Cesty do Irska Zdeňka Němcová Zedníčková ed. Technická univerzita v Liberci Fakulta umění a architektury

Cesty do Irska Zdeňka Němcová Zedníčková ed. Technická univerzita v Liberci Fakulta umění a architektury

1

Cesty do Irska

Recenzent: doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc. © Technická univerzita v Liberci, 2013 ISBN 978-80-7494-011-8

Cesty do Irska Zdeňka Němcová Zedníčková ed. Technická univerzita v Liberci Fakulta umění a architektury

3

Úvod Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla založena v roce 1994. Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších architektonických škol v České republice. Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se ne­daleko Liberce realizovala skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrchu Ještěd. Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura a urbanismus a 100 studentů v oborech design prostředí a vizuální komunikace. Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující magisterské programy. Do této školy jsem vstoupil před sedmi lety a nyní – jako její děkan – prosazuji takový program, který by její budoucí zaměření více vyhranil, otevřel ji světu a zapojil ji do globálního dění. K tomu by nám mohl mimo jiné dopomoci i projekt Architektura mimo centra.

4

Naše fakulta pro to má veškeré předpoklady: – od své přiměřené velikosti, kdy povědomí o společném díle a nadšení z něj je rychle infiltrováno všemi směry každému z nás, – přes existenci naší společné učebny, pracovny, kreativního prostoru, kde všichni pracujeme a kde proudící myšlenky nemusí překračovat žádné tlusté zdi, – až po společného ducha školy, který je všemi vnímán a je hnacím impulzem veškeré naší tvořivosti a zdravé rivality, probouzení fantazie, chuti objevovat a především radosti z naší tvorby. prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek děkan Fakulty umění a architektury Technická univerzita v Liberci

INTRODUCTION INTRODUCTION The The Faculty Faculty of of Architecture Architecture of of the the Technical Technical University University of of Liberec Liberec was established was established in 1994. in 1994. Although Although new, new, it is consider­ it is consider­ ed to be one of the best ed to be one of the best schools in the Czech Republic. It grew on a tradition of the avant-garde of the 1960s, when a brilliant construct­ion of the TV tower and a hotel were built on the top of Ještěd mountain near Liberec. Number of students reached 200 at the architecture and urbanism department and 100 students at the environmental design and visual communication. The faculty offers 4-year bachelor programmes and 2-year master programs. I started working at this university seven years ago, and now – as a dean – I implement the programme that will take make it more distinct, open it to the world, and integrate it into the global world. The Architecture outside the centres programme is one of the projects that should help us make our goals happen.

Our faculty has all the necessary preconditions: – it is of the appropriate size that enables to share the awareness of the common work and enthusiasm for it spreads among all of us rapidly; – we have a common classroom, study, creativity supporting space, in which we all work and the ideas do not have to penetrate any thick walls; – there is a common spirit of the school, which is perceived by everybody and which is the actuating stimulus of all our creativity, healthy rivalry, imagination, urge to discover, and which is the source of our joy of our creation. prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek Dean of Faculty of Art and Architecture Technical University of Liberec

5

O projektu Ex-centric Architektura mimo centra V médiích oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost je významná architektura nejčastěji asociována s velkými realizacemi ve světových metropolích a ekonomicky silných regionech. Pozornost je upřena především na spektakulární díla, působící nejen svojí architektonickou podstatou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i studenti architektury při listování časopisy či brouzdání na internetu. V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných objektů různého zaměření, jež vznikají v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto, či právě proto ne­postrádají sílu a působivost. Často jsou zasazeny do periferních lokalit nebo do čistě přírodních souvislostí. Na své okolí proto reagují bezprostředněji než jejich slovutnější a okázalejší protějšky. Je možno je číst mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci většinou nepřitahují zájem médií, a o to více si zaslouží povšimnutí a prostoru pro prezentaci vlastních názorů. Projekt „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra“ se snaží tuto situaci analyzovat a napravit. Je první prací takovéhoto zaměření, rozsahu a finančního rozměru na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Fakulta na tomto projektu spolupracuje s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením Architectura, společností SPEV a architektonic­kými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

6

prof. Ing. arch. Akad. arch. Jiří Suchomel Fakulta umění a architektury Technická univerzita v Liberci

ABOUT THE EX-CENTRIC PROJECT ARCHITECTURE OUTside the CENTRES In media that address both professional and non-professional audience, distinguished architecture is more than frequently associated with large constructions in big cities of the world and in economically strong areas. This attention is primarily focused on spectacular works, that impress not only by their architectural essence, but also (often mainly) by their physical dimensions and considerable budgets. These projects are usually associated with media-pampered names of international stars of architecture. This is also the impression students of architecture get when they browse magazines and Internet. However, in real world, there is a large number of buildings and constructions of various purposes, that have been created in incomparably unostentatious conditions and in spite of that (or sometimes for that reason) they do not lack potency and great impression. They are often set in peripheral locations or purely natural context. That is why they react more naturally to their surroundings than their more prestigious and splendorous counterparts. They can be perceived more easily gaining distinct guidance and inspiration from them. Although their creators often do not draw the attention of media, they and their points of view deserve to be presented and seen. The project “Maintaining partnership and development of co-operation in architecture out of the traditional centres” is trying to analyze and improve the situation. It is the first project of this orientat­ ion, extent, and size of the budget at the Faculty of Architecture of technical University of Liberec. The faculty co-operates with other partners on the project i.e. Architectura citizen action, SPEV association, and architectonic studios Kamil Mrva and Knesl+Kynčl. The project is party financed by European Social Fund and state budget of the Czech Republic.

prof. Ing. arch. Akad. arch. Jiří Suchomel Faculty of Art and Architecture Technical University of Liberec

7

O cestách v rámci projektu Jaká je motivace lidí pro život mimo centra a jak na tyto potřeby může architektura reagovat? Jak v oblasti architektury funguje vztah mezi centrem a periferií v dnešní době propojených sítí a globalizovaných vztahů? Je pro vznik kvalitní architektury mimo centra důležitá vazba na centrum? Jaká je role architektonických osobností a jejich vazba k místu? Jakou roli hraje archi­ tektonické školství, je-li nějaké v daném regionu? Jaký vliv mají architektonické soutěže v jednotlivých zemích či oblastech na kvalitu a celkovou úroveň architektury mimo centra? Odpovědi na tyto a řadu dalších aktuálních otázek spojených se současnou architektonickou produkcí v regionech mimo tradiční centra se pedagogové a studenti Fakulty umění a architektury TUL vydali ­hledat na cestách po mnoha evropských zemích i mimo Evropu. Mapování, tedy návštěvy kvalitní regionální architektury, rozhovory s místními architekty praktikujícími mimo hlavní centra (s nimiž jsme se vždy před cestami snažili navázat kontakt) i rozhovory s uživateli navštívených staveb, to vše přispělo k vytvoření ucelenějšího obrazu o vývoji výstavby mimo centra za posledních dvacet let – za dobu, na kterou se tento projekt zaměřuje. Vlastní cesty a návštěvy realizací jsou pro architekta nezastupitelné a pro kritické zhodnocení staveb zásadní. Mediální obraz staveb může ze své podstaty poskytnout pouze neúplné informace. A ty bývají navíc často zkreslené – například tím, že vady na kráse tohoto obrazu jsou odstraněny, vypuštěny. Média také většinou nedokážou postihnout širší kontext stavby, dodat dostatek informací pro vlastní zhodnocení vzájemného působení stavby a okolní zástavby nebo krajiny, stejně tak nezaznamenají ani vliv času, podnebí či uživatelů na stárnutí stavby. Realizace se mediálně prezentují ještě čerstvé, nepoužité a nezabydlené, ale svou kvalitu je architektura schopna obhájit až časem a obýváním. Protože záměrem tohoto výzkumného projektu je srovnání kvality regionální architektury v jednotlivých zemích, zejména ve vztahu východní Evropy a postkomunistických zemí a Evropy západní, zavedli jsme dělení ­realizací podle velikosti sídel, v nichž se nacházejí. Tyto kategorie jsou čtyři: 1) města – sídla zhruba o velikosti 100 000 až 50 000 obyvatel, 2) malá města – 50 000 až 5000 obyvatel, 3) vesnice – 5000 až 500 obyvatel a 4) solitéry v krajině. V realitě je ovšem přechod mezi jednotlivými kategoriemi tak plynulý, že je těžké mezi nimi vést jasnou hranici, proto je přiřazování realizací z přechodových zón víceméně závislé na pocitovém vnímání toho kterého sídla. Mgr.A. Zdeňka Němcová Zedníčková, Ph.D. Fakulta umění a architektury Technická univerzita v Liberci

