100 VND 20 VND 6 VND 6 VND 10 VND 64 VND 94 VND 25 VND 24 VND 6 VND 4 VND 2 VND

botanická+opice půjčení kol dar rescue centru 2x sprite 2x sladké bagetky 2x voda bus do Hanoje večeře CD voda MHD Hanoj bagety WC

23

14. den – příjezd do Sa Py, první výlet Úterý 17.7.2007 Příjezd do Lao Cai v šest ráno začal dalším ošklivým zážitkem: Při shánění busu do Sa Py jeden chlap, který nám ho nabízel za 25, dal pěstí do obličeje mladíkovi, a to ještě dřív, než nám mladík stačil říct svou cenu:( Mladík pak před ním a jeho pomocníky musel začít utíkat do budovy nádraží:( Ten ho honil, debil, a my zatím odjeli s třetím. Náš řidič měl taky pěkné strupy na obličeji, inu, konkurenční boj. Do Sa Py jsme nakonec jeli za 25. Zajímavé je, že jméno Sa Pa vzniklo zkomolením francouzského Sapin (smrk). Toto jméno dali městu Francouzi, kteří si tu zřídili letovisko s celkem příjemnou teplotou, ale v místě, kde neustále prší. Na cestě z Lao Cai do Sa Py jsme museli nastoupat asi 1000 metrů, Sa Pa leží v nadmořské výšce 1650 metrů nad mořem. Byla to nádherná cesta. Dřív než nás nechali vystoupit, pustili do busu nahaněče hotelů. Šárka nějakou dobu povídala, že nechápe, jak se někdo takhle může nechat ulovit, ale pak jsme se taky nechali ulovit do hotelu úplně na kraji města za 5 USD na noc. Bez větráku a klimatizace, ale to v téhle oblasti není potřeba (akorát že potom neschne oblečení). Přispěl k tomu i výhled na rýžová políčka z balkónu a klid v okolí – karaoke bary jsou v jiné části Sa Py. Pak jsme se šli projít po městě, ptali se v cestovkách na výlety na Fan Si Pan, nejvyšší horu Vietnamu, která má asi 3100. Také jsme si koupili mapu okolí. Získali jsme dojem, že bez průvodce nás tu nepustí ani na krok z vesnice, což nás docela deprimovalo, ale řekli jsme si, že to musíme vyzkoušet. Ale nejdřív jsme se na to trošku prospali. Asi v půl třetí jsme vyrazili po silnici do údolí. Zjistili jsme, že to jde i bez průvodce, maximálně po nás chtěli zaplatit 15 VND za vstup do Hmongských osad, ale když jsme jim řekli, že do nich nepůjdeme, tak nás pustili bez placení. Pak jsme potkali bělocha na motorce, který se divil, že existují nějací průvodci a že se někde platí za vstup (přestože pár výletů po okolí už udělal). Odbočili jsme ze silnice mezi rýžová políčka a klesali po hliněné cestičce k řece. Cestou jsme potkali pár černých Hmongů (Hmongové a Tajci jsou národnostní menšiny, které tu v horách žijí. Dále se dělí podle tradičních kostýmů na černé, červené a kdovíjakéještě). Skoro u řeky se najednou cesta změnila na hodně bahnitou a měli jsme problémy neuklouznout. Naštěstí jsme akorát došli ke stavení jedné hmongské paní, která mluvila trochu anglicky (jako skoro všichni Hmongové, aby mohli turistům vnucovat své výrobky) a její syn nám vyrobil a prodal za 10 VND z bambusu trekové hůlky (Dva klacky na jednom konci zašpičatělé). Hodně nám pomohly a celkem dlouho se nám dařilo je neztratit (na rozdíl od klacků – zajíců). Pak si ale paní usmyslela, že nám bude dělat průvodce a začala nás doprovázet. Až na tu paní to byla super cesta po hrázích políček, po kamenech přes potok a pak podél řeky, ve které si Šárka vykoupala nohy. Pak paní konečně pochopila, že si u ní nic nekoupíme. Její angličtina byla dost dobrá na to, aby nám řekla, že od ní jsme si nic nekoupili, že hůlky jsme si přece koupili od jejího syna. Ale to, že má jít domů, a že jí žádné peníze nedáme ani si od ní nic dalšího nekoupíme, to dlouho nebyla schopná pochopit. Začali jsme stoupat od řeky zpět k silnici. Cestou jsme potkávali Hmongy vracející se z města, pomohli 24

jsme nějakým vietnamcům vytáhnout motorku z příkopu a posléze začli potkávat Hmongy jdoucí do města. Asi na noční směnu (prodávat své výrobky). Cesta po silnici, ikdyž stoupala, celkem příjemně ubíhala a už z nás tolik nelilo. Tomík uviděl na silnici pidižabičku, což je jeho oblíbené žvižátko, a začal jí krásně vyhánět ze silnice klepáním bambusu o zem, aby ji nic nepřejelo. Po nějaké době jsme si stopli motorku a nechali se za 15 VND odvézt před hotel (začínalo pršet a už byla skoro tma). Pak jsme se oblékli do dlouhých rukávů a nohavic (ne že by byla zima, ale dalo se v nich vydržet a pomáhá to proti komárům) a vyrazili na super večeři a malou procházku po městě. Nákup vody, internet a spát. 50 VND 1 VND 20 VND 15 VND 10 VND 80 VND 81 VND 18 VND 3 VND

bus do SaPy WC ovoce mototaxi bambusové hůlky hotel večeře voda internet

25

15. den – Sa Pa, výlet s Frantíky do vesnice Ta Phin, večer Bia Hoi středa 18. 7. 2007 Dnes byl odpočinkový den s plnou penzí, ale přece jsme něco stihli. Vyspali jsme se do syta (do 7:00, po dvou nocích do 5:00 a jedné ve vlaku). Vyprali jsme, psali deníček, Šárka zašila kalhoty a vyčistila lékárničku, kam nám vytekl fenistil. Pak jsme vyrazili do města. Ptali jsme se po cestovkách a nakonec našli informace, kde zrovna nějací dva Frantíci domlouvali půldenní tour do hmongské vesnice Ta Phin. Bylo to za pevnou cenu 20 USD za jeep a průvodce a mohli se o to podělit buď dva a nebo čtyři lidé. Tak jsme se k nim přidali. Šli jsme se tedy připravit na cestu, ve 12:30 jsme měli sraz. Rychle jsme do sebe ještě hodili nudle a pak hurá na sraz. Guide s Frantíky už nás čekal, džíp přijel za chvilku a vyrazili jsme kousek směrem na Lao Cai a po chvilce odbočili směrem na vesnici Ma Cha. Tam začala vtipná debata s průvodcem – ptal se nás, jestli se chceme radši projít do vesnice Ta Phin, nebo se tam nechat dovézt džípem a procházet se tam po okolí. Tak říkáme, že oboje a on že to nestihneme, protože už ve tři budeme zpátky v Sapě. Tak jsme se vzbouřili, že jsme si přece zaplatili půlden. A průvodce se bránil, že celodenní výlet je tu od deseti do tří, takže půlden je od půl jedné do tří. Tak mu říkáme, že u nás je půlden aspoň čtyři hodiny a ne dvě. Tom ještě vtipně poznamenal, kolik půldenních akcí asi ten průvodce za den stihne:) On trval na tom, že musí ve 2:30 jet zpět, ale nakonec jsme ho ukecali, že my můžeme sami zůstat dýl a jeep pro nás přijede v pět. Ukecat 5:30 nebo 6 bylo nemožné. Po únavné debatě jsme teda konečně vystoupili a průvodce nám neustále opakoval poznávací značku jeepu a jméno řidiče, abychom si ho v 5 v Ta Phinu našli. Vtipně pro nás nakonec ale přijel jiný řidič v jiném autě a trvalo asi deset minut, než jsme se domluvili, že je pro nás. Naštěstí skupin bez průvodce tak pozdě jako v 5, kdy den dávno skončil, tam moc nebylo, a nakonec jsem si vzpomněla, že náš původní byl Landcruiser a na to on slyšel, takže na heslo Landcruiser jsme odjeli:) Zpět k příjezdu: Šli jsme po silnici směrem k Taphinu a průvodce celkem zajímavě vyprávěl. Jen jedna sklizeň rýže ročně (například v deltě jsou tři). Dřív kmeny kočovaly a vypalovaly lesy, teď už jsou na místě. Turisty ubytovávají ve zvláštních prostorách, takže na homestay asi rezignujeme. Ostatně od cestovek nás odradilo už debatování o půldni. Pak potkáváme předsunutou hlídku žen Red Dzao – šátky mají vážně moc hezké, červené, a v SaPě se na rozdíl od Hmongů nevidí, ale o to jsou asi zarputilejší ve vesnici. Guide nám říká, proč si ženy Red Dzao holí obočí a čela – prý jedna žena den po svatbě dělala muži polívku a on se otrávil a nějak přišli na to, že jí tam spadlo obočí nebo vlas:) Taky Tom zjistil, že mají special honosnější nařasený šátek první rok po svatbě a pak si můžou vybrat, ale většina má obyčejný čtvercový červený s bílým lemem. Vysunutá hlídka v podobě starší ženské s dítětem se na nás přilepila, po odchodu guida byla naše průvodkyně a zbavili jsme se jí až u jeepu. Ve vesnici se pak přidaly ještě další ženské a 1 holka. Ta se nějak držela mě. Ale konverzace se všemi byla stejná: odkud jsi? Hm, to je daleko. Kolik ti je? Jé, vypadáš mladě. To je tvůj muž? Kolik mu je? A pak už jen „May be later you buy something, you buy from me. You buy one thing from me, O.K.?“ Ve vesnici budou další lidi, ale ty si koupíš ode mě, jo? A tak pořád dokola. Pak jim dojdou věty, tak jen jdou vedle a to už se přitočí další ženská a začíná to znova: „Where are you from?“ Fakt už jsem na to potřetí neměla sílu:( Jo, ještě umí pokolikáté jsi v Sapě, což je z těch otázek asi nejdebilnější:) To nás definitivně utvrdilo v tom, že žádná homestay opravdu ne – tam by nás mohli otravovat celý večer a ráno. Prošli jsme vesnicí, kde se zatím prodávaly hlavně nápoje, vedle parkoviště pro mikrobusy, které je středem vesnice. Ale mají i školu (s badmintonovým hřištěm, jak jinak). Rozloučili jsme se s guidem 26

a dál šli s ženštinama k jeskyni. Tam se muselo platit za další prohlídku 5 VND a to se nám ani nechtělo. Radši jsme chtěli vyrazit někam do kopců. Při průchodu vesnicí super zvířátka – úplně malincí vepříci, kuřátka, divoké husy, buvoli. Ženštiny nás chtěly vést zase k prodejnám, ale my se srdnatě bránili a přesvědčili jsme Frantíky, že chceme rýžovými políčky stoupat trochu nahoru. Ženské nám chvíli vysvětlovaly, že tam nic není, ale pak to vzdaly. Nemohly pochopit, že se chceme projít a už vůbec ne to, že je nepotřebujeme a cestu si najdeme sami. Ještě šly chvíli s námi podél potoka a když jsme začali stoupat, vzdaly to, usadily se u potoka, čekaly na nás a zapřísahaly nás, že se musíme vracet tou samou cestou. Byly čtyři (na každého jedna, asi to tu takhle funguje) a ještě cestou podél potoka nám říkaly: „Budete si muset ode mě něco koupit, když jsem za vámi šla tak dlouho.“ Výlet do kopce byl prima, pěkné výhledy na vesnici a okolí a pěkný pokec s Frantíky. Shora jsme pozorovali čekající Red Zaojky, zamávali jsme jim. Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou a do vesnice došli opět v doprovodu čtyř žen. Kousek před vesnicí po nás chtěly, abychom si od nich něco koupili. Podívali jsme se, co mají a dlouho přemýšleli. Šárka si nakonec vybrala taštičku na mobil asi za 20 korun. Frantíci si koupili dvě věci dohromady asi za 60, na čtvrtou se nedostalo, tak nás ještě dlouho potom otravovala a nadávala nám, že nejsme hodní lidé, že ona za náma šla dýl než jiná ženština a od ní jsme si koupili. O problémech s džípem už jsme se zmiňovali. Nasedl jsem dopředu a dostal na klín asi tříletého klučíka. Šárka mi ho záviděla, pořád se ptala, jestli jsem si tam kvůli tomu sednul schválně. Po cestě jsme se domluvili s Frantíky, že zajdeme společně na večeři. Na sraz přišli převlečení (v džínech a trikách s límečkem – takové úbory my s sebou ani nemáme) a vymydlení (to jsme byli taky, ale nevím, jestli to v ušmudlaných otrhaných věcech mohli ocenit:) ). My skoro v těch samých věcech, co jsme měli na výletě. Ale večeře byla prima, v našem oblíbeném podniku, obsluha milá, mladý usměvavý kluk. Povídal jsem jim o Bia Hoi, čerstvém pivu, tak jsme ho potom šli zkusit. Sedli jsme si pod jeden slunečník, vedle na stolku měla paní umělohmotný soudek, ze kterého čepovala pivo. Bylo dost slabé, ale dalo se pít. U vedlejšího stolu seděl nějaký týpek s afrem. Bavili jsme anglicky, ale poznal, že jsou to Frantíci a ptal se jich, proč mluví anglicky. Zaznamenal jsem větu: „Solidarity is beautiful.“ Pak přišel ještě jeden jeho kámoš, který byl někde shánět trávu a pak ještě dva kanaďani, kteří nemluvili francouzsky, takže už nás bylo víc. Pak jsme si dali další sklenici. A pak se přesunuli do jiné hospody, protože paní majitelka s dvouletou dcerkou už chtěla jet domu. V další hospodě to fungovalo pro Vietnam klasickým způsobem, že každý dostane skleničku a pivo se načepuje do asi dvoulitrového plastové kyblíku (podobné se u nás používají spíš na mléko), který se postaví na stůl a z něj se pak rozlévá do sklenic. Povídali jsme o všem možném, většina z nich nebyla na měsíční cestě, jako my, ale na dvouměsíční, půlroční nebo roční. Asi kolem půlnoci jsme se rozešli do svých momentálních domovů.

