Nepál Kanchenjunga trek aneb Cesta tam… a hlavně zpátky
18.9. – 15.10. 2015
Sepsal a nakreslil: Martin Foto: Pavel, Kamil, Martin, Janina Video: Martin
Šest cvoků
Jedna země
Jedna cesta
Tisíce zážitků
„Turn your face to the sun and all the shadows will stay behind“
„Obrať svoji tvář ke slunci a všechny stíny zůstanou za tebou“
-přísloví z oblasti Himaláje
Proč právě Kanchenjunga? Když jsme před pěti lety šli Annpurna trek, věděl jsem, že se do Nepálu budu chtít ještě někdy vrátit. Příroda i kultura této země jsou naprosto odlišné a člověku lehce učarují. Jenže i Nepál prochází změnami a civilizace se sem neúprosně blíží. Trek kolem Annapurny, který jsme šli 21 dní, je nyní vyasfaltován prakticky až nahoru, takže ho nyní cestovní kanceláře nabízí a absolvují za dní sedm. Na Everestu se stojí fronty při cestě na vrchol a v Base Campu se nedá najít místo na stan. Hledali jsme tedy trek, který by nebyl tolik turistický, ještě ho nenabízely cestovky, ale zároveň nebyl o nic méně hezký. Rozhlíželi jsme se hlavně po Nepálu (Dhaulagiri, Manaslu), ale i v Indii, zejména severní části. Nakonec jsme našli zmínku o treku na samém východě Nepálu- Kanchenjunga treku. A přes několik překážek vyplývajících zejména z jeho izolace, jsme se rozhodli pro něj. Co se dělo dále, to se dočtete zde.
Představení výpravy Eliška (něco přes dvacet): Účastnice loňského zimního treku po Islandu v červenci. Neúspěšná hledačka typické letní dovolené. Nosička a držitelka největšího množství sušených plodů v dějinách treku.
Janina (mezi dvaceti a třiceti): Členka drsné vyjednávací složky výpravy, šťastná manželka Martina K., zakladatelka kvalitního umění ve formě Kakalogu, autorka nejvíce otázek na průvodce Dávu.
Martin K. (věk 38 let- dle oficiálního permitu), vysloužil si přezdívku „Černá kronika“ již před odletem a to díky svému sběru všech tragických událostí v okruhu 3000 km kolem našeho treku v posledních sto letech. Jeden z fotografů výpravy. Údajně šťastný manžel Janiny. Pavel (v nejlepším věku): Zapřisáhlý odpůrce Dal bhatu a účastník minulé nepálské výpravy. Proslulý po celé trase svými kapajícími trenkami. Neúspěšný hledač typické letní dovolené. Jeden z fotografů výpravy.
Kamil (lehce přes třicet): „Speedy lékárník“, přezdívka, již si vysloužil svým abstraktním přístupem k léčbě kamarádů, což mu zbytek výpravy pravidelně glosuje. První část své přezdívky si vyběhá v posledním týdnu, kde se stane jako jediný z nás členem výzvědné a rychlostní skupiny a uhájí tak náš prapor. Největší postrach všech slepic na cestě z důvodu počtu zkonzumovaných vajíček. Jeden z fotografů výpravy. Martin Ú. (něco kolem vosumnácti): Též „Zoolog“ díky svému jasnému vítězství v počtu nachytaných pijavic v džungli. Ve výšce nad 3000 metrů je svými kamarády nazýván přátelsky také „Mrtvola“ díky zdravotním problémům. Nízká popularita ve skupině je dána nápadem jet na tento trek. Režisér kvalitního umění, které mu ostatní neustále kazí.
Půl roku do odletu Vloni Pavel měsíc před odletem na Island zkoušel záchranu v divoké vodě a zlomil si zánártní kůstku. Letos slíbil, že se vodě vyhne, ale dva dny po nákupu letenek jsem to byl právě já, kdo si natrhl lýtkový sval. Pavel si to mohl nechat bez poznámek, ale nenechal. Týden po zemětřesení v Nepálu jdeme na dokument o české nemocnici v Keni, který bereme jako studijní a abychom nasáli atmosféru dalekých cest. Já na berlích. Večer řešíme výhody francouzských holí, jejich polstrování, špunty, odrazky… . Jíme sušenku, vypijeme Metaxu a jdeme spát.
Domluva s agenturou Organizovat trek v oblasti Kanchenjungy je něco jiného než minule když jsme šli kolem Annapurny. Kanchenjunga trek je neobjevená záležitost, kam nejezdí cestovky a vůbec velmi, velmi málo turistů. Podle toho se také shánějí informace a zařizují podstatné věci. Takže nakonec musíme oslovit jedinou agenturu, která se prezentuje na internetu. Jsou schopni sehnat daleko lepší ceny na lokální přelety. Navíc je nutné mít v této oblasti průvodce a tak zařídí i toto. Zajímavé bylo, že lidé z agentury byli velice ochotní a odpovídali na vše obratem. Jakmile jsme ale zaplatili zálohu, přestali odpovídat na emaily. Pokud odpověděli, tak za 14 dní a na něco jiného. Nejzajímavější bylo i to, že se jim po zaplacení zálohy zhoršila angličtina.
Vzít nosiče a průvodce, či nevzít? Těžší otázka než Být, či nebýt…. ? Z oficiálních zdrojů se dozvíte, že Kanchenjunga area je místo, kam můžete jen s permity a průvodcem. Zkoušeli jsme se zúčastnit pár diskusí a dostali se k různým závěrům. Na českých diskuzích občas nejdete někoho, kdo to zkusil, checkpointy prostě obešel, ale většinou to bylo mimo sezonu. Když jsme tuto otázku naťukli na mezinárodních fórech, zvedla se neuvěřitelná vlna spravedlivého hněvu, okamžitě jsme byli označeni minimálně za něco, co žije ve stoce a po večerech láká malé děti na balonek na pěkná dobrodružství na centrifuze. Takže to nevyšlo a neradi a poprvé v životě jsme zvolili průvodce. Další diskuze vznikla na téma nosiči. Martin s Janinou si představovali, že nosiče mít budeme, ostatní jsme proti. Nutno dodat v různé fázi
striktnosti. Obecně nejčastější argument je, že dáte práci a peníze místním, kterým tím pomůžeme. Já si v tuto chvíli vždy vzpomenu na čtyři Holaňdany z Annapurna treku, kteří šli bez batohů, jen s holemi, měli 16 nosičů a ti jim v sandálech nosili takové nezbytnosti jako umyvadlo, knížky šíře Dostojevského v originále a podobně. Při akci v Kašperkách na jaře jsme o tom s Martinem diskutovali ve chvílích, kdy jsme nejchytřejší (kolem třetí ráno) a přišli na skvělou věc: Pokud bude kdokoliv z naší skupiny chtít místní podpořit tímto způsobem, dá nosičům peníze a nechá je doma. Fotka z výstupu na sopku někde mezi Jávou a Bali, kde turista též podporuje místní. Tato fotka nejlépe vystihuje důvody, proč nosiče na takovýto trek nebrat.
Měsíc do odletu Měsíc před odletem děláme společné soustředění, kde bychom se měli sejít a vše doladit. Pavel ani Kamil nemůžou,ale to vůbec nevadí, vymýšlíme kategorii Dement dne, která bude vyhlašována s večerem a vítěz této kategorie bude muset za trest přečíst jednu kapitolu 50 odstínů šedi. Netřeba dodávat, že to fakt nikdo nechce!
Odlet Pátek- sobota Přesuny, přesuny, přesuny. Tak by se dal ve zkratce charakterizovat začátek naší cesty. Začínáme ale správně, a to v Biergartenu v Mnichově, kde budíme menší pozornost. Jednak naší se neustále zlepšující náladou s vypitými pivy a také našimi batohy, které jsme již zabalili do igelitů pro převoz na letišti. Ty tedy vypadají jako obří přerostlé kokony, což místní minimálně překvapuje. Na zastávce točíme první záběry připravovaného kvalitního filmu. Snažím se totiž o umění, ale tady s tím materiálem to bude zřejmě fuška. Nálada je výborná a s přestupem v Abú Dhabi se v sobotu odpoledne ocitáme v Kathmandu, hlavním městě Nepálu. Zde musíme projít vízovou kontrolou, což se nám příliš nedaří, máme zadat všechna svá data do nějakého přístroje a ještě se vyfotit. Tak děláme šest společných fotek, což imigrační úřad jistě ocení. Platíme 40 dolarů, na různých místech odevzdáváme asi deset různých papírků a konečně jsme propuštěni. Před letištěm se potkáváme se Saugatem, což je styčná osoba naší agentury, kterou jsem zajistil z Čech. Saugat je podobně starý jako my a spíš by se hodil do Evropy- vystudoval totiž IT, mluví dobře anglicky a je spolehlivý. Tedy nic, co by člověk čekal v Nepálu. Saugat má přistavené auto a asi dvanáct Nepálců se rve o to, že nám do něj dají batohy. A následně chtějí samozřejmě bakšiš. Tak tohle jsem za těch 6 let od minule zapomněl. V kanceláři se ale dozvídáme pro nás špatné zprávy. Den před naším odletem schválila vláda novou Ústavu a následně i dva dny volna. To znamená, že máme problém dostat potřebná povolení pro absolvování treku, jelikož jsou všechny úřady samozřejmě zavřené. Měníme dolary za nepálské rupie, které dostáváme scvaknuté kancelářskými sponkami a jdeme se ubytovat do hotelu, který Pavel sehnal přes internet. A nutno dodat, že za rozumnou cenu je náš Elbrus Home nadstandardní kvality. Majitel umí česky říct „Dobrý“ a s tím si vystačí po celou dobu našeho pobytu. Večer sedíme na terásce a Martin vyhrává prvního Dementa dne, nutno dodat, že hlavně na nátlak Janiny. Čeká ho tedy první kapitola skvělé knihy Padesát odstínů šedi. Z nějakého důvodu není vůbec rád.
Neděle Kathmandu- Biratnagar Ráno jdeme nakupovat potřebné věci na trek. Saugat se nás s Pavlem ptá, zda se v Nepálu něco změnilo za těch 5-6 let, co jsme tu nebyli. Je to fakt smutný, ale musíme mu říct, že prakticky vůbec nic. Stejný nepořádek, stejná doprava, stejná atmosféra, stejná země. Ta se z našeho pohledu za tu dobu neposunula vůbec nikam. Snad jediný rozdíl je, že když jsme tenkrát procházeli čtvrtí Tamel- což je čtvrť, kde se ubytovávají všichni turisté a jsou zde pro ně outdoorové a další obchody- byla tato čtvrť narvaná turisty. Dnes, když zde procházíme, jsme zde prakticky sami. Jarní zemětřesení a jeho
mediální prezentace v západních médiích odradilo většinu turistů a na místní obchod toto velmi tvrdě dopadá. Přitom Kathmandu, které bylo postiženo, vypadá jako normálně, jenže takhle to v médiích prezentováno není. Nejvíce nakupují Martin s Janinou a jsou výborně sehraní- Janina při nákupu hůlek smlouvá cenu s tím, že nemají s Martinem na večeři, a když se domluví na ceně, vytáhne Martin před šokovaným prodavačem pakl peněz v hodnotě 100 000 rupií a začne odpočítávat.
