Totalita. Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky

5 0 0 2 ř á n i m e s ý k s š lá u k i m ý Roversk “ y k t á p z e s a z a m ta ta s e c b e n „TOTALITA a

tu a skautek ČR Junák - svaz skau

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky

Totalita Nepřichází sama od sebe, ale od lidí k lidem. Může přijít znovu. Je proto i nyní živým tématem. Přijďte o ní přemýšlet s námi. Protože nám, skautům, přece záleží na tom, zda máme MOŽNOST VOLBY. Když jsme na počátku tohoto roku přemýšleli nad tématem letošního semináře, hledali jsme něco, co je důležité a zajímavé pro naše roverstvo. A z dlouhé diskuse se vynořilo téma, které vám zde předkládáme. Tématem semináře je Totalita. Může se zdát, že dnes je toto téma věcí minulosti, že se doba, kdy lidé nesměli říkat, co si myslí a cítí, je dávno pryč a nemůže se vrátit…Ale pokles účasti mladých lidí ve volbách, nárůst volebních preferencí komunistické strany, či rozhovory s pamětníky, kteří i v roce 1948 věřili, že vláda komunistů nemůže trvat více než pár let do příštích voleb, ale už se žádné další svobodné volby nekonaly, ukazují pouze na změnu dějinných kulis a osob. Možnost jakékoli totality si nese společnost v sobě… Odpovědnost za to, že se tak znovu nestane, má každý z nás osobně. Minimum, které každý z nás může a měl by udělat, je jít k volbám, které nás čekají již v příštím roce. Pokud tak někdo nečiní, není to, dle mého názoru, projev svobody jednotlivce v demokracii, ale odmítnutí spoluodpovědnosti… Přijměte prosím tento sborník jako soubor pohledů, zamyšlení a ohlédnutí na téma ztráty možnosti svobodně rozhodovat o svém životě, názorech a budoucnosti. Nenechme si toto právo vzít. Nezapomeňme na to příští léto až budeme mít v době voleb něco neodkladného na práci. Ve sborníku najdete i odraz přehlídky roverské tvořivosti Polibek múzy, informace o roverském odboru, celostátních roverských projektech či kursech. Věříme, že sborník pro vás bude užitečným zdrojem myšlenek a inspirace při vašem putování po roverských stezkách. Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří se na přípravě celého víkendu podíleli. Jmenovitě pak Bostonce, Pískleti, Pajádovi, Lence, Jardovi, Renči, Petrovi, Einsteinovi, Karlovi, Kimovi, Pudilovi, Áše, Vojtovi, Šli, Mauglí, Breptě, Dingovi, Karkulce a Roverskému odboru za podporu. Za přípravný tým Roverského mikulášského víkendu 2005 Josef Výprachtický – Jose2 1


Obsah Témata přednášek

184

Časový harmonogram semináře

185

Medailonky přednášejících

186

Sborník vybraných přednášek Totalitarismus – nekonečný příběh? PhDr. Stanislav Balík

811

Teorie totalitarismu Raymonda Arona jako předpoklad teorie svobodné společnosti prof. Miloslav Petrusek

813

Počátky persekuce církví a náboženských organizací – pohled historika Text Bedřicha Marjánka přepracovala Hana Synková

126

Skauti v odboji Jiří Navrátil

135

Občanská společnost Ing. Ivan Dejmal

138

Afgánistán – země zrodu Al Kájda? Petr Franc

142

Nedaleká Kuba Ilia Hlybouski

145

Projev u příležitosti projednávání senátního návrhu novely trestního zákona Text senátora Jaromíra Štětiny, předmluva Lenka Šablová

147

Jak vznikla Sluníčka Helena Illnerová

151

Z knihy Srdcerváč – rozhovor se spisovatelem a scénáristou Jiřím Stránským Jan Lukeš

154

Z knihy vzpomínek Děkuji, mám se výborně Ivan Medek

157

Charta 77

160

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

165

2


Metodická část Výchova k demokracii ve skautingu Roman Šantora – Bobo

168

Zájazd do Juhoslávie Martin Macharik – Kolohnáth a tím FONS Orava 2003

170

Demokratický stát VRK Skrypta, Jaromír Čtrnáctý – Chodník, Petr Panský

174

Vládnu, vládneš, vládneme Všechno své nosím s sebou Volby Omezení svobody pohybu a pobytu všechno projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava)

176 178 180 182

Malé ohlédnutí za Polibkem múzy Poslední volba Blanka Truliková

185

Konec nebo začátek Ivana Raková – Nunu

186

Zvolil jsem v létě… Miloš Říha – Šípek

187

Vole, brácho, vol Jana Pivničková – Pivňa

188

Možnost volby* Roman Tilcer – Filtr

189

Správná volba Josef Vajskebr – Bobr

196

Několik důležitých informací navíc O Amnesty International Český helsinský výbor Asociace Film & Sociologie Člověk v tísni – společnost při ČT Roverský odbor Junáka Zlatý fond roverských programů Roverský kmen Orbis 2006 Rodina roverských kurzů KIF Odkazy

199 100 101 102 103 107 108 109 110 112 3


Témata přednášek V hlavních přednáškách ve velké aule nás nejprve osloví sociolog prof. Miloslav Petrusek, který pro nás z ptačí perspektivy svého oboru zodpoví klíčovou otázku, co je to totalita. Jinou odpověď poskytne prostřednictvím svého vlastního osudu signatářka Charty 77 paní Daniela Brodská. Závěrečný příspěvek celého semináře bude patřit senátoru Jaromíru Štětinovi, který se zaměří na otázku, co mohou poznatky o totalitě znamenat pro náš život teď a tady.

Kromě společných programů si podle svého zájmu můžete vybrat z programových sekcí, které poběží paralelně. Krátce vám je představíme:

Exil a disent První část poodhalí život disidentů – lidí, kteří proti režimu bojovali doma. Přijde mezi nás jedna z mluvčích Charty 77 Mgr. Dana Němcová. Ve druhé části se dozvíme, jaké to je opouštět rodnou zemi, jak vypadal komunistický režim zvenčí a jak se po letech domů vracelo. Část o exilu proběhne formou panelové diskuze mezi PhDr. Olgou Marlinovou, psycholožkou, která velkou část života strávila v exilu v USA, a Ivanem Medkem, hudebníkem, který z politických důvodů odešel do Rakouska a tam mj. spolupracoval s rozhlasovými stanicemi jako Svobodná Evropa či Hlas Ameriky.

Junák v období totality Slíbili jsme vám osobní setkání s legendami českého skautingu, skauty, kteří aktivně vystupovali proti komunistickému režimu a byli za to stíháni. Nyní již můžeme prozradit, že onou legendou je bývalý starosta Junáka Jiří Navrátil a spolu s ním nám svůj spletitý životní příběh bude výprávět spisovatel Jiří Stránský. V druhé části přibude pohled další generace skautů z doby normalizace. Prof. Helena Illnerová a Jiří Klaban – Kyb budou mluvit o tom, jaké bylo vést oddíl pod hlavičkou jiné organizace…

Totalitní výchova a výchova proti totalitě

V sekci nám doc. Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR ukáže, jakým způsobem může být a byl vzdělávací systém zneužíván pro potřeby totalitního režimu. Druhá část bude věnována výchově proti totalitě a proběhne formou workshopu, který pro nás připravila Kateřina Šašková – Kašpra. V centru pozornosti bude schopnost bránit se manipulaci a dělat si na věci vlastní kritický názor.

Duchovní život v totalitním státě

První polovina bude patřit Dr. Danielu Tothovi a tzv. „politickým náboženstvím“, tedy tomu, jak si totalitní režimy mnohdy vytvářejí celou řadu rituálů a jiných prvků, které nápadně připomínají náboženství či přímo jeho karikaturu. Druhým mluvčím bude PhDr. Rudolf Vévoda, který nám pomůže porozumět situaci věřících lidí za minulého režimu u nás, „podzemním církvím“ atd. 4


Totalita a občan

Na workshop o občanské společnosti vás zve Mikuláš Pštross. Proč a jak nedemokratické režimy občanské aktivity krutě potírají, uvidíme na skutečném příkladě. Bývalý ministr životního prostředí Ing. Ivan Dejmal bude mluvit o občanských aktivitách v zájmu životního prostředí, kterých se účastnil v komunistickém Československu a o reakcích režimu na ně.

Totalita dnes Věřili byste, že demokratických států je na světě jen asi čtyřicet? V sekci se dozvíme, kde všude najdeme nedemokratické režimy a jak fungují. Kromě toho nahlédneme do práce zahraničního pozorovatele, kokrétně volebního pozorovatele EU Petra France.

Bojovníci za lidská práva

Martin Kryl nás zasvětí do činnosti Amnesty International, mezinárodní organizace, která se zaměřuje na nestrannou ochranu lidských práv. Nebude chybět ani zahraniční host, který se podělí o své přímé zkušenosti s porušováním lidských práv v současném totalitním režimu. Bude jím Ilia Hlybouski z Běloruska, momentálně pracovník Běloruského centra při společnosti Člověk v tísni.

Sekce roverského odboru

V první části na vás čeká Roverský odbor Junáka, který se těší na vaše názory o RoverConnection a dalších projektech. Na oplátku se určitě dozvíte aktuální informace k Roverské poradě 2006 a dalším záměrům Roverského odboru Junáka. Ve druhé části se dozvíte více o mezinárodním roverském setkání Roverway, které proběhne od 6. do 14. srpna nedaleko italské Florencie. Na setkání se těší Vítek Koutenský – Pudil.

Sekce zahraničního odboru V první části se dozvíte, jak snadno a levně vycestovat do zahraničí. Tipy, triky, rady na skautské cestování prozradí Pavel Trantina – Goblin. Ve druhé části se dozvíte, jak využít milióny na podporu zahraničních aktivit s mladými lidmi v programu EU „Mládež“ Těší se na vás Vojtěch Brouček – Chroust a Daniel Matocha – Vědobyl.

Časový harmonogram semináře 8:00 – 8:45 9:00 – 9:10 9:10 – 10:05 10:05 – 10:15 10:15 – 10:55 11:10 – 12:20 12:35 – 13:45 14:00 – 14:20 14:20 – 15:00 15:20

Vstup do budovy, vyzvedávání a kupování lístků, výběr sekcí Úvodní slovo k Mikulášskému semináři v aule Úvodní přednáška v aule – prof. PhDr. Miloslav Petrusek, Csc. Prezentace sekcí Druhá přednáška v aule – Daniela Brodská První část přednášek v sekcích Druhá část přednášek v sekcích Prezentace Roverského odboru a kurzů Závěrečná přednáška v aule – senátor Jaromír Štětina Uzavření budov 5


Medailonky přednášejících Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, Csc. absolvoval obor filozofie a dějepis na FF MU v Brně. Má velký podíl na znovuzavedení sociologie jako vědního oboru u nás. Jeho první výzkumy a publikace však byly po sovětské intervenci staženy a vyřazeny z knihoven. Spolupracoval s brněnskou disidentskou skupinou Prameny, vydával samizdatový časopis Sociologický obzor. V devadesátých letech byl dvakrát zvolen děkanem Fakulty sociálních věd UK a posléze i prorektorem Univerzity Karlovy. Je autorem celé řady publikací, např. Velkého sociologického slovníku a dodnes přednáší sociologii na třech fakultách UK. Se skautingem začal už jako vlče v roce 1945, poté byl v Junáku do zrušení a dnes je členem Kmene rvavých v Uherském Hradišti. Daniela Brodská v roce 1968 dostudovala Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a začala pracovat jako evangelická farářka. V roce 1973 po odebrání státního souhlasu vystřídala několik zaměstnání. Signatářka Charty 77. Po roce 1989 pracovala rok a půl jako starostka Jihlavy. Poté se znovu vrátila k výkonu kněžského povolání a v současné době působí jako farářka na Kladně. Jaromír Štětina vystudoval VŠE a obor geologie na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 1970 – 1999 uspořádal více než dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí. V letech 1987 – 89 pořádal série politický přednášek a několikrát byl zadržen StB. Po roce 1989 působil jako novinář a později šéfredaktor LN. V roce 1994 zakládá soukromou novinářskou agenturu Epicentrum a je spoluzakladatelem společnosti Člověk v tísni. Jako reportér se specializuje na válečné konflikty v Evropě, Asii a Africe. Je autorem mnoha statí, deseti knih a desítek dokumentárních filmů. Jako senátor se zabývá především problematikou lidských práv. Mgr. Dana Němcová vystudovala psychologii. V 70. letech byla celá rodina perzekvována režimem, Dana Němcová byla zbavena možnosti působit ve svém oboru a pracovala jako uklízečka a domovnice. Patřila mezi první signatáře Charty 77 a v roce 1978 mezi zakládající členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V květnu 79 zadržena za činnost ve VONS a podmíněně odsouzena na 2 roky. V letech 1989 – 90 mluvčí Charty 77. Po roce 1989 založila Poradnu pro uprchlíky, které věnuje většinu svého času. Je předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Ivan Medek vystudoval akademické gymnázium a konzervatoř. Pracoval jako hudební organizátor a publicista. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a o rok později mezi zakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Byl propuštěn ze zaměstnání a pracoval jako sanitář a myč nádobí. V roce 1978 odešel pod tlakem 6

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky stupňující se perzekuce do exilu v Rakousku. Spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, BBC a Rádio Vatikán. Po roce 1989 působil jako poradce v České filharmonii, poradce ministra kultury ČR a v letech 1933 – 96 byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky. PhDr. Olga Marlinová je klinická psycholožka a psychoanalytička. Studovala na FF UK, výcvik absolvovala v USA. Do USA utekla přes Rakousko, 27 let pak žila a pracovala v New Yorku. Vrátila se v roce 1994, když ji Katedra psychologie pozvala přednášet. I nadále učí a pracuje v oboru. Dr. Jiří Navrátil vstoupil do Junáka v roce 1936, během války pokračoval oddíl v činnosti pod hlavičkou KČT. Člen odbojové skupiny, zatčen gestapem a nasazen na nucené práce. V únoru 1948 vyloučen těsně před promocí na Právnické fakultě UK ze všech vysokých škol. V květnu 1949 zatčen pro protistátní činnost (spolu s D. Skálovou, J. Řehákem a Fr. Falerskim a dalšími navázán na vojenskou skupinu, jež připravovala státní převrat). Odsouzen na 20 let ztráty svobody, práce v uranových dolech na Jáchymovsku. Po 11 letech propuštěn na amnestii. Pracoval jako čistič bazénů a údržbář. V roce 1968 se aktivně účastnil obnovy Junáka a byl zvolen členem náčelnictva. Působil jako redaktor a překladatel z angličtiny a němčiny. V roce 1989 se opět aktivně účastnil obnovy Junáka, v roce 1990 zvolen členem ústřední rady. Od roku 1992 je střídavě starostou a místostarostou Junáka. Jiří Stránský autor románů Přelet, Štěstí, Tichá pošta, Za plotem, Zdivočelá země, Aukce a dalších. Pochází z protikomunisticky a protifašisticky zaměřené rodiny. Jiří Stránský byl zatčen v roce 1953 a odsouzen na dvanáct let za velezradu, propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Po propuštění z vězení pracoval jako zedník a později pumpař u benzínových pump, spolupracoval s filmem a překládal. V roce 1973 byl znovu zatčen a o dva roky později, v roce 1975, byl podmínečně propuštěn. Až do roku 1989 pak pracoval ve Státním souboru písní a tanců. Od roku 1992 je prezidentem Českého centra PENklubu. Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. vystudovala na Přírodovědecké fakultě UK. Od roku 1961 působí na Akademii věd ČR, v letech 2001 až 2005 jako její předsedkyně. V říjnu 2005 jí prezident republiky za její činnost a úspěchy v oblasti vědy vyznamenal Medailí za zásluhy II. stupně. Od roku 1976 do poloviny 80. let vedla oddíl světlušek pražské Vodní pětky, která se skrývala pod TJ Slavoj Vyšehrad. Ing. Jiří Klaban – Kyb celoživotním povoláním výzkumný chemik a vědecký pracovník v oblasti makromolekulární a fyzikální chemie. Skautem je od roku 1945. V období normalizace dál pokračoval v činnosti formou „tříhodinného“ skautingu. Po roce 1990 založil 7

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky v Pardubicích roverský kmen PARS. Vymyslel a realizuje dlouhodobý projekt Skautské univerzity. Doc. PhDr. Jiří Kocian, CSc. vystudoval historii a filozofii na FF UK. Zástupce ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Věnuje se především českým a československým dějinám po roce 1945 se zaměřením na vývoj politického systému a politického stranictví. Učí na Ústavu politologie a českých dějin UK. Kateřina Šašková – Kašpra studuje na pedagogické a filozofické fakultě UK a připravuje se tak na budoucí učitelské povolání. Absolvovala roční kurz kritického myšlení (RWCT). Působila jako vedoucí smíšeného oddílu světlušek a vlčat Letorost. Jako instruktorka nebo šéfová týmu se podílela na přípravě a realizaci vzdělávacích kurzů Svatoplukovy pruty a Fonticulus. PhDr. Rudolf Vévoda je historik, pedagog, ředitel VOŠ publicistiky. Před rokem 1989 přispíval do samizdatového tisku, spolupracoval s polským disentem a přispěl k založení opoziční iniciativy Československo-polská solidarita. Působil v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, byl archivářem a novinářem. Jako historik se věnuje převážně dějinám 19. a 20. století, zejména pak vztahu kultury a politiky, církevním dějinám a historii Polska. Vyučuje na VOŠ publicistiky a externě také na Evangelické fakultě UK. Dr. Daniel Toth vědecký pracovník Masarykova ústavu Akademie věd ČR a vedoucí Katedry náboženské výchovy a charitativní práce Univerzity v Hradci Králové. Studoval filozofii a teologii na Univerzitě Karlově a na univerzitách v Heidelbergu, Regensburgu a Bayreuthu. Přednáší filozofii na Univerzitě v Hradci Králové na filozofické fakultě UK, zkoumá Masarykovu teorii náboženství, zabývá se politikou a morální filozofií a dílem významného německého myslitele Paula Tillicha. Mikuláš Pštross je studentem Fakulty humanitních studií UK, zaměřuje se na problematiku občanského sektoru. Prakticky působil či působí v neziskových organizacích Hestia, NROS, Egredior a Asociace debatních klubů. Založil občanské sdružení DKNA. (Debatní klub při pražském Gymnáziu nad Alejí, kde také debatování vyučuje jako volitelný předmět.) Není skaut, ale za to bydlí v Praze na Novém městě v bytě, který kdysi obýval samotný A. B. Svojsík… Ing. Ivan Dejmal studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, odkud byl v roce 1970 vyloučen po zatčení za činnost ve studentském hnutí. Čtyři roky byl ve vězení, poté pracoval v dělnických profesích. Podílel se na vzniku Charty 77, od roku 1987 vydával a redigoval časopis Ekologický bulletin. V letech 1991–92 byl ministrem životního prostředí, poté pracoval v Českém ekologickém ústavu a v letech 1994–95 byl ředitelem 8

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Českého ústavu ochrany přírody, angažoval se i ve straně Zelených. V současnosti působí jako nezávislý projektant v oboru územního plánování a krajinářské tvorby a je předsedou občanského sdružení Společnost pro krajinu. Jiří Nenutil – Neny studuje politologii na FF ZČU v Plzni. Přispívá do zájmových časopisů a místních deníků. V zimním semestru 2003 zpracoval kompletní studii vzniku a zániku Občanského fóra ve Stříbře. Každoročně přednáší na setkání příznivců J. R. R. Tolkiena „Tolkiencon“. Bakalářskou práci „Tranfer německého obyvatelstva ze Stříbrska“ připravuje ke knižnímu vydání. Na ZČU je členem fakultního i univerzitního akademického senátu. Je členem studentského akademického spolku CPSSU a členem České společnosti pro politické vědy. Petr Franc působí již řadu let jako mezinárodní pozorovatel především v oblasti Balkánu. V současné době pracuje jako dlouhodobý volební pozorovatel EU v Afghánistánu, kde je zodpovědný za provincii Samangan na severním úpatí Hindúkuše. Martin Kryl je v současné době předsedou koordinačního výboru Amnesty International v ČR. Od roku 2000 působil v AI ČR jako člen pražské skupiny a koordinoval také projekt výchovy k lidským právům Human Rights – Ideas in Action. Absolvoval mezinárodní studijní program na Lester B. Pearson United World College v Kanadě a nyní studuje na FHS UK v Praze. Ilia Hlybouski kvůli aktivitám v běloruském studentském hnutí byl režimem perzekvován a získal politický azyl v ČR. Pracuje v Běloruském centru společnosti Člověk v tísni při České televizi o.p.s, které bylo založeno v březnu 1998. Jeho hlavním cílem je podporovat rozvoj nezávislých iniciativ a médií v Bělorusku. Snahou centra také je poskytovat objektivní informace o dění v Bělorusku a monitorovat porušování lidských práv tamním režimem. Běloruské centrum rovněž podporuje běloruské kulturní aktivity, které stojí mimo oficiální režimní struktury. Martin Mejstřík vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Divadelní fakultu AMU, obor loutkoherectví. Byl jedním ze studentských vůdců během Sametové revoluce. Spoluzakládal studentský časopis Kavárna A.F.F.A., jehož redaktoři a spolupracovníci sehráli významnou roli v přípravě a během převratu 1989. Po vyhlášení stávky byl spolu se Šimonem Pánkem předsedou celostátního stávkového výboru VŠ. Po revoluci vládním zmocněncem pro "zestátnění" majetku ÚV SSM, později zastupitelem v městské části Praha 1, v současné době je nezávislým senátorem. Píše poezii, má rád hory, vodu, klasickou literaturu, výtvarné umění a hudbu.

9


SBORNÍK VYBRANÝCH PŘEDNÁŠEK

10


Totalitarismus – nekonečný příběh? PhDr. Stanislav Balík Totalitarismus poznamenal přinejmenším ve dvacátém století život téměř celého světa. Po vládě „dějinami vyvolených“ komunistických či nacistických stran zůstaly hekatomby mrtvých, oceány slz a potoky krve. Jaké znaky totalitní režimy nesly? Jak vznikaly? Hrozí jejich znovunastolení?

Totalitarismus: jev pradávný, či moderní? Mnoho desetiletí se mezi sebou přou společenští vědci o to, zda je totalitarismus fenoménem pradávným či moderním. Jedna skupina (např. E. H. Carr, K. R. Popper či V. Čermák) tvrdí, že totalitarismus je nedílnou částí lidské přirozenosti od počátku civilizace. Příklady totalitních režimů pak nemusíme hledat pouze ve 20. století, ale např. již v systémech antické Sparty, inkvizičního Španělska, Kalvínovy Ženevy či jakobínské Francie. Totalitarismus v tomto pojetí pomáhá nasytit pradávný hlad vládců po lidské duši. Druhá skupina vědců (např. H. Arendtová, G. Sartori či J. J. Linz) upozorňuje na to, že společenské a především technické podmínky neumožnily spartským tyranům ani Maxmiliánu Robbespierrovi ovládat společnost v úplnosti. Totalitarismus je proto podle nich výlučně projevem a výrazem moderní masové společnosti – společnosti bez vnitřních vazeb, jejíž členové žijí izolované životy. Pouze v (post)moderním světě mají vládcové s totalitními choutkami v rukou technické nástroje, které jim umožňují proniknout do osobního života člověka. Mohou si tak dělat nárok na jeho plnou oddanost, kterou si umí vynutit. Podle tohoto přístupu znají dějiny prozatím tři podoby totalitarismu: bolševickou, nacistickou a islamistickou.

Podstatné rysy totalitních zřízení Řada politologů se pokusila sestavit základní výčet podstatných znaků totalitarismů. Vyberme z nich alespoň nejpodstatnější. Předpokladem vzniku totalitních režimů je společnost složená z jedinců vykořeněných ze všech tradičních společenských struktur. Existuje Strana, která je středobodem jak politické moci, tak všeho dalšího dění. Veškeré společenské funkce jsou jí zaštiťovány, mimo její vliv nemůže být nic (politické strany, zájmové organizace). Strana je faktickým velitelem armády a policie a zcela ovládá média. V jejím čele stojí obvykle všemocný Vůdce – Prorok a Vykupitel, přičemž jeho kvazibožské atributy mohou mít nejrůznější zdroje. Totalitní režim 11

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky deklaruje jednoznačnou anti-náboženskost, ve skutečnosti přinejmenším využívá mnoha náboženských prvků. Společnost je zcela podřízena jedné ideologii, která se domnívá, že vysvětluje veškerou skutečnost. Jedná se o režimy přirozeně aktivistické. Ke svému přežití nutně vyžadují aktivní účast občanů na veřejném životě. Horečná aktivita, neustálý pohyb, činnost – to jsou nezbytné charakteristiky. Zpočátku se tato aktivita vybíjí na bourání starého řádu, na bojích s jeho příznivci, později se obrací dovnitř Strany – čistky ve stranických řadách, popravy apod. Společnost ovládá teror, který může mít podobu jak přímého fyzického násilí, tak podobu psychologickou – formu hrůzy, strachu. Společnost je kontrolována prostřednictvím tajné policie, která si vytváří efektivní síť donašečů. Totalitní společnosti mají schizofrenní charakter, jsou spletitým předivem klamu a sebeklamu. Ačkoli vyžadují bezmezný aktivismus, vzbuzují lhostejnost.

Jak vzniká totalita? Řada myslitelů se snažila vypořádat s otázkou, jak vzniká totalitní zřízení. Pozoruhodným postřehem přispěl český filozof Rio Preisner, který poukázal na „sílu a lstivost“ totalitarismu. Ve svobodném státě se totiž jeho pravá tvář vynořuje až ve chvíli, kdy všechna moc, jež by byla schopna jej zničit, je definitivně podlomena. Totalitarismus se, jednoduše řečeno, nikdy neutkává se svým nepřítelem tváří v tvář. Totalita je dále budována na lhostejnosti. Vychází ze zásady, že vražda jednoho člověka vždy zneklidní lidské vědomí, zatímco vražda tisíců či milionů lidí, jev jakoby „nemyslitelný“ ve „století vědy a pokroku“, přesahuje lidské vědomí. Vyhlazovací praxe stalinismu tak nijak nebránila západním intelektuálům vzdávat hold sovětskému režimu jako pochodni zítřka. Žádná společnost na světě není vůči totalitním tendencím netečná. Budoucí totalitarismy však nemusí mít pouze ty barvy, které už dějiny zaznamenaly: rudou, hnědou či černou. Totalita se rodí všude tam, kde jsou v masovém měřítku přetrhávány přirozené vazby mezi lidmi, kde se člověk snaží zbavit zodpovědnosti za svůj život a předat ji něčemu vyššímu (straně, státu), kde si lidé myslí, že může vzniknout nebe na zemi (společnost rasově čistá, beztřídní, ekologická), kde se snaží pod pláštíkem krásných úmyslů přinutit ostatní žít podle vlastních představ. Zásadním nepřítelem totalitarismu je svoboda a pluralismus. Kde je společenská svoboda omezována a kde jsou pod dohled státu zařazovány nejrůznější společenské instituce, plíživě se vkrádá totalita. Spousta lidí ji ignoruje. Až se projeví naplno, bývá na dlouhou dobu pozdě cokoli činit.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro studium demokracie a kultury a vůdcem skautského střediska v Bludově

12


Teorie totalitarismu Raymonda Arona jako předpoklad teorie svobodné společnosti prof. Miloslav Petrusek Existují dvě vlivné teorie totalitarismu, jeho vzniku a fungování, jež vznikly v různých dobách, s různými cíli a měly výrazně odlišnou podobu. První z nich je teorie, kterou vypracovala ve 40. letech 20. století německá filozofka a politická socioložka Hannah Arendtová, která je známa dostatečně dobře i u nás. Jde o trojsvazkový (v českém vydání v jednom svazku) spis „Původ totalitarismu, který Arendtová vydala v roce 1950. Práce se dělí na tři samostatné oddíly – Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. Již z názvů je patrné, že Arendtová odlišuje různé formy totalitního vládnutí – co spojuje její teorii s koncepcí Raymonda Arona je poslední kapitola věnovaná roli ideologie v totalitních systémech. To je snad jediný podstatný bod, kde se obě teorie setkávají. O to je snad poučnější seznámit se podrobněji alespoň s jednou z nich. Protože si letos připomínáme sto let od narození významného francouzského filozofa, politického teoretika, komentátora a žurnalisty a především sociologa, popíšeme podrobněji jeho teorii. O Aronově pojetí totalitarismu rozhodně neplatí bonmot Benjamina Barbera z roku 1969, že „termín totalitarismus je konceptuální prostitutka, která nepatří nikomu a obsluhuje všechny“. Aronova analýza a kritika totalitarismu není samoúčelnou žurnalistickou kritikou, ale je (nejen, ale také) polemickou obranou demokracie: totalitarismus je Aronovi vždycky v opozici k demokracii (arci kromě jejích historických počátků) a je jejím ohrožením. V zásadě Aron formuluje jako ústřední charakteristiku totalitarismu to, co se někdy označuje jako totalitní syndrom, totiž pět znaků, jež tvoří „dokonalý fenomén tehdy, když jsou všechny prvky spojeny a plně realizovány“ [Aron 1993: 158], totiž: • monopolní existence jedné strany, případně obecněji: „monopol jedné strany na politickou činnost“ s tím, že princip duality „jedna strana“ – „pluralita stran“ je rozhodujícím diferenciačním znakem totalitních (případně autokratických) a 1 demokratických společností, je montesquieuovským „principem“ , který zde

1

Je nesmírně zajímavé, že analýza totalitarismu je u Arona podložena právě dokonalou znalostí Montesquieua (a četnými odkazy na jeho dílo). Ale není také bez zajímavosti, že studiem Montesquieua začíná svou kariéru také Louis Althusser, a to prací s podtitulem Politika a dějiny [1959], v níž je Montesquieu sice oceněn, nikoliv však doceněn („mýtus dělby mocí“). Aron po

13

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky znamená, že přijmout jako kritérium rozlišení dvou základních politických typů („režimů“) „existenci jedné nebo více stran znamená považovat formu organizace stranického boje za charakteristický znak politického zřízení naší doby“ [c.d.: 54]; • ideologie, jíž je vedoucí strana řízena a jíž přikládá „absolutní prioritu“ a proměňuje ji v „oficiální státní pravdu“; • monopol násilí a monopol prostředků přesvědčování, tedy obrazně jakási jednota „cukru a biče“, přičemž proporce užití se s proměnami doby samy proměňují (připomeňme zde, jakkoliv „nearonovská“ tato naše připomínka je, že jde o fenomén popsaný dobře Gramscim v jeho teorii hegemonie – vládnout se nedá jenom násilím, vládnout se musí také ovládnutím „duší“ ovládaných, duchovní hegemonií, kterou zprostředkovávají intelektuálové); • podřízení většiny ekonomických a profesních aktivit státu, tedy proměna ekonomiky a profesních činností v „součást fungování státního soukolí“; • politizace všech chyb jednotlivců, která je důsledkem ideologizace celého sociálního života (soukromého i veřejného) a která vede k tomu, že společnost je ovládána terorem nejen ideologickým, ale i politickým, lidé jsou v rukou státní bezpečnosti. 2

Aron (na rozdíl od jiných teorií totalitarismu, třebas Hannah Arendtové aj.) formuluje současně „fundamentální tezi“ o jeho původu: „Podstatným jevem, původní příčinou je sama revoluční strana. Režimy se nestaly totalitními nějakým postupným vývojem, ale v důsledku původního záměru, snahy od základů přeměnit existující řád podle nějaké ideologie“ [Aron 1993: 159]. Odtud odvodil Aron svou myšlenku o rozhodující roli Leninovy knihy „Co dělat?“, v níž je historicky poprvé formulována role 3 „revoluční strany jako politické avantgardy“ (rozuměj: proletariátu) . Do jaké míry znal Aron Stalinovy texty, mi není známo. Je ovšem nesporné, že Aron přesně pochopil, že „učení o straně“ je jádrem celé postmarxovské komunistické totalitní teorie. Stalin je rozvinul zejména v textech „O základech leninismu“ z roku 1924 a „K otázkám leninismu“ z roku 1926. Explicitně (ve snaze zmírnit Leninovy radikální teze o „diktatuře strany“) říká, že „v několika málo případech, kdy byl Lenin nucen mluvit o diktatuře strany, mluvil obvykle o diktatuře jedné strany, tj. o tom, že naše strana drží letech, kdy už měl polemiku s Althusserem za sebou, připomíná – „ukažte mi jediný případ, kdy althusserismus ovlivnil skutečnou politickou debatu“ [Aron 2003: 251]. 2 Jak konstatuje Nicolas Baverez, koncepce Aronova a Arendtové se „jasně odlišují“, protože „přesně zapadají do rozdílných tradic německé filosofie, do kritického historismu Maxe Webera na jedné straně a Heideggerovy fenomenologie na straně druhé“ [Baverez 1997: 87]. Zajímavý je Baverezův poukaz na roli koncepcí, které Arendtové i Aronovi předcházely, zejména Emila Lederera a Franze Neumanna Behenmotha, ve vztahu k Aronovi v neposlední řadě pak Elieho Halévyho. 3 Aron knihu několikrát datuje do roku 1903, ačkoliv byla napsána v roce 1901 a vydána poprvé v roce 1902.

