Simulovaný let na Mars cesta tam a zase zpátky

300

Osobnost, motivace a jednání

Simulovaný let na Mars – cesta tam a zase zpátky Iva Poláčková Šolcová, Iva Š olcová, Iva Stuchlíková, Yvona M azehóová Jsou lidé schopni vydržet pět set dvacet dní v malém izolovaném prostoru? A co když jsou navíc mimo dosah slunečních paprsků, svěžího vzduchu a čerstvého jídla a nemají možnost přímého kontaktu se svými přáteli a rodinou? Lze vlastně v dobrém psychickém i fyzickém zdraví a výkonnosti unést zátěž, kterou přináší život a práce v šestičlenné multikulturní skupině izolované a uzavřené před vnějším světem? To jsou otázky, na které se snažil odpovědět projekt Mars-500. Izolace šestice dobrovolníků začala 3. června 2010, kdy Evropská kosmická agentura (ESA) ve spolupráci s ruskými partnery (Roskosmos a IMBP – Institut biomedicínských problémů) zahájila poslední, třetí fázi62 společné simulační studie. Během sedmnácti měsíců se v rámci projektu Mars-500 podařilo šestici mužů uskutečnit virtuální cestu k planetě Mars, simulovat přistání na Marsu včetně extravehikulární aktivity na jejím povrchu a vrátit se z Marsu zpátky na Zem. Za 520 dní bylo uskutečněno více než 106 výzkumných studií (z nichž zhruba čtvrtina byla psychologických či psychofyziologických), přičemž velká část těchto studií byla založena na sběru dat formou opakovaného vyplňování dotazníků, opakovaných měření pomocí přístrojové techniky či pravidelných lékařských kontrol. K úkolům posádky kromě participace na vědeckých studiích patřila i péče o modul včetně odběru mikroorganismů63. Dny plné povinností charakterizuje i deníkový výrok Romaina Charlese, jednoho z členů posádky: „Hned jak se vzbudíme, čeká nás vždy prvních asi pět předsnídaňových úkolů – některé úkoly musí dělat každý z nás a každý den (odběr moči, zdravotní kontrola) a jiné jsou individuální. […] Je skoro neuvěřitelné, že třicet minut po probuzení sedíme všichni pohromadě okolo stolu v kuchyni a máme splněné všechny ranní povinnosti.“ (Romain Charles, 22. 7. 2010) Součástí experimentu byla též simulace komunikace mezi Zemí a kosmickou lodí. Po uzavření dveří do izolačních prostor měli účastníci možnost pouze intraskupinové komunikace a komunikace s řídícím střediskem, která se však s rostoucí simulovanou 62 63

Dlouhodobá izolace navazovala na 105denní simulaci (ta proběhla o rok dříve, 31. 3. 2009 až 14. 7. 2009) a 14denní simulaci, která proběhla v listopadu 2007. Ačkoliv byl izolační modul chráněn proti vstupu živočichů do modulu pomocí cylindrických přetlakových místností, a spatřit tak na palubě octomilku nebo pavouka bylo vyloučené, roztoči a další především technofilní mikroorganismy přežívají: sběr těchto mikrobů a jejich kontrola patřily rovněž k běžným činnostem v modulu.

