Sarka sensualium pictus aneb Cesta tam a zase zpátky Vizuální deník Šárky Syslové (červenec 2011 – říjen 2012)
Prolog: Hamlet: „Vidíte tamhle ten mrak? Vypadá trochu jako velbloud, že jo? Polonius: „Opravdu. Ano – učiněný velbloud.“ Hamlet: „Spíše ale připomíná lasičku.“ Polonius: „Záda to má jako lasička.“ Hamlet: „Nebo je to velryba?“ Polonius: „Dočista jako velryba.“ William Shakespeare: Hamlet, princ dánský
Má paměť jak slon, říká se. No jo, ale vzpomeňme si na knížku Malý princ, jak tam skončil slon? V břichu hroznýše. Saint-Exupéry coby malý chlapec si kdesi přečetl, že: “hroznýši svou kořist nežvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani hnout a celého půl roku spí a tráví.“ Stanu se na chvíli tímto hroznýšem, který ve svých hadích útrobách tráví sloní paměť, a během tohoto trávení ovšem nebudu spát, ale dívat se na obrázky – záznamy mé vlastní paměti. Ta je ovšem už procesem trávení rozleptávána břišními kyselinami a proto se při interpretaci svých obrázků z uplynulých dvou let musím nechat unášet zrakem, fantazií a asociacemi. Mé vzpomínky na události té doby mi nikterak při konstrukci příběhu Cesta tam a zase zpátky nepomůžou.
Tvář/Hrdinka příběhu/Začátek cesty Ačkoliv jí často bývá zima od noh, na svém prvním autoportrétu dala teplé barvy do spodní části a červenou barvou udělala oči, pusu, vlásky a… snad vousy? Připomínají i malé plamínky, které pocit tepla od noh ještě umocňují. Kolem očí jakoby měla klapky, přes které špatně vidí – proto taky tak mhouří oči. Nemůže zaostřit a vše vidí rozmazaně. Malé červené „drobky“ sice naznačují, že klapky po kousíčkách odpadávají, ale kousíčky jsou zatím velmi malé. Na levé straně obličeje, na té, co je blíž k srdci, nápadně převládá zelená barva,
která
naznačuje
strach
ze
změny,
z nepředvídatelnosti.. Ajajaj – asimilace srdce. Celý obličej trochu vlaje ve větru, člověk má pocit, že jej vidí z okna jedoucího rychlíku. Rozmazaný zpocený člověk, který pořád běží, snaží se něco chytnout, přitom ani dobře nevidí na to, za čím běží. Hlava je celá v plamenech od usilovného snažení, nad očima se už dělají tmavohnědé vrásky. Kam tak utíká? A proč tak špatně vidí? …Slepě se žene za touhou po splynutí srdcí… O rok později jsou oči sice stále červené, klapky ale najednou zmizely. Zelené jsou už jen náušnice a oči, snad Š. změnila svůj úhel pohledu. Obličeji přibyly i vlasy – konečně krásné zlaté vlasy, ve srovnání s jeden rok starou červenou čupřinkou je to opravdu rozdíl. I ve skutečnosti si Š. nechala narůst delší vlasy. A rozdíl to byl takový, že ji lidi, kteří ji déle neviděli, na ulici nepoznávali. Možná jim ještě neopadaly ty klapky z očí… Š. už nikam nechvátá, stojí, kotví v přístavu a směje se. Její obličej je, ovšem až na druhý pohled, tvořen zátiším s plachetnicí, která kotví u mola, kolem sebe
má dvě kotvy, je navečer a plachta se odráží ve vodě. Možná ji vlastní odraz brzdí, možná to je kotva, co ji nedovolí odplout. Plachetnice ovšem přesně ví, kam míří – na horizontu totiž dva majáky osvětlují cestu za pokladem, nad kterým se vznáší zlatý strom. Na rozdíl od zpocené, uhnané a mžourající Š. před rokem, tato ví, kam chce, ale zatím je brzděna vlastní kotvou. Na klidu jí dodává také to, že i když se postaví na hlavu, tak i vzhůru nohama je její obličej pořád obličejem. Sice více šaškovským, ale když stojíte na rukách, vlasy vám prostě stojí no! Stejně jako čelo máte zarudlé, jak se vám krev žene do hlavy. Z této perspektivy se ovšem poklad, resp. horizont jeví jako usměvavá ústa a záře zpoza horizontu najednou vypadá spíš jako plnovous starého muže. Ten už možná ví, co za poklad se to v dálce skrývá, co to tam tak září, že to nedá spát. …Lehké ticho před bouří. A co je za horizontem? Nedočkavost…
Loďka v přístavu kotvila i po půl roce. Vlastně nekotvila – nepotřebovala
totiž
ani
kotvu. Přídí byla zapříčená na
mělčině,
v hustém
zádí
houští.
