ŠKOLSKÁ ETNOGRAFIA TELA, JEJ VÝCHODISKÁ, PODOBY A POTENCIÁLY 1

ČESKÝ LID 99, 2012, 1 Ondrej Kaščák – Zuzana Obertová: Školská etnografia tela, jej východiská, STATI podoby/ aARTICLES potenciály

ŠKOLSKÁ ETNOGRAFIA TELA, JEJ VÝCHODISKÁ, PODOBY A POTENCIÁLY1 ONDREJ KAŠČÁK – ZUZANA OBERTOVÁ

School ethnography of the body – its background, forms and results Abstract: The summarizing study presents the research field of the so called school ethnography of the body (SEB) that started to develop during the last decade. This interdisciplinary field produces results that could be used in the social and cultural anthropology, sociology, social philosophy as well as in pedagogy. The introductory part of the study is dedicated to the concept of the body that is being productively handled within the frame of the SEB. Subsequently, selected concepts of the body are applied to the socio-cultural space of the school, and in the final part of the study the results of partial researches within the frame of the SEB, realized so far, are presented, as well as the basic theoretical and methodological approaches. Key words: school ethnography of the body, critical ethnography, anthropology of the body, habitualized body, mimesis, body formation, photoethnography.

Úvod Fokusovanie etnografického výskumu na špecifické školské fenomény vyvoláva otázku o disciplinárnej príslušnosti takéhoto bádania. Zaharlick (1992: 121) v tejto súvislosti hovorí, že „edukační výskumníci... sa orientujú na preskriptívny výskum, evaluačné štúdie a politické analýzy“, čo do značnej miery kontrastuje so skutočnosťou, že „antropológovia majú malú prax v robení viac, ako v opisovaní a vysvetľovaní toho, ‚akými veci sú‘“. V našich česko-slovenských 1

Štúdia je výstupom riešenia grantového projektu VEGA 1/0091/12 Kultúra performativity a akontability v súčasných vlnách vzdelávacích reforiem a projektu VEGA 1/0224/11 Archeológia neoliberálnej guvernmentality v súčasnej školskej politike a v teórii vzdelávania.

1

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

podmienkach je exemplárnym príkladom vyššie uvedenej rozporuplnosti tzv. Pražská skupina školské etnografie (PSŠE), ktorej výsledky výskumov zostali v mnohých aspektoch pedagogikou nepochopené. V akejsi bilancii PSŠE hovorí M. Kučera (2008: 138) o vzťahu s pedagogikou nasledovné: „Naše stanovisko, ktoré je deskriptívne, sa neznášalo s revolučnou preskripciou.“ Tá je typická pre súčasnú reformne ladenú pedagogiku. Zostáva tak zachovaná prirodzená afinita školskej etnografie k antropológii, prípadne iným sociálnym vedám. Ak si takáto etnografia stanoví za cieľ skúmať v školskom prostredí otázky telesnosti, tak sa jej väzba na pedagogické myslenie stane ešte voľnejšou. Fenomén tela totiž pre pedagogiku už od jej vzniku v podobe tzv. normatívnej pedagogiky vychádzajúcej z (kresťanskej) axiológie predstavuje nepríjemnosť. Aj z tohto dôvodu „by mohol vzniknúť dojem, že telo je samozrejmou témou všade, len nie vo vede o výchove“ (Schmidtke 2008: 3). Tento dojem je však pravdivý v tom zmysle, že telo bolo systematicky v rámci pedagogickej teórie potláčané a že teda bolo predmetom negatívnych reglementácií. Svedectvom toho je od 18. storočia sa rozvíjajúci diskurz o školskej kontrole tela a prevencii detskej sexuality obsahujúci minuciózne súpisy zákazov rôznych telesných prejavov (Wulf 2001).2 Cieľom bolo abstrahovanie od telesnosti v škole, jej potlačenie, zabudnutie na telo v prospech duchovnosti. Proces takéhoto „zabúdania“ mal často podobu pravidelných telesných exercií. Telo sa tým dostáva do sféry automatizmov a ritualizácií, čím sa postupne stráca explicitná väzba na racionalitu telesných praktík. Školské telo tak dnes funguje mimo sféry kultúrnej reflexie. Telo v tradíciách skúmania sociálnej a kultúrnej antropológie Telo ako špecifický predmet antropologického skúmania explicitne postuloval už M. Mauss vo svojej prednáške s názvom „Techniky tela“. Mauss (1989: 199) hovorí o vzniku „teórie o technike tela“, pričom techniku tela chápe ako „spôsoby, akými ľudia v jednej alebo inej spoločnosti podľa tradície používajú ich telá“ (ibid.). Telo je podľa neho „prvý a najprirodzenejší inštrument človeka. 2

2

Táto skutočnosť súvisela s paradigmatickou zmenou v koncepte telesnosti v 18. storočí, ktorú možno označiť ako tzv. „uzatvorenie tela“ (Welle 2000: 28). Nové medicínske a hygienické teórie tohto obdobia začali telo chápať ako viac uzavretý a autonómny (humorálny) systém, v ich diskurze prišlo k „upevneniu hraníc tela“ (ibid.: 30). Napr. sa zásadne mení prístup k funkcii telesných tekutín. Pred ich (vy)púšťaním sa začína preferovať riadené hromadenie v organizme. Askésis v podobe správnej životosprávy má byť metodickým prostriedkom takéhoto hromadenia. V školskom prostredí má tento diskurz presah do debát o strate významu a naopak regulácie onánie žiakov.

Ondrej Kaščák – Zuzana Obertová: Školská etnografia tela, jej východiská, podoby a potenciály

Alebo povedané presnejšie, bez hovorenia o inštrumente, prvý a najprirodzenejší technický objekt a zároveň technický prostriedok človeka je jeho telo“ (ibid.: 206). Používanie takéhoto „inštrumentu“ je podľa Maussa kultúrne kódované. Poukazuje na spoločensky sa meniace techniky plávania či potápania sa, na anglicko-francúzskom porovnaní poukazuje na národne kódované techniky bežnej chôdze, ale aj vojenského pochodovania či kopania zákopov, alebo techník stolovania. Poukazuje taktiež na osvojovanie špecifických techník tela v závislosti od inštitucionálnej príslušnosti človeka. V súvislosti s kláštorom a školou hovorí o „výchove k chodeniu“ (ibid.: 202), ktorej prototypom bývali ruky zavreté v päsť.3 Mauss tak vykresľuje „sociálnu povahu ‚habitusu‘“ (ibid.), ktorá má byť základnou náplňou jeho Teórie techniky tela. Habitus pritom chápe ako výstižnejší pojem ako „zvyk“, „osvojené“ či „schopnosť“. Snaží sa tak vyhnúť aristotelovskému psychologizmu a chápať pojem v zmysle „praktického rozumu“, ktorý je sociálne arbitrárny a sociálne kódovaný. Tým sa Mauss dostáva až prekvapivo blízko k neskoršiemu konceptu habitusu P. Bourdieua. Mauss pritom rezultuje, že „pri všetkých týchto elementoch umenia používať telo, dominujú vplyvy výchovy“ (ibid.: 203). Výchovu však neformuluje v zmysle poúčania či iných verbálnych techník, ale predovšetkým v zmysle mimesis, teda telesného tvarovania napodobňovaním. Teoretické a empirické rozpracovanie konceptu telesnosti nachádzame predovšetkým v prácach M. Douglas. V práci „Rituál, tabu a telesná symbolika“ rozlišuje Douglas dve vzájomne prepojené úrovne telesnosti: „Telo ako sociálny útvar riadi spôsob, akým je vnímané telo ako fyzický útvar; a z druhej strany sa vo (sociálnymi kategóriami modifikovanom) fyzickom vnímaní tela stáva manifestným určité chápanie spoločnosti.“ (Douglas 1993: 99) Telo sa tak stáva jednak výrazovým prostriedkom kultúry a zároveň je aj samotná individuálna skúsenosť s telom kultúrne determinovaná. Súvisí to najmä s kultúrne kódovaným imperatívom starostlivosti o vlastné telo, koncepciami stravovania, koncepciami spánkového a pohybového režimu, koncepciami vývinovej normality a pod. Ak je však telo symbolom spoločnosti a spoločnosť sa exteriorizuje na telách svojich členov, musia existovať normatívy telesnej reglementácie, aby sociálna normativita korešpondovala s tou individuálnou. Pre Douglas predstavujú v práci „Čistota a ohrozenie“ takúto normativitu ideály čistoty. Sociálne predstavy 3

Mauss týmto svojim prístupom inicioval mnohé kultúrne antropologické výskumy kultúrne kódovaných techník tela. Súčasným príkladom takéhoto prístupu môžu byť výskumy B. Farnell (1995, 1999) poukazujúce na kultúrne špecifiká napr. takých pohybov a gest ako je podanie či potrasenie ruky v prípadoch pozdravných ritualizácií.

3

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

o čistote potom tvoria orientačné vzory pre skúsenosti a sociálne vzťahy (Douglas 1985). A taktiež sa stávajú prostriedkom sociálnej diferenciácie. Douglas (1993) túto skutočnosť označuje ako „pravidlo dištancovania sa od fyziologicky pôvodného“. Ide o to, že čím je vyšší sociálny status a čím je komplexnejšia spoločnosť, tým intenzívnejšia a striktnejšia je reglementácia telesných funkcií. Typickým príkladom je podľa nej indický kastový systém, v rámci ktorého sú tie najnižšie kasty chápané ako najviac nečisté. Ich život v nečistote však umožňuje vykonávať typy telesných (pracovných) aktivít, ktoré chránia vyššie kasty pred znečistením. Ideál čistoty je teda základom sociálnej hierarchie, ktorá ako symbolický systém spočíva na obraze tela (Douglas 1985: 165). „Niekedy sa zdá, akoby telesné otvory predstavovali tie body, na ktorých sa dosahuje sociálna jednota alebo na ktorých sa opúšťa, alebo akoby telesná dokonalosť symbolizovala ideálnu teokraciu.“ (ibid.: 14) Douglas (ibid.) to ukazuje aj na príklade židovskej kultúry stravovania a jej dietetických pravidiel. Tie vytvárajú zásadnú súvislosť medzi fyzickou a sociálnou skúsenosťou, pričom Douglas ukazuje, že telo je analógiou sociálneho systému izraelitov a že kultúrna adaptácia nemôže nastať bez telesnej adaptácie a kultúrna dištancia predstavuje zároveň telesnú dištanciu. Obdobnú tematizáciu telesnosti vo vzťahu ku kultúre britských cigánskych Travellerov prezentuje vo svojej klasickej antropológii J. Okely (1983). Sociálnu dimenziu telesnosti tematizuje v dištinkcii tzv. vnútorného a tzv. vonkajšieho tela, pričom v porovnaní s Douglas je jej rozlíšenie viac ukotvené vo fyzickej dimenzii telesnosti. Vonkajšie telo je fyzicky ukotvené pokožkou, na ktorú sú symbolicky inskribované sociálne projekcie smerujúce k vonkajšiemu, aj necigánskému svetu. „Vnútorné telo symbolizuje utajené etnické Ja, je uchovávané individuálne a znovu potvrdzované solidaritou cigánskej skupiny.“ (Okely 1983: 80) Fyzickým liminálnym priestorom medzi vnútorným a vonkajším telom sú ústa (pery), ktoré tvoria fyzickú hranicu medzi čistým a nečistým. Otvára sa tak obdobná otázka ako u Mary Douglas, a síce otázka sociálnej normativity rituálov čistoty v komunite Travellerov v závislosti od sociálnych funkcií telesnosti. „Pozornosť sa nevenuje len jedlu, ale aj riadu a príborom, ktoré sa umiestňujú medzi pery; vstupu do vnútorného tela ... vonkajšie telo musí byť oddelené od vnútorného tela...“ (Okely 1983: 80) Telo je tak prostriedkom sociálnej a kultúrnej dištinkcie. Táto dištinkcia sa udržuje najmä rituálmi umývania, tak potravín, riadu, ako aj samotných rúk (Okely 1996: 68). Telo ako socializačný faktor Vyššie uvedených klasikov považuje Wulf (2009: 210) za predstaviteľov prvej fázy tematizácie tela v kultúrnej antropológii. Za typických predstaviteľov druhej fázy považuje sociálnovedné koncepcie M. Foucaulta, P. Bourdieua a J. Butler, 4


ktoré otvárajú špecifické oblasti skúmania akými je disciplinácia tela, sexualita ako stratégia starostlivosti o seba samého, telo ako sociálne diferenciačný faktor či telo ako objekt osvojenia rodovej identity. Telo sa poníma ako pluralizovaný fenomén. „Telá sú modelované špecificky podľa epochy, rodu, vrstvy, veku, prostredia a regiónu.“ (Sarasin – Tanner 1998: 15) V týchto konceptoch sú telá stále v závese za kultúrou a societou, no často sa stávajú predmetom bolestivej sociálnej reglementácie. Pripúšťa sa, že vzťah tela, kultúry a spoločnosti nemusí byť afirmatívny, môže byť aj konfliktný. Enkulturácia je dôsledkom namáhavej „práce“ na tele, telesnej „ekonómie“, ktorá nekorešponduje s „prirodzeným telom“ a jeho potrebami, niekedy (a hlavne v sociálnych organizáciách) ide proti nim. Musí sa preto vyvinúť enormné sociálne úsilie, aby sa z prírodného tela stalo telo sociálne, telo korešpondujúce so základnými kultúrnymi normami. Oba tieto prístupy k telu možno chápať ako súčasť „historicko-kultúrnej antropológie“ (Wulf 2009: 207), ktorá sa zameriava na skúmanie historickej a kultúrnej relativity tela. Kultúra a historicita tak stoja vždy v popredí, sú aktívnymi formatívnymi prvkami tela. Je to preto, lebo v rámci tejto línie panuje presvedčenie, že „v momente, kedy sa naňho [pozn. telo] vedome pozrieme, o ňom hovoríme, niečo s ním chceme spraviť, zaoberáme sa vždy už kultúrnym telom, telom formovaným diskurzmi a kódovanými praktikami, ktoré nikdy nie je schopné vzdialiť sa z dominancie označujúcich [pozn. signifiant] a stať sa preto bezprostredným zdrojom evidencie“ (Sarasin – Tanner 1998: 16). V tejto línii sa podľa Alkemeyera (2003) stávajú centrálnymi prvkami analýzy procesy „technizácie“ tela, ktoré podľa neho tematizujú najmä Mauss a Leonťjev, procesy „normovania a regulácie“ tela analyzované Simmelom, procesy „civilizovania“ tela tematizované Eliasom a procesy „discilinovania“ tela opísané Foucaultom. „V perspektíve týchto vedeckých konceptov sa zjavným predovšetkým stáva to, že procesy zospoločenštenia tela a pohybov nemožno v žiadnom prípade postaviť na roveň s púhym utláčaním domnelej pôvodnej prirodzenosti človeka ..., ale že pritom ide o procesy (re)produkcie, (re)konštrukcie a (re)organizácie telesných techník, vzorcov pohybu, držaní tela a zvykov, bez ktorých nemožno v rámci špecifických kultúrnych a sociálnych podmienok života nadobudnúť schopnosť konať.“ (ibid.: 337) Podľa Alkemeyera je v rámci tejto skupiny názorov centrálnym prvkom skúmania telesný pohyb, ktorého estetickou dimenziou je štýl, ktorý má samozrejme svoje sociálne dištinktívne podoby. Telo ako individuálna performácia Ďalšia skupina autorov pripúšťa nielen enkulturačné a socializačné vplyvy pri konštituovaní tela, ale vytvára pomerne veľký priestor aj pre prvky individuačné. 5

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Často sa mení východisko. Subjektívna konštitúcia tela sa tu stáva predpokladom kultúrnej adaptácie. Pre niektorých autorov sa telo stáva dokonca prostriedkom sociálnej zmeny a spochybňuje sa tak vzájomná afirmácia tela a kultúry. Telo sa tu stáva aktívnym prvkom a prostriedkom sociálnych negociácií. Zjavná je tu etnometodologická inšpirácia a vychádzanie z tradícií symbolického interakcionizmu. Klasickou je napr. dramaturgická koncepcia E. Goffmana. V jeho antropologicky ladenom texte s názvom „Interakčné rituály“ rozvíja Goffman pojem „správanie“, ktorý chápe ako „ceremoniálny element správania, ktorý sa charakteristicky vyjadruje držaním tela, oblečením a správaním a ktorý slúži tomu, aby sa náprotivku vyjadrilo, že som človek s určitými žiaducimi alebo nežiaducimi vlastnosťami“ (Goffman 1971: 85). Pre Goffmana je tak dôležité aktívne nasadzovanie tela v sociálnych situáciách. Telo tu nie je len spontánnym prejavom kultúrneho kódovania. Subjekt môže u Goffmana zaujať od svojho tela odstup a racionalizovať ho ako inštrument. Nemusí existovať ani jednota tela a kultúry (či sociálnych očakávaní) a ani jednota tela a subjektu. U Goffmana je známa metafora sociálneho styku ako divadla, pretože jeho koncept vytvára priestor pre prezentáciu, predstavovanie, teda performáciu tela a tým aj priestor pre vedomú manipuláciu s telom – predstieranie. Túto skutočnosť poznáme veľmi dobre zo školského kontextu, keď telesné predstieranie môže viesť k získavaniu sociálneho úspechu a prestíže. Už prváci na ZŠ zisťujú, že existujú špecifické somatické prejavy, ktorými sa učiteľke dáva najavo pozornosť a motivácia. Upätý pohľad zameraný na učiteľku, prikyvovanie, neustále hlásenie (aj keď žiak nevie odpovedať). Táto performácia umožňuje žiakom zachovať sociálny poriadok, neohroziť svoje sociálne postavenie, nevypadnúť zo svojej sociálnej roly, no zároveň sledovať iné ciele (napr. byť nepozorný, myslieť na niečo iné) a dokonca budovať svoju sociálnu prestíž (dojem o aktívnom prístupe k vyučovaniu). Goffman sa vo svojom koncepte telesnosti dostáva k jej jednotlivým prvkom nasadzovaných v interindividuálnej komunikácii – najmä k mimike a gestikulácii. Súbor informácií, ktoré sú náprotivku telesnou performáciou prezentované, označuje Goffman ako tzv. „telesný idióm“ (1969). Telo ako priestor ideologickej inkorporácie Goffmanov koncept poukazuje síce na individuačný charakter telesnosti, no zároveň len pomerne okrajovo zohľadňuje makrosociálne súvislosti. Individuačná a makrosociálna línia sa stretajú v koncepte telesnosti tematizovaného v rámci tzv. kritickej etnografie. Kritická etnografia najmä svojim neomarxistickým teoretickým rámcom vychádza z predstavy sociálnej zmeny a taktiež z predstavy

6


kolektívnej emancipácie.4 Prostriedkom takejto emancipácie má byť kritická analýza telesnej inkorporácie v spoločnosti, pretože telo sa chápe ako prvotná sféra, do ktorej sa vrývajú mocenské vzťahy a hierarchie. Povaha telesnosti sa považuje za komplica moci, pretože pôsobenie cez telo nie je sprevádzané racionalizáciou a argumentáciou, minimalizuje teda možnosti subjektívneho odporu a protestu. Telo je bezpečnou zárukou akulturácie,5 pretože produkuje subjektom nereflektovanú sociokultúrnu akceptáciu. Kľúčovou ambíciou kritickej etnografie je rozpliesť túto spriahnutosť tela, moci a kultúry a vytvoriť priestory pre subjektívnu reflexiu inkorporácie, ktorá otvorí možnosti sociokultúrnej zmeny, či subverzie. Subverzívne konanie – poznajúc efekty inkorporácie – musí byť v prvom rade expresívnym telesným konaním.6 Všetky tieto aspekty skúmania telesnosti majú byť súčasťou „etnografie tela“, ktorú v rámci tzv. revolučnej etnografie navrhuje P. McLaren (1999a). Materialita tela je podľa McLarena kľúčový faktor ideovej inkorporácie. Tá sa deje „na teréne mäsa,7 v ktorom je vrytý, konštruovaný a reorganizovaný význam. Z tohto pohľadu je telo považované za styčnú plochu indivídua a spoločnosti, ako miesto stelesnenej alebo ‚v tele odetej‘ subjektivity, ktorá taktiež reflektuje ideologické sedimentácie sociálnej štruktúry do nej vryté“ (McLaren 1988: 58). Telo ako materialita je teda imanentným nositeľom ideológie. Práve tú má odkrývať etnografia tela, ktorá „dáva výskumníkom možnosť preskúmať zlomové línie, kde sa diskurzívne vedenie stretáva s mimo-diskurzívnym, a preskúmať subjektivity, ktoré vznikajú na tejto križovatke“ (McLaren 1999b: liii). Preskúmanie vzťahu 4

5

6

7

Je zaujímavé, že akonáhle sa v sociálnych vedách objaví určitý normatívny koncept sociálnej zmeny, tak sa stáva pre pedagogiku prijateľný a býva ňou ďalej produktívne rozpracovaný. V prípade kritickej etnografie to viedlo k paralelizovaniu s tzv. kritickou pedagogikou (pozri Anderson 1989). Nie enkulturácie, pretože inkorporácia mocenských hierarchií sa tu chápe ako proces stierania kultúrnych rozdielov, ktoré má indoktrinačnú podobu. Pri školských analýzach rezistencie žiakov pochádzajúcich z rôznorodých minorít a sociálnych vrstiev boli preukázané rôznorodé subverzívne telesné praktiky ako zatínanie pästí, zovreté pery, ruky vzdorovito skrížené cez hruď a pod. Patrí sem taktiež hojdanie sa na stoličke, pohyb po zakázaných priestoroch či znudený „spánok“ na lavici. Žiacka telesná subverzivita sa prejavuje aj zvýšenou sexualitou, ktorá sa vizualizuje na toaletách, alebo cieleným využívaním „prirodzených telesných funkcií“ ako je provokatívne grganie, prdenie, predvádzanie vracania a pod. Prirodzené telo je tak prostriedkom spochybňovania školského sociálneho tela reglementovaného školským poriadkom, rozvrhom, rozsadením či pravidlami pedagogickej komunikácie. McLaren nazýva tieto praktiky ako „gestá rezistencie“, ktoré vyjadrujú „hnev, strach a odpor v stelesnenom a fyzickom móde“ (1999b: 149). Tento pojem je explicitne tematizovaný McLarenom, aby sa zdôraznila materialita tela a jeho naturalita. Pojem pripomína „živé mäso“ V. Turnera, pričom McLaren vo svojich analýzach často pracuje s Turnerovým konceptom liminality.

7

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

diskurzu ako nositeľa sociálnych predstáv a non-diskurzu ako materiality existencie je centrálnym motívom etnografie tela. Pritom „diskurzy nesedia ani na povrchu tela a ani sa nevznášajú v beztvarom éteri mysle, ale sú obsiahnuté v samotných štruktúrach našich túžob a sú výsledkom špecifického umiestnenia tela v rámci sociálnych štruktúr kapitalistického vykorisťovania“ (ibid.). McLarenova predstava inkorporácie ideológie je dialektická, pretože tá sa „nedeje len na úrovni materiality mäsa, ale prostredníctvom oboch – telesného zahrnutia symbolov a metafor do mäsa a ‚telesného vyjadrenia‘ ideí na úrovni kultúrnych foriem a sociálnych štruktúr. To znamená, že telo tak inkorporuje idey ako ich aj generuje“ (McLaren 1988: 61). Opäť sa tu zjavuje súvislosť s Bourdieuovým konceptom habitusu ako inkorporovaných generatívnych schém správania, na ktorú poukážeme nižšie. Dôležité však je, že McLaren považuje za najvýznamnejší priestor aplikácie etnografie tela školský priestor. „Problém škôl nie je ten, že ignorujú telá, ich uspokojenie a bolesti mäsa ..., ale ten, že podceňujú jazyk a reprezentáciu ako konštitutívne faktory pri tvarovaní tiel/subjektov ako nositeľov významu, histórie, rasy a rodu. Neexistujeme jednoducho ako telá, ale taktiež máme telá. Máme telá nielen preto, že sa do nich rodíme, ale preto, že sa im učíme, to znamená, že sme učení ako myslieť o našich telách a ako zažívať naše telá.“ (1988: 62) Školská kultúra tela podľa McLarena socializuje do hierarchicky kódovaného kapitalistického pracovného étosu, a preto je na školskej úrovni nevyhnutná telesná subverzia. Cieľom má byť produkcia tiel, „ktoré aktívne odmietajú morálne technológie, panoptické priestory a módy subjektivity produkované v školách“ (ibid.: 67). Telo ako subjekt Ďalšiu skupinu autorov nezaujíma telo ako kultúrny konštrukt, ani ako prostriedok individuálnej performácie či kultúrnej rezistencie. Telo sa v nej chápe ako subjekt. Toto chápanie je napojené na smer tzv. antropológie tela (Csordas 1993, 1999) rozvíjajúci sa od 90. rokov 20. storočia. V rámci tohto prúdu ide o opätovné premyslenie vzťahu kultúry a subjektivity vychádzajúc z telesnosti. „Kultúrna antropológia sa zriedka venovala telu kvôli nemu samému, ako centrálnemu faktu a situácii ľudskej skúsenosti. Zriedkavá prítomnosť tela v etnografii bývala v podobe nevedomého vyjadrovača pocitov, signalizátora myšlienok, projektora symbolov, materiálu, na ktorom sa strihajú a maľujú emblémy etnicity, objektu túžob alebo zdroja pocitov hanby.“ (Moerman – Nomura 1990: 1) Antropológia tela naopak sleduje, ako sa telo podieľa na konštituovaní subjektívnych a intersubjetívnych skúseností, na základe ktorých sa 8


konštituuje identita subjektu. Základným východiskom je, že telesné vnímanie a skúsenosť predstavujú existenciálnu podmienku ľudského života. Ide tak o striktnú kritiku objektivistického prístupu k telu, ktorý vyjadruje klasická psychológia vnímania. Csordas (1993: 149) k tomu hovorí, že „v prežívanom svete nevnímame iných ako objekty. Iná osoba je vnímaná ako iné ‚ja‘, odtrhávajúce sa od toho, aby bolo jednoduchým fenoménom v mojom perceptuálnom poli“. Csordas napr. na prípade liečiteľov jedného evanjelického hnutia v Severnej Amerike ukazuje, ako k adekvátnemu pochopeniu iného možno dospieť len cez telesné vnímanie seba samého. V prípade daných liečiteľov vedie cesta k stanoveniu diagnózy a liečeniu pacienta cez vlastné telesné prežívanie pacientom udávaných príznakov zo strany liečiteľov. Zdieľanie rovnakého telesného stavu zabezpečuje efektívnu intersubjektivitu, ktorá má podobu akejsi „interkorporeity“. Porozumenie tu potom nie je ani intelektuálny a ani kognitívny akt. Stúpenci antropológie tela tu pritom explicitne nadväzujú na fenomenológiu M. Merleau-Pontyho. V antropologickom skúmaní tak teda možno zaznamenať množstvo variácií na tému „telo“ (súhrnne napr. Synott 1993; Van Wolputte 2004). ScheperHughes a Lock (1987) v nadväznosti na to prezentujú tri úrovne chápania telesnosti v antropológii, ktoré do istej miery korešpondujú s vyššie uvedeným. V antropológii je tematizovaná jednak rovina „individuálneho tela“, ktorú daní autori dávajú do súvislosti s konceptom tela ako subjektu vychádzajúceho z Merleau-Pontyho. Z nášho pohľadu sem možno zaradiť aj koncept tela ako individuálnej performácie (napr. Goffman). V tomto koncepte je totiž kľúčová individuálna skúsenosť s telom, telesné vnímanie a telesná expresia. „Sociálne telo“ je zase vyjadrením tela ako metafory resp. zrkadla spoločnosti. Uvedení autori sem zaraďujú predovšetkým tematizácie tela z radov štrukturalizmu a symbolizmu. Mauss, Elias či Douglas potom predstavujú autorov tejto prizmy. Treťou úrovňou má byť „telesná politika“, kde je telo objektom istej politickej či strategickej intencionality. Z tohto pohľadu sem možno zaradiť tak neutrálnejší Foucaultov či Bourdieuov koncept telesnosti, ako aj radikálnejší koncept McLarenov. Telo a školské dieťa V antropologických variáciách na tému telo možno zaznamenať viacero prepojení na sociálnovedné koncepty telesnosti, ktoré sa stali predmetom aplikácie v školskej etnografii tela. Ide predovšetkým o koncepty M. Merleau-Pontyho, P. Bourdieua a M. Foucaulta.

9

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Maurice Merleau-Ponty Merleau-Ponty, verný fenomenologickej tradícii, stojí jednoznačne na strane tela ako subjektu. Označuje ho ako „prirodzený subjekt“. Telo je podľa neho viac ako prostriedok alebo nástroj, je našou „expresiou vo svete“, je „viditeľným tvarom našich intencií“ (Merleau-Ponty 1966). Telo je viditeľné, dá sa postrehnúť všetkými zmyslami, prostredníctvom tela vnímame procesy v našom okolí, tiež prostredníctvom toho, že sme telo, okolie a spoločnosť vníma nás. Prostredníctvom tela dokážeme pozorovať, vidieť a dotýkať sa predmetov. Telo je „prostriedkom bytia vo svete“, akýsi „vrodený komplex“, prostredníctvom ktorého sú možné skúsenosti so svetom (ibid.). Človek tak existuje telesne a jeho vzťah k svetu je daný telesnosťou. Pritom to, čo Husserl nazýval intersubjektivitou, to poníma Merleau-Ponty (1966) ako tzv. interkorporeitu. Merleau-Ponty chápe interkorporeitu ako vzájomnú telesnosť. Akonáhle sa dostaneme do kontaktu s inými ľuďmi, začnú telá navzájom interagovať, akoby sa ustavične prehľadávali a dotýkali a navzájom vyvolávali pocity. Interkorporeita alebo medzitelesnosť predstavuje systematický dej medzi dvoma telami (Merleau-Ponty 1994). Skúsenosti so svetom, jazyk a aj vedomie vychádzajú podľa teórie Merleau-Pontyho z telesnej naviazanosti človeka. Telo je v podstate primárnym médiom v sociálnych vzťahoch. Vnímateľné a vnímajúce kvality tela sú paralelné, tvoria „psycho-fyzickú sústavu“ človeka ako podmienku intersubjektivity. Samotné vnímanie začína pre Merleau-Pontyho cez telo, prostredníctvom neho a v tele. Taktiež aj vedomie je podľa Merleau-Pontyho (1966) úplne podriadené telesnej existencii. Identita subjektu preto nielenže neabstrahuje od telesnosti, ale je ňou fundovaná. Subjekt ako telo a telo ako subjekt je základom pre dištinkciu pojmov „Leib“ a „Körper“, ktorou Merleau-Ponty odmieta výhradne inštrumentálne chápanie tela (Körper). Ak je predmetom záujmu „bytie vo svete“ školského dieťaťa, tak nachádza koncept telesnosti Merleau-Pontyho uplatnenie najmä v prácach K. MeyerDrawe. V nadväznosti na Merleau-Pontyho chápe Meyer-Drawe (1987: 125) telo ako „predpersonálnu a predreflexívnu dimenziu ľudského konania a vedomia“. Tento pohľad podľa nej umožňuje skúmať detskú „skúsenosť in statu nascendi“8 (ibid.: 127) a kladie tak fundamentálne otázky učenia. Kognitívne možnosti dieťaťa sú podľa nej „stále fundované v telesných predpokladoch“ (ibid.: 130). Obracia sa tak proti v školskom prostredí prevládajúcej Piagetovej vývinovej

8

10

Z lat. v stave zrodu.


psychológii, ktorá s „logikou a jej klapkami na očiach“ nevníma „spontánne, elastické, otvorené, nepermanentné, nesúmerateľné, viacmocné a viacvýznamové spôsoby detského bytia vo svete...“ (ibid.: 163). V Piagetovom vývinovom koncepte bola totiž telesnosť a uchopovanie sveta prostredníctvom nej vždy prejavom kognitívnej deficitnosti dieťaťa. Meyer-Drawe následne nadväzuje na Merleau-Pontyho koncept interkorporeity, ktorú chápe ako základ pre jazykové a sociálne interakcie dieťaťa. Ako výraz takejto „predpersonálnej intersubjektivity“ vníma napr. telesné reagovanie dieťaťa na výrazy tváre a gestá (ibid.: 179). Na základe interkorporeity ako „predpredikačnej“ intersubjektivity prebieha aj jazyková komunikácia. Jazyk je vnímaný ako telesné expresívne gesto (ibid.: 196) Význam jazyka potom spočíva v intersubjektívnych (interkorporálnych) aktoch porozumenia medzi účastníkmi a nie v kognitisticky chápanej výmene pevne stanovených významov (ibid.: 214). Meyer-Drawe zároveň chápe sociokultúrnu podmienenosť telesnosti: „Pred reflexívnou náklonnosťou žijeme ako telesné bytosti vo fúzii s materiálnym svetom, ktorý nám síce nemusí byť ‚naklonený‘, ktorý ale predštruktúrováva formy našej aktivity tým, že ich vyžaduje, odmieta, ritualizuje.“ (Meyer-Drawe 2000: 58) Tým necháva otvorený priestor aj pre analýzu telesného formovania v organizáciách. Pierre Bourdieu Procesualitu telesnej inkorporácie ozrejmuje P. Bourdieu. Tá je podľa neho založená na schopnosti tela k mimesis. Podľa Bourdieua (1979: 60) je pre deti typická „neobyčajná pozornosť pre tie gestá a pózy, ktoré sú v ich očiach typické pre pravého dospelého: teda pre určitú chôdzu, špecifické držanie hlavy, úškľabok na tvári, pre dané spôsoby posadenia sa“. Táto pozornosť, ktorá oslovuje schopnosť telesného napodobňovania, však v skutočnosti nie je výhradne telesne exteriórna, ale je vždy „v spojení so špecifickým obsahom vedomia“ (ibid.). Preto Bourdieu hovorí o „implicitnej pedagogike“ (ibid.: 200). Telo sa v jeho koncepte stáva predmetom „vtelenia štruktúr“. Je to preto, lebo v každej kultúre majú jej základné ideové štruktúry svoje praktické formy. Toto prepojenie dokladoval už svojim etnologickým výskumom alžírskych Kabylov, kde ukázal, že „hodnotové systémy cti sú skôr ‚praktizované‘ ako myslené, a gramatika cti môže dať konaniam formu bez toho, aby musela byť sama formulovaná“ (ibid.: 45). V každej kultúre tak existuje podľa Bourdieua (1987: 95) „ekonómia praktík, to znamená v praktikách obsiahnutý rozum, ktorý svoj ‚pôvod‘ nenachádza ani v ‚rozhodnutiach‘ rozumu ako vedomej vypočítavosti, ani v nevyhnutnostiach vonkajších, konajúcemu nadradených mechanizmov“. Svet telesnej praxe je 11

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

„svetom už realizovaných účelov, návodov na požitie alebo ukazovateľov smeru, a objektov, nástrojov alebo inštitúcií, ktoré sú podľa Husserla obdarené ‚trvalo teleologickým charakterom‘“ (ibid.: 100). Trvalo prítomná kultúrna intencia je tak súčasťou každého kultúrneho gesta či pohybu. „Obmenou Proustovho výroku by sa dalo povedať, že ruky a nohy sú plné skrytých imperatívov.“ (ibid.: 128) „Jednotlivosti držania tela, správania sa, alebo telesné a verbálne maniere“ vyjadrujú „kompletnú kozmológiu, etiku, metafyziku a politiku.“ (ibid.) Dieťa si v akomkoľvek kultúrnom kontexte prostredníctvom osvojovania telesných praktík zároveň osvojuje aj túto „kozmológiu“. Telesná mimesis má potom podobu akýchsi „štrukturálnych cvičení“ (Bourdieu 1979: 192). „Pedagogickej práci prislúcha funkcia nahradiť ‚divoké telo‘ a predovšetkým a-sociálny eros, ktorý neprestajne a ihneď požaduje uspokojenie, telom ‚habitualizovaným‘...“ (ibid.: 199) Mimetické a repetitívne osvojenie kultúry tela tak vedie k osvojeniu kultúrnych noriem. Ako kultúrne univerzálny príklad uvádza Bourdieu rodovú enkulturáciu, ktorej základ je inkorporačný: „Rozdiel medzi mužským a ženským sa realizuje v tom, aké má človek držanie, v telesnom držaní, správaní, a síce v podobe rozdielu medzi rovným a ohnutým (úklon), medzi pevnosťou, priamosťou, úprimnosťou (pozerať sa do tváre, postaviť sa čelom, otvorene pozerať na cieľ alebo zaútočiť) na jednej strane a skromnosťou, zdržanlivosťou a poddajnosťou na strane druhej.“ (Bourdieu 1987: 129) Správanie osvojené telesnou inkorporáciou následne funguje ako „sociálna pamäť“, ako „mnemotechnická forma“ (Bourdieu 1979). Telesné praktiky nesú stopy kultúry a zároveň ju imanentne reprodukujú. Sú tak dôležitou súčasťou Bourdieuovho konceptu tzv. habitusu, ktorý predstavuje súbor trvalých telesných a psychických dispozícií štruktúrujúcich správanie indivídua. Tieto dispozície boli predmetom dlhodobej inkorporácie, na základe ktorej sú schopné regulovať správanie: „Skrátka, habitus, tento produkt dejín, produkuje individuálne a kolektívne formy praxe zodpovedajúce schémam vytvoreným dejinami – a teda dejiny. Ako minulé, ktoré prežíva v aktuálnom a ktoré sa usiluje predĺžiť sa do budúcnosti tým, že sa aktualizuje v štruktúrovaných formách praxe...“ (ibid.: 182) Telo je teda kľúčové médium – je objektom a zároveň subjektom kultúrnej reprodukcie. Michel Foucault Telo ako spôsob bytia vo svete a telo ako priestor kultúrnej reprodukcie dopĺňa koncept tela ako „predmetu a cieľa moci“ M. Foucaulta (2000: 138). Vývoj modernej kultúry viedol podľa Foucaulta k intezifikácii záujmu o sociálnu reglementáciu telesnosti, ktorá nadobúda systematizovanú podobu v sociálnych 12


organizáciách. Foucault (ibid.: 139–140) hovorí o zrode „‚politickej anatómie‘, ktorá bola zároveň ‚mechanikou moci‘; ona definuje, ako sa možno zmocniť tiel druhých, a to nielen na to, aby robili, čo si želáme, ale aby pôsobili, ako chceme, technikami, s rýchlosťou a účinnosťou, aké určíme.“ Prototypom tejto novej „politickej anatómie“ sú podľa Foucaulta školské organizácie. Tie sa vyznačujú špecifickým vzťahom k telesnosti žiakov: „Jednotlivé telo sa stáva prvkom, ktorý možno umiestniť, ktorým možno hýbať a pripájať ho k ostatným. Nedefinujú ho už také základné premenné ako zdatnosť alebo sila, ale miesto, ktoré zaujíma, interval, ktorý pokrýva, pravidelnosť, usporiadanosť jeho premiestnení.“ (ibid.: 166) Škola je tak veľmi účinná v sprostredkovaní akejsi „anatomicko-chronologickej schémy správania“ (ibid.: 153). Ide o priestorovo a časovo štruktúrovanú telesnosť, ktorej účelom je z jednej strany spájať telesné sily a tým zvyšovať ich účinnosť (v zmysle ekonomickej užitočnosti) a zároveň dané sily kontrolovať (v zmysle politickej poslušnosti). „Tieto metódy, ktoré umožňujú dôkladnú kontrolu operácií tela, zabezpečujú trvalé podriadenie jeho síl a vnucujú im vzťah poslušnosť-užitočnosť, sa dajú nazvať ‚disciplínami‘.“ (ibid.: 139) Pre školské „disciplíny“ je podľa Foucaulta (2000) typická klauzúra, teda priestorové ohraničenie skupinového tela; parcelácia, t.j. priestorové ohraničenie individuálnych tiel; „rang“, to znamená kategorizácia tiel podľa veku, výkonnosti, či správania; časový rozvrh, teda temporálna regulácia tiel, ich lokalizácií a premiestnení a taktiež aj časové prepracovanie telesných aktov (následnosť pohybov); „korelácia tela a gesta“ (spôsoby sedenia, hlásenia sa a pod.); „skĺbenie tela a predmetu“, ktoré predstavuje „inštrumentálne kódovanie tela“ (napr. ako správne narábať s perom pri písaní či inými školskými nástrojmi); ekonomizácia tela, ktorou sa myslí automatizácia správania, teda etablovanie signálnej formy komunikácie s okamžitou telesnou reakciou s cieľom predchádzať časovým stratám na vyučovaní. Práca s telom v školskom prostredí je podľa Foucaulta detailná, ide o „infinitezimálnu moc nad aktívnym telom“ (ibid.: 139). „Architektúra, anatómia, mechanika a ekonómia disciplinárneho tela“ (ibid.: 169) vyúsťuje do formovania „jedinca, ktorý má štyri charakteristické znaky: je to indivíduum celulárne (na základe priestorového rozloženia), organické (vďaka kódovaniu činností), genetické (na základe kumulovania času) a kombinatórické (v dôsledku skladania síl)“ (ibid.). K súčasnej školskej etnografii tela Tak ako sme uviedli v úvode, pedagogika má pri skúmaní tela a telesnosti svoje limity. Ide predovšetkým o limity ideologické (telesnosť chápaná ako opozitum intelektu) a limity metodologické (preskripčná, normatívna orientácia 13

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

pedagogiky). Ako mimoriadne stabilný sa javí predovšetkým metodologický fundament pedagogiky, ktorý filtruje aj jej otvorenosť voči konceptuálnym novinkám. Totiž aj v súčasnej pedagogike možno identifikovať snahy o tematizáciu telesnosti či dokonca jej renesanciu. Tieto snahy sú však limitované pedagogickou normativitou. Typickým príkladom je hnutie senzualizmu v pedagogike konca 20. storočia spojeného s konceptom tzv. „praktického učenia sa“ (Schultheis 1998). Malo ísť o kritiku jednostranného intelektualizmu vo vzdelávaní, o „rehabilitáciu pocitov, tela a zmyslov“ (ibid.: 28). Existuje viacero pedagogických konceptov, ktoré sa snažia didakticky posilniť práve zmyslovo-telesné skúsenosti detí a spochybniť tak školskú dominanciu analytického a formálneho myslenia. Známy je projekt H. Kükelhausa (Kükelhaus – Lippe 1982: 59), ktorý sa definoval ako pokus o „aplikovanú antropológiu vo vysoko industriálnych spoločnostiach“, ktorou sa malo na základe „činného preskúšavania“ sprostredkovávať „vedomie o prírodných zákonitostiach a telesných funkciách“ (ibid.: 173). Kükelhaus navrhoval budovať „školy zmyslov“ (ibid.: 71), kde sa telesná skúsenosť stane základom poznania. Napr. balansovanie na lavičke malo sprostredkovať dieťaťu vedenie o vzpriamenej chôdzi. Senzualizmus našiel dokonca uplatnenie aj v oblastiach pomerne intelektualizovaných a spájaných s formálnym myslením. Známe sú napr. odporúčania C. Kaplan (1991), aby sa pri výučbe čítania zabezpečovala zmyslová skúsenosť s čítaným (v tom význame, že intelektovú činnosť treba spájať s telesnými zmyslami napr. tak, že písmená sa budú tvarovať alebo modelovať, takýto materiál sa bude voňať, ochutnávať a pod.). Je tak evidentné, že v mainstreamovom pedagogickom myslení telesnosť zostáva limitovaná didaktickou normativitou. Telo v rovesníckych interakciách v škole Nenormatívny prístup k skúmaniu telesnosti v škole je záležitosťou etnografických výskumov ostatného desaťročia. Pritom sa telesné formy interakcií ukazujú ako fundamentálny subjektivačný prostriedok už od raného detstva. V našej etnografickej štúdii sociálnych interakcii detí v materskej škole (Kaščák 2009) sme napríklad ukázali, že prvotným princípom tvorby sociálneho zväzku u dievčat v čase vstupu do materskej školy je telesná podobnosť. V našich pozorovaniach sa telesné znaky a snaha o ich zrkadlenie vo vzájomnom zväzku ukázali ako univerzálne vzorce pre párovanie. Išlo predovšetkým o tak triviálne znaky ako je telesná výška a tvar postavy. Iniciácia hľadania partnera býva pomerne často u dievčat taktiež telesná. Vyzerá to tak, že dievča snažiace sa nadviazať sociálny vzťah, zaujme pozíciu na dobre viditeľnom mieste a začne napr. tancovať, otáčať sa dokola so zdvihnutými alebo roztiahnutými rukami. Táto telesná 14


iniciácia často naláka spoluhráčku, ktorá spravidla v snahe reprodukovať pohyby iniciátorky vstúpi do daného priestoru, spolu s iniciátorkou sa chytia za ruky a spečatia tak párovú konštitúciu telesným spojením. Následne sa pár presunie do okrajovej zóny a vykonáva v nej spoločnú činnosť, ktorá má mimetický charakter. Naše skúmanie spochybnilo tézu o „vysoko sofistikovaných verbálnych produkciách“ (Corsaro 1997: 123) pri nadväzovaní sociálnych vzťahov medzi deťmi v materskej škole. Naša alternatívna interpretácia aj samotným Corsarom zaznamenaných interakčných sekvencií poukázala skôr na univerzálnosť toho, čo sám nazýva ako tzv. neverbálny vstup v nadväzovaní sociálnych vzťahov medzi predškolákmi. Tento neverbálny vstup býva často iniciátorom tvorby špecifických telesných a pohybových formácií aj u žiakov základnej školy. Túto skutočnosť etnograficky opísala M. Wagner-Willi (2005) a ako typickú označila formáciu tzv. potulovania sa. Ide o minimálne dve deti (rovnakého pohlavia) stojace tesne pri sebe (bok po boku), vzájomne sa držiace alebo objímajúce sa a pohybujúce sa spolu rovnakým smerom k rovnakému cieľu. Iniciačným prostriedkom pre vytvorenie túlajúceho sa páru býva u chlapcov často telesná provokácia. Chlapci veľmi často iniciujú kontakt telesne, najmä strkaním, náznakom útoku, ťahaním a pod. Z tohto iniciálneho kontaktu sa často vyvinie túlajúci sa pár, pričom forma kontaktu zostáva aj pri samotnom túlaní sa naďalej primárne telesná a nie je tu prítomná verbálna zložka. „V tomto konjunktívnom rituály potulovania sa spája aktivita kolektívneho ‚bytia v pohybe‘ s aktivitou ‚videnia a byť videným‘...“ (Wagner-Willi 2005: 79) Párové túlanie je teda vysoko mimetickou a performatívnou aktivitou. Aktivita párového túlania sa býva spojená s fázami zastavenia alebo státia. Túlanie vlastne vyzerá ako chodenie od jedného stanovišťa k druhému. Pomyselným stanovišťom sú osoby, ktoré potulujúci sa žiaci na svojej ceste stretajú. Dievčatá väčšinou pri párovom potulovaní sa opisujú kruhovú trajektóriu, zatiaľ čo chlapci sa pohybujú medzi rôznorodými teritoriálnymi priestormi tam a späť. Túlanie sa dievčat je pomerne repetitívne, nevykazuje tak dramatické inovatívne tendencie ako u chlapcov. U nich slúži potulovanie sa ako prostriedok hľadania ďalších potenciálnych možností pre ich aktivity, ako prostriedok hľadania nových impulzov pre činnosť (potýčky, provokácie apod.). Na druhej strane býva túlanie sa u dievčat často využívané najmä v telesne performatívnom zmysle slova – dievčatá sa chcú ukázať, inscenovať sa, prezentovať sa. Školské telo Telesná performácia a telesné formy interakcie však nemusia byť len orientované na tvorbu rovesníckych vzťahov. Môžu byť významným komunikačným 15

