UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií Katedra veřejné a sociální politiky
Bc.Lenka Židlická
Komparace systému domácí péče o seniory v České republice a v Anglii
Konzultant: Ing. Bohumila Čabanová, Ph. D.
Praha, 2008
Děkuji paní Ing. Bohumile Čabanové, Ph. D. za pomoc, odborné vedení, cenné rady a připomínky při vypracovávání diplomové práce.
1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen ty zdroje informací, které jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Praze, dne 16. května 2008
…………………………… Lenka Židlická
2
Obsah 1 ÚVOD..........................................................................................................................................8 2 CÍL PRÁCE, PŘEDMĚT ZKOUMÁNÍ A VÝZKUMNÉ OTÁZKY...................................9 3 POUŽITÉ METODY...............................................................................................................10 4 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ V OBLASTI SOCIÁLNÍCH SLUŽEB ..................11 4. 1 Vymezení dlouhodobé péče o seniory.................................................................................15 4. 1. 1 Typologie dlouhodobé péče .....................................................................................16 5 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE – FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ SYSTÉM DOMÁCÍ PÉČE O SENIORY ..................................................................................................19 5. 1 Sociální stát a jeho modely .................................................................................................19 5. 1. 1 Vymezení sociálního státu ......................................................................................19 5. 1. 2 Vývoj sociálního státu.............................................................................................20 5. 1. 3 Proces dekomodifikace v sociálních státech .........................................................21 5. 1. 4 Typologie sociálních států ......................................................................................22 5. 1. 5 Krize sociálního státu .............................................................................................27 5. 1. 6 Sociální stát v České republice...............................................................................27 5. 2 Demografické změny a stárnutí populace........................................................................30 5. 2. 1 Sociologické změny provázející stárnutí evropské populace ..............................32 5. 2. 2 Mezinárodní dokumenty Evropské unie o stárnutí populace.............................33 5. 3 Stáří a jeho úskalí................................................................................................................36 5. 3. 1 Definice stáří............................................................................................................36 5. 3. 2 Projevy stáří ............................................................................................................36 5. 4 Kvalita života seniorů .........................................................................................................37 5. 4. 1 Životní potřeby seniora v závislosti na uspokojování jejich potřeb službami domácí péče .........................................................................................................39 6 SYSTÉM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PODPORUJÍCÍCH ŽIVOT SENIORA V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ V ČESKÉ REPUBLICE..........................................................40 6. 1 Historický vývoj sociálních opatření podporující život seniora v jeho domácím prostředí.......................................................................................................................................40 6. 2 Demografické údaje o stárnutí populace v ČR ................................................................46 6. 3 Základní dokumenty zabývající se systémem domácí péče o seniory v ČR ..................48 6. 4 Typologie sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v ČR.................................................................................................................................................49
3
6. 5 Zřizovatelé a poskytovatelé sociálních služeb podporující život seniora v domácím prostředí v ČR ........................................................................................................55 6. 5. 1 Podpůrné instituce v systému domácí péče o seniory v České republice...........58 6. 6 Financování služeb sociální péče .......................................................................................59 6. 6. 1 Státní příspěvek na služby sociální péče podporující život seniora v jeho domácnosti ...........................................................................................................................60 6. 6. 2 Ostatní příspěvky ....................................................................................................61 6. 6. 3 Státní příspěvky podporující neformálního pečovatele v péči o seniora ...........62 6. 7 Problematika služeb neformální péče o seniory v ČR.............................................63 6. 8 Problematika sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v ČR..............................................................................................................................................65 7 SYSTÉM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PODPORUJÍCÍCH ŽIVOT SENIORA V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ V ANGLII..................................................................................68 7. 1 Historický vývoj sociální politiky podporující život seniora v jeho domácím prostředí.......................................................................................................................................68 7. 2 Demografické údaje o stárnutí populace v Anglii............................................................73 7. 3 Základní dokumenty zabývající se systémem domácí péče o seniory v Anglii .............75 7. 4 Typologie sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v Anglii .........................................................................................................................................77 7. 5 Zřizovatelé a poskytovatelé sociálních služeb podporující život seniora v domácím prostředí v Anglii....................................................................................................83 7. 5. 1 Podpůrné instituce v systému domácí péče o seniory v Anglii............................86 7. 6 Financování služeb sociální péče ......................................................................................87 7. 6. 1 Státní příspěvky na služby sociální péče podporující život seniora v jeho domácnosti ...........................................................................................................................89 7. 6. 2 Ostatní příspěvky ....................................................................................................90 7. 6. 3 Státní příspěvky podporující neformálního pečovatele v péči o seniora ...........91 7. 7 Problematika služeb neformální péče o seniory v Anglii ................................................92 7. 8 Problematika sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v Anglii .........................................................................................................................................93 8 POROVNÁNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ PÉČE PODPORUJÍCÍCH ŽIVOT SENIORŮ V JEJICH DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ VE SLEDOVANÝCH ZEMÍCH...........97 9 ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ A DOPORUČENÍ VHODNÝCH PRVKŮ PRO PODPORU SYSTÉMU DOMÁCÍ PÉČE O SENIORY V ČESKÉ REPUBLICE ............103 RESUMÉ ...................................................................................................................................105
4
SUMMARY ...............................................................................................................................105 ZÁVĚR.......................................................................................................................................106 SEZNAM TABULEK...............................................................................................................107 POUŽITÁ LITERATURA.......................................................................................................108 SEZNAM PŘÍLOH...................................................................................................................117
5
Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd Institut sociálních studií Katedra veřejné a sociální politiky
Teze diplomové práce
Název práce: Komparace systému dlouhodobé péče o seniory v jejich přirozeném prostředí v České republice a ve Velké Británii Vypracovala: Lenka Židlická Datum: 09. 05. 2007 Vedoucí práce: Ing. Bohumila Čabanová, Ph. D.
Cíle práce: Cílem práce je porovnat systém sociální péče podporující život seniora v jeho domácím prostředí, v České republice a ve Velké Británii. Najít nástroje, které mají obě krajiny společné a navrhnout doporučení, která by mohla podpořit systém péče o seniory v jejich domácím prostředí, v České republice.
Formulace výzkumných otázek: Jaké nástroje sociální politiky domácí péče o seniory ve Velké Británii by mohly přispět k diskusi o transformaci systému domácí péče o seniory u nás? Mají vybrané krajiny nějaké nástroje sociální politiky domácí péče o seniory společné?
Přehled použitých metod:
Metoda komparace Sekundární analýza dokumentů Rozhovory s aktéry systému sociální péče
Teoretická východiska:
Demografická krize stárnutí populace Kvalita života Projekty příprav na stárnutí Teorie sociálního státu Standardy kvality sociálních služeb
6
Předmět práce: Stárnutí populace je zásadní výzvou 21. století. Mezinárodní reakcí na toto téma je obava z financování a poskytování služeb péče seniorům. Problematika dlouhodobé péče o seniory si žádá nové přístupy k jejímu řešení. V mnoha vyspělých státech se klíčovým bodem stal trend, který směřuje k upřednostňování péče o seniory v jejich vlastních domovech raději, než v ústavních zařízeních. V naší republice je oblast týkající se seniorské problematiky podceňovaná a není na uspokojivé úrovni. Nejprve se zaměřím na to, jakým způsobem se adaptuje na zásadní problematiku systém domácí péče o seniory v naší republice, a následně, jak se s podobným tématem vypořádala Velká Británie. Vybrala jsem pro srovnání s Českou republikou právě tuto zemi, protože představuje jeden ze tří typů sociálního státu podle základní typologie Esping-Andersena. Naši republiku nelze přiřadit k žádnému ze tří typů sociálního státu, především proto, že v legislativě, ve struktuře institucí i v praktickém působení profesionálů přetrvává stále vliv totalitárního socialistického státu. V závěru práce se pokusím naznačit zkušenosti výše uvedené země v souvislosti s tématem dlouhodobé péče podporující seniory v jejich přirozeném prostředí, které by mohly přispět k diskusi o transformaci systému péče o seniory u nás.
Použité zdroje a literatura: BRADÁČ, A. , SEDLÁČEK, M. Péče o staré občany. Praha, 1995. BLACKMAN, T. Defining responsibility for care: approaches to the care of older people in six European countries. In: International Journal of Social Welfare. Vol. 9, No. 3, 2000. Evropská platforma seniorů AGE. 2003. FRUHBAUER, O., BJALKOVSKI, Ch. Sociální služby v zemích Evropské unie. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2000 HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Pyramida, 1989. ISBN: 80- 7038- 158- 2. Long Term Care for Older People. OECD: 2005. MUNKOVÁ, G. a kol.. Sociální politika v evropských zemích. Karolinum . 2004. Mezinárodní studie- OECD, MISSOC Příslušná legislativa
7
1 Úvod Snižování celkové úmrtnosti a prodlužování lidského věku především v minulém století způsobilo, že Evropa vstupuje do nového tisíciletí jako demograficky nejstarší region světa. Stárnutí
populace je zásadní výzvou 21. století. V rámci mírného
populačního poklesu budou senioři ve věku nad 65 let v příštích padesáti letech jedinou početně rostoucí věkovou skupinou. Vrcholu dosáhne počet seniorů už v roce 2040, kdy poměr penzistů v Evropské unii vzroste z téměř 17% na 32% populace.(Scholefield, 2002) V současné době žije v zemích Evropské unie okolo 83 milionů osob starších 65 let. (Demographics of the European Union, 2008) Největší nárůst zaznamenala skupina osob starších 80 let. Vzrůstá tak počet těch, kteří jsou vzhledem ke svému věku či zdravotnímu stavu odkázáni na pomoc druhých. S věkem roste ztráta samostatnosti a potřeba zvýšené péče. Populační vývoj s sebou nese dalekosáhlé socioekonomické důsledky. Vlády členských států musí reagovat na tento problém změnami v oblasti financování a poskytování služeb dlouhodobé péče o seniory. Přijímané reformy by měly mít za cíl předcházet růstu nákladů na zdravotní a sociální péči, které jsou pro většinu států neúnosné. Zároveň by měla tato opatření zvyšovat úroveň kvality života seniorské populace. Země přistupují ke změnám v systému dlouhodobé péče o seniory z různých „startovních pozic“. Přesto je ve vývoji jejich sociálních politik možné identifikovat podobné vývojové trendy. V průběhu posledních 20 let došlo ve většině zemí Evropské unie k téměř revolučním změnám v péči o staré lidi. Klíčovým bodem se stal trend směřující k upřednostňování péče o seniory v jejich vlastních domovech raději, než v institucionálních zařízeních, provozování služeb péče sociální, spíše než péče zdravotní a péče neformální, raději než péče formální. Výsledkem změn je diferenciovaná nabídka poskytovaných služeb sociální péče prodlužující život seniora v jeho přirozeném prostředí. Ve své diplomové práci se pokusím analyzovat a porovnat systém domácí péče o seniory v České republice a v Anglii. Domácí péče je propojenou formou zdravotní a sociální péče. Zamyslím se nad podobnostmi a rozdíly v přístupech obou zemí k poskytování sociálních služeb v domácnostech seniorů. Jedním ze základních faktorů ovlivňujících míru a úroveň sociální péče poskytované seniorům v jednotlivých zemích Evropy je typ sociálního státu. Pro srovnání s Českou republikou jsem si vybrala Anglii (největší a nejlidnatější zemi Velké Británie), protože je tradičně považována za průkopníka v oblasti sociální péče a sociálních služeb.(Fruhbauer, Bjalkovski, 2000) 8
Zároveň představuje liberální typ sociálního státu, vymezeného podle klasické typologie Esping-Andersena. Českou republiku nelze jednoznačně přiřadit k žádnému ze tří základních typů sociálního státu, především proto, že v legislativě, ve struktuře institucí i v praktickém působení profesionálů přetrvává vliv totalitárního socialistického státu, korigovaný ne zcela koncepční a důslednou sociální politikou polistopadových vlád.(Matoušek, 2003, s. 215) V závěru práce zhodnotím nástroje sociální politiky, které podporují život seniora v domácím prostředí v Anglii, a které by mohly přispět k diskusi o transformaci systému domácí sociální péče o seniory u nás.
2 Cíl práce, předmět zkoumání a výzkumné otázky Cíl práce Cílem mé práce je analyzovat systém sociálních služeb dlouhodobé péče o seniory, které podporují život seniorů v domácím prostředí, v České republice a v Anglii. Prostřednictvím analýzy aspektů poskytování sociálních služeb, jako je regulační struktura, finanční struktura a typologie služeb péče, se pokusím hledat podobnosti a rozdíly v přístupu k tématu domácí péče ve vybraných zemích. Následně zevšeobecním poznatky vyplývající ze srovnávací analýzy a navrhnu doporučení pro podporu systému dlouhodobé péče o seniory v jejich domácím prostředí, v České republice.
Předmět zkoumání Předmětem srovnávání v mé diplomové práci je podoba sociální politiky v České republice a v Anglii, se zaměřením se na nástroje a programy prodlužující a podporující život seniora v jeho domácím prostředí. Téma dlouhodobé péče o seniory v jejich domácím prostředí jsem si vybrala hlavně proto, že v naší republice je oblast týkající se seniorské problematiky podceňovaná a není na uspokojivé úrovni. Možnosti péče jsou stále poznamenány dobou politického režimu před rokem 1989, ze které se sociální služby v ČR pomalu a ztěžka transformují. Na místo flexibilní intervence a zaměření se na zlepšení možností, které by starým lidem umožnily zůstat co možná nejdéle ve svém domácím prostředí, jsou velmi často vystavováni působení ústavní (institucionální) péče. Výsledky srovnávací studie mohou být podnětné pro rozšíření systému domácí péče o seniory v České republice, o další vhodné nástroje.
9
Výzkumné otázky 1.
Jaké prvky v systému služeb domácí péče o seniory mají vybrané země společné?
2.
Jaké nástroje anglického systému sociální péče o seniory v domácím prostředí je možné doporučit pro rozvoj systému domácí péče o seniory v České republice?
3 Použité metody V diplomové práci používám zejména následující výzkumné metody: ●
metoda komparace
●
sekundární analýza dokumentů
●
sekundární analýza statistických dat a výzkumů
Metoda komparace je hlavní používanou metodou. Srovnávání jevů je nejjednodušší metodou umožňující nám poznat, v čem se zkoumaný jev liší od jiných, nebo v čem se shoduje. Jedním ze základních principů srovnávacího studia v oblasti sociální politiky je snaha poučit se z příkladu jiných zemí. Komparace prohlubuje také naši schopnost najít alternativní řešení vlastních problémů v oblasti sociální politiky a zhodnotit pravděpodobný dopad přijatých rozhodnutí. To znamená, že samotné studium daných opatření v zahraničí nám pomáhá lépe porozumět a pochopit funkci podobných opatření u nás a identifikovat rozhodující faktory, které na ně působí. Komparace nám odhaluje netušené kauzální vztahy mezi určitými sociálními jevy ve vlastní zemi.(Rys, 2004, s. 11) Srovnávací studie jsou též nezbytné pro vypracování mezinárodně uznávaných konceptů v oboru sociální politiky. Jakmile se začnou podobné myšlenky prosazovat v sociální politice více zemí, jako například zásada rovnoprávnosti žen a mužů, a dostane se těmto myšlenkám všeobecného uznání, stanou se předmětem mezinárodních právních instrumentů. Ty je následně přemění v platné mezinárodní normy. Na srovnávacích studiích je také založen veškerý výzkum, který má za cíl zjistit mezinárodní trendy v oboru sociální politiky a ve vývoji organizace, struktury a funkcí sociálních institucí. Zákonodárci zodpovědní za formulaci sociální politiky na národním poli mohou na podkladě takových srovnávacích studií zjišťovat, ve kterém stádiu se nachází z hlediska mezinárodního vývoje a do jaké míry jejich instituce odpovídají všeobecně uznávaným kritériím. Vzhledem k neexistenci obecně přijímaných konceptů a mezinárodních systémů pro sběr dat je srovnávací analýza sociálních služeb obtížným úkolem. (Rys, 2004)
10
Mezinárodní komparativní výzkumy zabývající se sociálními službami, se setkávají zejména s následujícími okruhy problémů (Anttonen, Sipilä, 1996, s. 87): ●
stejný typ služby spadá v různých zemích do různých kategorií (tzn., že stejná služba poskytovaná seniorům může patřit do systému sociální nebo zdravotní péče)
●
hranice mezi dobrovolným a nedobrovolným využitím služby nemůže být nikdy jednoznačně vymezena (tzn., že v určitých zemích jsou senioři standardně umisťováni do ústavů, v jiných zemích se nabízí různé varianty řešení sociální události)
●
nestejná charakteristika sociálních služeb způsobuje problémy při kategorizaci
V rámci sekundární analýzy dokumentů byly zkoumány výzkumné zprávy, příslušné právní normy upravující poskytování služeb sociální péče, strategické mezinárodní a národní dokumenty, veřejně prezentované informační materiály, standardy kvality sociálních služeb, sborníky příspěvků z konferencí a informační bulletiny. Metoda sekundární analýzy statistických dat a výzkumů byla využita k analýze oficiálních statistických dat z portálů národních statistických úřadů, z výzkumných zpráv a z portálů OECD. Kromě výše uvedených metod byly získávány informace konzultacemi s odborníky z Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, z britské Komise pro inspekci sociální péče („Comission for Social Care Inspections“) a z britského Národního statistického
úřadu.
Konzultace
s britskými
odborníky
měla
podobu
mailové
korespondence.
4 Definice základních pojmů v oblasti sociálních služeb Komparativní studie v oblasti sociální péče řeší základní problém. Jedná se o nejednotnost používané terminologie a definic základních pojmů, které mohou mít naprosto odlišný význam v zemích, které vycházejí z odlišného pojetí sociální péče. Také proto je další část práce věnována definicím pojmů tak, jak budou v práci dále používány. Sociální politika („social policy“) vznikla v 2. polovině 19. století jako nástroj politiky státu, jenž se snažil dílčími reformami poněkud zlepšit postavení sociálně slabších občanů. V různých historických obdobích měla různý obsah, rozsah, funkce i kritéria.(Ilustrovaný encyklopedický slovník III, 1982, s. 333) Definice sociální politiky je
různorodá. Tomeš ji definuje jako: „soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých
sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého či jiného státního, 11
samosprávného nebo nestátního sociálního systému.“(Tomeš, 1996, s. 20) Encyklopedický slovník zahrnuje pod pojmem sociální politika souhrn cílů, aktivit, prostředků a realizací sociálního programu konkrétní společnosti.(Ilustrovaný encyklopedický slovník III, 1982, s. 333) Ani ve Velké Británii, neexistuje všeobecná shoda o tom, co by měla přesná definice zahrnovat. Charakter sociální politiky závisí na typu společenského zřízení, na třídních, politických a ekonomických poměrech, na etických názorech a tradicích, působících v určitém státě. (Ilustrovaný encyklopedický slovník III, 1982, s. 333) Například britská tradice považuje sociální politiku převážně za prostředek ke zlepšování životní úrovně jednotlivce. Tento důraz se dobře odráží v úředním názvu britské sociální pomoci, která používá termín „osobní sociální služby“ („personal social services“). Koncept německé sociální politiky („Sozialpolitik“) naproti tomu sleduje v prvé řadě zlepšení dlouhodobých zájmů společnosti jako celku. Sociální pomoc však prakticky není součástí této politiky.(Munková, 2004) Sociální politika se mění od jedné země ke druhé. Důvodem je zejména různost názorů na to, co se má považovat za problém sociální, na rozdíl od problému ekonomického, finančního či kulturního. Anglosaské země zahrnují v akademické literatuře do pojmu sociální politiky zejména pět oblastí: důchodové zajištění, zdravotní péči, sociální pomoc, školství a bytovou politiku. Ze všech těchto oblastí je však všeobecně přijímáno pod definicí sociální politiky jen důchodové zajištění. Ostatní oblasti mohou být z různých důvodů v jednotlivých zemích vyloučeny. Jednou ze základních podmínek úspěšného porovnávání sociálních politik, je správně porozumět významu a roli této politiky na každém jednotlivém úseku v kontextu dané společnosti. (Munková, 2004) Sociální služba („social services“) je jedním z důležitých nástrojů sociální politiky. Ve většině evropských zemí je vnímán tento termín velice široce. Obdobně neexistuje na poli mezinárodní diskuse obecně přijatá definice sociální služby. Slovník sociální práce popisuje sociální služby jako služby, dlouhodobé i krátkodobé, poskytované oprávněným uživatelům, s cílem zvýšení kvality jejich života, případně i ochrany zájmů společnosti.(Matoušek, 2003, s. 214) Pod pojmem sociální služby nejsou zpravidla v zemích Evropské unie chápány pouze sociální služby v pojetí, které je uplatňováno v našem státě. Český právní řád vymezuje sociální službu jako činnost nebo soubor činností, které zajišťují pomoc a podporu osobám za účelem jejich sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.(Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) Podle Esping-Andersena (1990) vycházejí principy sociálních služeb z předpokládaného zrušení 12
tržního charakteru pracovní síly, tedy z odstranění závislosti příjemců mzdy na sociálním klimatu. Ve většině evropských zemí často splývá termín sociální služby s pojmem sociální péče. Některé státy vnímají pojem sociální služby ve smyslu neplacené služby, ale v mnoha z nich je obtížné diferencovat placené a neplacené služby. Obecně je v zemích Evropské unie označován celý systém jako sociální ochrana („social protection“), zahrnující jak sociální služby, tak sociální pomoc („social assistance“) a sociální zabezpečení („social security“). (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) Matoušek (2003, s. 210) definuje ve Slovníku sociální práce pojem sociální ochrana („social protection“) jako „systematické úsilí veřejnoprávního subjektu o řešení obtížných životních situací, jež vedou k sociální nouzi a které nejsou občané schopni řešit vlastními silami nebo silami své rodiny. Konkrétněji řečeno -
zahrnuje zajišťování sociální
prosperity občanů, poskytování sociální péče, zdravotní a sociální prevenci, bezpečnost práce a ochranu prostředí.“ Sociální zabezpečení (social security) je v rámci systému sociální ochrany chápáno jako sociální zajištění lidských práv.(Tomeš, 1996) Mezinárodním právem definovaný soubor institucí poskytuje ochranu a pomoc lidem v případech ohrožení zdraví, nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození, invalidity, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí živitele. Soustavy sociálního zabezpečení lze rozdělit do tří základních částí: sociální pojištění, sociální podpora a sociální pomoc, přičemž všechny tři součásti nemusí být v jednotlivých státech rovnoměrně rozloženy. Na rozdíl od sociální pomoci si lidé na systém sociálního zabezpečení sami finančně přispívají. Ve většině západních zemí platí občané na sociální zabezpečení pojistné v rozsahu stanoveném zákonem. Sociálním pojištěním jsou následně zajišťováni pro případ možných sociálních událostí.(Matoušek, 2003, s. 218) Sociální pomoc („social assistance“) má podobu převážně finanční pomoci. Zahrnuje peněžní nebo věcné dávky a služby poskytované za určitých podmínek, na základě určitých kritérií a průzkumu majetkových poměrů jednotlivcům nebo rodinám nacházejícím se na spodní hranici příjmového žebříčku nebo pod určitou úrovní sociálního minima. Nepeněžitá plnění sociální pomoci, tedy služby, jsou poskytovány tam, kde by peněžité dávky nesplnily účel sociální péče. Důvodem může být skutečnost, že poskytnutí peněz neuspokojí potřebu klienta, nebo že by klient nepoužil peníze na účel, pro který mu byly poskytnuty.(Matoušek, 2003, s. 212) V této souvislosti nabývají na významu stále se rozvíjející služby. 13
Pojem sociální péče („social care“) zrcadlí soubor aktivit sociální politiky státu, které
směřují
k
zajištění
všestranného
sociálního
rozvoje
občanů.(Ilustrovaný
encyklopedický slovník III, 1982, s. 333) Sociální péče vyplývá ze společenské solidarity a spočívá v redistribuci prostředků a služeb ve společnosti. V západních zemích je význam pojmu vnímán rozdílně. V širším slova smyslu je sociální péče vnímána jako systém realizovaný sociálním pojištěním, zdravotním pojištěním, státními podporami, sociální pomocí a sociálními službami (služby sociální péče jsou jednak terénní a jednak ústavní). Tento typ byl například užíván v naší republice v meziválečném období. Sociální péče v tu dobu označovala veškerou péči státu o potřebné občany. Roli sociální péče je možné vnímat i v užším významu, a to ve stejném smyslu jako princip sociální pomoci. Do oblasti sociální péče v tomto případě spadá zejména poskytování peněžitých a věcných dávek, výchovná a poradenská péče, sociálně-právní ochrana, ústavní péče, pečovatelská služba, pracovní rehabilitace a stravování. Cílovou skupinou se stávají občané, kteří nejsou dostatečně zabezpečeni vlastním příjmem nebo dávkami z pojištění, dále ti, kteří ji potřebují kvůli vysokému věku nebo zdravotnímu stavu a ti, kteří nemohou vlastními silami překonat nepříznivou situaci.(Matoušek, 2003, s. 210) Dávky sociální péče („welfare benefits“) mají podobu jednorázové nebo měsíčně se opakující dávky státní sociální podpory k zabezpečení výživy, ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Dávky podporující kvalitu života seniora. Některé dávky jsou testované tzn. poskytované v závislosti na výši příjmu a majetkových poměrech seniora. Jedná se např. o příspěvky na péči o seniora, na úhradu pečovatelské služby, příspěvky na opatření zvláštních pomůcek, příspěvky na bydlení apod.(Matoušek, 2003, s. 44) Bezmocnost je označením pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžadující péči druhé osoby při určitých životních úkonech, jako je pomoc při oblékání, osobní hygieně, chůzi, vykonávání tělesných potřeb apod. Sociální politiky jednotlivých zemí disponují škálou určitých stupňů vymezujících míru závislosti seniora na péči druhé osoby. Ty jsou podkladem pro udělování státních příspěvků přímo určených na pokrytí služeb sociální péče, které může senior pobírat ke svému důchodu.(Matoušek, 2003, s. 35) V souvislosti s poskytováním sociálních služeb vstupuje do popředí pozornosti také pojmenování samotných příjemců služeb. Diskuse o tom, jak správně označovat jednotlivé sociální skupiny dochází postupně ke konsensu, aby se neužívaly termíny jako „staří“, „duševně nemocní“ nebo „mentálně postižení“, z důvodu přílišné stigmatizace. Označované skupiny jsou nahrazovány pojmenováním „senioři“, nebo lidé „s problémy 14
v oblasti duševního zdraví“. Téměř se přestává používat pojem klient, protože dle odborníků označuje pasivitu, závislost a nerovnost. Nahrazuje jej sociálních
služeb,
který
je
většinou
zainteresovaných
pojem
skupin
uživatel
akceptován
nejvíce.(Fruhbauer, Bjalkovski, 2000)
4. 1 Vymezení dlouhodobé péče o seniory Základní charakteristikou dlouhodobé péče („long-term care“) je, že bývá využívána jedinci v důchodovém věku, kteří se o sebe nedokáží postarat částečně ze zdravotních důvodů a částečně z důvodů spojených se ztrátou schopností ve stáří. Poptávka po dlouhodobé péči však roste exponenciálně až od věku okolo 75 let. OECD (2006) uvádí, že v kontrastu se zdravotní péčí jsou nákladové křivky dlouhodobé péče až do věku 60-65 let blízké nule a poté strmě monotonicky vzrůstají s odlišnými sklony napříč jednotlivými zeměmi. Čerpání dlouhodobé péče je mimo seniory určeno všem, kteří se ocitli v situaci, kdy jejich stav vyžaduje jak péči zdravotní, tak péči sociálněošetřovatelskou, zahrnuje péči o chronicky nemocné pacienty, nebo pacienty dlouhodobé rekonvalescence, obdobně jako péči o lidi mentálně postižené či občany s jiným handicapem.(Myslíková, 2006, s. 12) V rámci zemí Evropské unie chybí jednotná definice dlouhodobé péče. Ikegami, Hirdes a Carpenter (2002, s. 278) vymezují dlouhodobou péči jako: „spektrum zdravotních a sociálních služeb poskytovaných jedincům, kteří z důvodů psychických nebo fyzických obtíží potřebují trvalou asistenci. Služby mohou být poskytovány v institucích, doma nebo v rámci komunity a zahrnují neformální služby poskytované rodinnými příslušníky nebo přáteli stejně tak jako formální péči poskytovanou odborníky či agenturami zajišťujícími tuto péči.“ Dlouhodobá péče neposkytuje řešení s cílem změnit zdravotní stav seniora. Cílem je poskytnout uživateli péči, která by jeho stav učinila snesitelnějším. Lundsgaard (2002, s. 9) definuje dlouhodobou péči na podkladě problémů klientů jež tuto péči čerpají: „jedinci potřebují dlouhodobou péči, pokud nejsou soběstační kvůli určité závislosti dané chronickými stavy, trauma či nemocí, jež omezují schopnost obstarat si základní vlastní péči či osobní záležitosti, jež musejí být vykonávány každý den“. V rámci jednotlivých zemí se může charakter dlouhodobé péče mírně lišit ve způsobu rozložení finanční zátěže mezi stát a uživatele, i v tom, jaké konkrétní služby jsou pod dlouhodobou péči zahrnovány. Prakticky každá země se k otázce organizace dlouhodobé péče staví osobitým způsobem.
15
Zdravotní a sociální služby se v případě péče o klienta tak úzce prolínají, že jejich přesné vymezení a rozlišení není často ani prakticky možné. Jak tyto dva typy služeb efektivně propojit i přesto, že každý z nich se řídí jiným stylem práce, dbá na odlišné ukazatele, jinak přistupuje ke klientům, a jak je zároveň sladit v rovině profesní, organizační a ve způsobu financování, je aktuální otázkou. Spolupráce mezi těmito dvěma sektory a snaha o nalezení shody na poli dlouhodobé péče je obtížná, ale velmi důležitá, protože na ní závisí celý systém a jeho kvalita.
4. 1. 1 Typologie dlouhodobé péče
V rámci dlouhodobé péče o seniory rozlišujeme mezi formální a neformální péčí: ●
Formální péče je odborná dlouhodobá ošetřovatelská péče, která je zajišťovaná jako
celodenní péče v ústavním zařízení, nebo přímo v domácnostech uživatelů.(Myslíková, 2006, s. 16) Volba vhodného typu péče záleží na intenzitě obtíží a stupni soběstačnosti každého seniora. Potřeba dlouhodobé péče je odborníky poměřována na základě nutnosti pomoci s některými ze základních denních úkonů, jako je např. pomoc s koupáním, toaletou, oblékáním, uklízením, nakupováním, braním léků, přípravou jídla, krmením, přenosem z lůžka a na lůžko apod. Čím větší je počet úkonů, se kterými potřebuje senior pomoci, tím více stoupá jeho potřeba dlouhodobé sociální ošetřovatelské služby. Ve vyspělých zemích celkově dochází k odklonu od ústavní péče tam, kde není nezbytná a k příklonu k péči v domácnostech seniorů. Důležitou úlohu v domácí péči hraje bouřlivý vývoj vědy a techniky. Díky novým technickým prostředkům a pomůckám (např. signalizační zařízení, rozvoj telekomunikačních prostředků, zdravotnické techniky a pomůcky apod.) mohou staří lidé zůstávat déle ve svém přirozeném prostředí a rovněž lépe využívat služeb domácí péče. Domácí péče přináší humánnější a ekonomicky méně nákladné řešení jak pro seniory a jejich rodiny, tak pro obce a stát. V některých zemích, zejména v zemích jihovýchodní Evropy, převažuje rodinný model, kdy se o seniora většinou stará rodina, v jiných zemích převažuje péče organizovaná státem, jako např. v severských zemích.(Blackman, 2000) Domácí péče je propojenou formou zdravotní péče ( mezinárodní termín „Nursing Care“) a sociální péče (mezinárodní termín „Home Care“), včetně péče laické, poskytované potřebnému člověku v jeho vlastním sociálním prostředí. Klientem služeb domácí péče se senior stává z důvodu změněného zdravotního nebo sociálního stavu, kdy
16
je plně nebo částečně odkázán na odbornou pomoc druhé osoby. Domácí péče je vysoce kvalifikovanou a odbornou formou péče, jejímž posláním je zajistit v přirozeném prostředí klienta rozsah a kvalitu potřebných sociálních a zdravotních služeb tak, aby k hospitalizaci seniora nebo k jeho umístění do ústavu sociální péče docházelo, jen když je to nezbytně nutné. Snahou je zlepšení kvality života klienta i jeho rodiny. Cílem služeb bývá mimo jiné: ●
podporovat rozvoj nebo alespoň zachovat stávající soběstačnost seniora, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování jeho původního životního stylu
●
rozvíjet schopnosti uživatele služby a umožnit mu, pokud toho je schopen, vést samostatný životu
●
umožnit seniorovi v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy to jejich zdravotní stav vylučuje, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Domácí péče v plném rozsahu respektuje integritu klienta s jeho vlastním sociální
prostředím i individuální vnímání jeho kvality života. Je prokázáno, že psychická pohoda seniora, jež je v domácí péči jeho domácího prostředí a přítomností blízkých osob, hraje nezastupitelnou úlohu v procesu jeho uzdravování. Služby domácí péče bývají provozovány agenturami domácí péče, které jsou zřizovány státní správou, samosprávou, privátními
agenturami
(zdravotními
sestrami
nebo
sociálními
pracovnicemi),
charitativními i humanitárními organizacemi a mnoha dalšími subjekty.
●
Neformální péče je poskytovaná členy rodiny nebo dobrovolnou péčí okolí, tedy
sousedskou výpomocí. Aby byla péče považována za neformální, nesmí být její poskytování hrazené jako když je služba dlouhodobé péče kupována od profesionálního ošetřovatele.(Lundsgaard, 2005) To však neznamená, že neformální pečovatel nemůže dostávat na základě poskytování péče finanční náhradu. V rámci dané země může existovat systém státních finančních podpor pro neformální poskytovatele péče. V souvislosti s poskytováním neformální péče je užíván pojem „sandwich generation“. Termín označuje osoby, které současně pečují o svoji rodinu, nemohoucího seniora a zároveň jsou zaměstnané. Kombinace těchto několika náročných situací může být pro pečující osobu velmi náročná. Fenomén se týká opět více žen než mužů. Zahrnuje osoby ve věku zhruba od 35 do 64 let.(Holmerová, 2005, s. 3) Dlouhodobě neřešený stres pečující osoby může vyústit ve špatné zacházení s uživatelem péče. Úspěch činnosti pečovatele závisí proto také na tom, jak systém dlouhodobé péče pečuje o samotného pečovatele. 17
Rozdíl mezi formální a neformální péčí není v typu poskytovaných služeb, ale v tom, kdo tyto služby poskytuje. Poptávka po obou formách dlouhodobé péče je ovlivněna jejich cenou. Na každý z těchto dvou modelů péče je přispíváno z veřejných financí jinou částkou. Náklady na formální péči jsou z hlediska veřejných financí mnohem vyšší než za péči neformální. Obdobně výdaje na ústavní formální péči jsou pro veřejné finance mnohem větší zátěží než výdaje za formální péči poskytovanou v domovech klientů. Pro srovnání, v roce 2005 činily denní neinvestiční výdaje na provoz jednoho lůžka v domovech pro seniory v České republice, 554, 7 Kč.(Bruthansová, Červenková, 2007, s. 6) Náklady na klienta domácí péče byly přibližně dvacetkrát menší.(Myslíková, 2006, s. 17)
18
5 Teoretická východiska práce – Faktory ovlivňující systém domácí péče o seniory Jak již bylo uvedeno v předchozím textu, sociální politika i sociální služby jsou chápány v různém kontextu. Také podle toho, jaké hodnoty společnost uznává a jakou váhu přičítá různým aktérům sociální politiky – státu, trhu a občanskému sektoru. Proto je nezbytné zabývat se místem sociálních služeb v jednotlivých typech sociálního státu.