Při nákupech Janina s Martinem nejlépe zužitkovali mnohaleté zkušenosti a souhru z manželství
Na oběd jdeme do „Momo centra“, což je honosný název pro bufet se třemi stoly a dáváme si Momo knedlíčky v hodnotě cca třináct korun. Odpoledne nás čeká přelet směrem k našemu treku. Letíme lokální společností Yeti Airlines a jsme trošku klidnější než kdybychom letěli s konkurencí- Air Buddha. Lokální terminál je opravdu kvalitní, hodně se zde dbá na bezpečnost. Procházíme bezpečnostním rámem ve stylu „Když to pípá, tak se
tvař, že to nepípá“. Bezpečně se dostáváme do Biratnagaru, což je na půlce cesty k našemu treku a zde se dozvídáme, že jediná cesta směrem k horám je neprůjezdná. Místním maoistům se nelíbí nová Ústava a tak stávkují. Tím pádem nám nejede ani lokální bus. Po třech hodinách čekání a třech pivech je nálada stále dobrá. V průběhu čekání vymýšlíme způsob, jak se dostat k povolením na trek i když jsou zavřené úřady. Saugat prostě půjde na úřad hned, jak se otevře. My mezitím začneme trek a jelikož první kontrolní stanoviště je až druhý den, nemusíme ten den ztrácet a on nám prostě pošle číslo povolení smskou na mobil našeho průvodce Dávy. S Janinou tomuto řešení hrozně věříme, zbytek skupiny je vyloženě skeptický a negativní, ale když na průvodce lehce zatlačíme, souhlasí, že tak by to šlo. To je dobrá zpráva, získáváme den na treku navíc. A jak se ještě několikrát přesvědčíme, pokud člověk vytrvá, je v Nepálu možná spousta věcí. Nicméně je večer a my stále ještě čekáme, zda se dostaneme na trek. Průvodce neustále někam volá, ale policie nám nechce z důvodu bezpečnosti povolit průjezd. Situace je jak za Kubánské revoluce a mění se každou minutou. Jen my stále sedíme na balkoně, pijeme pivo a budíme personál hotelu. Někde venku stále trvá přestřelka a nás nejdřív z venkovního posezení přesunuli do garáže, tu pak zavřeli a nakonec nás dali na ten balkon. A ve chvíli, kdy i ti největší optimisté ztrácejí víru, přijíždí džíp a my v jedenáct hodin večer vyrážíme na přibližně dvanáctihodinovou cestu do místa, odkud bychom chtěli zítra konečně vyrážet- Taplejungu. Asi po hodině se dostáváme do oblasti konfliktu a dostáváme vojenský doprovod- řidiče nám vyhodí a řídí voják. Řidič přesedá na skútr k dalším dvěma vojákům a takhle ve třech nám dělají asi nejvíce odstrašující eskortu v dějinách. Cesta samotná je mor. Nedá se pořádně spát ani sedět a borec to valí, co to jde. Jede celou noc bez odpočinku a jediná jeho činnost je žvýkání nekonečného množství tabáku. Vepředu sedí náš průvodce ještě s druhým řidičem na jednom místě a to už musí být totální masakr. Ráno začíná přibývat vojáků a kontrolních stanovišť a atmosféra celkem houstne. Vše graduje ve chvíli, kdy potřebujeme dočepovat benzín. Naše auto obklopují revolucionáři, berou nám klíčky od auta a nechtějí nás pustit dále. Tváří se zarputile a mají zbraně. Po poněkud ostřejší výměně názorů s naším průvodcem nás ale nakonec nechávají projet. Vážnost situace poněkud snižuje fakt, že jsme to celé s Janinou prospali. Do Taplejungu nakonec dorážíme před polednem, míjíme demonstraci Maoistů, dáváme si oběd a konečně můžeme vyrazit. Později se dozvíme, že jsme nakonec dokázali projet jako jediní. Další skupina jela tento úsek tři dny a Češi, které potkáme ke konci treku, byli vysazeni daleko před Taplejungem a strávili tři dny pochodem po silnici, než se do něj dostali.
Mapka Nepálu s hlavními trekovými trasami. Naše Kanchenjunga leží úplně vpravo nahoře
Zemětřesení v Nepálu na jaře 2015, půl roku před naším příletem. Nejvíce postižen byl náš minulý Annapurna trek a hlavní město, Kathmandu
Mapa našeho treku. Dělí se na severní a jižní větev. Vrcholová část treku se jde stejnou cestou tam i zpět
Pondělí Taplejung 1820 m – Mitlung 890 m Batohy máme z cesty celé mokré, plachta na střeše, která přes ně byla položená, měla zřejmě menší dírky. Dle vlhkosti batohu přibližně deset metrů na deset. Vyrážíme z Taplejungu, míjíme další demonstraci Maoistů a konečně se vydáváme na cestu. Po těch dlouhých přesunech a nepříjemnostech s nimi spojenými, je to opravdu úleva. Čeká nás „nastoupávání“ 1000 výškových metrů dolů do Mitlungu. Je šílená vlhkost a tak i když máme všichni oblečení ze super Merina (materiál z ovčí vlny, který by neměl nikdy začít smrdět), asi nám to příliš nepomůže. Chytá nás první déšť a po třech hodinách chůze docházíme do první lodge, která byla zjevně postavena pro trpaslíky, ale jen střední velikosti. A tak se mlátíme do hlav a jdeme se raději osprchovat. Což zde znamená kýbl na podlaze a polévání studenou vodou. Ale jak to po celém dni bodne! Martin se stále brání přečtení první kapitoly 50ti odstínů šedi, ale nemá šanci. K večeři je obligátní dal bhat (rýže zalitá čočkovou polévkou). My s Pavlem víme již z minula, že takhle vypadá peklo, ale ostatní se zatím tváří, že jim chutná a nechápou, co proti němu máme. My se nehádáme, víme, že čas nám dá za pravdu. Až ho budou mít po sedmnácté za sebou, budou k němu mít stejný vztah jako my teď. Nicméně ani tento dnešní dal bhat není dobrý a tak si do něj dáváme chilli, hlavně Janina. Ta stále tvrdí, že to chilli necítí a po chvíli už opravdu nic necítí. Vše završuje tím, že jde na záchod, když má chilli na rukou. Vrací se přískoky s nohama křížem a jasně a beze zbytku proměňuje nominaci na dnešního Dementa dne a zítra ji čeká druhá kapitola z naší oblíbené knížky. Večer završuje průvodce tím, že zítra můžeme vyrazit o něco déle, třeba až v půl 8. To je pro naši skupinu, která ještě nikdy nevyrazila před desátou hodinou dost šokující fakt.
Úterý Mitlung 890 m – Tapethok 1322 m Ráno samozřejmě nevyrážíme v 7:30, ale v 8:30. Průvodce si bude muset zvyknout. Lehce stoupáme podél řeky do vesnice Sinwa, kde si dáváme oběd. Je to poslední vesnice, kde je ještě signál a my zde čekáme na čísla permitů, které nám má poslat Saugat smskou. Díky této akci jsme již den na treku a nemusíme nikde čekat v Taplejungu. Největší záhadou dopoledního úseku cesty je velký žlutý bagr, který je uprostřed cesty píchlý v kopci a to zjevně již delší dobu. Nikdo neví, jak se tam dostal, ani co tam sto metrů nad řekou dělá.
Oficiální permit opravňující k pohybu v oblasti Kanchenjungy Vesnice Sinwa je plná školáků ve stejnokrojích. Dáváme si smažené nudle a konečně přichází čísla našich povolenek, procházíme první kontrolou a můžeme vyrazit dál. Cesta nás vede podél řeky Thumba, která by byla rájem pro vodáky. Hlavně ty se sebevražednými sklony. Na cestě nikoho moc nepotkáváme, maximálně tak nosiče. A občas i mladé chlapce jdoucí zřejmě na rande. Ty voní hodně podobně jako my. Zpestřením je určitě i setkání s mladým párem, kdy paní nese malé miminko. Pavel prohlašuje, že byli určitě v laktační poradně. Což je trošku k ničemu, protože než došla tam a zpět, má půlroční mimino. Vlhkost je stále obrovská a tak z nás neustále kape a po delší době doslova leje. Mistrem v kapání je Pavel, kterému přestávají stíhat trenky a teče mu z nich naprosto regulérně. Pavel tedy tvrdí, že je to doopravdy pot, ale nikdo mu to moc nevěří a udržujeme si od něj raději odstup. Dorážíme do Tapethoku (1322) a Janina zve Martina na společnou sprchu. Ta spočívá v tom, že se Janina sprchuje a Martin venku drží věci.
Pavlovy trenky se staly proslulými všude v nižších polohách
Lodže Úroveň lodží na tomto treku je opravdu velmi spartánská, těžko s i vůbec představit, že zde lidé normálně bydlí. Naše ubytování je většinou v prvním patře, kde jsme ve špeluňkách dvakrát dva metry topících se ve tmě. Pokud je na pryčnách prostěradlo nebo nějaká deka, tím hůře, protože mohou skýtat nejedno překvapení. Po místnosti většinou lezou mravenci, kobylky a další havěť. V průběhu treku potkáme nejednou i jedovaté pavouky či šváby. Jako bonus mohou být pod postelí naskládány brambory nebo něco jiného. Na úrovni ubytování a stravování je asi nejvíce poznat rozdíl mezi celkem turistickým trekem okolo Annapuren ( a to je již pět let zpátky) a místním trekem, který je zatím ještě neobjeven a před pěti lety zde ještě lodže nebyly a dal se jít pouze se stany a vlastním zázemím. Je-li majitel lodže romantik, může na zdi viset plakát s návodem jak správně rodit.
Kathmandu. Zde jste buď dobrý elektrikář, nebo mrtvý elektrikář
Kathmandu, hlavní turistická třída. Podzimní sezona 2015 byla postižena odlivem turistů po předchozích katastrofách- několika na trecích a hlavně zemětřesení na jaře 2015. Za všimnutí stojí i stejné obutí, kterému věříme.
