Keltské moře z Cornwallu do Irska a zpět Obsah

Keltské moře – z Cornwallu do Irska a zpět

Obsah Keltské moře – z Cornwallu do Irska a zpět............................................................................................... 1 Cesta ...................................................................................................................................................... 2 Loď ......................................................................................................................................................... 3 Trasa ...................................................................................................................................................... 3 Z Falmouth do Newlynu ........................................................................................................................ 4 Newlyn ................................................................................................................................................... 5 Z Newlynu do Irska ................................................................................................................................ 6 Irsko ....................................................................................................................................................... 7 Z Crosshavenu do St. Marys .................................................................................................................. 8 St. Marys .............................................................................................................................................. 10 Ze St. Marys do Falmouthu ................................................................................................................. 11 Falmouth ............................................................................................................................................. 12

Cesta 4. července jsem cestoval z Prahy do města Falmouth v Cornwallu. Na mapě to tak nevypadá, ale JZ Anglie je od Londýna dost daleko. Doprava spočívala v cestě na pražské letiště, letu na letiště Londýn Stansted, cestě letištním autobusem do centa Londýna, cestě metrem na nádraží Paddington Station, cestě vlakem do městečka Truro a dalším vláčkem do stanice Penryn. Tady jsem zavolal Nickovi z charterovky Cornish Cruising a on mě dovezl do mariny. Ufff. Z domova jsem odcházel v sedm ráno, na loď jsem se dostal v deset večer. Kromě londýnského metra jsem měl všechny letenky/jízdenky koupené předem. K tomu se váže jedna zaznamenáníhodná příhoda: Na Stansted jsme přiletěli včes, což se mi líbilo, protože autobus firmy EasyBus odjížděl hodinu po příletu. Co se nezdařilo, byl výdej zavazadel. Ke svému batohu jsem se dostal 20 minut po odjezdu autobusu. Stánek firmy EasyBus jsem na letišti nenašel, tak jsem se smířil s tím, že si u jiné firmy – National Express – koupím jinou jízdenku. Cesta se mi tedy prodraží o 12 až 15 liber. Když na mě přišla řada, zeptal jsem se, kdy jede nejbližší autobus. Paní odpověděla, že každou chvíli – rozuměj, co 15 minut. „Dejte mi tedy jednu jízdenku, prosím." „Pane, to, co vám kouká z kapsy košile, je jízdenka na EasyBus?" „Ano, ale dlouho jsem čekal na zavazadla a spoj mi ujel." „Na tuhle jízdenku můžete jet s námi." „Vážně??! S jinou firmou?!!" „Ano, jděte tímhle podchodem na nástupiště č. 16." „Uhhh, ehm, DĚKUJI!" A fakt jsem jel.

Loď Ohledně lodi se situace vyvíjela celkem zajímavě. Na podzim loňského roku, když jsem uvažoval, kde se letos chci plavit, jsem na stránkách Cornish Cruising našel loď Sadler 28 (nebo 29 – už nevím). To je přesně správná velikost pro sólovou plavbu v mém podání. Loď je už dostatečně velká pro plavbu na otevřeném moři, ale ještě se s ní dobře manévruje v přístavu. Letos koncem ledna ovšem loď už v nabídce nebyla. Na můj dotaz mi šéf charterovky – Nick – odpověděl, že už ani nebude. Nejbližší větší – Bavaria 30 – by délkou 9,32 m také vyhovovala, ale byla o poznání dražší. Zamířil jsem tedy níž a objednal loď Sadler 26 o max. délce 7,94 m. Asi měsíc před začátkem plavby jsem poslal mail s otázkami ohledně příjezdu do mariny, nákupu zásob atd. Nejdřív se nic nedělo, ale pak mi přišel mail následujícího obsahu: Je nám to velice trapné a omlouváme se, ale majitel loď stáhl z charteru. Nabízíme ti jinou loď, která je sice o dost dražší, ale vzhledem k situaci nebudeš nic doplácet. Napiš, zda máš zájem. Jde o loď Jeaneau Sun Odyssey 35. Poněkud mi ztuhly rysy. Loď měří 10,75 m. S takhle dlouhou lodí jsem sólově nikdy neplul. Krom toho Sadler má twin keel, takže