zase Dva
baobaby, tyčící se za loďkou, div že neprorostly až do loďky a neudělaly v ní díru. To by pak nemohla odplout už nikdy, s děravým dnem. Slunce sice stále svítí, ale už neosvětluje žádný poklad ani
horizont. Osvětluje jen loďku, která se pod jeho paprsky (zase) potí. Jen lehce ji ze spodu osvěžuje voda, té ale každým dnem ubývá. …V pohybu i na místě, ke své loďce skláním se…
Cesta do přístavu Boj a útěk/výchozí stanoviště Cesta do přístavu vedla přes mnohé bariéry. A aby byla pouť ještě těžší, nestály tyto překážky v cestě jednotlivě, jedna po druhé, ale hned tři najednou. No, někdy bylo možná dobře, že tam byly, zvlášť, když Š. ohrožovaly různé příšery. Vlastně si obranné valy a bariéry sama vystavila, na obranu před nebezpečím, které se časem stalo daleko menším, než pocit možného ohrožení. Zabetonovala se ve svém rádo-by-bezpečném vajíčku, kde jen zaraženě stála a ven vysílala pouze černožluté varovné signály: hlavně se nikdo nepřibližujte. Navenek se sice snažila, aby její bariéry působily vesele a na první pohled neodrazovaly, ale co naplat, při každém dotyku či nárazu na jednu z obručí bariér je ještě víc posílila a zpevnila. Všechny pokusy o zbourání těchto zdí byly v jejích očích krvavé a násilné boje, před kterými utíkala dál a dál, uzavřená ve svém vajíčku, ve své samotě. Čím víc se uzavírala a zároveň velmi výrazně dávala najevo svou nebojácnost a ochotu rvát se až do krve, tím
víc
své
okolí
tímto
postojem
provokovala. O to víc, když pak náhle zmizela, tak daleko, že nebyla skoro vidět ani slyšet. Š. nebyla hloupá. I kdyby se náhodou stalo, že by někdo dokázal překonat všechny
hradby,
měla
kolem
svého
bezpečného vajíčka pečlivě vypěstované
další čtyři, daleko rafinovanější bariéry. Ty už jsou tak tlusté, že mezi nimi jen tak někdo neprojde. V první obranné linii má dokonce zápalné kotouče. V pravé horní části jsou vidět stopy marných pokusů o překonání alespoň prvního obranného valu. Uvnitř vajíčka však byla sama a velmi vyčerpaná z udržení celé obranné linie. Chvílemi si připadala jako malý zraněný ptáček, který se ve svém bezpečí už necítí moc bezpečně. Ale nemá nic jiného, než
tu svou skořápku, své
důvěrně
známé
vajíčko, které ho – když
nic jiného – alespoň
chrání. Aspoň mi není
zima,
si.