Treky v Nepálu jsou krásné díky svým proměnám. Zde procházíme rýžovými poli v údolích
Džungle a pochod podél řeky Ghunsa river někde mezi 2000 a 3000 výškovými metry
Typická vesnice a školáci v povinných uniformách. Život zde běží v pospolitosti
Po pěti dnech poprvé vysvitlo sluníčko a my viděli naši předchozí cestu džunglí někde hluboko pod námi
Středa Tapethok 1322 m- Amjilosa 2498m Den pijavčího masakru Džungle je sice fajn, ale už abychom byli pryč. Mokří jsme neustále, a když prší (což je každé odpoledne), nemá cenu se ani oblékat do něčeho nepromokavého, protože jsme stejně durch. Večer věci poctivě rozvěsíme a ony jsou ráno na tom úplně stejně. Do toho po nich, po nás a po pokojích pobíhá spousta hmyzu, což si užívají zejména děvčata. Všudypřítomná vlhkost nám nalezla do batohů, věcí a kůže tak, že ani Channel č. 5 nemá šanci. První z nás si již užívají střevní potíže a tak je jediný záchod (oplocená díra) a Lékárník Kamil v permanenci. V Tapethoku je druhé kontrolní stanoviště a my dostáváme oficiální povolenky. Nebyl by to ale Nepál, aby to nebyla komedie. Takže v rámci ušetření času jsou na dokumentech jen naše křestní jména a Martinovi odhadli věk na 38 let. Snad ho z těch depresí dostaneme. Dnešek je dnem přírody. Předtím než vyrážíme, zjišťuji, že mám na noze dvě pijavice. Velkou na nártu a menší mezi prsty. Místní se výborně baví, když je vypalujeme. Zvlášť ta menší mezi prsty se drží a Martin mi prakticky upálí oba prsty, než se ta malá …. odlepí. Je to docela pěkný cirkus. Po hodině cesty mám další dvě tato roztomilá zvířátka a Dáva také. Z noci jsme všichni poštípaní a tak začínáme mít přírody celkem dost. To nejhorší nás ale ještě čeká. Co to vlastně ta pijavice je? Je to zvířátko v barvě od zelené do černé a ve velikosti od dvou do přibližně deseti centimetrů. Vypadá jako zmenšený slepýš a vyskytuje se v oblastech s velikou vlhkostí, zejména po dešti. Pohybuje se píďalkovitými pohyby a nejčastěji se snaží dostat po botě na nohu. Dokáže prolézt ponožkou a dostane-li se na kůži, přisaje se na ni oběma konci. Do rány vypustí látku heparin (doufám, že je to ona) a ta zabraňuje srážení krve. Pokud ji člověk neodstraní, saje krev tak dlouho, dokud nepraskne. Odstranit se dá dvěma způsoby: buď upálením ohněm, kdy se sama odlepí, nebo odtrhnutím rukou. Druhý způsob se příliš nedoporučuje, ale máte-li nějakou desátou a jdete-li mezi nimi třetí hodinu, už vás to prostě nebaví a rvete je, co to jde. Rány po pijavicích se budou hojit týdny. Jestli jsme dopoledne válčili s pijavicemi, není to nic proti tomu, co nás čeká odpoledne. Během oběda totiž prší a to znamená jediné- pijavice vylézají, staví se do pozoru a jsou připravené jako nikdy. Během chvíle jich leze spousty po botách, srazit se prakticky nedají a my běháme trávou v šíleném tanci. Prostě takoví domácí mazlíčci. Martin s Janinou mají silonky a to je prakticky jediná účinná ochrana. Cesta nás stojí spoustu sil a to i těch morálních. Jdeme džunglí a vysokou trávou a každou chvíli musíme stavět, abychom sundali zachycené pijavice. I tak jich nacházím pod ponožkou zakouslých sedm. Celkové skóre po dnešním dni bude smutné: každý z nás nějaké pochytal, vítězem
jsem já s počtem přes třicet. Ponožky ždímu od krve a boty též změnily barvu. Díky tomuto výkonu získávám svoji první trekařskou přezdívku zde: Zoolog.
Sundávání pijavic jeden z druhého je oblíbenou kratochvílí v džungli Jako by nám cesta chtěla vynahradit přestálé útrapy, tak se stáčí k řece a vede nás krásnou technickou pasáží mezi kameny a pod skalami. Přecházíme několik mostů a čeká nás závěrečný výšvih 500 výškových metrů. Zakusují se do nás poslední pijavice a po velmi dlouhém dni stoupáme na morál poslední výškové metry. Nacházíme dnešní lodži a holky mají v pokoji jedovaté pavouky, což už je dnes snad poslední příroda. Koupeme se u hadice vedoucí z potoka a v marné snaze dáváme sušit věci. Dnes jsme nastoupali 1500 výškových metrů, vycházeli jsme v 8:30 a došli v 18:00. Zatím nejtěžší den a je toho ažaž.
Čtvrtek Amilosa 2498 m- Gyabla 2725 m První odpočinkový den Včerejší náročný den rozbil naše plány dorazit do Ghunsy- což je něco jako místní středisko- ve dvou dnech. Nemá tedy cenu spěchat a zbylý úsek rozdělujeme na dva čtyřhodinové pochody. Čeká nás ještě dost stoupání a hlavně nekonečný „Nepali flat“. Je to výraz našeho průvodce, který se velmi chytnul. Označuje Nepálskou rovinu a znamená „trošku nahoru a taky trošku dolů“. V praxi se ale jedná o šílenou stezku džunglí, která místo, aby vedla slušně podél řeky, tak vás táhne sto výškových metrů nahoru jen proto, aby to po pěti minutách zase sklesala. A když jste dole, vezme to třeba dvě stě metrů nahoru a pak pro změnu zase dolů. Po několika hodinách cesty s batohem na zádech je Nepali flat výraz, který nesnášíte.
Grafické zobrazení lehkého „Nepali flat“, každodenního společníka na cestách Ráno vstáváme a zažíváme nevídaný jev- je sluníčko. Rychle se snažíme všechny věci usušit, protože jinak to nemá vůbec cenu. Hned po startu trasy získává Martin Dementa dne a je s tím celkem i smířen. Zapomněl si totiž trenky v lodži a průvodce mu pro ně běží. Začínáme rozumět Slovákovi, jehož deník jsme si stáhli. Informace z něj poměrně využíváme, trasu má popsanou do detailu, ale doteď jsme ho trošku brali jako psychopata nebo ještě spíše sociopata. To se nemění, ale občas má pravdu. Třeba když od druhého dne trku píše, že má džungle plné zuby a že neustále leze jen nahoru a dolů a vůbec nikam to nevede. Kdyby to šlo, nejraději bychom mu zavolali a řekli mu, že je sice sociopat, ale s tou džunglí má pravdu. Dnes totiž třeba máme na začátku klesat k řece a místo toho stoupáme sto výškových metrů, abychom si to pak sklesali. U řeky následuje strmé stoupání sto výškových metrů, pak padesát a nakonec dvě stě. A to vše jen proto, abychom nakonec skončili…. u řeky. Naštěstí je méně pijavic a pokud se nějaká přisaje, moc se s ní nepářeme- buď ji upálíme, nebo serveme.
Docházíme do cíle naší dnešní cesty Gyably a dáváme si luxusní nudlovou polévku. Je to čínská z pytlíku a naše nadšení jen dokazuje, jak se nám po cestě posouvají hranice a limity. Koupeme se v potoce a jdeme spát. Za tenkou přepážkou našeho pokoje staví místní borci postele a kdo ví, co ještě. Buší kladivy, řežou… a my v klidu spíme. Což asi nejlépe vystihuje náš stav. Po spánku si dáváme kafe a Janina dále vyzpovídává Dávu. Dnes začíná s tím, že má biologickou otázku. To ho děsí a mate natolik, že nám tvrdí, že zde děti začínají chodit až v pěti letech. Normálně mu celkem věříme (Janina měla zatím asi tři sta otázek od soudnictví po rozmnožování pijavic), ale tohle je příliš. Sedíme, dokud okolo nás nezačnou stlát. Společenská místnost je totiž zároveň ložnice místních.
Pátek Gyabla 2725m – Ghunsa 3415m Ráno vstáváme a překvapivě je mlha a prší. Počasí nám na výhledy moc nepřeje. Jsme na cestě několik dní a kromě jednoho rána jsme sluníčko ještě neviděli. Asi druhý nebo třetí den by se nám měli pomalu ukazovat vrcholky nejvyšších hor, ale o tom si můžeme jen nechat zdát. Začínají se objevovat názory, že je sice fajn, že jsme jeli před sezonou, abychom se vyhnuli turistům (což se nám zatím daří dokonale), ale že za tohle počasí to nestojí. No, nezbývá než doufat, že až vystoupáme nad hranici džungle, počasí se umoudří. Vyrážíme v obligátních půl deváté a opět klesáme k řece. To znamená jako vždy stoupání 150 výškových metrů a pak padák dolů. Jdeme podél řeky a po dvousetmetrovém výšvihu se najednou objevujeme v úplně jiné krajině. Džungle je pryč, vypadá to tu jako na nějaké náhorní plošině v Nízkých Tatrách nebo Rumunsku. Kolem nás jsou kamenné nízké budovy a všude kolem nás se pasou „Jobjo“, což jsou kříženci jaka s krávou. Je to úplně jiná příroda a my se nemůžeme nabažit. Docházíme do vesnice Phale, kde natáčíme další scény do připravovaného filmového trháku a dáváme si (pro změnu) čínskou nudlovou polévku. Konečně jsme překonali magickou hranici 3000m (od této výšky je třeba si hlídat výškovou nemoc), ale zatím se jde dobře. Včerejší odpočinkový den je znát. Kamilovo na jedné z fotografických zastávek padá kryt foťáku ze svahu a vyhrává tím dnešního Dementa dne. Překonává tím moji předchozí nominaci za pád na asi třicetikilového Nepálce na úzké stezce. Odpoledne dorážíme do místního centra civilizace- Ghunsy. Je to zdaleka největší vesnice, kterou jsme zatím navštívili a navíc něco jako centrum tohoto treku. Ať jdete ze severu nebo z jihu, Ghunse se nevyhnete. Odsud se vyráží na nejkrásnější část treku, do severního základního tábora Kanchenjungy a zde je potom napojení na přechod na jižní větev treku. Je zde dokonce i škola s nepravidelným připojením k internetu, odkud dáme dvakrát domů vědět, že vše probíhá v pořádku. Jsou zde i dobře zásobené trekařské obchody, kde se dá dokoupit základní jídlo i bomby na vařič.
Ghunsa je i první postupný cíl naší cesty. Před ní se jednalo hlavně o rozchození, nastoupání potřebné výšky a rozkoukání se. Za Ghunsou začíná hlavní, vysokohorská část treku od které očekáváme nejhezčí výhledy, nejlepší počasí a největší zážitky. Prostě samé skromné věci. Počítáme, že zde doplníme zásoby, necháme věci, co nepotřebujeme a uděláme si zde takovou minizákladnu. V Ghunse je pomalu třetina budov zařízena jako lodže pro turisty a tak není divu, že se o nás místní hned po příchodu začínají přetahovat. Jsme zde široko daleko jediní turisté, poslední před námi zde byli před patnácti dny. A větší příliv (což zde znamená pár skupin) se dá očekávat tak za 14 dní. Tudíž přesně, jak jsme chtěli. Kamil čte večer trestnou kapitolu, ale je hrozně unesen, a tak nám ji vypráví se zavřenými oči a povzdechy.
Kamil za celou dobu četl pouze jednu trestnou kapitolu z Padesáti odstínu šedi. Ale zase si ji o to více užil
Zdejší vesnice se také vyznačuje posledním zázrakem civilizace, a to teplou sprchou. Holky jsou nadšené, jako drsný dredařky se moc necítily. Druhou věcí, kterou je potřeba vyřešit je, že máme vařič, ale nemáme bombu. Tu jsme zde chtěli dokoupit, ale mají zde pouze šroubovací závit a ne
nasazovací. Naštěstí, jak už jsme zjistili dříve, když se v Nepálu přitlačí a vydrží, dá se vyřešit vše. A tak i zde se najednou objevuje vařič, který na místní bomby funguje a světe div se! Je k pronajmutí. Třetí věcí, kterou zde řešíme, jsou povolenky k lezení po horách. Situace se má tak, že pro trek stačí klasické trekařské povolení, které máme a které nám zde v Ghunse kontrolují. Já jsem si ale vymyslel, že náš nejvyšší bod- něco přes 5200 m- je méně než minule na Annapurně a tím pádem málo. No a na mapě a z předchozích zápisků jsem zjistil, že nad Severním Base Campem je taková moc pěkná hora, která měří 5960m a že se na ní dá vylézt bez vybavení. Není to sice nijak příjemná záležitost, ale pro mě se to stává jedním z cílů našeho treku. Problém je, že když to říkám průvodci, tvrdí, že na ni je potřeba lezecké povolení. A to je za 300 dolarů na hlavu. V Ghunse na něj nastupujeme znovu a domlouváme se, že zkusí promluvit s hlídači a jako maximální cenu stanovujeme 50 dolarů na hlavu. Průvodce odchází s povoleními s tím, že uvidí. Pak už nic až do odchodu neříká a nám to vyhovuje. Buď na to zapomněli, nebo je jim to jedno. Nakonec to bylo celé jinak, jak jsme zjistili, ale o tom dále. Poslední zajímavost, která se děje, je Janiny nová nenávist k místnímu učiteli, který má pod palcem internet. Internet totiž funguje na dobré slovo a neustále padá. Tím se prodlužuje čas strávený na počítači. Učitel si ale účtuje celý čas a ještě Janinu natvrdo žádá o peníze navíc. Za to mu Janina (prý nevědomky) mění komunikační jazyk pro internet na češtinu. S IT znalostmi tohoto učitele to znamená, že si celý týden co budeme pryč, může surfovat po internetu v češtině. Jeho radost nezná mezí.
