Životopis
Aneb, jak šla má cesta tam, kde zatím jsem … Občas se mne lidé ptají, proč jsem se stal psychologem. Ono se to tak nějak přihodilo. Nebylo to tak, že jsem odjakživa věděl, že budu psychologem. Jako dítě jsem chtěl být ledasčím – hercem, režisérem, lékařem, dokonce knězem. Nikdy jsem však nechtěl být řidičem kamionu, stavitelem mostů, pilotem či automechanikem. Když o tom dnes přemýšlím, vždy jsem tíhl k tomu, čemu se říká humanitní a utíkal jsem před tím, čemu se říká technický. Hodně jsem v dospívání četl, různou beletrii (žel učitelé ve mně vypěstovali odpor k povinné četbě a tak mám mnoho mezer), hrál jsem (žel, díky svým rodičům, s odporem) na klavír a (s velkou chutí) v kapele na bicí. Tu jsem založil ve svých 13ti letech a vydržel jsem to dělat do svých 24 let, kdy jsem toho musel z časově-profesionálních důvodů nechat. Byl jsem dítě neduživé a docela nemocné – s náběhem na astma a s kožními problémy. Dnes vím, že to souviselo s velmi dusnou atmosférou v naší rodině, která trvala mnoho let. Možná bylo štěstí, že táta byl lékař a máma zdravotní sestra a tak se v rámci možností snažili léčit aspoň mé tělo, což se do jisté míry díky nějakým lékům povedlo už tehdy. Jedna z mála dalších dobrých věcí byla, že mne táta ukecal, abych začal chodit do karate (oddíl vedl jeho kolega z nemocnice). Chytlo mne to a ze slabého a neduživého kluka se ve 14ti letech stal kluk, který se fyzicky téměř vyrovnal o dost starším kamarádům. Karate jsem pak opustil, protože mi v něm začala velmi chybět filosofická rovina, která je jinak v asijských bojových uměních obsažena, a začal jsem hrát košíkovou.Ta mi zůstala dodnes, i navzdory několika zraněním. Nejsem žádná hvězda, ale baví mne to. Na gymnáziu jsem se kromě toho, co jsem již zmínil, věnoval své první lásce. Začali jsme spolu chodit v 15ti a vydrželo to asi do 20ti, pak mi „ zlomila srdce“. Může to vypadat jako nepodstatná událost (většina zažila něco obdobného), ale nebyla a není. K tomu rozchodu došlo, když už jsem studoval psychologii. Tedy na samotné rozhodnutí studovat psychologii to přímý vliv nemělo. Ocitl jsem se na hraně sebevraždy. Táta měl spolužáka z medicíny v jedné psychiatrické léčebně a tak jsem se tam nechal na pár dní dobrovolně zavřít. To bylo dobré rozhodnutí – jelikož ty hrůzy, co jsem tam viděl, mě donutily se vzpamatovat! - a dostudovat! V zásadě jsem celý gympl věděl, že chci na vysokou. Zvažoval jsem tlumočnictví (angličtinu –němčinu), ale jako tlumočnický směr to v roce, kdy jsem chtěl na univerzitu nastoupit, neotevírali. Zvažoval jsem medicínu, ale tu jsem zavrhl, protože jsem si říkal, že při tom studiu telefonních seznamů nebudu mít čas na jiné věci, které mne zajímaly. Tak mi zbyla ta psychologie. Jedna z významných náhod-ne/náhod v mém životě! Byl jsem vyučen, vyškolen a vytrénován v tradiční psychologii, psychiatrii a psychoterapii (které dnes zatracuji!). A to jak na univerzitě, pak na svém prvním pracovišti, v psychiatrické léčebně, kam jsem nastoupil hned po škole. A také ve svém prvním psychoterapeutickém výcviku, do kterého jsem se přihlásil také krátce po studiích – byl to výcvik systému SUR (Skála-Urban-Rubeš), byl jsem přímo v jedné z Urbanových komunit. Z mého dnešního pohledu to bylo všechno strašné. Byl jsem zaslepen vírou v řadu věcí, které dnes považuji za zcela absurdní, nesmyslné a nevědecké. (Jako kdyby by si někdo myslel, že Slunce se točí kolem Země!) Myslel jsem si a věřil tomu, že to, jak se věcí obecně dělají, je dobře a správně.