Chvílemi je ale ve vajíčku
tak strašné horko, že
to je až k nesnesení. Zase
ten pot a pocit, že se
nemůže
Teplo má Š. ráda, ale
nezná nic horšího, než se
nadechnout pálivého
vzduchu. Proto taky nemá
ráda sauny. Stojí jí to
hodně sil, ale aspoň jednu
říká
nadechnout.
obruč povolí. Je to jen obruč, uklidňuje se, nebourám přece žádnou zeď. Povolí a vyběhne. …musí běžet musí sama sníh roztaje pod nohama…
Cesta lesem Vběhla do lesa. A stalo se přesně to, co čekala. Jak běžela, na chvíli se ohlédla a za ní běželi jakýsi duchové. Sápali se po ní a ona znovu přidala do běhu. Stalo se prostě to, co předpokládala: za zdmi ji čekalo nebezpečí, kterým si jen potvrdila smysl svých hradeb. Utíkala temným lesem, jako
červená…
růžová
Karkulka! Karkulka, která je k nakousnutí, roztomilá, usměvavá, bezproblémová,… blbá! Naivní svou blbostí, svou růžolící tvářičkou, svou podbízivostí a vyzývavostí. Růžová Karkulka – idol všech mužů! Ach, tak to jsou ti duchové! To jsou ty příšery! Muži, co se
ženou za čerstvým masem, za tělem bez duše, za pouhou maskou, šicí pannou. Celí diví po Karkulce. Však si za to může sama, říká Š. a stěží popadá dech při útěku před vlastním stínem. A zase je tak strašně zpocená… Najednou doběhla na mýtinu, uprostřed které rostl obrovský tmavý keř. Že bych měla dejavu?, ptala se sama sebe. Jako by tu už někdy byla. A pomalu se začínala rozvzpomínat na dávný příběh, který snad sama zažila…
Hluboko v lese v temném křoví žil nevýrazný šedý pták. Z křoví téměř nevycházel, bylo příliš husté. Jednoho dne se do lesa zamotala holčička - hrála si s ostatními dětmi na slepou bábu a když měla zavázené oči, ztratila orientaci i směr a v lese zabloudila. Pták ji chvíli ze svého křoví pozoroval a sledoval, jak se bezmocně motá. Pak se rozhodl, že jí pomůže a z lesa ji vyvede. Byl ale ve svém hustém temném křoví, ze kterého snad nikdy nevyšel. Jakmile ale začala být holčička už hodně bezradná a začala popotahovat, pták napjal všechny své síly, rozpřáhl všechna svá péra a těmi křoví roztrhal. Ke svému úžasu zjistil, že není temný jako křoví, ve kterém se celý život skrýval, ale že je krásně pestrobarevný. Holčiččina zoufalost v něm probudila jeho vlastní krásu. Š. stála fascinovaná, ještě trochu udýchaná, se slzami v očích. Ale už konečně stála, už se zastavila. Už nebude nikam běžet, před ničím a nikým utíkat. Vzpomínala na páva
- kdy to jen mohlo být? Tak strašně dávno… Jak mohla zapomenout? Klekla si na mýtinu a dala se do pláče, který ji definitivně přemohl. Už na něj nesmím nikdy zapomenout, opakovala si pořád dokola. …Nikdy nikdy nikdy…
Pod hladinou Stejně jako kdysi, také tentokrát ji páv vyvedl z temného lesa, i když v něm už dávno nebyl. Š. ale měla páva znovu ve svém srdci, po těch dlouhých údobích útěku a upocenosti. Ten pot! Pořád na ni ulpíval a podobně jako memento mori upozorňoval na ten dlouhý a únavný běh. Jaké štěstí, že Š. došla na břeh moře. Hned skočila do vody a proháněla se pod hladinou doslova jak Malá mořská víla. Nemyslela na čarodějnici z tohoto příběhu, která Malé mořské víle dala vypít nápoj, po kterém sice ztratila hlas, ale za to se stala člověkem, i když je na chvíli… Nechávala se unášet proudem a odpočívala. Prostě jen tak ležela a odpočívala. Nezajímala se o nic, co je nad hladinou. Už jako malá milovala Š. pocit, když se člověk potopí a pod vodou slyší jen temné hučení, jinak nic. A teď si tento pocit znovu vychutnávala. Něco ji však stejně táhlo nahoru a to tak mocně, až měla jednu ruku celou vytahanou a permanentně nad hladinou. Něco ji táhlo zpátky do života. Než však stačila vylézt z vody, přiletěl odněkud šíp, který ji srazil zpátky pod hladinu a kde na chvíli ztratila vědomí. Od úst jí šly bublinky, jako kdyby se topila. Umírám?, napadlo ji. Zasažena šípem topí se ve vodě a její plíce
