BENKO A EVA LITTWACKOVI DLOUHÁ CESTA DO FRANKFURTU 20 LET NA ÚTĚKU

BENKO A EVA LITTWACKOVI DLOUHÁ CESTA DO FRANKFURTU – 20 LET NA ÚTĚKU

Jeden můj přítel mě v roce 1992 upozornil na dva staré lidi, kteří už léta žili v židovském domově pro seniory ve Frankfurtu nad Mohanem. Byla jsem tomuto svému dobrému příteli, také přeživšímu hrůzy nacistického režimu, velmi vděčná, když mě vyzval, abychom ony staré manžele navštívili. S oběma se dobře znal a byl toho názoru, že z návštěvy budou mít radost. Já jsem byla spíše skeptická, zda jim bude moje přítomnost příjemná, byla jsem pro ně úplně cizí, měli hodně přes osmdesát let a na nové obličeje jistě nebyli zvědaví. Domov pro seniory v Gagernské ulici ve Frankfurtu je domovem Židovské obce. Nikdy jsem si té budovy nevšimla a žila jsem v domnění, že domovy pro seniory nejsou nejlepším místem pro zestárnutí a dožití. Ale tak zlé mi to teď nepřipadalo. Byla to spíše světlá budova. Malé balkony s červenými markýzami před každým bytem – rozhodně z toho nedýchalo stáří, nemoc a smrt. Procházeli jsme dlouhými chodbami, na každém poschodí byla zařízená kuchyně. Jediný pohled dovnitř

– 101 –

Mezi emigraci a koncentracnim taborem.indd 101

29.3.2014 22:14:41

MEZI EMIGR ACÍ A KONCENTR AČNÍM TÁBOREM

prozradil košer zařízení, skříňky byly opatřeny nápisy „mléčná“ a „masová“. Zazvonili jsme na dveře malého bytu na konci chodby v prvním poschodí domova. Dveře ale nebyly zamčeny a my jsme vstoupili, aniž bychom vyčkali na odpověď. Starý pár seděl v obývacím pokoji, sestávajícím pouze z gauče, stolu a snad až příliš velké skříně. Křeslo v čele stolu bylo obsazeno Dr. Bernhardem Littwackem, Eva seděla na židli – na své židli – u balkonových dveří. Důležitým kusem nábytku byla komoda, na které stál velký televizor. Pozdravili jsme a můj přítel pronesl několik vysvětlujících slov o mé osobě. Oba pozorně naslouchali, a pak řekla Eva tím pevným „přímým hlasem“: „A co tu chcete?“ Opatrně jsem vysvětlila, že mi můj přítel vyprávěl o jejich osudu, o tom, že měli velmi neobyčejný život, a že bych s nimi chtěla udělat interview. Eva se zdála být v bojovné náladě a řekla mi jasně, že se jí to vůbec nezamlouvá. „Rozhovor pro film? Jsou důležitější věci, o kterých by se měly dělat filmy, v tom jsi se mnou zajedno, ne, Benko?“ Ale Benko mlčel. Byl jakoby pohroužen do sebe. S přimhouřenýma očima si mě zkoumavě prohlížel. Byl to malý, útlý muž s prořídlými vlasy a bledým obličejem. Nebyl moc řečný, ale nakonec dal své ženě za pravdu s tím, že oni nic mimořádného nedokázali. Považovala jsem za vhodnější převést rozhovor na jinou kolej. Na můj dotaz po jejich momentálním stavu, domově a jejich osobní situaci začal Benko bez okolků vyprávět. Občas mu ale Eva skočila do řeči. Byla to stále ještě hezká žena, jejíž půvab nerušily ani stařecké skvrny rozeseté v jejím obličeji jako zvětšené pihy. Měla živé oči, velmi dobře se vyjadřovala a já si v koutku duše říkala, že bych s těmi dvěma mohla udělat pěkný rozhovor. Hovor se točil okolo všeho možného, přičemž Eva