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

prostriedkom aj voči reprezentantom normativity kultúry – učiteľom. Poukazujú na to analýzy špecifickej telesnej stratégie objímania učiteľky v materskej škole (Golden 2004). Zaznamenaná stratégia zámerného postavenia sa dieťaťa, pohybu smerom k učiteľke a jej objatia počas rôznorodých, najmä však didaktických aktivít býva spravidla interpretovaná psychologicky ako potreba pozitívnej emočnej odozvy a podpory prostredníctvom dotykovej komunikácie.9 Golden však ukazuje, že interpretačné spektrum tejto telesnej aktivity je omnoho širšie. Jednak ide o rodovo špecifickú formu telesnosti (využívajú ju najmä dievčatá) a je tak praktickým telesným prostriedkom reprodukcie rodového habitusu v Bourdieuovskom zmysle slova. Túto interpretáciu podporuje aj skutočnosť, že objímanie má u skupiny dievčat reťazový a mimetický charakter. Zároveň treba uviesť, že reakcie učiteliek na danú telesnú stratégiu boli veľmi rôznorodé v závislosti od konkrétnej situácie či fázy výchovno-vzdelávacieho procesu v MŠ. Potvrdzujúca telesná spätná reakcia zo strany učiteľky nastávala najmä v situáciách pri prechode na ďalší typ aktivity. A aj deti samé iniciovali prax objímania najčastejšie v situáciách pred ukončením súvislej výchovnovzdelávacej aktivity. Znamená to, že objímanie bolo telesným prostriedkom rámovania výchovno-vzdelávacích aktivít, bolo prechodovým prostriedkom. Väčšina aktivít totiž začínala pozdravnou ceremóniou a krátkou pesničkou, no ich ukončenie nebývalo ritualizované. Touto prechodovou ritualizáciou sa stalo práve objímanie. To ale znamená, že telesné prejavy žiakov sú v reaktívnom vzťahu aj so školskou organizáciou, nadväzujú na školské štruktúry a môžu slúžiť ako suplement prechodových rutín. Zároveň možno objímanie chápať ako adaptačnú stratégiu na formalizáciu a kognitivizáciu situácie vyučovania. V rámci výchovno-vzdelávacích aktivít sa totiž od detí vyžaduje telesný kľud, minimálna pohybová aktivita, čiže to, čo Bourdieu označuje ako „habitualizované telo“ oproti „divokému telu“. Telesná statickosť má byť predpokladom kognitívnej aktivity. Ide o štrukturálny tlak, na ktorý dieťa môže reagovať len takým spôsobom, aby nespochybnilo normativitu organizácie a objatie učiteľky predstavuje sociálne akceptovanú formu telesného uvoľnenia. Tým sme sa dostali k previazanosti telesných praktík žiakov s povahou školskej organizácie. Škola predstavuje prostredie, ktoré určité telesné prejavy 9

16

Tento typ komunikácie sa v súčasnosti stáva predmetom skúmania antropológie tela nie len z hľadiska tematizácie kultúrnej významnosti dotyku a odkazov prenášaných telesným kontaktom, ale aj z hľadiska metodologického, kde sa dotyk a komunikácia dotykom chápu ako špecifický komunikačný kanál a zdroj etnografického poznania. Dotyk teda nemusí byť analyzovaný len ako socio-kultúrna praktika, ale zároveň možno chápať aj výskumníka ako „dotýkača“ (toucher) (Blake 2011).


inhibuje a iné zase umocňuje. Jej priestorovo materiálne uspôsobenie núti žiakov a jej osadenstvo nasadzovať špecifické adaptačné telesné stratégie. Mohli by sme hovoriť o špecifickom školskom habituse, ktorý vyššie podrobne opísal Foucault. Na zvýšený význam telesných adaptácií v školskom prostredí poukázala Flewitt (2005). V jej porovnaniach komunikačných stratégií detí v rodine a v materskej škole sa ukázali zásadné rozdiely, ktoré možno vysvetliť štrukturálnou odlišnosťou oboch inštitúcií. V rodinnom prostredí má komunikácia predovšetkým rečovú podobu, zatiaľ čo v školskom prostredí bola rečová zložka výrazne redukovaná a na významnosti získavali predovšetkým telesné pohyby, mimika a gestika. Zatiaľ čo ešte v 90-tych rokoch redukcia rečovosti v škole pre mnohých výskumníkov (exemplárne Walkerdine 1985) znamenala patologickú tendenciu, Flewitt poukazuje na rozsiahly repertoár telesných prvkov komunikácie, ktoré sú v žiackej komunite vysoko funkčné. Súčasná školská etnografia tela tak prijíma tézu C. Shillinga (1993: 22), že „pohybujúce sa, riadené a disciplinované telo a nielen telo hovoriace a počúvajúce je základom každodenného chodu školovania“. Stretnutie detskej kultúry s kultúrou organizácie je kľúčovým bodom transformácie divokého tela na telo habitualizované. Typickým priestorom takéhoto stretu je školská chodba, kde sa uplatňujú jednak prvky rovesníckeho habitusu, no zároveň (keďže ide o monitorovaný priestor) aj prvky habitusu školského. Práve tento priestor si zvolil D. Ratcliff (2001) za účelom sledovania telesných a pohybových formácií uplatňujúcich sa medzi žiakmi v tomto prostredí. Zaznamenané stabilné formácie označil Ratcliff ako rituály a vzhľadom na skutočnosť, že sa ich výkon ukázal ako skupinový a ich význam ako sociálny, použil Ratcliff aj označenie „ceremónie“. „Spontánne ceremónie“ boli telesné formy viazané na rovesnícku kultúru, „nanútené ceremónie“ boli dôsledkom školskej normativity (Ratcliff 2001: 6). Školská normativita vyúsťovala do tzv. „školskej línie“, ktorá vlastne predstavovala pohybujúci sa zástup, ktorého prechod bol vysoko štruktúrovaný a kontrolovaný (najčastejšie učiteľkou). Ide tu o špecifickú organizačnú telesnú formu, ktorú nachádzame aj v ďalších organizáciách sociálnej správy – väzenských, medicínskych, vojenských. Tvorba štruktúrovaného zástupu tvorí jeden z prvých obsahov iniciálnej školskej socializácie. Ako dynamická forma prechodu najčastejšie vyúsťuje do statického zástupu (pri čakaní na výdaj obeda, pri školskej fontáne a pod.). Tvorba školskej línie má podľa Ratcliffa päť štandardizovaných fáz počnúc ritualizovanou iniciáciou (repetitívna verbálna formulka alebo neverbálny znak), učiteľkiným ritualizovaným utišovaním, štruktúrovaným (niekedy štandardne rytmizovaným) odchodom z triedy, súdržným „sprievodom“ založeným na telesných stereotypoch mlčania, rúk pri

17

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

tele, priameho pohľadu, dodržovania tvaru línie a odstupov (Ratcliff tu hovorí o analógii s pohrebným sprievodom alebo ponurou cirkevnou liturgiou) až po záverečnú fázu návratu k individualizovaným telesným prejavom správania detí a tvorbu rovesníckych sociálnych formácií a síce „radu“ a „zhluku“. Telo ako obraz Záujem o telo a jeho transformácie v školskom prostredí viedol aj k inováciám v metodológii kvalitatívneho výskumu. Je úplne zjavné, že v rámci školskej etnografie tela sa diskurzívna analýza a analýza jazyka napr. prostredníctvom rozhovorov javí ako nedostatočná. V školskej etnografii tela sa totiž „sociálne dianie ... chápe ako predstavenie a inscenovanie. Tým sa dostáva do hry telo konajúcich. Predmetom záujmu sú odteraz jeho pohyby, rytmus, gestá. Zjavnou sa stane nová komplexnosť“ (Wulf 2001: 253). Túto komplexnosť možno zachytiť najmä vizuálnymi metódami, a preto sa stúpenci školskej etnografie tela hlásia k tzv. obratu k obrazu v metodológii (Mitchell 1994). Preto podľa stúpencov školskej etnografie tela treba zmeniť doterajšiu výskumnú prax, keď „etnografi výchovy a vzdelávania radšej preferujú počúvanie toho, čo hovoria informanti, než aby pozorovali to, čo konajú“ (Quantz 1999: 493). Okrem klasických etnografických pozorovaní sa rozvinuli špecifické metódy ako je napr. tzv. fotoetnografia, ktorej praktické uplatnenie nachádzame napr. vo výskume E. Margolisa a S. Fram (2007). Ich výskum je zaujímavý z toho pohľadu, že obrazy a fotografie chápu ako vhodný analytický materiál pre analýzu vplyvu školskej organizácie na telesnosť detí. Priamo pritom nadväzujú na koncepciu telesnosti M. Foucaulta, podľa ktorej je „telo esenciálnym elementom školovania“ z hľadiska troch procedúr: „dohľadu, disciplíny a telesného trestania“ (Margolis – Fram 2007: 195). Ich analýzy ilustrácií, obrazov a fotografií zo školského prostredia poukazujú na špecifické prvky školskej habituácie. Tie sa v školskom prostredí vyvíjajú postupne v priebehu niekoľkých rokov a sú tak zaznamenateľné len prostredníctvom statických vizuálnych dobových svedectiev. Takýto akulturačný proces je viditeľný z komparácie fotografií detí kmeňa Siouxov, ktoré boli zaškoľované a asimilované dominantnou euroamerickou kultúrou na konci 19. storočia. Fotografie boli zhotovené v čase ich nástupu do štátnej školy a po troch rokoch ich školskej dochádzky. Fotografie sa stali svedectvom ich školskej a zároveň kultúrnej asimilácie, ktorá prebehla a bola systematicky uskutočňovaná najmä na telesnej úrovni – vštepovaním nových telesných stereotypov a zvyklostí. Preto sa z detí sediacich na zemi v indiánskych odevoch s neprekríženými končatinami a nestrnulým výzorom stávajú mladí muži 18


v civilných oblekoch s preloženými nohami sediaci na stoličkách v strnulej póze a v štylizácii v danej dobe bežnej pre situáciu fotografovania sa. Autori výskumu konštatujú, že telo sa v tomto období chápalo ako primárny objekt akulturácie a primárnym akulturačným priestorom bola škola. Predpokladalo sa, že telesná premena bude zároveň premenou duševnou (Margolis – Fram 2007: 201). Telo a školské učenie (sa) Ako je vidieť, škola rozohráva hru medzi spontánnou telesnosťou, školskou telesnosťou, ale aj kultúrne dominantnou či národnou telesnosťou. Ide tu tak o sociologické alebo kultúrno-antropologické komponenty školskej telesnosti. Treba však vziať do úvahy aj subjektivačné aspekty telesnosti, ktoré súvisia s otázkou podielu telesnosti na tvorbe individuálnej skúsenosti dieťaťa. Tento aspekt nachádzame najmä vo fenomenológii Merleau-Pontyho a je aj školsky relevantný, pričom sa spája predovšetkým s otázkou povahy školského učenia sa. Túto otázku načrtávame v rámci nášho výskumu učenia sa cudziemu jazyku v materských školách (Kaščák – Pupala 2011). Telesné aspekty učenia možno vnímať ako významné aj pri otázke školského osvojenia obsahu vzdelávania. Z našich analýz iniciálnej cudzojazyčnej výučby vyplýva, že tie postupy výučby, ktoré nie sú primárne založené na telesných úkonoch (ako je ukazovanie, pohybová činnosť, tanec, rytmizácia a pod.), nemajú významný efekt na budovanie cudzojazyčných spôsobilostí žiakov.10 Telo tu nadobúda význam v troch rovinách. Jednak fungujú telesné prejavy ako kontext, tzn. že špecifické telesné činnosti rámujú celkový proces cudzojazyčnej výučby, jednak je telo obsahom iniciálnej cudzojazyčnej výučby v podobe samostatnej témy, čo po tretie umožňuje vykonať z tela žiaka inštrument pre osvojenie danej témy, čím sa následne telo stáva performatívnym priestorom výučby. Znamená to, že existuje akýsi telesný archetypálny vzorec osvojenia jazyka, keď majú deti identifikovať ukazovaním na svoje vlastné telo jeho jednotlivé časti. Zdá sa, že tento vzorec, ktorý nachádzame tak pri osvojovaní materinského jazyka ako aj pri iniciálnom osvojovaní cudzích jazykov, tvorí telesný základ jazykovo identifikačných procesov. Tu sa dostávame k téze Merleau-Pontyho o primárnosti telesného bytia vo svete a zároveň aj k vyššie uvedenej Maussovej téze o tele ako o „prvom a najprirodzenejšom technickom objekte a zároveň technickom prostriedku človeka“. 10

Existujú dokonca štandardné metodiky výučby cudzích jazykov výhradne založené na telesnej rutinizácii výučby a telesnej (pohybovej) responzivite na hovorenú reč. Tradičnou je napr. metodika TPR (Total Physical Response).

19

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Záver Ako vidíme, fundamentálne poznanie o tele a telesnej povahe človeka, ktoré vychádza z antropologického, sociologického či filozofického vedenia, vedie aj výklad o povahe telesnosti v podmienkach školy a školského učenia (sa). Je preto úplne zjavné, že školská etnografia tela nenáleží len pedagogike, práve naopak býva pedagogikou často limitovaná a zväzovaná. Na druhej strane však spätne nemôžeme povedať, že by nebola inšpiratívna pre pedagogické vedenie. Vyššie uvedený príklad zjavne ukazuje, že fundamentálne antropologické poznanie môže byť významné aj pre tak špecifické pedagogické oblasti akou je napr. odborová didaktika. Školská etnografia tela však ide ďaleko nad rámec pedagogiky, pretože jej sociálnovedná fundovanosť umožňuje otvárať otázky, ktoré sú závažné z celospoločenského pohľadu a idú nad rámec pedagogickej využiteľnosti. Ide napr. o otázky základnej povahy sociálnej organizácie človeka ako subjektu, ale aj genézy človeka v sociálnych organizáciách či jeho enkulturácie. Školská etnografia tela osvetľuje významnosť pomerne často opomínaných aspektov enkulturácie, ktoré sú však mimoriadne významné v psychogenéze a sociogenéze človeka. Školské utváranie habitualizovaného tela je spojené s inkorporáciou školskej „kozmológie“ a vedie k interiorizácii špecifických sociálnych hodnôt. Zároveň iniciuje špecifické formy telesnej responzivity a telesnej sebaorganizácie. Všetky tieto procesy sú významným predmetom záujmu školskej etnografie tela. Január 2012

Literatúra: Alkemeyer, Thomas: 2003 – Bewegen als Kulturtechnik. Neue Sammlung. Vierteljahres-Zeitschrift für Erziehung und Gesellschaft 43: 3: 331–347. Anderson, Gary L.: 1989 – Critical Ethnography in Education: Origins, Current Status and New Directions. Review of Educational Research 59: 3: 249–270. Blake, Rosemary: 2011 – Ethnographies of Touch and Touching Ethnographies: Some Prospects for Touch in Anthropologicaal Enquiries. Antropology Matters Journal 13: 1: 1–6. Bourdieu, Pierre: 1979 – Entwurf einer Theorie der Praxis auf der ethnologischen Grundlage der kabylischen Gesellschaft. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Bourdieu, Pierre: 1987 – Sozialer Sinn: Kritik der theoretischen Vernunft. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Corsaro, William A.: 1997 – The Sociology of Childhood. Thousand Oaks, CA: Pine Forge Press. Csordas, Thomas J.: 1993 – Somatic Modes of Attention. Cultural Anthropology 8: 2: 135–156. Csordas, Thomas J.: 1999 – The Body´s Career in Anthropology. In: Moore, Henrietta L. (ed.): Anthropological Theory Today. Cambridge: Polity Press: 172–205. Douglas, Mary: 1985 – Reinheit und Gefährdung. Eine Studie zu Vorstellungen von Verunreinigung und Tabu. Berlin: Reimer.

20


Douglas, Mary: 1993 – Ritual, Tabu und Körpersymbolik. Sozialanthropologische Studien in Industriegesellschaft und Stammeskultur. Frankfurt am Main: Fischer. Farnell, Brenda: 1995 – Do You See What I Mean: Plains Indian Sign Talk and the Embodiment of the Action. Austin: Univ. Texas Press. Farnell, Brenda: 1999 – Moving Bodies, Acting Selves. Annual Review of Anthropology 28: 341– 373. Flewitt, Rosie: 2005 – Is Every Child’s Voice Heard? Researching the Different Ways 3-year-old Children Communicate and Make Meaning at Home and in a Pre-school Playgroup. Early Years 25: 3: 207–222. Foucault, Michel: 2000 – Dozerať a trestať. Zrod väzenia. Bratislava: Kalligram. Goffman, Erving: 1969 – The Presentation of Self in Everyday Life. Harmondsworth: Penguin. Goffman, Erving: 1971 – Interaktionsrituale: Über Verhalten in direkter Kommunikation. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Golden, Deborah: 2004 – Hugging the Teacher: Reading Bodily Practice in an Israeli Kindergarten. Teachers and Teaching: Theory and Practice 10: 4: 395–407. Kaplan, Claudia: 1991 – Ein Buchstaben- und Lesezirkel. Grundschule 23: 5: 57–58. Kaščák, Ondrej: 2009 – „...daj mi rúčku, ty sa usmej, budeme sa spolu hrať“ – telesné performácie ako interakčný faktor v sociálnych vzťahoch detí. Studia Paedagogica – Lidé ve škole a jejich vztahy 14: 1: 13–26. Kaščák, Ondrej – Pupala, Branislav: 2011 – Raná výučba cudzích jazykov a jej analýza prostredníctvom etnografie tela. In: Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku X. Olomouc: Univerzita Palackého (v tlači). Kučera, Miloš: 2008 – Recepce výzkumu z hlediska školní etnografie. In: Petrjánošová, Magda – Masaryk, Radomír – Lášticová, Barbara (eds.): Kvalitatívny prístup vo verejnom priestore. Bratislava: KVSaBK SAV, PdF UK: 137–140. Kükelhaus, Hugo – Lippe, Rudolf zur: 1982 – Entfaltung der Sinne. Ein „Erfahrungsfeld“ zur Bewegung und Besinnung. Frankfurt am Main: Fischer. Mauss, Marcel: 1989 – Die Techniken des Körpers. In: Mauss, Marcel: Soziologie und Anthropologie Bd. 2. Frankfurt am Main: Fischer: 199–220. Margolis, Eric – Fram, Sheila: 2007 – Caught Napping: Images of Surveillance, Discipline and Punishment on the Body of the Schoolchild. History of Education 36: 2: 191–211. McLaren, Peter: 1988 – Schooling the Postmodern Body: Critical Pedagogy and the Politics of Enfleshment. Journal of Education 170: 3: 53–83. McLaren, Peter: 1999a – Ethnographic Research as the Practice of Possibility: Toward a Revolutionary Ethnography (Introduction to the Third Edition). In: McLaren, Peter: Schooling as a Ritual Performance: Toward a Political Economy of Educational Symbols and Gestures. 3rd ed. Lanham: Rowman & Littlefield: xxix–lxxiii. McLaren, Peter: 1999b – Schooling as a Ritual Performance: Toward a Political Economy of Educational Symbols and Gestures. 3rd ed. Lanham: Rowman & Littlefield. Merleau-Ponty, Maurice: 1966 – Phänomenologie der Wahrnehmung. Berlin: De Gruyter. Merleau-Ponty, Maurice: 1994 – Keime der Vernunft. Vorlesungen an der Sorbonne 1949–1952. München: Fink. Meyer-Drawe, Käte: 1987 – Leiblichkeit und Sozialität. Phänomenologische Beiträge zu einer pädagogischen Theorie der Inter-Subjektivität. München: Fink. Meyer-Drawe, Käte: 2000 – Illusionen von Autonomie: Diesseits von Ohnmacht und Allmacht des Ich. München: Kirchheim. Mitchell, Thomas W. J.: 1994 – Picture Theory. Essays on Verbal and Visual Representation. Chicago: University of Chicago Press.

21

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Moerman, Michael – Nomura, Masaichi: 1990 – Introduction. In: Moerman, Michael – Nomura, Masaichi (eds.): Culture Embodied. Senri Ethnological Studies 27. Osaka: National Museum of Ethnography: 1–4. Okely, Judith: 1983 – The Traveller-Gypsies. Cambridge: Cambridge University Press. Okely, Judith: 1996 – Own or other culture. London. New York: Routledge. Quantz, Richard A.: 1999 – School Ritual as Performance: A Reconstruction of Durkheim’s and Turner’s Uses of Ritual. Educational Theory 49: 4: 493–514. Ratcliff, Donald: 2001 – Rituals in a School Hallway: Evidence of a Latent Spirituality of Children. ERIC [online]: http://www.eric.ed.gov/PDFS/ED457460.pdf, 3–23. Sarasin, Philipp – Tanner, Jakob: 1998 – Einleitung. In: Sarasin, Philipp – Tanner, Jakob (eds.): Physiologie und industrielle Gesellschaft: Studien zur Verwissenschaftlichung des Körpers im 19. und 20. Jahrhundert. Frankfurt am Main: Suhrkamp: 12–43. Scheper-Hughes, Nancy – Lock, Margaret M.: 1987 – The Mindful Body. A Prolegomenon to Future Work in Medical Anthropology. Medical Anthropology Quarterly 1: 1: 6–41. Schmidtke, Adrian: 2008 – Körper und Erziehung in historischer Perspektive: Theorien, Befunde, und methodische Zugänge – ein Forschungsüberblick. Göttingen: Pädagogisches Seminar der Georg-August-Universität. Schultheis, Klaudia: 1998 – Leiblichkeit-Kultur-Erziehung. Zur Theorie der elementaren Erziehung. Weinheim: Deutscher Studien Verlag. Shilling, Chris: 1993 – The Body and Social Theory. London: Sage. Synott, Anthony: 1993 – The Body Social: Symbolism, Self and Society. London: Routlege. Van Wolputte, Steven: 2004 – Hang on to Your Self: Of Bodies, Embodiment, and Selves. Annual Review of Anthropology 33: 251–269. Wagner-Willi, Monika: 2005 – Kinder-Rituale zwischen Vorder- und Hinterbühne: Der Übergang von der Pause zum Unterricht. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften. Walkerdine, Valerie: 1985 – On the Regulation of Speaking and Silence. In: Steedman, Carolyn – Urwin, Cathy – Walkerdine, Valerie (eds.): Language, Gender and Childhood. London: Routledge: 203–241. Welle, Florian: 2000 – Der Körper ist nur Werkzeug. Die Konstruktion bürgerlicher Subjekte durch die Philanthropen. LMU-Publikationen / Geschichts- und Kunstwissenschaften [online]: 3: http://epub.ub.uni-muenchen.de/350/ Wulf, Christoph: 2001 – Einführung in die Anthropologie der Erziehung. Weinheim und Basel: Beltz. Wulf, Christoph: 2009 – Anthropologie. Geschichte – Kultur – Philosophie. Köln: Anaconda. Zaharlick, Amy: 1992 – Ethnography in Anthropology and Its Value for Education. Theory Into Practice 31: 2: 116–125.

Contact: Doc. PaedDr. Ondrej Kaščák, PhD., Mgr. Zuzana Obertová, Centrum pedagogického výskumu ÚVSK SAV v Bratislave, Katedra predškolskej a elementárnej pedagogiky, Pedagogická fakulta, Trnavská Univerzita, Priemyselná 4, 918 43 Trnava, e-mail: [email protected].

22

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

STATI / ARTICLES Adam Horálek: Tři přístupy k pupkům národů

TŘI PŘÍSTUPY K PUPKŮM NÁRODŮ. PRIMORDIALISTICKO-MODERNISTICKÝ DISKURZ PRIZMATEM AKTIVITY A OBJEKTIVITY ETNICITY1 ADAM HORÁLEK

Three approaches to the navel points of the nations. Primordialist-modernist discourse seen through the prism of activity and objectivity of the ethnicity Abstract: The paper examines theoretical discourses of ethnicity and has three main objectives: (1) to categorize and compare three academic approaches towards ethnicity, nation and nationalism, (2) to identify the core distinction between ethnic and national identity, and (3) to analyze the differences between approaches through activity and objectivity of ethnicity. The traditional distinction between primordialist and modernist/situationalist approaches is enhanced by adding the ethnicist approach to the interjacent boundary. There are three core lines of distinctions between these approaches. Firstly, it is, more or less, the distinction between primordiality of ethnicity and modernity of nation, not primordiality and modernity itself, which divides the discussed approaches. Secondly, most academic theories, regardless of their background, interpret the ethnicity (nation) as situational rather than objective or subjective phenomenon. Lastly, it is the scale of activity of ethnicity (activity of individuals – components – systems) which differs among the theories. Key words: Ethnicism, ethnicity, modernism, nationalism, nation, primordialism.

Úvod Otázku podstaty etnicity si musí položit každý, kdo se byť i jen částečně zabývá etnickými menšinami, národy, nacionalismem, etnickými konflikty a hnutími, 1

Text je dílčím výstupem výzkumného záměru EÚ AV ČR, v. v. i., Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy (č. AV0Z90580513).

23

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

separatismem, migrací, multikulturalismem či identitou jako takovou. Nalézt odpověď však není lehké a celé školy a směry, v čele s těmi etnologickými a antropologickými, se o komplexní či holistický výklad pokoušejí již od svého počátku. V předkládané studii jsou tři vymezené přístupy – primordialismus, etnicismus a modernismus (Hutchinson 1994) – diskutovány z perspektivy dvou významných parametrů etnicity: její aktivity a objektivity. Postpozitivistické sociální a humanitní vědy rezignují na hledání řádů, zákonů a definic a nabízejí alternativu v interpretaci, naraci a popisu. Jsou tak označovány za idiografickou formu vědy (Hampl 1998). Je však idiografismus skutečným znakem humanitních a sociálních věd? Cílem této studie je pokusit se schematizovat a roztřídit jednotlivé přístupy, analyzovat je a ukázat místo, kam etnicita v kontextu sociálních a humanitních věd patří. Etnicita je tak nahlížena jako vnitřně složitější, komplexnější a vývojově aktivnější fenomén (Hampl 1994). Dle teorie Martina Hampla však s vyšší komplexitou a vývojovou aktivitou systému roste jeho vnitřní heterogenita a vnější homogenita (Hampl 1994). Jinými slovy, lze vymezit etnicitu vůči ostatním druhům/formám identity, současně však je více než složité najít jednotný koncept, vzor, formu, matrici či teorii pro všechny – navzájem tolik heterogenní – podoby tohoto fenoménu. Domnívám se, že ačkoliv aplikace Hamplovy teorie nenabízí východisko z „teoretického chaosu“, ve kterém se studium etnicity nachází, osvětluje a do značné míry obhajuje vývoj v etnických studiích. V důsledku zmíněné heterogenity je proto legitimní zamítnout či upozadit nomotetický přístup hledání zákonů a pravidel etnicity. Idiografičnost proto není hlavním znakem (či dokonce stigmatem) etnických studií, který by byl výsledkem určitého teoretického směru, ale spíše faktem, který je dán povahou samotného předmětu studia, tedy etnicity. Práce si klade tři hlavní cíle. Zaprvé se jedná o roztřídění, porovnání a zhodnocení jednotlivých přístupů k etnicitě a nacionalismu. Zadruhé, v komparovaných teoriích a směrech jsou identifikovány hlavní odlišnosti mezi etnicitou a nacionalismem. Nakonec jsou diskutovány dvě osy, podle kterých se přístupy liší – míra aktivity a objektivity etnicity. V rámci primordialistických směrů je podrobněji rozebrán stalinistický koncept národa. Jak bude dále uvedeno, tento koncept je nesmírně významný, i když bývá akademickou obcí často zavrhován či banalizován. Přestože je Stalinova definice všeobecně známá, je v několika ohledech značně nepochopena. Mezi etnicistickými přístupy jsou diskutovány dva hlavní směry – dualistický koncept Anthony D. Smithe a teorie jednání Pierra Bourdieuho. V případě modernistických přístupů jsou představeny a porovnány odlišnosti čtyř hlavních přístupů, které se dohromady jako modernistické označují. Poslední část práce je věnována obecnému srovnání všech diskutovaných

24

Adam Horálek: Tři přístupy k pupkům národů

teorií pomocí zmíněného přístupu k aktivitě (míře, do jaké jsou jednotlivci chápáni jako aktivní tvůrci či pasivní recipienti etnické identity) a objektivitě, resp. subjektivitě etnicity. Etnické teorie Jak přistupovat k etnicitě? A co to je etnicita? Termín etnicita (ethnicity) poprvé použil v roce 1953 sociolog David Riesman (Conversi 2003a: 2).2 Během šesti dekád se tento původně marginální pojem stal ústředním tématem významné části sociálních věd, přičemž se neustále redefinoval a upravoval (ethnie, etnonacionalismus apod.). Výsledkem je téměř nepřehledné množství více či méně podobných (i protichůdných) teorií etnicity (Connor 1992: 48). Protože etnicita bývá většinou chápána jako komponent národa (Smith 2003; Armstrong 1982), jeden z nástrojů nacionalismu (Connor 1994; Gellner 1997) anebo evolučně ranější forma národa (Bromley 1979), je její definice úzce spjata s teoriemi nacionalismu a národa. Proto je třeba teorie etnicity, národa a nacionalismu zkoumat komparativně, neboť se všechny zaměřují na tutéž niku identity.3 Jedním z nejzákladnějších parametrů pro klasifikaci těchto teorií stále zůstává rousseauovský „pupek národů“ – otázka původnosti a starobylosti národa/etnika – (Gellner 1997), který je dualisticky spojen s otázkou podstaty etnicity (národa, nacionalismu). Ti, co věří v určitou danost, askriptivnost, resp. historickou původnost národa, jsou nazýváni primordialisté (esencialisté) či perenialisté.4 Všechny ostatní přístupy, které jsou vůči primordialismu do větší či menší míry v opozici, lze označit jako modernistické5 (Hutchinson 1994). Vzhledem k množství perspektiv, vzájemným teoretickým sporům a nejednoznačnému vymezení vůči primordialismu se neprimordialistické6 směry často člení do více kategorií a i jejich souhrnné označení se proto liší. Proto se souhrnně někdy nazývají jako situacionalistické (Barraclough 2001: 34), instrumentalistické (Hoddie 1998; Bentley 1987), konstruktivistické (Fishman 2003) či modernistické (Hutchinson 1994). Současně jsou však tyto skupiny stále nahlíženy jako komplementární, 2

3 4

5

6

Vůbec poprvé se slovo „ethnic“ objevuje v angličtině již v roce 1777 k označení „pohanů“ – ne-křesťanů a ne-židů (Fishman 1999: 446). Šatava používá označení kulturní nika (Šatava 2009: 16). Primordialismus a perenialismus se navzájem liší tím, že první se zaměřuje na vrozenost, neměnnost či rigidnost etnicity, zatímco druhý na její trvanlivost, „vždypřítomnost“ či evolučnost (pro srovnání perenialismu a primordialismu viz Özkirimli – Grosby 2007). Souborného označení modernistické se přidržuji vzhledem k hlavní distinkci těchto teorií vůči primordialismu – zpochybněním (vyvrácením či modifikováním) původnosti, starobylosti etnicity. Avšak ne vždy antiprimordialistické.

25

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

a jejich souhrnné označení je tak do značné míry jen otázkou pojmenování.7 Specifické postavení mezi oběma hlavními směry pak představuje etnicismus (teorie ethnie) Anthony D. Smithe, který představuje určitý most mezi primordialismem a modernismem (Smith 1996). Za obdobně primordialisticko-situacionalistickou bývá označována též teorie jednání Pierra Bourdieuho (Gross 1992: 9). John Hutchinson (1994) proto člení autory na primordialisty, etnicisty a modernisty.8 Toto základní členění je použito a rozšířeno o podrobnější klasifikaci, jak znázorňuje obrázek 1. Obrázek 1: Schéma teoretických přístupů k etnicitě

Pozn.: Klasifikace etnických teorií dle Bentleyho (1987), Hutchinsona (1994), Smithe (1996), Hoddieho (1998) a Fishmana (2003). Upraveno a rozšířeno autorem (Adam Horálek). Toto schéma etnických teorií je do značné míry umělým členěním, neboť hranice mezi jednotlivými přístupy jsou spíše prostupné a plynulé, avšak pro přehlednost následujícího srovnání je zcela vyhovující. Obzvláště vymezení etnicismu dle Johna Hutchinsona je třeba chápat jako „nárazníkové“ pásmo mezi primordialistickými a modernistickými přístupy. Stejně tak je nutné přistupovat opatrně ke klasifikaci modernistických přístupů i k jejich souhrnnému označení (viz níže). Rozdíl mezi primordialismem a modernismem bývá často redukován na rozdíl mezi politickým a akademickým konceptem, mezi praxí a teorií. Avšak jak bude 7

8

26

Např. Šatava (2009: 21) vyjmenovává instrumentalistické, situacionistické, konstruktivistické a modernizační přístupy jako opoziční vůči primordialistickým, ale blíže jejich odlišnosti neanalyzuje. Označení modernismus je pro přehlednost práce použito jako souhrnné označení všech neprimordialistických přístupů s výjimkou etnicismu.


v následujících kapitolách představeno, je takové pojetí příliš redukcionistické. Martyn Hammersley se ve svém díle Co se děje s etnografií?9 pozastavuje nad političností, resp. účelem a službou etnografie.10 Dle něj je etnografie „urbánním romantismem, který oslavuje odlišné formy racionality, dovednosti a morálky, které můžeme najít mezi obyčejnými lidmi, včetně těch (a právě u těch), kteří jsou obyčejně považováni za iracionální a/či amorální“ (Hammersley 1995: 15). Tento urbánní romantismus11 vyústil v představu etnologie jako akademického pléna pro obhajobu „jinakosti“. „Avšak je-li politická obhajoba funkcí etnografie, proč je tato politika tak zřídka explicitní? A na základě čeho rozlišujeme mezi etnografickým vhledem a politickým předsudkem?“ (Hammersley 1995: 15) Hammersley tak vidí úzkou závislost etnických teorií na politice (vis-á-vis) bez ohledu na typ teorie,12 naopak Joshua Fishman vymezuje akademické modernistické přístupy vůči primordialistickým politikám (Fishman 2003), neboť první se pokouší o „objektivní“ studium fenoménu, zatímco druhé o legitimizaci sebe sama. Nelze proto paušálně považovat etnické teorie za nástroje politik, jak tvrdí Hammersley, ale zároveň ani rozlišovat teorie a politiky dle jejich „primordiality“ (jak činí Joshua Fishman). Známým případem vzájemného prolínání a ovlivňování politiky a teorie je národ. Národ je termín, jehož pojetí je v teoriích západních, středoevropských a ruských (sovětských) autorů značně ovlivněno národními tradicemi. Národ v anglo-americkém světě směřuje spíše ke státní identitě,13 ve středoevropském prostoru spíše k etnickému původu14 a v sovět9 10

11

12

13

14

V originálu What’s Wrong with Ethnography? (1995). Termín etnografie (ethnography) chápe autor primárně jako metodologii v sociálních vědách (alternativní označení kvalitativních metod), ale zvažuje ji v první části knihy též jako obor (etnologii). Romantické, idealistické či herderovské versus racionální, osvícenské, pragmatické či lessingovské pojetí etnicity, národa, nacionalismu, ale též celé etnologie jako oboru, je předmětem diskuse i u jiných autorů, např. Ernest Gellner (1997: 66–71). Teoretický koncept je chápán jako výsledek politické praxe (odlišný politický kontext vyžaduje jiné teoretické přístupy). Srov. Gellnerovo pojetí nacionalismu jako ideologie, jež požaduje, aby etnické a politické hranice byly totožné. Slavné dílo Adama Smithe Bohatství národů (The Wealth of Nations) je jedno z prvních děl moderní doby, které konzistentně užívá termínu národ (nation). Jeho politicko-ekonomické, či spíše státně-teritoriální pojetí národa lze proto považovat za základ anglické (anglo-americké) tradice (Smith 1999). Srov. Hrochovu teorii nacionalismu a národa. Jde o unikátní teorii opřenou o analýzu národních hnutí v Evropě 19. století. Nicméně právě hledání počátků moderního národa v 19. století a jeho třífázový vývoj jsou ovlivněny (středo)evropskou zkušeností a (socio-kulturním, ekonomickým a politickým) vývojem.

27

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

ském prostoru k evolučnímu stádiu vývoje etnika15 (viz Hroch 1997). Odraz těchto konotací nalezneme u všech teorií, avšak nejvíce patrné jsou pochopitelně tam, kde teorie národa sloužila politickým (ideologickým) potřebám státu. Nejvýznamnějším příkladem takového propojení politiky a teorie je Stalinova koncepce národa. Etnicita se v tomto kontextu politicky podbarveného přístupu k nacionalismu a národu jeví jako více neutrální, apolitické a potenciálně zástupné označení národa, neboť v sobě (snad díky svému mladému původu?) nenese tolik hodnotových deformací. Primordialismus Stejně jako se téměř každý, kdo se zabývá etnicitou, národem či nacionalismem, opírá o teorii Ernesta Gellnera, buď jejím přijetím, anebo vymezením se vůči ní (Bossche 2003: 491), zastávají i primordialisté obdobné místo v etnických studiích – každý se vůči nim vymezuje, anebo se stává jedním z nich. Od 60. let 20. století, kdy byly primordialistické přístupy diskreditovány mj. též Fredrikem Barthem, Karlem Deutschem, Ernestem Gellnerem, E. J. Hobsbawmem či Benedictem Andersonem (Hutchinson 1994: 3), se primordialismus stal téměř výhradně nástrojem politické rétoriky či praxe. V odborné literatuře byl primordialismus vytlačen na periferii současného bádání,16 avšak stále patří mezi neopomenutelné přístupy k etnicitě. Snad právě proto, že primordialistický přístup je tolik blízký politice i praxi (Horowitz 2003: 80), jež jsou předmětem studia. Daniel Conversi přímo říká, že „primordialismus a esencialismus může být chápán za součást politické agendy nebo jako disponibilní zbraň jak nacionalistů, tak i budovatelů říší“ (Conversi 2003b: 284). Ve stejném duchu vymezuje primordialismus vůči modernistickému pojetí i Joshua Fishman, když píše, že „[k]onstruktivistický pohled je spíše akademickým konceptem, alespoň na Západě, zatímco primordialistický pohled je spíše konceptem znevýhodněných komunit“, a dodává: „Primordialisticko-konstruktivistická debata se již nemusí jevit jako aktuální téma mezi západními odborníky … avšak je to téma, jež je velice reálné v životech, očekáváních a snech obyčejných mužů, žen a dětí po celém světě.“ (Fishman 2003: 89–90) Primordialistickým se jeví národ jeho tvůrcům a příslušníkům, zatímco jako modernistický a konstruktivistický se jeví vnějším nezaujatým pozorovatelům – akademické obci.

15 16

28

Stalinistická definice národa a jí determinovaná sovětská etnografická škola. Mezi nejčastěji zmiňované postbarthovské primordialisty z řad antropologů patří dozajista Clifford Geertz (Hutchinson 1994; Barraclough 2001).


Spor modernistů s primordialisty je tak do jisté míry sporem mezi etickým a emickým přístupem,17 a proto má stále své místo a význam v etnologickém bádání. Navíc primordialismus jako nástroj etnických politik je významným spolutvůrcem etnické identity a konsekventně i etnických teorií, které se jimi zabývají. Lze tak vymezit dva typy primordialistických směrů: první je západní – akademický, druhý východní – politicko-teoretický.18 Za nejvýznamnějšího představitele akademického „postkritického“ primordialismu je považován Clifford Geertz (Bentley 1987: 25; Gross 1992: 7).19 Ten však není čistým primordialistou, jak bývá označován, neboť „nepíše ve skutečnosti o primordialismu, ale o primordiálních sentimentech … jako o množství odlišných a jen občas navzájem se překrývajících fenoménech“ (Connor 1994: 103). Těmito fenomény jsou „kulturně distinktivní charakteristiky jako zrození, mýtus původu, rituál, náboženství či genealogický původ, které odlišují navzájem jednotlivé skupiny“ (Gross 1992: 7). Takový přístup reflektuje spíše percepci primordiality těchto fenoménů aktéry, nikoli primordialitu fenoménů samotnou. Geertzův přístup lze proto označit za výrazně emičtější oproti modernistickým přístupům, nikoli však jako nevědecký, jak se primordialismus často nálepkuje. U Geertze je však možné nalézt patrný rozdíl mezi chápáním etnicity a národa, který je spíše typický pro etnicisty. První stadium nacionalismu20 Geertz popisuje jako střet „mezi koncentrovaným nakupením kulturních, rasových, místních a jazykových kategorií sebeidentifikace a sociální loajality, vytvořených za staletí dějin, a jednoduchým, abstraktním, záměrně zkonstruovaným a téměř bolestně uvědomovaným pojetím politické etnicity – skutečné ‚národnosti‘ v moderním slova smyslu“ (Geertz 2000: 267–268). Téměř modernistické či etnicistické pojetí nacionalismu tak ukazuje, že v oblasti teorií etnicity stěží nalezneme puristický primordialismus v postkritickém období. Za jediný takový případ lze považovat sovětskou etnografickou školu. 17

18

19

20

Dichotomie přístupu emického – perspektiva zkoumaných, vnitřní pohled –, a etického – perspektiva objektivního, nezaujatého, vnějšího pozorovatele (Morris et al. 1999: 781–782). Fishman (2003: 89) přisuzuje konstruktivismus spíše západu, neboť východní etnické koncepty jsou úzce spojeny s politikami zemí, a proto jsou považovány a priori za primordialistické (což je ve většině případů i skutečnost, hlavně u zemí bývalého východního – socialistického bloku). Sám Geertz ve svém díle Interpretace kultur (2000) v předmluvě z roku 1973 (!) uvádí, že posledních 15 let (tedy 1958–1973) prošel několika směry, a zatímco byl zpočátku funkcionalistou, nyní se cítí být ovlivněn sémiotikou. Takový myšlenkový postup lze zaznamenat u většiny autorů, a proto je zařazování sporné. Geertz uvažuje 4 fáze nacionalismu: 1. krystalizace a formování nacionalismu, 2. vítězství nacionalismu, 3. konsolidace nacionalismů v státy a 4. stabilizace a definice vůči ostatním státům i vůči vlastním společnostem (Geertz 2000: 267).