Sobota Ghunsa 3415 m Z důvodu mé zdravotní indispozice zůstáváme v Ghunse a děláme aklimatizační den. Vzhledem k tomu, že se toho mnoho nestalo, bude tento den psán ve stylu 50ti odstínů šedi: „Naše myšlenky jsou temné jako počasí venku. Cítíme se umaštěně, ztraceně a příliš mravně. V tu chvíli přichází on- je oblečen v lehce ležérním stylu, černé lokny mu padají do očí a jeho rozhalená halenka slibuje mnohé- je to zkrátka on! Doktor a náš průvodce v klášteře v jednom. Dlouhými a štíhlými prsty si pohrává s klíči a jemnými pohyby odemyká zámek místního buddhistického kláštera. Ach ano! Jeho dlouhé prsty zapalují kadidlo a kluci se již nedokážou udržet a nasazují svůdné pózy, ve kterých laškovně mačkají spouště svých přístrojů. Pavel jemně vysouvá jazýček a přejíždí si horní ret. Kamil s Martinem si přejíždí spodní rty. Holky drží svými boky pána v šachu, když nám odemyká knihu. Cítím hroznou nejistotu. Ach ty mé věčné pochyby! Ach můj neposlušný culík! Po návštěvě pokračují ostatní na aklimatizační výlet a já jdu s depresemi do spacáku. Mé pocity a pochyby se zdají být nekonečné.
Večer jdeme do hospody, ( což je naše lodže), a laškovně se na sebe smějeme. Naše dlouhé prsty a neposlušné jazýčky jsou zaměstnány na celý večer a nejvíce, když slavíme Martinovo narozeniny. Při oslavě mu krásně září jeho šedé oči v barvě lesní tůňky a my se v nich všichni ztrácíme. Večer si vyčistíme všichni zuby jeho zubním kartáčkem a budeme se cítit děsně nemravně!“
Neděle Ghunsa 3415- Khambachen 4145 m Dnes vyrážíme na druhý a vrcholový úsek. Měl by to být vrchol našeho výletu s cílem v Base Campu a případně pokusem o vylezení k šesti tisícům metrů. Ráno je opět mlha, ale místy se začínají oblaka protrhávat. Jdeme krásným údolím podél piniových lesů, vypadá to tu jako na loukách v Alpách. Nakonec je možná dobře, že jsme včera zůstali v Ghunse, protože počasí se neustále zlepšuje, dokonce vylézá sluníčko a to je obrovský morální doping pro celou výpravu. Objevují se první výhledy na šestitisícové vrcholy a po tolika dnech chůze je to více než zasloužená odměna a hlavně to, v co jsme celou dobu doufali. Vedeme dlouhé debaty o jídlu- dnes poprvé děláme k obědu Travellunche (jídlo v prášku, které se připravuje zalitím vařící vodou), a je to obrovský obřad. A hlavně po všech těch Dal bhátech vítaná změna. Po obědě se nám poprvé ukazuje dominanta celé oblasti, hora Jannu (7711m). Samotný trek by se možná mohl jmenovat Trek kolem Jannu. Protože zatímco Kanchenjunga se ukáže až prakticky ze Severního základního tábora, Jannu je vidět jak ze severní větve treku, tak z přechodu mezi na jižní větev a následně i z ní. Navíc svým tvarem, kdy vypadá jak stolová hora, tvoří opravdovou dominantu celé oblasti. Průvodce nám tvrdí, že byla slezena jen jednou, ale později zjistím, že to (a spousta dalších informací od něj) není pravda. Ale je fakt, že patří mezi technicky velmi náročné hory a úspěšných výprav je v historii jen pár. Zbytek cesty prakticky stojíme, protože mraky se protrhaly a výhledy jsou neuvěřitelné. Otevírá se nám výhled do Tibetu na vrcholy Trent Peak 7362 a Nepal Peak 7177 m. Nakonec přeci jen docházíme do Khambachenu 4145m , akorát zapadá slunce. Dáváme si kafe na zápraží a užíváme si klídku a pohody. Teplota rychle klesá a tak si jdeme sednout dovnitř, kde to není s teplem o nic lepší. Lodge je sice nově přistavěná, ale soudruzi z NDR udělali někde chybu a zapomněli postavit komín ke kamnům. Místní ale nelení, posadí nás na chvíli do kuchyně (kde se trošku cítíme jako bezdomovci) a začnou instalovat komín ke kamnům umístěným uprostřed místnosti. Instalace probíhá jednodušeprostě vybourají prkna nad kamny a vzniklým otvorem se snaží prohnat komín. To je ale trošku problém, protože tato prkna zároveň tvoří podlahu verandy o patro výše a to hned vedle vchodu do jednoho z pokojů. Ani to je ale nezaskočí, prostě komín opřou o dřevěná! futra, v kamnech zapálí a teplo prostě bude!
Místní zřejmě vůbec nemají cit v končetinách, protože když při přikládání vypadnou z kamen žhavé uhlíky, naháže je borec nazpět holou rukou. Večer pak myje nádobí ve vodě, na které je ledová krusta a jen při tom jen v pantoflích. Další specialitou tohoto místa pak jsou jaci, kterých je zde spousta, jelikož se právě koná jačí trh. Problém je, že si volně brouzdají všude a když chce jít člověk v noci na záchod, vyleze z boudy a tam na něj čumí tři jaci. Což holky obzvlášť ocení!
Drobné stavební úpravy jako je třeba proražení komínu novým patrem budovy nejsou pro místní řemeslníky problém
Pondělí Aklimatizační den Khambachen 4145m- Jezera Nupchu Pokhari 4650m- Khambachen 4145m Často se mě lidé ptají, proč po těch horách vlastně lezeme. Odpověď je opravdu těžká a vlastně se to asi nedá úplně vysvětlit, ale pokud by se to dalo ukázat, byl by dnešní den krásným příkladem. V plánu je aklimatizační výlet k jezerům Nupchu. Ve vesnici se koná trh s jaky a my už jsme alespoň dokázali zjistit, že pod slovem jak se skrývá toto obrovské zvíře pohlaví mužského, zatímco slovem mak se označuje jeho něžná polovička. Pokud se tedy slovem něžná dá označit něco, co váží asi tři sta kilo, má to skoro půlmetrové rohy, chlupy až na zem a čumí to jak tatar. Pak je ještě nějaká míchanina s krávou- dropjar, ale ve finále to vše vypadá dost stejně. Vyrážíme z vesnice a opět se nám ukazuje dominanta Jannu s dalšími vrcholy Pholesobli Temple 6652 a Ghubur 6308 m. Kluci cvakají jednu
fotku za druhou a my pomalu stoupáme směrem k hranicím s Tibetem. Ukazují se nám další vrcholky Tanga II 6328 m Nupchu Peak 6044 m. Postupujeme celkem pomalu, výška je již znát, snažíme se dávat pozor na pitný režim, některé pobolívá hlava, hůře se dýchá… . Po čtyřech hodinách chůze a asi 600ti výškových metrech zjišťujeme, že je jezero vyschlé. To nám ale nevadí, u potoka na písečné pláži si děláme výborný a pohodový oběd (Travellunch) a takový trošku rodinný piknik. Ti více unaveni životem a cestou si dají po obědě na sluníčku i pěkný spánek a pomalu je čas se vrátit na kafe a na večeři. Prostě šílená dřina. Hora Jannu se nad námi celý den majestátně tyčí a nechává se fotit ze všech stran. Kluci ji fotí i s jaky, kterým se ale nelíbí, že nedostali zaplaceno za pózování. Po příchodu dáváme znovu pohodové kafe na zápraží a místní znovu staví komín. Taková pěkná klasika. Dementa dne vyhrává Janina za půlhodinové hledání šátku v krosně. Šátek měla celou dobu na hlavě a čeká ji za to sedmá kapitola.
Jak je velmi fotogenické zvíře a tak se kluci pokoušeli o co nejoriginálnější záběry
Naše denní rutina 6:30 Budíček by Sarah Connor „Wie schön du bist“ (ten nesnáší všichni, krom Janiny a Martina, který jsou švihlý Německem- poznámka Martin) 6:50 Vstávání do zimy 7:00 Měli bychom být na snídani 7:18 Dorážíme na snídani 7:25 Dostáváme čaj 7:40 Dostáváme snídani 9:15 Odchod na túru 10:30: Prvních 300 výškových metrů za námi 10:40 Pravidelná hodinová diskuse na téma jídla Travellunch. Který si dáme, přednosti a nevýhody jednotlivých příchutí a podobně. 12:00 Vaříme vodu na oběd 12:03 Naléváme vařící vodu do pytlíků a nastává nejdelších 10 minut dne, než se jídlo udělá 12:12 Dvě minuty štěstí jsou za námi 13:00 Odpolední pauza 17:00-18:00 Docházíme do cíle denního pochodu Minuta po konci cesty: Objednáváme večeři 19- 20:00 Po necelých dvou hodinách vaření je hotov Dal bhat aneb čočka s rýží. Hurá… . 30 minut po smutné večeři: četba, čaj, čůrání s jaky a maky, přikládání do kotle a nakonec objednání snídaně na 7:00, kterou nestihneme my a místní už vůbec ne Zapsala: Janina
Úterý Khambachen 4145m – Lhonak 4792m Je krásně jasná noc, měsíc je blízko úplňku a tak osvětluje zasněžené vrcholky kolem nás. Ráno nás vítá sluníčko a namrzlá tráva, je kolem tří stupňů, na pokojích kolem osmi. Za dva dny nás tedy čeká o tisíc metrů výš asi slušná kosa. Pomalu se dostáváme na okraj civilizace. Pokud do nynějška byly hygienické podmínky hodně na hraně, dneškem se dostáváme lehce za ni. Cíl naší cesty- Lhonak- je mimojiné vyhlášen svým „Free WC“, což v překladu znamená, že zde prostě není záchod a chodí se někam za morénu, nebo kam se dá. A k tomu pár dalších vymožeností. Putujeme krásným údolím podél potůčku Ghunsa Khola a obrovské ledovcové morény. Počasí je den ode dne lepší a rychlost našeho pohybu se signifikantně snižuje. Není kam spěchat a výhledy jsou nádherné. Skáčeme přes kamenné pole a docházíme k vrcholu dne- oběd s Travellunchem. Nutno dodat, že délky našich obědů se prodlužují až na dnešní dvě hodiny. Co si ale víc přát než chutnou domácí stravu prakticky bez glutamátu konzumovanou na sluníčku s výhledem na krásné hory? Naše skupina se rozděluje na dva nesmiřitelné tábory v otázce nejlepšího jídla z Travellunche. Je to hrozná řežba mezi Boloňskými špagetami a Hot potem- bramborovou kaší s hovězím, houbami a cibulí. Zajímavé také je, že jsme dali tyto jídla i našemu průvodci, aby nebyl přes den o hladu. Na takhle sytou stravu není asi zvyklý, protože od doby, je neustále unaven a furt nám usíná. Po obědě nastává další filozoficko-psychiatrická hádka o tom, zda již vidíme Kanchenjungu nebo ne. Diskuze se táhne celé odpoledne, a přestože průvodce tvrdí, že ano, že na ní byl, podle mapy je jasné, že ji ještě vidět nemůžeme. Nakonec naštěstí vítězí pravda a láska nad lží a nenávistí a postupně musí všichni uznat, že mám pravdu. To ale nastoluje další otázky: Pokud průvodce tvrdí, že na té hoře byl, ale pak ji nepozná, kde on vlastně byl? Docházíme do cíle naší cesty, což je pár boudiček rozesetých na louce s jedním smutným jakem. Klučina, který je zde, aby nám otevřel, nás předbíhal dnes během cesty, turistická sezona prostě ještě nezačala a jsme první. My jsme do dneška potkali jen jednoho turistu, a to potrhlého Inda v Ghunse. Do Lhonaku docházíme za posledního slunce, dnes ani nepřišly obligátní odpolední mraky. Všude kolem nás jsou rozesety majestátní vrcholy a pod námi obří ledovcová moréna. Jakmile zapadne slunce, teplota rychle klesá a my se schováváme do kuchyně k jedinému ohni. V šest večer je na pokojích deset stupňů, čeká nás pěkná noc. Večer ještě vidíme pěknou padající lavinu a pak už můžeme jít do našich pokojů. Jejich výhodou dnes je, že se skrz strop dají sledovat hvězdy. A není to tím, že by byl skleněný.