– 102 –


29.3.2014 22:14:41

BENKO A EVA LIT TWACKOVI: DLOUHÁ CESTA DO FR ANKFURTU – 20 LET NA ÚTĚKU

měla na vyprávění větší podíl. Rozčilovala se nad rostoucím počtem ruských občanů v domově. „Neumí německy ani slovo,“ řekla, „a nejsou vůbec přátelští.“ Potom jsem vyprávěla trochu o své práci a o své rodině. Oba pozorně naslouchali. Benko se zajímal především o to, jak žiju, kde a jak bydlím. A pak, uprostřed všeho toho tlachání, padlo naprosto bezprostředně Evino rozhodující slovo, na které jsem už čekala. Můj přítel mě již předem upozornil, že v jejich životním příběhu je jeden kritický a citlivý bod, který dělá oběma velké starosti. „Víte, já nejsem Židovka. A teď nemůžeme být pohřbeni spolu. Tak to říkají židovské zákony.“ Dělala jsem trochu udivenou, abych je povzbudila k vyprávění. Zdálo se, že se jich silně dotýká fakt, že židovské náboženství nechce dvěma starým lidem umožnit zakončení společného života ve společném hrobě. I ve mně se vše vzpíralo proti těmto přísným zákonům. Věděla jsem dobře, že židovské předpisy (micvot) jsou základní součástí židovské víry. Vedle 10 přikázání existuje ještě dalších 248 příkazů a k tomu 365 zákazů. To vše stojí v Tóře a je ortodoxními Židy dodržováno. Připadalo mi velmi působivé, že Židé jsou pohřbíváni v obyčejné, neohoblované rakvi, že nad svými zemřelými tak dlouho a intenzivně truchlí a že toto náboženství zprostředkovává naději na další život po smrti. Nerozumím však tomu, že by měl být manželský pár rozdělen ve smrti – z náboženských důvodů: člověk nežidovského vyznání na židovském hřbitově pochován být nemůže. Byla jsem pevně rozhodnuta – ten film musím udělat už proto, abych poskytla těmto dvěma starým lidem příležitost vyjádřit se k tomuto tématu veřejně. Třeba se tímto způsobem najde cesta ke společnému hrobu.

– 103 –


29.3.2014 22:14:41


Poté, co jsme probrali domov, život a těžkosti vysokého stáří, Benkovi bylo 92 let a Evě o 3 méně, slíbila jsem, že přijdu znovu. Oba stáli na prahu smrti a myšlenky na konec je evidentně dost zaměstnávaly. I já jsem myslela hodně na smrt, na ztrátu, kterou smrt pro lidi, kteří zůstávají, znamená. Pro pozůstalé, jak se říká, pro ty, kdo se musí vypořádávat s dědictvím. A byla jsem přesvědčena, že tito dva lidé po sobě zanechají příběh, který je připomínkou a výzvou zároveň a který by měl být zdokumentován. Chtěla jsem udělat všechno pro to, abych si získala jejich důvěru. Můj záměr, zdokumentovat tento společný osud, byl pevný, byla jsem si však také vědoma – tísnivě vědoma toho, že je přípravou filmu svým způsobem vyčerpám. S dobrým pocitem jsem řekla „Na shledanou“ a dvojhlasně pronesené „Přijďte zas“ mě moc potěšilo. Cítila jsem se přitahována k těmto dvěma mimořádným lidem, tolik rozdílným v temperamentu i způsobu vyjadřování. Benko pro mě byl a zůstal až do své smrti zcela mimořádnou a působivou osobností. V rozhovorech, které jsme během těch let vedli, jsem obdivovala jeho sečtělost, jeho dobrosrdečnou účast na všem, co se týkalo i mne a mého života. Byla jsem ráda za toto přátelství, které mezi námi vzniklo, často mne až dojalo. Eva byla živější, extrovertnější částí této jednoty, patřili dohromady, doplňovali se naprosto přirozeným způsobem, šli vždy ruku v ruce. Po několika odpoledních návštěvách a společném jídle v jídelně domova pro seniory jsem se v jejich přítomnosti cítila jednoduše velmi dobře. Po konzultaci s vedoucím domova, panem Jachmannem, který na mě udělal dojem, mi po nějakém čase oba moji protagonisté dali svolení k rozhovoru. Vybrali jsme všem vyhovující termín a za místo