5. 1 Sociální stát a jeho modely 5. 1. 1 Vymezení sociálního státu Jako sociální stát („welfare state“) je označován stát, který usiluje o zajištění „welfare“ (blahobytu, přesněji podmínek slušného žití) pro své občany. Vymezení pojmu sociálního státu je velmi obtížné a nepanuje o něm shoda. To je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu. Existují různé definice sociálního státu. Briggs definuje (Večeřa, 2001, s. 26): „Sociální stát je stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí) užita k: ●
zajištění základního příjmu pro každého jedince a jeho rodinu;
●
zmírnění nebo překonání sociálních rizik v důsledku možných sociálních událostí s cílem zajistit přiměřenou sociální úroveň, bezpečí a suverenitu jedince;
●
poskytování veřejných sociálních služeb (zejména v oblasti školství a zdravotnictví) odpovídající úrovně pro všechny jedince bez ohledu na jejich sociální status;“ Podle Theonese (Večeřa, 2001, s. 26): „Sociální stát je typem společnosti, v níž
vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.“ Matoušek (2003, s. 215) vymezuje ve Slovníku sociální práce sociální stát jako: „Stát, který prostřednictvím své administrativy poskytuje v mezích daných sociálním zákonodárstvím materiální příspěvky těm svým občanům, kteří nejsou sami schopni se o sebe postarat, a to v oblasti regulace osobních a rodinných příjmů, péče o zdraví, bydlení, vzdělávání, pracovního výcviku nebo sociálních služeb.“ Při vymezení sociálního státu je potřeba určit základní specifické rysy odlišující sociální stát od států, jež za sociální pokládat nelze. Hlavním předpokladem sociálního státu je skutečnost, že je vázán na kontext tržního hospodářství (zejména na trh práce) a jeho hlavním cílem je zmírnit dopad tržních principů na jedince, ne tento trh suplovat nebo jej nahradit. Z tohoto důvodu se za sociální státy nepovažují centrálně plánované
19
ekonomiky, jelikož v nich není splněn předpoklad tržního hospodářství. I přesto v těchto státech byla prováděna různá opatření v oblasti sociálního zabezpečení.(Potůček, 1995) Dle výše uvedeného lze shrnout, že (Potůček, 1999, s 148): „sociální stát je státem, do jehož ústavy, zákonů, do vědomí a postojů lidí, do činností institucí a praktické politiky se promítá zásada, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců samotných či jejich rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“ Podle Večeři (1996, s. 28) lze sociální stát vymezit jako stát, ve kterém je prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí: ●
garantován základní příjem pro každého jedince a rodinu na úrovni životního minima;
●
garantováno poskytování sociálních dávek umožňujících předcházet, zmírnit nebo překonat sociální rizika možných sociálních událostí (tj. zejména nemoci, stáří, úrazu a nezaměstnanosti) s cílem zajistit přiměřenou úroveň sociálního bezpečí a sociální suverenity jedince;
●
zajišťováno poskytování veřejných sociálních služeb odpovídající úrovně pro veškeré jedince bez ohledu na jejich sociální status;
S pojmem sociální stát úzce souvisí pojem solidarita. Ve své podstatě je sociální stát založen právě na principu sociální solidarity. V rámci této solidarity se občané s vyššími příjmy podílejí na sociálním zabezpečení občanů s nižšími příjmy. Podle Večeři (2001, s. 36): „...sociální stát vznikl po druhé světové válce jako výraz solidarity ohrožených a zahanbení blahobytných.“
5. 1. 2 Vývoj sociálního státu Představy blízké konceptu sociálního státu je možné nalézt již v dílech Johna Lockeho, Thomase Hobbese, Jean-Jacquese Rousseaua a Johna Stuarta Milla nebo v myšlenkách Francouzské revoluce. Jednotlivé „welfare“ zákony se objevovaly v mnoha zemích dávno před zrodem sociálního státu. Téměř do konce 19. století měl však stát v sociální politice jen značně omezenou roli. V té době se začínají objevovat schémata typická pro moderní sociální stát, ať už je to Bismarckův systém povinného pojištění pro případ nemoci, úrazu, invalidity a stáří v Německu, nebo nepříspěvkový systém starobních důchodů v Dánsku či povinné pojištění v nezaměstnanosti ve Velké Británii.(Potůček, 1995) Vznik sociálního státu je datován až od 40. let minulého století. Poprvé použil termín „welfare state“ ve zprávě z roku 1942, William H. Beveridge, k označení svého
20
modelu univerzálního sociálního zabezpečení. Termín „welfare state“ však vytvořil londýnský arcibiskup William Temple při svém kázání. Použil ho, aby dal lidem na vědomí, že se o ně stát postará. V současnosti se termínu užívá k označení sociálního rozměru vyspělých demokratických zemí.(Večeřa, 2001) Vývoj sociálního státu je spojen se společenskými důsledky procesu industrializace a vznikem industriální společnosti. Tittmus (Večeřa, 2001, s. 26) dochází k následujícím možným stavům závislosti jedince, jež vyplývají: ●
z přirozené závislosti, tj. dětství a stáří;
●
z psychické a fyzické nemoci nebo neschopnosti;
●
z kulturně determinované závislosti, tj. např. nezaměstnanost a potřeba vzdělání; Cílem sociálního státu by tedy mělo být uspokojování těchto potřeb, které
v moderní společnosti narůstají. Sociální stát, jak ho známe z dnešní podoby, vznikl po druhé světové válce. „Zejména v poválečných letech byl hlavním klientem sociálního státu muž zaměstnaný v průmyslu a pobírajíc íi při nižší kvalifikaci stabilní a relativně vysokou mzdu...a ze svého platu byl schopen uživit celou rodinu a přitom ještě zajistit pro sebe i pro svoji manželku slušný důchod.“(Keller, 2005, s. 19) Tato situace trvala do poloviny 70. let, kdy instituce sociálního státu dosáhla svého vrcholu. V této době sociální stát stál na dvou hlavních pilířích – na dobře fungujícím trhu práce a tradičním modelu rodiny.
5. 1. 3 Proces dekomodifikace v sociálních státech Budování sociálního státu bylo procesem dekomodifikace lidské práce, jež brzdilo systematickou
a
automatickou
přeměnu
lidské
práce
na
zboží.(Revol,
2004)
Dekomodifikace v tomto případě znamená sociálně-politický pojem označující osvobození života jedinců od závislosti na trhu práce. Pojem zavedl do sociálních věd EspingAndersen. Dánský sociolog vysvětluje jev jako skutečnost, že se lidé mohou svobodně rozhodnout k neúčasti v práci, pokud to budou považovat za nutné, a nemusí se přitom obávat ztráty pracovního místa, příjmu nebo životní úrovně. Zajištění lidských práv je tedy otázkou dekomodifikace.1 Myšlence dekomodifikace předcházel princip koncipování zákonů pro chudé, v 19. století. Obdobně většina prvotních programů sociálního pojištění byla záměrně utvářena tak, aby maximalizovala výkony na trhu práce. Nárok na výplatu dávek sociální pomoci vyžadoval dlouhé období placení příspěvků a řídil se 1 Dostupné na www:
[cit. 2008-02-03]
21
předcházejícím pracovním úsilím jedince.(Esping-Andersen, 1991, s. 555)
Životní
standard pracovníka a jeho rodiny se stal tímto závislým na finančních vazbách vyplývajících z jeho participace, jako tržní komodity, na trhu práce.(Večeřa, 1996) Za projevy dekomodifikace jsou považovány nástroje sociální politiky ve smyslu garantování životního minima či podpory při sociálních událostech, jako je např. nemoc, stáří, mateřství a rodičovství.2 Záruka, že každý občan bude mít slušnou penzi v případě nemoci a úrazu, že bude mít dostupnou lékařskou péči, že budou mateřské dovolené a fungující veřejné služby jako netržní kategorie, tyto záruky dostaly institucionální charakter. Ve fungujícím sociálním státě, občan nemusí systematicky prodávat svoji pracovní sílu, aby přežil. Když dočasně není schopen svoji pracovní sílu prodat, nezahyne. Stát se o něj dočasně postará. Jde o civilizační pokrok v rámci kapitalistické společnosti.(Revol, 2004)
5. 1. 4 Typologie sociálních států Pojem „sociální stát“ je natolik široký a neohraničený, že právě typologie mohou vhodně posloužit k jeho užšímu vymezení a naplnění konkrétním obsahem. V podstatě lze říci, že různé systémy sociálního státu zajišťují své občany proti stejným rizikům, jako je nemoc, úraz, nezaměstnanost, mateřství, stáří apod. Jednotlivé státy to však dělají za pomoci různých institucionálních struktur, v různém rozsahu a prostřednictvím odlišných způsobů financování.Řady sociálních problémů se projevují v různých typech sociálního státu s odlišnou intenzitou a v různých podobách. Typologie navíc umožňují jemnější přístup k jejich rozboru. Umožňují rovněž hlubší zamyšlení nad základními otázkami smyslu a poslání sociálního státu, protože různé modely sociálního státu vycházejí z různých sociálních filozofií. Různé systémy sociálního zabezpečení a sociálních služeb garantovaných v té či oné míře státem, mohou být posuzovány z celé řady hledisek. Hledisko, které převládne, do jisté míry předurčuje podobu typologie.(Keller, 2005) Členské státy Evropské unie mají rozdílné politické i sociální systémy. Nelze je přímo srovnávat nebo striktně rozdělit do skupin. Podle Večeři (1996, s. 63) se současné typy sociálních států od sebe liší zejména tím:
2 Dostupné na www: [cit. 2008-02-03]
22
●
kdo a v jakém poměru provádí sociální politiku (např. stát, veřejný sektor, soukromý sektor, rodina, církev, neziskové organizace, odbory)
●
na koho je sociální politika orientována (na jedince, rodinu, občana, pracovníka nebo na střední, nižší a další třídy společnosti)
●
jaký je směr sociální politiky (např. předcházení sociálním rizikům či následné řešení sociálních událostí; nebo jsou základem pro vyplácení sociálních dávek potřeby jedince či rodiny, které je nutné uspokojit byť v minimální výši nebo dávky odvozované od předcházejícího příjmu)
●
kdo a v jakém poměru sociální politiku financuje (např. stát, obecní samosprávy, zaměstnavatelé)
●
jakou část z hrubého domácího produktu představují veřejné sociální výdaje
●
z jakého programu nebo myšlenkového konceptu vycházejí (liberálního, konzervativního, nebo sociálně-demokratického pojetí sociální politiky)
Snaha vytvářet jednotlivé typologie států veřejných sociálních služeb se musí neustále vyrovnávat s určitými alternativami. Jestliže typologie přihlíží k velkému množství faktorů modelujících vývoj a podobu sociálních států, stávají se pak příliš rozvětvenými a specifičnost jednotlivých typů se v nich rozplývá. Oproti tomu, naprosto „dokonalá“ typologie by v tomto směru musela nakonec obsahovat tolik typů, kolik je zemí uplatňujících v tom či jiném rozsahu sociální stát. Jestliže se naopak snaží určitá myšlenková konstrukce vymezit nejčistší typy, může tak učinit jen za cenu velkých zjednodušení a značné schematičnosti.(Keller, 2005) Existuje celá řada typologií. Mezi jejich autory patří např. Wilensky a Lebeaux, DeDeken, Titmuss, Theborn, Esping-Andersen či Buchananov. Pro účely své práce vycházím z klasické typologie Esping-Andersena. Podle odborníků se mu nejlépe podařilo vypořádat s úskalími spojenými s vytvořením typologie, tedy zejména s rizikem přílišné specializace nebo naopak velké obecnosti. Dánský teoretik sociálního státu v roce 1990 ve své knize Three Worlds of Welfare Capitalism, poukázal na rozdílnost reálných sociálních států a na základě způsobu stratifikace a míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou definuje tři ideální typy sociálního státu, které později rozšířil o typ čtvrtý: Ideovým východiskem liberálního modelu (nazývaného též anglosaským modelem) sociálního státu je přesvědčení, že každý člověk má nejen své svobody a svá práva, ale současně i své povinnosti. V prvé řadě je jedinec povinen postarat se o svoji existenci, 23
budoucnost a o slušnou životní úroveň svých dětí. Pokud přestane být bez vlastní viny schopen tuto svoji povinnost plnit, nastupuje povinnost jeho vlastní rodiny. Až v okamžiku, kdy není nikdo, kdo by o člověka neschopného postarat se sám o sebe pečoval, přebírá tuto povinnost stát. Rodina tedy není v tomto modelu nijak výrazně podporována. Pro tento model sociálního státu je typický princip pomoci podmíněný ověřením výše majetku, malé univerzalistické přerozdělování a skromné sociální pojištění. Stát přijímá odpovědnost za poskytnutí služby, avšak zároveň se snaží navrátit odpovědnost příjemci a zmenšit rozsah sociálních služeb.(Fruhbauer, Bjalkovski, 2000) Veřejné sociální služby jsou zaměřeny výlučně na příjemce s limitovanými prostředky. Podle Večeři (1996, s. 15) režim liberálního sociálního státu vychází z oddělení státu a společnosti a omezení státních zásahů do ekonomického a společenského dění, tzn: ●
až na výjimky stojí stát mimo hospodářskou sféru;
●
důraz je kladen význam trhu;
●
důsledná je ochrana soukromého vlastnictví a podnikání;
●
omezený rozsah veřejných sociálních služeb a malá míra redistribuce příjmu;
●
vzniká sociální nerovnováha
Jak již bylo naznačeno, důležitou roli hraje v tomto typu sociálního státu trh. Hlavním účelem liberálního modelu je podpora jeho efektivity. Stát povzbuzuje pasivně participaci na trhu práce tím, že garantuje pouze minimální sociální dávky. Aktivně pak povzbuzuje k účasti na soukromých schématech sociálního pojištění. Tento typ sociálního státu minimalizuje dekomodifikační efekt. Garantuje sociální práva a systém sociální stratifikace je směsí relativní rovnosti v chudobě, která je typická pro část klientů a tržně diferencované majority ve společnosti. Mezi liberální typ sociálního státu patří např. Velká Británie, Kanada, Spojené státy a Austrálie.(Munková, 2004) V konzervativním modelu (známém též jako korporativistickém) je patrná tradice silného sociálního státu. Hlavním představitelem tohoto režimu je Německo, prvky lze nalézt i v Itálii, Rakousku, Holandsku a Francii. „Konzervativním se tento typ nazývá proto, že oproti egalitárním3 systémům konzervuje statusové4 rozdíly mezi jednotlivými profesemi a obory činnosti, silně je v něm zastoupen vliv profesních korporací, výrazná je 3
4
Egalitární systém je princip, podle kterého lze dosáhnout spravedlivého uspořádání společnosti a setření jejich základních rozdílů zavedením rovnosti v osobním vlastnictví a přerozdělováním vyrobených statků. [cit. 2008-15-03] Dostupné na www: Status je právní a společenské postavení osoby ve společnosti. [cit. 2008-15-03]. Dostupné na www:
24
etatistická tradice ve smyslu privilegizace státních úředníků v systému sociálního zabezpečení.“ (Keller, 2005. s. 53) Trh a jeho efektivita zde nehrají takovou roli jako u liberálního typu. Základem modelu je propracovanost systému povinného pojištění proti sociálním rizikům, které je povinné pro ty, jež pracují. Lidé jsou vedeni k finanční zodpovědnosti za svůj způsob života a aktivně se na úhradě sociálního zabezpečení podílejí. Výchozí myšlenkou konzervativního modelu je skutečnost, že míra zabezpečení člověka v okamžiku, kdy upadne do některého ze sociálních problémů, by měla odpovídat jeho předchozímu pracovnímu úsilí, výši jeho pracovních příjmů a rozsahu finančních prostředků, kterými do systému sociálního zabezpečení přispěl v době, kdy byl ještě pracovně aktivní.(Keller, 2005) Ten, kdo si zajištění nezasloužil zaměstnáním, je v prvé řadě odkázán na pomoc své rodiny. Zabezpečení atypických domácností, jako mohou být např. osamělé matky, je statusově nižší a je zajišťováno skrze „záchrannou síť“ dávek sociální pomoci, jež je financována z daní. Konzervativní sociální stát je silně propojen s církví a tím i s preferencí tradičních rodinných forem. Celý systém je orientován na muže jako na hlavu rodiny, který zprostředkovává zajištění ostatních členů rodiny. Sociální pojištění vylučuje nepracující ženu a vizí štědrých rodinných dávek, dlouhé mateřské a rodičovské dovolené, ji hodlá povzbuzovat k mateřství. Oproti tomu není vyvinutá široká nabídka služeb pro rodiny s dětmi. V případě péče o seniory, hlavní odpovědnost spočívá alespoň formálně, na rodině. Důvodem je silný vliv principu subsidiarity, který staví na tezi, že stát by měl zasahovat pouze v krajním případě, když schopnost rodiny pomoci si vlastními silami selže.(Munková, 2004) Hlavními poskytovateli služeb jsou náboženské organizace, zatímco financování je záležitostí veřejného sektoru. Financování je vícezdrojové, zejména ze systému zdravotního pojištění. Ve třetím a nejméně četném typu sociálního státu, jakým je sociálně demokratický model (nazývaný také jako skandinávský), hraje důležitou roli dekomodifikační efekt. Hlavními představiteli jsou skandinávské země, mezi které patří Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko. Znaky skandinávského modelu jsou zásady universalismu, plná zaměstnanost a snaha vytlačit trh – „všichni z něho mají prospěch, všichni jsou na něm závislí a všichni se podle předpokladu budou cítit zavázáni platit“.(Večeřa, 2001, s. 66) Občané jsou zaopatřeni proti sociálním rizikům nezávisle na své výdělečné činnosti. Veškeré společenské vrstvy a třídy jsou zahrnuté do jednoho univerzálního systému pojištění a výše sociálních dávek je odvozována od jejich stálých příjmů. 25
Zjednodušeně lze tvrdit, že skandinávský systém je vlastně pokusem sladit systém Bismarckův a Beveridgeho tak, aby zajištění bylo velkorysé a statusově zajišťovalo, jako je tomu v případě konservativního modelu, přitom se však nevztahovalo jen na ziskově činné, ale na veškerou populaci, jako je tomu v případě modelu iniciovaném v liberálně zaměřených sociálních státech.(Keller, 2005. s. 55) Na rozdíl od obou typů je sociální zajištění financováno převážně z daní. Příspěvky na pojištění hrají v systému financování druhotnou roli. Tento typ sociálního státu je proto plně závislým na trhu práce. Obrovské náklady na udržování solidárního, univerzalistického a dekomodifikačního efektu systému sociálního zabezpečení znamenají, že stát musí minimalizovat sociální problémy a maximalizovat efektivitu na trhu práce. Nejlepší cestou k dosažení tohoto cíle je, pokud většina lidí pracuje a co nejméně jich je závislých na dávkách sociálního zabezpečení.(Esping-Andersen, 1991, s. 560) Ve financování a poskytování sociální péče dominuje jednoznačně stát, obdobně jako v penzijním systému, kde soukromé a kolektivní fondy měly donedávna jen nepatrný význam.(Keller, 2005) Sociální politika oslovuje i tradiční rodinu. Je zaměřena výhradně na podporu individuálních členů rodiny, ne na rodinu jako celek. Nečeká, až rodina vyčerpá veškeré možnosti vlastní pomoci, ale snaží se předvídat rodinné výdaje. Cílem není zvýšit závislost rodiny, ale naopak posílit její individuální nezávislost. Výsledkem je silný sektor veřejných služeb produkující hustou síť služeb péče o staré lidi, děti a bezmocné.(Munková, 2004, s.52) Dostupnost těchto služeb je dána aplikací principu univerzality, z něhož vyplývá, že existuje standardní úroveň služeb, které se dostávají k uživateli prostřednictvím stejného systému. Důraz je kladen i na relativní samostatnost místních úřadů vyjádřenou jejich pravomocí vybírat daně. Místní úřady zastávají klíčovou roli při plánování a financování služeb sociální péče. Dobrovolné organizace participují na fungování tohoto sektoru, zatímco komerční služby skoro neexistují. Univerzalita a právo na službu ztrácí v poslední době na významu, protože vzrůstá cena za jejich poskytnutí.(Fruhbauer, Bjalkovski, 2000)
26
5. 1. 5 Krize sociálního státu Od poloviny 70. let minulého století dochází k postupnému úpadku a snižování důležitosti sociálního státu. Důvodů bylo několik. Podle Kellera je krize výsledkem souběhu několika procesů: flexibilizace trhu práce, rostoucí křehkostí rodiny, procesu stárnutí populace a doprovodnými formami desolidarizace.(Keller, 2005) Podle Večeři (1996) patří mezi nejpravděpodobnější činitele úpadku sociálního státu ekonomické důvody. Mezi ně počítá zejména dvě ropné krize, které přinesly hospodářskou recesi. S každým z nich jednotlivě by se sociální stát zřejmě dokázal vypořádat. Procesy se však sbíhají - a navíc v době, kdy globalizace snižuje vládám prostor k manévrování. V globalizovaném světě roste závislost státu na globálním hospodářském vývoji, klesá reálná možnost i schopnost státu provádět nezávislou hospodářskou a posléze i sociální politiku. Podle Potůčka (2005) rozpoutalo lidstvo takovou dynamiku nekontrolovaných civilizačních změn, že zavedené způsoby vlád za ní dost beznadějně zaostávají. To platí i pro závažné problémy, které souvisí s péče o seniory, i pro zajišťování kvality celému jejich životu. Změny se nevyhnuly ani tradičním zemím socialistického bloku. V řadě z nich došlo k obrovskému propadu sociálního zabezpečení i zdravotních služeb a dramatické krizi celého veřejného sektoru. Postavení starých lidí se stalo značně nejistým a mnoho z nich se ocitlo pod prahem chudoby.(Habart, 2006)
5. 1. 6 Sociální stát v České republice Model sociální politiky České republiky nelze jednoznačně přiřadit k žádnému ze tří modelů sociálního státu vymezených dle Esping-Andersena. V období od vzniku Rakouska-Uherska se sociální politika vyvíjela podobně jako v jiných evropských zemích – jako pomoc potřebným. Poskytovala ji rodina, církev a dobrovolné organizace. Přibližně ve druhé polovině 19. století se objevily první formy sociálního státu, jež si oblast sociální pomoci začaly osvojovat. Na tuto sféru zájmu si stát vytvořil dokonce monopol. Ze sociální pomoci se stal velmi účinný a mocný politický nástroj. Rokem 1863 je prosazován v zákonodárství na území našeho státu zcela nový způsob péče o sociálně handicapované lidi, tzv. domovské právo, ukládající obcím povinnost postarat se o své nemohoucí občany. Stát, města a obce na základě tohoto práva budovaly chorobince, starobince, pastoušky a nemocnice, jež mohly potřebným zajistit alespoň minimální péči. V roce 1901 bylo v Čechách a na Moravě 1711 chudobinců a v roce 1931 jich bylo 4299. Za ústav se ale
27
počítala i místnost, ve které žil jeden starý člověk.(Haškovcová, 1990, s. 176) Konec 19. století je plný národních a mezinárodních jednání o přijímání opatření tvořících stavební prvky postupně se formulující celistvé státní sociální politiky. Zlepšují se pracovní a sociální podmínky zaměstnaných lidí a dochází k růstu jejich sociálních opatření. Mezi významná opatření patří například poskytování prvních doživotních penzí důstojníkům a státním úředníkům, a přijetí zákona o povinném úrazovém a nemocenském pojištění zaměstnanců. Nespokojenost středních vrstev a státu s velkými náklady provázejícími řadu těchto změn, vyústila v tzv. hnutí proti reformám. (Základní mezníky v historii sociální politiky, 2006) Úsilí tohoto hnutí bylo narušeno v roce 1914 první světovou válkou. Válka s sebou přinesla vyostření řady sociálních problémů - mnoho rodin přišlo o své živitele, vznikl nedostatek pracovních míst a bytů, a šířily se choroby. Významný posun v rámci rozvoje sociální politiky byl v naší zemi zaznamenán od roku 1918, tedy od vzniku Československa. Zásluhy v rozvoji sociální politiky v období první republiky má nepochybně aktivní reformátor a první československý prezident, Tomáš Garygue Masaryk. Prostřednictvím různých zákonů se sociální politika snažila zlepšovat sociální zabezpečení občanů. Byly upraveny pracovní podmínky a stanoveny podmínky péče o nezaměstnané, vdovy a sirotky a vypracován zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.(Miller, 2005) V tu dobu se jednalo v sociální oblasti o nejpokrokovější právní předpis Evropy. Zavedl dělnické pojištění a znamenal zásadní přelom v oblasti sociálního pojištění a jeho správě. Bylo ustanoveno Ministerstvo sociální péče a založena Ústřední sociální pojišťovna. I když mnoho starých lidí zůstalo v péči rodin nebo bez péče na ulicích, došlo k nepřehlédnutelnému vývoji v oblasti ústavní péče.(Haškovcová, 1990) Založení tzv. Masarykových domovů v Praze (v roce 1954 přeměněných na Thomayerovu nemocnici a výzkumný ústav) bývá považováno za počátek moderní péče o staré lidi na našem území.5 Souběžně vzniká v Praze první Klinika nemocí ve stáří, na světě. Můžeme tedy hovořit o zárodcích sociálního státu. Slibný vývoj v oblasti sociálního opatření byl utlumen nejprve hospodářskou krizí, posléze německá okupace tento rozvoj zastavila zcela.
5
Pro zajímavost, Platba činila za lůžko v jednolůžkovém pokoji ve starobinci měsíčně 750,- až 950,- Kč a v chorobinci 1150,- až 1300,- Kč. Platili ale pouze ti, kteří toho byli, po finanční stránce, schopni. Ostatní platili na základě sociálního šetření tolik, kolik byli schopni nebo na základě finančních možností jejich rodiny. Klienti zcela nemajetní byli ubytováni zdarma. Náklady za jejich pobyt neslo město Praha, a to podle zákona o sociálním zabezpečení z roku 1929.
28
Hospodářská krize potvrdila, že trh je lhostejný vůči určitým sociálním problémům, jako je stáří, nezaměstnanost a mateřství. V důsledku toho došlo k postupnému rozšiřování a prohlubování státních zásahů a k přijetí větší zodpovědnosti státu za sociální podmínky a životní situaci svého obyvatelstva. Stát se stal hlavním a rozhodujícím subjektem sociální politiky. S komunistickým převratem v r. 1948 nastaly zásadní změny v politickém a hospodářském systému. V rámci sociální politiky byla opět přijata řada opatření. Bylo zrušeno domovské právo a byl přijat Zákon o národním pojištění, inspirovaný myšlenkami Beveridge. Tento zákon byl téměř o deset let později nahrazen Zákonem o sociálním zabezpečení. Zákon formálně zrušil příspěvkové financování, které nahradil všeobecným daňovým financováním, a došlo k odvozování dávek od výše platu a diferenciaci podle kategorie zaměstnání.(DeDeken, 1992, s. 353) Vznikl úřad důchodového zabezpečení a soustava státního zdravotnictví. Existoval poměrně rozvinutý systém sociálního zabezpečení. Přesto nelze hovořit o sociálním státu, protože nebyla splněna podmínka existence tržního hospodářství. Jednalo se o model rovnostářský, náročný na ekonomické zdroje, opírající se o velkou redistribuci a stimulující spíše pasivní chování a postoje obyvatel země. Byl kladen velký důraz na univerzální a relativně rozsáhlé aktivity státu a jeho monopolní postavení v sociální oblasti. Stát, který byl pod absolutní kontrolou jen jedné politické strany, se stal jediným poskytovatelem sociálních služeb a dávek. Snažil se okupovat veškeré funkce sociální politiky, včetně těch, které občanská společnost svěřuje rodině, obci, dobrovolným organizacím nebo nestátním subjektům. Občané byli vtlačeni do role pasivních příjemců služeb, o jejichž obsahu ani kvalitě neměli právo jakkoliv spolurozhodovat. O sociálním státu na našem území lze hovořit až od období 90. let 20. století. Dochází k transformaci celé společnosti. Po 40 letech nadvlády komunistické strany a 20 letech sovětské okupace, se stala ČR demokratickou zemí. Politické, ekonomické a sociální změny vyvolaly potřebu vybudování pluralistické demokracie, výkonného hospodářství a zkvalitnění sektoru sociálních i zdravotnických služeb. Transformace systému sociálního zabezpečení zaznamenala výrazné změny, které se promítaly zejména v oblasti sociálního pojištění a státní sociální podpory. V oblasti sociálních služeb však hluboké změny neproběhly. Rostou příjmové a majetkové nerovnosti, vznikají nové sociální problémy, mezi které patří např. chudoba, nezaměstnanost, sociální vyloučení apod. Problémy mají za následek vznik nového modelu sociálního státu, jehož koncepce je složena kombinací základních rysů popsaných modelů sociálního státu, např. podpora v nezaměstnanosti je 29
odvozovaná od výšky příjmu žadatele, obdobně jako u konzervativních modelů sociálního státu, jiné dávky – porodné či rodičovské příspěvky, mají univerzální charakter, jako je tomu u sociálně demokratického režimu.(Mrmusová, 2007, s. 20) Je prosazována myšlenka, že individuální potřeby jsou životním standardem každého z nás a každý si na vlastní životní úroveň musí vydělat sám a postarat se o svoji rodinu. Největší rozkvět sociálního státu u nás nastal pravděpodobně s příchodem vlády ČSSD, v roce 1998. Došlo např. ke zvýšení minimální mzdy, navýšení platů ve veřejném sektoru, vypracování národního plánu zaměstnanosti a zvýšení nemocenských dávek.
5. 2 Demografické změny a stárnutí populace Během druhé poloviny 20. století se podstatně prohloubilo demografické stárnutí obyvatelstva vyspělých zemí. Demografické změny zasahují postupně i země rozvojové, tudíž je více než pravděpodobné, že se v průběhu 21. století stanou trendem celosvětovým. Demografové konstatují, že v historii lidstva ještě nikdy nedošlo k tak výrazným demografickým
změnám
a
nazývají
současné
stárnutí
populace
„revolucí
dlouhověkosti“.(Červenková, Korunková, 2001) Stárnutí populace je proces, kdy počet starých lidí ve společnosti převyšuje počet ekonomicky aktivní a dětské populace. Počet seniorů starších 65 let se v Evropě od roku 1950 do roku 2000 více než zdvojnásobil, jejich podíl v celkové populaci se navýšil z 8% na 14%.(Mašková, 2005) Podle demografických prognóz OSN bude v následujících padesáti letech stárnutí obyvatelstva dominantním demografickým procesem Evropské Unie. Již během příštích patnácti let dojde k vyrovnání počtu dětí a seniorů a v roce 2050 lze očekávat, že v Evropě bude dvakrát více osob starších 65 let než dětí do věku 15 let.(Večeřa, 1996) Podle projekcí OSN, v demograficky nejstarších evropských zemích jižní a střední Evropy bude tak podíl seniorů dosahovat více než 30% z celkového počtu obyvatelstva. Česká republika s podílem téměř 33% osob ve věku nad 65 let bude podle prognózy zaujímat šestou pozici v Evropě.
30
Tabulka 1: Populační prognóza vývoje věkových skupin v Evropě v letech 2000-2050 Věková
2000
skupina
2015
2030
2050
2000
Absolutní počet (v mil.)
2015
2030
2050
Podíl v populaci (%)
0–14
150
120
113
106
18,6
15
14,5
14,7
15–64
546
549
493
414
67,5
68,6
63,4
57,7
65+
112
132
172
198
13,9
16,4
22,1
27,6
Celkem
808
801
778
718
100
100
100
100
Zdroj: (Mašková, 2005)
Stárnutí populace je podle Nortona (2000) podmíněna v zásadě třemi základními faktory. Prvním je skutečnost, že generace poválečného tzv. „baby boomu“ se pomalu přesouvá do důchodového věku. Druhou příčinou je, že vzhledem k vyšší kvalitě zdravotní péče spolu se zdravějším životním stylem roste očekávaná doba dožití a posledním faktem je trend klesající míry porodnosti. S rostoucím počtem starých lidí v populaci se zvyšuje potenciální množství lidí, kteří budou od společnosti vyžadovat komplexní zabezpečení svých potřeb. Důležitost otázky vhodného nastavení dlouhodobé péče se stává proto pro většinu vyspělých zemí stále více aktuální, obdobně jako otázka po kvalitě jejich života. V kontextu dlouhodobé péče je pak nejžhavější otázkou, zda nabídka dlouhodobé péče dokáže uspokojit poptávku a zda tato skutečnost bude finančně udržitelná. Demografické změny s sebou přináší riziko poklesu procenta ekonomicky aktivní populace. Poklesne tedy počet plátců do veřejného rozpočtu a tím i do systémů financujících výdaje na zdravotně sociální služby.(Lundsgaard, 2005) Ať je systém dlouhodobé péče nastaven jakkoliv, s narůstající poptávkou musí každá vláda zároveň i počítat s narůstajícím finančním břemenem pro veřejnou pokladnu. Vzrůstající finanční náročnost si bude žádat určitá opatření bránící tomuto nárůstu. Předpokládá se, že přibližně 40% osob ve věku 65 let a výše bude v budoucnu možnými uživateli dlouhodobé péče, přičemž náklady této péče na každého z nich tvoří přibližně 1 až 1,5 násobek průměrného ročního příjmu v jednotlivých evropských zemích.(OECD, 2006) V rámci zemí Evropské unie, podle Gibsona, Gregoryho a Pandya (2003, s. 18), v závislosti na změně demografických faktorů, by sociální výdaje jako procento HDP v průběhu let 2000 až 2050 mohly vzrůst v průměru o 60 až 70%.