27

16. den – Sa pa, výlet k vodopádu do Cat Cat a pokus o odjezd čtvrtek 19.7.2007 Ráno bylo Tomovi dost špatně a bručel a ani na požádání se neusmíval a bylo to dost smutné. Ještěže většinu Vietnamu se super usmívá:) Dnes ráno trochu kocovina. Před devátou jsme zabalili a zaplatili hotel a šli do města.. Dost pršelo. Po snídani (dvakrát smažené nudle) v restauraci se déšť zmírnil, tak jsme se vypravili do osady Cat Cat s vodopádem. Bylo to ze Sapy po schodech dolů, cesta lemovaná stánky Hmongů. Schody vedly k soutoku dvou pěkně divokých řek a jednoho vodopádu. Před vodopádem byl pěkně houpací můstek, podobný jako v Norsku. Zase se rozpršelo, tak jsme se schovali u jednoho super Hmonga a dali si fantu. Ve vedlejším stánku si chlapeček hrál s plechovkou jako s autíčkem a povídal něco Tomovi. A v dalším klimbala holčička a tak vůbec v každé chatrči spalo dítě. Pak jsme vyrazili po cestičce (chodníku) do protější stráně a když skončil, tak jsme ještě chvíli pokračovali blátivou cestičkou, která se po chvíli napojila na další chodník, který vedl podél jedné z řek. Na blátivé zkratce jsme vyplašili malá prasátka a vedle chodníku podél řeky se ve stráni v křoví pásli kamzíci (skoro nebyli vidět, ikdyž byli metr od nás). Bylo to super, mít celé údolí pro sebe. Škoda, že chodníček končil sesuvem půdy a radši jsme nešli dál. Tato cesta byla nádherná, samé peřeje a vodopády, škoda, že celou dobu pršelo. Po této cestě jsme se vrátili zpět k vodopádu, ještě jednou se pokochali a začli stoupat zpět do Sapy. Cestou nahoru jsme potkávali mraky turistů, kteří vyrazili při jedné z přestávek v dešti. Některé malé hmongské průvodkyně mluvily fakt dobře anglicky, nechápu. Pak jsme vzali batohy v hotelu (a nechali tam rýžový klobouk, který už byl fakt rozšlápnutý), koupili vodku Hanoj, protože slivovice došla, a přes naši oblíbenou restauraci Little Sapa (dvakrát rajčatová polévka a závitky) jsme vyrazili na křižovatku čekat na bus do Lai Chau. Čekali jsme dvě hodiny, ale nepřijel, tak jsme se vrátili do centra Sapy, a sháněli hotel. V prvních dvou hotelech bylo plno. Ve třetím nám kluk několikrát napsal a potvrdil 30 VND, tak jsme šli na pokoj a když to šel Tom zaplatit, tak chtěl 300 VND. Tak jsme šli pryč a hledali dál. Pak nám jedna holka nabízela za 4 USD pokoj s koupelnou venku a když jsme se na něj byli podívat, tak to byla tmavá krabice 2x2 metry, kde byla jen postel, bez oken ve sklepě, totálně nechutná a neuklizená. Když jsme šli pryč, tak nás nechtěla pustit, že nás ještě vezme k sestře. Po těchto neúspěšných pokusech jsme se radši opět nechali chytit a odjeli na motorce do Pinochia. Tam slibovaný pokoj za 6 USD neměl sklo v okně (jen ozdobnou mříž) a byl v šestém patře, ale nakonec jsme vzali za osm normálnější v pátém patře. Pak jsem měla chvíli krizi a hrozně jsem na Vietnamce nadávala a chtěla už jet do Číny. Ani na večeři už se mi nechtělo, dny v Sapě jsme dost proflákali a na rozdíl od jindy jsme tedy z volného večera ani nemohli mít radost. Pokoj nebyl uklizený, to už asi nebude nikde, peřina a polštáře strašně smrděly a na splachování se musela vždy při otevření poklopu nasadit klička. No prostě hrůza. Jo, a koupelna měla u stropu díru do koupelny pokoje vedle, kterou šlo světlo a hluk. Fakt síla, ten Vietnam. Dnes jsem se dozvěděl, že Šárka by mě milovala, i kdybych byl Vietnamec. A to je co říct! A v naší oblíbené restauraci nám místo kachny přinesli kuře (on a hot plate). Radši jsme šli spát, ať toho víc nezkazíme. Když jsme přišli do hotelu, chtěli nám v recepci dát klíče. Protože jsme si však vždy klíče brali s sebou, sáhl jsem do kapsy, abych jim ukázal, že máme. Ke svému, Šárčinu a všech kolem překvapení jsem vytáhl klíče od úplně jiného hotelu, konkrétně toho, jak tam neuměli číslice a jak jsme se tam nejprve 28

ubytovali, ale pak odešli. Protože v Sapě většina hoteliérů umí aspoň trochu anglicky, vysvětlili jsme jim, že klíč od našeho pokoje je pravděpodobně zamčený v pokoji a tento klíč, že zítra ráno vrátíme do hotelu, kam patří. Půjčili nám náhradní klíč a pak už jsme šli opravdu spát. Dokonce jsem spala ve spacáku, byla fakt zima a peřina totálně nechutná. 42 VND 34 VND 10 VND 10 VND 2 VND 30 VND 56 VND 53 VND 15 VND 128 VND

snídaně voda Cat Cat fanta internet vodka oběd večeře kapsička hotel

29

17. den – Cesta do Lai Chau a posléze do Dien Bien Phu pátek 20. 7. 2007 Ráno opět čekáme na bus do Lai Chau na našem oblíbeném místě. Kolem chodí místní blázen a nechává se bít koštětem, 4 vietnamci nesou mrtvou krávu přivázanou za nohy ke kládě, když ji chvíli předtím vezli na vozíku tak, že hlavu táhli po zemi. Asi po hodině čekání jsme v 7:15 konečně odjeli. Stačilo kousek poodejít a bus byl tu. Cesta do Lai Chau má trvat asi 6 hodin, ale sesuvy půdy ji mohou protáhnout. A teď je po dešti. Brzy potkáváme první kameny na cestě, ale za chvíli jsou odstraněné a pokračuje se. Šplháme k soutěsce do 1900, všude okolo jsou nádherné vodopády. Teď znovu čekáme. Vane docela silný vítr, takže už asi jsme u soutěsky. Silnice je hliněná, asfalt jsme opustili kousek za Sapou. Soutěska byla celkem krátká a za ní se otevřely krásné výhledy do údolí a na hory a vodopády provincie Lai Chau. Klesali jsme dolů a časem dojeli na asfaltku a po projetí pár vesnic jsme byli v Lai Chau, asi po třech hodinách. Chtěli jsme dál do Son La a překvapovalo nás, že jsme na tabuli autobusových linek Son La neviděli. Naštěstí v pokladně seděla paní, se kterou se výborně komunikovalo. Napsal jsem jí: Lai Chau → Son La A paní odpověděla: Lai Chau → Dien Bien → Son La Tak jsme si koupili lístky do Dien Bien (Phu). U busu jsme potkali Frantíky, kteří chtěli jet busem s námi, ale za míň peněz, protože chtěli jet jen do Lai Chau. Řekli jsme jim, že si myslíme, že jsme v Lai Chau a oni nám na mapě ukázali, kde si myslí oni, že jsme. Časem se ukázalo, že pravdu jsme měli všichni. Byli jsme v místě, které ukazovali Frantíci a byli jsme v Lai Chau. Toto město bylo na mapě v průvodci špatně zakreslené. Ale to jsme zjistili až v busu a Frantíci nakonec nejeli. Cesta trvala asi 6 hodin, tj. dnes celkem 10 hodin v buse po nepříliš udržovaných cestách. Ale nádhernou krajinou. Nejdříve po úzké hrbolaté asfaltce plné děr podél široké hnědé řeky, která vypadala, jako Vltava při záplavách, ale širší, takže naháněla strach. Přes ní občas vedl dlouhý úzký visutý most. A na druhé straně silnice hustý tropický prales. Občas jsme projížděli vesničkami Hmongů, Zaů a Thajců s domy na kůlech i na zemi (dokonce i klece na drůbež byly na kůlech) a s lidmi v tradičních krojích. Děti na buvolech. Druhá část cesty vedla po blátivé cestě horským úbočím, která musela objíždět četná údolí, takže o kilometr dopředu jsme se dostávali tak, že jsme jeli nejdříve 2 km doleva a pak 2 km doprava. Cítili jsme se jako v kině – dávali nádherný film o přírodě. Ale přece jsme byli rádi, když jsme se dokodrcali do Dien Bien. Tam jsme odmítli motorkáře a zeptali se na bus do Son La a dalších destinací. Vybaveni tužkou a papírem jsme byli mile překvapeni angličtinou slečny v prodejně lístků. A nemile překvapeni informací, že všechny busy odjíždí ve 4:30 (do Son La ještě jeden ve 12, ale tak dlouho jsme zase čekat nechtěli). Na nádraží v Dien Bien jsme měly super kámošku paní se super malým méďou – dokonce jsem ho směla pohladit po tvářičkách:) A paní po nás k mému milému překvapení ani nic nechtěla:) Pak jsem si skřípnul prostředníček do přesky od batohu a Šárka mi ho ošetřila a pak jsme se nechali 30

chytit na hotel za 120, který byl hned u nádraží, tj. ideální pro brzký odjezd. Potom jsme šli na prohlídku města, ve kterém se odehrála jedna z nejdůležitějších bitev v dějinách Vietnamu. Ta, po které se rozpadla francouzská Indočína a Vietnam a další země získaly nezávislost. Tuto událost tu připomíná několik památek, ale žádnou z nich jsme pořádně neviděli, protože už bylo dost pozdě. Dlouho jsme diskutovali, kolik vybrat z bankomatu. Zbytečně – jeden byl rozbitý a druhý nepřijímal naši kartu. V našem hotelu nám vyměnili 10 USD za 155 Dongů, takže jsme jim pak ve 4 ráno mohli 120 zaplatit :) Když jsme takhle vyřešili problém s penězi, mohli jsme si dovolit jednu Phó za 15 (jako na potvoru jednu z nejlepších, se spoustou zeleniny a tak.. a to zrovna když už nemáme vietnamskou hotovost ani na druhou:( v dalších dnech jsme měli na dobrou pho bez problémů jen vzpomínat:) ) a pak hurá na kutě. 100 VND 140 VND 120 VND 6 VND 15 VND

bus do Lai Chau bus do Dien Bien hotel jídlo phó

31

18. den – cesta do Son La a Moc Chau sobota 21. 7. 2007 Dnešek byl opět dramatický. Vstávání ve 3:30 na bus ve 4:30. Vstávání v 3:30! Byla jsem z toho tak vyplašená, že už ve 23:15 myslím, že vstáváme. Hotel zcela tmavý, na chodbách, takže se bojíme, zda se dostaneme ven. Ale před pultem recepce spal kluk v samonosné moskytiéře. Chová se dost čile, odemyká nám dveře a pak bránu na 3 západy. Ve 4 jsme na nádraží, super happening – ve 4:30 totiž odjíždějí všechny dálkové autobusy. Při kupování lístků si všímáme u hodin v kanclu super ještěrky. Lístky na bus stály 55, hurá, máme na ně! Taky je fajn brána na nádraží, taková ta skládací nakolečkách, umožňuje například vpustit všechny nahaněče do arény najednou, aby měli všichni stejnou šanci nás ulovit:) Kupujeme historicky nejlevnější bagetu za 1 VND. Bába ani pán s pomeranči se nás nesnaží ošidit a snad nám dokonce říkají vietnamskou cenu:) Asi jsme už skoro Vietnamci, když vstáváme v 3:30. Dnes na nás taky lidé mluví plynně vietnamsky – asi mají pocit, že když jsme se dostali až sem, musíme umět. Vyrážíme po super rozbahněné silnici. Zjistil jsem, že když to drncá opravdu hodně, tak v autobuse usnu. Cesta z Dien Bien do Son La je celá ve velmi špatném stavu. Ale vypadá to, že ji budou stavět novou, a to celou najednou – všude byly náklaďáky, bagry, hromady štěrku a podobně. Kromě toho opět nádherné výhledy na krajinu, hmongské osady, zelené kroje, spousty buvolů, práce na poli, kukuřice na strmých svazích. V Son La najednou čtyřproudovka, nádraží bez nahaněčů. Asi pojedeme dál do Moc Chau. Ale nejdřív si trošku prohlédneme město. Do centra Son La je to z nádraží pěkně daleko, nakonec cestou nasedáme do MHD. Nacházíme postupně 3 bankomaty (z toho 2 agribank), ale ani jeden neakceptuje naši kartu. Banky jsou zavřené, je sobota po poledni. Začínáme se ptát po hotelích, kde vyměnit, jestli třeba u nich by to nešlo … Paní ve Vietnam Airlines nás pošle do zlatnictví a tam šťastně vyměňujeme 40 USD za 640 000 VND. Hurá!!! Opět je sluníčko a vedro (po dlouhé době) a leje z nás a chození po Son La už máme plné zuby. Chtěli jsme navštívit starou francouzskou věznici, vylézáme schody, ale zjišťujeme, že to není ona. Tak se spokojíme s pěkným pohledem na město, které má ve svém středu rýžová políčka, a jdeme na MHD. Na nádraží koupíme lístek a dáváme si phó, ve které je nechutně krvavé maso. Tak sníme jen něco nudlí a vymluvíme se, že už nám jede bus, což je dokonce i pravda. Frčíme po super silnici do Moc Chau. Je to ovocnářská oblast, podél silnice banánovníky a další stromy, které ale neznáme. Taky kukuřice, rýže žádná. Moc Chau má být stotisícové město v nadmořské výšce 1500 metrů. Myslíme si, že to je nějaký podvod, ale skutečně vyjíždíme na náhorní plošinu s velkým městem (ikdyž ne stotisícovým). Má to být centrum mléčného průmyslu, který se jinak ve Vietnamu nevyskytuje. Skutečně tu prodávají místní mléko a je tu cukrárna, kterou časem navštívíme. Mají tu super piškotové dorty a já jsem si dal cosi podobného Pribináčku. Nejdříve ale po příjezdu zjišťujeme busy do Ninh Binh. Na tabuli je napsáno v 5, jeden pán nám říká v 5:30 a druhý v 6:00 a v hotelu nám říkají v 7 (vstaneme na pátou a ráno při čekání aspoň budeme mít 32

čas na psaní deníku:)) Podíváme se do jednoho hotelu a ve druhém se ubytujeme, sympatická slečna s konverzační příručkou anglicko-vietnamskou a relativním pořádkem. Po ubytování vyrážíme na procházku. V tomto městě jsme zase atrakcí. Potkáváme kopáče a kluky, co lisují ze štěrku cihly. Všude kolem jsou kopce, tak si vybíráme ten s vysílačem, tam by mohla vést cesta. A skutečně. Projdeme po silnici průsmykem mezi dvěma kopci a z druhé strany vedou nahoru schody. Schody jsou ze začátku příjemně pozvolné, pak ale čím dál tím prudší a už z nás zase leje! Potkáváme postupně dva sestupující, zřejmě oblíbená procházka. Nahoře u vysílače bydlí člověk, zve nás dál, ale odmítáme. Necháváme se fotit a vyrážíme dolů. Pak zkusíme ještě pár odboček ze silnice, ale všude jsou buď psi nebo soukromý pozemek nebo prudké stoupání. Ještě malá procházka městem, cukrárna a domů. Psaní pohledů a deníčku na terase, kde je víc světla. Pak se snažíme recepční vysvětlit, že odcházíme v 5 a ona se nás snaží přesvědčit, že bus jede v 7. Nenecháme se zviklat. Pak ještě jdeme na večeři. Ukážu si, že chci kuře a rýži. Přinesou mi nechutné skoro syrové kuřecí maso. Jíme jen rýži. V hotelu si pak dáváme nezralé pomeranče, čistíme hygienickou taštičku, do které nám zase něco vyteklo a jdeme spát. 110 VND 2 VND 12 VND 12 VND 20 VND 64 VND 8 VND 22 VND 3 VND 11 VND 2 VND 120 VND 30 VND

bus do Son La bagety sušenky a pomeranče MHD Son La 2 nechutné phó bus do Moc Chau cola voda jídlo cukrárna propiska hotel nechutná večeře