může stát na dně v přístavech, které za odlivu vysychají. Jeaneau má fin keel, takže ani náhodou. Jeden vysychající přístav – St. Ives – jsem měl v pánu navštívit. Po čtvrthodince rozmýšlení jsem odepsal, že loď beru. Stejně už jsem měl koupené letenky a jízdenky. Změnil jsem plánovanou trasu a doufal, že si s přístavními manévry poradím. Z plavby samotné jsem příliš obavy neměl – když budu brzo refovat, za plavby loď zvládnu. Trasa Jak se měnila loď, kterou jsem měl mít, tak jsem upravoval svoje plány na to, kam plout. Velice mě lákalo obeplout pověstný maják Fastnet. Nějakých deset mil od něj je velice dobře chráněná zátoka u městečka Baltimore. V zátoce by se dalo výborně kotvit a odpočívat, ve městečku by rozumně šlo doplnit zásoby. Problém byl v tom, že 26stopá loď byla kategorie 2, tedy taková, že smí maximálně 60 mil od bezpečného přístavu. To při přímé trase Keltským mořem nejde splnit. Musel bych se nejdříve držet v šedesátimílové vzdálenosti od Cornwallu, pak Walesu (Milford Haven) a nakonec od jižního pobřeží Irska. To už by pro osmimetrovou loďku byl docela zápřah, který by byl možný jen za příznivého větru. Situaci ještě komplikuje oblast, kde jsou plošiny pro těžbu plynu. Kolem nich je pásmo zakázané plavby. Jeaneau 35 dávala naději na rychlejší plavbu, ale i tak by to bylo velice těsné. Rozhodl jsem se, že konečný cíl zvolím až podle situace při etapě z Cornwallu do Irska. I Jeaneau – její jméno je Alcyone – je také kategorie C2. Dosti podstatným faktorem pro stanovení délky etapy jsou (kromě směru a síly větru) také přílivové proudy a jejich účinky v okolí pevniny – zejména ostrovů, poloostrovů a mysů. Tady jsou proudy jednak

nejsilnější a tudíž dokážou loď buď brzdit nebo naopak urychlit, ale také se tu vytvářejí tzv. races, edies a overfalls. Tedy oblasti, kde jsou vlny strmější a kratší, přicházejí z více směrů, častěji se zalamují a tvoří se tu víry. Nejhorší situace jsou za skočného přílivu a fouká-li vítr proti směru proudu. Jedno takové pověstné místo je u mysu Lizard, který jsem měl obeplouvat den po skočném přílivu. Předpověď říkala, že bude foukat SW 4 až 5 s poryvy 6. Směr v reálu odpovídal, poryvy byly až 29 uzlů. Jistě chápete, že jsem se od mysu držel v uctivé vzdálenosti – plul jsem stále alespoň pět mil od něj. Tam byla plavba vzhledem k počasí celkem klidná. Z Falmouth do Newlynu V pondělí kolem čtvrt na deset jsem vyplul z mariny. Marina je rozdělená na dvě části prahem, který v části blíž ke břehu zadržuje dostatek vody. Za odlivu se ovšem nedá z téhle části vyplout. Alcyone ovšem stála v druhé části, takže jsem mohl odplout kdykoli. Při odplouvání jsem se přídí zlehka dotkl zádi vedlejší lodi, ovšem byl to opravdu jen dotyk – nedošlo k sebemenší škodě. Pak už jsem z úzké uličky vyplul dobře. Pomalu jsem proplouval přístavem a mířil k ústí řeky Fal. Plavební dráha se vine mezi spoustou lodí na bójích. Na otevřeném moři jsem vyroloval asi 1/3 genoy a stále plul i na motor. Před polednem jsem vytáhl hlavní plachtu a zarefoval ji na druhý ref. Pak jsem vypnul motor. V tu chvíli ještě nebylo nutné mít druhý ref, ale vítr – v souladu s předpovědí – postupně sílil. Zatím foukal jižní vítr síly 4 až 5 Bft. Na jih jsem zatím chtěl plout, takže jsem k mysu Lizard křižoval. Mys jsem obeplul ve vzdálenosti asi pěti mil, abych se vyhnul nepříjemným přílivovým jevům, kterými je tohle místo pověstné. S přechodem na JZ kurz vítr sílil až k 6 Bft. Z Atlantiku přicházely dost velké vlny, odpoledne ty největší dosahovaly čtyř metrů. Plavba v nich nebyla pohodlná, ale o nic dramatického nešlo – vlny nebyly příliš strmé. Celou dobu jsem používal autopilota. Fungoval velice dobře, ale postupně začal vydávat nepříjemné skřípavé a rachotivé zvuky. Nešlo ani tak o rámus, ale o obavy z případné poruchy. I z toho důvodu jsem po dalším zesílení větru úplně spustil hlavní plachtu. To už jsem plul na boční až zadoboční vítr a i jen na třetinu genoy loď plula rychlostí kolem 4,5 uzlu. Jak jsem vplouval do zátoky, ve které jsou přístavy Newlyn a Penzance, vlny se pomalu zmenšovaly. Před Newlynem jsem v pohodě připravil loď na přistání a vplul do přístavu. Sídlí tu početná rybářská flotila a jen část přístavu je určena pro jachty. Chvíli jsem hledal místo a pak se jal přistávat u delšího pontonu. V přístavu nefoukalo, ale přílivový proud mi snesl záď, takže jsem k prstu pontonu připlouval šikmo. Na pontonu mi ale tři ochotní jachtaři pomohli, takže jsem nemusel manévr přerušit a opakovat. Do ničeho jsem nenarazil, což s takhle velkou lodí, se kterou sem přistával poprvé, považuji za „úspěch“.