8

On the trips within the project What is the people’s motivation to live outside centres, and how can architecture react to those needs? How does the relationship between a centre and outskirts work today, in the age of interconnected networks and globalized relationships? Is a link to centres important for formation of quality architecture? What is the role of personalities in architecture and their link to a particular place? What is the role of the architecture system of schools, if there is any in a particular region? What is the influence of public tenders in individual countries or regions on the quality and overall level of architecture outside centres? Teachers and students of the Faculty of Art and Architecture of TUL set off to find the answers on these and other relevant questions on current architectural production in regions outside traditional centres on their trips to a number of European and non-European countries. Mapping, visiting places of quality regional architecture, interviews with local architects working outside traditional centres (with whom we had tried to make a contacts before the trips), and interviews with users of the visited buildings contributed to forming integrated image of development of constructing outside centres during the recent 20 years, which is the period of time the project focuses at. The trips and visits of the implementations are un-substitutable for an architect and they are essential for assessment of constructions. The image in media can inherently provide only fragmentary information. This information is often misrepresented e.g. the imperfections of the image are removed or omitted. The media frequently cannot express a larger context of the building, bring enough of information necessary for assessment of the relation between the building and the surroundings and/or landscape, and the media do not record the influence of time, weather and users on the aging. Implementations are presented as new, unused, and uninhabited in the media, while architecture can defend its quality after certain time and usage. As the aim of this research project is comparison of quality of regional architecture in various countries, especially comparison of architecture of eastern post-communist Europe to western Europe, we defined sorting of implementations by the size of settlements, in which the buildings are. There are four categories: 1) Towns – settlements from 50,000 to 100,000 inhabitants; 2) Small Towns – 5,000 to 50,000 inhabitants; 3) Villages – 500 to 5,000 inhabitants; and 4) Solitaires in landscape. In real world the categories blend fluently, so it is rather difficult to draw a clear line in between them. Mgr.A. Zdeňka Němcová Zedníčková, Ph.D. Faculty of Art and Architecture Technical University of Liberec

9

O cestě do Irska Tato publikace je záznamem poznatků a dojmů získaných návštěvami staveb během dvou cest do Irska. Čas vyhrazený cestám byl velmi limitovaný, a tak plošné pokrytí stavební produkce celé země bylo samozřejmě neproveditelné, stejně jako setkání se všemi zajímavými architekty. První cesta směřovala do jižní části Irska a ta druhá do střední a částečně severní části ostrova. První cestě dominovalo výrazné setkání s architektem Johnem O’Reillym a rozhovory s mnoha uživateli staveb. Na druhé cestě jsme se zúčastnili veřejné debaty architektů Johna O’Reillyho a Hugha Murryho se zastupitelem městské rady a s veřejností. Cestu jsme zakončili setkáním s významnými osobnostmi irské architektury – s architekty Valerií Mulvinovou a Niallem McCulloughem. Vzhledem k tomu, že regionální realizace jsou oproti těm z velkých center většinou méně mediálně zastoupené a naší ambicí bylo objevit i kvalitní realizace mimo hlavní mediální proud, zvolili jsme následující způsoby vyhledávání realizace vhodné k navštívení: první bylo hledání staveb oceněných cenami komory (RIAI) a obce (AAI) architektů a následné dohledávání dalších realizací oceněných architektů. Druhá metoda byla výrazně pracnější a časově náročnější: na základě regionů vytipovaných pro danou cestu jsme na webových stránkách RIAI (Royal Institute of the Architects of Ireland ) prošli kompletní seznam architektů daných hrabství. Prohlédli jsme si webové stránky a tvorbu všech architektů, tedy těch, kteří zde odkaz na své stránky měli, a ty s kvalitními realizacemi následně oslovili. Tato metoda pomohla odhalit některé kvalitní regionální realizace a osobnosti mediálně opomíjené. Struktura publikace tedy sleduje toto členění na čtyři velikostní kategorie míst a je doplněna tematickými vsuvkami vztahujícími se k jednotlivým skupinám staveb. Druhým typem jsou vsuvky o architektech a architektonických kancelářích – autorech skupiny prezentovaných staveb, se kterými se nám podařilo navázat kontakt a kteří nám byli ochotni zodpovědět některé z našich otázek. Dále jsou vsuvky doplněny o rozhovory s některými investory a uživateli navštívených staveb. Publikaci uzavírá medailon Johna O’Reillyho, výrazné osobnosti, architekta žijícího a realizujícího mimo centra. Mgr.A. Zdeňka Němcová Zedníčková, Ph.D. Fakulta umění a architektury Technická univerzita v Liberci

10

11

12 13

navštívené STAVby

ballyvaughan

cliff of moher

ennistymon ennis

kilrush

cesta do Irska I 30/6– 4/7 2012

an At l a n t

ic o

ce

new quay

GRAIGUENAMANAGH Bohemore House Boyd Cody (www.boydcodyarch.com) 2009

KNOCKTOPHER Friary of Carmelite order ODOS architects (www.odosarchitects.com) 2002 2006 redesign Paul Joyce Architects

CARLOW Centre for Contemporary Art & The George Bernard Shaw Theatre dublin

carlow

KILKENNY Urban Landscaping

Templemore

limerick

kilkenny

GKMP Architects (www.gkmp.ie) 2009

Thurles graiguenamanagh

cashel

kilmallock tralee

knocktopher

New ross Wexford

kilsheelan

dungarvan

dingle

Rosslare harbour

youghal

killarny

Terry Pawson Architects (www.terrypawson.com) 2010 MiesArch – užší výběr 2011 v kategorii kultura

c e lt

ic sea

KILSHEELAN Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages ARCHITECTS TM – Tom Maher, Kevin Bates (www.architectstm.com) 2005 MiesArch – užší výběr 2007 v kategorii církevní stavby

cork

CASHEL Brú Ború – Cultural Centre

14

Deaton Lysaght Architects (www.deatonlysaght.ie) 1999

15

THURLES Source Art Centre McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2006 Irské ceny za architekturu (RIAI – Irish Architecture Awards ) Cena za nejlepší veřejnou nebo kulturní budovu ; Cena Svazu architektů Irska (Architectural Association of Ireland Award), 2007

ENNISTYMON Gallery and Art Centre John O’Reilly 2008

BALLYVAUGHAN – MFA Studio The Burren College of Art John O’Reilly 2005

TEMPLEMORE Convent of Mercy MCO Architects (www.mco.ie)

NEW QUAY House and Office of John O’Reilly John O’Reilly 2003

KILLMALOCK Library, Local Area Office, Courthouse ABK Architects (www.abk.co.uk) 2010 MiesArch – nominace 2011 v kategorii správní a občanské budovy

CLIFFS OF MOHER Visitor Centre Reddy O’Riordan Staehli Architects (www.rorsa.ie) 2007

LIMERICK City Gallery of Art John O’Reilly Architects, Murray O’Laoire Architects 2011

DINGLE Visitor Centre/ Stonehouse Restaurant CORK University College Cork and Lewis Gluckman Gallery

KILRUSH Town House

16

John O’Reilly 2012

O’Donnel & Tuomey Architects (www.odonnell-tuomey.ie) 2005 MiesArch – nominace 2005 v kategorii kulturní stavby

17

Ballina

Muralby

westport Letterfrack

cesta do Irska II 5–13/10 2012

Sligo

TULLY The Horse Museum, Irish National Stud Boyd Cody 2006

LIMERICK City Gallery of Art John O’Reilly Architects, Murray O’Laoire Architects 2011

Dunshaughlin

Rush

mullingar Ratough Galway Dublin

an ce

eml architects (www.eml.ie) 2006

tullamore kildare

Ballyvaughan

ic o

At l a n t

LIMERICK Dominican Biblical Research Centre

LIMERICK An Tailteann-Sports Centre, Mary Immaculate College Murray O’Laoire Architects 2007 Cena RIAI – Nejlepší budova pro trávení volného času 2008

limerick

LIMERICK Tara + Lime Tree Theatre, Mary Immaculate College Murray O’Laoire Architects, Hugh Kelly Architects 2010

ic sea c e lt

LIMERICK Living Bridge, University of Limerick

18

Wilkinson Eyre Architects (www.wilkinsoneyre.com) 2007

19

LIMERICK Medical School, University of Limerick Grafton Architects (www.graftonarchitects.ie) 2012

KILEENARAN Coast Hill House Fionn McMullen

LIMERICK Quigley Residence, University of Limerick Grafton Architects (www.graftonarchitects.ie) 2012

LIMERICK President‘s House, University of Limerick Grafton Architects (www.graftonarchitects.ie) 2010

KILEENARAN Coast House stavitel: Deelan Kilmartin

GALWAY Drive Through Restaurant Paul Dillon Architects (www.pauldillonarchitects.com) 2011 Cena RIAI – Nejlepší obchodní budova 2011

LIMERICK Sports Pavilion Pergola, University of Limerick Grafton Architects (www.graftonarchitects.ie) 2011

GALWAY Shoping Mall Paul Dillon Architects (www.pauldillonarchitects.com)

GALWAY Engineering Building, University NUI Galway

BALLYVAUGHAN Coast Road House John O’Reilly Architects

KILEENARAN Guesthouse

20

Richard Murphy (www.richardmurphyarchitects.com) 2006 MiesArch – nominace 1998 v kategorii obytných staveb

Taylor Architects/RMJM (www.taylorarchitects.ie) 2012 Cena RIAI – Nejlepší projekt v oblasti dlouhodobé udržitelnosti 2012 a Cena veřejnosti 2012

CONG Cong Church Wejchert & Partners Architects (www.wejchert.ie) 2003

21

LEENANE Adventure Centre McCrossan O’Rourke Manning Architects (www.mcorm.com) 2000