33

19. den – Cesta do Ninh Binh, jízda na kolech a na lodičkách v Tam Coc neděle 22. 7. 2007 Vstáváme ve 4:20, chvíli jsme sami s hlídačem na nádraží, pak se ale rozednívá a kolem 5:30 přijíždí spousta busů. Než dojde Tom k busu, chytí ho mafián z kanclu a prodává mu lístek za 75, když na ceduli je 51, ale řidič je tam taky a když se nám nelíbí, že nám místo vystavení stvrzenky na 150 dává dva staré lístky za 30, na kterých přepsal datum, tak nechápou. Co se dá dělat. 2 místa byla už jen vzadu, kde bychom se pořád mlátili do hlav, tak radši bereme jedno normální vpředu a jedno na sklápěcí sedačce. Všude plno lidí a pořád bereme další. Když se octnou ve dveřích a nechápou, tak závozník někoho neurvale donutí se smrsknout. Nakonec na 23 sedadlech (už to je na minibus dost) sedí 32 lidí! Z toho 3 malé děti – nechápu, jak je mámy na hupech udrží. Dvě stařeny se musí silou udržet na jedné židli – jedna sedí na půl zadku a chudák při tom zvrací, ale nikdo si toho nevšímá. Z Mai Chau do Nho Quanu to fakt hrozně hází:( Pak už to poznáváme, místa ze dne stráveného na D1:) Někde se udělá přestávka, načež 90% lidí zasedne do nejbližší garážorestaurace a každý bez výjimky si dává phó – super scéna:) My po zkušenostech ze včera jen sušenky a chipsy. Ty bohužel nejsou dost slané. Navíc jdu v restauraci na záchod a hned vzadu u korýtka vzadu za garáží tam leží škopek s hůlkami na mytí a misky – to je hygiena:( Po cestě lidi a děti také svačili, co jiného než rýži. Takovou hrudku z rýže a něčeho, co vypadalo jako konzerva vepřovky a asi to bylo nějak slepené dohromady, aby se to nerozpadalo. To mě pobavilo, že i když si chtějí udělat sendvič, mají ho z rýže:) Zároveň to potvrzuje moji tezi, že ani nejsou zvyklí jíst něco nevařeného – nemají chleba a když my tady chceme občas něco takhle zakousnout, je jasné, že to je jen nějaký dovážený evropský, nic vietnamského.Snad až na čokoládové houstičky:) Na jihu je to jiné, večer se prodávají plněné bagety, i ráno do busu. A dokonce znají koláče. V Ninh Binh se nenecháváme vyhodit u Hoa Lu, jak nám dokonce nabízí řidič. Chceme na autobusové nádraží – ben xe – ale bus na něj nezajíždí, takže nás vyhazuje do příkopu na D1, pravda už ve městě. Takže jako minule, jsme prostě nepoučitelní:( Zase je 11, vedro, málo stínu. Chvíli nevíme co, nahání nás hoteliéři. Nakonec nám dohodí 2 xe omy a za 10 VND fičíme na nádraží. Ten můj mi ale ani na motorce nepřestává něco nabízet. Na ben xe nic, bus do Hue nejede. Jdeme k vlaku. Před nádražím nás chytí plyšák z Queen minihotelu = hotelu děsně vychvalovaného v Lonely Planet. Je fakt, že na nás nekřičí hej, to oceňuji. Navíc s námi jde na nádraží a pomáhá Tomovi se ptát na vlak a pořád říká, že teprve, když nevezmeme vlak, má pro nás turistický autobus. Dává nám na výběr, což se jiným Vietnamcům nemůže stát:) Vlak stojí asi 180, tak se necháváme chytit na bus. Navíc k němu nabízí úschovu batohů a sprchu v hotelu zdarma a půjčení kol za 1 USD, nebo motorek, ale ty nás nezajímají, protože na nich neumíme. Chvíli sedíme nad čajem, pozornost podniku:) Píšeme do knihy návštěv. To se mi moc nelíbí, že nás k tomu skoro nutí, aby se tím dál mohli chlubit v L. P. V září tu byli nějací Češi. Kola jsou připravená, my taky, můžeme vyrazit. Moje kolo nebrzdí, prý za 10 minut přiveze jiné. Čekáme 10 minut a kousek. Přiveze to samé kolo s novým lankem, ale stejně nebrzdí. Kluk z hotelu lanko utáhne a pak ještě trochu, stejně to nebrzdí, ale jedeme. Všude je tu rovina, snad to půjde. Zatímco v Cuc Phuongu půjčovali horská kola (která nepřehazovala), tady půjčují stará vietnamská kola bez přehazovačky, která nebrzdí, ale zato mají na řidítkách košík, kam se dá dát náš čtyřicetilitrový batoh. Je to daleko pohodlnější než ho mít na zádech. A taky nejsou za 5 dolarů, ale za jeden. 34

A opravdu to jde, přehazovačka ani brzdy nejsou potřeba a cesta po rovině krásně ubíhá. Super výlet. Podle mapky z hotelu se snadno orientujeme a 12 kilometrů (prý) je za námi jako nic. Kupujeme za 100 VND lístky do Tam Coc a na lodičku (1 osoba 30 VND, lodička pro dva evropany nebo čtyři Vietnamce 40 VND). Lidé tu dost mluví anglicky a jsou zvyklí na turisty (taky jich tu je spousta, je to vyhlášená atrakce na hlavní turistické trase Vietnamu – spousta lidí se tudy nechává vozit busy pro turisty mezi Saigonem a Hanojí). V Tam Cocu je spousta bělochů a jeden černoch. Parkujeme kola za 4 VND, dostáváme lístek a na sedadla napíše hlídač křídou čísla. Pro jistotu kola ještě přivazujeme zámkem a vyrážíme do doporučené restaurace. Tam si dáváme jedno jídlo dohromady, jako obvykle, na terase s výhledem na přístav lodiček. A pak už hurá na lodičky. Dostáváme přidělenu jednu paní, která si sedá k veslům a její dcera k pádlu. Já sedím vedle dcery a Šárka před námi. Pádlování malým pádlem působí docela komicky. Střídáme se o pádlo a snad díky tomu nám během cesty nenabízí žádné výšivky, jak to vidíme na všech ostatních lodičkách. Proplouváme mezi kopci a skrz jeskyně, užíváme si to a odpočíváme. Po výletě chtějí veslařky spropitné, ale mají smůlu. Pak kupujeme vodu, vyzvedáváme kola a ještě se trošku projedeme po okolí než zamíříme zpět do Ninh Binh. Cestou zpět nás překvapilo, o kolik narostla doprava na dálnici (tato dálnice vede mezi Hanojí a Saigonem a vypadá jako silnice z Prahy do Českých Budějovic, ale ty blátivé cesty, po kterých jsme jezdili včera, se taky jmenovaly dálnice). Hlavně spousta busů a náklaďáků. Pak po cestě přes město k bankomatu byl taky slušný provoz a zmatek, ale vůbec jsem se necítil tím provozem ohrožen. Šárka ano:) Já jsem se už při projíždění na kole mezi poli cítila unavená, možná z pádlování celou zpáteční cestu (3 km) malinkým pádlem. Takže z provozu na místní D1 jsem opravdu nadšená nebyla. Navíc člověk musí vjet do každé díry, protože kdyby náhle změnil směr, vrazila by do něj v lepším případě jen motorka. Fakt se divím, že jsme stále ještě neviděli nehodu, ale zrovna na D1 k tomu měly dva náklaďáky blízko. Jinak opravdu nacházíme ATM Incombank – asi jediný civilizovaný stroj v této zemi:) Po pár dnech na mizině a žebrání o Dongy ve zlatnictví a hotelích jsou z nás opět milionáři! Hurá! Dokonce tenhle ATM napíše na lístek kolik kterých bankovek vám dal. To je po několika dnech hlášek „Not possible other bank“ super změna:) Jinak včera v Son La jsme poprvé viděli žebráka, ale mladého. A na zastávce možná bezdomovkyni. A dnes u Tam Coc dokonce poprvé žebrají děti:( Vidí nás jet na kolech, tak přeběhnou silnici, donutí nás svými těly zastavit a křičí „one dollar, one dollar“, fakt hroznej kraj:( O kus dál ve vesnici to samé. Člověk fakt už neví, co po tom jejich hello ještě přijde:( Ale cestu k pagodě Bich Dong nám ukázala super anglicky mluvící slečna na motorce, moc milá a dobré rady:) Na loďce jsme také prosili paní, ať mě nechá chvíli veslovat, ale jsem za debila, že to neumím, protože ty loďky jsou prostě dělané na Vietnamce a ať dávám nohy dopředu, nahoru, do tureckého sedu nebo kamkoliv, vesla nikdy nemůžu vytočit obě najednou tak, aby se dalo zabrat:( Tak toho musím nechat a aspoň pádluju. I tak na mě spousta vietnamských turistů z protisměru volá „very nice, very good“, pádlují tu totiž když už, tak většinou chlapi. A málokdy místo Vietnamky, to jen naše loď nemá víc pádel. Ale Vietnamku jsem si tím stejně nezískala, když jsme nedali spropitné. Ale dcera byla sympatická a uznávám, že na dvanáctiletou slečnu se tímhle pádlováním namaká dost. V Ninh Binhu jsme pak chvíli hledali náš hotel u nádraží v super úzkých uličkách:) Večeře – smažené nudle s masem a kingkongem (speciální vietnamská zelenina, která je trochu podobná listovému špenátu a jmenuje se kang kong). Sice ty nám známé, instantní, ale moc moc dobré. A 2 studené 7upy taky úžasné. 35

Mezitím já seděla tupě na židli a nemohla nic a Tom sehnal meloun – standardní velikost 3kg, standardní cena 15 VND. Dobrej. Jíme ho na rohu na chodníku. Pak internet – super výbornej podnik – všude i webkamery. Kopírování fotek na flashku bez problémů, na rozdíl od odeslání e-mailu. Takže tím trávíme celkem dost času, ale nakonec se daří. Pak sprcha v hotelu, kde ani nebydlíme a tohle neobvykle dlouhé psaní deníku, protože čekáme, až dorazí náš Open bus:) Bus dorazil asi v 10 a nejdřív to vypadalo, když jsme nastoupili, že tam ani nejsou nutná 4 místa, ale nějaké dítě sedělo na zadní pětce ilegálně. Takže čtyři místa na zadní pětce, z čehož já vyfasovala to u už rozvalené američanky, která dost přesahovala na mou sedačku a celou noc jsem se s ní musela prát. Plus se mi už od rozjezdu chtělo na WC a stavěli jsme až ve 2:( To byly muka:( Záchody na pumpě vskutku vietnamské – 3 turecké za dřevěnými dveřmi a pak jen společná čůrátka – jedno dámské a jedno pánské. Tak jsem to konečně vyzkoušela, docela síla, ale po tmě to ještě jde. Ostatní Evropanky, co nejezdí po venkově, byly docela vykulené:)

150 VND 220 VND 32 VND 5 VND 4 10 60 100 4 33 15 40

bus Ninh Binh bus Hue kola voda sušenky xe om obed vstup do Tam Coc parkovné voda meloun večeře

36

20. den – Hué a okolí pondělí 23. 7. 2007 Asi v půl osmé vystupujeme v Hue. Tomík už chvíli pozoroval město a orientoval se podle mapky. Když nás v busu nemůže nikdo otravovat a pokřikovat na nás, vypadá to moc hezky. Hledáme hotel – dva v levné uličce jsou plné, tak nás jeden kámoš posílá k jinému, kde právě sprchují předzahrádku. Na rozdíl od těch předchozích ho nezmiňují v L. P., takže si v něm Amíci nerezervují pokoje telefonem a nenechávají se k němu odvézt od busu taxíkem. Bereme tu pokoj za 8 USD v prvním patře, vypadá hezky. Teď meloun, pak do pokoje a uvidí se, co dál. Jdeme pěšky směrem k citadele, odoláváme všem donucením jet na lodi, které jsou mimochodem fakt ošklivé, vypadají jako kolotoče z pouti. Navštěvujeme knihkupectví, ale záhada s polohou Lai Chau zůstává nevysvětlena. Dáváme si borůvkový kornout za 10 u celkem fajn paní. Hurá, poživatelná zmrzlina! Málem si ji mezi sousty trháme z ruky a chceme hned další, ale uvnitř citadely za ni patnáct vydřiduchům dát nechceme. V zahradě nějakého zavřeného muzea obdivujeme mohutné americké tanky zabavené Vietnamci a, oproti nim, vietnamská tintítka. Pak si jdeme sednout do stínu jedné zavřené budovy a tam potkáváme super kámoše, moc milého a krásně anglicky mluvícího. Studoval čtyři roky angličtinu na universitě, jmenuje se Han. Moc mile a nezištně nám radí, jak strávit čas v Hue a doporučuje nám jet do NP Yok Don. Jen nás odrazuje od local busů, asi nevypadáme dost drsně:) Dáváme mu pohled a má obrovskou radost, prý má doma obrázek Prahy v nějakých novinách a hned poznal, že je to to samé. Mj. se dozvídáme, že Čínština je podobná Vietnamštině, že by prý s trochou učení rozuměl. A že vyjet ven je opravdu celkem problém, hlavně ale taky kvůli penězům. Dělá prý průvodce na lodi a teď si o dni volna čte v zahradě L.P. o Vietnamu, aby věděl, co se tam o nich píše. Tak mu říkáme, že to máme v plánu s tím českým taky. Pokračujeme do vnitřní citadely. Vstupné 55 na osobu, stojí to za to. Brána má dva oddělené vchody, pro Vietnamce a pro cizince. Asi aby nebylo vidět, že platíme pětkrát víc. Obrovský areál s mnoha chrámy, altánky, bazénky s lekníny a rybami, které Šárka krmí bagetou. Ryby se o bagetu praly, jako by týden nejedly, vždy kolem dopadu bagety ještě dlouho lapaly, když už tam dávno nic nebylo. Některé budovy zrekonstruované, jiné rozpadlé, prostě super. Jen je příšerné vedro a máme hlad. Přesto odoláváme a prohlížíme celý areál. Pak vybíráme restauraci z průvodce, která je poblíž citadely a kde obsluhují hluchoněmí.

K obědu jsme si dali jako předkrm jednu Hue specialitu – rice steamed rolls with beef and green salad served with peanut sauce:) Moc dobré, ikdyž omáčky jsem se ze začátku bála:) K tomu jsme měli ještě nějaké další chody, ale nebylo to pravé vietnamské – o misky jsme si museli říct a maso se muselo krájet. Ale pochutnali jsme si. Odpoledne jsme chtěli navštívit jednu pagodu 5km na jednu stranu od města a pár císařských hrobek na druhou stranu od města. Rozhodli jsme se k pagodě dojet mototaxíkem a usmlouvali jsme cestu na 35 za oba (asi se pak poprali, když jsme jim dali lichý počet 37

dongů) Odvezli nás k pagodě a říkali, že teď platit nemusíme, že jim dáme rovnou 70, až nás odvezou zase zpátky. Dali jsme jim 35 s tím, že zpět možná pojedeme s nimi (ale spíše ne). Taky se pak málem poprali s jednou paní, která se nám snažila vnutit cestu zpět lodí. Radši jsme utekli dovnitř pagody. Asi poprvé vidíme ve Vietnamu buddhistické mnichy (naposled v Kantonu). Taky nějaké bláznivé stařeny, co okupují záchody. Ale pěkný stín:) Něco si o areálu čteme v průvodci. Naši hoši už tam nejsou. Tom chvíli smlouvá o loď, oni chtějí 100, my nabízíme 40, oni 60, ale míň ne. Mezitím odcházíme pěšky a kupujeme vodu a dva chlapíci nám zatím nabízejí motorky za 20. Smlouváme na 10, ale to oni nechtějí. O kousek dál stejná debata, ale než hledat dál, odjíždíme za 20. Cestou od pagody k městu podél řeky je to moc pěkné, dokonce jsou tam další pagody, které vypadají starší. S těmi památkami je to tu fakt zvláštní, máloco je opravdu staré, člověk má pocit, že by to stejně postavili i před deseti lety a tak na mě nedýchá žádné kouzlo. Ale areál citadely byl fajn. Dovezli nás k hotelu, kde jsme si půjčili kola a vyrazili za dalšími památkami. Cestou po nábřeží se pán na motorce ptá, odkud jsme a po odpovědi kupodivu nic nenabízí a docela se vyzná – jestli už nejsme komunističtí a jestli je to těď super, ví i přesně rok 1989 a je na nás moc milý. Přijíždíme k chrámu a po prohlídce opravujeme řetěz (s pomocí hlídače na parkovišti u chrámu a ještě jednoho náhodného kolemjdoucího) na Šárčině kole. Hned ale padá znovu, je to tím, že je uvolněná šlapka a chybí matka, kterou by se připevnila ke středu. V motorkoopravně nám to prý nespraví, tak si aspoň jdu k pumpě vedle umýt ruce. Kluk mě vede za budovu, ukazuje kohoutek a nějaký jar. Asi pěkné svinstvo, olej tím skvěle pustil. Když se vrátím dopředu k pumpě, kluk spravuje Šárce kolo. Matku sice nemá, ale má velké kladivo, dá do toho čtyři rány a je to hotové, ikdyž jen provizorně. Zkoušel jsem mu za to dát nějaké peníze, ale žádné si nevzal. Rozhodneme se pokračovat v cestě. Ještě jednou si cestou půjčuji kladivo a hraju si na dědečka, ale když se mi zasune sedlo, tak mě to přestává bavit a vracím rozbité kolo Šárce. Jedu na svém kole na průzkum k hrobce, už je jen kousek. Když se vrátím, Šárka je obklopena dětmi, kteří jí násilím spravují kolo. A chtějí za to peníze. Něco jim dáváme, chtějí víc, ale mají smůlu. Dojedeme k hrobce, ale akorát ji zavírají. Rychle dovřou dveře, aby Šárka nezahlédla ani kousek, děti o kus dál do nás kopou míčem a další skupinka vypadá, že po nás bude střílet prakem kameny, ale nakonec si to rozmyslí. Jedeme zpět do Hue, kola už vydržela vcelku, jen celou cestu vydávala příšerné zvuky. Pak jdeme ještě na večeři do naší oblíbené restaurace, objednáváme si na druhý den bus do Hoi An a jdeme spát. 110 10 40 128 56 32 10 55 4 70 80 24

lístky citadela zmrzlina voda hotel oběd kola oprava kola xe omy parkovné večeře bus do Hoi An známky