Simulovaný let na Mars – cesta tam a zase zpátky

301

vzdáleností kosmické lodě od planety Země prodlužovala. Zatímco první a poslední měsíc simulace měla posádka možnost přímé zvukové (telefonické) komunikace s řídícím střediskem, ostatní měsíce byla komunikace zpožďována a posádka komunikovala pouze pomocí videozpráv či písemně. V marsovském období dosahovala komunikační prodleva signálu 40 minut. S takto specificky řízenou simulací komunikace mezi posádkou a řídícím střediskem neoddělitelně souvisely i změny v autonomii posádky, která byla rovněž v experimentu sledována jako významná proměnná. Posádka byla po prvním měsíci nucena zvládat svoje úkoly a povinnosti autonomně, bez zásahů řídícího střediska, které by předepisovalo, co, kdo, kdy má dělat a jakým způsobem. Posádka měla předem dané úkoly, ale o kompetencích, rozdání úkolů či zodpovědnosti za jejich plnění si rozhodovala a odpovídala sama. Simulováno bylo rovněž množství potravin a dalších zdrojů: posádka si vezla veškeré zásoby s sebou (ve formě potravin, materiálu, oděvů, léků, nástrojů apod.), v průběhu simulovaného letu nebylo možné nic doplňovat. V rámci simulace letu na Mars byly vedením projektu zinscenovány dvě mimořádné události: první byl „zkrat v centrálním kontrolním panelu“, který řídil dodávku elektřiny do modulu. Posádka se tak na začátku listopadu 2010 ocitla na více než 24 hodin bez elektrického proudu a všeho, co je na elektřině závislé: ventilace, mrazicí boxy, voda a další systémy. Druhá událost, se kterou se posádka musela vypořádat, byl týdenní komunikační výpadek (blackout) v dubnu 2011 (oficiálně zdůvodněný „kosmickou elektromagnetickou bouří“), který znamenal, že týden nebylo možné odesílat ani přijímat žádné informace, a posádka tak byla naprosto oddělená od jakýchkoliv informací z vnějšího světa.

Cíle a metoda šetření Některé odpovědi na otázky, které jsme kladli na začátku kapitoly, např. zda je člověk v malé skupině v izolaci schopen zvládnout v dobré kondici 520 dní simulovaného letu na Mars, už díky úspěšnému zakončení projektu známe. V tomto příspěvku předkládáme některá další zjištění a skutečnosti o pobytu člověka v posádce v izolaci. Hlavním cílem našeho šetření bylo získat informace, díky kterým by bylo možné lépe porozumět zkušenosti člověka z pobytu v izolaci, jejímu průběhu, tomu, jak každý jednotlivý člen posádky svoji účast na projektu prožíval, co pro něj bylo důležité, významné, obtížné a proč. Abychom získali lepší představu o zkušenostech a prožívání posádky, zvolili jsme kvalitativní přístup a 12 dní po zakončení izolační fáze experimentu jsme provedli individuální hloubkové rozhovory se všemi členy posádky. Strukturu rozhovoru jsme částečně převzali ze scénáře Life Story Interview (Rozhovor o životním příběhu, LSI; McAdams, 1995, 2001), kterou jsme adaptovali na Flight Story Interview (Rozhovor o příběhu letu, FSI). Zatímco LSI zasahuje svými otázkami celý životní

302


příběh dotazovaného, my jsme se v našem šetření soustředili pouze na tu část života, kterou strávil v projektu Mars-500. Participanty jsme požádali, aby si představili svoji účast v projektu Mars-500 jako příběh, aby příběh rozdělili na kapitoly, dali jednotlivým kapitolám názvy a stručně uvedli, co bylo jejich obsahem. Pak jsme je požádali, aby se pokusili ve svém příběhu o letu na Mars najít několik významných okamžiků: okamžik, kdy se cítili nejlépe a který by označili jako vrchol příběhu (peak experience), dále okamžik, který by bylo možné označit za propast příběhu (nadir experience), nejnižší moment, okamžik, který byl pro ně nejtěžší. Dále nás v příběhu zajímal bod obratu (turning point) a nejdůležitější vzpomínka z první, druhé a poslední třetiny izolace (zda bude vybrána pozitivní, nebo negativní vzpomínka, bylo ponecháno na každém jedinci) a požádali jsme je ještě o jednu významnou vzpomínku navíc – bez ohledu na to, do kterého období letu patřila. Vedle klíčových okamžiků jsme se dále ptali na největší překážku, které museli v průběhu izolace čelit, na případnou neformální roli, kterou v posádce zastávali, neboli kým se cítili v posádce být. Rovněž jsme se vyptávali na motivaci – jaká byla při vstupu do projektu a jak a zda se měnila v průběhu času. Poslední část rozhovoru byla věnována mezikulturním rozdílům a jejich roli v příběhu simulovaného letu na Mars. Rozhovory byly vedeny individuálně, a to v angličtině nebo ruštině přímo v pobytovém modulu a délka rozhovoru nepřesáhla 90 minut (obvykle trval kolem 75 minut). Ze všech rozhovorů byl pořízen audiozáznam, rozhovory byly doslovně přepsány a následně přeloženy do češtiny. Texty byly anonymizovány a podrobeny horizontální tematické analýze, jejíž výsledky předkládáme. Výsledky jsou doplňovány citacemi z deníků Romaina Charlese a Diega Urbiny, které jsou volně dostupné na webových stránkách Evropské kosmické agentury (ESA).64 Výsledky kvalitativního šetření jsou řazeny chronologicky v souladu s průběhem letu.