LETTERFRACK GMIT – Furniture College O’Donnell & Tuomey Architects (www.odonnell-tuomey.ie) 2001 MiesArch: užší výběr 2003 v kategorii vzdělání

WESTPORT Fire Station McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2007

KILMEENA Kilmeena Village Cox Power Architects (www.coxpower.ie) 2001 Cena RIAI – Nejlepší bytová výstavba (více než 1 bytová jednotka) 2011

BALLINA Ice Hotel Smith & Kennedy Architects (www.smithkennedy.ie) 2006

BALLINA Bell Tower

22

Axo Architects (www.axoarchitects.ie) 2011

BALLINA Salmon Weir Bridge 2001

SLIGO The Model Gallery and Art Centre McCullough Malvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2009 AAI AWARDS 2001

MULLINGAR Civic Office Building for Westmeath County Council and Public Library Bucholz McEvoy Architects (www.bmcea.com) 2009

DUNSHAUGHLIN Pastoral Centre McGarry Ní Éanaigh Architects (www.mcgnie.ie) 2010 MiesArch – nominace 2011 v kategorii kultura

RATOATH Ratoath College McGarry Ní Éanaigh Architects (www.mcgnie.ie) 2005

RUSH Rush Library McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2009 Cena RIAI – Nejlepší projekt památkové pěče nebo rekonstrukce 2010

23

DUBLIN Long Room Hub, Trinity College McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2010 Cena RIAI – Nejlepší školní budova 2011 MiesArch – nominace 2011 v kategorii vzdělávání

DUBLIN Dublin Dental School and Hospital McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2011 Cena RIAI – Nejlepší budova zdravotnického zařízení 2012

DUBLIN, Meetinghouse Square The Ark Children’s Centre Group 91, Shane O’Toole, Michael Kelly 1995 MiesArch – nominace 1996 v kategorii komeční stavby

DUBLIN, Liffey Quays Boardwalk McGarry Ní Éanaigh Architects (www.mcgnie.ie) 2001

DUBLIN Department of Mechanical Engineering Grafton Architects (www.graftonarchitects.ie) 2005 Cena RIAI – Regionální cena 2006

DUBLIN IBAT College Dublin

DUBLIN National Gallery of Ireland Benson & Forsyth Architects (www.benson-forsyth.co.uk) 2002 MiesArch – nominace 2003 v kategorii kultura

DUBLIN Office Building in Dublin – Lincoln Place McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 2008

DUBLIN, Curved Street The Temple Bar Music Centre (vlevo) Group 91, McCullough Mulvin Architects (www.mcculloughmulvin.com) 1995

DUBLIN, Meetinghouse Square Dublin Institute of Photography, The National Photographic Archives and the Gallery of Photography

24

Group 91, O’Donnell & Tuomey Architects (www.odonnell-tuomey.ie) 1996

DUBLIN The Monument of Light-The Spire of Dublin Ian Ritchie Architects (www.ianritchiearchitects.co.uk) 2003 MiesArch – užší výběr 2005 Cena RIBA a Cena Jamese Stirlinga – užší výběr 2004

25



Irská republika leží na západoevropském Irském ostrově omývaném Atlantských oceánem, Irským a Keltský mořem. V zemi žije přes čtyři a půl milionu obyvatel, kteří mluví anglicky a irsky. Irštinu používá část obyvatel žijících převážně v západní části ostrova. Hlavním městem je Dublin. Irská republika je dělena do tří provincií, Connacht, Leinster a Munster, které tvoří 26 hrabství. Po staletích snah Irska o odtržení se od Británie se v roce 1922 zrodil Irský svobodný stát; Severní Irsko se však následně připojilo zpět k Británii. Datem formálního založení Irska je 29. prosinec 1937. Irsko patřilo vždy k nejchudším státům Evropy. Tento fakt vedl k vysoké míře emigrace. Velké hospodářské problémy podnítily vstup Irska do Evropského hospodářského společenství v roce 1972 a započetí velkých hospodářských reforem v osmdesátých letech 20. století. V devadesátých letech si země díky obrovské prosperitě, která se dostavila po snížení daní, vytvoření nových pracovních míst a investic do vzdělání, vysloužila přezdívku „Keltský tygr“. Tato prosperita byla oslabena ekonomickou krizí v roce 2008. Již od dob Keltů, jejichž rodiny si zabíraly půdu pro pastvu dobytka a zemědělství, pozemky zůstávají v osobním vlastnictví obyvatel. Zatímco v Česku patří státu velká území, v Irsku jen malé národní parky. Irský ostrov je osídlen rovnoměrně. V krajině jsou rozesety rodinné domky, malé vesnice a městečka; podél pobřeží leží několik větších měst a hlavní město Dublin. V evropských zemích se stávající zástavba rozšiřuje do satelitních vesnic, v Irsku ale převážně do zástavby lemující dopravní komunikace. Tato osídlení vznikla v období nedávného velkého ekonomického rozkvětu. /TZ/

SrovnÁnÍ zástavby venkova v Irsku a České Republice

venkov Česká Republika

Irsko

Venkov Irsko

zdroje: www.gov.ie, www.wikipedia.cz

Srovnání rozlohy Irska s Českou Republikou

26

27

Irská architektura – historie a současnost Když Irsko získalo v roce 1922 svou nezávislost, měla za sebou architektura na jeho teritoriu již více než tisíciletou historii: počínaje středověkými kláštery s pozoruhodnými válcovitými věžemi nebo kamennými normanskými hrady přes palladiánská venkovská sídla šlechty a silnou vrstvu georgiánské architektury po průmyslové stavby, spojené s industrializací této původně výrazně agrární země na přelomu 19. a 20. století.1 Architektonicky byly tyto stavby samozřejmě ovlivněny dobovými kulturními vzory přicházejícími především z Anglie, nesly však zároveň jisté specifické lokální rysy. Někteří historici2 zdůrazňují charakteristickou jednoduchost, úspornost, neformálnost – a to zčásti jako důsledek slabší ekonomické síly země i méně rozvinutých stavebních řemesel, což vedlo ke zjednodušování importovaných vzorů. Prostota a asketismus však zároveň byly, spolu se silnou spirituálností, již od 19. století a bojů o samostatnost vyzdvihovány jako součást národní identity a svou platnost si tyto hodnoty podržely i v novém státě. Moderní architektura, která se v Irsku začala od počátku třicátých let 20. století rovněž prosazovat, svou věcností a účelností s těmito oficiálně vyznávanými hodnotami nepochybně souzněla, obzvláště tam, kde se uplatnila v rámci sociálně motivované výstavby např. nemocnic (rozsáhlý program mezi lety 1930–1936 pod vedením architekta Vincenta Kellyho) nebo škol.3 Mezinárodního úspěchu dosáhla irská architektura v roce 1939 na Světové výstavě v New Yorku, kdy byl národní pavilon od Williama Scotta porotou vyhlášen za nejlepší. Jeho podoba, v níž se univerzální moderní jazyk spojil s půdorysem čtyřlístku jetele ze znaku Irska, nás opět vrací k tématu, zda a jak irská architektura vyjadřuje něco lokálně specifického nebo zda jsou její realizace jen součástí univerzálního mezinárodního proudu.4 Tuto otázku si kladli i tvůrčí architekti v době nedávné, kdy teze „kritického regionalismu“ (Tzonis, Frampton) ovlivnily architektonickou debatu osmdesátých a devadesátých let i v Irsku. Zatímco internacionální styl padesátých až sedmdesátých let, reprezentovaný stavbami jako např. autobusové nádraží v Dublinu (Michael Scott, 1953) či tabáková továrna v Dundalku (Scott Tallon Walker, 1970) nebo brutalistní Centrální banka Irska v Dublinu (Sam Stephenson, 1980), vytvořil stylově výrazná, s místem však nijak nesvázaná díla, později nastupující generace již tento zřetel sledují. Jako jistý bod obratu bývá uváděna soutěž na regeneraci dublinské čtvrti Temple Bar v roce 1991, která byla vyhlášena po protestech proti původně