38

21. den – Hoi An úterý 24. 7. 2007 Vyspali jsme se do růžova, vstávání až v sedm a přikrytí prostěradlem toho byly příčinou. Ráno zabalit, zaplatit, vyrážím koupit vodu a už mi málem ujel bus – Šárka ho naštěstí zdržela. Cesta do Hoi An klimatizovaným turistickým busem je bez problémů, ale dost zdlouhavá, protože pořád zajíždíme k nějakým hotelům, kde někoho vyzvedáváme. I v Danangu a okolí. Přestávka u super jezera pod horami, které jdou skoro až k moři, pak projíždíme tunelem pod nimi. Zase jsme po dlouhé době viděli moře. V Hoi An jsme vystoupili u hotelu naproti busovému nádraží. Na něm celkem příjemná domluva s pánem, co umí pár slov anglicky a je inteligentní. Důsledek – zítra ve 4:00 odjíždíme do Buon Ma Thuot, dost daleko na jih a do vnitrozemí, kousek od parku Yok Don, který je naším cílem. Chtěli jsme strávit ještě jeden den v okolí Hoi Anu a navštívit My Son, staré centrum Čampské říše. Ale bus pozítří nejede, tak pojedeme hned zítra a My Son si prohlédneme cestou zpět na sever. Vybrali jsme si hotel u nádraží, abychom to ráno neměli daleko. Luxusní pokoj s TV, vanou, ledničkou, klimatizací, větrákem a ještěrkou. A do centra je to, co by kamenem dohodil, jen na pláž je to dál, tak koupání také odložíme. Vyrážíme do města, je krátce po poledni. Jsme nadšení. Do centra nesmí auta a motorek je tu také málo, hlavně žádné neparkují na chodnících, takže se po nich dá chodit. Ani zboží nesmí být vystaveno na chodnících. A je tu spousta obchůdků, restaurací, galerií a krejčovství – ne v těch hnusných garážích, ale v 200 let starých domcích. Mezi obchůdky jsou turistické atrakce typu krytý japonský most, muzeum keramiky, domy bohatých čínských kupců a kongregační domy čínských menšin, které vypadají spíš jako chrámy. Ochutnáváme tradiční hoianské jídlo Cao Lau, procházíme se uličkami, navštěvujeme chrámy, prostě pohodička. Šárka si nechává ušít šaty, ve čtyři odpoledne jí berou míry a v sedm prý budou hotové. Super malinká holčička v obchodě, kde jsem si zkoušela kalhoty, měla super nosík a tvářičky a smála se na nás a nechala se i zvednout do výšky:) Navštěvujeme i místní trh, kupujeme ovoce, hůlky, tygří mast a pak jdeme na večeři do super restaurace. Vedlejší se chlubí, že jsou první uvedená restaurace v L.P. Ta naše se tím chlubit nemůže, tak se o to víc snaží. Před jídlem dostáváme mokré utěrky, pak jídlo - Cao Lau, jsou to takové špagety s omáčkou, kousky masa, zeleniny, sníst je hůlkami dá docela práci. Po jídle ještě pozornost podniku – meloun a banány na talířku a žvýkačka. A to všechno nás stálo jen 32 VND. A hůlky byly zabalené v ubrouscích. Po večeři se Šárka začíná bát, jak dopadnou ty šaty. Ale vypadá to dobře – jsou pěkné, sedí jí a moc jí sluší. Pak internet, nákup několika nezbytností (baterky, pasta na zuby) a do hotelu, osprchovat, něco vyprat a pokusit se usnout. Snad to půjde. 128 20 52 150 432 3 32 9 15 10 40 4

hotel zmrzlina oběd vstupné šaty taštička voda ovoce hůlky mast večeře net

39

15 38 10 32 24

baterky hygiena zmrzlina tričko pohledy

40

22. den – Cesta do Buon Ma Thuot Středa, 25.7.2007 Vstáváme ve 3:00. Neteče voda. O to rychleji jsme venku. Plyšák spící na recepci je natolik duchapřítomný, že jde zkontrolovat minibar. Ale my bychom mu zaplatili i bez toho:) Na nádraží už stojí bus a vypadá plný. Vyjednávání s řidičem není příjemné. Jedna holka umí dost anglicky, ale proti řidiči nám nepomůže. Říká, že 150 za jednoho je dobrá cena. Naše vyjednávací pozice je špatná, musíme přistoupit na 300 (na tabuli na nádraží je napsáno 90 za jednoho). Pak zas nevědí, kam nás posadit. Oni nás dávají dozadu, my chceme na místa 7, 8. To z nějakého důvodu nejde. Tak nakonec sedíme přímo za řidičem, uvidíme, jak to půjde, metr od řadicí páky:) Snad nevypadneme předním sklem. Moc nás tu nechtějí a holka taky říkala, že tenhle bus není pro cizince, tak holt uvidíme. Dopadlo to dobře a byla by z toho dobrá road movie. Od nás přes uličku seděl starší vážný (a vážený) pán, majitel autobusu. Vpředu řidič a v otevřených dveřích dva ze tří nahaněčů (střídali se), řvali ven na všechny a na všechno a drželi se kolem ramen. Super komedie. Působí dojmem, že tuto trasu jedou poprvé, nebo aspoň poprvé v tomto autobusu (vyklánět se a řvát z tohoto obrovského autobusu, to je něco úplně jiného než z minibusu). I šéf působí tím dojmem, u benzinky si pečlivě zapisuje, kolik vzali benzinu a kolik to stálo. Ráno, dokud byla tma, dokonce v TV deset centimetrů od našich hlav řvalo karaoke, tak je to tedy pravda, ale asi se nikdo nepřidal. Dlouho jsme jeli bez přestávky, takže jsme cestou měli problémy s vodou a se záchodem. Jedeme na jih, směr Nha Trang, podél pobřeží, ale moře zahlédneme jen občas. Asi po šesti hodinách přestávka na oběd u moře. Posádka busu nás zve ke stolu, ale váháme. Jednak proto, že vypadají jako mafiáni, a taky proto, že Šárce ryby moc nevyhovují. Nakonec usedám ke stolu s dalšími cestujícími a jeden mladý kluk mi na dotaz odpoví, že to stojí 20 Dongů (oni to předtím usmlouvali). Jídlo super, 3 různé ryby, chobotničky, vajíčka, ochutnávám od všeho. Zaujme mě, jak kámoš vytáhne hůlkami oko ryby a jako lahůdku ho strčí do pusy. Dojím (ne kvůli tomu oku:)). Paní vedle mě ukazuje 30, ale kámoš potvrzuje 20, tak platím 20 a začínám hledat Šárku, která zatím hladověla a fotila. Jedeme dál. Krajina se mění, místo osamělých palem nyní vídáme rozsáhlé palmové háje. Rýžová políčka mizí, jen občas přijedeme do místa, kde jich je naopak spousta. Některá políčka jsou úplně vyprahlá, jakoby pokrytá bílým kamením, jak uschlo bahno. Mění se i architektura. Domy už mi nepřipadají tak ošklivé – nejsou všechny úzké a hluboké. Dokonce mají i okna do stran. Konečně odbočujeme do vnitrozemí. Země je najednou vyprahlá. Ale po čase se zase zelená, potkáváme nové, neznámé rostliny. Některé z nich jsou asi kávovníky. Domy tady na vysočině jsou většinou jen přízemní, ale s okny do ulice, ne jen garážová vrata, a hlavně sedlová střecha s taškami, ne ty jejich ukrutné tunelovité věže. Za námi v nacpaném busu sedí lidi i v uličce. Vypadají opravdu nešťastní, fakt takoví polomrtví. Dvanáct hodin v neuvěřitelných pózách, třeba ještě drželi tašky nebo děti. Nikdo nemluví, všichni se to jen snaží vydržet:( Ale na obědě super ožili, i děti a staříci.Taky je divné, že se nikdo nebouří, že jsme za 12 hodin stavěli jen dvakrát na záchod, z toho jednou na rozlehlé hliněné pláni!! Nechápu. Asi tolik nepijí jako my. Zase nám dochází voda. Cesta přestává být asfaltová, samá díra, mám strach, že se autobus překlopí při některém z náklonů. Šéf osobně naviguje. Je hrozné vedro, voda v lahvi je tak horká, že se nedá pít. Zastavujeme, sláva! Šéf nás (ještě s dalšími) přesazuje 41

do jiného busu (místního), platí za nás jízdné a podává mi ruku. Jeho bus nejede přímo do Buon Ma Thuot. Máme ještě čas si koupit malou vodu a sníst pomeranč a vyrážíme dál. Dává se s námi do řeči kluk (ženatý, 25, děti, manželka sedí před námi) Radí nám, kde vystoupit. Hurá. Dvanáctihodinová jízda je za námi. Zbavujeme se motorkářů a užíváme si svobody pohybu a nového města. Nacházíme turistické informace. Jsou v nich tři lidé, kteří mají za úkol všechny posílat na novou adresu (všechny = 2 lidi za den). Nacházíme novou adresu a skvělé informační centrum. Zjišťujeme, že projížďky na slonech existují a že všude jezdí busy, každou hodinu nebo půlhodinu. Jeden den chceme do NP Yok Don a druhý den k jezeru Lac. Jezdit na slonech se dá na obou místech. Teď seženeme hotel a něco k jídlu. První hotel nic moc, spíš hrůza, ale druhý super, tak se hned zabydlujeme. A vyrážíme do vedlejšího vchodu na závitky, které si člověk sám balí do rýžového papíru (asi 8 surovin si naskládá na půlkruh papíru, zabalí a pak namáčí do arašídové omáčky a jí). Jsme nadšení. Paní obsluhující je super milá. Pořád se ptá jestli vše O.K. a zda nám chutná a všimla si, že nám došla omáčka a přinesla další. Jen nám pak říkala, ať přijdem i večer, tak nevím, jestli nespěje k nahaněčce turistů. Pak ještě malá procházka, deštík, nákup vody, vodky (zase došla:)), sušenek, zmrzliny, napsat mail domů a zpět do hotelu. Zítra jedeme k jezeru! Jinak město Buon Ma Thuot je super. Po turistickém pobřeží, kde skoro už i babičky anglicky něco nabízí a jsou neodbytné, je to super oáza s moc milými lidmi. Většinou teda všichni civí, ale při tom se usmívají. A dětem se evidentně moc líbíme a všechny nás zdraví:) Ale i starší lidé. A když se ptáme na cestu, lidé v obchodech jsou moc rádi, že nám můžou poradit a nic nám k tomu nenabízí. A dokonce když nakupujeme, lidé nám řeknou vietnamskou cenu, prodají nám to a vůbec nás nenutí koupit nic dalšího a neukazují nám celý obchod. Koupili jsme ananas od paní, která je právě sklízela z chodníku. Vypadaly daleko větší než ty, které včera v Hoi Anu stály 10 a na 5 se paní tvářila překvapeně. Tahle paní ukazovala na prstech 4 a my se automaticky báli, že 40, že to není možné. Většinový vietnamský proud nás naučil:( Ale paní jsme podali 5 a ještě nám vrátila:) Ani nám to nezaokrouhlila na 5, to snad ani není Vietnamka! Jinak internet stál 1, La Vie, naše oblíbená značka vody, 8 bez smlouvání (napsaná cena) a ty nejnovější véčkové mobily asi 3880 VND. bus 300, icetea 6, oběd 20, hotel 128, vodka 23, voda 29, večeře 30, zmrzlina 10, internet 1, sušenky 10, ananas 4

42

23. den – Jezero Lak, jízda na slonech Čtvrtek, 26.7.2007 Vstávání ve 4:50, v 5:20 jsme na zastávce. Našli jsme ji podle plánku bez problémů, jen nás překvapilo, že je uprostřed tržiště a bus tam asi neprojede. Navíc žádný nepřijížděl, všechny jezdily kolmou ulicí. Ptali jsme se několika lidí na všech stranách a všichni nás posílali na tu naši zastávku. A před 6:30 najednou spousta čekajících a bus se dostavil. Paní, co měla před zastávkou rozloženou zeleninu, ji musela uklidit, aby mohl zaparkovat. Cestu k jezeru jsem prospal. Vystoupili jsme na místě označeném na plánku jezera Lak, který jsme dostali v turistických informacích. Nejdříve jsme navštívili turistické centrum s bazénem, bungalovy, plovoucí restaurací na jezeře, půjčovnou kol a informacemi o slonech. Slon na hodinu stojí 30 USD, ale musíme si k tomu koupit cestu lodí zpět přes jezero, jinak se zpět nedostaneme – podél jezera není cesta, prý. Na slonech se chodí vodou přes jezero z jedné vesnice do druhé. Rozhodli jsme se jít přímo do té první vesnice a objednat si projížďku na místě (v druhé pobočce jeho kanceláře). Nelíbil se mi ten mafián, je prostě zařízený na turisty. „Běžte teď do mojí restaurace a po slonech vás loď doveze akorát na oběd. Procházet se ve vesnici Mjelin? Co byste tam tak dlouho dělali? A jak byste to sami zvládli?“ Takovému debilovi peníze dávat nebudu, to radši jeho pobočce, třeba to někam zašijou:) Cesta tam samozřejmě byla úplně super. Naše dohadování, co vlastně uděláme, bylo napínavé, Tom chvíli byl pro jízdu motorovou lodí přes jezero, jen aby už byl na slonovi:) Došli jsme do vesnice a našli půjčovnu slonů a už předtím viděli slony s lidmi na hřbetě pochodující přes jezero. Jen jsme začli mít problémy s baterkami do foťáku, ty Vietnamské nic nevydrží. Nakonec jsme nějaké sehnali, prošli si vesnici, dali si 7up, pak jsem se s nimi 5 minut hádal o korunu, protože chlápek říkal, že je za sedm a pak po mně chtěli 8 (hádka probíhala v pantomimě:)) A konečně na slony, hurá! Chvíle dohadování a vysvětlování, že chceme jen tam a ne zpátky. Paní nám zase tvrdí, že z vesnice nevede cesta (přestože na její mapě na zdi je nakreslená). Přesvědčíme paní, že zaplatíme hned a že ve druhé vesnici vystoupíme. Nevíme, jestli to paní vysvětlila řidiči, protože pak šla za námi a ještě několikrát na něj něco pořvávala. Cesta na slonovi byla super. Vyjde se po schodech do výšky asi prvního patra a odtud se nastupuje na sedačku, kterou má slon na hřbetě – vozí tři Vietnamce nebo dva Evropany + řidiče:) Pak jsme šli přes vesnici. Slon jde dost těžkopádně, takže se hodně houpe a není to zrovna pohodlný způsob cestování. Řidič mu sedí za hlavou a nohama mu kope (jemně) zezadu do uší, čímž ho řídí. Když to nezabírá, mlátí ho do hlavy klackem – úder zprava znamená jdi vlevo. Když ani to nezabírá, má takový hák na tyči, kterým ho tahá za ucho. Jde vždycky nejdřív zadní nohou a hned na to posune i přední na té samé straně. Hladila jsem si ho několikrát a byl super chlupatej a drsnej. A na hlavě byly černé chlupy dlouhé jako vlasy, ale všude dost řídké. Prošli jsme vesnicí a vlezli do vody mezi dvě lodi. Slon jednu odstrkuje, aby mohl projít. Ve vodě to nehoupe tolik. Slonovi se ale chce do rákosí a začne žrát. Vyplaší hejna mušek a komárů, kteří na nás útočí. Šárka na chvíli dokoce nechává focení, aby je mohla odehnat, a to je co říct. Na mně jich bylo tisíc a na Tomovi žádné, nevím proč. V nejhlubší části vody byl slon namočený skoro celý. Hrazdička byla nějak nakřivo, takže jsem byla níž než Tom a slon mi nějakým šplouchnutím namočil i zadek. Ve vodě za námi zůstávala super rozbahněná cestička, kusy rákosí a občas i horna:) Bylo zajímavé, že trasa byla pro slona spíš neobvyklá a chtěl prostě do rákosí a ne tam, kam ho vedl řidič. Mohli jsme jen doufat, že hloubka je malá i tam, kam chce slon:) Asi po půl hodině jsme z vody venku. Následuje malé kolečko po vesnici a pokus o vyproštění traktoru. Při průchodu kolem vysokých stromů a drátů nám řidič galantně odháněl větve holí. Nakonec se 43