V Reedově almanachu jsem našel, že místo, kde stojím, má hloubku jen k chart datum (CD). Vzhledem k tomu, že za odlivu mělo být jen 0,9 m vody, dosti jsem znejistěl. Alcyone má ponor 1,8 m. Obě mapové GPS, které jsem měl k dispozici, tu dávaly hloubku nejméně 2 metry. Jinde místo nebylo. Jedinou alternativou bylo kotvení před přístavem. Vzhledem k větru a vlnám se mi do toho vůbec nechtělo. Riskovat jsem ale nechtěl – představa lodi lehající si na bok byla hrozná. V Reedově almanachu jsem našel telefonní čísla na harbour mastera a zavolal mu. Nejdřív jsem se mu omluvil, že ho ruším (bylo devět večer). Po vylíčení situace mi řekl, že by to mělo být OK, ale abych na kanále 12 zavolal nočního hlídače. Ten se přijde podívat, kde přesně stojím, a řekne mi. Hlídač dorazil velmi brzo, zeptal se na ponor a řekl, že by to mělo být OK. Že ve springu by to stačit nemuselo, ale jinak ano. Vzhledem k tomu, že byly necelé dva dny po springu, moc mě neuklidnil. Rozhodl jsem se držet „přílivovou hlídku“. Odliv měl být ve 3:42, takže jsem si nařídil buzení na jednu, dvě a tři hodiny. Pokud by voda klesala příliš rychle, musel bych vyplout před přístav. Loď má hloubkoměr nařízený tak, aby ukazoval hloubku pod kýlem. Předpokládám, že s určitou rezervou. Taky jsem se domníval, že na dně bude vrstva měkkého bahna, takže malý deficit vody by nemusel vadit. V jednu bylo od kýlem 1,7 metru. Ve dvě 0,8, ve tři 0,2. Vzhledem k tomu, že voda odtéká (i přitéká – za přílivu) kolem odlivu (či přílivu) nejpomaleji, rozhodl jsem se zůstat. Mezi 3:20 a 3:46 hloubkoměr ukazoval 0,1 m. Pak se hodnota začala zase pomalu zvětšovat. Ufff. Newlyn Zapomněl jsem napsat, že jsem nočnímu hlídači zaplatil 20 Ł za jednu noc v marině. V úterý jsem se nikam nehrnul. Po nočních hrátkách s odlivem jsem se chtěl trochu vyspat, krom toho, předpověď na úterý byla stejná jako na pondělí a k tomu, jako bonus, měla být horší viditelnost. Usoudil jsem, že na etapu kolem mysu Lands End je to trochu moc radostí. Kolem mysu jsou také dost silné přílivové proudy, je tu hodně mělčin a skalisek (například u bóje Runnel Stone a majáku Longships) a západně od mysu je jedna ze tří TSS, které obklopují Scilly Islands. Mezi mysem a TSS je Inshore Trafic Zone, která umožňuje relativně bezpečnou plavbu malých lodí. ITZ je reálně široká asi 2,5 míle, což by za špatné viditelnosti nemuselo být dost. Zašel jsem tedy do kanceláře harbour mastera, zaplatil dalších dvacet liber a prošel se po městečku. Nijak zvlášť mě neuchvátilo. Jen pohled na přístav s ostrovem St Michael's Mount v pozadí se mi moc líbil. V pozdním odpoledni jsem s notebookem došel ke kanceláři HM znovu. Jen tam fungovala Wi-Fi. Čerstvá předpověď počasí dávala na středu lepší podmínky, takže jsem se připravil na to, že dopoledne vypluji směrem k Irsku.