28

plánovaným demolicím v této historické oblasti města. Vítězné konsorcium několika architektonických ateliérů Group 91 sem místo dříve zamýšleného obřího autobusového nádraží navrhlo sérii drobnějších intervencí, které upadající čtvrť obohatily o novou architekturu, aniž by rozrušily její charakter a sociální atmosféru. Realizace byla i podnětem k probuzení veřejného zájmu o současnou architekturu. Díky tehdejšímu rychlému hospodářskému vzestupu Irska (přerušenému teprve krizí před pár lety) zaznamenala irská architektura na přelomu milénia nebývalý rozkvět. Jistě není náhodou, že na poslední Bienále architektury v Benátkách pozval jeho hlavní kurátor David Chipperfield do ústřední mezinárodní výstavy Common Ground hned dva irské ateliéry, přičemž expozice ateliéru Grafton Architects dokonce od poroty získala Stříbrného lva, tedy druhou nejvyšší cenu. Dva aspekty této expozice jsou příznačné: jednak ateliér vedou dvě ženy, Yvonne Farrellová a Shelley McNamarová (v Irské komoře architektů dnes tvoří ženy 30 %, a možná světově nejproslulejším irským představitelem avantgardní architektury a designu ve 20. století byla rovněž žena – Eileen Grayová), a za druhé ateliér zde prezentoval svůj vítězný návrh na univerzitní kampus do peruánské Limy spolu s fotografiemi historického sídla Machu Picchu a s dokumentací stadionu v brazilské Goiânii od Paola Mendese da Rocha z roku 1975. Tento poukaz k inspirativním zdrojům rozprostírajícím se přes hranice kontinentů i času naznačuje, že nejen pro tyto irské architektky, ale pro dnešní architekturu vůbec je podstatnější charakter místa či regionu, kde má stavba vyrůst, než odkud pochází architekt. Rozhodující pak je, zda tvůrce je vůči tomuto charakteru vnímavý. Možná právě tato vnímavost, ať už vůči místům vzdáleným nebo vůči výrazné krajině a syrovému klimatu Irska, je oním význačným rysem soudobé irské architektury, který zaručuje její kvality. Patrně tento rys měl na mysli i významný francouzský kritik Jean-Louis Cohen, když při jedné z každoročních přehlídek irské architektury charakterizoval irskou tvorbu termínem „kritický internacionalismus“.5 /FŠ/ Poznámky: 1 Na internetu lze databáze historické i moderní architektury Irska vyhledat mj. na stránkách www.dia.ie; www.archiseek.com; diskuze k současné irské architektuře pak na www.architecturefoundation.ie/now. 2 Sarah A. Lappin: Full Irish. New Architecture in Ireland. New York 2009. 3 Viz Hugh Campbell: Irische Identität und die Architektur des neuen Staates. In: Annette Becker et al. (eds.), Architektur im 20. Jahrhudert – Irland. München, New York 1997. 4 K tomu viz Ryan Kennihan: Import/Export. (www.architecturefoundation.ie/now/?p=687). 5 Jean-Louis Cohen: Ireland’s Critical Internationalism. In: New Irish Architecture 16. AAI Awards 2001. Dublin 2002.

29

30 31

vybraná místa

CORK Irsky: Corcaigh hrabství: Cork provincie: Munster obyvatel: 119 143

město

University College Cork Lewis Gluckman Gallery O‘Donnel & Tuomey Architects, 2005 Druhé největší město Irské republiky Cork leží na jihozápadním pobřeží, při ústí řeky Lee do moře. Historické centrum Corku, který byl vždy významným přístavem, se rozkládá na ostrově tvořeném dvěma rameny řeky. K jednomu z těchto ramen přiléhá kampus prestižní University College Cork (UCC), pětihvězdičkové univerzity v hodnocení QS, konkurující svou kvalitou nej­ lepším světovým univerzitám. Univerzitní kampus přináší do historického jádra města moderní architekturu. U hlavního vstupu do areálu univerzity z Western Road, v krásném prostředí parku mezi stromy na břehu řeky, tvoří výraznou dominantu a po­ myslnou bránu do historické části kampusu nová budova univerzitní umělecké galerie. Budova usazená v zeleni svou spodní částí – platformou – plynule propojuje dvě rozdílné výškové úrovně terénu, stoupající z parku od řeky do centra kampusu. Nad pevným klínem spodní části, obloženým v Irsku typickým vápencem, v níž se nachází restaurace otevírající se do parku, se na subtilních sloupech vznáší kompaktní, americkým dubem obložená hmota vlastních výstavních prostor, přednáškových sálů a galerijního obchodu. Hlavní vstup galerie stoupá z platformy skleněným krčkem ve směru od centra kampusu. Světlo do galerijních prostor vpouští okna šikmo vystupující v různých směrech ze zaoblených rohů hlavní hmoty. Budova nabízí čtyři výrazně rozdílné hmotové kompozice na hlavních pohledových osách, velmi citlivě reagující na své okolí. Ve směru od řeky je nejvýraznějším prvkem rampové schodiště vytvářející téměř dojem tunelu a umocňující vstup do kampusu. Pohledu z parku dominuje vznášející se dřevěná krychle se zaoblenými rohy. Ve směru od kampusu je hlavní hmota prořezána a odlehčena prosklením, otevírajícím průhled k řece. Nejmasivněji působí budova ze strany od obslužného vjezdu, kde obě části stavby propojuje šestipatrový vápencový blok. /ZZ/ zdroje: www.e-architect.co.uk, www.mimoa.eu

32

33

34

35

Architektonické školství v Irsku

Limerick a místní univerzity

V Irsku lze studovat architekturu na pěti univerzitách: University College Dublin, Dublin Institute of Technology, Waterford Institute of Tech­ nology, University of Limerick, University College Cork. Mnozí studenti také studují na univerzitách v Severním Irsku, v Queen’s University Belfast a University of Ulster. Každá z univerzit nabízí klasické a odborné zaměření, jako je architektura a urbanismus, krajinná architektura, architektonická techno­ logie… Některé kurzy jsou pětileté, některé pak rozděleny na stupeň bakalářský a magisterský. Fakulty architektury pomáhají propagovat dobré práce studentů, a tím i své jméno na výstavách a odborných setkání. Na univerzitách působí velká jména irské architektury jako Sheila O’Donnellová a John Tuomey z O’Donnell +Tuomey Architects, kteří vyučují na University College Dublin. Snad nejznámější architektonické duo Grafton Architects přednáší na irských i světových univerzitách. Podobně jako v České republice certifikace architekta vyžaduje dosažení uznávaného studia a titulu, dva roky odborné praxe a závěrečnou zkoušku. Po těchto krocích se stane architekt i členem RIAI, Královského institutu architektury Irska. Někteří studenti hledají zaměstnání u místních ateliérů, ale většina z nich již během studií nebo po jejich ukončení opouští zemi a hledá zaměstnání v kontinentální Evropě či USA. S touto zkušenostní výbavou pak mladí architekti zakládají vlastní praxi a často dosahují výrazných úspěchů. Mezi známé ateliéry patří dublinský TAKA založený v roce 2006: Cian Deegan a Alice Caseyová dovršili studium na Dublin Institute of Tech­ nology v roce 2003. Po studiu na University College London, cestách a po pracovních zkušenostech se roku 2007 usadili v Dublinu. Již během svých studií dosáhli úspěchů při soutěžích. Dnes jsou držiteli několika irských a mezinárodních ocenění za architekturu. Na irskou scénu také pronikají Clancy Moore Architects, kteří v roce 2012 získali AAI Downes Medal za projekt House Slievebawnogue. Ateliér založený taktéž roku 2006 tvoří Andrew Clancy a Colm Moore, absolventi University College Dublin z roku 2001 a 2002. /AP, TZ/

Počátky města se datují až do roku 812, kdy Vikingové opevnili King’s  Island. Vpádem Normanů ve 12. století bylo město celé přestavěno a byl vybu­ dován hrad King John’s Castle a katedrála Panny Marie. V průběhu několika dalších století bylo město několikrát obléháno, dokonce i O. Cromwellem. V 18. století začíná doba prosperity a rychlého růstu. Od devadesátých let 20. století město kvetlo – až do doby, kdy Irsko upadlo do ekonomické krize. Dnes je Limerick pro Irsko velice významným městem. Je důležitým dopravním uzlem, a to jak automobilovým, tak i lodním a leteckým. Leží při ústí řeky Shannon, která dlouhým zálivem končí v Atlantickém oceánu. Je také součástí koridoru Cork-Limerick-Galway, který má celkovou populaci přes 1 000 000 obyvatel. Po Dublinu a Corku je třetím největším městem v Irsku a spolu s předměstími se jeho celkový počet obyvatel navýší na 97 454. Etnicky je jedním z nejvíce rozmanitých měst v Irsku a velmi důležitým centrem vzdělání. Je domovem několika vysokoškolských institucí, jako například University of Limerick (UL), Limerick Institute of Technology (LIT) a Mary Immaculate College (MIC). Studuje zde na 20 000 studentů. Limerick se stal prvním městem, které dostalo titul Město kultury, a je jednou z předních turistických destinací. Hlavní událostí současného umění v Limericku je EVA (Exhibition of Visual + Art). Koná se již od roku 1977 formou bienále. EVA se stala jednou z předních irských výstav současného umění. Každá výstava má nového kurátora, což je zárukou pestrosti, s níž se mezinárodní umělecká scéna v Limericku přestavuje. Centrem výstavy je Limerick City Gallery of Art. /AP/

zdroje: ww.education.ie, www.wikipwdia.com, education.stateuniversity.com/pages/693/Ireland-HISTORY-BACKGROUND.html

zdroje: www.limerickcity.ie, www.wikipedia.com

university of limerick

mary immaculate college

LIMERICK, irsky Luimneach hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

36

37

MARY IMMACULATE COLLEGE

Coláiste Mhuire gan Smál Leží v jihozápadní části Limericku, kousek od jeho centra. Škola byla založena v roce 1898 biskupem římskokatolické církve v Limericku a milosrdnými sestrami jako dívčí vzdělávací zařízení. Oficiálně byla otevřena v roce 1902, v roce 1969 přijala první mužské studenty. Dnes zde studuje přibližně 3500 stu­ dentů, instituce je akademicky spojena s univerzitou v Limericku. Zaměřena je hlavně pedagogiku se specializací pro výuku na základních školách.