31
5. 2. 1 Sociologické změny provázející stárnutí evropské populace V kontextu dlouhodobé péče je v rámci trendů vyspělé společnosti zajímavé podívat se i na vývoj rodiny a její vztah k odpovědnosti za péči o staré nemohoucí rodinné členy. Rodinné vztahy a pocit odpovědnosti vůči příbuzným, kteří se ocitnou v situaci potřeby péče, tvoří faktor určující do značné míry poptávku po dlouhodobé péči. Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. S vývojem společnosti dochází ke změnám v jejím pojetí. Tradiční model rodiny je nahrazován modelem novodobým. Podle Bruthansové a Červenkové (2004) je tento trend ve společnosti dán změnou rodinného vzorce, emancipací žen, jež svoji roli pečovatelky o rodinu přenechávají ve větší míře trhu a celkovou modernizací společnosti, ve které se vytrácí nejužší mezigenerační komunikace. To vše má ve svém důsledku dopad také na strukturu dlouhodobé péče. Převážně v moderní společnosti narůstá poptávka po formální péči a dochází k odklonu od péče neformální, tedy péče v rodinném kruhu. Tento odklon pociťují nejzřetelněji země tradičně postavené na rodinné soudržnosti. Země musí počítat s tím, že dlouhodobá péče dříve poskytovaná rodinou bude stále častěji nahrazovaná péčí ústavní. Oproti tomu země s kulturou, které na rodinné solidaritě v takové míře nestaví, tento odklon již zažily, nebo ho zažívají právě nyní. Zda země akceptuje formální nebo spíše neformální způsob péče o staré spoluobčany, odráží do jisté míry kulturní zvyky a na toto uspořádání lze podle Lundsgaarda (2005) pohlížet také jako na odlišné rodinné modely. Dalším faktorem ovlivňujícím poptávku po dlouhodobé péči je zdravotní stav seniora a cena za formu sociální péče.(Myslíková, 2006) Mezi zdravotním stavem a spotřebou dlouhodobé péče existuje závislost. Se zhoršujícím se zdravotním stavem seniora roste pravděpodobnost jeho nesamostatnosti a závislosti na službách dlouhodobé péče. Faktor ovlivňující poptávku po ústavní péči, je výše soukromých nákladů spojených s čerpáním této péče a dostupnost blízkých alternativ této péče. Za blízké alternativy je považována neformální péče, služby v denních stacionářích nebo formální péče poskytovaná v domácnostech uživatele. Staří lidé, kteří mají méně dostupných substitutů ústavní péče nebo je cena těchto alternativ vyšší než soukromé náklady na ústavní péči, mají tendenci poptávat ve větší míře právě péči ústavní. To znamená, že konkrétní nastavení výše benefitů a peněžních podpor pro jedince, kteří jsou nebo by mohli být uživateli ústavní nebo neústavní péče, přímo ovlivňuje strukturu jejich poptávky. Strukturu
32
poptávky po formální péči, ovlivňuje podle Nortona (2000) také bohatství, kdy majetní senioři jsou schopni si zajistit i nákladnější péči v rámci svých domovů. Faktorem ovlivňujícím, zda bude jedinec čerpat formální nebo neformální péči, je také počet členů domácnosti. Senioři s velkým rodinným zázemím mají větší pravděpodobnost, že některý člen rodiny bude schopen zajistit péči o ně alespoň částečně a tato péče, v případě potřeby, může být doplněna službou domácí péče.
5. 2. 2 Mezinárodní dokumenty Evropské unie o stárnutí populace Evropská unie uznává důležitost populačního stárnutí v rozvoji soudržnosti Evropy, jejích národů a regionů. Problematikou dalšího rozvoje stárnoucích společností a přípravou na stárnutí společností se zabývá řada významných mezinárodních organizací. Ve prospěch postavení starých lidí ve společnosti byla přijata řada prohlášení a rezolucí. Mezi nejvýznamnější mezinárodní dokumenty patří: Mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí („Vienna International Plan of Action on Ageing“), který byl: „schválen Valným shromážděním OSN roku 1982 poté, co byl přijat ve stejném roce Světovým shromážděním pro problematiku stárnutí ve Vídni.“ Je považován za první mezinárodní nástroj pro problematiku stárnutí, který „ovlivňuje myšlenky a formulace politik a programů v této oblasti.“ Jeho cílem je: „posílení schopnosti států a občanské společnosti řešit účinně stárnutí populace, využívat rozvojového potenciálu seniorů a reagovat na potřeby seniorů postarat se o jejich zabezpečení. Podporuje regionální a mezinárodní spolupráci. Zahrnuje tato odvětví: zdraví a výživa, ochrana seniorů jako uživatelů dlouhodobé péče, bydlení a životní prostředí, rodina, sociální zabezpečení, zabezpečení příjmu a zaměstnání a vzdělávání.“ (Zásadní mezinárodní a národní dokumenty týkající se seniorů, 2008) V roce 1991 byl Valným shromážděním OSN přijat další strategický dokument, Zásady OSN pro seniory („United Nations Principles for Older Persons“), obsahující pět klíčových oblastí. „Vlády jsou vyzývány k tomu, aby tyto zásady včlenily do svých národních programů, jež se věnují této problematice, kdykoliv je to možné: nezávislost, zapojení do společnosti, péče, seberealizace a důstojnost.“ (Zásadní mezinárodní a národní dokumenty týkající se seniorů, 2008) Montrealská deklarace byla přijatá na IV. světové konferenci o stárnutí v roce 1999. Konstatuje, že zásady a doporučení obsažené v předchozích dvou dokumentech nejsou všeobecně uznávány a dodržovány. V tomto dokumentu bylo OSN doporučeno, aby 33
svým členským státům navrhla přijetí národních plánů přípravy na stáří. Česká republika, jako členský stát OSN, přijala v roce 2001 v rámci zásad, doporučení a strategií navržených OSN, Návrh základních principů Národního programu přípravy na stárnutí populace v České republice, usnesením vlády č. 1181. Návrh obsahuje deset základních principů a s nimi souvisejících práv a doporučení zaměřených na oblast etického přístupu ke stáří, přirozeného sociálního prostředí, pracovních aktivit, hmotného zabezpečení, zdravého životního stylu a kvality života, zdravotní péče, komplexních sociálních služeb, společenských aktivit a bydlení. Jeho cílem je vytvoření příznivého celospolečenského klimatu a podmínek pro řešení problematiky stárnutí a seniorů a docílení změny postojů a přístupů na všech úrovních.(Zásadní mezinárodní a národní dokumenty týkající se seniorů, 2008) Důležitým dokumentem je také Lisabonská strategie, přijatá na zasedání Evropské rady v Lisabonu v roce 2000 s desetiletým časovým horizontem do roku 2010. Strategie kromě otázek zaměstnanosti vyslovila závazek lepší sociální soudržnosti, lepší sociální politiky i hospodářských cílů. V rámci procesu sociální ochrany vyslovily členské státy Evropské unie souhlas s otevřenou metodou koordinace s cílem modernizovat národní akční plány pro oblast důchodů, zdravotnictví, dlouhodobé péče a sociálního začlenění. (Ferry, 2006) Na 2. světovém shromáždění o stárnutí v Madridu v roce 2002, byl přijatý další strategický dokument, Mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí („Madrid International Plan of Action on Ageing“). „Na rozdíl od Mezinárodního akčního plánu z r. 1982 se nový Mezinárodní akční plán orientuje více na země rozvojové a země s přechodovou ekonomikou. Obsahuje 117 konkrétních doporučení rozčleněných do tří prioritních směrů: senioři a rozvoj, uchování zdraví, tělesné a duševní pohody až do stáří a
zajištění příznivého a podpůrného prostředí“.(Zásadní mezinárodní a národní
dokumenty týkající se seniorů, 2008) V témže roce bylo na Ministerské konferenci o stárnutí v Berlíně přijato ještě jedno významné prohlášení, volně navazující na závěry 2. světového shromáždění. Jedná se o Regionální implementační strategii k Madridskému mezinárodnímu akčnímu plánu pro problematiku stárnutí. Strategie deseti okruhy závazků upozorňuje na oblasti, na které by se měly soustředit národní politiky pro problematiku stárnutí přijímané v jednotlivých členských státech Evropské hospodářské komise OSN, případně stimuluje státy k přijetí národního programu či politiky. Regionální implementační strategie obsahuje tyto závazky (Zásadní mezinárodní a národní dokumenty týkající se seniorů, 2008): 34
1.
„promítnout problematiku stárnutí do všech oblastí politik s cílem uvést společnost a ekonomiku do souladu s demografickými změnami pro dosažení společnosti pro všechny věkové kategorie
2.
zajistit plnou integraci a účast seniorů ve společnosti
3.
v reakci na stárnutí populace podporovat přiměřený a udržitelný hospodářský růst
4.
nastavit systémy sociálního zabezpečení tak, aby odpovídaly současným a budoucím demografickým podmínkám
5.
umožnit trhu práce reagovat na ekonomické a sociální dopady stárnutí populace
6.
podporovat celoživotní vzdělávání a uzpůsobit vzdělávací systém tak, aby odpovídal měnícím se ekonomickým, sociálním a demografickým podmínkám
7.
snažit se zajistit kvalitu života ve všech životních etapách a zachovat nezávislý život včetně zdraví a celkové tělesné i duševní pohody
8.
prosazovat genderový přístup ve stárnoucí společnosti
9.
podporovat rodiny, které zajišťují péči o seniory, a posilovat solidaritu jejich členů jak mezi jednotlivými generacemi, tak uvnitř generací
10.
podporovat implementaci a hodnocení "Regionální implementační strategie" prostřednictvím regionální spolupráce“ Současná koncepce sociální politiky zemí Evropské unie je inspirována dvěma
zásadními dokumenty, Bílou knihou evropské sociální politiky (Bílá kniha) a Zelenou knihou evropské sociální politiky (Zelená kniha). V Bílé knize byla pro oblast sociální politiky, v úzkém slova smyslu, zavedena zásada sociální politiky a sociální ochrany aktivní společnosti pro všechny. V březnu roku 2006 zveřejnila Evropská komise Zelenou knihu, „Nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny“. (Zelená kniha, 2005)
Podle ní by měla Evropská unie při řešení nepříznivého vlivu
demografických změn sledovat tři hlavní priority: návrat k demografickému růstu pomocí podpory porodnosti a promyšleného využívání přistěhovalectví, zajištění rovnováhy mezi generacemi v rozdělování plodů hospodářského růstu a vytvoření nových přechodů mezi pracovní aktivitou a nečinností jak v pozdějším, tak v mladém věku. Spolupráce členských států v této oblasti by se měla rozvíjet na úrovni výměny zkušeností s důrazem na vztah sociální ochrany, vytvářením zaměstnanosti a bojem proti sociálnímu vyloučení. V oblasti sociální integrace patří hlavní odpovědnost jednotlivým členským státům.(Tomeš, Koldinská, 2003)
35
5. 3 Stáří a jeho úskalí 5. 3. 1 Definice stáří Stáří je závěrečnou ontogenetickou vývojovou etapou lidského života. Je to biologický proces charakteristický svojí nezvratností končící smrtí jedince. Délka života člověka je dána především geneticky. Nese v sobě pečeť předcházejících období a do jisté míry je odrazem stylu života, který člověk žil v jeho střední fázi. Ve stáří se člověk snaží bilancovat to, jak žil, zda byl jeho život smysluplný či nikoli. Je obdobím pro mladého člověka prakticky nepředstavitelným pro svoji vzdálenost, ale také pro obavu, abychom nebyli nikomu na obtíž z hlediska fyzického i psychického.(Gruberová, 1998) Současná společnost považuje za starého člověka jedince, kterému vzhledem ke kalendářnímu věku vznikl nárok na starobní důchod (věková hranice je v různých státech odlišná). Proto většina lidí považuje odchod do důchodu za počátek stáří. „Začínající“ důchodci skutečně starými ve smyslu vyzrálého stáří, nejsou. Někdy mohou prožít i 15-20 let života, než se stanou skutečně starými a budou svým zevnějškem tvořit viditelný obraz stáří pro ty mladší. Ve většině zemí se dnes hovoří o stáří od 65 let, a o pokročilém stáří od 85 let.(Vohralíková, Rabušic, 2004, s. 6) 5. 3. 2 Projevy stáří Způsob prožití stáří je ovlivněn mnoha faktory. Stáří má své pozitivní i negativní stránky; odráží se jak v psychice, tak i na tělesné stránce člověka. Starého člověka nelze přehlédnout. Vlivem postupných psychických i fyzických změn organismu se dostavují typické znaky stáří, které jsou viditelné na první pohled. Psychomotorické tempo a chůze je pomalejší, gesta nebývají tak výrazná. Vliv času ve svém životě člověk vnímá i v podobě smyslových deficitů, může registrovat úbytek sluchu a zraku. Dochází nejen k celkové změně životního stylu, ale i vnímání okolního světa. Stáří je náchylnější ke ztrátě duševní pružnosti, k poruchám koncentrace a paměti a ke zvýšené citlivosti. Snižují se psychické i fyzické síly, klesá životní vitalita a energie. To může být pramenem k uvědomění si počínající závislosti na ostatních. Nejen na své rodině, ale i na institucích sociální a zdravotní péče. Zákonité je, že ve stáří se osobnost starých lidí mění, což ovlivňuje jejich chování a rozhodování. Tyto změny jsou u každého zcela individuální. Během svého života mnoho viděli, prožili, zažili zklamání a dopustili se chyb - to se odrazilo ve vlastnostech jejich osobnosti. Snížená schopnost seniora adaptovat se na nové podmínky, může vyústit ve
36
vznik stresu. Ten má za následek tvorbu řady onemocnění, z nichž za nejčastější jsou považovány neurózy. Typickým projevem této nemoci jsou stavy bezmocnosti vyvolávající zvýšenou potřebu jistoty, uznání a lásky od okolí. Stresové situace, psychické změny a různé choroby, typické pro toto věkové období, bývají příčinou vzniku depresivních syndromů. Syndromy stáří jsou zastoupeny v různé intenzitě. Za některé se člověk stydí, jiným přikládá subjektivně větší význam. Vyšší výskyt depresí bývá ovlivněn ubývajícím profesním a společenským uplatněním, a tím i snižováním společenské prestiže, která do určité míry souvisí s rozplýváním osobních vztahů a zájmu o vlastní osobu. Se starým člověkem se musí mluvit a předcházet tak nejrůznějším depresivním stavům Kolísavý výskyt depresí je zaznamenáván zvláště u osob žijících v residenčních zařízeních.(Neuwirth, Topinková, 1995) Stáří je vyvrcholením dosavadního života člověka, ale je také spojeno s otázkami konce života a smrti. Stává se skutečností, že ve velkých městech končí svůj život většina seniorů v nemocnicích a rezidenčních zařízeních. Otázky konce života leží v rukou zdravotníků nebo pečovatelek, kteří s nimi tráví jejich poslední dny života. Mnohdy na tyto situace není připraven ani starý člověk, který se ocitá bez psychické účasti a pomoci svých nejbližších, ani pečující. Otázky moderní thanalogie jsou rozvíjeny pomalu. Existence duševních chorob je rizikem pro akcelerovanou smrt. Údaje zdravotní statistiky sebevražednosti hovoří o tom, že právě naše republika patří mezi státy s vysokým počtem dokonaných sebevražd ve vysokém stáří.(Vykopalová, 2001) 5. 4 Kvalita života seniorů Rámec kvality života seniorů tvoří řada aspektů: vedle jejich materiálního zabezpečení a zdravotního stavu sem patří rodinné zázemí (např. přítomnost druha, ochota dětí a vnuků pečovat apod.), kvalita bydlení, možnosti realizace zálib, rozvíjení dalších sociálních kontaktů a dostupnost zdravotně sociálních a dalších služeb. Cílem jakékoliv péče by mělo být umožnit uživatelům dosažení co nejvyšší kvality života. Kvalita života („quality of life“) je komplexní pojem zahrnující mnoho dimenzí a existuje také mnoho způsobů, jak kvalitu života zjišťovat a měřit. Dotýká se pochopení lidské existence, smyslu života a samotného bytí. Zkoumá materiální, psychologické, sociální, duchovní a další podmínky pro zdravý a šťastný život člověka. Od druhé poloviny minulého století se začíná pojem kvality života objevovat a zkoumat v různých vědních disciplínách. Z počátku byla předmětem zájmu materiální stránka života společnosti jako 37
celku, postupem času lze zaznamenat sílící proud výzkumu nematerialistické stránky a posun k subjektivnímu vnímání a hodnocení kvality života samotného individua.(Rapley, 2003) V současné době je studium kvality života novým interdisciplinárním oborem zkoumajícím kvalitu života na různých úrovních, tj. od hodnocení životní úrovně národní populace přes porovnání potřeb specifických skupin obyvatel, až po měření individuální spokojenosti. Třebaže se jedná o hojně užívaný pojem v sociologické, medicínské či politické oblasti, neexistuje obecná shoda o obsahu tohoto termínu a o jeho definici. Při formulování definice kvality života se mnoho odborníků shoduje v tom, že kvalita vyjadřuje nějakou míru nebo stupeň, který kolísá od nízkých hodnot, až po hodnoty vysoké. Menší shoda existuje o tom, co znamená život, jehož kvalitu měříme.(Potůček, 2002, s. 74) Kvalita života je obvykle popisována v pojmech, jako je autonomie, soběstačnost, důstojnost, seberealizace, spokojenost v mezilidských vztazích a sociální a kulturní integrovanost. Podle Světové zdravotnické organizace je kvalita života tvořena psychickým a fyzickým zdravím, sociálními vztahy, sociální oporou, ekonomickými prostředky,prostředím, vzděláním, mírou nezávislosti a také stupněm spirituality.(Pavlíček, 2005) Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Amartya Sen, vymezuje kvalitu života jako dostupnost možností, ze kterých si člověk může vybírat při naplňování svého života.(Potůček, 2002, s. 75) Dle irských psychologů O´Boyla, McGeeho a Joyceho (1994, s. 160): „Definice kvality života by měla být formulována individuálně podle toho, jak si ji určí daný jedinec“. Kvalitu života je možné posuzovat na základě objektivně a subjektivně měřitelných kritérií. Do objektivně měřitelných kritérií patří materiální zabezpečení, zdravotní stav a následně pak celá řada sociálních, ekonomických a environmentálních podmínek. Pro koncept kvality života je klíčový pocit spokojenosti, který pramení z tělesné, duševní, a sociální vyrovnanosti každého jedince. Z tohoto pojetí vyplývá, že kvalita života je dána, v druhé řadě, subjektivním vnímáním individuální životní reality. Na podkladě sebereflexivní dimenze, jež je vymezena fyzickou, psychickou a duchovní existencí jedince, lze konstatovat, že zdraví je jednou ze základních kategorií kvality života. Právo na zdraví a na zdravé životní prostředí je zakotvené v Chartě základních práv Evropské unie. Požadavky na kvalitu života se v populaci obecně stupňují a není tomu jinak i u nastupující generace starých lidí. Do budoucna se tak rozevírají nůžky mezi narůstajícími subjektivními potřebami a společenskými možnostmi je uspokojit.
38
5. 4. 1 Životní potřeby seniora v závislosti na uspokojování jejich potřeb službami domácí péče Lze se domnívat, že kvalita péče by měla být posuzována podle toho, jak se odráží v kvalitě života uživatele, tj. jak odpovídá poskytovaná služba na potřeby seniora. Základní životní potřeby člověka lze dělit do čtyř skupin: fyzické, sociální, mentální a duchovní. Každá z nich je životně důležitá a každá z nich, není-li uspokojena, významně snižuje kvalitu života. Jsou spolu vzájemně propojeny a tvoří neoddělitelný celek. V souvislosti se sociální péčí o staré lidi je třeba připomenout teorii lidských potřeb, úzce spojenou s teorií motivace.(Maslow, 1954) Člověka motivuje nutnost uspokojení jeho vnitřních potřeb. Vnitřní potřeby člověka jsou individuální, mění se v čase a ve vztahu k prostředí. Maslow6 vypracoval stupňovité řazení potřeb, zobrazované obvykle jako pyramidu, které v hierarchickém systému umístil podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeby každého člověka jsou rozvinuté různě a každý více či méně upřednostňuje něco jiného. Podle Maslowa potřeba vyšší nastupuje až po uspokojení potřeb nižších. V určitých situacích se může stát, že člověk upřednostní něco z vyšších potřeb, i když není uspokojen potřebami nižšími. Obecně se však teorie Maslowa jeví jako platná. Základnu pyramidy tvoří základní biologické potřeby (tj. nestrádat hladem, žízní, zimou, bolestí, uspokojit sexuální pud apod.). Střední patro pyramidy patří vyšším psychosociálním potřebám (tj. mít soukromí, komunikovat, být pozitivně přijímán, zažívat úspěch, porozumění, lásku apod.). A konečně nejvyšší úroveň patří spirituálním, nadosobním potřebám člověka. Za nejdůležitější považuje Maslow potřebu seberealizace, jíž označuje lidskou snahu naplnit své schopnosti a záměry. K vážným pochybením a nízké kvalitě péče dochází také při omezení zájmu poskytovatelů péče převážně a výlučně na uspokojení základní biologické potřeby. Klienti takové péče jsou nakrmeni, zastláni v čistém lůžku, ale strádají ztrátou kompetencí, komunikační deprivací a ztrátou životní smysluplnosti. Jejich život je redukován na přijímání potravy, vyměšování a doslova řečeno „čekání na smrt“. Kvalita života seniorů souvisí především s naplňováním jejich vyšších životních potřeb.(Kalvach, Onderková, 2006) Důležitá je také potřeba smyslu života. Právě tato dimenze bývá často nenaplněná u seniorů, kteří mají omezené sociální kontakty nebo jsou závislí na institucionálním zařízení. To může být zdrojem frustrace starých lidí, kteří se cítí být zbyteční, nepotřební a odložení. Mezi kvalitou a smysluplností života existuje úzký vztah. Správný směr 6
Dostupné na www: [cit. 2008-02-03]
39
pomoci je snaha identifikovat potřeby, které uživatel není sám schopen naplnit a poskytnout mu dostatečnou míru podpory při jejich naplňování.
6 Systém sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v České republice 6. 1 Historický vývoj sociálních opatření podporující život seniora v jeho domácím prostředí V minulých stoletích, kdy lidé ještě neznali starobní důchody, nemocenské pojištění ani jiné sociální dávky, patřila pomoc rodičům v případě potřeby mezi absolutní povinnosti vyplývající z náboženské víry. O chudé a nemocné lidi pečovala především církev, a to až do roku 1785, kdy bylo vydáno nařízení pro Království české, které tuto povinnost uložilo vrchnosti. Podíl církve na organizování a poskytování péče chudým byl i po vydání nařízení značný a významný. O staré lidi bylo také postaráno prostřednictvím péče charitativních spolků a bohatých mecenášů. Významnou roli v péči o staré a nemajetné sehrála také žebrota. Typická pro český venkov byla péče prostřednictvím tzv. výminkářství. Výminek bylo pojmenování pro část vesnického stavení, kam odcházel na důchod starý hospodář se svou ženou. Méně známé ale je, že jeho součástí bylo i hmotné zajištění ošetřené v tzv. výminkářské smlouvě. Senior si doslova vymínil, že předá celý majetek svému následníkovi pouze v případě, že mu bude zajištěno slušné dožití. Sedlákův následník (syn či švagr s rodinou) měl spravovat jeho majetek a živit ho z něj. V případě, že by došlo mezi generacemi k nedorozumění, výminkářská smlouva jasně určovala, kolik naturálních plnění musí nový sedlák starému výminkáři odvést. Smlouva také uváděla určité povinnosti, jako například praní prádla, udržování budovy výminku a místo, kam se má smluvené množství obilí, masa, mléka atd. určené výminkáři, ukládat. (Štípek, 2008) Senioři takto žili velmi často v nuzných podmínkách. Rakouské mocnářství disponovalo několika instituty péče o chudé. Veřejná chudinská péče byla upravena v polovině 19. století zákonem o domovském právu z roku 1863. Zákon vymezoval právo na pobyt v obci a nárok na chudinské zaopatření. Chudinská péče se stala součástí veřejné správy a byla svěřena obcím. Zahrnovala především ubytování ve starobincích a chudobincích a minimálním standard, jako je přístřeší a poskytování nejnutnější stravy.(Tröster, 2002)
40
●
Vývoj od vzniku samostatného státu do roku 1968 Obrat k lepšímu nastal nepochybně se vznikem samostatného československého
státu. V roce 1919 byla ustavena správa pro otázky sociální péče, která spadala pod tehdejší Ministerstvo sociálních věcí. I přes mohutný rozvoj ústavní péče o seniory, zůstalo mnoho starých lidí v péči svých rodin. První zprávy o existenci pečovatelské výpomoci podporující život starých spoluobčanů v jejich domácnostech jsou datovány od roku 1920. Jedná se o zvrat v péči o staré lidi, která byla doposud v rukách členů rodiny nebo ústavní péče. Pečovatelská výpomoc byla poskytována členkami Československého červeného kříže. Měla formu pomoci seniorům v jejich domácím prostředí zajišťující osobní hygienu, vaření a čistotu prostředí. Tato podpora byla členkami poskytována na základě dobrovolnosti.( Pečovatelská služba v České republice, 2008)
Mimo Československý
červený kříž poskytovaly sociální pomoc starým lidem ještě různé, zpravidla dobrovolné organizace a náboženské spolky, jako je např. Diakonie nebo Charita. Charita v každém okrese i v každé farnosti Československého státu realizovala bezplatnou ošetřovatelskou a zdravotní službu v rodinách chudých i nemohoucích. K této službě byly ošetřovatelky školeny v soukromých dvouletých řádových ošetřovatelských školách, určených i pro veřejnost.(Oulík, 2005) V období druhé světové války nedošlo k hlubšímu rozvoji v domácí péči o seniory na našem území. Po skončení druhé světové války následoval komunistický převrat a s ním zásadní změny v českém politickém a hospodářském systému. Po roce 1948 bylo zrušené domovské právo nahrazeno československým státním občanstvím. Až na dočasné výjimky tímto opatřením přešla na stát povinnost sociálního zabezpečení starých a zdravotně postižených občanů. „Sociální politika a v důsledku i sociální péče (později používaný pojem sociální služby) byly plně závislé na státních úřadech a byly jimi financované a organizované“.(Matoušek, 2001, s. 140) Péče o staré a celkově o všechny sociálně potřebné přešla z nestátních charitativních organizací na orgány veřejné správy, tedy na okresní národní výbor, městský národní výbor a obecní národní výbor. Majetek nestátních subjektů byl znárodněn a jeho užívání převzal do svých rukou příslušný národní výbor. Ve skutečnosti se státní
sociální péči o nemohoucí spoluobčany nevěnovala tak velká
pozornost, neboť se předpokládalo, že všechny sociální problémy jsou dočasné a zmizí, jakmile zmizí třídní rozdíly. Nastoupení socialistického režimu převzalo péči o zdraví lidu a sociální zabezpečení. Režim kladl důraz na péči o staré lidi v rovině materiální. To znamená, že přijatý zákon o národním pojištění v roce 1948 vymezoval hlavně jistotu, že každý člověk 41
bude hmotně zajištěn. Po období strádání a hmotného nedostatku bylo toto opatření veřejností přijímáno bez výhrad. Byla tendence lidi odlišující se od ostatních vyřadit ze společnosti a zajistit jim dostatečnou a podle tehdejších měřítek kvalitní péči za zdmi ústavů. Vznikl program budování mohutných komplexů domovů důchodců, jejichž správu a údržbu přebral stát. Haškovcová (1990) dodává, že myšlenka hmotného dostatku byla lákavá pro konzumenty i zřizovatele této formy péče. Stát pobyt v ústavních zařízeních dotoval, a tak se uživatelé ústavní péče mohli mít výrazně lépe, než by se mohli mít ve svém domácím prostředí. Do domovů důchodců proto často vstupovali lidé, kteří byli zdraví a naprosto soběstační. Změny ve své činnosti zaznamenal i Československý červený kříž. Organizace ztratila svoji samostatnost a nezávislost a byla zařazena mezi společenské organizace a začleněna do jednotné Národní fronty. Československý červený kříž úspěšně doplňoval v řadě případů činnost státu. Byl Ministerstvem zdravotnictví vyzván k poskytování organizované ošetřovatelské a zdravotnické služby. Z této výpomoci se vyvinula pečovatelská služba. Ukázalo se, že Československý červený kříž nebude již schopen tuto potřebnou pomoc plně zajistit pouze prostřednictvím kapacity svých členek, protože většina žen nastoupila do zaměstnání a přitom se starala ještě o svoji rodinu. Tím ubylo velkého množství dobrovolných členek zajišťujících seniorům potřebnou pomoc. (Pečovatelská služba v České republice, 2008) V roce 1952 byla zdravotnická a ošetřovatelská služba, včetně péče v terénu, převedena do resortu zdravotnictví jako organizační složka tehdy vytvářených „ústavů národního zdraví“. Pečovatelská služba se dále nerozvíjela adekvátně potřebám starých lidí. Soustředila svoji pomoc výhradně na osamělé osoby, jež byly v ošetřování obvodního zdravotního střediska. Senioři jako takoví zůstávali stranou jejího zájmu. V roce 1955 byla pečovatelská služba vrácena zpět do působnosti Československého červeného kříže. V té době bylo v Československé socialistické republice přes 1 milion osob starších 65 let, z nichž zejména osamělí jedinci potřebovali péči druhé osoby. Možná toto bylo důvodem, že v roce 1959 byla pečovatelská služba začleněna do sociálních úseků tehdejších národních výborů, jako pomoc společnosti starým spoluobčanům. Služba byla financována prostředky ze státního rozpočtu. V roce 1960 poskytovalo péči 2 345 dobrovolných pečovatelek, z toho 450 na území Slovenska. Tyto ženy byly za provedené úkony finančně odměňovány národními výbory. Intenzivní nárůst uživatelů pečovatelské služby ukázal, že kromě
dobrovolných
pečovatelek
bude
nutné
mít
k dispozici
i
pečovatelky
z povolání.(Pečovatelská služba v České republice, 2008) Těmto dobrovolným 42
i profesionálním pečovatelkám vyplácely odměnu odbory sociálního zabezpečení okresních národních výborů.
●
Vývoj od roku 1968 do roku 1989 Zákon o národních výborech, platný od 1. 1. 1968, převedl řízení a provádění
pečovatelské služby na odbory sociálního zabezpečení okresních národních výborů. Pečovatelská
služba
byla
seniorům
poskytována
bezplatně.
Nicméně,
podle
Schimmerlingové (1971, s. 148), byly terénní sociální služby pro staré spoluobčany realizovány jen velmi okrajově, ve skutečnosti byla jejich potřeba daleko vyšší. Podle výzkumu realizovaného v letech 1967 – 1968 u osob starších 70 let byla pečovatelská služba ve městech poskytována pouze necelému procentu osob, na vesnicích se ve zkoumaném vzorku neobjevila vůbec. Výsledky výzkumu života a potřeb starých lidí nad 70 let odhadovaly, že podíl lidí s nezajištěnou péčí dosahoval ve městech více než 7%, na vesnici 4%.(Schimmerlingová, 1971, s. 152) V rámci rozvoje služeb sociální péče byla zahájena výstavba domů s pečovatelskou službou (v roce 1975 jich bylo přes 100 s více než 1 700 byty), hygienických středisek pečovatelské služby, rozmohlo se stravování seniorů v závodních jídelnách a byla budována zařízení pro denní pobyt seniorů, které jsou dnes známy pod názvem denní stacionáře. Obědy do domácností klientů byly rozváženy prostřednictvím automobilů zakoupených speciálně pro zajišťování pečovatelských úkonů. Senioři mohli v případě potřeby od národních výborů obdržet peněžité příspěvky. Službu společného stravování v závodních jídelnách využívala ve městech 4% osob starších 70 let, a na vesnici necelé 1%.(Schimmerlingová, 1971, s. 152) Počet osob, kterým byla poskytována pečovatelská služba se od roku 1970 do roku 1975 téměř zdvojnásobil, zvýšil se i počet dobrovolných pečovatelek z řad žen z domácnosti.7 Důvodem vzniku středisek osobní hygieny bylo, že řada seniorů obývala byty nižších kategorií. Tyto byty byly bez koupelen a bez teplé vody, výjimkou nebyly ani byty bez zavedené tekoucí vody. I pro poměrně soběstačné občany bylo složité za těchto podmínek udržovat osobní hygienu, což vedlo k tomu, že si na to starý člověk pomalu zvykl. Ztráta hygienických návyků bývá prvním signálem rezignace vedoucí k pocitu beznaděje a zbytečnosti. První střediska osobní hygieny vznikla v roce 1969 v Plzni
7
Dostupné z www:[online] [cit. 2008-08-03]
43
a v Praze, postupně se budování středisek rozšířilo do celé republiky.(Pečovatelská služba v České republice, 2008) Povaha pečovatelské služby si vynutila úzkou spolupráci zejména s orgány státní zdravotní
správy.
