Škola je zapojena do projektu Respekt nebolí realizovaného vzdělávacím programem Varianty společnosti Člověk v tísni

Škola je zapojena do projektu Respekt nebolí realizovaného vzdělávacím programem Varianty společnosti Člověk v tísni.

Projekt Respekt nebolí je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

O PROJEKTU Název projektu:

„Žijeme spolu, komunikujeme spolu, potřebujeme se a obohacujeme se vzájemně.“ Obsah projektu: Obsahem projektu je několik na sebe navazujících nebo paralelně realizovaných aktivit, směřujících k odstranění nezájmu a časté lhostejnosti ke spoluobčanům starších generací. Projekt směřuje k navázání na tradice udržování rodinných vazeb, paměť rodiny. V širším kontextu se snaží zdůraznit často velmi cenné avšak opomíjené hodnoty životních zkušeností starých lidí.

Cílem projektu je vytváření pozitivních vztahů ke starší generaci spoluobčanů, hledání úcty, porozumění i poučení se z životních zkušeností starých lidí.

Žijeme ve vyspělé zemi v srdci Evropy. V současné době je společenským problémem snižování porodnosti, populace stárne. Starších spoluobčanů ve společnosti přibývá a paradoxně nastává situace, že jsou často odstrčeni na okraj společnosti, projevuje se jejich diskriminace v mnoha oblastech života, nezájem mladších o jejich osudy a budoucnost. Soužití více generací v rodině, v naší oblasti tradiční a dlouhodobé, se počíná vytrácet. Přestože současné české politické strany mají boj proti diskriminaci starších lidí v programech, máme za to, že v reálném životě nejsou naplňovány. Legislativně vycházíme z Listiny základních práv a svobod, ze Všeobecné deklarace lidských práv a Charty základních práv Evropské unie, které také obsahují práva starších osob týkajících se respektování jejich důstojného a nezávislého života, jejich aktivní účasti na společenském a kulturním životě. Problematikou postavení seniorů v České republice a ve vyspělé společnosti obecně se v současné době zabývá stále více institucí a organizací. Postavení seniorů v České republice se věnovala mezinárodní konference, kterou uspořádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ve spolupráci s Českou geriatrickou a gerontologickou společností v rámci XI. Celostátního gerontologického kongresu v Hradci Králové dne 25. listopadu 2005. Český helsinský výbor v roce 2005 konstatoval, „česká společnost je velmi málo citlivá k diskriminačnímu chování vůči starší generaci a nedokáže mu účinně bránit.“ Problematikou postavení seniorů ve společnosti se zabývají i pracoviště univerzit, často volena jako téma diplomových prací. Považujeme proto za vhodné, zabývat se touto problematikou v rámci občanskoprávního vzdělávání mladé generace i na středních školách. Z užšího hlediska se chceme v projektu věnovat hledání, vytváření a rozvíjení generačních vazeb v rodině, z širšího pak v celé společnosti, a tím podnítit studenty k přemýšlení o těchto, z našeho hlediska velmi aktuálních otázkách.

Vendula Činčurová

Babiččina první láska

Ročník 1959

Svoji první lásku jsem prožívala už na základní škole, jako většina dívek i kluků. V začátcích to byly jen pouhé pohledy, stupňoval i úsměv na rtech až se jednoho dne odhodlal mě oslovit. Bedřich, tak se jmenoval, vyrůstal se starou babičkou a sestrou, rodiče mu zemřeli, ještě když byl malý. Žili ve starém domečku, který skrýval pokojíčky stvořené k randění, samozřejmě tajnému. Už na tak tajné byli naše schůzky v  kině i v  letním kině, které k  romantickému dovádění nemělo daleko. V létě naše schůzky probíhaly na koupališti, protože jsme oba milovali vodu, já dokonce i závodně plavala, tudíž trénink i závody v plavání byly mojí dominu a mohla jsem se tak trochu ukázat co ve mně je. V zimě naše radovánky probíhaly na bruslích. Stadion v té době nebyl, bruslilo se opět na koupališti, kde byla vzadu na hřišti ledové plocha. Teplé čaje, zahřívání studených rukou, to vše patřilo k mé lásce. Školní rok uběhl jako voda a každý si šel po své cestě. Bedřich nastoupil na učňák a já šla rovnou pracovat. Tehdy v mé době to nebylo nic neobvyklého, aby dítě rovnou ze základní školy šlo pracovat. A tak se stalo to, že po mojí lásce zbyly jen krásné vzpomínky, které se mi vždy vybaví, když se někde potkáme. On se oženil, já zase vdala, máme oba dospělé děti, které nám daly vnoučata. Svoje první lásky jsme prožívali všichni, další lásky samozřejmě přišli také, ale první zamilování, první políbení a první láska je jen jedna a ta je opravdu první a nejhezčí.

