Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem

Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem Ivan M. Havel

Různé obory, které jsou probírány v této knize, mají jednu společnou motivaci: zkoumat možnosti, jak pomoci člověku, který se ocitl svou duší, myslí a jednáním kdesi mimo onu nejasně vymezitelnou oblast „normálního“ či společensky „přijatelného“. Z této motivace, kombinované s potřebou vyhovět základním kritériím vědeckosti, vyplývají i některá metodologická a filosofická východiska těchto oborů. Patří k nim například: 1. Konkrétním duševním stavům a vnějšímu chování jedinců je třeba porozumět jako specifickým projevům určitých, víceméně obecných zákonitostí, popsatelných objektivním jazykem vědy. 2. Mezi těmito zákonitostmi by měly být zvláště ceněny ty, které jsou (či slibují být) terapeuticky relevantní. 3. Především jde o myšlení a jednání lidské bytosti; zkoumání jiných organismů, případně strojů, je spíše vedlejším, pomocným prostředkem. Cílem této kapitoly je poukázat na některé širší souvislosti a další badatelské směry, které krouží kolem téhož ústředního tématu, jakkoliv v tom či onom směru překračují uvedená východiska, zajímajíce se i o jiné, řekněme obecnější otázky.

Kognitivní věda – pokus o integraci disciplín Mysl, duše, psychika, inteligence, intelekt, mentální stavy, vědomí – to vše jsou slova, která v přirozené mluvě používáme zcela běžně, aniž by nám vadilo, jak neurčitý mají význam a jak silně tento význam závisí na kontextu, ve kterém se vyskytují. Přitom si vzájemně docela dobře a neproblematicky rozumíme – pravda, jen potud, pokud se s těmito slovy nesetkáme v diskurzu vědeckém, kde se mění v odborné termíny. Pak se pojednou ti z nás, kdo jsou zvyklí na vědecký imperativ přesnosti a objektivnosti, začnou ptát, co se těmito termíny vlastně míní. Odpověď buď nenajdeme, anebo nás neuspokojí, a ani nic nenasvědčuje tomu, že by se všechny ty disciplíny, které s tím mají co dělat, ve své odlišnosti vůbec kdy mohly na společných definicích shodnout. Znamená to, že vědecká metoda principiálně selhává, má-li být užita pro oblast mentálních jevů? Nebo je to jen prozatímní nedostatek vědeckých poznatků? Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 13

Poměrně nedávno došlo k propojení oborů, které se z velmi rozmanitých stran, rozmanitými metodami a s rozmanitými cíli pokoušejí dovědět něco více o fenoménu mysli jako takové (poznamenávám, že slovo mysl (angl. mind) je v této stati užíváno ve velmi obecném smyslu, v němž by leckdo dal přednost slovu „psychika“ či „duše“). Je příznačné, že při tomto propojování oborů sehrála nepřímou, ale výrazně stimulující roli umělá inteligence (jako disciplína, podobor informatiky) – totiž tím, že provokativně nabídla programovaný počítač jako model lidské mysli. Vznikl tak nový, „transdisciplinární“ obor bádání, zvaný kognitivní věda. Některé definice vymezují kognitivní vědu jako studium všech forem lidského poznávání, od vnímání a jednání (konání) až po řeč a myšlení. V širším pojetí se kognitivní věda pokouší o komparativní či zobecňující přístup, pro nějž je přirozené myšlení stejně zajímavé jako umělé „myšlení“ (realizované například počítačem). Rovněž jí nejde (či nemělo by jít) jen o kognitivní procesy v užším slova smyslu (vnímání, učení, usuzování), ale i o další komponenty mysli, jako je cílené jednání, paměť, komunikace, kreativní činnost, intencionalita, vůle, emoce, vědomí i nevědomí. Setkávají a prolínají se tu různé klasické i moderní vědní obory, které jsou si někdy navzájem i dosti vzdálené. Hrubou představu o zvláštním charakteru kognitivní vědy si lze učinit z orientačního schématu na obr. 1, kde jsou vyznačeny (i s mírou důležitosti) různé vědní obory a podobory, které se v dnešním pojetí na kognitivní vědě podílejí. Kruh uprostřed symbolizuje transdisciplinární propojení (tedy něco víc než pouhou koexistenci). Všimneme-li si podrobněji spektra zúčastněných oborů, zjistíme, že se tu uplatňují tři výrazně odlišné metodologické přístupy:  Přístup přírodovědný je založen na pozorování, měření a laboratorních pokusech. Patří sem hlavně různé biologické, neurovědní a některé psychologické obory.  Přístup konstruktivní se snaží vytvářet umělé modely a simulace různých procesů v mozku a mysli, ať už matematické, počítačové, fyzikální nebo fyzické. Děje se tak v rámci kybernetiky a umělé inteligence a patří sem též modelování paralelních neuronových sítí i jednotlivých neuronů.  Přístup fenomenologický je založen na reflexi vnitřních prožitků kohokoliv z nás. Je zastoupen těmi psychologickými obory, které vycházejí z introspekce, ale také různými fenomenologickými směry ve filosofii. Tento přístup se liší od předchozích tím, že se vymyká z tradičního pojetí vědy s jejím usilováním o objektivní charakter poznatků; naproti tomu nám však poskytuje přímou individuální jistotu o existenci a vlastnostech mentálního světa. Jde-li nám o hlubší pochopení lidské mysli, lze u přírodovědného i konstruktivního přístupu rozlišovat dvě hlediska, jedno jakoby zdola, druhé shora. Tak například neurofyziologie je věda, která hledí zdola – její zkoumání se vztahuje 14 — Ivan M. Havel