Pohoda na aklimatizačním výletu z Khambachenu
Ten samý den a dominanta celého treku, obří Jannu se svými 7711 metry
Národní zvíře jak. Přerostlá chlupatá kráva, kterou není radno rozzlobit
Noční výhledy, Khambachen. Stálo za to vylézt z teplého spacáku i když se nechtělo
Středa Lhonak 4792 m- Kanchenjunga B.C. (Pang Pema) 5140 m Máme za sebou pěkně studenou noc. Ráno teploměr ukazuje venku nula stupňů, na pokojích pak jeden stupeň. To asi nejlépe vystihuje kvalitu zateplení zdejších budov. Voda venku v sudu je komplet zamrzlá. Až půjdeme zpět, postavíme si zde raděj stany, bude to lepší. Nicméně ranní sluníčko hřeje, dáváme vše sušit a během chvíle děláme z prázdného místa docela slušný squat. Pavel má dnes narozeniny a jako překvapení dostává krásný kulatý tmavý dort z jačího exkrementu. Do toho mu píchneme dřívko jako svíčku, zazpíváme písničku a není divu, že má v očích slzy dojetí. Nebo něčeho jiného. Prostě má v očích slzy. Martin předvádí neskutečnou show, kdy na něj čekáme půl hodiny a jemu se stále nedaří vyrazit a nakonec hledá kartáček na zuby. Nominace na Dementa jasná. Vyrážíme do Base Campu, cesta by měla být přibližně na tři hodiny s tři sta metrovým převýšením, ale není to tak. Obrovské kusy země se zde trhají a sjíždějí dolů do morény a tak je cesta neustále nahoru- dolů podle toho, kde se zrovna dá jít a to včetně exponovaných míst a lavinových srázů. Dáváme si pohodový obídek (opět) s tím, že již brzy dorazíme do cíle, ale ejhle! Nakonec nestoupáváme více než dvojnásobné převýšení, v této výšce se již jde opravdu ztěžka a každé stoupání bolí. Co také bolí, to jsou naše hlavy a to už asi všechny. Snažíme se co nejvíce pít, abychom to kompenzovali, ale i tak je to dost záhul. Konečně se před námi nejdříve objevuje hora, která je jedním z cílů naší cesty, a to Drohmo Ri 5960 m a my ji okamžitě vyhlašujeme nejhnusnější horou v dějinách. To ještě nevíme, že nám to za to zítra pěkně spočítá. Před Base Campem se nám konečně ukazuje Kanchenjunga 8586m v celé své kráse. Celý den jsme kráčeli podél nádherných vrcholů a toto je pověstná tečka za pěknými výhledy. Docházíme do Base Campu, což je jedna kamenná bouda, od které jsme si museli půjčit klíče, protože majiteli se sem jen kvůli nám nechtělo, a nastává neskutečná pohoda. Dorazili jsme dřív a tak v plném slunku vaříme oběd a pod dohledem osmitisícovek nastává siesta. Jsme zde úplně sami, kolem nás úplné ticho a klid. Ti drzejší z nás usínají, dáváme kafíčko a pohoda pokračuje, nic nemusíme. Jdeme na krátkou procházku a na chvíli pouštíme holky ze zřetele, a co v chatě hned nenajdou? Hrací karty Chinese Erotic Art. A to je opravdu docela masakr, Kamil to komentuje slovy: „Tolik fantazie!“ Asi podobně fantazie poté použije, když mi na nohy, které se stále nezhojily od pijavic, dá mastičku proti plísním. Ta je bílá, napatlá se i na kámen, a jakmile se někam přilepí, nejde sundat.
Kamil proslul svým abstraktním přístupem k léčbě a vysloužil si přezdívku „Speedy lékárník“
Čtvrtek Kanchenjunga B.C. 5140- Drohmo Ri 5960 m –Lhonak 4792 m „Constant pain“ (konstantní bolest), tak někdo nazval výstup na horu Drohmo Ri z Base Campu. A měl pravdu. Spíme ve stanech, což je mnohem lepší než předchozí noc v Lhonaku v boudě. Budíček máme již na pátou hodinu tak, abychom vyrazili na zteč v šest. Stany jsou namrzlé, potok zamrzlý a venku je odhadem -5 -10 stupňů. Je hrozná zima, snažíme se zahřát a po tiché snídani vyrážíme. Asi jen já a Pavel si dokážeme po minulé akci na Annapurně představit, co nás čeká, a to je také asi důvod, proč Pavel nejde a spokojeně spí. Zpočátku stoupáme traverzem, ale hora je zrádná. Je to hroznej krpál, cesta žádná, tráva mizí a začínají suťoviska a kameny všech velikostí. Rychlost postupu se snižuje a výstup se stává drsným. Po polovině stavíme co pár metrů a snažíme se najít plíce. Poslední zastávka je přibližně sto padesát výškových metrů pod vrcholem a od tohoto místa se výstup stává spíše lezení po obrovských balvanech, které se ještě hýbou. V průběhu výstupu klesá moje popularita pod bod mrazu. Nejen proto, že jsem výšlap vybral, ale také proto, že jsem Elišce utekl s pitím a pak na ni zavolal, jestli chce
napít, (byl jsem od ní 100 výškových metrů daleko). Na jedné ze zastávek do mě chce Martin dokonce zapíchnout tyčku a ještě k tomu velmi přesně specifikuje, kam konkrétně. Konec je opravdu těžký a to natolik, že když někdo zanadává, ostatní to už ani nekomentují. Což je co říct. Ale nakonec po třech a půl hodinách stoupání dorazíme na vrcholu. Panuje taková bezdechá euforie. Jakmile zkusíme poskočit, rychle se zvednout z dřepu nebo něco podobného, dojde nám dech. Hora to je obrovská, ze spodu takhle vůbec nevypadala. A ostatní hory jsou najednou daleko blíž, máme je úplně z jiné perspektivy. Asi nejvíce se takhle „vyloupla“ Kanchenjunga. Teprve teď vidíme, jak je nejen velká, ale se všemi čtyřmi nebo pěti vrcholy přes osm tisíc, i obrovská. Děláme spoustu fotek, točíme videa. Já na památku všech našich cest vyndávám reprešustku z kabinetu branné výchovy, kterou jsem celou dobu táhl jen kvůli této chvíli, a panuje euforie. A nastává i historický okamžik! Kamil odchází stranou a stává se prozatímním vedoucím naší dlouhodobé mezinárodní soutěže O nejvýše položené … . My ostatní (poté co se přesvědčíme, že má umyté ruce) mu to ze srdce přejeme a gratulujeme. Čas na vrcholu se nám krátí, sklízíme všechny věci a míříme zpět dolů. Naštěstí je část hory pokryta suťovými poli a tak se dá dolů sjet jako na lyžích, což nám zkracuje čas potřebný na návrat alespoň o polovinu a my jsme za hodinu dole. Jsme pěkně dehydratovaní, vše sklízíme, vaříme oběd, dáváme poslední siestu a je čas vyrazit na cestu zpět. Místo to bylo krásné, celé pro nás a hluboko v srdci hor. Nechce se nám odsuď, ale je čas jít dál. Jdeme zpátky údolím do Lhonaku, jsou to tři hodiny pochodu. Zde stavíme stany a jsme trošku za sociopaty – jsou zde dva turisté- Američané a my se před nimi schováváme za nějakou chajdu. Objednáváme si Dal bhat a dneska je to fakt peklo, nikdo už to nemůže ani vidět. Martin čte nahlas asi nejzajímavější kapitolu 50ti odstínů šedi a to je asi největší vrchol tohoto večera pro naši zbědovanou skupinu. Máme toho více než dost, je zima a tak dneska nevydržíme asi ani do klasických osmi a jdeme spát.
Po několika týdnech pochodu bylo setkání s jinými turisty šokem a tak jsme se před nimi schovávali
Pátek Lhonak 4792m Khambachen 4145m Ghunsa 3415m Ráno máme opět zmrzlé stany, ostatně venku je zamrzlé vše, teplota v noci byla kolem mínus desíti stupňů. Dnes máme za cíl spojit dva dny pochodu v jeden a dorazit až do Ghunsy. My kluci to ještě nevíme, ale hlavním důvodem tohoto tahu je teplá sprcha v Ghunse a tím pádem možnost umytí hlav našich dívek. To ale brzy zjistíme. Loučíme se s dalším krásným místem a sestupujeme údolím do nám známé lodge v Khambachenu, kde si dáváme poslední Travellunche. Místní borci stále ještě řeší ten komín, který začali stavět, když jsme zde byli před pěti dny. Rychlost tempa našich dívek se zvyšuje a my za nimi vlajeme. Z té rychlosti ve srázu padám a lámu hůlku. Po tomto incidentu zjišťujeme, že tempo je neudržitelné a posíláme holky s průvodcem napřed, ať si třeba letí. My jdeme vlastní tempo a taky je pohoda. Cesta je nekonečná, je nějak delší než jsme si ji pamatovali, navíc v součtu se včerejším náročným dnem toho máme celkem dost. Nakonec přeci jen dorážíme do Ghunsy,dnes jsme ušli přes 20 kilometrů, sestoupali 1600 m a nastoupali dalších 200 m. V Ghunse panuje stále stejné počasí (hnus). Vlastně vůbec nevíme, zda zde někdy viděli sluníčko.