Žádoucí
bylo
opětovné
navázání
spolupráce
se zájmovými
a společenskými organizacemi, jako např. s Československým červeným křížem, se Svazem žen a Svazem invalidů. To znamená, že vedle státní pečovatelské služby organizované národními výbory existuje rozsáhlá dobrovolná pečovatelská služba. Jednotlivým odborům sociálního zabezpečení při okresních národních výborech bylo doporučeno založit tzv. koordinační výbory. Tyto organizační složky byly složené ze zástupců orgánů sociálního zabezpečení, zdravotnictví a společenských organizací. Úkolem výborů bylo postupné navázání součinnosti obvodních lékařů při provádění pečovatelské služby a zapojení společenských organizací do vyhledávání osamělých seniorů. Koordinační výbor následně sledoval rozvoj, kvalitu a úroveň pečovatelské služby, projednával vyskytující se závady a nedostatky ve způsobu poskytování péče. Podle závažnosti projednávané věci mohly příslušné orgány a organizace posílat své zástupce na schůze koordinačního výboru. Tito zástupci mohli do jednání výboru zasvěceně zasahovat. V 70. letech minulého století byla velká pozornost věnována péči o staré a invalidní spoluobčany, kteří byli propuštěni z nemocnic do domácí péče. Toto opatření vycházelo ze společné směrnice Ministerstva zdravotnictví a Státního úřadu sociálního zabezpečení z roku 1963. Aby senior po propuštění z nemocničního ošetření nebyl bez potřebné péče, oznámila nemocnice odboru sociálního zabezpečení okresních výborů, že občan bude z nemocničního ošetření propuštěn a že potřebuje mít zvláštní péči. Odbor posoudil, zda může o starého člověka být postaráno v rodině, nebo zda má zajistit pečovatelskou službu nebo umístit občana do ústavu sociální péče. Nebyla-li potřebná péče zajištěna, nemohl být senior z nemocnice propuštěn. Za zmínku stojí ubývající spokojenost klientů v domovech důchodců. Ideálem péče o staré lidi přestaly být ohromné ústavy. Životní úroveň seniorů byla již podstatně vyšší než v poválečných letech, navíc zdravotní stav lidí, kteří v předcházejících desetiletích odcházeli do ústavu jako soběstační, se výrazně začal měnit. Jednotlivé domovy pro seniory nebyly svým zařízením ani kapacitou personálu na tuto situaci připraveny. Je upozorňováno na rizika jako je velké množství osob na pokoji, ztráta soukromí apod. Institucionalizovaná
sociální
péče
pro
komfortem.(Haškovcová, 1990) 44
seniory
přestala
být
takovým
Od ledna 1976 jsou národními výbory zřizovány tzv. rozpočtové organizace Okresních ústavů sociálních služeb, do kterých jsou delimitovány sociální služby z okresu. Cílem bylo vytvoření komplexnosti těchto služeb v okrese. Šíře začlenění stávajících zařízení, obdobně jako úroveň poskytovaných služeb, byla rozdílná. V roce 1988 byly schváleny zásadní
zákony upravující
poskytování
služeb
pro
seniory v jejich
domácnostech. Jedná se o zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení a zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Jestliže v roce 1970 počet osob využívajících služeb pečovatelské služby odpovídal 1, 7% všech seniorů starších 70 let, tak v roce 2000 využívalo služeb péče již 11, 6% seniorů. Rozvoj kapacit pečovatelské služby na našem území, včetně počtu zařízení usnadňujících
život
nesoběstačnému
seniorovi
v jeho
domácnosti
(tj.
prádelny
pečovatelské služby a střediska osobní hygieny), dokumentuje následující tabulka :
Tabulka 2: Rozvoj pečovatelské služby na území ČR v letech 1970 - 2000: Rok
1970
1980
1990
1995
2000
Počet uživatelů služby
11 946
38 649
67 043
86 201
113 528
Prádelny pečovatelské služby
-
218
311
395
509
Střediska osobní hygieny
10
225
381
420
490
Zdroj: (Rabušic, Vohralíková, 2004. s. 8)
● Vývoj od roku 1990 do současnosti Po roce 1989 došlo k výrazným změnám v české společnosti. Podle Matouška převrat přinesl změnu politického uspořádání a ideologie, nikoli však změnu institucí. Možnosti sociální péče jsou poznamenány dobou politického režimu před rokem 1989, sociální služby v ČR se pomalu a ztěžka transformují. „Naprostá většina personálu byla vzdělaná a získávala zkušenosti v období reálného socialismu, což na mnohých zanechalo nesmazatelné stopy ve výkonu profesionální role.“(Matoušek, 1999, s. 37) Již je jasné, že při demografickém stárnutí populace nelze řešit problematiku starých lidí pouze prostřednictvím ústavní péče Po revoluci byla pozornost směřována nejprve ke zkvalitnění péče v nemocnicích a ošetřovatelských zařízeních, nyní stále více i v domácí péči, která je v současnosti preferována jako primární cíl péče v zemích EU. Vzniká širší spektrum možností zajištění péče o staré spoluobčany. Ideálem je kombinovaná péče a kladení většího důrazu na individualitu jednotlivce a na jeho skutečné potřeby. Novým heslem
45
devadesátých let v koncepcích zdravotní a sociální péče se stal pojem „domácí péče“. Jedná se o moderní formu poskytování terénní zdravotní a sociální péče, jež je zastoupena pečovatelskou službou. V oblasti poskytování sociálních služeb v domácnostech klientů dochází ke vzniku nových subjektů zřizovaných kraji, obcemi a ke vzniku subjektů nestátních. Do systému poskytování péče vstupují nestátní neziskové organizace. Jejich zásluhou se objevily zcela nové typy služeb a kvalitativně nový přístup k potřebám klientů. Své místo v systému dlouhodobé péče o seniory jejich prostřednictvím nachází služba osobní asistence a respitní péče. Výhodou nestátních neziskových organizací byla možnost definování způsobu práce i vhodné klientely podle jejich vlastního uvážení, neboť pro jejich provoz neexistovaly závazné standardy ani akreditace. To mělo za následek vznik napětí mezi nimi a státními institucemi, protože státní služby se musely řídit normami, z nichž většina byla koncipována a přijata před rokem 1989. Tento stav byl mimo jiné důsledkem nevstřícného postoje k nestátním občanským iniciativám, jímž se vyznačovaly vlády v první dekádě po roce 1989. Počátkem roku 2002 jsou zákonem 128/2000 Sb. zrušené okresní úřady nahrazené kraji. Následkem tohoto jsou Okresní ústavy sociálních služeb buď převedeny na subjekty řízené krajským úřadem nebo zrušeny. V roce 2007 vychází v platnost nový zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. a prováděcí vyhláška zákona č. 505/2006 Sb., nahrazující zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb. Nový zákon významným způsobem otevírá cestu k podstatným změnám v oblasti sociálních služeb a celé sociální pomoci.(Kunstová, Baslová, 2006)
6. 2 Demografické údaje o stárnutí populace v ČR Vývoj obyvatelstva a zejména jeho struktury jsou jedním z nejvýznamnějších faktorů, které je třeba respektovat a zohledňovat při koncipování jednotlivých sociálních opatření. Obyvatelstvo České republiky je na prahu 21. století nejstarší v celé své historii.(Vohralíková, Rabuši, 2004, s. 8) Statistický úřad ČR a Statistický úřad OSN potvrzují, že právě naše republika čelí nejvyššímu nárůstu seniorů ve světě. Tento fakt je výsledkem dosavadního populačního vývoje. Jak definuje Rabuši (2004, s. 8), stárnutí populace je zákonitým efektem ukončené demografické transice, kdy se úmrtnost i porodnost stabilizují na velmi nízkých a vyvážených hodnotách. Rodí se relativně málo dětí a úmrtnost je stabilizovaná. Věkovou strukturu populace tak charakterizují malé podíly 46
mladé populace a vyšší podíly seniorské populace. V tabulce č. 2 je zachycena populační prognóza dle Burcina a Kučery (2003), zachycující vývoj počtu obyvatelstva České republiky od roku 2005 po desetiletích, až do roku 2050.
Tabulka 3: Populační prognóza vývoje věkových skupin v České republice v letech 2005 - 2050 Roky
2005
2010
2020
2030
2040
2050
10 239
10 305
10 404
10 376
10 231
10 065
Podíl dětí 0–14 let v %
15
14
15
13
13
14
Podíl osob starších 65 let v %
14
16
21
24
27
30
Podíl osob ve věku 15–64 let v %
71
70
64
63
60
56
Podíl osob ve věku 80+
3
4
4
7
9
10
96,41
111,26
141,66
171,2613
200,1
214,85
Počet obyvatel v tis.
Index stárnutí
Zdroj: (Burcin, Kučera, 2003)
Z prognózy vyplývá, že zastoupení populace ve věkové kategorii 65 let a více by se mělo ze 14% v roce 2005 zvýšit na 30% v roce 2050. Zastoupení populace ve věku nad 80 let by mělo stoupnout z 3% v roce 2005 na 10% v roce 2050. V posledním řádku tabulky je zmiňován údaj „index stárnutí“. Údaj je počítán jako podíl populace ve věku 65 let a výše na podíl počtu dětí ve věku 0-14 let. Hodnota se vynásobí číslem100.(Myslíková, 2006) Zatímco index dosáhl v roce 2005 hodnotu 96, 41%, v roce 2050 by jeho výše měla přesáhnout 214%! To znamená, že v roce 2050 by na přibližný počet 3 013 000 seniorů ve věku nad 65 let připadalo pouze 1 042 000 osob ve věku 0-14 let, tj. na jedno dítě ve věku 0-14 let by připadali přibližně 2 staří lidé, přičemž v roce 2005 nepřipadal na jedno dítě ve věku 0-14 let žádný senior. Demografické prognózy pro naši republiku vyvolávají řadu otázek týkajících se budoucího uspořádání české společnosti a postavení seniorů v ní. Lze počítat s tím, že s postupující demografickou transicí obyvatelstva se bude výrazně zvyšovat i počet potenciálních klientů dlouhodobé péče, neboť po 75 roce věku stoupá potřeba závislosti seniora na péči druhé osoby exponenciálně.(Ikegami, Hirdes, Carpenter, 2002) Podle údajů Českého statistického úřadu činila v roce 2007 průměrná doba dožití mužů 73,7 roku a žen 79,9 roku (doba dožití představuje průměrnou délku života lidí, kteří se v daném roce narodí).(Délka života se opět prodloužila, 2008)
47
Pro zajímavost, od listopadu 1989 se tak prodloužila průměrná doba dožití u mužů celkem o 5,6 roku, a u žen o 4,5 roku. Demografové předpokládají, že v roce 2020 dosáhne průměrná očekávaná délka života 85 let.(Délka života se opravdu prodlužuje, 2008)
6. 3 Základní dokumenty zabývající se systémem domácí péče o seniory v ČR Od 90. let 20. století se usilovalo o přijetí zákona, který by upravil celý systém sociální pomoci a nahradil tak zastaralou legislativu platnou již před rokem 1989. Ta znala pouze ústavní péči a pečovatelskou službu. Všechny ostatní služby podporující seniora v jeho přirozeném prostředí, jako je služba respitní péče nebo osobní asistence, byly provozovány bez právní úpravy podmínek. Chyběl jasný systém financování služeb a možnosti kontroly jejich kvality. Od 1. 1. 2007 vychází v platnost nový zákon o sociálních službách č. 108/2006 a prováděcí vyhláška zákona č. 505/2006 Sb., nahrazující zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb. Zákon mění podmínky poskytování sociálních služeb tím, že do této oblasti zavádí smluvní prvky, mění způsob financování služeb a stanovuje nové povinnosti zřizovatelům i poskytovatelům služeb. Nová právní úprava odpovídá mnohem více preferencím a potřebám seniorské populace a vytváří prostředí pro vznik a rozvoj systému individuálních domácích služeb podporujících život starých lidí v jejich přirozeném sociálním prostředí. Základním nástrojem, který má zajistit kvalitní sociální služby, jsou standardy kvality sociálních služeb. Jejich zpracování a publikování v roce 2002, bylo prvním klíčovým bodem ke zkvalitnění a zefektivnění sociálních služeb v naší zemi. Na jeho přípravě se vedle zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí ČR podílela nejen řada českých odborníků a uživatelů sociálních služeb, ale i specialisté z Velké Británie. Materiál je praktickou příručkou obsahující soubor měřitelných a ověřitelných
kritérií, která
zahrnují otázky důstojnosti, soukromí, práva výběru, nezávislosti, osobních aspirací a naplňování práv klienta, odrážející se v procedurálním, personálním i provozním zajištění sociální služby. Do roku 2007 byly standardy pouze metodickým materiálem. V současné době jsou stanoveny platnou právní normou a jejich dodržování a postupné zavádění do organizace, je povinností každého poskytovatele služby sociální péče v ČR.
48
Zdůrazňující následující principy (Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe, 2003): cílem působení sociálních služeb je sociální nezávislost klienta a posílení jeho
●
autonomie ●
sociální služby musí být poskytovány s respektem ke klientovi a k jeho občanským právům
●
nezáleží na tom, kdo službu poskytuje, ale v jaké kvalitě, proto je třeba vytvořit pro poskytovatele služeb rovné podmínky a vypracovat mechanismus kontroly kvality poskytovaných služeb
●
sociální služby jsou hlavními nástroji řešení obtížné sociální situace občanů, z čehož vyplývá povinnost státu vytvořit ucelený legislativní rámec pro podporu rozvoje sociálních služeb a garanci její kvality
6. 4 Typologie sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v ČR Uspokojení životních potřeb starých lidí se sníženou soběstačností v jejich přirozeném prostředí lze v současné době zabezpečit mnoha způsoby. Konečná volba je podmíněna především mírou zachovaných schopností dotyčného seniora, ale např. i rozsahem a charakterem nabízených sociálních služeb, možností a preferencí pečovatelů z řad rodiny apod. V zásadě jde pak o rozhodnutí, zda využít služeb konkrétní instituce, zabezpečit potřebnou péči rodinnými příslušníky nebo zkombinovat jmenované možnosti. Některé služby lze i kombinovat a využívat tak více služeb současně. Služby jsou členěny podle místa poskytování na terénní služby, které jsou poskytovány v prostředí, ve kterém senior žije, tj. především v jeho domácnosti a na ambulantní služby, za kterými senior dochází do specializovaných zařízení a na noc se pak vrací do svého domácího prostředí. Z hlediska hierarchie poskytování péče můžeme v našich poměrech hovořit i o neformální péči. Ačkoli rodinná péče není sociální službou v pravém slova smyslu, velká část seniorů zůstává v péči rodiny až do konce svého života. Služba sociální péče je v České republice zahajována na návrh seniora, jeho příbuzných nebo lékaře. Senior může požádat o zavedení sociální služby přímo poskytovatele. Může také požádat obec o sjednání poskytnutí péče, nebo o zprostředkování kontaktu s poskytovatelem služby.
49
Mezi služby sociální péče podporující život seniora v domácím prostředí v České republice patří: ●
pečovatelská služba
●
střediska osobní hygieny
●
prádelna pečovatelské služby
●
osobní asistence
●
odlehčovací služby
●
centra denních služeb
●
denní stacionáře
●
průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická služba
●
služba tísňové péče
●
infolinky
●
kluby důchodců
●
jídelny pro seniory
●
Pečovatelská služba Posláním pečovatelské služby je prostřednictvím jednotlivých úkonů péče zajistit
komplexní a kvalitní péči o seniora, o jeho domácnost a výživu. Do jisté míry služba kompenzuje sníženou soběstačnost starého člověka a prodlužuje jeho relativně nezávislý život v domácím prostředí. Podmínkou pro poskytování pečovatelské služby je sociální a zdravotní stav starého člověka, jehož důsledkem je závislost na pomoci druhé osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů klienta. Služba je zahajována na návrh seniora nebo jeho lékaře. Konkrétní doba poskytování péče není určena, je dána potřebností seniora. Míru sociální potřebnosti seniora určí sociální pracovník. Pečovatelská služba patří v současné době k nejrozšířenější formě terénní sociální péče. Službu zabezpečují obce a okresní úřady ve svých územních obvodech, ale mohou ji poskytovat i nestátní organizace. Tyto úkony péče jsou poskytovány profesionálními pečovateli za plnou i částečnou úhradu, podle příjmových možností seniora. Pečovatelská služba je sice nejvíce poskytována v domácnostech uživatelů této služby, na straně druhé návštěvnost klientů v různých zařízeních pečovatelské služby rok od roku stoupá.(Pečovatelská služba v České republice, 2008) 50
●
Střediska osobní hygieny Střediska osobní hygieny jsou zřizována převážně jako součásti domů
s pečovatelskou službou, ale není výjimkou, že existují jako samostatná zařízení. Střediska jsou vhodným řešením pro seniory, kteří bydlí v méně komfortních podmínkách, tedy bez teplé vody nebo s nevyhovujícími koupelnami. Senior však může dávat přednost návštěvám zařízení z důvodu obav z uklouznutí ve vaně nebo nachlazení po koupeli. Ve středisku osobní hygieny se v rámci pečovatelské služby poskytuje za pomoci kvalifikované pečovatelky celková koupel, mytí vlasů, někde bývá k dispozici i možnost pedikúry. Prostory, ve kterých jsou střediska zřizována, by měly být bezbariérové, koupelny a WC vybaveny madly a součástí koupelen by měly být i sprchové kouty. Do středisek se může klient dopravit sám, v některých obcích existuje možnost jeho dopravy autem pečovatelské služby. (Pečovatelská služba v České republice, 2008)
●
Prádelna pečovatelské služby Prádelna je účelovým zařízením pečovatelské služby, jež svým charakterem
přispívá k dalšímu zkvalitnění poskytovaných služeb. Jsou zřizovány převážně jako součásti středisek osobní hygieny. Specializují svoji činnost na praní osobního a ložního prádla seniora, včetně žehlení a mandlování. Prádlo si do zařízení může uživatel služby donést sám, bývá i možnost přivezení prádla autem pečovatelské služby. Prádlo každého klienta je práno samostatně. Na požádání mohou pracovníci pečovatelské služby provést i drobné opravy prádla klienta. Služby jsou prováděny za úplatu.8
●
Osobní asistence Osobní asistence patří v České republice relativně mezi novější typ služby v oblasti
poskytování péče seniorům. Jedná se o intenzivní službu, která může být starému člověku se sníženou soběstačností poskytována v jeho domácnosti i 24 hodin denně. Je řazena mezi terénní formu sociální služby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění chodu domácnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů seniora. Osobní asistent pomáhá seniorovi při těch činnostech, které si klient zvolí na základě svých potřeb. Osoba poskytující osobní asistenci v některých případech nepotřebuje kvalifikaci, v jiných ano, přinejmenším by měla být proškolena agenturou, ve 8
Dostupné na www: [cit. 2008-10-03].
51
které působí. V případě, že senior hodlá s asistentem trávit více času, je vhodné, aby si jej mohl sám vybrat. Na
rozdíl od pečovatelské služby by měla být osobní asistence
poskytována bez omezení místa, bez omezení času a bez závazně vymezených úkonů. Je dána domluveným kontraktem mezi klientem a osobním asistentem. Kontrakt vychází z možností asistenta a požadavků klienta. Tento druh sociální služby v naší republice je poskytován převážně nestátními agenturami, většinou občanskými sdruženími, která jsou závislá na dotační politice státu.(Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb.) ●
Odlehčovací služby Odlehčovací služby, známé též jako respitní péče, také patří mezi novější formy
péče o nemohoucího seniora. Jsou to služby poskytované nesoběstačným seniorům, o které pečuje osoba blízká v domácnosti. Dlouhodobá péče o starého člověka může představovat pro rodinného pečovatele těžký stres. Účelem těchto služeb je v prvé řadě dopřát rodině čas ke každodennímu odpočinku, k rekreaci a v druhé řadě umožnit seniorovi přijímat služby péče bez pocitu viny či morálního závazku. Odlehčovací služby mají též formu dočasného umístění seniora do pobytového zařízení, stacionáře či center denních služeb, nebo jde o poskytnutí přímé praktické pomoci pečujícím v jejich domácnosti. Služba se poskytuje za úplatu.(Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb.)
●
Centra denních služeb Centra
denních
specializovaných zařízeních
služeb s cílem
poskytují posílit
ambulantní soběstačnost
sociální a
služby
samostatnost
ve
seniora
v nepříznivé sociální situaci, která může vést k sociálnímu vyloučení. Podmínkou péče je, že se senior musí do zařízení sám nebo s doprovodem dopravit. V některých obcích může existovat systém hromadného svážení seniorů autem. Centra denních služeb nezajišťují ubytování. Jsou službou, do které senior ráno přijde, den stráví různými aktivitami (např. keramika, vaření, cvičení paměti, odpočinek, vycházka apod.) ve společnosti pečovatelky a ostatních seniorů a v odpoledních hodinách odchází sám nebo s doprovodem zpět k sobě domů. Klienti také mohou využívat nabídku služeb podle vlastních potřeb zcela individuálně, mohou se zúčastnit pouze jednotlivých akcí. Úkolem centra není suplovat ústavní zařízení, naopak cílem je poskytnout klientovi domácí zázemí. Tím, že má senior možnost se večer vrátit domů, zůstává mu zachován pocit soběstačnosti a především se pobytem v domovince „nutí“ k určité aktivitě. Uživateli je možné v centru zajistit také stravu přiměřenou době poskytování služby. Služba se poskytuje za úplatu. (Zákon o
52
sociálních službách č. 108/2006 Sb.) ●
Denní stacionáře V denních stacionářích jsou poskytovány denní služby seniorům se sníženou
soběstačností, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby. Dle místa poskytování jsou denní stacionáře ambulantním typem sociálních služeb. Obdobně, jako u výše zmiňovaného typu služby, se do zařízení dopravuje senior sám nebo s doprovodem. Denní stacionáře nezajišťují ubytování. Jsou službou, do které senior ráno přijde, den opět stráví různými aktivitami, ve společnosti pečovatelky a ostatních seniorů a v odpoledních hodinách odchází sám či s doprovodem zpět k sobě domů. Uživateli je možné také zajistit celodenní stravu. Služba se poskytuje za úplatu. Denní stacionáře jsou službou, kterou senior navštěvuje pravidelně, tím se odlišují od center denních služeb.(Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb.)
●
Průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická služba Průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická služba se poskytuje seniorům, jejichž
schopnosti jsou dočasně nebo trvale sníženy v oblasti orientace nebo komunikace, a napomáhá jim osobně si vyřídit vlastní záležitosti. Služba obsahuje zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služby mohou být též poskytovány jako součást jiných služeb. Tato služba patří mezi nejméně využívané služby. Služba se poskytuje za úplatu. (Zákon o sociálních službách č. 108/2006)
●
Služba tísňové péče Telefonická krizová pomoc je relativně novou službou v péči o seniora. Pomáhá
seniorům, když upadnou a nemohou sami vstát, v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu, při napadení či jakékoli krizové situaci, kdy nemohou sami telefonovat pro lékaře, policii, záchrannou službu nebo hasiče. Klient nosí při sobě ovladač o velikosti krabičky od zápalek s tísňovým tlačítkem, které po stisknutí umožňuje spojit se z jakéhokoliv místa v bytě s dispečinkem pečovatelské agentury. Ten je 24 hod. denně obsluhován operátorem, který se v případě příjmu tísňového signálu nejprve spojí s klientem telefonicky a v případě, že klient neodpovídá, zorganizuje okamžitou pomoc. Přístroj v bytě klienta umožňuje po stisknutí tlačítka snímat zvuk po bytě a ve stejném prostoru je slyšet i hlas operátora. Operátor může podle potřeby zavolat pomoc do bytu klienta. Podmínky pro zavedení tohoto „posla rychlé pomoci“, jsou pevná telefonní linka 53
a uložení náhradního klíče od domu a bytu v dispečinku. Většinou bývá součástí služby také instalace pohybového čidla v bytě klienta, která pokud nezaznamená v intervalu cca 10 – 12 hodin pohyb, realizuje tísňové volání. Když klient odchází z bytu, musí čidlo vypínat. Služba tísňové péče slouží také jako prevence kriminality, protože pokud by se někdo snažil neoprávněně vniknout do bytu seniora, zabudovaný systém tísňové péče neprodleně informuje policii.(Valko, 2006) Záleží na provozovateli služby, jaké další služby jsou v rámci balíčku tísňové péče zahrnuty. V rámci tísňové péče může být klientovi poskytována preventivní průběžná péče, prostřednictvím které je pracovníky dispečinku senior pravidelně kontaktován. Při těchto pravidelných kontaktech kontrolují pracovníci seniorův zdravotní stav, provádí psychoterapeutické rozhovory a odporně jim radí v problémech zdravotních i sociálních. Pravidelné telefonáty přináší seniorovi pozitivní psychologický efekt a překonávají izolovanost a osamělost seniora v jeho domácnosti. Služba funguje na smluvním principu, obvykle jen ve velkých městech. Klient platí poplatek za instalaci služby a pravidelné poplatky, které jsou hrazeny z vlastních zdrojů.
●
Infolinky
Telefonní linky pomoci jsou zřizovány zejména nestátními organizacemi. Nabízí zdarma sociálně-právní poradenství a krizovou pomoc pro seniory i jejich rodinné pečovatele, s cílem poskytnout jim emocionální podporu, užitečné rady a informace.
●
Kluby seniorů
Posláním klubů pro seniory je vytvořit možnosti pro jejich vzájemná setkávání a aktivizaci. Snaží se nabídnout společenské vyžití seniorům, kterým v důsledku jejich věku, zdravotního stavu a často také vinou nedostatečného zájmu okolí, rapidně ubývá možností rozvíjení společenských kontaktů. Klubové prostory bývají přístupné každý pracovní den a poskytují uživatelům zázemí k vzájemnému setkávání a dalším společným aktivitám. Mezi klubové aktivity patří odborné přednášky, koncerty, divadelní představení, setkávání při nejrůznějších příležitostech (Vánoce, Velikonoce, Den matek atd.) a klubové zájezdy. Důraz je kladen na aktivní přístup uživatelů, aby se sami podíleli na organizaci programů a aby navrhovali aktivity, o které mají zájem. Klubová činnost je doplňována individuální poradenskou činností ze strany sociálních pracovnic. Služba je poskytována zdarma. V případě klubových zájezdů nebo některých kulturních programů, se senioři na financování aktivity podílejí. Kluby důchodců zřizují zpravidla obce, které jako zřizovatelé 54
hradí provoz těchto zařízení. Kluby mohou být zřízeny i u jiného zařízení sociální péče, například
u
zařízení
pro
denní
pobyt
seniorů
nebo
v domě
s pečovatelskou
službou.(Králová, Rážová, 2003)
●
Jídelny pro seniory Účelem jídelen pro seniory je poskytnout starým lidem, kteří nejsou schopni si sami
uvařit nebo chtějí využívat této služby z jiného důvodu, kvalitní obědy. Kromě normální stravy připravují jídelny i jídla dietní. Jídelny mohou senioři využívat v pracovní dny po celý rok. Tato služba vhodně doplňuje poskytování obědů v rámci pečovatelské služby. Ceny obědů se pohybují mezi 40 až 60 Kč, v závislosti na rozhodnutí zřizovatele služby. Uživatelé si hradí stravování z vlastních zdrojů, nelze jej hradit z příspěvku na péči, který může senior čerpat. Jídelny fungují pouze v některých lokalitách, proto některé obce umožňují seniorům se stravovat v jídelnách základních škol. Průměrně se v každé školní jídelně stravuje přibližně 10 seniorů. (Stravování seniorů v jídelnách škol, 2004) Kromě stravování se senioři v jídelnách setkávají se svými vrstevníky a mohou navazovat společenské kontakty. Jídelny mají většinou statut příspěvkové organizace a bývají zřizovány obcí Jsou provozovány také jako součásti domů s pečovatelskou službou. Docházení do tohoto zařízení předchází zpravidla poskytování pečovatelské služby formou dovážky stravy.
6. 5
Zřizovatelé a poskytovatelé sociálních služeb podporující život seniora
v domácím prostředí v ČR Ministerstvo práce a sociálních věcí je ústředním orgánem řídícím výkon státní správy z hlediska sociální péče o seniory. Je zřizovatelem několika poskytovatelů sociální péče. Na poskytování sociálních služeb se podílí přibližně 0, 4%.(Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v České republice ve vývojových řadách ukazatelích, 2007, s. 29) Ministerstvo kromě toho připravuje dlouhodobá systémová opatření a příslušné právní předpisy a podporuje rozvoj kvality poskytovaných sociálních služeb. Zásadním dokumentem v oblasti kvality péče jsou standardy kvality péče v sociálních službách. Ministerstvo práce a sociálních věcí disponuje souhrnným registrem státních, neziskových, soukromých, dobrovolnických a charitativních poskytovatelů sociálních služeb v České republice. Registr usnadňuje zájemci o sociální službu vyhledávání vhodného poskytovatele služby. V rámci své působnosti úřad dohlíží také nad dostupností a kvalitou 55
poskytované péče a dbá na další koncepční úkoly příslušející resortu. Jde například o aktivity: ●
plánování sítě sociálních služeb v krajích a obcích opírající se o zjištěné potřeby lidí
●
podpora občanských a svépomocných aktivit, tj. neziskového sektoru
●
zvyšování odbornosti a kvality poskytovaných služeb s důrazem na ochranu práv uživatelů služeb
Orgány územní státní správy patří mezi další aktéry-zřizovatele. Rozhodující úlohu v poskytování péče spoluobčanům v seniorském věku mají kraje a obce. Ze všech poskytovatelů se na poskytování sociálních služeb podílí přibližně 65%.(Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v České republice ve vývojových řadách ukazatelích, 2007, s. 29) Státní správa i samospráva při poskytování služeb sociální péče používá své vlastní organizace. Každý rok ale vyčlení z rozpočtu příslušný objem finančních prostředků pro instituci, která službu zajistí smluvně s jedním z těchto zařízení. Mohou to být i agentury domácí péče, které po uzavření písemné dohody se státní správou nebo samosprávou poskytují klientovi komplexní péči, tj. služby sociálního i zdravotního charakteru. Sociální služby jsou občanům do značné míry poskytovány a hrazeny právě obecními úřady v přenesené působnosti. Menší obce mívají častěji problémy s organizací a financováním sociálních služeb. Obecní úřady navíc, podle zákona o sociálních službách, rozhodují o nároku na příspěvek na péči. U některých typů sociálních služeb vydávají obce a kraje rozhodnutí o poskytnutí služby, a to ve správním řízení (jedná se zejména o pečovatelskou službu). Krajský úřad vede registr poskytovatelů sociálních služeb, který je dostupný na jejich webových stránkách. V rámci své působnosti úřad dohlíží nejen nad dostupností jejich služeb, ale prostřednictvím inspekcí i nad jejich kvalitou. Obce i kraje mají dbát na vytváření vhodných podmínek pro rozvoj sociálních služeb ve svém regionu, zejména zjišťováním skutečných potřeb potenciálních uživatel a zdrojů k jejich uspokojení. Podle zprávy Českého helsinského výboru, však zastupitelé často nevěnují této úloze patřičnou pozornost.(Kalvach, Stojanová, 2001) Následující poskytovatelé se podílí na poskytování sociálních služeb pro seniory přibližně 32%.(Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v České republice ve vývojových řadách ukazatelích, 2007, s. 29)
56
Nestátní neziskové organizace, jako např. občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a církevní organizace, jsou významnými poskytovateli sociálních služeb v naší republice. Orientují svoji pozornost spíše na poskytování sociálních služeb ambulantního typu, jako je např. odlehčovací péče a centra denní péče. Některé organizace jsou zřizovateli infolinek pro seniory a jejich pečující. Činnost neziskových organizací bývá méně formální a většinou i levnější. Řada neziskových organizací se stává postupně partnerem vlády a parlamentu ČR a v posledních letech se podílí i na diskusích o změnách v sociální politice, zejména o charakteru poskytovaných sociálních služeb. Mezi přednosti poskytování sociálních služeb nestátními subjekty patří využívání obětavosti a nadšení dobrovolných pracovníků. Některé nestátní neziskové organizace spolupracují s místně příslušnými úřady práce a realizují projekty,
které zapojují nezaměstnané osoby do
dobrovolnických aktivit v sociální péči. Cílem projektu je u nezaměstnaných udržovat pracovní návyky, zmírnit jejich psychosociální potíže plynoucí ze ztráty zaměstnání, umožnit jim získávat nové vědomosti, zkušenosti a dovednosti, které zvýší jejich šance při hledání zaměstnání a uplatnění na trhu práce.(Gruber, 2003) Fyzické osoby poskytují sociální služby na základě živnostenského oprávnění a registrace poskytování sociálních služeb u krajského úřadu. Rovněž zaujímají důležité místo mezi poskytovateli. Mezi důležité
aktéry patří pracovníci poskytující sociální služby, kteří bývají
v přímém kontaktu se samotným uživatelem služby. Rozlišujeme sociální pracovníky, jejichž náplní práce ve vztahu ke sledované problematice, je především správa sociální agendy instituce poskytující péči, analytická, metodická a koncepční činnost. Podle zákona může pracovník činnost vykonávat pouze s příslušným vysokoškolským nebo odborným vzděláním. Zabezpečuje první kontakt s žadatelem o službu. Zjišťuje stupeň potřebnosti péče, navrhuje harmonogram péče, výši úhrady sjednané služby a sepisuje se seniorem smlouvu o poskytování sociální služby. V krajních případech tato smlouva umožňuje seniorovi vymáhat sjednaný rozsah služby a poskytovatele zavazuje k profesionálnímu poskytování služby. Sociální pracovník je managerem péče o seniora. Je s klientem v kontaktu a odpovídá za harmonogram a organizační zajištění poskytované péče. Přímá péče je zabezpečována pracovníkem v sociálních službách. Jeho náplní je přímá obslužná činnost, základní výchovná nepedagogická činnost a pečovatelská činnost v domácnosti seniora. Tito pracovníci musí absolvovat akreditační kvalifikační kurz. Mezi nezastupitelné poskytovatele sociální péče v České republice patří neformální pečovatelé. Patří mezi ně rodinní příslušníci, sousedé a známí seniora. 57
Služby sociální péče je možné v České republice poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb (to se netýká neformálních pečovatelů), o kterém rozhoduje krajský úřad. V případě, že je zřizovatelem Ministerstvo práce a sociálních věcí, rozhoduje o registraci přímo ministerstvo. Mezi základní povinnosti poskytovatelů péče patří dle zákona o sociálních službách (§79 vyhláška č. 505/2006): ●
vytvářet podmínky, které umožní osobám poskytujícím službu naplnit práva uživatel služby
●
dodržovat standardy kvality sociálních služeb
●
uzavřít s žadatelem o službu písemnou smlouvu o poskytování sociální služby
●
plánovat průběh poskytování sociálních služeb podle osobních cílů, potřeb a schopností uživatele
●
zpracovávat vnitřní pravidla pro podávání a vyřizování stížností na službu péče
●
vést písemné individuální záznamy o průběhu a poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování služby za účasti uživatele9
6. 5. 1 Podpůrné instituce v systému domácí péče o seniory v České republice Systém poskytování sociální péče pro seniory je v České republice podpořen ještě jednou institucí, Radou vlády pro seniory. Přestože rada nepatří mezi zřizovatele ani poskytovatele služeb péče, má v systému regulace domácí péče určitou úlohu. Rada byla sestavena v roce 2006 s cílem vytvářet podmínky pro zdravé a důstojné stárnutí a stáří v naší republice. V kontextu demografického vývoje se Rada snaží zapojovat seniory do sociálního rozvoje společnosti a usiluje o ochranu jejich lidských práv. Sestavila „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012“. Rada má 28 členů složených z vládních představitelů, odborné veřejnosti a zástupců seniorských a neziskových organizací.