necháváme vysadit (po hodině a deseti minutách, chtěl nás vézt i zpět, museli jsme ho zastavit) a ještě chvilku slona obdivujeme a konverzujeme s řidičem. Slon se jmenuje Ban a je mu 45. Pak odchází a my zůstáváme sami a odpočíváme a jíme pár sušenek. Cítím, že je mi divně ze sluníčka, chci si namočit hlavu, ale jezero je dost špinavé. Není divu, jestli ho i další sloni znečišťují tak intenzívně jako ten náš. Vyrážíme na procházku vesnicí – domy na kůlech, mávající děti, prašná cesta jako na Ukrajině a děsné vedro. Domy na kůlech tu jsou delší než na severu, takové kravíny. Pár vedle sebe a hned to vypadá jako sídliště. Děti tu jezdí na obrovských dospěláckých kolech tak, že jen oscilují kolem vodorovné polohy šlapek tam a zpět, ale šlapat dokola nemůžou:) Nahlížíme do školy, jednotřídky, pak si dáváme vodu v občerstvovně a uvažujeme o kulečníku (mají jeden a konkurence přes ulici asi čtyři). Nakonec se ale vydáváme na cestu zpět do městečka na druhé straně jezera. Tom vidí jet mezi rákosím člověka a říká: „Mohli bychom jít taky po tamhleté cestě, jak jede ta motorka, to by mohlo být blíž. Teda pokud ta motorka není motorová loď.“ Načež motorka trochu popojela a ukázalo se, že to byla loď. Skutečná cesta vede po náspu mezi rýžovými políčky o kousek dál, ale je vidět, že část náspu chybí. Zjišťujeme, že tam není ani cesta. Je tam provizorní můstek, kterému ovšem chybí asi deset metrů bahnem a vodou a na druhé straně taky. A malý kluk za přechod vybírá peníze. S úsměvem platíme 2 VND a Šárka se vrhá do bahna. Já zouvám a jdu vodou, přes most, zase vodou a obouvám. Čekám na Šárku, která taky zouvá a ještě navíc fotí. Za mostem zase dobrá cesta po náspu a mírný deštík, který nás krásně osvěžuje. Pak průchod vesnicí (městečkem), dáváme si pepsi a number 1 (chutnající jako bon pari) s ledem v proutěných židličkách u jezera a jdeme čekat na bus. Místa ve stínu zabrala restaurace, tak čekáme u ní a nic si nedáváme, až Šárku nakonec zláká šťáva z cukrové třtiny, kterou tu lisují. Je sladká, ale s ledem docela osvěžující. Dává si hned dvě:) (druhou udělali pro mě, ale já ji nechtěl). Po třičtvrtěhodinovém čekání nám přijíždí bus. Nastupujeme se spoustou dalších lidí. Holky před námi, když nás vidí, začnou si opakovat anglické věty, ale neosloví nás. Nakonec navazuje komunikaci Šárka. Holky mluví jednoduchými větami, ale celkem dobře. Je jim čtrnáct a zítra mají hodinu matematiky. Tak jim říkám, že Tom matiku učí. Dávají mi každá svou kytičku, jsou fakt moc hodné, ale ještě se trochu stydí. Kytičky se pak na pokoji ve vodě krásně rozvinou. Kámošky vystupují a před nás si sedá chlap, který neustále plive z okýnka tak, že to lítá na Šárku. Super průvodčí ho na to upozorňuje, takže si dává větší pozor, ale plive pořád. Asi má pořádnou rýmu. Zbytek cesty O.K., přesouváme se na jiná sedadla. Konečně doma. Šárka odpočívá a já jdu na závitky. Pak doprovázím Šárku na phó s mořskými plody a nakupujeme bagety, sušenky a vodu na zítra. Jedna paní v obchodě nám dokonce ručně vypisuje účet. Večer jsem ještě ulovil Francouzsku s nabíječkou z vedlejšího pokoje, půjčila nám ji do rána, tak snad zítra budeme mít čím fotit. Tom měl dnes super komunikační den. Ve vesnici se mu kromě uhádání 1 kč za 7 up povedlo i vrátit dvě nepoužité baterky, na které foťák vůbec nereagoval a nechat si vrátit peníze:) A pak se hnal energizery tak, že si je nechal dovézt z vesnice na motorce. bus k jezeru 20, banány 3, voda 44, 7up 7, baterky 44, slon 480, bagety 6, kavárna 9, třtinová šťáva 6, bus zpět 20, závitky 15, phó 15, nákup 17, net 1, zmrzlina 9

44

24. den – Národní park Yok Don pátek ,27.7.2007 „Four hours, this is nearly one day“ říká recepční v Yok Donu zcela v souladu s průvodci ze Sapy. Dnes jsme nevstali. Trošku jsme si doleželi a vyrazili až po sedmé hodině (už po snídani – já bageta, Šárka ananas). Došli jsme na zastávku a skoro hned nám jel bus do Yok Donu. V Yok Donu jsme se dozvěděli od guida, který mluvil celkem dobře anglicky, že čtyřhodinová procházka v NP s guidem je za 30 USD a bez guida to nejde, protože je blízko Kambodžská hranice. Navíc NP byl za řekou, takže jsme se tam sami nemohli dostat. Přemýšleli jsme u řeky, co dál. Mezitím jsme se prošli po super zavěšených můstcích. Pak jsme zkoušeli podplatit převozníky, ale ti zavolali guida. S tím jsme se nakonec domluvili, že se přidáme ke čtyřem Švýcarům, kteří mají zaplacenou hodinu na slonech, a půjdeme s nimi pěšky za 100 VND. Půl hodinky jsme si počkali a pak vyrazili se švýcarskou rodinkou. Pan Roger byl docela prima ukecaný, tak jsme si povídali o cestování. Procházka pralesem byla úplně super. Sloni se Švýcary na hřbetech šli rozvážně, takže jsme jim stačili a ještě je stihli pozorovat a fotit, jak trhají větvičky, trávu, stromky, kterými se ovívají nebo je žerou, serou, prostě super! Prales byl taky zajímavý, úplně jiný než v Cuc Phuong – stromy celkem daleko od sebe, takže tam prošli i sloni i my. Také byl o dost sušší. Na konci jsme si mohli slony pohladit a chvíli jsme se bavili s guidem o tom, jak je málo samců a že rodina se samicí musí zaplatit dva buvoly rodině, která vlastní samce, když chce mláďata. Takže se sloni v zajetí moc nerozmnožují a chytají se další (k tomu, aby na nich mohli jezdit turisti). Jinak se v této oblasti střídá období dešťů a období sucha a když je sucho, tak spousta stromů v pralese uschne. Teď zrovna bylo období dešťů a přesto byla půda celkem suchá. Guide byl prima. Následovala plavba zpět přes řeku, krátký odpočinek a pak cesta do vesnice Ban Don, která nás však nezaujala. Byla plná suvenýrů a jedné předražené restaurace, čekala na busy plné turistů. Jediná pozitivní věc byla, že odtud jel brzy bus do Buon Ma Thuot. Rozhodli jsme se, že když to půjde, odjedeme ještě dnes na sever nebo aspoň k pobřeží (bylo teprve krátce po poledni). A to byla chyba. Zjistili jsme v informacích, že je možné odjet, že busy jezdí a ještě jsou i volná místa. Odhlásili jsme pokoj (zaplatili jsme 4 USD, protože jsme se odhlásili moc pozdě) a pak nám řekli, že místa v autobusech už nejsou. Docela dlouho jsme se s nimi dohadovali, ale zjistili jsme, že to nemá cenu. Dost nás to rozladilo, ale snažili jsme se uklidnit a docela se nám to podařilo. Zase jsme se přihlásili do hotelu, koupili si zmrzlinu a vyrazili na nádraží zjišťovat busy na druhý den ráno. V zásadě jsme přišli jen o ty čtyři dolary (a dobrou náladu, ta se ale brzy vrátila). Nádraží je asi 4 km od centra, takže byl problém se tam dostat a zítra ráno budeme muset jet na motorce. První bus nejel až tam, ale řekli nám, kde vystoupit a počkat na jiný. Druhý bus už jel až k nádraží. Na nádraží jsme potkali tři Amíky, z nichž jeden mluvil vietnamsky, a jejich vietnamského kámoše. Pomohli nám s dotazy na bus, funguje tu totiž několik busových společností a každá poskytuje informace jen o svých spojích. S tím jsme se v ostatních městech nesetkali, tak nás to zmátlo. Pak jsme s Amíky přečkali pod střechou zatím nejprudší déšť, co jsme tu viděli, a dojeli zpět do centra (soukromým busem – jel do garáží).

45

Trošku jsme si odpočinuli v hotelu a vyrazili na večeři. Šárka vybrala na ulici super pána a paní, kteří vařili rýži a grilovali nějaké řízečky a jako přílohu ještě měli několik druhů zeleniny, vše vystavené ve skleněné vitrínce, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Pán ukazoval, že jedna porce je za 10 VND, s kuřecím stehnem za 15 VND. Řekli jsme si, kterou zeleninu chceme a kterou ne a k tomu nám pán donesl ještě polévku a Šárce ještě porci polévky navíc, když viděl, jak zbaštila tu první. Pak si Šárka ještě přidala rýži s tím výborným masem a já jsem ochutnal studený čaj, který byl k dispozici v plastovém džbánku na každém stole. U vedlejšího stolu 2 štamgasti jedli a kouřili a ptali se, jestli mluvíme anglicky a pak jestli mluvíme vietnamsky a všichni jsme se na sebe usmívali a bylo to super. Celá večeře byla skutečně za 30 VND (3 porce), za polévku ani čaj si nic dalšího neúčtovali. Pak jsme začli hledat internet, kde bychom mohli zkopírovat fotky na flashku. Šárka objevila v obchodě s mobily dva počítače a kluk a holka uvnitř nás nechali na jednom z nich zkopírovat fotky. A zadarmo! Pak jsme ještě navštívili stánek s pečivem – koláče, taštičky, pyrohy na zítřejší cestu. Nakonec jsme před hotelem nakoupili čaj a kávu od sympatické holky. Normálně tam asi celá zrnka neprodává, ale nějaká vzadu našla :-) Jinak byl v obchodě stroj na mletí kávy. Pak voda, internet a spát. Zítra pro změnu vstaváme brzy.

40 30 100 18 30 18 50 15 178 2

bus do Yok Don a zpět voda procházka parkem MHD večeře zmrzlina kafe a čaj pekárna hotel internet

46

25. den – zpět do Hoi An sobota 28. 7. 2007 V noci se mi dost špatně spalo kvůli větráku a moc mi nešlo se zachumlat do vložky od spacáku a sebrat Tomovi trošku peřiny. Snad to půjde dospat v buse. Slečna z recepce, co nám měla sehnat motorky, je nevrlá a říká, že je moc brzo a že asi nejezdí (vstávali jsme zase asi v půl páté, náš bus jede v 6). To nám teda pomohla! Vydáváme se pěšky na bulvár, zrovna při přecházení kruháče u tanku ještě vypnou lampy – fakt je super tma. A nějaké motorky taky hned zhasly, tak nevíme, jak budeme chytat xe om. Jdeme kus k osvětlenému místu, ale všechny motorky se zdají jet k určitému cíli, povaleči asi ještě nevstali. Ale přece, hned za první křižovatkou je jich houf. Nemluví anglicky a ukazují 2, tak doufáme, že je to 20. Tom navrhuje „two“, ale to by nám asi nabili:) Frčíme temným bulvárem a ranní mlhou k nádraží, super jízda, až na těžký batoh s vodou. Na nádraží platíme 20 a oni se necukají, to mě mile překvapili, 20 je sice dost, busem za to ujedeme 50 km a taxi by stálo 40, ale u nich člověk nikdy neví. Jdeme k okýnku, které jsme si vyhlédli včera. Jsme tu v 5:10. Máme problém se naší němou řečí probojovat do pozornosti prodávající paní – i později příchozí Vietnamci jsou vyřízení dřív. Pak nám ale přece vyplňuje do předtištěného busu kýžené údaje 28/7 a 6h, a řidič si nás odvádí k busu – pěkný fialový mikrobus Kia. Ukecáváme výměnu míst za zadnější, kde se nám zdá víc místa na nohy. Tom má spoustu kámošů. Se závozníkem si vysvětluje, že nechceme až do Da Nang, ale chceme vystoupit na odbočce na Hoi An. Jeden další kluk od busu (spíš zřízenec nádraží) se nás pak ptá na jména. Podává si s Tomem ruku, ale až poté, co ho po slabikách a několika opakováních naučí jakž takž vyslovit jeho jméno. To ale okamžitě zapomínáme. Docela dlouho čekáme, ale na nádraží je super rušno, busy do všech koutů země, rozjezd je tu až v 6, ikdyž jedou třeba až do Hai Phongu. Zkouším zdejší železnou budku s tureckými záchody. Paní od WC, když mě vidí přicházet, pro mě jeden záchod opláchne kbelíkem vody. To je servis!:) Pak přecejen nastupují do našeho busu nějací další lidé a jedeme. Po cestě jsme zase měli možnost pozorovat kávovníkové plantáže a také kaučukovníkové lesíky – stromy přesně v zákrytu, všechny nařízlé a do nějakých pytlů se asi chytá šťáva. Jeli jsme na sever do Pleiku, tam jsme zahnuli na východ k moři a pak podél pobřeží na sever. Asi v polovině cesty byla přestávka na oběd a na záchod. Cestou na záchod jsme museli všichni (celý mikrobus!) projít kuchyní (úzký garážovitý dům). Bylo v ní dost vedro, spousta hrnců asi s rýží, pokličky pokryté žhavými uhlíky. Dali jsme si jedno jídlo dohromady, podobné jako včera k večeři, a zaplatili 20. Pak pokračování cesty, zahlédli jsme pár Čamských věží. Všechno klapalo skvěle, dokonce i nahaněč byl příjemný, usmíval se a vyhodil nás tam, co jsme chtěli, u odbočky na Hoi An. Tam jsme řekli motorkářům, že pojedeme za 50 dohromady. Chvíli jsme šli pěšky a oni kroužili okolo a postupně snižovali cenu, až došli na našich 50. Docela jsme se projeli (na dvou motorkách). Vysadili nás před jednou cestovkou, kde jsme si hned koupili ranní zájezd do My Son, bývalého centra Čamské říše, a na odpoledne lístek do Hanoje (bylo už skoro sedm večer). Také jsme vybrali z bankomatu další peníze. Ještě nám nabídli hotel za 10, ale ten jsme odmítli, abychom pak zjistili, že jiný v tuto dobu neseženeme. Tak jsme ho nakonec vzali. Cestou k hotelu jsme objevili super malou a zastrčenou uličku mezi baráčkama. Bylo asi 7 večer a do všech domů jsme viděli jakoby zezadu a všude byla tma, jen byla vždy nasvícená místnost se svatyní a hořely tam vonné tyčinky. Bylo to velice působivé. Ale byly tam hyeny a turisti tam asi jinak nechodí, 47