se vzdouvají. Chytá se, doslova jak tonoucí stébla, muže s měsícem v hlavě. Spojuje je stejná osoba, která ji zasáhla šípem. Tou osobou je smrt. Vlasy jí plují na hladině a z dáli vše pozoruje obří oko. Pod hladinou je opět božský klid, jen ji bolí hlava z toho šípu. Míří totiž přímo do spánku. Navzdory tomu, že muž nestojí nohama na zemi, ale pohybuje se spíše ve vyšších – měsíčních – sférách, tak je to právě on, který ji zpod hladiny vytáhl. Lépe řečeno, s jeho pomocí v sobě dokázala najít tu sílu vyplout ven, na vzduch a prorazit další obruč, která se kolem ní tvořila. Hlava ji pořád ještě třeští. …lepší migréna než gangréna… (Š. měla vždycky cynický smysl pro humor.) V Jiné Zemi Na břehu moře ještě lehce oddychuje, zásah šípem nečekala. Poměrně rychle však nabere síly a rozhlédne se kolem. Nestačí se divit. Jak dlouho jsem byla pod hladinou?, kroutí hlavou. Všude
kolem
ní
rostou
roztodivné květiny, v oblacích poletují zvláštní ptáci, někteří dokonce vypadají jako ryby nebo prasata.
Vše
je
barevné
a
neskutečně živé. To je velký rozdíl od poklidné modré a neměnné vodní hladiny. Připadá si jako ve snu - zpět ve své síle a v takové fantazijní krajině. Vlasy jí vlají ve větru, má pocit, že je celá v jednom ohni. Takový náhlý nával síly! Může se zdát, že ten velký příval energie neustojí, protože stojí jen na špičkách, ale zbytek těla je odhodlán vše vydržet. Má pocit, jak kdyby jí najednou narostla křídla. Krásný pocit. Na spánku má sice ještě
krvavý šrám od šípu, který ji způsobil jizvu přes celé oko, ale navzdory tomu má oči doširoka otevřené a vidí vše co se kolem ní děje. Spojí ruce dlaněmi k sobě a síla z ní začne vycházet tak mocně, až se může zdát, že se doslova zhmotňuje v drobné červené a hnědé kamínky. Jen kdyby tak mohla mluvit… Proč jí chybí pusa? Kde je má pusa?!, rozčílí se. Podívá se nad sebe, na nebe, na kterém poletují nejrůznější stvoření. Chtěla by zavolat héééj, neviděli jste mou pusu?, ale nemůže. Nemá sakra čím! Najednou ji na obloze jedno stvoření zajme – má velká křídla a na hlavě plynovou masku, ze které vychází prapodivný modro žlutý proud kdoví čeho. Jako kdyby chemickým postřikem ošetřoval
rostliny
kvetoucí
v této zemi. Š. se podívá na všechny květiny… co to…? najednou z ptačí
vše
vidí
z výšky,
perspektivy!
Kromě
jediné, obrovské květiny-matky, jsou náhle všechny květiny, které
předtím
byly
tak
rozmanité a různé, úplně stejné. Všechny mají tvar ženského přirození.
Tak
takhle
vypadám(e) z výšky?, podiví se Š.
Všimne si motýla-muže,
který krouží kolem druhého muže, toho, s tou plynovou maskou. Pochopí, že viděno z jejich perspektivy, z jejich „výšky“ nejde o žádnou pusu, žádná slova či myšlenky, ale pouze o oplodňování, které je maskováno za falešným chemickým postřikem, za ochranou! Prý ošetření rostlin! Teď už je Š. opravdu v jednom plameni, rozčilená, a vzlétne ze země na oblohu. K čemu jinému by měla ta křídla?! Se svou náhle nabytou silou ji nedělá větších obtíží muže srazit k zemi a připoutat ho k ní řetězem. Aby už nikdy nemohl vlétnout.
Š. naštvaně krouží oblohou, barevná krajina se pomalu ztrácí, jen posledních pár motýlů a rostlin ještě zbývá, než zmizí nadobro.