Z Newlynu do Irska Po desáté hodině jsem zcela bez problémů odplul od pontonu a z přístavu. Poodplul jsem a připravil loď na plavbu. Vyroloval jsem jen asi 2/5 genoy. Foukal totiž docela svižný západní vítr – pětka s šestkovými poryvy. Jak jsem vyplouval ze závětří poloostrova, vlny se zvětšovaly, ale během dne nepřekročily velikost dvou metrů. Vzhledem ke směru větru mě kurz vedl přímo k majáku Wolf Rock (49°56,7‘ N; 005°48,5‘ W). Asi míli a půl před ním jsem udělal obrat na kurz 015°, který mě vedl zhruba k bóji Runnel Stone (50°01,1‘ N; 005°40,3‘ W). Půl míle před mělčinou jsem zase udělal obrat na kurz 260°. To už byl vidět maják Longaships u pověstného Lands End. Tady vede jedna ze tří TSS obklopujících Scilly Islands. Mezi TSS a Lands End je ITZ, kterou jsem chtěl proplout. Těsně u TSS jsem udělal další obrat. Vítr se stočil na severozápadní, mohl jsem plout kurzem 005°. Síla větru byla 4 až 5 Bft. Protože vše šlo dobře, došel jsem pro foťák a fotil maják i Lands End. Viditelnost byla slušná a provoz zatím slabý. Když jsem minul severní okraj TSS, rozhodl jsem se překřížit trasu nákladních lodí. Provoz byl stále slabý, takže nedošlo k žádným komplikacím. To už bylo odpoledne. Na druhé straně jsem zamířil zase přibližně k severu. K večeru provoz zesílil a také rybáři se ukázali. Nákladní lodi jsem téměř všechny měl po pravoboku, rybáře z obou stran. Když se setmělo, světel bylo na moři opravdu dost. Ve vysílačce jsem slyšel i to, jak se nákladní loď ptala rybáře, jakým způsobem loví. Nebyla si jistá a asi nechtěla vjet do sítě. Odpověď „I am a butterfy.“ ji uspokojila. Ne, nešlo o bláznivého rybáře. Takhle tu říkají lodím, které mají na obou stranách trupu jakási ramena, na kterých – předpokládám – visí sítě nebo jiná zařízení pro lov ryb. V noci jsem začal praktikovat systém, kdy obhlédnu horizont a není-li žádná loď příliš blízko, jdu si na 15 až 20 minut lehnout. Pak se vše opakuje. Pokud nějaká loď blízko je nebo mi není jasné, jakým směrem pluje, až do vyřešení situace zůstávám v kokpitu. Ani jednou se mi nestalo, že by nějaká loď byla příliš blízko. V druhé polovině noci provoz postupně řídl. Vítr stále foukal severozápadní, ale postupně slábl. To bylo v souladu s předpovědí. Plul jsem stále tak, abych byl do 60 mil od nějakého přístavu. Musel jsem tedy plout trochu víc na východ, než by mi dovoloval vítr. Ráno vítr zeslábl až na 1 až 2 Bft, takže jsem nastartoval motor a zamířil přímo k jednomu ze dvou otočných bodů, které vymezovaly šedesátimílové pásmo. Po osmé hodině se rozfoukalo, takže jsem vytáhl plachty a vypnul motor. Dopoledne se dvakrát ozval alarm oxidu uhelnatého. Považoval jsem to za omyl (později se ukázalo, že asi právem), ale stejně jsem provedl předepsaný postup. Odkryl jsem bilge, začal větrat a použil bilgovou pumpu. Přes den jsem tak jako tak byl hlavně v kokpitu, takže asi nic nehrozilo. Zajímavé je, že v marinách – i když jsem vařil nebo dobíjel motorem baterie – se alarm ani jednou neozval.

Odpoledne se kolem lodi ukázala skupina asi pěti delfínů, kteří se tu 20 minut proháněli a skákali. Měl jsem ohromnou radost. Vítr kolísal mezi 1 a 4 Bft a postupně se stáčel k západu a jihozápadu. Během dne jsem nepotkal téměř žádnou loď. Plul jsem mnohem častěji na plachty než na motor. Přes den bylo polojasno, večer se zatáhlo. V druhé půlce noci jsem zase začal potkávat rybáře – bylo jich docela dost. Zhruba trojková JZ vítr mi na částečn Nad ránem jsem se dostal na dohled Irska. Už o den dřív jsem se rozhodl, že popluji do zátoky u města Cork – do přístavu Crosshaven. Před vjezdem do zátoky jsem nastartoval a spustil plachty. Při tom jsem se dost vyřádil, protože jedna spíra se chytila za lazy jacka a nechtěla se pustit. Ke stěžni jsem šel nejméně osmkrát a taky jsem provětral plíce. Naštěstí to nikdo neslyšel. Pak jsem se jal vplouvat do zátoky. Provoz tu nebyl, ani moc nefoukalo. Byl však právě odliv, takže jsem v úzké plavební dráze ke Crosshavenu musel být velmi opatrný, abych nenasedl na dno. V krásném ústí řeky Owenabue je několik marin. Jedna z nich se jmenuje Royal Cork Yacht Club Marina. Je z nich nejdražší, ale kdo by v republice nechtěl pobývat v královské marině? Byl úplný klid, takže jsem ve ¾ na sedm zcela bez problémů přistál u pontonu a vyvázal loď. Uklidil jsem, trochu se opláchl a šel si lehnout. No, vlastně jsem si na osl V pozdním dopoledni jsem se šel přihlásit. Za dvě noci jsem zaplatil celkem 68 €. V ceně je vše: elektřina, voda, sprchy a záchody i Wi-Fi. Etapa byla 210 mil dlouhá a uplul jsem ji za 45 hodin. Irsko Odpoledne jsem vyrazil do městečka. Nakoupil jsem nějaké potraviny a nápoje. Je důležité dodržovat pitný režim.  Také jsem si koupil fish and chips – měli čerstvé hejky. Bylo to výborné. Zbytek dne jsem odpočíval – etapa přeci jen byla docela náročná. Sobota byla zatažená, občas sprchlo. Nikam se mi moc nechtělo, ale po poledni jsem se vypravil autobusem do Corku. V kanceláři mariny mi dali mapu města a poradili, kde vystoupit. Asi po hodině a čtvrt jsem do Corku dorazil. Prohlédl jsem si zdejší katedrálu Saint Fin Barre’s a moc pěkné kryté tržiště English Market. Zajímavé je, že jsem tu neviděl prodávat žádné kýče. V jednom obchůdku prodávali trička, jinak hlavně potraviny, nápoje, delikatesy a zajímavosti. Jednu takovou jsem koupil. Šlo o balíček atlantické soli vyráběné z mořské vody na západě Irska.