1 / 11
Životopis
A kdyby se nebyla stal následující věc, asi bych tomu věřil dodnes. Krátce po nástupu do té psychiatrické léčebny jsem začal mít takový nepříjemný „neurotický“ problém který mne hodně omezoval a znepříjemňoval mi život. Nu, když jsem byl na vojně, byl jsem jakýsi vojenský psycholog a tam jsem se jednoho z našich psychologických instruktorů, který byl (i když voják z povolání) kupodivu docela fajn, zeptal, jestli by nevěděl o někom, kdo by mi pomohl. Na vojně jsem byl v Mikulově a ten instruktor řekl, že v Brně zná člověka, který mi určitě pomůže – ten člověk se jmenuje Vladimír Dvořáček. Z Mikulova do Brna není moc daleko. Zavolal jsem Dr. Dvořáčkovi, jestli by se mne neujal. Dal mi termín. V daný den jsem sedl do autobusu, dorazil do Brna, našel jsem gynekologickou kliniku v nemocnici v Bohunicích a Dr. Dvořáčka už nevím na kterém patře. Vstoupil jsem do jeho pracovny a on se mne zeptal, proč přicházím. Začal jsem vykládat a pak si matně vzpomínám, že se mi zavřely oči, že jsem pak nějak odešel z jeho pracovny a dostal se na Zvonařku (autobusové nádraží v Brně), ze které jsem odjel do kasáren v Mikulově a taky, že jsem se v nějaké dny zase octl na autobusovém nádraží v Mikulově a nějak dorazil k Dvořáčkovi a pak zase zpátky do kasáren. Nevím, jak, nevím, kolikrát a nevím, co se v průběhu návštěv u Vladimíra dělo. Pamatuji si akorát závěr poslední návštěvy u něj, kdy se mi otevřely oči Vladimír řekl: „Už to bude v pořádku, už nemusíte jezdit.“ Já se zmateně zeptal: „Ale proč to tedy vše bylo???“ a on: „Už to bude v pořádku.“ V podstatě mne ze své pracovny vyhodil! Tak jsem šel. A bylo to v pořádku. Jenomže to celé otřáslo celou mou do té doby „platnou“ vírou v léčebné účinky psychoterapie – v takzvaný náhled, tedy, že člověk musí porozumět a „procítit“, co vedlo k jeho potížím, aby potíže vymizely. Já jsem nepochopil vůbec nic, z celé terapie si do dneška nic nepamatuji, ale potíže prostě vymizely! Bez jakéhokoli náhledu. A nikdy víc se neobjevily! Ani žádné jiné. Nějak jsem se domníval, že Vladimír Dvořáček, jelikož jsem si z terapie nic nepamatoval, se mnou pracoval hypnoticky, ale i to se odlišovalo od všeho, co jsem do té doby o hypnóze věděl. Po vojně jsem se vrátil na své tehdejší pracoviště. Do léčebny záhy dorazil „leták“, který oznamoval výcvik v „konverzační a kooperativní“ hypnoterapii a byl pod ním podepsaný - kdo jiný - PhDr. Vladimír Dvořáček. Je, myslím, jasné, že jsem se tam okamžitě přihlásil, protože se přece musím dozvědět, co to ten Dvořáček se mnou prováděl! Dorazil jsem na první kurz! A zůstal němě a nevěřícně zírat. Viděl jsem a zažíval jsem něco, co bylo v totálním rozporu se vším, co mě učili na škole a na výcviku v SURu, na kurzu hypnózy Stanislava Kratochvíla i v totálním rozporu s tím, co jsem do té doby četl v různých odborných knížkách, které jsem považoval za pravdivé. A nejen to – FUNGOVALO TO!!! Navíc jsem s tím, že to funguje, měl vlastní zkušenost!!! Fungovalo to (a funguje) mnohem rychleji a lépe, než cokoli jiného, co se kdy v psychologii a psychoterapii objevilo. (Na tomto místě se samozřejmě nemůžu rozepisovat o detailech, protože je to na knížku, nebo možná na několik knih. Můžete se podívat do sekce o Literatuře, případně si přečíst má Myšlenková východiska.) Na kurzech Vladimíra Dvořáčka jsem se poprvé v životě seznámil se jménem Milton Hyland Erickson (viz Články a Eseje, nebo také Literatura). Je nesmírná ostuda, že na škole nám o něm nikdo nic neřekl a když jsem začínal učit v Brně na katedře Filosofické fakultě a později na Fakultě sociálních studií, studenti o tomto člověku do chvíle, než se potkali se mnou, taky nic nevěděli. Ještě dnes se stává, že ho neznají a že si ho pletou s analyticky orientovaným
2 / 11
Životopis