Obr. 1: Schéma kognitivní vědy (centrální kruh) jako průniku různých disciplín

k úrovni biologického substrátu, o němž se (pouze) předpokládá, že zajišťuje procesy mysli. Naproti tomu psychologie studuje člověka shora – na úrovni projevů mysli. O podobném dvojím hledisku lze mluvit i při konstruktivním přístupu, podle toho, která úroveň je modelována. Označení „shora“ a „zdola“ nelze ovšem brát doslova; zejména u přírodovědného přístupu se zatím nelze opírat o nějakou exaktní „vertikální“ hierarchii úrovní, na níž by se obě hlediska mohla setkat. V každém případě je rozpětí mezi horní a spodní úrovní větší, než si někdy uvědomujeme, a lze uvažovat o mnoha dalších meziúrovních. Obory, které lze zařadit pod přírodovědný přístup v kognitivní vědě, jsou podrobně rozpracovány v jiných statích této knihy, a proto je v této stati nebudeme Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 15

rozebírat. Zato se zastavíme u zbývajících dvou přístupů, a to nejprve u konstruktivního, reprezentovaného umělou inteligencí a konekcionismem.

Umělá inteligence Základní metodou umělé inteligence je modelování na počítači, přičemž tím hlavním principem jsou algoritmy, a tedy i programy. Zatímco z aplikačního hlediska je vždy zajímavá efektivita algoritmu – zejména jeho nároky na počítačový čas a paměť –, případně velikost třídy úloh téhož typu, které jsou daným algoritmem řešitelné, kognitivního vědce bude spíše zajímat vnitřní struktura algoritmu (a příslušného výpočtového procesu), zejména do jaké míry odráží naše představy o procesech v lidské mysli či o biologických potencialitách mozku. Von Neumannova architektura číslicových počítačů, ke které až donedávna neexistovala výrazná alternativa, je spojena s představou sériového diskrétního výpočtového procesu, který je řízen programem uloženým (spolu se vstupními a pracovními daty) v paměti počítače. Program (v konkrétním smyslu) je na daném typu počítače realizovatelná prezentace nějakého (abstraktního) algoritmu. Experimenty v umělé inteligenci se zpravidla zaměřují vždy na některou specifickou (někdy velmi specifickou) kognitivní či intelektuální schopnost (např. počítačové vidění, hraní šachu, dokazování teorémů, řešení úloh určitého typu, rozpoznávání obrazů, dokazování matematických vět, analýza jazyka, dialog s člověkem apod.). Integrovaná umělá inteligence a zejména robotika se zaměřují na kombinaci takových schopností v rámci jednoho systému. Sám pojem inteligence v sobě totiž zahrnuje všestrannost jako podstatnou charakteristiku. Počítač nevstupuje do hry jen jako pomocný nástroj ke složitým výpočtům či k simulaci systémů, jejichž fyzická realizace by byla technicky obtížná, ale též jako jedno z možných prostředí pro realizaci struktur a procesů, které lze na dostatečně vysoké úrovni srovnávat se strukturami a procesy přirozeného myšlení. Počítač může být inspirativní pro kognitivní vědu, a mnohé badatele vedl dokonce k přesvědčení, že algoritmické procesy v počítači a kognitivní procesy v mysli jsou (opatrně řečeno) entity téhož řádu. Z tohoto přesvědčení vychází i takzvaný počítačový funkcionalismus, o němž bude řeč později. Tradičnímu algoritmickému směru v umělé inteligenci, nazývanému též komputacionalismus, v novější době konkurují alternativní směry, které (vedle zajímavých praktických aplikací) nabízejí i nové náměty pro kognitivní vědu. Je to například distribuovaná umělá inteligence, konstruující takzvané multiagentní systémy, v nichž velkou roli hraje dělba práce a kooperace mezi relativně autonomními komponentami, a konekcionismus.