tak jsme potřetí šli radši okolo. Ale v turisticky přeplácaném Hoi Anu fajn oáza:) Tuto uličku nám poradila holka v lékárně, když jsme se jí ptali na cestu. Mluvila pěkně anglicky. Byli jsme rádi, že máme konečně vše zařízeno a vyrazili jsme do naší oblíbené restaurace na Cao Lau, Tiger Beer a banánový shake. Pak jsme si chtěli půjčit kola a jet 5 km na pláž, ale o půlnoci by se nám nepovedlo je vrátit a ráno také ne, protože v 5 jsme vyráželi do My Son. Tak jsme se na pláž nechali svézt na motorce (dohromady na jedné za 30). Na pláži super písek, palmy, restaurace a celkem dost lidí a super úplněk. Voda příjemná a teplota vzduchu taky (v půl desáté večer). Na pláži byla nádherná atmosféra – tak akorát světlo, aby člověk viděl, kde šplouchá moře. A ještě dost na to, aby průzračnou vodou viděl svá chodidla na zemi, ikdyž byl už po pás ve vodě. Nádhera! Ve vodě se super mísily teplé proudy se studenými. Vlny byly jen trošku. Vůbec se mi z vody nechtělo, ani při třetí rundě (museli jsme se střídat u batohu). Jízda na motorce nočním letoviskem taky super:) Pak ještě praní a mytí hlav. Dnes se opravdu nevyspíme ani 5 hodin. 20 310 20 1 50 160 40 60 17 8

xe om bus do Da Nang oběd wc xe om hotel večeře xe om na pláž a zpět voda icetea

48

26. den – My Son, cesta do Hanoje Neděle 29. 7. 2007 Vstávání zase před pátou, ale tentokrát jsme šli spát dost pozdě, takže to nebylo tak jednoduché. Bus přijel chvilku po páté, nabrali jsme pár dalších turistů a směr My Son. Chvilku jsme se procházeli kolem restraurací se slaměnými střechami, které postavili u prodejny lístků a když v 6:30 otevřeli, koupili jsme si lístky a bus nás zavezl do areálu. Bylo nás tam jen asi 22 (Lonely Planet doporučuje prohlédnout si My Son brzy ráno, kdy tam nejezdí organizované skupiny. Reakce místních cestovek – začly organizovat ranní prohlídky), obdrželi jsme vtipný výklad od guida našeho minibusu a pak nás odvedl mezi čamské věže a chrámy, kde výklad pokračoval. Celý jsme ho nevydrželi a radši se rozprchli po areálu kochat se čamskou architekturou. Většina staveb byla zničena úplně, zbytek jen poničený, protože Vietkong si My Son vybral za svoji základnu a Amíci jim ho rozbombardovali. Mezi zbytky věží jsou stále vidět krátery od bomb a nedoporučuje se chodit mimo cestičky, protože tam můžou být nášlapné miny. Věže jsou super, postavené z malých pálených cihel a nikdo neví, jestli je něčím slepovali nebo ne (stavby jsou z 2. až 15. století, většina z osmého). Stavby jsou zdobené ornamenty a soškami a popsané indickým písmem jazykem, který zatím nikdo nerozluštil (ani my). Tak jsme se procházeli a bylo tam celkem málo lidí a když se člověk posadil a přestal fotit, tak slyšel jen ptáky a viděl jen to zarůstající město a zelenou džungli okolo. Po příjezdu zpět do Hoi An jsme se odhlásili z hotelu, nechali v recepci batoh a šli do naší oblíbené restaurace, ale byla zavřená. Maminka odjela do města, tak se nevaří. Ale našli jsme jinou s výhledem na řeku a lodičky a dali jsme si nudle s kuřecím masem a shake a bia hoi (poprvé od Sapy). Poté jsme nakoupili trička. Usmlouvali jsme 2 za 90, načež Šárka zjistila, že to jedno asi bude moc malé, tak jsme koupili ještě jedno za 40. Pak jsme přece jen zašli do naší oblíbené restaurace na banánový shake (nápoje připravovali) a pak už jen do hotelu čekat na bus do Hue a odpočívat. Shake byl úplně super – z těch přezrálých mazlavých banánů to má výbornou chuť:) Ale asi bylo blbý, že si Tom nechtěl nic dát. Měla jsem si dát shaky dva, měla jsem hned chuť na další a za 6 VND, tj. 8Kč – nekupte to:) Jinak nám dnes v Hoi An přišlo na sluníčku opravdu nesnesitelně. Navíc už nějak cítíme, že jedeme domů, a nechtělo se nám po hektickém včerejšku lítat i posledních 30 minut volného času po Hoi Anu a obhlížet obchody nebo památky. Ale krejčovství a ševci tu mají vystavené nádherné věci – vietnamky = žabky bych si tu určitě vybrala, jen je mají předražené. Taky tu mají krásné lehké letní sukně a měla jsem si nechat ušít kostýmek. Jen nechápeme, jak se těch krejčovství může uživit tolik, a to i na úplných okrajích města. 120 18 3 130 73 6 3 10 25

vstup do My Son voda net trička oběd shake bagety mirinda večeře

49

27. den – Přes Hanoj a Lang Son do Číny, Ping Xiang pondělí 30. 7. 2007 Ráno jsme dorazili do Hanoje. Do centra jsme se dopravili MHD jako obvykle. Vše bylo ještě zavřené (infocentrum, obchody), tak jsme začli návštěvou kavárny (kterou jsme původně v plánu neměli). Hlavně kvůli záchodu. Šárka si dala obvyklý banánový shake a já ochutnal vietnamské kafe. Smrťák mě docela probudil, musel jsem si k němu říct o cukr. Pak jsme hodili pohledy, navštívili super WC v parku u jezera a zašli do infocentra. Tam nám řekli, na které nádraží máme jet a jaký bus nás tam doveze. Takže vůbec není pravda, že hanojské infocentrum je na nic, jak se píše v Lonely Planet, a taky není pravda, že busy do Lang Son odjíždějí z nádraží za řekou. Odjíždějí z My Dinh na západě města. Pak jsme začli chodit po nákupech. Koupili jsme banány, klobouky a konečně otevřely naše oblíbené holky a tam jsme nakoupili zbytek – nejdřív misky a pak pohledy se slevou. Jedna z holek říkala, že dřív bydlela na vesnici a taky sázela rýži, jako lidé na pohledech. Ještě jsme koupili CD (zajíc v pytli), náušnice, napsali mail z infocentra a vyrazili na nádraží. Tentokrát sedělo i číslo busu a hned přijel, tak jsme ani nestihli koupit vodu. Bus byl starý francouzský bez klimatizace, o to víc jsme si užili hanojského smogu (Hlavně na křižovatkách fakt hrozný smrad z čekajících motorek). Jeli jsme až na konečnou, takže žádné problémy s vystupováním. Na nádraží jsme se utábořili u jedné zdi a já šel zjistit busy. Mezitím se kolem Šárky shromáždilo asi 7 chlapů a pořád koukali a něco chtěli vědět, tak už jsem radši Šárku samotnou nenechával a šli jsme kupovat lístky spolu i s batohy. Na tabuli se spoji jsem Lang Son neviděl, ale naštěstí s paní v pokladně byla super domluva, takhle vypadal náš písemný rozhovor: Já: LANGSON Paní: 11:30h, 50 VND Já: 2x Paní: 100 VND Při poslední odpovědi ještě zamávala stodongovkou. A měli jsme lístky a nahaněč, který stál vedle, si nás odvedl k busu. Začal se s námi bavit člověk, co seděl za volantem. Ale asi to byl nějakej debil, pochopili jsme ještě míň než obvykle. Pak to vypadalo, že Tomovi ukazuje, ať mě vymění za Vietnamku, co seděla z druhé strany, tak to už nás namíchl definitivně. Naštěstí pak vystoupil a opravdový řidič byl fajn. Na Vietnamce řídil neobvykle slušně:) A závozník byl dost laxní. Vůbec nevlál ze dveří, jen řval z okýnka. Tak není divu, že jsme za celou cestu nikoho neulovili:) Nejdříve jsme asi hodinu kroužili po Hanoji, ale pak už to celkem ubíhalo. Krajina zase nádherná, rýže už se pomalu žlutila. Měla jsem chuť si ještě pořádně vyfotit Vietnam, ale foťák zase stávkoval. Byl to zvláštní pocit, že toho víme o té zemi už tolik a tak dlouho jsme v ní byli a teď prostě jenom ukážeme pasy a budeme venku. Ale naštěstí jsme se těšili na objevování Číny, takže na smutnění nebyl čas:) V Lang Sonu se nám chlapíky nakonec podařilo přesvědčit, že chceme vyložit na nádraží. Pak jsme chtěli utratit zbytek Dongů, ale úplně se to nepovedlo. Zmrzlina byla levná a hnusná, tak jsem radši zanechal dalších pokusů o utrácení. Šárka ještě zvládla vymačkanou cukrovou třtinu (zase 2x, nějak jí nejde objednat jen jednu). Navíc byla za 2x4, což mě dost štvalo, ale s paníma debilníma nebyla řeč. Pak jsme si stopli pidibus na hranice za 60 VND. Přechod hranice byl rychlejší než minule, protože na vietnamské celnici nebyl takový nával (konkrétně 50

jsme tam byli sami). Pak si nechali zaplatit 3 VND za něco, co se nám nepodařilo vypátrat, a byli jsme venku. Vstup do Číny v pohodě, výměna zbývajících 40 VND za 13 Y (50 VND Šárka zapomněla ve své peněžence, kterou jsme skoro nepoužívali) a už se o nás perou taxikáři, kdo nás odveze do Ping Xiang. Vybrali jsme si na tuto trasu stejné vozítko jako minule (za 15, taxi bylo za 30Y) a užívali si drncání po prázdné čtyřproudé dálnici, až se nám z toho rozkutálely blumy po podlaze. Odvezl nás před busové nádraží. Tam jsme zahájili průzkum a Šárka zjistila, že některá města jsou na cedulích i latinkou. Já jsem zjistil, že deštníček je Ning a že bus do Ning Mingu jede v 6:50 a stojí 8 Y. Rozhodli jsme se mu dát přednost před pozdějším vlakem. Paní v prodejně lístků umí aspoň pár slov anglicky. Pak jsme vyrazili hledat hotel. V okolí nádraží měly být levné hotely, nápis hotel jsme nikde neviděli, ale Šárka objevila cosi, co vypadalo jako recepce. Naznačili jsme usmívající se paní, že chceme spát a ona kývla. Ukázala nám, že to stojí 30Y, o čemž jsme se ještě několikrát ujistili a pak si nechali ukázat pokojíček. Byl prostší a zašlejší než všechny, kde jsme dosud spali, ale použitelný. I s tureckým záchodem, sprchou a kohoutkem. Žádné umyvadlo nebo vanička pod sprchou, všechna voda šla na podlahu, ale dal se pod kohoutek dát kýbl. Koupelna byla docela fajn, líbily se mi bílé kachličky, že bylo vidět, že je tam celkem čisto. Postele měly matrace, na nich prostěradla (špinavá) a na nich rohože. Takže jsme nakonec vyzkoušeli i spaní na rohožích. Pak paní ukázala, že chce něco vyplnit. Dali jsme jí kopie pasů a ona pořád chtěla něco jiného. Báli jsme se, že chce originály. Nakonec jsem skočil za Šárkou do pokoje a ona už tam měla připravené kopie čínských víz, tak jsem je donesl paní. Problém vyřešen. Paní nevěděla, kde jsou v pasech naše jména. Na vízech byly kolonky popsány i čínsky, tak byla spokojená. Obkreslila naše jména do sešitu a hotovo. Zaplatil jsem, dostali jsme zpět kopie pasů a vyrazili do města. Začali jsme hypáčem. Super jsme si to užívali, ve Vietnamu skoro nejsou, jen jeden v Hanoji. Pevné ceny! Spousta sušenek, bonbónů, ešusy, drogerie, papírnictví. Koupili jsme stříháček a sešítek. Všichni byli moc milí, dali jsme prodavačkám v papírnictví pohled. Taky jsme koupili sušenky a pití. Pak jdeme na večeři vedle našeho hotelu. Podnik s bílými ubrusy. Posadí nás ke stolu a přinesou konvičku zeleného čaje se dvěma miskami a nalijí nám. Je výborný. Pak jídelní lístek celý v čínštině. Budu si ukazovat, co chceme. Nejdřív u vedlejšího stolu nějaké maso a kangkong. Pak hledám rýži. Ještě mě vedou do kuchyně a nabízejí další typy masa a nudle. Odmítám. Nakonec najdu rýži u jednoho z hostů. Objednáno. Dostáváme přesně to, co jsme chtěli. Maso je hodně tlusté, ale chuť super. Dáváme si i čínské pivo. Vietnamské mi chutnalo víc. Je toho obrovská porce, takže to ani nesníme. Celé za 31 Y. Po večeři jsem poprvé začala mít trochu problémy se střevy, ale po třech kombinacích shaků a jejich jídla fakt není moc divu. Ráno mi bylo i trochu špatně od žaludku, ale vzhledem k tomu, že mi nebylo špatně dost a tak trochu jsme čas v Číně chtěli zasvětit utrácení a ochutnávkám, dieta se ještě odkládá. Pak, už po setmění, jsme se šli projít po městě – docela fajn, spousta obchodů, butiků evropského typu, otevřených. Na ulici to žije, ale jinak než ve Vietnamu. Lidi se baví, nesedí u svých stánků a neprodávají a nejezdí na motorkách. V jednom obchodě si kupuju košili. Taky vybíráme peníze z bankomatu Bank of China. Bankomat je přátelský, uvidíme, kolik bude výběr stát. Pak už jdeme na pokoj, osprchovat a spát na rohožích. 12 VND 29 VND 35 VND 100 VND

MHD Hanoj kavárna CD misky

51

20 VND 35 VND 25 VND 8 VND 10 VND 60 VND 100 VND 6 VND 8 VND 15 Y 30 Y 70 Y 25 Y 31 Y 4Y 1Y

klobouky sponka náušnice třtina blumy minibus na přechod bus do LangSonu exit tax voda drožka do Ping Xiang hotel košile jídlo košile blok a stříháček net