Babička a nejmladší člen rodiny

Bára Havelková

PEKLO NA ZEMI

Babiččino vítězství nad vlastním peklem

Je letní odpoledne a já sedám s tužkou a papírem v ruce a začínám psát příběh o člověku, který má navždy můj obdiv, protože věřím, že každý v životě si zaslouží další šanci a protože fandím lidem, kteří se nevzdávají, a i přes životní pády pokaždé vstanou a začnou znovu. Začalo to vlastně tím, že babička přišla o dědečka. Jak zůstala sama… začala svoje problémy řešit alkoholem, a jak už to tak bývá, když má člověk problém s pitím, dřív nebo později na to dojde. Přestala to zvládat, a ocitla se ve falešné vidině pomoci od cizího člověka, který ji doslova pobláznil. Nastěhovala si ho do domu, ale teprve potom zjistila, že veškerý svůj zájem věnoval a směroval jen k alkoholu, a tak místo toho, aby ji pomohl s problémy, a dostal ji z toho … ještě ji v pití podporoval. Když cítil, že nemá co ztratit, začal ji zamykat doma, bral ji telefon, a zakázal jí setkávat se s rodinou. Díky tomu přišla o práci, o byt a o všechno co měla, a co doposud vybudovala, a zůstala na ulici. S pomocí své rodiny se ocitla na psychiatrické léčebně, kde jí byla doporučena protialkoholická léčebna Bílá Voda. Rozhodla se pro možnost léčby, ale háček byl v tom, že než by tam mohla jít, čekací doba byla 3 týdny, které nezvládla a vrátila se znovu do blízkosti muže, díky kterému a díky slepé lásce k němu se dostala tam, kde byla. Opět to začalo a ona žila týden na ulici, a po týdnu se opět objevila s pomocí rodiny v psychiatrické léčebně, odkud měla namířeno do Bílé Vody, kde prodělala pětiměsíční léčbu, která jí hodně přinesla do života. Návrat do reality a normálního života byl těžký…když vás vidí každý trošku jinak, a nikdo nevěří, že to bude tak skvělé jako dřív. Byla ale rozhodnutá začít znovu, jako první krok se přihlásila na charitu a nastěhovala se na ubytovnu. Po 14 dnech pod nátlakem nejmenovaného muže se vrátila zase do starých kolejí. Následující 3 dny prožila na ulici. Bohudík dostala rozum a s pomocí rodiny byla znovu na ubytovně. Našla si podnájem, vzala si zpět k sobě pejska, který byl během strastiplné cesty u nás. Našla si práci, která však byla psychicky náročná a tak pracovní poměr ukončila. Momentálně žije normálně jako ostatní lidé v jejím věku, stýká se s rodinou a snaží se vyhýbat jakémukoliv styku s alkoholem, protože ví, že by to byla vstupenka do prožitého pekla. Nedokážu si představit, jak to asi bylo těžké, ale všechno je to o podpoře rodiny a o síle vůle. Já, díky tomuto získala úplně jiný názor na lidi, na bezdomovce co každý den vidím… Já se jim smála… a neuvědomila, že na ulici může skončit každý. A když si uvědomím, že my si stěžujeme, že máme blbej mobil, nebo nemůžeme na zábavu. A někteří lidé každý den pláčou bolestí nad tím, jestli tady ještě zítra budou. Tady moje vyprávění končí, ale příběh pokračuje dál…

Tereza Holoušová

Vyprávění: Ivan Škrovánek

Strýcův dobrodružný příběh | Ročník 1954

Moje maminka už od mládí milovala cirkus a tak není divu, že jsem to po ní podědil i já. A tak už jako malý klouček jsem miloval cirkus. Tu zvláštní vůni dálek, pilin, koní a zvířat. Když pak do našeho města zavítal cirkus, patřili jsme mezi jeho první návštěvníky. Moje první vzpomínka na cirkus se tak datuje do doby, kdy mi byli asi tak dva roky. Jednou, to mi byli tak tři nebo čtyři roky, přijel velký cirkus Humberto. Byli jsme opět jeho častými návštěvníky. Tenhle velký cirkus mě tak okouzlil, že jsem se rozhodl, že uteču k cirkusu. A tak jednoho dopoledne, kdy jsem byl doma sám jenom s tetou, která si po obědě dávala šlofíka, začal jsem svůj plán uskutečňovat. Sbalil jsem svůj malý kufřík, do něj můj oblíbený polštářek na spaní, pokladničku prasátko a pytlík bonbonů. Vzal jsem si také svého oblíbeného méďu, abych nebyl u cirkusu tak sám. Bohužel můj útěk se nepodařil. U pokladny cirkusu mě načapala naše sousedka, která si zde úplně náhodou kupovala lístky. Byl jsem postupně odvlečen domů a tam následoval útrpný výslech, kde jsem se postupně doznal k útěku k cirkusu. Musel jsem pak svatosvatě slíbit, že k cirkusu uteču, až budu velký! Bohužel už jsem pár roků ,,velký“, ale k cirkusu jsem neutekl. Ale cirkus mám dodnes rád. I pes může být přítelem