29

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Ta zaujímá zcela specifické postavení mezi teoriemi etnicity. Oddělit sovětskou etnografickou a politickou tradici je vzhledem k propojenosti obou velmi těžké. Stalinistická definice národa se stala determinantem etnografické školy a jejím základním teoretickým východiskem. Vznik Sovětského svazu otevřel etnické politice nové, doposud neobjevené možnosti. Přestože došlo k několika převratným proměnám v uplatňování etnické politiky, stalinistický marxisticko-evoluční koncept etnika – národnosti – národa zůstal jediným teoretickým rámcem pro celé poválečné období. Dílo Josefa V. Stalina Marxismus a národností a koloniální otázka lze proto považovat za vůbec nejvlivnější politickou teorii národa a etnika, která byla po dobu více než půl století přímo uplatňována na šestině světa a na každém dvacátém obyvateli planety. Nepřímo, jakožto teorie, jež se stala podkladem pro etnické politiky i ostatních socialistických zemí (mj. Čínské lidové republiky), ovlivnila stalinistická koncepce národa život přibližně třetiny lidstva.21 Žádná jiná teorie etnicity nedoznala takového uplatnění. Je proto na místě tuto teorii, byť politickou, při studiu etnicity nejen v prostoru bývalého SSSR reflektovat. Přestože z akademického pohledu je stalinistická teorie příliš rigidní, eklektická, pragmatická a politikou marxismu, leninismu a stalinismu determinovaná, obsahuje v sobě mnoho informací o současné etnicitě jí ovlivněných etnik.22 Ne snad proto, že by byla tolik přesná a hodnotná v době svého vzniku, avšak skrze etnickou politiku SSSR (i jinde) byla značně internalizována dotčenými etniky. Marxismus a národností a koloniální otázka J. V. Stalina (1949) není aktuální a příliš čtené dílo, avšak definice národa v něm uvedená je zřejmě jednou z nejslavnějších a nejcitovanějších.23 „Národ je historicky vzniklá stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevující se v pospolitosti kultury.“ (Stalin 1949: 11) Již při prvním přečtení zarazí Stalinova definice rigidností a statičností, se kterou se nesetkáváme u vědeckých definicí. O to zajímavější je však komentář (de facto celá kniha), kde Stalin rozebírá jednotlivé komponenty (aspekty) národa a jeho evolučnost.

21

22

23

30

Bereme-li v potaz podíl populace socialistických zemí na světové populaci na konci 80. let 20. století. Viz již zmíněný vztah emičnosti primordialistických politik a praxe a etičnosti modernistických teorií (Horowitz 2003: 80). Snad srovnatelná s významem definice nacionalismu E. Gellnera.


Historičností je myšlena kontinualita vědomí pospolitosti. „Národ tedy není ani pospolitost rasová, ani kmenová, nýbrž historicky vzniklá pospolitost lidí.“24 (Stalin 1949: 9) Historično zde tedy funguje jako jednotící pilíř namísto toho, co darwinismem inspirované koncepce nazývají „pokrevní spřízněnost“ (Stalin 1949: 9). Označení národa za stabilní pospolitost je v celé koncepci asi nejspornější. Máloco se zdá být tak vágní, neuchopitelné či amorfní, a tudíž nestabilní, jako právě národ či etnikum. Ve stalinistické koncepci je však možno stabilitu označovat spíše jako nepřerušenost onoho kontinuálního vývoje vědomí (historičnosti národa), tedy že to, co v čase A označujeme za národ, má konsekventně identifikovatelné jednotky v jiných časových průřezech bez ohledu (nebo jen s malým zřetelem) na politické, ekonomické či životní podmínky. Touto konsekventností lze mínit historičnost samotnou, což také odpovídá Stalinově tvrzení, že národy vznikly z lidí různých ras a kmenů, nikoli však náhodně (Stalin 1949: 9). Avšak lze tvrdit, že jde spíše o respektování národních idejí a představ o historičnosti, než o skutečnost sui generis (Gellner 1996). Řeč a území se jako hlavní pilíře etnicity objevují ve většině teorií i politik, a tedy i u Stalina. Význam jazyka jako hlavního dorozumívacího prostředku (zprostředkovatele kolektivní identity) je zcela klíčový. Přestože jazyk se zdá být jako velice objektivní a verifikovatelný znak národa, jeho klasifikace už tak jednoznačná není.25 Obdobně i teritorium, jako jeden ze základních komponentů etnicity, není zcela explicitní. Území ve Stalinově koncepci je chápáno spíše „wallersteinovsky“26 jako jádro, tedy historické území původu, které trvá dodnes, nežli jasnými, etnicky čistými hranicemi definovatelná oblast. Hospodářský život, psychické založení a pospolitost kultury jsou v celé koncepci nejvíce vágní termíny a jejich obsah není zcela identifikovatelný. Hospodářským životem však evolucionistický marxismus ve Stalinově interpretaci rozumí industrializaci a hlavně kapitalizaci společnosti jako hlavní podmínky existence národa. „Národ není prostě historická kategorie, nýbrž historická kategorie … epochy rozvíjejícího se kapitalismu.“ (Stalin 1949: 15)

24

25

26

Zde je patrné odlišné chápání etnicity (ethnosu) a národa. Národ je kategorií historickou, zatímco kmen (ethnos) kategorií etnografickou (Stalin 1949: 14). Jako příklad může sloužit tradiční spor jazyka a dialektu. Snahy menšin o uznání řeči jako svébytného a rovnocenného jazyka jsou jedním ze základních požadavků, avšak uznání řeči za svébytný jazyk je často otázkou politického rozhodnutí nežli skutečných náležitostí řeči (srov. Šatava 2009). Immanuel Wallerstein, autor teorie jádra a periferie a pojetí nacionalismu jako politické ideologie (Bentley 1987: 25).

31

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Definovaných 7 atributů národa27 navíc musí být přítomno bez výjimky, neboť „[n]árod, toť souhrn všech znaků“ (Stalin 1949: 14). Takto rigidní definice národa se stala do jisté míry kontraproduktivní. Téměř bez výjimky Stalinovy národy v rámci Sovětského svazu všechny tyto atributy nesplňovaly, a to hlavně jeden – hospodářský život.28 Proto flexibilita (či pragmatičnost) v praktické aplikaci této teorie (Stalin ji nazývá dialektikou; 1949: 26) byla nezbytná. Významnými představiteli sovětské etnografické školy byli Sergej Širokogorov, jenž výrazně ovlivnil pojetí etnicity a nacionalismu v Číně, a Julián Bromlej. Bromlej chápe ethnos29 jako „historicky vzniklé společenství lidí, mající unikátní a původní společnou a stabilní kulturu (včetně jazyka), fyzické rysy a povědomí“ (Bromley 1979: 342). Navíc takové společenství musí být „geograficky koncentrované a obývat kompaktní území v rámci jednoho politického útvaru, který tvoří jednoznačnou socioekonomickou jednotku“ (Bromley 1979: 342). Tato definice ethnosu je velmi podobná Stalinově definici národa, ale ethnos samotný je chápán jako hierarchicky a evolučně nižší jednotka. V chronologii Stalin – Širokogorov – Bromlej je tak patrný přesun zájmu od národa k ethnosu, avšak rigidnost a primordialita pojetí obou se nezměnila, nebo jen minimálně. Sovětská etnografie tak v pojetí etnicity a národa zůstala zřejmě nejprimordialističtější školou. Etnicismus Rozdíl mezi národem a etnicitou z perspektivy dichotomie primordialismus–modernismus je nejlépe patrný v případě etnicismu Anthony D. Smithe. Ten pracuje s termínem ethnie – „sociokulturním a historickým základem moderního nacionalismu“ (Eriksen 2004: 49). Ethnies jsou zdrojem mýtů, hodnot, sdílených idejí, paměti atd. pro národ, ale nejsou národem samotným (Smith 1996: 386). Stejně tak jako moderní jazyky nebyly vytvořeny, ale pouze adaptovány a standardizovány z jazyků předchozích společenství (Smith 1996: 381), tak i národy nevznikly jako výtvor modernity, avšak jsou pouze adaptací a standardizací předchozích společenských identit – ethnies. „Před-moderní ethnies nejsou národy“ (Smith 1996: 385, zvýrazněno autorem). „I když většina současných národů je ve skutečnosti polyetnických, mnoho 27

28

29

32

Definice skutečně obsahuje 7 základních komponentů a nikoliv 4 (jazyk, historie, území, ekonomika), jak většina autorů uvádí (např. Mackerras 2003: 15; Norbu 2000: 144–146; Leibold 2007: 154). Vznik Sovětského svazu v roce 1917 nelze označit za období, kdy by již ruská/sovětská společnost prošla kapitalismem, který je hlavním „epochálním“ znakem národa. Zjednodušeně sovětská obdoba etnika.


bylo vytvořeno hlavně okolo dominantního ethnie, které přetáhlo ostatní ethnies či etnické fragmenty do státu, kterému dalo svůj název a kulturní charakter … Jestliže jsou ethnies dle definice spojeny s daným teritoriem … pak předpokládané hranice národa jsou převážně determinované mýtem a pamětí dominantního ethnie, které v sobě zahrnuje základní charakter, mýtus zlatého věku a k němu vztažené teritoriální požadavky či nároky na etnické označení.“ (Smith 1991: 39 – cit. dle Leoussi 2001: 52). Smithovu teorii ethnie tak lze označit za etnicitně-primordialistickou, neboť etnicita je vždy přítomná, i když kontextuální, ale současně za nacionalisticky-modernistickou, neboť nacionalismus a jeho produkt – národ – považuje za výsledek moderní doby. Anthony Smith se ohrazoval proti kritice ze strany Ernesta Gellnera, který jej označil za primordialistu či evolucionistu (Smith 1996), a proto by asi nesouhlasil ani s uvedeným dualistickým shrnutím. Přesto mnoho aspektů jeho teorie zmíněnou dualitu přístupu k etnicitě a nacionalismu naznačuje. Sám sebe Smith označuje spíše za etno-symbolistu (Smith 1996: 386) a tento přístup nejlépe demonstroval v parafrázi na Gellnera a jeho hledání pupku národů: „… abych parafrázoval Rousseaua, národ musí mít pupek, a pakliže žádný pupek nemá, musíme mu nějaký vytvořit.“ (Smith 1996: 386–387) Toto tvrzení podporuje Smithovo členění nacionalismů na dva typy – etnicko-genealogické, které jsou častější na východě, a občansko-teritoriální, které jsou typické pro západ.30 Zatímco první lze chápat jako nacionalismy „s pupkem“, druhý typ má „umělý pupek“. Jinými slovy, moderní národ pro svou legitimitu vyžaduje pupek, ať už reálný, či imaginární. Tím pupkem není podle Smithe nic jiného než ethnie. Ačkoliv tento přístup je velice blízký gellnerovskému modernistickému pojetí, jde stále spíše o Smithův modernismus v přístupu k nacionalismu a národu, nikoli k ethnie (etnicitě) samotnému. Stejně jako Anthony Smith, „zasazuje vznik národů do širšího fenoménu etnicity“ (Hutchinson 1994: 7) i John A. Armstrong, jenž bývá označován za etnicistu (Hutchinson 1994), ačkoliv on sám sebe označuje za barthovce (Armstrong 1982: 4). Armstrongovo dílo překvapuje svou podobností dualistického pojetí etnicity a nacionalismu s Anthony D. Smithem. Když Armstrong zvažuje etnicitu, zvažuje ji v kontextu mytologického „mimo-času“ (Armstrong 1982: 9) a vnímá ji jako něco transcendentálního, všudypřítomného a nedílného. Naopak nacionalismus považuje za politickou doktrínu – a národ za její produkt –, která je založena na etnicitě a která vznikla na konci 18. století (Armstrong 1982: 4). 30

Viz Smith (1986: 134–138) či Bingol (2004: 46). První s tímto konceptem přišel Hans Kohn v roce 1955, který rozlišoval východní etnokulturní a západní občanský nacionalismus (Eriksen 2004: 49).

33

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Význam etnicistických přístupů obou zmíněných představitelů tkví právě v dichotomii modernity nacionalismu a primordiality etnicity. Etnicita je tak nahlížena jako něco stálého v čase a proměnlivého v obsahu. Je tedy třeba jednoznačněji vymezovat etnicitu vůči nacionalismu? Z perspektivy etnicismu ano. Avšak je-li etnikum, jež je často chápáno jako alternativní či obecnější označení národa, produktem etnicity a národ produktem nacionalismu, pak toto rozlišení ztrácí význam. Druhým alternativním nikoli primordialistickým, avšak ani neprimordialistickým (modernistickým) přístupem je teorie jednání Pierra Bourdieuho. Tu označuje Jo-Ann Gross jako „teorii ideálně primordialisticko-situacionalistickou“, jejíž užití je nejvhodnější u „společností, kde náboženské identity občas kolidují s těmi národními … a ve kterých procesy etnogeneze často probíhaly v multikulturních a multietnických oblastech“ (Gross 1992: 9). Ústředním pojmem této teorie je habitus – „systém trvalých, přenositelných dispozic, které, při zapojení předešlých zkušeností, slouží v každém okamžiku jako matrice vnímání, chápání a jednání“ (Bourdieu 1977: 82–83). Trvalost habitu činí tento přístup primordialistickým, neboť habitus je vždy přítomen. Zároveň však jeho závislost na okolnostech, tedy jeho na situaci závislá proměnlivost, je znakem situacionalismu. Habitus je chápán jako zvykové opakování (modus operandi), které je produktem rituálu (opus operatum). Jinými slovy, tím, jak se věci dělají, se stávají tím, jak se věci dělat mají (Bourdieu 1977: 111). Teorii jednání aplikoval na etnicitu mj. Carter G. Bentley (Bentley 1987), jenž bývá občas označován jako instrumentalista (Gross 1992: 5–8), ačkoliv on sám se vymezuje vůči dichotomii primordialismus–instrumentalismus, protože nacionalismus je podle něj chápán instrumentalismem příliš jako „wallersteinovský“ politický subjekt (Bentley 1987: 25). Někdy se řadí mezi tzv. kulturalisty (Chow 1997: 35), neboť považuje etnicitu a kulturu za neoddělitelné či spíše zaměnitelné pojmy (Bentley 1987: 24). V pojetí etnicity jako habitu spatřuje hlavní sílu v tom, že takové pojetí je prosté politických podmíněností, které vidí nacionalismus jako „produkt nějakého psychologicky nepravděpodobného procesu akumulace podvědomých zájmů společnosti“ (Bentley 1987: 48). Etnicita je namísto toho chápána spíše behaviorálně – jako žitá zkušenost. Modernismus Již jako neprimordialistické lze označit zbývající, zcela dominující teoretické přístupy k etnicitě, zde souhrnně označené jako modernistické. Přestože jednotlivé přístupy se navzájem značně liší a vymezují se vůči sobě, lze je souhrnně charakterizovat slovy Leoše Šatavy jako přístupy, které pokládají „etnické 34


vědomí – kladené nad občanské, etatistické ale i nad obecně lidské cítění – za abstrakci, umělý, kulturně reprodukovaný sociální konstrukt. Ten je současnou optikou mnohdy nahlížen výrazně kriticky či odmítavě – jako pouhý vývojem dávno překonaný výtvor frustrovaných intelektuálů, atavistický anachronismus, studnice xenofobního násilí, přežitek, který postrádá v současných podmínkách smysl a je odstranitelný osvětou a ekonomickou prosperitou. Přitom se ovšem současný stav společenského diskurzu a dnešní realita ahistoricky aplikují i na předchozí epochy“ (Šatava 2009: 14–15, zvýrazněno autorem). V tomto náčrtku „opačného krajního názoru“ vůči primordialismu nalezneme téměř všechny charakteristiky modernistických přístupů. Jako čistě modernistickou lze označit teorii Ernesta Gellnera. Nacionalismus je dle Gellnera bytostně moderní. Jeho vznik v době industrializace evropských zemí není pouhou náhodou, ale premisou jeho existence. Na rozdíl od etnicistů, také etnicita je u Gellnera chápána jako konstrukt, resp. novodobý jev. Z jeho základní definice nacionalismu jako ideologie, jejímž „požadavkem je, aby hranice etnicity byly zároveň hranicemi politické jednotky“ a aby „vládcové těchto jednotek byli téže etnicity jako ovládaní“ (Gellner 1994: 35), vyplývá, že etnicita je nedílnou součástí nacionalismu, který z etnika činí národ, avšak etnicita není chápána jako něco odvěkého či latentně vždy přítomného, ale do značné míry jako (umělý?) nástroj nacionalismu. Spoutání počátku nacionalismu a industrializace do jednoho svazku představuje jistou slabinu této teorie. Přestože bezpochyby industrializace zapříčinila dalekosáhlé kulturně-společenské proměny, nelze jí podmiňovat existenci nacionalismu a jeho počátek. Takto úzce propojená kauzalita obou jevů zavání evropocentrismem. V umíněném modernistickém ekonomickém pojetí (O’Leary 2003: 156) tato teorie připomíná rigidnost Stalinovy definice národa. Jako modernistickou lze též označit teorii nacionalismu českého historika Miroslava Hrocha. Jeho fenomenologické pojetí (Gellner 1994: 82) zasazuje nacionalismus do hlubokých socio-kulturních proměn, převážně industrializace 19. století (Hroch 2004: 95). V tomto bodě se Hroch ztotožňuje s teorií Ernesta Gellnera. Co je však na Hrochově teorii výjimečné, je jeho členění nacionalismu na tři fáze – A) nacionalismus jako zábava „neutrální“ inteligence (Hroch 2004: 96), B) nacionálně angažovaná, agitující inteligence a rozvoj širšího společenského nacionálního vědomí a C) masové národní hnutí. Jak vyplývá z fázování národních hnutí, národ je intelektuálním produktem, následně laicizovaným do masového hnutí. Z toho vyplývá, že etnicita je chápána spíše v rovině intelektuálních představ, jež jsou internalizovány v průběhu národního hnutí.

35

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Proti Gellnerově „fundamentálnímu“ modernismu se vymezuje i Walker Connor, představitel instrumentalistické perspektivy a tvůrce teorie etnonacionalismu. Dle instrumentalismu je „[n]acionalismus v zásadě ideologií a politickým programem vytvořeným za účelem proměny území v národní teritorium“ (Kaiser 2003: 231). To, v čem se instrumentalismus liší, je jeho pojetí etnicity jako nástroji vytvořené představy. Těmito nástroji etnicity mohou být „[m]apy a další kartografické reprezentace, představy o vlasti, symbolika národní krajiny, národní památníky a památná místa, [jež] všechna nacionalizují prostor a teritorializují národ“ (Kaiser 2003: 232). Skrze tyto nástroje jsou lidem prvky etnicity a „národního cítění“ internalizovány. Ke zmíněným nástrojům bezesporu patří Kaiserem opomenutý jazyk – základní „prostředek pro vyjádření odlišné kultury; zdroj národní koheze; a nástroj pro vytváření politické komunity“ (Safran 2005: 1). Lze tedy tvrdit, že instrumentalisté sdílí představy o nacionalismu a etnicitě s ostatními modernistickými směry, jejich zájem se však zaměřuje na význam a roli jednotlivých nástrojů při utváření etnické identity, resp. jejím využití v nacionalismu. Connorův etnonacionalismus je reakcí na vznik dvojího pojetí nacionalismu – občanského a etnického (Smith 2003: 56). Connor tuto dichotomii odmítal, neboť podle něj „jsou všechny nacionalismy etnické a ti, co používají termínu nacionalismus k označení občanské identity či loajality, zaměňují patriotismus s nacionalismem. Ethnos a národ jsou ekvivalenty…“ (Conversi 2003a: 3, kurziva autora). Connorův etnonacionalismus je tedy stále nacionalismem, jen explicitně vyjadřuje etnicitu jako základní parametr nacionalismu (srov. Haymes 1997). Na rozdíl od Gellnera je však Connorův nacionalismus mnohem více „subtilní“ a „amorfní“, což je dáno jeho výrazně psychologickým pojetím (Conversi 2003a: 2). Nejlépe vzájemné výtky mezi Connorem a Gellnerem vyjádřil Brendan O’Leary: „Connor považuje Gellnerovu teorii za příliš dogmaticky modernistickou, příliš opřenou o význačnost jazyka, příliš funkcionalistickou, eurocentrickou, ekonomickou, příliš oproštěnou od lidských pocitů, příliš historicky nepromyšlenou. Gellner naproti tomu považoval Connora za neoficiálního představitele ‚teorie temných bohů‘ předků, který je příliš náchylný ke zdůrazňování iracionality v nacionalismu, příliš psychologický a který postrádá teorii k objasnění moderní síly nacionalismu.“ (O’Leary 2003: 156) Jestliže Gellnerova teorie je „fundamentálně“ modernistická a Connorova příliš psychologicky analyzující, pak jako střední cesta se jeví „barthovský“ situacionalismus a „andersonovský“ konstruktivismus. Slavný sborník Ethnic Groups and Boundaries, editovaný Fredrikem Barthem (1969), se stal významným milníkem v etnických studiích. Stal se základem směru zvaného

36


situacionalismus, jenž chápe etnické skupiny jako „sebeurčené skupiny, jejichž identity jsou založeny na vymezování se vůči ostatním. ... Jejich kulturní symboly fungují k určení hranic interakcí mezi ‚my‘ a ‚oni‘ a jsou předmětem změny. ... Kulturní symboly, dle tohoto argumentu, pak nejsou zamýšleny tak, aby vyjadřovaly oddanost k základním hodnotám, ale spíše tak, aby diferencovaly skupinu od ostatních“ (Hutchinson 1994: 27). Závislost formy etnicity na okolnostech je fundamentální. „Stejná skupina lidí … by určitě vytvořila odlišné životní vzorce a institucionalizovala by odlišné formy chování, kdyby byla vystavena odlišným možnostem nabízeným v odlišném prostředí.“ (Barth 1969: 12) Etnicita je průnikem množství proměnných a změna kterékoliv z nich ovlivňuje výsledek a je tak proměnná v čase i prostoru a závislá na vnitřních i vnějších procesech. Je ji nutno „považovat za aspekt vztahu, nikoli za vlastnost jedince nebo skupin“ (Eriksen 2008: 318). Etnicita proto není daná a stabilní, ale zároveň ji nelze chápat jako zcela moderní fenomén, ale fluidní, kontinuálně reformovanou identitu. Benedict Anderson naopak zvažuje národ (etnicitu) jako imaginární společenství,31 jehož představa sebe sama je utvářena skrze vědomí kolektivity. Moderní národ ve své velikosti a kompaktnosti byl možný jen a pouze díky vzniku a rozšíření médií, která umožňují „každodenní“ virtuální kontakt jedince s celou komunitou. „Žádný Američan nikdy nepozná víc než pouhou hrstku ze 240 milionů svých spoluobčanů a dokonce se nikdy nedozví víc než pouhou hrstku jejich jmen. Vůbec nemá představu o tom, co v jakýkoli konkrétní okamžik dělají. Je však naprosto přesvědčen o jejich stálé, anonymní, simultánně probíhající činnosti.“ (Anderson 2008: 41) Národ je tak konstruktem mediálního „časoprostoru“, neboť jen média jsou schopna v jediný okamžik nabídnout sdílení „společných“ a „ostatních“ informací, událostí a dějů bez jejich prostorové blízkosti. Originalitou této teorie je, že není tolik evropocentrická jako modernistické přístupy Gellnera či Hrocha. Současnost dokazuje, že sdílení společného „národního časoprostoru“ je univerzálnějším fundamentem národa a nacionalismu nežli industrializace či kapitalismus. V porovnání se situacionalismem je pak hlavní rozdíl v aktivitě etnické identity. Situacionalismus chápe etnicitu jako „pasivní“ výsledný průnik všech vlivů prostředí, zatímco u Andersona je etnicita výrazně aktivnější, jejíž nositelé můžou aktivně, záměrně i nezáměrně, formovat její současnou i budoucí podobu.

31

Český překlad Andersonovy knihy Imagined Communities (2008) jako Představy společenství je značně matoucí, a proto používám termín imaginární společenství, i když ani ten není zcela výstižný.

37

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Aktivita a objektivita etnicity (místo shrnutí) Jak je patrné, otázka primordiality a modernity není jediným diferenciačním znakem mezi jednotlivými autory. Z přehledu vystupuje hned několik rovin teoretických sporů/odlišností, mezi nimiž komponentnost, časovost,32 prostorovost,33 objektivita či aktivnost (řádovost) hrají klíčovou roli. Etnicita je ve většině případů, bez ohledu na to, zda je chápána primordialisticky či modernisticky,34 interpretována skrze širší či užší soubor konstitutivních komponentů. Etnicita tak je interpretována jako socio-kulturní identita jazyka, území, náboženství, společné historie, politické, ekonomické a/či psychologické podobnosti, resp. odlišnosti vůči ostatním. Samotné komponenty se mezi teoriemi liší relativně málo, zato interpretace jejich subjektivnosti či objektivnosti (kontextualita, nahraditelnost, volitelnost, původnost či umělost) a aktivnosti či pasivnosti (komponenty jako produkt aktivního systému či aktivních jedinců) se liší výrazně. Navíc tyto dvě dimenze jsou komplementární. Obrázek 2: Schéma přístupů dle objektivity a míry a řádovosti aktivity etnicity

32

33

34

38

Časovost etnicity je obsažena v samotné otázce původnosti etnicity, ale má i svou méně zřetelnou stránku. Čas se v teoriích objevuje v podobě historie (Bromlej a jeho podmínka historičnosti etnika), periodicity (Smith – etnikum jako la long durée) či éry (Gellner – industriální éra). Všechny teorie lze současně označit za prostorové, neboť prostor v nich hraje zcela klíčovou roli. Teorie jej analyzují jako žitý prostor, kde dochází k sociálním a kulturním interakcím mezi příslušníky etnika, ať už se jedná o prostor reálný (Bromlej), či virtuální (Anderson), nebo prostor vymezovací (Barth), či konstitutivní (Connor). Primordialismus a modernismus se ve vztahu ke komponentům liší spíše pojetím komponentů, nežli jejich přijetím či odmítnutím. Lze tvrdit, že primordialismus používá komponentů v ontologickém, modernismus naopak v epistemologickém kontextu.


Pozn.: V případě teorií, kde je zřetelný rozdíl v objektivitě a aktivitě/řádovosti etnicity a nacionalismu, jsou autoři uvedeni podtrženým fontem v případě nacionalismu a tučnou kurzivou v případě etnicity. V ostatních případech, kdy autor explicitně s dichotomií etnikum–národ nepracuje, je použita tučná podtržená kurziva jmen. Umístění autorů je založeno na kritice jejich teorií ostatními autory (viz literatura) a na základě vlastního názoru autora. Jedná se o pouhé schéma s cílem nastínit odlišné přístupy k etnicitě a nacionalismu. Autor: Adam Horálek. Je etnicita výtvorem chování jednotlivců, „neviditelných“ systémů (struktur), či je skutečností „an sich“? Je jednotlivec aktivním formujícím subjektem etnicity, či jejím pasivním recipientem? A je etnicita objektivní jev, či subjektivní představa? Zatímco Anderson chápe etnicitu jako imaginaci, Bromlej ji definuje jako autonomní entitu. Zatímco Bentley, Bourdieu a Anderson vidí jako hlavního aktéra při „tvorbě“ etnicity jednotlivce, Smith, Geertz či Armstrong ji vidí jako výsledek systému (struktury), jejž jednotlivec neovlivní, a tento systém je dále chápán buďto jako aktivní (strukturalistický pohled), či pasivní (evolucionistický pohled). Spor Gellnera a Connora o místo člověka v etnicitě (O’Leary 2003: 156) je pak sporem v mantinelech výše uvedených krajních přístupů. Obrázek 2 zjednodušeně ukazuje postoj jednotlivých autorů ve vztahu k aktivitě aktérů a objektivitě etnicity. Přestože prezentované schéma je značně redukcionistické a polemické,35 vystihuje dvě hlavní osy odlišností teoretických přístupů. Hutchinson (1994: 6) tvrdí, že modernisté odmítají objektivní a upřednostňují subjektivní přístup k národu. Avšak podle mého názoru (vyjádřeného ve schématu) většinu modernistických přístupů charakterizuje spíše situačnost (kontextualita, kterou chápu jako mezistupeň mezi objektivností a úplnou subjektivností) nežli skutečná subjektivita. Aby totiž mohla být etnicita plně subjektivním fenoménem, museli by být aktéři (jednotlivci) chápáni jako zcela aktivní tvůrci, což však, jak opět dokládá schéma, je přístup pouze teorie jednání, zaměřené na behaviorální aspekt etnicity jako žité a reprodukované zkušenosti – identity, či teorie myšlené etnicity (avšak nikoli vymyšlené, jak upozorňuje Šatava 2009: 29) Benedicta Andersona. Většina teoretických směrů, a to i bez výraznějších rozdílů mezi primordialisty, etnicisty a modernisty, se pohybuje v rozmezí situačního vymezení. Etnicita ani 35

Předložené schéma slouží výhradně k názornosti, nikoli klasifikaci. Cílem je ukázat plynulost přechodů mezi primordialismem, etnicismem a modernismem a zároveň značnou heterogenitu přístupů uvnitř modernismu.

39

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

národ nejsou proto primárně ani objektivní, a ani subjektivní, ale situačně podmíněné fenomény. Rozdílní autoři uvažují o rozdílné řádovostní úrovni aktérů etnicity. Primordialistické přístupy považují etnicitu a národ za pasivní, tj. na jejich vzniku a formování se jejich nositelé nepodílejí, ale jedná se spíše o – na nositelích etnicity nezávislý – proces evoluce jevu jako takového, či nanejvýš strukturalisticky aktivní (struktura jako neviditelný a nezávislý zdroj formování) fenomén. Většina představených modernistických teorií etnicity naopak zvažuje spíše aktivní systém – strukturu36 či aktivní komponenty (politické zájmy, „spouštěcí“ mechanismy jako revitalizace jazyka, kulturní emancipace, iredenta, společenské procesy apod.), nikoli však aktivní nositele. Umístění jednotlivých autorů do schématu navíc odpovídá jen dílčímu pohledu (jediný časový průřez) na jejich vyvíjející se pojetí. Kdybychom sledovali vývoj myšlení jednotlivých autorů v čase, byla by většina z nich tvořila ve schématu spíše trajektorii nežli stabilní bod. To dokládá, že byť aktivita a objektivita jsou chápány jako fundamentální roviny úvah a sporů mezi jednotlivými teoriemi, nepředstavují hlavní osy, podle kterých by se teorie čistě „tříštily“ do jasných a ohraničených škatulek. Aktivita a objektivita jsou rozměry, které se projevují ve všech teoriích – jak v behaviorálním pojetí etnicity u Pierra Bourdieuho, tak v Gellnerově pojetí industriální revoluce jako spouštěče novodobého nacionalismu. Obě roviny jsou totiž inherentní emické i etické interpretaci komponentů. Leden 2012

36

40

V tomto ohledu je etnicita chápána, obdobně jako kultura, jako neviditelný, ale vnímaný fenomén bez možnosti jej ovlivnit, ale pouze přijímat či vnímat. Aktivním systémem rozumím i „hluboké socio-kulturní proměny“, jak o nich uvažuje např. Ernest Gellner či Miroslav Hroch.


Literatura: Anderson, Benedict: 2008 – Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha: Nakladatelství Karolinum. Armstrong, John A.: 1982 – Nations before Nationalism. Chapel Hill: The University of North Carolina Press. Barraclough, Aglaia: 2001 – The Extent and Significance of Cultural Retention among Greeks and Greek Cypriots in Great Britain. Sheffield: University of Sheffield (dizertační práce, nepublikováno). Barth, Fredrik: 1969 – Introduction. In: Barth, Fredrik (ed.): Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference. Bergen, Oslo, London: Universitets Forlaget, George Allen & Unwin: 9–38. Bentley, Carter G.: 1987 – Ethnicity and Practice. Comparative Studies in Society and History 29: 24–55. Bingol, Yilmaz: 2004 – Nationalism and democracy in post-communist Central Asia. Asian Ethnicity 5: 43–60. Bossche, Geert van den: 2003 – Is there nationalism after Ernest Gellner? An exploration of methodological choices. Nations and Nationalism 9: 491–509. Bourdieu, Pierre: 1977 – Outline of a Theory of Practice. Cambridge Studies in Social Anthropology, No. 16. Cambridge, London: Cambridge University Press. Bromley, Yulian V.: 1979 – Towards Typology of Ethnic Processes. The British Journal of Sociology 30: 341–348. Connor, Walker: 1992 – The Nation and its Myth. International Journal of Comparative Sociology 33: 46–57. Connor, Walker: 1994 – Ethnonationalism: the quest for understanding. Princeton, N. J.: Princeton University Press. Conversi, Daniele: 2003a – Conceptualizing nationalism: an introduction to Walker Connor’s work. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 1–23. Conversi, Daniele: 2003b – Resisting primordialism and other –isms: in lieu of conclusion. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 269–290. Eriksen, Thomas H.: 2004 – Place, kinship and the case for non-ethnic nations. Nations and Nationalism 10: 49–62. Eriksen, Thomas H.: 2008 – Sociální a–kulturní antropologie. Praha: Portál. Fishman, Joshua A.: 1999 – Concluding Comments. In: Fishman, Joshua A. (ed.): Handbook of Language & Ethnic Identity. New York: Oxford University Press: 444–454. Fishman, Joshua A.: 2003 – The primordialist-constructivist debate today: the language-ethnicity link in academic and in everyday-life perspective. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 83–91. Geertz, Clifford: 2000 – Interpretace kultur. Praha: SLON. Gellner, Ernest: 1994 – Encounters with Nationalism. Oxford: Blackwell. Gellner, Ernest: 1996 – Ernest Gellner’s reply: ‘Do nations have navels?’ Nations and Nationalism 2: 366–370. Gellner, Ernest: 1997 – Nationalism. Washington Square, N.Y.: New York University Press. Gross,Jo-Ann: 1992 – Approaches to the Problem of Identity Formation. In: Gross, Jo-Ann (ed.): Muslims in Central Asia: Expressions of Identity and Change. Durham, London: Duke University Press: 1–23.

41

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Hammersley, Martyn: 1995 – What’s Wrong with Ethnography? London: Routledge. Hampl, Martin: 1994 – Environment, Society and Geographical Organization: The Problem of Integral Knowledge. GeoJournal 32: 191–198. Hampl, Martin: 1998 – Realita, společnost a geografická organizace: hledání integrálního řádu. Praha: DemoArt. Haymes, Thomas: 1997 – What is nationalism really? Understanding the limitations of rigid theories in dealing with the problems of nationalism and ethnonationalism. Nations and Nationalism 3: 541–557. Hoddie, Matthew: 1998 – Ethnic Identity Change in the People’s Republic of China: An Explanation Using Data from the 1982 and 1990 Census Enumerations. In: Safran, William (ed.): Nationalism and Ethnoregional Identities in China. London, Portland, Ore.: Frank Cass: 119–141. Horowitz, Donald L.: 2003 – The Primordialists. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 72–82. Hroch, Miroslav: 1997 – Nevítaná identita: nacionalismus jako odkaz komunismu? Mezinárodní vztahy 32: 4: 51–56. Hroch, Miroslav: 2004 – From ethnic group toward the modern nation: the Czech case. Nations and Nationalism 10: 95–107. Hutchinson, John: 1994 – Modern Nationalism. London: Fontana Press. Chow, Kai-wing: 1997 – Imagining Boundaries of Blood: Zhang Binglin and the Invention of the Han ‘Race’ in Modern China. In: Dikötter, Frank (ed.): The Construction of Racial Identities in China and Japan. Historical and Contemporary Perspectives. Hong Kong: Allen & Unwin: 34–52. Kaiser, Robert J.: 2003 – Homeland making and the territorialization of national identity. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 229–247. Leibold, James: 2007 – Reconfiguring Chinese Nationalism. How the Qing Frontier and its Indigenes Became Chinese. New York: Palgrave Macmillan. Leoussi, Athena S. (ed.): 2001 – Encyclopaedia of Nationalism. New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers. Mackerras, Colin: (ed.): 2003 – Ethnicity in Asia. London, New York: Routledge – Curzon. Morris, Michael W. – Leung, Kwok – Ames, Daniel – Lickel, Brian: 1999 – Views from inside and outside – Integrating Emic and Etic Insights about Culture and Justice Judgment. The Academy of Management Review 24: 781–796. Norbu, Dawa: 2000 – China’s Policy Towards Minority Nationalities in 1990s. In: Norbu, Dawa – Warikoo, Kulbhushan (eds.): Ethnicity and politics in Central Asia. Denver, Col.: International Academic Publishers Ltd.: 142–158. O´Leary, Brendan: 2003 – Federations and the management of nations: agreements and arguments with Walker Connor and Ernest Gellner. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 153–183. Özkirimli, Umut – Grosby, Steven: 2007 – Nationalism Theory Debate: The Antiquity of Nations? Nations and Nationalism 13: 523–537. Safran, William: 2005 – Introduction: The Political Aspects of Language. In: Safran, William – Laponce, Jean A. (eds.): Language, Ethnic Identity and the State. London, New York: Routledge: 1–14. Smith, Adam: 1999 – The Wealth of Nations. Books I–III. London: Penguin.

42


Smith, Anthony D.:1986 – The Ethnic Origins of Nations. Oxford: Blackwell. Smith, Anthony D.: 1996 – Memory and modernity: reflections on Ernest Gellner’s theory of nationalism. Nations and Nationalism 2: 371–388. Smith, Anthony D.: 2003 – Dating the nation. In: Conversi, Daniele (ed.): Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the study of nationalism. London, New York: Routledge: 53–71. Stalin, Josef V.: 1949 – Marxismus a národnostní a koloniální otázka. Praha: Nakladatelství Svoboda. Šatava, Leoš: 2009 – Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace. 2., doplněné vydání. Praha: SLON.

Contact: Mgr. Adam Horálek, Ph.D., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1; Katedra asijských studií, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Křižkovského 8, 771 80 Olomouc; e-mail: a.horalek@ seznam.cz.

Češi - národ bez hranic. Výběr textů a diskuse ze semináře k problematice národního vědomí Čechů žijících v zahraničí . Ed. Stanislav Brouček. Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2011. 238 s., příspěvky publikovány v češtině a angličtině. Pořadatel semináře: Bohemian Citizens´ Benevolent Society of Astoria ,Inc. Vyšlo v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513 Sborník je dokumentem o výměně názorů lidí na jejich osobní vztah k češství, a to lidí různých povolání a životních zkušeností v různých koutech světa (USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Francie, Rumunska, Srbska, Slovenska a České republiky). Závěr publikace obstarává generální diskuse o české identitě v zahraničí, beseda s Josefem Mašínem a také rozsáhlá a komentovaná bibliografie k české emigraci. Cena s DPH: 285 Kč ISBN 978-80-87112-49-6 p

43

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Výzva k podávání abstraktů do monotematického čísla etnologického časopisu Český lid: „Městská každodennost v období socialismu ve střední a východní Evropě“ Zkoumání každodennosti má v sociálních a historických vědách silnou pozici již po několik desetiletí. Z hlediska zkoumání urbánního prostředí se tematizují především běžné rutiny, praktiky a jednání jednotlivců i skupin, skrze které jsou re/produkovány významy městských prostorů. Výzkum každodennosti tak dovoluje poznávat smysl, jenž je urbánnímu prostředí přikládán na různých úrovních interpretace: privátní či osobní úhel pohledu jednotlivců a skupin se může lišit od interpretací veřejných či oficiálních. Cílem připravovaného čísla je zkoumat městskou každodennost v kontextu socialistického systému, který specifickým způsobem ovlivňoval každodenní praktiky lidí. Jeho politické, ale také ekonomické a socio-kulturní podmínky vytvářely zvláštní strukturální tlak na organizaci každodenního života, současně často ovlivňovaly hranici mezi „privátním“ a „oficiálním“, jež se mohla projevovat právě v reinterpretacích urbánního prostoru a událostí, které se v něm odehrávaly. Přivítáme texty zaměřené teoreticky i konkrétní empirické studie. Mezi témata, která mohou navrhované studie zpracovávat, patří: • Každodenní život ve veřejném či/a privátním prostoru • Urbánní rytmy a rutiny, jejich přetrvávání a narušování • Oslavy a svátky • Práce a volný čas • Spotřeba v urbánním prostředí • Reprezentace socialistického domova – bydlení pro socialistickou rodinu a další oblasti každodenního života ve městě v socialistickém kontextu. Návrhy v češtině, slovenštině nebo angličtině v rozsahu do 1800 znaků zasílejte do 30. 6. 2012 na adresu redakce: [email protected] O tom, zda byl námět vybrán k publikaci, budou autoři informováni do 31. srpna 2012. Hotové statě budeme očekávat do 31. prosince 2012, monotematické číslo Českého lidu vyjde na podzim roku 2013. Na spolupráci se těší redakce Českého lidu a hostující editorky Jana Nosková, Slavomíra Ferenčuhová, Lucie Galčanová a Barbora Vacková.

44

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

STATI / ARTICLES Tereza Kušniráková: Vztah vietnamských navrátilců předlistopadové imigrace

VZTAH VIETNAMSKÝCH NAVRÁTILCŮ PŘEDLISTOPADOVÉ IMIGRACE K ČESKOSLOVENSKÉMU STÁTU A JEHO SPOLEČNOSTI1 TEREZA KUŠNIRÁKOVÁ2

The Relationship of Vietnamese Returnees of pre-1989 Immigration to the Czechoslovak state and its society Abstract: Post-WWII geopolitical changes in Indochina and Central & Eastern Europe drastically altered the international relationships of Czechoslovakia. Vietnam became one of its partners. After the 1954 defeat of the French, the first Northern Vietnamese immigrants came to Czechoslovakia. However, after the Velvet Revolution of 1989 political agreements on cultural cooperation ended, and a return migration began. Nevertheless, the reconsolidation of democracy in the successor states of Czechoslovakia did not bring to an end the long established connection, and spontaneous individual migration started. Since then thousands of persons have come, and the Czech Republic remains one of the most desirable destinations for Vietnamese migrants. This article is the result of a qualitative survey conducted among pre-1989 returnees that was carried out in Vietnam from July 2010 to February 2011. The main task of the study is to frame the migration in a broader historical and political context, and show how the consequences and organized features of pre-1989 migration have shaped the perception of Czechoslovakia and the returnees’ relationship with it. Key words: Vietnamese, return migration, Czechoslovak’s migratory experience, relationship to Czechoslovakia, historical context. 1

2

Příspěvek vznikl s podporou Grantové agentury Univerzity Karlovy (grant č. 303 10 „Migrační a adaptační tendence vietnamského etnika – behaviorálně geografické hledisko“) a Fondu mobility Univerzity Karlovy. Ráda bych na tomto místě poděkovala panu Thanh Tran Duc z Fakulty turismu, University of Social Science and Humanities v Hanoji, za podporu při terénním výzkumu ve Vietnamu a panu Le Hungovi a slečně Ho Thu Huong za překlady a konzultace interkulturních rozdílů mezi českou a vietnamskou společností.

45

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Úvod Vlivem radikálních geopolitických obratů 40. a 50. let 20. století, především posílení komunistické moci ve střední a východní Evropě, porážce Francouzů u Dien Bien Phu v roce 1954, rozpadu Vietnamu na severní a jižní a americké ofenzivy, se mezi významnými zahraničními partnery Československa objevila exotická země Vietnam,3 která dodnes díky svým transmigrantům zaujímá na seznamu neevropských partnerů Česka výjimečné postavení. Budování vzájemných vztahů obou zemí začalo již v roce 1950, kdy Československo uznalo suverenitu VDR. První menší skupiny řádově o stovkách Vietnamců začaly do Československa přicházet v 50. a 60. letech minulého století (Martínková 2006a). Většího významu vietnamská migrace nabyla až v 70. a 80. letech, kdy na základě mezivládních dohod přicházely skupiny Vietnamců řádově o několika tisících lidech.4 Do konce 70. let byl u vietnamské migrace kladen důraz na vzdělávání a nabývání znalostí, zkušeností a dovedností. Většina migrantů byli studenti, učni a praktikanti a vietnamská migrace byla celospolečensky vnímána jako podpora zbídačené zemi. Během 80. let byla migrace prezentována jako tzv. win-winwin migrace, tzn. že z ní teoreticky profitovaly všechny tři strany – Vietnam, Československo i migrant. Vietnam získával skrze své krajany cenné know how, československé závody díky vietnamským dělníkům plnily plány a vietnamští zaměstnanci měli možnost ekonomického zisku a podpory své rodiny ve Vietnamu (Brouček 2005a; Kocourek 2008a). Nicméně, jak poukazuje Brouček (2005b), někteří Vietnamci práci v československých závodech vnímali jako „jistou formu zneužívání internacionální pomoci Československa Vietnamu“ a u některých tento pocit stále přetrvává. Autor však zároveň dodává, že v případě těch, co v Česku zůstali, nemá pocit zásadní vliv na jejich integraci. S pádem socialismu v Československu došlo i k vypovězení řady smluv bývalého režimu, včetně těch s Vietnamem. Ukončení dohod vyvolalo návratovou migraci, popř. reemigraci do okolních zemí, nicméně řada Vietnamců se v Česku usadila a vytvořila funkční sociální síť, která v následujících letech usnadnila desetitisícům dalších Vietnamců přicházet a usadit se. Ustavení této funkční sociální sítě, jak podotýká Massey (1993: 449; česky viz např. Drbohlav – Uherek 2007: 12), nejen umožnilo migrantům snížení sociální, ekonomické a emoční 3

4

46

Označení „Vietnam“ v textu odkazuje v kontextu období do roku 1975 k Vietnamské demokratické republice (VDR; severní Vietnam), v kontextu období po 1975 ke sjednocené zemi (Vietnamské socialistické republice, VSR). Podrobněji o jednotlivých vládních dohodách a počtech přicestovalých Vietnamců viz. např. Brouček 2005a; Brouček 2005b; Kocourek 2006; Kocourek 2008a; Müllerová 2008.

