Kolínské komíny v dílech kolínských výtvarníků a literátů Jaroslav Pejša Státní okresní archiv Kolín
Jaromír Funke: Z cyklu Čas trvá, 1930–1934
Otokar Fischer
Rodné město (Sluch a zrak) Mne hocha neuspával mořský sen, mne zádumčivce nemámil taj stepi; kde jsem se zrodil, kouř táh z továren a na míle šly uţitečné řepy. …
Jaromír Funke: Z cyklu Můj Kolín, 1932–1940
Kolín – město s třiceti tisíci obyvateli, ležící ve Středočeském kraji, na kdysi stříbropěnném Labi, asi 60 km východně od Prahy. Možná nejlépe ho charakterizuje následující, jinak docela ošklivá pohlednice z doby kolem roku 1940. Město rozkládající se v polabské rovině, jak ostatně sděluje i úvodní text ze slavného Kmochova pochodu, pánové Vlasák a Kmoch – kapelníci slavné kolínské dechové hudby, pěkná děva vylézající zprava z roští, majestátní gotický chrám svatého Bartoloměje a komín... Komín kolínské elektrárny, dominanta celého města.
Kolín, pohlednice, kolem roku 1940
Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině – jak zní píseň vlastního tvého rodáka (sic!), i sám jsi vůbec město pěkné, výstavné a plné života. Komíny více jak sedmdesáti továren dýmají přes tvoje střechy, a pod nimi je postaráno o vše, co patří ke zdravému tepu řádného českého města. Kolín sobě. Příloha Lidových novin, 11. listopadu 1939
Vraťme se ale na počátek druhé poloviny 19. století. Do ospalého nevelkého města vstupuje průmysl. Pomalu, nenápadně, ale vstupuje. Tento malebný obrázek Kutnohorského předměstí v Kolíně z roku 1864 ještě dýchá poklidem, ale v pozadí již kouří prvé komíny. V tomto případě komíny akciového cukrovaru, vybudovaného kolínskými měšťany právě v tomto roce.
Stanislav Ebuzl (?): Kutnohorské předměstí v Kolíně, 1864
Romantické pohledy na Kolín postupně začaly doplňovat kouřící tovární komíny, které společně s věžemi chrámu svatého Bartoloměje vytvořily charakteristickou siluetu města.
František Gustav Chalupa: Pohled na Kolín, 1885–1887
Komíny se staly přirozenou součástí města. Tak jak můžeme vidět i na těchto obrázcích Karla Werana (1887-?), který v Kolíně působil před první světovou válkou.
Karel Weran: Labská partie, 1910
Karel Weran: Pohled na Kolín od západu, 1911
Mimochodem, ten komín na horním vyobrazení, který se hrdě staví věžím chrámu sv. Bartoloměje a který vidíme i ve středu tohoto vyobrazení, patřil kolínskému zámeckému pivovaru.
Továrny ovšem nerostly jen ve městě, ale i v jeho okolí. A začaly tak dotvářet krásnou polabskou krajinu. Nebylo to násilné... Můžeme to krásně vidět i v pracích nadějného kolínského malíře Rudolfa Mazucha (o kterém bude ještě řeč).
Rudolf Mazuch: Pohled přes Labe k Lučební továrně, 1919
Rudolf Mazuch: Pohled přes Labe k Lučební továrně, před rokem 1920
Rudolf Mazuch: Kluziště, 1913
To, že kolínské komíny srostly s okolní krajinou, dokazují i tyto, o něco novější, obrazy Vladimíra Ringese (1911-1989), který v Kolíně působil v letech druhé světové války.
Vladimír Ringes: Krajina u Kolína, kolem roku 1940
Vladimír Ringes: Krajina u Kolína, 1942
Vraťme se ale do města a k Rudolfu Mazuchovi. Byť ne přímo kolínskému rodákovi, ale malíři, který v Kolíně prožil většinu svého života. Regulace Labe a v pozadí komíny… Podíváme-li se blíže, napočítáme jich devět…
Rudolf Mazuch: Regulace Labe, asi 1910
Rudolf Mazuch (18911920) - nadějný žák profesorů Vlaho Bukovace, Josefa Loukoty a Maxmiliana Pirnera na pražské Akademii, ovlivněný tvorbou Jana Preislera. Za první světové války, v roce 1915, narukoval na frontu. S podlomeným zdravím se ještě před koncem války vrátil a s neskutečným nasazením začal připravovat svoji první a bohužel poslední výstavu, která se uskutečnila v Kolíně v roce 1919. Zemřel nedlouho poté, v roce 1920, ve věku dvaceti devíti let.