– 104 –


29.3.2014 22:14:41


konání jsme zvolili jednu z málo využívaných místností v horním patře domova. Natáčecí dny jsem očekávala s určitými obavami. Jak budou ti dva reagovat na další přítomné lidi? Kameramana, zvukaře. Na mě si již zvykli, snažila jsem se, abych jejich důvěru nezneužívala, a postupovala jsem se vší opatrností. Žili přece jen ve velmi izolovaném prostředí, opakovaně si stěžovali, že v domově nemají žádné kontakty, protože většinu obyvatel tvoří přistěhovalci z východní Evropy a Ruska, kteří německý jazyk příliš neovládají. To byl zřejmě i jeden z důvodů, proč se na moje návštěvy zjevně tolik těšili. Pro mě byly ty hodiny obrovským obohacením. Brzy jsem měla pocit, že je znám už dlouho, a začala je z legrace oslovovat jako své náhradní rodiče. A pak přišel první natáčecí den. Snímací techniku jsme nainstalovali v době jejich nepřítomnosti, takže všechno to otravné nasvěcování, podsvěcování a zvučení vůbec nezaznamenali. Vyzvedla jsem je z jejich bytu a posadila je na židle vedle sebe. Až později mi došlo, že jsem udělala chybu. Skoro pokaždé jsem je zažila, jak sedí ruku v ruce, teď mezi nimi stála nesmyslně váza s květinami a oni se tak nemohli držet. Ale bylo to aranžmá kameramana, se kterým jsem ještě nikdy nepracovala a kterému jsem nechtěla hned oponovat. Byla to i moje první filmařská práce pro tuto televizní stanici – jejich zvyky a pracovní postupy pro mě byly zcela nové. Za nejdůležitější jsem považovala vytvořit uvolněnou atmosféru, neboť pokud mi bylo známo, ani jeden z nich neměl s tímto médiem doposud zkušenost. Benko se zajímal o techniku – i jako velmi starý muž byl stále ještě zvídavý a vnímavý. K mému překvapení se však oba vůči neznámým lidem na place chovali beze stopy ostychu a bez

– 105 –


29.3.2014 22:14:41


zábran. Kameraman je na židlích posouval sem a tam, což kvitovali s humorem. Klábosili, smáli se, komentovali snídani a upřesňovali obědové menu. S kameramanem jsem se domluvila předem, že červené světlo se rozsvítí až na moje nenápadné znamení – aniž by přerušilo tok řeči obou mých protagonistů. To také fungovalo dobře. Benko vyprávěl rychle a bez velkého nadšení, že se narodil jako Bernhard Littwack v roce 1902 v Ortelsburgu ve východním Prusku. Dětství a mládí pro něj, dle jeho výpovědi, nebyly důležité. Studoval medicínu v Königsbergu a doktorem byl promován v Bonnu. Táhlo ho to, jako tehdy mnoho mladých lidí, do Berlína, německého centra kultury a politiky. Svou lékařskou dráhu zahájil jako praktikant v nemocnici Moabit. V této nemocnici pracovali lékaři a profesoři, kteří se upsali pokroku, hodně sociálních demokratů a Židů. Národní socialisté měli tedy všechny důvody vylít si svůj vztek po nástupu k moci právě na „rudém“ špitále Moabit. Většina lékařů a profesorů byla po převzetí moci okamžitě propuštěna, někteří byli zatčeni a téměř ubiti k smrti ve vězeních SA. To bylo Benkovo téma, ne jeho mládí a dětství, ale tady, v Berlíně, narazil poprvé ve svém životě na násilí. „Rok 1932,“ řekl zamyšleně, „to byla politicky pohnutá doba. Tenkrát se toho v Berlíně událo hodně. Ve všech oblastech. Na naší klinice jsme byli vlastně všichni politicky velmi angažovaní.“ Eva se přihlásila o slovo a já si začala dělat trochu starosti o průběh natáčení v případě, že se Eva bude nadále temperamentně mísit do rozhovoru, aniž by byla tázána. Kameraman měl co dělat, aby udržel její často hektické pohyby v obraze. „Židovští lékaři na klinice byli trochu levičáci.“

– 106 –


29.3.2014 22:14:41


Ale i Benko byl teď ve svém živlu: „Primář byl známý gynekolog, který byl už tenkrát pro potraty. Byl odvolán přímo během operace. Já jsem mohl zůstat ještě další čtyři měsíce, ale pak byli propuštěni všichni zbylí židovští lékaři.“ Hodně jsem četla o tom, jak Hitler převzal moc za pomoci tak perfektně fungujícího systému, že už na druhý den bylo naplánováno zatýkání a vazba, aby eliminoval všechny, od nichž by se eventuálně mohl šířit odpor. Ale v tom se ke slovu přihlásila Eva a Benkovi skoro vpadla doprostřed věty. Bylo jasně cítit, jak důležité pro ni bylo mluvit o setkání s ním: „Můj muž a já jsme pracovali na stejném oddělení, představili nás, a když jsme se rozcházeli – paradoxně jsme se oba dva otočili!“ Usmála se a podívala na Benka. „Ano, oba jsme se otočili a usmáli se na sebe, a tím bylo přátelství uzavřeno.“ Benko se smál, už nic neříkal a upřel zrak před sebe. Vzpomínka na tento okamžik, který osudově spojil dva lidi, všechny v místnosti dojala. S nadšením jsem zaregistrovala, že se Eva – při vzpomínce na svou velkou lásku – znovu proměnila v mladé děvče. Benko ji fascinoval svou „jinakostí“, svým židovským původem, který měl v budoucnu tolikrát svést její život na koleje vedoucí do katastrofy. Jako by chtěla potvrdit mé myšlenkové pochody, řekla: „Ano, tak to vlastně všechno začalo! Ale pak do toho přišla politika. Klinika byla sice levicová, ale já jsem byla úplně apolitická. O politické události jsem se nezajímala. Byla jsem zdravotní sestra. Můj muž mi vyprávěl, že prý je Egypťan a má jedenáct sourozenců. Přitom byl úplně sám a to