Neuronové sítě a konekcionismus Zatímco algoritmická umělá inteligence je založena na hledisku „shora“ a na symbolických procesech myšlení (tj. operování se symboly, tedy s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu), je modelování neuronových sítí typickým zástupcem konstruktivního přístupu „zdola“. Tento směr výzkumu se pod různými názvy (paralelní distribuované procesy, konekcionistické systémy) stal oblíbeným tématem konce dvacátého století. Konekcionismus (jakožto paradigma) je založen na myšlence, že mnohé složité jevy, myšlení a inteligenci nevyjímaje, lze považovat za emergentní (řekněme „nečekané“ – více o tom níže) vlastnosti hromadných (vysoce paralelních) dějů v rozsáhlé síti třeba i jednoduchých a vzájemně si podobných aktivních prvků (formálních neuronů či procesorů), mezi nimiž existují interakční vazby.1 V roli těchto prvků si můžeme představovat nejen neurony (či neuronové moduly), ale i umělé elektronické prvky anebo formální proměnné simulačních algoritmů, v širším pojetí i atomy (jejich spiny), molekuly, buňky, živé organismy, biologické druhy, lidi, národy, terminály internetu, přičemž tento výčet není úplný. Dynamické vlastnosti konekcionistického systému jsou obecně charakterizovány takto: (a) každý prvek může být v jednom z (obvykle dvou) možných stavů aktivity, (b) tento jeho stav závisí na stavech aktivity jiných prvků (případně, jdeli o vstupní prvek, na vnějších signálech), (c) míra této závislosti je určena vahami interakčních vazeb s jinými prvky (tyto vazby mohou být pozitivní i negativní). Konekcionistické modely dlouhodobě se vyvíjejících procesů (s pamětí, učením apod.) mají další důležitou vlastnost: (d) váha každé interakční vazby mezi dvěma prvky se průběžně mění, a to v závislosti na aktivitě těchto prvků v minulosti. Tato změna vah může probíhat podstatně pomaleji, než se mění aktivita prvků, což vede k zajímavým interpretacím. Považujeme-li prvky a jejich aktivitu za analogii neuronů a vzruchů, pak proměnlivost vah interakčních vazeb je analogií synaptické plasticity. Problém vztahu mezi tradiční (algoritmickou) a konekcionistickou umělou inteligencí lze vyjádřit ve dvou otázkách: Může u konekcionistických systémů existovat „vyšší“ úroveň, ve které by samovolně probíhaly logicko-symbolické procesy obdobné těm, které lze realizovat metodami algoritmické umělé inteligence? Lze tyto samovolné procesy cíleně podpořit vhodnou konstrukcí systému na „nižší“ (neuronové) úrovni? Kladná odpověď na druhou otázku by postavila konekcionistický přístup přinejmenším naroveň možnostem algoritmické umělé inteligence. Nabízí se ihned třetí otázka: Lze uvedeným způsobem podpořit i procesy, které překračují možnosti algoritmické umělé inteligence? Zatím lze říci jen to, že vý1

16 — Ivan M. Havel

Angl. connections – odtud název konekcionismus.

Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 17

raznou předností konekcionismu je možnost přímo fyzicky realizovat děje, které by jinak vyžadovaly velmi náročnou a zdlouhavou – pokud vůbec možnou – algoritmickou simulaci.

Vnitřní prožívání Přitom přístupovou cestou k lidské mysli je „vnitřní“, tj. subjektivní pohled na sebe sama – bez něho by naše poznání mysli bylo nutně neúplné, pokud vůbec nějaké. Mezi filosofy tuto cestu berou vážně především fenomenologové, uchyluje se k ní však nakonec každý, kdo se uprostřed ruchu světa pozastaví a zahledí sám do sebe. Pro kognitivní vědu má taková sebereflexe význam jako výrazný heuristický a motivační zdroj, i když je v objektivisticky laděných přírodovědných publikacích jen zřídka explicitně zmiňován. Sama skutečnost, že mentální stavy jsou nám přístupny (také či především) vnitřním pohledem, souvisí s hlubším významem pojmu vědomí (ve filosofickém smyslu), k němuž se vrátíme na konci této stati. Zajímavou roli zde hraje přirozený jazyk. Mnohé jeho výrazy se vztahují k mentálním stavům (jako např. myšlení, vnímání, porozumění, mínění, úmysl, vůle, snění, uvědomování si) a jsou nám běžně srozumitelné právě díky individuální vnitřní zkušenosti. Lze říci i naopak, že díky jazyku, v němž je uložena věkovitá kolektivní zkušenost lidstva, jsme schopni rozumět svým vnitřním stavům. V literatuře najdeme někdy pozitivní, někdy negativní a často nepřesné zmínky o pojmu introspekce. Introspekcí zkoumáme svou vlastní mysl a jednání, avšak jakoby zvenku, tj. sledujeme sebe sama z nějakého (nutně i časového) odstupu. Naproti tomu prožívání2 je to, co provází každou vědomou činnost (vnímání, myšlení, jednání), byť v různé intenzitě. Neznamená to, že se při tom pozorujeme: při silných emocích se dokonce pozorovat ani nemůžeme (říká se: „nevědět o sobě“, „být mimo sebe“). Intenzivní vnitřní prožívání spojené se sebereflexí může mít i terapeutický význam. Z filosofického (a koneckonců i z psychoterapeutického) hlediska je souhra vnitřního prožívání sebe sama s prožíváním vnějších životních situací neodmyslitelnou komponentou integrity každého člověka.

Filosofický problém mysli a těla Jedním z ústředních témat, v němž se věda prolíná s filosofií, je problém mysli a těla, též zvaný psychofyzický problém. Vlastně již sama formulace tohoto problému je obtížná, protože závisí na filosofickém postoji toho, kdo jej klade. Charakterizujme si jej předběžně v podobě několika otázek: Lze nalézt znaky, které by spolehlivě oddělily mysl a tělo? K čemu se termíny „mysl“ a „tělo“ vůbec vztahují? Jakým způsobem může hmota nabývat mentální vlastnosti? Jak mysl působí na tělo a tělo na mysl? Lze některé (nebo obojí) toto působení zobecnit do podoby kauzálních zákonů? Ať problém formulujeme tak či onak, vždy vlastně vycházíme z nějakého apriorního intuitivního rozlišení kategorie mentálního (či psychického, duševního, vnitřního) od kategorie fyzického (tělesného, materiálního, vnějšího).3 Není náhodou, že někteří myslitelé vidí „snadné“ řešení problému ve zpochybnění onoho rozlišení jakožto něčeho zdánlivého a neodůvodněného. Pro psychiatrii je to ovšem problém zcela relevantní (ostatně proto je zde o něm řeč). Uvědomme si například, jak mnoho se toho ví o normálních i abnormálních dějích na synaptických přechodech, jak mnoho se také ví o duševních poruchách a jak mnoho se navíc ví i o korelacích mezí prvým a druhým. Víme však, kdy co z toho je příčinou a kdy co následkem? Pro snazší orientaci ve spleti různých názorů na vztah mysli a těla si uspořádejme ty hlavní z nich do jednoduchých schémat naznačujících jejich vzájemnou podřízenost (viz obr. 2 a 3).