Já a můj strýc

Eliška Jenčková

Dětské dlaně

Naše rodina

Kristýna Kováříková

Moje první cesta lodí

Babiččin velký zážitek

Vzpomínám si na svoji první dovolenou, a to na plavbu k našim jižním sousedům. Cíl mé cesty bylo hlavní město Maďarska - Budapešt. Nástup na loď byl v Bratislavě. Dunaj v Bratislavě je už pořádná řeka ne jako Morava u nás v Olomouci. Jméno lodi bylo Amur. Byla to osobní ruská loď na tehdejší dobu velmi slušně vybavena. Nechyběly kajuty, restaurace, plavecký bazén. Strava byla vydatná a velmi laciná. Platilo se rubly. Nemohla jsem se dočkat, až naše loď vypluje. Byla jsem plna očekávání, ale i strachu. Co kdyby se loď potopila? I když umím plavat, musím říct, že břehy Dunaje byly místy velmi vzdálené. Po přidělení korkových vest, jsem se uklidnila. Samotná cesta byla nádhera. Široká řeka místy protékající mezi horami, jak rozlitá v nížině. Překrásná scénie. Připlutí lodě do Budapešti bylo úchvatné. Loď kotvila před maďarským parlamentem, kde jsme trávili pět dnů. Byl na lodi zajištěn nocleh a strava. Procházky na obou březích Dunaje Buda a Pešti byly krásné, okouzlující a nezapomenutelné. Uchvátily mě spousty mostů přes Dunaj. V tu dobu se otevíral nový most lanový. Také mám vzpomínky na krásný výhled z Bašt a také z návštěvy termálních lázní. Ve večerních hodinách se Budapešt ještě více zkrásnila. Nezapomenutelné mám vzpomínky a zážitky z návštěv malých restaurací (čardách), kde večer hrála živá čardášová hudba. Na zpáteční cestě nám na lodi vyhrávala živá hudba, loď byla nasvícená, nastrojená. To se nám tancovalo. Vzpomínky mi zůstanou do konce života. Tuto cestu bych si chtěla ještě jednou zopakovat.

Bratr a já

Mamka a taťka

Lenka Krbcová

Tento příběh se týká osoby, která je mojí dlouholetou kamarádkou a obdivuju jí, že je tak silná. Neuvěřitelný příběh mé starší kamarádky Lucie vyrůstala pouze s matkou a svými staršími sourozenci. Myslela si, že má poklidné dětství, jenže zhruba ve 14 letech se její dosavadní dětství obrálilo vzhůru nohama, když jí její vlastní matka oznámila, že se stěhuje do Německa, kde se bude vdávat. Jelikož byla nezletilá, soudně jí svěřili do péče její starší sestře. Rok poté, když už jí bylo 15 let, se její sestra rozhodla, že i ona se odstěhuje do Německa. Lucka vůbec nic netušila. Jednoho dne přišla ze školy domů. Byt byl téměř prázdný a na stole ležel dopis „ odstěhovala jsem se za mámou, tady máš 200 korun, až ti dojdou, zavolej na sociální, úřad oni se o tebe postarají“... Jelikož byl zrovna pátek, vzala peníze a šla za kamarádama... V pondělí zavolala na sociální, úřad kde ji hned odvezli do Dětského domova.....  Nějak to neřešila a brala to jako fakt, že ji vlastní matka a následně i její sestra opustila a nechali ji samotnou na pospas osudu. Ale jak léta plynula, sama se vzchopila a našla si hodného přítele, se kterým má dvě krásné děti. A její moto zní «Nic není horší, než opustit svoji rodinu.» Takže poučení pro všechny. «Važte si toho, co máte doma» a jak se k sobě lidé chovají. Stačí jeden pouhý den a ztratíte všechno, na čem vám nejvíc záleželo.....

Natálka

Děda a vnučka

Daniela Krejčí

Babiččiny vzpomínky

Ročník 1944

Moje dětství od svých 6 roků bylo zajímavé, složité, radostné i žalostné. Narodila jsem se rodičům, kteří oba pracovali jako v zemědělství, dříve soukromé hospodářství. Bylo nás pět dětí, takže jsme od malička byli zasvěcení do práce v  domácnosti. Vlastnili jsme rostlinou i živočišnou výrobu. Měli jsme dva páry koní, hovězí dobytek, prasata a veškerou drůbež. Jako školačka jsem musela i moji sourozenci pomáhat. Třeba malým kuřátkům a kačenkám chodit na travičku, pampelišky a slepicím i na kopřivy. Můj denní režim dne byl pestrý. Začalo to školní docházkou, potom úkony a drobné práce okolo drůbeže a čtyřnohých zvířátek. Nakrmit, trochu proběhnout s kamarádkami, ale denní řád jsme museli dodržovat, již od malička. Když už jsem dorostla, tak v deseti – dvanácti rocích, tak jsem dávala tatínkovi postroje na koně, mamince na chlévě kravičky podojit a jiné práce, které patřili k domu. Náročné to bylo s přibývajícím věkem, v kuchyni při vaření, pečení, úklidu a v celkovém životě v naší sedmičlenné rodině. Nejkrásnější zážitky jsem prožívala s kamarádkami, když jsem se denně chodila proběhnout se dvěma psy. Měli jsme 2 vlčáky, které jsme v létě chodili do potůčku vykoupat, největší zážitek byl, když vyběhli a všechny nás pěkně osprchovali. Každý den uběhl jako voda, večer jsme byli unaveni, plno radosti a dojmů, ráda vzpomínám na dětská překvapení a radosti s maličkostí.