– 107 –


29.3.2014 22:14:41


s tím Egypťanem byl taky nesmysl, ale já jsem mu věřila všechno, všechno, co mi můj muž vyprávěl.“ To byl moment, kdy se Benko zasmál nahlas. Tento jinak tak tichý muž měl ohromnou radost ze starého vtipu, kterým svou mladou lásku překvapil! Evu nešlo zastavit: „A pak se stalo to s Hitlerem a narodila se naše dcera Carmen a to už bylo velice zlé. Věděla jsem, co to znamená: poloviční Židovka! Přišla do takové strašné atmosféry, bylo to opravdu zlé. Tenkrát jsme vůbec nevěděli, jak by to mohlo jít dál.“ Dr. Littwack se pokusil otevřít si v Berlíně vlastní praxi, ale jako židovský lékař byl terorizován. „Bylo to nedaleko Alexanderplatzu, tam jsem měl svou praxi. Nemohl jsem ji ale udržet, nezískal jsem žádnou smlouvu s pojišťovnou.“ Eva namítla: „Už nikdo nechodil, a zvonek u ordinace někdo strhnul!“ „Vzali mi existenční základnu, bez pojištěných a privátních pacientů toho bylo jen málo, především v mladé praxi, z toho jsme nemohli být živi“, pokračoval Benko. Pro nežidy nebylo nadále vhodné nechat se ošetřovat židovským lékařem! Z našich rozhovorů nikdy jasně nevyplynulo, proč si Benko nežidovskou vrchní zdravotní sestru Evu nevzal ještě před tím, než se v roce 1933 narodila Carmen. Dcera Carmen mi později podala vysvětlení. „Když jsme žili v Berlíně a já se v roce 1933 narodila, měli už Židé a také moji rodiče problémy budovat společnou budoucnost. Benko byl propuštěn z nemocnice Moabit, jeho praxi bojkotovali. Nežil s námi a podle toho, co říkala moje matka, nás navštěvoval pouze za tmy. Proto k uzavření sňatku došlo až ve Španělsku.“

– 108 –


29.3.2014 22:14:41


Nacistické příkazy a zákazy již svatbu neumožňovaly. Zákon na ochranu německé krve a německé cti z 15. září 1935 v paragrafu 1, odstavci 1 praví: „Sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé krve nebo krve podobného charakteru jsou zakázány!“ Ptala jsem se sama sebe, co vlastně znamená ono krve podobného charakteru? Nebyly to tedy jen peníze a chybějící zajištěná existence, které znemožňovaly založení rodiny. V těchto časech potřeboval člověk i odvahu vstoupit do „smíšeného sňatku“. I vztah bez oddacího listu mezi Židy a nežidy byl nebezpečný a zakázaný. S Hitlerem přišla i dcera Carmen, jak to formulovala Eva. Psal se rok 1933. Nezaměstnanost byla tématem číslo jedna, mnoho občanů se nacházelo v hospodářském vakuu. Úrodná půda pro Hitlerovy plány. Benko se vydal hledat obživu nejprve do Bělehradu. V polovině roku 1934 se doslechl, že sovětské velvyslanectví v Praze hledá na 200 židovských nebo jinak pronásledovaných lékařů pro práci v Sovětském svazu. Dr. Bernhard Littwack odjel do Prahy a marně tam čekal na smlouvu. Znovu a znovu byl spolu s ostatními odkazován na příště. Nakonec bylo přijato jen 50 lékařů. Benko mezi nimi naštěstí nebyl. Jak se později dozvěděl, skoro nikdo z vybraných lékařů nezůstal naživu. Všechny pohltila o několik let později mašinérie zatýkání a čistek. Za svých studentských let byl Benko členem sionistického studentského spolku, zároveň byl členem SPD a aktivně se angažoval v Reichsbanner, milicích sociální demokracie. Byl to vždycky politicky smýšlející a jednající člověk. Co bylo tedy více nasnadě než dát se do služeb španělské republikánské armády? Benko samozřejmě tušil, do čeho se to pustil.