Po návratu jsem ještě dokoupil zásoby na zpáteční etapu a pak už jen dodržoval pitný režim.  Moc jsem to ale nepřeháněl, protože předpověď počasí pro etapu na Scilly Islands nebyla úplně nejlepší. Z Crosshavenu do St. Marys Byl bych rád v Irsku strávil nejméně ještě jeden den, ale už jsem musel pomýšlet na to, abych se do Falmouthu vrátil včas. V neděli před půl jedenáctou jsem tedy odplul z mariny. Manévr byl jednoduchý a bezproblémový. Prokličkoval jsem mezi loděmi na bójích a zamířil k ústí zátoky. Dodržoval jsem plavební trasu, i když to vzhledem k přílivu nebylo nutné. Před zátokou jsem vytáhl hlavní plachtu na druhý ref a vyroloval celou genou. Foukal JJZ vítr 3 Bft, ale podle předpovědi měl sílit, takže jsem ref nechtěl vypouštět. Později vítr zesílil na čtyřku a Alcyone plula krásnou rychlostí mezi pěti a šesti uzly. Zase jsem potkával dost rybářských lodí, ale k žádným potížím nedošlo. Tentokrát jsem plul přímo na Scilly Islands. Kdybych plul k otočným bodům na „šedesátimílové“ trase, musel bych pak obtížně křižovat v místech s velkým provozem poblíž TSS. To jsem považoval za horší, než se asi 15 mil pohybovat mimo povolenou oblast. Po poledni jsem pravobokem míjel těžební plošiny. Od té bližší jsem plul asi 12 mil. Plulo se velmi dobře. Odpoledne se kolem lodi asi 5 minut proháněli dva delfíni. Večer se zatáhlo, občas mrholilo. Schovával jsem se pod sprayhoodem nebo v kajutě. Asi hodinu jsem plul i na motor, abych dobil baterie. V druhé polovině noci a ráno vítr sílil a vlny se zvětšovaly. Předpověď říkala, že bude foukat JZ až Z, 4 až 5 Bft. Ráno a dopoledne foukal JZ vítr síly 5 až 6 se sedmičkovými poryvy. Pravidelně jsem na windmetru viděl hodnoty mezi 30 a 32 uzly. Plavba nebyla příjemná, ale nešlo o nic dramatického. Stále jsem víc zarefovával genou, abych ulehčil autokormidlu, ze kterého se ozývaly skřípavé a rachotivé zvuky. Při menším namáhání nebyly zvuky tak hrozné. Také se znovu začal ozývat alarm oxidu uhelnatého. Zajímavé bylo, že se ozýval jen ve velkých vlnách, když se loď hodně nakláněla. Snažil jsem se větrat. Přední a střední luknu ale nebylo možné otevřít, protože voda někdy šla přes palubu. Žádné potíže jsem ale nepociťoval. Buď proto, že jsem se hodně zdržoval venku, nebo – a to jsem považoval za pravý důvod – že alarm vyvolával falešný poplach. Po zbytek plavby už se pak neozval ani jednou. Starosti mi dělalo něco jiného. Blížil jsem se ke Scilly Islands, kam jsem původně chtěl vplout ze západu, tedy z návětrné strany. Protože ale vítr sílil, vůbec jsem netoužil vstupovat do oblasti s mnoha ostrovy, ostrůvky, skalisky a mělčinami s větrem v zádech. Rozhodl jsem se, že počkám, jak se počasí bude vyvíjet a vše si rozmyslím. Spustil jsem hlavní plachtu a s 1/5 kostaky jsem splouval kurzem 020°. Zvažoval jsem několik možností. Počkat, dokud vítr nezeslábne, a