Rudolf Mazuch
Bohuslav Wünsch: Kolín, 20. léta 20. stol. Jen krátce se zastavme u kouřících komínů Bohuslava Wünsche (1900-1968), který je s Kolínem spjat snad jen tímto obrazem. Přesto jsem tohoto žáka Vojtěcha Hynaise mezi Kolíňáky zařadil. Líbí se mi.
Bylo město a říkalo se mu Kolín; lhostejno, zda se mu teď vůbec nějak říká a je-li dosud na světě. To město bylo šedivé, smutně a trochu studeně šedivé. Za noci bývalo pustě černé, aţ tma skučela hladovou úzkostí… Tam dítě před svým šestým rokem uvidělo zákoutí domů, fabrik a polí, která po mnoha letech, po dvaceti i po třiceti, znovu byla uviděna a poznána v Maeterlinckovi, Verlainovi, Quinceyovi a na obrazech Rouaultových. Ze zestárlých průčelí předměstských fabrik, z povrţeného paţitu stavenišť, ze zevnějšku odraných dětí a stařen čišela prvotní nezapomenutelná úzkost… Jaroslav Durych: Vzpomínky z mládí. Praha 1928
Bylo město a říkalo se mu Kolín; lhostejno, zda se mu teď vůbec nějak říká a je-li dosud na světě. To město bylo šedivé, smutně a trochu studeně šedivé. Za noci bývalo pustě černé, aţ tma skučela hladovou úzkostí… Tam dítě před svým šestým rokem uvidělo zákoutí domů, fabrik a polí, která po mnoha letech, po dvaceti i po třiceti, znovu byla uviděna a poznána v Maeterlinckovi, Verlainovi, Quinceyovi a na obrazech Rouaultových. Ze zestárlých průčelí předměstských fabrik, z povrţeného paţitu stavenišť, ze zevnějšku odraných dětí a stařen čišela prvotní nezapomenutelná úzkost… Jaroslav Durych (1886-1962) – český prozaik, básník, dramatik a esejista; část dětství proţil ve stínu kolínských komínů
Zdenek Rykr: Ţelezniční most v Kolíně, kolem roku 1923
Zdenek Rykr: Tovární čtvrť u nádraţí, 1926
Komíny na obrazech Zdenka Rykra nacházíme často. Někdy jsou nenápadné, jindy tvoří ústřední motiv. Zdenek Rykr (1900-1940), člen pařížského Salónu Nadnezávislých, patří mezi přední české malíře. Je znám také jako scénograf a propagační grafik. Možná více než svými obrazy se proslavil reklamními pracemi pro čokoládovnu Orion-Maršner. Jím navržený obal na Kofilu se s určitými obměnami používá dodnes. Zdenek Rykr
Nebylo ještě vilové čtvrti, nebylo pyšného nového mostu a labské regulace, bylo to malé, napěchované, nevzhledné město s nepěkným dvojnádraţím a s výhodou i nevýhodou blízkosti ku Praze, kam se obyčejným vlakem jezdilo dvě a půl hodiny, takţe i jména všech zastávek a stanic na té nekonečné trati hluboko se vryla do pasaţérovy paměti. Ale co je ve vzpomínkách viditelné nejzřetelněji, jsou továrny a jejich komíny... Otokar Fischer: Můj Kolín. Kolín 1937
Nebylo ještě vilové čtvrti, nebylo pyšného nového mostu a labské regulace, bylo to malé, napěchované, nevzhledné město s nepěkným dvojnádraţím a s výhodou i nevýhodou blízkosti ku Praze, kam se obyčejným vlakem jezdilo dvě a půl hodiny, takţe i jména všech zastávek a stanic na té nekonečné trati hluboko se vryla do pasaţérovy paměti. Ale co je ve vzpomínkách viditelné nejzřetelněji, jsou továrny a jejich komíny... Otokar Fischer (1883-1938) – literární vědec, překladatel, básník a dramatik; narozen v jedné z mnoha kolínských továren
Jan Čart: Kolínské nádraţí, 20. léta 20. stol.