Konečně
se
může
nadechnout! Konečně má zpět svá ústa! Začne zvracet, celá záda jí tuhnou a kamení, jak kdyby za sebou táhla celý svět, se všemi horami, řekami, oceány a poli. Zvrací a zvrací, je celá naruby. Čeho je moc, toho je příliš. Z krásné barevné krajiny, která ji zpočátku tak fascinovala, se stalo rejdící panoptikum, až moc křiklavé a otravné. Padne vysílena k zemi. Zase je na břehu moře, zase celá upocená. …Svítá. Probuď se, už svítá. Zažeň tento sen, bude nový den. Je čas procitnout… Za rozbřesku Nenene, nechce se jí. Radši mít zavřené oči a dělat, že není. Kde je Š? – chichi – nevidí ji, protože má přece zavřené oči! Ale co naplat, noční obloha už ustupuje a za horizontem moře už pomalu svítá. Stejné obří oko, které ji pozorovalo pod hladinou,
teď
patří
lehce
vypelichanému ptákovi, který krouží nad mořem. Racek to tedy rozhodně není a i když se může zdát, že se svou váhou, obřím okem i stejně obřím zobákem nemůže nikdy vzlétnout, kroužívá nad hladinou každé ráno. Š. se v duchu loučí s mořem, ze kterého nadšeně vyskakují rybky a ukazují ji směr cesty. Ví, že ji čeká další cesta, která nebude vůbec snadná. I velký pes, ne nepodobný muži s měsícem v hlavě – na jejich podobnost ostatně ukazují i genitálie, které zde však nejsou tak
odpudivé jako v Jiné Zemi a dokonce… ano, dokonce září – ji čumákem ukazuje směr. Připadá si teď jako Malá mořská víla, která se nakonec rozhodla k proměně v člověka a nyní vyráží za svým snem. Z moře se s ní loučí její sestry-ryby, jen otec-král zůstal pod hladinou, na které je vidět pouze jeho koruna. Asi je příliš zarmoucen jejím odchodem, protože tuší, že může být zbytečný. Š. se nechce, ale ví, že musí. Do hor. Do Ledových hor. V Ledové hoře K Ledové
hoře
přichází
po
několika dnech cesty. Na úpatí hory se ještě občas zazelená nějaký strom nebo trs trávy, čím víc ale Š. stoupá nahoru, tím je kolem větší pusto a zima. Přišla sem na Ledovou královnou, vládkyní
celého
Ledového
království, přišla sem za svým druhým Já. Tentokrát se to musí podařit,
tentokrát
se
musí
domluvit na tom, jak společně žít a ne pouze přežívat. Š. si nasadí masku, jednu z mnoha svých
masek.
Tato
z benátského
karnevalu,
Capitano
jí
se
říká,
je Il podle
postavy outsidera z komedie dell'arte, který si myslí, kdovíjak nemá věci pod kontrolou a přitom je zmítán svými strachy a nočnímu můrami. Navenek velký hrdina a kasal, uvnitř jen chudák a strašpytel. Ve chvíli, kdy si Š. nasadí masku, uslyší za sebou podivný chropot. Otočí se a uvidí obrovského ptáka – zlou příšeru, co má místo těla zeměkouli. Dává se do běhu a snaží se jí dohonit. Š. před ním prchá (pokolikáté už?!) celým Ledovým královstvím. Po nohama jí začíná tát led, který se mění v hlínu - ještě pořád v Š. koluje síla z barevné Jiné Země. Z hlíny postupně vylézají lidé, které Ledová královna zaklela a zmrazila. Možná jsou ještě živí, ale to Š. nemá čas zjišťovat, musí utíkat, seč ji síly stačí. Všude kolem začnou padat