autorem jménem Erik Erikson. Nu! Smutné! Velmi. Protože Milton Erickson byl zřejmě nejúspěšnějším terapeutem celé dosavadní historie psychoterapie a dramaticky ovlivnil vývoj psychoterapie od druhé poloviny 20. století. Setkání s Vladimírem Dvořáčkem skrze můj neurotický problém, návazně s jeho kurzy a skrze tyto kurzy s prací Miltona Ericksona byl jeden ze dvou zásadních zlomových bodů v mém životě (druhý byl o mnoho let později - setkání s koňmi). Okamžitě jsem se rozhodl, že chci dělat psychoterapii tím způsobem a tak dobře, jak Vladimír Dvořáček či Milton Erickson. Netušil jsem, co mne čeká. Ale dal jsem se do toho. Ze začátku jsem se totiž domníval, že se musím naučit techniku (tedy jak co kdy říkat či dělat jinak, než slovy) tohoto psychoterapeutického směru, navíc ze začátku jsem tu techniku měl značně omezenou na něco, čemu se říká ericksonovská hypnóza. Pravda, trénoval jsem a trénoval (včetně opakované účasti na kurzech Vladimíra Dvořáčka), četl jsem knížky Miltona Ericksona, které jsem si nějak sehnal (však většině toho, co psal, jsem tehdy nerozuměl, ne kvůli angličtině, ale kvůli způsobu myšlení) … a tu techniku jsem se docela rychle naučil. Ke svému velkému překvapení a zklamání jsem ale zjišťoval, že má práce s pacienty (tehdy jsem jim ještě tak říkal) se nijak nezlepšila, tedy, nestal jsem se efektivnějším psychoterapeutem, i když, jak to vypadalo, technicky jsem se hodně změnil a zlepšil. Jenom mé docházení do SURu, které ještě probíhalo, protože ten výcvik trval 5 let, se pro mne stalo velkým utrpením. Byl jsem přece jenom už i myšlením někde jinde (už jsem věděl, že celý koncept Sigmunda Freuda, není vůbec „léčivý“, ale naopak, škodlivý, protože – kromě jiných chyb - vidí a vytváří problémy tam, kde žádné nejsou! Tehdy jsem ještě ale neměl dost odvahy z toho výcviku odejít, protože jsem chtěl certifikát. Byl jsem do jisté míry pokrytec, i když jsem tam svůj nesouhlas s mnoha věcmi otevřeně vyjadřoval. Nevzdal jsem to. Byl jsem (a jsem) tak jednoznačně a hmatatelně přesvědčený, že práce jak Vladimíra Dvořáčka, tak Miltona Ericksona funguje, že jsem chybu hledal pouze v sobě. Na Vladimíra jsem byl často „naštvaný“, protože když jsem se ho na kurzu zeptal na něco konkrétního, téměř nikdy jsem nedostal konkrétní odpověď. Vladimír často odpovídal v metaforách či jinotajích či dokonce koánech. Netuším, zda jeho programovým záměrem bylo, abych si jako jeho žák hledal a vytvářel odpovědi sám. Ať už bylo nebo nebylo, začal jsem odpovědi hledat v mnohem širších souvislostech, než tomu bylo do té chvíle a postupně je v sobě tvořit, nebo spíš, začaly se ve mně rodit a rostly dál a ještě růst budou - doufám. Dělal jsem to dvěma způsoby.
Jednak jsem se rozhodl, že se setkám se všemi přímými žáky Miltona Ericksona, ke kterým se dostanu. Na cestu do USA jsem neměl peníze a ke všemu to pořád bylo ještě v období komunistické totality. Však první osobní žák, se kterým jsem se setkal, nebyl nikdo jiný, než Jeff Zeig, který je (vedle Jay Haley-ho a Paula Watzlawick-a) nejznámějším a rozhodně nejaktivnějším propagátorem života a díla Miltona H. Ericksona. Nepamatuji si přesně rok, každopádně to bylo ještě před Sametovou revolucí, byla v Budapešti konference o Metaforách v
3 / 11
Životopis
psychoterapii a já se v programu dočetl, že čestný host bude právě Jeffrey Zeig (z literatury jsem věděl, kdo to je). Rozhodnutí bylo jasné – na tu konferenci pojedu, abych se tam s panem Zeigem setkal a zkusil si s ním promluvit. Nakonec jsme jeli spolu s Michaelem Vančurou, psychologem, který se kdysi také hodně zajímal o Miltona Ericksona a s Zeigem byli v kontaktu. Když jsem dorazil do hotelu, kde se konala konference, v lobby baru seděl Jeff Zeig. A kupodivu sám. Vyrazil jsem rovnou k němu, krátce jsem se představil a požádal ho, zda by si se mnou, když bude mít chvilku, o Ericksonovi nepopovídal. Okamžitě souhlasil… Krátce na to přišla velká politická změna, otevřely se hranice a cestovat na Západ již nebylo problém. A tak jsem vyrážel na všechny konference kolem, kde byla naděje setkat se s někým, s kým jsem chtěl. Zmíním tři velké: Jedna byla ve Vídni, Evropská konference pro hypnózu ( 6th European Congress of Hypnosis and Psychosomatic Medicine, Vienna,1993), kde mé nejzajímavější setkání bylo s ikonou