Výsledky Motivace participantů k účasti na experimentu Co vedlo jednotlivé členy posádky k účasti na experimentu? Prožít rok a půl svého života jako výzkumník v simulovaném letu na Mars je nelehké rozhodnutí. Z výpovědí participantů vyplývá, že k hlavním motivům patřila potřeba profesního růstu. Účast na významném mezinárodním experimentu, který úzce souvisí s kosmonautikou, byl příslibem rozvoje kariéry v této oblasti, navázání kontaktů s předními vědci v oblasti

64

Jednotlivé deníky ESA participantů projektu jsou dostupné na stránkách http://www.esa.int/Our_Activities/Human_Spaceflight/Mars500/Mars500_diary.


303

kosmonautiky a dalšími odborníky a vědci, stejně tak jako s významnými lidmi z řídících středisek kosmických letů a kosmických agentur (např. IMBP, ESA). „Mojí motivací bylo a je vstoupit do světa kosmonautiky. Astronautika byl svět, na který jsem se koukal zpovzdáli, a teď jsem se chopil příležitosti. Mojí osobní motivací bylo stát se součástí astronautické společnosti. Už během výběrových řízení jsem byl nadšený, protože se mi podařilo dostat se blíž, stát se součástí astronautického dění. Když jsem byl vybrán, věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale bylo to něco, co jsem chtěl, co jsem chtěl udělat…“ (E) „Jedním z mých cílů bylo naučit se maximum o kosmických misích, o astronautice a vlastně tady v průběhu izolace bylo dost interakcí se Zemí… Ale po pravdě, očekával jsem mnohem více práce – zajímavé astronautické práce – a té tu bylo opravdu velmi málo.“ (N) Významným motivem k účasti byla možnost vlastního růstu a rozvoje dosavadních znalostí a dovedností. Rozvoj dovedností se neomezoval na oblasti kosmonautiky, ale vztahoval se i na lékařské, technické, metodologické, přístrojové nebo jazykové kompetence. „Moje motivace byla stále stejná a stabilní, splnil jsem všechny cíle, se kterými jsem šel do experimentu… Teď znám celou řadu nových vědeckých metod, můžu je využít ve své nové práci, umím je vyhodnocovat a analyzovat. Setkal jsem se s vědci z různých zemí světa, navázal jsem s nimi kontakty a hodně jsem se toho naučil.“ (S) „Moje cíle se moc neměnily v průběhu času – chtěl jsem se účastnit zajímavého a unikátního experimentu, naučit se od druhých lidí spoustu věcí, přičichnout k jejich typu práce, profesně se rozvíjet, vydělat peníze –, to je také dobrá motivace.“ (R) Posledním podstatným motivem k účasti na experimentu byl motiv finanční65 a někteří členové posádky otevřeně uvedli, že peníze byly jejich hlavní motivací pro vstup do experimentu anebo že se postupem času finanční kompenzace stala důležitou motivací pro setrvání (neukončení vlastní účasti) v experimentu. „Peníze, peníze, peníze, to byl jediný cíl od začátku do konce.“ (U) 65

Finanční ohodnocení za účast v experimentu pravděpodobně nebylo malé, ačkoliv nikdy nebylo zveřejněno, jaký skutečný obnos jednotliví účastníci po skončení experimentu obdrželi.