ostré kusy ledu. Z vrcholu Ledové hory vše pozoruje Ledová královna, které se vůbec nelíbí, že Š. svým pohybem ničí její pečlivě vybudované (mrtvé) království. Jsou přece jak dvě sestry, obě mají viditelný krvavý šrám přes oko, který je navždy spojuje – jak jí to Š. mohla udělat! Vždyť to byla přece ona, Ledová královna, která ji pod vodní hladinou pomohla, ne ten muž s měsícem! Š. slyší nářky Ledové královny a sváří se v ní pocity lítosti, strachu, zoufalství, třese se jí hruď a je jí do breku. Má pocit nevyhnutelnosti, že to nikdy nebude jinak, že navždy už jen poběží, bude pořád zpocená, dokonce i v Ledovém království. Neví jak dál a přitom se na ni valí celý svět, celá zeměkoule nesená obřím ptákem. Mnohé city pro ni navždy umrzly v kusech ledu. Má poslechnout Ledovou královnu a zůstat stát, neutíkat před obřím ptákem? Ale to bych pak zmrzla taky!, pomyslí si Š. Je to bezvýchodná situace buď se zastaví a umrzne nebo bude donekonečna utíkat a nikam nedoběhne. V tu chvíli, stejně jako pod mořskou hladinou, ji začne něco tahat nahoru, zase má tak dlouhou vytahanou ruku. Něčí zlatá ruka ji tahá z Ledového království pryč. Ledová královna vřeští, její křik je k nevydržení. Š. ale stoupá a uniká z Ledové hory, která se začíná pomalu hroutit pod zásahy malý červených šrapnelů – lásky. Ledová královna ale neumřela, ta je nesmrtelná. O pár měsíců později se objevila znovu, ale byla daleko klidnější, nekřičela, jen se na Š. z dálky dívala a pozorovala. Ledová královna bude navždy v jejím životě, vždyť je spojuje stejné zranění, stejný krvavý šrám. Ale i s tím se dá naučit žít. …Opře se slunce do boků roztrhne horu ve dví čekala hora sto roků než odkryla své ledví…
V nebeských výšinách Zlatá ruka ji vytáhla opravdu hodně vysoko, tak vysoko, že tam ani gravitace nepůsobila. Bylo tam úplné bezčasí, krásný klid a vše najednou dávalo smysl. V dálce bylo pořád vidět Ledové království, jeho hory se tyčily opravdu vysoko, ale v tuto chvíli nebylo vůbec důležité. Vrcholky hor jako by byly téměř průhledné. Š. tady nebyla sama. Zlatým šálem, tou stejnou rukou, která ji vytáhla z útrob Ledové hory, byla spojena s mužem, ke kterému pocítila velkou lásku. Byl to ten stejný muž s měsícem v hlavě a toto bylo jeho království – nebeská obloha a hvězdy. Kolem muže se jemně mihotala svatozář. Obě jejich srdce pulzovala a zvětšovala se. Š. si připadala jak v oblouznění, měla slastně zavřené oči a jen naslouchala. Z muže vycházely růžové a žluté paprsky, které občas působily jako biče. Takové jemné bičíky. Š. si však občas v tomto spojení připadala trochu jako dračice. Ale vždyť není žádná nestvůra! Je snad zakletá? Je to její další maska, další převlek? Kam ho může vrátit? Už ho nechce, nepotřebuje je jej. Zbav mne mého dračího převleku, žádala muže. Ten však neslyšel, byl příliš ponořen sám do sebe, do své svatozáře. Ruce si dal za záda, aby bylo vidět, že nehodlá nic dělat. Jen naslouchat sám sobě. Š. najednou začala vadit ta bezčasovost, ty vesmírné sféry. Cítila se sama, muž ji neslyšel. Do jeho srdce totiž vedla černá aorta, kterou zlí čarodějové stále zvětšovali a pumpovali přes ni mužovou krev. Ta se čím dál víc zbarvovala dočerna, až muže zaplavila docela. V těle mu kolovala černá krev. Zkoušeli jste darovat krev někomu, kdo ji má černou? Je to stejný nerozum, jako nabízet svou krev upírovi. Š. chtě nechtě, s velkou bolestí v srdci, musela opustit nebeské výšiny, které, přestože ji vadily a vlastně vůbec nevyhovovaly, jí dávaly velký smysl a klid na duši. V jednu chvíli by snad i bojovala za to, aby se ještě chvíli mohla vznášet nad zemí. Ale dobře věděla, že země je od toho, aby se na ni stálo a chodilo, a ne se jí vyhýbalo.