9
Mnohdy kvalita, přehlednost a srozumitelnost dokumentace a její dostupnost pro všechny členy týmu domácí péče, včetně poskytovatelů následné péče, rozhoduje o dalších léčebných i ošetřovatelských intervencích, které v případě akutních změn na celkovém stavu klienta mohou být rozhodující pro jeho další kvalitu života
58
6. 6 Financování služeb sociální péče Základní principy financování systému sociálních služeb se od 90.let minulého století prakticky nezměnil. Současný systém financování služeb sociální péče je nejednotný zejména v přístupu k různým poskytovatelům.(Průša, 2001) Sociální služby jsou v České republice financovány vícezdrojově. Mezi základní finanční zdroje patří úhrada od uživatelů služeb z vlastních příjmů, příspěvky od zřizovatelů sociálních služeb, dotace z veřejných rozpočtů a různé další zdroje, jako jsou např. dary, sponzorství apod. Stát prostřednictvím zákona o sociálních službách posiluje finanční soběstačnost uživatelů sociálních služeb zavedením nového finančního nástroje, kterým je příspěvek na péči. Na financování služeb dlouhodobé péče se výrazně podílejí kraje, které dostávají ze státního rozpočtu finanční prostředky pro poskytovatele sociálních služeb (zapsaných v registru poskytovatelů). Krajské úřady rozhodují o výši dotace v jednotlivých zařízeních nebo o celkové výši objemu prostředků určených na sociální služby v rámci kraje, dle svého uvážení. Obce také dostávají ze státního rozpočtu finanční prostředky a poskytují ze svého místního rozpočtu dotace poskytovatelům sociálních služeb na zajištění běžných výdajů souvisejících s vedením organizace a poskytováním sociálních služeb. Obcím a krajům plynou tedy ze státního rozpočtu některé zdroje, které ale neplynou nestátním neziskovým subjektům. To znamená nerovný přístup subjektů různých zřizovatelů, kteří poskytují služby sociální péče, k finančním prostředkům. Vzhledem k tomu, že v uplynulých letech byla výše úhrady za poskytování jednotlivých úkonů péče opakovaně vždy v návaznosti na valorizaci důchodů upravována, došlo k výraznému zvýšení podílu občana na krytí nákladů poskytovaných sociálních služeb. Úhrada služby od uživatele je částečná nebo úplná, s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, výši důchodu, majetkovým poměrům seniora i jeho rodinných příslušníků, a k předpokladu pro vznik nároku na příspěvek na péči, který je přímo určený na pokrytí užívaných služeb. Výše spoluúčasti seniora na úhradě služby je dána sazebníkem úhrad poskytovatele péče, který je stanoven platnou právní normou pro každý typ služby (v příloze je přiložen ceník úhrad pečovatelských úkonů uplatňovaných v rámci jedné pečovatelské služby). Poskytovatel se může dohodnout na spolufinancování úhrady nákladů s manželem nebo s dětmi klienta, pokud příjem seniora na zaplacení péče není dostatečný.
59
Nestátní subjekty si musí prostředky na financování sociálních služeb, které poskytují, obstarávat sami. Převážně prostřednictvím příjmů od uživatelů služeb, z ostatních zdrojů jako jsou např. sponzorské dary a z dotačních programů vyhlašovaných veřejnou správou. Dotace jsou spravovány krajskými úřady a ministerstvem práce a sociálních věcí. Oblast financování nestátních subjektů je z pohledu zástupců nestátních neziskových organizací problémová, zejména s ohledem na systém financování primárně formou dotací. Tento systém neposkytuje neziskovým subjektům jistotu další existence, dalšího poskytování sociálních služeb. Bez úhrady je poskytována služba telefonické krizové intervence a pečovatelská služba osobám, kteří byli za minulého režimu umístěni v táborech nucených prací, nebo se účastnili odboje. Bezplatně je poskytována služba i jejich pozůstalým manželům starším 70 let.(Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb )
6. 6. 1 Státní příspěvek na služby sociální péče podporující život seniora v jeho domácnosti Základním nástrojem pro fungování systému sociálních služeb domácí péče o seniory v České republice, je poskytování příspěvku na péči. Jedná se o relativně novou dávkou zavedenou zákonem o sociálních službách. Posláním příspěvku je podpora finanční soběstačnosti osob, kteří jsou z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiného člověka při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Při posuzování péče o vlastní osobu je hodnocena především schopnost seniora zvládat úkony, které se týkají zajištění nebo přijímání stravy, osobní hygieny, vstávání z lůžka, oblékání a pohybu. Při posuzování míry soběstačnosti se hodnotí schopnost seniora zvládat úkony, které mu umožňují účastnit se sociálního života, tj. komunikace, nakládání s penězi nebo předměty osobní povahy, obstarávání si osobních záležitostí, uvaření si, vyprání a uklízení. Schopnost zvládnout péči o sebe a být soběstačný je u každého seniora jiná. Zákon proto rozeznává čtyři stupně závislosti na pomoci někoho jiného - od mírné závislosti až po závislost úplnou. Výše příspěvku je odvozována od míry závislosti. Příspěvek náleží člověku, o kterého je pečováno, ne tomu, kdo péči zajišťuje. Může být tedy použit jako úhrada na péči, kterou poskytuje profesionál, ale také na výdaje, které vzniknou pečující osobě, tj. neformálnímu pečovateli. Senior může o příspěvek požádat u obecního úřadu. Žádostí se zabývá sociální pracovník, který provede šetření v sociálním prostředí žadatele a
60
posudkový lékař. O přiznání příspěvku a stanovení jeho výše nakonec rozhoduje obecní úřad. (Stručný průvodce zákonem o sociálních službách, 2006) V roce 2007 byl příspěvek čerpán v průměru 230 000 osobami.10 Výše měsíčního příspěvku podle stupně závislosti seniora na péči druhé osoby, činí Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb:
Tabulka 4: Výše příspěvku na péči Míra závislosti
Výše měsíčního příspěvku
stupeň I (lehká závislost)
2 000 Kč
stupeň II (středně těžká závislost)
4 000 Kč
stupeň III (těžká závislost)
8 000 Kč
stupeň IV (úplná závislost)
11 000 Kč
Zdroj: (Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., §11)
Nekvalitní péče a špatné zacházení se seniory ze strany poskytovatelů sociálních služeb by měno být eliminováno systémem pravidelně se opakujících sociálních šetření v domácnostech seniorů, kteří pobírají příspěvek na péči. Kvalifikovaní sociální pracovníci budou sledovat využití příspěvku a zjišťovat potřebu a rozsah sociálních služeb.(Kunstová, Baslová, 2006)
6. 6. 2 Ostatní příspěvky Tyto dávky státní sociální podpory představují další výhody, o které může senior v České republice žádat. Dávky jsou zaměřené na pomoc seniorovi před snížením kvality jeho života v domácnosti, v případě, že je jeho příjem tak nízký, že se nachází senior v situaci hmotné nouze. Dávky jsou testované a posuzované individuálně pro každého seniora. Příspěvky spadají do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí, ale rozhodnutí o jejich poskytnutí má v kompetenci místní odbor státní sociální podpory. Jedná se např. o (Zákon o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb):
10
Dostupné na www: [cit. 2008-18-03]
61
-
Příspěvek na živobytí je dávka řešící nedostatečný příjem seniora. Částka se odvíjí od výše životního minima11 a je stanovena individuálně na základě zhodnocení snahy, možností a potřeb seniora. Zahrnuje také příspěvek na společné stravování v jídelnách pro seniory, a to ve výši 12 Kč na jeden oběd, v mimořádných případech zvýšený až o 15%.
-
Doplatek na bydlení je dávka pomoci v hmotné nouzi, kterou stát přispívá na náklady na bydlení seniorům s velmi nízkými příjmy. Nárok na příspěvek má senior, jehož 30 % (v Praze 35 %) jeho příjmů nestačí k pokrytí nákladů na bydlení. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku seniora na příspěvek na živobytí.
-
Mimořádná okamžitá pomoc je jednorázový příspěvek pro seniora, který může být seniorovi poskytnutý na úhradu mimořádných nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby (kompenzační pomůcky apod.) a na základní vybavení domácnosti za účelem přizpůsobení prostředí seniorovi.
6. 6. 3 Státní příspěvky podporující neformálního pečovatele v péči o seniora Český systém sociální péče nedisponuje speciálními dávkami podporujícími finanční soběstačnost pečovatelů, kteří z důvodu péče o seniora nemohou chodit do zaměstnání a pobírat plnohodnotný příjem. Rozhodnutí pečovatele vzdát se svého pracovního místa, je jeho svobodnou vůlí. Proto si nese zodpovědnost i za svůj finanční příjem. Pečovateli plynou výhody jedině pokud je závislost uživatele služby ohodnocena stupněm dva a výše. V tom případě garantuje stát nezaměstnanému pečovateli úhradu jeho zdravotního pojištění a započítává mu léta, která stráví pečovatel péčí, do důchodového zabezpečení. Možnosti zajištění příjmu, které pečovatel v České republice má, je nechat se zaregistrovat na úřadu práce a pobírat dávky v nezaměstnanosti. Pokud je příjem pečovatele pod hranicí existenčního minima a nedostačuje na pokrytí jeho základních
11
Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení), podle zákona o životním a existenčním minimu č. 110/2006 Sb. Pro jednotlivce odpovídá částka životního minima měsíční výši 3126 Kč.
62
životních potřeb, může zažádat o příspěvek na živobytí. Nárok na veškeré dávky jsou posuzovány pro každého žadatele individuálně. 6. 7 Problematika služeb neformální péče o seniory v ČR V České republice je více než 80% péče o nesoběstačné seniory zajištěna právě rodinou. Průměrná doba poskytování tohoto typu péče je 4 až 5 let. Osobami, které pečují o své blízké, jsou především ženy (ženy v 64% a muži v 36%). Tyto ženy jsou v 80% zaměstnané. Z 53% je péče o seniora zabezpečena dospělými dětmi seniora, z 21% životními druhy, z 10% příbuznými a z 16% přáteli, jak uvedla ve své studii Holmerová (2005). Péči v rodině považují senioři za nejžádanější a nejšetrnější. Navíc pobývá senior ve svém známém prostředí, což může eliminovat jeho častá traumata samoty. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že pečování, zejména pokud je dlouhodobé, představuje pro pečovatele velkou psychickou a fyzickou zátěž. Přesto neformální pečovatel zatím není v naší zemi považován za partnera v diskusích o sociálních službách, ačkoli na stavu pečující osoby závisí další osud příjemce péče. Na podkladě pokračujících společenských změn a měnící se socioekonomickou situací rodin, klesá v České republice počet rodin ochotných a schopných se o svého člena rodiny postarat. Kritizováno je nízké finanční ohodnocení pečovatele, v případě nutnosti nepřetržité péče o seniora. Proto největším problémem je pro potenciálního pečovatele volba mezi potřebou poskytnout péči a zaměstnáním. Následují obavy ze ztráty tohoto zaměstnání (vzhledem k okolnostem zkracují pečovatelé svoji pracovní dobu či pracují méně výkonně) nebo omezené možnosti nalézt zaměstnání po skončení péče.(Veselá, 2003) Skutečnost, že si musí rodina kvůli náročnosti péče nastěhovat seniora k sobě domů, může vést ke zhoršení rodinných vztahů. Pro starého člověka je velice obtížné adaptovat se na jakékoli změny, tím spíše na změny v rodině. Pečovatelství může tedy negativně ovlivnit nejen ekonomickou situaci rodiny, ale i každodenní aktivity pečovatele, jeho profesní a rodinný život. Rodina se při své péči setkává s v České republice s mnoha problémy. Význam pečující osoby, jako poskytovatele péče, byl v naší zemi uznán teprve nedávno, v souvislosti s deinstitucionalizačním hnutím a se snahami podpořit zdroje podpory a péče na místní úrovni.(Matoušek, 2003, s. 43) Podle Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, možnosti volby péče o seniory jsou v České republice značně omezené.(Lieberman, 2007) Stále přetrvává dualismus rodinné a ústavní péče, protože jiné formy péče jsou stále
63
zanedbatelné. To staví členy rodiny při rozhodování o budoucnosti nesoběstačného seniora, do ostrého dilematu. Buď se rozhodnou pečovat o seniora doma s nepatrnou pomocí profesionálních služeb sociální péče, nebo přesunou odpovědnost za seniora na někoho jiného tím, že jej předají do ústavní péče, i přes jeho nízký stupeň závislosti. Poptávka po residenční péči bývá z hlediska nedostatečných kapacit volných lůžek většinou neuspokojena a pečovatelská služba nestačí pokrývat požadavky ani osaměle žijících seniorů. Pečující rodiny také stále postrádají respitní služby pro dočasné pobyty seniorů, které jsou potřebné v zájmu regenerace sil pečujících osob.(Svobodová, 2006) Podle zprávy Českého helsinského výboru z roku 2006, existuje tato forma péče pouze v jedné pětině obcí v České republice.(Baslová, Kunstová, 2006) Takže rozšíření pomoci rodinám o tyto služby je málo pravděpodobné. Kritizován je také nedostatek pomůcek usnadňujících péči o seniora, a nízká informovanost pečujících osob o poskytované pomoci.(Veselá, 2003, s. 14) V České republice neexistuje komplexní ucelený systém, který by se blíže zabýval podporou pečujících rodin. Neexistuje ani legislativní norma, která by přesně a závazně vymezovala pravomoci a povinnosti pečovatele. Rodiny, které se o své příbuzné, a co je důležité, především starat chtějí, musí tak činit na úkor vlastních sil a prostředků. Občané České republiky tradičně požadují od státu velkou zainteresovanost na zabezpečení sociálních podmínek. Podle zkušeností pracovníků pečovatelské služby by si nejraději rodiny i klienti přály, aby poskytovaná profesionální péče byla zadarmo a aby každý klient měl jednu pečovatelku pro sebe, a to nejlépe na celý den, jako společnici. Některé rodiny se domnívají, že podáním žádosti o pečovatelskou službu jsou zproštěni od svých povinností pečovatele a snaží se na pracovníky pečovatelské služby přenést i potřeby klienta, které jsou daleko nad rámec pečovatelské služby (např. požadují údržbu zahrady, česání ovoce na zahradě nebo vyřizování různých časově náročných úředních záležitostí). Na druhé straně, mnoho pečovatelů žádá pomoc pečovatelské služby až ve chvíli, když už nemají sílu ji přijmout jako změnu. (Veselá, 2003, s. 27) Zákon o sociálních službách měl přinést zlepšení podmínek pro ty, kteří se o své blízké chtějí starat a příspěvku na péči využívají pro zlepšení kvality života uživatele služby. Zákon přinesl nejen změny, ale i očekávané problémy. Bohužel přinesl i další zdroj financí pro ty rodinné příslušníky, kteří prostředky příspěvku využívají pro vlastní, sobecké potřeby. Podle Misconiové (2007), prezidentky Asociace domácí péče České republiky, tomu bude tak až do doby, než se českým politikům a legislativcům podaří
64
vytvořit novelu, která by nemotivovala některé rodinné příslušníky, ale i klienty k zneužívání příspěvku na péči. Časté jsou případy, kdy senior odevzdává celý svůj důchod rodině, ta mu poskytne minimum nebo žádnou péči a senior fyzicky i psychicky živoří. Mnozí senioři raději, než si objednají profesionálního pečovatele, zaplatí rodinným příslušníkům, které za některé služby mnohonásobně přeplatí. Někteří senioři také upřednostňují sousedskou výpomoc, v domnění, že ušetří.(Veselá, 2003) Pracovníci pověřených obcí proto provádí náhodná sociální šetření v domácnostech seniorů, kterým byl přiznán příspěvek na péči a zjišťují jeho účelovost. Podle průzkumu Veselé (2003), přibližně třetina kontrolovaných rodin vykazuje bezproblémovost při péči o rodinného člena. Ostatní šetření prokázala nezodpovědnost, nezájem a neochotu některých rodin při zajištění péče. Pocit osamění a nezájem nejbližších je pro starého člověka velice stresující záležitostí. Nezájem rodiny se projevuje např. nedostatkem zajištění základních věcí a potřeb, přehazováním si seniora v rodině navzájem, protože časem začne překážet, vyčítáním péče seniorovi, proleženinami seniora, zanedbáváním seniorovy hygieny a stravy, kdy rodina seniorovi nenakupuje nebo mu nevhodně vaří, netopí mu, nesprávně mu dávkuje léky, navštěvuje ho jen krátce nebo uplatňuje omezování osobní svobody seniora. Zkrátka, takoví rodinní pečovatelé nezajišťují péči v takové míře, kterou zdravotní, psychický a sociální stav seniora vyžaduje. Ve většině případů nechce pečovatel seniorovi vědomě ublížit. Příčinami, které ho vedou k zanedbávání péče je i skutečnost, že pečovatel břemeno péče o seniora nedovede unést, ani zvládnout, je psychicky a fyzicky vyčerpaný, nebo sám trpí zdravotními problémy. Někteří senioři dokonce svými postoji negativní reakce okolí vyvolávají. V České republice neexistuje organizace, která by systematicky monitorovala porušování lidských práv seniorů, zejména jejich špatné zacházení a týrání v rodině. (Baslová, Kunstová, 2006)
6. 8 Problematika sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v ČR V České republice není možné zjistit přesný ani přibližný počet seniorů, kteří využívají služeb sociální péče podporující jejich život v přirozeném prostředí. Statistiky vypracovávané Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, totiž nerozlišují příjemce sociálních služeb podle věku. Proto ani tyto orgány nemají v problematice jasno. Odborníci odhadují počet soběstačných seniorů nad 65 let na zhruba
65
80 %, kdy pomoc v domácnosti jich potřebuje přibližně 10 %, domácí péči 7 % a ústavní péči 3 %.(Lieberman, 2007)
Vybavenost jednotlivých regionů sociálními službami je velmi rozdílná. Obecně je lepší ve větších městských aglomeracích. Obtížnější přístup ke službám dlouhodobé péče mají lidé žijící v méně zalidněných oblastech.(MPSV, 2005) V souvislosti s převodem zřizovatelské funkce z okresních úřadů na obce došlo především v malých obcích ke stagnaci až zániku pečovatelských služeb, a to především z důvodu jejího nedostatečného finančního zabezpečení. Pokud města převzala pečovatelskou službu od okresního úřadu, zpravidla ji realizují pouze pro vlastní občany (ne pro okolní obce). Podle údajů Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí ČR, pečovatelská služba není v téměř 68% obcí zavedena.(MPSV ČR, 2007, s. 68) Nejčastěji uváděnou příčinou je rezervovaný postoj obcí k této problematice, kdy každý druhý zastupitel obce stále prosazuje ústavní formu péče. Zastupitelé některých obcí argumentují tím, že na rozvoj terénních nebo ambulantních služeb sociální péče se finančních prostředků nedostává, protože je vždy něco přednějšího k řešení. Navíc péče o seniory není pro obec výdělečná. Na druhé straně, řada obcí skutečně nemá ve svém rozpočtu dostatek finančních prostředků na pokrytí nákladů těchto služeb. Některé rozpočty obcí s touto formou péče ani nepočítají. Vzhledem k tomu, že počet seniorů rok od roku vzrůstá, dá se předpokládat do budoucna další zhoršení tohoto stavu. Poskytovatelé sociálních služeb nejsou vzájemně propojeni a chybí jejich vzájemná koordinace, což systém péče o seniory ztěžuje celkově. S ohledem na technický rozvoj a migraci obyvatel je problematický také stav, kdy poskytování sociálních služeb zřizovaných státem je vázáno na trvalé bydliště seniora. Řada seniorů není dostatečně informována o nabídce sociálních služeb pro ně a o jejich poskytovatelích, to je důvodem, proč mnoho potřebných seniorů služeb péče nevyužívá.12 Finanční problémy mají skoro všichni poskytovatelé sociálních služeb, bez ohledu na jejich zřizovatele. Nedostatek finančních prostředků se promítá do materiálního vybavení subjektů. Chybí prostředky na zvýšení kapacity počtu pracovníků. To brání zavedení vícesměnného provozu, poskytování služeb o víkendech a v noci. Dostatek
12
Dostupné na www: [cit. 2008-23-04]
66
financí je také podmínkou pro zabezpečení možnosti rozvážení obědů seniorům ve vzdálenějších obcích. Absence dostatečného počtu pečovatelek a automobilů pečovatelské služby je důvodem, proč nemohou být pečovatelské služby poskytovány ve vzdálenějších místech od sídla poskytovatele. Je obtížné zajistit dobrovolnou pečovatelku v těchto obcích, neboť o tuto práci není zájem. Podle Veselé (2003) bývají senioři většinou za každou profesionální pomoc vděčni. Nicméně se objevují i stížnosti. Nejčastější stížnosti seniorů se týkají dovážených obědů (kvalita, množství a pestrost stravy, pozdní dodání oběda, studené jídlo). Především osamělí senioři si stěžují na nedostatek času pečovatelek na osobní pohovory, vyhovovala by jim společnice pro chvíle samoty. Vyjadřují nespokojenost se střídáním pečovatelek, chtěli by mít svoji „vlastní“ pečovatelku. Mezi služby, které senioři nejčastěji vyžadují, ale poskytovatelé služeb sociální péče ji nemohou zajistit, patří především celodenní péče, noční služby, menší zdravotnické úkony jako je např. podávání léků nebo příprava a aplikace inzulínu. V rámci poskytování domácí péče stále ještě není dostatečně podporován rozvoj tzv. integrované domácí péče, tedy kombinované terénní zdravotně sociální služby. Takové kombinované služby jsou ve vyspělé Evropě samozřejmostí a lze jimi předejít nutnosti umístění seniora do ústavního zařízení. Zákon o sociálních službách tyto kombinované služby neodmítá a začíná pro jejich rozvoj vytvářet prostředí.
67
7 Systém sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v Anglii 7. 1 Historický vývoj sociální politiky podporující život seniora v jeho domácím prostředí Již před čtyřmi stoletími existovaly v Anglii jisté formy péče o staré lidi, kteří se o sebe nemohli z důvodu svého věku sami postarat. Primárně náležela péče o seniora na jeho rodině a sousedech. Pokud se na ně nemohl spolehnout, určitou péči garantovaly starým lidem církevní instituce. Když král Jindřich VIII. v polovině 16. století zrušil všechny kláštery v zemi, zrušil tím zároveň i jediný zdroj péče o bezmocné lidi. Změna nastala o téměř padesát let později, přijetím Chudinského zákona („Poor Law“). Ten zavedl systém sociálního zabezpečení pro chudé, nemocné, staré a zdravotně postižené lidi, kterým se doposud nedostávalo v zemi žádné podpory. Byla stanovená a jasně definovaná odpovědnost každé farnosti na podporu těch, kteří nebyli schopni se o sebe sami postarat. Zákon přetrval až do vzniku sociálního státu ve 20. století. Péče o seniory měla dvě podoby. První z nich byla ústavní forma, ve které mnoho seniorů našlo svoji útěchu. Ve starobincích („almshouses“) žili ve velmi nuzných a nedůstojných podmínkách. Druhá forma byla mnohem přívětivější. Zákon zavedl systém tzv. venkovské pomoci („outdoor relief“), která poskytovala chudým lidem pomoc ve formě peněz, jídla, oblečení nebo zboží, aby zmírňovala jejich chudobu a umožnila jim i nadále setrvat v jejich domovech. Pomoc byla realizována při každé farnosti a financována prostřednictvím místních daní. Od roku 1875 začal stát dotovat úřady až do výše 25% nákladů na péči. To bylo vůbec poprvé, kdy stát financoval zdravotní péči a sociální služby, z britského státního rozpočtu. (Greengross, Grant, Collini, 1999)
Sociální politika byla v 19. století zaměřena hlavně na péči o chudé. V sociální oblasti se angažovaly tři subjekty: stát, charitativní a svépomocné společnosti.(Munková, 2004) Výkon komunitní péče byl v Anglii na odpovědnosti jednotlivých obcí. Z praktického hlediska poskytoval stát péči seniorům jen v nutných případech a v omezeném rozsahu. A to jedině za předpokladu, že se o ně nepostaral někdo jiný, jako je např. rodina, církev, filantropické sdružení apod.(Mrmusová, 2007, s. 22) Koncem 19. století se postoj veřejnosti k velkorysosti státu změnil. Byla zrušena venkovská pomoc a starobince byly nahrazeny institucemi („workhouses“), které fungovaly na principu neplacené práce výměnou za potraviny a přístřeší. Ústavy byly smíšenou formou sirotčince, chudobince a starobince. Mnoho farností očekávalo, že vydělají na práci 68
uživatelů peníze. Nepočítali však s tím, že převážná většina lidí, kteří byli nuceni se zde usadit, byly nemocní, staří, nebo děti, jejichž práce se ukázala být do značné míry nerentabilní.13
●
Vývoj od začátku 20. století do roku 1970 Začátkem 20. století došli vládní činitelé k názoru, že jednotlivé funkce institucí
(„workhouses“), by měly být nahrazeny specializovanými sociálními a zdravotními službami, které se zabývají samostatnou kategorií potřeb. Došlo k mohutnému rozvoji zdravotnických a ošetřovatelských zařízení.(Jones, 2007)
Mnoho starých lidí stále
zůstávalo v péči svých rodin. Základy péče v domácím prostředí měly sociálně zdravotnický charakter. Péče se rozvinula po první světové válce, kdy ošetřovatelky docházely do domácností těch, kteří byli propuštěni z nemocniční péče. Zásadní zvrat nastal nepochybně ve 40. letech dvacátého století, kdy stát na sebe přebral roli správce sociálního zabezpečení. V zemi bylo zavedeno sociální pojištění. William Beveridge, autor pojistného schématu, ovlivnil tímto krokem tvář britské sociální politiky po zbytek století. Poválečná léta s sebou přinesla zavedení prvků univerzality v dostupnosti sociálních služeb. Systém však neznamenal univerzálnost opatření ve prospěch seniorů, kteří potřebovali péči, ale rovnost jejich šancí a zajištění kvality a kvantity služeb nezávisle na regionální příslušnosti, sociálním postavení či finančním kapitálu.(Bjalkovski, Frühbauer, 2000) Tyto znaky se dodnes odráží v systému Britské národní zdravotní služby („National Health Services - NHS“), ve vzdělávání a sociálním pojištění. Beveridge identifikoval zdraví jako jednu ze tří základních služeb (z rodinných přídavků a plné zaměstnanosti), které jsou nezbytným předpokladem pro sociální zabezpečení. V roce 1946 byl přijat zákon o Národní zdravotní službě (National Health Service Act“), který měl za cíl zajistit prostřednictvím prevence, diagnostiky a léčby nemoci, zlepšení fyzického a psychického zdraví obyvatel Anglie a Walesu. Zákon také uváděl, že je povinností každého místního orgánu poskytnout ubytování pro osoby, kteří z důvodu věku vyžadují péči a pozornost. (Key dates in the history of mental health and community care, 2008) Od 50. let začala britskou vládu přitahovat myšlenka nákladově efektivnějšího způsobu péče o staré a nemocné lidi, a započala éra podpory přesunování péče 13
Dostupné na www: [cit. 2008-10-05]
69
z neosobních ústavů do domácností seniorů. Politika byla zaměřena na přijetí odpovídajících opatření na péči a léčbu seniorů v jejich vlastních domovech. Vláda pociťovala vývoj domácí služby nejen jako ekonomické opatření, ale také jako humánnější variantu pro seniory, neboť jim dávala možnost si zvolit způsob života, který výrazně upřednostňovali. Zvláště v nezávislém sektoru začalo vznikat množství organizací poskytujících služby domácí péče. V 60. letech upozornila jedna žena, Barbara Robb, na nedůstojné podmínky a špatné zacházení s lidmi v ústavech sociální péče. Tento skandál si vynutil vznik právních předpisů na ochranu důstojnosti klientů a přinesl závazek vlády na zaměření se na rozvoj služeb v komunitě. Avšak, až do osmdesátých let jejich rozvoj téměř stagnoval.14 O svá lidská práva se začali hlásit také ti, kteří pečovali o staré, zejména pak o válečné veterány, v jejich domácnostech. Při domáhání se jejich uznání a lepších službách sociální péče, se stali pečovatelé stále více organizovaní. V roce 1965 Mary Webster, napsala do novin „The Times“ dopis o nesnázích, se kterými se potýkají ženy samoživitelky, které musí chodit do práce, aby uživily rodinu a zároveň pečují o domácnost a starého člověka. Začala psát do novin a časopisů a upozorňovala na izolaci a finanční strádání těchto žen. Její články měly obrovský ohlas. Obdržela stovky odpovědí od žen, které se nacházely ve stejné situaci. Tyto bezmocné ženy podpořil politik Seear, který zorganizoval jejich setkání s vládními představiteli, na parlamentní půdě. Výsledkem tohoto setkání byl vznik sdružení Národní rady pro svobodné ženy a jejich závislé osoby („The National Council for the Single Woman and Her Dependants“). Tím bylo oficiálně odstartováno hnutí pečovatelů o nesoběstačné osoby v jejich domácnostech. Během 60. a 70. let minulého století sdružení prosadilo daňové úlevy a drobný peněžitý příspěvek pro ty, kteří byly nuceny se z důvodu péče vzdát svého zaměstnání.(The History of Carers UK and the Carers Movement, 2002)
●
Vývoj od roku 1971 do roku 1990 70. léta byla provázena snahou zlepšit spolupráci zdravotních a sociálních služeb,
v péči o staré lidi. Na místních úřadech vznikly sociální odbory. Jejich funkce odpovědnosti za veškeré služby osobní sociální péče v obci, funguje dodnes. V roce 1976 byl pro pečovatele vytvořen speciální příspěvek na péči „Invalid Carer´s Allowance“, který 14
Dostupné na www: [cit. 2008-09-05]
70
je doposud jejich jedinou výhodou. Od roku 1978 byl také nezaměstnaným pečovatelkám uznáván nárok důchod, třebaže nepřispívaly pojištěním do státního systému. (The History of Carers UK and the Carers Movement, 2002) Během posledních 20 let došlo v Anglii k téměř revolučním změnám v péči o staré lidi. Britský model financování sociálních služeb se začal pomalu přiklánět k reziduálnímu pojetí financování sociálního zabezpečení, který je charakteristický nízkou až střední úrovní sociálních výdajů a poskytováním náhrad příjmu v případě neschopnosti a stáří. Postupné omezování dávek sociálního zabezpečení pro staré občany, v průběhu éry „thatcherismu“, vedlo k nárůstu nerovnosti a chudoby mezi penzisty. Protože následné poskytování státních příspěvků nedokázaly šíření chudoby zamezit, zavedla vláda prostřednictvím penzijní reformy velkorysejší systém sociálních dávek pro staré lidi. Tato reforma garantovala seniorům minimální příjem, druhý státní důchod a úsporný systém založený na nízkých důchodových dávkách („ stakeholder pension“). V roce 1981 byla založena britská Asociace pečovatelů („Association of Carers“). Organizaci se v roce 1984 podařilo prosadit, aby nárok na příspěvek na péči („Invalid Carer´s Allowance“), byl rozšířen i na vdané ženy. V roce 1982 se Národní rada pro svobodné ženy a její závislé osoby, přejmenovala na Národní radu pro pečovatele a jejich závislé seniory ("The National Council for Carers and their Elderly Dependants"). 15 Osmdesátá léta minulého století byla v Anglii obecně provázena rostoucí kritikou kvality dlouhodobé péče o závislé lidi. Byly vyjádřeny obavy nad budoucností těch, kteří byli propouštěni z nemocnice, ale nedostávalo se jim odpovídající následné péče v jejich domácnostech. V roce 1986 uveřejnila vláda svoji představu o fungování péče v komunitě v prohlášení, „Making a Reality of Community Care“. Zpráva se stala součástí Bílé a Zelené knihy o komunitní péči. Sociálním odborům bylo tímto uloženo poskytovat pečovatelské služby seniorům a ostatním osobám propuštěným z nemocničního ošetření. Ačkoli nemocnice snížily počet nemocničních lůžek, místním orgánům nebyly přiděleny prostředky nezbytné pro zavedení alternativních forem péče. Opatření se proto stalo zcela neefektivním. Profesor managementu veřejného sektoru na univerzitě „King’s College“, Sir Roy Griffiths, byl pověřen vládou pod vedením předsedkyně, Margaret Thatcherové, aby prověřil situaci neefektivnosti sektoru komunitních služeb a navrhl vhodná opatření pro jeho zkvalitnění. Griffiths věřil, že problémy, kterým britský sociální stát čelil, byly způsobeny tím, že v podstatě nikdo nechtěl přijmout odpovědnost za komunitní péči ve své 15
Dostupné na www:< http://en.wikipedia.org/wiki/Carers_rights_movement> [cit. 2008-09-05]
71
obci.(Jones, 2007) Profesor vypracoval v roce 1988 o tomto stavu podrobnou zprávu („Community Care: Agenda for Action“). Griffithsova zpráva navrhovala zejména následující opatření:16 ●
zvolit ministra pro komunitní péči, který by měl na starosti provádění a kontrolu politiky dlouhodobé péče na komunitní úrovni, v rámci jednotlivých obcí
●
místní orgány jsou odpovědné za realizaci a kvalitu komunitní péče v jejich správním obvodu
●
na rozvoj komunitní péče jsou poskytovány granty ze státního rozpočtu
●
vymezení specializace jednotlivých sociálních služeb
●
v rámci sociálních odborů místních samospráv zavést mechanismy pro ohodnocení potřeb péče jednotlivců a následné uspokojení těchto potřeb prostřednictvím nalezení vhodné služby péče
●
podpora nezávislého sektoru pomocí maximálního využití dobrovolné a soukromého sektoru sociální péče
O rok později zveřejnila vláda své odpovědi na Griffithsovu zprávu v Bílé knize, kterou nazvala „Péče o lidi: Společenství péče v příštím desetiletí“. Následovalo přijetí zákona o komunitní a zdravotní péči („The Community Care and Health Act“, 1990). Vláda zamítla Griffithsův návrh na zavedení ministra pro komunitní péči a systém vyčleňování extra finančních prostředků na sociální péči, ale všechny ostatní jeho návrhy v podstatě přijala. Podpořila rozvoj poskytování služeb v domácnostech seniorů, služeb respitní péče a denních stacionářů. Tím začal vývoj praktické podpory pro pečovatele. Příští desetiletí zaznamenalo dramatický nárůst počtu dobrovolných a soukromých poskytovatelů sociálních služeb. (Greengross, Grant, Collini, 1999) Podle odborníků nepřinesla reforma žádné výrazné změny v poskytování sociální a zdravotní péče, ale vnesla do systému poskytování péče spíše chaos.