Tereza Kušniráková: Vztah vietnamských navrátilců předlistopadové imigrace

investice do migrace a usazení, ale i samo o sobě migraci stimulovalo, resp. zvýšilo pravděpodobnost další řetězové migrace. Na předrevoluční migraci, která byla iniciována, organizována a řízena výhradně na nejvyšší vládní úrovni, tak navázala individuální spontánní imigrace, především za účelem sloučení rodiny, z ekonomických důvodů, nebo studia. Podle Broučka (2005a: 134) se na následné imigraci vedle existence vietnamské etnické komunity znalé místního jazyka a prostředí podílela také „relativně dobrá zkušenost se životem v této zemi“ v předrevoluční době. Exotické vietnamské etnikum se stalo každodenní součástí života majority a od konce 80. let 20. století začaly na téma Vietnamci v Česku vznikat první většinou přehledové studie mapující vietnamskou migraci a formování etnické menšiny na českém území. V posledních letech je otázce Vietnamců věnována značná pozornost i ve sdělovacích prostředcích a mezi politiky. Zpravidla jsou však diskutovány pouze negativní příklady společného soužití a nezřídka je téma prezentováno jako bezpečnostní. I přes rostoucí zájem o problematiku mimo akademické pole se tématu dosud věnuje jen velmi úzký kruh stále stejných autorů, především etnologů nebo vietnamistů, což i přes nesporný přínos těchto prací často vede k zacyklení informací a zakonzervování náhledu na téma z jednoho a téhož úhlu pohledu. Mezi nejcitovanější patří především práce Stanislava Broučka (2003; 2005a; 2005b), Jiřího Kocourka (2001; 2006; 2008a; 2008b), Šárky Martínkové (2006a; 2006b) a Petry Müllerové (1998; 2008), z těch starších články Vlasty Matějové a Ivy Heroldové (1987; 1988). Většina autorů ve svých pracích klade důraz na vývoj vládních dohod a přísné podmínky pobytu předlistopadových vietnamských imigrantů v Československu. Mnohem méně pozornosti je věnováno historicko-politickému kontextu vietnamské migrace do českých zemí a vlivu těchto vnějších okolností na vnímání Československa a pokračování migrace i po pádu železné opony a zcela chybí výzkum realizovaný přímo mezi těmi, kteří do roku 1989 v Československu pobývali. Předkládaná studie je prvním výstupem z výzkumu realizovaného ve Vietnamu a v Česku, který mapuje proměnu vnímání Československa/Česka v závislosti na fázi migrace, tzn. mezi vietnamskými navrátilci, přistěhovalci a potenciálními imigranty. Předmětem článku je přiblížit vztah předrevolučních vietnamských migrantů, kteří se vrátili zpět do vlasti ještě před rokem 1989 nebo záhy po vypovězení mezivládních smluv, k Československu/Česku a k jeho obyvatelům a jejich zhodnocení dané migrační zkušenosti. K mozaice studia vietnamské migrace do českých zemí článek dále přispívá zasazením migrace do širšího historického, sociálního a politického kontextu jednotlivých migračních vln.

47

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Historický kontext předlistopadové vietnamské imigrace do Československa S koncem 2. světové války se vývoj obou zemí významně odklonil od předválečné trajektorie. Zatímco v Československu komunisté zahájili konsolidaci své moci a poválečnou rekonstrukci země, vietnamští komunisté vstoupili do války za nezávislost, která byla v roce 1954 za naprostého vysílení ukončena převzetím moci nad VDR (Ičo 2006: 37). Stav Vietnamu byl po první indočínské válce (1946–1954) žalostný a až do počátku 90. let země de facto oscilovala mezi chaosem a totálním zhroucením – bez jakékoliv zahraniční podpory by severovietnamská vláda patrně nepřežila (Hlavatá a kol. 2008: 267). V roce 1956 mělo dojít ke sjednocení Vietnamu, místo toho se však země pohroužila do dalšího ozbrojeného konfliktu, který ji až do roku 1975 rozděloval na komunistický sever a opoziční jih (Syruček 2007). Druhá indočínská válka (od konce 50. let–1975),5 někdy nazývaná americko-vietnamská, už beztak zničenou zemi – potýkající se s hladomory, epidemiemi, přírodními katastrofami, nefunkčním systémem zásobování obyvatelstva, školství a zdravotnictví, neproduktivním zemědělstvím a téměř neexistující infrastrukturou a průmyslovou výrobou – uvalila do ještě větší bídy. Ani po válce se situace nezlepšila. Země se jednak potýkala s výzvou k sjednocení severní a jižní části, které po tři desetiletí fungovaly na rozdílných ekonomických, ideologických i politických principech, a vedle toho vstoupila do dalších ozbrojených konfliktů: v roce 1978 zahájila okupaci Kambodže (ukončené až v roce 1989), která v roce 1979 vyvolala krátký ozbrojený konflikt s Čínou; vyústil ve vzájemné odvrácení obou zemí a odvedení zdrojů čínské poválečné pomoci. Období od vyhlášení nezávislé VDR v roce 1945 do doby stažení vojáků z Kambodže v roce 1989 bylo pro celou vietnamskou společnost velmi obtížené. Vlivem válek téměř veškeré prostředky padly na zbrojení a země byla zcela závislá na mezinárodní podpoře, které se jí žalostně nedostávalo. Vlivem vleklých mezinárodních politických a mocenských sporů se Vietnam s každým dalším konfliktem ocital ve stále větší izolaci, a proto jakýkoliv zahraniční styk byl důležitý a vysoce ceněný. Veškeré zahraniční vztahy země se až do roku 1989 omezovaly výhradně na další státy socialistického tábora. Nadto po vietnamské invazi do Kambodže začalo mezinárodní společenství na Vietnam nahlížet jako na „rozvratnou sílu s hegemonistickými sklony v regionu“ a Vietnam ztratil jednoho z největších spojenců – Čínu (Hlavatá a kol. 2008: 247). Navíc i Evropské 5

48

Druhá indočínská válka, konflikt mezi severním a jižním Vietnamem, de facto začala po nedodržení Pařížské dohody (1954). Mezi lety 1964 a 1973 byla Republika Vietnam aktivně podporována americkými jednotkami. Do roku 1964 američtí vojáci v jižním Vietnamu působili pouze jako poradci a podpora.


společenství pozastavilo humanitární podporu a Spojené státy zakázaly americkým humanitárním organizacím posílat do Vietnamu jakoukoliv pomoc. Navíc pokračující zadluženost a neschopnost Vietnamu splácet své závazky vedla MMF v roce 1985 k zablokování veškerých úvěrů země. Zoufalá situace přinutila komunistickou vládu v roce 1986 přistoupit k rozsáhlému reformnímu programu (vietnamsky nazývanému Đổi Mới), který zlegalizoval soukromé podnikání a umožnil zahraničním investorům vstup na vietnamský trh. I přes všechny snahy Vietnamu, především otevření se světu, se ekonomická situace země spíše zhoršovala (Hlavatá a kol. 2008: 249) a k obratu došlo až po roce 1994, kdy americký prezident Bill Clinton zrušil embargo uvalené na Vietnam. Situace v Československu byla zcela odlišná. Z 2. světové války země vyšla relativně bez vážnějších materiálních škod. Nacistická okupace sice zdeformovala hospodářské poměry v zemi, avšak do infrastruktury bylo spíše investováno. Nadto země zdědila funkční zemědělství, průmyslovou výrobu, systém školství, zdravotnictví a infrastrukturu ještě z meziválečného období. Přestože se jednalo o socialistickou zemi s centrálně řízeným hospodářstvím, které se mnohdy dopouštělo zakonzervování skomírajících odvětví a řady kroků velmi sporné efektivity, nebylo Československo nikdy klasifikováno jako země rozvojová. Dokonce podle vývojového trendu HDI6 sledovaného OSN od roku 1990, zpětně k roku 1980 patřilo Československo (resp. jeho česká část) k nejrozvinutějším zemím východního bloku (Human Development Reports – Trends 1980–2011). Ve srovnání se západoevropskými zeměmi s vyspělou ekonomikou (západní Německo, Francie, Spojené království) bylo sice Československo zpátečnické, v mnoha směrech zaostalé a situace dodržování základních lidských práv byla žalostná, nicméně pro tehdejší Vietnam, především pro vietnamské migranty představovalo bohatou, prosperující a funkční zemi s rozvinutým průmyslem a infrastrukturou, navíc socialistického profilu, od které se mohli hodně naučit. Téměř osamocený Vietnam partnerství s Československem uvítal. Už od počátku byl v tamním tisku československo-vietnamskému přátelství věnován veliký prostor a země byla profilována jako „přítel, který pomáhal v nouzi“ (Kocourek 2006: 99). Československo svou roli bohatšího bratra přijalo zodpovědně a začalo do Vietnamu zasílat nemalou finanční a materiální pomoc. Také samo Československo vidělo ve spolupráci zajímavou příležitost. Zajímalo se nejen o velké přírodní bohatství země, ale také o možnost využití Vietnamu jako 6

HDI (česky index lidského rozvoje) je index složený z kombinace demografických (naděje dožití), sociálních (gramotnost a vzdělanost) a ekonomických (životní standard) ukazatelů rozvoje společnosti, který nabývá hodnot od 0 do 1 a slouží ke srovnávání míry rozvoje společnosti jednotlivých států světa.

49

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

vstupní brány k novým odbytovým trhům v Asii a získání nedostatkové pracovní síly do vlastní výroby (Martínková 2006b: 85). Součástí pomoci Vietnamu se tak stala i celá řada dohod, na základě kterých do Československa od 60. do konce 80. let přijelo několik desítek tisíc Vietnamců, kteří měli za úkol získat zde kvalifikaci a po návratu přispět k obnově země. Vedle toho přispívali i k plnění plánů československých podniků, které by se mnohdy bez jejich pomoci neobešly (Kocourek 2006). Terénní šetření ve Vietnamu – idea, metodologie, realizace Terénní výzkum probíhal v Hanoji od července 2010 do února 2011 s jednou návštěvou respondentů v Hočiminově městě a Da Nangu. Cílem projektu bylo odkrýt vliv migrační zkušenosti na současný život předlistopadové vietnamské migrace, na vztah jejích příslušníků k Československu/Česku a jeho obyvatelům a na skutečnost, jak tato zkušenost ovlivňuje migrační tendence jejich potomků, příbuzných a známých. K dosažení vytyčených cílů byla zvolena kombinace tří přístupů (zúčastněného pozorovávání, dotazníkového šetření a rozšiřujících rozhovorů), jež se vzájemně překrývaly a doplňovaly. Metodologie Zúčastněné pozorování probíhalo po celou dobu pobytu v Hanoji, během kterého jsem se účastnila většiny pravidelných a ad hoc setkání a zapojovala se do běžného života českých a slovenských Việt Kiều (Việt Xù):7 nedělní ranní káva s bývalými zaměstnanci dopravních podniků Praha (cca 10 lidí); každý poslední pátek v měsíci setkání vietnamských vysokoškolských studentů v restauraci GoldMalt (cca 50 lidí); každou neděli oběd u jedné z Việt Xù rodin; velká výroční setkání Việt Xù – těch, kteří pracovali v DP Praha, a těch, kteří pracovali v ČKD (cca 200 lidí na každém setkání); oslava dne české státnosti; oslava evropského Nového roku i vietnamského nového roku Tết; dny Prahy v Hanoji; setkání Việt Xù a české komunity v Hanoji v restauraci Hoa Viên; návštěvy doma i v práci, společné obědy, káva atd. V průběhu setkání jsem realizovala cca 200 rozhovorů spíše neformálního charakteru s bývalými migranty, na základě kterých byl sestaven dotazník. Po sestavení dotazníku byl každý respondent z části 7

50

Termín Việt Kiều označuje Vietnamce, který žije (žil) za hranicemi, mimo území Vietnamu (angl. overseas Vietnamese). Obdobně existuje výraz pro české Vietnamce, tzn. Vietnamce, kteří žijí (žili) v Česku (Československu) – Việt Xù. Přívlastek „Xù“ vznikl „fonetickým odvozením a redukcí z češtiny od slova ‚Vietnamců‘, které Vietnamci slýchali v Česku od příslušníků majority“ (Kocourek 2008b: 234–235).


zúčastněného pozorování požádán o vyplnění dotazníku, který mu byl předán buď osobně, nebo poštou, či přes třetí osobu. Dotazníkové šetření bylo zahájeno po pěti měsících pobytu v Hanoji. Kromě základních informací o respondentovi a faktických údajů ohledně jeho pobytu za hranicemi obsahoval dotazník i část mapující hodnocení pobytu v Československu a jeho vliv na život respondenta po návratu do Vietnamu. Celkem se do dotazníkového šetření zapojilo 31 respondentů z cca 200 oslovených lidí původem z provincií severního Vietnamu (Hà Nội, Phú Thọ, Hải Dương, Hà Nam, Bắc Ninh, Nghệ An) a jižního Vietnamu (Quảng Ngãi a Nha Trang).8 Rozšiřující rozhovory byly provedeny s pěti vybranými respondenty, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření a projevili zájem o pokračování ve výzkumu. Celkem jich bylo provedeno pět: s třemi muži a dvěma ženami. Rozhovor byl rozložen do tří měsíců, během kterých jsem s jednou osobou hovořila třikrát až pětkrát. Předmětem rozhovorů byl vztah respondenta k Československu a vliv československé zkušenosti na současný život. Respondenti Všichni respondenti (cca 200) hovořili česky nebo slovensky. Úroveň jazyka byla různá, ale vždy umožňovala provedení rozhovoru. Většina respondentů (cca 95 %) pro rozhovory v části zúčastněného pozorování byli muži, kteří do Československa přicestovali v rozmezí let 1973–1979. Většina rozhovorů proběhla během dvou velkých setkání v září a říjnu (setkání zaměstnanců ČKD a zaměstnanců DP). Každého setkání se zúčastnilo přibližně 200 lidí. Většina účastníků byla z Hanoje a okolí, ale přijelo i několik účastníků z dalších provincií (zejm. Hải Phòng). Setkání se pořádají jednou za rok pokaždé v jiném městě (Hanoj, Hočiminovo město, Hải Phòng). Z 31 respondentů dotazníkového šetření (tab. 1) bylo 23 mužů (2, kteří přijeli v 60. letech, 12 v 70. letech a 9 v 80. letech) a 8 žen (přicestovaly v 80. letech). V dotazníkovém šetření bylo pět respondentů získáno na velkých jednoročních setkáních, zbytek na malých pravidelných nebo ad hoc setkáních. V celkovém profilu respondentů se nacházeli jak lidé dělnických profesí, tak majitelé prosperujících firem. Obecně lze říci, že respondenti patřili k sociálně a ekonomicky silnějším členům vietnamské společnosti, neboť si mohli finančně, ale i časově (mohli si vzít den volna v práci) dovolit přicestovat na setkání, popř. si mohli dovolit žít v hlavním městě Hanoji. 8

V článku užívané dělení severní a jižní Vietnam odkazuje ke geopolitickému rozdělení země 17. rovnoběžkou, které v psychologické rovině v zemi trvá dodnes.

51

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Věk všech respondentů se v době příjezdu do Československa pohyboval mezi 17 a 22 lety s několika výjimkami v řádech jednotlivců, kteří byli starší 23 let, ale všichni byli mladší 27 let. Polovina všech respondentů byla v době příjezdu ve věku 18 let a 75 % všech respondentů bylo mezi 17 a 19 lety. Zatímco průměrná doba pobytu migračních kohort ze 70. let byla víceméně jednotná – 9 let, a tedy i věk při odchodu z Československa byl přibližně stejný (26 až 30 let), u těch, kteří přišli v 80. letech, se doba pobytu odvíjela od konkrétního roku příchodu. V zásadě navrátilci z 80. let opouštěli zemi současně s vypovězením smluv Vietnamu tehdejším Československem. V důsledku toho věk v době odchodu u respondentů migrantů z 80. let klesal nepřímo úměrně k roku příchodu (v rozmezí 21 a 28 let). Výsledky terénního šetření a) Specifika předlistopadové vietnamské migrace do Československa Na základě výstupů z rozhovorů a dotazníků je možné identifikovat tři zásadní vnější okolnosti, které formovaly vztah předlistopadové migrace k Československu: 1) válečný stav ve vlasti de facto trvající od roku 1945 do roku 1989, 2) charakter migrace – iniciovaná, řízená a kontrolovaná shora, podléhající plnění smluvních podmínek a 3) obrovské rozdíly v životní úrovni mezi oběma zeměmi. Vliv válečného stavu Vietnamu na vnímání Československa Jak podotýká Brouček (2005a), ke zlomu ve vývoji migrace z Vietnamu došlo v roce 1973. Jako v předchozím období, i teď měli Vietnamci přijíždět na základě mezivládních dohod, ale zásadní rozdíl byl v jejich počtu. Zatímco dříve se jednalo řádově o stovky lidí, nyní se mělo jednat o tisíce. Podmínky pobytu byly vyjednány v lednu 1973. Cílem bylo, aby první skupina mohla přijet ještě téhož roku na podzim. Ve stejné době se v Paříži konalo setkání, které vedlo k podepsání mírové dohody, a mělo začít vyjednávání o sjednocení země (Syruček 2007: 218). Začátek roku vyzníval pro poválečnou obnovu země relativně optimisticky, avšak v následujících měsících se opět začalo bojovat, což se odrazilo i na migraci do Československa. K příměří nedošlo. V létě 1973 Jihovietnamci začali opět dobývat území jižního Vietnamu ovládaná Severovietnamci a na konci roku kontrolovali 75 % svého území. Se začátkem roku 1974 střety mezi oběma stranami nabíraly na intenzitě (Hlavatá a kol 2008: 234). V průběhu roku 1974 došlo vlivem hospodářské krize na jihu k pozvolnému obratu a v dubnu 1975 ke konci války. Nicméně, jak uvádí Kolko (1997; in Hlavatá a kol 2008: 237), „konec války vedoucí činitele

52


VDR zaskočil, protože ještě na počátku roku 1973 se většina z nich domnívala, že válka potrvá alespoň dalších deset let“. Vyhodnocení situace mělo vliv i na vietnamskou migraci. Většina dotazovaných respondentů uváděla, že odjezd do Československa byla jasná volba, přestože netušili, že tato země existuje, natož kde vůbec je. Situaci výstižně shrnuje výpověď jednoho respondenta, který do Československa přijel v roce 1974. „Dostal jsem na výběr. Buď půjdu do armády, nebo do Československa. Tak jsem jel do Československa.“ (02M1974) Také odchod dalších ročníků (v 70. letech šlo téměř výhradně o mužskou migraci) byl podle výpovědí respondentů motivován válečným stavem v zemi. Od nástupu Rudých Khmerů v Kambodži v roce 1975 se Vietnam potýkal s ozbrojenými konflikty na kambodžsko-vietnamské hranici, které vyvrcholily vietnamskou invazí do Kambodže. V důsledku válečných aktivit většina zdrojů (materiálních, lidských) směřovala do armády. Rozhodující bylo, že „v roce 1978 byla branná povinnost rozšířena na patnácti a šestnáctileté a období povinné služby bylo prodlouženo ze tří na pět let“ (Hlavatá a kol 2008: 247). Vietnam v té době měl za sebou více než dvě dekády nepřetržitých bojů a jistotu života v míru neměli jeho obyvatelé žádnou. Nakonec byla země ve válečném stavu až do roku 1989. V souvislosti s touto situací většina mužských respondentů uváděla jako jeden z klíčových motivů k souhlasu s odchodem do Československa obavu z nasazení v boji.9 Všichni respondenti předlistopadové imigrace se narodili v rozmezí let 1945 až 1969, tzn. že naprosto všichni zažili a pamatují si druhou indočínskou válku, pro kterou bylo typické všudypřítomné letecké bombardování. Soudobý kontext se většinově promítl do odpovědí na otázky v dotazníku: „Co Vás po příjezdu do Československa překvapilo?“ a „Které tři věci se Vám dnes vybaví, když se řekne Československo?“10 U všech respondentů se v různých obdobách opakovaly tři oblasti: 1) vyspělost země, 2) přijetí a 3) mír. Uváděli, že Československo je „klidná země“, která má „málo válek“, „lidé žijí v klidu a míru, a proto jsou veselí“, „Československo je země, kde se člověk cítí v pohodě, klidně a svobodně“, „život v Československu je stabilní“, „v Československu žijí pokojně dva 9

10

Válečný stav mohl významně ovlivnit i ženskou migraci, neboť role ženy v první i druhé indočínské válce byla velmi důležitá. Vedle odpovědnosti za zásobování byly stále častěji nasazovány v boji. V druhé indočínské válce byly ženy samozřejmou součástí jak Viet Congu, tak Severovietnamské armády (Taylor 2003). Nicméně vlivem velmi nízkého podílu žen na výzkumném vzorku by jakákoliv generalizace mohla být zavádějící. Vedle toho většina žen přijela do Československa až po roce 1980, kdy situace v zemi byla z pohledu válečných aktivit relativně stabilizovaná. Tabulka 1, odpověď na otázku: „Které tři věci se Vám dnes vybaví, když se řekne Československo?“

53

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

rozdílné národy pod jednou střechou“ a „Československo má mnoho historických památek, které jsou stále zachovalé“ (ve smyslu – nejsou vybombardované, pozn. autorky). Často byl ve výpovědích pobyt v zemi nahlížen z bezpečnostní stránky, jak přibližují výpovědi z rozšiřujících rozhovorů. „Československo bylo pro mne úplně nové a cizí prostředí, ale bylo to místo, kde jsem se cítila bezpečně a klidně.“ (04Ž1981) „Přijel jsem z Asie, ze země, ve které byla válka, která trvala mnoho let. A přijel jsem do Československa, které bylo tak klidná, krásná a bezpečná země.“ (18M1979) Migrace iniciovaná, řízená a kontrolovaná shora Předlistopadová vietnamská migrace byla řízena výhradně shora a podléhala dodržování smluvních podmínek mezi oběma státy. Mezi tyto podmínky spadaly materiální a nemateriální závazky Československa vůči vietnamským migrantům po jejich příjezdu do země: 1) vybavit každého příchozího zimním oblečením a zálohou na mzdu, 2) zajistit kurzy češtiny, pracovní školení, ubytování a celotýdenní stravování, 3) poskytovat zdravotní péči, 4) dodržovat mzdové předpisy (nárok na dovolenou, popř. neplacené volno na cestu do Vietnamu, atd.) a 5) umožnit bezcelní zaslání zboží do Vietnamu (Brouček 2005a: 135). Díky smluvním závazkům bylo o příchozí pečováno během celého pobytu (v pracovní době i ve volném čase) a tato péče pozitivně ovlivnila vnímání a hodnocení jejich migrační zkušenosti. Pohled na Československo byl ovlivněn i zjevnou rozdílností standardů práce, jako např. délka pracovní doby, pracovní podmínky, nárok na dovolenou a nemocenskou, závodní dotované stravování, výlety, ale např. i organizování zábavy. Někteří respondenti ve svých výpovědích vzpomínali na fotbalové zápasy mezi podniky, návštěvy zábav a výlety po hradech a zámcích. Naprosto všichni respondenti ve svých výpovědích zmínili českou společnost, jak ji vnímali a jak vnímali vztah Čechů k Vietnamcům. V dotaznících se často opakovalo, že Češi jsou hodní, přátelští a slušní lidé, viz odpovědi z dotazníků: „Češi jsou sympatičtí lidé, kteří mají rádi lidi“, „na venkově jsou lidé přátelští a pohostinní“, „lidé v Česku jsou opravdu milí a hodní, a pokud mluvíte místním jazykem, tak máte hodně místních vtipných kamarádů“ či „v Československu jsem měl hodně blízkých přátel, ke kterým jsem jezdil na návštěvu nebo s nimi jezdil na výlety“.11 I v rozšiřujících rozhovorech patřil respondenty vnímaný 11

54

O velmi přátelském vztahu mezi vietnamskými migranty a majoritní společností svědčí i fakt, že mne pět respondentů požádalo, abych předala vzkaz jejich přátelům v Česku. Adresu i cestu k nim (včetně spojení MHD a jména zastávek) mi diktovali zpaměti.


a hodnocený vztah Čechů k nim k hlavním tématům výpovědí. Často také vzpomínali na první kontakt s Čechy, který je velmi překvapil. „Když jsme se dostali do Československa, tak nás přijeli přivítat na letiště a hned nám dali oblečení. Pak nám dali ubytování a začali jsme se učit češtinu. (…) Pokaždé, když jsme byli nemocní, tak nás vzali do nemocnice, kde se o nás starali lékaři a sestřičky a všichni byli vždy velmi ochotní.“ (04Ž1981) „Když požádáte někoho v Československu o pomoc, tak vám pomůže úplně, do hloubky.“ (05M1975) „Lidé jsou tam velmi milí. Učitelé mi pečlivě pomáhali. Potom jsem šel pracovat do továrny, kde mi mistři trpělivě vysvětlovali, co mám dělat.“ (18M1979) Vzájemný vztah v období do roku 1989 Vietnamci hodnotili jako přátelský a nápomocný a cítili se v zemi vítaní. Jak poukazuje např. Brouček (2005a) nebo Kocourek (2006), v tehdejší československé společnosti se xenofobní a rasistické útoky vůči Vietnamcům vyskytovaly zřídka a po uvolnění pravidel v 80. letech spíše docházelo ke smíšeným sňatkům. Navíc vlastní politické klima dávalo šíření ultrapravicovým idejím minimální prostor. Nicméně situace po roce 1989 se zcela změnila. Ti, co po revoluci navštívili Česko, na tuto změnu ve svých výpovědích poukazovali. „Když jsme byli u vás, tak Československo mělo centrálně řízené hospodářství, a proto zboží bylo levné a lidé také na sebe byli milejší a přátelštější než teď.“ (04Ž1981)12 Migrace řízená shora měla vedle péče (práv) i druhou stranu mince, a tou byla pravidla (povinnosti) pobytu v zemi. Autoři Brouček (2005a; 2005b), Kocourek (2006; 2008a) a Müllerová (2008) tato pravidla ve svých pracích podtrhují. Konkrétně hovoří o dohledu vietnamského velvyslanectví nad studijními 12

Během rozhovorů s respondentkou, jejíž muž byl též v Československu, kde se společně seznámili (05M1975), byl u rozhovoru přítomný jejich dvaadvacetiletý syn, který přijel po pěti letech studia v Brně navštívit rodinu v Hanoji. Zatímco mi jeho rodiče ukazovali fotografie ze svatby a svatební cesty na Hlubokou a do Bratislavy, popisoval rozpor ve vnímání Česka jím a jeho rodiči takto: „Pro moje rodiče je to země lásky. Oni se tam poznali, zamilovali se a vzali. Měli tam spoustu kamarádů a za komunismu se k nim všichni chovali dobře. Oni tu zemi milují, je to pro ně druhý domov. Když se vrátili, přivezli si spoustu věcí a tady nebylo vůbec nic. Navíc byli jiní než vietnamská společnost a většinu přátel měli mezi Vietnamci, které potkali v Československu. To ještě posílilo jejich kladný vztah k té zemi. Já tohle bohužel nemůžu říct. Teď jsem po pěti letech doma v Hanoji a cítím, že až dostuduji, chci se vrátit. Já jsem nepoznal Československo mých rodičů. Já jsem poznal zemi, ve které budu vždycky jenom ten Vietnamec, a i když budu mluvit plynule česky a mít dvě vysoké školy, tak mi stejně bude policie tykat.“

55

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

a pracovními výsledky, nad kontaktem s opačným pohlavím (v 70. letech) a nad kontaktem s Čechy, dále o zákazu otěhotnění (v 80. letech) a nošení západního oblečení a o nařízení vycházet ven pouze ve skupinkách minimálně tří lidí. Z perspektivy Středoevropana žijícího v demokratické společnosti tato pravidla působí jako znatelně omezující lidskou svobodu a porušující základní lidská práva a logicky by měla mít negativní vliv na celkové hodnocení pobytu v Československu. To se však neprokázalo. Žádný z respondentů pravidla explicitně ve své výpovědi nezmínil. Pokud o nich mluvil, tak pouze konstatoval realitu, ale nevnímal je jako limitující prvek. Naopak překvapivě se ve výpovědích objevovaly projevy popisující pocit svobody: „Je to země, kde se člověk cítí klidně, v pohodě a svobodně.“ – „Bylo to poprvé, kdy jsem jela do zahraničí. Nikoho jsem tam neměla, ale cítila jsem se tak svobodně. Cítila jsem se, jako bych nastoupila do jiného života.“ – „Do Československa jsem přijela v roce 1982 a po příjezdu mne překvapilo, že ta země je opravdu svobodná a demokratická.“ Do jaké míry je tento pohled ovlivněn realitou ve Vietnamu v době odjezdu, se můžeme pouze dohadovat. Nicméně pro všechny respondenty bylo Československo první zahraniční zemí, kterou navštívili, a bez existence moderních sdělovacích prostředků byl Vietnam jediným vztažným bodem, se kterým mohli srovnávat. Nadto v tehdejší době bylo úplně jiné pojetí osobní svobody a už skutečnost, že žili v zemi, kde se nestřílelo a nepadaly bomby, dávala této svobodě naprosto jiný rozměr. Navíc vietnamská kultura vychází vedle taoistického a buddhistického učení také z konfuciánské tradice, ve které absentuje pojetí osobní svobody a individualismu tak, jak je vlastní evropské kultuře, stavějící na myšlení starověkého Řecka (Nisbett 2004). Rozdíly v životní úrovni Vietnamu a Československa V té době pouze jediná životní zkušenost, která pocházela z válkou zpustošeného Vietnamu, sužovaného nedostatkem základních potravin a četnými přírodními katastrofami, se významně promítla do vyobrazení Československa jako velmi rozvinuté, bohaté, funkční a prosperující země. Na otázku „Které tři věci se Vám vybaví…“ nejčastěji odpovídali: „velmi moderní země“, „dobrý systém školství“, „průmyslové výrobky vysoké kvality“, „sociální pořádek“, „vysoká životní úroveň“, „země, kde je funkční a efektivní doprava“, „země rovných šancí, kde muž a žena jsou si rovni“ a „život podle zákonů“. Podobně se tyto dojmy promítaly do odpovědi na otázku „Co Vás po příjezdu překvapilo?“ – překvapilo mne, že Československo „má rozvinutý průmysl a společnost“, „má dobré a moderní dopravní prostředky“ , „má veřejnou dopravu a kvalitní systém zdravotnictví“, „mělo v roce 1967 vysokou životní 56


úroveň“ , „má dobré jídlo, které bylo pro dělníky levné“ , „má svobodu a opravdovou demokracii“ , „je země rovných šancí a že lidé jsou samostatní“. Respondenti (v dotaznících i při rozhovorech) zmiňovali především, jak na ně zapůsobila kvalita dopravy a průmyslových výrobků. „Po jazykových kurzech jsme začali pracovat v továrně a vydělávat si peníze, za které jsme si mohli nakoupit zboží, které ve Vietnamu nebylo, jako kola, motorky, a poslat ho tam. Já jsem si přivezla Babetu. (…) Když jsem přijela do Československa, vzpomínám si, jaký na mě udělala dojem místní doprava – metro, vlak. Hlavně na mě zapůsobily jízdní řády. Člověk se v nich vyznal a navíc všechno jezdilo přesně podle nich.“ (04Ž1981) „Když jsem přijela do Československa, tak mne ze všeho nejvíc překvapilo, jak moderní dopravu země má. A také jak poctivě lidé pracují. Když něco dělají, tak to dělají pořádně.“ (10Ž1982) Všichni respondenti bez výjimky Československo označili podle svých slov za „kultivovanou zemi“ a tento svůj pohled doplnili o řadu konkrétních příkladů chování, jednání nebo přístupů, které by chtěli implementovat do vietnamské společnosti, jak ukazují odpovědi na otázku: „Které z českých věcí, zvyků, způsobů chování atd. byste rád měl/a ve Vietnamu?“13 České projevy, které by rádi začlenili do své vlasti, se dají rozdělit na soubor povahových vlastností, které oceňovali na Češích, resp. Slovácích, a nastavení infrastruktury. Z první skupiny by ve své společnosti nejvíce uvítali samostatnost a pak celou řadu dalších vlastností jako: disciplínu, civilizovanost a slušnost, efektivitu a produktivitu práce, upřímnost, zodpovědnost každého člověka sám za sebe, vzájemný respekt na veřejnosti, sebevědomí a umění radovat se, dochvilnost, pořádkumilovnost, eleganci, způsob chování mužů k ženám (respekt k ženě) a ekologické myšlení. Naposled jmenovaný prvek zdůrazňovali především ti, co se v posledních deseti letech do Česka vrátili (na dovolenou nebo pracovní cestu), viz výpověď ženy, která poprvé přijela do Československa v roce 1956 a od té doby zemi několikrát navštívila: „Moc se mi líbí, jak je v Česku čisto. Když jsem byla před pár lety naposledy u vás, tak jsem se schválně dívala pod keříky v pracích, a nebyl tam ani papírek. Tady to všichni hází na zem a děti to od nich okoukávají a dělají to pak taky. Už jsem párkrát pár mládežníků okřikla, aby to nedělali, jak to tady pak bude vypadat? Koukali na mě s otevřenou pusou, ale sebrali to.“14 13

14

Tabulka 3, odpověď na otázku: „Které z českých věcí, zvyků, způsobů chování atd. byste rád měl/a ve Vietnamu?“ Respondentka se zúčastnila pouze první části výzkumu, proto není uvedena v seznamu respondentů zapojených do dotazníkového šetření.

57

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Z prvků infrastruktury by z československé do vietnamské společnosti nejraději přenesli systém dopravy a veřejné hromadné dopravy, moderní dopravní prostředky a hlavně pravidla silničního provozu, zejména pak jejich dodržování. Obecně dodržování zákonů a předpisů je věc, kterou na Československu oceňovali. Mezi dalšími prvky byly často zmiňované zdravotní služby, kvalita školství a obecně moderní industriální způsob života. Velmi zajímavé jsou i postřehy ekologické, kterých si navrátilci v Československu všímali, jako jsou čisté životní prostředí a čistý vzduch, pořádek a čistota nebo i rovnost šancí pro muže i ženy. Kuriozitou byl postřeh jednoho respondenta (muž, přijel v roce 1980), že Československo má oddělené místnosti pro kuřáky a nekuřáky, a právě to by rád zavedl ve své zemi. Na druhou stranu je celá řada vlastností, které vietnamská společnost má a které respondentům u Čechů chyběly. Jedná se zejména o těsné rodinné (komunitní) vztahy, především vztah mladších členů rodiny ke starším, způsob, jakým se děti starají o rodiče, vzájemná odpovědnost rodinných členů jednoho za druhého, úctu k předkům a sousedské vztahy. „Vietnamci na rozdíl od Čechů, kteří žijí hodně individualisticky, žijí více otevřeně a rodinně. Rád bych zavedl do české společnosti otevřenější komunikaci, aby nežili až tolik individualisticky.“ (18M1979) „Přála bych české společnosti, aby si byli lidé více blízcí a přátelštější.“ (10Ž1982) Druhým okruhem věcí, které by rádi přivezli do země, byly především zvyky a kuchyně, možnost slavit vietnamský Nový rok a více pagod a chrámů. „Ráda bych do Česka přivezla více vietnamských restaurací, aby představily Čechům vietnamskou kuchyni a vietnamské tradice, jako jsou např. tradiční vietnamské ruční práce. Přála bych si, aby byli Češi k sobě více přátelštější.“ (04Ž1981) b) Readaptace na vietnamské prostředí a vliv migrační zkušenosti na život navrátilců Také organizovaná migrace, u které odpadají praktické starosti jako vyřizování dokumentů, ubytování, pojištění, zaměstnání atd., s sebou přináší stres a problémy s readaptací na původní prostředí. Migranti navrátilci de facto dvakrát překročili kulturní bariéry, což se projevuje tzv. obraceným kulturním šokem (reverse cultural shock) (Gmelch 1980: 143). Obrovský vliv na proces readaptace má vedle celkového společenského kontextu v zemi původu a v zemi hostitelské

58


(Lewis – Williams 1986: 125) také profesní a osobnostní rozvoj migranta, který byl podmíněn migrační zkušeností (Cassarino 2004: 259). Během pobytu v zahraničí vedle rozvoje osobnosti migranta, která určuje filtry hodnocení světa okolo nás, prochází vývojem i původní společnost. Navíc navrátilec se díky své migrační zkušenosti dívá na své původní (pozměněné) prostředí jinou (pozměněnou) perspektivou. Podle Gmelche (1980: 143) není nikdy možné v důsledku proměny prostředí i jedince návrat dokonale naplánovat, protože je vždy „doprovázen situačními faktory, které mohou být migrantem identifikovány až a posteriori“. Vedle toho, jak dodává Cesarrino (2004: 258), návrat, readaptace a vnímání „původního“ prostředí jsou formované navrátilcovým očekáváním od země původu, resp. podmínkami a příležitostmi, které migrant od svého původního prostředí očekává, a těmi, které mu byly nabídnuty v zemi hostitelské. Většina migrantů si však vůbec skutečnost vlastní proměny a proměny původní společnosti neuvědomuje, nebo možná uvědomuje, ale zcela ji podceňuje, a tak mnoho z nich není na návrat vůbec připraveno (Gmelch 1980: 143). Navíc ti, kteří se vracejí z vysoce urbanizovaných, průmyslových zemí do třetího světa, už nesdílejí mnoho ze základních prvků své původní společnosti, která vychází z tradiční kultury. Nesdílejí stejné zájmy s blízkými přáteli ani příbuznými. V extrémních případech mají pocit, že se změnili natolik, že mají mnohem více společného se společností hostitelské země než se svou původní. V důsledku toho mohou mít sklon sdružovat se pouze s těmi, kteří prošli stejnou zkušeností, se kterými sdílejí pohled zvenčí. Vietnamská migrace byla velmi specifická. Vzhledem k tomu, že byla řízena na vládní úrovni, zcela odpadaly překážky, kterým jsou migranti obvykle vystaveni. Migrantům vznikaly minimální materiální investice – nejhmatatelnější byla ve skutečnosti investice psychická. V tom se charakter této migrace velmi liší od většiny popisovaných případů migrace z rozvojových do rozvinutých zemí. Migrantům nevznikaly téměř žádné závazky vůči rodině, např. finanční z důvodu půjčky na cestu. Všichni přesně věděli, proč do Československa jedou, že tam budou pouze dočasně a budou se muset vrátit domů. Věděli, že primárním důvodem jejich pobytu za hranicemi bylo přispět k poválečné obnově země, což s sebou určitý tlak na jejich výkonnost samozřejmě neslo. Zejména jejich studijní a pracovní výsledky podléhaly dozoru, jehož neuspokojivé ohodnocení mohlo vést k okamžitému návratu do Vietnamu. Nicméně příchozím zcela odpadl stres spojený se starostí o živobytí a ubytování, stres z neporozumění a ztracení se v cizím systému a také kulturní šok byl mírněný skupinovým charakterem jejich pobytu v Československu.

59

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Dalším specifikem vietnamské migrace do Československa byl věk a fáze životního cyklu v době příjezdu. Všichni přicestovali v rané dospělosti, resp. na konci puberty, kdy se jejich osobnost ještě vyvíjela. Byli na počátku reprodukčního období a většina z nich v té době ještě neměla partnera, kterého mnohdy našli mezi dalšími Vietnamci v Československu. Stejně tak do Vietnamu se vrátili mladí, ekonomicky aktivní a po technické stránce neměli problém s adaptací, protože odešli v dospělosti, kdy svůj mateřský jazyk ovládali nejen verbálně, ale i v psané formě. Přesto readaptace na nové prostředí znamenala spíše resocializaci, pokud chtěli být opět přijati (Dumon 1986: 122). Inovace, kterou v sobě přinášeli, se dostávala do rozporu s konservatismem, který představovala původní společnost. Pobyt v Československu, který zahrnoval i studium na místních školách a učilištích, hmatatelně působil na formování jejich osobnosti. Sami respondenti uváděli, že cítí rozdíly mezi sebou a těmi, kteří nikdy za hranicemi nebyli. Konkrétně o sobě respondenti uvádějí, že Việt Xù jsou mnohem samostatnější. Jsou dochvilní, efektivní ve své práci, jsou pohotoví a umějí řešit problémy analytickým způsobem myšlení. Jsou mnohem liberálnější a otevřenější novým myšlenkám, jsou konkrétní a jasní ve vyjadřování myšlenek, kritičtější ve vnímání politicko-společenského života. Více respektují zákony, ale na druhou stranu žijí svobodněji ve smyslu dodržování pravidel daných tradiční společností. Několikrát opakovali, že se chovají slušně na veřejnosti a jejich celkové společenské chování je kultivované. Z rozhovorů dále vyplynulo, že ve srovnání s vietnamskou společností, do které se vraceli, měli Việt Xù pozměněné vnímání vztahu muže a ženy, partnerství mezi mužem a ženou a projevu náklonnosti mezi jedinci opačného pohlaví na veřejnosti. Např. na řadu setkání, která jsem navštívila, chodili Việt Xù se svými partnerkami, které konzumovaly alkoholické nápoje stejně jako jejich partneři, což nebývá ve Vietnamu příliš běžné. Během zúčastněného pozorování bylo též možné vysledovat rozdíl v přístupu k osobním právům a vyžadování těchto práv, potřeb a požadavků mezi Việt Xù a Vietnamci bez migrační zkušenosti. Việt Xù byli mnohem asertivnější, např. pro vietnamskou společnost zcela nestandardní reakce respondentky, která napomenula mladíky na ulici, kteří házeli na zem papírky (viz výše). U celé řady respondentů bylo patrné, že převzali spíše české rozložení pracovních a volnočasových aktivit, které tvořily významnou složku jejich života. Na rozdíl od běžné vietnamské populace, která je většinu dne v práci a svůj volný čas tráví doma s rodinou konzumací jídla nebo sledováním televize, Việt Xù se věnují péči o tělo (např. jogging v parku) a duševní život (četba, psaní vlastních textů, studium angličtiny atd.). Mnoho z nich je prostorově velmi mobilních – jezdí na výlety jak v rámci Vietnamu, tak i za hranice (většinou do Česka

60


i dalších evropských států, do Singapuru a Thajska). Celkově se spotřebitelské chování Việt Xù liší od chování Vietnamců bez migrační zkušenosti, které je typické svou okázalostí a zaměřené na nákup statusových věcí, i když na ně nemají prostředky. Việt Xù žijí skromněji a peníze spíše investují do zážitků (např. dovolená) nežli do spotřebního zboží. I když se o Vietnamcích s oblibou hovoří jako o homogenní stereotypizované komunitě, Vietnamci, kteří přicházeli do Československa, žádnou takovou skupinu netvořili. Přes celkový historicko-politický kontext migrace každý přicházel za jiných osobních okolností, každý prožíval pobyt v zemi jinak, každý si v sobě odnesl něco jiného. V Československu se podporovali, stáli při sobě, ale každý byl jiný, jak už ostatně vyplývá z lidské podstaty. Po návratu do Vietnamu byli vystaveni své vlastní proměně konfrontací s vietnamskou společností, která snižovala význam individuálních rozdílů mezi jednotlivými migranty a naopak posilovala kohezi skupiny. Obrovský obrácený kulturní šok, kterým po návratu prošli, vedl k tomu, že měli tendenci se dál sdružovat s těmi, se kterými sdílejí migrační zkušenost. Také dnes, dvacet, dvacet pět let po návratu, 75 % respondentů odpovědělo, že většina přátel, které ve Vietnamu mají, jsou další Vietnamci, kteří byli v Československu. Respondenti, kteří přijeli do Československa v 60. a 70. letech, uvádějí, že se s dalšími Việt Xù přáteli setkávají řádově několikrát za týden, respondenti z 80. let už se setkávají méně často, ale minimálně jednou za měsíc. Kromě malých ad hoc setkání pořádají velká pravidelná setkání (jednou za týden menší, jednou za měsíc cca 50 lidí, jednou za rok cca 200 lidí). Na těchto setkáních se zpívají české lidové i dobové populární písně, konzumuje se český alkohol a česká kuchyně, především guláš s tofu místo knedlíků a české uzeniny. Na malých setkáních, která se organizují několikrát do měsíce, se probírá i situace v Česku.15 Zajímavostí je také skutečnost, že Việt Xù poctivě rozlišují mezi termíny Tiệp Khắc (Československo) a cộng hòa Séc (Česko) podle historického kontextu, v jakém o českých zemích hovoří. Závěrem Na rozdíl od důsledného sledování imigrace většinou zemí, ve vedení statistik o emigraci mnohé státy už tak pečlivé nejsou, a proto z celého migračního cyklu 15

V období pobytu ve Vietnamu (léto 2011) na území Česka došlo k rozsáhlým povodním, které zasáhly i obec Chrastavu. Chrastava představuje pro starší generace Việt Xù významné místo, jelikož v 50. letech 20. století poskytla zázemí prvním Vietnamským migrantům. Tento výjimečný vztah se promítl i do zvýšeného zájmu některých Việt Xù o situaci v Chrastavě během povodní, kterou průběžně sledovali na českých zpravodajských serverech a o níž diskutovali na setkáních.