Muže
její
rozhodnutí
velmi
rozezlilo. Přál by si, aby s ním Š. v jeho království zůstala, ale stejně jako všechna království, také pobyt v tomto království by ji něco stál, a to život na zemi. Š. se nedokázala vzdát svého života na
zemi,
stejně
jako
Malá
mořská víla nakonec nedokázala zabít
prince,
kterého
velmi
milovala, proto, aby si zachránila život. Radši se stala mořskou pěnou, a Š. se raději vzdala milovaného zbytek
muže,
života
než
aby
strávila
ve
vesmírných výšinách, kde by se nechávala spoutával mužovými jemnými bičíky. Velmi ji toto rozhodnutí
bolelo,
chvíli
dokonce myslela, že není správné a nabízela muži svou pomocnou ruku, nabízela své srdce na dlani. Muži však již v těle kolovala černá krev a za žádných okolností se nehodlal vzdát svého trůnu, své svatozáře. V jeho očích Š. prokázal milost, když ji vpustil do svého království. S velkým zármutkem a bolestí v srdci Š. sestupovala zpátky na zem, k loďce kotvící snad už věky v přístavu.
Zpátky v přístavu Š. došla zpět do přístavu, kde celá cesta začala. Loďka stále kotvila, lépe řečeno byla zapříčená mezi mělčinou a houštím. Š. se dívala na tuto scénu, na tuto krajinu, a vše jí připomínalo její nedávnou pouť: husté křoví, ve kterém se roky schovával páv, na kterého zapomněla, i když byl odjakživa její součástí; moře, pod jehož hladinou utržila zranění šípem; stromy z Jiné Země, které ji po chvíli začaly vadit a ohrožovat (vždyť málem prorostly dnem loďky!); slunce, které ji tak rozpaluje, až se cítí v jednom ohni a mělčina – země, na kterou
pokorně sestoupila. Dívala se na tuto scenérii a dumala. Věci nejsou tím, čím se zdají být, napadlo ji. Naklonila hlavu doprava a zůstala v šoku hledět.
Z loďky se stala dívka s dlouhými vlasy a dlouhým šatem a s rukou v kapse jakoby pomalu sestupovala někam dolů do údolí. Nekonečné moře se změnilo na noční oblohu, najednou tu bylo slunce i měsíc, den i noc. V údolí právě svítá, zase tu je ten horizont, za kterým září slunce, které tu je pro všechny a není žádným tajným vzácným pokladem. Š. je tou dívkou. Lehce ji povlávají vlasy, to tím čerstvým závanem vzduchu. Údolí je zelené, plné cest a domů, plné lásky. Loďka už není zapříčená, ze svazující mělčiny se stala cesta, jež může mít, v odlescích slunce, podobu Ochránce, někoho, kdo drží nad Š. ochrannou ruku během její cesty do údolí. Š. se cítí spokojená, dívá se dolů do údolí a pomalu se odhodlává k tomu vyrazit. Tato cesta je však už jiný příběh.
Epilog: „Sbohem…,“ řekl. „Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co nedůležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
Použité zdroje: De Saint-Exupéry. A. (1972). Malý princ. Praha: Albatros. Gonzáles – Crussi. F. (2008). Věci viděné, neviděné, obscénní. Jak se díváme. Praha: Triron. Kessner, L. ed. (2005). Vizuální teorie. Jinočany: H a H. Mikš, E. (2010). Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění. Brno: Barrister a Principal. Shakespeare. W. (2011). Hamlet, princ dánský. Brno: Atlantis. Stein, M., Corbett L. (2006). Příběhy duše II. Moderní juliánský výklad pohádek. Brno: Emitos a Nakladatelství Tomáše Janečka. Radůza – úryvek z písně V hoře Jiří Voskovec a Jan Werich – úryvek z písně Svítá Zuby nehty – úryvek z písně Utíkej Zápisky z kurzu Arteterapie. Použité práce vznikly v období červenec 2011 – říjen 2012.