hypnózy, André Weitzenhoffer-em, na workshopu, kde jsem se od něj nechal „hypnotizovat“ (tento pán nebyl čistý ericksonián, říkával, že kombinuje techniky klasické a ericksonovské hypnózy a i přes veškerou úctu k jeho práci, Miltona Ericksona také zřejmě nepochopil, protože by jinak by něco takového nemohl říci). A také s Kay Thompson, méně známou Ericksonovou žákyní, u které jsem byl na worskhopu a také jsem s ní poobědval, abych se jí mohl vyptat. (Této konference, jako mnoha jiných, se aktivně účastnil také Stanislav Kratochvíl, který byl také mým – rozporuplným – učitelem, o tom se ještě zmíním jinde.) Další byla v Hamburgu – evropská Evolution of Psychotherapy Congress, 1994, gigantický projekt Jeffa Zeiga. Jakožto již „ředitel Institutu Miltona H. Ericksona pro Českou republiku“ jsem se v průběhu této konference mohl zúčastnit společenského večírku, který byl pouze pro zvané aktivní účastníky a zástupce ericksonovských společností. To bylo skvělé, protože jsem díky tomu měl příležitost vypít pár sklenek dobrého bílého vína s Jay Haley-m a u toho si s ním povídat (snědl jsem ale nezkušeně velké množství uzeného lososa a pak mi nebylo moc dobře). Také jsem na tom večírku mluvil s Paul-em Watzlawick-em, který mne ale velmi zklamal. Na svém workshopu prohlásil, že emoce pro psychoterapii nejsou podstatné... Na této mamutí konferenci jsem také osobně zažil Otto Kernberg-a (na toho jsem se šel podívat jenom, abych to zkusil, ale podle předpokladů se mi na jeho workshopu udělalo špatně), Albert-a Ellis-e, Erving-a a Miriam Polster-ových. A pak Maru Selvini-Palazzoli (jednu z absolutních protagonistek moderní rodinné psychoterapie, zejména rodin s jedním členem diagnostikovaným na mentální anorexii nebo schizofrenii) a Salvador-a Minuchin-a. Jeho pragmatický a praktický workshop na mne udělal z té konference rozhodně největší dojem (vedle Jay Haley-ho). Také mne zaujala Cloé Madanés, velmi známá spolupracovnice Jay Haley-ho. A z úcty zmíním Viktor-a Frankl-a, kterého jsem ale už pár let dříve zažil na přednášce v Bratislavě. Jeho lidský osud a zkušenosti jsou zajisté velmi pozoruhodné a hodné ocenění, jeho přínos pro psychoterapii ale podle mého názoru není nijak zásadní. Byl jsem na
4 / 11
Životopis
přednášce Thomase Szasze a krátce jsem s ním mluvil. A poprvé v životě jsem zde osobně potkal Ernest-a Rossi-ho, jednoho z nejvýznamnějších osobních žáků Miltona H Ericksona, o kterém se ještě zmíním. Třetí byl Evropský kongres ericksonovské hypnózy a psychoterapie v Mnichově, v roce 1995. Zde jsem mluvil ještě podrobněji s Paul-em Watzlawick-em, Ernest-em Rossi-m, a osobně jsem se seznámil s dcerou Miltona Ericksona, která v jeho práci částečně pokračuje – Betty Alice Erickson. Díky kontaktům, které jsem skrze rozhovory na těchto akcích načerpal, jsem získal stipendium na dvouletý tréninkový program v Ericksonovské hypnóze a psychoterapii, který probíhal ve školícím středisku ZIST, v Penzbergu, v krásném prostředí na úpatí bavorských Alp, realizován The Milton H. Erickson Foundation. V šesti pětidenních setkáních mě učili osobní žáci Miltona Ericksona – Jeffrey Zeig, Ernest Rossi, Stephen Lankton, Carol Lankton, Stephen Gilligan a Yvonne Dolan. Od každého ze zmíněných lidí jsem v rámci tohoto vzdělávacího cyklu dostal minimálně jedno terapeutické sezení, přičemž ta nejzajímavější a nejúčinnější byla od Gilligan-a a Rossi-ho. Bylo to v letech 1995 – 1996. Nuže, to byla jedna cesta, kudy jsem hledal odpovědi na své otázky – přímé rozhovory s lidmi, kteří Ericksona znali osobně a učili se od něj. A také zkušenosti s tím, jak pracují. Druhá cesta byla (a pořád je) četba. Milton Erickson toho sám napsal hodně. Ernest Rossi vydal jeho práce jednak jako Sebrané spisy Miltona H. Ericksona (4 svazky) a později ještě sesbíral přepisy Přednášek, seminářů a tréninků Miltona H. Ericksona (další 4 svazky). Společně napsali 4 monografie (viz Literatura). Úplně první knížka, kterou jsem o Ericksonově práci četl, byla Neobvyklá terapie …, od Jay Haley-ho (kterou