K večeři opět Dal bhat a definitivně se z nás stávají bulimici- když jíme, tak bulíme. Jediným plusem je druhá oslava narozenin, a to Pavlovo. Kromě dortu, který dostal už v Lhonaku, dostává nyní i takový, který můžeme sníst. Holky a Kamil jdou na net a zjišťují, že Janina místní internet přehodila do češtiny, což znamená, že celá vesnice byla bez internetu celý týden, protože místní učitel to nedokázal vyřešit. To je tak, když si Janinu rozzlobíte. Po jídle sedáme k mapě a plánujeme další cíle a postup. Shodujeme se, že po tom, co jsme viděli, už nemusíme do Jižního Base Campu. Je níž, dál od hor a jsou zde horší výhledy. Navíc bychom šli jen na otočku a to nás příliš neláká. Navíc potřebujeme dva rezervní dny na cestu zpět. Nepálské hranice s Indií jsou stále zavřené a to znamená, že nadále není benzín a bude tedy možná problém sehnat dopravní prostředek. Navíc se objevují zprávy o pokračujících stávkách maoistů (někde zastřelili šest policistů) a tak chceme mít rezervu, abychom se dokázali dostat včas na lokální letadlo. Co se ale dozvídáme dál z mapy, to nás příliš netěší. Po slezení vrcholové části jsme byli lehce naladěni na pozvolný sestup pěknou krajinou s pěknými výhledy a pohodovou cestou. Místo toho nás čeká ještě pěkně krušných osm dní, všechny jsou pěkně nahoru-dolů a většina z nich je dost těžkých. A mezi nimi vyniká den, kdy budeme muset nejdříve nastoupat tisíc výškových metrů a následně sklesat dva tisíce. Na ten se těšíme obzvlášť.
Profil další trasy po dobytí vrcholu pro nás byl celkem nepříjemným zjištěním
Před noclehem v Lhonaku. V noci bylo v boudě o stupeň víc než venku. Po cestě nazpět jsme radši rozložili stany
Závěr cesty nás vedl podél ledovcové morény. Podle místních zde byl ještě před třiceti lety sníh
Před Base Campem a jedna katalogová fotka
A to je ona, Kanchenjunga. Foceno ze základního tábora
Jeden z vedlejších vrcholů pod noční oblohou
Stanování ve výšce 5140 metrů
Začátek výstupu na Drohmo Ri 5960 metrů. Kolem páté ráno to není žádná pohádka
Ale odměna je o to sladší. Drohmo Ri 5960 m dobyto. To vše za námi je Kanchenjunga
Kanchenjunga 8586 metrů
Sobota Ghunsa 3415m - Selele Pass 4205m Ráno není v Ghunse úplně hnusně, čemuž se nám nechce věřit. Jako bumerang se nám vrací poplatek za slezení hory. Přichází za námi průvodce a chce 250 dolarů za nás pět, co jsme vylezli na vrchol. Čím víc nad tím přemýšlíme, tím méně se nám to chce platit. Jednak vyšlo během cesty, že si průvodce horu spletl s jinou a že v jeho mapě značená vůbec není. Jednak nic jako povolení za 50 dolarů neexistuje. A poslední, ale nejdůležitější, na tuto částku nám nechtějí dát potvrzení, že žádné nemají. To se nám nelíbí, a to hlavně nejdrsnější části výpravy, což jsem já a Janina. Domlouváme taktiku a nastupujeme na průvodce. Jako hlavní argumenty uvádíme ty výše uvedené a konzultaci zakončujeme tím, že rádi zaplatíme v centru těchto hlídačů v Kathmandu, kde jim vše řekneme. Když dodáme, že platit bez potvrzení nám připadá jako úplatek, připaluje si průvodce asi třetí cigaretu. A výsledek? Už nikdy se o tomto placení nikdo nezmíní a my ušetřili 250 dolarů. Nikdy už nezjistíme, zda chtěl průvodce celou částku pro sebe, či se měl s hlídači podělit, ale je nám to jedno. Dobrý pocit, že jsme se nenechali obrat, zůstává. Z Ghunsy budeme dnes přecházet na jižní větev treku přes tři průsmyky, přičemž ten první- Selele Pass je naším dnešním cílem. Máme stoupat celkem asi tisíc výškových metrů a cesta si opravdu nanic nehraje. Hned od začátku stoupá přímo kolmo nahoru, žádné zatáčky ani traverzy. Jdeme krásným lesem (nebo džunglí), kde je vše porostlé mechem a kapradím, stromy a větve se nad námi kroutí, tlí a rostou, jak chtějí. Je to jako v kouzelném lese. Po pár hodinách stoupání se konečně drápeme na hřeben, kde se k nám přidává naše věrná kamarádka z nižších nadmořských výšek- mlha. A tak z původně avizovaných nádherných výhledů nevidíme vůbec nic. Dáváme si oběd a mě chytá migréna, která bude na náš výlet větší dopad než by kdokoliv z nás čekal. Dávám si brufen a jdeme dál. Docházíme do lodže v Selele, kde sedí mrak a mlha, ale zítra by snad mělo být lépe. Zatím opět trávíme odpoledne a večer v zimních bundách u ohně. Čteme z poznámek, co si psal Slovák, co tu šel vloni. Jen ve zkratce jeho výlet: Na předchozím treku potkal nějakou Annu z Polska, viděl ji asi na půl hodiny a o rok později jí řekl, ať jde s ním na tento trek. Zapomněl jí ale říct, že nejraděj chodí sám a tak když jí bylo ve výšce blbě, poslal ji dolů vydýchat za průvodcem (toho tam poslal o den dřív) a sám šel dál. Po cestě se zásadně s nikým nebaví a průvodce nenávidí. Prostě takovej pohodář- parťák. Co má ale fakt rád, jsou hory a toto místo – Selele. Nicméně za nás to je jasný sociopat.
…. a hlavně cesta zpátky
Poznámka: Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem některé dny nemohl zapsat a tak jsem průběžně předával deník Janině. Její poznámky budou tedy pro přehlednost psány kurzívou, moje normálním písmem.
Sobotní večer- Selele Pass Jeden z nejlepších Dal bhátů v Nepálu (fakt!). Martin ho bohužel propásne kvůli migréně nebo vejškové nemoci. Čekáme, jak se jeho stav vyvrbí, slyšíme pouze steny a vzdechy - úplný yak v posledním tažení. Radíme se, co budeme dělat a jaké máme možnosti. Mezitím se z chlívku (hotelový pokoj) ozývají znepokující zvuky. V testu na výškovku Martin obstál: řekl, jak se jmenuje („neser“), rychle se oblékl (cca 20 minut), odmítl zarecitovat báseň dle svého výběru (žádnou totiž nezná), šel rovně (respektive ne hůře než po sedmi pivech) a nalil si čaj (krom hrnečku i na ruce). Jeho stav se nám zdá celkem uspokojivý i přes názory našeho průvodce: „It can be altitude dinase“ (Může to být výšková nemoc) a o pět minut později: „I think he is okay“ because „i tis very difficult to get him out of here“ (Myslím, že je v pořádku, protože by bylo velmi těžké ho odtud dostat). Tak jsme šli spát a řekli Elišce, ať ho každou hodinu kontroluje… .
Neděle- Selele Pass 4205m Ráno Martin sténá o trochu míň, ale plánovaný odchod v 6:30 stejně nestihne. Dáváme snídani (Kamil překvapivě vajíčka, ostatní kaši) a čekáme, zda bude fit. Prý si chce dát ještě 30 minut spánku. Po 13 hodinách spánku se probudí a vypadá celkem fit (alespoň podle řečí). My mezitím pořádáme aklimatizační výlet, pereme prádlo (Dauwa se toho nebojí a pere si své Armani džíny). Ve čtyři odpoledne se koukáme na hodinky a ono je 11:30 dopoledně. Tak dáváme polívku, sušenky, kávu a čaj v dostatečných intervalech. Zpestřením odpoledne je pokec s Amíkama, kteří zde jsou celkem na tři měsíce (je mi jich fakt dost líto!) a kteří nám popisují, že jim trvalo tři dny dostat se džípem do Taplejungu. Pak přichází skupina Čechů. Taky jim trvalo tři dny dostat se do této vesnice, z toho dva dny museli pochodovat. Cítíme se jako vítězové. Češi se ukáží jako opravdoví bratři- že prý mají moj ganje, kterou nestihnout vyhulit- sypou hrst paliček do Pavlova klobouku se slovy: „Když vám to bude divně vonět, můžou to být slepičí hovna… .“ Posledních deset hodin před Dal bhátem se věnujeme četbě a spánku a i přes zvukotěsné zdi slyšíme ostatní vykřikovat ze sna „sekaná“, „kebab“, „svíčková“ . Vymýšlíme reklamní slogany na Dal bhát: Dal bhát- peklo na zemi (Martin Ú.) Dal bhat, nekonečné labůžo (Martin K.) Dal bhat, dáš si ho, i když nechceš (Kamil)
Dal bhat je sexy (Pavel) Dal bhat, vždycky tě dostane! (Janina) Dal bhat, máš se čeho bát! (Eliška)
Zapsala Janina
Pondělí
Selele Pass 4205m Mirgin La 4645m Andha Phedi 3390m
Debilní německá písnička z Janiny mobilu nás budí už v pět (ráno!). Vstáváme do totálního mrazu, vše je totálně zmrzlé a my v tom balíme, abychom v šest německého času vyrazili. Kamil je trošku smutnej, že ho zde dvě snídaně vyšly na 2500 Kč, přičemž jedno vejce zde stojí cca 50 Kč. V 6:00 je připravena pouze Janina, zatímco z Pavlovo kóje (pokoj to fakt není) se ozývají skřeky a zvuky drsného zápasu. Nakonec tedy vyrážíme i my ostatní, ale upřímně řečeno, náš pochod není z nejrychlejších. Po pár metrech je jasné, že nejsem schopen jít normálním tempem a tak co chvíli stavíme. Začínáme 400 výškových metrů stoupáním a to mi bere poslední zbytky sil po noční eskapádě. Po chvíli si musí ostatní rozdělit můj batoh a tím pádem se jim ve výškách kolem 5000 metrů taky nejde dobře. To mě bude stát několik rund. Dnešek nás vede naším pomalým tempem přes tři průsmyky. Asi z této rychlosti, nebo možná z výšky, nebo prostě nikdo neví z čeho, nám Janina povídá vtip, který později vejde do dějin jako Nejhorší vtip vůbec. Asi tak na hodinu dokáže zastavit konverzaci v celé oblasti centrálního Himaláje. Počasí nám opět přeje a tak máme krásné výhledy na Jannu z opačné strany, na osmitisícovku Makalu 8463m a dle průvodce vidíme v dáli i Everest. Je na každého osobní statečnosti, zda to vyhodnotí jako Everest. Může to být, a nemusí. Procházíme kolem skalního útvaru, který vzhledem připomíná slavný orloj v Brně. Kamil se sice snaží ostatním tvrdit, že v tom vidí lištičku nebo lva, ale zejména dámy jsou neúprosné.
Specifický skalní útvar označoval Kamil vytrvale jako lva, lišku, nebo veverku. Holky ale byly neúprosné Z druhého sedla se dá jít kratší cestou přímo do Andhaphedi a vyhnout se tak stoupání do sedla třetího. Můj stav se nelepší a tak se dělíme a já s Pavlem, Eliškou a Dávou jdeme rovnou a Janina, Martin a Kamil pokračují delší cestou do posledního průsmyku a pak přes Cheram za námi. Nás čeká nádherné prudké klesání asi 1000 metrů krajinou velmi podobnou Tatrám, jen trošku vyšší. A to vše okořeněno výhledy za hranice do Indie. Jako skupina se scházíme opět v Andha Phedi, což je jedna chatrč, jejíž majitel dorazil dnes dopoledne. Okolo nás jsou všude ovce a krávy a celé místo vypadá pro změnu jako alpské údolí, tedy kromě té chatrče, samozřejmě. Eliška se jde na závěr dne koupat a nevšimne si malého chlapce v budce a tak mu předvede slušný striptýz. Chlapec pak celý večer chodí okolo nás, má vyvalené oči a kroutí nevěřícně hlavou.