Obr. 2: Přehled teorií o vztahu mysli a těla

Především se můžeme ptát, zda opravdu chceme oddělit říši mentálního od říše materiálního. Pokud ano, jsme dualisté. Pokud (z principu) nikoliv, jsme monisté a máme pak na vybranou, zda se hlásíme k mentalismu či materialismu. 2

Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.

18 — Ivan M. Havel

3

Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.

Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 19

Mentalismus (též idealismus) je teorie, že veškerý materiální svět je čistě produktem mysli. Často je zmiňován berkeleyovský solipsismus, což je vlastně důsledný empiricismus: přímá (smyslová) zkušenost neposkytuje jistotu, že věci existují i v době, kdy je nevnímáme, tím méně jistotu, že jsou uhněteny z nějaké látky. A tak být znamená být vnímán – jenomže k tomu musí existovat jiná entita, mysl, která vnímá ono vnímané a pro niž být znamená vnímat. Dualismem se v širším slova smyslu rozumí rozlišování dvou (nebo více) typů skutečnosti či jejího pojmového uchopení, přičemž jeden typ nelze redukovat na druhý. V poněkud užším slova smyslu se dualismem rozumí teorie, že mysl (či duše) je zcela něco jiného než hmota (tělo). Klasický karteziánský dualismus je příkladem substančního dualismu: existují dva typy substance, prvý typ – materiální (res extensa) – se vyznačuje rozprostraněností, a druhý – mentální (res cogitans) – je zaručen vědomým myšlením a vědomou zkušeností subjektu. Zatímco materiální svět lze vystavit rozličnému pochybování, nelze tak učinit se světem mysli (nezbytné již k onomu pochybování). Existuje „slabší“ varianta dualismu, tzv. dualismus vlastností (či teorie dvojího aspektu): mysl a tělo neexistují odděleně od sebe, nýbrž jsou to jen dva vzájemně neredukovatelné typy vlastností téže bytosti. Speciálně pak není kauzalita mentální v rozporu s kauzalitou fyzickou, jde pouze o dva aspekty téhož vztahu. Za další typ dualismu lze považovat rozlišení dvou modů bytí: vnitřně prožívané, „soukromé“ mentální stavy prostě jsou jiné než „veřejné“ věci reálného světa, jakkoliv prvé jsou produktem druhých (jsouce realizovány ve struktuře mozku). V moderní (západní) filosofii mysli převládají snahy zeslabit, obejít, odmítnout nebo vyvrátit substanční dualismus, což souvisí s bezděčnou averzí k čemukoliv, co by mohlo připomínat duchařství; věcným argumentem je obtíž s vysvětlením vzájemné interakce světa mentálního se světem fyzickým. V moderním pohledu jsou totiž veškeré příčiny fyzických jevů rovněž fyzické, a měly by tedy náležet do stejného fyzického světa. V rámci dualistické koncepce existují tři pohledy na tento problém (obr. 3). Klasický psychofyzický paralelismus je teorie, která uznává děje jak na mentální, tak i na materiální (fyzické) úrovni, soudí však, že spolu nijak neinteragují, že prostě probíhají synchronně, ve vzájemné shodě, kterou nelze interpretovat jako kauzální vztah. Epifenomenalismus považuje mentální stavy za kauzálně neúčinné vedlejší projevy fyzických procesů – jakési „stíny“ materiálních dějů –, a proto jsou (z vědeckého pohledu) „nadbytečné“. Třetí variantou je interakcionismus, podle něhož svět mentálního opravdu kauzálně interaguje se světem fyzického, přičemž vysvětlit, jak, kde a kdy ke kauzální interakci dochází, je úkolem vědy. Existují pokusy hledat nějaký „interface“ i v kvantově mechanických dějích na subneuronální úrovni.