14

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky moc samojediná, že nesdílí vládu s jinými stranami, a přitom vždy vysvětloval, že diktaturou strany vůči dělnické třídě je nutno rozumět vůdcovství strany, její vedoucí úlohu“ [Stalin 1950: 139]. Výslovněji se vyjádřit snad ani nebylo možno. Aron se totalitarismem, zejména a především sovětským, komunistickým či stalinistickým, zabýval také proto, že pochopil (teoretickou analýzou, ale i na základě historické zkušenosti), že inherentní vlastností všech totalitarismů je rozpínavost. Proto analyzoval stalinismus jako sekulární náboženství, které je nebezpečné tím, že „neexistuje země, kde by nemohla vzniknout přinejmenším komunistická sekta“ [Aron 1999: 192], v jejímž rámci by se realizovaly tři výchozí funkce: • morální příprava profesionálních revolucionářů, • u protivníka vzbuzování nejistoty ve správnosti vlastní věci, • vytváření předpokladů pro formování nového člověka, tj. nové elity a nových podřízených podle pravidel hodnotového řádu komunistické ideologie. Aron samozřejmě nemohl nenarazit na otázku, která se vrací dokonce po pádu totalitarismů: „Máme upustit od teorie totalitarismu, která byla módní v době studené války, ale už vyšla z módy? A vyhlásit, že obě revoluce, hnědá i rudá, neměly nic společného, nebo jen málo? Nebo má být nacismus zařazován mezi fašismy a komunismus ponechán stranou jako jediná revoluce 20. století, která přetrvala a vybudovala společnost?“ [Aron 1999: 200]. Aron od teorie totalitarismu neupustil, ačkoliv dokázal velmi pečlivě rozlišovat podstatné a jevové stránky obou typů totalitarismu (např.: „Odmítám, že záleží pouze na moci, že ideje nemají žádný význam. Avšak stejně jako odmítám uznat za rozhodující argument o neslučitelnosti ideologií, nesouhlasím ani s argumentem, podle něhož víra komunistů v univerzální a humanitní hodnoty nic neznamená.“ [Aron 1993: 161]) a v rámci sovětského totalitarismu odlišovat jeho jednotlivé vývojové fáze (leninismus – stalinismus – poststalinismus). Obecnou sociologickou otázkou – svým způsobem weberovskou (a jiným způsobem paretovskou) – mu ovšem bylo také toto tázání: do jaké míry dokážeme učinit pochopitelným jednání, které oprávněně považujeme za iracionální? Komunistický totalitní režim totiž prokázal, že bez ohledu na proklamace či dokonce případné hluboké vnitřní přesvědčení o tom, že jeho vlastní smysl není v současnosti, ale v budoucnosti, která přijde jako „nové, ideální uspořádání lidských věcí“ (Aron mluví o ideokracii jako jednom z definičních znaků komunismu), a že jeho geneze sahá k osvícenskému racionalismu, připustil nejen zjevný rozpor mezi „ústavní fikcí“ (zvláště nápadnou ve „stalinské ústavě“ z roku 1936) a sovětskou realitou, ale racionálně nepochopitelné použití teroru v dobách, kdy teror neměl politický ani jiný smysl a kdy byl obrácen proti lidem, kteří nebyli nepřáteli režimu – dokonce naopak. Aron je historicky chladný, když konstatuje, že lze mít jisté porozumění (jakkoliv to může být lidsky bolestné) pro porevoluční teror let 1918–1922, ba dokonce pro teror let 1929–1930 („zde jde o formu teroru neříkám legitimní či nelegitimní, ale rozumově vysvětlitelnou, protože ruští rolníci skutečně vědomě vybili polovinu dobytka a stali se „nepřáteli systému“ [Aron 1993: 153]). 15

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Ale i z Aronovy perspektivy je zhola nepochopitelná politická a ideologická4 iracionalita teroru rozpoutaného po zřejmě inscenované vraždě S. M. Kirova (1934) proti stranickým a vojenským kádrům, naprosto oddaným a naprosto spolehlivým. Solženicyn má nepochybně pravdu v tom, že „analýza fenoménu Gulag“ nemůže začínat až rokem 1937, kdy došlo k největším pogromům vůči „vlastním“, protože historie teroru začíná dávno předtím, než do táborů přišli „pravověrní“ [srv. Solženicyn, sv. 2: 1990, zejména kap. 11: 164 a násl.], tedy než revoluce začala masově požírat své děti. Solženicyn ale také nedovede odpovědět na otázku, jak je možné, že „pravověrnost“ u uvězněných přetrvala. Ostatně kapitolu o iracionálním teroru uzavírá více než výmluvně: „Celý ten dlouhý přehled a analýza pravověrných? Místo toho pouze napíšeme palcovými písmeny JÁNOS KÁDÁR, WLADYSLAW GOMULKA, GUSTÁV HUSÁK. Prošli nespravedlivým zatčením i vyšetřováním a mučením, řadu let si odseděli. Celý svět vidí, co se z toho naučili. Celý svět poznal, zač stojí.“5 Jakkoliv je Solženicyn práv ve svém odporu k pravověrným a jakkoliv má historicky pravdu v tom, že pravověrní nejen mlčeli, když se „šlo proti nepřátelům revoluce“, ale byli aktivními spolutvůrci revolučního teroru (exemplárním příkladem je heroizovaný maršál Tuchačevskij, který nejprve brutálně potlačil rolnickou vzpouru v Tambově a potom byl sám popraven), přesto neodpovídá na otázku – odkud se vzala ona paranoidní forma zla, která je – nota bene – specifická pro sovětský (stalinskokomunistický) totalitní systém. Otázky, které klade Aron po psychologii a logice doznání, zůstaly zodpovězeny jen částečně (skvělým anticipujícím případem je slavná Koestlerova kniha Tma o polednách) a otázky po psychologii žalobců a vyšetřovatelů zůstanou otevřeny asi navždy: má snad v „dějinách teroru“ analogie fenomén, kdy vyšetřující ví, že vymáhá od vyšetřovaného lživou výpověď, a kdy žalobce ví, že obžalovaný mluví vynucenou nepravdu – a on ji chce slyšet? V tomto fenoménu vidím snad největší zrůdnost komunistické varianty totalitarismu, která nadto přesáhla hranice „barbarského“ či „byzantinizovaného“ Ruska. Aron má jen částečnou, zato závažnou odpověď, když poukazuje na „roli osobnosti v dějinách, téma tak oblíbené v bolševické teorii. Nadto důrazně klade otázku, jak bylo možné vytvořit tento „neskutečný svět“ a donutit zbytek světa, aby se ptal po „skutečnosti této neskutečnosti“. K doplnění Aronovy úvahy o tom, že totalitarismy stojí vždycky na jednotě víry a strachu, chci dodat náčrt vlastní doplňující verze obecné teorie totalitarismů. Nejde, myslím, pouze o strach sám o sobě, o přítomnost strachu ve společnosti. Tento fenomén přesvědčivě popsal např. Franz Neumann [1967, srv. Čermák 1992: 120]), který dokonce ukázal, jak v totalitních režimech musí být strach z reálného světa „transmitován“ i do 4

Jak známo, ideologicky tento teror Stalin zdůvodnil svou proslulou teorií „zostřování třídního boje“, podle níž třídní boj zesiluje v přímé závislosti na velikosti „budovatelských úspěchů“. Aron tuto poučku komentoval tak, že „vzbuzuje údiv, jako bychom byli v úplném logickém deliriu“ [Aron 1993: 140]. 5 Tento fenomén byl i u nás teoreticky reflektován v knize, jejíž monumentálnost zastrašila čtenáře, totiž v Čermákově Otázce demokracie, v níž figurují všichni velcí teoretici tohoto jevu, Aron však zcela chybí, není uveden dokonce ani v jediné poznámce pod čarou. [Srv. Čermák 1992.]

16

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky „světa fikcí“, strach prostě musí být „omniprezentní“. Ale to samo o sobě nestačí, protože strach je nejen v totalitarismech „dán“ jako conditio sine qua non jeho existence, jím je vědomě manipulováno, takže prakticko-politicky (propagandisticky, šeptandou, ideologií) dochází k jeho nerovnoměrnému rozložení synchronně i diachronně: vládnoucí moc disponuje strachem jako nástrojem a rozkládá jej tak, že ohrožuje v různých dobách a v různých souvislostech různé sociální skupiny (vrstvy), čímž vytváří stav permanentní nejistoty, existenciální i existenční úzkosti. Strachu nejsou uchráněni, jak dobře víme z pamětí zejména komunistických mocných, ani ti, kdo stojí v hierarchii moci nejvýše: po obdobích relativního klidu přichází období zoufalého strachu a nejistoty. Dokonale je popsán v sovětských románech, například Rybakovových (Rok třicátýčtvrtý), u nás poprvé v knize Jiřího Weila Moskva-hranice. Druhým principem totalitarismu, který se u Arona nečte, je zásada nelegitimního (a někdy přímo nelegálního) vylučování určitých vrstev společnosti z určitých standardních občanských a lidských práv. Jestliže bolševická revoluce ještě ve své první ústavě, jak ji popisuje Aron [1993: 135], byla legislativně otevřená, „upřímná“, protože se explicite hlásila k diktatuře proletariátu a vykořisťovatelské třídy (výslovně vyjmenované) zbavovala volebního práva, pak následující dvě ústavy zakládaly fenomén „ústavní fikce“, jak tomu říká Aron; obecněji pak vytvářely nejen možnost, ale dokonce nezbytnost nelegálního (či aspoň nelegitimního) vylučování velkých skupin lidí z možností zastávat určité pozice nejen ve světě politiky, ale v občanském životě vůbec: vzniká početná vrstva marginalizovaných, „exkludovaných“. Proto pokládám za druhý definiční znak totalitarismů fenomén „neviditelné exkluze“ nebo – v jiné podobě – exkluze stupňované až na hranici genocidního chování (holocaust je příkladem nad jiné výmluvným). Tím se samozřejmě pojem exkluze významově rozšiřuje – překračuje obvyklý „diskurs chudoby“, statusového znevýhodnění atd. a vrací jej i historicky tam, kam patří, protože exkludováni jsou nejen „moderní chudí“, ale i antičtí ostrakizovaní, středověcí kacíři, židé v nacistickém Německu a kulaci v bolševickém Rusku. Podstatou totalitarismů je ale to, že pro vymezení toho, kdo je, kdo bude, kdo se stane vyloučeným, nejsou nikdy stanovena explicitní pravidla. Zatímco osoby poválečnými soudy u nás (1945–1947) odsouzené podle „velkých“ či „malých“ dekretů explicitně věděly, podle jakých pravidel se věci dějí, osoby vyloučené z veřejného života v 50. a 70. a 80. letech nikdy od nikoho nedostaly „potvrzení“, že jejich vyloučení je motivováno politicky. Tato „skrytost pravidel“ je tak jedním z neviditelných, ale podstatných znaků totalitních režimů.

Aron a marxismus: marxismus Marxův a marxismy „imaginární“ Analýza totalitarismů souvisí u Arona (a samozřejmě nejen u něho) úzce s analýzou marxismu. Aron byl důsledný protivník a odpůrce marxismu ve všech třech pro něj relevantních formách – marxovské, sovětské („marxismus obyčejného člověka“, 17

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky sekularizované náboženství) a francouzské (Sartre, Althusser aj.)6. Přitom ale důsledně rozlišoval mezi původní verzí Marxova učení a jeho pozdějšími modifikacemi. Základní tezi zformuloval Aron v knize, která je věnována kritice francouzského marxismu Od jedné Svaté rodiny k druhé (Zdánlivý marxismus): „Zakladatel I. internacionály se z rebela proměnil v proroka a z proroka v teologa. Nekonečné spory mezi ortodoxními a heretiky jsou nakonec více určovány argumenty síly než silou argumentů. Ale velikost našeho myslitele pochyby vyvolat nemůže ani u těch, kteří jako já jej desetiletí znovu a znovu četli, ani u těch, kteří jej nečetli nikdy, protože platí to, co řekl kdysi de Gaulle: Existuje přesvědčivější důkaz velikosti než veliký spor? Budeme-li poměřovat Marxovu velikost velikostí diskusí, jež vyvolává, s kým jej lze za poslední dvě století srovnat?… Ale co to znamená – veliký spor? V jakém smyslu dokazuje velikost člověka, vědce, revolucionáře? Jak jsem kdysi napsal, každý historický výtvor je nejednoznačný a nevyčerpatelný. A právě to platí o Marxovi. Kdyby nebylo nejednoznačnosti, nepochopili bychom množství rozličných interpretací. Ale bez nejednoznačnosti by nebylo ani bohatství myšlenek, jež by stálo za to brát v úvahu. Kdyby dnešní věda vyřešila otázky položené Marxem, patřil by Marx minulosti. Ale všechno se zdá nasvědčovat tomu, že Marx je prostě stále naším současníkem“ [1970: 357]. Aron se Marxem zabýval ve třech podstatných souvislostech: • v souvislosti se vznikem sovětského totalitarismu jako vtělením „oficiálního marxismu“ (který Aron nikdy neztotožňoval s „původním“ Marxovým učením; jak ostatně přesvědčivě ukázal v Imaginárním marxismu, ani hlavní protagonisté boje o „nový marxismus“ nemohli dělat nic jiného než se více méně intelektuálně rafinovaně distancovat od „sovětského marxismu“), • v souvislosti s vlastním obsahem Marxovy teorie – filosofické, ekonomické a sociologické (podle Arona „Marx přešel přes sociologii k ekonomii a zůstal navždy filosofem“) a • v souvislosti s intelektuálním impulsem, kterým Marxova teorie byla pro evropské myšlení 20. století (včetně vnitřních krizí a proměn marxismu). Při všem obecném respektu k Marxovi je Aron celý život radikálním a zasvěceným antimarxistou, je polemikem a kritikem všech dimenzí marxismu. Ve studii Od marxismu ke stalinismu (toto téma pokládá Aron za nebagatelní: přechod není přímočarý a jednoznačný) Aron rozlišil tři znaky-témata „marxismu jako křesťanského kacířství“:

6

V roce 2002 vydal Jean-Claude Casanova monumentální text, více než osmisetstránkový Aronův rozbor „Marxova marxismu“ (Le marxisme de Marx, 2002), který je založen na přednáškách, jež Aron přednesl na pařížské Sorbonně na přelomu let 1962–1963. Aron text upravoval do závěrečné publikovatelné podoby, chtěje se „definitivně“ vyjádřit k tématu, ale plicní embolie práci zdržela, potom zcela znemožnila. V Casanovově citlivé úpravě máme k dispozici Aronovu velkou rekonstrukci, která – budiž to dovoleno říci – v některých momentech (zejména detailním srovnáním I. a III. svazku Kapitálu) připomíná Masarykovu Otázku sociální.

18

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky • téma křesťanské, které slibuje odplatu ponižovaným a trpícím, což je podle Arona vlastně „myšlenka převrácené hierarchie, jež je součástí materialistické dialektiky“ a která „zastírá svůj pravý původ, jenž tkví v křesťanských tužbách“. Pozitivistické vědecké zastírání vyvolává u věřících klamné představy, ale citové zdroje víry tím nevyschnou [(Aron 1999: 171]7; pojetí „marxismu jako nového náboženství“ je ovšem poměrně časté, čteme je třebas u Schumpetera: „Marxovo poselství o pozemském ráji socialismu slibovalo pro milióny lidských srdcí nový paprsek světla a nový smysl života. Chceme-li, můžeme nazvat marxistické náboženství falešným nebo je označit za karikaturu víry,… avšak nemůžeme přehlédnout velikost takového počinu a nepřipustit obdiv“ [Schumpeter 2004: 24]; • téma prométheovské, které vypovídá o tom, jak člověk stále více zvládá přírodní síly a zapojuje je do svých služeb, čímž vytváří předpoklady pro vznik „království hojnosti“, v němž se stane nerovnost pohoršujícím útlakem a kde „volný čas a bohatství nebudou vyhrazeny několika málo jedincům na úkor většiny, ale díky lidskému géniu budou dostupné všem“; v jiné formulaci – „touto prométheovskou hrdostí, vírou ve schopnost sjednocených lidí stát se pány přírody a pány společnosti se marxistická inspirace zásadně liší od inspirace liberální a zůstává, stejně jako inspirace liberální, duší průmyslových společností“ [Aron 1992: 31]; • téma racionalistické, které odkazuje k osvícenskému původu marxismu, ale centrální ideu osvícenství přece jen specifikuje: dosavadní dějiny byly dějinami „nutnosti“, společnost se vyvíjela živelně a nesvobodně, teprve nyní, kdy lidé znají zákony vývoje dějin, je možné jednat s plnou uvědomělostí a odpovědností; „soukromé vlastnictví a anarchie trhu ustoupí kolektivnímu vlastnictví a plánování“ [l. c.]. O tom, že Aronovo vidění obecné charakteristiky Marxe je přiměřené, svědčí nepřímo i to, že nezávisle na Aronovi Leszek Kołakowski [1989, sv. 1: 345] konstatuje, že pohlédneme-li na myšlení Karla Marxe „panoramaticky“, lze identifikovat „tři hlavní motivy“: • motiv romantický (odpovídá Aronovu křesťanskému), který je variantou romantické kritiky kapitalismu, je snem o zrušení všeho zprostředkování mezi jedincem a společností, „jeho teorie odcizení, teorie peněz, jeho víra v budoucí jednotu, v níž jedinec sám a dobrovolně chápe své síly jako síly společenské, jsou jen variantou romantické kritiky kapitalismu“; 7

Aron touto metaforou ani v nejmenším nenaznačuje, že by mělo jít o genetickou souvislost, že by marxismus vyplýval z křesťanství. Karl Kautsky, významný představitel tzv. ortodoxního marxismu a oponent Leninův, se o takovou genetickou řadu, ostatně kdysi nikoliv neobvyklou, pokusil. Ukazoval v práci Předchůdcové moderního socialismu (1909) „kořeny moderního socialismu“ v prakřesťanském komunismu, v komunistických středověkých sektách, v kacířském komunismu italském a francouzském, u Tomáše Münzera a novokřtěnců. Protože „idea socialismu je věčná a bude se objevovat stále znova“, jak píše kdesi právě Aron, není s podivem, že myšlenku spravedlnosti a odplaty lze takto historicky vysledovat včetně komunistické redistribuce majetku. S Marxem to ale „geneticky“ má společného jen málo [srv. Kautsky 1958].

19

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky • motiv prométheovsko-faustovský, víra v neomezené možnosti člověka-tvůrce, pojetí dějin jako procesu sebeutváření prostřednictvím práce, pohrdání tradicí a kultem, přesvědčení, že člověk poezii svého života bude čerpat z budoucnosti, nikoliv z minulosti a • motiv osvícenský, deterministický, racionalistický, který je nejúplněji vyjádřen v Marxově pojetí zákonitosti dějin a jeho konceptu revoluční praxe. Aron se jakési srovnávací analýze Marxova díla jako celku nejsystematičtěji věnoval ve skvělých „dějinách sociologie“ Les étapes de la pensée sociologique [1967], v nichž je vývoj sociologického myšlení přesvědčivě vyložen na sedmi osobnostech: Montesquieu – Comte – Marx – Tocqueville – Durkheim – Pareto – Weber8. Marx je zde analyzován zevrubně, podstatný je Aronův neustálý poukaz na ambivalentnost, nejednoznačnost Marxovy teorie filosofické i sociologické. Vidí ji jednak v tom, jak nejasný je vztah mezi výrobními silami a tím, co „určují“ – jde o vztah determinace, kauzality či podmíněnosti? A dále v tom, jak nejasné jsou pojmy základna a nadstavba a vymezení jejich vzájemných vztahů. Připomeneme-li poststrukturalistický obrat – základna a nadstavba jsou typickými produkty metaforického uvažování, které je sice inspirující a rétoricky většinou přesvědčivé, současně však velice nebezpečné právě pro svou pojmovou nejednoznačnost a neurčitost. To podstatné a současně nejnebezpečnější, co Aron shledával na marxismu, byla (a zůstává) jeho inherentní vnitřní dvojdomost: může být „vědou i „ortodoxií“, „výkladem světa“ i „revolučním plánem“, je „revoluční ve jménu vědy a vědecký ve jménu revoluce“ [Aron 2002: 575]. Protože Aron připouští, že věcná analýza kapitalismu vedená z marxistických pozic je možná, zavádí upřesňující pojem militantního marxismu, jímž rozumí koncepci, která: • je bytostně „esencialistická a totalizující“ v kritické analýze kapitalismu (kapitalismus je principiálně nespravedlivý a proto je „odsouzen k smrti“, což plyne z jeho „strukturální povahy“); • je bytostně diskriminující, protože tím, že jedné třídě (proletariátu) přisuzuje extrémně významnou dějinnou roli, staví ostatní do pozice marginalizovaných

8

Jde zajisté o výklad sociologie jako par excellence „evropské vědy“, ale ona ve své klasické fázi ani jiná nebyla, ba u Arona lze mluvit dokonce o „frankocentrismu“, ale ani to nic neubírá na hodnotě tohoto základního spisu. Na jiném místě rozvádíme asi nejsystematičtější argument o tom, že naposledy „sociální vědy byly v celých svých institucionalizovaných dějinách eurocentrické“, jak jej formuloval – již poučen sporem mezi „modernizátory“ a „dependentisty“ – Immanuel Wallerstein, který dokládá, že imanentní eurocentrismus sociálních věd plyne z jejich dějin, omezeného univerzalismu, dominace „západních“ témat, neadekvátního uchopení fenoménu órientalismu´ a konečně ze snahy vnutit všem ostatním ideu pokroku [srv. Wallerstein 2004: 205]. Zde stojí za připomenutí Aronovo kategorické přesvědčení: „Lze žít obranou lidských práv. Pokud jde o zahraniční politiku, říkám ne. Zahraniční politiku nelze stavět na myšlence lidských práv. Pokud by Spojené státy bezpodmínečně trvaly na zásadě, že jejich spojencem mohou být pouze státy, které dodržují lidská práva, ptám se v duchu, kolik států, vyjma západní Evropu, by mohlo být spojencem Spojených států“ [Aron 2003: 308].

20

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky (jakoby obracel společnost z hlavy na nohy, ostatně oblíbené hegelovské úsloví Marxovo); • je bytostně zjednodušující tím, že celá filosofie dějin marxismu stojí a padá s tezí, že pohyb socioekonomických formací je dán zákonitě a že jejich posloupnost je závazná (kdyby tomu tak nebylo, idea socialismu jako „historicky nevyhnutelné dějinné vývojové fáze“ by ztratila smysl“ [c. d.: 576]. Aron si kategoricky nesmlouvavě postavil otázku po odpovědnosti (samozřejmě ex post) Marxova klasického učení za to, co se v dějinách 20. století stalo, za stalinismus, gulagy atd. Aron ale právě proto (nikoliv pro potřeby akademické diskuse) rozlišil velmi ostře oficiální marxismus sovětského státu (podobně jako Herbert Marcuse [1961]) a původní marxismus: samozřejmě, že spolu geneticky souvisejí, ale identické nejsou. Navíc – „pluralita marxismů“9 po Marxově smrti znemožňuje jednu interpretaci – s Marxem to prostě není tak snadné jako s některými jinými „klasiky“ už proto, že každá interpretace Marxe je politicky zatížená: „Asi opravdu nemá smysl se ptát, čím by se Marx stal, zda stalinistou, trockistou, chruščovovcem nebo maoistou. Marxovi se podařilo – nebo nepodařilo – žít o století dříve. Neodpověděl na naše otázky, my však můžeme odpovědět za něho. Budou to ale naše, nikoliv jeho odpovědi“ [Aron 1967: 287]. Ale na jiném místě Aron říká toto: „Je možno namítnout, že dialog Chruščova a intelektuálů nebo maďarská revoluce nemají nic společného s marxismem a že ten nechtěl zrušit, ale doplnit formální svobody buržoazie. Ale učení o boji, jako je učení Marxovo, je odpovědné nejen za své vlastní záměry, ale také za své implikace, dokonce i když jsou opačné než jeho hodnoty a cíle. Souhlasím však s tím, že všemohoucnost jediné strany, jako je strana bolševická, neodpovídá Marxovým myšlenkám“ [Aron 1992: 45]. V této ambivalenci lze paradoxně spatřovat nejodpovědnější odpověď na otázku po „Marxově odpovědnosti“ za to, co se stalo po jeho smrti. Tím, jak Aron neustále klade věcné, aktuální a politicky živé otázky v souvislosti s marxismem jako teorií, se liší od oné levicové skupiny „imaginárních marxistů“, kteří spojovali nespojitelné (Sartre marxismus s existencialismem, Althusser marxismus se strukturalismem), pro něž však celý problém byl navýsost akademický – „v dialogu mezi existencialismem a marxismem má přednost metafyzický spor, nikoliv konkrétní studium situace ve Francii a ve světě“ nebo ještě ostřeji a obecněji ve vztahu k Althusserovi: „Proč althusserovci pokládají za vědecké to, co většina vědců vztahuje k filosofii? Jedna z příčin spočívá v tom, že buď neznají, nebo odmítají soudobou ekonomickou vědu. Druhá příčina takové interpretace Kapitálu spočívá v jejich vášnivé touze odhalit v marxismu ekvivalent pojmu struktury, který je tak módní v pařížských intelektuálních kruzích“ [Aron 1970: 321]. Ostatně právě v polemice s althusserovským „strukturalistickým marxismem“ Aron hájí „fundamentální problematiku Marxova marxismu“, jíž je právě to, co Althusser tak radikálně odmítl, totiž jeho „antropologický rozměr“. Aron, při vší zásadní kritičnosti, bere poněkud paradoxně Marxe pod svá ochranná křídla, když ukazuje, že kritika kapitalismu i u „pozdního Marxe“ je 9

Asi není bez zajímavosti, že při Aronově znalosti věci je zcela pominuta frankfurtská škola; vysvětlení pro to nemám.

21

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky oboustranná – je „kritikou kapitalistické skutečnosti a vulgární ekonomie, která ji odráží, ale i antropologickou kritikou životních podmínek člověka za kapitalismu“ [Aron 1970: 320]. Nakonec Althusser sám přiznal, že si „vyrobil jakéhosi vlastního Marxe, dosti cizího Marxovi skutečnému, určitý imaginární marxismus, jak to nazval Raymond Aron“ [Althusser 2001: 213]. Dnes už ale nejde ani o „imaginární“, ani o „autentický“ marxismus, spíše jde o brilantnost metodologického myšlení, kterou Aron prokazuje i v polemice s koncepcí, o niž by asi ani okem nezavadil, kdyby to nebyla koncepce ve 20. století vpravdě světodějná. Aron byl téměř posedlý permanentním studiem, ale i aktivním politickým engagement v politických zápasech zejména mezi „levicí“ a „pravicí“ (v 50. až 70. letech mělo toto členění ve Francii rozhodně smysl). To bylo engagement sice „čistě politické“, ale sociologicky fundované, to byla sociologie politiky v politice (a nejen o politice). V padesátých letech, kdy zejména existencialisté sartrovského ražení ovládají pařížskou filosofii a kdy Merleau-Ponty píše onen neuvěřitelný spis Humanismus a teror, v němž hájí moskevské procesy (ať pravé, ať zfalšované!) ve jménu vyšší ideje sociální spravedlnosti sovětského státu, Aron publikuje Opium intelektuálů (1955), drobný spisek, v němž dokládá, jak intelektuálové snadno propadají magii několika málo slůvek – spravedlnost, rovnost, svoboda apod. – a jak potom z těchto slov vytvářejí deštník pro politiku velice špinavou (o níž toho opravdu nemusejí mnoho vědět, a vědí-li, jsou ochotni uzavřít i se špinavou politikou intelektuální kompromis): „V Opiu intelektuálů s komunisty vůbec nediskutuji. Vedu diskusi se svými přáteli, kteří existenci koncentračních táborů uznali, kteří nejsou komunisty, ale nechtějí být ani antikomunisty. Do značné míry je tak Opium intelektuálů v podstatě mým dialogem se Sartrem a Merleau-Pontym. Tedy dialogem s muži, kteří začali ve stejném bodě jako já, kteří do jisté míry nasáli tutéž filosofii, existencialismus, prošli marxistickým obdobím, byli proti fašismu, po celá léta je pojilo blízké přátelství a nakonec se z nich stali nesmiřitelní nepřátelé, protože jedni si říkali nekomunisté a druzí antikomunisté“ [Aron 2003: 184]. Aronův vlastní vztah k Opiu intelektuálů je zajímavě ambivalentní – na jedné straně v Angažovaném pozorovateli zjišťuje retrospektivně, že „všechny tyto velké intelektuální debaty, kterými se bavila francouzská inteligence, neměly na život ve Francii sebemenší, ani krátkodobý vliv“ [Aron 2003: 188], na druhé straně podle Tannegye de Quenetain [1997: 86] pokládal Aron sám za své tři nejdůležitější knihy Úvod do filosofie dějin z roku 1938, Opium intelektuálů z roku 1955 a konečně Mír a válku mezi národy z roku 1962. „Komerčně“ však byla nejúspěšnější kniha „lekcí o industriální společnosti“ (jen ve Francii přes 100 tisíc výtisků). V každém případě Opium intelektuálů sehrálo mimořádnou roli v sebereflexi středo a východoevropských vzdělanců, kteří propadli – byť na čas – marxistické ideologii „en bloc“, aniž byli hloupí nebo nečestní (podle norského sociologa Jon Elstera ti, kteří uvěřili v marxismusleninismus, byli buď hloupí, nebo nečestní, protože nelze být současně marxistouleninovcem a čestným a inteligentním člověkem – což Elsterovi nebrání v tom, aby se sám hlásil k obdivovatelům Marxe a k umírněnému socialismu). Aron, který „začal ve stejném bodě“ jako Sartre, Merleau-Ponty či Camus, nakonec zůstal velkým solitérem francouzské sociologie a žurnalistiky tím, že se nekonformoval 22

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky s dominující levicí a nikdy, ani v jediném textu, neudělal „úlitbu marxistickým božstvům“ (viz jeho vystoupení proti revoltujícím studentům v roce 1968 v Nezvěstné revoluci a jeho slavné vyjádření, že „představa, že by banda uličníků měla svrhnout vládu, režim a rozbít politickou strukturu Francie, mi přišla zcela nedůstojná“[Aron 2003: 268]). Na druhé straně se ale Aron nikdy nesnížil k vulgaritě a simplifikaci, a to ani tam, kde polemizoval – ostře a nekompromisně – se svými třemi velkými současníky Merleau-Pontym, Sartrem a Althusserem, třebas v uvedené knížce příznačně nazvané Domnělý marxismus (Marxisme imaginaire). Hlavními tématy knížky nejsou ani tak kritické analýzy jednotlivých autorů jako spíše velkých témat marxismu a neomarxismu – dialektika, organický celek (postulát marxistického holismu), vztah k Hegelovi atd. Není pochyb o tom, jak užitečné by bylo srovnání této pronikavé nevelké analýzy Aronovy s upovídaným (tehdy ještě) marxistou Rogerem Garaudym v jeho Perspektivách člověka [česky 1964], kde je na skoro pěti stech stranách zmíněn Aron – a navíc opravdu jen marginálně – jednou. Aron na sklonku života postřehl, že nelze směšovat dvě debaty, debatu o povaze sovětského systému (ta je konec konců uzavřena jeho pádem) a debatu o „filosofickém výkladu marxismu“, protože ta druhá je „v románských zemích, třebas v Itálii, stále aktuální a v Latinské Americe běžná“ [Aron 2003: 187]. Ba dokonce „v anglosaských zemích lze rovněž pozorovat návrat marxismu, ovšem zcela odlišného od marxismu Sartrova či Merleau-Pontyho. Je to marxismus vycházející z Marxových méně filosofických textů. Nejde ani tak o historickou úlohu proletariátu, o historickou pravdu, ale o následující otázky: Určují, podmiňují výrobní síly výrobní vztahy? Existuje nějaká posloupnost společenských zřízení, kterou by bylo možné rekonstruovat na základě výrobních sil nebo vztahů?“ [c. d.: 188]. Tyto otázky nejsou antikvovány proto, že v poněkud jiné dikci jsou kladeny stále znova v kontextu diskusí o modernizačních procesech, o „nezbytnosti modernizačních etap“, o „závislosti“ atd. (a nejen v souvislosti s teorií Wallersteinovou, Goldthorpovou, Wrightovou etc.).