Úterý Anda Phedi 3390m Tortong 2980m Ráno nemáme v naší společné ložnici budíček a tak vstáváme až v devět. Pan domácí dělá placky k snídani asi jen hodinu, a přestože je začátek sezony, má plíseň v marmeládě. Shodujeme se, že do příště ji pravděpodobně seškrábne a přijde nám to docela v pohodě. Máme čas a tak vyrážíme na
procházku na kafe proti směru cesty do Cheramu. Jenže se ukazuje, že to není pohodová procházka na kafe, ale závod chrtů do vrchu a já nejsem v takové kondici, abych stačil a tak to musíme s Eliškou otočit. Je ale krásně sluníčko, cesta údolím podél řeky je moc pěkná a tak nespěcháme a užíváme si pro změnu pochod bez batohů. Docházíme zpět do naší slůje a nastává dovolená v Chorvatskuležíme na sluníčku, které pálí, nikde nikdo, klídek, pohoda. Po nějakém čase doráží ostatní a pomalu vycházíme na dnešní krátkou etapu- jen 2,5 hodiny pohodového klesání. Ještě předtím je ale potřeba vyřešit jinou věc. Už třetí den ztrácím cit v rukou a obličeji, dnes to vrcholí a já už ani nic neudržím. Kamilovi to nedá a vytahuje příbalový leták o velikosti jeden metr čtvereční od prášků na výškovku, co jsem dostal v Selele. Z tohoto letáku vyplývá: a)prášek pravděpodobně má nějaké pozitivní účinky, ale nikdo nikdy nezjistil jaké b) poslední pacient, který přežil užití tohoto léku, zemřel mezi světovými válkami. Z mnoha kontraindikací je tedy jasné, že se nemohu divit, že necítím ruce, spíš je zázrak, že cítím vůbec cokoliv.
Otevření příbalového letáku u léku proti výškovce dva dny po použití skýtalo mnohá překvapení
Pokračujeme údolím podél řeky a cesta připomíná slavný film Cesta do pravěku a my se kocháme posledními výhledy na zasněžené špičky hor. Docházíme do Tortongu, kde nás vítá malá holčička, která se již ve svých třech letech zjevně věnuje profesionálnímu pózování před objektivy fotoaparátů. Konečně! nemáme Dal bhát, ale těstoviny. Tak jich objednáváme asi pro dvanáct lidí a pak je nemůžeme sníst. Poučení pro dnešní den: Vždy čtěte příbalový leták před užitím léku a ne tři dny poté! (Psáno střídavě pravou a levou rukou, dle toho, jakou zrovna cítím)
Středa Tortong 2980m Yamphudin 1692 osudu výpravy
Den, kdy se rozhodovalo o
Dnes nás čeká nejtěžší den zbytku cesty. 1000 výškových metrů stoupání a následně 2000 metrů klesání po cestě do vedlejšího údolí. A den nezačíná dobře- v noci se budím zimnicí a teploměr ukazuje přes 39 stupňů. Nutno dodat, že Kamil z důvodu ušetření váhy (aspoň to říká), vzal venkovní teploměr, co má normálně doma za oknem. Eliška tedy budí Kamila- který dnes dostane svoji přezdívku Speedy lékárník- a dumají, co s tím, ale moc toho nezmůžeme. Po probdělé noci je teplota na stejné výši a do sedla je to přes čtyři hodiny pochodu a ono tisícimetrové stoupání. Je jasné, že nemůžu nést batoh a tak se domlouváme s místními nosiči, že ho do sedla donesou oni. Vytváří se tedy chrtí skupina, ve které kope za naše družstvo Kamil (proto ona přezdívka), za Nepálskou civilizaci náš průvodce Dáva a za místní profíky dva nosiči v žabkách. Jejich osobní rekordy jsou na obrázku níže. Později se od Kamila dozvíme, že po rovině regulérně běželi a aby byla cesta rychlejší, vzal druhý nosič i Kamilovo batůžek a pak už jen letěli. My ostatní zatím vyrážíme a kráčíme pod ono sedlo. Jakmile se cesta začne zvedat, tempo zákonitě zpomaluje a já mám docela problémy. Stoupání je příkré, dlouhé a někde nahoře je prý chata. Ale ta mi zatím přijde stejně pravděpodobná asi jako setkání s Karkulkou. Nahoře v průsmyku jsou každý rok obrovské sesuvy půdy a tak se cesta neustále mění. Naše tempo se ještě zpomaluje a přibývá odpočinku. Nevím přesně jak, ale nakonec po více než třech hodinách pochodu (a občas i plazení)se vyloupneme nad lesem a vidíme kolem sebe krásná panoramata a pod sebou celou sesutou stěnu ze sedla. Přes něj přecházíme a na pokraji sil docházíme do Tea House. Kamilův venkovní teploměr mi ukazuje krásných 39,9 stupňů. Z druhé strany treku přichází fajn parta Moraváků, kteří mají lékařský teploměr a ten souhlasí s naším venkovním, čemuž se celá výprava (ta naše)diví. Znamená to tedy, že jsem stoupání absolvoval se čtyřicítkami na krku, čemuž se zase diví Moraváci.
Vyprofilovaná chrtí skupina, kde Kamil držel naše šance a hlavně pověst Nastává ale poměrně složité rozhodování. Před námi je ještě čtyři hodiny pochodu a je jasné, že dál už jít nemůžu. Čím dál tím víc se rýsuje varianta transportu vrtulníkem do Kathmandu. Moraváci ještě zkoušejí z místní linky volat do ČR nějakému doktoru, ale spojení moc nefunguje. A to asi rozhoduje, proč nakonec vrtulník nevoláme. Dostávám tedy zatím dva Paraleny a ve stínu usínám. Budím se asi za půl hodiny a je mi líp. Teploměr ukazuje jen 38,1 a s tím už se dá celkem jít. Loučíme se tedy se sympatickými Moraváky, kteří si nás ještě nakonec fotí, a jdeme vstříc 2000 metrů dlouhému klesání. To je tedy opravdu dlouhé a jsme rádi, že nejdeme opačným směrem a nemusíme to celé stoupat. V nižších polohách na nás čekají oblíbené pijavice, ale dnes nepršelo a tak je jich méně. Tím pádem je bereme jako nezbytný kolorit. Na závěr brodíme větší potok a po nekonečné hodinové cestě údolím se dostáváme k dnešnímu cíli. A je to akorát. Paraleny z poledne přestávají účinkovat, teplota je opět na čtyřiceti. Beru si tedy další a posíláme pro nějakého místního Doktora z hor. Přichází už asi za hodinu a půl, jsem rád, že nemám třeba tepenné krvácení, to úplně nevím, jak zde řeší. Doktor ale nepůsobí v teplákovce moc profesionálně- sice má sebou asistenta, ale ten mu hned pro začátek vysype brašnu, trošku Pat a Mat. Jeho diagnóza je jasná: mám něco jako obrácenou výškovku, protože jsme moc rychle sklesali. A
Cesta z Ghunsy nabídla zase úplně jiné barvy
Průsmyk Selele 4205m. Od tohoto místa se náš pochod změnil v ústup
Jannu nás provázela celou cestu
Další z průsmyků, Mirgin La 4645m. Panorama připomíná trochu přerostlé Tatry
Opět pod třemi tisíci výškovými metry a krajina jako z filmu Cesta do pravěku
Návrat do civilizace se blíží. Někde na konci jednoho z údolí už vede silnice
Závěrečná společná fotka pro kontrolu počtu shozených kil
A závěrečné panorama ze základního tábora Kanchenjungy
řešením je injekce. Při představě, že mi on bude píchat injekci, se mi začínají klepat ruce a tak tento proces odmítám. A tak místo toho doporučuje nakombinovat pěkně Paralen, Ibuprofen a antibiotika dohromady. To by mě zřejmě přeneslo za hranice všedních dní do pěti minut. Nakonec si celkem spokojeně bere 2000 rupií a jde dál. To, že jsme níž, má i své výhody. Nemají zde k jídlu jen Dal bhat! To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že si sice dáváme Momo knedlíčky, ale ty zase nejsou k jídlu. Paní domu je pryč a podle toho to taky vypadá. Pán se nás ptá, zda nám chutná. Když Eliška ze solidárnosti přikývne, dostane přidáno, což jí nikdo nepřejeme.
Čtvrtek
Yamphudin 1692m – Khebang 1915 m
Ráno nás čeká zase hnusný jídlo, asi bych si měli sehnat paní domu, tohle fakt nejde jíst. Procházíme zemědělskou krajinou, je vidět, že zde už jsou lidé bohatší- hlavní plodinou je rýže, ale i drahý kardamom, chovají prasata… . Klesáme údolím k řece, kde je i místní škola, fotografové rozdávají dětem dárky a fotí. Jasně se začíná ukazovat, že nejméně vděčnou funkcí na treku je funkce lékárníka. Nikdo tomu nerozumí, ale každý do toho kecá. Na druhou stranu jde svému utrpení Kamil někdy naprotinapříklad inovativním použitím mastičky proti plísním na zaléčení ran po pijavicích. Mastička funguje asi jako kanagon a nedá se sundat. Nebo naprosto originálním využitím venkovního teploměru v lékařské praxi. Cesta je pro mě nadále únavná, problém je, že Paralen pomalu přestává účinkovat a tak zkoušíme nasadit Brufen. Sice s sebou máme i univerzální antibiotika, ale bojíme se je nasadit, aby mě nesložily úplně -vzhledem k náročnému pochodu. Pokračují zápisky Janiny: Od školy stoupáme asi 500 výškových metrů, což Martinovi (také Mrtvola či Zoolog) nesvědčí. Později zjistíme, že si tenhle kopec vůbec nepamatuje. Když se konečně dostaneme nahoru, je zde chaloupka, která krom horké vody nabízí také pána s černou nohou- otevřená rána na holeni, celá černá. Martin v deliriu vytahuje sadu Hartmann a vysvětluje negramotnému pánovi, jak se s tím zachází. Pán si jde nakonec nohu asi po třech týdnech umýt. Křísíme Martina a po třiceti minutách cesty dolů za sedlem dorážíme do další chýše, kde se Martin klátí na dřevěnou postel a spí dvě hodiny. My zatím: řešíme, jak zavolat vrtulník, jak odehnat drzé děti (je jich asi pět, stejně velké a stejně špinavé), či jak zavolat
koně/ nosiče. Řešení: Kamil s Davou běží napřed pro nosiče. Martin zatím sténá ze spánku. Kluci přeskládávají batohy a čekáme, až se Martin vyspí. Ukazuje se, jak to Pavel umí skvěle s dětmi- dělají hrozný bordel a tak je jemně a česky upozorní:“ Už jsem vám říkal, ať si tu nehrajete. Nessssserte mě a jděte jinam!“ Mezitím se snažíme si objednat polévku a čaj. Škoda, že paní neumí ani číst, ani nerozumí naší skvěle pantomimě. Po dvou hodinách zkoušíme zaplatit a paní ani neumí počítat, protože účet je 40 rupií (asi 8 korun). Tak jí dáváme 560 rupií dýško. Kamil než odešel, nám vysvětlil cestu a její profil a my nakonec vyrážíme v domluveném směru. Dle Kamilova čtení z mapy je cesta nejprve prudce dolů, pak rovina a nakonec krpál nahoru. Reál je: jdeme prudce nahoru, pak nahoru, a když jsme nahoře, tak vidíme Kamila. S Kamilem jdou čtyři nosiči a mají profi nosítka. Škoda, že cesta už vede jen dolů a my žádné nosiče nepotřebujeme. Bohužel cena je i tak 10 000 rupií, prý fixed price. Čmoudi!! Nakonec usmlouváme cenu na 1000 rupií za jednoho nosiče, tedy celkem 4000 rupií. Místní se prý nosí za 200 rupií!!! Nošení bílých je zřejmě nejlepší kšeft světa (nebo alespoň Nepálu). Dáváme si nejlepší večeři treku- momo! Možná, že nejsou nejlepší, ale v porovnání se včerejškem je to nebeské. Chceme víc! Dostáváme ještě meltu a chapátí. Chceme víc! Ale kromě sušenek už nedostáváme nic. To je obchodní přístup, tenhle hotel bude jednou mít michelinskou hvězdu za ochotu obsluhy! Tak si dáváme pivo a sušenky a sníme o snídani. Snad zítra nebudeme potřebovat nosiče. P.S.: Martin zde zřejmě počůral nějaké posvátné místo, to jediné vysvětluje současný sled událostí… . P.S. S. : Furt tu není signál!