61

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

je nejtěžší kvantifikovat právě návratovou migraci (Gmelch 1980: 135–136; Dustman – Weiss 2007: 239). Z toho důvodu je velmi těžké odhadnout, kolik Vietnamců, kteří teď žijí ve Vietnamu, má za sebou českou/slovenskou zkušenost. I kdyby se však vrátili všichni, kteří kdy Českem prošli, vzhledem k současnému počtu 90 milionů obyvatel bude tato skupina představovat pouhý zlomek procenta. Přesto „česká“ stopa ve Vietnamu, především v hlavním městě Hanoji, není vůbec zanedbatelná. Kromě toho, že řada z předlistopadových Việt Xù dnes pracuje na vyšších postech soukromých organizací i státních a vládních úřadů (Kocourek 2006: 99), mnoho Vietnamců se od 90. let pustilo do podnikání s typicky českými artikly, které si během socialistické spolupráce ve Vietnamu získaly dobrou pověst, především s pivem a sklem. Jenom v Hanoji se nacházejí čtyři malé pivovary s českou stopou, které se dnes těší veliké popularitě nejen mezi Việt Xù (Kušniráková 2011). Také obdiv k dopravě se promítl do podnikatelských aktivit. Spoluvlastník jedné z nejúspěšnějších vietnamských firem – osobní dopravce MaiLinh – je Việt Xù. V poslední době začíná ovlivňovat hanojskou mládež také styl české omladiny, který se k vietnamským teenagerům dostává skrze pět skateshopů BooShop, které založili a provozují dva bratři Việt Xù (Nejezchleba 2011). Z osmiměsíčního pobytu mezi předlistopadovými Việt Xù bylo zjevné, že Československo představuje pro většinu z nich druhý domov. Jeden respondent dokonce uvedl: „Kdyby na Česko někdo zaútočil a vstoupilo by do války, neváhal bych a šel bych se zbraní v ruce za ně bojovat.“ Vztah této migrace k české zemi je až neuvěřitelně pozitivní a většina z jejích příslušníků by ji ráda opět navštívila. V době mého pobytu v Hanoji si řada respondentů připomínala kulaté výročí dvacet pět, třicet let od příjezdu do Československa, nebo odjezdu z něho, které chtěli oslavit cestou do země a návštěvou českých známých. Většina z nich však tuto cestu nepodnikla, a to nikoliv z finančních důvodů, ale z obavy, že by jim česká ambasáda nevydala víza. Jeden z respondentů, který před revolucí pracoval deset let pro československý konzulát v Hočiminově městě, se dokonce přiznal, že nechtěl riskovat u české strany zamítnutí krátkodobého schengenského víza, a tak raději požádal na slovenské ambasádě a nakonec jel do Bratislavy, kam za ním kamarádi přijeli. Nicméně i přes tuto poněkud zkalenou kapitolu česko-vietnamských vztahů Vietnamci Česko/Československo stále označují za svůj druhý domov, za zemi, ke které mají zvláštní emoční vztah. Za půl století historie vzájemných vztahů se z Československa/Česka, pro Vietnamce exotické a prakticky zcela neznámé země, stala jedna z nejvýznamnějších destinací vietnamské migrace. Ruku v ruce s pokračující imigrací se

62


však začal objevovat i fenomén neregulérní vietnamské imigrace, jejíž míra se zvýšila po přijetí legislativy upravující vstup a pobyt na území Česka (326/1999 Sb., o pobytu cizinců) a po vstupu Česka do Evropské unie (2004). Ve srovnání s liberálními podmínkami pro vstup do země v 90. letech se během poslední dekády pro občany třetích zemí bez povolení k trvalému pobytu výrazně zpřísnily podmínky vstupu a během posledních pěti let i podmínky možnosti realizovat své ekonomické cíle a usadit se (Kušniráková – Čižinský 2011). To vedlo u řady jedinců k nelegálním ekonomickým aktivitám. S postupnou proměnou charakteru migrace, ekonomických aktivit a socio-ekonomického profilu vietnamských imigrantů zároveň dochází k posunu postojů domácího obyvatelstva vůči vietnamské imigraci; česká společnost se v mnoha případech vůči vietnamskému etniku vymezuje negativně. Zároveň s tímto posunem se proměňuje i vztah Vietnamců k Československu/Česku a Čechům. Řada předlistopadových Việt Xù měla možnost navštívit Česko i po revoluci nebo má v Česku známé a příbuzné. Tito Vietnamci si uvědomují, že současná situace v Česku je zcela odlišná od podmínek, za kterých tuto zemi poznali oni. Poukazují jak na odcizení Čechů a Vietnamců a proměnu vzájemného vztahu, tak také na postupnou proměnu podmínek pro ekonomické aktivity, především drobné podnikání. V dotaznících dokonce 75 % respondentů doporučovalo těm, kteří o cestě do Česka uvažují, aby zvážili svůj účel cesty. Povzbuzují ty, kteří chtějí jet do Česka studovat, a radí jim, ať si „dávají pozor, naučí se místní jazyk, zvyky, právo a pracovní návyky“. Zároveň potenciálním migrantům doporučují, aby v Česku nezůstávali, ale vrátili se po studiích do Vietnamu. Současně respondenti potenciální migranty od cesty do Česka za účelem ekonomických aktivit spíše odrazují. Tyto rady však byly vyjádřeny pouze v rámci výzkumu. Otázkou zůstává, do jaké míry se promítají do reálné migrace a do jaké míry ovlivňuje pozitivní vztah generace Việt Xù k ČR následnou migraci, její podobu a účel. Leden 2012 Literatura a internetové zdroje: Brouček, Stanislav: 2003 – Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. EÚ AV ČR, Praha, 127 s. [cit. 2011-04-01] Dostupné z www: . Brouček, Stanislav: 2005a – Integrační tendence vietnamského etnika v českém lokálním prostředí. Český lid 92: 129–154. Brouček, Stanislav: 2005b – Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí. Klub Hanoi [cit. 201110-30]. Dostupné z www: .

63

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Cassarino, Jean-Pierre: 2004 – Theorising Return Migration: The Conceptual Approach to Retrun Migrations Revisited. International Journal of Multicultural Studies 6: 2: 253–279. Drbohlav, Dušan – Uherek, Zdeněk: 2007 – Reflexe migračních teorií. Geografie 117: 2: 5–21. Dumon, W.: 1986 – Problems faced by migrations and their family members, particularly second generation migrants, in returning to and reintegration into their countries of origin. International Migration 24: 113–128. Dustman, Christian – Weiss, Yoram: 2007 – Return Migration. Theory and Empirical Evidence from the UK. British Journal of Industrial Relations 42: 2: 236–256. Gmelch, George: 1980 – Return Migration. Annual Review of Anthropology 9: 135–159. Heroldová, Iva – Matějová, Vlasta: 1987 – Vietnamští pracující v českých zemích. Český lid 74: 194–203. Hlavatá, Lucie – Ičo, Ján – Karlová, Petra – Strašáková, Maria: 2008 – Dějiny Vietnamu. Nakladatelství Lidové noviny. Human Development Reports – International Human Development Indicators. Dostupné z www: . Ičo, Ján: 2006 – Historie Vietnamu. In: Kocourek, J. – Pechová, E. (eds.): S vietnamskými dětmi na našich školách. H&H, Jinočany: 30–41. Kocourek, Jiří: 2001 – Vietnamci v České republice. In: Šišková, T. (ed.): Menšiny a migranti v České republice. Portál, Praha: 99–105. Kocourek, Jiří: 2006 – Kořeny vietnamské migrace do ČR před rokem 1989. In: Kocourek, J. – Pechová, E. (eds.): S vietnamskými dětmi na našich školách. H&H, Jinočany: 93–101. Kocourek, Jiří: 2008a – Vietnamci v České republice. Stručný historický přehled o česko-vietnamských vztazích a působení Vietnamců v ČR. [cit. 2011-10-30] Dostupné z www: . Kocourek, Jiří: 2008b – Podmíněnosti současné migrace Vietnamců do Česka. In: Drbohlav, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů. Česko v evropském kontextu. Karolinum, Praha: 233–245. Kolko, Gabriel: 1997 – Vietnam Anatomy of Peace. Routledge, London/New York. Kušniráková, Tereza – Čižinský, Pavel: 2011 – Dvacet let české migrační politiky. Liberální, restriktivní, anebo ještě jiná? Geografie 116: 4: (v tisku). Kušniráková, Tereza: 2011 – Česká stopa ve Vietnamu. Geografické rozhledy 21: 1: 26–27. Lewis, Jim – Williams, Allan: 1986 – The economic impact of return migration in central Portugal. In: King, P.: Return Migration and Regional Economic Problem. London, Croom Helm: 100–128. Martínková, Šárka: 2006a – Chrastavské děti. Klub Hanoj. [cit.2011-10-11] Dostupné z www. . Martínková, Šárka: 2006b – Česko-vietnamské vztahy. In: Kocourek, J. – Pechová, E. (eds.): S vietnamskými dětmi na našich školách. H&H, Jinočany: 85–92. Massey, Douglas – Arango, Joaquín – Hugo, Graeme – Kouaouci, Ali – Pellegrino, Adela – Taylor, J. Edward: 1993 – Theories of International Migration: A review and Appraisal. Population and Development Review 19: 3: 431–467. Matějová, Vlasta: 1988 – Podmínky pobytu vietnamských pracujících v ČSSR. In: Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací 9. Ústav pro etnografii a folkloristku ČSAV: 1–10. Müllerová, Petra: 1998 – Vietnamese Diaspora in the Czech Republic. Archiv orientální 66: 121– 126. Müllerová, Petra: 2008 – Vietnamské etnikum v České republice. In. Šišková, T. (ed.): Výchova k toleranci a proti rasismu. Portál, Praha: 134–145. Nejezchleba, Martin: 2011 – Řízné ‚Boo‘ z Prahy. Respekt. dostupné z www: .

64


Nisbett, Richard E.: 2004 – The Geography of Thought. How Asians and Westerners think differently… and Why. Free Press, New York. Syruček, Milan: 2007 – V zajetí džungle. Nejdelší válka 20. století. Epocha, Praha. Taylor, Sandra C.: 2003 – Vietnamese Women at War. Fighting for Ho Chi Minh and the Revolution. University Press of Kansas.

Contact: Mgr. Tereza Kušniráková, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, GEOMIGRACE – Geografické migrační centrum, Albertov 6, 128 43 Praha 2; e-mail: [email protected].

Tab. 1 Respondenti-účastníci dotazníkového šetření a rozšiřujících rozhovorů.

65

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Tab. 2 Nejčastější odpovědi na otázku “Které tři věci se Vám dnes vybaví, když se řekne Československo?”

Tab. 3 Odpovědi na otázku “Kterou z českých věcí, zvyků, chování atd. byste rád/a měl/a ve Vietnamu?”

66

ČESKÝ LID 99, 2012, 1Jiří Woitsch: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska: Stav a perspektivy STATI / ARTICLES výzkumu

ETNOGRAFICKÝ ATLAS ČECH, MORAVY A SLEZSKA: STAV A PERSPEKTIVY VÝZKUMU1 JIŘÍ WOITSCH

Ethnographic Atlas of Bohemia, Moravia and Silesia: State and perspectives of research Abstract: The text summarizes the history and present state of the ethnocartographic research in the Czech Lands. It accentuates the fact that, in spite of the relatively high prestige of ethnocartography in many European countries and in spite of repeated efforts of several representants of our ethnocartography, „classical“ ethnographic atlas was never realized in the Czech Republic and probably will never be realized in the future due to several reasons. The causes of neglect or even negation of ethnocartographic research are mostly due to organizational and ideological reasons. The present-day Czech research must, therefore, face numerous specific tasks and problems that influence the concept and contents of the ethnographic atlas. From the nowadays already anachronistic effort to map the „whole“ of traditional culture the concept of the Ethnographic Atlas of Bohemia, Moravia and Silesia moved in the direction of spatial documentation and analysis of partial, selected aspects. The second important feature is the giving up of field research and the general use of questionnaires in the process of the collection of the data, instead of the analysis of written and iconographical sources. The basic conceptual and theoretical-methodological bases of the work on the atlas can be resumed as follows: the consistent application of territorial, not ethnical principle for collection and analysis of the data; the focus on the time period between the second half of the 18th century and the beginning of the 20th century; liberal choice of localities, preference given to statistical and proto-statistical data; consistent application of modern technological devices – especially geographic information system (GIS). Key words: Ethnological atlas of Bohemia, Moravia and Silesia; ethnocartography; methodology; research overview; geographic information system (GIS); vernacular architecture 1

Text byl vypracován v rámci grantového projektu č. P410/11/1287 podporovaného GA ČR.

67

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Úvod Diskuse, úvahy i konkrétní iniciativy k vypracování etnografického atlasu českých zemí se jako červená nit táhnou dějinami české a československé etnografie (národopisu, etnologie) od vědeckých počátků tohoto oboru v 90. letech 19. století (Brouček 1979). Zatímco podobně dlouhodobá snaha o sestavení národopisné encyklopedie Čech, Moravy a Slezska byla v nedávné době úspěšně završena (Lidová kultura 1–3, 2007), Etnografický atlas Slovenska (EAS) vyšel v roce 1990 a předválečné německojazyčné území je alespoň výběrově (byť problematicky) zachyceno na mapách Německého etnografického atlasu (Atlas der Deutschen Volkskunde 1937–1945), v případě českého atlasu stále stojíme před řadou obtížných úkolů. Navíc, jak ukazují např. některé recenze posledních svazků Etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska (Kandert 2005; Langer 2011), ne vždy je i odborná veřejnost relevantním způsobem seznámena s celkovou koncepcí atlasu, podmínkami, za kterých vznikal a vzniká, či se soudobými teoreticko-metodologickými a technologickými východisky a možnostmi etnokartografického výzkumu (Vařeka 1991; 1996; 2007). Cílem tohoto příspěvku je proto – i v širším středoevropském kontextu – odpovědět na některé základní otázky, které se dotýkají současné dosud uskutečněné etnokartografické práce v ČR, a upozornit na možnosti i limity jejího dalšího rozvoje. Nástin vývoje etnokartografie v Evropě a současný stav etnokartografického studia tradiční kultury v České republice Počátky etnokartografického výzkumu v Evropě v době, kdy humanitní a sociální vědy silně ovlivňují „velká“ evolucionistická a difuzionistická paradigmata, jsou spojeny s tzv. jazykovým zeměpisem, který se rozvíjel zejména v Německu už od konce 19. století. Jen o něco málo později se k důsledné geografické analýze prostorových vztahů kulturních či sociálních jevů obracejí ekonomové, národohospodáři a v podobě studia a vymezování tzv. kulturních areálů i někteří kulturní antropologové. Samostatnou kapitolu samozřejmě sehrává studium čistě geografické, které je na výzkum korelací mezi prostorem a lidskými společenstvími zaměřeno ze své podstaty. Žádný z výše uvedených oborů však nedospěl k formulaci obecných východisek a metodologických principů specializovaného kartografického studia historicky vymezené tzv. tradiční kultury – k tomu začalo docházet až přibližně od 20. let 20. století v některých zemích střední a severní Evropy, jakkoliv za symbolického zakladatele etnokartografie bývá často pokládán např. W. Pessler, který již v roce 1906 publikoval mapy rozšíření saského halového domu (Pessler 1906).

68

Jiří Woitsch: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska: Stav a perspektivy výzkumu

Etnokartografie jako deskriptivní a do značné míry i analytický teoreticko-metodologický přístup, který je třeba důsledně odlišovat od pouhého ilustrativního nesystematického připojování map k textům nejrůznějšího typu, se tedy „rodí“ ve specifických kontextech komparativně a historicky orientovaného národopisu (Volkskunde). To ji na jednu stranu jednoznačně ukotvuje ve výrazně objektivizující, etické (v antropologickém smyslu), empiricky až sběratelsky orientované epistemologii, která je – pomiňme nyní, zda jenom ku prospěchu věci – silně rezistentní vůči relativizaci poznání z hledisek sociálně-konstruktivistických, lingvistických atd. a umožňuje provádět třeba desítky let trvající výzkumy při dodržení konzistentních teoreticko-metodologických východisek. Na stranu druhou měla a má etnokartografie, zejména po opuštění nešťastné a dnes všeobecně odmítané periody vědeckého nacionalismu, mimořádný potenciál být právě tou subdisciplínou, která vymaňuje konzervativně pojímaný národopis resp. etnografii z etnických či národních kontextů směrem ke komparativnímu studiu předindustriální kultury a společnosti na evropském kontinentu. Klíčovou charakteristikou etnokartografie dále od samého počátku byla snaha provádět výzkumy na co nejširším prostoru a dotknout se co nejširšího spektra fenoménů tradiční hmotné, duchovní a sociální kultury s cílem poznat a zmapovat je jednak samostatně, jednak odhalit vzájemné často velmi subtilní vztahy a korelace mezi nimi. Logickým důsledkem sběru obrovského množství informací bylo proto užívání dotazníků jako hlavního (a často jediného) způsobu sběru dat, vytváření rozsáhlých týmů spolupracovníků a tazatelů, které mohly čítat řádově i stovky osob, dlouhotrvající příprava, realizace a prezentace výzkumů (až desítky let), často doprovázená i generační obměnou badatelských kolektivů. Vrcholným „žánrem“ takto pojímané etnokartografie se stal etnografický atlas jako soubor až stovek specializovaných map doprovázených více či méně podrobnými komentáři. První systematický etnokartografický výzkum v uvedeném smyslu probíhal v Německu už od konce 20. let 20. století, avšak ještě v duchu jednoznačně etnizujícím. Německý národopisný atlas (Atlas der Deutschen Volkskunde 1937–1945) byl totiž koncipován na tzv. etnickém principu: předmětem výzkumu byla tedy tradiční kultura těch skupin obyvatelstva Německa a řady dalších států střední, východní a jižní Evropy, jejichž příslušníci byli v primordiálním (a s ohledem na dobovou politickou situaci i v politickém) slova smyslu považováni za Němce. V tehdejší Československé republice zahrnul výzkum také obyvatele tzv. německých jazykových oblastí v pohraničí a řadu německých jazykových ostrovů, kam byly zasílány dotazníky v letech 1929–1935. Pro tehdejší jazykově české bádání se německý atlas stal výraznou inspirací i předmětem jisté odborné „závisti“

69

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

a nelze než s politováním konstatovat, že dodnes se jedná vlastně o jediný dokončený projekt etnografického atlasu, který se dotkl českých zemí. Již od 50. let 20. století bylo ovšem soustavně poukazováno – a tato diskuse neustále probíhá – na problematičnost uplatněného etnického principu, která často hraničila s politickým služebnictvím nacistické ideologii; důsledkem byla systematická revize atlasu a jeho průběžné doplňování (Atlas der Deutschen Volkskunde. Neue Folge 1958–1985). Soudobá reflexe etnokartografie v Německu jde ještě dále a věnuje se zásadním epistemologickým otázkám tradiční Volkskunde, jejichž typickým produktem jsou právě etnografické atlasy (Gansohr-Meinel 1993; Simon 2003; 2005). V čistě metodické rovině a přímo na příkladech z českých zemích pak např. H. L. Cox (1982) jednoznačně poukázal na problematičnost v atlasu prezentovaných závěrů, neboť na etnicky smíšeném území se vybrané jevy mapovaly jen u jedné, tj. německé části obyvatel. Švédský etnografický atlas se začal ve druhé klíčové zóně evropské etnokartografie – tj. ve Skandinávii – připravovat pod vedením S. Erixona od roku 1937 na velmi podobných principech, nicméně jeho první díl (Atlas över Svensk Folkkultur 1957), věnovaný materiální a sociální kultuře, již byl jednoznačné etnizaci tradiční kultury vzdálen a skandinávská etnologie se v této chvíli přihlásila k tzv. územním principům atlasové práce, tedy mapování všech jevů tradiční kultury na určitém území (zpravidla státním) bez ohledu na dobově vnímanou etnicitu jejich nositelů. Stejně později postupovala většina evropských etnokartografů; jejich iniciativy nejprve (např. v Rakousku, ale i v Československu) přerušila 2. světová válka. V poválečném období se atlasové práce znovu intenzivně rozběhly; díky S. Erixonovi došlo v roce 1953 na půdě Societé Internationale d´Ethnologie et de Folklore (SIEF) dokonce k vytvoření kartografické pracovní skupiny, která začala pracovat na ambiciózním – a dodejme, že od počátku utopickém – projektu etnografického atlasu Evropy. Patrně snaha o větší propojení s badateli z východní Evropy nakonec v roce 1965 vedla k vytvoření zcela nezávislého etnokartografického orgánu – Ständige Internationale Atlaskommission (SIA) –, který měl etnografický atlas Evropy připravit. Jediným hmatatelným výsledkem (kromě sedmi mezinárodních konferencí v letech 1966–1990, na nichž významně participovali i národopisci z Československa) však byla jen povýtce modelová mapa výročních obyčejových ohňů v Evropě (Zender 1980). Ukázalo se totiž, že vedle obtíží organizačních a materiálních je práce na etnografickém atlasu Evropy limitována i nezájmem badatelů v zemích, které už „národní“ atlasy mají. Zároveň – a to je zcela nepochybné – se v západoevropském prostředí, jež bylo od 70. let 20. století stále více konfrontováno s interpretativními směry americké kulturní

70


a sociální antropologie, etnokartografie některým badatelům jevila jako přístup příliš schematizující a „nemoderní“. Celoevropská krize etnokartografického bádání vedla v 90. letech 20. století k opuštění velikášských projektů a personálně oslabená SIA se jako International European Ethnocartographic Working Group a později International Ethnocartography Network vrací pod křídla SIEF. Zatímco již nastíněné základní cíle a metody etnokartografického bádání zůstávají nezměněny a jsou pouze doplněny o využití nejmodernějších technologií (databáze, GIS), centralizované snahy o vytvoření evropského etnografického atlasu jsou v současnosti nahrazeny jednak revizemi, doplňováním a zpřesňováním starších publikovaných etnografických atlasů (Německo, Švýcarsko, Irsko, skandinávské státy), dále rozšiřováním perspektivy ze státního území k menšinám v zahraničí (Slovensko), pokračováním ve vydávání atlasů na základě dříve provedených výzkumů (Polsko, Rumunsko) a zejména apelem k zaplnění bílých míst na etnokartografické mapě Evropy. Tato výzva se přitom bytostně týká České republiky. V českých zemích se totiž systematická práce na komplexním národopisném atlasu z mnoha důvodů (organizačních, personálních, ale také ideologických) v podstatě nikdy nerozběhla, nebyly provedeny žádné jednotně designované celoplošné výzkumy a dotazníkové akce měly přes svůj nepochybný význam spíše nahodilý charakter. Jen osobní angažovanost výjimečných osobností (zprvu D. Stránská, později mj. V. Frolec, J. Kramařík, V. Scheufler a J. Vařeka) umožnila kartograficky zpracovat dílčí témata (Stránská 1956; Frolec 1966; 1973a; 1973b; Kramařík 1963; 1968; 1978; Vařeka 1975a; 1975b; 1978; 1996) zejména z oblasti materiální kultury a částečně připravovat i koncepci národopisného atlasu jako celku (Kovačevičová – Frolec – Vařeka 1975). Na přelomu 50. a 60. let 20. století se sice díky snaze D. Stránské podařilo dobudovat a stabilizovat síť dopisovatelů Národopisné společnosti československé, kteří měli být využiti právě při přípravě atlasu (Mevaldová – Tauberová 2011). Nelze ovšem nevidět, že tato síť nikdy neodpovídala elementárním principům atlasové práce – tedy přiměřenému a pokud možno rovnoměrnému pokrytí studovaného území. V roce 1962 sice pracovalo v českých zemích pod vedením D. Stránské na 400 dopisovatelů, některé regiony však zůstávaly zcela nepokryty a počet dopisovatelů v dalších letech výrazně klesal. Výsledky dotazníkových akcí Národopisné společnosti (25 tzv. velkých a 48 malých dotazníků v letech 1958–1996) jsou tedy pro etnokartografii cenným, ale značně disparátním zdrojem dat (Šenfeldová 2010). V 60. letech 20. století bylo (v návaznosti na evropské diskuse) přípravě etnografického atlasu Československa věnováno několik konferencí, na kterých se

71

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

poprvé precizovala i hlavní výzkumná témata: agrární etnografie, lidové stavitelství, strava, výtvarné umění, společenské a rodinné vztahy, lidová slovesnost, hudební a taneční folklor. Jsou to vesměs tradiční oblasti zájmu našeho národopisu, nijak se však nevymykají pojetí atlasů jinde v Evropě (Vařeka 1991). Výše uvedené iniciativy byly nuceně a radikálně přerušeny v době normalizační. Jako „pohrobek“ 50. a 60. let vyšel jen interní tisk Etnografický atlas 1 (1978), obsahující klíčové stati J. Kramaříka a J. Vařeky. Posledně jmenovaný badatel pak ve volném čase a prakticky v utajení pokračoval v promýšlení českého etnografického atlasu a v práci na konkrétních tématech v dalších desetiletích a získával pro ně v neoficiální rovině i některé další spolupracovníky (mapování terminologické hranice síň–dům, mapy větrných mlýnů, sušáren na ovoce, dřevěných kostelů a zvonic, dlabaných nádob, výročních ohňů atd.). Naproti tomu na Slovensku – což mj. poukazuje na zásadní dopad ideologických a společensko-politických vlivů na středoevropskou etnografii ve 20. století – se za zcela totožné výchozí situace (absence soustavnějších etnokartografických výzkumů) etnografický atlas stal součástí tzv. státního plánu základního výzkumu a de facto hlavní náplní činnosti celého Národopisného ústavu SAV. Vynikajícím způsobem vedené a koordinované výzkumy, vhodný terén i podpora centrálních orgánů tak umožnily v roce 1990 dokončit EAS, přičemž si dovoluji tvrdit, že z dat a zkušeností ze 70. a 80. let vychází výzkum tradiční lidové kultury na Slovensku do značné míry dodnes. Po zásadních politických a společenských změnách na přelomu 80. a 90. let 20. století se začala etnokartografická práce také v českých zemích odvíjet na kvalitativně novém základě. Za situace, kdy všechny okolní státy etnografické atlasy buď mají (Atlas der Deutschen Volkskunde 1937–1945; Neue Folge 1958–1985; Etnografický atlas Slovenska 1990; Österreichischer Volkskundeatlas 1959– 1981), nebo jsou zde podstatně rozpracovány a průběžně vydávány (Polski atlas etnograficzny 1954–2010), se vytvoření národopisného atlasu Čech, Moravy a Slezska jeví v rámci historicko-etnologického výzkumu jako nutnost. To však zároveň umožňuje soustředit se na ty jevy tradiční kultury, které je důležité zkoumat nejen z hledisek národního zaměření disciplíny, ale hlavně v evropském komparativním kontextu. Cizí národopisné atlasy k tomu poskytují rozsáhlou srovnávací základnu. Organizační, koncepční a metodická východiska Etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska Časově a organizačně náročné atlasové práce se v 90. letech 20. století soustředily pod metodickým vedením J. Vařeky a L. Petráňové v Ústavu pro etnografii 72


a folkloristiku (dnes Etnologickém ústavu) Akademie věd ČR (Vařeka 1991; 1996; Scheufler 1991b). Vzhledem k personálním a finančním možnostem (příprava etnografického atlasu byla a je subvencována zpravidla tříletými programy grantových agentur) i specifické heuristické základně je etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska koncipován po jednotlivých tematicky sevřených dílech s důrazem na vývojové aspekty tradiční kultury. V posledních desetiletích se tak podařilo vydat svazky zaměřené na domáckou výrobu ve 2. polovině 19. století (Scheufler 1991a), rukodělnou výrobu a obchod v letech 1752–1756 (Martínek 2000), etnografickou rajonizaci Čech, Moravy a Slezska v raném novověku (Jeřábek et al. 2004), židovské osídlení v Čechách ve 2. polovině 18. století (Ebelová et al. 2007) a okruhy kultů poutních madon (Holubová 2009) a rozpracovat řadu dalších tematických okruhů. Zásadním konceptuálním rozhodnutím, jehož jsou publikované svazky výsledkem, přitom byla vědomá rezignace na vypracování komplexního atlasu v tradičním slova smyslu, který lze v dnešní době chápat již jako anachronismus. Koncepce etnografického atlasu, což je třeba velmi silně zdůraznit, je jednak kompromisní a do značné míry vynucenou reakcí na existující badatelské podmínky a vědní politiku, jednak reflektuje specifické okolnosti vývoje středoevropské lidové kultury a způsobů jejího zkoumání i značné zpoždění, se kterým u nás byly mapovací práce zahájeny. V první uvedené rovině nepochybně platí, že při dodržení v minulosti obvyklých postupů by bylo vhodnější sestavit přibližně na dvacet let dopředu komplexní plán výzkumu i ediční plán a tomu odpovídající tým několika desítek specialistů a desítek dobrovolných či placených spolupracovníků. Pro podobný projekt však nelze nalézt institucionální a finanční zázemí, a je proto nezbytné pohybovat se v horizontu krátkodobě či střednědobě splnitelných cílů a vycházet z individuálních badatelských preferencí relativně omezeného týmu autorů. To jistě není ideální, avšak cílem současné české etnokartografie, jak bylo řečeno, není sestavení komplexního atlasu, ale zařazení vybraných aspektů tradiční lidové kultury do širších evropských souvislostí prostřednictvím jejich kartografické evidence a analýzy. Název „etnografický atlas“ pro sérii projektů a jejich výstupů je tedy sice vědomou reminiscencí na velké etnografické atlasy 20. století, kopírovat jejich obsah a strukturu však již naším cílem není a ani být nemůže. Co se týče druhého uvedeného aspektu – reflektovaného snad ještě méně, a přitom zcela klíčového –, musíme vycházet z neoddiskutovatelné skutečnosti, že na rozdíl od všech evropských zemí s „vlastním“ etnografickým atlasem, kde byly etnokartografické výzkumy provedeny před několika desetiletími či téměř před stoletím, již u drtivé většiny fenoménů tradiční kultury v Čechách

73

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

nepřipadá v úvahu soustavný terénní etnologický výzkum a ani dotazníkové šetření jako základní metody sběru dat. Pokoušet se v 90. letech 20. století, kdy byly atlasové práce v Čechách revitalizovány, o terénní šetření či o pouhé dotazníkové akce zaměřené na etnografickými atlasy „klasicky“ zobrazovaná témata hmotné, duchovní a sociální kultury lze považovat za metodicky pochybené, ba přímo nemožné. Tradiční lidová kultura českých zemí jako živý a fungující komplex artefaktů, kulturních norem, sociálních vztahů, zvyků, chování a jednání aktérů se v důsledku rychlé urbanizace a industrializace již na sklonku 19. století nacházela v mnoha ohledech ve fázi postupné nivelizace a zániku a stávala se de facto muzejním artefaktem. Její studium běžnými metodami užívanými pro shromažďování etnokartografických dat o sto let později se jeví jako nereálné, neboť bychom zkoumali – např. z kulturně/sociálně antropologického hlediska pozoruhodné, danému diskurzu ovšem mimoběžné – (re)prezentace tradiční kultury udržované a vznikající v rámci novodobého folklorismu, turismu, památkové péče či přímo nepokrytého „byznysu“; v lepším případě masovou resp. populární kulturu dnešní každodennosti. K uvedenému faktu bohužel přistupuje i zmíněná chabá pozornost věnovaná etnokartografii v Čechách po 2. světové válce, kdy ještě bylo možné zachytit alespoň část dat přímo v terénu a pohybovat se mezi žijícími „nositeli tradice“. Nemáme tak s výjimkou cenných, ale regionálně a tematicky značně nevyvážených souborů dotazníků Národopisné společnosti žádné, pro celé území České republiky jednotně sestavené a provedené výzkumy, jejichž výsledky by bylo možné snadno promítnout do etnografických map. Pokrytí českých zemí regionálními monografiemi, jejichž údaje by se daly komparovat a kartograficky vyhodnotit, je přes ambiciózní projekt K. Chotka (Chotek 1914–1915) a jeho žáků a spolupracovníků také velmi mezerovité. A konečně ani muzejní fondy nenabízejí výraznou oporu – jejich sbírky byly a jsou vytvářeny jednak dosti nahodile (řada předmětů není dostatečně pasportizována), jednak je charakterizuje (zejména u sběrů starších) značná estetická a v některých oblastech i etnická selektivnost. Etnokartografie muzejních artefaktů by přinesla jistě zajímavé podklady k regionalizaci zájmů sestavovatelů muzejních sbírek, o lidové kultuře však neříká pranic. Jakým způsobem tedy za nastíněné situace sestavit etnografický atlas, na jaká témata jej orientovat a jak metodicky uchopit? Před těmito a dalšími otázkami stojí autoři a editoři jednotlivých svazků etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska již téměř dvacet let, teprve po roce 2000 však začaly být řešeny opravdu systematicky. V novém miléniu tak vykrystalizovaly některé hlavní zásady, na jejichž základě jsou etnografické mapy zpracovávány; lze je shrnout do následujících bodů:

74


a) atlas je důsledně koncipován na tzv. územním principu, bez ohledu na minulou nebo současnou etnickou (jazykovou, národnostní) skladbu příslušných území. Neznamená to však, že bychom se vyhýbali kartografickému zachycení problémů (např. jazykové hranice), které souvisejí zejména s dlouhodobým soužitím Čechů a Němců ve střední Evropě. Na druhé straně, pokud je to možné, jsou sledovány i přesahy rozšíření kulturních prvků za současné hranice ČR, často s využitím etnografických atlasů okolních států; b) mapované jevy jsou pojednávány v časové perspektivě, která se svou hloubkou záměrně poněkud odlišuje od standardního pojetí etnografických atlasů soustředěných na období kolem roku 1900. Tradiční lidová kultura je totiž ve svých statických i dynamických aspektech sledována přibližně od 2. poloviny 18. století do počátku 20. století, konkrétní časová periodizace vychází z povahy analyzovaných skutečností. Striktním požadavkem je zároveň časová souměřitelnost a koherence získaných dat, tj. zda materiál pochází ze stejné časové roviny a zároveň ze srovnatelného sociálního prostředí. Přílišný důraz na synchronní nahlížení problematiky, který někdy vede až ke konstrukci „ideálně typické“ lidové kultury časově blíže nespecifikované minulosti, je odstraněn mapováním vybraných jevů ve více časových rovinách. Jsme si totiž vědomi toho, že lidová kultura – přes veškeré tendence k uchovávání prověřených vzorců chování a jednání – byla fenoménem nesporně časově proměnlivým. Etnografický atlas je tedy soustředěn na období vrcholného rozvoje tzv. tradiční kultury českých zemí ještě před nástupem moderní průmyslové éry. Podle našeho názoru jde o přístup velmi produktivní, který umožňuje zachytit řadu aspektů tradiční kultury v jasně vymezené a vnitřně koherentní časové rovině. Jednotlivá témata je přitom vždy možné znovu „otevřít“ a jejich studiem v odlišné době podrobněji nastínit jejich diachronní, vývojové aspekty; c) vzhledem k povaze zkoumaných jevů, které se již nedají zachytit přímo v terénu (terénní etnografický výzkum nebo dotazníková šetření tak plní funkci doplňkovou a kontrolní), je heuristická základna etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska radikálně odlišná od pramenů řady jiných etnografických atlasů, včetně těch z okolních zemí. A právě užívání specifických pramenných zdrojů lze považovat za nejvýraznější metodicko-metodologické specifikum zpracovávání etnografických map v České republice. Neznamená to však, že by nebylo možné se dobrat z odlišných pramenů informací o stejných fenoménech, kterým byla věnována pozornost v zahraničí, a mapy např. následně komparovat. Předpokladem takového pojetí je oprostit se od rigidní představy o etnografii jako terénní disciplíně, která je pro výzkum historických forem lidové kultury v Čechách výrazně limitující. Základem kartografické práce se pak stává

75

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

studium, které je po stránce metodické a technické studiem etnograficko-historickým, jeho heuristickým východiskem jsou písemné prameny – archivní i vydané tiskem. Zvláštní postavení při komplexním studiu lidové kultury ve sledovaném období mají zejména prameny hromadné statistické resp. protostatistické povahy, především proto, že v jednotném časovém průřezu, ale zároveň již v kontinuálních řadách poskytují velký soubor vzájemně srovnatelných dat o tradiční lidové kultuře pro celé území nebo podstatné části českých zemí. De facto (způsobem sestavení a zájmem o určité oblasti každodenního života) se nejedná o nic jiného než odpovědi na dobové ankety odpovídající těm národopisným, pouze pořízené z jiných důvodů. V největší stručnosti lze využívané prameny rozdělit do tří skupin: na písemnosti vzniklé pro účely fiskální a správní (zejména pozemkové katastry a soupisy obyvatelstva), na prameny vzešlé z činnosti odborných hospodářských orgánů (např. hospodářské či agrární ankety) či sestavené pro jejich potřebu a na statistiky vzniklé soukromou činností jednotlivců (vlastivědné a topografické práce). Kombinací zmíněných zdrojů a jejich zevrubnou analýzou lze následně dospět k poměrně komplexním údajům o podobě raně novověké a novověké vesnické kultury. Je zřejmé, že příslušné údaje se s ohledem na povahu pramenů soustřeďují zejména do oblasti tzv. hmotné kultury (sídla, architektura, zemědělské hospodaření, rukodělná výroba, transport, odívání), nicméně některé statistické a protostatistické prameny přinášejí i množství informací o tzv. duchovní a sociální struktuře – např. demografická data o podobě rodin (Woitschová – Woitsch 2006), mobilitě venkovského obyvatelstva, formách víry a zbožnosti, ale v některých topografických pracích a dobových anketách i zevrubné zprávy o folkloru či taneční kultuře; d) na první pohled spíše technickou inovací, která však má na celkové zaměření a možnosti dalšího rozvoje etnokartografie v českých zemích zásadní dopad, je aplikace nejmodernějších počítačových technologií. Využívání tzv. geografických informačních systémů představuje vedle práce s historickými prameny další podstatný rys současného pojetí české etnokartografie (Woitsch – Horálek 2008). Sběr dat pro etnografický atlas tak probíhá v maximální možné míře elektronicky, u analýzy a kartografického zpracování zcela digitálně (Schippers 1997; Konečný – Voženílek 1999). K prvotnímu shromažďování údajů o jednotlivých tématech v rámci vybrané lokality (lokalit) slouží strukturované databázové formuláře obsahující systém otázek a podotázek. Elektronické formuláře jsou tedy obdobou v minulosti užívaných dotazníků, přičemž k užití fyzicky existujícího (papírového) dotazníku se přistupuje jen ve výjimečných případech (externí

76


spolupracovníci, terénní výzkum). Formuláře jsou sestaveny tak, aby užívané záznamy ve formě slov, vět a logických proměnných byly automaticky tříditelné, propojitelné a statisticky vyhodnotitelné. Databáze je vždy propojena s GIS softwarem – ArcGIS / ArcMap 9.0., který je užíván v oddělení historické etnologie Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i. (Handbook 2000). Samozřejmostí je trvalá odborná kontrola zpracování map z hlediska obsahového (revize – např. provedením terénního výzkumu či archivní sondy – údajů, které se vymykají celkovému vyznění mapy atd.); e) výběr výzkumných lokalit pro etnografický atlas je volný. V souladu s koncepcí diskutovanou již v 70. letech 20. století jevila se tato možnost (alternativou je rigidní aplikace čtvercové sítě na studované území, kdy je pak z každého čtverce vybrána jedna či více lokalit) jako vhodnější pro práci s historickými prameny, které je nutno často složitě kombinovat. Pokud je to možné, jsou do datové základny začleněny i lokality podchycené dotazníkovými výzkumy Národopisné společnosti; v českých zemích jsou však rozloženy nerovnoměrně. Přiměřené a reprezentativní pokrytí celého území státu proto primárně vychází z členění České republiky na okresy, přičemž v závislosti na velikosti regionu, demografických, komunikačních, sídelních, přírodních a kulturních poměrech se hustota pokrytí výzkumnými lokalitami pohybuje mezi 5–10 obcemi na okres. Tento postup mj. výrazně zjednodušuje heuristickou část výzkumů, neboť stávající struktura muzeí a archivů je organizována na principu okresů; stejným způsobem je evidována i většina dostupných sbírkových a archivních fondů. V případě práce s historickými prameny nicméně panuje jednoznačná shoda v tom, že minimálně do pracovních map je nutno zahrnout úplně všechny lokality zachycené v pramenech – analýza záznamů z tisíců míst na území ČR pak umožňuje precizně sledovat průběh izolinií rozšíření příslušných kulturních prvků, které by jinak mohly uniknout pozornosti. Proběhlé změny státní správy a samosprávy i změny v názvech obcí nebo dokonce jejich zánik (např. v důsledku těžby) jsou v tomto kontextu bezpředmětné, vlastní identifikace lokalit vždy funguje na principu geografických souřadnic (systém WGS). Case study – základní charakteristika aktuálního zpracování problematiky lidové architektury, sídel a bydlení v rámci etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska Tradiční formy stavitelství vždy patřily k hlavním předmětům etnografického a úžeji i etnokartografického studia a žádný z existujících etnografických atlasů toto téma nepominul. Tvorba tzv. stavěného prostředí měla totiž na kulturu rurálních societ zásadní dopad (souhrnně Oliver 1997, sv. 1–3). Různé formy

77

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

stavitelství byly všeobecně rozšířeny, můžeme mluvit téměř o jejich univerzální povaze. Zároveň však byly ve svých formách – v důsledku rozdílů ekologických, společenských, hospodářských, kulturních a dalších faktorů i působením tradice – podstatně diferencovány. Kartografování jevů spjatých s tradičním stavitelstvím proto zásadním způsobem přispívá k poznání charakteristické diferenciace tradiční kultury českých zemí a v návaznosti na etnologické atlasy sousedních států i k odhalení společných rysů a rozdílných aspektů tradiční kultury středoevropské. V rozporu s tím – jak již bylo opakovaně uvedeno – v českých zemích ke komplexnímu a systematickému kartografickému zachycení jevů tradiční architektury (pomineme-li četnými chybami i záměrnými manipulacemi poznamenaný pokus B. Schiera, 1966), sídel a bydlení nedošlo. K dispozici je sice řada dílčích studií staršího data (např. Vařeka 1973; Vařeka – Scheybal 1976; Pražák 1958; Pražák 1965; 1966), dále kvalitní regionální studie (např. Frolec 1974; Langer – Bočková 2011) a přípravný materiál, ze kterého je možné v omezené míře vycházet, avšak metodicky a metodologicky odpovídajícím způsobem bylo zpracováno jen několik témat, navíc často v regionálně omezených měřítcích (Frolec 1973a; 1973b; Vařeka 1975a; 1975b). Studiu tradiční venkovské architektury v českých zemích se v minulosti i současnosti vedle etnografie intenzivně věnovali a věnují specialisté jiných oborů (dějiny umění a architektury, památková péče, sídelní geografie), jejichž cenné poznatky, občas promítnuté i do map, je možné při zpracování atlasu využít. Avšak příslušné práce (Láznička 1956; Pohl 1934–1935; Mencl 1980; Škabrada 1999; Voděra – Škabrada 1986; Bureš – Matuszková 2006; Kuča 2001) vycházejí z metodologicky a epistemologicky odlišných pozic, zejména se nepokoušejí důsledně včlenit lidové stavitelství do specificky chápaného komplexu tradiční lidové kultury. Z nejdůležitějších využitých pramenů – neboť i v případě studia tradiční architektury je preferována práce s písemnými a dalšími (zejm. ikonografickými) prameny – je třeba připomenout fondy archivů měst a obcí (povolovací řízení staveb, plánová dokumentace), fondy velkostatkové provenience (stavební plány, mapy, raabizační operáty), fondy katastrů (zejména fond Stabilní katastr), sbírky map a plánů apod. Pouze doplňkovou úlohu sehrávají vybrané dotazníky Národopisné společnosti a terénní výzkumy. Připravovaný svazek Etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska se soustředí na vybrané jevy tradičního stavitelství, které jsou chápány jako nedílná součást lidové kultury střední Evropy. Jde o jevy, které jsou v rámci českých zemí rozšířeny a územně diferencovány natolik (případně se to předpokládá), aby je bylo možné kartograficky zachytit; jsou charakteristické pro dobový stav tradiční kultury a mají tedy širší vypovídací hodnotu, či se jedná o jevy, které

78


jsou významné v širší evropské perspektivě (zejména četné východozápadní izolinie rozšíření charakteristických prvků tradičního obydlí probíhající přes naše území); konečně je technicky možné je studovat v etnologicko-historické perspektivě (existuje dostatek relevantních pramenů). Tímto přístupem jsou eliminovány oblasti výzkumu, které jsou někdy považovány za inherentní součást národopisných atlasů, avšak v našem případě nemá jejich kartografování smysl ani dostatečnou vypovídací hodnotu. Hlavní pozornost je tedy věnována níže uvedeným a stručně popsaným aspektům lidového stavitelství, sídel a bydlení. 1. Půdorysné (prostorové) charakteristiky tradičního stavitelství (sídel, stavěného prostředí): a) půdorys sídel – přírodní a normové půdorysy vesnic; hromadné a dvorcové vesnice; návesní vesnice, silniční vesnice, ulicové vesnice a jejich kombinace (uliční návesní atd.), jednořadé a dvojřadé, řádkový půdorys atd., b) půdorys usedlosti (dvora) – dvůr s hromadnou (shlukovou zástavbou), jednotný dům, dvojstranný dvůr, hákový dvůr, trojstranný dvůr, trojboký dvůr, čtyřstranný dvůr, čtyřboký dvůr. 2. Stavební materiál a konstrukce: a) rozšíření dřevěných a zděných staveb (roubené, zděné a hrázděné konstrukce, včetně vymezení jádrových oblastí kamenného domu), b) průběh evropské izolinie rozšíření hrázděné konstrukce na území ČR, c) průběh izolinie rozšíření domu s roubeným patrem, d) průběh evropské izolinie rozšíření podlomenice na území ČR, e) rozšíření podstávky na území ČR. 3. Obytné stavby a interiér: a) půdorys obytného domu (počet dílů domu; funkční typologie – chlévní, komorové, špýcharové, smíšené domy; počet traktů), b) orientace domu ke komunikaci (štítová, boční), c) typologie otopného zařízení, poloha kuchyně a otopného zařízení (jedno a víceohniskové domy, vydělené černé kuchyně, poloha kuchyně v síni), d) vertikální členění domu (patro, polopatro). 4. Technické a hospodářské stavby: a) vodní a větrné mlýny (včetně typologie – horní a spodní voda; beraní a holandské), b) výskyt polygonálních stodol na území ČR. 5. Typologie tradičního obydlí a stavěného prostředí: a) regionální typologie tradičního domu (vymezení 10 základních regionálních typů lidového domu a jejich významných lokálních variant); dle (Vařeka 1979).