Literatura Althusser, L. 1959. Montesquie. La politique et l´histoire. Paris: PUF Althusser. L. 2001. Budoucnost je dlouhá. Fakta. Praha: Karolinum Ardoino, J. (ed.). 1991. La sociologie en France. Paris: Éditions La Découvetrte Aron, R. 1960. Dimensions de la conscience historique. Paris: Plon Aron, R. 1963. Dix-huit leçons sur la société industrielle. Paris: Gallimard Aron, R. 1965. Main Currents in Sociological Thought. Vol. I and II. London: Penguin Books

23

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Aron, R. 1966. Trois essais sur l´âge industriel. Paris: Plon Aron, R.. 1969. Les désillusion du progrès. Paris: Calman-Lévy Aron, R. 1970. Marxisme imaginaire. Dúne saint famille à láutre. Paris: Gallimard Aron, R. 1977. Plaidoyer pour lÉurope décadente. Paris: Laffont Aron, R. 1986 (1938). Introduction à la philosophie de l´histoire: Essai sur les limites de lóbjectivité historique. Paris: Gallimard Aron, R. 1992. Esej o svobodách. Bratislava: Archa Aron, R. 1993. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis Aron, R. 1993(b). Etapy razvitija sociologičeskoj mysli. Moskva: Progress Aron, R. 1999. Historie XX. století. Praha: Academia Aron, R. 2000. Izbrannoje: Vveděnije v filosofiju istorii. Moskva – Sankt Petěrburg: Akaděmičeskaja kniga Aron, R. 2003. Angažovaný pozorovatel. Praha: Mladá fronta Balík, S. a Kubát, M. Teorie a praxe totalitních a autokratických režimů. Praha: Dokořán Baverez, N. 1997. „Hannah Arendt – Raymond Aron: Zoči voči totalitarizmu.“ In: Kritika a kontext, vol. 2, No. 4, s. 87–91 Berthelot, J. – M. 2000. La sociologie française contemporaine. Paris: PUF Bourdieu, P., Chamboredon, J. – C. et Passeron, J. – C. 1968. Le métier do sociologue. Paris: Mouton Corcuff, P. 1995. Les nouvelles sociologies. Paris: Édition Nathan Čermák, V. 1992. Otázka demokracie. Sv. 1: Demokracie a totalitarismus. Praha: Academia Dějiny VKS(b). Stručný výklad. 1954. Praha: SNPL Durand, J. – P. et Weil, R. 1989. Sociologie contemporaine. Paris: Vigot Frank, M. 1994. „Rosenbergův Mýtus 20. století a tradice německého myšlení.“ In: Souvislosti, roč. 22, č. 4 Gane, M. 2003. French Social Theory. London – Thousand Oaks – New Delhi: Sage Publication Grawitz, M. et Leca, J. (eds.). 1985. Traité de science de politique, vol. 1–4. Paris: PUF Grawitz, M. et Leca, J. (eds.). 1999. Rozprava o spoločenskej vede. Sv. l.: Politická veda ako spoločenská veda. Politický poriadok. Prešov: KM Systém 24

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Jelonek, A. W. a Tyszka, A. 2001. K. Koncepcje rozwoju społecznego. Warszawa: Scholar Jeřábek, M. 2004. Konec demokracie v Rakousku, 1932–1938. Politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Praha: Dokořán Kautsky, K. 1958. Predchodcovia moderného socializmu. Bratislava: Pravda Kołakowski, L. 1989. Główne nurty marksizmu. Część I: Powstanie. Warszawa: Krąg Lenin, V. I. „Co dělat: Palčivé otázky našeho hnutí.“ In: Vybrané spisy v pěti svazcích. Sv. 1: 1894–1904. Praha: Svoboda 1975 (s. 265–441) Lévi, B. -H. 2003. Sartrovo století (Filozofické zkoumání). Brno: Host Lukács, G. 1958. Rozklad rozumu. Cesta iracionalismu od Schellinga k Hitlerovi. Praha: SNPL Machonin, P. 2005. Česká společnost a sociologické poznání. Problémy společenské transformace a modernizace od poloviny 60. let 20. století do současnosti. Praha: ISV Marcuse, H. 1961. Soviet Marxism. A Critical Analysis. New York: A Vintage Book Panarin, A. S. (ed.). 1999. Filosofija istorii. Moskva: Gardariki Quénétaine de, T. 1997. „Raymond Aron.“ In: Kritika a kontext, vol. 2, No 4., s. 86–87 Rainko, S. 1979. Marxismus a jeho kritici. Praha: Svoboda Rutkevič, A. M. 2001. „Istoričeskaja sociologija Norberta Eliasa.“ In: Elias, N., O procese civilizaciji, t. 2. Moskva – Sankt Petěrburg: Akaděmičeskaja kniga Schumpeter, J. A. 2004. Kapitalismus, socialismu a demokracie. Brno: CDK Sichère, B. 2001. „Léta struktury, léta revolty.“ In: Padesát let francouzské filosofie. Praha: CEFRES, s. 7–50 Solženicyn, A. 1990. Souostroví Gulag: Pokus o umělecké pojednání. Praha: OK Centrum Stalin, J. V. 1950. Otázky leninismu. Praha: Svoboda Wallerstein, I. 2004. Koniec świata jaki znamy. Warszawa: Scholar Winock, M. 1998. Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia Winock. M. 1999. Le siècle des intellectuels. Paris: Édition du Seuil

25


Počátky persekuce církví a náboženských organizací – pohled historika Text Bedřicha Marjánka přepracovala Hana Synková V procesu ničení občanské společnosti byly církve pro komunistickou moc významným objektem. Zvláště katolická církev byla režimu trnem v oku. Proto se komunisté ihned po uchopení moci zaměřili na potlačení jejího vlivu s cílem její úplné likvidace. Následující řádky jsou určeny pro čtenáře, kteří se nebojí historických textů. Dozvíte se v nich, jak geniálně komunistická moc tuto likvidaci prováděla – jakými útoky nenápadně začala a jak se její boj rozvinul do téměř válečné strategie v útoku proti klášterům. Dotkneme se osudů mnoha lidí, kteří byli těmito procesy zasaženi, není ale v silách tohoto textu věnovat se jim do velkých podrobností. Čísla postižených jdou totiž do tisíců. Prostřednictvím textu je především možné si uvědomit, jaké důsledky mohla mít taková opatření státu na jeho samotné obyvatele, kteří jsou dnes ve věku našich prarodičů, a druhotně pak i na nás samotné… Pronásledování církví a jejich představitelů se uskutečňovalo v celém tzv. socialistickém bloku. V únoru 1948 byli v Albánii odsouzeni k smrti a popraveni dva katoličtí biskupové, a arcibiskup Durazzi byl odsouzen k dvaceti letům vězení. Rok poté vynesl bulharský soud vysoké tresty nad představiteli evangelické církve. V červnu 1948 byli v Rumunsku zatčeni dva katoličtí biskupové a 137 kněží bylo zbaveno svých míst. Nejznámější však byl proces s maďarským primasem, kardinálem Józsefem Mindszentym, který byl zatčen 26. prosince 1948. Mindszenty byl pro svůj odpor k nacismu vězněn již za druhé světové války, později kritizoval i komunismus. Jeho proces a odsouzení na doživotí v únoru 1949 vyvolalo mezinárodní protesty. Zároveň se stal předmětem proticírkevní propagandistické kampaně v ostatních zemích sovětského bloku.

Jak zlikvidovat církev? Komunisté již od samého počátku usilovali o přeměnu církví v poslušný nástroj moci. Především katolická církev byla komunisty chápána ne jako kulturní a sociální instituce, ale jako politická síla. Proto proti ní používali stejných metod a prostředků jako proti tzv. politické reakci (opozici). Již 27. února 1948, tj. dva dny po převzetí moci, zastavili komunisté vydávání většiny katolických periodik. Důvodem byl údajně „nedostatek papíru“. Místo tří katolických týdeníků: Katolík (náklad 30 000), Neděle (120 000 výtisků) a Rozsévač (120 000 výtisků), bylo slíbeno vydávání jediného periodika Nedělní rozsévač, bez udání nákladu. Do církevních záležitostí začali svévolně 26

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky zasahovat místní straničtí funkcionáři a množily se případy šikanování kněží. Komunistické vedení si zprvu pro vztah státu a církví stanovilo tři cíle: • spolupracovat s církví, pokud bude „poslušná“ • dosáhnout její politické neutralizace tím, že představitelé církve zveřejní svou loajalitu vůči novému režimu • a v případě neúspěchu těchto variant vyvolat konflikt a začít s ní otevřeně bojovat Zároveň však pod vedením Klementa Gottwalda, Alexeje Čepičky a Rudolfa Slánského připravovali dlouhodobou koncepci likvidace církve. Její první etapa se skládala z těchto úkolů: přesvědčit věřící o kladném postoji režimu k náboženství, odhalit církevní hierarchii jako služebníka imperialistů – Vatikánu, připravit zákony zajišťující kontrolu církví státem a trestně stíhat všechny pokusy o zneužití náboženství proti vládní politice. Druhá etapa obsahovala izolaci církevních představitelů a vytvoření nového mluvčího katolicismu – Svazu českých a Svazu slovenských katolíků, s nimiž by vláda jednala jako s představiteli církve. Třetí etapa pak představovala úplné oddělení od Říma tak, že Svazy prohlásí katolickou církev za „národní“, nezávislou na Římu, převezmou její majetek a zajistí vysvěcení biskupů. I přes tyto likvidační plány vydal ústřední akční výbor Národní fronty dne 18. března 1948 prohlášení o náboženské svobodě, které slibovalo nerušený výkon náboženských obřadů a odsuzovalo zásahy do církevního školství i jakékoliv jiné akty proti náboženské svobodě. Ještě půl roku po únoru převažovala spíše snaha o neutralizaci církví. Stát se připravoval na jednání s církevními představiteli, při Národní frontě byla 15. dubna založena Komise pro církevní a náboženské otázky, v jejímž čele stanul Alexej Čepička a ve které byli i dva kněží – Josef Plojhar a Josef Beneš. První fáze jednání probíhala v květnu. Církevní představitelé chtěli zejména zachovat církevní školství, komunistická moc zase dostat církev do úplného područí. Zatímco probíhala jednání, nižší složky státního aparátu zasahovaly proti katolickým školám, spolkům i tisku. Zásadní taktikou komunistů bylo rozdělit církevní představitele a nižší duchovenstvo, i samotní duchovní byli děleni na tzv. „vlastenecké“ a „reakční“. 25. května byla jednání pod záminkou konání voleb přerušena. I další jednání v červnu byla pro obě strany neúspěšná – církev neprohlásila loajalitu režimu a stát i nepřestal zasahovat do církevních záležitostí.

Snaha o vnitřní rozkol církve – Katolická akce V koncepci „církevní politiky státu“ dochází ke zlomu zejména na jaře roku 1949. Komunistické vedení rozhodlo o nové linii, podle níž mělo být podřízení církve dosaženo nikoli dohodou s církevními hodnostáři, ale bojem proti nim. Stát se rozhodl vytvořit vlastní „národní církev“ oddělenou od Vatikánu. Pro naplnění první etapy 27

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky koncepce likvidace církve byla přijata série politických a administrativních opatření, která měla vytvořit předpoklady k již zmíněnému vnitřnímu rozkolu církve: zlikvidovat písemný styk biskupů s kněžími, aktivita církve se měla omezit na obřady v kostele (ke všem shromážděním mimo kostel a k pořádání církevních sbírek musel kněz žádat o povolení okresní úřad) a úplně zastavit periodický tisk církve. Politicky nejvýznamnější bylo rozhodnutí o organizování „obrodného hnutí katolíků“, za jehož účelem vznikla tzv. „Katolická akce“. Stát nejprve koncem května 1949 vyvolal kampaň za vytvoření hnutí „pokrokových katolíků“. Lživá propaganda hlásala, že tato akce má podporu více jak pěti set kněží. Název hnutí „Katolická akce“ byl dosti matoucí, neboť se stejně nazývala i účast laiků na církevní činnosti. Nic nezmohly protesty účastníků olomoucké biskupské konference a 10. června 1949 se konal ustavující sjezd „Katolické akce“ v Obecním domě v Praze, kterého se zúčastnilo asi 67 „vlasteneckých kněží“ a blíže neurčený počet laiků. Do čela výboru byli postaveni laici: předsedou byl zvolen dramaturg Národního divadla Ferdinand Pujman (manžel spisovatelky Marie Pujmanové). Bezprostředně po ustanovení KA se konaly krajské a okresní konference „věřících“, na nichž se tvořily krajské a okresní výbory KA. Stát si představoval, že vznikne rozkol uvnitř církve a z KA se stane mluvčí církve, s nímž bude jednat. Avšak to se nestalo, akce spíše vyvolala odpor věřících a biskupové její přívržence vyloučili z církve. Komunisté proto přikročili k ofenzívě. Navštěvovali kostely, kde poslouchali obsah kázání a podávali o něm zprávy. Při bohoslužbách vyvolávali incidenty, které poskytovaly záminku k pronásledování kněží. Do všech biskupství byli jmenováni státní zmocněnci vybavení velkou pravomocí a vykonávající dohled nad činností konzistoře. Ministerstvo školství vydalo výnosy, podle nichž všechny pastýřské listy a oběžníky určené kněžím i veřejnosti podléhají jeho schválení. Vatikán odpověděl na vznik KA tím, že na ni vydal exkomunikační (vylučující z církve) dekret. V reakci na tento dekret vláda oznámila, že bere vyřešení církevní a náboženské otázky do svých rukou.

Vnější útok – změna zákonů Když se zatím nepovedl vnitřní rozkol, rozhodla se vláda pro novou formu boje – změnu zákonů, na základě kterých církve fungují. Ty byly schváleny národním shromážděním 14. října 1949. Na základě Zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem poskytoval stát osobní požitky jen těm duchovním, kteří v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních působí se státním souhlasem. Znamenalo to, že státní orgány mohly kdykoli a pod jakoukoliv záminkou zbavit kněze či dokonce biskupa státního souhlasu. Bez soudu, bez disciplinárního řízení, bez možnosti odvolání. Státní moc toho náležitě využívala. Pod nejrůznějšími záminkami zbavovala souhlasu nepohodlné duchovní a nahrazovala je tzv. vlasteneckými knězi. Ti, kteří nedbali zákazu a pokračovali neveřejně v duchovní činnosti, byli souzeni za „maření dozoru státu nad církvemi“. V padesátých letech byl tento přečin rekvalifikován na „velezradu“. 28

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Dalším zákonem byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, jehož úkolem bylo „dbát o to, aby se církevní a náboženský život rozvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení“. Do čela Státního úřadu jmenoval prezident Gottwald ministra spravedlnosti Alexeje Čepičku a na Slovensku byl do čela jmenován Gustáv Husák, známý později jako prezident ČSSR. Státní úřad v podstatě vzal církvi pravomoc rozhodovat o naprosté většině věcí, které se jí týkaly. Do rozsahu jeho působnosti totiž náležely: řídící činnost ve všech církevních a náboženských věcech, správní věci církví, ochrana církevních památek, osobní a platové hodnocení duchovních, úprava vyučování náboženství, odborné posuzování církevního tisku, vydávání publikací pro duchovní, náboženské spolky a charity a sledování mezinárodních styků církve. Na krajské a okresní národní výbory byli dosazeni církevní tajemníci, kteří plně dohlíželi na činnost církevních organizací ve svém obvodě. Byli neomezenými pány nad bytím či nebytím všech duchovních osob. Podle dalšího vládního nařízení se stávají duchovní sice zaměstnanci církve, ale nepersonálně spadají pod okresní národní výbor. Podle tohoto nařízení činil základní plat duchovních 3000 Kč, v nové měně po měnové reformě v roce 1953 pouhých 600 Kč. Duchovním zastávající úřad se „zvláštní zodpovědností“ mohl být přiznán tzv. hodnostní příplatek odstupňovaný podle čtyř kategorii, od administrátora fary až po diecézní biskupy.

Útok na veřejné mínění – monstrprocesy 1950–51 Pro komunistický režim bylo důležité církev zbavit nejen moci, prostředků, duchovních vůdců a totálně ji kontrolovat, ale velmi podstatné bylo také získat pro tyto kroky podporu veřejnosti, církev v očích veřejnosti znemožnit a vyvolat v lidech pocit, že církevní představitelé se dopouštějí trestné činnosti či přímo velezrady. Pokud se nepodařilo lidi přesvědčit, byla snaha je alespoň zastrašit, aby s církví už nechtěli mít nic společného. Proto režim uspořádal několik procesů s církevními představiteli – pro jejich masovost, publicitu, „divadelnost“, krutost vůči souzeným, „výchovný efekt na občany socialistické vlasti“ a zcela vykonstruovaná obvinění, proti kterým se nešlo racionálně bránit, se jim říká „monstrprocesy“. Stát se chtěl těmito procesy veřejně očistit od zrádců, do publika byli zváni pravověrní komunisté, kteří zinscenované procesy doprovázeli svým potleskem. Zkrátka a dobře masová psychická manipulace, jaká se děla již v dobách nacismu. Dobře známý je v této souvislosti proces s Miladou Horákovou, to bychom ale odbočili od záležitostí církevních. První proces se konal od 1. března do 4. dubna 1950, kdy na lavici obžalovaných usedlo deset význačných teologů a představitelů řádů (viz. kapitola Akce „K“). Žaloba je vinila ze špionáže, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z přípravy převratu a ze spolupráce s gestapem. Prokurátor Urválek žádal pro čtyři obviněné trest smrti. Konečný rozsudek soudu zněl: P. Mantilák doživotí, ostatní celkem 132 let. Procesu se dostávalo značné publicity v tisku a filmových týdenících. Byly organizovány komentáře

29

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky v rozhlase, uveřejňovaly se „názory pracujících“ a rezoluce, které požadovaly ty nejtěžší tresty, o procesu byla dokonce vydána brožurka. Kromě tohoto procesu se režim připravoval na tažení proti vysokému kléru. Uspořádat procesy s biskupy navrhovala tzv. církevní šestka (Církevní komise Ústředního výboru KSČ) již v březnu 1950. Detailnější podobu dostala příprava procesů v září 1950, kdy tehdejší předseda Státního úřadu pro věci církevní Zdeněk Fierlinger navrhl uspořádání tří církevních procesů. V prvním mělo být souzeno 14 osob „pro vykonstruované finanční defraudace“. Druhý proces měl zahrnovat 21 vyšších hodnostářů a třetí směřovat proti slovenským pomocným biskupům. Nakonec předsednictvo ÚV rozhodlo o konání „pouhých“ dvou procesů – českého a slovenského. Důvodem byla určitá obava z reakce prostých věřících, které režim usiloval získat na svoji stranu. 27. listopadu 1950 začal tzv. český monstrproces s devíti vysokými církevními hodnostáři1. Celý proces se nesl v rámci široké propagandy – souzeni byli nejen církevní představitelé, ale „církev“ jako celek. Obžaloba vinila hodnostáře ze „spolčení za účelem zničení lidově demokratického zřízení“, „z vyzvídání státního tajemství“ a dokonce ze spolupráce s gestapem. Obvinění byli odsouzeni k vysokým trestům. Následovaly další procesy s profesorem P. Oto Mádrem, profesorkou Růženou Vackovou a představenou Žofií Langrovou či s litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou. Při proticírkevním tažení došlo i k několika úmrtím a popravám. P. Josef Toufar, farář v Číhošti, byl v souvislosti s vyšetřováním dodnes nevysvětleného tzv. číhošťského zázraku umučen vyšetřovateli StB v čele s Ladislavem Máchou a v souvislosti s tzv. babickým případem byli odsouzeni k smrti a popraveni kněží Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula. Ačkoli tažení směřovalo hlavně proti římskokatolické církvi, v nemalé míře byly postiženy i ostatní církve – starokatolická církev, řeckokatolická církev zcela zanikla poté, co jí násilně sloučili s pravoslavnou. V červnu 1953 proběhl proces se čtyřmi hlavními představiteli baptistické církve. Bilance obětí procesů s církevními představiteli vypadala následovně: většina sídelních biskupů (litoměřický, pražský, královéhradecký) byla internována a diecéze spravovali dosazení vikáři z řad „vlasteneckých kněží“. Osiřelé biskupské stolce v Českých Budějovicích, Brně a Olomouci již nebyly znovu obsazovány. Ve věznicích se v červnu roku 1956 nacházelo celkem 433 církevních hodnostářů, kněží a bohoslovců. Z nich bylo 383 odsouzeno za velezradu – tu obžaloba používala často a dostávaly se za

1

ThDr. Stanislav Zela, světící biskup a generální vikář olomoucké arcidiecéze – odsouzen na 20 let, Jan Anastáz Opasek, opat benediktýnského kláštera v Praze, Břevnově – doživotí. ThDr. Bohuslav Stanislav Jarolímek, opat premonstrátského kláštera na Strahově – 20 let (zemřel krátce po rozsudku). ThDr. Josef Čihák, prelát arcijáhen metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze – 10 let. ThDr. Otakar Švec, papežský prelát a metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze – 20 let. ThDr. Jaroslav Kulač, kanovník u sv. Víta v Praze – 17 let, ThDr. Antonín Mandl, ředitel Arcidiecézního pastoračního ústředí v Praze – 25 let. ThDr. Jan Boukal, první sekretář pražského arcibiskupa – 18 let. P. Václav Mrtvý, salesián, pracovník Apoštolské administratury v Praze – 15 let.

30

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky ni vysoké tresty. 129 hodnostářů mělo trest v trvání deseti let, 148 od deseti do patnácti let, 63 od patnácti do dvaceti let a 39 dokonce nad dvacet let.

Internace Trest na svobodě, tedy internace, zdaleka nebyla procházka růžovým sadem, často byl člověk internován bez rozsudku. Postihla všechny představitele církve – od biskupů, opatů a teologů až po řeholníky a prosté kněze. Její intenzita a způsob se lišily podle místa, doby i případ od případu. Arcibiskup pražský Josef Beran byl internován jako první. Internace začala po slavnosti Božího Těla na základě provokací příslušníků StB 19. června 1949. Zpočátku měl domácí vězení v arcibiskupském paláci, od srpna 1950 pak zostřený dozor. Poté byl stěhován z jedné internace do druhé, až se v roce 1963 v Radvanově u Mladé Vožice setkal s mnoha dalšími biskupy a představiteli církve, například s biskupem litoměřickým Trochtou, který byl internován poté, co přečetl pastýřský list „Věřícím v hodině velké zkoušky“2. 10. ledna 1965 papež Pavel VI. jmenoval Berana kardinálem. Beran pak v únoru navždy opustil Československo a zemřel po čtyřech letech v Římě. Internace mohla probíhat dlouhodobě i ve vlastní rezidenci. Například arcibiskup olomoucký Josef Matocha měl do jara 1950 volný pohyb, na Květnou neděli dostal zákaz vykonávat velikonoční obřady a jakoukoli funkci ve své arcidiecézi. Období od července 1954 až do své smrti v roce 1961 strávil v ostré samovazbě v arcibiskupské rezidenci. Měl vypnutý telefon, odebrali mu rádio, znepřístupnili mu i část osobní knihovny. V předpokoji se střídali hlídači, kteří jej doprovázeli i na verandu, když se šel nadýchat čerstvého vzduchu.

Akce „K“ Likvidace nezávislé církve pokračovala. Koncem roku 1949 schválilo komunistické vedení zrušení klášterů. Tomuto kroku předcházela politická a ideologická příprava, jejíž hlavním bodem mělo být zatčení a proces s významnými představiteli řádů. 15. března 1950 začalo zatýkání spojené s důkladnými prohlídkami klášterů. Následoval proces s deseti představiteli řeholních řádů (mezi nimi například opat premonstrátského kláštera v Nové říši Augustin Machalka, opat premonstrátského kláštera v Želivě Vít Tajovský, provinciál jezuitů František Šilhán a mnozí šéfredaktoři církevních časopisů). Proces vyvolal zděšení mezi věřícími, a nejen mezi nimi. Kampaň vedoucí ke kompromitování řeholí vrcholila. Ve sdělovacích prostředcích byly uveřejňovány dopisy 2

Salesián Štěpán Trochta (1905–1974) je rovněž významnou postavou odporu proti veškerým totalitám. Prošel velmi těžkým vězněním v několika koncentračních táborech, pak vězněním a pronásledováním za komunismu a umírá na slabé srdce po šestihodinové návštěvě vyhrožujícího a podnapilého krajského církevního tajemníka Dlabala.

31

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky pracujících odsuzující „protistátní a vlastizrádnou činnost“ řeholníků. Osm dní po skončení procesu dal generální tajemník strany R. Slánský pokyny krajským sekretariátům strany provést akci „K“. Akce K proběhla podle podrobného plánu vypracovaného StB, který se podobal směrnicím k vojenskému přepadení nebo útoku. Dokument obsahoval časový rozvrh postupu i konkrétní úkoly pro každý klášter: do kterých centralizačních či internačních klášterů odvézt mnichy a jejich představené, určoval nové správce a personál klášterů, bezpečnostní ostrahu a denní režim v centralizačních klášterech. Akce K se týkala všech 3 řádů a kongregací, které v českých zemích a na Moravě působily. Při první etapě akce v noci ze 13. na 14. dubna 1950 bylo soustředěno a internováno pres 900 řeholníků a obsazeno 76 klášterních objektů. Druhá etapa proběhla pak v noci z 27. na 28. dubna. Pro příslušníky českých a moravských řádů a kongregací zřídila StB centralizační střediska v odlehlých končinách republiky: v Bohosudově na Teplicku, v Hejnicích v okrese Liberec, v Broumově na Náchodsku, v Králíkách v okrese Hradec Králové a v Oseku v okrese Teplice a internační střediska v klášteře premonstrátů v Želivě v okrese Pelhřimov a v České Kamenici. Během celé Akce K bylo do centralizačních klášterů převezeno 2376 mnichů z 28 řádů a z 219 řádových domů, 175 z nich skončilo v internačních klášterech se zvlášť ostrým režimem. Likvidace klášterů nepříznivě zasáhla do života několika set mladých lidí, kteří byli v klášterních školách či internátech a pocházeli ze sociálně slabých skupin. Nenahraditelné a nevyčíslitelné škody způsobila Akce K v oblasti kultury, neboť byly ničeny kulturní památky, knihovny a další umělecká díla. Vyklizené kláštery převzala státní správa, mnohé dostala armáda a během krátké doby se na nich počaly projevovat následky nedostatečné péče.

Likvidace ženských klášterů Poněkud odlišná situace byla u ženských řádů. Jejich příslušnice totiž tvořily podstatnou část personálu v nemocnicích, sociálních ústavech a charitativních zařízeních. Patřily ke špičkovým odbornicím, takže se jak lékaři, tak ředitelé ústavů bránili jejich odstranění. Přesto mocenské orgány rozhodly o soustředění řeholnic do internačních táborů. Vlastní podnět k tomu dal ministr Čepička, jenž na 3. březen 1950 svolal tzv. církevní šestku, kde se projednala „Akce VŽK“ (vyklizení ženských klášterů). Na rozdíl od „Akce K“ neprobíhala tato akce najednou, ale postupně od konce srpna do

3

Mužské řehole před záborem: maltézští rytíři, křížovníci s červenou hvězdou, premonstráti, benediktýni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, minorité (františkánská větev), kapucíni (františkánská větev), obutí augustiniáni, milosrdní bratři, jezuité, piaristé, redemptoristé, salesiáni, salvatoriáni, školští bratři, těšitelé.

32

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky října 1950. Celkem bylo zlikvidováno kolem 720 klášterů a internováno na 10 000 řeholnic.4 Hlavním internačním táborem se stal klášter Broumov, do něhož byly sváženy příslušnice různých řádů. Velitelkou tábora byla důstojnice StB s. Divoká. Režim zde byl tvrdý, nikdo nesměl bez zvláštního povolení ven ani dovnitř, cenzurovala se veškerá pošta, internované procházely tvrdým ideologickým působením. Byl vyvíjen tlak, zejména na mladší řeholnice, aby vystoupily z řádu a navrátily se k světskému životu. Většinou bezúspěšně. Jednotlivé řeholní komunity se přes všechny překážky snažily zachovávat svoji řeholi, pokud to jen šlo.

Proces s Československým Orlem Pronásledování a persekuce se netýkala pouze církevních představitelů či církví jako takových, ale i institucí a spolků s křesťanským zaměřením. Jedním z nich byla i tělovýchovná organizace „Orel“. Tato organizace sdružovala křesťansky orientovanou mládež zejména na Moravě a za první republiky měla přes 100 tisíc členů. Ihned po převzetí moci se komunisté snažili zlikvidovat všechny instituce s nekomunistickou ideologií (skauting nevyjímaje, ale o tom se dočteme jinde). Již v březnu svolali shromáždění v Obecním domě, kde bylo slavnostně vyhlášeno sjednocení československé tělovýchovy. Sokol, Orel, Dělnická tělovýchovná jednota a Federovaná dělnická TJ se spojily do jedné organizace s názvem „Sokol“. Na tomto shromáždění se Orel pokusil bránit poukazem na to, že provozuje také činnost kulturní, osvětovou a náboženskou a žádal, aby mohl na tomto poli pokračovat. Akční výbor Orla vydal také prohlášení, v němž informoval, že tato organizace nebyla žádným právním aktem zrušena. Již na přelomu let 1948 – 49 dochází k hromadnému zatýkání orelských funkcionářů. Zatčení byli převezeni do vazby v Uherském Hradišti, která měla pověst gestapácké mučírny. Zde byli vystaveni psychickému i fyzickému násilí, na jehož základě se mnozí doznali, k čemu bylo třeba. Odsouzeno bylo osmnáct funkcionářů Orla, někteří až na osmnáct let. Čtyři z odsouzených se vrátili po dvanácti letech na základě amnestie v květnu 1960, ostatní si odpykali trest celý. Na tento proces navazovala řada dalších procesů, které měly za úkol odstranit tzv. potencionální nepřátele režimu. Komunistická ideologie se stala jedinou přípustnou ve výchově 4

Ženské řehole před záborem: bosé karmelitky, dominikánky II. řádu sv. Dominika, cisterciačky, alžbětinky, salesiánky, voršilky, boromejky, notredamky, školské sestry, sestry sv. Kříže, milosrdné sestry sv. Františka, šířavské sestry, šedé sestry, brněnské sestry (větev šedých sester), chudé sestry sv. Františka, apoštolát III. řádu sv. Františka, rafaelky, dominikánky III. řádu sv. Dominika, dílo bl. Zdislavy, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Alžběty, služebnice Mariiny, služebnice Nejsvětějšího srdce Ježíšova, sestry Německého řádu, karmelitky Božského srdce Ježíšova, sestry Nejsvětější svátosti, sestry chudých nemocných (těšitelky), premonstrátky III. řádu, dcery Božské lásky, cyrilometodějky, anglické panny.

33

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky mladých lidí. Aby se zamezilo nebezpečí ideologicky nesprávné výchovy, vznikly organizace Pionýr a Socialistický svaz mládeže.

Závěr Komunistické moci se podařilo během několika málo let narušit fungování církve, a to velmi promyšlenými metodami – vzala církvi, co mohla – prostředky, kterými oslovovala věřící, zázemí kostelů a klášterů i zázemí zákonů. Systematicky ničila i společenství mezi lidmi a nasazovala do církve „své“ lidi, aby přiměla další ke kolaboraci. Kolik lidí při jejich praktikách utrpělo újmy, kolik mentálně postižených a nemocných přišlo o své pečovatelky a kolik nádherných budov osiřelo. Někteří myslitelé tvrdí, že komunismus byl tak důsledným a nesmiřitelným potíračem všeho náboženství právě proto, že byl sám určitým pseudonáboženstvím. Ty, kdož v něj nevěřili, postihl trest za „kacířství“. Režim však nezvítězil úplně. Oproti církvi pod dohledem se začala formovat i církev podzemní, mnoho lidí také odešlo do zahraničí, spolupracovalo s rozhlasem (mj. Rádio Vatikán), vydávalo knihy a časopisy, které se pak pašovaly do republiky. Věřící se často stali nositeli naděje a oporou pronásledovaných, ukrývali je a pomáhali jim na útěku do zahraničí. Křesťanství se z veřejného prostoru stáhlo do soukromí rodin a malých společenství. Následky čtyřiceti let však nelze lehce vymazat. Společnost ztratila fungující instituci a mnoho lidí, kteří jí uměli připomenout, že neexistují jen materiální hodnoty, ale také svědomí, víra a důvěra.