●
Vývoj od roku 1990 do současnosti V roce 1995 uznal britský právní předpis („Carers Act“) formálně roli pečovatele
jako neplaceného poskytovatele sociální péče ve Velké Británii. Posun v respektování základních lidských práv pečovatelů přinesl až zákon o rovných příležitostech pro pečovatele („Carers (Equal Opportunities) Act“), z roku 2004. Nové tisíciletí přineslo
16
Dostupné na www:< http://en.wikipedia.org/wiki/Carers_rights_movement> [cit. 2008-09-05]
72
podporu finanční soběstačnosti také pro uživatele služeb sociální péče. Seniorům byl přiznán nárok na pobírání příspěvků („Direct Payment“), na nákup sociálních služeb.( Key dates in the history of mental health and community care, 2008) V roce 2002 určitým způsobem otevírají cestu k podstatným změnám v oblasti poskytování sociálních služeb v domácnostech seniorů, Směrnice pro organizace poskytující služby domácí péče, („The Domiciliary Care Agencie Regulation“). Došlo ke sloučení britských dobrovolnických organizací sdružujících pečovatele a vznikla nestátní organizace Pečovatelé Spojeného království („Carers UK“). U mnoha lidí stávající systém zvýšil jejich závislost na dávkách, místo toho, aby jim umožňoval vést nezávislý a plnohodnotný život. Stárnutí populace vyvolává tlak na zvýšení objemu prostředků na vyplácení důchodů a na poskytování dlouhodobé péče. V roce 1997 byla zvolena nová labouristická vláda, která zahájila modernizaci a transformaci sociálního státu, včetně veškeré péče o seniory. Její strategie a cíle byly nastíněny v Bílé knize, „Modernizace sociálních služeb“. Vláda dále pokračovala vydáním řady strategií tzv. Národních rámců služeb („National Service Frameworks“), včetně jednoho zaměřeného na seniory. Národní rámce služeb jsou dlouhodobé strategie, které mají vést ke zlepšení specifických oblastí péče. V roce 2001 byl vydán Národní rámec služeb pro seniory, který nastavil nové národní standardy a modely služeb zdravotní a sociální péče pro starší občany v jejich domácnostech. Ministerstvo zdravotnictví vydalo další dokumenty, aby podpořilo zavádění této strategie. Jedním z těchto dokumentů je Zákon o zdravotní a sociální péči, z roku 2003. (Jabůrková, Mátl, 2007, s. 25)
7. 2 Demografické údaje o stárnutí populace v Anglii Spojené království Velké Británie a Severního Irska je složené ze 4 zemí: Anglie, Severního Irska, Skotska a Walesu. Každá země má svůj vlastní řídící systém, který odráží politický vývoj konkrétní pro každou z nich. O Spojeném království se obecně mluví jako o zemi se „stárnoucí populací“. Podle statistických údajů z roku 2006 v něm žije přibližně 60, 6 miliónů obyvatel (cca 50, 7 mil v Anglii, 5, 1 mil ve Skotsku, 3 mil ve Walesu a 1, 7 mil v Severním Irsku). Více než 16 % britské populace, tj. 8–9 miliónů, přesahuje věk 65 let a počet osob starších 85 let a více, také stále stoupá.(Jabůrková, Mátl, 2007, s. 22) Dnešní Spojené království je popisované jako multikulturní společnost. Zahrnuje lidi rozdílných kulturních tradic a vyznání.
73
Anglie tvoří přibližně 83% celkové populace Velké Británie.17 Je britskou nejlidnatější zemí a kdyby byla samostatným státem, zaujímala by co do počtu osob pozici čtvrté nejlidnatější země Evropské Unie. Obdobně, jako řada dalších vyspělých států, i populace Anglie čelí demografickým změnám. Vzestup počtu a podílu osob starších 65 let je charakteristickým rysem populačního vývoje Anglie v posledních dekádách 20. století. Zatímco ještě na počátku 70. let byla osob ve věku nad 65 let zhruba dvanáctina populace, během následujících let se situace značně změnila. Počet osob starších 65 let v rámci britské populace zaznamenal nárůst od roku 1970 do roku 2006 přibližně o 4%, tj. na 16%. Důvodem vzrůstu je zlepšující se zdravotní stav seniorů (v roce 2006 činila průměrná doba dožití mužů 76,23 roku a žen 81,3 roku) a „baby boomy“ charakteristické pro období po 1. sv. válce a 60 léta 20. století. Na druhé straně, podíl osob ve věku 0-14 let se během tohoto období snížil přibližně o 19%. Přestože porodnost poslední dobou stoupá, je počet narozených stále menší než v 60 letech. To znamená, že jakmile budou pracující lidé („děti éry baby boom“) odcházet do důchodu, budou nahrazováni méně početnější produktivní populací. To vyvolává hrozbu udržitelnosti veřejných financí. Podle statistického úřadu Velké Británie, se bude v průběhu první poloviny 21. století populační stárnutí Anglie výrazně prohlubovat, jak ukazuje tabulka (Office for National Statistics. 2008):
Tabulka 5: Populační prognóza vývoje věkových skupin v Anglii v letech 2006 – 2051 Roky
2006
2010
2020
2030
2041
2051
50,763
52,297
56,354
60,096
63,571
66,519
Podíl dětí 0–14 let v %
18
17
18
17
16
17
Podíl osob starších 65 let v %
16
16
19
21
23
24
Podíl osob ve věku 15–64 let v %
66
66
63
61
60
60
Podíl osob ve věku 80+
4
5
5
7
9
10
88,88
94,11
105,55
123,52
143,75
141,17
Počet obyvatel v tis.
Index stárnutí v %
Zdroj: (National Statistics, 2008)
17
Dostupné na www: < http://en.wikipedia.org/wiki/England#Demography> [cit. 2008-12-04]
74
S nárůstem obyvatelstva lze očekávat výrazné zvyšování počtu potenciálních klientů dlouhodobé péče. Z populační prognózy britského statistického úřadu vyplývá, že populace ve věkové kategorii 65 let a více by měla vzrůst z 16% v roce 2006 na 24% v roce 2051. Největší nárůst je však očekáván u osob starších 80 let. Jejich podíl by měl zaznamenat v roce 2051 oproti roku 2006, více než dvojnásobný nárůst. Zatímco index stáří dosáhl v roce 2006 hodnotu 88, 8%, v roce 2051 by jeho výše měla dosáhnout 141%. V praxi to znamená, že v roce 2051 by na přibližný počet 15 960 000 seniorů ve věku nad 65 let připadalo pouze 11 300 000 osob ve věku 0-14 let, tj. na jedno dítě ve věku 0-14 let by připadalo přibližně 1, 5 starého člověka, zatímco v roce 2006 připadal na jedno dítě sotva jeden senior. Populace Anglie je rozmanitá. Přibližně 16% populace je zastoupeno obyvateli z různých etnických skupin. Největší podíl, tj. okolo 6%, představují obyvatelé z asijských zemí, následují obyvatelé černošského původu.18 Očekáván je prudký nárůst africké, bangladéšské, indické a pákistánské komunity. Předpokládá se, že do roku 2030 bude žít v britské populaci více než 1 700 000 osob z etnických minorit, kteří budou starší 65 let. (Asian elderly in cisis, 22. 02. 2005)
7. 3 Základní dokumenty zabývající se systémem domácí péče o seniory v Anglii Klíčovou legislativou britské sociální politiky je zákon o standardech péče, („Care Standards Act“). Byl ustanoven v roce 2000 Ministerstvem zdravotnictví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska proto, aby určoval podmínky registrace a provozování služeb dlouhodobé péče pro všechny poskytovatele sociální péče v zemi. Funkce jeho výkonné moci je v rukách nezávislého orgánu, Komise pro inspekci sociální péče („the Commission for Social Care Inspection“). Zákon je podkladem pro tvorbu a používání národních standardů péče, sestavovaných speciálně pro různé typy registrovaných sociálních služeb zvlášť. Přestože jsou tyto soubory standardů péče různé, směřují ke společným hodnotám a zásadám. Neschopnost dodržovat uvedené směrnice se považuje za přestupek a není-li napravena, může vést až k právnímu postihu provozovatele, případně k soudnímu jednání a ke ztrátě jeho registrace k poskytování služeb péče.
18
Dostupné na www:< http://en.wikipedia.org/wiki/England > [cit. 2008-17-03]
75
Zákon o zdravotní a sociální péči, („Health and Social Care (Community Health and Standards) Act“) nahradil v roce 2003 zákon o národních zdravotních službách, („National Health Service and Community Care Act“). Zákon doplňuje zákon o standardech péče a stanovuje směrnice kvality v poskytování služeb dlouhodobé péče v Anglii, včetně náplně jednotlivých služeb péče. Výkon jeho moci je řízen Komisí pro inspekci sociální péče („the Commission for Social Care Inspection“). (Health and Social Care (Community Health and Standards) Act, 2003) Národní minimální standardy domácí péče, („Domiciliary Care: National Minimum Standards and Regulations“), jsou metodickou pomůckou pro poskytovatele sociálních služeb domácí péče. Standardy definují požadavky na kvalitu provozovaných služeb. Nejsou samy o sobě cílem, ale metodou nebo nástrojem k posouzení, zda poskytovatelé služeb plní požadavky zákona, a jsou tedy způsobilí pokračovat v poskytování služeb. Obsahují soubor měřitelných a ověřitelných kritérií, prostřednictvím kterých Inspektorát sociálních služeb určuje, do jaké míry poskytovatelé splňují stanovené standardy péče. Velký důraz je kladen na to, aby uživatelé služeb byli chráněni před nehodami, zneužitím a zanedbáním. Poskytovatelé služeb musí prokázat, že v organizaci fungují účinné postupy, které výše zmíněná rizika omezují. Některé z požadavků se také týkají výběru, najímání, školení, tréninku a supervize pracovníků. Povinnost naplňovat standardy se týká jak veřejných, tak soukromých poskytovatelů. Standardy byly ustanoveny Ministerstvem zdravotnictví v roce 2003, v souladu se zákonem o standardech péče („Care Standards Act“), z roku 2000. Jsou důležitým průvodcem pro poskytovatele, inspekci i pro uživatele služeb péče. (Jabůrková, Mátl, 2007, s. 22) Směrnice pro organizace poskytující služby domácí péče, („The Domiciliary Care Agencie Regulation 2002“) je sociálně politickým zákonem. Reguluje agentury poskytující služby domácí péče v Anglii. Vznikl v roce 2002 v souladu se zákonem o standardech péče. (The Domiciliary Care Agencie Regulation, 2002) Zákon o rovných příležitostech pro pečovatele („The Carers (Equal Opportunities) Act, 2004“) je zákon podporující roli neformálního pečovatele v rámci péče o starého člověka v Anglii. Zákon vyšel v platnost v roce 2005 a dává neformální péči o staré lidi nový rozměr. Dle zákona mají pečovatelé nárok na možnosti jejich psychické, fyzické a finanční podpory zprostředkované ze strany místních úřadů sociálních odborů. Zákon ukládá místním autoritám povinnost pečovatele informovat o jeho právech. pečovatele (The Carers (Equal Opportunities) Act, 2004)
76
7. 4 Typologie sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v Anglii Anglie disponuje rozsáhlým a rozvinutým systémem podpůrných služeb sociální péče, jejichž cílem je zajistit fyzickou a psychickou soběstačnost seniora a tím vyloučit nebo alespoň oddálit potřebu jeho ústavního zaopatření. Tradičně je snaha o zkvalitnění života nesoběstačného seniora v rukách partnerů, rodiny a přátel. Podle průzkumu OECD (2005, s. 134) v roce 2003 využívalo služeb neformální péče přibližně 53% seniorů. Nicméně vzrůstá poptávka seniorů po profesionální péči a pomoci. Některé sociální služby je možné kombinovat s péčí neformálního charakteru a využívat tak více služeb najednou. Volba jednotlivých typů služeb a jejich vhodná kombinace by měla záležet na intenzitě obtíží a stupni soběstačnosti starého člověka. Stupeň potřebnosti péče je v Anglii klasifikován prostřednictvím škály tzv. aktivit denního žití, „Activities of Daily Livingy (ADLs)“. Potřeba péče je poměřována na podkladě nutnosti pomoci s některými ze základních denních úkonů, jako je např. pomoc s koupáním, krmením, toaletou, oblékáním apod. Pomocí škály tzv. instrumentálních aktivit denního žití, „Instrumental Activities of Daily Livingy (IADLs)“ se měří, jak je senior schopen zvládnout praktické úkony, jako je příprava jídla, braní léků, úklid, praní prádla a celkové aktivity potřebné k tomu, aby mohl žít senior soběstačným životem.19 Odpovědnost za systém péče o staré spoluobčany je ve Velké Británii v působnosti místních samospráv. V důsledku toho se mohou jednotlivé typy služeb od sebe lišit, a to jak z hlediska jejich úhrady, tak z hlediska jejich náplně. Diferenciace je patrná zejména u služeb, které pro své seniory zajišťují samosprávy nadstandardně. Poskytování sociálních služeb je v Anglii legislativně zakotveno v „Health and Social Care Act 2003“. Řada služeb je poskytována přímo v domácnosti klienta, za některými musí klient docházet.
Mezi služby sociální péče podporující život seniora v domácím prostředí v Anglii, patří: ●
osobní asistence (personal care nebo home care assistant)
●
pečovatelská služba (home help nebo domestic assistance nebo home care)
●
centra denních služeb (day care services)
●
dopravování jídel rozvážkovou službou (home meals service nebo meels on wheels)
●
tísňová péče (telecare nebo emergency alarm system)
19
Dostupné na www:< http://en.wikipedia.org/wiki/Activities_of_daily_living > [cit. 2008-21-03]
77
●
služba telefonické kontroly (check calls)
●
infolinky
●
odlehčovací služby (respite care nebo shared care)
●
technické úpravy v domácnosti seniora (equipment and adaptations to the home)
●
prádelny (laundry)
●
jídelny (lunch clubs)
●
kluby důchodců (clubs for the elderly)
●
péče prostřednictvím zajištění spolubydlící osoby (homeshare)
●
dopravní služby (community transport)
●
půjčovna pojízdných prostředků (shopmobility)
●
opravy a údržba domácnosti
●
knihovnická služba (Home Library Services)
●
Osobní asistence (personal care nebo home care assistant)
Služby domácí péče přispívají k prodloužení pobytu seniora v jeho domácnosti, kde je adaptovaný. Péče je zaměřena na osobní péči o seniora. Zahrnuje pomoc při toaletě, osobní hygieně, oblékání, při přípravě klientovy stravy a pití, udržování klientovy pohyblivosti a při ukládání na lůžko. Pečovatel zároveň poskytuje klientovi i lehké ošetřovatelské úkony, jako je výměna cévky, pomoc při inkontinenci a podávání léků. Profesionální pracovníci rovněž pomáhají seniorům po nemoci s jejich rekonvalescencí v rozsahu péče, na níž se shodl lékař a vedoucí pracovník agentury, která péči poskytuje, tzv. care manager. Služba osobní asistence neprovozuje údržbu domácnosti. Péče je zabezpečována převážně obecními agenturami sociální péče, následně soukromými a dobrovolnickými agenturami a fyzickými osobami, které si klient sám na péči najme. Asistence je hrazena z příspěvku ze státní pokladny, na který má uživatel z důvodu své potřebnosti péče nárok. (Age Concern, 2006)
●
Pečovatelská služba (home help, home care nebo domestic assistance) Pečovatelská služba je zaměřena na poskytování sociálních služeb seniorům, kteří
nejsou schopni si sami obstarat nutné práce v domácnosti a další životní potřeby. Služba zahrnuje zejména údržbu a úklid domácího prostředí, nakupování a praní osobního prádla seniora. Pečovatelská služba byla v řadě agentur, jejichž zřizovatelem byla místní samospráva, zrušena na úkor poskytování služeb osobní asistence. Pečovatelská služba je následně poskytována ještě dobrovolnickými agenturami, soukromými agenturami péče 78
nebo osobami, které si z příspěvku na opatrovnickou péči senior sám zaplatí. (Age Concern, 2006)
●
Centra denních služeb (day care services) Centra denních služeb jsou určena pro denní pobyt seniorů. Jsou provozována ve
speciálních zařízeních, za kterými musí senior docházet. Tato centra neposkytují ubytování, ale umožňují klientům příjemně strávit den, navázat společenské kontakty a zapojit se do vzdělávacích, aktivačních nebo terapeutických programů. V Anglii rovněž existuje celá řada tzv. „integračních“ stacionářů určených pro denní pobyt starých lidí, které jsou budovány v tomtéž areálu, jako zařízení určená pro pobyt školních i předškolních dětí. Jídelna v takovém zařízení poskytuje oběd pro obě skupiny osob. Kromě setkávání se u oběda mohou senioři s dětmi trávit odpolední čas při společných aktivitách, jako je např. četba pohádek a hry. Z hlediska multigeneračních vazeb je tato iniciativa vítaným pozitivem. Mnoho seniorů tak úspěšně plní úlohu „pečovatelů“ a děti se učí pomáhat seniorům při běžných denních potřebách, jako je např. péče o vlasy, o oděv apod. Služba centra je seniorovi poskytována bezplatně. V některých centrech se uživatel spolupodílí na poskytované stravě.( Bydlení seniorů - sociální trendy a souvislosti. 1999)
●
Dopravování jídel rozvážkovou službou (meels on wheel nebo mobile meals ) Orgány místní samosprávy zajišťují prostřednictvím služeb soukromých nebo
dobrovolnických organizací poskytování stravy do domácností seniorů. Zajišťováno je i jídlo přizpůsobené speciálním dietám seniorů. Podle potřeb a přání je klientovi dopravováno teplé jídlo, nebo zmražené jídlo, které je uloženo do mrazáku, a senior si ho může ohřát. Uživatel obdrží katalog a vytvoří objednávku jídel na několik týdnů dopředu. Služba je poskytována sedm dní v týdnu. Pracovník sociálního odboru místní samosprávy by měl nejprve zhodnotit, zda si klient nemůže obstarat jídlo skrze jinou alternativu, jako např. prostřednictvím jídelny pro seniory, zajištěním nákupu apod.(Age Concern, 2006)
●
Tísňová péče (telecare nebo emergency alarm system) Služba je totožná se službou tísňové péče o seniora v České republice. Poskytuje
zejména osamělým seniorům a seniorům se zdravotními problémy pocit jistoty v případě ohrožení jejich života. Jedná se o službu, kterou se poskytuje nepřetržitá distanční hlasová a elektronická komunikace s osobami vystavenými stálému vysokému riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo schopností. 79
Klient nosí při sobě ovladač, který po stisknutí umožňuje spojit jej z jakéhokoliv místa v bytě a blízkého okolí s dispečinkem provozovatele. Dispečink zprostředkuje zákrok zdravotnické záchranné služby, policie, hasičů nebo rodiny. Většinovým provozovatelem je sociální odbor místní samosprávy, který může tuto službu seniorovi i plně hradit.(Age Concern, 2006)
●
Infolinky Telefonní linky nabízí zdarma sociálně-právní poradenství a krizovou pomoc
seniorům i jejich rodinným pečovatelům. Jejich cílem je poskytnout jim emocionální podporu, užitečné rady a informace. Jsou zřizovány převážně nestátními organizacemi.
●
Služba telefonické kontroly (check calls) Někteří poskytovatelé sociálních služeb zahrnují do své škály provozovaných
služeb i službu „check call“. Cílem služby je udržovat každodenní telefonický kontakt se seniorem, s cílem kontrolovat jeho zdravotní stav, provádět psychoterapeutické rozhovory a odporně mu radit v problémech zdravotních i sociálních. Podle zkušeností provozovatelů je tento způsob péče z dlouhodobého hlediska efektivnější pro jeho nižší nákladovost, než každodenní navštěvování seniora jen za účelem zjištění jeho stavu.
●
Odlehčovací služby (respite care nebo shared care) Služba respitní péče je nezbytnou součástí péče o neformálního pečovatele. Skládá
se ze zvláštních služeb poskytovaných seniorovi jen na omezené období, po které pečovatel odpočívá od náročné péče. Péče je poskytována v domácnosti seniora nebo v pečovatelském domě. Má podobu denní, noční nebo několikadenní péče. Obzvláště poskytovatelé péče z nezávislého sektoru jsou schopny zajistit flexibilní formy respitní péče. Příslušný pracovník odboru sociální péče místní správy posoudí náročnost péče o seniora a vystaví pečovateli voucher v příslušné hodnotě, ve které je seniorovi uhrazena alternativa péče v nepřítomnosti jeho pečující osoby. (Convalescence, Rehabilitation and Respite Care, 2003)
●
Úpravy v domácnosti seniora (equipment and adaptations) Služba zahrnuje širokou škálu možností, jak přizpůsobit domácí prostředí seniorovi
potýkajícímu se zdravotními problémy. Jedná se o úpravy domu, jako je např. rozšíření vstupních dveří pro invalidní vozík, instalace samozdvižné plošiny, držadla na toaletách 80
a v koupelnách atd. Sociální odbor místní samosprávy je příslušný k tomu, aby seniorovi zajistil posudek odborníka, který zhodnotí, jaká opatření v otázkách úpravy bytu a jeho okolí, jsou pro něj vhodná. Menší úpravy či vybavení by měly být zajištěny zdarma, na některé může obec poskytnout uživateli grant, na ostatních je klient nucen se finančně podílet. Někteří poskytovatelé této služby umožňují klientovi si vzít na finančně náročnější opatření půjčku. (Age Concern, 2006)
●
Prádelny (laundry) Někteří poskytovatelé sociálních služeb zřizují prádelny určené pro seniory, kteří
nejsou schopni si vyprat své osobní a ložní prádlo. Zvláště senioři s inkontinenčními problémy oceňují tzv. služby inkontinenčního poradenství (Incontinence Advisory Service). Pracovníci služby poskytují klientům řadu užitečných rad a podporují je různými způsoby s jejich vyrovnáváním se s poruchou inkontinence. Pracovníci sváží špinavé prádlo z domácností klientů a vyprané jej dopravují zpět. Úhrada za službu péče je odvozena individuálně, záleží na finančních možnostech klienta. (Age Concern, 2006)
●
Jídelny pro seniory (lunch clubs) Jídelny provozované obcemi i dobrovolnickými organizacemi zajišťují teplá jídla a
sociální podporu seniorům. Výše úhrady je stanovena v každém zařízení individuálně. Pro nedostatek finančních zdrojů a dobrovolníků zajišťujících péči je mnoho jídelen rušeno. Rozmáhajícím se trendem je poskytování obědů seniorům ve školních jídelnách. (Elderly go back to school for dinner, 2008)
●
Kluby důchodců (clubs for the elderly) Senioři se mohou lehce stát izolovanými od zbytku komunity. Zejména
dobrovolníci a dobrovolnické organizace hrají důležitou roli v procesu začleňování seniorů do společenského života. Prostřednictvím provozování klubů pro seniory jim pomáhají zůstat ve styku se zbytkem komunity. Senioři zde mají mnoho příležitostí pro spřátelení se a posléze k vzájemným navštěvováním se ve svých domovech i mimo něj. Pro nedostatek finančních prostředků je řada těchto zařízení v poslední době často rušena. (Age Concern, 2006)
81
●
Péče prostřednictvím zajištění spolubydlící osoby (homeshare) Jedná se o inovativní službu prodlužující života seniora v jeho přirozeném
prostředí. Senior, který žije sám ve velkém bytě a cítí se osamělý, si může k sobě nechat najít spolubydlící osobu. Služba má pro seniora pozitivní přínos i v tom, že se senior může ve své domácnosti cítit mnohem bezpečněji. Dobrovolník žije bezplatně v domácnosti seniora pod podmínkou, že bude seniorovi pomáhat s chodem domácnosti, s domácími pracemi nebo s lehkou osobní péčí. Vyžaduje-li seniorův zdravotní stav odbornější pomoc, je dobrovolnická péče kombinována s profesionální službou péče osobní asistence. (Age Concern, 2006)
●
Dopravní služby (community transport) Služba je určena starým lidem, kteří ze zdravotních nebo jiných důvodů nemohou
využívat možností veřejné dopravy. Řidiči používají pro službu svá vlastní vozidla, obvykle minibusy, které jsou vybavené speciálními plošinami pro umístění invalidního vozíku do vozu. Služba odváží seniory k lékaři, na nákup, do klubů pro důchodce, do jídelen, na návštěvu za jejich přáteli apod. Obvykle si senior objednává službu odvozu tři týdny dopředu. Uživatel si s sebou může vzít doprovod, pokud to jeho zdravotní stav vyžaduje. Úhrada za službu je kalkulována podle ujetých kilometrů a klient ji hradí z vlastních finančních prostředků. Služba je provozována obecními, dobrovolnickými i soukromými poskytovateli péče.(Plymouth Shopmobility and Community Transport, 2006)
●
Půjčovna pojízdných prostředků (shopmobility) Obce mohou disponovat možnostmi bezplatného zapůjčování pojízdných vozíků
a scooterů pro seniory, kteří mají problémy s pohyblivostí. Senioři si tak pohodlněji nakoupí a obstarají osobní záležitosti. Je nezbytné, aby si senior vypůjčení prostředku zamluvil několik dní dopředu. Při vypůjčení skládá uživatel služby návratnou zálohu. Ti, kteří nemají zkušenosti s ovládáním prostředku, jsou poučeni odborníkem.20
●
Opravy a údržba bydlení seniora V případě potřeby seniora, některé agentury péče nebo sociální odbor místní
samosprávy zprostředkovávají starému člověku pracovníka, který se stará jen o údržba 20
Dostupné na www:< http://www.ayrshopmobility.co.uk/> [cit. 2008-19-04]
82
zahrady a technického zázemí klientova domova. Provozovateli služby jsou většinou dobrovolnické organizace nebo soukromé osoby, které si na péči senior sám najímá. (Age Concern, 2006)
●
Knihovnická služba (Home Library Services) Služba donášky knih je určená pro seniory a pro jejich pečovatele, kteří nemohou
ze zdravotních nebo jiných důvodů navštěvovat osobně místní knihovny. Klient si knihu objedná a pracovník mu ji doručí až do domu a vrátí přečtené publikace. Služba je provozována obcí zdarma.(Suffolk At Home Library Service, 2008)
7. 5 Zřizovatelé a poskytovatelé sociálních služeb podporující život seniora v domácím prostředí v Anglii Ministerstvo zdravotnictví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska („Department of Health“) a státní tajemník odpovídají za formování systému sociálních a zdravotních služeb na úrovni centrální vlády. Dohlíží na to, zda jsou uspokojovány základní potřeby seniorů a zda je přihlíženo k jejich specifickým potřebám. Stanovují řadu norem a opatření a usilují o modernizaci všech oblastí v rámci poskytování služeb sociální a zdravotní péče. Ministerstvo podporuje vládu v přijímání jakýchkoliv opatření, která by mohla vést ke zlepšení zdravotního stavu seniorské populace a ke zlepšení jejich životních podmínek. Mezi činnosti ministerstva zdravotnictví patří také publikování statistických zpráv, výzkumů, výročních a tiskových zpráv z oblasti služeb sociální péče, která informují vládu a veřejnost o využívání zdrojů veřejných financí a o kvalitách poskytovaných služeb péče. Zprávy následně slouží jako podklad k debatám o přijímání legislativních rozhodnutí na úrovni vlády.
Orgány územní samosprávy se v Anglii dělí na tři typy: rady hrabství, metropolitní oblasti a Správní obvod Londýna.21 Od roku 1993 jsou odpovědné za tvorbu sociální politiky a za poskytování sociálních služeb pro staré spoluobčany ve svých obvodech.(Fruhbauer, Bjalkovski, 2000)
Přesto jsou na centrální úrovni stanovena
základní pravidla, která musí být na nižších úrovních respektována. Sociální odbory orgánů místní správy patří mezi hlavní zřizovatele organizací poskytujících sociální služby 21
Dostupné na www: [cit. 2007-06-10]
83
seniorům. Ze zákona mají povinnost mít přehled o všech poskytovatelích péče na svém území. Sociální odbory poskytují seniorům služby skrze své vlastní organizace, nebo prostřednictvím zprostředkování služeb dobrovolnických či soukromých poskytovatelů, kterým jsou nuceni následně za služby zaplatit kombinací z vlastních zdrojů a zdrojů klienta. Sociální odbory informují seniora o výši úhrady za poskytované služby a odpovídají za zhodnocení jeho potřebnosti v případě nároku na příspěvek na péči ze státní pokladny. Místní samosprávy jsou také kompetentní v podporování neformálního pečovatele, prostřednictvím posouzení nároku na finanční dávky, poradenskou péči nebo služby, které poskytovateli pomohou v péči o seniora.
Většina služeb sociální péče podporující život seniora v jeho domácnosti, je provozována
nezávislými,
tedy
soukromými,
dobrovolnickými
a
neziskovými
poskytovateli péče. Nestátní neziskové organizace většinou pracují ve spolupráci s obcemi nebo Ministerstvem zdravotnictví a doplňují svými službami rámec služeb pro seniory, kterými město nedisponuje. Nabízí širokou škálou služeb podporujících kvalitu života seniora v jeho domácnosti, jako např. služby přepravy minibusem, kluby pro seniory, zájmové kroužky, navštěvování seniorů v jejich domácnostech, podpora čerstvě ovdovělých seniorů apod. Neziskový sektor je zřizovatelem mnoha organizací podporujících prostřednictvím rad a služeb neformální pečovatele. Sektor zahrnuje také organizace pečovatelů, které si pečovatelé sami zřizují
za účelem jejich vzájemné podpory. Velký význam mají
poradenské telefonní linky pro pečovatele a seniory, které jsou zřizovány zejména nestátními organizacemi. Stoupá význam dobrovolných pracovníků v neziskovém sektoru. Soukromé organizace poskytují sociální služby na podkladě vytvoření registrace u Komise pro inspekci sociální péče a u sociálních odborů místních samospráv, a živnostenského oprávnění. Soukromí poskytovatelé poskytují zejména služby osobní asistence. V Anglii je obvyklé, že si senior najímá na plný nebo na částečný úvazek svého privátního pečovatele nebo společníka pro volné chvíle. Může si ho najít sám, podat si inzerát nebo si ho nechat najít prostřednictvím sociálního odboru místní samosprávy či agentur, které se touto službou přímo zabývají. Pečovatel je hrazen z vlastních zdrojů seniora, nebo prostřednictvím sociálních dávek, pokud je senior využívá. V případě, že je pečovatel najatý skrze agenturu, platí senior přímo agentuře, která nese zodpovědnost za pečovatele. Pokud si najme senior pečovatele sám, odpovídá za jeho zabezpečení jako jeho 84
zaměstnavatel, včetně finančních nákladů, které ze zaměstnaneckého poměru plynou. (Age Concern, 2006) Neformální pečovatelé patří mezi nejdůležitější poskytovatele péče v domácnostech seniorů. Pečujícími jsou převážně rodinní příslušníci a přátelé seniora. V posledních letech zaznamenali neformální pečovatelé zvyšující se podporu ze strany vládních složek. V roce 1999 Ministerstvo zdravotnictví vydalo dokument podporující pečovatele, Národní strategie pečovatelů („National Strategy for Carers“). Dokument spolu s Královskou komisí („Royal Comission on the long term care of the elderly“) navrhuje speciální vládní granty pro neformální pečovatele.(Karlson et. al, 2004)
Mezi důležité aktéry patří pracovníci sociálních služeb, kteří jsou v přímém kontaktu se samotným klientem. Jsou zaměstnáváni ve státním, neziskovém a privátním sektoru. Manažer péče („care manager“) zabezpečuje první kontakt s žadatelem o službu. Je kompetentní v otázkách identifikování jeho potřeb a navržení optimální kombinace služeb péče, kterou musí seniorovi také zajistit. Je klientovi přidělený a dohlíží zejména nad kvalitou
poskytování služeb domácí péče a asistenčních služeb v jeho domově.
Manažer musí mít registraci pro účely Komise pro inspekci sociální péče, neboť má zvláštní odpovědnost při přidělování zdrojů, vzdělávání a rozvoji svého pracovního týmu. Jeho požadovaný stupeň kvalifikace je NVQ 4 („ National Vocational Qualifications“) v oboru sociální práce nebo RMA kvalifikace („Registered Managers Award“). Mezi další uznávané certifikáty patří např. diplom v oboru sociální práce (DipSW) a osvědčení o kvalifikaci v sociální práci (CQSW). Osobní asistent péče („care assistant nebo care worker“) poskytuje seniorovi osobní péči a praktické práce v jeho domácnosti. Požadovaný stupeň jeho vzdělání by měl odpovídat kvalifikaci NVQ2 v oboru sociální péče.( Health and Social Care Undergraduate, 2008)
85
7. 5. 1 Podpůrné instituce v systému domácí péče o seniory v Anglii Systém poskytování služeb domácí péče pro seniory je v Anglii složen z mnoha dalších institucí, které mají nezastupitelnou úlohu, přestože tyto organizace nepatří mezi zřizovatele ani poskytovatele služeb péče. Jedná se zejména o následující instituce: Komise pro inspekci sociální péče („Comission for Social Care Inspections“) má nezastupitelnou úlohu v systému dlouhodobé péče, neboť má přímý vliv na kvalitu poskytování služeb seniorům v jejich domácnostech. Je řízena ministerstvem zdravotnictví a státním tajemníkem. Je odpovědná za vedení registru obecních, soukromých, i dobrovolnických poskytovatelů sociálních služeb ve Spojeném království. Její hlavní činností je regulace a kontrola poskytování služeb sociální péče u všech registrovaných poskytovatelů, je odpovědná i za naplňování standardů sociálních služeb jednotlivými poskytovateli a řízení osobních sociálních služeb spadajících pod místní úřady.22 Organizace sdružující poskytovatele domácí péče ve Spojeném království („United Kingdom Homecare Association“) byla založena v roce 1989. Je národním sdružením, jehož členem se musí stát všichni poskytovatelé služeb domácí péče od malých firem, až po velké organizace fungující na státní, neziskové, soukromé, dobrovolnické a charitativní úrovni. V současné době zahrnuje 1 600 organizací. Ve spolupráci s jednotlivými místními úřady a centrální vládou pomáhá agenturám zajišťujícím sociální péči v poskytování kvalitních služeb a seniorům pomáhá v hledání vyhovujícího poskytovatele služby.23 Královská komise pro dlouhodobou péči o seniory („Royal Comission on the long term care of the elderly“) byla sestavena v roce 1997 vládou, za účelem inspekce financování dlouhodobé péče a vytváření doporučení pro financování tohoto systému. Jejím prioritním úkolem je každoročně nejprve přezkoumat možnosti krátkodobé a dlouhodobé péče v závislosti na udržitelnosti systému jejich financování a následně doporučit, jak tyto výdaje optimálně rozdělit mezi veřejné finance a finance klienta.24 Ministerstvo práce a penzí („Department for Work and Pensions“) podporuje život seniora v jeho domácnosti, z finančního hlediska. Na národní a lokální úrovni a ve spolupráci s dalšími organizacemi ministerstvo poskytuje státní finanční podporu více než 11 milionům seniorů.25
22
Dostupné na www:< http://www.csci.org.uk/> [cit. 2008-09-05] Dostupné na www:< http://www.ukhca.co.uk//> [cit. 2008-09-05] 24 Dostupné na www:< http://www.royal-commission-elderly.gov.uk/> [cit. 2008-09-05] 25 Dostupné na www:< http://www.dwp.gov.uk/> [cit. 2008-09-05] 23
86
7. 6 Financování služeb sociální péče Obecně jsou sociální služby pro seniory v Anglii financovány kombinovaným systémem. Ten je složený ze státních financí, sponzorských darů, financí místní správy a podílu plateb uživatelů služeb, který může být částečně dotován z příspěvků sociálního zabezpečení. Služby sociální péče jsou v Anglii financovány převážně orgány místní samosprávy. Ty získávají finanční zdroje z rozpočtu, který je tvořen z místních daní, poplatků za péči od uživatel služeb a z grantů poskytovaných britskou vládou. Místní samosprávy mají v rozsahu svého území velký stupeň autonomie v rozhodování o financování jednotlivých forem služeb sociální péče. Sami rozhodnou, jakým poskytovatelům péče a kolik finančních prostředků přerozdělí na chod jejich organizace. V případě zprostředkování sociální péče seniorovi skrze služby od různých poskytovatelů péče, poskytovatelům sociální odbory za služby platí kombinací vlastních zdrojů a zdrojů klienta. Samosprávy mají tendence výše úhrady podhodnocovat pod úroveň požadovanou poskytovatelem. Nerovnoměrné poplatkové úrovně jsou důvodem pro krachování řady terénních a ambulantních poskytovatelů péče, kteří jsou na těchto poplatcích závislí. Ačkoli centrální vláda obdarovává místní samosprávy velkou autonomií, systém financování centrálně kontroluje prostřednictvím Královské komise pro dlouhodobou péči o seniory („Royal Comission on the long term care of the elderly“). Pro neexistenci národního systému jednotného financování služeb dlouhodobé péče, byly patrné velké rozdíly ve financování služeb v jednotlivých samosprávách. Ministerstvo zdravotnictví proto uveřejnilo minimální standardy pro přerozdělování financí mezi jednotlivé poskytovatele péče. Centrální vláda a místní samosprávy podporují řadu nestátní subjektů prostřednictvím grantů. Jinak si musí organizace zdroje na financování provozu své organizace obstarávat sami. Významná je jejich podpora skrze sponzorské dary, neboť v Anglii patří sponzorování dobročinných organizací mezi nedílnou a obvyklou součást financování systému sociálních služeb. Mezi poskytovatele sponzorských darů patří živnostníci i velké firmy, jež berou sponzorování jako otázku své společenské prestiže. V Anglii neexistuje jednotný systém plateb za služby domácí péče od uživatel. Senior hradí služby sociální péče částečně nebo úplně z vlastních zdrojů, nebo jsou mu plně financovány z veřejného rozpočtu prostřednictvím sociálních dávek, pokud splňuje kritéria nároku. Jen nepatrná část seniorů financuje náklady na péči z dávek soukromého
87
pojištění dlouhodobé péče. Sociální odbory orgánů místní správy rozhodují v rámci svého území prostřednictvím své vlastní „poplatkové politiky“ o výši úhrady klienta za poskytovanou službu. Některé odbory mají paušální dávky, jiné posuzují pro stanovení platby příjem a úspory seniora. Samosprávy se však musí řídit směrnicemi Ministerstva zdravotnictví, tzv. („Local Autority Circular LAC (2001) 32, Fairer Charging Policie for Home Care and other non-residentaal Social Services“) při posuzování výše platby klienta (Age Concern, 2007): ●
seniorovi nesmí být úhrada za služby účtována, pokud jsou mu přiznávány nadstandardní dávky důchodové podpory, tzv. („Income Support“ nebo „Pension Credit“).