jsem s jednou kamarádkou přeložil do češtiny). Díky tomu, jsem se dozvěděl o třech nesmírně zajímavých knížkách, které se jmenují Conversations with Milton H. Erickson a jsou to přepisy rozhovorů Jay Haley-ho, Don-a Jackson-a, Paul-a Watzlawick, John-a Weakland-a a Gregory Bateson-a s Ericksonem; na témata vztahu komunikace a účinnosti psychoterapie. Všichni zmínění pánové byli členy týmu tzv. Mental Research Institute v Palo Alto, který Gregory Bateson v té době vedl. Tento tým udělal pro psychologii, psychiatrii a psychoterapii to, co pro fyziku udělali lidé jako Bohr, Heisenberg. Einstein … nebo kdysi taky Giordano Bruno. Pro mne to byl neuvěřitelný přelom ve vidění světa lidí, psychologie, psychiatrie či psychoterapie. Včetně poznání, že způsoby myšlení ve kvantové fyzice a moderní psychologii jsou v zásadě totožné. (Základní práce týmu z Palo Alto, Pragmatika lidské komunikace, vyšla i v češtině.) Od prací týmu Palo Alto jsem se dostal k pracím Milánského týmu, nebo již zmíněné Mary Selvini-Palazzoli a jejích spolupracovníků, kteří s lidmi z MRI úzce spolupracovali. Milánský tým mne přivedl k systemické terapii a tím zejména k zásadním autorům a jejich základní monografii: Humberto Maturana, Francesco Varela: Strom poznání –
5 / 11
Životopis
biologické základy lidského poznávání (v češtině zatím žel nevyšlo). Odtud byl kousek k teorii chaosu, ale také k narativní psychoterapii či sociálnímu konstrukcionismu. Jiná větev se táhne skrze Steve-a DeShazer-a, který svou terapii orientovanou na řešení (mnohdy řazenou do systemického proudu) postavil primárně na studiu kasuistik Miltona H. Ericksona (se Stevem DeShazerem jsem díky systemické konferenci, kterou pořádal před několika lety Vráťa Strnad, Ivan Ulehla a jejich Institut pro systemickou zkušenost, vypil v hotelu Panorama v Praze několik piv během povídání o psychoterapii). Další větev, kterou jsem studoval, je neuro-lingvistické programování, autory kterého jsou Richard Bandler a John Grinder, a základní inspirací kterého je opět Milton H. Erickson (ale vedle něj také Virginia Satir a Fritz Pearls). Však zejména díky linii: tým Palo Alto – Milánský tým – Maturana a Varela … jsem se začal zajímat o teorii vědy a lidského poznávání v mnohem širších souvislostech a tam se pro mne nejdůležitějšími autory stali Kuhn (a jeho Struktura vědeckých revolucí), Popper (a jeho Logika vědeckého zkoumání), Husserl (a jeho Krize evropských věd…), Feyerabend (a jeho Rozprava proti metodě). A samozřejmě Gregory Bateson (a jeho Mysl a příroda a Kroky k ekologii mysli). Pustil jsem se také do knížek některých fyziků, psaných spíše pro laickou veřejnost (fyziku, psanou ryze odborných jazykem, bych nepochopil). Proč jsem se začal zabývat fyzikou? Protože fyzikové se museli od jisté doby začít zabývat tím, jak moc pravdivé a objektivní jsou jejich metody a výsledky. Četl jsem trochu Einsteina, Feynmana, Hawkinga. Důležitá v tomto směru byla také knížka Bronowského Vzestup člověka, která je zajímavou historií zejména fyziky. Hodně zásadní je pak knížka Chaos (o teorii chaosu), autora James Gleick-a. A na začátku celé této cesty stála kniha Tao fyziky Fritjofa Capry, ještě na doporučení Vladimíra Dvořáčka. A pak jsem také četl a čtu duchovní literaturu různých náboženství a duchovních cest. Výsledky mého hledání odpovědí na otázku – proč nejsem účinnější psychoterapeut? zmíněnými dvěmi cestami jdou dvě základní odpovědi, které spolu ovšem souvisí:
Úspěšnost psychoterapeuta kromě samotné techniky práce závisí na schopnosti terapeuta akceptovat klienta se vším všudy, zcela nehodnotícím způsobem, aby se klient necítil nijak ohrožen a/anebo ponížen;
6 / 11
Životopis
To může znít na první pohled velmi jednoduše a jasně – v praxi to ale znamená, že vás nikdy o žádném člověku, se kterým se máte dobrat nějakého výsledku, nesmí napadnout žádný negativně hodnotící soud. Tradiční „středověká“ psychologie, psychiatrie a psychoterapie je ovšem přesycena negativními hodnotícími soudy, kterým se zjemněle říká diagnózy.