34


Skauti v odboji Jiří Navrátil Jedním ze tří základních principů skautského hnutí je služba svému národu a čeští skauti tak ve svém slibu dokonce hned na prvním místě slibovali: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati vlast svou republiku Československou a sloužiti jí věrně v každé době…“ Svůj chlapecký slib vždy brali vážně – v této části Evropy možná víc než kdekoli ve světě. Již ve třicátých letech, kdy se na obzoru objevilo nebezpečí německého nacismu, stáli skautští pracovníci u zrodu branné výchovy a spolupráce s armádou byla tak úzká, že skautské družiny se zúčastnily i posledních letních manévrů. Ti, kdo prošli skautskými oddíly, proto také byli a jsou oddáni svobodě. To vše ovšem každý totalitní režim naprosto nenávidí – a naopak skautky a skauti nenávidí každou totalitu. Ukázalo se to za II. světové války, kdy se zapojili do rozsáhlé protinacistické činnosti a bezmála tisíc jich za své přesvědčení zemřelo. O skautském odboji se vlastně velmi málo ví. Skautské ilegální skupiny, jako byla například Zpravodajská brigáda, kterou pod vedením Veleslava Wahla založili skauti pražské Vodní pětky, totiž dokázaly dodržet pravidla utajení a jazyk za zuby, byly odolné vůči nepřátelským agentům a Němci je zpravidla neodhalili. (Po únoru 1948 pak V. Wahla popravili komunisti.) Vedoucí desítek oddílů, které dál pracovali například v odborech Klubu českých turistů v Praze i po celých Čechách a Moravě, zase udržovali ideály demokracie a skautingu ve vědomí mladších sester a bratří. Jejich činnost pak nabyla na významu, když nacističtí okupanti vyhlásili povinnou službu mládeže a zřídili proto i zvláštní státní úřad tzv. Kuratorium pro výchovu mládeže. Jeho působení se pak skautským, sokolským a sportovním pracovníkům podařilo naprosto ochromit. Skautská ilegální práce vyvrcholila napojením na odbojové skupiny a v Praze zejména účastí na Pražském povstání. Celá tato činnost je dnes zcela neznámá. V krátkém období po osvobození sice v tehdejším Svazu národní revoluce působila i tzv. historická skupina „Junák“, celkem však její členové nepokládali za vhodné nějak se svými činy honosit. Po únoru 1948 pak komunisti jakoukoli zmínku o jiném odboji než komunistickém soustavně potlačovali. Již před „vítězným únorem“ většina skautek a skautů chápala hrozící nebezpečí a snažila se mu čelit, jak se dalo. Proto také členství ve skautském hnutí potom tzv. „akčním výborům“ a prověřovacím komisím na fakultách vysokých škol stačilo k okamžitému vyloučení a poslání do pracovních táborů. V prvním čísle druhého ročníku Lidových novin (ještě jen rozmnožovaných) vyšla směrnice ústředí sovětské tajné policie KGB „Jak zacházet s domorodci“ z roku 1947. V bodě 6. nařizuje: „Sloučit všechny mládežnické organizace do jedné a funkce v ní

35

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky obsadit od okresního vedení výše lidmi potvrzenými našimi zvláštními službami. Ještě před definitivním sloučením zlikvidovat známé vedoucí skautského hnutí.“ Body těchto instrukci odpovídají politické praxi v padesátých letech. Zcela v jejich duchu předcházelo skautským procesům politické rozhodnutí doložené v usneseních Ústředního výboru KSČ a zápisu schůze širšího předsednictva ÚV KSČ ze dne 23. 12. 1948 – viz např. sborník Český skauting v dokumentech KSČ 1945 – 1948 – mjr. M. Kopt a kolektiv (vydal Čin) či kniha ing. Karla Lešanovského Se štítem a na štítě, vydaná díky Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, která svědčí nejen o perzekuci českého skautingu, ale i o protikomunistické činnosti skautů a skautek, skautských procesech padesátých let a uvádí sta jmen vězněných a deseti popravených skautů, většinou vysokoškoláků. Vůbec poslední politický vězeň popravený v komunistickém Československu – dávno po odhalení zločinů období kultu osobnosti – byl skautský vůdce Vladivoj Tomek, komunisti ho zavraždili v poledne dne 17. listopadu 1960 (!). Vůbec první souzená skautská skupina vedená Dagmar Skálovou, do níž se podařilo získat na dvě stě starších skautů, většinou vysokoškolských studentů, byla napojená na důstojnickou organizaci, která v květnu 1949 připravovala státní převrat a obnovu demokracie. Byli to tedy nikoli oběti, ale skuteční odpůrci komunistického režimu a tzv. „soudní znalec z oboru vojensko-politického“ je při přelíčení označil za vůbec nejnebezpečnější skupinu. Opět se tu osvědčily zkušenosti z protinacistického odboje: skautský výcvik, mlčenlivost a charakterová pevnost. StB se totiž nepodařilo odhalit skutečný rozsah skupiny. Při nástupu do akce, předem prozrazené prý manželkou jednoho z důstojníků, se jí sice podařilo zatknout kolem padesáti skautů, obžalováno však bylo jen 23 a pro velezradu nakonec byli odsouzeni pouze vedoucí skupiny – Dagmar Skálová k trestu odnětí svobody na doživotí (prožila pak ve věznicích 16 let), autor tohoto článku na dvacet let a František Falerski, student FF UK, na deset let. Dalších šest skautů, všichni posluchači vysokých škol, „vyvázlo“ s tresty od jednoho do pěti let pro „neoznámení trestného činu“ (§35 zákona 231/48 Sb.). Všem ostatním se vzdor těžkým výslechům podařilo udržet tvrzení, že se dostavili na běžný noční podnik v programu starších skautů obvyklý a o žádné „protistátní“ akci nic nevěděli. Sám fakt, že je vyšetřovala StB, však u všech stačil k vyloučení ze školy. Zcela utajená zůstala další napojená skupina vedená jiným skautským pracovníkem Dr. K. Průchou, tu ovšem StB pozatýkala ve zcela jiné souvislosti v září 1951. Václav Černý ve svých Pamětech píše: „Pokus o ozbrojený státní převrat připravovala složitě strukturovaná organizace. V čele byla armádní opozice, připojili se skauti, sokolové a další… Velitelem měl být už uvězněný generál Kutlvašr. V noci ze 16. na 17. května 1949, kdy mělo k rozsáhlé protikomunistické akci dojít, čekalo na určených místech také několik set skautů a skautek připravených plnit úkoly spojovací a zásobovací…“. (Skupině, která chtěla osvobodit z pankrácké věznice gen Kutlvašra, velitele Pražského povstání v květnu 1945, měl sloužit za průvodce vysokoškolák

36

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky vyloučený v únoru 1948 z Chemické fakulty ČVUT, dejvický skaut Ivan Kieslinger. Věděl jak se dostat k jeho cele, neboť byl z Pankráce propuštěn krátce předtím.) Po prvním skautském procesu následovaly v letech 1949–1954 i později desítky dalších s neméně závažnými a bolestnými následky pro postižené. Mnoho vysokoškoláků – skautů a skautek bylo dále pronásledováno v politických případech se skautingem přímo nesouvisejících. Moudří lidé dnes moudře hovoří o tom, že na létech komunismu všichni neseme jistý díl viny. Jiní zase mladým vytýkají naivitu ba hloupost, které je přivedly do neštěstí – nikdo jim však nemůže vytýkat zbabělost. Každý zločinec vždy útočí především na hlavu své oběti, každý totalitní režim a každý okupant vždy usiluje zbavit každý národ a každou zemi mozků a lidí, kteří jsou schopni něco vést. Především se je však snaží zmocnit dětí a mládeže – aby se zbavil možných odpůrců či mstitelů a zabezpečil si moc i nad budoucím pokolením – jak se naposled ukázalo v zemích bývalé Jugoslávie. Nacisti i komunisti byli ve své zvrácené politice důslední, proto vždy zaútočili především na budoucí inteligenci – studenty a také na skauty. Akční výbory, sestavené vždy z těch nejhloupějších a nejneschopnějších či nejbezcharakternějších, vyloučily deset tisíc studentů ze studia, mezi nimi i stovky skautů. Pro ty, jimž se nepodařilo uniknout za hranice, to znamenalo na celý život úděl občanů třetí třídy, celoživotní kádrovou diskriminaci a znevýhodnění (u mnohých trvá dodnes). Tak zvaný „vítězný únor“ byl také vzpourou méněcenných – lidé „zvláštního ražení“ využívali své moci, aby se zbavili konkurence, všech kdo by je mohli ohrožovat na cestě za kariérou. Totality se vždy snaží zbavit společnost skutečných elit. Dokonce samotné toto slovo se v jejich ústech proměňuje v nadávku. O jednu svou elitu Češi přišli již po bitvě na Bílé hoře. Po roce 1948 a 1968 musely odejít elity další. Tím větší úlohu by měli plnit dnešní roveři a rangers. V tom také spočívá poselství děvčat a chlapců z let 1940–45 a 1948–1989 děvčatům a chlapcům dnešním.

37


Občanská společnost Ing. Ivan Dejmal Jakkoli můžeme spatřovat její náznaky již v Antice, je dnešní občanská společnost ryze novověkou záležitostí a je podmíněna společenským a duchovním pohybem vrcholného středověku. V úplném základu stojí dva jevy tehdejší doby – jednotný obraz světa daný křesťanským universalismem a vzrůst významu jedince založený na porozumění světu čím dál tím více zprostředkovávanému vlastním studiem a pochopením Písma. Mnozí se tehdy podobně, jako nakonec coby kacíř upálený Savonarola, domnívali, že nastává „věk všeobecného mnišství“, ve kterém mezi člověkem a Bohem již nemusí stát církev a na naplňování Boží vůle nemusí dohlížet ani církevní vrchnost ani světská moc. Přes všechnu hrůznou realitu náboženských válek počátku 16. století vstoupila Evropa do novověku s takto strukturovanou vírou v samostatnost člověka. Humanismus této samostatnosti přispěchal na pomoc novým pojetím vědy a ústy Francise Bacona ji definoval jako manipulativní nástroj generující nové dovednosti sloužící k svobodnému pobývání člověka na světě. Tento krok byl na cestě k občanské společnosti nesmírně významný, protože spolu se zmnožením druhů výrob se zmnožil i počet ekonomicky soběstačných, někdy i značně silných subjektů, pro které se vrchnostenské pořádky a správa staly značnou přítěží. Zrodil se třetí stav, jehož majetková váha si vynutila hluboké politické a společenské změny. Odehrávaly se prudce a ve výsledku vrhaly špatné světlo na své nositele, kteří nově definovali jednotu světa jako říši volnosti, rovnosti a bratrství. Demokracie se po různých jakobínských excesech a peripetiích královských a císařských restaurací přece jen ustavila jako způsob vlády, či přesněji jako způsob správy země „ve všem všudy“ – a tedy i ekonomicky svobodných jedinců. Proto byl například před prvním dodatkem ústavy občanem Spojených států amerických jenom ten, kdo na jejich území vlastnil díl země, kdo měl majetek. To ale nebylo projevem asociality. Logicky to vyplývalo z emancipace třetího stavu, na jejímž počátku byla ještě plně ctěna feudální zásada, že odpovědnost za zemi nese ten, komu zem patří, kdo drží její díl jako svůj majetek. To se však neprojevovalo jen v politické rovině, ale ve všech strukturách sebeorganizace společnosti. Vlastnictví tehdy bylo po výtce začínajícího bankovnictví konkrétní, to znamená spojené s místem. Různé profesní hospodářské a obchodní komory byly ustavovány teritoriálně. Místně byla pojata i péče o území – okrašlovací a zvelebovací spolky byly vázány na obce a města stejně jako různé umělecké, literární, muzeální či divadelně ochotnické a pěvecké spolky. Ke konkrétnímu místu či územnímu obvodu se vztahovaly i různé vzdělávací a obecně kulturní nadace a matice a posléze i sportovní kluby. Místně 38

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky byly zakotveny i univerzální zemské, národní či mezinárodní církevní, kulturní nebo sportovní organizace. Vznikly i ryze světské charitativní organizace přestože základní odpovědnost vůči lidem na sociálním okraji na sebe z feudálních panství převzaly obce a místní politická správa a občanská společnost je kontrolovala prostřednictvím nezávislých občanů ve správních radách sirotčinců, starobinců a podobných zařízení. Takto třetí stav, jako třída více méně odpovědných vlastníků, položil základy občanské společnosti a prakticky po celé 19. století vytvářel všechny její struktury. Avšak průmyslová revoluce, která zpočátku přinesla třetímu stavu rozkvět, posléze vedla k redukci jeho početnosti. Výrobní technologie, zejména pásová výroba a její ekonomická efektivita vedly k zániku řemeslníků a s místem spjatých drobných průmyslníků a továrníků. Mobilita vytvořeného kapitálu si následně vynutila i mobilitu pracovníků a dále rozvolnila vazbu člověka ke konkrétnímu místu a snížila jeho motivaci pečovat o své okolí. V prostředí střední třídy, která se ve druhé polovině 19. století utvořila z prořídlého třetího stavu, úřednictva, techniků a humanitních vzdělanců, se navíc rozšířil ateismus a materialistické koncepty světa, které daly péči o svět zcela jiné zakotvení, vycházející z pozitivistického pojetí přirozeného práva. Povinnost péče vycházející z vlastnictví jako daň za to, že mohu využívat plodů, které mi vlastnictví poskytuje, byla nahrazena právem na to, aby mně byly plody péče zpřístupněny a zajištěny. Spolu s tím bylo pochopitelně řečeno co mohu, musím a nesmím, a odpovědnost se tak z roviny vědomé – poznání, pochopení a svobodného rozhodnutí – posunula do roviny dodržování zákonů a státem formulovaných, financovaných a realizovaných programů. Na státu nezávislé iniciativy občanů tak přestaly rozhodujícím způsobem spoluvytvářet charakter společnosti a přidržely se spíše zálib a nebo soustředily své úsilí do oblastí, kde stát nekonal, nebo konal špatně ve své kontrolní a řídící roli, jako jsou například ochrana kulturních a přírodních památek, kulturní a sociální osvěta, mimoškolní výchova mládeže apod. Výsledkem je, že řada původně ryze tvůrčích iniciativ se dnes z větší části zabývá spíše kontrolou byrokracie a ochranou území než vlastním materiálním a duchovním zvelebováním domoviny, které bylo počátečním programem občanské společnosti. Změna charakteru práce však neovlivnila občanskou společnost pouze proměnou a marginalizací třetího stavu. Zasadila též smrtelnou ránu heslu rovnosti a bratrství. Hospodářská a sociální soudržnost ve společnosti jako celku nikdy nenastala. Soutěživost hospodářských subjektů vedla k paralyzaci a posléze k zániku jejich samosprávných struktur. Vzrůstající nepoměr mezi vlastnictvím a prací, podmíněný technologickou inovací a akumulací kapitálu, vedl k prohloubení sociálních rozdílů a rozvrstvení společnosti do často až nepřátelských uskupení, pro které se určujícím kritériem spolčování stalo třídní nebo nacionální hledisko. Tedy v sobě se zabydlující oddělenost namísto někdejšího universalismu, kterým byla až do Francouzské revoluce

39

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky držena hospodářská činnost ve službě zájmům společnosti a v degradované podobě alespoň jejím mocenským elitám. Tvorba a akumulace kapitálu se však v prostředí hospodářského liberalismu staly samy sobě účelem a třídní a nacionální „universalismus“ nad nimi nedokázal získat kontrolu bez radikálního omezení svobody. Občanská společnost, násilně zbavená svých struktur a institucí, se tak ocitla před velkou výzvou. Množina těch, kteří svobodu potřebovali, byla množinou těch, kteří nechtěli nebo nemohli přizpůsobit své osobní nebo skupinové cíle panujícím pořádkům a poměrům a vzhledem k vítězství nesvobody byla logicky vždy v nevýznamné menšině. K překonání různosti, kterou kdysi Ludvík Vaculík charakterizoval jako „společnou nechuť přes různé motivy“, a k společensky účinnému odporu vůči totalitě a boji za prostor svobody bylo nutno udělat krok za jednotlivé zájmy a pochopit svobodu jako metafyzickou kategorii, jako veškerou utilitu a osobní existenci přesahující hodnotu. To se ale z dosavadní praxe občanské společnosti nenabízelo a ani nemohlo, protože takto pojatou svobodu neměla při svém zrodu ve vínku. Je třeba říct, že se to nikdy žádnému hnutí odporu pro nedostatek vůle nebo času nepovedlo a nacionální a třídní totality se zhroutily jen vnějším tlakem a degenerací vlastních struktur nikoli odbojovou nebo disidentní činností. Byly však dvě komunity, které přinejmenším tímto směrem vykročily. Polská Solidarita a československá Charta 77. Polská Solidarita to měla o to jednodušší, že většina jejích účastníků byla praktikujícími věřícími a zahraniční zpravodaj pak mohl dění v Polsku a jednotný charakter odporu charakterizovat zkratkou „představitelé Solidarity vystupují jako kněží a kněží vystupují jako politici“. Zcela odlišná byla situace u nás. Filosof Jan Patočka svou statí Co je Charta 77 vyložil svobodu jako určující podmínku lidské existence a boj za její vnější ale i vnitřní prostor postavil jako úkol a smysl existence před nesourodou skupinu 251 nespokojenců. Reptali, ale nedalo se nic dělat. Zvláště když za takto prezentované angažmá zanedlouho potom zaplatil životem. Většina z nás se tomuto úkolu pak po třináct let snažila přiblížit. Učili jsme se přidržovat toho, co nás spojovalo, a neřešit věci, o kterých jsme věděli, že se na nich tady a teď neshodneme. Budilo to sympatie a obdiv přemýšlivých lidí ve svobodných společnostech Západu, kteří v každodenní praxi společenského a politického života svých zemí viděli mnoho chyb a nepravostí a doufali, že naše zkušenost k překonání potíží současné demokracie nějakým způsobem pomůže. My jsme však tuto jedinečnou zkušenost nepřenesli ani do dalšího života naší obnovované občanské společnosti. Nedokázali jsme ji reflektovat jako „kánonický princip“, za kterým je nutno stát, a s koncem vnější nesvobody jsme dali průchod nesvobodě vnitřní a rozběhli se za svými parciálními různostmi a v půtkách jim opětovně obětujeme svou duši a tělo a svůj pozemský čas. Demokracie, jako forma vlády svobodných jedinců třetího stavu, přežila své nositele. Z jejích formálních struktur, ve kterých se uskutečňovala odpovědnost, však zbyly jen decizní a administrativní instituce, do nichž se již dávno nedostávají lidé 40

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky převážně na základě osobní kvality a prokazované starosti o svět. Z původní platformy pro vytváření konsensu se demokracie proměnila v boj o 51%, které umožní zadupat do země konkurenta. Občanská společnost ve svých aktivních nepolitických strukturách už dávno z větší části nepracuje za své a ani z části nerozhoduje o svém majetku. V zápase o uplatnění se jednotlivé organizace předhánějí s granty u několika málo nadací a státních zdrojů. Posláním řady organizací je pouze inherence do rozhodovacích řízení a početně největší část občanské angažovanosti má podobu petic „za“ něco či „proti“ něčemu. Ve výsledku to spíše než k společně sdílenému světu vede k bytostně nepřátelské atmosféře zásadní nespolupráce, podezřívání a osočování. Úkolem, který dnes stojí před občanskou společností, není nic menšího než nově konstituovat „jeden svět“ jako svou výchozí a existenční podmínku. Zatím k tomu však má pouze zkušenost, jak se to nedělá, a částečné povědomí o tom, co tomu brání nebo k tomu nesměřuje. Před vámi se tak otevírá náramné pole působnosti. Je jen na vás, co do něj po vytrhání našeho býlí zasejete.

41


Afgánistán – země zrodu Al Kájda? Petr Franc Letošní léto jsem strávil jako pozorovatel EU na volbách v severním Afghánistánu v pohoří Hindukuš. Bylo to přes “kopec“ do Tibetu a do Číny. Afghánistán je obrovská, ale velmi chudá země, nejchudší v regionu, prakticky bez průmyslu. Hlavní vývozní artikl donedávna byl a zřejmě dlouho bude opium. Odhaduje se, že se odsud vyveze až 70% světové produkce opia. Mezinárodní organizace sice nabízí rolníkům kompenzace, ty jsou však nedostatečné. Zdá se, že zde v horách se tisíce let nic podstatného nezměnilo. Viděl jsem sekat obilí po kláscích srpem, mlátit pomocí dobytka a čistit prohazováním ve větru. Chlebové placky se pečou v hliněných pecích. Řemesla jsou na velmi primitivní úrovni. Lidé na venkově žijí v domcích uplácaných z hlíny. Živí se hlavně tím, co vypěstují. Všude se popásají veliká stáda ovcí a koz. Práci v našem slova smyslu má málokdo. Ještě tak pár lidí pracuje ve státních službách a u mezinárodních organizací. Stát však platí mizerně. Měsíční plat chirurga ve státní nemocnici v Kábulu je asi 40 USD. Uvědomil jsem si zde, jak je naše země bohatá. Možná, že mnoho problémů s terorismem by zmizelo, kdyby se bohaté krajiny o mnoho víc dělily s chudými. Na první pohled je znát, že se zde od roku 1978 skoro nepřetržitě válčilo. Masakry mnoha tisíc lidí byly na všech stranách – podle toho, kdo právě vyhrával. Všude se povaluje zničená vojenská technika. Afghánistán patří k nejvíce zaminovaným zemím na světě. Mezi lidmi je stále ještě velmi mnoho zbraní. Tragédie této země začala krvavým komunistickým pučem a následným terorem. Následovala desetiletá sovětská okupace zakončená 1989 vítězstvím mudžáhidů – bojovníků „svaté“ války. Pak přišlo období národnostních a kmenových bojů a především anarchie. Tu ukončil až Tálibán, hnutí žáků islámu podporované Pákistánem a dalšími arabskými zeměmi, ale také USA. Tálibán postupně nastolil svůj pořádek – extrémně totalitní režim. Postupně na dobytých územích začal kontrolovat život do nejmenších detailů. Za sebemenší odklon od krajního fundamentalistického výkladu islámského práva šária následovaly velmi tvrdé tresty. Všudypřítomní špiclové se činili. Jen za vynechání pravidelné modlitby bylo poprvé bití, pak vězení. Za nenošení plnovousu na šířku dlaně bylo vězení a to tak dlouho, dokud vous nenarostl. Za krádež bylo useknutí ruky. Těžší přestupky se řešily veřejnými popravami. Číst se mohl jen korán. Vysílání televize bylo zastaveno nebo silně omezeno. Dívky nesměly chodit do škol, ženy neměly vycházet z domu a tedy ani nesměly chodit do zaměstnání. Samozřejmě, že za těchto podmínek klesla i kriminalita. Ale všichni lidé, se kterými jsem mluvil, hodnotili vládu Tálibánu za mnohem horší než sovětskou okupaci. Sovětští vojáci se prý chovali mnohem kultivovaněji. Na rozdíl od Tálibánu nerabovali, mnohem méně mučili, neničili zbytečně obydlí a civilní obyvatelstvo neterorizovali. 42

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Po 11. září 2001 operace spojenců „Trvalá svoboda“ za účinné podpory Severní aliance ukončila vládu Tálibánu. Bojovníci Tálibánu původem z arabských zemí se vraceli domů a jako obranu proti zkaženému západnímu světu začali vytvářet buňky Al Kájda. Často jsem se při různých setkáních místních lidí ptal, kam se bude Afghánistán ubírat.“Hlavně už ne válku“, odpovídali všichni. “Demokracie je ale pro Afghánistán přijatelná, jen pokud zde všichni budou dodržovat zásady islámu.“ Afghánistán je dnes země nejen hospodářsky, ale především morálně zdevastovaná. Mnoho lidí uprchlo před válkou a terorem za hranice. Jen část se jich vrátila. Další početná skupina Afghánců žije jako vnitřní uprchlíci sice v Afghánistánu, ale bez domova – v hrozných podmínkách utečeneckých táborů. Velká část mužské populace zná jen válečné řemeslo. Neexistuje centrální distribuce vody a kromě několika výjimek ani elektřiny. V celé zemi neexistuje kanalizace. Asfaltové silnice jsou výjimkou. Úroveň vzdělanosti je otřesná. Kolem 80% lidí je úplně negramotných. V mnoha vesnicích nenajdete ani jednu gramotnou ženu a stěží gramotného muže. Psát a číst umí někde jen mulla nebo imán – muslimští duchovní. Hygiena je hrozná. Na mnoha místech myjí sebe i nádobí v odporných stokách. Často tam také berou vodu na afghánský zelený čaj. Chodívají tam však také na záchod. Velkou nadějí pro budoucnost této země je, že díky mezinárodní pomoci jsou dnes na mnoha místech stavěny a opravovány školy. Navštívil jsem školy, které opravila nebo postavila česká organizace Člověk v tísni. Byl to pro mě velmi silný zážitek. Mnoho dětí včetně děvčat do školy už chodí. A chodí tam rády. Spousta věcí v Afghánistánu byla pro mě nepřijatelných nebo těžko pochopitelných. Slušné ženy jsou na veřejnosti vždy zahaleny burkou a nechodí nikdy samy. Nevěstu pro syna vybírají výlučně rodiče, především matka se sestrami. Nevěsta se vždy kupuje. Za obyčejnou nevěstu ženich zaplatí otci nevěsty 6.000 USD za lepší až 10.000 USD. Ženich budoucí nevěstu poprvé nakrátko uvidí při zásnubách a pak až na svatbě. Je zde úplně důsledná sexuální segregace. Na různých oslavách včetně obřízky, svatby, pohřbu atd. jsou vždy muži a ženy zvlášť. Je pro nás dost zvláštní vidět muže tančit spolu, držet se za ruce a líbat se. Přesto je určitě mnoho věcí, které pro nás mohou být podnětné. Pověstná je afghánská pohostinnost. Každý příchozí je přítelem Alláha, tedy váženým hostem. Do vesnic jsme přijížděli neohlášeni. Vesničané nám však vždy dali velmi zřetelně najevo, že jsme jejich hosté. Kromě čaje nám téměř pokaždé nabídli i jídlo a velmi často i nocleh. Velmi bychom je urazili, kdybychom jim za to chtěli zaplatit. Rád vzpomínám na návštěvu nomádů, několik hodin jízdy autem po poušti. Nabídli nám kromě berana, kterého kvůli nám zařízli, i sklenici chladné vody. Přestože jsem nikdy nepil ze špinavější skleničky, moc si jejich daru vážím. Pro pitnou vodu museli 43

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky hodně daleko. Čistá voda je zde totiž vzácná a vážená a servíruje se při zvlášť slavnostních příležitostech. Muži s sebou vždy nosí velký šátek. Když nastane čas modlitby, položí šátek směrem k Mekce a modlí se. Při organizování programu pro místní lidi jsme dělali přestávky na modlitbu. I náš řidič se pravidelně modlil. Většina setkání, a to např. i schůze policie nebo volební trénink začínala zpěvem veršů z koránu a modlitbou. I po každém jídle se přece sluší za jídlo Bohu poděkovat. Při jednom setkání s vesničany jsem se zeptal, co si představují pod pojmem lidská práva. Odpověď zněla: „Všichni jsme děti jednoho Boha“. Zdá se mi, že tato tak jednoduchá ale hluboká pravda nám může dodat optimismus a naději na pozadí násilí, znesvářeného a trpícího světa.

44


Nedaleká Kuba Ilia Hlybouski Abyste si představili, co se nyní odehrává na Kubě, jak Castrův režim pošlapává lidská práva a vězní nebo vyhání ze země své oponenty, nemusíte letět tisíce kilometrů na „ostrov svobody“. Pouhých 500 kilometrů od českých hranic se nachází země, připomínající kubánskou diktaturu. Tou zemí je Bělorusko. I když běloruský diktátor Alexandr Lukašenko nenapodobuje zcela důsledně staršího a zkušenějšího soudruha Fidela, mají stejně mnoho společného. Obě země jsou zhruba stejně velké. Kuba má 11 milionů obyvatel, Bělorusko 10 milionů. Obě patřily do socialistického bloku. Bělorusko mělo během sovětského období vlastního zástupce v OSN. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 Bělorusko získalo nezávislost a pomalu se začalo pohybovat směrem k demokracii. Dobrovolně odmítlo jaderné zbraně, což bylo asi poprvé v dějinách, začaly politické a ekonomické reformy, začalo národní obrození. Ale trvalo to pouhé tři roky. V létě 1994 v demokratických volbách zvítězil populista Alexandr Lukašenko. Už během prvního roku jeho prezidentství se na stránky novin vrátila cenzura, bylo rozehnáno několik svobodných odborových organizací, začal posilovat represivní aparát (dnes je v Bělorusku dvakrát více policistů než vojáků). Na jaře 1995 nechal Lukašenko své commandos, aby z parlamentu vynesli stávkující opoziční poslance. Měsíc po této události se konalo referendum, během kterého se režim učil falšovat lidové hlasování, což se mu hodilo ještě mnohokrát. Proces vyvrcholil na podzim 1996 referendem, které plně restaurovalo totalitu v Bělorusku. Byla schválena nová ústava, která dává veškerou moc prezidentovi. Zhroutil se systém rovnováhy mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí. Prezident jmenuje celou exekutivu od premiéra po předsedu MNV na nějaké vesnici. Jmenuje polovinu horní komory parlamentu, tu druhou volí regionální představitelé exekutivy, kteří sami od prezidenta závisí. Jmenuje soudce Ústavního soudu, soudce nižších instancí jmenují opět místní představitelé exekutivy. Jmenuje také členy volebních komisí. Parlamentní volby se falšují velmi snadno. Jmenujete si „své“ volební komise, omezíte přístup pozorovatelů, opozičníka nezaregistrujete jako kandidáta nebo mu registraci pár dní před volbami odeberete. Opozice tedy nemá zastoupení v parlamentu ani v samosprávě, je odsunuta na úplný okraj a nemá žádný vliv na reálnou politiku. Na rozdíl od Kuby v Bělorusku není nějaká strana s „vedoucí rolí“, ideologií a kominternou. Zato jsou lidé věrní prezidentovi a nic víc kolem nepotřebují – buď jsi s prezidentem, nebo proti.

45

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky A ještě jeden pikantní moment. Přijetím nové ústavy se prezidentovo funkční období počítalo opět od začátku. Proč se obtěžovat s prezidentskými volbami, když je tu možnost vládnout dalších pět let i bez nich? Když máte takhle zařízený stát, další volby už nejsou problémem. Na podzim 2001 Lukašenko, jak se sám vyjádřil, „elegantně zvítězil“ v dalších prezidentských volbách. A je třeba říci, že těch pět let prodlouženého funkčního období prezident rozhodně využil. Ze země museli odejít nebo záhadně zmizeli nejpravděpodobnější uchazeči o post prezidenta. Zenon Pazňjak musel emigrovat, Viktar Hančar a Jurij Zacharenka zmizeli. Nejspíše se stali obětí komanda, které režim vytvořil pro likvidaci svých politických odpůrců. Jen v České republice dostalo politický azyl více než 100 občanů Běloruska. Podle analogie s Kubou je ČR takovou evropskou Floridou. Nejvíce zaráží, že běloruská diktatura je přímo v samotné Evropě. Vlak z Karviné do nejbližšího běloruského města Brestu jede pouhých devět a půl hodiny. Od jara 2004 Bělorusko hraničí rovnou se třemi členskými státy EU – Polskem, Litvou a Lotyšskem. Demokratická Evropa sousedí se zemí, která prodává zbraně do států, na které je uvaleno embargo, se zemí, která potlačuje svobodu vlastních lidí, každý rok popravuje několik desítek svých občanů a ostentativně ignoruje výzvy světového společenství. Zvítězit nad Lukašenkovým režimem můžeme jen společným tlakem všech evropských zemí – vzpomeňme na jeho reakci na neudělení víza na summit NATO. Můžeme podporovat opozici, nezávislá média a organizace a obecně sledovat situaci v Bělorusku. Žijeme v jedné Evropě a sousedit s Kubou není v našem zájmu.