– 109 –


29.3.2014 22:14:41


V červnu 1936 spustili konzervativní španělští generálové dlouho plánovanou revoltu vůči levicové republikánské vládě Lidové fronty Španělska. Generál Francisco Franco převzal vedení a ve Španělsku se rychle rozhořela občanská válka. Legitimní vláda vyhlásila mobilizaci a začala distribuovat zbraně mezi obyvatelstvo. Silný odpor a převaha armádních jednotek věrných vládě puč málem zhatily, ale zasáhl Adolf Hitler, jenž rozhodl, že pučisty vojensky podpoří. Ve španělské občanské válce byli poprvé od konce první světové války nasazeni němečtí vojáci v zahraničí. Hitler měl v úmyslu dosáhnout německou intervencí posílení fašismu v Evropě. Socialistické nebo komunistické Španělsko, které by se možná spojilo s Francií nebo Sovětským svazem, mohlo zabránit jeho rozsáhlým expanzivním plánům v Evropě. Svou roli hrály i hospodářské zájmy, stejně jako situace v Itálii pod Mussolinim. Naproti tomu republikáni získávali pomoc ze zahraničí mnohem hůře. Jen pomalu dostala vláda Lidové fronty podporu pěti mezinárodních brigád socialistického zaměření. Zhruba 5000 z těchto 35 000 dobrovolníků byli Němci, povětšinou političtí uprchlíci. Tak jako Dr. Bernhard Littwack. Z celého světa se hlásili stále noví dobrovolníci, aby podpořili boj republikánů. Byli mezi nimi umělci a spisovatelé, jako George Orwell nebo Ernest Hemingway. Druhá strana nasadila Legii Condor, expediční sbor německé říše, složený převážně z útvarů Luftwaffe. Legie Condor zasahovala ve všech důležitých bojích od roku 1937: v Bilbau, Brunete, Teruel, Ebro-Bogen. Nezapomenutelný byl vzdušný útok na Guernicu, při kterém bylo téměř úplně zničeno náboženské centrum Baskicka a zabity stovky civilistů. Německé nízko létající stíhací letouny pálily z kulometů na prchající civilní obyvatelstvo.

– 110 –


29.3.2014 22:14:41


Tato krvavá lázeň v přiměla Pabla Picassa k vytvoření jeho známého díla „Guernica“. V lednu 1937 se Benko přihlásil na španělském konzulátu v Praze jako dobrovolník k sanitní službě ve španělské republikánské armádě. Opatřil si francouzské tranzitní vízum a hlásil se v Paříži v Service Sanitaire. Zde si důkladně prověřili jeho politickou minulost. Tehdy se v boji proti španělským fašistům počítalo spíše s komunisty. Protože Bernhard žádný komunista nebyl, zkoumali jeho politickou minulost skutečně do posledního puntíku, nakonec ale odjel – lékaři byli naléhavě potřeba – se skupinou 30 dobrovolníků nejprve do Perpignanu a později načerno přes hranice do Španělska. „Když jsme dorazili do Barcelony, bylo celé město zatemněno kvůli náletům,“ vzpomínal Benko. „Stala se tam taková bláznivá příhoda. V naší ubytovně, kde jsme bydleli my, lékaři – byli mezi námi očaři a lékárníci, asistenti a laboranti –, se najednou objevili ozbrojení milicionáři POUM (Partido Obrero de Unificatión Marxista, Strana pracujících marxistické jednoty). Chtěli nás se zbraněmi v ruce donutit k odchodu k jejich jednotce. Měli mnoho zraněných, ale žádného lékaře. Byl to sice stav nouze, ale my jsme nebyli schopni vypomoct, a nakonec zasáhla armáda. Jakmile se objevili armádní vojáci, milicionáři se stáhli, aniž by dosáhli svého. Nato nás vlakem přemístili do Albacete, na základnu interbrigád.“ Zeptala jsem se na Evu. Kde byla s jejich dítětem? „Zůstala jsem s Carmen v Berlíně. Nebylo to vůbec hezké. Protože jsem teď byla sama, vylévali si milí soukmenovci svůj vztek na mně. Jednou dítěti, Carmen byly dva roky, zmáčkli hrdlo. ‚Židi pryč‘, křičeli na nás. Čekali jsme na povolení k odchodu, věděla jsem, že by Benko udělal cokoliv, aby si nás mohl odvézt k sobě.“

– 111 –


29.3.2014 22:14:41

BENKO A EVA LITTWACKOVI DLOUHÁ CESTA DO FRANKFURTU 20 LET NA ÚTĚKU

Recommend Documents