Udělám odbočku, abych to ilustroval. Někde uprostřed mé dosavadní profesní cesty jsem se nechal jedním či dvěma kolegy přesvědčit, abych šel dělat lektora do jedné komunity SURu. Jistě si vzpomenete, že můj vlastní SUR byl pro mne špatným zážitkem. Byl jsem překvapený, že mi to nabízeli a říkal jsem, že musí vědět, že přemýšlím o věcech hodně jinak. Řekli mi, že si to tam budu moci dělat, jak budu chtít. Za podmínky, že budu moci pracovat s lidmi tak, jak považuji za smysluplné, jsem na nabídku kývl. Však už na prvním setkání této nové komunity jsem se dostal s vedoucím celého výcviku do ostrého konfliktu – ukázalo se, že příslib možnosti dělat si věci po svém, byl velkou iluzí. Pro to, co ale chci nyní říci, je důležitá ještě jiná věc. Pro ty z vás, kteří tento systém výcviku psychologů, psychiatrů či jiných lidí z tzv. pomocných profesí neznají – obvykle je to komunita, která se skládá ze dvou až čtyř skupin po cca 12ti lidech, přičemž každá skupina má dva tréninkové terapeuty a celá komunita pak ještě dva až tři vedoucí či supervizory. Tréninkoví terapeuti a vedoucí komunity tvoří lektorský tým. Lektorský tým se každý večer ve dnech, kdy setkání komunity probíhají, sejde k supervizí poradě, aby si tam povídali o tom, co se na jednotlivých skupinách děje, kdo má s kým a proč jaký problém a podobně. Ze začátku jsem nevěřil svým vlastním očím a uším – moji „kolegové“ o účastnících toho výcviku, o lidech, které měli ve svých skupinách, mluvili pouze v neuvěřitelně ošklivých diagnózách a nesmírně ponižujícím způsobem. Brzy jsem to „kolegům“ vytkl a pravda, jedna z „kolegyň“ připustila, že to asi není dobře, ale nic se nezměnilo. Tak jsem na ty schůzky přestal chodit. Nemohl jsem to poslouchat. Zhruba po dvou letech jsem dospěl k přesvědčení, že má přítomnost v té komunitě nemá smysl a že se účastním něčeho, s čím nemohu v žádném případě souhlasit (opět vytváření problémů tam, kde žádné nebyly). Nakonec mne skupina, kterou jsem spolu-vedl, přesvědčila, abych zůstal do konce, tedy další dva roky – ale byla to jedna z mých nejhorších profesních zkušeností.
Věta o akceptaci klienta bez jakéhokoli hodnocení, nyní možná vyznívá jinak. Tradiční a tedy „středověká“ psychologie, psychiatrie i psychoterapie hodnotí pacienty či klienty neuvěřitelně odporným způsobem – skrze diagnózy a tedy defekty, to, co je porouchané, nenormální, méněcenné, nepřijatelné... Dělají to pak taky učitelé, nebo vychovatelé, nebo sociální pracovníci … a netuší, jaké škody tím páchají. K tomu ale víc v Myšlenkových východiscích. Existuje ještě jeden myšlenkový proud, který tvrdí, že usiluje o nehodnotící akceptaci klienta, a to je rogeriánská terapie, ale když současně z úst těch rogeriánských terapeutů slyšíte o jejich klientech či jiných lidech tolik negativních soudů, tak tomu prostě neumím věřit. Karl Rogers to
7 / 11
Životopis
možná tak měl, ale mnozí jeho následovníci to zjevně neumí.
Člověk jako takový není schopen žádného objektivního poznání či pozorování a už vůbec ne v mezilidských vztazích – tudíž žádný psycholog nebo psychiatr nemůže vyřknout žádnou pravdu o povaze, charakteru či jiných „charakteristikách“ druhého člověka a to samozřejmě ani v případě, že se bude odvolávat na „objektivní“ psychologické testy nebo přístrojové techniky – a na základě toho léčit či činit jiné kroky, rady, doporučení či opatření; moderní vědeckost oborů psychologicko-psychiatrických spočívá v něčem zcela jiném – o tom ale opět více v Myšlenkových východiscích.