304


„Zatímco jsem první polovinu izolace nemyslel moc na finanční odměnu a myslel jsem hodně na misi, jak to udělat, aby to pro mě bylo co nejvíce realistické, tak druhou polovinu jsem myslel mnohem víc na peníze…“ (N) V průběhu experimentu získal na významu i nový motiv úzce spjatý se setrváním v experimentu: u většiny účastníků simulace jím byl pocit zodpovědnosti. „A pak jsem ještě měl jednu motivaci – nechtěl jsem vás /vědce/ podvést, podrazit lidi, jako jste vy, protože hodně lidem závisela práce a projekty na mně a ti lidé mi věřili. Cítil jsem proto velkou zodpovědnost vůči všem výzkumným týmům…“ (U) „Slíbili jsme, že se zúčastníme a vydržíme do konce, takže jsme museli být spolehliví, museli jsme to dodržet, nemohli jsme to vzdát v polovině, nejsem takový, abych zklamal důvěru všech, nikdo z posádky nebyl takový.“ (G) Z výpovědí vyplývá, že si participanti velmi silně uvědomovali množství práce vědců i organizátorů studie a nákladnost celého projektu a nechtěli zklamat důvěru do nich vloženou ze strany participujících organizací a vědeckých týmů. Ukončení experimentu, byť jen jedinou osobou, by mělo obrovský dopad na všechna data, která byla v simulaci pořízena. Ačkoliv možnost zaklepat na zapečetěné dveře a říct „končím svoji účast, v experimentu dále nechci pokračovat“ byla dána a všichni participanti podepsali informovaný souhlas, že reflektují tuto možnost jako relevantní, tak, jak poznamenal v rozhovoru s novináři Diego Urbina (Raab, 2012): „Nebylo to jednoduché rozhodnutí ukončit experiment – ta možnost byla čistě teoretická.“ Uvědomovanou zodpovědnost za úspěch experimentu a uvědomovanou důvěru vloženou v každého jedince lze považovat za významné motivy pro setrvání participantů v dlouhodobé izolaci.

Nejvýznamnější fáze a momenty izolace z pohledu posádky Kosmický let, stejně tak jako dlouhodobý pobyt v izolaci má několik fází. Samotnému letu vždy předchází dlouhodobá příprava členů posádky, která v souvislosti s kosmickým letem trvá několik let: nejinak je tomu v souvislosti se simulací kosmického letu. Přípravná fáze hlavní části experimentu Mars-500 měla několik rovin: technickou, organizační, zdravotní a psychologickou. V psychologické rovině byli vybíráni nejvhodnější kandidáti do posádky na základě svých schopností a kvalifikace, psychologických komponent na straně osobnosti, schopnosti zvládat stres, míry týmovosti a vzájemné kompatibility členů posádky. Průběh výběrového řízení popsal evropský kandidát Diego Urbina následovně: „Přihlásil jsem se do projektu. Evropská kosmická agentura (ESA) posoudila životopisy kandidátů a vybrané kandidáty obtelefonovala.