46


Projev u příležitosti projednávání senátního návrhu novely trestního zákona Text senátora Jaromíra Štětiny, předmluva Lenka Šablová K textu, kterým přispěl do letošního sborníku Jaromír Štětina, jsme si dovolili doplnit pár řádků o legislativě týkající se právě komunismu a dalších ideologií směřujících k totalitě. Na konci roku 1989 platila v Československu socialistická Ústava ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Ta měla být právním vyjádřením úspěšného dosažení tzv. socialistické společnosti, předstupně beztřídní společnosti komunistické. Mnohé formulace v této ústavě byly vysloveně ideologické – především úvodní Prohlášení (”Socialismus v naší zemi zvítězil! Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování vyspělé socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu.”). Úvodní články ústavy zakotvují ČSSR jako socialistický stát a KSČ jako jeho vedoucí sílu. Tehdy platný Trestní zákon č. 140/1961 Sb. oproti svému předchůdci z roku 1950 sice podstatně zmírňoval trestní represe, ale stále v něm zůstalo relativně mnoho trestných činů proti republice a hrozily za ně poměrně přísné tresty. Ochrana veřejných činitelů se vztahovala na neúměrně široký okruh osob včetně představitelů podniků a družstev. Po listopadu 1989 byly postupně schváleny normy, které zakotvují protiprávnost komunistického režimu a stanovují sankce za podporu, schvalování či propagaci hnutí, které by směřovalo k potlačování práv a svobod člověka či hlásalo mj. třídní zášť. Jedná se např. o níže uvedené zákony nebo novely zákonů: • zákon 480/1991 Sb. o době nesvobody ze dne 13. listopadu 1991, který jednoznačně konstatuje, že „V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony“. • zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu ze dne 9. července 1993, ve kterém mj. můžeme najít, že „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.“ • novelu trestního zákona 140/1961 Sb. ze dne 25. října 2000, kterou byl do stávající normy doplněn odstavec do paragrafu 198, který vymezuje trest za „veřejné 47

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky podněcování k nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků“ a paragrafy 260 a 261, které stanovují trestní sazby za „podporu nebo propagaci hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“ a za „popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistické nebo komunistické genocidy nebo jiných zločinů nacistů nebo komunistů proti lidskosti“. Dále si dovoluji navázat citací z projevu pana senátora Mejstříka, který pronesl při senátním projednávání novely trestního zákona. Pokud by byla tato novela – kterou společně předložili právě s Jaromírem Štětinou a dalšími senátory – schválena v navrhovaném znění, došlo by a) k doplnění § 260 jmenovitě o komunismus a b) by byl stanoven postih za veřejnou propagaci komunismu, která je zatím beztrestně přehlížena. „…Zásadním problémem naší legislativy je, že na jedné straně jsou zde platné normy, které kriminalizují komunismus, zmiňme třeba zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebo zákon o době nesvobody, na druhé straně zde zcela beztrestně působí nástupnická organizace zločinecké KSČ ČR se nemůže stát plně fungujícím právním státem, pokud nebude tento rozpor odstraněn. Zcela určitě by v této zemi nebylo povoleno založení nacistické, fašistické strany, a to bez ohledu na to, co by strana hlásala ve svých stanovách, protože takováto strana by již samotným názvem propagovala nacismus nebo fašismus. V případě komunistické strany je situace zcela analogická. Pojem komunismus je natolik spojen s potlačováním základních práv a svobod, že pokud si tento pojem dá nějaká strana do svého názvu, je zřejmé, že tím dává současně najevo sympatie ke zločinné podstatě tohoto pojmu a k jeho původním zločinným doktrínám. Buď musíme zrušit protikomunistické zákony, nebo musíme zrušit KSČ.“ Všichni, kteří jsme studovali vysoké školy v pitoreskní a chmurné době českého komunismu, jsme se se zkouškou z marxismu-leninismu vypořádávali po svém: s pocitem ponížení, s tichým opovržením, s pocitem přijímané nutnosti… Zkusme se na klasiky podívat s odstupem dvaceti, třiceti, čtyřiceti let, s nadhledem uplynulých patnácti let a z úhlu prudce se rozvíjejících událostí po loňském 17. listopadu. Není třeba chodit do čítáren, ani sahat do spodních pater vlastních knihoven; stačí zalistovat v internetových stránkách a projevech představitelů KSČM. Zkuste se znovu začíst do Leninova „Státu a revoluce“ a vykřiknete – zpola nadšeni objevem a zpola znechuceni obsahem textu – nad přesnou, praktickou a neskrupulózní příručkou ozbrojeného teroru. Konec konců stačí prolistovat i díla samotného Karla Marxe a postoje našich dnešních komunistů ke klasikovi. Lehce tu najdete citáty z Manifestu komunistické strany Karla Marxe (tj. základního programového dokumentu, o nějž se program KSČM opírá). Kdyby žil Marx, hrozilo by mu za výzvy k majetkovým loupežím a násilí uplatnění paragrafu 260 našeho trestního zákona, který říká, že je trestné rozněcování třídní zášti. Autora Komunistického manifestu už bude soudit jen Stolice Boží, světská vina je promlčena, přejme mu klid v duši a lehké spočinutí. Jenže tu máme praktické vyznavače a chtivé uskutečnitele Marxovy ideologie. Najděte si na webu oficiální dokument 48

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky českých komunistů, Programové prohlášení KSČM pro období do VII. sjezdu, přijaté na VI. sjezdu v květnu 2004. Je tam napsáno (citujeme přesně): KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. Ocitujme z oněch programových tezí: • Citát č. 1: Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. • Citát č. 2: Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva. Navrhovaná metoda změny je popsána v uvedených citátech jasně a nedvojsmyslně; jsou to hlavní pilíře myšlení a činění našich stalinistů. Znovu vám ocituji větu z platného programového prohlášení KSČM: KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. To už není žádné akademické teoretizování, studentská diskuse, hospodské klábosení, ale přímá výzva KSČM k používání násilí. Samozřejmě, že je zakuklená kdesi na konci programového prohlášení, které se snaží odpoutat pozornost veřejnosti farizejskými tvrzeními o podpoře demokracie. Jakoby komunisté svůj zvláštní ideologický klenot výzvy k násilnému svržení režimu prozatím opatrně a takticky skrývali. Kterýkoliv policajt by byl jistě schopen v uvedených veřejných textech veřejné tajemství trestného činu objevit. Není však známo, že by to někdo učinil. Jakýsi zastaralý puch se vine naší zemí. Jakoby to byl pach prasklého vředu: komunisté, kteří nám devastovali zemi, řeční na Letné za podpory Policie ČR, její příslušníci surově odvlékají Jana Šinágla, který učinil jen to, co se považuje ve všech demokratických zemích za běžnou součást mítinkové diskuse – totiž vykřikl na adresu KSČM protestní hesla. Odveden je na přímý pokyn předsedy strany Grebeníčka, který navíc po skončení akce policii veřejně děkuje. Je to jen další dějství pokračující komunistické ofenzívy, která začala absurdně a zároveň symptomaticky projevem soudruha Grebeníčka k listopadovému výročí, a vyvrcholila shromážděním komunistů ze třiceti dvou zemí v pražském hotelu Olympik o víkendu 23. – 24.dubna 2005, proti němuž česká policie také nezasáhla. A tak se ptám, proč policie neuplatňuje paragraf 260. Viníci, kteří ho porušují, na rozdíl od Karla Marxe žijí. Příčin je více. Policie je právě tak jako naše soudy prosycena bývalými i současnými komunisty a nemá důvod ani vůli zkoumat takové právní nuance jako je ideologické využívání vousatého klasika z 19. století. Nezasahuje. Proč taky, když komunisté nevadí ani premiérovi tohoto státu. A proč taky, když historická paměť národa mizí jako pára nad hrncem. 49

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky KSČM v rámci své strategie nastoupila cestu cílevědomého radýrování a falšování historie. Příkladem je například hlasování poslanců KSČM o zákonu o odškodnění obětí sovětské okupace naší země, které proběhlo 3. května 2005. Všech sedmatřicet přítomných komunistických poslanců se jako jeden muž zdrželo hlasování a zákon nepodpořilo. Proč by měl být někdo odškodňován, když se z historického hlediska nic nestalo? Začněte mluvit s komunisty o gulagu, o stalinských lágrech, o našich lágrech, o mrtvých a o zničených životech. Vždyť se nic nestalo. Miliony mrtvých? Nepřehánějte. Všechno bylo jinak. Potichu začínají naši komunisté vytvářet povědomí „osvětimské lži“, stejně jako neonacisté. Jak cílevědomá je to snaha si můžete přečíst v projevu předsedy KSČM Grebeníčka v Olympiku na zmíněném webu. To není náhoda, že se na shromáždění evokujícím obnovení kominterny věnuje šéf našich stalinistů dějinám dvacátého století v řeči plné nepravd a polopravd. Co udělat pro chudáka mladého policajta, kterému bylo v roce 1989 deset let? Zasloužil by si pozornosti. Nastoupil u policie se svatým nadšením potírat zločin. To by měla společnost respektovat a nenechat ho v nouzi. Určitá dělba práce by nezaškodila. Ministr vnitra a ředitel policie by měli vzít na vědomí všechny případy komunistických diverzí uvnitř svého resortu, my ostatní bychom měli pomoci mladému policistovi (i nám všem) vrátit paměť. Vrátit do škol výuku moderních dějin, která vesměs končí kdesi u roku 1945, odstranit narůstající strach veřejnosti před komunistickou revanší, který brání znovu, tak jako před lety, říkat dětem v rodinách pravdu, podporovat instituty shromažďující svědectví o minulosti, odkrýt utajované materiály, zpřístupnit archívy STB, zabránit infiltraci komunistů do funkcí ve složkách ministerstva vnitra na základě politických handlů a konečně vytvořit Ústav národní paměti tak, jako ho už mají bývalé socialistické země v našem okolí. Ale hlavně, hlavně bychom neměli jako zákonodárci mlčet, vidíme-li, že plnění dosavadního zákona je nevymahatelné. Náš policista potřebuje pomoc. Zaslouží si ji. Jeho práce je těžká. A společnost ho ještě bude potřebovat. V jednom totiž měl Marx pravdu: bez policie nemůže stát fungovat. Vzpomeňte si na poprvomájové prohlášení tiskové mluvčí české policie. Řekla to tehdy zcela přesně: neexistuje legislativa, podle níž by mohla policie ČR postupovat proti činnosti komunistické strany. Specifikujme tedy zákon. Přijměme návrh novely, kterou máme před sebou. Žijeme v době neklidné a nevypočitatelné. Při historických krizích v našem státě v posledních desetiletích politické elity takřka bez výjimek vždy zklamaly. Ukažme, že ve chvílích, kdy dochází na lámání chleba a komunisté ohrožují znovu demokracii v tomto státě, je senát skutečnou pojistkou demokracie. Postavme se proti rudému nebezpečí. A vyvarujme se prázdných floskulí, že nelze zakázat ideologii. Přijetím navrhované novely žádné ideologii neubližujeme. Ať si vyznává každý, jakou chce. Přijetím novely zákona jasně stanovíme, ze propagace nacismu a komunismu je demokracii nebezpečná a proto i trestná.

50


Jak vznikla Sluníčka Helena Illnerová Sluníčka vznikla v zimě roku 1976. Tehdy byli u turistického oddílu Slavoj Praha velcí kluci, nositelé tradice Pětky. Byla tam i děvčata, kterým se říkalo Děbenky. U kluků již vznikl oddíl malých chlapců ve věku vlčat – Pišišvoři. A Děbenkám stále chyběl oddíl malých děvčat ve věku světlušek a jezdily na tábor všechny, od sedmi let do osmnácti. Ty malé se trápily, že ničemu nerozumí, ty velké zase, že musí brát ohled na mrňousy. A tak byl u Slavoje Praha založen oddíl Sluníček – holčiček od šesti do deseti let. Proč Sluníčka? Inu, první vedoucí těchto Sluníček, Helena, byla také kdysi světluška, dokud skautské oddíly nebyly po únoru 1948 zrušeny a oddíl rozprášen. A chodila do 37. dívčího skautského oddílu, který vznikl za války a jmenoval se Sluníčka. Vedoucí u skautek byla tehdy Eva Filipová – Grizly, vedoucí u světlušek Hana Filipová – Bucla, a pak ještě Olga Loskatová – Ouško. Světlušky byly velmi hezky vychovávány k vzájemné lásce, toleranci, zodpovědnosti. A pokřik, který měla Sluníčka, byl též pěkný: „Sluníčka se jmenujeme, skautským světem putujeme, na cestu si svítíme, dobro, krásu vidíme.“ Protože se psal rok 1976, nemohl samozřejmě v pokřiku zůstat "skautský svět". A tak nově založená Sluníčka již putovala "širým světem". Ale to nevadilo. Jednak svět, kterým musíme putovat, je daleko širší než jen skautský a jednak podstatné je, že se Sluníčka již od začátku učila kolem sebe vidět dobro a krásu, aby je mohla též tvořit a rozdávat. Nic nevadilo, že zlé pusy od začátku pokřik komolily: "na cestu si svítíme, stejně nic nevidíme", protože kdo chce, dobro vždy vidí. U zrodu Sluníček stála Helena Illnerová – Holinka a pak ještě Jarmila Hořavková – Sulika, která po deset let obětavě pomáhala Sluníčka vést. A ještě jedna dívka se zpočátku ve vedení Sluníček vyskytovala, než se provdala za Ivana Kasalického – Reypa a počala mít vlastní děti: Eva Průšová – Efča. A tady se tradice po více než třiceti letech uzavřela. Efča Kasalická byla dcerou první vedoucí 37. oddílu Sluníček, Evy Filipové. Oddíl Sluníček nezaplnil jen věkovou mezeru ve struktuře turistických oddílů mládeže Slavoje Praha. Zaplnil i něco jiného. Léta sedmdesátá byla roky tvrdé normalizace. A sdružování dětí umožňovalo též sdružování rodin, sdružování rodičů, vyhledávání lidí obdobně smýšlejících, mezi nimiž se každý mohl cítit dobře, svobodně a jistě. Tuto funkci oddíl Sluníček splňoval zcela. Nezapomenutelné byly letní táboráky s rodiči a přáteli na konci táborů, kdy malí a velcí se při večerce společně drželi za ruce a 51

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky cítili, že k sobě patří. A k táboráku dětskému patřil i potom pokračující táborák rodičů, se zpěvem písní Vodňanského a Skoumala, s kytarou Vojty Vojtěcha a později Vladimíra Merty a s flétničkou Jirky Stivína. A neméně spojeni jsme bývali o vánocích, kdy jsme společně zpívali tehdy nedovolované koledy, dlouho v Havírně, pokud jsme ji měli jako klubovnu, a později v zámeckém parku v Jirnech u pohostinných Koděrů či jen tak v lese okolo ozdobeného vánočního stromku. Atmosféra těchto vánočních setkání pro děti, rodiče a přátele byla neopakovatelná, cítili jsme se na ostrůvku jistoty v moři nejistot. Dospělí členové Slavoje se o Sluníčka starali jako o své děti, když Sluníčka zavítala do Krkonoš na Patrášku. A Slavoj pomáhal zajišťovat tábory, zabezpečovat organizační náležitosti a pak se všichni kamarádi Sluníček sešli v létě u táboráku. A houf lidí, kterým se přátelsky říkalo "táboroví ometáci", jezdili z táboráku velkých kluků na táborák Děbenek a odtud opět na táborák Sluníček. I kapitanát byl přes svou občasnou přísnost na Sluníčka hodný. Ani jinak nemohl, Sluníčka byla malá a bylo zapotřebí jim vytvořit skupinovou mámu. Sluníčka tábořila na mnoha krásných místech, a vždy jim pomohli postavit tábor tatínkové a maminky. První tábor v roce 1976 ve Stříbrných hutích u Tábora i druhý tábor u Přívětic ve Škaredí byly ještě hodně spartánské – vařilo se na otevřeném ohni. V roce 1978 se na táboře u Pírkova mlýna u Pohorské vesnice poprvé objevila kamna. Však si je tam Sluníčka také zasloužila. Tábor položený vysoko v Novohradských horách blízko hranic s Rakouskem se vyznačoval, kromě nepříjemností s mladými strážci hranic, i velkou zimou – do rána nám zamrzala voda v ešusech. Od tábora Na větrné hůrce u Skomelna u Radnic v roce 1979 již vždy Sluníčka svá kamna i kuchyň měla a v teplíčku jim bylo dobře. V roce 1980 a 1981 tábořila Sluníčka u hájovny Marek u potoka Javornice v Křivoklátských lesích. Vyluštila tam záhadnou smrt Johana Fürstenberga, potomka knížecího rodu a v roce 1981 při stoleté vodě jejich tábor jako jediný v povodí Javornice a snad i Berounky přetrval a nebyl evakuován. Voda tehdy, po 64 hodinách deště, obtékala tábor ze všech stran, jen stany ještě stály na vyvýšenině, a když bylo nejhůř, šla Sluníčka spát na seník k hájovně Marek. Po dvou táborech na Javornici začaly roku 1982 tábory na Vejráčku, u rybníka Výrov blízko kláštera v Kladrubech. Tam Sluníčka pomohla nalézt kladrubský poklad výpravě z Mauritia, která potřebovala peníze pro léčbu svých nemocných leprou. Když pak Sluníčkům anglicky poděkoval sám velvyslanec ostrova Mauritius didus ineptus (Blboun nejapný) a pozval je na návštěvu ostrova, neznala radost Sluníček mezí. Snad by se tam i rozjela, kdyby si nezjistila, že letenka je přece jenom drahá. Na Vejráčku došlo též k poznávání se, přátelství a vzájemnému se zvaní s velkými kluky, kteří tehdy tábořili na blízké Fučce a vedl je Tudor. Po Vejráčku následoval v roce 1983 tábor na krásné louce u Žďáru nad Sázavou, kde Sluníčka pomohla najít Muzeu knihy cenné předměty, ukradené při vlakové loupeži, pak v roce 1984 opět oblíbený Vejráček a v roce 1985 Javornice III. To již byl tábor, kde nový kapitanát nastupoval a starý dosluhoval. 52

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Sluníčka se během roku o schůzkách a o výletech a pak na táborech učila mnoha sportovním, kulturním a praktickým znalostem. To ale nebylo to nejdůležitější. Podstatné bylo, že se učila přátelství, toleranci, zodpovědnosti za sebe i za ostatní, fairplay, žití v pravdě, čestnosti, tj. hodnotám, které tehdejší režim příliš necenil. Vzpomínky! Sluníčka byla báječná. Vlastně práce se Sluníčky, kromě péče o rodinu, byla to nejkrásnější a nejradostnější, co jsem v životě dělala. A Sluníčka přebraly jiné obětavé a výborné duše. Iva Knappová – Konopí a po ní a současně s ní – Dorka Lábusová. Obě se o Sluníčka staraly výborně, ale to by již lépe řekly samy. Zaměření literárně-přírodovědné se možná malinko pozměnilo ve výtvarně-rukodělné, ale to bylo moc dobře, protože toto zaměření Sluníčkům chybělo. V létě 1995 jsem byla na táboráku Sluníček u Nežárky. Jela jsem si zavzpomínat a ukázat tábor vlastním vnukům. Tábor byl velmi pěkný, táborák hezký. Sluníčka nastupovala ve skautských krojích a ne v bílých, žlutých a modrých tričkách podle barvy družin jako dříve – psal se již rok 1995. Jako první pokřik tato nová malá Sluníčka křičela pokřik Pětky: Do čela, nepovol, bij se, vpřed, pět, pět, pět! a pak teprve sluníčkovský pokřik. Tradice se propletly, doplnily a zkřížily se. Stejně si však myslím, že do života je pro malé holky důležitější svítit si na cestu a vidět dobro a krásu dle starého sluníčkovského pokřiku, než se probojovávat do čela. Někdo tu osvětlující a zahřívající lucerničku nést musí – a kdo jiný, než budoucí ženy. Všichni do čela nemůžeme.

Text je převzatý z Almanachu Pětky, který vyšel ke stému výročí narození Jaroslava Nováka-Braťky. 53


Z knihy Srdcerváč – rozhovor se spisovatelem a scénáristou Jiřím Stránským Jan Lukeš Skauting Skauting…, to je pro mě dost důležitá etapa, musíme ale skočit trošku nazpátek, do roku 1939, kdy jsem se stal skautem, respektive tehdy nejdřív vlčetem ve slavné „vodní pětce“, 5. oddílu vodních skautů, který vedl kapitán a spisovatel Jaroslav Novák, zvaný Braťka. Spolu se mnou byl jeho členem například pozdější spisovatel František Nepil nebo filozof Radim Palouš. A s tímto oddílem jsem také hned následující rok jako mrňavé vlče zažil na skautském táboře v Nižboru, když nás z něho příslušníci Hitlerjugend doslova vyhnali klackama. Také skauting byl – kromě sokolství – rodinná tradice, a pořádná, protože druhým bratrancem mého tatínka byl A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. A ten, než v roce 1914 oficiálně založil spolek Junák – Český skaut, vyzkoušel si zásady a praxi skautingu mimo jiné i na mém tatínkovi, který byl právě tehdy v klukovských letech. Táta o tom pak skvěle vyprávěl, jak ho Svojsík všelijak potápěl a věšel na stromy… Takže u nás doma se pěstoval i skauting a nevadilo to, přestože rodina byla opravdu sokolská. Můj život skauting ovlivnil zcela výjimečně, vždyť náš oddíl byl jedním z nejslavnějších československých skautských oddílů vůbec a vyvíjel činnost i za války jako tzv. Zbojnická brigáda (ZB), zpravodajci. Řada členů oddílu to také odnesla, jiní byli po válce vyznamenáni. Já jsem byl tehdy na odbojovou práci ještě příliš malý, něco jsem ale o tom přece jenom věděl, žil jsem v atmosféře, která na mě nějak působila, takže nakonec jsem byl za pražského květnového povstání vyznamenán i já medailí Za zásluhy 1945 jako jeho nejmladší účastník se zbraní v ruce. Dělal jsem tehdy jakousi spojku a zároveň tlumočníka u sv. Tomáše, kde se shromažďovali navrátilci z koncentráků. Dodnes si pamatuju na přízračnou atmosféru přecpaných chodeb, kde jedni umírali a druzí se rodili. A do toho buráceli varhany, na které hrál se samopalem na klíně ruský důstojník. Zešílel a nikdo se k němu nesměl přiblížit. Hrůza. Ale kdo v tom ovzduší žil, pokládal aktivní účast na veřejných věcech za samozřejmou a na žádné pocty nečekal.

54


Zatčení Bezprostředně po zatčení mě odvezli do Bartolomějské ulice v raze, a to byla celou dobu moje „kmenová“ vyšetřovací vazba. Odtud mě asi na týden převezli někam jinam, nevím kam, kde mě nechali chodit v cele po kotníky ve vodě. Asi proto, aby mi ukázali, zač je toho loket, když jsem byl ze začátku tak sveřepý. Jestli jsem tam byl čtyři, pět, šest nebo sedm dní, to opravdu nevím, mě to připadalo jako rok. Vždycky, když mě převáželi, strčili mě do dodávky a sedli si na mě, takže člověk neměl sebemenší šanci zjistit, kam ho lifrují. Vím ale, že pár dní jsem byl taky v Ruzyni, kam mě odváželi ke konfrontaci s nějakými dvěma úplně cizími chlapy, o kterých mysleli, že s nimi mám společnou tu záležitost s vysílačkou. Žádného jsem nikdy předtím neviděl, jednoho z nich jsem pak potkal v kriminále. Soudní proces se odehrál koncem července 1953, udělali z nás tříčlennou skupinu spiklenců. Hlavní můj zločin spočíval nakonec v tom, že jsem měl zhotovit a dodat plány tajného muničního skladu v nějakém dutém vrchu. Dost věrně jsem ten motiv použil v titulní povídce knihy Štěstí (1969). Napařili mi osm let a ještě jsem mohl být rád, že v době údajného spáchání mého zločinu jsem nebyl plnoletý, jinak bych dostal původních šestnáct. Já ale ještě dělal hrdinu, protože v té době jsme byli všichni přesvědčeni, že za pár neděl „to praskne“ a přijedou nás osvobodit Američané. Takže když se mě předseda soudu po vynesení rozsudku zeptal, jestli se budu odvolávat, schválně jsem přehlédl, že můj obhájce kroutí hlavou, jako že to nesmím ani náhodou, a povídám: „To máte jedno, pane předsedo, osm nebo sto osm …“ Hned mě za to šoupli do korekce, ostříhaného dohola, a stejně jsem byl všem kamarádům až podezřelý, že mám takový nízký trest. Ale bez osmi měsíců jsem si těch osm let opravdu odseděl. Jak to bylo hned po soudu dál, jsem myslím taky dost vyčerpávajícím způsobem zachytil ve Štěstí.

Tábory Na Svatopluku jsem začal fárat. Nejdřív jsem dělal na sledné, to je ruční kutání po uranové žíle, pak na překopu a nakonec mě kluci, už moji kamarádi, vyreklamovali a dostal jsem se k těžbě. Na Vojně jsem začínal také na sledné, ale brzy, protože už jsem byl erudovaný havíř, jsem byl předisponován a téměř celou dobu, kterou jsem tam strávil, jsem pracoval zase na překopu jako lamač-bagrista. To ovšem nebylo dlouho, protože brzy došlo na Vojně ke slavné „nudlové aféře“. Začalo to úplně nevinně, podřadným obědem. Hlavní útlak v komunistických kriminálech a táborech byl až do roku 1953 založen na fyzickém násilí. Fasovaly se minimální dávky jídla, občas se dozorci ožrali a stříleli do vězňů, při sebemenší zámince tě vrazili do bunkru a nechali stát za trest v mrazu. Pak se začal provoz v táborech přece jenom zlepšovat, ale zase jako by si bolševici řekli, že spíš než fyzicky nás budou deptat psychicky. A první, s čím začali, byla buzerace. Do té doby, když člověk přišel ze šichty, šel do umývárky, tam se převlékl do takového „lepšího muklovského“, po cestě si 55

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky vyzvedl jídlo v kuchyni, a hned si ho vzal na cimru a tam ho snědl. A ten den vyhlásili rozkaz, že se musíš umýt, jít na cimru, čekat tam na vyhlášení oběda, v útvaru jít na oběd, po pětkách si ho přebírat – a ještě k tomu nám dali k jídlu nudle, už ani nevím s čím. Těžce fyzicky pracujícím horníkům … Jíst se to nedalo, takže výsledkem bylo, že tři dny celý tábor opakovaně odmítal jíst a raději držel hladovku. Vedení tábora to vzalo jako naplánovanou stávku, vzpouru a celá „nudlová aféra“ skončila tak, že asi třináct muklů odvezli do Leopoldova a s některými z nich proběhl proces, při kterém dostali další tresty. Mě převezli na vedlejší tábor Bytíz, a tam jsem už vydržel až do tzv. amnestie v květnu 1960.

Vina, trest a pomsta Měl jsem strašnou kliku na dobré lidi, se kterými jsem se potkal. Ti mě vždycky – a dalo by se říci i s předstihem – poučili o podstatném. Do dneška všude opakuju, když se mě někdo ptá, jak jsem mohl přežít lágry a zůstat životním optimistou, jak to, že neumím nenávidět, že jsem se včas setkal s lidmi, jako byl Jan Zahradníček. Když viděl, jak ve mně doslova bublá nenávist za to, co se mnou dělali ve vyšetřovací vazbě, právě on mi řekl, abych se jako první věci v kriminále zbavil touhy po pomstě. „Čím dřív s té nenávisti a touhy se mstít zbavíš, tím líp pro tebe. Protože jinak, ať chceš nebo nechceš, první obětí té nenávisti budeš ty sám.“ Dodávám, že jsem tomu nejdřív moc nevěřil, že chvíli trvalo a bolelo přijmout to za své, ale v okamžiku, kdy se mi to povedlo a překročil jsem ten pomyslný Rubikon, dostavila se obrovská úleva. Nastaly pro mě skutečně nádherné časy, protože najednou se mi všechno jevilo v úplně jiném světle. Z nenávisti zůstal už jenom ironický nadhled.

Knížka rozhovorů s Jiřím Stránským Srdcerváč vyšla na podzim letošního roku. Jiřího Stránského se ptal publicista Jan Lukeš. Knihu vydalo nakladatelství Hejkal.

Jan Lukeš je literární, filmový a televizní publicista, kritik a historik. Vystudoval češtinu a dějepis na FF UK, po té pracoval jako čistič oken, od roku 1978 časopisecky publikoval. V letech 1988 – 89 přispíval do samizdatových Lidových novin. V 90. letech pracoval jako vedoucí kulturní rubriky LN. Napsal portrétní eseje o několika spisovatelích – politických vězních z 50. let Stalinské spirituály (1995) a řadu dalších titulů.

56


Z knihy vzpomínek Děkuji, mám se výborně Ivan Medek Doba poválečná A pak v té těsně poválečné době byl stále ještě otevřený případ Talich. Chodil jsem na konzervatoř a většina mých kamarádů byli mladí dirigenti, kteří chtěli studovat u Kalicha. Jenže Talich nesměl do školy. Platil tu nepsaný zákaz Zdeňka Nejedlého. Příčinou byla v podstatě osobní nenávist, protože u čestných soudů nebylo Talichovi nic dokázáno. Chtěli jsme v té věci něco udělat. Sestavili jsme pro Kalicha malý komorní orchestr složený z posluchačů konzervatoře a z absolventů a posluchačů Mistrovské školy (ta byla předchůdkyní nynější AMU), který by Talich ve škole vedl a zároveň by se u něj učili studenti dirigování. Těch šestadvacet hráčů na smyčcové nástroje bylo naprosto nadšeno, všem bylo kolem dvaceti let. Nápad však narazil na obavy ředitelství konzervatoře. V jejím čele stál tehdy doktor Václav Holzknecht, noblesní, ale přece jen velmi opatrný pán. Říkal: „Já nevím, co s tím, vždyť je tu stále ten zákaz.“ Měl jsem shodou okolností nějakou funkci ve Spolku posluchačů konzervatoře – tehdy byly studentské spolky mocné instituce, směšně mocné. Ještě asi se třemi kluky z dirigentského oddělení jsme se vypravili ke Zdeňku Nejedlému na ministerstvo. Byla to nesmírně zajímavá schůzka, dodnes na ni vzpomínám. Ohlásili jsme se a řekli, oč nám jde. Nejedlý nás přijal velmi neobvyklým způsobem. Seděl ve své kanceláři, zatímco my jsme stáli v předpokoji u sekretářky, k němu nás nevpustili. Pan ministr vždycky něco za dveřmi řekl, my jsme to slyšeli a odpovídali jsme sekretářce, a ta tlumočila. Rozhovor jako na divadle. Na moji otázku do jaké míry je Talichovi zakázáno veřejně dirigovat a vystupovat, odpověděl Nejedlý: „Na to se mě neptejte, protože případ Václava Kalicha není v kompetenci ministerstva školství, to je případ pro ministerstvo vnitra.“ Já jsem přes ty dveře drze řekl: „Pane ministře, to jsme přece všichni. Dokud něco neuděláme, tak na nás ministerstvo vnitra dohlíží, a když něco spácháme, tak si pro nás přijde. Ale tady se nic takového nestalo.“ On opakoval, že je to věc ministerstva vnitra, a já stejně drze povídám sekretářce: „Mohl by nám to dát pan ministr písemně?“ A on nám tu větu písemně dal!

Charta 77 ...Na konci toho všeho stála věc, pro kterou dodnes spousta lidí u nás nenašla slušné jméno – Charta 77. Ten vlastní impuls, to znamená proces s hudebníky z The Plastic People of the Universe, se mi zdá dodnes zástupný, přestože v úvodním prohlášení hraje hlavní roli. Text Charty 77 mi do kavárny U Nováků ve Vodičkově ulici přinesl 57

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky v prosinci 1976 Jiří Němec. Řekl, že se rozmýšleli, zda mi to mají dát podepsat, protože to pro mne může znamenat konec existence. Řekl jsem, že to vím, ale podepíšu, i když Plastiky vlastně nemám rád. Přesně řečeno – není to můj druh hudby, nerozumím tomu, jsem někde jinde. Ale jestli začnou někomu něco zakazovat, tak je mi úplně jedno, jestli je to člověk, se kterým sympatizuji nebo ne, je to, jako by to zakazovali mně. Jednou zakážou něco někomu, s kým nesouhlasím, vzápětí někomu, s kým souhlasím, a nakonec zakážou všechno všem. Povídám: „Mně umřel táta, mně umřela maminka, mně umřel bratr. Kdyby tady byli, všichni by to podepsali. Já to podepisuji za víc lidí, nejen sám za sebe. Pro mne je to povinnost vyplývající z celého mého životního postoje, z hodnot, ze kterých jsem vždycky vycházel. Tady to máš.“

Exil Exilu předcházela celá řada výslechů na StB kvůli činnosti v Chartě 77. Charta vypracovávala dokumenty, na některých jsem spolupracoval. Znamenalo to také chodit za mluvčími. Jednu dobu zbyl z trojice prvních mluvčích jenom Jiří Hájek; Patočka zemřel a Havel byl zavřený. (...) V květnu 1978 se mi přihodila nepříjemná věc. Po jednom z výslechů na Státní bezpečnosti mě večer se zavázanýma očima odvezli do lesa někde u Lán. Tam mě trošku praštili, až jsem ztratil vědomí, odjeli a nechali mě tam ležet. Tehdy jsem si pomyslel, že chci-li odvádět opravdu užitečnou práci, v těchto podmínkách ji doma dělat nemohu. Nevím, jak bych to jinak formuloval. Bylo to zcela subjektivní, spontánní rozhodnutí, ale bylo to rozhodnutí vážné. Při Brežněvově návštěvě Prahy v červnu 1978 mě na čtyři dny zavřeli. Ale to byli pod nejrůznějšími záminkami zadrženi skoro všichni známější chartisté. Zavřeli mě pro příživnictví. Pak mě pustili a několik dnů nato mě předvolali na policii v Bartolomějské ulici. Byl tam chlap, vypadal jako Hemingway, hodil na stůl papíry a řekl, že odjíždím bez možnosti návratu. Dostal jsem definitivní vystěhovalecký pas – takový papír, kde bylo v rubrice doba pobytu napsáno „natrvalo“.