Táta a já

Naše rodina

Veronika Lucká

Dědečkova životní láska

Ročník 1949

Bylo to jednoho krásného, sobotního odpoledne asi v roce 1967, když jsem jel na rande do Králik, kde na mě čekala má láska. Za svoji láskou jsem vždycky jezdil na svém pinďovoru a s „tranďákem“ na krku. V tu sobotu jsem měl zpoždění, atak jsem jel na svým pinďovoru rychle, abych to stihl, za svojí láskou jsem ujížděl jako o závod. Ale co se nepřihodilo, narazil jsem na vlakový přejezd a závory byly dole. Láska byla silnější, atak jsem vzal pinďovora a podlezl jsem závory. A ouvej, na druhé straně byl příslušník VB a já mu vjel přímo do rukou. Vymlouval jsem se na všecko možné, ale pravdu příslušníkovi VB o tom, že spěchám za láskou, jsem nakonec říct musel. Pokuta mě neminula. Rande bylo kratší, ale vše jsem stihl. Má láska mě litovala, ale na pokutu mi nepřispěla. Po 10 ti letech mě příslušník VB požádal o pracovní služby v mé profesi a říká mi: „Doufám, že nejsi naštvaný, nějakou pokutu jsem ti dát musel, ale byl jsi mladý a mohl jsi přít i o řidičské oprávnění.“ Pracovní služby se dále opakovaly, až nakonec jsme spolu známí přátelé. Na příběh si rádi zavzpomínáme i po svatbě, která nakonec dopadla v říjnu 1970. O 1 rok později se nám narodila dcera.

Nejstarší a nejmladší člen rodiny

Má rodinka

Tereza Pospíšilová

Jak mi pár facek možná zachránilo život. Dědečkovy smutné vzpomínky z poválečných let

Ročník 1937

Skončila druhá světová válka a já měl chodit do čtvrté třídy základní školy. Do školy jsme však už delší dubu nechodili, protože tam byl lazaret raněných německých vojáků. Příkopy kolem silnic byly plné vojenského materiálu ve spěchu odhozeného ustupující německou armádou. Pomalu jsem se ubíral do hodiny klavíru kam se mi vůbec nechtělo když se proti mně objevila skupina kamarádů. Vzrušeně mi sdělovali, že jeden z nich objevil při cestě do blízkých Slavíkovic hromady pro kluky nesmírně zajímavého vojenského vybavení. Hned jsem se samozřejmě rozhodnul, že hudební výuka počká a všichni jsme se vydali z městečka ven. Jenže na kraji města jsme potkali moji mamku, která se samozřejmě zajímala kam se ubírám, když mám být v hudební škole. Moje nesouvislé blekotání ukončila dvěma fackami, které mne přinutily přece jenom zamířit ke klavíru. Byl jsem hrozně otrávený a litoval jsem, oč jsem přišel. Když jsem se však vracel domů, dozvěděl jsem se že od vzrušených sousedů, že došlo k neštěstí – bohužel v té době ne ojedinělému. Kluci z mé party objevili kus za městem bednu protiletadlových granátů. Ty byly opatřeny na špici aktivačním zařízením, které zajištovalo, že z protiletadlového děla vystřelený granát vybuchl v požadované výšce podle okolního tlaku vzduchu a snáze spoustu střepu zasáhnul prolétávající letadlo. To ovšem kluci netušili a jeden z nich kroutil nastavovacím mechanismem granátu tak dlouho, až došlo k ohlušujícímu výbuch. Z toho zvědavého kamaráda nezůstalo téměř nic, ale střepiny zasáhly i opodál přihlížející ostatní kamarády a způsobily jim těžká zranění. Můj kamarád Sváťa strávil se sedmadvaceti střepinami v nohách v nemocnici dlouhou dobu mu hrozila mu amputace. Bratranec si nosí na památku střepinu v  ramenním kloubu dodnes. Nedala se vyoperovat pro hrozící znehybnění ramenního kloubu. O ostatních raději nebudu pokračovat, ale jenom dodám, že když jsem večer zalehl do postele, uvědomil jsem si, že bych měl vlastně jít a mamce za těch pár facek poděkovat, protože… Protože ten večer mohla být moje postel prázdná.