305

Ti, kteří prošli telefonickým pohovorem, byli pozváni na pohovor před komisí v Kolíně nad Rýnem a dělali psychologické testy. Ti, kteří postoupili dále, byli posláni do nemocnice v Moskvě, kde byli týden podrobováni zdravotním testům. Po zdravotních prověrkách ti, kteří uspěli, začali s několikaměsíčním výcvikem. Na základě výcviku byla vybrána posádka.“ (Raab, 2012) Součástí výběrového řízení konečné posádky byl trénink zdravotních dovedností, vzájemné psychologické podpory apod., ale i skutečný dvoudenní výcvik přežití v lese nedaleko zimní Moskvy a další aktivity. Z pohledu zvenčí zahrnovala 520denní simulace v rámci projektu Mars-500 přípravné fáze projektu, zahájení simulace, cestu na Mars, aktivity na Marsu, návrat na Zemi a ukončení projektu. Samotná posádka však zachytila více fází simulace, které do značné míry odrážejí prožitkovou rovinu pobytu v izolaci. První fází simulace (opomeneme-li tříměsíční předexperimentální přípravu v Moskvě) bylo podle posádky zvykání si na režim a každodenní rutinu plnou studování instrukcí a metodik k vyplňování dotazníků a fyziologickým měřením, péče o modul, hledání uskladněných zásob, orientace v úkolech atd. Většina participantů označila tuto fázi shodně jako fázi adaptace. „První dva nebo tři měsíce se toho z hlediska obsahu hodně dělo… Necítil jsem se příliš jako v izolaci, protože jsem se musel adaptovat na nové prostředí a museli jsme se adaptovat jeden na druhého, na vztahy mezi námi a myslím si, že jsem trávil hodně času tím, abych pochopil, co a jak na lodi funguje, jak zaznamenávat výdej jídla, jak jídlo připravovat a kdo ho bude připravovat, kdo přichystá úkoly na další den. Režim v modulu vyžadoval hodně aktivity a první dva měsíce jsme postupovali krok za krokem, den za dnem a dělali jsme experimenty – za tři měsíce jsme si zvykli a zautomatizovali jsme to –, to je první kapitola letu, kapitola adaptace.“ (G) „První kapitolu bychom mohli nazvat ‚Začátek‘ a ta trvala tak ty čtyři měsíce… a možná to nebylo ani tak těžké, jako spíš… náročné… Museli jsme si zvyknout na režim v izolaci, a když jsme si zvykli, bylo to pro nás nejednou velmi jednoduché…“ (U) Adaptační fázi by bylo možné rozdělit na adaptaci na prostředí (habitační adaptace), adaptaci na pracovní režim (pracovní adaptace) a na psychickou adaptaci – např. sžívání se všech členů posádky jako týmu, zvládání vydělení z běžného života apod. Adaptační fáze trvala podle posádky zhruba první dva až čtyři měsíce, prvních sto dní samoty. „Pak začal experiment a ze začátku jsme měli trochu těžkosti, kde co najdeme a jak se co v modulu dělá. Byli jsme jako v novém domě. Bylo třeba přečíst hodně instrukcí k experimentům, ale po čase jsme se to naučili a už to nemuseli moc řešit. Naučili jsme se pracovat se skladem, počítat jídlo a tak, věděli jsme, kde co leží, kde je co narovnané…

306


Každý den jsme měli jasné menu, které jsme si museli brát – byl tam napsaný den – datum.“ (S) „Na úplném začátku jsme se museli rychle zorientovat v testech a experimentech, zjistit, co po nás výzkumníci vlastně chtějí… zorganizovat si všechnu práci a nastavit nějaký režim – celé to vlastně zorganizovat a rozplánovat, rozdělit úkoly… To bylo podle mě těžké, asi nejenom pro mě, ale pro všechny… Všechny experimenty měly různé metodiky, různé požadavky a postupy a to jsme se museli všechno naučit, každý experiment měl jiné místo a jiný rytmus a to všechno chtělo připravit. Mě to bavilo, a tak jsem se koukal na průběh všech experimentů, i třeba těch medicínských… Když jsme se to všechno naučili, bylo to rychlé, učili jsme se jeden od druhého. Občas se třeba ze začátku stalo, že jsme vůbec nevěděli, co s tím kterým přístrojem dělat, jak má ten experiment probíhat, a museli jsme to znovu nastudovat… To trvalo tak tři měsíce…, pak už to bylo dobré.“ (R) Další část simulace, další fázi někteří účastníci popisují jako období, kdy prožívali první silný pokles nálady (first down) v posádce. Veškeré práce a povinnosti měla posádka zautomatizované, všechno šlo bez obtíží, a tak se zhruba tři měsíce po zahájení experimentu posádka dostala do fáze prvotní monotonie. „Je to o nudě, monotonii, člověk neztrácel nijak svoji energii, ale zároveň jako by z nás ta energie vyprchala, ač jste se snažil ji dostat zpátky, nic se vám nechtělo dělat, nic se učit. Jeden po druhém jsme se zavřeli ve svých kajutách a byli sami se sebou, psali dopisy, četli něco…“ (G) „Kapitolu bych nazval jako první emoční propad.“ (E) „Bylo to každý den to samé, ty stejné stěny, ta samá podlaha, každý den byl úplně stejný, bylo to jak v běžném životě, nic neobvyklého… Každý měsíc se opakovaly ty stejné experimenty, ta stejná práce, bylo to celé jako jeden jediný měsíc a pak opakování, opakování, opakování – dělali jsme ty samé experimenty, vyplňovali jsme ty samé dotazníky…“ (U) Lze se domnívat, že vliv na změny v psychice posádky směrem k negativním náladám měly i některé zprávy zvenčí. Tři měsíce po zahájení simulace – 5. srpna 2010 – došlo k důlnímu neštěstí v Chile, v San José, kde se zhroutil zlato-měděný důl a uvěznil v podzemí celkem 33 horníků. Během kolapsu se vytvořil oblak prachu, který několik horníků dočasně oslepil. Tuto událost, ač zprostředkovanou řídícím střediskem, prožívala posádka projektu Mars-500 s velkou sounáležitostí. Uvězněným horníkům,