20 — Ivan M. Havel

Obr. 3: Typy interakcí dvou světů

Materialistické koncepce vycházejí z přesvědčení, že vše mentální je fyzické. Proto někteří autoři ztotožňují materialismus s fyzikalismem, ten však může být chápan v užším významu, totiž že k vysvětlení mentálních jevů vystačíme se známými kauzálními zákony fyziky.

Moderní názory Většina moderních materialistických teorií mysli (obr. 4) je založena na redukcionistickém postoji, jehož charakteristickým výrokem je „X není nic než Y“, kde za X se dosadí to, co má být vysvětleno, a za Y něco rádoby „elementárního“. Otázka, proč své stavy mysli v běžném životě prožíváme jaksi jinak než jevy fyzického světa – a i jinak o nich mluvíme –, je zpravidla ponechána stranou jako vědecky irelevantní.

Obr. 4: Moderní směry

Empirická západní psychologie první poloviny tohoto století, odmítající jak introspekci, tak spekulace o vnitřních stavech myslící bytosti, se projevila jako behaviorismus i v teorii mysli. Vše, co se týká mysli, se redukuje na výpovědi o (pozorovatelném) vnějším fyzickém chování pokusných osob (zvaných však „subjekty“). Důsledný přístup k této otázce přisuzuje mentálním konceptům jejich význam odkazováním na určité stereotypní vzorce chování. Nicméně nemusí to být chování aktuálně realizované; podle logického behaviorismu nejsou mentální Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 21

koncepty (například „bolest“) nic než jména pro určité dispozice k vnějším projevům, přesněji řečeno pro určité standardní vztahy mezi typy stimulů a typy příslušných reakcí. Dosti odlišný pohled měla (svého času vlivná) teorie identity. Podle ní jsou mentální jevy (stavy a procesy) identické s konkrétními fyziologickými jevy (stavy a procesy) v mozku, takže například pocit bolesti není nic než excitace patřičných neuronů. Při tomto pojetí je důležité rozlišovat, zda se míní identita partikulárních jevů (například konkrétní bolest konkrétního člověka ve vztahu ke konkrétnímu stavu jeho nervového systému) nebo identita obecnin (typ bolesti ve vztahu k typu fyziologického jevu). Tato druhá varianta identity by předpokládala existenci psychofyzických zákonů, což je předpoklad velmi problematický. Funkcionalismus je na obr. 3 zařazen pod materialistické teorie, přestože je založen na abstrahování od materiální povahy entit, jimiž se zabývá, a má tak blíže k pohledu matematika než fyzika (mnozí funkcionalisté jsou ovšem též materialisté). Podle funkcionalistů je důležitá pouze funkční struktura a kauzální vztahy mezi stavy systému, a lze tedy budovat jednu společnou abstraktní teorii myšlení (či obecněji mysli), která by připouštěla libovolné realizace – biologické stejně jako technické. Moderní teorie mysli byly silně ovlivněny vědeckými směry a poznatky své doby, v případě behaviorismu psychologií, v případě teorie identity novými znalostmi o mozku a v případě funkcionalismu počítačovou vědou. Funkcionalisté tzv. „černé schránky“ si uvědomili nedostatečnost kauzálního popisu systému výlučně jeho vnějším chováním (vztahu „stimulus–reakce“) a analogicky s Turingovým formálním modelem výpočtového procesu zavedli pojem vnitřního stavu. Vnitřní (tedy mentální) stavy jsou (spolu se vstupními stimuly) příčinami jiných vnitřních stavů (a výstupních reakcí). Podstatné je, že vymezení vnitřních stavů spočívá výhradně v těchto kauzálních vztazích a jejich fyzická realizace je nepodstatná.