Babička a uzanka

Moje babička a sestřenice Zuzanka

Markéta Procházková

Jak jsem se stal-nestal hercem

Příběh dědečkova mládí

Je to již hezkých pár let. Vzpomínání je ohlédnutí za mládím. Současně ale zaznamenává i stárnutí; na hezké, zajímavé věci si ale každý vzpomíná rád. – Hlavně na své mládí. Chodil jsem na tehdejší jedenáctiletou střední školu, dnešní gymnázium. Naše třída byla velmi rozmanitá. Jedni byli zaměřeni na sport, kulturu, přírodní vědy, divadlo, literaturu, apod. Já inklinoval k divadlu. Již na základní škole jsem o divadlu a hercích hodně četl i věděl. Díky mamince jsem pravidelně navštěvoval představení v olomouckém divadle. V té době patřilo olomoucké divadlo k nejlepším v republice. Hráli zde herci, kteří postupně přecházeli do pražských divadel. Např. Josef Bek, Ilja Racek, Bohuslav Čáp a řada dalších. Rovněž pak i herci a herečky z ostatních souborů baletu, operety a opery. Láska k divadlu mě provázela i na zmíněné střední škole. Se svým spolužákem Františkem P. jsme se „náhodou“ stavili v divadle a poptávali o místě statistů. Měli jsme štěstí. Jako studenty nás přijali do souboru opery. Byli jsme šťastni a připadali jsme si jako opravdoví umělci. Navíc nás vyzkoušel ze zpěvu korepetitor pan Vrbík a shledal, že umíme i zpívat a přihlásil nás do Amatérského pěveckého sdružení, při olomoucké opeře. Zde jsme zpívali v některých operách a ,,posilovali“ sbor opery. Štěstím jsme byli bez sebe. Navíc jsme dostali průkazku opravňující zdarma vstup na kterékoliv představení divadla. Co nás ale jako chudé studenty potěšilo, byla peněžní odměna za představení. Se souborem jsme jezdili i na zájezdová představení do Přerova, Prostějova, Šternberka, Kroměříže. V zákulisí divadla poznávali herce, herečky, jejich hlasové rozezpívání, trenéry a život za oponou. Zkrátka vše jsme vychutnávali, nasávali vůni šminek a mastexu. Naše ,,umělecká“ dráha trvala zhruba rok. Když se naše třídní učitelka dozvěděla, že jako nezletilci ,,pracujeme“ hlavně ve večerních a nočních hodinách a nevěnujeme se soustavnému studiu, zavolala rodiče a bylo po kariéře. Na konci studia jsem se rozhodl, že si podám přihlášku na AMU do Prahy. Na zkoušky mě připravoval herec Ilja Racek. U zkoušek jsem také poznal co je opravdová tréma. Stojíte tváří tvář umělcům jako je např. Miloš Nedbal a řada jiných, kteří na škole vyučovali. Zkoušky jsem neudělal. Podruhé se o ně nepokoušel. Možná, že to byla škoda. Moje spolužačka J. B. zkoušky absolvovala a po absolvování hrála v některých filmech a tel. Seriálech. Umělecky zakotvila v Ostravě a Olomouci. Já se nakonec ale ,, hercem“ stal. Vystudoval jsem pedagogickou fakultu a ve škole pak hrál před tím nejlepším publikem a to jsou žáci. Učitel musí mít alespoň trochu hereckého nadání. Když hraje špatně žáci, se nudí. Když do své role a předmětu zapojí to své herectví, tak žáci mu s chutí zatleskají a mají ho snad i trochu rádi. Tak to je asi tak vše. Opona spadla a já nedohrál. Anebo dohrál?

Dřina a dětství

Děda a vnuk

Tino Richter

Osudný den

O velké síle ve vážné chvíli vypráví babička | Ročník 1959

Ten den začal, jako každý jiný. Bylo to v září a vzhledem k tomu, že bydlíme v horské oblasti, tak jsme museli doma topit. Přes den jsme pracovali s manželem a synem na stáji, neboť máme 28 koní. Den se pomalu blížil ke konci a jeden z nás byl nucen jít dolů na chatu zatopit. Samozřejmě, že řada vyšla na mě. Přijela jsem dolů na chatu a šla jsem normálně zatopit, tak jak to vždy dělám. Po rozpálení krbu jsem jela zpátky na stáj, kde jsme nakrmili koně. Konečně jsme si sedli a po celém dni práce jsme odpočívali .. V tom zvoní telefon: „ HOŘÍ, HOŘÍ, Z VAŠÍ CHATY SE DÝMÍ…“ Nečekali jsme na nic a v okamžiku jsme byli dole.. Když jsme přijeli k chatě, viděli jsme plameny šlahající skrz střechu. Sousedé už stačili zavolat hasiče, kteří se pomalu začali sjíždět z okolních vesnic. Bohužel nám nebyli moc platní, jelikož v  cisternách neměli skoro žádnou vodu. Když konečně přijelo další auto, které mělo vody dost stejně nám nepomohlo, protože se nemohlo dostat přes auta hasičů, které tam již stály. Nám třem nezbývalo už nic jiného, než se začít smát a manžel měl ještě dost humoru na to, aby pořvával na hasiče, ať jde do chaty do mrazáku a donese pár už opečených špekáčků. Můj syn ještě stačil zachránit litr slivovice, kterou manžel pálil. Flašku jsme otevřeli a popíjeli s pohledem na naše několikaleté úsilí. Mě to už nedalo a rozbrečela jsem se, jenže jsem věděla, že s tím nic nenadělám. Takřka přes noc se z nás stali lidé bez domova. Jediné štěstí bylo, že jsme měli nad stájí udělaný provizorní byt pro návštěvy. Jenže s  chatou nám shořely veškeré doklady, památky, oblečení a většina našich úspor. Měli jsme veliké štěstí, že i v dnešní době existují dobří lidé, naši známí, kteří nám pomohli, třeba tím , že nám darovali nějaké oblečení do začátku. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a pojišťovna nám naši ztrátu proplatila. Celý dům jsme postavili od základů znovu. Doufám, že už mám za sebou všechny tragédie.J