UNIVERSITY OF LIMERICK Ollscoil Luimnigh Univerzita byla založena roku 1972 jako Národní institut pro vyšší vzdělávání – NIHE (National Institute for Higher Education). Osmdesátihektarový areál leží asi pět kilometrů východně od centra města, v národním technologickém parku v Castleroy o rozloze 240 hektarů. Na UL studuje přes 13 000 studentů. Škola má čtyři fakulty, které nabízejí nepřeberné množství učebních oborů od architektury, ekonomie přes medicínu až po hudbu a tanec. Poloha za městem a navíc v parku dodává celému kampusu velmi příjemný pocit klidu. Areál je proto hojně využíván i obyvateli města pro sport či relaxaci. Univerzita se za posledních pár let začala rozšiřovat i za řeku Shannon. Shannon je hraniční řekou jednotlivých hrabství, tudíž budovaný kampus zasahuje již do sousedního hrabství Clare. Nový kampus je přehlídkou nejrůznější novodobé architektury jak méně kvalitní, tak i na vysoké úrovni. Za velice zdařilými realizacemi na tomto území stojí hlavně architektonické studio Grafton Architects. Toto studio zde vybudovalo většinu staveb a dotvořilo celkovou urbanistickou strukturu severní části nového kampusu. Propojení jednotlivých částí zajišťuje jeden z nejdelších pěších mostů v Evropě – Living Bridge. /AP/

38

39

LIMERICK Luimneach

hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

Tara & Lime Tree Theatre Mary Immaculate College, Murray O’Laoire Architects, Hugh Kelly Architects, 2010 Tara je jednou z výukových budov, jež jsou součástí Mary Immaculate College v Limericku. Tato stavba je zasazena do nové části kampusu, do příjemného prostředí plného zeleně a otevřených prostranství. Koncepce veřejného prostoru v jejím okolí je velmi velkorysá a podněcuje vzájemné setkávání všech studentů navštěvujících tuto školu. Budova volně navazuje na další z nových staveb, a to An Tailteann-Sport Centre, který je také součástí kampusu. Budova samotná překonává velký terénní zlom, který se odráží jak ve vnějším, tak i vnitřním uspořádání budovy. Na straně blíže hlavnímu vstupu do areálu se budova chová jako nízká třípatrová stavba s menším polouzavřeným veřejným prostranstvím před vstupem do budovy. Zde se nachází také menší kaple. Toto prostranství je stinné a vlhké, což se odráží na dnes již dosti znehodnocené fasádě, která je převážně tvořena dřevěnými latěmi. Zato prostor na opačné straně stavby je velkorysý a otevřený. Podněcuje spojení jednotlivých budov v nové části kampusu a je velmi dobře prosluněn. Z této strany je budova vysoká. Část nad vstupem je bez oken, protože se zde nachází divadlo. Fasáda budovy je složena z přírodních materiálů jako dřevo a kamenný dlaždicový obklad. Jak je již zmíněno výše, stavba má velice specificky uspořádaný vnitřní veřejný prostor, který se elegantně vypořádává s různou výškou terénu. Tento problém je vyřešen pomocí vnitřního amfiteátru-auditoria, které slouží jako odpočinkový prostor a místo setkávání (Student Forum) i jako prostor pro konání veřejných přednášek. Může také fungovat jako foyer pro divadlo, které se nachází přímo nad tímto amfiteátrem. Je zde také kavárna či obchody. Celá budova je rozčleněna na dva paralelní výukové bloky, ubytování a auditorium. Je zde mnoho učeben a laboratoří. Další zajímavostí je přirozené větrání celé budovy (BMS – Building Management System). Divadlo známé jako Lime Tree Theatre je jedno z nejmodernějších v Limericku. Vznikalo v úzké spolupráci s architektem, a proto mohlo dojít k naprostému souladu funkčnosti a estetiky. Divadlo je velice prostorné (kapacita je 500 míst, má dobré akustické podmínky). Koná se zde velká škála akcí od divadelních a hudebních představení až po semináře a konference. Zákulisí je vybaveno velmi účelně a prakticky: je flexibilní, výkonný technický výtah pojme i menší nákladní automobil. /AP/

40

41

výkresová dokumentace a fotografie Tara & Lime Tree Theatre, Mary Immaculate College – Murray O’Laoire Architects, Hugh Kelly Architects, 2010

42

43

LIMERICK Luimneach hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

Tailteann-Sport Centre Mary Immaculate College, Murray O’Laoire Architects, 2007 An Tailteann-Sport Centre se nachází na prominentním místě u nového vstupu do areálu Mary Immaculate College. Je jednou z budov, které jsou součástí rozsáhlé rekonstrukce této části kampusu. Plynule na ni navazuje budova Tara s Lime Tree Theatre. Umístěním blízko druhého vstupu se stává velmi důležitou stavbou. Poskytuje první vizuální kontakt návštěvníka s areálem školy – a tento kontakt je svěžím zážitkem. Otevřený prostor plný zeleně a postupně se objevující silueta budovy vyvolává v návštěvníkovi pocit uvolněné atmosféry, která studentům této školy prospívá. Jeden z důležitých aspektů návrhu této stavby je právě pohled z větší dálky, který má být silným vizuálním zážitkem. Jak už bylo řečeno, stavba je obklopena zelení ze všech stran, sousedí s velkým hřištěm s travnatým povrchem na ragby či fotbal. Celý komplex má sympatické lidské měřítko. Budova je koncipována jako pavilon a poskytuje zázemí třem sálům víceúčelového výukového pracoviště. Svou linearitou kopíruje vrstevnice, do kterých je částečně zapuštěna. Hlavním vstupem, který se nachází na boku budovy a je díky terénnímu zlomu vyvýšen až do druhého patra, jsou návštěvníci vedeni přímo do místa, kde se nachází veřejně přístupný vnitřní prostor – ochoz. Venkovní veřejný prostor má formu menšího nádvoří před hlavním vstupem a velkým schodištěm plynule přechází z horní části stavby (ze střechy jednoho ze sálů) do dolní, kde se nachází hřiště. Propojení částí stavby je jednoduché a usnadňuje přístup do jednotlivých sálů. Celá budova je obložena dlaždicemi z vápence, který je pro irskou soudobou architekturu typický. V silném kontrastu k vápenci je na střechu použit černý zinek. V budově se nacházejí tři sály. Jeden velký sál, který má podlahovou plochu téměř 900 m2, a dva menší, které mají shodně po 325 m2. Zajímavostí je střešní konstrukce velkého sálu, která se klene 45 metrů diagonálně přes celý prostor a je otočena směrem na sever. Tím dodává celému prostoru dynamický světelný prvek. Všechny tři sály jsou pasivně větrány přes střechu. Ve spodní části budovy se také nachází ubytování a šatny. /AP/

44

45

výkresová dokumentace Tailteann-Sport Centre Mary Immaculate College, Murray O’Laoire Architects – Murray O’Laoire Architects, 2007

46

47

Hlavní náplní práce této architektonické kanceláře je kromě architektury také urbanismus a interiérový design. Kancelář založili v Limeric­ku v roce 1979 Hugh Murray a Seán O’Laoire. Význam i úspěchy této společnosti přispěly k tomu, že začaly vznikat další architektonické kanceláře po celém Irsku, jako například v Corku či Dublinu. Společnost otevřela svou kancelář i v Moskvě, v roce 2006 pak v Bratislavě a německých Cáchách. Za své realizace získala mnoho národních i mezinárodních ocenění. Díky propojení s celým světem měla bezpočet mezinárodních zakázek, velké množství realizací vznikalo také ve spolupráci se státními firmami, developery a národními organizacemi. V důsledku mezinárodní ekonomické krize zakázek výrazně ubylo nebo bylo zrušeno, což vedlo ke krachu této kanceláře. Po rozpadu společné kanceláře se každý z partnerů vydal vlastní cestou, ale oba zužitkovali více než třicetiletou praxi v architektuře, urbanismu či plánování. Seán O’Laoire, který studoval a pracoval v Anglii, Itálii a Spojených státech, nyní působí v architektonické kanceláři MOLA jako Consulting Director (www.molaarchitecture.com). Je bývalým prezidentem RIAI a jedním z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších architektů Irska. Hugh Murray založil vlastní architektonickou kancelář – Hugh Murray Architects. /AP/

48

rozhovor

Murray O’Laoire Architects www.marchitects.ie

Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji uvádí do pohybu? HM: Těžko říct, snad dobří klienti, silná ekonomika a ctižádost místních být lepší. Jak byste popsal vztah architekta z hlavního města k projektům mimo centrální osídlení? HM: Obecně řečeno jsem nadšený a zvědavý. Jak fungují vztahy mezi architektem, investorem a místními úřady na regionální úrovni? HM: Poměrně dobře, občas se objeví strach z neznáma a cenových dopadů, ale mnohem častěji hrdost a velké ambice. Je vztah k centru důležitý pro kvalit­ ní architekturu realizovanou mimo centrum? HM: Ne nutně. Lidé mimo centrum jsou si stejně dobře vědomi, co je pro ně dobré. Jaké strategické dokumenty, nařízení atd. ovlivňují rozvoj architektury a sídel mimo hlavní centra? Jak jsou tato nařízení realizována (včetně městské nebo památkové zóny nebo venkovské chráněné oblasti)? HM: Dnes je větší povědomí o hodno­ tách osobnějších a autentičtějších aspektů života mimo městská centra. Místní a regionální plánování to začíná reflektovat. Jaká je v Irsku motivace lidí, aby šli bydlet mimo centra? Jak může, podle vašeho názoru, architektura na tyto potřeby reagovat?