●
neměly by být brány v úvahu příjmy klienta ani jeho partnera
●
neměly by být brány v úvahu pouze úspory a kapitál klienta (domov není započítáván při ohodnocování do celkového majetku)
●
pokud je klientovi přiznána sociální dávka (zejména „Attendance Allowance“), musí být pro posuzování započítány veškeré další výdaje vyplývající z nesoběstačnosti seniora, jedná se např. o jeho větší spotřebu energie, nebo náklady na prádelnu
88
7. 6. 1 Státní příspěvky na služby sociální péče podporující život seniora v jeho domácnosti Britský systém sociální péče disponuje širokou škálou dávek sociální péče podporujících finanční soběstačnost seniorů, kteří jsou z důvodu svého zdravotního stavu závislí na pomoci jiného člověka při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Průměrné náklady na domácí péči v této zemi činí £ 400 - £ 500 za týden.(Paul, 2007) Senior má právo dávky využívat na nákup sociálních služeb podporujících jeho život v domácím prostředí, pokud sociální odbor místní samosprávy dospěje k rozhodnutí, že jeho zdravotní stav vyžaduje podporu. Některé dávky jsou testované. Mezi základní dávky podporující život seniora v domácnosti patří:
●
„Direct payment“
je přímá platba vyplácená těm, kteří na rozhodnutí sociálního odboru místní samosprávy, využívají sociální služby. Výše platby je pro každého seniora určena individuálně, a je vyplácena jen po dobu, po kterou je senior oprávněn využívat nějakého typu péče. Přímé platby nemají seniorovi nahrazovat jeho příjem, ale umožnit mu větší flexibilitu ve výběru služby péče. Příspěvku může senior použít také k najmutí si soukromé osoby, která o něj bude pečovat. Dávka je určená i pro podporu neformálního pečovatele, který se o seniora stará. Dávka nemá pečovateli nahrazovat jeho příjem, ale podpořit ho tím, že mu umožňuje kombinovat svoji péči s péčí formálního charakteru. Dávku je možné použít na financování služeb domácí péče, respitní péče, na pořízení kompenzačních pomůcek (invalidní vozík) a na drobné úpravy v domácnosti. Pokud uživatel nespotřebuje celou výši poskytnuté dávky, je povinen zbytek vrátit místnímu úřadu.(Department of Health, 2008) ●
„Attendance Allowance“
je příspěvek určený pro seniory na pečovatelskou službu a na službu osobní asistence. Dávka je vyplácena ve dvou rovinách: nižší úroveň dávky je vyplácena seniorům, kteří potřebují péči přes den nebo v noci (£43,15 týdně), vyšší úroveň je poskytována těm, kteří potřebují asistenci pečovatele nepřetržitě (£64,50 týdně). Nárok na dávku je každoročně obnovován a je vyplácen jen po dobu, kdy si seniorův zdravotní stav žádá pomoc odborníka. Pobírání tohoto příspěvku umožňuje seniorovi žádat o další přidružené dávky (např. na podporu bydlení nebo jeho příjmu). Nejedná se o testovanou dávku. Senior může nárokovat vyplácení dávky u svého místního úřadu.(Age Concern, 2007)
89
7. 6. 2 Ostatní příspěvky Tyto dávky státní sociální podpory představují další výhody, o které může senior v Anglii žádat. Jejich prostřednictvím získává další finanční prostředky na pokrytí nákladů, které mají za cíl usnadnit a prodloužit jeho relativně nezávislý život v domácím prostředí. Jedná se např. o : -
poskytování finanční a jiné pomoci na opravy, modernizace a úpravy v domácnosti seniora. Pomoc je poskytovaná ve formě dotace, půjčky, práce, materiálu, rady nebo jejich kombinací. O zprostředkování pomoci rozhodují místní bytové úřady, na základě zhodnocení její potřebnosti pro žadatele. (Age Concern, 2007)
-
pokud týdenní příjem seniora nedosahuje výše £ 124,05 má senior nárok na jeho dorovnání do této výše, prostřednictvím nadstandardních penzijních dávek, tzv. „Pension Credit“. Dávku je možné pobírat jako přidruženou dávku, pokud byl seniorovi přiznán příspěvek na pečovatelskou službu („Attendance Allowance“). Jedná se o testovanou dávku.(Age Concern, 2007)
-
tzv. „Housing Benefit“ je příspěvek na nájemné a na poplatky spojené s financováním bydlení seniora. Je to testovaná dávka, o kterou může žádat senior, jehož týdenní příjmy nedosahují úrovně £143,80 a nemá úspory ve výši nad £16 000. Nárok požádat si o tuto dávku má senior pobírající příspěvek na pečovatelskou službu („Attendance Allowance“). Dávka spadá do působnosti Ministerstva práce a penzí („Department for Work and Pensions“). (Age Concern, 2007)
90
7. 6. 3 Státní příspěvky podporující neformálního pečovatele v péči o seniora V případě, že sociální odbor místního úřadu uzná sociální potřebnost pečovatele, je oprávněn pobírat některé dávky státního sociálního zabezpečení. Mezi základní možnosti finanční podpory neformálního pečovatele patří:
●
„Carer´s
Allowance“
je příspěvek poskytovaný těm, kteří nejsou schopní pracovat na plný úvazek, protože stráví minimálně 35 hodin času týdně péčí o seniora. Podmínkou pro vyplácení dávky je, že senior musí pobírat příspěvek na osobní péči. Týdenní sazba pečovatelského příspěvku je £50, 55 (tj. £202, 2 měsíčně, pro představu, průměrný měsíční plat v Anglii činil v roce 2007 £2 600). Pečující nemá nárok na dávku, pokud jsou mu přiznávány ještě jiné dávky, které v součtu přesahují pečovatelský příspěvek nebo pokud jeho týdenní mzda je více než £95 týdně. (Age Concern, 2007)
●
„Income
Support“
je příspěvek podporující příjem pečovatele, který je nízký a nezajišťuje mu dostatek prostředků na živobytí. Je to testovaná dávka. Nárok na ni mají ti, kteří nemohou chodit z důvodu péče o seniora do zaměstnání nebo chodí jen na zkrácený úvazek, který nepřesáhne 16 hodin týdně. Další podmínkou je, že úspory pečovatele nesmí přesáhnout £16 000. Podpora příjmu je složená ze tří různých částí: z osobních příspěvků, prémií a plateb na úhradu některých nákladů na bydlení. Výše příspěvku je individuální.26
●
„Home Responsibilities Protection“ není vyplácená dávka, ale systém, který pomáhá zachovat pečovatelům nárok na
jejich státní důchod, i když neplatí příspěvky sociálního pojištění. Důvodem je, že péče o seniora jim neumožňuje chodit do práce a nebo jsou jejich výdělky příliš nízké. Na tuto výhodu mají automaticky nárok pečovatelé, kterým byla přiznána dávka podpory příjmu.
26
Dostupné na www: [cit. 2008-08-05]
91
7. 7 Problematika služeb neformální péče o seniory v Anglii Podle údajů z posledního sčítání lidu z roku 2006, bylo v Anglii označeno za neformální pečovatele starající se o seniora v jeho domácnosti kolem 5, 2 mil osob.(Jester, 2007, s. 82) Přibližně 32% z nich věnují péči o starého člověka v průměru do 30 hodin týdně. Ostatní poskytují seniorovi téměř nepřetržitou péči, v rozmezí od pěti až do sedmi dnů v týdnu. Složení pečovatelů pomáhajících seniorům v oblasti domácích prací a osobní péče, je zastoupeno ve větší míře partnery a dětmi seniora. Počet pečovatelů z řad přátel a sousedů není tak obvyklý. Podle Komise pro inspekci sociální péče, péče poskytovaná neformálními pečovateli ušetřila státu za rok 2007 odhadem £ 5, 9 miliard.(Grice, 2008) Ekonomické aspekty tvoří klíčový prvek vládní politiky na podporu pečovatelů. Zvýšení počtu starých lidí v britské populaci znamená, že poptávka po poskytování péče se bude zvyšovat. Vláda má obavy, že s rostoucím počtem seniorů vyžadujících podporu jejich rodiny, bude docházet k poklesu ochoty těchto rodin jim péči poskytnout. Mění se zejména rodinné vzorce u žen, které jsou převážnými poskytovateli péče. Mnohé začínají upřednostňovat profesní život nad úlohu pečovatelky. Podle odhadů vlády by tyto změny mohly přinést až trojnásobný nárůst veřejných výdajů na domácí péči o seniory během následující dvou dekád.(Brindle, 2007) Pečovatelé chtějí mít právo na běžný život, tj. právo vidět svoji rodinu a přátele, mít přestávky k rekonvalescenci psychických a duševních sil, právo starat se o své vlastní zdravotní potřeby a právo zvážit placené zaměstnání. Význam pečující osoby, jako poskytovatele péče, byl v Anglii uznán v roce 1995, prostřednictvím usnesení zákona o právech pečovatele, „The Carer´s Act“. Uplynulo již přes deset let a pečovatel i příjemce péče se i nadále potýkají při neformální péči s mnoha problémy. V rámci prohlášení Britské národní zdravotní služby a usnesení o výkonu neformální péče, by neměli pečovatelé na sebe brát plnou zátěž, kterou s sebou péče o seniora přináší a místní samosprávy jim musí zajistit podporu. Této možnosti podpory využilo v roce 2006 přibližně 383 000 neformálních pečovatelů. Komise však zaznamenala mnoho případů porušování jejich práv. Řada organizací a odborů, které si dávají za cíl pomáhat pečujícím osobám v jejich nelehké roli, nedokáží, a to mnohdy vzhledem ke svým nedostatečným zkušenostem a restriktivním postojům, zvážit adekvátní formu podpory pro pečovatele a najít vhodná opatření pro jejich zdraví a bezpečnost. Problematické je, že způsoby vyhodnocování psychických a fyzických potřeb pečovatelů se kraj od kraje liší. Navíc, jednotlivé kraje disponují rozdílnými kapacitami služeb podporujících život pečovatele
92
i seniora. Kraje s limitovanými zdroji služeb mají tendence upřednostňovat v péči seniory, kteří žijí bez pečovatele. Přístup k respitní péči je obtížný zejména pro venkovské pečovatele. Podle odhadů Královské komise pro dlouhodobou péči o seniory, z roku 2006, jen asi 12% pečovatelů se dostalo pomoci adekvátní jejich potřebám. Mnoho pečovatelů je tedy stále na pokraji fyzického a psychického zhroucení, protože se jim nedostává potřebné podpory. Některé obce dokonce nemohly pečovatelům zajistit potřebnou podporu, protože na ni neměly ve svém rozpočtu dostatek peněz. (Grice, 2008) Neformální pečovatelé jsou často vystavováni finančním problémům, protože náročná péče o seniora je nutí omezovat jejich pracovní aktivity. Podstatná část z nich zvládá kombinovat chození do zaměstnání s péčí o seniora, ale někteří jsou nuceni se na úkor nepřetržité péče o starého člověka svého povolání vzdát. Pečovatelům je v případě nutnosti umožněno si vzít volno ze zaměstnání, s garancí stejného pracovního místa po jejich návratu. Během této doby zaměstnavatel není povinen platit pečovateli mzdu. Státní příspěvky pro pečovatele nejsou tak vysoké, aby mu poskytly plnohodnotnou náhradu jeho příjmu. Pečovatelé, kteří nesplňují kritéria pro přiznání nároku na finanční podporu z veřejného rozpočtu, jsou odkázáni na své vlastní úspory.(Evason, 2006)
7. 8 Problematika sociálních služeb podporujících život seniora v domácím prostředí v Anglii Podle britského Úřadu pro národní statistiku využívalo v Anglii v roce 2007 sociálních služeb domácí péče přibližně 1 020 000 osob starších 65 let. Podle odhadů bylo přes 75% z nich starších 75 let.( National Statistics, 2008, s. 18) Přesný počet těch, kteří využívají sociální služby podporující jejich nezávislý život v domácím prostředí, nelze jednoznačně vyjádřit. Je třeba brát v úvahu, že mnoho seniorů využívá ke svému prospěchu více služeb najednou, někteří využijí službu jen několikrát do roka a jiní jsou službami podporováni pravidelně. Následující tabulka znázorňuje přibližný počet seniorů, podle toho, jak využívali jednotlivé formy služeb sociální péče v Anglii v roce 2007:
93
Tabulka 6: Počet klientů využívajících sociální služby domácí péče v Anglii v roce 2006 - 2007 (v tisících) Typ služby
65 a více let
Pečovatelská služba a osobní asistence
480
Centra denních služeb
131
Dopravování jídel rozvážkovou službou a návštěva jídelen
139
Odlehčovací služby
60
Technické úpravy v domácnosti seniora
382
Direct Payment (dávka na péči)
17
Ostatní (např.
dopravní služby, jídelny, prádelny apod.)
329
1 538
Celkem
Zdroj: (National Statistics, 2008, s. 19)
Podle statistického přehledu v minulém roce využívali angličtí senioři nejčastěji služeb domácí péče a osobní asistence. Oblibě se těšila také služba, která prostřednictvím technických úprav přizpůsobuje domácí prostředí zdravotnímu stavu starého člověka. Je zde ale mnoho těch, jejichž potřeby nejsou dostatečně kvalifikovány pro to, aby získali veřejné služby, ale zároveň si tito lidé nemohou dovolit za tyto služby platit ze svého. Britský systém poskytování veřejných sociálních služeb je kritizován za to, že je zaměřen zejména na lidi s vysokým stupněm závislosti a zranitelnosti, než aby byl nastaven tak, aby závislosti na péči předcházel. Komise pro inspekci sociální péče potvrzuje, že mnoho místních úřadů se nestará o to, kolik lidí v jejich území sociální péči potřebuje a jak ji budou moci zaplatit. Navíc, dvě třetiny úřadů poskytují podporu skutečně pouze lidem, jejichž potřeby jsou "velmi“ nebo „kriticky vážné“.(Mulholland, 2007) Možnosti pro seniory, kteří nemají na péči nárok, jsou omezené. Někdy jsou závislí na přátelích a rodině a některým nezbývá, než se obejít bez péče docela. Řada z nich se uchyluje k prodeji svých domovů, aby si mohli péči hradit z vlastních zdrojů. Jedná se o něco málo přes 275 000 seniorů, kteří mají lehčí potřebu péče a nemají nárok na státem zajištěnou péči a o 6 000 seniorů, kteří i přes své velké zdravotní problémy taktéž nevyužívají žádnou formu péče.
94
Předpokládá se, že v roce 2009 budou podmínky takové, že na státní péči dosáhnou pouze lidé s nejvážnějšími potřebami péče.(Comission for Social Care Inspections, 2008, s. 21) Kritéria pro získání podpory pro pečovatele i seniora, jak již bylo naznačeno, jsou nastavena příliš přísně. Ministr sociální péče, Ivan Lewis, požádal Komisi pro inspekci sociální péče o přehodnocení kritérií používaných jednotlivými sociálními odbory, neboť se obává, že může dojít k poškození státního závazku na podporu nezávislosti starších a zdravotně postižených lidí ve Spojeném království".(Grice, 2008) Vláda Spojeného království si uvědomuje, že současný systém financování sociální péče pro seniory není v dlouhodobém horizontu udržitelný. Hledání jasného, spravedlivého a přiměřeného systému se stává proto aktuálním tématem diskusí na národní úrovni. Nedostatek financí u poskytovatelů péče se promítá do kvality jejich poskytovaných služeb. Vzhledem k nízkým mzdám se agenturám nedaří zaměstnat dostatek pracovníků potřebných ke zvládnutí narůstajících potřeb stárnoucí populace. Pracovníci dlouhodobé péče jsou obecně hůře placeni a méně školeni než pracovníci zdravotnické péče. V případě financování služeb sociální péče je sporná otázka provázanosti sociální a zdravotní péče, tedy integrované péče. Národní zdravotní služba („National Health Services“) upřednostňuje potřebu poskytování zdravotní péče nad schopnost seniora za ni zaplatit. Oproti tomu, poskytování služeb sociální péče bere v úvahu, jak potřebu péče, tak schopnost seniora za službu péče zaplatit. Tyto rozdíly vedou v Anglii k velkým nerovnostem a jsou předmětem diskusí. Senioři, kteří trpí nemocí, pro kterou existují léčebné metody (např. rakovina), mají zajištěnou osobní sociální péči zdarma, jako doplněk zdravotní péče. Na druhou stranu ti, kteří trpí nemocí, která se nedá léčit (např. Alzheimerova choroba), tyto výhody nemají.(Personal Social Services Research Unit, 2007) Politika hodnocení kvality domácí péče je ve Spojeném království relativně novou záležitostí. Národní minimální standardy domácí péče, („Domiciliary Care: National Minimum Standards and Regulations“), byly zavedeny před pěti lety. Od roku 2003 došlo ke zlepšení v kvalitách poskytovaných služeb, ale během posledního roku došlo ke stagnaci a služby se již dále nevyvíjí. Podle inspekcí kvality, přibližně třetina agentur domácí péče neodpovídá standardům. Kvalita poskytování služeb skrze místní samosprávy je méně kontrolovatelná a regulovatelná. V jednotlivých oblastech Anglie jsou patrné velké rozdíly v přístupu ke službám. Zaznamenán je nárůst provozovatelů péče ze
95
soukromého sektoru, naopak se snižuje počet poskytovatelů ze státního a dobrovolnického sektoru. Výzkum mezi klienty formální i neformální domácí péče ukázal na poměrně vysokou spokojenost ve srovnání s klienty institucionální péče. Přesto byly v šetření o životních podmínkách mezi závislými osobami v domácnosti zaznamenány problémy v kvalitě poskytované péče. Uživatelé si stěžovali na nedostatek informací o dostupných službách a omezený přístup ke službám podporujícím neformální pečovatele v jejich roli primárního zdroje péče. Obdobně dávky, jak již bylo zmíněno, nejsou natolik vysoké, aby vyrovnaly ztracený příjem pečovatele.(Comission for Social Care Inspections, 2008) Komise pro inspekci sociální péče konstatuje, že narůstá množství seniorů z etnických minorit (zvláště z asijských), kteří potřebují podporu sociální péče, ale k těmto službám nemají odpovídající přístup. V minoritních komunitách je obvykle péče o seniora zajištěna rodinou, spíše než placenými pečovatelkami. Třebaže průzkum ukázal, že příslušníci etnických minorit jsou oproti Angličanům třikrát ochotnější pečovat o své staré rodiče, nedostatek finančních prostředků jim brání čím dál tím více dostát svému přesvědčení. Tlaky pracovního trhu je nutí se stěhovat za prací. To nabourává soužití velkých rodin a její schopnost podporovat soběstačnost seniorů v jejich přirozeném prostředí. Proto stále více seniorů hledá oporu v sociální péči z veřejných zdrojů. Senioři s etnickým původem patří mezi nejchudší a spoléhají na státní dávky. Nemohou si dovolit platit za privátní péči. Kvůli svým kulturním, společenským i náboženským odlišnostem naráží ve snaze získat kvalitní sociální péči, na překážky. Do péče jsou zejména nastavovány skupiny dobrovolníků, protože obecní úřady nebývají schopné reagovat na jejich potřeby. Kvalitu péče snižuje skutečnost, že profesionální pečovatelé nerozumí jejich kulturnímu zázemí a duchovnímu pozadí. Následují bariéry v jazycích, ve stravě a v přístupu k informacím. Místní orgány jsou Komisí pro inspekci sociální péče varovány, že nesmí přehlížet potřeby těchto jedinců.(Asian elderly in crisis, 22. 02. 2005)
96
8 Porovnání nástrojů sociální péče podporujících život seniorů v jejich domácím prostředí ve sledovaných zemích V této části práce budou porovnávány výsledky komparace sociálních nástrojů prodlužujících a podporujících život seniora v jeho domácím prostředí v Anglii a v České republice. Koncepce sociální politiky domácí péče o seniory je v jednotlivých státech odlišná. Důvodem je rozdílná historická tradice této oblasti, míra a rozsah sociální politiky vyplývající z ekonomické vyspělosti státu a rovněž postavení vládnoucích stran v průběhu vývoje. Pro uchopení podoby aktuálního systému sociální péče o seniory v jejich přirozeném prostředí je nezbytné porovnat základní vývojové trendy formulující sociální nástroje ve sledovaných krajinách. Základy sociální politiky byly v obou zemích položeny v 19. století. Odpovědnost za sociální zabezpečení těch, kteří se nacházeli v nepříznivé sociální situaci spočinula na bedrech jednotlivých samospráv. Péče byla realizována v převážné většině v ústavních institucích, Anglie zaměřila svoji pozornost také na podporu sociálně potřebných občanů skrze tzv. venkovskou pomoc, kdy poskytováním naturálií umožňovala potřebným i nadále setrvat v jejich domovech. Realizace domácí péče v domácnostech potřebných občanů byla realizována v Čechách i v Anglii téměř současně a více méně nestátním sektorem. Péče nesměřovala primárně do domácností nesoběstačných seniorů, ale do domácností jedinců zasažených válkou. Významný posun v rámci rozvoje sociální politiky byl v naší zemi zaznamenán po první světové válce, kdy se prostřednictvím různých zákonů sociální politika snažila zlepšovat sociální zabezpečení občanů a stát přijal větší zodpovědnost za sociální podmínky a životní situaci svého obyvatelstva. Anglie zaznamenala posun s přijetím schématu sociálního pojištění, až o několik let později, v průběhu druhé světové války. V obou zemích na sebe přebral stát roli vykonavatele sociálního zabezpečení. Zatímco vývoj britské sociální politiky začal postupně přerůstat ve vznik sociálního státu, slibný vývoj sociální politiky Českého státu byl utlumen nejprve hospodářskou krizí a posléze německá okupace tento rozvoj zastavila zcela. V této fázi se vývoj sociální péče o seniory v jednotlivých zemích rozchází. Komunistický převrat v r. 1948 nastolil v českém státě model rovnostářský, náročný na ekonomické zdroje, opírající se o velkou redistribuci a stimulující spíše pasivní chování a postoje obyvatel české země. Oproti České republice disponuje Anglie již několik desetiletí určitou politikou podporující setrvávání seniorů v jejich domovech. Ekonomické a humánní důvody vedly postupně v Anglii k přesouvání péče seniorů
97
z ústavů do domácí péče a k rozvoji poskytovatelů péče z nestátního sektoru. V Československu naopak přešla péče z nestátních subjektů na stát, který okupoval veškeré funkce sociální politiky včetně těch, které občanská společnost svěřuje rodině, obci, dobrovolným organizacím nebo nestátním subjektům. Převládala tendence seniory vyřazovat ze společnosti a zajistit jim dostatečnou a podle tehdejších měřítek kvalitní péči v mohutných komplexech domovů důchodců. I přes postupné zavedení státní pečovatelské služby a rozvoji ambulantních zařízení v 70. letech, byla péče podporující seniory v jejich přirozeném prostředí poskytována jen okrajově. Až do devadesátých let dvacátého století byli senioři vtlačeni do role pasivních příjemců služeb, o jejichž obsahu ani kvalitě neměli právo jakkoliv spolurozhodovat. V Anglii naopak docházelo k rozvoji komunitní péče a v šedesátých letech minulého století bylo oficiálně odstartováno hnutí pečovatelů o nesoběstačné osoby v jejich domácnostech. V průběhu desetiletí přiznala vláda pečovatelům řadu výhod a podpořila jejich ztracený příjem finančním příspěvkem, „Carer´Allowance“. Tato dávka sociálního zabezpečení je pro anglické pečovatele doposud jejich jedinou výhodou. Zatímco na území České republiky byl stále jediným nositelem a vykonavatelem sociální péče stát, britská vláda přenesla již v sedmdesátých letech dvacátého století odpovědnost za veškeré služby sociální péče na obce. Tento systém funguje v Anglii dodnes. 90. léta jsou pro oba státy spojena s téměř revolučními změnami v péči o staré lidi. Krize dlouhodobé péče v Anglii vyústila na přelomu osmdesátých a devadesátých let v reformu komunitní péče. Základem transformace byl ústup od paternalistické státní péče k posilování neformálního sektoru, jako je rodina, komunita a nezávislé instituce. Došlo k rozšíření a specializaci sociálních terénních a ambulantních služeb a uznání pečovatele jako neformálního poskytovatele péče. Podle odborníků nadále přetrvává v britském sociálním systému dlouhodobé péče o seniory chaos. Česká republika se po 40 letech nadvlády komunistické strany a 20 letech sovětské okupace stala v roce 1989 demokratickou zemí. Transformace systému sociálního zabezpečení zaznamenala výrazné změny. To se ale netýkalo rozvoje služeb domácí sociální péče, která po další desetiletí opět zaznamenala ve větší míře stagnaci. Československý zákon uznával až do roku 2006 jako formu sociální péče pouze pečovatelskou službu a domovy důchodců. Staří lidé byli stále vystavováni nebezpečí ústavní péče, na místo toho, aby jim stát zlepšoval životní podmínky, které by jim
98
umožnily zůstat co možná nejdéle ve svém přirozeném prostředí. Zatímco sociální stát České republiky je ve fázi rozvoje a hledání se, model sociálního státu Velké Británie vyžaduje modernizaci zastaralého systému. Demografické stárnutí České republiky a Anglie se během druhé poloviny minulého století výrazně prohloubilo. Obě země čelí demografickým změnám ve struktuře své populace. V následujících čtyř dekádách je očekáván enormní nárůst osob starších 65 let a propad počtu ekonomicky aktivní a dětské populace v obou sledovaných krajinách. S rostoucím počtem starých lidí v populaci se zvyšuje potenciální množství lidí, kteří budou vyžadovat komplexní zabezpečení svých potřeb. V současné době je poměr seniorské populace v obou zemích na přibližně stejné úrovni. Podle statistických prognóz čelí Česká republika oproti Anglii mnohem většímu nárůstu seniorů. V roce 2050 je v České republice očekávaný až trojnásobný nárůst osob ve věku 80 a více let. V důsledku transformace systému sociální péče v minulém desetiletí, disponuje Česká republika a Anglie poměrně novými zákony a směrnicemi regulujícími poskytování sociální péče v zemi. Princip poskytování a koordinace služeb sociální péče residenčního, terénního i ambulantního typu je v České republice vtěsnán do Zákona o sociálních službách z roku 2006 a do právní normy standardů kvality sociálních služeb. V Anglii se standardy pro jednotlivé typy služeb od sebe liší. Setkáme se např. s Národními minimálními standardy pro péči poskytovanou v domácnosti z roku 2003 či se Směrnicemi pro poskytování domácí péče z roku 2002. Agentury poskytující služby domácí péče mají v Anglii také vlastní standardy. Jednou z hlavních zásad naplňování standardů kvality sociálních služeb u obou zemí je univerzalita požadavků na kvalitu bez ohledu na to, zda se týká veřejnoprávního, nevládního, neziskového nebo soukromého poskytovatele. Po desetiletích snahy britských pečovatelů o uznání jejich práv a potřeb při náročné péči o nesoběstačného seniora, byl v roce 2005 přijat Zákon o rovných příležitostech pro pečovatele. To dává neformální péči o staré lidi v Anglii nový rozměr. V České republice neformální pečovatel není ještě považován ani za partnera v diskusích o sociálních službách. Pro obě země je typická široká škála služeb sociální péče podporující soběstačnost seniorů v jejich přirozeném prostředí, ve snaze odvrátit potřebu jejich ústavního zaopatření. Většina těchto služeb je totožná, avšak v Anglii nalezneme navíc ještě další služby. Anglická sociální služba rozvážející seniorům jídlo do jejich domácností je
99
obohacena o možnost zásobování zmraženého jídla, které je uložené do mrazáku seniora. To je praktické z důvodu, že senior má zajištěné jídlo po 24h denně a v případě potřeby si ho může kdykoliv ohřát. Dále udržování pravidelného kontaktu se seniorem a projevování zájmu o jeho osobu má na jeho psychický stav pozitivní vliv. Z hlediska efektivity nákladů plní proto služba telefonické kontroly svůj účel. V České republice je tato služba v omezeném rozsahu provozována poskytovateli tísňové péče, ale není prozatím tolik rozšířená. Další službou je zajištění přístupného bydlení a možnost přizpůsobení dispozic bytu měnícím se potřebám seniorů, patří mezi základní předpoklady kvalitního a nezávislého života starých lidí v jejich přirozeném prostředí. Podle tabulky č. 6 patří tato služba mezi druhou nejvyužívanější službu seniory Anglii. Nově se rozmáhajícím trendem v Anglii je zřizování denních stacionářů určených pro denní pobyt starých lidí a zároveň pro pobyt školních, popřípadě i předškolních dětí. Kromě setkávání u oběda spolu mohou senioři a děti trávit také odpolední čas při společných aktivitách. Tyto integrační stacionáře svědčí o tom, že se mohou tyto generace vzájemně obohacovat, předávat si zážitky a sdílet část běžného života. Přítomnost dětí působí příznivě na zdravotní stav seniorů, navíc z hlediska multigeneračních vazeb je tato služba vítaným pozitivem. V českých podmínkách je možné shledat některé školní jídelny, které poskytují seniorům oběd, ale služba není dále rozvíjena směrem k hlubší multigenerační integraci. Samota patří mezi nejobávanější jevy ve stáří. Dále zde existuje služba zajišťující seniorovi spolubydlící osobu, je v Anglii velice rozšířenou formou péče. Osamocený senior se cítí v bytě nejenom bezpečněji, ale zároveň má i svého společníka. Zvýšení participace seniorů na běžném společenském životě je v Anglii docíleno transportními službami, půjčovnou scooterů a pojízdných invalidních vozíků. Některé české neziskové organizace disponují službou rozvážení seniorů do stacionářů a do jiných zařízení, ale služba zatím není přirozenou součástí českého systému komunitní péče o seniory. Služby sociální péče jsou v obou zemích poskytovány obdobnými provozovateli, tedy státem, obcemi, nestátním sektorem a neformálními pečovateli. V České republice je hlavním poskytovatelem péče stát, v Anglii hraje větší úlohu soukromý a nestátní sektor. Formování systému na centrální úrovni je v České republice zajištěno Ministerstvem práce a sociálních věcí, v Anglii je za
tuto úlohu
odpovědné Ministerstvo zdravotnictví.