Tereza Silná

Babiččin silvestrovský příběh Milá Terezko, chci ti napsat příběh, který se skutečně stal mě a dědovi. Je to už moc roků nazpět. Přišli k nám jednou před Silvestrem známí, že nechtějí být sami, jestli nemohou přijít k nám. Přišli, všichni jsme se bavili, hodně jedli, málo pili. Asi ve 2 hodiny ráno se známí rozhodli, že už půjdou domů. Protože to tady moc neznali, šli jsme je s dědou doprovodit. Bylo nasněženo a pořádně namrzlo. Já a manželka známého jsme vyrazily po takové širší vyšlapané cestě, chlapi si to chtěli projít zkratkou. Ta vedla uzounkou pěšinkou mezi plotem od zahrad a polem. Po chvíli chůze jsme uslyšely hrozný křik a nářek. Běžely jsme nazpět, známí ležel na zemi a hrozně naříkal, že ho bolí noha. Trošku jsem s nohou pohnula, ale strašně řval bolestí. Noha v kotníku byla zlomená. V té době neexistovali mobily, o telefonní budce se nám mohlo jenom zdát. Dědovi jsem udělila přesné instrukce, co má dělat donést. Nebylo to daleko od našeho domku. Děda dovezl dvoukolák, dřevěné dlahy a obvazy na připevnění dlah. Naložili jsme známého na dvoukolák a vydali se do FN. Do kopce to šlo velmi ztěžka, známí vážil asi 100 kg, ale s velkým úsilím jsme ho do nemocnice dotlačili. Na vrátnici a na traumatologii na nás hleděli jako na úplně silvestrovské opilé. Po RTG vyšetření se pan doktor zeptal, jestli měl už zahřebovaný kotník. To známí odmítl. Po sundání dlah se ukázalo, že v kotníku nebyly hřeby, šrouby na fixaci kostí, ale hřebíky v dřevěných dlahách, které jsme my s dědou připevnili. Ještě dlouho jsme se panu doktoru posmívali, že nepozná obyčejný hřebík od kostního hřebu. Babička

Stáří a dětství

Pavla Škrancová

Osídlování pohraničí 1952

Příběh mého dědy Jana Šestáka | Ročník 1946

Bylo mi šest let, když se rodiče rozhodli přestěhovat do pohraničí. Stěhovali jsme se pro práci v zemědělství s vidinou dobrých výdělků a pěstování domácího zvířectva. V pohraničí bylo spoustu volných domů po vysídlených Němcích. Po přestěhování do pohraničí byla realita jiná. Sice práce bylo hodně ale nebyli jsme se schopni uživit, protože nebylo na výplaty. Zaměstnaní byli čtyři členi rodiny v JZD. Neměli jsme si za co kupovat potraviny. Trpěli jsme úmorným hladem. Slíbený deputát jsme také nedostali. Společně s rodinou jsme zažívali každodenní hlad a ten nás donutil ke krádežím. Chodívali jsme do drůbežárny krást slepice. Předsedovi JZD jsme kradli husy a kačeny. Tatínek kradl mléko v kravíně. Dále jsme ještě kradli melasu určenou pro zvířectvo, z které jsme doma pekli perník. Doufali jsme, že se životní situace zlepší ale opak byl pravdou. Životní úroveň byla horší a horší. Pracovní neúspěchy, jako například uhynutí telete, bylo považováno komunisty za sabotování práce. V té době se z JZD dobrovolně nepropouštělo. Po dvou letech, když situace byla nezvladatelná jsme se rozhodli v noci utéct. Náš útěk byl vstupem do lepšího života. Táta si našel práci ve fabrice a máma na benzínce. Situace se na tolik zlepšila, že jsme konečně žili spokojeně.

Babička s Aničkou

Dědeček

Šárka Turková

Nejstrašidelnější cesta

Babiččin hororový zážitek

Jednoho dne uprostřed noci, jsme se vydali s dědečkem (manželem) domů z tancovačky. Protože už žádný autobus tak pozdě nejel, museli jsme tedy jít přes 8 km pěšky domů. Nemám ráda noční bloudění lesem, ale šli jsme ve dvou, tak mě to trošku uklidnilo. V polovině naší cesty jsem se otočila a uviděla obrys tmavé postavy, která šla za náma. Dostala jsem strach a upozornila dědu. Ten nad tím ale mávnul rukou a šli jsme dál. Pořád jsem měla nutkání se otáčet a sledovat tu postavu. Jakmile jsme vešli do vesnice, kde se nacházel náš domek, zastavili jsme pod pouliční lampou a čekali, až ta postava projde. Co se ale nestalo. Pán, jak jsme poznali pod světlem, zastavil taky a čekal, až půjdeme první zase my. To už jsem ale chytla takový strach, že jsem se dědu chytla jako klíště a pevně se ho držela. Měli jsme před sebou ještě pár kilometrů. Co když nás chce přepadnout? Pořád mě napadalo a stále mi běhala tahle myšlenka v hlavě. Ke konci téhle túry jsme šli okolo továrny, kde děda pracoval a vrátný byl jeho kamarád. Zastavili jsme se tam a vrátnému všechno řekli a poprosili ho, jestli by po našem odchodu nemohl jít tomu pánovi naproti, aby zjistil, kdo to je. Vrátný nadšeně kývnul a po našem odchodu se mu vydal čelem. Přibližoval se k němu, vzápětí jsme se otočili i my a šli mu naproti, ale v ten moment se ten pán okamžitě otočil a zmizel, že jsme to nestačili ani zaregistrovat. Náš dům leží na pastvině u lesa, kde nikdo, kromě nás, nebydlí. Co se asi mohlo stát? Od té doby už sama ve tmě nikdy nechodím, protože mám strach. V téhle době opravdu nevíte, na koho narazíte -. Naše rodina