Návrat Do Prahy jsem se vrátil na Silvestra roku 1989 a s Václavem Havlem, tehdy už prezidentem, jsem se sešel na silvestrovském setkání Charty 77 a jejích příznivců ve smíchovském Národním domě. Požádal jsem ho o rozhovor. Pan prezident mě přijal na Hradě 14. ledna. Zeptal se, co pro mě může udělat. Řekl jsem, že jsem se ho přišel zeptat, co pro něj mohu udělat já. Václav Havel chvíli přemýšlel a pak ho napadlo napsat dopis tehdejšímu řediteli Československé televize. Psal, že se budou v televizi pravděpodobně měnit lidé a že mu tedy doporučuje, aby uvažoval o mně.

58

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky (...) Z televize nakonec nic nebylo a tak jsem se vrátil do Vídně a pokračoval v psaní pro Hlas Ameriky. Pak mě požádal ministr kultury Milan Uhde, abych mu dělal poradce, tak jsem nějaký čas docházel na ministerstvo kultury. A pak mě Federální shromáždění zvolilo předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. S rozdělením republiky skončila i tahle práce. (...) Pak se mi ozval Václav Havel a oznámil mi, že by mě potřeboval na Hradě. Formálně jsem požádal o čas na rozmyšlenou, ale nerozmýšlel jsem se dlouho. Osmého března 1993 jsem nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky jako ředitel odboru vnitřní politiky. Tuto funkci jsem vykonával tři roky. A pak, když Luboš Dobrovský nastoupil na velvyslanectví v Moskvě, jmenoval mě prezident vedoucím své kanceláře.

Knížku Ivana Medka Děkuji, mám se výborně vydalo nakladatelství Torst v létě letošního roku. Předmluvu knihy napsal spisovatel Ivan Binar. 59


Charta 77 Při výběru sekce, kterou byste na semináři rádi navštívili, jste si možná všimli, že u několika hostů semináře se v anotaci vyskytuje věta: „Je signatářem/signatářkou Charty 77…“. A co vlastně ta Charta 77 byla a jaký měla význam? Pokud si nejste jisti odpovědí a rádi byste měli jasno, čtěte dál…

Vznik Charty 77 V roce 1976 se spojily názorově nesourodé skupiny občanů, kteří nesouhlasili s represivním postupem mocenských orgánů proti undergroundové skupině The Plastic People of the Universe. Takový postup mocenských orgánů byl možný proto, že vedení ČSSR nikdy v praxi nepřistupovalo k dodržování lidských práv tak, jak jej k tomu zavázal prezident Gustáv Husák svým podpisem pod mezinárodními pakty na Helsinské konferenci v roce 1975. V prosinci 1976 začaly být shromažďovány podpisy občanů různého politického i profesního zaměření pod prohlášení Charty 77. Ti v něm poukazovali na to, že v Helsinkách podepsané pakty (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech), které byly v říjnu 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, nejsou dodržovány a reálně tak platí pouze na papíře. Text prohlášení bezprostředně podepsalo 242 signatářů (jeden z nich později svůj podpis odvolal). Další podpisy však i přes represi signatářů přibývaly. V převážné většině však bylo prohlášení podepisováno jen v českých zemích, na Slovensku jej podepsalo jen několik desítek občanů.

Činnost Charty 77 Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla jejich dokumentaci a také navrhovala řešení. Chartu 77 navenek reprezentovala vždy trojice mluvčích, kteří byli jmenováni vždy na rok. Prvními mluvčími byli filozof Jan Patočka, Václav Havel a prof. Jiří Hájek. Za dobu své existence se vyjádřila k řadě společenských problémů, jako např. k diskriminaci v zaměstnání a povolání, ke svobodě cestování, ke stavu životního prostředí, k právům věřících občanů a stavu řeholí, stavu ekonomiky, problematice 60

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky důchodců, k toxikomanii a mnoha dalším. Několikrát též žádala amnestii pro konkrétní uvězněné politické vězně. Od roku 1978 vydávala nezávislá skupina signatářů časopis Informace o Chartě 77 ("Infoch"). V něm byly publikovány dokumenty Charty 77, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a informace o samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. V roce 1992 byla činnost Charty 77, která se stala v 70. – 80. letech centrem opozice v Československu, oficiálně ukončena.

Text prohlášení Charty 77 Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře. Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu. Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti. V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

61

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umní“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky). Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje. Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod. Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu). Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), 62

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit. V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit. Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými. Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování. Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme. CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci. CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji. 63

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

1. ledna 1977 Podepsáno prvních 242 signatářů prohlášení.

64


Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) byl ustanoven 24. dubna 1978 sedmnácti československými občany a z hlediska právního postavení občanů byl patrně nejdůležitější společenskou iniciativou v tehdejším Československu. Jeho úkolem bylo v duchu poslání Charty 77 sledovat případy osob, které byly v ČSSR trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole.

Činnost VONSu VONS obhajoval v letech 1978–1989 stovky našich občanů i cizinců, kteří se stali oběťmi nespravedlivého stíhání, činil tak ve smyslu československých zákonů a mezinárodních paktů o lidských právech. O těchto případech vydal do konce roku 1989 (za skoro dvanáct let) 1120 sdělení, která zveřejňoval a zasílal čs. státním orgánům; sdělení byla též předávána světovým tiskovým agenturám (Reuters, AFP, DPA). Jednalo se však pouze o zlomek případů porušování zákonnosti v ČSSR, protože kvůli obavě z vystupňování perzekuce přivoláním pozornosti, VONS jednal pouze po tom, co byl informován a také se nezabýval případy z období před svým vznikem. Snahou VONS bylo seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým podle možnosti pomáhat. Sdělení vydávaná k jednotlivým případům uváděla (tak jak je to uvedeno např. ve výzvě sdělení č. 400) informace o tom kdo byl trestně stíhán, odkdy a za co, kdo ho odsoudil, ale i další důležité související informace – v jakých podmínkách se nachází dotyčný i jeho rodina, kde je vězněn, adresy věznic atd. VONS pracoval zcela otevřeně, sdělení byla doprovázena plnými jmény a adresami členů. Pokud možno, byly oznámené případy, při jejichž adopci platilo právo veta, sledovány od začátku do konce. Pro vězně i jejich rodiny měla tato solidární činnost ohromný význam – věděli, že nebyli zapomenuti, že na ně někdo myslí, cítí s nimi a snaží se jim pomoci. Mezinárodní publicita byla zvláště důležitá pro tzv. "obyčejné lidi" doposud světu neznámé, u nichž se totalitní režim nerozpakoval uplatnit nejtvrdších postihů – v obavách před mezinárodním veřejným míněním se státní orgány patrně přece jen poněkud kontrolovaly. V prosinci 1979 se VONS stal členskou ligou FIDH, Mezinárodní organizace pro lidská práva, která se podílí na práci OSN jako její přidružená nevládní organizace s konzultativním statutem. Jako členská liga FIDH užíval VONS rovněž označení Československá liga pro lidská práva. FIDH zvolila v listopadu 1984 (a podruhé v prosinci 1986) člena VONS Ladislava Lise svým místopředsedou (viceprezidentem) a pověřila jej mj. i zastupováním svých zájmů u orgánů OSN ve Vídni.

65

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Členové VONS byli většinou také signatáři Charty, ale zatímco Charta 77 byla ve skutečnosti snahou o otevřené demokratické fórum o problémech společnosti, VONS přímo poukazoval na konkrétní případy porušování zákonů mocenskými složkami komunistického systému, záměry a metody policejní, justiční a vězeňské správy. Postih členů VONS byl proto zřetelně tvrdší. V roce 1979 bylo jedenáct (Otka Bednářová, Václav Benda, Jarmila Bělíková, Albert Černý, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Jiří Němec, Dana Němcová, Petr Uhl) z tehdejších 21 členů zatčeno, pět z nich (Uhl, Havel, Benda, Bednářová a Dienstbier) bylo odsouzeno nepodmíněně na 3 až 5 let, Němcová byla odsouzena podmíněným trestem, ostatní byli po půl roce bez soudu propuštěni. Tato vlna zatýkání byla pro Československo velkou mezinárodní ostudou. Na zatýkáním uprázdněná místa vzápětí nastoupili další. To bylo pro režim nemilým překvapením, snad až šokem, perzekuce ale pokračovaly. Ba co víc, mnozí byli postihováni jako recidivisté (co na tom, že v oblasti boje za lidská a občanská práva) a jejich další tresty byly o to tvrdší. Od roku 1980 byl Rudolf Battěk nucen strávit 5,5 roku ve vězení. Petr Cibulka vyfasoval ke svému trestu 6 měsíců (zvýšených po odvolání prokurátorem na 12) za hladovku, kterou držel ve vězení na Borech v roce 1980. Ivan M. Jirous, další recidivista, byl odsouzen na 16 měsíců za petici o případu Pavla Wonky. Po listopadu 1989 předložil VONS jména osob neprávem stíhaných, ty byly propuštěny, mnozí z těch, jejichž případy se VONS zabýval, byli později rehabilitováni. VONS se také snažil o jisté právní urovnání a odstranění soudců, kteří jasně měli vinu na neutěšeném stavu našeho soudnictví. Bohužel, tato logická snaha o dosažení spravedlnosti byla neúspěšná. Tím byla činnost VONS de facto ukončena. V novém státě přebral její funkci do jisté míry spolek Šalamoun, kampaní za dodržování mezinárodně uznaných lidských práv se zabývá Amnesty International.

Prohlášení o cílech VONS, vydané při založení VONS V duchu poslání Charty 77 a v souladu s její snahou podporovat vznikání užších pracovních společenství, zaměřených k jejím dílčím úkolům, rozhodli jsme se – po několika měsících předběžné práce – ustavit Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Cílem tohoto výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám. Chceme přitom spolupracovat s každým, kdo projeví o spolupráci zájem. Žádáme zároveň občany, aby nás, (nejraději osobně) na takové případy upozorňovali. Věříme, že působení našeho Výboru přispěje k tomu, aby lidé nebyli nespravedlivě pronásledováni a vězněni. Text zveřejněn 27. dubna 1978 K 17 signatářům původního prohlášení a k činnosti VONS se postupně přidávali další. 66


METODICKÁ ČÁST

67


Výchova k demokracii ve skautingu Roman Šantora – Bobo Tím asi nejlepším a zároveň nejsmutnějším důkazem, že skauting vždy vychovával k demokracii, je snaha totalitních režimů ho zlikvidovat. I v dnešní době jsou jedny z mála zemí světa, kde skauting neexistuje, právě ty s nedemokratickým režimem – jako je Kuba, Barma či Severní Korea. Proč tomu tak je? Základní rozpor je dán už v principech, které stály u zrodu skautingu a definovaly ho jako dobrovolné hnutí založené na „svobodné vůli“. Což je nezbytný předpoklad pro naplnění skautské sebevýchovné metody – dělám věci proto, že chci, nikoli z nařízení. Velmi jasně vyjádřil postoj skautingu k totalitě Baden-Powell, když se v roce 1933 setkal s Mussolinim. Ten se ho tázal na námitky proti své militantní organizaci Balilla. B. P. mu tehdy řekl: „Balilla je oficiální organizace namísto dobrovolné, je zaměřena na stranický nacionalismus místo na šíření mezinárodního porozumění, věnuje se pouze fyzickému rozvoji, bez jakékoli duševní protiváhy a rozvíjí masovou disciplínu místo individuálního charakteru.“1 Myslím, že v těchto několika větách je shrnuto, oč skautingu jde a jaká je jeho identita. Že z demokratických principů vyrůstá a je s nimi pevně spojena. Pojďme se proto nyní podívat na cesty, jak demokratický postoj utvářet u našich členů.

Výchova nepřímá je výchovnou cestou, při které do sebe vstřebávám hodnoty a utvářím své postoje samotným žitím v oddíle. Zde je asi nejsilnějším nástrojem výchovné prostředí, které je složeno z neviditelného přediva hodnot, vztahů, způsobů jednání, vedení, řízení a mnoha dalších. Proto bychom se měli snažit, aby naše prostředí bylo v souladu s hodnotami, o které usilujeme. Ty jsou (jak dokazuje úvodní odstavec) totožné s hodnotami demokracie. Ať je to úcta k druhým, zájem o věci obecné, aktivní postoj ke světu a mnoho dalších. Klíčovou hodnotu pro utváření demokratických postojů skautů a skautek je způsob, jakým vůdce oddíl řídí. Mluvíme o tzv. výchovném partnerství, ve kterém je rovnovážně zastoupeno „přátelství (aby je povzbudil) a autorita (aby je navedl na správnou cestu)“2. Základním postojem vedoucího musí být co nejvýraznější směřování k sebevýchově. To se projevuje především v uplatňování autority, která nesmí být neomylnou, neboť nikdo z nás není vlastníkem pravdy. Musí vést děti k samostatnému úsudku a k hodnocení sebe sama. Poskytnout jim prostor pro uvědomění si své osobnosti. Čím více my hodnotíme druhé, tím zvyšujeme jeho závislost na nás. A právě lidé závislí na mínění druhých, bez vlastní důvěry sami v sebe, jsou velmi snadno zneužitelní jakoukoli formou propagandy – ať ve jménu politiky, či většího nákupu.

68

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Řízení oddílu se také výrazně projevuje v uplatňování družinového systému. „Ten má mimo jiné mladým lidem pomoci pochopit demokracii tím, že si ji skutečně zažijí a demokratické principy se stanou součástí jejich jednání. Demokracie ve skautském oddíle je založena: • na zajištění toho, aby se braly na vědomí potřeby a zájmy všech členů. Znamená to neustálou snahu o konsens. Kdyby o všem rozhodovala většina, ignorovaly by se tím potřeby a zájmy menšiny; •

na dodržování souboru pravidel, na kterých se oddíl shodl na základě skautského zákona;

•

na skutečnosti, že skautský oddíl podporuje každého ze svých členů a každý tak má podíl na odpovědnosti za úspěšné fungování skautského oddílu a pomáhá jej zlepšovat ve prospěch všech jeho členů.

Demokracie ve skautském oddíle tedy skutečně představuje formu vedení, na kterém se podílí všichni. Ale nezakládají se v něm žádné politické strany, nelobuje se v něm, neprobíhají žádné kampaně za vítězství ve volbách o mocenské pozice, ani nic podobného.“2

Výchova přímá je cestou, která nám pomáhá utvářet konkrétní znalosti, dovednosti či postoje nějakým výchovným nástrojem – ať je to hra, činnost, projekt atp. V našem případě se jedná o programy, které jsou přímo zaměřeny na výchovu k demokracii či k některým jejím aspektům. Jejich prostřednictvím umožňujeme mladým lidem hlouběji porozumět principům, které si osvojují výchovou nepřímou, a spojujeme jim nabyté postoje z oddílu, s reálným světem, ve kterém žijí. Což je nezbytné pro naplnění cílů skautingu, kterými není život v něm, ale život ve společnosti. Asi nejpoužívanějším nástrojem jsou simulační hry, jejichž předností je učení se prostřednictvím osobní zkušenosti. Nabídku těchto her obsahuje následující kapitola. Velmi vhodné jsou dále hry přímo odvozené s demokratických procesů – např. volby či parlament3, které se velmi dobře dají uplatnit při plánování oddílové činnosti. Je dobré tyto hry opět ukotvit k realitě – účastí v dětském parlamentu, návštěvou městského zastupitelstva, diskusí se starostou obce apod. Možností je mnoho.

1

Nagy László: 250 miliónů skautů, Tiskové a distribuční centrum Junáka, Praha 1998. Scouting: An educational system, WOSM. 1998, http://www.scout.org/wsrc/ll/docs/ScoutEducSyst_E.pdf, překlad Petra Poslušná 3 Skauting č. 11, ročník 44, listopad 2005 2

69


Zájazd do Juhoslávie Martin Macharik – Kolohnáth a tím FONS Orava 2003 Cíl Hra slúži na priblíženie „dobového pocitu“ a priblíženie praktík, ktoré museli absolvovať naši rodičia, ak chceli získať zdanlivo banálnu vec – zájazd. Výsledkom hry má byť „blbý pocit“ z kompromisov a presvedčenie sa na vlastnej koži, nakoľko človek dokáže odolávať lákavým ponukám za cenu ústupkov svedomia.

Charakteristika Simulačná hra vracajúca účastníkov o niekoľko rokov späť do dôb komunizmu. Celá hra sa má odohrávať v mrazivo nadšenej budovateľskej atmosfére. Po hre je bezpodmienečne nutné review, niektorých účastníkov môžu vlastné zlyhania celkom vziať. Počet hráčů: 20 a viac Čas na přípravu: 1 hod. Instruktoři na přípravu: 2 Čas na hru: 2–3 hod. Instruktoři na hru: 9–10 Terén: chata Materiál: papier s vycestovacou doložkou pre každého účastníka, banány, pionierske odznaky a iné reálie z dôb komunizmu k dotvorenie atmosféry

Libreto Tento zájazd ste pred svadbou sľúbili manželovi/manželke ako svadobnú cestu. Odvtedy uplynulo už pár rokov a doteraz zájazdy do Juhoslávie neboli v ponuke. Pretože sú zájazdy do Juhoslávie vzácnosť, chcete využiť príležitosť, že Cestovná kancelária Družba ponúka práve takýto zájazd od cudziny. Aby ste partnerovi/partnerke splnili sľub, chcete byť práve Vy ten, kto jeden zo zájazdov získa. Ste preto rozhodnutý prekonať všetky byrokratické nástrahy stojace Vám v ceste. Vášmu partnerovi na dovolenke mimoriadne záleží, je to jeho životný sen. Na to, aby ste mohli zájazd do Juhoslávie kúpiť, potrebujete Vycestovaciu doložku... Česť práci!

70


Pravidla Hráčom sa prečíta libreto a potom už sami musia prísť na to, čo k vycestovanie potrebujú a kde danú miestnosť a človeka nájdu. Postupne získavajú pečiatky a podpisy, dôležité je ako verne zahrajú inštruktori svoje role – hra nemá byť ladená humorne, postoj inštruktorov má byť odmeraný, nepríjemný. Počas realizácie je možné očakávať vzburu, je však lepšie ak sa zlikviduje v začiatku a rebeli sa izolujú v uzamykateľnej miestnosti (osvedčilo sa WC☺). Cestovná kancelária mala pôvodne rozdeliť tri zájazdy, no jeden si nechal okresný tajomník KSČ, druhý si nechala jeho dcéra a tak zostal len jeden. Na záver, keď sa časti účastníkov podarí vycestovaciu doložku získať, treba nejako rozhodnúť, kto zájazd získa. Pred všetkými ostatnými musí predniesť záverečnú reč a vyznať sa zo svojho úprimného vzťahu k socializmu. O víťazovi rozhodne moderátor hry.

Metodické poznámky Informácie pre inštruktorov: • Pre každú pečiatku potrebnú pre vycestovanie je určený jeden – dvaja inštruktori, ktorí hrajú rolu uvedeného funkcionára. Okrem týchto zamestnancov príslušných oddelení treba moderátora hry (napr. okr. tajomník strany, al. vedúci cest. kancelárie Družba. Ďalší dvaja inštruktori sa snažia nahovárať čo najviac ľudí ku vstupu do KSČ a ŠTB. • Oslovovanie: Súdruh, Súdružka! Pozdravenie: Česť práci! Všetci sú ženatí/vydaté a majú milujúce rodiny a deti. treba im pripomínať, že zájazd im sľúbili a tak by sa mali snažiť. • Devízový prísľub: dá sa získať iba raz za niekoľko rokov. Banka ho nevydá na prvýkrát nikomu pod akoukoľvek zámienkou a vypýta si lepší posudok od akéhokoľvek orgánu. • Zamestnávateľ dá pečiatku každému, kto má všetky pečiatky od ROH, KSČ a kádrováka. Mal by však buzerovať napríklad na tom, že pečiatka ROH musí byť hranatá a nie guľatá, ale pečiatka KSČ okrúhla a nie hranatá… Pečiatka kádrováka môže byť akákoľvek, dôležitý je čitateľný podpis. Prípadne má byť pečiatka červená a nie zelená a pod. • Kádrováci: Preklepávajú účastníkov. Vŕtajú sa v ich rodinách (emigranti, kňazi, chodenie do kostola, dieťa v Pionierskej organizácii a Socialistickom zväze mládeže a pod.) Náhodne rozhodnú, kto potrebuje pečiatku Uličného výboru. • KSČ: preskúšavajú sa reálie zo socialistického sveta a dôkaz, že socialistické ideály vštepujú svojim deťom, musia dokázať prinesením nakreslenej Auróry (kreslili akože „ich deti“), alebo obrázok fabriky. • ROH, Uličný výbor sú skôr formality, kde získajú pečiatku iba po „ľahkom preverení“ z príslušnej oblasti – či si dávajú vlajky na 1. mája do okien, či chodia do sprievodu či deti nosia pio. uniformy…

71

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky •

•

•

• •

•

•

72

Agitátori: nahovárajú ľudí vstúpiť do ŠTB a KSČ. Sľubujú za to rýchlejší postup na úradoch, možnosť kúpiť banány a všeobecne hory doly. Každému musia vydať preukaz. Ak sa sťažujú účastníci, že nie sú jasné pravidlá, odpoveď je: „Vy chcete ísť do Juhošky, tak sa starajte!“ alebo „Vy tam chcete ísť alebo ja?“ alebo „Ja som len úradník, súdruh vedúci je na dovolenke“ alebo „Úradné hodiny visia predsa na dverách!“ Ak vznikne šóra, je treba sa spýtať, či je niekto členom KSČ, ŠTB, alebo či je niekto vedúci Pionierskeho oddielu (čo sa však nedá získať nikde) a vziať ho skôr. Môžu to samozrejme povedať i sami a predbehnúť sa takto. Na kádrovom by nemali byť dlhé fronty, ískôr ide o blbý pocit z kádrovania. Banka, ROH, Uličný výbor môže mať fronty. Ktokoľvek sa môže opýtať na počet vyzbieraných mandeliniek, koľko týždňov boli stavať priehradu mládeže, žel. trať mládeže, hodnotiť oduševnenosť výkriku Nech žije KSČ! a iné. Ak už vypadá, že niekto vybaví všetko, zistí sa že má zle vypísané záhlavie svojho tlačiva (meno a pod.) alebo že mu tam chýbajú mená druhého dieťaťa, manželky a tieto preto nemôžu cestovať s ním a musí to vybavovať ešte raz. Členovia KSČ a ŠTB dostanú počas dňa benefit – banány.


Příloha Zájazd do Juhoslávie meno občana: stav: adresa: dieťa: VYCESTOVACIA DOLOŽKA: (vystavuje Verejná bezpečnosť) poznámka: Vycestovaciu doložku je nevyhnutné priniesť do cestovnej kancelárie. Bez nej vám nepredajú zájazd. Vycestovaciu doložku získate až keď budete mať Devízový prísľub. DEVÍZOVÝ PRÍSĽUB: (vystavuje banka) poznámka: Devízový prísľub dostanete, len ak budete mať Doporučenie od zamestnávateľa, posudok kádrového oddelenia, odporúčanie Závodného výboru Revolučného odborového hnutia a KSČ, prípadne Uličného výboru. Bez Devízového prísľubu nedostanete Vycestovaciu doložku. DOPORUČENIE OD ZAMESTNÁVATEĽA: poznámka: Je nevyhnutné ho doniesť do banky, bez neho vám nedajú devízový prísľub. Vydáva sa ak máte dobrý posudok kádrového oddelenia, ZV ROH a KSČ. POSUDOK KÁDROVÉHO ODDELENIA: poznámka: Je nevyhnutné ho doniesť do banky, bez neho vám nedajú devízový prísľub ODPORÚČANIE ZÁVODNÉHO VÝBORU REVOLUČNÉHO ODBOROVÉHO HNUTIA. poznámka: Je nevyhnutné ho doniesť do banky, bez neho vám nedajú devízový prísľub ODPORÚČANIE ZÁVODNÉHO VÝBORU KOMUNISTICKEJ STRANY ČESKOSLOVENSKA: poznámka: Je nevyhnutné ho doniesť do banky, bez neho vám nedajú devízový prísľub ULIČNÝ VÝBOR: poznámka: Je potrebné ho získať ak si ho kádrové oddelenie vyžiada. BONUSY: členstvo v Štátnej bezpečnosti - ŠTB, členstvo v KSČ získate ho vstupom do KSČ, alebo do Štátnej bezpečnosti – ŠTB. Váš postup bude potom oveľa jednoduchší a rýchlejší.

73


Demokratický stát Vysokoškolský roverský kmen Skrypta, Jaromír Čtrnáctý – Chodník, Petr Panský Motto Občanská lhostejnost, ono „já se o politiku nestarám“, je pro demokracii smrtelným nebezpečím, neboť umožňuje třeba jen hrstce fanatiků, aby se stali rozhodující silou „těch, kdo se o politiku starají“. Erazim Kohák

Cíl Získat představu o tom, jak má fungovat demokratický stát a jak mohou občané ovlivňovat věci veřejné.

Charakteristika Simulační hra, skupina občanů musí najít způsob, jak vyřešit nějaký problém ve svém okolí demokratickými prostředky. Počet hráčů: 8 a více Čas na přípravu: 4 hod. Instruktoři na přípravu: 2 Čas na hru: 3 hod. Instruktoři na hru: 2–3 Terén: klubovna Materiál: Ústava ČR; Upravený zákon, o kterém hra bude (např. stavební), zhuštěný do dvoustránkového koncentrátu, kde je vybráno vše potřebné (pravý zákon má desítky stran a je „nečitelný“); Špatný zákon pro každého účastníka (změněný dvoustránkový koncentrát, který je nesmyslný, protiústavní, dvojsmyslný, apod. vše pěkně zamaskované); Herní plán (schéma zákonodárné složky moci na úrovni celostátní – tři čtení zákona v Poslanecké sněmovně, výbory, Senát, Prezident… – a obecní – zastupitelstvo, rada, starosta…); Kartičky s otázkami (pár desítek otázek o volbách, statních institucích, soudech, občanských právech, na které by účastníci měli znát odpověď); Pamětní kartička s mottem a důležitými kontakty a odkazy pro každého účastníka (webové stránky sněmovny, portál veřejné správy, ombudsman…) 74


Pravidla Hru řídí jeden nebo dva moderátoři, ostatní účastníci jsou „občané“. Občané jsou postaveni před nějaký konkrétní problém (např. stavba nešetrného silničního obchvatu města a s ním spojené vyvlastnění a zbourání jejich klubovny). Moderátoři jim sdělí, že právě teď jde do parlamentu návrh zákona, který se jejich problému týká (rozdají jim pozměněný zákon). Pokud se návrh zákona občanům nelíbí, musí společně přijít na to, jak jeho znění ovlivnit. Tady končí část hry, kterou lze předem naplánovat, protože způsobů, kterými to občané mohou zkoušet, je spousta (dopisy poslancům, občanská sdružení, petice, poukazování na protiústavnost návrhu…). Během celé hry ale platí, že když se občané dohodnou na nějakém postupu, tak to moderátorům oznámí a ti jim řeknou, čeho tím dosáhli. Pokud občané neví, kudy dál, zajdou do tzv. občanské poradny. Aby ale občan mohl do poradny vstoupit, musí správně zodpovědět vylosovanou otázku. (Pokud neví, tak mu ji moderátoři vysvětlí). Poradna může občanům pomoct tipem, radou, nasměrováním atd. Na herní plán se jednou barvou zakresluje trasa návrhu zákona a druhou barvou všechny pokusy občanů jej nějak ovlivnit, případně se tam dají dokreslovat další instituce, které se do procesu zapojily atd. Nakonec je návrh zákona v nějaké podobě schválen. Hra se pak přesouvá do obecní úrovně, kde je podle zákona připravována vyhláška (v našem případě vydání stavebního povolení), která už se týká přímo občanů. I tady se občané snaží ovlivňovat konečné rozhodnutí zastupitelstva, chodí do poradny, trasa vyhlášky se zakresluje do herního plánu atd. Čím horší zákon nechají občané projít, tím těžší to budou mít na obecní úrovni. Hra končí, když je problém nějakým způsobem vyřešen.

Metodické poznámky •

• • •

•

•

Moderátoři toho musí vědět dost, aby uměli reagovat na vývoj hry, proto uvedené 4 hodiny přípravy považujte za spodní hranici, toho jak se připravit. Moderátoři si mohou zahrát na poslance, senátory, zastupitele, ale i soudce. Je dobré vyvěsit na zeď kromě herního plánu i Ústavu a zvýraznit na ní ty pasáže, které se zákona týkají. Vyhláška se nedá přesně připravit předem, záleží na tom, jaký zákon projde. Po skončení hry by účastníci měli dostat všechny otázky z poradny se správnými odpověďmi a nějaký „manuál“(základní informace o tom, jak sestavit petici, jak zorganizovat demonstraci, jak založit sdružení, atd.) To je zhruba všechno, co se k tomu dá říct. Jak se tahle hra vyvine třeba zrovna ve vašem kmeni, záleží na vás. Budou občané postupovat jednotně? Rozdělí se na zájmové skupiny? Dojde ke korupci? Dopustí se někdo trestného činu? Nezjistíte, dokud to nezkusíte!

75


Vládnu, vládneš, vládneme projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava) Cíl Uvědomit si pozitiva demokracie a negativa diktatury, vyzkoušet si váhu svého rozhodnutí.

Charakteristika Jednoduchá simulační hra základních systémů vládnutí. Počet hráčů: 10 a více Čas na přípravu: 1 hod. Instruktoři na přípravu: 1 Čas na hru: 4 bloky (lépe s denními odstupy) po 2 hodinách Instruktoři na hru: 1 Terén: Hra neklade speciální nároky na terén, hodí se na vícedenní akce (tábory, kurzy). Materiál: Pár stránek s výstřižky o dění v diktaturách a s fotografiemi dokumentujícími utrpení občanů zemí s těmito systémy vládnutí (Kuba, KLDR, Libye, Irák, nacistické Německo, Sovětský svaz, ale i starověký Řím, Řecko či starověké otrokářské státy, středověké absolutistické monarchie). Krátký přehled o vývoji demokracie (starověká demokracie, zrod parlamentu – Anglie, USA…)

Pravidla Příprava velice úzce souvisí s riziky, které tato aktivita má, je totiž nutné mít jistotu, že skupina účastníků takovou aktivitu zvládne a bude mít kýžený výsledek. Je tedy nutné mít mezi účastníky „brzdu“, která by případně ukončila nechtěný vývoj hry. Je též žádoucí připravit si „krizový plán“ pro případ, že by se hra nějakým způsobem zvrhla. Hra sestává ze čtyř částí, z nichž každá simuluje určité státní zřízení. První den by se měli nečekaně a neplánovaně probudit účastníci do dne bez vedoucích, kteří by měli situaci pozorovat a případně zapisovat vývoj. Nejvhodnější dobou pro tuto aktivitu je dopoledne zhruba po dobu oběda – tato část by měla popisovat anarchii. Další den by se měl vymezit zhruba dvouhodinový blok, ve kterém bude „vládnout“ na akci účastník, který bude vylosován, bude největší, nejsilnější, nejbohatší… Třetí den by měla „vládnout“ opět zhruba po dvouhodinovou dobu menšinová skupinka účastníků opět

76

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky vylosovaných, největších, nejsilnějších apod. Čtvrtý poslední den by měl být dvouhodinový program demokraticky zvolen po diskusi účastníků. Na konci každého dne by se měly jednotlivé části vyhodnotit. Co bylo vykonáno pro tábor, kurz…? Kdo si program užil? V čem jsou pozitiva či negativa různých systémů vládnutí? (Bylo včas jídlo?, Jedli všichni?, Byl nějaký program? Bavil program alespoň většinu?). Při každém takovém hodnocení by měly být prezentovány informace o příkladech daného systému vlády ve světě či v historii (anarchie – revoluční doby, různé bouře, puče…, diktatura jednotlivce – starověké státy, hitlerovské Německo…, diktatura menšiny – nacistické Německo, monarchie, komunistické totalitní státy…).