307

kteří prožívali svoje nechtěné a nevyžádané období izolace, vyjadřovala plnou podporu. Důlnímu neštěstí v Chile věnoval svoji pozornost Romain Charles (v deníku z 10. září 2010): „Když jste v izolaci, máte tendenci cítit blízkost k lidem, kteří si prošli stejnou životní zkušeností. Od bývalých kolegů, kteří byli na ponorce, nebo od našich kolegů Olivera Knickela a Cyrilla Fourniera66 jsem dostal spoustu rad, které by mi měly pomoci zvládnout izolaci. Vážím si jich a nyní jim začínám rozumět. Hlavní doporučení, které zaznívalo od všech, znělo: měj stále něco na práci, pečuj o svoje zdraví a udržuj se v rytmu střídání dne a noci. Tuto radu bych velmi rád sdílel se všemi lidmi, kteří jsou v izolaci. Myslíme zvláště na 33 horníků v Chile, kteří se ocitli v pasti pod zemí. Jejich životní podmínky jsou skutečně drsné a já doufám, že se k nim naše zpráva, kterou Diego laskavě přeložil do španělštiny, dostane.“ Záchranné úsilí v Chile začalo 6. srpna, kdy byl za použití rotačního kladiva vyvrtán otvor do pravděpodobného místa výskytu uvězněných horníků, ale až 22. srpna 2010 dosáhla sonda „správného“ místa (v hloubce 688 m pod zemí). Horníci, kteří jako zázrakem zůstali naživu, byli na tento okamžik připraveni a na vrták připevnili lepicí páskou zprávu. Když záchranáři vytáhli vrták, byli překvapeni, že horníci přežili déle, než kdokoliv předpokládal. Na kousku papíru bylo napsáno: „Estamos bien en el refugio los 33.“67 Záchranné práce byly zintenzivněny a chilský ministr zdravotnictví v jejich průběhu uvedl, že se situace velmi podobá té, kterou zažívají kosmonauti celé měsíce na mezinárodní kosmické stanici (International Space Station, ISS). Poslední srpnový den dokonce poslalo USA do Chile speciální tým z NASA, složený ze dvou lékařů, inženýra a psychologa, aby pomohl svými zkušenostmi se záchrannými pracemi. V polovině října 2010 se z nechtěné izolace dostalo všech 33 horníků na svobodu. Ale vraťme se zpět do projektu Mars-500. Fáze monotonie a poklesu nálady v posádce se zmírnila s koncem roku 2010. Na začátku prosince překvapila posádku první nestandardní situace. Průběh popisuje Romain Charles (v deníku z 12. ledna 2011) následovně: „1. prosince ráno jsme měli napilno: se Suchrobem jsme museli udělat dva experimenty, které vyžadovaly mnoho různých přístrojů. […] Po experimentech jsem v jednu hodinu šel do své kajuty a začal se učit ruštinu, když z ničeho nic všechno ztichlo a zhaslo, jen bezpečnostní světla a počítače na baterii běžely dál. Tma a ticho. Posádka se shromáždila v kuchyni, abychom naplánovali, co budeme dělat dál. Zatímco část posádky šla najít baterky, ostatní šli zkontrolovat jističe v modulu. V té chvíli jsme obdrželi zprávu z řídícího střediska, která oznamovala, že hlavní rozvaděč budovy, kde je modul umístěn, zachvátil požár. Nevěděli jsme, jak dlouho bude technikům trvat, než problém vyřeší. Abychom zachovali alespoň nějakou energii, vypojili jsme všechny baterie z přístrojů a vyndali baterky 66 67