HM: Silná citová vazba k zemi a k místní komunitě a také touha mít svůj vlastní dům na svém pozemku. A také možnost dojíždět do práce autem. Není to dlouhodobě udržitelné z důvodu nízké hustoty obyvatelstva, špatné dopravy a špatných sociálních služeb. Architekti nebo investoři a vládní orgány musí vytvořit atraktivní prostřední pro městské bydlení, které bude lépe uspokojovat potřeby lidí, jako je identita, soukromí a pohodlí. Jsou v Irsku ještě znát nějaké regio­ nální zvláštnosti, typický regionální charakter nebo místní rysy současné architektury mimo centrální osídlení? HM: Vlastně ne. Irsko je malá země. Většina nových staveb bylo soukromé bydlení velmi nízké architektonické kvality, postavené bez architektů! Jaká je role architektonického školství v konkrétním regionu, pokud tam exis­ tu­je? Spolupracují školy s místními úřady, aby region rozvíjely? HM: Ano. Architektonická univerzita v Limericku (University of Limerick, School of Architecture – SAUL) se velmi intenzivně zaměřuje na místní životní prostředí a metody zlepšení strategické­ ho plánování, urbanismu a architektury. Máme tady několik zajímavých projektů a výzkumů. Rozhovor s Hughem Murrym vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

49

LIMERICK Luimneach hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

New Medical School University of Limerick, Grafton Architects, 2012 V severní části kampusu najdeme množství nově postavených univerzitních budov. Od města se sem člověk dostane přes Living Bridge – most, který se „vlní“ nad řekou a je určen pouze pro pěší obyvatele či návštěvníky – nebo menší objížďkou po silnici. Budova medicíny, stejně jako celá univerzita, je obklopená zelení. Čelní část stavby spolu s budovami Quigley Residence utvářejí nové veřejné prostranství – náměstí, které bude středem nové severní části univerzity. Opačná část budovy míří do krajiny; tento fakt se na stavbě nijak neprojevuje a budova si udržuje stejný ráz ze všech stran. Jejím blízkým sousedem je také President’s House. Při pohledu z tohoto místa je hranice mezi kampusem a krajinou nejvíce patrná, a tento přechod se jeví jako dost násilný. Budova zapůsobí svou monumentalitou, čistotou formy, která je podpořena jednotným materiálem typickým pro irskou architekturu, a to šedým vápencovým obkladem. Okna, rytmicky se opakující a šikmo zapuštěná, dodávají celému objektu dynamiku a neobyčejnost. Budova má nepřeberné množství šikmých detailů, které vnášejí do kompozice neklid. Dalším výrazným prvkem jsou dřevěné rámy oken v parteru u vstupu, které navozují pocit, že kamenný obklad je pouze vnější schránkou a že budova je celá ze dřeva. Zvenku ani zevnitř nejde přesně určit, kolik podlaží budova přesně má. Vnitřní prostory nejsou nijak předimenzované, spíše působí přirozeným, útulným, ale současně reprezentativním dojmem. Budovu sjednocuje použití přírodních materiálů: jednotného odstínu dřeva spolu s pohledovým betonem nebo betonovými tvárnicemi. Dřevo a beton jsou v kontrastu. Dominantním prvkem je prostupnost prostoru po celé výšce stavby, který spojuje všechna patra, chodby a schodiště. I schodiště je neobyčejným prvkem. Klikatí se a prochází různými místy v budově. Vše je navíc osvětleno střešními světlíky. Monumentálně vyhlížející budova s dynamickými prvky, které jsou ale sjednoceny stejným materiálem, působí jako klenot-skála v barevně přebujelé množině místních budov. Díky návrhu od stejné architektonické kanceláře se objevuje podobný design i u sousedních budov Quigley Residence, takže vznikající náměstí vytváří harmonický celek. /AP/

50

51

52

53

LIMERICK Luimneach hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

Quigley Residence University of Limerick, Grafton Architects, 2012 Quigley Residence je novým bydlením pro studenty rychle rostoucí univerzity. Nachází se na druhém břehu řeky v novém areálu školy. Jde o soubor několika obytných domů, které propojuje jednotná forma a použité materiály. Na de­ signu je patrné, že rezidence je dílem stejné architektonické kanceláře jako sousední stavba New Medical School. Oba tyto celky jsou v souladu formou a v kontrastu barvou, ale vzájemně se doplňují, a vytvářejí tím kvalitní veřejný prostor ve formě rozlehlého náměstí uprostřed nově vznikající severní části kampusu. Rezidence jsou i oddělujícím prvkem, jenž tvoří vizuální hranici starých kolejí (tedy obytné části) od zbytku výukových budov univerzity (tedy veřejně vzdělávací a sportovní části – to díky přilehlému sportovnímu areálu). Koleje jsou na pohled velice dominantní, ale zároveň jasně oddělují veřejný prostor od soukromého. Budovy rezidence jsou nepravidelně rozeseté na pozemku, ale kopí­ rují okolní terén a vytvářejí mezi sebou novou veřejnou strukturu s množstvím ramp, míst k sezení a záhonů či jen trávníků. Jednotlivé budovy mají kvádrový tvar, šikmé střechy všech budov, jež kopírují zvlněný terén, však jejich celkovou formu zjemňují. Dalším sjednocujícím prvkem je použitý materiál v podobě režného zdiva tmavě červené barvy. Režné zdivo je charakteristické pro fasády v Anglii i v Irsku, ale v tomto případě není pouze součástí tektoniky domu, ale dodává celému souboru až sochařský výraz. V kontrastu k cihlové fasádě je použit černý kov na okenní rámy a jejich okolí. Člověk může nabýt pocit, že budova v sobě ještě něco skrývá, protože šikminy okolo oken vytvářejí zdání dvou oddělených hmot (hmota režného zdiva a černá hmota uvnitř). Tyto šikminy celý komplex silně dynamizují. Rezidenční budovy jsou vyhrazeny pro postgraduální studenty. Může zde být ubytováno až 120 studentů ve dvou- až čtyřlůžkových apartmánech. Quigley Residence se stala příjemným místem pro bydlení, tím spíše, že v jeho blízkosti v budoucnu vznikne důležité nové centrum University of Limerick. /AP/

54

55

LIMERICK Luimneach hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

President’s House University of Limerick, Grafton Architects, 2010 Tento dům byl vytvořen na zemědělské půdě severní části univerzitního kampusu. Dá se říct, že je solitérem v krajině, odtrženým od ruchu univerzitní půdy, i když k němu také neodmyslitelně patří. Je obklopen živým plotem. Toto místo bylo zvoleno hlavně pro poklid v této části kampusu a pro blízkost řeky, podél níž se rozprostírá chráněná krajinná oblast. Dalším důvodem umístění je viditelnost domu z nové lávky pro pěší – Living Bridge. Dům je viditelný z dálky, ale příjezdová cesta je vedena z opačné strany z volné krajiny kvůli většímu soukromí. Tento dům je inspirován Plassey House, který je nazýván též „Bílým domem“. Tato formální stavba s univerzitní recepcí a kanceláří děkana leží ve staré části kampusu. The President’s House má být dalším „Bílým domem“, který ale slouží výhradně svému prezidentovi. Dům vznikl jakoby rozložením klasického domku a jeho opětovným složením, ale v jiném pořadí. Tvůrci se snažili navázat na irské tradice a na klasickou architekturu skromných domků střední velikosti. Tyto domy mají mnoho stavebních detailů a zvláštní atmosféru, již posiluje zasazení domu do krajiny. Hlavními znaky stavby je velký komín a šikmé střechy. Úrovně a umístění jednotlivých místností není náhodné. Jsou zvoleny tak, aby výhledy směřovaly na významná místa v okolí. Jedno z oken tohoto domu vede k řece, ale dohlédnout až na ni lze pouze v zimě. Ostatní výhledy směřují na další místní dominanty, jako například Tipperary či Clare Hills. Formální pokoje v domě zabírají tři úrovně a jsou orientovány na jih. Soukromé a neformální pokoje a ložnice směřují na sever. Dům má propojovat dva paralelní životy – rodinný a veřejný. Aby tyto dva světy mohly fungovat vedle sebe, byla zde navržena dvě na sobě nezávislá schodiště. Dům je příjemným místem pro bydlení i setkávání. The President’s House je zajímavou budovou, která svým tvarem provokuje představivost. Třebaže jde o relativně novou stavbu, nepříznivé povětrnostní podmínky na ní už zanechaly hluboké stopy. /AP/