pokračovat podle původního plánu. Obeplout Scillies z východu a vstupovat mezi ostrovy ze závětrné strany. Ostrovy zcela vynechat, překřížit TSS a plout do Newlynu. Po 50 minutách splouvání jsem zamířil k východním vstupům do souostroví. Vstupy existují dva. Jeden je jižně od ostrova St. Marys a druhý severně od něj. Ten severní není za odlivu pro plachetnici splavný. Jižní je splavný vždy – už jsem tudy před dvěma lety plul. V časném odpoledni začal vítr pomalu slábnout. Začalo ovšem zlobit autokormidlo – samo se vypínalo. I přes několikeré dobíjení byla servisní baterie vybitá. Nastartoval jsem tedy a dále plul na motor a asi čtvrtinu genoy. Autopilot zase hned začal spolupracovat. Jak jsem se schovával za ostrovy, vlny se zmenšovaly. Z třímetrových se stávaly dvoumetrové a pak i menší. Před vyplutím na etapu jsem udělal pečlivou přípravu, takže jsem věděl, že budu-li se poblíž SV vjezdu pohybovat kolem 16 h (BST), budu mít právě příliv. Vjezd tedy bude dobře splavný. V ten čas jsem k vjezdu dorazil, takže jsem se jím vydal. Snažil jsem se plout co nejpřesněji podél trasy, protože v některých místech nebyl průjezd široký. Dosti mě zaskočilo, že v jednom úzkém místě byl zakotvený ponton s nějakým strojem – asi bagrem. Ale obeplout se dal dobře. Hloubkoměr jednou ukázal 3,3 m vody pod kýlem, jinak jsem měl více než 4 metry. Trochu jsem si připadal, že dělám zkoušku z přílivové problematiky, ale opravdu zajímavé by to bylo o jednu či dvě hodiny později. Kolem páté odpoledne jsem připlul před zátoku u St. Marys. Na bójích tu stojí spousta malých rybářských lodí a plachetnic. U kamenného mola obvykle stojí jen trajekty a lodi, které chtějí natankovat. Prokličkoval jsem mezi několika plachetnicemi a našel vhodnou bóji. Foukala tu asi čtyřka Beauforta. K bóji jsem najel tak, abych ji měl těsně vedle pravoboku asi v úrovni stěžně. S háčkem v ruce jsem k ní vyrazil. Vytahovací bójku jsem zachytil na první pokus. Přidržel jsem ji a odložil háček tak, aby nespadl do vody. Pak jsem ale udělal chybu. V domnění, že si ulehčím práci, jsem vyvázal pomocné vytahovací lanko na středový vazák. Loď se okamžitě postavila kolmo na vítr. Ten se do trupu opíral tak, že nebylo možné lanko od bóje přetáhnout k přídi. Třikrát jsem zabral ze všech sil a loď jsem přitáhl asi o 10 cm. Víc jsem nedokázal. Na dlouhé přemýšlení nebyl čas – kdyby se lanko přetrhlo, loď by začala rychle splouvat a narazila by do některé z ostatních lodí. Rychle jsem vyrazil do kokpitu, kormidlo vytočil úplně vpravo a dal mírný chod vpřed. Loď se pohnula a zamířila obloukem přídí k bóji. Srovnal jsem kormidlo, doplul asi 1/3 lodi nad bóji a dal neutrál. Pak jsem co nejrychleji vyrazil na příď. Než loď splula, podařilo se mi pomocí lanka vytáhnout vyvazovací řetěz a dojít s ním na příď. Tady jsem provlékl vyvazovací oko připraveným lanem a to upevnil na vazák. Pak jsem si zhluboka oddychl. Ostatní bylo snadné. Upevnil jsem i druhé lano, uklidil palubu a kokpit a se sklenkou karibského rumu v ruce jsem se radoval, že jsem etapu zvládl.