Aktivita č. 4

V rámci „Dne SOS“ vytvoření koláží z připravených otisků dlaní členů rodiny a otisků dlaní vlastních na předem připravený podkladový materiál

Aktivita č. 6

Komix Kreslí: Ondřej Hluštík Vyprávění: Ivan Škrovánek

Strýcův dobrodružný příběh

Přijel k nám oblíbený cirkus Humberto.

Tak moc se mi líbil že jsem se rozhodl k němu utéct.

Zabalil jsem si věci do svého kufříku a vyrazil jsem na cestu.

Už jsem byl skoro u cíle, když mě chytla naše sousedka a za ucho mě odtáhla domů.

Maminka měla plnou pusu výčitek, a tak jsme jí musel slíbit že už to nikdy neudělám.

Aktivita č. 9

Aktivita č. 10

Oslovení respondentů – veřejnosti

Prezentace projektu v regionálním tisku – Olomoucký Večerník

Anketa směřuje k zjištění postojů aktivní mladé a střední generace ke starým spoluobčanům

Napsání článku o projektu Zajištění zveřejnění článku

Anketa pro veřejnost

Umím si vážit spoluobčanů starší generace? Ano - 148 | Ne - 8

Mám hezké vztahy se svými prarodiči? Ano - 154 | Ne - 14

Jsem ochotna/ochoten pomoci starším spoluobčanům. Ano - 161 | Ne - 14

Poučil jsi se někdy ze zkušeností starších spoluobčanů? Ano - 98 | Ne - 36

2. Cíle projektu a cílové skupiny Popište, co je cílem projektu, čeho má projekt dosáhnout, jaká změna po jeho realizaci nastane. Jak ověříte tento cíl / jak ověříte, že změna nastala (= indikátor cíle)? Dále popište, na které skupiny je projekt směřován, koho má oslovit (přímé a nepřímé cílové skupiny). Cílem projektu je vytváření pozitivních vztahů ke starší generaci spoluobčanů, hledání úcty, porozumění i poučení se z životních zkušeností starých lidí. Cílové skupiny: Přímá skupina: aktivní účastníci projektu, žáci I. ročníku školy a jejich rodinní příslušníci Nepřímé skupiny: všichni žáci a zaměstnanci Střední odborné školy Olomouc spol. s r. o žáci jiných středních i základních škol v Olomouci a okolí veřejnost

3. Popis jednotlivých aktivit Popište podrobně jednotlivé aktivity, které budou v rámci projektu realizovány. Ke každé aktivitě napište, kdo do ní bude zapojen a co bude jejím výsledkem. Aktivita

Popis aktivity

Zapojené osoby

1 Hledání zajímavých příběhů u nejstarších členů rodiny a jejich možných paralel v životě dospívajících (první lásky, život se sourozenci, zdraví, hledání přátelství…)

t

0TMPWFOÓ
OFKTUBSÝÓDI
ǏMFOǾ
SPEJOZ
WFEFOÓ
SP[IPWPSV
P
KFKJDI
äJWPUǔ
WâCǔS
UÏNBU t

7ZQSÈWǔOÓ
OFCP
TFQTÈOÓ
SFÈMOÏIP
QDzÓCǔIV
[F
äJWPUB
(babička, dědeček,,,) t

7
SÈNDJ
UÏUP
BLUJWJUZ
äÈDJ
WäEZ
[EǾSB[OÓ
TWǾK
[ÈKFN
P
QSPäJULZ
[LVÝFOPTUJ
J
OÈ[PSZ
TUBSâDI
spoluobčanů

Všichni žáci prvního ročníku, příslušníci starší generace v jejich rodině.