Metodické poznámky Je nutné si uvědomit, že tato aktivita je určena pouze pro vůdce, který je svým svěřencům schopen svěřit obrovský kus důvěry. Pokud by se tato aktivita vymknula z rukou vedoucích, bude mít absolutně opačné a destruktivní účinky. Pokud vedoucí nemá úplnou jistotu, může systém této aktivity nastavit tak, aby některý s vedoucích byl ve vedení diktatury (například vláda nejvyšších, nejbohatších…). Hra se samozřejmě za žádných okolností nesmí zvrhnout, proto je dobré mít v kolektivu nějakého člověka, který dokáže situaci řešit. V případě nesmyslných pokynů diktátora, je možné se mu postavit na odpor, což také dokazuje historickou zkušenost s konci takových systémů… Tuto hru může použít opravdu jen zkušený vedoucí!

77


Všechno své nosím s sebou projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava) Cíl Představit si těžkost opuštění domova. Nahlédnout blíže do osudu uprchlíků a exulantů. Uvážit, co jsou pro mě skutečně důležité věci.

Charakteristika Modelová situace nutného útěku ze země, spojená s debatou s uprchlíkem. Počet hráčů: 5 a více Čas na přípravu: 1 hod. Instruktoři na přípravu: 1 Čas na hru: 1,5 hod. Instruktoři na hru: 1 + člověk pro besedu – uprchlík Terén: Město, ve kterém účastníci bydlí, klubovna. Materiál: Dopisy pro účastníky. Podklady o českých exilantech a uprchlictví v Čechách.

Pravidla Účastníci jsou před srazem upozorněni, aby půl hodiny předtím, než hodlají odejít z domova, otevřeli dopis s instrukcemi. Dopis obsahuje sdělení, že přišlo hlášení, že kvůli svým kontaktům a přátelům v zemi na ně došlo udání a za půl hodiny by měli být zatčeni. Přitom je pravděpodobné, že v této zemi by ve vězení strávili díky drsnému právnímu řádu klidně celé roky a rodina by byla dále perzekuována. Je jim nabídnuto, aby do půl hodiny opustili dům se vším, co považují za důležité, ale nesmí to být více věcí, než kolik se jim vejde do obyčejného batůžku. Musí vypadat nápadně, jejich dům je určitě sledován. Po příchodu hráčů do klubovny, usedneme do kruhu, abychom si pověděli o rozhodováních a volbách, které museli v minulé hodině učinit. Necháváme volný prostor všem pro vyjádření. Pak zveme do místnosti hosta – nějakého uprchlíka, který u nás dostal azyl, a necháme ho, aby účastníkům pověděl vlastní zážitky z útěku z rodné země a o uprchlictví obecně.

78


Metodické poznámky Je dobré mít také připravené podklady o uprchlictví u nás: z jakých zemí nejčastěji, kolik lidí ročně, jak vypadá průběh žádání o azyl atd. Po odchodu hosta se účastníků můžeme zeptat, jak na ně setkání s uprchlíkem působilo, zdali to nějak změnilo jejich pohled na uprchlictví atd. Více informací o uprchlících lze najít na techto stránkách: • www.unhcr.cz – Vysoký komisař pro uprchlíky OSN • www.helcom.cz – Český helsinský výbor • www.opu.cz – Organizace pomoci uprchlíkům

79


Volby projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava) Cíl Pochopit základy demokracie a jejích postupů. Zjistit, jak vzniká parlament, vláda, zastupitelstvo či rada obce. Uvědomit si, o čem takové orgány vlastně mohou rozhodovat a jaký to má dopad na občany.

Charakteristika Simulační hra volebního boje. Počet hráčů: 12 a více Čas na přípravu: 1 hod. Instruktoři na přípravu: 1 Čas na hru: 2–3 hod. Instruktoři na hru: 2 Terén: Místnost, louka. Materiál: Velká tabule, na které se budou objevovat důležité informace. Papíry, potřeby na psaní a malování. Volební lístky (kartičky), volební urna (krabice). Pro mladší účastníky můžeme atmosféru dotvářet převleky, volebními plakáty jiných stran, apod.

Pravidla Před hrou připravíme místo na volební kampaň a pro vyhlášení výsledku voleb. Účastníci vytvoří politické strany a vymyslí si jejich program, volební heslo a podle času případně i billboard. Když mají vše hotové, vyjíždí na volební kampaň a prezentují svou stranu voličům (vedoucí a ostatní účastníci). Poté následují volby, kdy účastníci nesmí volit svou stranu, ale voleb se musí zúčastnit, instruktoři volí také. Po vyhlášení vítězů voleb následuje rozdělení křesel v Poslanecké sněmovně a vítězná strana má za úkol sestavit vládní koalici. Sestavená vláda má za úkol přednést vládní program parlamentu a získat jeho podporu. Hru ukončíme diskusí o smyslu demokracie, o prosazení názoru většiny a tolerance menšin, o možných úskalích demokracie (populismus, časté rozhodování neodborníků…).

80


Metodické poznámky Pro závěrečnou diskusi jevhodné si připravit praktické ukázky toho, co může v jejich životě ovlivnit parlament (délku školní docházky, podmínky táboření, věk trestní odpovědnosti, podmínky kácení stromů v lese…) a také praktické ukázky toho, co mohou v jejich životě ovlivnit někteří ministři (hygienické podmínky táboření, zdravotnické kurzy, podmínky chovu pejska doma…) Možnou modifikací této aktivity je její zařazení jako aktivity etapové například na kurzu. Zde je možno, aby se politické strany a programy formovali podle názorů na kurz a podle návrhů na jeho zlepšení (k snídani Nutela, pozdější budíček, zařazení výletu na nedaleký hrad do programu kurzu…) Největším rizikem je nepřipravenost vedoucího na tuto aktivitu. Pokud totiž nebude mít vedoucí dost znalostí a argumentů při závěrečné diskuse, bude mít tato hra negativní dopad na mínění účastníků o demokracii a jejím systému vůbec. Dalším rizikem je přílišná formálnost hry, kterou je možno okořenit zvláště pro mladší účastníky dalšími vnějšími znaky voleb, parlamentu, poslanců (obleky, státní znak v místnosti, místnost podobná parlamentu s lavicemi a řečnickým pultem…).

81


Omezení svobody pohybu a pobytu projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava) aktivita inspirována letním táborem 54. oddílu Modré střely Plzeň Cíl Zamyslet se nad omezením svobody pohybu a pobytu. Prožít si chvilky omezení svobody pohybu či pobytu. Pochopit, jaké konkrétní lidské právo má každý z nás.

Charakteristika Vyzkoušení omezení pohybu a pobytu na vlastní kůži. Počet hráčů: 8 a více Čas na přípravu: 1 hod. Instruktoři na přípravu: 1 Čas na hru: 2–4 hod. Instruktoři na hru: 1 Terén: Nejvíce vyhovuje tábor, může být i u chaty na výpravě. Materiál: Kartičky s označením omezení svobody pohybu nebo pobytu, těžký kámen.

Pravidla Každý z účastníků si vylosuje kartičku s označením omezení, které pro něj bude po stanovenou dobu platit, mimo dobu nezbytně nutnou pro vykonání potřeby. Návrhy kartiček: musíš s sebou nosit kámen o hmotnosti asi 2 kg; musíš se pohybovat v okruhu max. 4 m od táborového stožáru; musíš se pohybovat po čtyřech; nesmíš vkročit do žádného stanu ani jídelny; nesmíš vkročit do tábora, musíš ale být na dohled od paty táborového stožáru… Po každé hodině si hráči losují novou kartičku a mění svá omezení. Po hře jsou účastníci tázáni na to, jak se během hry cítili, při jakém omezení jim bylo lépe, při jakém hůře? Zda srovnávali své omezení s omezeními ostatních a s jakým výsledkem? Prožili podobná omezení ve skutečném životě? Jaká podobná či jiná omezení pohybu či pobytu existují ve skutečném životě? Proč si lidé vytváří omezení pohybu a pobytu? Existují i přípustná/žádoucí omezení pohybu a pobytu a jaká? 82

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Na závěr je vhodné vysvětlit obsah pojmů svoboda pohybu a pobytu, vysvětlit rozdíl mezi nimi, případně vše doplnit o popis omezení svobod pohybu a pobytu v současnosti i v historii.

Metodické poznámky Je třeba brát ohled na psychiku, věk a bezpečnost jednotlivých hráčů. Hra se samozřejmě za žádných okolností nesmí zvrhnout v psychické či fyzické týrání hráče. Hru je vhodné zařadit po fyzicky náročném programu a doplnit ji individuálními úkoly hráčů spočívajícími např. ve výtvarném vyjádření jejich situace. Hru lze též pojmout jako etapu celotáborové hry a zařadit do jejího kontextu, nebo jednotlivá omezení zahrnout do jiných her.

83


MALÉ OHLÉDNUTÍ ZA POLIBKEM MÚZY

84


Poslední volba Blanka Truliková Nad hlavou proděravělá střecha noci, pod nohama betonové ticho mostního oblouku. Zpoza zavřených víček zíráš do tmy, podzimní vítr ti rozpustile cuchá vlasy a přináší důvěrně známý pach výfukových plynů.

Co vidíš, člověče?

Tisíce domovních dveří bez zájmu, blikotající světla ulic a lidská srdce s cedulkami „K pronájmu.“ Pár vteřin letu, hladové vodní hlubiny…

Jsi jediným svým dnešním společníkem. Ty, dřív vždycky středem pozornosti, stáváš se osamělým tanečníkem.

Aspoň že nejsi trémista. A jedno, jedno víš teď jistě – po tomhle sólu už se žádné další nechystá…

85


Konec nebo začátek Ivana Raková – Nunu Je noc, dítě oči zavírá, chystá se spát. Je noc a dítě usíná, bude se mu zdát: o louce plné květin, modrém nebi bez mráčků, o tom jak si letí v hejnu plném vrabčáků.

Je tma a světlo zaniká, všechno staré mizí. Je tma a vzniká panika, svět kolem je cizí. Kromě bílé Luny, co na nebi nám roztočí zářivých hvězd tuny, až vzdycháme rozkoší.

Je noc, já oči zavírám, nemá smysl stlát. Má duše s tělem usíná, chce se mi moc spát. Na louce plné květin, v doprovodu měsíčku, v pocitech svých změti – – vždyť smrt mi leží na víčku.

86


Zvolil jsem v létě… Miloš Říha – Šípek Prolog: „Viděl jsem v létě dutá stébla a rozhodl se jít vlastní cestou…“ *** divotvorné úzko drah na zdech znávám brázdy předpoledne a divotvorné úzko drah a vzdechy dýmu taky znávám a prach druhdy tichý na lampách

a je ránům dáno do poledne léto rázem zimu znává zebe v trní brzká tma a modlím se když poprchává a rána jsou tak do jemna

je divotvorné úzko drah a v zahradách se střílí laně zvolím si i za ně když je těžko na poslední skok

ostřicím se stvoly chvějí k dalším břehům jít se chce a modlím se když odpouštějí loupež citů ze srdce

a budou letní vrásky jak se jen k létu přimknou vrásky pak chvíle (dlouhá jako hodina) volí ticho bez otázky a křídla k nebi rozpíná hodina k hodině se nese zpátky

mrtvá volání jsme jako vlci za nocí když známe ohlodaná štěstí když nadosmrti umíráme ber ze dvou na marách v kostech zebe strach je modro v alejích a úzko v nevírách

chvíli za chvílí ví se že dávno jsme se ztratili

dívám se do dlaní pro lásku Pane chtěl bych brát z dlaní nitky rozlámané a ty rovné vybírat *** Epilog: „…a ptám se teď, kam mne má volba zavedla!“

87


Vole, brácho, vol Jana Pivničková – Pivňa Vemte velkej kvádr Do něj lidi, co ze sebe udělají za peníze hadr Bik bradr Jeden je celkem nadr Ženej Druhá má mluvu jadr Nou Jen jejich dětem se hlasy zadr Hávaj A slzy nejdou zadr Žet Když máma volí adr Enalin A táta prý už nebude muset dělat na dr Áze A my ovladače na padr Ť mačkáme Vedle vysílají vyvolené Volají vysílené Ven Vevnitř Vře vášnivý vztek, vzrušení vrcholí Vyhraješ, vydržíš-li víc Venku Vesele výskají vilní voyeři Vyvalení vylovení Ve vlastní vůli vykoupaní Vypadněte vyřazení Vivat vítězům Vidina výhry ve vile vábí Vy volové se chcete bratříčkovat Jenže Pravdu mají děti

88


Možnost volby* Roman Tilcer – Filtr „Co udělal? Co je to vůbec ta zasraná krádež možnosti volby? To mně nic neříká.“ „Je to jediný zločin, který známe, Grimneb´line,“ odpověděl Karúčai monotónním hlasem. „Vzít jinému možnost volby… zapomenout na jeho konkrétní realitu, abstrahovat ho, zapomenout, že jsi uzlem v matrici, že činy mají své důsledky. Nesmíme jiné bytosti upírat možnost volby. Společenství je jen prostředkem… pro nás všechny jednotlivce, jak mít možnosti volby.” Karúčai pokrčil rameny a neurčitým gestem obsáhl veškerý okolní svět. „Vaše městské instituce… Pořád dokola mluví o jednotlivcích… ale drtí je ve vrstvách a hierarchiích… až se jejich možnosti volby ocitnou mezi třemi druhy odpornosti.“ China Miéville, Nádraží Perdido

2. měšince, prachdek, 1687. Hejno se vracelo z dlouhé výpravy, nazpět, do tábora. Osmnáct garudů bylo po blankytně modré obloze pod horkým cymeckým sluncem rozprostřeno do dokonalého půlměsíce, formace tak těsně sevřené, že se ptačí muži téměř dotýkali křídly. Okrové, hnědé, rudé i kropenaté perutě se mastně leskly pod žhavými poledními paprsky, černé a šedě mramorované oči zasazené do ptačích tváří zarputile hleděly vpřed. Většina garudů ve svých z větší části lidských rukách třímala nevelké, ale těžké dřevěné bedny, vepředu, kolem Jažhńara, který nesl podobné břemeno, však letělo několik garudů vyzbrojených luky a kopími. Každý z hejna, které se vydalo na nebezpečnou cestu, měl určitou zásobu zbraní – oštěpy, luky, nože, biče a krátké šavle-, Jažhńarův doprovod se jimi ale přímo ježil. On sám měl v bedně, jíž neúnavně třímal pod sebou, položenu mohutnou křesadlovou pistoli. V přestrojení za klan kočovných garudských knihovníků se před měsícem vydali na obtížnou a velmi nejistou výpravu, a teď, po té krátké době, se jich vracela sotva polovina. Bylo to krvavé a uslzené válečné tažení, ale bylo nutné. Pochybný předmět, obalený látkou a ukrytý ve spodní části Jažhńarovy bedny pod falešným dnem, zaskládán rádoby cennými knihami, všechna ta úmrtí vyvažoval. Tajemný voďanojský artefakt, který měl ochránit před následky torze, před rebechlažhnar-h´k, ‚rakovinovým sourozencem‘, silou, jíž nelze důvěřovat‘, se neklidně převaloval v útrobách dřevěné krabice. (...) Rudé zapadající slunce viselo těsně nad obzorem a mraky, které ho obklopovaly, připomínaly kaluže pomalu se rozlévající krve. Kal-as-ček přimhouřil oči a zahleděl se do dáli, do bezútěšné pouštní krajiny, v níž šedé fleky znamenaly roztroušené balvany a

89

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky jiné šedé fleky uschlé trnité keře; do vyprahlé pláně, po níž se plížily dlouhé stíny umírajícího dne. Zítra večer, pomyslel si, možná i dřív, konečně dorazíme… A pak… Vzpomněl si na svou milou, Variach. Zatímco on, jeden z nejlepších lovců, byl s ostatními měsíc na výpravě, nemohl o sobě dát vědět a ona se o něj bála, sám trpěl nevědomostí, co je s ní. Myšlenku, že by ji odnesli mutanti stvoření vlivem podivného záření torzní bouře, která se prohnala Cymekem, prozatím držel bezpečně uzavřenou mimo vědomí, nenechal se jí zneklidnit. Přesto však cítil, jak něco vysměvačně klepe na dveře jeho mysli, vyčkává na prahu jako zlá předtucha. Do tábora přiletěli následujícího dne za soumraku. Do tváří, z nichž čněly ptačí zobáky, a pod mohutná, dva sáhy široká křídla jim vanul teplý vánek. Obloha byla matně šedá, bez mraků, a na temnějícím se východě už svítily první hvězdy. Garudové rozpustili formaci (až na Jažhńara a jeho ochranku, která se neustále držela v jeho těsné blízkosti) a ve velkých spirálách se začali snášet na osamocenou stolovou horu. Kroužíc ve sloupech žhavého vzduchu, který vzlínal z rozpálené země, se neustále přibližovali k tábořišti, jež zároveň sloužilo jako opevnění, kde na ně měli čekat jejich druhové. Několik garudů jim vylétlo vstříc. Kal-as-ček rozpoznal pár svých přátel: letěli se podívat, kteří lovci se vrací. Sklopil zrak k zemi pod sebou. Zasáhla ho náhlá vlna smutku a slzavých vzpomínek, kterou po několik posledních dní úspěšně ignoroval. Nakonec však hlavu hrdě pozvednul. On se vrací. Bojoval statečně a nepadnul, a jeho vítězství mu patří. Majestátně rozepjal křídla, aby zpomalil, a začal sestupovat. Spolu s užaslým doprovodem, jenž hořekoval nad ztrátou dobrých válečníků, se snášeli na okrový vrch obklopený četnými jardangami – na osamocenou skálu, jejíž okraje tvořily větrem erodované tvary podobné zářezům od obrovských pařátů. Na plochém vrcholu kolem svých stanů postávali garudové-strážci, ozbrojeni dlouhými skládanými luky a oštěpy, a další z nich pomalu vylézali. Velká část kmene byla ukryta ve vysokých zářezech okolo skály, a i ta nyní své přístřešky opouštěla, aby se zúčastnila nastávajícího shromáždění. Všichni garudové – strážci, válečníci, lovci i všichni ostatní – se scházeli či slétali do neklidného a neuspořádaného kruhu, jakmile na obloze spatřili navracející se výpravu. Rychle a vzrušeně mezi sebou hovořili a pospíchali na ploché prostranství uprostřed hory, jež bylo lemováno oštěpy s nechutnými trofejemi. Osmnáct garudských válečníků pomalu klouzalo vzduchem a ve zmenšujících se kruzích se přibližovalo k zemi. Kal-as-ček dosedl mezi posledními. Několikrát nízko přeletěl nad shromážděnými a bystrýma očima se rozhlížel po Variach. Když ji ani po třetím přeletu nespatřil, polknutím a krátkým přivřením očí zahnal narůstající paniku a zoufalství. Přistál v oblaku zvířeného písku, zařadil se do kruhu a bednu, jíž nesl v rukách, položil na zem před své drsné ptačí spáry. Čekal a rozhlížel se vlevo i vpravo: bez výsledku. Jažhńar se svojí družinou stanul na vzdálenější straně rondelu, asi třicet stop od něj. Všichni garudové zmlkli a chvíli nebylo slyšet nic než jejich neklidné přešlapování.

90

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Ticho prolomil Sal´žhur, starší lovec s šedivým peřím. Hlavu a část hrudi měl černou a přísný pohled mu spolu s ostře zahnutým zobákem dodával na aristokratickém vzezření. Předstoupil, oděn v bederní roušce, s kopím v pravé ruce. „Vítáme vás,“ zvolal mocným, i když poněkud nakřáplým hlasem. Rozhlédl se okolo sebe a každému z navrácených věnoval krátký pohled. Pak se na okamžik odmlčel a zadíval se do země. Když znovu pozvedl hlavu, už nemluvil tak nahlas. „Málo se vás vrací…“ pronesl. Znovu pohlédl na účastníky výpravy, neurčitě roztroušené všude po kruhu. „Uspěli jste?“ Jeden z garudů hrdě popadl svoji bednu a předstoupil s ní o několik kroků vpřed. Byl to Jažhńar. Položil ji na zem a začal z ní vytahovat v plátně zabalené jídlo a svazky starých knih. Upíraly se k němu zraky všech přítomných. Jen Kal-as-ček se nervózně rozhlížel vlevo i vpravo, jestli někde nezahlédne Variach. Čekal, zda rychle nepřiběhne či nepřiletí, opožděná, nezařadí se do kruhu a neusměje se na něj. Nestalo se tak a Kal-as-ček si s úžasem uvědomil, že v kruhu postrádá mnohem víc známých tváří. Jažhńar mezitím otevřel tajnou skrýš ve své krabici a vytáhl další v plátnu zabalený předmět. Jako pyšný otec ho pozvedl do výše; shromáždění garudové k němu se sborovým vydechnutím vzhlédli. Jažhńar nechal sklouznout bílou látku a předvedl ho svému kmeni. Držel ho vysoko nad hlavou a obešel tak celé shromáždění. Ve svých velkých dlaních svíral matně lesklý, oválný kámen temně modré barvy, na němž šly snadno rozpoznat hluboké vrypy; ty dohromady dávaly vzniknout absurdně se šklebícímu obličeji s širokými ústy a vytřeštěnýma očima. Měl velikost dětské hlavy. Bizarní voďanojský artefakt tajemné moci. „Uspěli jsme!“ zvolal Jažhńar vítězoslavně. „Draze jsme zaplatili, ale odteď budeme v bezpečí!“ Kal-as-ček trpělivě přihlížel a vyčkával konce sněmu. Chladně v sobě potlačoval všechny zběsilé kalkulace. Když se shromáždění rozpustilo, garudové se po déle jak měsíci utrpení a nejistot cítili spokojení. Artefakt, jak říkal Jažhńar, je měl uchránit před mutagenním zářením torze i před těmi, kdo jsou jím poznamenáni. Konečně mohli spokojeně spát. Většina hlídek byla stažena, jen několik garudů bylo pověřeno chránit stan, v němž měla být relikvie uložena. Během toho, co se všichni ptačí lidé rozcházeli, v malých debatujících skupinkách i samostatně, Kal-as-ček zůstal na místě. Rozhlédl se a když spatřil Sažina, svého přítele, který se před měsícem rozhodl zůstat v táboře a bránit jej, rychlým krokem ho dohnal. Sažin se zrovna chystal vzlétnout, ale když za sebou zaslechl pohyb, zase si srovnal křídla a otočil se. „Zdravím… tě, Kal-as-čku…“ Očima ho přeletěl od hlavy k patě a nazpět. Nervózně přešlápl. „I já tebe.“ Kal-as-ček krátce kývl hlavou. „Jsem rád, že tě vidím... Kde... kde je Variach? Nikde jsem ji neviděl.“ Sažin sklopil zrak.

91

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Kal-as-ček pochopil. U srdce ho zasáhla svíravá bolest, jeho duši zaplnil náhlý žal. „Ne…“ zamumlal a odvrátil se od Sažina. „Ne…“ Hlavou se mu honila spousta věcí. „Jak?“ Zpříma na něj pohlédl, myšlení opět pod přísnou kontrolou. To ho naučil lovecký tranz jažhu-sák. Sažin se jeho ostrému pohledu musel vyhnout. Zahleděl se nejdřív do země, pak do nebe, nakonec i neurčitým způsobem na něj. „Včera přiletěli… Vzali ji. Nedovedli jsme tomu zabránit. Mnoho z nás padlo. Sar´lech, Jahr´mur… a další… Hodně z nás zabili… a ostatní odvlekli. Nevím proč…“ Kal-as-ček dvakrát přikývl a pomalu se otáčel k odchodu. Sažin mu položil ruku na rameno. „Soucítím s tebou. Byli tam i-“ „Kam ji odvlekli? Odkud přiletěli? Řekni mi to. Musíš to vědět.“ Jeho oči byly jako led. (...) „Vyleťte, pojďte do jejich doupěte! Víme, kde jsou, a máme tohle…“ Kal-as-ček ukázal na temný obrys stanu, před kterým stála po zuby ozbrojená hlídka. Vyzíval garudy, kteří se toho dne už podruhé shromáždili do kruhu, chodil kolem ohně a hlásal svoje názory. Panovala tma a svítily hvězdy. „Máme zbraně a umíme válčit! Dobudeme zpátky své příbuzné!“ Rozhlédl se okolo sebe, aby zjistil ohlasy. Tváře a výrazy halily stíny. „Hlasujme,“ řekl rozhodně. „Mohou být živí. Pod ochranou-“ „Nebudou živí,“ řekl někdo. „Nemají důvod, aby je nezabili.“ „Už jsme trpěli dost,“ ozval jiný. Někteří s mručením přikyvovali. Ostatní mlčeli. „Hlasujme,“ zopakoval Kal-as-ček zkroušeně. Neměl dost argumentů. K obloze se zvedlo několik rukou (to jsou ti, co včera taky o někoho přišli, pomyslel si Kal-as-ček. Možná i nějací další), ale bylo jich příliš málo. Šest proti šedesáti. Dodatečně se zvedly ještě některé paže, ale nestačilo to. Kal-as-ček sklopil hlavu. „Myslím, že je rozhodnuto,“ řekl Jažhńar. Sněm se rozpustil. Kal-as-ček se zničeně odebral stranou a začal stavět stan, který s sebou nosil na cestách uložený v krabici. Napínal koženou plachtu, do suché, drolící se země zarážel krátké kolíky. Když bylo všechno hotovo, vlezl dovnitř a začal vybalovat všechen svůj majetek. Ruce se mu třásly vztekem, který zápasil se smutkem. Pod okem mu visela slza. Hodil na zem balíček jídla, krátký nůž, smotaný bič a luk. Zlostně praštil několika svazky starých knih. Rozhodil toulec se šípy. Zatraceně, pomyslel si. To, sakra, nemohli…? Je jich málo, odpověděl si sám. Těch, co je unesli. Kdyby jich bylo víc… ...mohl by ses vydat za Variach. A doufat. To můžu i teď. Ano, můžeš, ale nebudeš pod ochranou. Torzní mutanti by tě zabili. Možná by tě znetvořila torze samotná, kdybys nebyl dost rychlý a nechal je utéct příliš daleko. Žije Variach? Ano. Určitě. Tím si byl jistý. Musím za ní vyletět. 92

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Byla by pošetilost letět bez ochrany. Nepomohl bys ani sobě ani jí. Ale jak ji mám získat? Nedají ti ji, tak… ...sobě ji vem. Sám nad sebou trochu žasl. Budou bez obrany. Všichni! namítl. Jen na krátkou dobu. Vydrželi doteď, vydrží ještě pár dní… Nemohl bych se pak vrátit. Všem bych odepřel možnost volby… Možnost nebýt unesen, možnost volby nebýt zabit. Možnost nebýt znetvořen rebech-lažhnar-h´k… Možnost být chráněn. Zabili by mě. Přinejmenším. Ano, to je pravda. Takhle zemře jen Variach a několik dalších… Nemůžu! Hlasovalo se! Pak ji nech zemřít. Zemřít… odfrkl si. Nechej ji zemřít… Je to tvoje volba. Variach – život ve kmeni. Zachráníš ji (– možná – napadlo ho) a několik dalších, připravíš o ochranu celý kmen. Který… Bude dost chytrý, aby si uvědomil, že má konečně odletět. Že to od začátku byly pošetilé plány. Přesně. Nic se jim nestane. A já zachráním několik přátel… Ano. Chvíli byl v jeho myšlení klid, absolutní vyrovnanost, krátká meditace. Co musím udělat? Vzít ochranu… Jak? To ...a rychle vyletět. Ještě dnešní noci. V hlavě se mu zrodil plán. Celý se třásl rozrušením, nervozitou a pocitem viny za svoje myšlenky. Pohlédl na své ruce, jako by na nich už teď byla krev. Zabít dvě stráže, pomyslel si. Odebrání možnost volby druhé stupně s absolutní neúctou. Dvakrát. Navždy budu vyhnancem. Tím by ses stal, i kdybys je nezabil. Kal-as-ček zkontroloval tětivu na svém luku a napěchoval toulec jídlem. Připnul si ho k pasu a zasunul do něj několik šípů. Zbytek se povaloval na zemi. K opasku připevnil i krátký nůž a černý roztřepený bič. Vše prováděl s chladnou zarputilostí lovce s myslí uvedenou do tranzu. Jažhu-sák prostupovalo jeho myšlením. Několik minut seděl a koncentroval se. Pak se tiše zvedl, sebral několik dalších šípů do dlaně a vyklouznul ze stanu. Nehlučně se přemístil do jeho stínu, kde se přikrčil a založil střelu do tětivy. Rozhlédl se. Tábor byl klidný. Všichni spali, jen z jednoho okrajového obydlí slyšel tlumený hovor. Plochý vrchol stolové hory pokrývaly černé boule stanů, malých garudských příbytků, a řeřavějící uhlíky z jediného ohniště vydávali slabou rudou záři. Dva strážci u stanu, v němž byl uložen artefakt, ospale otáčeli hlavami – dvě temné okřídlené siluety proti horizontu. Ještě si to můžu rozmyslet, pomyslel si. Mám možnost volby. Můžeš, ale víš, že jinak to nejde. Takhle je to nejlepší, odpověděl si. 93

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Můžu je jen omráčit, zauvažoval. Nemůžeš. Víš, že jsou příliš rychlí. Pokud je nezabiješ z dálky, zabijí oni tebe – což možná udělají i tak. Dobře. Kal-as-ček se opatrnými, kradmými pohyby plížil ve stínech, jenž halily tábor. Nebyl slyšet jediný zvuk jeho pohybu. Zastavil se pár kroků před stanem s voďanojskou relikvií – a jejími strážemi. Doteď ho neviděly, ani nepojaly podezření. Pozvedl luk; za slabého praskotu napjal tětivu. Když vypustil šíp, oba strážci se prudce otočili za zvukem. Jeden z nich ihned padnul k zemi s prostřeleným hrdlem; vydal jen slabé zachroptění. Druhý garuda ho odhalil a pozvedl ruku s kopím. Kal-as-ček vystřelil podruhé – a zasáhl ho do žeber. Zároveň s vypuštěním šípu se skulil na bok a kopí se zarazilo do země u jeho nohou. Strážce za sípání padl k zemi a kroutil nohama. Rozrušený Kal-as-ček k němu přiskočil a rychle taseným nožem mu prořízl hrdlo. Když Sažin uviděl, co se děje, rychle uskočil do hlubokých stínů. Udělal to neslyšně: také byl lovcem. Sledoval garudu – vraha, jak za vlhkého zvuku vytáhl strážci z hrudi šíp a zmizel ve stanu s relikvií. Poznal Kal-as-čka. Rychle se plížil k místu, kde se do suché půdy rozlévala hustá temná krev. Jak mohl? Brzy mu to došlo. Zastavil se u stráží a zkusil jim nahmatat tep. Oba byli mrtví. Kus od sebe, pár metrů, uvnitř stanu slyšel zvuky Kal-as-čkova zápasu se zamčenou truhlou. Musí být strašně rozrušený, přemýšlel horlivě. Zaslechl slabé klení. Nechal mrtvoly venku… Můžu zavolat ostatní a… zabít ho. Nebo ho chytit. Bude se bránit. Nebo… Unesli i Až´hearra – a Furiach… A další. Vím, co má v plánu… Zatraceně. Dopadla na něj děsivá tíha rozhodování. Tiše zaklel. Zvuky ve stanu utichly a ozvalo se slabé zašustění dveřní plachetky. Sažin se prudce vrhl pryč, aby se ukryl, ale nadělal příliš mnoho hluku. Když zvedl zrak, Kal-as-ček na něj mířil lukem. „Sažine?“ Zatraceně. Sažin se s trochou důstojnosti postavil. Kal-as-ček mu na hruď neustále mířil ostrým hrotem kostěného šípu. „Já…“ Kal-as-ček ho zkoumal pohledem. Sažin za jeho očima téměř viděl myšlenky. Zabije mě, abych ho neprozradil. Kal-as-ček ale sklopil luk a pomalým pohybem povolil tětivu. „Co tady děláš?“ Ohlédl se do stran a pak se mu zase věnoval. Sažin přešlápl. „Š-šel jsem za tebou… kvůli…“ Kal-as-ček na něj dál tázavě a podezřívavě hleděl. Zbytek tábora byl tichý; uslyšeli zvuk, jak se někdo ve spánku pohnul v malém stanu. Kal-as-ček nadále vyčkával. „Jdu s tebou,“ vyhrkl Sažin a ucítil lavinu důsledků, varování, která začala bombardovat jeho mysl. Ignoroval je, neposlouchal. „Chci jít s tebou, unesli i moje milované.“ S tímhle Kal-as-ček nepočítal. Nadzvedl své ptačí obočí v lidském výrazu. „Uvědomuju si to… všechno. Budeme vyhnanci. Znám důsledky, ale je to moje rozhodnutí. Dáme jim šanci. Ještě můžou být živí.“ 94

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky Kal-as-ček s napůl skrývaným potěšením přikývl. Zohnul se k zemi, sebral kopí a hodil ho Sažinovi. „Rychle. Nemusíš si nic brát,“ řekl mu. „Jídla mám dost. Mám i artefakt. Musíme letět.“ Sažin souhlasně kývnul hlavou, krátkým úsečným pohybem. Musíme letět. Zvedli se ze země tak, jak byli, a po několika úderech křídel, které je dostaly do výšky, zamířili na severovýchod. Sažin cítil neúprosnou váhu osudu, který si právě zvolil; málem mu bránila v letu. Stačilo jedno zbrklé rozhodnutí a… Zřejmě bych se tak rozhodl, i kdyby měl víc času na rozmyšlenou, uvažoval. Oba jsme měli možnost volby… a ta první bývá nejlepší. Rozhodl jsem se.