56

57

Yvonne Farrellová a Shelley McNamarová ukončily studium architektury v roce 1974 na University College v Dublinu. Tomuto městu zůstaly věrné a v roce 1977 zde spolu založily velmi úspěšné architektonické studio Grafton Architects. Většina jejich staveb působí monumentálním, téměř až nadpozemským dojmem. Fascinuje a inspiruje je myšlenka spojení reálného světa se světem fantazie. Podle jejich slov právě to dělá architekturu úžasným povoláním. Často používají šikmé plochy, které dodávají dynamiku celé stavbě. Tuto monumentalitu ještě podtrhují přírodní materiály jako kámen, cihly, pohledový beton či dřevo. Povrchy, textury materiálů a barvy mají důležitou roli, nejsou jen doplňkem, ale určují celkový charakter stavby. Stavba se stává téměř sochařským objektem, v navrhovaném prostoru mezi sebou materiály a světlo vzájemně komunikují a utvářejí harmonický celek. Na realizacích této kanceláře velmi často zaznamenáme použití režného zdiva, a to i zachráněných cihel. Autorky se tím vracejí k tradici zejména z 18. století, kdy bylo režné zdivo natolik časté, že se Dublinu přezdívalo město cihel. Tyto materiály odkazují do minulosti, k níž se Grafton Architects rádi odkazují a čerpají z ní, avšak zároveň dodávají stavbám vlastní osobitý a soudobý charakter. Autorky se věnují především navrhování veřejných budov, velkou část jejich práce tvoří univerzitní stavby. Mají na svém kontě realizace nejen po celém Irsku, ale i ve světě. Velkým úspěchem se stal projekt nové budovy Università commerciale Luigi Bocconi v Milanu. Tato stavba získala velké množství ocenění. Asi nejvýznamnějším se stalo udělení titulu Světová budova roku při zahájení Světového festivalu architektury, který se konal v Barceloně. Byly zakládajícími členkami skupiny Group 91, která pracovala na obnovení Templ Baru v Dublinu. Studiu Grafton Architects se nevyhnula ani ekonomická krize, ale díky zahraničním zakázkám a tuzemským zakázkám převážně pro školy, které nebyly zrušeny, si zachovalo svou prestiž. Za své realizace získaly obě architektky množství nejrůznějších světových ocenění, jako například RIAI nebo cenu Mies van der Rohe. Posledním jejich úspěchem je získání Stříbrného lva na 13. bienále architektury v Benátkách v roce 2012. Přednášely i na univerzitách, jako je Yale či Harvard. /AP/

rozhovor

GRAFTON ARCHITECTS www.graftonarchitects.ie

Jak se projevuje různorodost lidí v práci? GA: V kanceláři, na staveništi i při vyučování si jsme vědomi toho, že dělat architekturu si žádá lidi, kteří v sobě dokáží „smíchat“ zkušenost, inteligenci a technické dovednosti. Víme, že každý z nás život prožívá a nazírá z různých perspektiv. To, čeho si u nás v Grafton Architects ceníme, by se dalo nazvat „společenství tvorby“. Co ve svém oboru považujete za nejužitečnější? GA: Jako architekti obýváme světy, které jsou jak reálné, tak imaginární. Ten skutečný, reálný svět se skládá z životů lidí s jejich potřebami a s místy s odlišnou kulturou, cítěním, krajinou, světlem a materiály. Ten imaginární svět je nový svět možností, které „si vymýšlíme“, tvoříme je, objevujeme, vynalézáme. To, co si jen představujeme, se může stát skutečností! Tento přenos z imaginárního světa do světa reálného dělá z architektury úžasné povolání – smysluplné a užitečné.

Jaký prospěch mají vaši klienti a vaše projekty z vaší účasti? GA: Na tuto otázku se díváme z druhé strany: Jsme to my, kdo má prospěch z klientů, kteří nám svěřují své potřeby a své naděje. Každý projekt, který dostaneme, nám dává příležitost být součástí historického procesu budování. Máme rádi úkoly, při nichž trávíme čas vyhodnocováním nového zadání, nového místa, území, kultury, formy, utváření a charakteru. Stavby jsou zrcadlem hodnot společnosti, vyprávějí příběhy životů stavební formou. zdroj: www.women-in-architecture.com

zdroje: www.graftonarchitects.ie, www.welldesignedandbuilt.com

58

59

MULLINGAR An Muileann gCearr

hrabství: Westmeanth provincie: Leinster obyvatel: 20 103

malé město

Westmeath County Council and Library Bucholz McEvoy Architects, 2009 Mullingar je správním městem hrabství Westmeath. To vzniklo oddělením západní části od hrabství Meath. Město se stalo důležitou institucí a centrem dění. Dominantu tvoří římskokatolická katedrála Ježíše Krista Krále. Velké oblibě se tu těší sporty, a to jak klasické, tak i tradiční, jako jsou hurling, camogie a chrtí závody. Sídlo správního úřadu se nachází v jižní části historického jádra, u řeky Brosny lemované archeologickými vykopávkami. Původní domy svým rozměrem nevyhovovaly potřebám úřadu, vedení města proto rozhodlo o rozšíření o nové kanceláře, sály a především knihovnu. Objekt vytváří dvě osy: severovýchodní osu představuje blok knihovny s kavárnou, druhou osou je zakřivená hmota s kancelářemi úřadu; druhá část je v přímé návaznosti na původní objekt a Centrum umění. Obě hmoty se prolínají, spojovacím prvkem je zvlněné zastřešení haly. Celá hmota pak sceluje a doplňuje stávající objekty. Prostor mezi ulicí a vlastními objekty úřadu vytváří malé náměstí. Na tomto veřejném prostoru můžeme posedět na lavicích nebo se přesunout do objektu. Vstupní hala je v podstatě prodloužením náměstíčka, jeho zastřešenou částí. Do knihovny vejdeme po můstcích a do části úřadu musíme sejít několik venkovních schodů. Tyto komunikace obepínají původní kamenný objekt a včleňují ho do komplexu. Z jižní strany působí objekty majestátně, vytvářejí hranici historického centra, zeleně a nízké zástavby. V této části se kolem celé budovy rozprostírá park. Po nějaké chvíli si uvědomíme, že malé obyčejné zídky jsou součásti archeologických vykopávek, které dům z poloviny spolkl. Vstupní hala kancelářské části je velmi prostorná, přelévá se do exteriéru. Odtud je výhled do kanceláří všech podlaží. Jedním z hlavních cílů bylo vytvoření otevřeného a transparentního prostředí úřadu. Detaily a rastry fasády objem tak velkého objektu zjemňují. Budova se snaží o co největší energetickou úspornost. Externí dvojitá fasáda kanceláří chrání pracovníky před hlukem a před prudkým letním sluncem. Vnitřní okna otevíraná do haly zajišťují přísun čerstvého vzduchu po celý rok. Materiály – kov, sklo, beton, kámen a dřevo – jsou použity vyváženě v obou částech. /TZ/ zdroje: www.westmeathcoco.ie, www.bmcea.com, www.cso.ie, www.wikipeia.com

60

61

62

63

BALLINA Béal an Átha

hrabství: Mayo provincie: Connacht obyvatel: 11 086

Ballina Ice Hotel Smith & Kennedy Architects, 2006 Ballina, město v blízkosti západního pobřeží, si vysloužilo přezdívku Hlavní město lososů. Jsou zde příhodné podmínky pro rybaření. Nedaleko města se nacházejí jezera Loch Cun a Loch Cuilinn, kam rybáři vyjíždějí na lov pstruhů, neméně oblíbené je pobřeží Atlantského oceánu. Nejdůležitější je tu ale lov lososů. Řeka Moy, na jejíž březích Ballina leží, je jejich lovem proslulá. Od roku 2001 městské břehy řeky spojuje pěší most Salmon Weir Bridge, který dostal jméno po lososovém jezu. V 19. století byla na břehu řeky Moy mezi Ballinou a jejím ústím do oceánu postavena ledárna pro uskladnění ryb. Dnes už toto – dříve osamocené – místo neslouží svému účelu a je součástí města. V památkově chráněné ledárně je nyní hotel s příjemnou restaurací a lázeňským centrem. Hotel vznikl rekonstrukcí a dostavbou původního objektu ledárny. Rekonstrukce proběhla velmi citlivě; při vstupu do pokoje jako bychom byli přeneseni do jiného století. Některé části interiéru doplňují soudobé stavební úpravy, materiál a nábytek. Dostavba hotelu se skládá ze tří částí, které se doplňují a zasazují původní ledárnu do daného místa. Jižní přístavba ubytování nás svým klínovitým tvarem nechává nahlédnout k řece a doplňuje linii kolem komunikace. Celá hmota je zjemněna členěním na menší prvky. Ze severu je na budovu napojen skleněný blok kavárny. Pokud procházíme po chodníku kolem budovy, další části se si téměř nevšimneme. Je ukryta pod námi, ční pouze tubus únikového schodiště. Architekti využili vysoké nábřežní zdi, do které včlenili podlaží s hotelovými pokoji a lázeňskou částí. Hosté jsou s řekou téměř spojeni, kochají se pohledem na vodní hladinu s rybářskými loďkami. Od řeky je původní objekt ledárny rozšířen o skleněnou přístavbu restaurace, jež je na­pojena na původní sklepy ledárny. Při pohledu z prosklené restaurace a ven­kovních vířivek na terase vidíme nejen krásnou řeku, ale i klimatizační jednotky a kontejnery. Celý objekt je ukázkou uváženého členění prostoru a citlivého využití terénu. Obrovským záporem je materiálové a barevné řešení. Každá část je pokryta různými materiály a barvami, takže spolu téměř soupeří. Část technického zázemí není začleněna do suterénu, ale je dávána na odiv hostům. /TZ/ zdroje: www.hotelballina.ie, www.icehousehotel.ie