2 Nalezení podobné situace v životě dospívajícího

t

1PQJT
GPSNPV
WZQSÈWǔOÓ
OFCP
QÓTFNOÏ
WâQPWǔEJ
EPTQÓWBKÓDÓN
ǏMFOFN
SPEJOZ t

7
FNPDJPOÈMOÓ
B
W[UBIPWÏ
SPWJOǔ
KEF
P
QSPKFW
[ÈKNV
UPMFSBODF
OVUOÏ
EÈWLZ
USQǔMJWPTUJ
J
ohleduplnosti

Všichni žáci prvního ročníku

3 Fotodokumentace (generace v naší rodině)

t

4QPMFǏOâ
TOÓNFL
WÝFDI
HFOFSBDÓ
W
SPEJOǔ t

7âSPCB
GPUPHSBöÓ t

3FTQFLUPWÈOÓ
QDzÈOÓ
TUBSÏIP
ǏMPWǔLB
QDzJ
SFBMJ[BDJ
BLUJWJUZ
UPMFSBODF
L
[ESBWPUOÓN
GZ[JDLâN
i psychickým omezením při hledání vhodného formátu, prostředí a celkové realizaci při fotodokumentaci

t
7ÝJDIOJ
äÈDJ
QSWOÓIP
SPǏOÓLV t
4UVEJPWÏ
QSÈDF
HSBöDLÏIP
TUVEJB

4 Společný výtvarný happening – otisky dlaní zástupců všech generací v rodině

t

7
SÈNDJ
v%OF
404i
WZUWPDzFOÓ
LPMÈäÓ
[
QDzJQSBWFOâDI
PUJTLǾ
EMBOÓ
ǏMFOǾ
SPEJOZ
B
PUJTLǾ
EMBOÓ
Všichni žáci prvního ročníku vlastních na předem připravený podkladový materiál t

1SÈ[EOJOPWÏ
[BTUBWFOÓ
o
WZUWPDzFOÓ
TBNPTUBUOâDI
QSBDÓ
[UWÈSOǔOÓ
SVLPV
NMBEâDI
B
TUBSâDI
lidí v jednom souboru

5 Shromáždění materiálů z aktivit 1 + 2, vyhodnocení, seřazení, výběr jednoho vítězného pro ztvárnění komiksovou formou

t

4QPMFǏOÏ
EPQPMFEOF
ÞǏBTUOÓLǾ
QSPKFLUV
B
[ÈKFNDǾ
[
EBMÝÓDI
UDzÓE t
7ÝJDIOJ
äÈDJ
QSWOÓIP
SPǏOÓLV
[ÈKFNDJ
[
PTUBUOÓDI
UDzÓE t

%JTLV[F
o
IMFEÈOÓ
B
PCKFWPWÈOÓ
IMPVCLZ
KFEOPUMJWâDI
QDzÓCǔIǾ
OBMÏ[ÈOÓ
QDzÓLMBEV
J
QPVǏFOÓ
t
4QPMFǏOÈ
QSÈDF
OB
%51
TUVEJV
o
EJHJUBMJ[BDF
LPNJLTV pro vlastní život t
7PMCB
WÓUǔ[OÏIP
[È[OBNV

6 Tvorba komiksu

t
7ZUWPDzFOÓ
LPNJLTPWÏIP
QDzÓCǔIV

t
0OEDzFK
)MVÝUÓL t
4QPMVQSÈDF
T
%51
TUVEJFN
QDzJ
EJHJUBMJ[BDJ
LPNJLTV

7 Příprava výstavy z fotografií, výtvarných koláží a tištěných příběhů

t
QDzÓQSBWB
TUPKBOǾ
ÞDIZUǾ
QPELMBEPWÏIP
NBUFSJÈMV t
*OTUBMBDF
WâTUBWZ
W
HBMFSJJ
v$IPECBi t

0TMPWFOÓ
TQPMVQSBDVKÓDÓDI
ǏMFOǾ
SPEJOZ
[
DzBE
TUBSÝÓ
HFOFSBDF
KFKJDI
WZTUPVQFOÓ
W
SÈNDJ
prezentace výstavy

t
3FEBLǏOÓ
SBEB t
$FMÈ
UDzÓEB
*" t
.HS
4UFKTLBMPWÈ t
1DzÓQSBWB
öOÈMOÓIP
TPVCPSV
WF
TQPMVQSÈDJ
T
%51
TUVEJFN

8 Instalace výstavy v jiných školách

t
0TMPWFOÓ
ÝLPM t
*OTUBMBDF
QSBDÓ

t
3FEBLǏOÓ
SBEB t
$FMÈ
UDzÓEB
*" t
.HS
4UFKTLBMPWÈ

9 Anketa v Olomouckém Večerníku

t
0TMPWFOÓ
SFTQPOEFOUǾ
o
WFDzFKOPTUJ t

"OLFUB
TNǔDzVKF
L
[KJÝUǔOÓ
QPTUPKǾ
BLUJWOÓ
NMBEÏ
B
TUDzFEOÓ
HFOFSBDF
LF
TUBSâN
TQPMVPCǏBnům

t
ÇÈDJ
*"

"OFUB
$PVGBMPWÈ

10 Prezentace projektu v regionálním tisku

t
/BQTÈOÓ
ǏMÈOLV
P
QSPKFLUV t
;BKJÝUǔOÓ
[WFDzFKOǔOÓ
ǏMÈOLV

t
3FEBLǏOÓ
UâN t
.HS
4UFKTLBMPWÈ

11 Příprava CD + www prezentace

t
4FTUBWFOÓ
NBUFSJÈMV
EP
öOÈMOÓ
QPEPCZ

t
3FEBLǏOÓ
UâN t
4UVEJPWÏ
QSÈDF