52

28. den – výlet do okolí Ning Ming úterý 31. 7. 2007 Spaní na rohožích bylo docela fajn. Vstávání na bus v 6:50 do Ning Ming. Paní z hotelu jsme si museli probudit a kroutila nad námi hlavou. Cesta do Ning Ming trvala asi hodinu. Na busovém nádraží nám jeden kámoš říká, že zná Czechoslovakia a ukazuje mi jako řízení a říká skota, chvíli mi trvá, než pochopím škodovku:) Pak se nás ještě ptá, jestli jsme teď kámoši s Rusama. Tak říkáme, že tak napůl a on říká, že nechápe, proč oni kámoši s Rusama jsou. Pak jsme docela dlouho hledali, odkud že odjíždí výletní lodě ke skalním freskách. Řeku jsme našli celkem jednoduše a překvapilo nás, jaké má pěkné nábřeží, vysoká zeď s pěknými výhledy na řeku a druhý břeh, kde byly u břehu pro změnu louky. A na nábřeží lavičky, které nesly sošky žab, želv, pand a koček. Loďky jsme nějaké objevili, ale nevypadaly, že by chtěly na výlet. Ani ti lidé, co na nich bydleli. Zato jsme kousek od jejich parkoviště našli jakési městské shromaždiště buvolů. Moc se nám nedařilo dostat se na lodě k freskám, měli jsme obkreslený nápis a parníček se mi myslím také povedl... Lidé nás asi posílali správným směrem, ale bylo to ještě hodně daleko. Rozhodli jsme se jet busem a když jsme se vraceli k nádraží, objevili jsme šejkárnu a v ní holku, co mluvila anglicky. Studovala angličtinu v Nan Ningu a teď je doma na prázdninách a dělá super šejky. Tomův banánový shake byl lepší než můj mangový. Na rozdíl od vietnamských nebyly mléčné, jen mražené. Dozvěděli jsme se, že lodě odjíždí od vlakového nádraží, ale říkala, že by nám to mohl vyjednat její přítel, nebo že by nás tam mohl vzít na motorce. Ale rozhodli jsme se lodě vyjednat sami. Bylo nám blbé holku odmítat, ale naučili jsme se z Vietnamu nedůvěřovat. Co by za to asi chtěla... Ale možná si chtěla jen pokecat anglicky a svézt se s námi lodí. No nic, příště. Taky se ptala, co nás přivádí do jejího malinkého hometownu:) Vypadala překvapenější než ostatní lidi v ulicích, ikdyž běloši jsme tu byli tutově jediní. Ale nikdo se nám tu nesnaží nic zdražit, kromě lodě a taxíku, kde je smlouvání asi normální. Mají sice cedule s cenama – v šejkárně, restauraci a tak, ale vůbec nezneužívají toho, že neumíme položky přečíst. Za zmrzlinu a shake si naopak naúčtovali nejmenší cenu z cedule. To by se ve Vietnamu stát nemohlo:) Stopli jsme si drožku k vlakovému nádraží. Zkusili jsme si koupit lístek na druhý den na vlak do Ping Xiangu, ale to asi nejde. A paní v pokladně byla super nepříjemná. Napsali jsme jí datum, čas, číslo vlaku, počet lidí, nevím, co by ještě chtěla. Začli jsme hledat lodě. Z mostu jsme viděli zase jen nevýletní, ale zastavil nás pán a nabídl nám zájezd lodí. Takže se z nich nakonec vyklubaly výletní. Usmlouvali jsme to z 200 za obě cesty na 150 za cestu jen tam:) To jsme si tedy mysleli my, ale náš řidič zřejmě počítal s tím, že je to za obě cesty. My jsme ale zpět chtěli jet nějakým rychlejším způsobem, například taxíkem. Loď byla asi 1,5 metru široká a asi 8 metrů dlouhá. Přední třetina byla odkrytá a zadní dvě byly kryté stříškou a bočnicemi. Tam nám řidič rozložil rohož, abychom se na ni posadili. Pak někam odběhl, že se za pět minut vrátí a vrátil se s kanystrem nafty a půllitrovkou čaje. Nastartoval motor na zádi a chvíli kormidloval přímo na zádi natáčením kormidla, ale měl tam i primitivní převod pomocí provázků, takže většinu času seděl s námi vpředu u železného vodorovného kormidla. 53

Tak jsme jeli na lodi a kochali se krásou skalních útvarů a hor a jeskyní, mezi nimiž se řeka nádherně klikatila. Občas jsme potkali koupající se děti nebo buvoly (většinou děti vpravo a buvoly vlevo) Vyhlíželi jsme malby na skalách, ale i bez nich to bylo super. Taky jsme si na lodi zpívali. Motor totiž řval dost na to, aby to nebylo slyšet:) A jízda při zpívání byla super. Asi po 2,5 hodinách jsme dopluli k malbám. Tady jsme chtěli vysadit a jet zpět taxíkem, ale jak řidič, tak lidé na břehu nám tvrdili, že tu žádná silnice není. Nakonec jsme jim uvěřili a že se tedy necháme odvézt do vesnice Pan Long, která by měla být na půl cesty zpět do Ning Ming. To nám řidič potvrdil, ale za žádnou cenu nás tam nechtěl vysadit. Po chvíli dohadů jsme pochopili, že šlo jen o to, že si myslel, že mu dáme míň peněz, když nás neodveze až do Ning Ming. Ale když se tohle vysvětlilo, zase se na nás začal usmívat. Vysadil nás v Pan Longu a my mu dali zbytek peněz. Na dorozumívacím papírku už v tu dobu byly obrázky vlaku, lodi, busu i auta. O chvilku později přibyla ještě motorka. Vesnici Pan Long jsme překřtili na „in the middle of nowhere“. Jediné, co bylo ve vesnici přepsáno do Latinky, bylo Police Station:) Vesnice trpěla absolutní názornou ukázkou zašlé slávy. Stejně jako středisko, kde se dřív vybíralo vstupné k malbě. Zábradlí kolem malby bylo zatarasené a v budovách u toho jen prázdné místnosti a zemědělská rodinka, která obývá budovu i s parčíkem, sochou, veřejnými záchodky a dalšími znaky toho, že to tu kdysi bylo pro turisty. V Pan Longu jsme šli podél cedulí, kde byly jen nějaké čínské znaky a něco, co připomínalo 100 a hvězdičku. Tak nám to přišlo vtipné, že jdeme asi na nějakou pamětihodnost, ale vůbec nevíme na jakou, ani jak je 100 hvězdiček daleko:) Došli jsme k jakémusi chrámu a na visuté bambusové terase nad řekou bylo asi 6 pěkných stolečků s židličkami. Tak jsme se zaradovali, že hospoda, ale chyba. Zase jen zašlá sláva. Od paní z hospody jsme si ale koupili za 4Y její vlastní pivo ze soukromé lednice. U chrámu jsme kromě piva dostali ještě zajímavý plod, který paní před námi shodila ze stromu dlouhým bidlem. Měl průřez ve tvaru pěticípé hvězdy, asi vyšlechtěný komunistickou stranou Číny. Chutnal zajímavě. Asi měl být zralejší. A za vesnicí areál hotelu, o kterém píše náš průvodce. Moderní hotel funguje, před ním jsme potkali super zájezd Taiwanců, ale okolní sruby i park kolem nich jen zašlá sláva. Na jednom z oken šlo ještě přečíst nápis latinkou: „DISCO“. I taneční parket v parku jsme našli. Po prozkoumání vesnice jsme sehnali drožku za 30 do Ning Ming, kde Šárka byla už dost unavená ze sluníčka, tak se posadila do čekárny busového nádraží s lahví pomerančového džusu a já šel hledat hotel. Na jedné straně jsem žádný nenašel, tak jsme šli spolu na druhou stranu a tam jsme nakonec našli zase za 30 a zase naproti supermarketu. Ale hledání bylo náročné. Člověk by neřekl, že je zdálky podobný vchod do hotelu a do kadeřnictví:) Hledali jsme hotel podle toho, že třetí ze čtyř znaků označujících hotel je takové pí se svatozáří:) Pro kadeřnictví to platí taky. A kadeřnictví je v naší ulici asi třicet a hotely dva. Ten druhý byl za 20, ale to jsme fakt nemuseli.V hotelu za 30 vystřídal paní na recepci pán, který byl zřejmě lepší v pantomimě:) Byla s ním celkem rozumná domluva. Vysvětlil mi, že chce 20Y jako kauci na klíč, kterou pak dostaneme zpátky (a taky jsme dostali). Pokojíček asi hezčí než ten minulý, ale s horší koupelnou. Pán nám dokonce naladil TV na anglicky mluvící kanál. Pak chvíli odpočinek, sprcha, praní a hurá na večerní procházku. Hlavně na večeři. Moc restaurací jsme nepotkali, tak jsme nakonec zašli do jedné naproti nádraží, kde bylo plno, ale akorát se uvolnil jeden 54

stůl. Měla tu výhodu, že si člověk ukazoval, co chce na talíř. Najedli jsme se oba za 11Y, rýže, kangkong, maso – takové nasládlé, kdo ví, z čeho bylo. Celkově super. Kámoška ve fast-foodu nám říkala „six jen“ a když jsme odcházeli, vyšla nám před podnik zamávat a říct bye-bye:) A jeden malý kluk od vedlejšího stolu se mě tam super bál:) Pak ještě koupit zmrzlinu, vyhodit, zajít do supermarketu pro vodu a vánočku na ráno a spát. Zítra vstáváme v 9, takže se konečně vyspíme. Zajímavé je, že v Ning Mingu vůbec nemají na rozdíl od Ping Xiangu normální počítačovou hernu s počítači, všude jen konzole. Zmrzlinu jsme koupili v obchodě specializovaném na zmrzliny, měli v něm několik mrazících boxů. Nevím, jestli si Šárka vybrala tu nejhnusnější, nebo byly hnusné všechny. Ale druhý den se nám povedlo koupit dobrou zmrzlinu v hypáči. Když si člověk připlatí a dá za ní 1,50Y... útrata: bus 16, úschovna 1, shaky 4, drožka 3, loď 150, pivo 4, drožka 30, džus 3, zmrzlina 1, večeře 11, jídlo 21, hotel 30

55

29. den – čekání na bus do Shenzhenu Středa, 1.8. 2007 Dnes pomalé vstávání, důkladné přebalení batohu, ranní sprcha a nákup toaletního papíru v supermarketu. Taky pořádná snídaně ještě na pokoji – vánočka a pomerančový džus. Ale jen já, Šárka je na dietě kvůli střevům. Pak si bereme drožku k vlaku, kupujeme jízdenku u nepříjemné paní a jedeme vlakem do Ping Xiangu. Podařilo se nám vybrat vagón a sedačku, kde naproti seděli nějací další běloši. Taxikáři na nádraží měli celkem problém pochopit, že chceme zůstat v Ping Xiangu a nechceme do Vietnamu. Možná jsme byli historicky první:) Vtipné bylo, že jako první nám svou drožku nabízel přesně ten člověk, se kterým jsme předevčírem z Vietnamu přijeli. Byl docela vyžranej a vyholenej, tak jsme si ho zapamatovali, jinak to jde většinou jen podle oblečení. Cestou z vlakového na autobusové nádraží zjišťujeme, že čínština a vietnamština jsou si fakt podobné. Naskakují k nám do drožky další lidi a chtějí na „ben sé“:) V úschovně pak zjišťujeme, že číslovka 2=háj je taky stejná. Jen to písmo... Ale i to písmo mě začíná bavit. Těch pár znaků, které se vyskytují v názvech měst, ve kterých se pohybujeme, už bezpečně poznám na busech i jinde ve městě. Začíná nám s Tomem připadat, že jet ještě na měsíc do Číny by nás bavilo – to pronikání do cizího písma je totiž opravdu kouzelné:) Taky je super, když se člověk na ulici někoho na něco zeptá s papírem a on si neuvědomí, že jeho znaky jsou nám na nic a začne je na papír úžasnou rychlostí malovat. Pokud tedy ten, kdo znaky maluje není nepříjemná paní na nádraží v NingMingu. Následuje oběd, který se moc nevydařil (nepodařilo se mi objednat dobré maso, jen nějaké slizské a houbovité věci). Pak už jen bloumáme po obchodech. Dnešek je takový ospalý den, je zataženo a občas prší. Zjišťujeme, že čínské butiky jsou stejně drahé jako pražské. Asi proto jim tam nikdo nechodí a prodavačky spí na pultech. Nebo je to jen tím, že je dnes ospalý den. Jednou pršelo docela silně a vytrvale. Chvíli jsme na to koukali z průjezdu u cukrárny, abychom si ještě to období dešťů užili. Holky z cukrárny nám ale pořád toužily něco prodat. To ale měly smůlu, Tom na to není a já místo cukrárny musela navštívit záchod. V hypáči ve druhém patře byl. Byl jakoby na schodišti vystrčeném do dvora, takže tam byl úžasně slyšet déšť a dokonce na záchodě samotném pršelo, protože okno bylo sice malé a vysoko, ale déšť silný na to, aby se rozstřikoval všude. Jinak záchody sice neuklizené, ale luxusní 1 metr hluboký kanálek:) Teď sedíme na nádraží před závěrečným výpadem do hypáče. Jízdenky do Shenzhenu už máme od rána. Najednou vidíme na nádraží dva bělochy, dost nás to překvapilo. Proč na nás teda koukají jak na zjevení, když je tu bělochů dost? Možná proto, že jsme dost špinaví:) Včera už Tomovo tričko smrdělo fakt jako bezdomovecké, museli jsme rybáři pěkně smrdět. V hypáči mi zase paní prodavačka (jedna z těch třiceti, které obsluhují hypáč velikosti našeho Alberta, zásobovače nepočítaje) ukazovala na mytí trička a vlasů. Tak nevím, jestli tím chtěla říct, že jsme špinaví, nebo jestli to bylo proto, že jsem se právě zastavila před lahvemi s nějakým čistícím prostředkem a tvářila se nechápavě:) Vlasy jsem si myla nedávno, tak snad to druhé. A tričko sice mám dost děravé, ale na to by zase prášek moc nepomohl, spíš naopak. Ale jinak jsou uniformované prodavačky v halenách a slušných kalhotech fakt vtipné. Nakoupili jsme nějaké víno, které vypadalo co nejčínštěji. Obdobně pivo, ale zvolili jsme 56

neananasové, takže asi ne úplně nejexotičtější:) Pak ještě nějaké takové ovocné slizy v plastu jednotlivých ovocných tvarů. Vyzkoušíme na nich, jestli by domácí plyšáci přežili v Asii ochutnávání neznámých věcí:) Taky kokosové mléko v plechovce a čaj. Pak jsme se vyřádili v papírnictví – šest sešítků pro skoro každého z rodiny. Pak ještě čínsky popsané cigarety pro lidi z práce, snad se někdo odváží to ochutnat. Po několika hodinách mám čínského maloměsta fakt dost – všichni děsně čumí a smějí se nám. Obchody jsou ukrutně drahé a ani v nich nejsou moc hezké věci, tržnice je zase dost ubohá a ani nemám chuť se tam ptát, kolik co stojí. Zato nákup banánů se povedl líp než ve Vietnamu, byly fakt zralé, cena podle váhy, a hlavně nebyl problém jich z trsu pár uříznout. Takže výpad do hypáče se povedl, pak hodina na nádraží a pak zjišťujeme, že pojedeme lehátkovým busem. Hurá, další dopravní prostředek do sbírky a další nový zážitek. A čínské karaoke a ještě film, na který jsem naštěstí neviděl, protože jsem do cesty fikaně umístil rýžové klobouky. Zavzpomínali jsme na špunty do uší, které byly hluboko v zavazadlovém prostoru. Naštěstí po dvanácté randál přestal a dalo se spát. útrata: drožka 3, vlak 9, sušenky 5, toaleťák 1,50, oběd 25, úschovna 2, drožka 4, bus 464, banány 3, čaj 12, zmrzlina 1,50, papírnictví 11, hypáč 49, cigarety 5