Při hledání odpovědí na otázky, proč nejsem dobrým psychoterapeutem a jak se jím stát, jsem postupně, skrze kroky, které jsem krátce popsal, absolutně změnil pohled na lidi a postoj k nim. Změnil se můj pohled na celý svět, vše se před mýma očima proměnilo. Také se samozřejmě změnil můj postoj k sobě samotnému. A od té chvíle začala má práce s mými klienty fungovat neporovnatelně lépe, než kdykoli předtím! To je zásadní milník mého života a práce, ke kterému mě vystřelilo fyzické setkání s Vladimírem Dvořáčkem a virtuální setkání s Miltonem Ericksonem (žel živého jsem ho již potkat nemohl). Mezi tím se děly v mém životě samozřejmě i jiné věci. Z psychiatrické léčebny v pěkném parku v malé vesnici, která byla mým prvním pracovištěm cca 4 roky, jsem odešel pracovat na psychiatrickou kliniku do velkého města. Jelikož byla a je součástí velké nemocnice, dostával jsem se do kontaktu i s jinými pacienty, než psychiatrickými a to byly velmi zajímavé a cenné zkušenosti. Co se týče toho, co jsem na psychiatrické klinice viděl a zažil, z toho se do dnešních dnů nemůžu vzpamatovat. Argument, že psychiatři obvykle „léčí“ psychiatrické pacienty tak, jak to dělají, s dobrým úmyslem, tedy, že věří, že to, co dělají je pro pacienty to nejlepší, nestačí. Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Psychiatrie neumí pomáhat, dokáže pouze lidi izolovat, nadopovat podivnými léky, chronifikovat – a vytahuje se, jaké pokroky díky moderním lékům učinila. Je to zřejmě nejvíce slepá medicínská disciplína. Ano, jistě, tu a tam nastane nějaké výjimka a někdo, kdo je v péči nějakého šikovného psychiatra z toho má skutečný prospěch. Po dvou letech jsem z kliniky utekl, Jak z profesních, tak ale i z „politických důvodů“. Do té doby jsem totiž žil na Slovensku a v době, kdy nastávalo rozdělení Československa byla představa, že bych žil ve státě, kterému vládne Mečiar, prostě nepřijatelná. Tak jsem se přestěhoval do Brna (kde žiji dodnes), dostal jsem okamžitě české občanství a práci ve velké univerzitní nemocnici jak konziliární psycholog. Pracoval jsem tedy, zhruba 2 roky, pro různá oddělení v té nemocnici, s pacienty, kteří potřebovali nějakou psychologickou či psychoterapeutickou péči. Poté jsem odešel do soukromé praxe. Taky přibližně 2 roky jsem pracoval pro zdravotní
8 / 11
Životopis
pojišťovny, ale postupně se vztah s nimi začal stávat neúnosným. Diktovali, kolikrát se s nějakým klientem (pacientem) mohu do měsíce sejít a diktovali také jiné nejrůznější limity. A to prostě v práci s lidmi nejde. S někým se stačí setkat jednou do měsíce, někdo to ale potřebuje dvakrát týdně -, ovšem pojišťovna to nezaplatí. Tak jsem hledal alternativní způsob obživy, ve kterém bych využil svého vzdělání a zkušeností. To, co se nabízelo, bylo vzdělávání lidí ve firmách, tedy zejména vedoucích pracovníků, případně obchodníků, v komunikaci. Tak jsem se do toho pustil, nasbíral mnoho zajímavých zkušeností, pozitivních i negativních. V průběhu více než 10ti let této práce jsem se setkal s mnoha stovkami lidí. Vytvořil jsem si své specifické know-how pro firmy, které sice stojí na stejných myšlenkových východiscích, jako má jiná psychologická práce, jenom má samozřejmě jiné cíle (koho by to zajímalo, najde za pár dní více o tomto tématu na mých stránkách pro firmy – www.newsolutions.cz) (připravují se). Po celou tu dobu jsem vždy měl i pár psychoterapeutických klientů. Dnes jsem způsobem, jakým jednak funguje mnoho firem a jednak jakým funguje trh vzdělávacích a poradenských služeb pro firmy rozčarován až znechucen. Vždy budu rád pro nějakou firmu pracovat, ale takovou případnou spolupráci připravím a ošetřím jinak, než jsem to dělával v minulosti a pustím se do takové spolupráce pouze v případě, že bude velká naděje na její smysluplnost. Nikdy jsem nedělal a nebudu dělat práci, kterou bych považoval za zbytečnou.
Budu si zřejmě připadat užitečnější, když se budu opět více věnovat psychoterapii a případnému vzdělávání veřejnosti a různých profesních skupin, které nějak s psychologií souvisí. Před několika lety jsem zrealizoval tři běhy dlouhodobého psychoterapeutického výcviku – v ericksonovské komunikační hypnotické i hypnotické psychoterapii. Zde jsem také samozřejmě nasbíral neuvěřitelné množství velmi podstatných zkušeností. Diky nim bych to dnes už dělal jinak. Pár slov o tom najdete v části Kurzy a vzdělávání na tomto webu. Učil jsem také pár let výběrový seminář o komunikační psychoterapii na obou brněnských katedrách psychologie, tedy jak na Filozofické fakultě, tak na fakultě sociálních studií. Na Filozofickou fakultu mne už dva nebo tři semestry nepozvali, s katedrou psychologie na FSS jsme se rozešli způsobem, který je popsán v článku "AKADEMICKÁ INKVIZICE" na tomto webu.