Kolínu říká se „český Manchester“, továrny rostou a dnes na 60 komínů trčí jako prsty k nebi, ţe zde se potem světí práce a nádraţí kolínské na pět stran rozesílá do celého světa jejich výrobky… Josef Štolba: Kolín v historii. JAS – rodinný obrázkový týdeník, roč. IV, č. 15. Praha 1930
Komíny se staly přirozenou součástí Kolína. Najdeme je skoro na všech obrazech města. Jsou většinou nenápadné, jako na těchto malebných akvarelech již zmíněného Vladimíra Ringese, žáka profesorů Jaroslava Bendy a Františka Kysely, z roku 1941. Ale jsou tu...
Vladimír Ringes: Kolín, 1941
Vladimír Ringes: Kolín, 1941
Josef Pýcha: Továrny v Kolíně, 1949
Ovšem někdy komíny dominují... Tak jako na obrazech kolínského výtvarníka Josefa Pýchy (1914-1988), ţáka profesorů Oldřicha Blaţíčka, Cyrila Boudy, Josefa Sejpky, Hanuše Folkmanna a Karla Pokorného. Pýcha v letech 1948–1963 působil jako učitel na kolínském gymnáziu, které ovšem za krátkou dobu jeho působení několikrát změnilo název...
Josef Pýcha: Továrny v Kolíně, 1949
„Dokonalosti“ dosáhl Josef Pýcha na této skice z poloviny 50. let. Chrám sv. Bartoloměje skromně ustupuje do pozadí. A v popředí jiţ jen kouřící komíny kolínských podniků. Inu, psala se padesátá léta... Ale přesto, není to pěkné?
Josef Pýcha: Pohled na Kolín, před rokem 1957
Komíny kolínské Lučebky jsme jiţ viděli na obrazech Rudolfa Mazucha. Tentokrát se k ní vracíme na kresbě kolínského výtvarníka Jaroslava Mentla (1900-?) z roku 1954. Byť se psala padesátá léta, dýchá na nás romantika poklidného Polabí... S komíny, samozřejmě.
Jaroslav Mentl: Krajina u Kolína, 1954
Končíme tímto obrazem Jana Havránka z 60. let 20. století. Kolínské komíny začaly postupně mizet a i na obrazech se s nimi setkáváme stále méně... Jan Havránek: Ţelezniční most a elektrárna v Kolíně, 60. léta 20. století
Předchozí obraz jsem si vybral záměrně, je na něm kolínská elektrárna. A tak na úplný závěr malý bonbónek – komín kolínské elektrárny na fotografiích dvou úžasných kolínských fotografů Jaromíra Funkeho a Eugena Wiškovského.
Jaromír Funke: Kolínská elektrárna, 1931–1940
Jaromír Funke: Kolínská elektrárna, 1931–1932
Jaromír Funke: Kolínská elektrárna, 1931–1940
Jaromír Funke (1896-1945) – jedna z nejvýznamnějších osobností české avantgardní fotografie dvacátých a třicátých let. Narodil se ve Skutči, kde byl jeho otec na praxi jako advokátní koncipient, ale již v prvním roce jeho života se rodina navrátila do Kolína.V našem městě poté prožil celé dětství a mládí a pravidelně se do něho vracel ke svým rodičům a přátelům.
Eugen Wiškovský: Kolínská elektrárna, 1934
Eugen Wiškovský (1888–1964). Rodák ze Dvora Králové, v letech 1912–1937 profesor francouzštiny a němčiny na kolínském gymnáziu. I on patří mezi přední představitele meziválečné fotografické avantgardy. Mimo fotografování se zabýval také lingvistikou a psychologií, překládal Freudovo dílo.
Toto je podoba komínu kolínské elektrárny dnes (krom oné sochy, tu jsem si s dovolením vypůjčil z úvodní fotografie Jaromíra Funkeho). Mluvili jsme o komínech v dílech výtvarníků, tentokrát se ale výtvarné dílo dostalo na komín... A rozpoutalo vášnivou diskuzi… Osobně to považuji za nešťastnou degradaci komínu, který tvoří součást jednoho z nejzajímavějších a nejkvalitnějších příkladů moderní meziválečné funkcionalistické architektury od geniálního českého architekta Jaroslava Fragnera. Ale abych nekončil úplně pesimisticky, snad jednou motýli z kolínského komína odletí na nějakou louku, kam ostatně patří, a komín bude zase „jen“ komínem. Být „jen“ komínem totiž není vůbec špatné, naopak!
A to je úplný konec…