79

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Závěr Prezentovaný příspěvek byl formulován s cílem sumárně představit minulost a současnost etnokartografického výzkumu v českých zemích. Bylo poukázáno především na to, že přes značný význam, který byl a je etnokartografii přikládán v evropských zemích s blízkou vědeckou a intelektuální tradicí a systematizací vědeckých oborů (Německo, Rakousko, skandinávské státy), i přes opakované snahy některých čelných představitelů našeho národopisu/etnografie na našem území k vypracování „klasického“ etnografického atlasu nikdy nedošlo a z řady důvodů (zejména zánik terénu, ve kterém by bylo možno provádět výzkumy) už ani dojít nemůže. Důvody zanedbání či přímo negace etnokartografických výzkumů lze přitom hledat zejména v rovině organizační a ideologické, což vyniká zejména při srovnání situace v Čechách a na Slovensku. Soudobý český etnokartografický výzkum, který je koncentrován na jediném pracovišti – v oddělení historické etnologie EÚ AV ČR, v. v. i., se proto musí vyrovnávat s celou řadou specifických úkolů a problémů, jež ovlivňují i koncepci a náplň etnografického atlasu. Předně je vždy nutno přihlížet k etnografickým atlasům okolních zemí a snažit se je mapováním jevů tradiční kultury Čech, Moravy a Slezska zasadit do širších kontextů evropských. Základní teoreticko-metodologická východiska etnokartografické práce přitom (zcela záměrně) kopírují desetiletími prověřené modely. Od dnes poněkud anachronické snahy o zmapování „celé“ tradiční kultury se nicméně koncepce atlasu (či spíše volné řady svazků propojených důslednou aplikací etnokartografické metody) odklonila směrem k prostorové dokumentaci a analýze dílčích vybraných kulturních prvků podstatných v širších středoevropských horizontech. Druhým zásadním rozdílem, který se týká heuristické roviny přípravy atlasů, je rezignace na terénní výzkum a na masové užívání dotazníků při sběru dat ve prospěch práce s písemnými a ikonografickými prameny. Hlavní koncepční a teoreticko-metodologická východiska Etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska lze shrnout následovně: důsledné uplatňování územního a nikoliv etnického principu při sběru a vyhodnocení dat, soustředění se na časovou perspektivu 2. poloviny 18. až počátku 20. století, a to i ve více časových rovinách pro jeden jev, volný výběr lokalit i ve značně vysokých počtech, preference statistických a protostatistických pramenů, důsledná aplikace moderních technologických prostředků – zejména GIS. Leden 2012

80


Literatura: Atlas der Deutschen Volkskunde. 1937–1945 – Leipzig: Hirzel. Atlas der Deutschen Volkskunde. Neue Folge. 1958–1985 – Marburg: Elwert. Atlas över Svensk Folkkultur: materiell och social kultur. 1957 – Uddevalla: Bokförlaget Niloé. Brouček, Stanislav: 1979 – Národopisné hnutí na konci 19. století. Praha: Academia. Bureš, Pavel – Matuszková, Jitka: 2006 – Katalog vesnických sídel v ČR 1–2. Praha: Národní památkový ústav. Cox, Heinrich Leonhard: 1982 – Prolegomena zu einem Studium der germanisch–slawischen Kontaktzonen in Mitteleuropa. Auf Grund der Karten des Atlas der deutschen Volkskunde. In: H. L. Cox – G. Wiegelmann (eds.): Volkskundliche Kulturraumforschung heute. Beiträge eines internationalen Symposiums in Bonn von 21. bis 24. April 1982. Münster: Coppenrath: 29–41. Etnografický atlas 1. 1978 – Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Etnografický atlas Slovenska. 1990 – Bratislava: Veda. Ebelová, Ivana – Řezníček, Michal – Woitschová, Klára – Woitsch, Jiří: 2007 – Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska V. Židovské obyvatelstvo v Čechách v letech 1792–1794. Praha: Etnologický ústav AV ČR. v. v. i. Frolec, Václav: 1966 – Kulturní rozhraní v povodí Moravy a Dyje ve světle studia vinařských nástrojů. Vědecké práce Československého zemědělského muzea: 191–198. Frolec, Václav: 1973a – Formen des Hofes in Mähren und Schlesien. Beitrag zum ethnographischen Atlas der ČSSR. Etnologia Slavica 5: 97–118. Frolec, Václav: 1973b – Stavební materiál a střecha lidového domu na Moravě a ve Slezsku ve světle etnokartografického studia. Slovenský národopis 21: 627–633. Frolec, Václav: 1974 – Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno: Blok. Frolec, Václav – Vařeka, Josef: 2007 – Lidová architektura. Encyklopedie. Praha: Grada. Gansohr-Meinel, Heidi: 1993 – „Fragen an das Volk“ Der Atlas der deutschen Volkskunde 1928– 1945. Ein Beitrag zur Geschichte einer Institution. Würzburg: Königshausen & Neumann. Handbook on Geographical information Systems and digital Mapping. 2000 – New York: United Nations. Holubová, Markéta: 2009 – Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska VI. Okruhy kultů poutních madon jezuitského řádu. Praha: Etnologický ústav AV ČR. v. v. i. Chotek, Karel: 1914–1915 – Program soupisu národopisného. Národopisný věstník českoslovanský 9: 25–41. Jeřábek, Richard – Maur, Eduard – Štika, Jaroslav – Vařeka, Josef: 2004 – Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900): národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Etnologický ústav AV ČR. v. v. i. Kandert, Josef: 2005 – Nad Etnografickým atlasem Čech, Moravy a Slezska. Ethnologia Europae Centrali 7: 106–107. Konečný, Milan – Voženílek, Vít: 1999 – Vývojové trendy v kartografii. Geografie 104: 221– 230. Kovačevičová, Soňa – Frolec, Václav – Vařeka, Josef: 1975 – Etnografický atlas ČSSR. Návrh projektu. Bratislava – Brno – Praha. (rukopis) Kramařík, Jaroslav: 1963 – Dva typy starého zemědělského nářadí a jejich severní hranice v Pošumaví. Agrikultúra 2: 41–54. Kramařík, Jaroslav: 1968 – O některých problémech etnokartografického studia a jejich významu pro národopisnou práci v ČSSR. Český lid 55: 6–23.

81

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Kramařík, Jaroslav: 1978 – Problém regionální diferenciace starších forem české lidové kultury ve světle dosavadních výsledků etnokartografických snah. In: Etnografický atlas 1. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV: 39–125. Kuča, Karel: 2001 – České, moravské a slezské zvonice. Praha: Libri. Kučerová, Klára – Woitsch, Jiří: 2005 – Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793. Možnosti a limity etnokartografické analýzy. Český lid 92: 155–173. Langer, Jiří: 2011 – Markéta Holubová: Okruhy kultů poutních madon. Ethnologia Europae Centralis 10: 181. Langer, Jiří – Bočková, Helena: 2011 – Obydlí v Karpatech a přilehlých oblastech balkánských. Syntéza mezinárodního výzkumu. Ostrava: Šmíra print. Láznička, Zdeněk: 1956 – Typy venkovského osídlení v Československu. Brno: ČSAV. Lidová kultura. 2007 – Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1–3. Praha: Mladá fronta. Martínek, Zdeněk: 2000 – Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska III. Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752–1756. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Mencl, Václav. 1980 – Lidová architektura v Československu. Praha: Academia. Mevaldová, Helena – Tauberová, Monika: 2011 – Drahomíra Stránská. Osobnost evropské etnologie. Praha: Národní muzeum. Oliver, Paul (Ed.): 1997 – Encyclopedia of Vernacular Architecture of the World 1–3. Cambridge: Cambridge University Press. Österreichischer Volkskundeatlas. 1959–1981 – Linz. Pessler, Wihlelm: 1906 – Das altsächsische Bauernhaus in seiner geographischen Verbreitung. Braunschweig. Polski atlas etnograficzny. 1954–2010 – Warszawa – Wrocław – Cieszyn: Polskie towarzystwo Ludoznawcze. Pražák, Vilém: 1958 – K problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu. Československá etnografie 6: 219–236, 331–360. Pražák, Vilém: 1965 – K problematice vzniku jizby a síně v čs. obydlí a jejich vztahu k staroslovanskému a franskému domu. Český lid 52: 267–275. Pražák, Vilém: 1966 – Vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí. Český lid 53: 321–348. Pohl, Josef: 1934–1935 – Typy vesnických sídel v Čechách. Národopisný věstník českoslovanský 27–28: 5–55. Scheufler, Vladimír: 1991a – Etnografický atlas 2. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Scheufler, Vladimír: 1991b – Několik poznámek k národopisným atlasům. Český lid 78: 129– 130. Schier, Bruno: 1966 – Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa. Göttingen: Otto Schwartz & Co. Schippers, Thomas: 1997 – Ethnocartography and multi–media technologies. In: Evropský kulturní prostor – jednota v rozmanitosti. Sborník z 10. mezinárodního etnokartografického sympozia v Třešti. Praha: Etnologický ústav AV ČR: 55–57. Simon, Michael: 2003 – „Volksmedizin“ im frühen 20. Jahrhundert. Zum Quellenwert des Atlas der Deutschen Volkskunde. Volkskunde in Rheinland-Pfalz 18/1: 141–154. Simon, Michael: 2005 – Der Atlas der Deutschen Volkskunde – Kapitel oder Kapital des Faches? In: Christoph Schmitt (Hrsg.): Volkskundliche Grossprojekte Ihre geschichte und Zukunft. Münster: Waxmann Verlag: 51–62.

82


Stránská, Drahomíra: 1956 – Historicko–etnografický atlas Československa. Národopisný věstník českoslovanský 33: 300–321. Šenfeldová, Helena: 2010 – Dopisovatelé České národopisné společnosti. Soupis příspěvků. Praha: Česká národopisná společnost. Škabrada, Jiří: 1999 – Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha: Argo. Vařeka, Josef: 1973 – K otázce vývoje a geografického rozšíření kamenného domu v Čechách. Český lid 60: 86–94. Vařeka, Josef: 1975a – Rozšíření a četnost větrných mlýnů v Československu (na podkladě etnokartografického studia). In: Sborník materiálů o větrných mlýnech. Brno: 7–28. Vařeka, Josef: 1975b – Výsledky etnokartografického studia větrných mlýnů v ČSSR. Český lid 62: 1–8. Vařeka, Josef : 1978 – Etnografický atlas – jeho úkoly a cíle. In: Etnografický atlas 1. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV: 13–38. Vařeka, Josef: 1979 – Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. Český lid 66: 149–155. Vařeka, Josef: 1991 – Etnokartografické studium v českých zemích a otázka realizace národopisného atlasu. Český lid 78: 123–125. Vařeka, Josef: 1996 – Etnokartografická východiska k začlenění české lidové kultury do středoevropského prostoru. Český lid 83: 265–274. Vařeka, Josef 2007 – Recenze jedné recenze. Ethnologia Europae Centralis 8: 135–137. Vařeka, Josef – Scheybal, Josef Václav: 1976 – Hrázděný dům v Čechách a jeho vztah k oblastem patrové lidové architektury. Český lid 63: 4–22. Voděra, Svatopluk – Škabrada, Jiří: 1986 – Jihočeská lidová architektura. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství. Woitsch, Jiří – Horálek, Adam. 2008 – 5. díl Etnografického atlasu Čech, Moravy a Slezska vznikl za použití ArcGIS. Arcrevue 17: 18–20. Woitschová, Klára – Woitsch, Jiří: 2006 – Geografická mobilita židovského obyvatelstva v Čechách ve světle Soupisu židovských rodin z roku 1793. Historická demografie 30: 31–66. Zender, Matthias: 1980 – Forschungen zum ethnologischen Atlas Europas und seiner Nachbarländer. Bd. I: Die Termine der Jahresfeuer in Europa. Göttingen: Schwanz.

Contact: PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, Czech Republic, e-mail: [email protected].

83

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

84

ČESKÝ LID 99, 2012, 1Jiří Woitsch: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska: Stav a perspektivy STATI / ARTICLES výzkumu

PROJEVY LIDOVÉ ZBOŽNOSTI VE ŠTUKOVÉ VÝZDOBĚ VENKOVSKÝCH STAVEB NA VYSOČINĚ IVAN MINÁŘ

Manifestations of popular religiosity in the stucco decoration of village buildings in the region Vysočina Abstract: The study focuses on a unique manifestation of popular art: the figuration by stucco reliefs with religious themes, from the first half of the nineteenth century, that are found on the facades of the village buildings in the region Vysočina (on the border between Bohemia and Moravia). These stucco decorations follow the example of the popular glass paintings, paintings on procession flags, but especially the motives of pilgrimage badges and medallions (so called „little sacraments“). These reliefs, documented mostly on historical photographs, decorated in a whole 11 objects in 6 localities. In most of the cases original polychromy was proven. The themes were, besides the traditional saints, Saint Florian or Sain John Nepomucene, or Virgin Mary, also the depictions of closer or more distant pilgrimage places (Křemešník, Vranov u Brna, Sonntagberg, Lorch). Due to the fact of the limited durability of the material, as well as the social and cultural development, until today only two exemplars and one torso of the decoration were preserved. The study is supplemented by pictorial reconstruction of the original decoration, made by the author on the basis of preserved photographs. Key words: village architecture, popular art, religious art, Vysočina, stucco decoration.

Úvod Novověké výtvarné umění spojené s lidovou zbožností se dostalo během 20. století na samý okraj odborného zájmu. Způsobila to vedle všeobecné ateizace společnosti i masová produkce devočních předmětů od počátku 20. století, díky níž se začala šířit řada náboženských kýčů bez hlubší umělecké hodnoty. Pod 85

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

touto dodnes bohužel nejrozšířenější vrstvou však zůstala ukryta řada mnohem hodnotnějších předmětů z předcházejícího období, jež lze v Čechách vymezit vládou osvícenských panovníků na konci 18. století a velkým odlivem venkovského obyvatelstva do měst koncem 19. století. Podoba tehdejší lidové zbožnosti s řadou poutních tradic byla jakousi lidovější verzí předchozí zbožnosti barokní, ale již bez podílu vrchnosti a vzdělanějších vrstev. Na venkově byla lidová zbožnost v té době jedním z hlavních faktorů určujících podobu vesnic, od božích muk a kapliček na návsi až po sošky ve štítech, svaté kouty a všudypřítomné růžence a svaté obrázky. Prvního odborného zpracování se u nás fenomén devočních předmětů z toho období dočkal v publikaci Luboše Kafky Dárek z pouti. Poutní a pouťové umění (Kafka 2009). Množství a škála výtvarných projevů spojených s lidovou zbožností však přesahují možnosti jedné publikace a také v důsledku mnohaletého nezájmu stále zůstává řada témat nezpracovaných. Touto studií bych rád přispěl k poznání dalšího druhu lidového devočního umění, zasahujícího až do oboru stavební historie. Výše vymezené období se shoduje s dobou rozvoje zděných venkovských staveb, a není tedy náhodou, že se lidová zbožnost projevuje i ve štukové výzdobě těchto budov. Drobné náboženské motivy ve výzdobě průčelí lze najít téměř po celých Čechách. Nejčastěji jde o kříže, monogramy IHS či MARIA a planoucí srdce. Méně běžné již bývají motivy kalichu1 a nástrojů Kristova umučení. Složitější náboženské náměty na průčelí venkovských staveb bývaly většinou provedeny jako malované obrazy na desce, plechu či přímo na omítce,2 štukový dekor tyto obrazy pouze rámoval, obdobně jako lemoval běžné niky pro sošku světce. Figurální výjevy provedené ve štuku tak představují podle současných poznatků jistou raritu a v literatuře je podchyceno pouze několik menších exemplářů vytvořených na Volyňsku Jakubem Bursou. Během svých výzkumů venkovských staveb v kraji Vysočina3 jsem byl proto velmi překvapen početným výskytem těchto reliéfů, zachycených vět-

1

2

3

86

Motiv kalichu s hostií (v pozici při proměňování) nebo s dvojicí adorujících andělů se objevuje v katolickém prostředí. Samotný kalich (často v rámečku) bývá znakem protestantského či evangelického prostředí. Na Vysočině se vyskytují obě varianty v oblasti Javořických vrchů (Nová Ves, Kaliště aj.) a ojediněle na Žďársku (Trhonice). V kraji Vysočina jsem dosud zaznamenal pouze několik exemplářů, a to v Horní Cerekvi, Dlouhé Brtnici a v Novém Veselí. Výzkum provádím od roku 2002 zejména na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny. Po vzniku Územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči v roce 2008 jsem výzkum z praktických důvodů zaměřil na celý kraj Vysočina. Vymezení se ukázalo být velmi přínosné, neboť zejména prostor podél hranice Čech a Moravy je z hlediska lidové architektury málo probádanou oblastí.


šinou prostřednictvím historické fotodokumentace.4 Jednalo se o rozměrné figurální reliéfy s náboženskou tematikou, které nebyly pouze drobnou součástí výzdoby průčelí, jak bývá běžné, ale jejím ústředním motivem. Na jedenácti dosud zaznamenaných objektech byl reliéf proveden jako samostatný plošný obraz v rámu, často koexistující i s nikou pro sošku světce. Přestože reliéfy vykazují řadu shodných rysů, jednalo se zřejmě o práce čtyř různých fasádníků, působících zde před polovinou 19. století.5 Náměty byly provedeny v nízkém reliéfu o síle 1–4 cm, provedeném plastickou modelací i vyřezáváním podle šablony. Historické snímky a sondy do dochovaných reliéfů navíc ukázaly, že výjevy byly původně polychromované, v kontrastu k bílé fasádě, což z nich dělalo dosti výrazné poutače. Kromě jedné ze šesti vesnic se také vždy jednalo o lokality, kde chyběl kostel a kde žily vedle oficiálně podporovaných katolíků i protestantské menšiny. Majitelé všech jedenácti zdobených objektů byli Češi římskokatolického vyznání a podle použitých námětů lze zjistit zajímavé skutečnosti o charakteru jejich spirituality i místní živé lidové zbožnosti. Náměty výzdoby v místním kontextu Reliéf s ukřižovaným na čp. 24 v Nové Vsi u Batelova (JI) vytvořil v 1. polovině 19. století neznámý fasádník působící na severu Javořických vrchů.6 V obci byla v té době velmi silná evangelická komunita a přání tehdejšího majitele – katolíka, mít na průčelí do návsi obraz ukřižovaného Krista, lze považovat za určitý smírný krok. Oproti ostatním zaznamenaným námětům reliéfů se totiž jedná o téměř jediný, který je z hlediska věrouky přijatelný pro obě konfese, a funguje tak podobně jako běžná boží muka. Typ zobrazení je shodný s rustikálním pojetím výjevu, běžným v lidovém umění (např. sklomalba ze střední Moravy kolem roku 1800, viz Kafka 2009: 54). Reliéf s Nejsvětější Trojicí na čp. 36 ve Velkém Rybníku (PE) patří již k čistě katolickým námětům. Vzorem pro zobrazení byl ikonografický typ běžný jako olejomalba na procesních praporcích v celém okolí. Obec navíc leží 10 km severně od Křemešníku, kde se nachází jedno z nejznámějších poutních míst k Nejsvětější Trojici v Čechách. Reliéf, pocházející údajně z roku 1839, 4

5

6

Vedle fotoarchivů regionálních muzeí se jedním z největších zdrojů poznatků stal fotoarchiv Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze s jeho fondem ze Zaměřovací akce České akademie věd a umění, pořízeným během 2. světové války. Toto zařazení do širšího kontextu mi umožnil můj stávající katalog zhruba 300 štukově zdobených průčelí v kraji (stav k červenci 2011). Dekorativní rostlinné motivy zachycené na snímku jsou v rámci regionu zatím ojedinělé. Podobnou výzdobu lze nalézt pouze na dosud dochovaném štítě mlýna čp. 22 v nedalekých Salavicích.

87

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

se kupodivu dochoval ve slušném stavu. Jedná se ale bohužel o jediný štukový prvek na průčelí. Fasádu sice v přízemí lemuje pásová bosáž, ale kromě reliéfu a nezvykle profilované římsy zde není jiný další motiv, podle nějž by se dal určit autor výzdoby. Podobný štukový obraz na jinak nezdobeném průčelí se kdysi nacházel i v sousední vsi. Reliéf se sv. Václavem na čp. 10 v Kletečné (PE) byl též umístěn mezi okny v přízemí a ve štítě ho navíc doplňoval nápis „Nowa Gospoda / FR.PR / R.18+30“. Podle uvedeného monogramu lze proto předpokládat, že se v obou případech jednalo o práce fasádníka a truhláře Františka Primuse, který je uváděn jako autor největšího souboru figurálních reliéfů v nedalekých Vojslavicích (Poche 1982; Pleva 2003). Obec Vojslavice (PE) patřila od roku 1622 premonstrátskému klášteru v Želivi a pod jeho záštitou zde bylo od roku 1723, kdy byl dostavěn nový kostel Nanebevzetí Panny Marie, budováno mariánské poutní místo. Popularitu mu přinesla zázračná mariánská soška, kterou sem věnoval želivský opat Schindler. Kostel i tradice místních poutí, na které přicházelo až deset tisíc věřících, bývaly zjevně chloubou místních katolíků a také důležitou součástí jejich života. Zhruba do poloviny 19. století si totiž nechala většina majitelů domů na návsi vyzdobit průčelí figurálními reliéfy, které byly přímo galerií devočního umění své doby.7 Jedním z nejjednodušších námětů zde byl reliéf Kalvárie na štítě čp. 18 s datací 1848. Vzhledem k naivitě kompozice lze za jeho předlohu považovat neznámou pouťovou sklomalbu. Štít se navíc obrací přímo do hřbitova uprostřed návsi, takže se jako možný vzor též nabízejí motivy z místních náhrobků, na kterých lze reliéfy Krista na kříži, pod nímž stojí Panna Maria a sv. Jan, nalézt vícekrát.8 Zřejmě nejzajímavější soubor reliéfů se nacházel na sousedních domech čp. 19 a 20. Dvojice shodně řešených původně lichoběžníkových štítů s datacemi 1841 a 1842 byla bohužel zaznamenána až v roce 1958, kdy již domy měly upravenou střechu a reliéfy v oválných rámech byly zabíleny vrstvami vápna.9 Starší výzdobu průčelí čp. 20 lze interpretovat jako důkaz o pouti majitele na rakouská 7

8

9

88

Doposud jsem získal historické snímky sedmi z celkem jedenácti statků obrácených do návsi: všechny měly zdobené průčelí a pět z nich neslo figurální reliéfy. Oproti téměř holé fasádě kostela však byla nejhonosněji zdobena pozdně rokoková budova premonstrátské fary s branou z roku 1799. O zpracování tohoto vztahu mezi panskou a lidovou architekturou jsem se již pokusil v článku pro Sborník NPÚ ÚOP v Telči, viz Minář 2010. Jedná se převážně o litinové náhrobky z 19. století. V samotném vojslavickém kostele se motiv Kalvárie objevuje pouze na soklu barokního kredenčního oltáře v sakristii. Jedná se však o odlišný typ zobrazení. V Uměleckých památkách Čech (Poche 1982) jsou na dvou ze čtyř reliéfů chybně určeny náměty (sv. Vavřinec a sv. Petr). K záměně zjevně došlo právě díky znečitelnění reliéfů utilitárním bílením.


poutní místa Sonntagberg a Lorch, ležící nedaleko sebe poblíž Mariazell. Právě odtamtud totiž pocházejí vzory pro oba reliéfy Nejsvětější Trojice a sv. Floriana. Předlohou mohly být svaté obrázky, ale ještě pravděpodobněji byly vzorem poutní medailky, na nichž bývá obraz proveden reliéfně. O rok mladší výzdobě štítu čp. 21 dominovaly oválné reliéfy se sv. Janem Nepomuckým a sv. Norbertem. Tato dvojice světců měla pro místní obyvatele velmi silný význam, neboť v roce 1730 bylo pod záštitou již zmíněného opata Schindlera založeno v sousedních Senožatech Zbožné bratrstvo sv. Norberta a sv. Jana Nepomuckého. Členy bratrstva se stávali obyvatelé blízkých obcí, včetně Vojslavic. Každý z nich dostal na památku přijetí zvláštní medailku s obrazy obou světců, a právě ty se nejspíš staly předlohou pro reliéfy. Přestože pak byla v roce 1783 všechna bratrstva úředně zrušena (Mikulec 2000: 132), je zde patrné, že místní bratrstvo pod záštitou premonstrátů nadále fungovalo a majitel domu byl na své členství hrdý.10 Další dvojice průčelí se nacházela na opačných stranách návsi, ale jejich výzdoba měla společný mariánský námět. Průčelí byla bez niky a hlavní reliéf byl proveden mezi okny ve štítě. Reliéf na domku čp. 22 zobrazoval Korunování Panny Marie Nejsvětější Trojicí a jeho vzorem byl motiv ze svatých obrázků z nedalekého Křemešníku, kde se nad vchodem do poutního kostela nachází i kamenný reliéf s obdobným výjevem. Poslední zde zaznamenaný reliéf byl na štítě domu čp. 36, kde se nad postavou stojící Panny Marie objevuje nápis: BOZE ZAHOVEJ DOMU TOHOTO / NAKLADEM FRANCE HOUKALA. / ORODUJ ZA NAZ SRCE MARIE. Vzor pro vyobrazení bohorodičky vychází z tzv. zázračné medailky, vytvořené podle vidění sv. Kateřiny Labouré v roce 1830. Nápis pak odkazuje na další druh lidové zbožnosti: úctu k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, která byla církví povolena začátkem 19. století. Soubor reliéfů vznikl zjevně v širším časovém rozmezí a ve většině případů jako dodatečně provedená výzdoba na původně hladce omítaném průčelí. To se také negativně odrazilo na trvanlivosti štuku, který se dodnes dochoval pouze na jediném štítě: torzo Nejsvětější Trojice ze Sonntagbergu na čp. 20. Na zbytcích štuku je dosud patrná část původní polychromie se žlutou a zelenou barvou. Reliéfy však bývaly kolorovány i mnohem výraznějšími barvami, jak dokládá vůbec nejstarší snímek z obce Hrbov u Polné (JI). Fotografie pořízená snad již na konci 19. století v rámci příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou11 zachycuje průčelí domu čp. 39 s reliéfem sv. Floriana ve vinném věnci, neseném 10

11

Podobnou skutečnost fungování barokních bratrstev i v 19. století dokazuje i přijímací „Lístek Bratrstva nejsvětějšího a nepoškvrněného Srdce Panny Marie na Svaté Hoře“ vyplněný v roce 1877 (Štajnochr 2000: 28–29). Autorem těchto ojedinělých snímků byl Břetislav Rérych z Městského muzea v Polné, v jehož fotoarchivu se dnes nacházejí (Procházka 1994).

89

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

dvojicí mořských panen představujících alegorii vody.12 Kromě reliéfu umístěného mezi okny ve štítě zdobí průčelí ještě dvojice dvouocasých lvů, podpírajících po stranách plochou balustrádu, a řada dalších drobných prvků (dnes již bohužel zničených). Pokud lze z černobílého snímku vytušit původní barevnost, jednalo se o polychromii sytými tóny, podobně jako na barokních sochách či oblíbených pouťových sklomalbách, které zdobily tzv. svatý kout v každé chalupě. Vzhledem k odlišnému provedení reliéfu s větší plasticitou prvků a jinde se nevyskytující technice zdrsněné textury lze předpokládat, že výzdobu provedl neznámý místní fasádník, jehož prací byl i reliéf na čp. 35 se sv. Helenou nesoucí kříž. Vzorem pro tento výjev je ikonografický typ známý ze svatých obrázků z Trevíru, šířených z nějakého bližšího místa, kde byla světice uctívána.13 Poslední dosud zaznamenaný figurální reliéf zdobil štít domu čp. 25 v obci Svatoslav (TR). Jednalo se o zlidovělé pojetí obrazu Panny Marie Vranovské z poutního místa Vranov u Brna, vzdáleného odsud 55 km východně.14 Pláštík postavy býval polychromovaný rumělkou. Kromě několika černobílých snímků se však z výzdoby nedochovalo nic, stejně jako z řady dalších prací tohoto místního fasádníka nazývaného zatím „mistr zdvižených festonů“.15 V rámci jeho působení se však zřejmě jednalo o ojedinělou objednávku z popudu vlastníka. Za možné vysvětlení použití námětu lze považovat buď důležitou roli majitele domu při organizaci pěších poutí do Vranova, nebo šlo přímo o označení domu, kde bývala uložena místní kopie sošky do procesí (Ludvíková 1995: 89). Závěr Zaznamenané reliéfy vznikly ojedinělým spojením rozvinutého venkovského štukatérství a dobové záliby věřících v rozšířených devočních obrazech. Šlo tedy o běžné ikonografické typy, provedené však technikou pro tyto náměty nezvyklou. Původní vzhled reliéfů zvýrazněných polychromií byl zřejmě silně rustikální a místy až pouťově naivní. Lze proto předpokládat, že nadšení pro tento ve své době parádní druh výzdoby opadlo v poslední třetině 19. století (ve stejné době 12

13

14

15

90

Snímek dnešního žalostného torza tohoto zajímavého příkladu výzdoby se objevil i v publikaci o venkovských stavbách na Moravském Horácku s banální popiskou „heraldické motivy na severním Horácku“ (Kovářů – Kuča 2009: 189). Světice bývala vzývána jako ochránkyně proti ohni a blesku a jako pomocnice při hledání ztracených předmětů. Jeden z mála jí zasvěcených kostelů v Čechách je v Krásném Lese u Frýdlantu. Její sochu však lze najít na řadě barokních oltářů. V evidenčním listu nemovité kulturní památky z roku 1965 byl námět chybně určen jako obraz Jezulátka. Dnes již dům nestojí.. Jeho práce s dosti výrazným rukopisem jsem dosud zachytil ve Svatoslavi, Chlumu, Bransouzích, Dolním Smrčném, Jamném, Panské Lhotě a v Brtnici.


byla také lidová sklomalba vytlačována sériovými tisky). Vkus venkova se tehdy začal přibližovat městskému vkusu a místo lidových motivů se ve výzdobě průčelí začaly používat terakotové a sádrové odlitky slohových prvků. Z hlediska tohoto vývoje je pochopitelné, že další generace vlastníků již neměly velký zájem o obnovu starší výzdoby a většina reliéfů byla při úpravách fasád zničena. Vzhledem k tomu, že životnost štukové výzdoby většinou nepřesahuje bez údržby sto let, je možné, že se podobně zdobené štíty kdysi nacházely i v jiných regionech. Nikde se však nepodařilo zachránit je tak úspěšně jako několik zmíněných prací Jakuba Bursy v jižních Čechách. Lze tedy jen doufat, že se časem podaří nalézt historickou dokumentaci dalších zaniklých exemplářů také z jiných oblastí republiky, což by umožnilo zařadit tento zatím ojedinělý vysočinský fenomén do širšího kontextu. Leden 2012 Literatura: Charouz, Jindřich Zdeněk: 1995 – Oživené dědictví. Premonstrátský Želiv včera a dnes. Želiv: Kanonie premonstrátů v Želivě. Kafka, Luboš: 2009 – Dárek z pouti. Poutní a pouťové umění. Praha: Lika klub a EÚ AV ČR, v. v. i. Kovářů, Věra – Kuča, Jan: 2009 – Venkovské stavby na moravském Horácku. Nové Město na Moravě: Horácké muzeum. Ludvíková, Miroslava (ed.): 1995 – Poutní místo Vranov – sborník. Brno: Bolit Bpress. Mikulec, Jiří: 2000 – Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha: Lidové Noviny. Minář, Ivan: 2010 – Pokus o rekonstrukci a rozbor zanikající štukové výzdoby domů na návsi ve Vojslavicích. In: Památky Vysočiny. Sborník NPÚ ÚOP v Telči 2009. Telč: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Telči: 166–177. Murr, Ulrich – Bauernfeind, Günter: 1993 – Neukirchner Bilderbogen. Wallfahrtsmuseum Neukirchen b. Hl. Blut: Ulrich Murr. Pešta, Jan: 2004 – Encyklopedie českých vesnic, Díl II. – Jižní Čechy. Praha: Libri: 496–498. Pikl, Jan Nepomuk: 1972 – Klášter Želiv v XVII. a XVIII. století. Nepublikovaný strojopis. Pleva, František: 2003 – Želivka naše řeka. Pelhřimov: Nová tiskárna: 78–86. Poche, Emanuel a kol.: 1982 – Umělecké památky Čech. Praha: Akademie: 254–255. Procházka, Lubomír: 1994 – Fotodokumenatce ke staré zástavbě Polné a k lidové architektuře okolních obcí z fondů Městského muzea v Polné. In: Vlastivědný sborník Vysočiny IX. Jihlava: Muzeum Vysočiny: 271–276. Štajnochr, Vítězslav: 2000 – Panna Maria divotvůrkyně. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.

Contact: Mgr. Ivan Minář, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Středních Čech, Sabinova 5, 130 11 Praha 3, e-mail: [email protected]; [email protected].

91

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Schematická mapka kraje Vysočina se zákresem 6 lokalit s 11 objekty, na nichž dosud byly zaznamenány figurální náboženské reliéfy z 19. století jako součásti štukové výzdoby venkovských staveb. (zákres I. Minář, 2011)

92


Nová Ves čp. 24, okres Jihlava. Štukový reliéf s ukřižovaným Kristem, vysoký cca 50 cm, byl součástí výzdoby z 1. poloviny 19. století. Reliéf na štítu obráceném do návsi byl umístěn dole mezi okny v přízemí, což naznačuje, že měl být kolemjdoucími vnímán více než běžná výzdoba horní části průčelí. Výzdoba zanikla. (Foto: J. Vařeka, 1980 – archiv EÚ AV ČR, v. v. i., Praha; kresba I. Minář, 2011)

Velký Rybník čp. 36, okres Pelhřimov. Štukový reliéf z roku 1839 s vyobrazením Nejsvětější Trojice, vysoký cca 60 cm. Jeden z mála dochovaných reliéfů umístěných ve spodní části štítu domu z roku 1939. (Foto: V. Klíma, 1957 – archiv EÚ AV ČR, v. v. i., Praha; detailní foto I. Minář, 2010)

93

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Nahoře: Kletečná čp. 10, okres Pelhřimov. Štít s reliéfem sv. Václava na koni z roku 1830 byl zřejmě novodobě upraven, takže výzdoba i archaický nápis působí nesourodým dojmem. Výzdoba zanikla. (Foto: V. Klíma, 1957 – archiv EÚ AV ČR, v. v. i., Praha; kresba I. Minář, 2011) Dole: Vojslavice čp. 18, okres Pelhřimov. Výzdoba s reliéfem Kalvárie, vysokým cca 100 cm, byla na štítě vymodelována dodatečně a v nepříliš šťastném umístění. Na postavičce Panny Marie vpravo je již patrný důsledek stékání vody z okenního křídla. Výzdoba zanikla. (Foto: archiv Muzea v Humpolci; kresba I. Minář, 2010)

94


Vojslavice čp. 19 a 20, okres Pelhřimov. Dvojice sousedních štítů zdobí cca 140 cm vysoké reliéfy na nichž je sv. Jan Nepomucký, sv. Norbert, sv. Florian a Nejsvětější Trojice (typ zvaný Trůn milosti nebo Gnadenstuhl). Oba štíty již mají novodobé sedlové střechy bez valbičky a nová okna v přízemí. Nad nikou je kruhový věnec s domovním číslem a kolem něj datace 1842 a 1841. Výzdoba až na drobné torzo Nejsv. Trojice zanikla. (Foto: V. Klíma, 1958 – archiv EÚ AV ČR, v. v. i., Praha; schematická kresba I. Minář, 2010)

95

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Vojslavice čp. 22, okres Pelhřimov. Štukový reliéf, vysoký cca 160 cm, zobrazující Korunování Panny Marie podle svatého obrázku z Křemešníku. Jeden z mála snímků zachycujících původní šindelovou střechu s valbičkou z 19. století. Římsu již zakrývají pálené tašky bobrovky. Výzdoba zanikla. (Foto: archiv Muzea v Humpolci; kresba I. Minář, 2010)

Vojslavice čp. 36, okres Pelhřimov. Štukem zdobenému průčelí s třířádkovým nápisem dominuje cca 90 cm vysoká postava Panny Marie, provedená podle tzv. zázračné medailky z roku 1830. Na původním vyobrazení vycházejí z jejích rukou směrem dolů paprsky, které zřejmě zanikly spolu s další polychromií. Parapet pod okny zdobí v okolí často používaná kružnicová římsa, přerušená na středu mariánským monogramem, objevujícím se i v několik metrů vzdáleném barokním kostele. Dům byl zbořen. (Foto: V. Klíma, 1958 – archiv EÚ AV ČR, v. v. i., Praha; kresba I. Minář, 2010)

96


Hrbov čp. 39, okres Jihlava. Zřejmě nejstarší snímek štukově zdobeného průčelí s figurálním reliéfem dokládá původní výraznou barevnost výzdoby, působící až jarmarečním dojmem. Dekor nad okny v přízemí prozrazuje měšťanské barokní vzory a dvouocasí lvi po stranách naznačují vazby majitele na cech jihlavských soukeníků. Postava sv. Floriana s andělíčkem přinášejícím vodu odpovídá lidové sklomalbě interpretující barokní předlohu. Věnec s vinnými hrozny lze snad interpretovat jako vliv kultu sv. Vavřince, jemuž je zasvěcena kaplička přímo proti domu. (Foto: Břetislav Rérych, kolem 1900 – archiv Městského muzea v Polné) Snímek současného stavu vpravo ukazuje typickou proměnu zděné venkovské stavby během 20. století. Nová střecha s odlišným tvarem, nová okna s jiným členěním a hladká omítka v přízemí, která vůbec nenaznačuje, že zde bývala štuková výzdoba. (Foto: I. Minář, 2007; kresba I. Minář, 2011)

97

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Hrbov čp. 35, okres Jihlava. Obdélný reliéf se sv. Helenou nesoucí kříž byl kromě dvojice andílků asi jedinou výzdobou štítu. Předlohou byl zjevně svatý obrázek či ilustrace v modlitební knížce. Provedení šambrány kruhového okénka ukazuje na shodný rukopis jako na čp. 39. Výzdoba zanikla. (Foto: 1958 – archiv Městského muzea v Polné; kresba I. Minář, 2011)

Svatoslav čp. 25, okres Třebíč. Nízký štukový reliéf s Pannou Marií Vranovskou byl součástí náročného systému výzdoby, jaký je možné dodnes vidět na několika stavbách v okolí. Konkrétní předlohu reliéfu se nepodařilo identifikovat, neboť se vyobrazení v několika detailech vymyká tradičnímu schématu. Kompozice však zcela odpovídá moravským malbám na skle z doby kolem roku 1800. Dům byl přestavěn a výzdoba zanikla. (Foto: 1969 – archiv Národního památkového ústavu Územního odborného pracoviště v Telči; kresebná rekonstrukce I. Minář, 2011)

98

ČESKÝ LID 99, 2012, 1 Machová: Rozhovor s Lozankou Pejčevou, ředitelkou Ústavu ROZHOVOR / INTERVIEW Barbora etnologie a folkloristiky

ROZHOVOR S LOZANKOU PEJČEVOU, ŘEDITELKOU ÚSTAVU ETNOLOGIE A FOLKLORISTIKY S ETNOGRAFICKÝM MUZEEM BULHARSKÉ AKADEMIE VĚD, A JEJÍM ZÁSTUPCEM VLADIMIREM PENČEVEM Otázky pokládala BARBORA MACHOVÁ

Prof. Lozanka Pejčeva, DrSc. Vystudovala hudební vědu na Akademii múzických umění Pančo Vladerov v Sofii. V Bulharské akademii věd, v bývalém oddělení hudebního a tanečního folkloru Ústavu folkloru působí od roku 1987, od roku 2010 jako ředitelka nového Ústavu etnologie a folkloristiky s Etnografickým muzeem. Mezi její vědecké zájmy patří tradiční lidová hudba v Bulharsku a její podoby v současnosti, romská hudba, vlivy globalizačních procesů a médií na lidovou hudbu, folklorismus. Od roku 1990 přednáší etnomuzikologii na univerzitách a konzervatořích po celém Bulharsku. Je autorkou monografie Mezi vesnicí a vesmírem: tradiční lidová hudba Bulharska v nové době (2008) a dalších. Doc. Vladimir Penčev Vystudoval slavistiku a bohemistiku na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii. V Bulharské akademii věd, nejprve v dnes již bývalém Ústavu folkloru působí od roku 1983, od roku 2000 jako vedoucí oddělení slovanského a balkánského folkloru, od roku 2010 jako zástupce ředitele Ústavu etnologie a folkloristiky s Etnografickým muzeem. Věnuje se výzkumu česko-bulharských vztahů v etnologii a folkloristice, výzkumu Bulharů v cizině, slovanských menšin v Bulharsku, etnologii Slovanů. Přednáší na univerzitách v Bulharsku i v České republice. Vydal několik monografií (např. Paralax v zrcadle. Češi a Slováci v Bulharsku, Bulhaři v Česku – 2001), některé jeho studie vyšly i v češtině. Je předsedou sdružení bulharských bohemistů Bohemia klub.

99

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Minulý rok se v Bulharsku změnila institucionální organizace etnologie. Mohli byste krátce vysvětlit, co se stalo a jak se podle vašeho názoru bude situace dále vyvíjet? V. P.: Situace v etnologii a folkloristice je podřízena politicko-společenským tendencím. Současná vláda zavedla maximální úsporná opatření, jejichž součástí je také trvalé snižování rozpočtu Bulharské akademie věd. Podle vládních nařízení proběhla minulý rok reforma, která značně snížila počet jednotlivých akademických ústavů [sloučením, ne rušením – pozn. B. M.]. Počet ústavů se snížil ze 63 nebo 64 před reformou na 42 v současnosti. Podle mého názoru tento postup není správný, bylo třeba hledat nějaký jiný způsob optimalizace vedení a vědecké práce. V rámci této reformy došlo ke sloučení tehdejšího Ústavu folkloru (Институт за фолклор) a Etnografického ústavu s muzeem (Етнографски институт с музей). L. P.: Přestože existovaly i ústavy, kterým tato strukturní reforma vůbec neprospěla, podle mého názoru je to dobrá reforma, zejména co se týče našich dvou bývalých ústavů. Sloučením, ke kterému došlo 1. července 2010, vznikl nový ústav, Ústav etnologie a folkloristiky s Etnografickým muzeem (Институт за етнология и фолклористика с Етнографски музей). Jako během každé reformy, tak i teď se nacházíme v krizové situaci. Dochází k řadě změn, musíme řešit problémy spojené s restrukturalizací, ale naším největším problémem je nedostatek financí, drastické snížení státních dotací pro Akademii. V. P.: Dotace byly sníženy o celou polovinu! L. P.: Vláda navíc stále přichází s požadavky na další restrikce, reformy a vylepšení, takže jsme teď v opravdu složité situaci. Pro objasnění současné situace bych se ráda vrátila i do minulosti našeho oboru... V. P.: Institucionalizace etnologického (etnografického a folkloristického) bádání má v Bulharsku dlouholetou tradici. První etnografickou institucí bylo na počátku 20. století Etnografické muzeum. Po 2. světové válce byl jako součást Bulharské akademie věd založen Etnografický ústav s muzeem. Počátky Ústavu folkloru sahají do roku 1974, kdy jej na základě Kabinetu folkloru Etnografického ústavu založil etnolog Todor Ivanov Živkov.1 V Bulharsku se rozvíjí také sociální a kulturní antropologie, dosud ale není institucionálně zaštítěná [kromě Katedry antropologie na soukromé Nové bulharské univerzitě v Sofii – pozn. B. M.]. V bývalém Ústavu folkloru se řada badatelů zabývala právě antropologickou problematikou, proto jsme před několika lety chtěli antropologii v Bulharsku institucionalizovat 1

Pouhá shoda jmen s dlouholetým komunistickým vůdcem, tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Bulharska Todorem Christovem Živkovem. Todor Ivanov Živkov byl významný folklorista, etnolog a antropolog (1938–2001).