Pátek Khebang 1915 m–Madibung Zápas začíná v 3:30 a sejdeme se o hodinu dřív. Asi tak by se daly popsat události dnešní noci a rána. Asi od pěti zde místní hrají fotbal a my jsme nadšeni! Pokračuje Janina: Máme budík na krásných 6:30, ale nečekaně nás probouzí fotbalový zápas začínající v 5:15. Také pán v přízemí očividně nacvičuje na soutěž „Nepál hledá Superstar“, takže jeho zpěv se střídá s emocionálními projevy na hřišti. Nádherný budíček! K snídani dostáváme excelentní chapati. Škoda, že nemají ani med, ani marmeládu. Cesta je dnes přibližně na osm hodin. Máme krásné výhledy na zelené rýžové terasy všude kolem nás. Jdeme pomalu, ale jistě. Martin kolabuje asi až po 53 minutách, takže stíháme s prstem v nose.
Fotíme fotku dle katalogu a točíme záběry do filmu. Běháme po cestě do půli těl a vůbec nebudíme pozornost. Blížíme se do civilizace a je to znát. Přibývá krámků i krámů, a nakonec se dostáváme na silnici. Po ní dorážíme do cíle: Nádherně čisté kosmopolitní město plné příjemných zvídavých lidí.
Jakmile místní poznají cenu peněz, stáváte se pro ně chodící pokladnou
Ubytování je nádherné: sprcha s houbami, pokojíčky s vůní benzínu, teplé pivečko, jen pár krvežíznivých komárečků. Hned jsme si místo zamilovali a doufáme, že zde dlouho zůstaneme. Po cestě jsme volali českému doktorovi, co s Martinem. Prý to vypadá na meningitidu a tak hned nasazujeme antibiotika. Zítra vstáváme na autobus ve 4:30, tak dopíjíme druhé pivo a jdeme spinkat do krásně vyvoněných pokojíčků. (V tom druhém si museli dodělávat okno z igelitky)
Sobota- Cesta busem do Birthamoru Vstáváme ve 4:00, což znamená, že bez snídaně. Jsme tedy rychle připraveni a proto sedíme včas v buse (jedná se samozřejmě o luxusní klimatizovaný autobus s chlazenými a teplými nápoji, dotykovou obrazovkou a wi-fi). Škoda, že po 500ti metrech centrifugy nevyjedeme hned do prvního kopce, za kterým je další vesnice a v ní zastávka. Takže akceptujeme rozhodnutí řidiče a čekáme nepálských 25 minut (to je 1,5 hodiny), než dorazí lidé z vedlejší vesnice. Bus se plní a můžeme vyrazit. První tři hodiny cesty není silnice a tak máme možnost se detailně seznámit se všemi kolem nás. O tom, že jsou místní naživu, nás přesvědčuje zvuk „ chrrrrrrrrrgrrrrrrhh“ – asi nový nepálský pozdrav doprovázený finálním alespoň třímetrovým flusem (dámy alespoň metr). Na první zastávce zjišťujeme, že máme kozy. Teda s sebou kozy. Tedy, že s námi cestují kozy. Majitel je zřejmě buddhista a ti nesmí zabít nic živého. Tak je holt naloží na střechu autobusu a nechá je zabít prvním nárazem. Po druhém má hotovou sekanou a v poledne, kdy začne pálit sluníčko, má oběd
smažený/pečený/ vařený. Chudinky kozy! Cesta je to opravdu dobrodružná! Což Pavel jen tak mimochodem komentuje slovy, že už se těší jen na to, jak ten bus zvládne převisy! Řidič řídí v klidu celých šestnáct hodin a krom závěrečného incidentu, kdy přehlídne protijedoucí traktor, i celkem bezpečně (na místní poměry). Důvodem musí být droga, kterou nás nechává také ochutnat: nepálská hudba! O co jednodušší melodie a variace skladeb, o to více nahlas! Jsme moc rádi, že u toho můžeme být. Zde je přepis záznamu jedné písně (běžela sedmkrát): nana-fo-ya-samibaba-samebaba-ufína-fa-sa-fo-ya-osonde-hiki-čeramosonde-ký-já-ó-samtášamtá-óhiki-binjahú-binjahú-binjahú-šihiamíhá-umšé-umšé-umšé-umšé-umšé-umšé-umšé… Dvě hodiny před koncem cesty nám poprvé dochází benzín. Nevadí, máme s sebou barel a tak Elišku na sedačce vystřídá nafta a skrz okýnko se dolévá do nádrže. Za další hodinu stavíme znovu. Žádný barel už ale nemáme a tak místní prostě vysají z nějakého auta a přečepují ho k nám. Po krásných šestnácti hodinách konečně vystupujeme z autobusu. Plachta na střeše nevydržela a tak jako bonus máme batohy úplně mokré. Věci v batohách též mokré, hotel není Hilton, na pokojích jsou švábi, koupelna se nemyla asi od roku 2007… to všechno je jedno, protože mají chlazené pivo!
Neděle Cesta do Kathmandu Eliška s Martinem dostávají prezidentské apartmá s koupelnou, včetně transasijské magistrály švábů. Ostatní mají výhledy na multikulturní centrum města. Síť na komáry nepomáhá, protože je děravá, ale to nevadí, protože přibližně od půl druhé se nedá spát. Řidiči se totiž zásadně domlouvají klaksony, což nahrazuje pravidla místního provozu. Když vstaneme, má pan domácí problémy udělat k snídani kafe (není plyn, není mléko, není chuť), ale nakonec hurá, hurá, hurá! Při loučení pak zmiňuje, že nás tu měl rád a že by se chtěl specializovat na zahraniční klientelu… . Při příletu do Kathmadu voláme kamarádovi doktorovi na lékařskou konzultaci. Závěry z ní nevypadají úplně růžově a tak přemlouváme Martina, ať se nechá hospitalizovat na soukromé klinice. Veřejné zdravotnictví nepřipadá v úvahu vůbec. Sanitka je luxusní, pokoj samostatný, koupelna čistá, sestřičky nádherné- co víc si mohl na závěr dovolené přát? Večer nás zvou kluci z agentury na večeři. Taková milá pozornost.
Pondělí, úterý Kathmandu Dnes objíždíme památky v Kathmandu. Průvodce nám s úsměvem vypráví o masakru královské rodiny. Usmívá se, i když nám popisuje, jak mu umřel strejda. Navštěvujeme hinduistickou spalovnu mrtvých- Pasuputhinati . Mrtví se zde pálí na břehu řeky a následně se popel rozpráší v ní. Děti si pak o kousek dále hrají s tím, co v řece plave. Navštěvujeme Martina, furt nevypadá jako Brad Pitt. Škoda. Večer potkáváme lidi z výpravy na Manaslu a dostáváme asi patnáct-dvacet kilo materiálu k odvozu. Večer si dáváme speciální večeři, díky které si žaludeční (nejen ty) problémy odvezou všichni kromě Martina. Důležité je, že poslední večeře byla autentická! V úterý nás pak čekají závěrečné nákupy a odlet směr Mnichov. V Nepálu není benzín, protože jsou zavřené hranice s Indií a tak musí letadlo dotankovat v Dillí. Díky tomu nestíháme spoj v Abú Dabí.
Poslední dny -Martin Když se po nekonečné cestě autobusem, poněkud nechutné noci někde v dost hnusném hotelu, a celkem pohodovém přeletu do Kathmandu, konečně dostáváme do města, voláme okamžitě spřáteleného doktora v Čechách. Diagnózu toho, co mi je, samozřejmě nepozná, ale s popisovanými příznaky důrazně doporučuje nemocnici. Zřejmě usoudil, že naše léčení není úplně nejlepší. Našli jsme nějaké soukromé zařízení a zde nakonec zůstávám až do pátku. Ostatní odlétají ve středu a já je následuji o tři dny později. Příjemný zážitek je let první třídou, méně příjemný pak doléčování v Čechách a diety. Celkový úbytek váhy se nakonec zastavuje na třinácti kilech- mám stejně jako před maturitou. Nakonec se nepotvrzuje podezření na tyfus a tak oficiální finální diagnóza zní Cytomegalovirus s poškozením jater a trombóza v levé noze. Prý mi neprospěl týdenní pochod s touto nemocí, ale to zase není takové překvapení. Holt dáme příští rok odpočinkově a pak se uvidí.
Závěrem Sotva strávil Pavel na záchodě méně než dvě hodiny v kuse (což je asi o 14 dní později), posílá mi tip na další trek.
Možností je spousty a hory čekají.
Co vy na to?
Fakta o Nepálu: Oficiální název: Federativní demokratická republika Nepál Historie: V roce 563 př. n. l. se zde narodil Buddha Původně království od roku 1768, republika od května 2008 Od té doby jsou u moci Maoisté V roce 2015 vydána nová Ústava
Obyvatelstvo: 28 milionů obyvatel Hl město Káthmandu, 740 tisíc obyvatel, Pouze 48% gramotných obyvatel Jazyk: nepálština, nejznámějším slovem je pozdrav Namaste Náboženství: Hinduismus 80%, buddhismus 10%, islám 4% Měna: Nepálská rupie (za jednu rupii byly během našeho pobytu 4 koruny) Nejvyšší bod: Mont Everest 8848 metrů Ekonomika: Jedna z nejchudších zemí Třetina lidí žije pod hranicí chudoby 40% nezaměstnaných
Statistiky treku Název treku: Kanchenjunga trek Celkový čas samotného treku: 20 dní Vzdálenost: Přes 240 kilometrů Celkové zdolané převýšení: Přes 15 000 metrů Celkový čas pochodu: Přes 120 hodin Osmitisícovky, které jsme viděli: Kanchenjunga, Makalu, Mont Everest Počet dní ve výšce nad 4000 metrů: 8 dní Nejvyšší nocleh: Kanchenjunga Base Camp: 5140 m (stany) Nejvyšší vrchol: Drohmo Ri 5960 m Nejčastější jídlo: Dal bhat (naneštěstí) Léčiva: Přes 60 tablet Paralenu, Brufeny, antibiotika, mastička proti plísním, dezinfekce, náplasti
Video z treku: www.youtube.com vyhledat: kanchenjunga2015