Celou dobu mého pobytu připlouvaly a odplouvaly další lodi. Některé – i vícečlenné – posádky při chytání a vyvazování bóje předvedly daleko větší divadlo, než já. Etapa byla dlouhá 164 mil a trvala necelých 32 hodin. St. Marys Na Scilly Island jsem chtěl pobýt dva dny, abych měl dost času doplout zpět do Falmouthu. Pokud jsem se chtěl podívat na pevninu, musel jsem zprovoznit nafukovací člun. Dosud byl uložen vyfouknutý a přivázaný na palubě za stěžněm. Už jen donést sbalený člun pro šest lidí z paluby do kokpitu bylo dost náročné. Ale správná komedie začala až potom. Rozbalit člun v prostoru mezi zádí a kormidelním sloupkem tak, aby šel nafouknout, bylo téměř nemožné. Představa, že bych v tomhle prostoru zkusil člun nafouknout, mi evokovala Rychlé šípy a ježka v kleci. Ale tohohle ježka bych do vody nikdy nedostal. Rozhodl jsem se, že komory nafouknu jen tak, aby člun plaval, a šel prostrčit mezerou v záďovém koši. Zbytek vzduchu (tedy naprostou většinu) doplním z badenplata se člunem už ve vodě. I tak to byla práce nejméně na hodinu. Dosti se mi hodila průprava v podobě japonského hlavolamu Baroque, který jsem si před časem pořídil.  Pak jsem velice opatrně přemístil přívěsný motor ze záďového koše na zrcadlo člunu. Telefon jsem v Turecku vylovil, ale obávám se, že motor bych tady nevytáhl. Připravil jsem si věci a vesla a nastoupil do člunu. Se zájmem jsem si prohlížel přívěsný motor. S žádným jsem dosud nepracoval, takže jsem nejdřív chtěl identifikovat základní ovládací prvky. To nebylo těžké. Problém byl v tom, že štítky těchto páček byly ohmatané, takže nebylo úplně jasné, která poloha je která. Uzávěr paliva měl u jedné polohy trochu červené barvy, usoudil jsem tedy, že tam je benzín zavřený. U sytiče jsem vůbec nevěděl, páčka plynu sice měla čitelné označení, kde je plný plyn, ale zcela chybělo označení polohy pro start. Zkusil jsem několik kombinací a motor naskočil. Radostně jsem vyrazil směrem k pontonu pro dinghy. Asi po dvou stech metrech motor chcípl. Znovu jsem ho nastartoval, ale po padesáti metrech chcípl zas. A ještě jednou. Posledních asi 60 metrů jsem raději dopádloval. Prošel jsem se po městečku, nakoupil nějaké zásoby, koupil fish and chips, a protože bylo pošmourno, vyrazil jsem zpět na loď. Ještě před půlkou cesty motor zase odmítl poslušnost a už nenaskočil. Tentokrát jsem vesloval, což jde lépe, ale zato nejméně 200 metrů. Trochu při tom foukalo, takže plavba byla živější. K večeři jsem se za výkon odměnil rybou s hranolky a vínem. Víno bylo dobré, ryba nic moc – ta v Irsku byla podstatně lepší. Myslím, že tahle nebyla ten den ulovená. Druhý den bylo krásné počasí, takže jsem vyrazil na výlet. Když jsem nastoupil do člunu, všiml jsem si, že víčko nádrže má nahoře jakýsi další „ovládací“ prvek. (Ano, modří už jistě vědí.  )

Když jsem tento povolil, motor naskočil na první zatažení a už nedělal problémy. Předpokládám, že bez přísunu vzduchu do nádrže mu bylo smutno a proto nechtěl fungovat.  Z městečka jsem se vydal na sever podél pobřeží k zbytkům osady z doby železné. Krásně svítilo slunce, bylo teplo, viditelnost byla výborná. Z hlediska počasí to určitě byl nejvydařenější den celé plavby. Po návratu do městečka jsem zase dokoupil zásoby, ale rybu už jsem si nedal. I při zpáteční cestě člunem jsem motoru dovolil dýchat, takže vůbec neprotestoval. Ze St. Marys do Falmouthu Vzhledem k tomu, že šlo o etapu dlouhou asi 70 mil, rozhodl jsem se vyrazit velmi brzo. Už ve čtvrt na sedm jsem odplul od bóje a zamířil k jižnímu výjezdu ze souostroví. Vody zrovna bylo dost, takže jsem se nemusel tak úzkostlivě držet přesné trasy. Asi za 40 minut jsem vyplul na volné moře a vyroloval 4/5 genoy. Motor jsem zatím nechal běžet, abych dostatečně dobil baterie. Předpověď říkala, že bude foukat jižní vítr síly 4 až 5, který bude večer zesilovat na šestku. Směr mi zcela vyhovoval – nejdřív jsem dlouho měl plout na východ, pak jsem se měl stáčet na sever. Síla přes den byla taky dobrá, jen večerní zesilování mi vadilo. Na přistání v úzké marině bych si přál klid. Nakonec ale problémy nenastaly, protože celý den foukal JV až VJV vítr síly 3 až 4. Na JV vítr Alcyone krásně plula zhruba pěti uzly. Viditelnost