Rozhodující úlohu v poskytování péče spoluobčanům v seniorském věku mají v obou krajinách místní samosprávy. Poskytování kvalitní péče je podmíněno dostupností profesionální a odborné podpory a realitních sociálních služeb. V České republice jsou
100
jejich pravomoci regulovány centrálně, zatímco anglické samosprávy disponují autonomií. To má za následek nerovnoměrnost v nabídce poskytovaných služeb a v přístupu k těmto službám v jednotlivých oblastech. Na nerovnoměrný přístup ke službám si stěžují také čeští senioři a pečující osoby. Nedostatek pomoci a sociální izolace ohrožují zdraví pečovatelů, jejich důstojnost a především kvalitu jejich poskytované péče a tím zvyšují riziko zanedbávání seniorů. Péče o potřeby pečujících není v obou zemích dostatečná. Výrazným vývojovým trendem je individualizace sociálních služeb, tedy přizpůsobení sociální služby potřebám jednotlivce. Sociální odbory místní samosprávy jsou v Anglii ze zákona povinné informovat seniora i pečovatele o jejich právech a nárocích, ohodnotit potřebu jejich péče a zprostředkovat jim službu skrze dostupné poskytovatele služeb v kraji. Individualizace sociálních služeb je velmi nákladná. Ve Velké Británii je pro tuto koordinaci zřízena speciální funkce tzv. care managera, zatímco v České republice jsou poskytovatelé služeb samostatnými subjekty a je na schopnostech seniora nebo pečujícího, aby si jejich podporu sám zprostředkoval. V Anglii je poskytování poradenství na sociálním odboru místních samospráv součástí komplexu poskytovaných služeb. V rámci poradenství jsou poskytovány informace nejen o nároku na dávky, ale i o službách v oblasti péče o rodinu. V České republice probíhá zatím snaha o prosazení poradenství jako nedílné součásti poskytování sociálních služeb. Ve skutečnosti v obou zemích si pečovatelé i senioři stěžují na nedostatek informací o poskytování péče. V Anglii odpovídá za kontrolu kvality poskytovaných služeb samostatný orgán, Komise pro inspekci v sociální péči. V České republice je kontrola zajišťována krajskými úřady a ministerstvem práce a sociálních věcí. V Anglii je obvyklé, že si senior najímá na plný nebo na částečný úvazek svého privátního pečovatele nebo společníka pro volné chvíle, kterého senior zaměstnává a odpovídá za jeho zabezpečení jako jeho zaměstnavatel, včetně finančních nákladů, které ze zaměstnaneckého poměru plynou. Mimo uvedené instituce je systém sociální péče o seniory v Anglii zaštítěn dalšími institucemi, kdy
každý má svoji
individuální funkci. Financování služeb dlouhodobé péče je pro obě země velice nákladné. Koupěschopnost služby je v České republice a v Anglii zajištěna formou vícezdrojového financování (ze strany státu, místní samosprávy, občanů, pečovatelů, provozovatelů) a poskytováním peněžitých příspěvků uživatelům sociálních služeb určených na částečné hrazení nákladů za poskytované sociální služby. Anglie přijala kriteria, která orientují veřejnou pomoc jen na ty nejpotřebnější. Snaží se řešit stále narůstající tlaky na
101
financování posílením odpovědnosti každého seniora za dlouhodobou péči. Anglický systém sociální péče zahrnuje škálu finančních dávek. Avšak kritéria pro přiznání nároku těchto dávek jsou nastavena příliš vysoko. Anglický systém poskytování veřejných sociálních služeb je kritizován za to, že je zaměřen zejména na lidi s vysokým stupněm závislosti a zranitelnosti, než aby byl nastaven tak, aby závislosti na péči předcházel. Pro neexistenci národního systému jednotného financování služeb dlouhodobé péče, jsou v Anglii
patrné velké rozdíly ve financování služeb v jednotlivých samosprávách.
V České republice je finanční soběstačnost seniora podporována dávkou na péči. Nárok na ni má senior, který splňuje určitý stupeň závislosti na péči druhé osoby. Financování péče se v České republice řídí jasně stanovenými směrnicemi. Vlády se obávají nejvíce stárnutí populace v souvislosti s nezvladatelně narůstajícími náklady na zdravotní a sociální péči. Nedá se očekávat, že v následujících letech přestane hrát rodina v péči o seniora významnou úlohu. V obou zemích dávají senioři přednost péči v domácím prostředí, která je nákladově mnohem efektivnější než péče v ústavu. Rodiny se při péči setkávají s mnoha problémy. Počet pečujících osob ani závislých seniorů není možné v České republice zjistit, protože se o tomto jevu nevedou žádná podrobná statistická data. Pečovatelé v České republice zvládají při péči o seniora ještě chodit do zaměstnání, zatímco většina anglických pečovatelů se věnuje péči na plný úvazek. Anglickým pečovatelům je za určitých podmínek garantováno stejné pracovní místo po jejich návratu do zaměstnání. Pečovatelé se v obou zemích setkávají s nedostatečných finančním ohodnocením. V Anglii je pečujícím přiznávána speciální dávka na péči, ale pečující musí splnit vysoko nastavená kritéria. V České republice není zavedena žádná speciální dávka pro pečovatele na kompenzaci jejich příjmu. V obou srovnávaných státech se většina pečujících stará o seniora na úkor vlastních sil a prostředků. Jen vyjímečně garantují pečujícímu obě země přiznání nároku na důchod, i když není pečovatel zaměstnaný.
102
9 Závěrečné shrnutí a doporučení vhodných prvků pro podporu systému domácí péče o seniory v České republice V souvislosti se stárnutím české populace, bude nalezení rovnováhy mezi podporou formální a neformální péče pravděpodobně jedním z největších úkolů pro české zákonodárce. V naší republice, jak uvedené skutečnosti potvrzují, se systém domácí péče o seniory postupně formuje. Nezájem společnosti o nesoběstačné seniory v naší republice přerůstá v ohrožení sociálních hodnot. Ve svém domácím prostředí by s jistou minimální výpomocí mohla klidně zůstat třetina současných obyvatel institucionálních zařízení, což by oproti nynějšímu stavu vyšlo i výrazně levněji. Ve většině obcí však chybí zavedená alternativní forma péče pro jejich podporu. To vede k neúnosnému zatěžování pečujících rodin, kteří nemají v systému sociální péče téměř žádnou oporu. Česká republika postrádá zákon, který garantuje pečovatelům naplňování jejich základních lidských práv, tj. právo na odpočinek, na informace, na služby a na finanční ohodnocení, po vzoru anglického zákonu rovných příležitostí pro pečovatele. Pečující osoby se často potýkají při péči s finančními problémy. Mnoho z nich musí z důvodu náročnosti péče opustit své zaměstnání. Na podporu a pomoc rodinným příslušníkům bude se stárnutím populace třeba klást čím dál větší důraz. Je důležité podpořit je dávkou, která jim alespoň v malé míře nahradí jejich ztracený příjem. Inspirativní pro Českou republiku by měla být garance stejného pracovního místa pro pečovatele kde byl zaměstnán před nástupem k vykonávání péče. Je zapotřebí zajistit, aby domácí a komunitní služby pro pečovatele byly dostupné všem. Po vzoru Anglie by mohly vznikat telefonní informativní linky o dostupných formách péče a podpory určené pro pečující osoby. Většina seniorů si přeje zůstat ve svých domovech. Je zapotřebí zajistit praktickou podporu také pečujícím osobám, z nichž mnozí jsou v seniorském věku. V oblasti podpory rozvoje sociální péče o seniory v jejich domácím prostředí, jsem se nechala inspirovat širokou škálou podpůrných služeb péče v Anglii. Většina doplňujících služeb, jako např. transportní služba, půjčování scooterů a pojízdných invalidních vozíků, je provozována nestátními organizacemi, které zajišťují v Anglii převážnou většinu sociálních služeb. Služba sdílení domácnosti s druhou osobou by jistě podpořila psychické zdraví seniorů, kteří žijí ve velkých bytech osamoceně a cítí se být převážně soběstační. Forma spolubydlící osoby by mohla být propojena např. s ubytováním vysokoškolských studentů z odlehlých oblastí, kteří nemají nárok na koleje, ale nemají dostatek financí na úhradu jiné
103
formy ubytování. V České republice je proto důležité po vzoru Anglie, v prvé řadě posílit neziskové organizace a dobrovolné pracovníky. Model tradiční rodiny založený na mezigenerační solidaritě se v důsledku modernizace a tlaků společnosti pomalu rozpadá. Inspirativní pro Českou republiku může být také služba integrované mezigenerační péče prostřednictvím zřizování klubů pro seniory nebo služeb denních center při školkách nebo základních školách. Při vzájemném setkávání se seniorů s dětmi bude podporován a obnovován rozvoj mezigenerační solidarity. Nový zákon o sociálních službách podpořil finanční soběstačnost seniorů tzv. dávkou na péči. Ta je určená na nákup jakékoliv služby péče. V našich poměrech není prozatím senior zvyklí na to, že by si mohl svého pečovatele najmout. Služba privátního pečovatele je pozitivní hlavně v tom, že si sám senior zvolí, s kým chce trávit svůj čas. Přízeň jednoho pečovatele je pro seniora velmi důležitá. Staří lidé si neradi zvykají na změny a nesou těžce střídání pečovatelek v agenturách domácí péče. Mnoho seniorů v České republice neví, kam se mají s žádostí o zavedení služby obrátit. Pro seniora, zvláště pokud nemá rodinu, je velmi obtížné vyhledávat sociální službu, která splní jejich očekávání. V důsledku toho řada seniorů nevyužívá služby péče nebo si podá přihlášku do domova pro seniory. Rodinní příslušníci pečující o seniora potřebují především informace o situacích a problémech, které při pečování mohou nastat a zároveň dostatek informací o službách. Přínosem pro systém sociální péče pro seniory v České republice vidím v přenesení odpovědnosti v oblasti ohodnocení potřeb z nesoběstačného seniora nebo pečující osoby na odbory sociální péče. Pracovník odboru by byl odpovědný za zprostředkování služby, informací nebo finančních dávek pro žadatele. Ve snaze zlepšit podporu neformální péče o seniory zvažuje Anglie zavedení užitečných kurzů a školení pro pečující osoby, aby mohli být nejen schopní poradit si s praktickou péčí o seniora, ale i se svoji psychickou zátěží, tedy syndromem vyhoření.
104
Resumé Diplomová práce analyzuje systém sociálních služeb dlouhodobé péče, který podporuje život seniorů v domácím prostředí, v České republice a v Anglii. Přístup k problematice domácí péče ve vybraných zemích je porovnáván prostřednictvím aspektů poskytování sociálních služeb, jako je regulační struktura, finanční struktura a typologie služeb péče. Zároveň je u každé země poukázáno na slabiny v systému služeb domácí péče o seniory. V závěru práce jsou zevšeobecněny poznatky vyplývající ze srovnávací analýzy. Jsou vymezeny společné a odlišné nástroje sociální politiky v přístupu k péči o seniory v jejich domácnostech. Výsledkem komparace jsou doporučení pro Českou republiku, která vychází z praxe dlouhodobé péče o seniory v jejich domácím prostředí v Anglii. Klíčová slova: sociální politika, dlouhodobá péče, domácí péče, stáří, senior
Summary The graduation thesis parses the system of long-term care social services which supports the senior‘s life in their home, localized in Czech Republic and in England. Approach to the issue of home-care in the select coutries, is compared by aspects of services´ provision, such as the regulatory structure, the financial structure and the care services´ typology. At the same time the weak spots in a senior‘s home care services system are pointed in each coutry. Immediate knowledge which resultant from comparative analysis is generalized at the epilogue of thesis. Similarities and differences of social politics´ instruments in approach to a senior care in their home are defined. Recommendations for Czech republic flowing from the English experience of seniors´ long-term care in their home is the product of comparison. Key words: social politics, long-term care, home care, old-age, senior citizen
105
Závěr Diplomová práce je založená na komparaci poznatků, které se vztahují k problematice poskytování služeb sociální péče podporující seniora v jeho přirozeném prostředí, v Anglii a v České republice. Cílem práce bylo analyzovat přístup těchto zemí ke zkoumané problematice a porovnat jejich společné a rozdílné nástroje péče. Následně zevšeobecnit poznatky vyplývající ze srovnávací analýzy a navrhnout doporučení pro podporu systému dlouhodobé péče o seniory v jejich domácím prostředí, v České republice. V úvodní části práce jsem charakterizovala cíle práce, předmět zkoumání, výzkumné otázky a použité metody sběru dat. Teoretickým východiskům jsem věnovala pátou kapitolu. Protože sociální politika i sociální služby jsou chápány v jednotlivých zemích v různém kontextu, zabývala jsem se místem sociálních služeb v jednotlivých typech sociálních státu podle typologie EspingAndersena. Vzhledem k narůstajícímu počtu závislých lidí starších 65 let jsem uvedla jako teoretické východisko také demografické změny v závislosti na stárnutí populace a kvalitu života seniorské populace. Šestou a sedmou kapitolu jsem pojala jako analýzu systému domácí sociální péče o seniory ve zkoumaných krajinách. Nejprve jsem u každé země uvedla historicko hodnotový vývoj domácí sociální péče o seniory od 19. století až po současnost. Následně jsem analyzovala zkoumanou problematiku z hlediska regulace, financování a typologie služeb sociální péče na úrovni péče formální i neformální. Na konci kapitol obou zemí jsem uvedla výčet problémů, se kterými se oblast poskytování péče potýká. V závěru práce jsem uvedla komparaci nástrojů sociální péče podporujících život seniorů v jejich domácím prostředí ve sledovaných zemích a závěrečné shrnutí doporučení pro Českou republiku. K efektivnímu poskytování služeb sociální péče podporujících život starých lidí v jejich domácnosti je důležitá adekvátní teoretická základna. Tato skutečnost mě vedla k vypracování této diplomové práce.
106
Seznam tabulek Tabulka 1: Populační prognóza vývoje věkových skupin v Evropě v letech 2000-2050………………………………………………………………….31 Tabulka 2: Rozvoj pečovatelské služby na území ČR v letech 1970 – 2000………….45 Tabulka 3: Populační prognóza vývoje věkových skupin v České republice v letech 2005 - 2050……………………………………………………………….47 Tabulka 4: Výše příspěvku na péči……………………………………………….……61 Tabulka 5: Populační prognóza vývoje věkových skupin v Anglii v letech 2006 – 2051……………………………………………………………….74 Tabulka 6: Počet klientů využívajících sociální služby domácí péče v Anglii v roce 2006 - 2007……………..………………………………………….94
107
Použitá literatura ANTTONEN, A., SIPILÄ, J. European social care services. Is it possible to identify models? In Journal of European Social Policy. 1996, Vol. 6, p. 87 – 100. BLACKMAN, T. Defining responsibility for care: approaches to the care of older people in six European countries. In International Journal of Social Welfare. 2000, Vol. 9, No 3. BRINDLE, David. Families told elderly care crisis looping Relatives to get little help from state. In The Guardian. [online] 2007 [cit. 2008-14-04] Dostupné z www: BRUTHANSOVÁ, Daniela, ČERVENKOVÁ, Anna. Některé problémy financování sociální a zdravotní lůžkové péče. Praha: VÚPSV, 2007. BRUTHANSOVÁ, Daniela, ČERVENKOVÁ, Anna. Zdravotně sociální služby v kontextu nového územního uspořádání. Praha: VÚPSV, 2004. BURCIN, Boris, KUČERA, Tomáš. Prognóza populačního vývoje České republiky na období 2003 – 2065. 1. upravené a rozšířené vydání. Praha: DemoArt: 2003 Česká akademie věd. Ilustrovaný encyklopedický slovník III. 1. vyd. Praha : Akademia, 1982. 6 s. ISBN 505-21-586. DE DEKEN, Johan Jeroen. Sociální politika a politika solidarity. Sociologický časopis, 1992, roč. 28, č. 3, s. 350-360. ESPING-ANDERSEN, Gøsta. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge: Polity Press: 1990. ISBN: 0-7456-0665-2. ESPING-ANDERSEN, Gøsta. Tři politické ekonomie sociálního státu. Sociologický časopis, 1991, roč. 27, č. 5,s. 545-560. EVASON, Eileen. Who cares now? Changes in informal caring 1994 and 2006.Vol. 51, 2007. [online] [cit. 2008-12-04] Dostupné z www: FERRY, Martin. Regionální strategie a demografické stárnutí: Age Proofing Toolkit – příručka ke strategii pro demografické stárnutí. University of Strathclyde: European
108
Policy Research Centre, 2006. [online] Dostupné z www: FRUHBAUER, Christo, BJALKOVSKI, Ond. Sociální služby v zemích Evropské unie. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2000. GIBSON, M., GREGORY, S. R., PANDYA, S. M. Long-Term Care in Developed Nations: A Brief Overview. Washington: AARP Public Policy Institute, 2003 GREENGROSS, Peter, GRANT, Ken, COLLINI, Elizabeth.The History and Development of the UK NHS 1948-1999. Second Edition. London: DFID Health Systém Resource Centre, 1999. GRICE, Andrew. Brown boosts state assistance for people who care for relatives. [online] [cit. 2008-30-01] Dostupné z www: GRUBEROVA, B. Gerontologie. České Budějovice: Jihočeská univerzita Zdravotně sociální fakulta, 1998. ISBN:80- 7040-286-5. GRUBER, Petr. Uplatnění osob v evidenci úřadů práce jako dobrovolníků podle zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě).Ministerstvo vnitra ČR: 2003 [online] [cit. 2008-30-03] Dostupné z www:
HABART,Pavel. Vybrané problémy a otázky institucionální péče o seniory v České republice. Praha, 2006, 236 s. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy katedra Institutu sociologických studií. Vedoucí disertační práce Háva Petr HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. ISBN:80-7038158-2. HOLMEROVÁ, Iva. Eurofarmcare: National Background Report. MPSV ČR: 2005 IKEGAMI, N., HIRDES, J. P., CARPENTER, I. Measuring the quality of long-term care in institutional and community settings. In OECD Measuring up: Improving Health Systém Performance in OECD Countries. Paris: OECD, 2002, p. 278. JABŮRKOVÁ, Milena, MÁTL, Ondřej. Kvalita péče o seniory II: Řízení kvality dlouhodobé péče v mezinárodním srovnání. Výstupy ze srovnávacího výzkumu. 1. vyd.
109
Praha: Galén, 2007 JESTER, Rebecca. Advancing Practice in Rehabilitation Nursing. Blackwell Publishing: 2007. ISBN: 978-1-4051-2508-6. JONES, R. A Journey through the Years: Ageing and Social Care. In Ageing Horizont, No. 6, p. 42-51 KALVACH, Zdeněk, ONDERKOVÁ, Anna. Stáří. Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. KALVACH, Zdeněk, STOJANOVÁ, Jarmila, . Zpráva českého helsinského výboru: Ochrana lidských práv seniorů. Český Helsinský Výbor, 2001. KARLSSON, Martin, MAYHEW. Les, PLUMB, Robert, RICKAYZEN, Ben. An International Comparison of Long-Term Care Arrangements: An Investigation into the Equity, Efficiency and Sustainability of Long-Term Care Systém in Germany, Japan, Sweden, the United Kingdom and the United States. Paris: OECD, 2004 KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: SLON, 2005. ISBN: 80-86429-41-5 KRÁLOVÁ, J., RÁŽOVÁ, E. Zařízení sociální péče pro seniory a zdravotně postižené. Praha: ANAG, 2003. ISBN: 80-7263-168-3. KUNSTOVÁ, Helena, BASLOVÁ, Olga. Práva seniorů. [online] 2006 [cit. 2007-10-12] Dostupné z www: Long Term Care for Older People. Paris: OECD, 2005. ISBN: 92-64-00848-9 LIEBERMAN, Ari. Péče o seniory v Česku nevyhovuje. [online] 2007 [cit. 2008-15-04] Dostupné z www:
1954. MAŠKOVÁ, Miroslava. Perspektivy populačního stárnutí v Evropě. [online] 2005. [cit. 2008-07-04] Dostupné z www: MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN: 807178-549-0. MATOUŠEK, Oldřich. et al. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN: 80-7178-473-7. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. ISBN 80-85850-76-1. MISCONIOVÁ, Blanka. Domácí péče na křižovatce. [online] [cit. 2008-10-04] Dostupné z www: MILLER, Petr. Sociální model České republiky. Britské listy. [online] 28. 01. 2005 [cit. 2008-25-03] Dostupné z www: MULHOLLAND, René. Councils urged to offer more social care advice. In The Guardian, [online] 2007 [cit. 2008-04-05] Dostupné z www:
NEUWIRTH, Jiří., TOPINKOVÁ, Eva. Geriatrie pro praktického lékaře. Mauritius, 1995. ISBN: 80-7169-099-6. NORTON, Edward C. Long term Care; In: CULYER, A., NRWHOUSE, J. P. (eds.); Handbook of Health Economics. Amsterdam: North Holland, 2000, p. 956-994 111
O´BOYL, C. A., McGEE, H., JOYCE, C. R. B. Quality of Life. Assessing the individua. In Advances in Medical Sociology, 1994, Vol. 5, p. 160 OULÍK, Jan. Z historie Charity na Moravě. [online] 21.5.2005 [cit. 2008-24-03] Dostupné z www: PAVLÍČEK, Milan. Životní příběhy a kvalita života ve stáří. Praha, 2005, s. 57. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Vedoucí bakalářské práce Václav Břicháček Pečovatelská služba v České republice. [online] [cit. 2008-29-03] Dostupné z www: POTŮČEK, Martin. Sociální politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. ISBN 80858-500-1. POTUČEK, Martin. 1999. Křižovatky české sociální reformy. In Centrum pro sociální a ekonomické strategie. Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. 1. vyd. Praha : Gutenberg, 2002. s. 147-148. POTŮČEK, M. a kol. 2002. Sociální stát – vývojové trendy, ohrožení a rozvojové příležitosti do roku 2015. In Centrum pro sociální a ekonomické strategie. Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. 1. vyd. Praha : Gutenberg, 2002. s. 147-148. POTŮČEK, Martin. Kapacity vládnutí: svět, EU, ČR, příspěvek z přednášky v rámci programu Europium, konaného 2. 12. 2005. Praha. In HABART, Pavel. Vybrané problémy a otázky institucionální péče o seniory v České republice. Praha, 2006, 236 s. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy katedra Institutu sociologických studií. Vedoucí disertační práce Háva Petr PAUL, Ian. Who cares? 26. 1. 2007 . [online] [cit. 2007-26-01] Dostupné z www: PRŮŠA, Ladislav. Obce, města a výdaje na sociální a zdravotní služby v roce 2001. Sociální politika, 2002, roč. 28, č. 12, s. 3-5 RAPLEY, M. Quality of Life Research. A Critical Introduction. In Sage.Review of Review of Quality of Life Project Management. Chief Review Services, Canada 2004. [online] [cit. 2008-01-05] Dostupné z www:
112
REVOL, René. Aktuálnost boje za sociální stát v moderním kapitalismu. In Příspěvek na konferenci „Sociální stát a kapitalismus“. Praha. [online] 2004. [cit. 2008-07-04] Dostupné z www: RYS, Vladimír. Teorie a praxe srovnávacích studií v oblasti sociálního zabezpečení. In Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0780-8. SCHOLEFIELD, Anthony. Smrt Evropy. [online] 2002. [cit. 2008-15-04]. Dostupné z www: SCHIMMERLINGOVÁ, V. Sociologické problémy stáří a péče o staré lidi. Brno, 1971. Disertační práce. Filosofická fakulta UJEP. SVOBODOVÁ, Kamila. Generové aspekty stárnutí: Rodina a péče o seniory. In Demografie, revue pro výzkum populačního vývoje. 2006, roč. 4 ŠTÍPEK, V. Důchody mladých: Opravdu přijde katastrofa? [cit. 2008-15-04] Dostupné z www: TOMEŠ, Igor. Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost. 1. vyd. Praha: Socioklub, 1996. TOMEŠ, Igor., KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN: 80-7179-831-2 TRÖSTER, Petr et al.: Právo sociálního zabezpečení. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 80-7179-669-7 VALKO, Augustin. Tísňová péče Areíon. Občanské sdružení Život 90, 2006 VEČEŘA, Miloš. Sociální stát. 2. vyd. Praha: Slon, 1996. VEČEŘA, Miloš. Sociální stát– Východiska a přístupy.2. vyd. Praha: Slon, upravený dotisk, 2001. VESELÁ, Jitka. Sociální služby poskytované seniorům v domácnostech. VÚPSV: 2003 VOHRALÍKOVÁ, Lenka. RABUŠIC, Ladislav. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV Výzkumné centrum Brno, 2004.
113
VYKOPALOVÁ, Hana. Stáří, jeho rizika a ohrožení. Kriminalistika, 2001. roč. 34, č. 1. ISSN 1210-9150 Asian elderly in cisis. [online] [cit. 2005-22-02] Dostupné z www: Bydlení seniorů - sociální trendy a souvislosti. In Veřejná správa, 1999, vol. 41, s. 23 Community Care Statistics 2006-07: Referrals, Assessments and Packages of Care for Adults, England. National Statistics RAP Collection: 2008, ISBN: 978-1-84636-179-1. Convalescence, Rehabilitation and Respite Care. [online] 2003 [cit. 2005-03-05] Dostupné z www: Http://www.nursing-home-directory.co.uk/choosing-care-respitecare.htm Demographics of the European Union. [online] [cit. 2008-06-04] Dostupné z www: Direct payments - arranging your own care and services. Department of Health. [online] [cit. 2005-22-02] Dostupné z www: Délka života se opět prodloužila. [online] 2008 [cit. 2008-01-04] Dostupné z www: Health and Social Care (Community Health and Standards) Act. 2003. .[online] [cit. 200816-05] Dostupné z www Health and Social Care Undergraduate. [online] [cit. 2008-20-04] Dostupné z www Health and Social Care (Community Health and Standards) Act 2003 (C. 43). [online] 2003 [cit. 2008-07-04] Dostupné z www: 114
Help at Home. In Factsheet vol. 6. [online] 2006 [cit. 2008-07-05] Dostupné z www: Key dates in the history of mental health and community care. [online] 2008 [cit. 2008-1604] Dostupné z www Nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny: Zelená kniha. Evropská komise, 2005. ISBN: 92-894-9390-9. Paying for care and support at home. In Factsheet vol. 46. Age Concern: 2007 Pečovatelská služba v České republice. [online] [cit. 2008-29-03] Dostupné z www: Plymouth Shopmobility and Community Transport. [online] 2007 [cit. 2008-10-04] Dostupné z www: Population projections by the Office for National Statistics (ONS).2008. Dostupné z www: Projecting OECD health and long term care expenditures: What are the main drivers?. Paris: OECD, Economics department working papers. No. 477, 28 February 2006. Prováděcí vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Předběžná národní zpráva o zdravotní a dlouhodobé péči v České republice. MPSV, 2005 Stravování seniorů v jídelnách škol. [online] [cit. 2008-05-04] Dostupné z www: Stručný průvodce zákonem o sociálních službách. VÚPSV: 2006 Suffolk At Home Library Service. [online] [cit. 2008-06-05] Dostupné z www:
ervice/> The State of Social Care in England 2006-07: Executive Summary. Comission for Social Care Inspections. January 2008. [online] [cit. 2008-05-05] Dostupné z www: Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2006. MPSV ČR, 2007. ISBN: 978-8086878-54-6. The National Centre for Independent Living. [online] 2008 [cit. 2008-10-04] Dostupné z www: The Domiciliary Care Agencie Regulation, 2002. [online] [cit. 2008-05-05] Dostupné z www: < http://www.opsi.gov.uk/si/si2002/20023214.htm> The Carers (Equal Opportunities) Act, 2004. [online] [cit. 2008-05-05] Dostupné z www: < http://www.opsi.gov.uk/si/si2002/20023214.htm> UPLATNĚNÍ OSOB V EVIDENCI ÚŘADŮ PRÁCE JAKO DOBROVOLNÍKŮ podle zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě). Dostupné z www: Základní mezníky v historii sociální politiky. [online] [cit. 2008-27-04] Dostupné z www: Zásadní mezinárodní a národní dokumenty týkající se seniorů. Helsinský výbor. [online] [cit. 2008-27-04] Dostupné na www: Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v České republice ve vývojových řadách ukazatelích. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2007. ISBN: 978-80-86878-55-3. s. 29 Zákon o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb. Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2003. ISBN: 80- 86552- 66- 7.
116
Internetové zdroje http://www.csci.org.uk http://www.dh.gov.uk http://www.dwp.gov.uk http://www.mpsv.cz http://www.ukhca.co.uk http://www.royal-commission-elderly.gov.uk/call.htm http://cs.wikipedia.org http://cs.wikipedia.org/wiki/Dekomodifikace http://cs.wikipedia.org/wiki/Status http://cs.wikipedia.org/wiki/Abraham_Maslow http://www.psp.cz/eknih/1971fs/slsn/stenprot/020schuz/s020024.htm http://www.musvoboda.cz/html/dps_pradelna.html http://www.mpsv.cz/cs/5045 http://www.praha6.cz/verejne_setkani_pripominky1.html?String=obt%EC%9Euj%ED http://en.wikipedia.org/wiki/Workhouse http://en.wikipedia.org/wiki/Care_in_the_community http://en.wikipedia.org/wiki/Carers_rights_movement http://en.wikipedia.org/wiki/England#Demography http://en.wikipedia.org/wiki/Activities_of_daily_living http://www.ayrshopmobility.co.uk http://simple.wikipedia.org/wiki/Local_government_in_England http://www.moap.cz/pece-o-obcany/pecovatelska-sluzba http://www.jobcentreplus.gov.uk/JCP/Customers/WorkingAgeBenefits/Incomesupport/ind ex.html
Seznam příloh Příloha č. 1 Sazebník úhrad za úkony pečovatelské služby ve městě Moravská Ostrava v České republice (tabulka)………………………………………………………………...1 117
Příloha č. 2 Sazebník úhrad za úkony ve středisku osobní hygieny městě Šumperku v České republice (tabulka)….…………………………………………………………..….2 Příloha č. 3 Počet klientů služeb sociální péče podle věku a typu služby v Anglii v období 2006 – 2007 (graf)…..………………………………………………………………..……..3 Příloha č. 4 Počet klientů využívajících služby terénní a ambulantní péče podle věku a typu služby v Anglii v období 2006 – 2007 (graf) ……………………………………..…..…...4 Příloha č. 5 Vývoj klientů služeb sociální péče v Anglii v období 2004 – 2007 podle věku a typu služby (tabulka)………….……………………………………………………..….…..5 Příloha č. 6 Přehled o terénních a ambulantních sociálních službách využívaných osobami staršími 65 let v Anglii v období 2006 – 2007(tabulka)..………………………………….. 6 Příloha č. 7 Etnicita klientů služeb sociální péče starších 65 let v Anglii v roce 2006 – 2007 (graf)…..………………………………………………………………………………7 Příloha č. 8 Přehled o národnostech klientů starších 65 let využívajících služby sociální péče v Anglii v období 2006 – 2007 (tabulka).…………………………………………….8
Příloha č. 1 Sazebník úhrad za úkony pečovatelské služby ve městě Moravská Ostrava v České republice
118
Sazebník úhrad za úkony pečovatelské služby byl vybrán náhodně. Jeho umístění v příloze má za cíl přiblížit rozsah a finanční náročnost pečovatelských úkonů v České republice. Sazebník je platný od 1.11.2007 a patří pečovatelské službě, jejímž zřizovatelem je město Moravská Ostrava a Přívoz. Sazebník byl schválen Radou městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz a je v souladu s platnou právní normou zákona o sociálních službách 108/2006Sb.
Úkon
bez příspěvku na péči
Pomoc a podpora při podávání jídla a pití Pomoc při oblékání a svlékání včetně speciální pomůcek Pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitř.i vnějším prostoru Pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík
s příspěvkem na péči
50 Kč/hod. 50 Kč/hod. 50 Kč/hod.
70 Kč/hod. 70 Kč/hod. 85 Kč/hod.
50 Kč/hod.
70 Kč/hod.
Pomoc při úkonech osobní hygieny 50 Kč/hod. 70 Kč/hod. Pomoc při základní péči o vlasy a nehty 50 Kč/hod. 70 Kč/hod. Pomoc při použití WC 50 Kč/hod. 70 Kč/hod. Zajištění stravy odpovídající věku, zásadám rac. výživy, a 130 Kč/denně 130 Kč/denně potřebám dietního stravování Dovoz nebo donáška jídla 20 Kč/úkon 20 Kč/úkon Pomoc při přípravě jídla a pití 50 Kč/hod. 70 Kč/hod. Příprava a podání jídla a pití 50 Kč/hod. 70 Kč/hod. Běžný úklid a údržba domácnosti 60 Kč/hod. 85 Kč/hod. Údržba domácích spotřebičů 60 Kč/hod. 85 Kč/hod. Pomoc při zajištění velkého úklidu domácnosti, úklidu 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. sezónního, po malování Běžné nákupy a pochůzky 50 Kč/hod. 70 Kč/hod. Velký nákup 70 Kč/hod. 100 Kč/hod. Praní a žehlení osobního prádla 45 Kč/hod. 45 Kč/hod. Praní a žehlení ložního prádla 45 Kč/hod. 45 Kč/hod. Pomoc s péčí o vlasy (kadeřnické úkony) 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. Holení, manikúra, pedikúra 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. Podávání léků na doporučení lékaře 50 Kč/hod. 85 Kč/hod. Pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob Socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností 85 Kč/hod. podporujících sociální začleňování osob 85 Kč/hod. Pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. Pomoc při vyřizování běžných záležitostí 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. Nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností 85 Kč/hod. 85 Kč/hod. Zdroj: Dostupné na www: [cit. 2008-10-04]
Příloha č. 2 Sazebník úhrad za úkony ve středisku osobní hygieny městě Šumperku v České republice
119
Sazebník úhrad za úkony ve středisku osobní hygieny patří obecně prospěšné společnosti zajišťující sociální služby ve městě Šumperku. Sazebník byl schválen na zasedání správní rady o.p.s a je v souladu s platnou právní normou zákona o sociálních službách 108/2006Sb.
číslo
název – popis úkonu ošetření nohou – medicinální (suchá) pedikúra
1 2
ošetření nohou – medicinální (suchá) pedikúra při pravidelné návštěvě 1 x / 6 týdnů do 10 km dovoz osobním automobilem nad 10 km
3
praní drobného osobního prádla
4
masážní křeslo
5
celková koupel včetně mytí vlasů
6
žehlení drobného prádla
cena
čas
100,-Kč
úkon
92,- Kč
úkon
18,- Kč 36,- Kč
jízda jízda
32,-Kč
1 kg / úkon
5,-Kč
15 min.
15,- Kč 16,-Kč
úkon 1 kg
Zdroj: Dostupné na www: < http://www.pontis.cz/zarizeni/soh.htm> [cit. 2008-10-04]
120
Příloha č. 3 Počet klientů služeb sociální péče podle věku a typu služby v Anglii v období 2006 - 2007
Zdroj: (National Statistics, 2008)
Příloha č. 4 Počet klientů využívajících služby terénní a ambulantní péče podle věku a typu služby v Anglii v období 2006 – 2007
Zdroj: (National Statistics, 2008)
121
Příloha č. 5 Vývoj klientů služeb sociální péče v Anglii v období 2004 – 2007 podle věku a typu služby
Zdroj: (National Statistics, 2008)
122
Příloha č. 6 Přehled o terénních a ambulantních sociálních službách využívaných osobami staršími 65 let v Anglii v období 2006 – 2007
Zdroj: (National Statistics, 2008)
123
Příloha č. 7 Etnicita klientů služeb sociální péče starších 65 let v Anglii v roce 2006 – 2007 Čím dál tím více klientů etnického původu využívá v Anglii služeb domácí sociální péče. Následující graf, zpracovaný britským statistickým úřadem, vyjadřuje procentuelní podíl těchto klientů na celkovém objemu uživatel služeb starších 65 let.
Zdroj: (National Statistics, 2008)
124
Příloha č. 8 Přehled o národnostech klientů starších 65 let využívajících služby sociální péče v Anglii v období 2006 - 2007
Zdroj: (National Statistics, 2008)
125
126