Počítačová metafora a „silná“ umělá inteligence Srovnávání některých aspektů lidské mysli (počínaje funkční organizací mozku a konče kognitivními procesy) s některými aspekty vnitřní organizace, výpočetních procedur či vnějších projevů počítače je základem takzvané počítačové metafory, která souvisí s dodnes ještě vládnoucím paradigmatem v kognitivní vědě. Počítačová metafora si především všímá rozdílu mezi hardwarovou a softwarovou komponentou počítače a vychází z poněkud vágního, avšak filosoficky relevantního pojmu implementace. Jde o to, že daný program (což je symbolický objekt) je určen k řízení reálného průběhu výpočtového procesu v daném typu počítače (což je fyzický objekt). Programy jsou v tomto smyslu kauzálně potentní, a to nezávisle na té či oné konkrétní implementaci (obrazně by se dalo říci, že mají „transper22 — Ivan M. Havel

sonální“ povahu). Nezávislost softwarových objektů (programů) na hardwarové implementaci je hlavním motivem počítačového funkcionalismu, někdy označovaného jako „silná“ umělá inteligence. Je to názor, že lidská mysl má algoritmickou povahu, a protože není podstatné, v jakém médiu jsou algoritmy (programy) implementovány, je principiálně možné ji replikovat v počítači.4 Počítače by proto mohly (dokonce musely) mít myšlenky, pocity, porozumění a snad i vědomí, pokud by v nich byl implementován vhodný počítačový program s vhodnými vstupy a výstupy.

Konekcionistický funkcionalismus a teorie emergence Alternativu k počítačovému funkcionalismu přinesl již výše zmíněný konekcionismus. Jednak přesunul důraz na nižší, neuronovou úroveň, jednak upozornil na složité dynamické děje v kolektivních systémech, na něž se nehodí tradiční počítačová metafora. Přesunem pozornosti na neuronovou úroveň se však neopouští zcela pozice funkcionalismu – ten lze totiž aplikovat znovu na úrovni neuronové sítě a tam pak abstrahovat od materiální povahy jednotlivých prvků (neuronů). Takovýto konekcionistický funkcionalismus vnáší do hry nový aspekt: je třeba vzít v úvahu existenci více úrovní, jež často vyžadují odlišné funkční popisy. Novým problémem je tu povaha interakce mezi úrovněmi, která již nemusí mít kauzální povahu (aspoň v tradičním pojetí, kdy příčina náleží do téže úrovně popisu jako následek). Místo funkcionalismu by tu bylo namístě mluvit o (novém5) emergentismu. Pojem emergence se poněkud módně a nejednotně užívá pro případy, kdy se nějaká vlastnost či jev „nečekaně“ objevuje na vyšší úrovni popisu, a to spolu s nějakými vlastnostmi či jevy na úrovni nižší (a v závislosti na nich), aniž by to však bylo lze redukcí na tuto nižší úroveň vysvětlit. Příklady jsou velmi rozmanité, ať už jsou to makroskopické charakteristiky látek, holistické vlastnosti mozku, morfogeneze v biologii nebo makroekonomika. Obecně řečeno, čím rozsáhlejší a vazebně složitější je systém na mikroúrovni, tím spíše se nám jeho chování na makroúrovni bude jevit jako emergentní. Někteří filosofové soudí, že i souvislost mezi myslí a mozkem lze principiálně vysvětlit pomocí meziúrovňového vztahu. Může jít o jakousi souhru kauzality a realizace: například (slovy Johna Searla) některé dostatečně složité neurobiologické procesy v mozku mohou způsobit mentální stavy a procesy, a ty jsou zároveň realizovány ve struktuře mozku (obr. 5). 4

5

Zatímco „slabá“ umělá inteligence aspiruje pouze na modelování některých vnějších projevů mysli. Pojmy emergence a emergentismus byly již v poněkud jiných souvislostech užity v 19. a počátku 20. století.

Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 23

vědomí mozkovým procesem? Je produktem biologické evoluce? Jak umístit vědomí do vztahu k ostatnímu světu? Jde o epifenomén či o neodmyslitelnou komponentu reálného světa? Jak vysvětlit nevědomí a jeho vztah k vědomí? Mohl by i robot mít vědomí? Lze mluvit o kolektivním vědomí? Je vůbec možné budovat objektivní vědu o vědomí, když to hlavní známe jen ze subjektivní zkušenosti? A tak dále. Bylo by obtížné se zde pokoušet o přehled různých názorů na tyto otázky – jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že věda brzy najde na vše odpověď, jiní hledají nové způsoby poznání mimo hranice současné vědy, další tvrdí, že jsou to všechno jen pseudoproblémy, protože žádné vědomí v uvedeném smyslu prostě neexistuje.