9 / 11
Životopis
Mám tedy kromě samotných cca 25ti let psychoterapeutických zkušeností také kolem 15 let zkušeností učitelských či lektorských. A učení mne taky baví, samozřejmě pokud se mi daří dosahovat nějakých výsledků. Taky jsem uspořádal dvě ericksonovské konference, již poměrně dávno. První byla v Bratislavě, druhá v Brně, obě myslím, poměrně vydařené, ale žel už tak trochu zapadlé prachem. A také jsem shodou okolností nabyl ještě jednu zkušenost – s divadlem. Režisér Petr Veselý nějak kolem roku 1994 myslím hledal pro odbornou spolupráci na jedné inscenaci psychologa a narazil na mne. Poté, co mi vysvětlil svůj záměr, jsem rád souhlasil, protože mne nové věci zajímají a s divadelní prací jsem žádnou zkušenost neměl. Tak jsme se do toho pustili, navíc trochu netradičním způsobem. Vyjeli jsme s partou herců, kteří v tom měli hrát, na jakési soustředění na Vysočinu, kde probíhaly tzv. čtené zkoušky – no a já jsem u toho hercům rozkrýval text . Bylo u toho hodně zábavy a hodně moudrých situací a zkušeností. Pak jsme samozřejmě zkoušeli na jevišti a myslím, že inscenace se hodně povedla. Však co víc – Petrovi Veselému i hercům se spolupráce se mnou líbila do takové míry, že jsme pak spolupracovali na dalších dvou inscenacích. Na toto období, které trvalo přibližně tři roky, nesmírně rád vzpomínám. Hodně jsem se naučil o divadle, o práci herců, režisérů, dramaturgů i jiných lidí za oponou. Hodně jsem se také bavil. A co je velmi důležité - mám z tohoto období svého nejlepšího přítele, herce Jiřího Dvořáka, a také velmi dobrého přítele Petra Veselého. A pár dalších kamarádů. A pak se nějak v roce 2001 v mém životě odehrála další velmi významná událost. Setkal jsem se s koňmi. Jak? Dělal jsem nějaký manažerský seminář. Bylo to v takovém jednom pensionu u Benešova u Prahy, který provozovali nesmírně milí, poctiví a hodní lidé. Kromě jiného milovníci koní. U pensionu byla stáj, jak závodní tak turistická. Šel jsem se na ty koně podívat. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem potkal živého koně a podíval jsem se mu zblízka do očí. V té chvíli jsem se octl ještě v úplně jiném světě a konečně jsem po letech našel další učitele pro sebe. Jsou jimi koně (a někteří lidé kolem koní). O tom ale už více ve speciální části o Koních tohoto webu.
Nu, a pak, nějaké 4 dny před Štědrým dnem roku 2011 se celý můj život zhroutil jako domeček z karet. Vše ztratilo smysl. Bez varování. A já více než rok nebyl schopen "normálního"L fungování. Také jsem si musel něco nalhávat do kapsy, když mne jsem se tak zhroutil. Přišel
10 / 11
Životopis
jsem o vše, emocionálně i materiálně. A nevěřil jsem, že bych se z toho mohl ještě někdy dostat. A psychoterapeut v takovém stavu samozřejmě svou práci dělat nemůže. Každopádně ale bylo kolem mně pár lidí, kteří se pokoušeli mi pomoci. Jak se to říká: v nouzi poznáš přítele... Naučil jsem se díky tomu něco o lidech, něco víc, než jsem věděl do té doby. Také se říká - co tě nezabije, to tě posílí. Nevím, zda mne to posílilo, možná v jistém smyslu ano. Kdysi, i když v úplně jiném kontextu, Lída Trapková, kolegyně psychoterapeutka, které se nesmírně vážím, řekla "každý růst bolí". Na přelomu roku 2012 a 2013 jsem se z toho začínal nějak dostávat a začal jsem být schopný opět konečně pracovat. Pak jsem na začátku roku 2013 ke všemu potkal člověka, srze kterého jsem nahlédl do hlubin možností psychického lidského utrpení ještě více. Teď se nejednalo už o utrpení mé, ale o utrpení toho člověka. A to jsem si myslel, že o tom po tolika letech psychologické a psychoterapeutické praxe něco vím, že tomu celkem dobře rozumím, nejenom rozumem, ale také srdcem. Něčemu jsem jistě rozuměl ale tato zkušenost mi ukázala, že míra a hloubka psychického utrpení sahá ještě úplně jinam a v úplně jiných intenzitách, než jsem si předtím dovedl představit. A já díky tomu dnes trápení lidí rozumím mnohem víc, než kdykoli předtím ... a myslím, že dělám zatím nejlepší práci, jakou jsem kdy předtím ve své profesi dělal.
Tak uvidíme, jak to bude dál ...
11 / 11