100

Barbora Machová: Rozhovor s Lozankou Pejčevou, ředitelkou Ústavu etnologie a folkloristiky

(tj. přejmenovat Ústav folkloru na Ústav kulturní antropologie). Nepovolili nám to, protože antropologie se u nás chápe spíše jako interdisciplinární studium, na kterém by se měli podílet vědci z různých vědních oborů, nejen folkloristé a etnologové. Za posledních dvacet let se v Akademii několikrát propouštělo. Celkově se počet pracovníků redukoval z asi sedmnácti tisíc za socialismu na sedm tisíc v roce 2009. Vědeckých a výzkumných pracovníků jsou dnes čtyři tisíce. V období po roce 1989 stát financoval pouze platy, údržbu budov a provozní náklady. Prostředky na výzkumnou činnost se investovaly jen do oborů, které jsou životně důležité pro celou společnost, jako třeba meteorologie nebo seismologie. Ostatní ústavy získávaly peníze z grantových projektů, což už je dneska také problém, protože Fond vědecké a výzkumné činnosti Ministerstva školství a vědy byl v minulém roce redukován na třetinu. Jedinou šancí jsou teď pro nás evropské nebo jiné mezinárodní projekty. Grantové agentury však stále ještě nepřijímají bulharské vědce nebo instituce jako hlavní řešitele projektu. Jsme na posledním místě v Evropské unii, nedá se nic dělat. Pokud ale žádáme jako účastníci projektu, nemáme problémy. Dalo by se říci, že od minulého roku stát nefinancuje už ani platy zaměstnanců a provozní náklady. Mimochodem platy vědeckých pracovníků v Akademii věd jsou nejnižší v celém Bulharsku. L. P.: Za socialismu stát vědu financoval výrazně více než po politických změnách v roce 1989. Posledních dvacet let trpí věda v Bulharsku strašným nedostatkem financí, kvůli směšně nízké státní dotaci. Máme tři hlavní zdroje financí: státní rozpočet, grantové projekty a vlastní prostředky z činnosti ústavu. Nejvýznamnějším zdrojem je samozřejmě státní dotace, ale vzhledem k tomu, že je redukovaná na minimum, má náš ústav opravdu velké problémy. Podíl z HDP, které je v Bulharsku určeno na výdaje na vědu a výzkum, je méně než jedno procento (2008 – 0,49 %).2 V Evropě je normální podíl od 1,5 do 2,5 % HDP, podle Lisabonské strategie to mělo být až tři procenta. V Bulharsku mají členové Akademie věd nižší platy než vysokoškolští učitelé, kteří se věnují stejnému oboru. Stále však doufáme, že se situace zlepší, jsme optimisté. V. P.: Ještě bych doplnil, že na rozdíl od jiných zemí u nás neexistuje státní strategie rozvoje vědy. To znamená, že vláda nezadává témata, problémy ani úkoly, na kterých by etnologové mohli a měli pracovat. To vede k tomu, že kolegové jsou ochotni pracovat na čemkoliv, jen aby přežili. Výběr témat podléhá trhu, realizujeme takové projekty, které jsou schopné se financovat. Dokonce ani my jako vedení ústavu nemůžeme určovat, na čem se bude pracovat nebo kterým směrem se bude výzkumná činnost ústavu rozvíjet. 2

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tsc00001; http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/R_%26_D_ expenditure

101

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Neexistují ani žádné společenské objednávky? V. P.: Ne. V poslední letech je velice populární romská tematika. Ale výzkumy v této oblasti nejsou ani tak společenské objednávky, jako spíše mezinárodně oblíbené téma. L. P.: I neziskový sektor tyto výzkumy financuje. Pracujeme na jedné společenské objednávce, na projektu Ministerstva kultury vázaném na aktivity UNESCO, ve spojení s klíčovým slovním spojením kulturní dědictví. V Ústavu folkloru od roku 2000 sestavujeme rejstřík nemateriálního kulturního dědictví Bulharska. V posledních letech byl tento projekt formulován jako Národní projekt Živoucí lidské poklady. V. P.: To je spíš mezinárodní projekt, jehož deklaraci přijala i bulharská vláda. L. P.: To je pravda. Za těch pár měsíců, co jsme ve vedení ústavu, jsme ještě řešili jednu objednávku Ministerstva zahraničí – pořádali jsme výstavu o maskách a masopustu v Litvě. Ale to jsou jen ojedinělé záležitosti. V. P.: To se týká výzkumné činnosti i prezentace bulharské lidové kultury u nás i v zahraničí. Jediná pozitivní věc je zájem vlády o Bulhary v zahraničí v posledních letech. Dokonce jsme měli i ministra bez portfeje, který měl tuto problematiku na starosti. Bohužel před měsícem podal demisi kvůli obvinění z korupce. Jeden rok tu tedy byla určitá vládní politika, které jsme se účastnili jako odborníci na etnologické a folkloristické výzkumy bulharských menšin ve světě. Teď by mělo mít tento úkol na starosti Ministerstvo zahraničí, ale já jsem skeptický k názoru, že by nějaká strategie fungovala i nadále. Vy se studiem Bulharů v zahraničí zabýváte již řadu let. Pracoval jste také v rámci tohoto programu? V. P.: Ne, já jsem se tímto tématem zabýval dlouho předtím. Ale směle mohu říct, že i díky našim výzkumům a publikacím se o tuto problematiku začala zajímat také vláda. Už to není tabuizovaná tematika. Proč je v současné době pro bulharskou etnologii tak aktuální výzkum Goranů, slovansky hovořících muslimů, v Kosovu? V. P.: Nejde jen o Gorany, my se zabýváme všemi bulharskými menšinami v Albánii a v Kosovu. Začínáme je studovat až teď, protože to dříve nebylo možné. Takže Gorany vlastně považujete za Bulhary. V. P.: Samozřejmě. I oni se z velké části sami označují za Bulhary. Samozřejmě je to složitá otázka, ale výzkumy ukážou, o co tam jde. Většina Goranů se identifikuje jako Bulhaři, ale ne úplně všichni. 102


L. P.: S tím nesouhlasím. Podle mého názoru jsou etnicita a identita velmi dynamické procesy, v žádném případně ne neměnné stavy, přestože souvisejí s určitými relativně trvalými znaky (např. jazyk). U lidí, kteří žijí v zahraničí, v různorodém kulturním prostředí, nutně dochází k proměnám identity a etnicity. Cítí se jako příslušníci jedné, druhé nebo třetí skupiny. Ano, toto téma je dnes velmi aktuální. Různým společenstvím, která na Balkáně žijí v hraničních oblastech, budeme zcela jistě věnovat velkou pozornost i v budoucnu. Za minulého režimu jsme byli ve vztahu k našim kolegům z ostatních balkánských zemí hodně uzavření. Máme opravdu co dohánět. V posledních dvaceti letech je na celém Balkáně velký zájem o kulturní procesy v malých subetnických i etnických skupinách, které často žijí v hraničních oblastech. Jsou to velice zajímavé a neprobádané procesy, které ústav studuje právě ve spolupráci s etnology z jiných balkánských zemí. Další současnou problematikou jsou pracovní migrace, etnické menšiny na Balkáně jako Vlaši, Romové, Karakačani... V. P.: Chtěl bych doplnit dvě věci. Za prvé: vnímám velice kladně, že hromadíme fakta a materiál z terénních výzkumů o těchto dosud neprobádaných tématech. Obyvatelé hraničních oblastí byli za socialismu relativně izolováni a nemohli jsme u nich provádět výzkumy ani my, ani kolegové ze sousedních zemí. Za druhé: stále větší pozornost se věnuje určitým etnickým a subetnickým skupinám, které balkánské národy považují za svoji součást. Třeba Karakačani [řecky mluvící polokočovní pastevci – pozn. B. M.], Vlaši, Aromuni... To jsou skupiny, jejichž etnický původ je nejasný a jejichž etnické povědomí a identita byly po řadu let manipulovány z různých stran, politicky i kulturně. Takže etnický původ jednotlivých skupin je stále aktuální téma. V. P.: Ano, protože nikdo nemůže říct, kdo to jsou Gagauzové, odkud pocházejí. To samé platí i pro ostatní. Ale teorií existuje samozřejmě celá řada. Jaká další témata a problémy jsou aktuální v současné bulharské etnologii a folkloristice? L. P.: Před rokem 1989 v našem oboru převládal etnocentrický přístup. Po roce 1989 se bulharští etnologové začali zajímat i o výzkum etnických menšin žijících v Bulharsku [Turci, Aromuni, Arméni, Židé, Gagauzové, Tataři – pozn. B. M.] a o Bulhary v zahraničí. To byla devadesátá léta. Objevilo se klíčové slovo identita, kolem kterého byl nashromážděn úctyhodný vědecký materiál. Později přišel výzkum migrací. Migrace se stala velmi aktuálním tématem z toho důvodu, že řada Bulharů po revoluci odcházela za prací do vyspělejších zemí Evropy i Ameriky [během 90. let opustil Bulharsko asi milion osob – pozn. B. M.].

103

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Objevily se i snahy o vytvoření dějin oboru, etnologie, folkloristiky a etnomuzikologie. Cítíme velkou potřebu historického zhodnocení a výkladu naší disciplíny. V. P.: Zatím to jsou první pokusy o bilancování. L. P.: Aktuální jsou také výzkumy globalizačních procesů, médií jako nového výzkumného terénu, náboženství a různých náboženských skupin v Bulharsku a na Balkáně, lidové religiozity, poutních míst... V. P.: V devadesátých letech se řada kolegů zabývala socialistickou problematikou. Dnes už však tak aktuální není. Tehdy to byla snaha o vyrovnání s uplynulým obdobím, snaha zachytit socialistickou realitu z jiného pohledu, o zhodnocení. Šlo například o proměny vesnice, životní strategie a praktiky, společenské vztahy... A kolektivizace? V. P.: Kolektivizace ne, to byl starší proces. V těch výzkumech šlo spíš o blízký pohled, analýzu blízké minulosti. Později, po roce 2000, se pozornost obrátila k postsocialistické transformaci. Dokonce jedno z oddělení našeho ústavu nese název Etnologie socialismu a postsocialismu (Етнология на социализма и постсоциализма). Nemyslím si, že je dnes aktuální studium klasických folklorních žánrů, protože v dnešní informační společnosti už nejsou živé. L. P.: Ano, tato problematika je do jisté míry vyčerpaná. Je to dáno společenským vývojem, v běžném životě se s tradičními folklorními žánry setkáváme čím dál tím méně. Ale záznamy o nich jsou nashromážděny v archivech a s tím souvisí současný vědecký zájem o ně. Změnila se terminologie. Od „autentického folkloru“ se přešlo ke „kulturnímu dědictví“, tedy k tomu, co jsme zdědili po svých předcích. Snažíme se také o modernizaci archivů, digitalizaci. Náš ústav pracuje na několika projektech digitalizace nemateriálního kulturního dědictví. Na druhé straně stále existuje zájem tradiční folklorní formy znovu oživovat, rekonstruovat a praktikovat. Kolegové zkoumají třeba folklorní festivaly nebo hody. V Bulharsku je velice důležitá síť kulturních center – čitališť [v jejich rámci fungují taneční i hudební folklorní soubory a sbory – pozn. B. M.], která tradičně věnují rekonstrukci a zejména znovuoživení tradičního folkloru velkou pozornost. Roli kulturních center jako organizátorů těchto aktivit v amatérských sdruženích i na scéně se věnuje jeden z našich doktorandů. V. P.: Já bych se vrátil k projektu Živoucí lidské poklady. Myslím, že náš ústav dělá hodně pro to, aby byli nositelé tohoto typu kultury zachováni a popularizováni. V seznamu světového nemateriálního dědictví UNESCO byl v roce 2005 zapsaný folklorní soubor Bistriški babi (Bistrické báby) a v roce 2009 obyčejová

104


tradice nestinarstvo [tanec po žhavém uhlí s ikonou na svatého Konstantina a Helenu, v jihovýchodním Bulharsku – pozn. B. M.].3 L. P.: V Bulharsku máme vlastní státní program Živoucí lidské poklady. Jednou za dva roky se nominují a vybírají nositelé folklorní tradice v oblasti hudby, zpěvu, tance, slovesnosti (vyprávění), obřadnosti a tradičních řemesel. Už proběhla dvě kola této „soutěže“ a z každého vyšlo pět unikátních nositelů z různých částí Bulharska.4 Výsledkem je Národní soupis živoucích lidských pokladů, který má v současnosti deset položek. Hlavním smyslem tohoto programu je zaznamenat tyto pro Bulhary významné a unikátní dovednosti a zachovat je pro příští generace. V. P.: K našemu ústavu patří Etnografické muzeum, které má také velké potíže s omezeným financováním. Jedním z jeho hlavních úkolů zůstává prezentovat a popularizovat tradiční řemesla, kroje, předměty denní potřeby. Pořádají se workshopy, rekonstrukce řemesel? L. P.: Než došlo ke sloučení ústavů, tak se pořádaly často. Vedení muzea zvalo řemeslnické mistry, pracovalo se žáky ze základních škol. Důležitý je také kontakt s univerzitními studenty, kteří tu mají semináře a mají přístup i do fondů muzea. S jakými dalšími institucemi Ústav etnologie a folkloristiky spolupracuje? L. P.: Na prvním místě jsou to univerzity. Institucionální vývoj etnologie by nebyl možný bez profesora Todora Ivanova Živkova. Na počátku devadesátých let přednášel na Jihozápadní univerzitě v Blagoevgradu etnologii, vůbec poprvé v Bulharsku. Já jsem tam tehdy také vyučovala, ale na jiné fakultě hudební folkloristiku. Tehdy říkal, jak je těžké etnologii institucionalizovat. Chtěl založit samostatný studijní obor etnologie, ale na Jihozápadní univerzitě se mu to nepodařilo. Nakonec jej založil na univerzitě v Plovdivu. A pak se etnologie šířila dál. Dnes se vyučuje na Jihozápadní univerzitě v Blagoevgradu, na Plovdivské univerzitě, na Sofijské a Trnovské univerzitě [zde na historických fakultách jako nástupce historického oboru etnografie – pozn. B. M.] a na soukromé Nové bulharské univerzitě v Sofii, kde se však více věnují antropologii. V. P.: Je tam katedra antropologie. L. P.: To ano, ale dříve tam měli i obor, který se jmenoval Etnologie Bulharů. Studenti těchto oborů, nebo alespoň část z nich, jsou naši budoucí kolegové. Řada kolegů na univerzitách přednáší a část absolventů přijímáme k nám do doktorského studia. 3 4

Více viz: http://www.unesco.org/culture/ich/index.php?lg=en&pg=00311&cp=BG http://www.mc.government.bg/reg/index.php?act=content&rec=671

105

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

V. P.: Během posledních dvaceti let byl vztah mezi oběma ústavy (bývalými Ústavy folkloru a Etnografického ústavu s muzeem) a univerzitami velmi blízký. Kolegové vedli studentům diplomové práce, studenti mohli využívat naše archivy a muzejní fondy. Už několik let dokonce vyučujeme samostatné magisterské programy v rámci smluvních dohod s univerzitami, v současné době na Sofijské univerzitě, v blízké budoucnosti snad i v Blagoevgradu. Například na Sofijské univerzitě je to program s účastí italských etnologů z univerzity Sapienza v Římě. L. P.: Dalšími významnými partnery jsou pro nás historická muzea po celém Bulharsku. Společně organizujeme konference a řešíme projekty. Tuto plodnou spolupráci rozvíjel bývalý Etnografický ústav. Ústav folkloru zase komunikoval s kulturními centry – čitališti. Zajišťoval odborné vedení a konzultace při rekonstrukcích a oživování tradičních folklorních projevů. Kolegové tu také nacházeli nová výzkumná témata, dokumentovali činnost čitališť a obohacovali naše archivy. Doufám, že v budoucnu budeme aktivněji spolupracovat také s ministerstvy školství, kultury a zahraničí, což jsou instituce, od nichž můžeme očekávat společenské objednávky. Pokud tedy vláda vypracuje nějakou strategii rozvoje vědy. Jak se proměnila etnologie v Bulharsku po roce 1989 po metodologické stránce? L. P.: Došlo k výrazným změnám jak v terminologii, tak i na poli metodologie. Nejdříve se změnila nálepka: z etnografie se stala etnologie, z hudební folkloristiky etnomuzikologie, objevila se antropologie. Změna názvů jasně vyjádřila potřebu konceptuální a metodologické změny. Začalo se pracovat antropologickou metodou. Tato změna orientace proměnila hodně věcí. Já mohu mluvit zejména o svém oboru, o etnomuzikologii. Dříve, ještě za socialismu, se nejvíce využívala strukturní analýza. Hudba se studovala jako produkt, struktura, vznikaly hudebněvědní analýzy. Po roce 1989 došlo k řadě změn. Vědecký zájem se přeorientoval od struktury na kontext a na nositele folklorní tradice. Objevily se nové přístupy: biografická metoda, life story, nestrukturovaný rozhovor, interpretativní metoda. Před rokem 1990 převládal pozitivistický přístup, hlavním cílem bylo sbírání a třídění materiálu, vytvářely se klasifikace, typologie. Po roce 1990 je vědecké poznání spíše interpretativní, obsahuje výrazný hodnotící prvek. V. P.: Ve folkloristice jsme podle mě také za socialismu sledovali současné trendy v evropském bádání. Do velké míry tomu tak bylo i díky Todoru Živkovovi. Proto si nemyslím, že by rok 1989 znamenal přelom právě pro metodologii našeho oboru. Nová terminologie i metodologie se po revoluci prosadily celkem rychle. Možná i z toho důvodu, že jsme, na rozdíl třeba od etnologů v Československu, tehdy neřešili žádné společenské objednávky. Postupně jsme

106


se vyrovnali s evropskými tendencemi a myslím, že v současnosti jsme na stejné úrovni jako badatelé kdekoliv jinde v Evropě. Existují nějaké konkrétní zahraniční směry, které vás ovlivnily ve vaší vědecké práci? V. P.: Myslím, že člověk by se neměl stát otrokem jediné metody nebo jednoho konkrétního směru v etnologickém bádání. Já využívám různorodou metodologii podle toho, co právě zkoumám. Záleží na výzkumné otázce. Vždy jsem se zabýval něčím novým, zaplňoval jsem prázdná místa, proto jsem se nemohl spoléhat na někoho, kdo stejný problém řešil přede mnou. U nás žádný směr nepřevažuje, žádné paradigma ze Západu se tu neprosadilo. Kolegové užívají celou řadu různých metod a myslím si, že jejich výsledky jsou více než uspokojivé. L. P.: Disciplína, které se věnuji já, je hybridní. Skládá se ze dvou vědních oborů: etnologie a hudební vědy, a proto využívá metodologii obou disciplín. Metody jsou však jen pomůcky, cílem bádaní je vždy konkrétní úkol. Tady u nás není žádná škola nebo okruh, ve kterém bychom se sjednotili. V Evropě to tak často bývá, vědci se rádi identifikují s nějakou konkrétní školou. U nás to tak není. Sleduji vědecké výstupy amerických etnomuzikologů, protože si myslím, že právě v USA je etnomuzikologie na vysoké úrovni. Sleduji současné trendy v evropské etnomuzikologii. Samozřejmě nelze nerespektovat dlouholetou tradici a kontinuitu bulharského bádaní, zvláště pokud se věnuji bulharským tématům. Co považujete za největší úspěch bulharské etnologie a folkloristiky za posledních deset let? V. P.: Je jich celá řada. Podle výsledků mezinárodního auditu, který v Akademii proběhl minulý rok, dosahují vědci v Bulharsku i přes minimální financování výborných výsledků. Podle mého názoru jsou velmi významné výzkumy etnických, náboženských a konfesních skupin v Bulharsku a Bulharů v cizině. Dalších uspokojivých výsledků jsme dosáhli například ve výzkumech postsocialismu, kulturního dědictví, na poli etnomuzikologie a tak dále. L. P.: S tím mohu jedině souhlasit. Vzhledem k výraznému nedostatku financí, v této dlouhodobé všeobjímající krizi je velkým úspěchem už to, že naše instituce fungují. Doufám, že časem se tato situace zlepší. Mladí lidé mají o etnologii zájem. V ústavu máme řadu doktorandů a aspirantů, kteří nám dávají naději do budoucna. 12. ledna 2011, Sofie, Bulharsko 107

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Věra Thořová – Jiří Traxler – Zdeněk Vejvoda: Lidové písně z Prahy ve sbírce Františka Homolky. Studie / kritická edice. I. díl. Etnologický ústav AV ČR ,v. v. i. Praha 2011, 507 s. Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru AV0Z 90580513 Písňová sbírka libeňského učitele Františka Homolky (1885–1933) představuje základní pramen z oboru městského folkloru v českých zemích. Obsahuje přes tři a půl tisíce záznamů písní a říkadel z různých regionů a lokalit Čech z 1. třetiny 20. století, je tedy svým rozsahem a časovým rozpětím sběru srovnatelná se sbírkou Erbenovou. V letech 1904–1929 Homolka sběratelsky pokryl také oblast do té doby zcela opomíjenou – Prahu a její periferie – a zaznamenal zde tradiční repertoár ve stadiu kontaminace pololidovými a městskými folklorními prvky. V tomto období počátku 20. století byl završen proces zlidovování společenské a kramářské písně a do lidové zpěvnosti stále výrazněji zasahoval vliv dechové hudby a lidovky. První svazek komentované kritické edice Lidových písní z Prahy ve sbírce Františka Homolky zahrnuje písně milostné, taneční, žertovné, vojenské a zpívaná vytrubování. Připojená studie obsahuje kapitoly věnované různým městským písňovým fenoménům a životu a sběratelskému odkazu Františka Homolky. Cena s DPH 390 Kč ISBN 978-80-87112-58-8 (soubor), ISBN 978-80-87112-59-5 (1.díl)

Barbora Gergelová – Jaroslav Otčenášek: Tradiční řemeslná výroba a zemědělské práce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – vědecká kritická edice CD-Rom. Etnologický ústav AV ČR ,v. v. i. Praha 2011, elektronický dokument 1,6 GB. Vydáno za podpory GA ČR, č. grantu 404/09/1329. SW a zpracování AiP Beroun, s. r. o. Tradiční řemeslná výroba a zemědělské práce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku navazuje na dva předcházející CD-R věnované lidovému stavitelství (2001) a vesnickému interiéru (2006), které doplňuje a rozšiřuje o další úhel pohledu na realitu venkova 40. až 80. let 20. století. Vznikající tematická řada CD-R prezentující bohaté fotografické fondy Etnologického ústavu navazuje na dlouhodobou koncepci ústavu v oblasti výzkumu a uchovávání tradiční hmotné a duchovní kultury a její proměny v 20. století. Výchozími podklady pro zpracování projektu jsou dokumentační a fotografické fondy uložené v Etnologickém ústavu AV ČR, v. v. i. K těmto pramenům jsou zpracovány odborné popisy jednotlivých fotografií s lokalizací, časovým zařazením a odkazem na mapu a heslář krajových nebo profesních výrazů. Celý soubor je doplněn doprovodnou vědeckou studií o tradiční řemeslné a zemědělské výrobě se seznamem doporučené literatury. K edici je připojena mapa s vyznačením lokalit, kde se nacházejí lidoví výrobci, držitelé titulu Nositel tradice lidových řemesel 2001–2010. Další mapa dokumentuje lidovou řemeslnou výrobu v letech 1952–1989. (Zpracováno ze záznamů z terénních výzkumů Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.) Cena s DPH 230 Kč

108

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

ZPRÁVY Zprávy/ NEWS / News

JUBILANTI V ROCE 2012 90 let (1922) PhDr. Zdena VACHOVÁ (22. 6.) 85 let (1927) Jiřina KŘOVÁKOVÁ (2. 9.) PhDr. Věra TRKOVSKÁ (26. 1.) 80 let (1932) PhDr. Eva DAVIDOVÁ, CSc. (28. 12.) PhDr. Věra KOVÁŘŮ (7. 5.) Doc. PhDr. Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ (25. 2.) Luděk ŠTĚPÁN (19. 8.) 75 let (1937) PhDr. Václav KNOPP (6. 7.) Prof. PhDr. Eduard MAUR, CSc. (1. 4.) 70 let (1942) PhDr. Jaroslava KADEŘÁBKOVÁ, CSc. (18. 10.) PhDr. Marie MORÁVKOVÁ-ŘÍHOVÁ (5. 8.) Doc. PhDr. Ludmila SOCHOROVÁ, CSc. (28. 6.) 65 let (1947) PhDr. Stanislav BROUČEK, CSc. (4. 2.) PhDr. Violeta KOPŘIVOVÁ (1. 12.) PhDr. Jaroslava KRUPKOVÁ, CSc. (6. 6.) PhDr. Eleanor RASMUSSENOVÁ (18. 2.)

KONFERENCE IDENTITA MIGRANTŮ Z VÝCHODNÍ EVROPY A JEJICH INTEGRACE V ČESKÉM PROSTŘEDÍ Ve dnech 8.–9. října 2011 se v JaroměřiJosefově konala konference zaměřená na problematiku krajanů a následně již 3. celostátní setkání krajanů z černobylské oblasti z Ukrajiny, kterého se zúčastnilo přes 200 krajanů z různých lokalit Čech a Moravy. Jeho organizátory byly Ministerstvo

60 let (1952) PhDr. Helena BOČKOVÁ (7. 4.) Doc. PhDr. Oldřich KAŠPAR, CSc. (6. 1.) PhDr. Jiřina KOSÍKOVÁ (30. 7.) Mgr. Bohunka KRÁMSKÁ (5. 7.) PhDr. Jana LEŠIKAROVÁ (15. 3.) PhDr. Helena MEVALDOVÁ (23. 5.) PhDr. Jana POSPÍŠILOVÁ, Ph.D. (26. 5.) PhDr. Marta ULRYCHOVÁ, Ph.D. (17. 2.) 55 let (1957) Mgr. Eva HOVORKOVÁ (11. 12.) PhDr. Milena SECKÁ, CSc. (14. 7.) PhDr. Kateřina SEDLICKÁ (2. 10.) PhDr. Vít SMRČKA, CSc. (11. 9.) Jarmila SVOBODOVÁ (22. 9.) 50 let (1962) PhDr. Luboš KAFKA (22. 2.) PhDr. Olga KLAPETKOVÁ (23. 4.) PhDr. Zuzana ONDOMIŠIOVÁ (20. 1.) PhDr. Jaroslav SKUPNIK, Ph.D. (19. 3.) PhDr. Renata WEINEROVÁ, CSc. (17. 8.)

vnitra ČR, Spektrum – sdružení na podporu multikulturních akcí v regionu NUTS – II Severovýchod, město Jaroměř se starostou Ing. Jiřím Klepsou, za finanční podpory dalších institucí. Hlavním organizátorem a iniciátorem jak konference, tak také setkání byl doc. Boris Iljuk, CSc., který jako jeden z přesídlenců již dříve prováděl mezi krajany výzkumy zaměřené na psychologické a sociální aspekty migrace. 109

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Na konferenci, jejímž spolupořadatelem byl i Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., odezněly referáty odborníků z Čech, Slovenska a Ukrajiny. Jako první vystoupil Jaroslav Vaculík (FF MU, Brno), který se zaměřil na problematiku volyňských Čechů, kteří přijeli do Čech z Ukrajiny po 2. světové válce v roce 1947 z bývalé Volyňské gubernie. (Předkové nynějších přesídlenců se v 60. letech 19. století usídlili v sousední Kyjevské gubernii, odkud Češi, podle československo-sovětské dohody z roku 1946, přesídlit do Čech nemohli.) Zdeněk Uherek (EÚ AV ČR, Praha) referoval o výsledcích několikaletých etnologických výzkumů. První výzkumy byly prováděny bezprostředně po příjezdu přesídlenců v letech 1991–1993 a následné výzkumy probíhají v současném období. Jak ze srovnání dosavadních poznatků vyplývá, ubyla značná část postmigračních problémů. Byly to například problémy právního charakteru (rodná čísla, získání státního občanství ČR), v sociální oblasti se problémy týkaly zejména přiznání starobních důchodů, resp. jejich výše, v případech, kdy scházela potřebná potvrzení o pracovním poměru na Ukrajině, snížila se jazyková bariéra v komunikaci s majoritním obyvatelstvem atd. Přesídlenci se více orientují na dění v ČR, přičemž mladší generace je bez jazykové bariéry a zcela integrovaná do českých společenských struktur. Problémy, které se vyskytují u přesídlenců, jsou obdobného charakteru jako u majoritní společnosti (např. částečná nezaměstnanost, stesky na nízké starobní důchody). U rodin přesídlenců byla zaznamenána poměrně vysoká mobilita (aktivně vyhledávají možnosti zaměstnání a stěhují se i za příbuznými v rámci ČR).

110

Veronika Beranská (EÚ AV ČR, Praha) se zaměřila na problematiku lidového léčitelství u přesídlenců, jak ho poznali u svých předků a jak ho částečně aplikují zde při méně závažných onemocněních. Dana Bittnerová (FHS UK, Praha) se zaměřila na sledování strategie cizinců – Rusů a Ukrajinců ve srovnání s Čechy, při získávání vzdělání svých dětí, z nichž zejména ruští rodiče cíleně usměrňují výběr školy a zájmových kroužků pro své děti, výuku jazyků atd. Poválečné migrační proudy nesměřovaly z bývalého Sovětského svazu jen na západ do Československa, ale i obráceným směrem. Podle výše uvedené bilaterální dohody z roku 1946 měli odjet z Československa do uvolněných lokalit po volyňských Češích českoslovenští občané hlavně rusínské, resp. ukrajinské národnosti převážně z vesnic východního Slovenska zničených válkou. Na základě agitace tam odjelo koncem 40. let minulého století přes deset tisíc osob v naději získat slíbenou zemědělskou půdu a obživu. Štefan Kruško (Koordinačný výbor reoptantov v Prešove, Slovensko) obeznámil přítomné s problematikou jejich přesídlování zpátky na Slovensko v 90. letech minulého století, které bylo obdobně organizováno jako v případě Čechů. (Někteří o návrat na Slovensko usilovali hned po přesídlení, ale jen části z nich se to podařilo v roce 1967.) Serhij Kovalenko (Univerzita Drahomanova, Kyjev, Ukrajina) se zaměřil na současnou situaci Čechů na Ukrajině. Ačkoliv osob, které při sčítáních lidu deklarují českou národnost, značně ubylo (nyní je jich kolem dvou tisíc), vyvíjejí četné aktivity i za podpory různých institucí z České republiky (spolky, nedělní české školy, kroužky, folklorní soubory atd.).

Zprávy / News

S tímto referátem souviselo vystoupení Evženie Palamarčuk (Krajanské sdružení Malinovka, Ukrajina), která referovala o situaci v obci Malinovka po přesídlení části českých obyvatel do Čech. Konference se zúčastnili také zástupci Ministerstva vnitra ČR Helena Dluhošová a Pavel Dymeš a rovněž předseda Senátu PČR Milan Štěch, který mj. popřál krajanům, aby se zde necítili jako cizinci. Byla to reakce na internetový příspěvek jednoho z krajanů, v němž uvedl, že se stále cítí cizincem ve své vlasti. V diskusi na konferenci i na setkání krajanů vystoupili rovněž samotní krajané a velmi ocenili pomoc českého státu při přesídlování z Ukrajiny do Čech. Nynější studenti, kteří sem přijeli jako malé děti, mluvili o svých pozitivních zkušenostech z českého vysokoškolského prostředí. V emotivním vystoupení jeden z krajanů uvedl skutečnost, která ho velmi dojala – jeho syn mu po svém nedávném návratu z návštěvy Ukrajiny vyjádřil vděk za to, že rodinu přestěhoval do Čech. Jak vyplývalo z řízených rozhovorů s krajany i z dotazníkových šetření při výzkumech u nich po přesídlení, prioritní motivací rodičů přesídlit z černobylské oblasti byl právě ohled na děti, a byť rodiče leckdy měli v Čechách problémy, spokojenost jejich dětí je pro ně satisfakcí. Součástí úspěšného setkání krajanů byl i bohatý kulturní program. Přednesené referáty včetně těch, které z různých důvodů neodezněly, budou publikovány v připravovaném sborníku. Naďa Valášková (EÚ AV ČR, v. v. i.)

SYMPOZIUM BALCANICUM. INTERDISCIPLINÁRNÍ SEMINÁŘ ZAMĚŘENÝ NA TERÉNNÍ VÝZKUM NA BALKÁNĚ. PLZEŇ, 26. 10. 2011 Sympozium Balcanicum se uskutečnilo v Plzni 26. 10. 2011. Vzácné příležitosti k prezentaci výsledků terénních a archivních výzkumů situovaných do prostoru Balkánu využili nejen „domácí“ sociální antropologové z Katedry antropologických a historických věd FF ZČU, ale rovněž výzkumníci nejrůznějších zaměření z univerzit a akademických ústavů v Brně, Hradci Králové, Pardubicích a Bělehradě. Některé příspěvky svým časovým záběrem sahaly do 19. století i dále do minulosti, jiné byly naopak orámovány obdobím několika posledních let až desetiletí. Všechny se přitom týkaly dvou navýsost aktuálních otázek – migrace a skupinových identit. První prezentující, Klára Strohsová (ZČU Plzeň), se zabývala českou „kulturní okupací“ v tehdy vznikajícím bulharském státě, tj. působením české inteligence, podnikatelů, řemeslníků a dělníků v bulharských městech. Michal Pavlásek (EÚ AV ČR, pobočka Brno) v příspěvku Obec Svatá Helena jako vinice boží misiemi oplocená zproblematizoval vidění krajanských komunit „etnickými brýlemi“ a poukázal na religiózní linii konstrukce identity obyvatel obce nacházející se v rumunském Banátu. První panel zakončili Lenka Jakoubková Budilová a Marek Jakoubek (oba ZČU Plzeň), znalci krajanského osídlení bulharské obce Vojvodovo, kteří zde nastínili tezi o spolupůsobení hospodářských a náboženských příčin migrací vojvodovských Čechů. Úvod druhého panelu ještě patřil krajanské problematice, ovšem v kontextu

111

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

recentního vývoje – Lukáš Hanus (ZČU Plzeň), dlouhodobě provádějící terénní výzkum u Čechů v Rumunsku, analyzoval v optice transnacionalismu proces reemigrace z obce Gerník. Následoval příspěvek mapující „zapomenutou“ migraci bulharských Karakačanů do Řecka, jenž nastolil téma instrumentálního využívání etnicity. Přednesla jej Gabriela Fatková (ZČU Plzeň), jinak také hlavní organizátorka konference. Příspěvek Miroslava Kouby (Univerzita Pardubice) nesl název Antické labyrinty moderní makedonské identity. Představy o antických kořenech makedonské identity v něm autor vztáhl k urbanistickému projektu Skopje 2014. Kristýna Dufková (Univerzita Hradec Králové) na závěr druhého panelu obrátila pozornost přítomných k makedonské obci Vevčani – silné vědomí lokální identity tamních obyvatel a jeho projevy byly komparovány s fenoménem „Valašského království“ v ČR. Václav Štěpánek (MU Brno) si pro třetí panel připravil prezentaci trendů demografického vývoje albánského etnika v oblastech Kosova a Metochie s důrazem na politické důsledky populační exploze kosovských Albánců po 2. světové válce. Konferenci uzavřel příspěvek s názvem Migrace Čechů do Banátské vojenské hranice v okolí Bele Crkve do r. 1836. Jaromír Linda (Univerzita Bělehrad) v něm na základě archivního výzkumu pečlivě rekonstruoval podobu migračního toku z rumunské do srbské části Banátu. Ať se jedná o způsoby sebevymezování lokálních společenství, fungování sociálních sítí v transnacionálním prostoru nebo o možnosti a limity terénního a archivního výzkumu, přinesla konference již v rámci svého prvního ročníku hodnotné poznatky

112

spolu s podněty pro další bádání. Všichni zúčastnění se ve svých tematicky a metodologicky pestrých příspěvcích zabývali otázkami migrace a skupinových identit. Tyto otázky svým v dějinách neslábnoucím významem spojují minulost s přítomností a také badatele různých společenskovědních disciplín a perspektiv do jediného dialogu. Doufejme, že Sympozium Balcanicum zahájilo novou tradici sdílení výsledků „balkánských výzkumů“ v ČR. Jitka Zalabáková (FF ZČU, Plzeň)

TŘETÍ KONFERENCE Z OBLASTI URBÁNNÍCH STUDIÍ V BRNĚ (TŘETÍ MĚSTO, BRNO, 5.–6. 11. 2011) Konference Třetí město, která se konala 5.–6. listopadu 2011 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a byla pořádána Katedrou sociologie FSS MU a Institutem pro výzkum reprodukce a integrace společnosti za podpory statutárního města Brna, byla již třetím setkáním odborníků – zástupců různých vědních disciplín, kteří se věnují urbánním studiím. Jako předchozí konference byla i tato organizována mladými socioložkami Slavomírou Ferenčuhovou, Lucií Galčanovou a Barborou Vackovou. Třetí město v názvu konference odkazovalo ke dvěma skutečnostem – jednak k pořadovému číslu setkání v Brně; letošnímu třetímu setkání předcházely konference v roce 2007 (Město: proměnlivá ne/samozřejmost) a v roce 2009 (Československé město včera a dnes: každodennost – reprezentace – výzkum), jednak k názvu knihy Gillesa Lipovetského Třetí žena. Autorky idey konference

Zprávy / News

vztáhly Lipovetského charakteristiku „třetí ženy“ (resp. třetího modelu ženství) jako modelu v procesu utváření, a tedy neurčitého, i na město, které charakterizovaly jako „utvářené i proměňované skrze opakované činnosti, používání materiálního prostředí, nebo navazování a utvrzování vztahů“ (citováno z Call for Papers konference Třetí město). Referáty měly být zaměřeny právě k těmto problémům a tematizovat „obyčejné“, „každodenní“ město. Konference byla zahájena panelovou diskusí historičky (Luďa Klusáková), sociologa (Michal Illner), filozofa (Miroslav Marcelli) a historika architektury (Rostislav Švácha), kteří se zamýšleli z pohledu svých vědních disciplín nad proměnami studia města v posledních dvaceti až třiceti letech, respektive se vztahovali k názvu Třetí město. Myšlenky zmíněné v jejich příspěvcích předznamenaly řadu témat, která byla dále řešena v jednotlivých referátech – ať už se jedná o reakci vědních disciplín na „spatial turn“, instrumentalizaci historie ve městě, návrat k materialitě při výzkumech městského prostoru, problematiku struktur města, vztahu města jako fyzického prostředí a sociální struktury, vztahu centra a periferie, uvažování o „novém městě“ v postmoderní době, problematiku konfliktu atd. Konference byla rozdělena do 15 sekcí, které probíhaly vždy dvě až tři paralelně. Rozvržení referátů do sekcí ukázalo hlavní tematické oblasti, které budí v rámci badatelské komunity nejvíce pozornosti (resp. budí pozornost u badatelek a badatelů, kteří se na konferenci přihlásili a byli zařazeni do programu). Jednotlivé sekce byly věnovány problematice bydlení, stárnutí ve městě, dopravy, správy města, městských struktur, veřejného prostoru, kriminality a bezpečí ve městě či

identity v historii města. V jednotlivých referátech se vracely otázky prostoru (obecně, ale i specificky vztahu veřejného a privátního prostoru, jeho využívání, přivlastňování a interpretování aktéry, plánování v rámci městského plánování), makro- a mikrostruktur (to například i v oblasti zvolených pramenů – od interpretace velkých statistických šetření po interpretaci kvalitativních dat), konstruování a symbolismu, exkluze a marginalizovaných skupin. Interdisciplinarita konference byla zajištěna účastí sociologů, geografů, architektů, sociálních antropologů, etnologů a historiků, kteří zastupovali především vědecké instituce z České republiky. Doplňkem konference bylo setkání účastníků a zájemců o urbánní studia, při němž se diskutovalo o možnosti založení, resp. obnovení sekce urbánních studií (sociologie města) při Masarykově české sociologické společnosti, popřípadě o založení jiné organizace sdružující zájemce o tato studia. I když se ne všichni účastníci shodli na ustanovení sekce při MČSS, diskuse ukázala, že zájem o vzájemné sdílení informací (nejen o novinkách a událostech na poli urbánních studií či o průběhu a výstupech jednotlivých projektů, ale také informací sloužících k možnému vytváření větších interdisciplinárních projektů) existuje. Stejně tak projevili účastníci zájem setkat se opět za dva roky v Brně na čtvrté konferenci s tématem „město“. Na závěr této zprávy bych tedy ráda popřála organizátorkám, aby měly dostatek sil a institucionální podpory konferenci v roce 2013 zorganizovat. Ukazuje se totiž, že vždy dokázaly přijít s inspirativními otázkami a že kvalitních výzkumů, jejichž výsledky mohou být prezentovány na konferenci, je na poli urbánních studií dostatek. Jana Nosková (EÚ AV ČR, v. v. i.)

113

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

DVĚ VÝSTAVY O LESÍCH: CO PAMATUJE STROM A LIDÉ ZAPOMNĚLI? PRAHA, NÁRODNÍ ZEMĚDĚLSKÉ MUZEUM, 28. 4.–31. 12. 2011 A UNTER BÄUMEN. DIE DEUTSCHEN UND DER WALD, BERLÍN, DEUTSCHES HISTORISCHES MUSEUM, 2. 12. 2011–4. 3. 2012 Když Valné shromáždění OSN vyhlásilo v prosinci 2006 s velkým předstihem rok 2011 Mezinárodním rokem lesů, odstartovalo tak – mimo jiné – horečné aktivity řady vědeckých a kulturních institucí. Letos se pak zejména v západní Evropě, Severní Americe a některých zemích Asie uskutečnila řada odborných konferencí, výstav, veletrhů a dalších akcí, které byly z nejrůznějších perspektiv věnovány lesům a lesnictví. Řadu z nich přitom můžeme označit za mimořádně podnětnou i pro humanitní a sociální vědce, neboť se věnovaly vztahům člověka a lesa v perspektivě historické či etnologické resp. antropologické. Les a příroda obecně se tak znovu ukázaly být relevantním předmětem sociálněvědního studia, dokumentace a prezentace, a to v měřítku skutečně nevídaném a globálním. Zároveň se však opět projevilo, že v České republice (např. ve srovnání se sousedním Rakouskem a Německem) se les doposud nestal šířeji zkoumaným fenoménem ani vážně braným předmětem muzejní prezentace. A tak zatímco počet akcí ve výše zmíněných státech lze počítat do stovek, u nás – krom některých nevládních sdružení, pořádajících např. přednáškové cykly, či organizací, které mají les takříkajíc v popisu práce (Lesy ČR) – zůstala příležitost, kterou Mezinárodní rok lesů nabízel, tristním způsobem nevyužita. Jedinou světlou výjimkou se stala výstava Národního zemědělského muzea (Co pamatuje

114

strom a lidé zapomněli?), na kterou je tedy nutné upozornit. Zároveň nelze nepřipomenout alespoň jednu z „centrálních“ výstav německých, uspořádanou Německým historickým muzeem v Berlíně (Unter Bäumen. Die Deutschen und der Wald). Obě výstavy samozřejmě nemá smysl systematicky srovnávat, neboť se principiálně lišily svým zaměřením, cílovým publikem, ideovou a muzejní koncepcí atd. V neposlední řadě jsou neporovnatelné i možnosti obou institucí v rovině materiální a přístupu k médiím – to je dobře vidět jak na katalozích (berlínskou výstavu doprovází několikasetstránková luxusní publikace spíše již charakteru vědeckého sborníku, NZM se přidrželo osvědčené podoby sice graficky a obsahově podařené, ale až příliš útlé brožurky), tak na public relations obou výstav (jedna z hlavních kulturních událostí zimního Berlína versus výstava, o které, bohužel, téměř nikdo neví). Pokud bychom však přece jen měli zdůraznit hlavní rozdíly, pak to není příliš složité. Důležité je mít přitom na vědomí, že vývoj lesů, lesnictví a v neposlední řadě i duchovní kultury (náboženství, zbožnost, národní ideologie, environmentální hnutí) probíhal v Německu a českých zemích ve značné provázanosti a někdy zcela identicky. To, co je tedy ve vztahu k lesům na výstavách zdůrazňováno, vychází primárně z jejich koncepce – pily a sekery či třeba „lesní folklor“ byly v širší střední Evropě v minulosti takřka všude stejné. Autorský tým NZM se přidržel spíše konzervativnější prezentace lesů jako přírodního a výrobního prostoru a velký důraz kladl jednak na lesnictví (viz i doprovodné výstavky věnované lesnickým uniformám, mapám a lesnickému školství), jednak na stromy jako přírodní fenomén (zejména

Zprávy / News

pro mladší publikum mimořádně atraktivní naučná stezka na dvoře NZM s živými stromy, kořenovými systémy a dalšími rozměrnými artefakty). Les byl tedy na výstavě prezentován na jedné straně jako „čistá“ příroda, na straně druhé jako prostor člověkem systematicky a na vědecké bázi ovládaný a ovlivňovaný. Přesahům tohoto ovládání či dalším aspektům sociální a duchovní kultury spjaté s lesem pozornost příliš věnována nebyla – i když třeba prezentace filmových kostýmů lesních bytostí byla krokem přesně tímto směrem. Německé historické muzeum koncipovalo výstavu jednoznačně etnologicky či spíše antropologicky – konkrétních vystavených hmotných předmětů bylo méně a návštěvník byl zejména skrze prezentaci dobové ikonografie, audiovizuálních materiálů nebo krásné literatury spíše veden k promýšlení role lesů v náboženství, národní ideologii, umění a lidské imaginaci, k reflexi řady stereotypů vázaných na lesy atd. Výstava tak velmi dobře odhalila nejen význam lesů v hospodářství Německa, ale hlavně ukázala Němce 19. a 20. století jako systematicky konstruovaný „lesní národ“. Počínaje romantickou idealizací starých Germánů (bitva v Teutoburském lese), přes význam lesů a přírody obecně v nacistické ideologii (pozoruhodné doklady o „rasové očistě lesů“ v biologickém slova smyslu, a to od dřevin introdukovaných z jiných částí světa) po dnešní turistickou prezentaci Německa a jeho „původních lesů“. Velký prostor dostal i lov jako sociálně distinktivní aktivita, což platilo stejně pro Vilémovské Německo i Honneckerovu NDR, nebo způsoby reprodukce stereotypní představy o lese jako nebezpečném prostoru – některá topoi pohádky o Jeníčkovi a Mařence či Červené

Karkulce a krimiseriálu Místo činu jsou si (zcela nenáhodně) velmi podobná. Oba výše nastíněné přístupy k prezentaci lesů jsou legitimní, možná jen škoda, že příslušné instituce (NZM a DHM) se jich držely až příliš rigidně. V německém případě je tato nedostatečnost dozajista suplována výstavami jinými, u nás zůstává otevřenou otázkou, kdo a kdy se pokusí širší veřejnost seznámit např. s tím, že lípa je naším „národním stromem“ ani ne 200 let nebo že lovy a hraní golfu k sobě mají v symbolické rovině neskutečně blízko. Jiří Woitsch (EÚ AV ČR, v. v. i.)