kolísala mezi čtyřmi a deseti mílemi, takže to celkem šlo. Občas se z mlhy vynořila velká nákladní loď, ale vždy ve velmi slušné vzdálenosti. Poblíž ústí již zmiňované TSS byl provoz docela živý, k večeru se pak zmírnil. Plavba ubíhala dobře, autokormidlo dělalo jen přiměřený hluk, nepršelo. Odpoledne, právě když jsem se blížil k mysu Lizard, se vítr posunul k VJV, takže nešlo plout přímo k východu. Křižovat se mi moc nechtělo, takže jsem zmenšoval rezervu, se kterou jsem hodlal obeplout turbulentní oblast u mysu. Nebylo to nijak riskantní, protože právě v době, kdy jsem tudy proplouval, nastávala tzv. slack water, tedy situace, kdy se proudy mění a voda se téměř nehýbá. Konec konců, nebyl jsem jediný, kdo si tudy zkracoval cestu. Několik dalších plachetnic plulo ještě trochu blíže k mysu. Jedna, nepatrně větší než Alcyone, mě právě v těch místech přejížděla. Já jsem plul na celou genou a hlavní plachtu na první ref. Říkal jsem si, že rozdíl je v tom refu a v celkové velikosti oplachtění. Když mě míjela, tak jsem si ovšem všiml, že „plive“ chladicí vodu. :-D Kužel ovšem vytažený neměla. I přes slack water to u mysu trochu víc drncalo, ale bylo to jen trochu nepohodlné. Vlny tu narostly z cca 40 cm na ¾ metru a byly velice krátké. Po obeplutí mysu se trasa postupně stáčela k severu, z mlhy už vykukovalo ústí řeky Fal. Vítr slábl, takže jsem nejdříve spustil hlavní plachtu a nastartoval motor. Asi dvě míle před ústím, když vítr zeslábl ještě více, jsem už měl dost houpání na vlnách a plácání genoy. Zaroloval jsem genou a pokračoval jen na motor.

V širokém ústí řeky se proháněla spousta plachetnic – malých i velkých. Některé byly velikosti Optimista, jiné o dost větší. Všechny ale chtěly plout přesně tam, kam já.  Nějak jsem prokličkoval, do vnitřního přístavu a připravil loď na přistání. Sice mě čekala ještě asi míle plavby, ale před marinou není dost místa na to, abych nechal loď bez řízení a pobíhal po palubě. Při vjezdu do mariny je tankovací molo. Nick mi kladl na srdce, abych před předáním lodi dotankoval, nejlépe hned při příjezdu. Molo ale okupoval velký motorový člun, který se vůbec neměl k odjezdu. Zamířil jsem tedy na místo, kde má Cornish Cruising vyhrazená stání. Nick mi před odplutím řekl, že alespoň jedno místo volné bude. Asi ne to, kde Alcyone právě stojí, ale to nevadí. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že volné místo sice je, ale jednak je úplně v rohu, krom toho prst dosahuje ani ne do poloviny délky lodi. Z lodi stojící poblíž vylezl jakýsi muž a nabídl mi asistenci. Vděčně jsem přijal. Nechtělo se mi sprintovat z kokpitu téměř k přídi s vyvazovacími lany v rukou a skákat na prst. S pomocí bylo přistání snadné. Vzhledem k nutnosti dotankovat naftu to nebyla konečná. Tankování jsem ale nechal na ráno dalšího dne. Teď jsem si chtěl odpočinout. Brzo ráno jsem zcela bez pomoci vykličkoval ze stání, přistál u tankovacího mola, natankoval 70 litrů nafty a zase přistál na stejném místě. To vše bez jediného problému, heč!  Falmouth V pátek jsem se taky prošel po městě, dal si v restauraci další fish and chips s trochou vína, dotankoval vodu a začal balit. Taky jsem se setkal s Nickem. Čekal jsem, že budu předávat loď a líčit, co se za plavby událo. Předání vypadalo následovně: „Dotankoval jsi naftu?“ „Ano, 70 litrů.“ „A vodu?“ „Ano, celou záďovou nádrž.“ „Tak dobře.“ Vzhledem k tomu, že jsem v sms-kách z jednotlivých přístavů zmínil také neobvyklé zvukové projevy – autokormidlo a alarm –, čekal jsem, že na to přijde řeč. Nick se k tomu ale nijak nevyjádřil – myslím, že o tom věděl. Tím předávání skončilo. Dlužno dodat, že pak pokračovalo v Praze. Doma jsem zjistil, že jsem si v batůžku přivezl věc, jejíž české jméno neznám. Jde o „kill switch key with a cord“. Vzal jsem si to totiž na plavby nafukovacího člunu v St. Marys a zapomněl to vyndat. Napsal jsem Nickovi, ten mi poslal adresu a já to Českou poštou poslal do Falmouthu. Snad to došlo.

V sobotu ráno mě Nick dovezl na nádraží a pak už mě čekala jen dlouhá cesta domů. Vše proběhlo bez potíží, jen letadlo z Londýna do Prahy mělo už na odletu asi 50 minut zpoždění. Celkově jsem uplul 487 mil, na plachty 433, na motor 104.