Obr. 5: Hypotéza o paralelismu mentálního a fyziologického působení (podle SEARLE, 1983, p. 270)

Klíčovým pojmem je právě toto působení a zároveň realizace, což lze vzhledem k charakteru nižší úrovně chápat jako speciální případ emergence (o jejíž podstatě toho však mnoho nevíme). Problém ovšem zůstává v povaze onoho „působení“ v horní části diagramu na obr. 5, které vlastně již zahrnuje interakci mezi myslí a tělem a které navíc nelze srovnávat s čistě fyzickým působením na úrovni fyziologické, aniž by byl vyřešen problém svobodné vůle.

Co je vědomí? V posledních několika letech neobyčejně vzrostl zájem o problém vědomí, a to i mezi vědci a filosofy západní analytické orientace, pro něž bylo téma vnitřně prožívaného vědomí donedávna téměř tabu pro nezvládnutelnost cestou objektivního zkoumání. Důvodem dnešního zájmu mohou být jak nové poznatky o mozku, tak i nové pohledy na vztah mysli a těla, o nichž byla řeč výše. Poznamenejme, že samotnému slovu „vědomí“ lze rozumět různě, jak vidno z těchto odlišných slovních kontextů: (1) být při vědomí, (2) vědomí něčeho (nebo o něčem), (3) mít vědomí. V prvním případě jde spíše o označení fyziologického stavu (opačnému k bezvědomí), který lze mnohdy i empiricky testovat. Druhé použití najdeme nejčastěji v běžné mluvě, při zdůraznění obsahu vědomí. Pro filosofy je ovšem nejzajímavější (protože nejméně uchopitelný) třetí význam. Vědomím je zde to, co vůbec umožňuje všechny případy vědomí typu (2), případně co je pro ně společné. Je to vlastnost či schopnost člověka (a kdoví, zda jen člověka) vést vnitřní život čili prožívat vlastní mentální stavy. Studium vědomí si předkládá rozmanité otázky, které snad lze lehce formulovat, z čehož však neplyne, že mají jasný smysl, tím méně, že lze na ně čekat odpověď. Je 24 — Ivan M. Havel

Literatura CRICK, F. 1997. Věda hledá duši: překvapivá domněnka. Praha: Mladá fronta. DAMASIO, A. R. 2000. Descartesův omyl: emoce, rozum a lidský mozek. Praha: Mladá fronta. DENNETT, D. C. 1997. Druhy myslí: k pochopení vědomí. Bratislava: Archa. GÁL, E.; KELEMEN, J. (eds.). 1992. Myseľ/telo/stroj. Bratislava: Bradlo. HAVEL, I. M. V tisku. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém. In MAŘÍK, V. et al. (eds.). Umělá inteligence III. Praha: Academia. KELEMEN, J. 1994. Strojovia a agenty. Bratislava: Archa. MAŘÍK, V. et al. (eds.). 1993. Umělá inteligence I. Praha: Academia. MAŘÍK, V. et al. (eds.). 1997. Umělá inteligence II. Praha: Academia. MAŘÍK, V. et al. (eds.). 2001. Umělá inteligence III. Praha: Academia. METZINGER, T. (ed.). 1995. Conscious Experience. Thorverton: Imprint Academic. NOSEK, J. 1997. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha: Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR. REY, G. 1997. Contemporary Philosophy of Mind. Cambridge (Massachusetts): Blackwell. RUMELHART, D. E.; McCLELLAND, J. E.; The PDP Research Group. 1986. Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. 2 vols. Cambridge (Massachusetts): The MIT Press. SEARLE, J. R. 1983. Intentionality: An Essay in the Philosophy of Mind. Cambridge (UK): Cambridge University Press. SEARLE, J. R. 1994. Mysl, mozek a věda. Praha: Mladá fronta. ŠÍMA, J.; NERUDA, R. 1996. Teoretické otázky neuronových sítí. Praha: Matfyzpress.

Přetištěno se souhlasem autora z HAVEL, I. Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem. In Psychiatrie. Praha: Tigis, 2002. s. 201–206. Kognitivní věda a problém vztahu mezi myslí a tělem — 25