Účastníci 105denní izolace z ESA. Jsme v pořádku v úkrytu, je nás 33.

308


bezpečnostních světel, které jsme akutně nepotřebovali. Nakonec jsme si nechali jen dvě svítilny: jednu v kuchyni a druhou u toalet. Abyste se dovedli lépe vžít do situace, představte si scénu z „konce světa“ – posádka šesti lidí ztracená v temném modulu s děsivým tichem všude kolem. Přátelské hučení ventilace zmizelo spolu s přísunem elektrického proudu. Z kohoutků jsme nedostali více než dva litry vody, protože tlakový přívod vody rovněž zkolaboval. Reakcí nás všech bylo držet se pohromadě blízko jediného zdroje světla: v kuchyni.“ Lze se domnívat, že mimořádná situace přinesla do modulu novou skutečnost – ať byla jakkoliv nepříjemná a nepohodlná, ve svém důsledku ji posádka považovala za zajímavé vytržení z monotonie.

Oslavy S koncem prosince nastala v simulaci kvalitativně jiná fáze (alespoň v porovnání s fází nudy a monotonie) – fáze oslav. Oslavy vytrhovaly posádku z každodenní rutiny od začátku experimentu. Každé narozeniny člena posádky byly pečlivě připravovány a v prostředí izolace vyžadovaly zvláštní nasazení, invenci a kreativitu. Sehnat dary a potěšit oslavence je v prostředí omezených zdrojů komplikované: v izolaci není kde dary koupit a darující si museli vystačit s tím, co je v modulu k dispozici a co ozvláštní slavnostní den. Většinou tak obdržel oslavenec kreativní dárky: plakáty vytvořené na počítači i ručně, oblíbené jídlo, kterého se posádka vzdala ze svých jídelníčků, oblíbený film, knihu či hudbu, které posádka s dostatečným předstihem objednala pro oslavence u řídícího střediska apod. Organizátoři projektu Mars-500 rovněž uschovali před započetím izolace dary pro jednotlivé členy posádky (od členů jejich rodiny i od organizace a dalších osob) právě pro tyto zvláštní příležitosti. Rovněž s sebou životní výročí přinášela i blahopřání zvenčí, která jim pomocí videozpráv nahráli jejich nejbližší nebo významní a výjimeční lidé. „Měli jsme během první třetiny asi čtvery narozeniny, pro mě to bylo nesmírně významné, protože jsme se vlastně mohli dotknout ‚reálného života‘ – zažít něco normálního.“ (U) „Bylo to zajímavé, jak oslavit a uspořádat narozeniny v izolaci, jak nastavit ten průběh, komu je třeba zamávat ve videozprávě, jak udělat občerstvení… Je třeba dodat, že pro nás přichystali speciální jídlo a dárky, které jsme našli ve skladu, a kluci si narozeniny opravdu užili.“ (R) „Když mě sem přišla navštívit moje rodina, popřáli mi přes videohovor k narozeninám, bylo to strašně fajn…“ (U)

Simulovaný let na Mars cesta tam a zase zpátky

Recommend Documents