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O ETNICKÝCH MENŠINÁCH. PRAHA 9.– 10. ÚNORA 2012 Již po několik posledních let Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze-Jinonicích pořádá konference se zaměřením na aktuální problematiku fungování etnických minorit v majoritním společenství. IV. mezinárodní antropologická konference pod vedením PhDr. Mirjam Moravcové, DrSc. byla věnována významu a pozici menšinových etnických skupin v multikulturním prostředí s důrazem na stereotypy, předsudky a konflikty. Zúčastnili se jí kromě odborníků z České republiky také odborníci ze Slovenska, Polska a Bulharska. Přednesli přes 40 referátů, rozdělených do několika tematických okruhů zaměřených zejména na evropský prostor. Témata vystihovala rozmanitost studia uvedené problematiky. Týkala se minorit v kontextu multikulturalismu, strategie vyjednávání pozice 115

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

minorit, stereotypů, konfliktů a předsudků, role ekonomických aktivit v multikulturní komunikaci, kulturních aktivit jako sebeprezentace migrantů, politicko-ekonomických konfliktů i subjektivity jako měřítka vlastní pozice migrantů. S úvodním zajímavým referátem vystoupil doc. PhDr. Zdeněk Pinc, který se zabýval filozoficko-etickým problémem meze solidarity, vnímanou jako konflikt mezi solidaritou vůči jednotlivci (příznačnou pro tzv. západní společenství) a solidaritou rodovou či kmenovou (vlastní společenstvím tzv. třetího světa). Většina referátů se týkala přistěhovalých etnických minorit v České republice v současnosti (Ukrajinců, Rusů, Bulharů, Maďarů, Albánců, Vietnamců, Mongolů, Arabů a subsaharských migrantů; jeden referát se zabýval osobními zkušenostmi z působení mezi azylanty z různých států v azylovém středisku). Samostatným tematickým okruhem byla problematika Romů. Prezentovány byly také poznatky z jiných států, ve kterých referující prováděli své výzkumy. Například na Slovensku byla věnována pozornost Ukrajincům, Romům a Arabům. Na Ukrajině byly sledovány konfliktní situace na Krymu v důsledku návratu krymských Tatarů ze Střední Asie, interetnické vztahy v severní Bukovině a v bývalé Podkarpatské Rusi. Referující se zabývali také poválečnou politicko-etnickou situací v Bosně a Hercegovině i etnickými minoritami Bělorusů, Ukrajinců a Romů v Polsku. Z mimoevropského území to byl Vietnam, kde byl sledován vliv migračních zkušeností Vietnamců, kteří se vrátili z Československa domů, na jejich život v současnosti. Další příspěvek analyzoval politické a kulturní kontexty v postavení etnických a náboženských minorit na arabském Východě.

116

Referující, kteří akcentovali současný stav sledovaných etnických minorit, leckdy vhodně uvedli i stručné historické souvislosti, týkající se vývojových etap migrace dané minority. Avšak několik referátů bylo prioritně zaměřeno na minulá století. Např. poznatky získané studiem archivních materiálů o českých exulantech v Sasku se vztahovaly k 17. století, etnicko-politická situace na pražském magistrátě byla sledována v poslední třetině 19. století, americko-česko-slovenské kontakty v USA se týkaly období před a v průběhu 1. světové války, Podkarpatská Rus byla sledována v meziválečném období a referováno bylo též o českých a německých výtvarných umělcích za 2. světové války v Londýně. Celé páteční dopoledne bylo věnováno romské problematice. Většina referujících se zaměřila na témata související s předsudky, stereotypy a konflikty vyplývajícími ze soužití minority s majoritou. Panel zahájili kolegové ze Slovenska. Nejdříve byly prezentovány výsledky lokální sondy v obci Liptovská Teplička, která byla zaměřena na problematiku sociální inkluze a exkluze v rámci majoritního společenství. V následujícím referátu zazněly poznatky získané také výzkumem lokálního charakteru – šlo o tříletý průzkum horské obce na středním Slovensku, kde byly sledovány hlavně autostereotypy minority a heterostereotypy majority. Na fakt, že jsou stereotypy o Romech zneužívány v politických kampaních, ale i v jiných oblastech lidmi, kteří nemají s Romy přímou zkušenost, upozornil další příspěvek ze Slovenska. Poté se již ujali slova čeští badatelé. Auditorium zaujaly novátorské poznatky z integrační strategie v oblasti bydlení v sociálně vyloučených lokalitách Ostravy i dalších místech moravskoslezského regionu. Na

Zprávy / News

závěr vystoupili autoři z Pražské skupiny školní etnografie. Nejprve se zamýšleli nad odlišným vnímáním věkových stupňů u Romů a jeho vlivem na celkové dosažené vzdělání a formou tří příspěvků představili závěry, ke kterým došli v rámci tříletého grantového projektu zaměřeného na funkci kulturních modelů ve vzdělávání Romů. Prezentovali také výstupní monografii (autorský tým: Dana Bittnerová, David Doubek, Markéta Levínská) věnovanou tomuto tématu, která letos vyšla pod záštitou Fakulty humanitních studií UK v Praze. Potvrdilo se, že sledování romské otázky z perspektivy bývalé federace bývá u nás vždy přínosné.

Referáty přednesené na konferenci ukázaly na velký prostor pro studium etnických minorit. Kromě zajímavých případových studií autoři sumarizovali poznatky, zejména pokud se týkaly faktorů ovlivňujících pozici etnických minorit v majoritním prostředí. Konference přinesla řadu nových podnětných poznatků jak ze současných aktuálních výzkumů, tak také z dosud nevyužitých archivních pramenů. Rozšířené verze referátů budou publikovány ve sborníku. Naďa Valášková – Renata Weinerová (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Magdaléna Rychlíková: Slováci v Praze. Vliv velkoměsta na jejich integraci do českého prostředí. Stručný společensko-kulturní a politický přehled. Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2011. 113 s., jmenný rejstřík, anglické resumé. Vyšlo v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513 Za podpory grantu SUS DIV World, CIT3-CT-2005-513438 Kniha popisuje vývoj slovenské komunity v Praze od 19. století do současnosti. Podává přehled pražských slovenských organizací jak občanských, tak náboženských. Důraz je položen na vývoj slovenské komunity po rozdělení Československa koncem roku 1992. Práce vysvětluje specifickou situaci Slováků v Praze v porovnání s ostatními menšinami. Cena s DPH: 228 Kč ISBN 978-80-87112-55-7 Objednávky knih vyřizuje: [email protected]

117

ČESKÝ LID99, 99,2012, 2012,11 ČESKÝ LID

Petr Lozoviuk (ed.), GRENZGEBIET ALS FORSCHUNGSFELD. ASPEKTE DER ETHNOGRAPHISCHEN UND KULTURHISTORISCHEN ERFORSCHUNG DES GRENZLANDES. Leipziger Universitätsverlag 2009, 286 s., 20 obrazových příloh (9 map, 9 fotografií a 2 tabulky)– V rámci studií Saského ústavu dějin a národopisu v Drážďanech vyšel sborník přispívající k poznání dnes velmi módních „hraničních studií“, a to z perspektivy etnologie a kulturní historie. V rámci etnologie se nejedná o nové téma, problematika vymezování etnografických a kulturních skupin patří k etnografii a etnologii již od 19. století. Téma bylo v posledních sto padesáti letech zpracováváno i pod zorným úhlem různých paradigmat: historických, evolucionistických, difuzionistických i funkcionalistických. Také samotná problematika konstruování hranic skupin není u nás nijak nová, stačí vzpomenout studii Františka Bartoše, v níž zmiňuje badatelský problém „posunu hranic“. Cituji: „Obyvatelstvo tímto nářečím mluvící slove Laši, ale lid sám sebe nikde tak nejmenuje, nýbrž své, třeba nejbližší sousedy. Tak v Kozlovicích u Frenštáta pravili mi: ‚My sme tu v Kozlovic Valaši, v Rachaltic už něni su Valaši, su Laši,‘ ... Ale v Rychalticích taktéž se k Lachům neznali, nýbrž odkazovali mě k Brušperku, ... až sem se dostal mezi polské Slezany v Těšínsku, kde však tolikéž Lachů nebylo, nýbrž ‚Szlazacy‘ nebo ‚Polacy‘.“ (Bartoš, František: Lid a národ. Velké Meziříčí 1883: 299) Výrazně se tomuto tématu věnovali slovenští kolegové (Švecová, Bitušíková aj.).

LITERATURA / REVIEWS

V posledních dvou desetiletích bylo toto téma spíše doménou sociálních antropologů; stačí vzpomenout na sborník sestavený Ulrike H. Meinhof (Living (with) Borders. Identity Discourses on East-West Borders in Europe. Burlington 2002). Problémem výzkumů sociálního a kulturního konstruování skupinových hranic bývá historická dimenze. Badatelé obvykle mohou konstatovat, že sociální či kulturní konstrukce je taková či onaká, ale jejich výzkumy nedokážou odpovědět na otázku, jak vznikla. Sborník „Grenzgebiet als Forschungsfeld“ dává na tuto otázku v několika konkrétních případech odpověď, a vyplňuje tak v jisté míře bílé místo našeho poznání. Celkově převažují texty s historickým nábojem, tj. autoři analyzují dnes již historické situace zejména z meziválečného období. Vlastně jen tři příspěvky se vztahují k období posledních několika desetiletí; jsou to články Budilové a Jakoubka, Kreisslové a Noskové. Sborník je společným dílem šestnácti autorů, kteří se podíleli na vzniku patnácti statí, rozdělených do čtyř tematických okruhů: teoretického (Die Grenzlandproblematik als Objekt der Ethno- und Kulturwissenschaften), historického (Das Grenzgebiet aus der historischen Perspektive), sociálně-psychologického (Das Grenzland als Ort der interpersonellen Beziehungen) a etnografického (Die Grenslandbewohner in der Auseinandersetzung um ihre ethnische Auslegung). Tři úvodní články se věnují obecnějším tématům, po nich následují případové studie. Petr Lozoviuk (Grenze und Grenzgesellschaft im Visier der ethnographischen

118

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Forschung; s. 15–28) se vrací ke svému tématu vztahů české a německé národopisné obce v perspektivě 20. století a k obecnějšímu problému politického zneužívání společenských věd. Danil Drascek (Grenzen sollten Erfolg nicht im Weg srehen. Grenzgebiete als kulturwissenschaftliches Forschungsfeld; s. 29–33) se ve zkratce zabývá dějinami středoevropského etnografického a folkloristického výzkumu hranic kulturních skupin. A konečně Manfred Seifert (Begrenzte Ordnung – entgrenzte Dynamik? Der Faktor „Raum“ als Herausforderung an die Europäische Ethnologie; s. 35–52) analyzuje dějiny zájmu evropských etnografů o pojem a problém kulturní prostor. Ze tří zmíněných statí mi ta poslední připadla nejzajímavější. K ostatním článkům, tedy případovým studiím, se vyjádřím jen výběrově. Se zajímavým námětem přicházejí Lenka Budilová s Markem Jakoubkem (Wenn die Grenze keine Rolle spielt. Roma/Zigeuner – die letzten Tschechoslowaken; s. 233–246). Ukazují, jak vznik nových státních hranic dvou nástupnických států Československa, tj. Slovenské a České republiky, ovlivňuje příbuzenské struktury a obecně příbuzenské chování cikánů či Romů. Ve svém textu dokazují, že samotné hranice nejsou důležité a ignorování státních hranic přičítají právě cikánským či romským skupinám. Je otázka, zda by se stejný výsledek neprojevil i při výzkumu jiných, ne-cikánských či ne-romských skupin. Zkušenosti z doby „železné opony“ (1948–1989) totiž naznačují, že jakékoliv hranice nehrají v případech příbuzenského chování žádnou anebo mají jen nedůležitou roli; příbuzenské vztahy udržovali jak tzv. emigranti se svými příbuznými „doma“, tak odsunutí Němci se svými

Literatura / Reviews

neodsunutými příbuznými, z nichž mnozí se hlásili k české národnosti. Hranice, uzavřené především ze strany socialistických států, vlastně bránily jen v přímém osobním kontaktu příbuzných. Ke článku Meteusze J. Hartwicha (Rübezahl zwischen Tourismus und Nationalismus. Vom umkämpften Symbol zum einigenden Patron des deutsch-polnischtschechischen Granzlandes?; s. 194–218) je možné jen dodat, že existence kulturního jevu Rýbrcoula se netýká jen historického Slezska a německého či polského povědomí, ale i českého kulturního prostředí. Autor sice Česko zmiňuje v titulu článku, ale soustřeďuje se jen na německopolské vztahy. V českém kulturním prostředí se, pokud vím, nevedl o Krakonoše boj s Němci, motiv Krakonoše byl pevnou součástí českého folkloru, tak jak se konstituoval v průběhu 19. století. Je živým motivem i dnes, jak dokazuje oblíbený televizní seriál pro děti. Je přinejmenším s podivem, že autor nezná knihu Jaromíra Jecha „Krakonoš“ (Praha, nakl. Plot 2008), ač má Jechova publikace německé a polské resumé. Čtenáře jistě také zaujme článek Roberta Keményfiho (Kulturelles Grenzgebiet – kulturelle „Wirkungskräfte“. Die Idee vom „ungarischen Mesopotamien“; s. 55–75). Analyzuje totiž badatelské konstrukce historických geografů, kteří ve svých studiích dokazovali logiku vzniku a existence historického Uherska. Čtenář maně vzpomene na Lubora Niederla a Karla Chotka, jejichž studie, jako např. Niederlova Národopisná mapa uherských Slováků (Praha 1903), a odborné posudky sehrály důležitou roli při vytyčování hranic nově se rodícího Slovenska (a Československa). 119

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Zbývající články, tedy případové studie, představují následující roviny pohledu: výměna dětí jako prostředek poznávání „jiných“ (József Liszka), role českého vysídleného pohraničí v politice KSČ (Adrian von Arburg), pohled čs. práva na porušování hranic (Kateřina Lozoviuková). Tři studie se zabývají různými formami sousedských vztahů: v česko-německém pohraničí na případu obcí Bärenstein a Vejprty (Ilona Scherm), dále jsou pojednávány „bratrské vztahy“ mezi německými a českými obcemi v Polabí, podporované a prosazované socialistickými státy (Jana Berthold) a situace v rakousko-českém pohraničí v posledním desetiletí (Jana Nosková). Příspěvek Sandry Kreisslové se věnuje problematice etnické identity příslušníků německé menšiny na Chomutovsku. Dva poslední články nabízejí srovnávací pohled v širší geografické perspektivě. Tobias Weger srovnává meziválečné nacionalistické aktivity v Sudetech a ve Frízsku a Jenni Boie se zabývá nacionalistickou politikou ve Šleswig-Holštýnsku na začátku 20. let 20. století, založenou na jazykové argumentaci. Jsou tedy vlastně příspěvkem k obecnější debatě o kořenech a zákonitostech nacionalismu. Autoři sborníku svými studiemi, včetně oněch tří úvodních, teoretických, ukazují na tři zdroje vznikajících hraničních kulturních a sociálních konstrukcí. Jsou to: hranice vznikající působením a existencí státních správních struktur; hranice vznikající jako „lidové modely“ díky působení a existenci různých sociálních a kulturních skupin; hranice vznikající působením a existencí nejrůznějších profesionálních skupin, které mohou být vedeny nacionálními, revanšistickými a jinými důvody.

Všechny tři typy hraničních kulturních a sociálních konstrukcí ovšem hned vyvolávají další otázky, jejichž zodpovědění překračuje rámec tohoto sborníku a mělo by být spíše cílem dalších výzkumů. Alespoň v Evropě se v posledních sto padesáti letech měnily státní hranice především jako důsledek válek a sociálních revolucí; je možné, aby se měnily také mírovou cestou? Dělení Československa je, zdá se, spíše výjimkou. Hranice sociálních a lokálních skupin jsou výrazně loco-centrické; jaké jsou meze tohoto loco-centrismu? Nakolik jsou hranice konstruované odborníky a následně aplikované mocenskými či státními strukturami chápány příslušníky lokálních a etnických skupin, tedy neprofesionální veřejností, jako reálné? A tak by se dalo pokračovat. Jak je vidět, máme co do činění s kvalitními texty, které nejen odpovídají na existující otázky a problémy, ale současně inspirují k formulování dalších. Josef Kandert (FSV UK Praha)

Irena Pišútová, MAĽBY NA SKLE/ PAINTINGS ON GLASS. ÚĽUV, Bratislava 2010. 391 s., 277 bar. repr.– V roce 1969 vyšla publikace Ireny Pišútové o lidových malbách na skle, která katalogovým způsobem zpracovávala sbírkové předměty ze Slovenského národního muzea v Martině a v Bratislavě a představovala je v 686 položkách s 244 většinou černobílými reprodukcemi. Zásadní byl dvacetistránkový úvod a struktura, jež se stala základem i pro další práce. Pokračování se čtenáři dočkali za deset let, kdy autorka vydala soupis maleb na skle

120

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

z dalších slovenských muzeí (772 položek, 51 barevných a 154 černobílých reprodukcí) s téměř padesátistránkovou studií. I když také v těchto knihách věnovala pozornost současné tvorbě, zachytila její podobu ve 20. století a aktuální stav v publikaci Maľovaný sen z roku 1983. Nejnovější práce Ireny Pišútové Maľby na skle, kterou vydalo Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě v roce 2010 v nové řadě reprezentativních knih (viz např. lidová výšivka Oľgy Danglové), má nové poslání. Na jedné straně je souhrnem poznatků zkušené badatelky, na druhé straně má více než odborný význam úlohu popularizační. Z tohoto hlediska jsou utříděny texty, jež sice vycházejí ze základního konceptu nastíněného před čtyřiceti lety, ale zároveň jsou přizpůsobeny požadavku na naučný a srozumitelně výkladový účel určený nejen badatelům, ale především široké čtenářské obci. Úvodní kapitoly mají velmi obecný charakter, možná je ke škodě, že zvláště část věnovaná dějinám a předlohám maleb na skle (v češtině spíš podmaleb na skle) není konkrétnější. Po stručných oddílech věnovaných technologii a ikonografii je stěžejní část zaměřena na nejpoužívanější náměty slovenských maleb na skle. Ze Starého zákona je to pouze výjev Adama a Evy u stromu poznání, další se vztahují k různým typům P. Marie a zobrazením ze života Svaté rodiny. Následuje ikonografie počínající Kristem jako dítětem a končící Ukřižováním, Božím hrobem a Svatou Trojicí. V těchto dvou částech se ukazuje, že je obtížné oddělit mariologický a christologický cyklus, neboť témata se prolínají, jako příklad ukřižování Krista je uvedena Kalvárie s přítomností P. Marie apod. Možná bylo vhodnější vyčlenit pouze poutní Madony


a události předcházející narození Krista, popř. následující po jeho smrti (Nanebevzetí P. Marie, P. Maria sedmibolestná apod.), a ponechat ostatní výjevy související se Svatou rodinou v chronologickém sledu. Další oddíl je věnovaný postupně světcům a pak světicím v abecedním pořádku. Samostatnou kapitolu tvoří evangelické malby na skle. Pro slovenské prostředí mají velký význam prozaické náměty a jánošíkovská tradice, které je věnován v knize velký prostor. Druhá polovina publikace je koncipována podle regionálních a autorských okruhů na středoslovenskou, východoslovenskou a západoslovenskou skupinu maleb na skle, rodinu Salzmannů a neznámého mistra z jihozápadního Slovenska, dále na manžele Lansfeldovy. Specifikem je rozsáhlý text věnovaný tvorbě ve 2. polovině 20. století a současnosti, která je doložena medailony sedmi autorů. Jejich aktivity naznačují, nakolik je současné malířství inspirováno tradicí a nakolik jde o insitní projev bez zakotvení v minulosti, pouze využívající přitažlivou techniku podmalby na skle. Slovenský text je v závěru každé kapitoly doplněn zkráceným anglickým resumé. Výklad jednotlivých témat je průběžně doprovázen vybranými obrazovými příklady ze slovenských muzejních sbírek, tentokrát důsledně barevnými a ve vysoké technické kvalitě. Z odborného hlediska je však problematické, že historické malby na skle jsou zobrazeny důsledně bez rámů, zatímco mnohé novodobé doklady jsou zaznamenány včetně rámů, ačkoliv význam adjustace je pro určení artefaktů v časových obdobích opačný. Na okraj je třeba upozornit na chybu v popiscích dvou dřevorytů, které jsou označeny jako litografie. Publikace má reprezentativní charakter, je

121

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

určena primárně pro slovenského čtenáře, ale převaha obrazové části ji přímo předurčuje pro prezentaci tohoto jedinečného druhu zlidovělého výtvarného projevu v zahraničí. Alena Křížová (FF MU Brno)

Gabriela Kiliánová – Eva Kowalská – Eva Krekovičová (eds.), MY A TÍ DRUHÍ V MODERNEJ SPOLOČNOSTI. KONŠTRUKCIE A TRANSFORMÁCIE KOLEKTÍVNYCH IDENTÍT. Bratislava, Veda 2009, 722 s.– Kolektivní identity se staly předmětem výzkumu humanitních věd v 70. letech 20. století a od té doby jejich zkoumání prošlo zajímavým vývojem. Slovenští badatelé přistoupili k tomuto tématu v rámci široce navrženého výzkumného projektu na začátku 21. století a rozhodli se v domácím prostředí při jeho zpracování uplatnit nejmodernější teoretické koncepty. Hlavním tématem knihy se stal výzkum konstrukcí, rekonstrukcí a transformací kolektivních identit (s. 20). Interdisciplinární výzkumný tým se rozhodl věnovat pozornost nejen kolektivním identitám, které jsou již na Slovensku zkoumány delší dobu (národní, etnické identity), ale zahrnul do svého zorného pole i kolektivní identity, jejichž výzkum v této zemi stojí teprve na počátku (především rodové identity). Geografický prostor Slovenska k výzkumu identit dle autorů knihy opravňuje, resp. poskytuje pro něj velmi dobrý studijní materiál, neboť Slovensko je chápáno jako „plurietnický a plurikultúrny priestor“ (s. 34); díky své poloze a svému historickému vývoji se dostávalo do kontaktu s mnoha státy

a národy/etniky. Jestliže se kniha geograficky omezuje víceméně na oblast Slovenska (popř. s přesahy do sousedních zemí), její časové vymezení je široké – od období raného novověku (17. století) po začátek 21. století. Kniha My a tí druhí v modernej spoločnosti je druhým závěrečným výstupem výzkumného týmu sestávajícího z téměř třiceti vědců pracujících v rámci Centra excelentnosti Slovenské akademie věd, které bylo založeno v roce 2002. Někteří z členů kolektivu přispěli již do předcházejícího výstupu, knihy Svet mnohých „my a oni“. Kolektívne identity na súčasnom Slovensku (Bratislava 2006). Recenzovaná kniha My a tí druhí je svým rozsahem (co se týká počtu stran i tematickou šíří) impozantní. Její autorský kolektiv čítá 22 osob reprezentujících především historii a etnologii, ale i další humanitní a sociální vědy – jazykovědu, filozofii, politologii, psychologii či religionistiku. Kniha je rozdělena do šesti tematických kapitol. Kromě nich obsahuje metodologicko-teoretický úvod a závěrečné shrnutí a je doplněna rozsáhlým seznamem literatury a jmenným a věcným rejstříkem. Tematické kapitoly nesou ve svém názvu vždy slovo identita doplněné jiným pojmem, který dle autorského kolektivu označuje skutečnosti, jež vedou a přispívají ke vzniku a formování kolektivních identit. Spojení dvou pojmů pak určuje obsah kapitoly. Identity jsou zkoumány ve vztahu s rodem (gender), jazykem, religiozitou, národem, menšinou a konfliktem. V teoretickém úvodu se Gabriela Kiliánová zabývá hlavními termíny a výzkumnými otázkami, vysvětluje, jakým způsobem chápe kolektiv autorů pojem „kolektivní identita“, který, ač používaný

122

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

od 70. let 20. století (lze hovořit o „inflačním pojmu“), zatím nebyl jednoznačně definován. Ani kolektiv autorů monografie se neshodl na jednom chápání tohoto pojmu, což může být dáno i tematickou šíří monografie. Vidí ho ve dvou základních významech – jednak ve spojení s identifikací, čímž je zdůrazněn procesuální aspekt identity, tedy její konstrukce, resp. reprodukce a změna, jednak jako „skupinovost“ (groupness), tzn. kolektivní sebeporozumění, sebeidentifikace se skupinou, výraz přináležení ke skupině a vztahů v rámci skupiny a mezi skupinami (s. 22–23). Možná i toto dvojí chápání kolektivní identity vedlo některé autory k tomu, že na začátku kapitol vysvětlují znovu, jak chápou kolektivní identitu. V každém případě, jak vyplývá z výše napsaného, pro autory monografie se stala zásadními konstruktivistická, resp. instrumentalistická pojetí kolektivní identity, resp. teze Rogerse Brubakera, který považuje za prospěšné odpoutat se od výzkumu skupin jako homogenních, ohraničených, navzájem se odlišujících jednotek. Kromě toho věnuje v úvodu G. Kiliánová pozornost i teoriím kolektivní (resp. kulturní a komunikativní) paměti Maurice Halbwachse a Jana Assmanna nebo teorii vytváření (etnických) hranic Fredrika Bartha. Rozsáhlý autorský kolektiv zaručoval interdisciplinární přístup ke zkoumané problematice. Interdisciplinarita se projevuje i v rámci jednotlivých tematicky zaměřených kapitol; ty jsou tvořeny případovými studiemi, jež jsou zpracovány autory reprezentujícími různé vědní disciplíny (jedinou výjimkou je kapitola Identita a jazyk, v níž se sešli dva autoři jazykovědci). Tento přístup nabízí zajímavou možnost podívat se na jedno téma z pohledu různých věd, ale


zároveň s sebou nese určité nebezpečí roztříštěnosti – ne všechny kapitoly vykazují stejnou homogennost. I když mají všechny podobnou strukturu (úvod, jednotlivé případové studie, závěr), jako celek působí některé jednolitějším (např. kapitola Identita a národ), některé roztříštěnějším dojmem (např. Identita a rod, Identita a religiozita, Identita a konflikt). Tato skutečnost je zřejmě dána i tím, že některým tématům se slovenští odborníci věnují již delší dobu a jsou rozpracována podrobněji, jiná byla teprve v souvislosti s projektem „objevena“ a neexistuje k nim tedy prozatím rozsáhlejší sekundární literatura, z níž by mohli autoři vycházet. Jednotlivé případové studie založené na terénním nebo archivním výzkumu určitých vybraných pramenů tak zůstaly v rámci kapitoly ne zcela propojeny, resp. nepokrývají celé časové období (uvažovat by se dalo v tomto případě například o omezení časového rozsahu publikace, i když uznávám, že dané časové vymezení má své opodstatnění). Poznámka o určité „roztříštěnosti“ některých kapitol tedy není míněna jako zásadní výtka. Nutno také říci, že i v rámci většiny zmíněných kapitol existuje určitá červená nit, pomocí níž se autorky a autoři své příspěvky snažili propojit – v rámci kapitoly o religiozitě se jedná ve všech třech případových studiích o konstrukce náboženských identit skupin žijících v reálném nebo potenciálním ohrožení (s. 141), v kapitole o konfliktu spojuje tři studie téma zabývající se postavením a úlohou elit v konkrétních dobových zlomových okamžicích (s. 505). Většina autorů se tématům, která v knize zpracovávají, věnuje dlouhodobě, resp. k nim publikovala v posledních několika letech řadu příspěvků. Pokud zmíním

123

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

etnoložky a etnology z Ústavu etnológie SAV, prezentují své případové studie Gabriela Kiliánová (symbolická místa – „místa paměti“ – spjatá se slovenským národním příběhem), Eva Krekovičová (heterostereotypy Slováků o jiných národech/etnicích a autostereotypy o vlastním národu), Tatiana Podolinská (duchovní identita Romů po roce 1989 a vliv charizmatických hnutí na její utváření), Arne Mann (romská menšina a vývoj její kolektivní identity po roce 1918), Juraj Podoba (etnické konflikty na Slovensku po roce 1989 v souvislosti s transformačními procesy) a Peter Salner (proměny židovských identit na Slovensku po 2. světové válce). Knihu jako celek lze brát jako pokus postulovat nové výzkumné otázky a hledat na ně odpovědi (a to i přes skutečnost, že ne v každé případové studii byly dodrženy postulované základní koncepty). Lze ji hodnotit jako pokus o shrnutí dosavadního bádání na dané téma ve slovenské vědě, i když je jasné, že tak široce vymezený problém nemohl být zpracován vyčerpávajícím způsobem. (Přesto si na tomto místě dovolím upozornit na případovou studii historičky Eleny Mannové a historika a germanisty Jozefa Tancera o „německé menšině“ na Slovensku, která vychází z postulovaných základních teoretických konceptů a dle mého názoru velmi plasticky ukazuje v rámci širokého časového období 18. až 20. století konstruování „kolektivní identity“ skupiny osob, přičemž dokládá, jak je daný proces dynamický, relační a skupina vnitřně diferencovaná.) Knihu lze brát ovšem také jako určitý předěl – na dalším bádání závisí, jaké nové otázky budou na základě předložených podnětů položeny, zda se jednotlivé závěry ukáží jako nosné, zda budou potvrzeny, doplněny, nebo naopak novými výzkumy

korigovány či odmítnuty. A konečně je nutno říci, že kniha přináší velké množství materiálu pro komparaci, z čehož může těžit i česká odborná literatura zabývající se podobnými tématy. Jana Nosková (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Josef Virgil Grohmann, POVĚRY A OBYČEJE V ČECHÁCH A NA MORAVĚ. Plot, Praha 2010, 285 s.– Po knize Pověsti z Čech též od J. V. Grohmanna pokračuje Nakladatelství Plot, opět ve spolupráci s etnologem a folkloristou Petrem Janečkem, ve vydávání významných národopisných počinů 19. století, které jsou českým čtenářům jen těžce dostupné, sbírkou pověr, obyčejů, legendárních a mytologických podání Josefa Virgila Grohmanna (1831–1919) Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě (Aberglauben und Gebräuche aus Böhmen und Mähren). Kniha vyšla v roce 1864 jako první část rozsáhlejší sbírky lidových pověrečných, magických a léčitelských představ a praktik, nicméně tento první díl zůstal také posledním. Jako v předchozím díle i zde se Grohmann věnuje materiálu z Čech a Moravy bez odlišování jazykového pozadí sbíraného materiálu, přičemž u většiny materiálu uvádí jeho původ (respondenta, časopis apod.). Grohmann sám knihu rozčlenil do dvanácti oddílů, které výborně ilustrují dobový náhled na pověry jako celek (tj. co všechno se vlastně mezi pověry řadilo), což vydavatelé ponechali naštěstí beze změny. Romanticko-mytologické představy, které byly v našich zemích aktuální ještě hluboko do 2. poloviny 19. století,

124

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

vystihuje již první oddíl „Bohové a démoni“, který obsahuje zmínky mj. i o Perchtě (zde Perachtě), Meluzíně, Sudičkách, Bílé paní, Polednici, skřítcích, čertech apod. Z dnešního pohledu je tato skupina značně nesourodá, ale v 60. letech 19. století byl náhled zcela jiný a v podstatě se udržel až do začátku 20. století (srovnej např. Máchalovo Bájesloví slovanské). K řadě ukázek připojuje Grohmann krátký komentář či doplnění související literatury nebo analogického podání. Druhý oddíl se zabývá „Nebeskými tělesy a úkazy“ a věnuje se pověstem, pověrečným představám, příslovím či magickým úkonům spojeným se sluncem, měsícem, ale i s mraky a počasím vůbec. Třetí kapitola je zasvěcená „Živlům“, což je trochu překvapující, neboť řada těchto „živlů“ se již objevuje v předchozí části. Nicméně se tu setkáme s lidovými podáními (včetně říkadel) o ohni a vodě. Následující čtvrtý oddíl se zaměřuje na funkci a roli zvířat v „magickém“ roce našich předků, a to jak zvířat domácích (kůň, pes), tak divokých (liška, zajíc). Logicky pak navazuje pátý oddíl „Rostliny“, který se u některých příkladů odvolává již na Kosmovu Kroniku českou a obsahuje texty o sněženkách, pelyňku, česneku apod. Řada těchto pověrečných představ je součástí lidového léčitelství. Šestá kapitola je zasvěcena zvykům spojeným s domácností, lidovou kuchyní, s dětmi, jejich výchovou, ochranou a pečováním o ně, s těhotenstvím, svatebními obyčeji se zvláštní podkapitolkou věnovanou svatebním zvykům severních Čech. Sedmý oddíl navazuje „Dvorem a domem“, kde se trochu nelogicky opět setkáváme s domácími zvířaty (jako již v oddíle čtvrtém) včetně řady praktik lidového léčitelství, dále s polem a zahradou a nakonec jsou připojeny


pověry spojené se spřádáním přírodních vláken. Následující osmá část je zasvěcena nemocem a Grohmann tu poukazuje např. na – v té době již známé – postupy tradiční indické medicíny (Atharavéda). Tato část je členěna podle jednotlivých chorob (včetně uřknutí) a parazitů, kde jsou doplňovány zachycené návody, jak při domácí léčbě postupovat. Pokud nebyla léčba úspěšná a dotyčný zemřel, mohla se jeho rodina inspirovat v devátém oddíle „Smrt a pohřeb“, kde Grohmann připojuje poměrně rozsáhlou odbočku o zvycích spojených s mrtvými u východních Slovanů a starých Čechů. Velmi zvláštní je kapitola desátá, nazvaná „Kouzla“. Ve skutečnosti se jedná o postupy černé magie, tedy soupis zaklínadel. Většina předpisů bílé magie je roztroušena porůznu v předchozích kapitolách. Hledání pokladů je trochu nezvykle věnována jedenáctá část. Ač patří pověsti o pokladech do trochu jiné oblasti než pověry, shromáždil zde Grohmann řadu zaříkávadel a zaklínadel, která se mají při setkání především se stráženým pokladem použít, včetně nákresu svaté Korony, po jehož vytvoření má člověk údajně šanci poklad získat. Poslední, dvanáctý oddíl obsahuje popisy znamení a dodatky. Grohmannova sbírka pověrečných představ tedy zároveň přináší celou řadu dalších folklorních žánrů (pověsti, říkadla, přísloví, rčení aj.), proto je velmi zajímavá pro slovesnou folkloristiku jako takovou, ne jen pro specialisty věnující se magii a pověrám. Další rozsáhlou oblastí, kterou v textech nalezneme, je souhrn představ spjatých s lidovým léčitelstvím. Většina Grohmannovým komentářů a objasňování je sice dnes použitelná jen minimálně, přesto velmi dobře prezentuje jednu z nejplodnějších a na společenské mínění

125

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

nejvlivnějších fází naší etnologie – dobu romanticko-mytologickou. Navíc je většina zaznamenaných ukázek unikátní a z jiných zdrojů neznámá. Kniha je uvedena původní Grohmannovou předmluvou, v závěru doplněna odborným doslovem Petra Janečka, poznámkami, seznamem základní literatury vztahující se ke Grohmannově knize a nezbytnou ediční poznámkou, která objasňuje vznik tohoto překladu. Resumé je v němčině a angličtině. Kniha vyšla v edici Fabula s podporou Ministerstva kultury ČR a patří mezi základní publikace pro studium zvyků, pověr a tradic v tradičním českém prostředí 19. století. Jaroslav Otčenášek (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Adrian von Arburg – Tomáš Dvořák – David Kovařík a kolektiv, NĚMECKY MLUVÍCÍ OBYVATELSTVO V ČESKOSLOVENSKU PO ROCE 1945. Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, Brno 2010, 534 s.– Jako patnáctý svazek edice Země a kultura ve střední Evropě (vědecký redaktor Jiří Malíř) vydala Matice moravská rozsáhlou publikaci o problematice německy mluvících obyvatel v Československu po 2. světové válce. Práce vznikla v rámci výzkumného záměru Masarykovy univerzity v Brně, jejího Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, jehož brněnská pobočka se na ní podílela v rámci mezinárodního projektu „Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postižení

v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu“ a dalšími institucemi. Autorský kolektiv tak tvoří téměř dvě desítky badatelů, kteří se systematicky věnují výzkumu Němců či německy mluvících obyvatel v českých zemích a na Slovensku po roce 1945. A třeba zdůraznit, že tento ediční počin Matice moravské ocení nejen odborná veřejnost, ale i širší čtenářská obec zajímající se o postavení Němců a řešení německé otázky v poválečném Československu, zejména v letech 1945 až 1955. Texty jednotlivých autorů jsou rozčleněny do tří kapitol. První je zaměřena na hodnocení dosavadních výzkumů o poválečném postavení německy hovořícího obyvatelstva českých zemí (autoři Tomáš Staněk, Adrian von Arburg, Tomáš Dvořák a Otfrid Pustejovsky). Jde vlastně o kritickou inventuru zejména polistopadového bádání v celostátním záběru a zvláště pak s ohledem na regionální studia. Je přínosné, že do tohoto kontextu je zařazen i německy psaný text Otfrida Pustejovského, který prezentuje pohled na otázky výzkumu vyhnání z německé strany. Ukazuje zejména na dichotomii politika – vědecký výzkum, jak se projevuje v souvislosti s historickým, etnologickým, antropologickým či sociologickým bádáním o procesech vysídlení německého obyvatelstva z českých zemí po 2. světové válce. Těžiště práce spočívá ve druhé kapitole, věnované problematice regionálních výzkumů. Obsahuje sedm příspěvků, které se týkají německého obyvatelstva v Brně (Tomáš Dvořák), Liberci (Kateřina Lozoviuková), na Jindřichohradecku (David Kovařík), Českobudějovicku (Jiří Petráš), Žambersku (Václav Kaška), ale také na Slovensku (Soňa Gabzdilová Olejníková a Milan

126

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Olejník). Příspěvky přinášejí vyčerpávající přehled současného stavu bádání a kriticky hodnotí dosavadní poznatky výzkumů. Třetí kapitola nese název Nová témata, nové kontexty. Je tematicky členitější: Matěj Spurný ukazuje na politiku KSČ v Československu v letech 1945–1955 vůči Němcům, Adian von Arburg se věnuje doposud opomíjené problematice návratu „neprávem odsunutých“ osob v projednávání ústředních státních orgánů, René Petráš specifice právního postavení Němců po roce 1948, Jiří Němec pojednává situaci německých profesorů v českých zemích na konci 2. světové války, Otakar Kirsch o německých muzejnících po roce 1945 na příkladu působení Karla Jüttnera v poválečném Mikulově, Vladimír Černý o procesech s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně, Sandra Kreisslová o etnické identifikaci a jazykové situaci příslušníků německé menšiny na Chomutovsku a Andrea Chrobáková Lněničková o uplatňování „malého“ retribučního dekretu vůči německy hovořícímu obyvatelstvu v Ostravě. Do tohoto souboru příspěvků je zařazen i text Petra Sedláka – převyprávění životních osudů německého židovského podnikatele Emila Beera ve Varnsdorfu. Uvedený výčet autorů a témat představuje reprezentativní vzorek současného stavu bádání o postavení německého obyvatelstva v Československu po 2. světové válce ve vybraných lokalitách či regionech. Nejde však jen o kritické hodnocení dosavadního studia, ale práce ukazují na další možnosti heuristických postupů a srovnávacího studia. Práce směřuje také k otevření teoretických a metodologických otázek studia daného tématu. Již v názvu publikace použité pojmosloví „německy mluvící obyvatelstvo Československa“ evokuje otázky, zda


předmětem výzkumu jsou Němci – příslušníci německého obyvatelstva, příslušníci německé národnosti nebo prostě německy mluvící občané, jejichž národní identita se nemusí spojovat s Němci. Práci doprovází rozsáhlý seznam pramenů a vybrané literatury k tématu. Rozčleněn je na a) nepublikované prameny z archivů v ČR, Slovenska, Německa a Rakouska, b) edice dokumentů, c) paměti, vzpomínky, publikovaná svědectví, beletrie, d) dobovou odbornou a politickou literaturu, e) tiskoviny, f) právní normy a výklady, g) statistická referenční díla a h) literaturu (monografie, tematické sborníky a speciální čísla časopisů), včetně nepublikovaných rukopisů, dizertačních a diplomovaných prací a nakonec bibliografických komentovaných přehledů literatury. Práci uzavírají podrobnější německá resumé jednotlivých příspěvků. Téma Němci v Československu bylo po 2. světové válce tabuizováno. O příslušnících německé menšiny se poprvé zmiňoval až zákon o postavení národností z roku 1968 (ústavní zákon č. 144/1968 Sb.). Komunistický režim však otázku jejich postavení odsouval do pozadí, proto do listopadu 1989 nebyl prováděn ani systematický výzkum. Prezentovaná publikace sumarizuje tedy výsledky dvacetiletého bádání, hodnotí dosavadní výsledky, i když z regionálního hlediska si nečiní nárok na vyčerpávající zmapování celého území Československa, na němž žili koncentrovaněji německy mluvící obyvatelé. Nicméně publikace působí uceleně, chybí jí však závěrečné pojednání, které by shrnulo závěry jednotlivých autorů. Editoři pouze v úvodu publikace uvádějí nástin zaměření kapitol, které jsou dílem širšího autorského kolektivu. Andrej Sulitka (FF UJEP, Ústí n. Labem)

127

ČESKÝ LID 99, 2012, 1

Krzystof Piątkowski, MIT – HISTORIA – PAMIEĆ. KULTUROWE KONTEXTY ANTROPOLOGII/ETNOLOGII. Księży Młyn, Lódz 2011, 300 s.– Je mi líto, ale musím hned na počátku konstatovat, že název díla se mi jeví nevýstižný: enumerace, jež nepostihuje vlastní obsah díla. Ten postihuje spíše podtitul, ovšem se zbytečným „lomítkem“ antropologie versus etnologie; autor by si měl vybrat. Určitě to však není to nejpodstatnější; podstatný je pokus o přiblížení vzájemné vágnosti hranic, vzájemné prolínání, ba superpozice nebo snad tekutá interdisciplinárnost soudobých humanitních věd. Etnologie a historie, literatura a výtvarné umění, lidová kultura, mýty a politika; to vše jsou prvky či spíše perspektivy, jež komponují přítomné dílo Krzystofa Piątkowského, výraznou osobnost polské etnologické vědy. Autor, nepochybujme, že právem, tedy tvrdí, že nelze určit hranice tradičních disciplín a ani to není, jak soudí, podstatné pro soudobou etnologii, dokonce ani pro celou oblast humanitních věd (pokud to ovšem někdy bylo), jak dokládají autorovy brilantní analýzy a postřehy, „materializované“ patrně nejlépe v tom, co Krzystof Piatkowski nazývá poněkud teatrologicky „dějství“ či „akt“ (v originálu „odsłon“; také by bylo možné mluvit o exkurzech), což výrazně oživuje teoretizující pasáže nebo kapitoly. Všimněme si tedy uspořádání díla, sestávajícího ze šesti částí. První z nich, tj. „okruh antropologických teorií“, jsme již naznačili. Část druhá, jež je věnována „kontextové etnologii“, sestává ze dvou kapitol. První z nich hledá inspirace v postmoderní antropologii. Druhá kapitola této části, možná klíčová, předkládá vlastní fabrikát autorův: kontextovou antropologii, jejímž jádrem je akcent na

interdisciplinárnost, literaturu, umění a rovněž filozofii. Metodologicky jde o počínání hermeneutické; autor v této souvislosti podtrhuje, že kontextová antropologie „szlifuje“ jazyk v jeho interpretačním užití. Vlastní korpus představují tři části následující; to jsou právě ona dějství, jež jsou obsazena trojí perspektivou: perspektivou mýtu, perspektivou historie a perspektivou kulturní paměti. První z nich, perspektiva mýtu, dochází svého vyústění či aplikačního vrcholu rozborem „kosovského mýtu“. V druhé perspektivě vystupuje historie; její exemplární podobou je Polsko v dějinnosti, úvahy o sarmatské kultuře, což však od čtenáře již vyžaduje speciálnější vědomosti. Nakonec jde, to je třetí dějství, o „naši paměť“, fungující jako „gestaltové“ zařízení kolektivní identity, abych se dostatečně přiblížil slovníku Krzystofa Piątkowského. Vcelku však lze, a troufám si říci, že nikoli bez nadšení, konstatovat, že autorova kontextová antropologie, to je vlastně hermeneutika vidění souvislostí a v tomto ohledu je náš autor na úrovni mistrovské. Část šestá, jež se mi jeví ve své „návaznosti“ poněkud neorganickou, přináší antropologické výklady zaměřené na rozmanité jevy současnosti: lidová kultura či povědomí o ní u dnešního člověka, otázky zábavy a grotesky, kýč, performativnost soudobého umění, válka. Co říci na závěr? Snad poslouží lehká enumerace (tady bude – na rozdíl od titulu – rozhodně na místě): budoucnost humanitních věd, rozvolňování, stírání dávných nebo tradičních hranic (znovu ještě opakuji: je otázka, do jaké míry byly tyto hranice v proměnách disciplinárního času zřetelné a nehybné), formování nových tematických orientací, rostoucí pragmatismus disciplíny, konfrontace diferencí. Potud poučení z Krzystofa Piątkowského. František Vrhel (FF UK Praha)

128

ŠKOLSKÁ ETNOGRAFIA TELA, JEJ VÝCHODISKÁ, PODOBY A POTENCIÁLY 1

Recommend Documents