57

30. den – cesta do Hongkongu, prohlídka města Čtvrtek, 2.8.2007 Dnes jsem pozoroval východ slunce z našeho lůžkového autobusu. Pak to bylo nějakou dobu napínavé, protože jsme nevěděli, kde nás vysadí. Už jsme si byli skoro jistí, že jedeme do toho správného města, ale spoustu lidí vysazoval na dálničních sjezdech. Dopadlo to dobře, dojeli jsme až na konečnou – autobusové nádraží v Shenzhenu. Velké čínské město, navíc hned u hranic s Hongkongem, to už je opravdová civilizace. Všude čisto, moderní záchody, moderní metro, ...ale paní v informacích anglicky nemluví (považoval jsem za samozřejmé, že bude, ale Šárka tušila zradu:)). Zeptal jsem se na bus do Hongkongu a ona mi napsala na papír Loa Hu. Ptal jsem se, jestli Lo Wu, které máme na mapě Hongkongu jako hraniční přechod, ale ona nevěděla a zavolala anglicky mluvící paní. Ta mi řekla, že do HK máme jet metrem na stanici Loa Hu, tam je přechod a jezdí odtamtud vlaky KCR do HK. To jsme udělali, přešli jsme hranici, vyměnili peníze, koupili lístek na KCR a za chvíli už jsme svištěli do Kowloonu. No, chvíle na přechod hranic byla se všemi tunely a úředníky aspoň hodina:) Protože už bylo po poledni, měli jsme strach, že všechny pokoje v Chunking Manson a tom druhém bloku (kde jsou vyhlášené levné hotely) budou obsazené, ale to se ukázalo jako nesmysl. Jen co jsme vlezli do pasáže Chunking Manson, ulovil nás chlápek, že má pokoj za 150, tak jsme se na něj šli podívat a šel by, ale ještě jsme se chtěli podívat do Travellers Hostel, který doporučuje LP. V Travellers Hostel bydlelo víc bělochů a míň arabů a byl tam internet, tak jsme nakonec zůstali tam. Chunking Manson je blok budov, zvenku oprýskaná nevábně vypadající budova. V přízemí má systém pasáží lemovaných směnárnami a všude je spousta černochů, arabů a bělochů. Občas člověk mezi směnárnami narazí na dvojici výtahů, levý jede do sudých pater a pravý do lichých. Nad výtahy je napsáno, ve kterém patře sídlí která ubytovna – každé patro je jeden hotel, tj. celkem šestnáct pater krát osm bloků (výtahy A – H), tj. 128 hotelů. Pokoje nejsou nic moc, malá místnost, kde je jen postel, některé jsou s minikoupelnou (jako třeba ten náš). Hodili jsme batoh do pokoje, v přízemí vyměnili 50 USD za rozumný kurz (ne jako před měsícem) za 390 HKD, zaplatili jsme pokoj a vydali se do města mezi mrakodrapy. Vyrazili jsme k trajektům na ostrov Hongkong, cestou koupili vodu za 7,90 HKD a pak zapadli do Mekáče a dali si BigMac menu za 24,30. Přišlo k chuti. A hranolky byly super! A pak už na trajekt Star Ferry, upper deck za 2,20, super plavba, docela dost to houpe (daleko víc než při plavbě v Ha Long). Mají to super vymakané, nástup na horní a dolní palubu je oddělen do různých pater budovy – dva padací můstky nad sebou. Na lodi mají lavičky s opěradly, které se dají překlopit tak, že člověk může sedět z které strany chce (s výhledem na HK nebo na KW). Kupujeme pohled HK a hned ho posíláme, pak se procházíme mezi mrakodrapy, kolem radnice a katedrály, které jsou mezi nimi utopené, až k dolní stanici lanovky, které tu říkají tramvaj. Je dost velké 58

vedro. Naštěstí má HK celkem dost zeleně a vodotrysků s bazénky, které vedro činí příjatelnějším, a také zastřešených chodníků, kde je člověk chráněný před sluníčkem. Vyjeli jsme lanovkou do horní stanice, která leží v sedle mezi dvěma kopci. Jede docela rychle a má děsivé stoupání 500 metrů na 1,4 km. Horní stanici tvoří obludná věž s vyhlídkovou terasou na střeše (naštěstí se na ní člověk nemusí dívat, zato z ní se dívá docela dobře). Výhled na HK je opravdu nádherný. Strávili jsme tam celkem dost času, kochali se, fotili, měnili baterky a přemlouvali je, aby nám udělali ještě jeden snímeček. Pak jsme vyrazili ještě výš směrem k Victoria Peak. Tam jsme našli super parčík a ještě výš se pak prochází mezi stromy a taky upravenými zahradami s anglickým trávníkem, kde píšou, že si má člověk dávat pozor na hady a jak se má chovat v případě uštknutí (zavolat personál a hlavně hada nechytat – v rozporu s LP). Úplně na vrchol se nemůže, tam jsou vysílače, ale zůstali jsme kousek pod vrcholem, kde kvůli stromům nebyly vidět mrakodrapy, zato se nám otevřel pohled na druhou (jižní) stranu ostrova, kde je hodně zeleně a jen pár mrakodrapů a dál moře se spoustou ostrůvků. Tam jsme chvíli poseděli, než jsme se vydali zpět do sedla. Rozhodli jsme se počkat na tmu, abychom viděli noční HK shora a stálo to zato. Při čekání jsme ještě nakoupili v hypáči chleba za 30 Kč, margarín za 40 Kč, vodu za 30 Kč, sprite za 30 Kč a dvě zmrzliny podobné jako magnum dohromady za 30 Kč. Ostatní věci byly neuvěřitelně drahé. Rozhodli jsme se netísnit se s ostatními na vyhlídkové plošině a dali přednost schodům pod věží poblíž veřejných záchodků (které byly jedinou vadou toho místa). Pochutnali jsme si na chlebu (toastovém, ale dost tmavém) s margarínem (jedna z nejdražších večeří naší cesty) a udělali pár fotek nočního HK. Slibovaná hra světel nic moc, světla jsou totiž úžasná i bez nějakého hraní – to, že tři mrakodrapy ze sta nesvítí, ale blikají, není zas tak zajímavé. Vydali jsme se pěšky dolů. Byla to docela štreka – úzká ulička lesem s prudkým klesáním, slabě osvětlená lampami, kde jsme byli sami a jen občas potkali osobu funící v protisměru. Když jsme konečně došli k vršku slavného hongkongského eskalátoru (nejdelšího na světě), zjistili jsme, že zrovna jede nahoru (dolů jede jen od šesti do deseti ráno), takže jsme museli podél něj scházet pěšky. To už městem, v barech to žije. Pivo za cenu, kterou se neodvažujeme hádat, teče proudem. Sangria stojí 450 Kč. Dojdeme až skoro k průlivu na stanici dvoupodlažní tramvaje. Jezdí jich spousta, někdy jich stojí v zastávce i pět v řadě (druhý den v poledne jsme ale nepotkali žádnou). Zabíráme přední sedačky v patře a kocháme se nočním HK. Cesta stojí 2 HKD a platí se při vystupování. Tak jsme jeli na konečnou a ještě zpět za 2 HKD:) Z výšky prvního patra je pohled daleko lepší, než když člověk stojí na zemi. Pak trajekt zpět do KW, takže jsme se ještě pokochali nočním panoramatem. V hotelu ještě net a spát, už je půlnoc. Šárka ještě v jednu zjišťuje, že net je stále otevřený a jde nás nacheckovat na let do Dubaje (24 hodin před odletem), abychom měli sedadla u okna. Útrata: baterky 6 Y, metro 8Y, KCR 73 HKD, hotel 140 HKD, voda 7,90, trajekt 4,40, Mekáč 24,30, lanovka 44, jídlo 57,20, tramvaj 4, trajekt 4,40, 7up 6, baterky 13, net 10

59

31. den – Hongkong, ostrov Lantau, odlet Pátek, 3.8.2007 Ráno jsem stejně jako večer při usínání trpěla nějakou předcestovní horečkou a nemohla jsem spát. Tak jsem se šla kouknout do koupelny, kde byla super zima díky klimatizaci, která je inteligentně umístěna v koupelně a na pokoj nemá moc efekt. A otevřela jsem okno do odporného světlíku a tam bylo už v sedm ukrutné vedro. Trochu jsem dloubala do Tomíka, jestli by s ním nebyla řeč nebo jestli třeba nevyrazíme časně do města, že první feřřík už odjel, ale Tom spal jak dudek v craftu a ani mu nebylo vedro. Nakonec jsme vyráželi v deset:) Vyrážet dřív stejně nemělo smysl, to by jel eskalátor dolů a my museli nahoru šlapat pěšky. Po zbytku chleba s margarínem a banánu k snídani zase vyrážíme na trajekt. Tentokrát bereme spodní palubu, je o 50 centů levnější a je tam líp vidět vlny:) Míříme k eskalátoru, super věc. Vyvezeme se asi do půlky a navštěvujeme templ Ma Mo, kde je zapálená spousta vonných tyčinek, takže se nedá dýchat a vůbec templ spíš připomíná tržiště, lidé vykládají na stoly ovoce (oběti bohům), řemeslníci tu něco opravují, rozhodně žádné klidné místo vhodné k meditaci. Zato naproti na dětském hřišti je klid a příjemný stín. Dáváme si banán a vodu a Šárka vyráží na výlet k dalším veřejným záchodkům. Pak trošku povylezeme po Ladder street nahoru (název je přehnaný, jsou to schody, ikdyž dost prudké) a vracíme se k eskalátoru, abychom popojeli ještě o kus výše k zoologické zahradě. To je moc příjemné místo se spoustou stromů a laviček (vstup zdarma). Chovají tu opice, jaguáry, plameňáky apod. Pak nakupujeme vodu v Park&Shop. Šárce není úplně dobře, vůbec nic ji nezlákalo, dokonce ani zmrzlina jako mě. Celý den je ukrutné vedro, slyšela jsem si stěžovat i místní. A v poledne ani jedna strana ulice nemá stín. Nakonec vyměknu a natřu se, abych zase nebyla ráček. Místní si lehají do stínu, který vytvářejí nekonečné silniční podjezdy a nadjezdy, je to skoro jediný který tu je:) Jedeme zpět do KW a do našeho oblíbeného Mekáče (2krát bigMac v super chládku). Pak vyzvednout batoh v hotelu a zalézt do metra. Super čekání na Tomíka než dojede nahoru do hotelu pro batoh. Na výtah je totiž velká fronta a proto je tam obrazovka, která ukazuje, kolik je ve výtahu lidí. Takže Tomík mi sice odjel, ale viděla jsem na obrazovce, jak se dívá do mapy a uvidím, až nastoupí v šestnáctém patře s batohem. Snad ten nával přežijou naše klobouky:) Jen mi to uniformovaný hlídač výtahu zakázal vyfotit:( A pak mě ještě přišel napomenout, že nemám sedět na báglu. Asi věděl, že si o něm právě píšu do deníčku. Ještě by do mě třistakilová černoška mohla přestat bouchat svou aktovkou a čekalo by se krásně. Hurá, Tomík už je zase v televizi:) Cesta metrem do Tung Chung stojí 17 HKD. Tam se dá přestoupit na bus za 3,50. Je to asi nejlevnější způsob, jak se dostat na letiště. My jsme kromě toho ještě chtěli navštívit nějaké památky na ostrově Lantau, ke kterým jezdí také busy z Tung Chung. Cesta metrem super, s přestupem, druhá část jede nejdřív po mostě přes průliv, pak tunelem pod dalším průlivem a pak po pobřeží ostrova Lantau, kde jsou skvělé výhledy na moře na jedné straně a zelené kopce na druhé straně.

60

V Tung Chung jsme našli bus 23 ke klášteru a soše buddhy (největší venkovní socha sedícího buddhy na světě – takže asi existují větší venkovní sochy buddhů, ale ty stojí, a taky větší sedící sochy, ale ty jsou uvnitř:)) Z Tung Chung tam jede také lanovka, ale momentálně je mimo provoz. A tak se musí busem přes hory na protější pobřeží ostrova (sklon místy 16%, jednosměrná silnice s místy na vyhýbání), pak kus podél něj a pak zpět do hornatého středu ostrova. Tak jsme se aspoň projeli a pokochali se horami, ikdyž Šárka si to moc neužívala, protože jí nebylo dobře. Socha buddhy je na vrcholu kopce a vede k ní dlouhé rovné schodiště (ikdyž ne tak dlouhé, jak nám připadalo na obrázku). Nádherné místo, od sochy super výhled na okolní kopce, které jsou ale vyšší. Jsou tu i značené turistické trasy, škoda, že nemáme více času. Dají se tu dělat i několikadenní treky. Od buddhy jsme se ještě šli podívat do kláštera (hlavního buddhistického kláštera v HK). Bylo to pěkné tiché místo, ale možná jen takhle večer, protože jinak tu funguje vegetariánská restaurace. Vonné tyčinky tentokrát smrděly jen na nádvoří a v sále, krásně zdobeném, byl vzduch čistý. Z kláštera jsme se vydali na „cestu moudrosti“, což měla být třicetiminutová procházka, tj. přesně čas do odjezdu našeho busu. Příjemná cesta džunglí zakončená chodníkem ve tvaru osmičky lemovaným sloupy (půlky kmenů) popsanými čínskými znaky. Takže té moudrosti se nám nedostalo, ale aspoň jsme nahlédli z větší blízkosti do místní přírody. Pak už jen bus zpět do Chung Tung a další na letiště. Gemma tentokrát váží 23,5 kila (na rozdíl od nás přibrala), takže bude velké přebalování a pošleme tentokrát oba batohy jako zavazadla. Pět hodin čekání uběhlo celkem rychle – nejdřív jsme se utábořili, vyrobili solidní bordýlek, pak vše znovu zabalili, směnili 24 HKD za 3 USD a hledali, za co utratit zbývající 4HKD. Jediná věc za tuto cenu byla instantní nudlová polévka. A máme ji! Nalodění do letadla (s igelitkami působíme celkem komicky) a čekání na emirátské menu, které bylo super, jako vždy. Při odletu jsme dokonce viděli noční HK – nejdřív přístav, pak mrakodrapy a Victoria Peak. A pak už jen sem tam lodičku.

61

32. den – Dubaj, Mnichov, Praha Sobota, 4.8.2007 V letadle do Dubaje jsme spali, jedli a pařili hry (hlavně arkanoid), v letadle do Mnichova jsme jedli, pařili hry (hlavně arkanoid), koukali na Shreka a taky z okýnka. Skvěle jsme viděli Bospor. V Dubaji pro nás neměli chobot, tak jsme se projeli busem z letadla i do letadla a měli jsme možnost okusit emirátské ovzduší a teploty – sice jen mezi letadlem a busem, ale stačilo to (sucho a horkovzdušná trouba). Při odletu jsme viděli Dubaj shora – spousta vilek, nějaké stromy, ale mezi nimi jen písek, žádná tráva ani voda. Taky kruháč o poloměru 100 metrů a uvnitř jen písek a okolo domy. Vypadalo to skoro strašidelně. Shodli jsme se, že bychom tu bydlet nechtěli. Při letu přes moře jsme viděli krásné malinké ostrůvky. Pak jsme letěli přes arabskou poušť, neuvěřitelně rozlehlou. Byla někde hladká, někde s kopcema. Asi jsme viděli i tok Tigridu. V Turecku nejdřív poušť, pak políčka a pak dokonce pár pěkných jezer a víc zeleně. Skvěle byl vidět Istambul do každého detailu, i Zlatý roh. A pak nádherné tyrkysové pobřeží. Pak políčka a město na úpatí hor v Bulharsku. Prostě těch 15 Kč, co jsme dali za rezervaci míst, se fakt vyplatilo. Až nad Rakouskem začly být trochu mraky, ale při přistání v Mnichově zase super výhled. Jídlo jako obvykle výborné, stále mě fascinuje ta spousta chodů. Tomík byl v letadle zase super Radovan z jídla. Hlavně na rozdíl ode mě do sebe zvládl nacpat vždy všechno včetně přidaných sušenek a čokolád, které já jsem zbaběle schovávala do batůžku:) A ještě byl Tomík super v tom, jak se to zásadově snažil jíst podle jejich pořadí v menu:) Jen na druhé snídani už jsme měli po dlouhém čekání v Dubaji fakt hlad, takže nezvládl dát si nejdřív džus a ovoce a pak až croissant a muffin. Ale já do sebe taky nacpala croissant skoro na jedno sousto, takže to úplně chápu. K obědu jsme porušili trojnásobnou tradici a dali si poprvé z výběru dvou jídel to samé – úžasnou porci filé z lososa s bramborovou kaší. Fakt úžasně dobré, a to je u mě u ryb co říct! Za WC v Mnichově platím 1,1 Eura! Obešla jsem celé nádraží, jak moc jsem nechtěla tenhle ukrutný podnik podporovat, ale musí to být asi hodně silná lobby, když i v Mekáči asi záchody zakázali:( Když si uvědomím, jak jsme nikdy nechtěli dát motorkářům 40 tisíc dongů a jak to byla spousta peněz, je to fakt absurdní. A ještě tam bylo plno a drobné si člověk musí rozměnit v mašince, protože turniket nevracel. Měli by se učit v Hongkongu. A já doufám, že se nám podaří odtud odjet dřív, než tam budu muset znova:) Většinu cesty z Mnichova jsem prospal. Po měsíci, kdy jsme nevidělí televizi, jsme prakticky celý let koukali do televizní obrazovky. Pěkně mě z toho bolely oči, tak jsem je radši zavřel. Ovšem příjezd do Prahy byl triumfální! Zavolali jsme rodičům, kdy nás mají čekat na Hlavním nádraží a co nám mají přinést. Na Smíchově jsme se však dozvěděli, že vlak kvůli poruše navigace na Hlavní nedojede. Museli jsme tedy rodiče přesměrovat na Smíchov. Okamžitě po příjezdu si nás začali fotografovat několika foťáky. Naštěstí jsme si ve Vietnamu a Číně na popularitu zvykli, takže nás to na rozdíl od okolo čekajících taxikářů nerozhodilo. 62

63