95


Správná volba Josef Vajskebr – Bobr Do toho soudce bych klidně řekl, že už se pár lidem v životě vrtal. Jen si tam sedí za tím svým stolkem a rovná si nějaký spisy. Na mě se ještě ani nepodíval. Poloprázdný soudní sál, odpolední slunce si skrz žaluzie pohrává s poletujícím prachem. Předsedající předčítá můj případ a v místnosti panuje ospalá nálada… teď! Teď se na mě letmo podíval. Zajímavé. Byl to pohled asi jako by se chtěl přesvědčit, že mu zde obžalovaný nechybí. No jen počkej, však ještě uvidíš! Vypovídá nějaký odborník. Mluví o mě a o těžkém dětství. „Tomáši, dáš si k zelí bramborový nebo houskový knedlík?“ To mámě poradil můj doktor. Asi do sedmi let mi odstraňovala z života nutnost se rozhodovat. Pak vyšel ve Francii jeden článek a mě se zcela změnil život. Máma začala záměrně vytvářet situace zcela opačné situace. „Tomáši, bramborový nebo houskový?“ Ze začátku to bylo peklo, pak jsem konečně našel řešení. „Bramborový!“ dovedl jsem pak již říct zcela okamžitě. Odborník to nazývá umělými vzorci řešení problémů. Které byly ze začátku samozřejmě jednoduché. Jemu se řekne „samozřejmě“. „Tomáši, chceš zelenou nebo oranžovou?“ „Zelenou.“ „Tomáši, uděláš úkol ty nebo já?“ „Já.“ samozřejmě, že já. „Tomáši, umyješ nádobí nebo si půjdeš s námi hrát?“ „Umyju ho já.“ No jasně, že ho umyju! Co mi také jiného zbývá, vy hadi? To byste se museli zeptat opačně. Jenže to vy neuděláte. Poslouchám dál. Mluví o tom, že postupem času si tvořil… totiž tedy že já jsem si tvořil vzorce složitější a lépe reagující na podněty okolí. Aby taky ne. Ze začátku mě totiž vždy rychle prokoukli. Ale pak přišel Ondra. „Poslední vzorce chování již byly velice složité. Jak se vyjádřil pan Pospíšil, zakládali se nejlepší varianty na ohodnocení každé možnosti dle uměle vytvořeného žebříčku hodnot. Podobně jako například cena práce v různých ekonomických teoriích.“ Jo jo. Ondra je kabrňák na matematiku. Už jeho první rozhodovací schéma mi vydrželo skoro tři měsíce. A pak jsme vymýšleli další a další. A byly opravdu dobré. Kdo mě neznal z dřívějška, nic nepoznal. Až na mou ženu. Ta jejich intuice!

96

Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky „Takže ten systém hodnot, podle kterého se obžalovaný rozhodoval, byl vytvořen zcela uměle?“ ptá se soudce odborníka. „V podstatě ano. Dost se to podobá přirozenému způsobu rozhodování normálního člověka. Ale ten systém hodnot musí být uzpůsobený pro normativní zpracování.“ „Čili je obžalovaného systém hodnot zcela pokřiven?“ „Dá se říci, že ano. Přirovnal bych to ke stejnému problému, jako vysvětlit počítači problém ‚láska‘“. Výborně. Už mě přirovnal ke stroji. Však tu taky tak o mě celou tu dobu mluví. „Mohl si obžalovaný tento systém hodnot vytvořit sám?“ ptá se soudce zachmuřeně. „Vyloučeno. Autorem posledních vzorců a tedy i systémů hodnot je pan Pospíšil.“ „Odročuji jednání soudu na jeden měsíc a vydávám pokyn k vyslechnutí pana Pospíšila.“ Prásk! Sleduji kapky, které mi stékají z obočí a čela na kořen nosu, pak dál a odkapávají ze špičky na zem. Kolem všichni utíkají schováni pod deštníky, jen já tu klidně sedím. Kolem je zima, jen mě hřeje pocit dobře vykonané práce. A bude ještě lépe. Už by ale mohl skončit, ne? Ale není kam pospíchat. Toho odborníka ještě pár hodin nenajdou a já opravdu nepospíchám. Čekal jsem tři roky, pár minut už to vydržím. Mluvili o mě jako o stroji. A stejně se tak ke mně chovali. Já ale jsem normální! A jak to dopadlo? Ačkoliv jsem všechno přiznal, zavřeli ne mě, ale Ondru. Paradoxní! Přistihnu ženu při nevěře a místo vraždy si jde někdo zcela jiný odsedět několik let za obecné ohrožení. Mně sebrali svéprávnost a zavřeli mě do blázince. Že prý za to nemůžu. To jste mi ale ublížili. Moc ublížili. Nejsem stroj. Mám totiž city. Z budovy soudu vyšla osamocená postava a vyhlíží taxík. Soudce. Vstávám a pomalu vyrážím k němu. „Teď, pane soudce. Neutíkejte, snad víte, že za nic nemůžu.“

97


NĚKOLIK DŮLEŽITÝCH INFORMACÍ NAVÍC

98


O Amnesty International

Amnesty International (AI) je celosvětové hnutí lidí, kteří vedou kampaně za mezinárodně uznaná lidská práva. AI se řídí svou vizí světa, ve kterém každý človek požívá všechna lidská práva, která jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodních aktech o lidských právech. Pro naplňování této vize si AI vytkla jako své poslání provádět výzkum a různé aktivity zaměřené na prevenci a ukončování vážných porušování takových práv, jako je právo na tělesnou a psychickou integritu, svobodu svědomí a projevu a právo na ochranu před diskriminací, a to vše v rámci svého úsilí prosazovat dodržování lidských práv. AI je nezávislá na jakékoli vládě, politické ideologii, ekonomickém zájmu či náboženství. Nepodporuje ani nestojí v opozici vůči žádné vládě ani politickému systému, nepodporuje ani neoponuje názorům obětí, jejichž práva se snaží chránit. Zaměřuje se pouze na nestrannou ochranu lidských práv. AI má po celém světě rozmanitou sít členů a sponzorů. V současné době má více než 1,5 milionu členů, sponzorů a pravidelných přispěvatelů z více než 150 zemí a oblastí na světě. Přestože pocházejí z různých prostředí a mají často odlišná politická a náboženská přesvědčení, jsou jednotní ve svém odhodlání pracovat pro svět, kde může každý požívat lidská práva. AI je demokratické a samostatné hnutí. Nejdůležitější strategická rozhodnutí přijímá Mezinárodní rada, která je tvořena zástupci ze všech národních sekcí. Financování hnutí závisí především na národních sekcích a místních dobrovolnických skupinách AI. AI pro svou činnost, která spočívá ve vyšetřování situace lidských práv a vedení kampaní proti jejich porušování, nevyhledává ani nepřijímá finanční pomoc od vlád. Více informací o Amnesty International najdete na www.amnesty.cz.

99


Český helsinský výbor je nevládní neziskovou organizací pro lidská práva. Je členem Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF) se sídlem ve Vídni sdružující helsinské výbory z 39 členských zemí OBSE.

Hlavním posláním Českého helsinského výboru je především: • Sledování zákonodárné činnosti týkající se lidských a občanských práv. Připomínkování návrhů zákonů a předkládání alternativních návrhů pokud souvisejí s ochranou lidských práv. • Monitoring stavu lidských práv v ČR se zvláštním důrazem na vybrané oblasti. Pravidelné vypracovávání zpráv o stavu lidských práv v ČR. • Sledování situace těch skupin obyvatelstva, u nichž ochrana lidských práv vyžaduje zvláštní pozornost. • Bezplatné právní poradenství jednotlivcům, jejichž lidská práva byla porušena. • Výchova k lidským právům, pořádání diskusí a seminářů s touto tematikou. Školící programy pro školy, profesní skupiny i pracovníky a aktivisty nevládních organizací. Publikační činnost. • Informační a dokumentační činnost, knihovnické služby. • Mezinárodní spolupráce v rámci IHF a dalších mezinárodních a zahraničních institucí. Spolupráce na mezinárodních projektech rozvoje demokracie a lidských práv.

Hlavní oblasti působení: • Vězeňství a trestní justice; práva vězňů a zadržených • Policie • Práva žen (zejm. oblast rovných příležitostí pro ženy a muže / trh práce) • Cizinecká problematika • Informační činnost • Práva seniorů Více informací o Českém helsinském výboru najdete na www.helcom.cz. 100


Asociace Film & Sociologie Základní poslání asociace Film & Sociologie je snaha postihnout na konkrétních osudech lidí rozpory a proměny doby. Chce odpovídat na aktuální potřeby české společnosti a spoluvytvářet "ekologii mínění". Chce formovat schopnost lidí zvládat svobodu a ukazovat, jak v případě neúspěchu do hry vstupuje lidská solidarita. Hlavní cíle se dají vymezit těmito stěžejními tématy: • Umění svobody (pozitivní řešení životních problémů) • Rizika svobody (nezvládnutí svobody) • Lidé v nouzi (solidarita a její absence) Programem F&S je také informovat politiky, vládní instituce a prostřednictvím masmédií i širokou veřejnost o tom, jak mohou jednotlivci i skupiny participovat na řešení společenských problémů a přejímat za ně odpovědnost. Záměrem je pomáhat budovat prestiž neziskového sektoru a formovat svou činností občanskou společnost, která se stává živným roztokem i garantem demokratického státu. Více informací o Asociaci Film a Sociologie naleznete na www.afis.cz.

101


Člověk v tísni — společnost při ČT Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni vznikla jako humanitární organizace s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě. Její počátky se datují do května 1992, kdy její zakladatelé realizovali první projekty na pomoc lidem v nouzi ještě pod názvem Nadace Lidových novin. V únoru 1994 se změnil název na Nadaci Člověk v tísni při České televizi, v dubnu 1999 pak byla zaregistrována jako obecně prospěšná společnost. Společnost Člověk v tísni má čtyři hlavní cíle: • efektivně pomáhat lidem v krizových a postkrizových oblastech světa • podporovat diskusi o roli, kterou hraje Česká republika a její občané ve světě • spolupodílet se na vytvoření tolerantní a otevřené společnosti, ve které jsou kulturní, etnické, rasové a jiné odlišnosti zdrojem obohacení a nikoli konfliktů • mobilizovat veřejnou podporu pro aktivní, prodemokraticky zaměřenou zahraniční politiku České republiky, pro niž není dodržování lidských práv jen frází • Více informací o Asociaci Film a Sociologie naleznete na www.clovekvtisni.cz.

Jeden svět Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádá Člověk v tísni — společností při České televizi, o.p.s. Za šest let své existence se Jeden svět stal jedním z největších a nejprestižnějších lidskoprávních festivalů v Evropě a neopominutelnou součástí kulturního dění v Praze a ČR.

Více informací o festivalu naleznete na www.jedensvet.cz.

102


Co je Roverský Odbor Současný Roverský odbor (RO) ožil na počátku roku 2004, navazuje na činnost předchozího odboru pro výchovu roverů a rangers. RO je zřizován Výkonnou radou Junáka a tvoří ho skupina roverů a roverek, kterým není jedno, co se děje mezi R&R. Posláním odboru je podpora roveringu na celostátní úrovni, podpora roverských kmenů, roverských skupin při oddílech, ale i jednotlivců a všech zájemců o rovering. Roverský odbor aktivně působil v letech 1998 – 2001. V rozmezích těchto let proběhlo pod jeho záštitou několik úspěšných akcí a uskutečnilo se několik projektů, na většinu z nich se snaží současný odbor navázat a pokračovat v nich. Roverské porady

Uskutečnily se celkem čtyři v rozmezí let (1997 – 1999). Porady nabízely inspiraci pro další program roverských kmenů, možnost seznámení s rovery a kmeny odjinud, možnost prezentace zajímavých projektů, prostor pro předávání informací. Konkrétní témata porad zněla: Rovering, Roverský program, Lidové zvyklosti a rukodělné činnosti, Evropa pro Tebe a Pas pro Evropu. Cíle odboru

Cílů roverského odboru je několik, jistě se nedaří naplňovat je všechny dostatečně rychle, ale usilujeme o to, aby to nebylo příliš pozdě nebo nikdy. Komunikace

Chceme podporovat komunikaci mezi jednotlivými R&R, mezi R&R a ústředím Junáka a samozřejmě mezi R&R a Roverským odborem. Proto byl například zřízen internetový portál RoverNet nebo elektronická konference RoverInfo. Pro vzájemnou komunikaci mezi roverstvem je určen i časopis Roverský Kmen. Komunikovat se dá i na celostátních akcích podporovaných odborem! Celostátní akce

Usilujeme o zjištění poptávky po akcích, programech, kurzech a tu zharmonizovat s nabídkou… Mezi celostátní akce podporované RO patří již tradiční akce jako Obrok, Mikulášský víkend či připravovaná 5. Roverská Porada. Metodika a program

RO by chtěl zpracovat použitelnou metodiku roverské činnosti typu: Jak založit kmen, rady zkušeného antirovera aneb tudy cesta nevede, rukověť pořadatele celostátních akcí, rady pro vedení kmene, apod. Místo roveringu v Junáku

Chceme jasně definovat R&R a jejich postavení ve vzdělávacím systému Junáka.

103


[email protected] Roverská porada 2006 Roverský odbor Junáka oznamuje konání Roverské porady 2006. Co potřebuje náš rovering? Kam směřujeme, kam chceme směřovat? Známe místo roveringu uvnitř skautingu? Nabízíme atraktivní program pro mladé lidi? Je třeba vytvořit z R+R dvě věkové skupiny? Mají smysl "roverské stezky"? Mají se R+R připravovat na rodinný skauting a oldskauting? Jak "dělat" rovering lépe? Potřebujeme metodiku roveringu? Můžeme a chceme spolupracovat jinak a nově?… Toto jsou jen některá z témat, kterými se bude RP 2006 zabývat. Chcete přispět svým názorem? Zajímají vás nějaké další otázky?… Dejte nám vědět! Pište na mail [email protected] nebo přijďte na tradiční sekci k vedení roverských kmenů v rámci Mikulášského semináře. Roverská porada 2006 proběhne o víkendu 24. až 26. března 2006 v místě dobře dostupném ze všech koutů České republiky. Na již 5. roverskou poradu jsou zváni především: • zástupci roverských kmenů a skupin (vůdcové, členové kmenových rad) • regionální hybatelé roveringu • instruktoři roverských kurzů Jedná se o setkání, jehož výstupem bude hodnocení dosavadních roverských projektů celostátní úrovně, náměty pro tvorbu roverské metodiky a programu. Každý účastník bude moci přispět vlastním dílem k úspěchu celku, každý si bude moci odvézt spoustu inspirace pro činnost vlastního roverského uskupení a čerpat ze zkušenosti ostatních. Další informace a přihlášky čekejte v prosinci 2005 na RoverNetu a v RoverInfo. Na setkání se těší Roverský odbor Junáka

Čiča, Eve.ta, Malina, Míla, Permoník, Pudil, Rozárka, Xanda 104


hledá tým, který v roce 2007 uspořádá celostátní setkání roverů ObRok 2007, a tím zásadně ovlivní rovering v ČR. Hledáme: • tým, v počátcích alespoň o 4 lidech (šéf a tři členové týmu), který bude schopen vytvořit vizi ObRoku 2007 a díky schopnosti realizovat tak rozsáhlý projekt ji uvede ve skutečnost • tým, který bude schopen komunikovat o projektu s Roverským odborem i s dalšími subjekty a osobami tak, aby projekt po všech stránkách klapal. Předpokladem (ne jediným) pro to je vědomí jednotlivých členů týmu, že jejich povinnosti v Junáku i jinde nebudou překážkou při práci na ObRoku 2007. Nabízíme: • pomoc při hledání obsahového zakotvení ObRoku 2007 a jeho cílů • pomoc při komunikaci s ústředními orgány Junáka, TDC, popř. dalšími subjekty • pomoc při hledání východisek z krizových situací v průběhu příprav i akce samotné Podmínky: • do 4. 1. 2006 zpracovat projekt, který bude: • vymezovat hlavní cíl akce a rámcově nastíní prostředky k jeho naplnění • obsahovat hrubý rozpočet, harmonogram, příprav, předběžný termínu akce, hrubou představu o realizačním týmu (koho a jak oslovovat) • obsahovat následující údaje čtyř osob (šéf a tři členové týmu), které se za přípravu a realizaci akce zaručí: • jméno a příjmení, přezdívka • kontaktní informace (adresa, telefony, e-mail) • věk • místo pobytu v současnosti a v době příprav ObRoku • domovský oddíl/kmen a středisko (+ kontakt na ně) • zkušenosti s podobnými akcemi, jaká byla vaše role na nich apod. Snažte se projekty napsat co nejpodrobněji, na jejich základě proběhne hlavní výběr. Své dotazy či připomínky posílejte na [email protected]. Na stejnou adresu posílejte také své projekty. Uzávěrka pro podávání projektů je 4. 1. 2006 ve 12:00 hodin. Na spolupráci se těší Roverský odbor Junáka 105


RoverNet – portál českého roveringu Koncem května 2004 se ve vodách českého skautského internetu objevila stránka, která si klade ambice sloužit rangers a roverům. Na počátku stála potřeba usnadnit R+R vzájemnou komunikaci. RoverNet je. Je zatím pouze místem určeným vzájemnou komunikaci, pro získávání informací a sdílení vlastník zkušeností s ostatními. RoverNet není cílem, je a chce být pouze prostředek či ještě lépe prostředníkem. Prostředníkem mezi jednotlivci i kmeny, prostředníkem mezi pořadateli kurzů a jejich potencionálními účastníky, mezi jakýmikoli dvěma a více roverskými entitami. RoverNet může být. Může být místem, kde každý z nás najde rychle to, co právě hledá. Rychle proto, že se správci webu postarají o to, aby se udržela přehlednost, která byla jedním z hlavních nároků. A najde proto, že to tam předtím už někdo zadal. Někdo, kdo tušil (nebo doufal), že se právě po téhle informaci bude někdo pídit. Nějaký jiný uživatel RoverNetu. Rovernet umí. Umí přijmout informaci, kterou mu zadáš a okamžitě ji vystavit tak, aby se k ní pohodlně dostali i ostatní. Můžeš využít rubrik a psát zprávy o roverském vzdělávání či tipy k putování, ale také vystavit své umění či prezentovat svůj názor. Kromě rubrik najdeš fotogalerii, diskusní fórum, kalendář akcí, odkazovník nebo třeba chat. Komunikace mezi R+R RoverNet je jedním ze dvou hlavních projektů Roverského odboru v oblasti komunikace. Druhým je emailová konference RoverInfo, určená přednostně pro rozesílání pozvánek na akce. V tuto chvíli je do ní zaregistrováno více než 300 adres. Informace k fungování RoverInfo, včetně instrukcí k přidání nové adresy, najdeš samozřejmě na RoverNetu. Co můžeš udělat Ty. Navštiv stránku www.skaut.cz/rovernet a prohl0dni si, co ti nabízí. Zaregistruj se, registrace ti dovolí nejen číst, ale i vkládat, anvíc ti zpřístupňuje některé pokročilejší služby. Prostuduj složení rubrik, jejich obsah, nejrůznější pokyny a doporučení a ozvi se nám na email [email protected]. Napiš, co by mohlo být lepší (pokud možno nastiň možné řešení) nebo co Ti na RoverNetu chybí. RoverNet sespolečným úsilím české roverské obce může stát užitečným a používaným nástrojem, díky němuž už nebudeme muset přemýšlet o tom, kde všude musíme právě o té naší super akci dát vědět, aby se o ní někdo vůbec dozvěděl. Zbude nám tak více času na to, věnovat se roveringu a vymýšlet další a lepší roverské projekty. za Roverský odbor Junáka Permoník 106


V tuhle chvíli ještě k ničemu:) S Ášou o Zlatém fondu roverských programů, co, kde, jak a tak… K čemu je vlastně Zlatý fond dobrý? K čemu je dobrý? No v tuhle chvíli ještě k ničemu:) Ale až vyjde, bude z něj moct čerpat každý rover a využít tak programy už jednou, a zpravidla dobře, vymyšlené. Ale k tomu všemu bylo potřeba zejména dostatku lidí, kteří šli a svůj program do databáze Zlatého fondu napsali. A těm patří díky. Měli jste příspěvků hodně nebo málo? Přípěvků bylo sice relativně dost, bohužel ne všechny se daly použít. Některé moc nepatřily do roverských programů, jiné už zas byly v knihách s hrami dříve popsány. Ale i tak tam těch pěkných „zbylo“ spousty. Já jsem do Zlatého fondu přispěla. Jak zjistím, jestli se v něm nakonec můj program objeví? Ať už tak či tak, my se Ti ozveme. To abys věděla, jestli se máš těšit, že budeš slavná. Jak rozsáhlý nakonec Zlatý fond bude? Uvidíte. Jaký jste si ho udělali, takový ho máte:) Najdete v něm mnoho kvalitních a, myslím, velmi inspirativních programů. Jen škoda, že nebyl využit všechen potenciál dnešního (a potažmo i „minulého“) roverstva. Jaké programy v něm najdu? Hodně rozmanité. Takže ať už potřebujete seznamovačky, krátké fitky a „blbárny“nebo programy delší a složitější, na přemýšlení nebo pro zábavu, vyplatí se do Zlatého fondu nahlédnout. A kdy se můžeme těšit? Na Roverské poradě v březnu se už určitě se Zlatým fondem potkáte osobně. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdaru. S Ášou si povídala za Zlatý fond Áša ([email protected]) 107


Roverský kmen Časopis o 64 stranách pro každého rovera i rangers. Součástí každého čísla je literární příloha „Semínka“ • Zajímalo by vás, jak to chodí v kanceláři ústředí Junáka nebo třeba ve vinařické věznici? • Potřebujete tip na dobrou hudbu, knihu nebo film? • Tušíte, co podnikají roveři v Olomouci, Hukvaldech nebo na Náchodsku? • Víte, jak lze být trojnásobnou sestrou? • Co si myslí o skautech Bára Hrzánová, pionýři nebo mentálně postižení?

Čtěte Roverský kmen – časopis, který vám odpoví. Co v Kmeni najdete? • rozhovory s inspirativními osobnostmi • náměty na činnost kmenů i jednotlivců • soutěž o knížky a další ceny • nástěnku roverských akcí • reportáže z roverského života, • cestopisy, • úvahy a texty k zamyšlení, • literární dílka • a další Za 225 Kč ročně, vychází jako dvouměsíčník. Ještě teď si můžete objednat devátý ročník včetně říjnového čísla na bezplatném telefonním čísle 800 10 44 10 nebo na www.skaut.cz/casopisy. Podpořte nás! Díky.

[email protected] www.skaut.cz/kmen 108


Velevážené rangers, velevážení roveři, zveme vás na 8. středoevropské jamboree Orbis 2006, které proběhne ve dnech 29. 7. – 6. 8. 2006. Orbis 2006 je mezinárodní setkání, kam jsou zváni skauti z celé Evropy, hlavně ze zemí sousedících s naší republikou, ale také ze států vzdálenějších. V nedávné době se nám přihlásili skauti z Kalifornie, Tunisu, Konga. Dokonce chce přijet skupina katolických skautů z Côte d'Ivoire (bývalé Pobřeží Slonoviny). Orbis 2006 se uskuteční v Mariánském údolí u Brna, tedy téměř na hranici Moravského krasu, známé přírodní památky. Nedaleko se také nachází zámek Slavkov u Brna. Tato a samozřejmě i další místa navštívíte, pokud se rozhodnete na 8. středoevropské jamboree přijet. Tato akce je určena všem skautům a skautkám ve věku 12 – 17 let. Cena pro účastníky je 60 € / 1700 Kč. Pokud je vám více než 17 let, nezoufejte. Může jet na Orbis 2006 jako člen service teamu, který zajišťuje plynulý chod tábořiště, programu i ostatních věcí nutných k hladkému průběhu celé akce. Na letošním středoevropském setkání bude připraveno pro service team také několik vylepšení, která nejsou úplně běžná. Cena pro service team je 18 € / 550 Kč.

Další informace včetně přihlášek naleznete na adrese:

www.orbis2006.cz Pokud Tě zajímá účast na Orbis 2006 v roli servistýmáka, tak neváhej a napiš na:

[email protected] 109


Kurz pro začínající zacínající rovery a rangers, které láká rovering, ale nevědí, nevedí, jak na to. Čekají Cekají Tě Te všechny možné i nemožné aktivity – budeš se radovat z tvoření tvorení i lapat po dechu, nastavovat zrcadlo sobě sobe i ostatním, vášnive debatovat i jen tiše naslouchat … To v še v letních dnech mezi 19. – 27.8.2006

Roverský lesní kurz pro dívky 15-16 let a chlapce 15-17 let určený zejména těm, kteří se věnují práci u oddílu nebo družin

Uskutecní se Uskuteční 18. - 27.8.2006 Na skautské hájence á Písarov Písařov ísa ov na pomezí Hrubého Jeseníku a Orlických Hor

Pro kluky 16-18 let a holky 15-17 let Predbežné Pr Př ežné přihlášky prihlášky (jméno, věk, vek, středisko, stredisko, adresa, e-mail) posílejte do 28. února 2006 na [email protected]

Bližší informace v včetně př ihlášky naleznete na www.skauting. cz/madera.

Více informací nalezneš na http://www.skauting. cz/fonticulus.

Prihlášky až do 14.2.2006 prijímá a dotazy i později pozdeji zodpovídá: Kašpra - Katka Šašková, Fantova 1789, 15500 Praha 5 - Stodůlky, Stodulky, [email protected], mob.: 605 101 221

Svatoplukovy pruty Beníšky a Slovensko Dva soubežné roverské kurzy se zaměřením zamerením na sebepoznání, sebevzdělání, sebevzdelání, hledání životních cest a rovering. V termínu 18. – 27.8.2006 Na Beníškách v Krkonoších a u Banské Štiavnice na Slovensku Pro R&R ve veku 17 - 27 let. Prihláška ke stažení na http://www.skauting.cz/fons. Nemáte-li prístup na internet, prihlášky na vyžádání zašleme poštou. přístup

Kontakt: [email protected], mob.: 608 151 335 Prihlášky posílejte do 15. února 2006 na adresu: FONS - Ora Pechová, Junák - Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1

Roverský lesníí kurz podporující ící rozvoj a činnost roverských kmenů.. Inspirace pro váš kmen v oblastech: roverský program (tvorivé a outdoorové aktivity, příroda (tvořivé príroda a ekologie), služba, vedení a fungování kmene. Osmý rocník cní probehne ční e ě 18. – 27.8.2006 v Českém ém středohoří. stredohorí. Kurz je urcen 4–6č clenným skupinám c á roveru a rangers ve veku 16 – 24 let z již existujících čii vznikajících kmenů, kmenu, zvlášte pro ty, kterí se aktivně kteří aktivne podílejí na vedení kmene. Predbežné prihlášky za celou skupinu (název kmene, stredisko, jména a vek prihlášených, kontaktní osoba: e-mail, adresa, telefon) posílejte do 31.ledna 2006.

Kontakt: [email protected] nebo prihlašovací formulár na www.skauting. cz/pruty


Safír Safír je roverským výukovo - zážitkovým lesním kurzem zamereným na rovering, roverský program, zaměřeným problematiku roverských kmenů kmenu a osobnostní rozvoj. 6. ročník rocník se uskuteční uskutecní v termínu 8. - 18.8.2006 Je ur určen en pro všechny R&R ve veku 17 – 27 let, se zájmem o věku aktivní činnost cinnost v roverském kmeni . Co vlastně vlastne mužeš na Safíru očekávat? ocekávat? „Rodinnou“ atmosféru, inspirující zážitky, zajímavé přednášky, prednášky, kus sebepozn ání, trochu duchovna a spoustu dalších milých maličkostí. malickostí.

Motto: nejdůležitejší lež e le ej je setkání... ...

Druhý ročník rocník oldroverského kurzu se bude konat 15.-24. 9. 2006 v Jeseníkách nebo Beskydech. Pro lidi ve věku veku 23-33 (mladí duchem až do 43) let, každý trochu účastníkem úcastníkem i instruktorem. Žádné orvávačky, orvávacky, ale smysluplná práce a nějaké nejaké remeslo. Žádné promyšlené řemeslo. psychohry a prožitková pedagogika, ale setkání a diskuse těch, tech, kteří kterí premýšlejí o svém míste ve skautingu, ve světe, svete, o duchovních hodnotách Trídenní cesta do hor... Taky spousta legrace a čokolády Třídenní cokolády

Prihlášky stějne Přihlášky stejne jako další informace jsou k dispozici na http://www.rlksafir.net.. Uzáverka e ě přihlášek 1. února 2006.

Prihlášky Prihláš Prih Př áš do konce brezna řr na [email protected]

Kontakt: Pavel Vrba – Čokta, Cokta, Burešova 19, 602 00 Brno, [email protected], mob.: 776 551 288

Možná i na tebe se teší Bohouš, Lenka, Provázek, Peca, Vobo a další.

KIF Obscura volné sdružení skautů skautu fotografů. fotografu. Jeho cílem je podporovat zájem o fotografii u roveru, rádců roverů, rádcu družin i ostatních zájemců. zájemcu. Obscura pořádá porádá pravidelné semináre, umožňuje semináře, umožnuje setkání a výměnu výmenu zkušeností, seznamuje s klasickou i digitální technikou.

Rodina roverských kurzů kurzu původně puvodne vycházejících z kurzu FONS, které spolu dlouhodobě dlouhodobe spolupracují a sdílejí své zkušenosti.

Semináře se konají zpravidla Semináre jednou do roka na jaře. jare.

Více informací je dostupných na www.skauting.cz/obscura nebo na mailu [email protected].

www.skauting. cz/kif


Odkazy K tématu semináře: • • • • • • • • • • • •

Stránky věnované totalitě – www.totalita.cz Stránky věnované holocaustu – www.holocaust.cz Památník Terezín – www.pamatnik-terezin.cz Muzeum komunismu – www.muzeumkomunismu.cz/cz_mission.html Stránky Čechů žijících v zahraničí – www.krajane.net Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – www.usd.cas.cz Kritické myšlení o. s. – www.kritickemysleni.cz Amnesty International ČR – www.amnesty.cz Český helsinský výbor – ww.helcom.cz Poradna pro uprchlíky – www.uprchlici.cz Běloruské centrum při společnosti Člověk v tísni – www.belcentrum.org Informační centrum neziskových organizací – www.neziskovky.cz

Osobní stránky některých našich přednášejících: • • • •

Prof. Miroslav Petrusek – tucnak.fsv.cuni.cz/~petrusek Jaromír Štětina – www.jaromirstetina.cz Martin Mejstřík – www.martinmejstrik.cz Dr. Daniel Toth – www.danieltoth.info

Pořadatelé: • • • •

112

Stránky Mikulášského semináře – www.skauting.cz/seminar Junák – Svaz skautů a skautek ČR – www.skaut.cz Roverský odbor Junáka – www.skaut.cz/rovernet Vysokoškolský roverský kmen Skrypta – www.skrypta.wz.cz

Poděkování Lence, Jardovi, Pískleti a Pajádovi, za přípravu Sborníku přednášek. Roverský odbor Junáka

Junák - svaz sk autů Roverský odbor vydal tuto publik a skautek ČR aci jako účastníky Miku lášského semin pracovní materiál pro áře v roce 2005 Náklad 400 ks Neprodejné - ur čeno pouze pro vnitřní potřebu sdružení

Totalita. Mikulášský seminář 2005 TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky

Recommend Documents