64

65

RATOATH Ráth Tó

hrabství Meath provincie: Leinster obyvatel: 9 043

Ratoath College McGarry Ní Éanaigh Architects, 2005 K irské národnosti se hlásí stále větší počet obyvatel, velký nárůst zaznamenávají především hrabství v blízkosti hlavního města. Dublin je zdrojem pracovních příležitostí a také kulturně-společenských aktivit. Ukázkovým případem je město Ratoath v hrabství Meath: Ratoath není pouhou obytnou kolonií Dublinu, ale městem se svou vlastní kulturou, které s přírůstkem obyvatel zdokonaluje svou vybavenost. Z tohoto důvodu byla v roce 2005 založena škola Ratoath College, která má v současné době téměř 1000 studentů. Počet studentů stále stoupá a vedení školy připravuje její rozšíření. Škola stojí na jihovýchodním okraji města, sousedí s nízkou řadovou zástavbou. Její součástí jsou tenisová a dvě fotbalová hřiště. Svým výrazem zpestřuje poněkud šedé místo. Program střední školy zahrnuje i postgraduální vzdělání a stává se důležitou regionální vzdělávací institucí. Budova má křivolaký neuzavřený tvar připomínající otazník. Plánovaná dostavba školy od stejného ateliéru by měla celý komplex scelit a vytvořit uzavřený dvůr. Dvoupodlažní budova hravě mění svou výšku, stoupá a klesá, v jedné části se dokonce sníží na úroveň jednoho podlaží. Téměř v každé změně geometrie je vstup do objektu. Největším společným prostorem ve škole je hala u hlavního vstupu. Útulné místo zde vytváří malý dvůr. Pokud procházíme druhým podlažím, stále můžeme shlížet do přízemí. Vnitřní prostory jsou vzdušné a komunikují mezi sebou. Vytvářejí dobré zázemí pro setkávání studentů. Vnitřní povrchy konstrukcí z pohledového betonu nebo betonových tvárnic jsou ozvláštněny různobarevnými plochami. Pestré je i světlo na chodbách a v hale, kam prochází střešními světlíky. Vnější plášť je tradičně cihelný. Různé způsoby kladení cihel vytvářejí plastické obrazce a ještě více rozehrávají již hravý tvar budovy. Ředitelka školy Oonagh Prendergastová je dle svých slov s návrhem velmi spokojena, nicméně špatně provedené stavební práce působí problémy a vyvolávají nutnost oprav. Ratoath College je nejnovější realizací z šesti škol ateliéru McGarry Ní Éanaigh Architects. Funkčnost i hravost objektu vystihuje povahu školy a vypovídá o erudici ateliéru. /TZ/ zdroj: www.mcgnie.ie

66

67

výkresová dokumentace a skica Ratoath College, McGarry Ní Éanaigh Architects, 2005

68

69

CARLOW Ceatharlach

hrabství: Carlow provincie: Leinster obyvatel: 13 693

Visual Centre for Contemporary Art & The George Bernard Shaw Theatre Terry Pawson Architects, 2010 Carlow, správní město druhého nejmenšího hrabství v Irsku, se nachází asi 80 km jihovýchodně od Dublinu, na řece Barrow. Ve 14. století bylo městem hlavním. Místní správa spolu s odborem umění, sportu a turismu a s grantovou podporou Access programu Evropské unie se rozhodla zrealizovat na půdě Carlow Colle­ ge, která tomuto účelu věnovala své pozemky, ambiciózní projekt: vybu­dovat jeden z největších prostorů pro prezentaci současného umění v Irsku – instituci mezinárodního významu. Otevřená architektonická soutěž RIAI na současné umělecké centrum s galerií, divadlem o 300 sedadlech, restaurací, barem a knihkupectvím byla vypsána v roce 2004 a vyhrála ji anglická kancelář Terry Pawson Architects. Hlavní sál galerie vysoký 12 metrů je schopný pojmout díla, která do té doby nebylo možné v Irsku vystavit; působivá navazující sekvence výstavních prostorů splňuje ambice zadavatele. To, že vítězný projekt okupuje mnohem větší plochu, než jaká byla soutěží předepsaná, si vyžádalo odstranění pozůstatků sousední staré kamenné zdi, které posvětila městská rada. Budova je abstraktní kompozice různě velikých kvádrů z mléčného skla, členěných vertikálním rastrem tmavě šedých rámů vyrůstajících z kompaktního betonového soklu přízemí budovy. Hmota největší galerie je uprostřed a ostatní výstavní prostory a divadlo ji obtáčejí. Ve dne budova absorbuje světlo a působí téměř étericky; tento pocit ale poněkud narušují její mohutné proporce, které se neprojevují ani tak při pohledu na její vstupní průčelí jako spíše při jejím obcházení. V noci je fasáda podsvětlená a namodrale ozařuje nepříliš zalidněný kampus. Sama o sobě je stavba velmi působivá – čisté a jednoduché linie ideálního konceptu a materiálová elegance. V kontextu kampusu působí jako z jiného světa – cize až rozpačitě. Jako by byla stvořena spíše pro virtuální prostor médií a stránek časopisů než do tohoto konkrétního místa, od kterého si drží rezervovaný odstup. /ZZ/ zdroje: www.dezeen.com, www.carlowtourism.com, www.irisharchitectureawards.ie

70



71

Irské ceny za architekturu Cestuje-li někdo za architekturou do země, která, jako právě Irsko, není středem pozornosti médií, je několik možností jak se zorientovat. Nej­ jednodušší variantou je vyhledat si budovy oceněné národními, případně mezi­národními cenami. V Irsku ceny za architekturu udělují především dvě organizace – Royal Institute of the Architects of Ireland (RIAI) a Architectural Association of Ireland (AAI). Obě organizace mají kořeny již v 19. století; Královský institut irských architektů (RIAI) byl založen v roce 1839 a Irská asociace pro architekturu (AAI) v roce 1896. RIAI je hlavní profesní organizací architektů v Irsku, zatímco AAI byla založena k podpoře studia architektury a také k tomu, aby byla „prostředníkem přátelské komunikace mezi členy a dalšími lidmi, kteří se zajímají o pokrok architektury“. Členy AAI mohou být jak architekti, tak laici se zájmem o architekturu. Pravidelné a do mnoha kategorií rozčleněné ceny jsou udělovány teprve v poslední době. Královský institut irských architektů uděluje sice Zlatou medaili již od třicátých let minulého století a také později přidružené Stříbrné medaile za bytové domy (1961) a památkovou péči (1976). Ceny se udělují vždy jednou za tři roky. Prvním nositelem hlavní Zlaté medaile byla za roky 1932 až 1934 novostavba kostela sv. Tomáše v Dublinu, provedená v historizujícím stylu lombardské románské architektury, od architekta a zapáleného malíře akvarelů Fredericka Hickse, který byl také mezi lety 1929 a 1931 prezidentem RIAI. Poslední Zlatá medaile byla udělena v roce 2003 Croke Park, rozsáhlému sportovnímu stadionu v Dublinu, od kanceláře Gilroy McMahon Architects. Od počátku devadesátých let 20. století RIAI udělovala ceny výrazným stavbám ve všech čtyřech provinciích Irska, v hlavním a největším městě Dublinu i zámořským realizacím. Dublin je sice ze všech provincií rozlohou nejmenší, přesto málokoho překvapí, že právě zde je stavební aktivita nejvyšší, a tomu odpovídají i počty ocenění. Například za první dva roky v provincii Leinster nebyla oceněna ani jediná stavba, v Dublinu hned dvanáct. Od roku 2002 jsou udělovány nově také ceny ve specializovaných kategoriích – nejlepší veřejná budova, nejlepší dům v krajině, nejlepší komerční stavba apod. Počet udělených cen se v jednotlivých ročnících liší, objevují se nové kategorie, jako například v posledních dvou letech udělovaná cena pro mladé nastupující ateliéry. To je možné interpretovat jako důsledek splasklé realitní bubliny v Irsku v období finanční krize posledních let, kdy ceny realit

72

klesly mezi lety 2007 a 2012 zhruba o polovinu, ale také jako prozíravost organizátorů. Od geografického členění cen RIAI bylo upuštěno a od roku 2007 se udělují ceny pouze v určených kategoriích staveb. Historie ocenění AAI se počítá od roku 1986 a na ocenění je přímo navázána publikace New Irish Architecture. V prvních ročnících cen AAI rozhodovala vždy dvojice složená z vítěze předchozího ročníku a zahranič­ní­ho hosta, přizvány bývají výrazné osobnosti jako David Chipperfield, John Hej­duk nebo Kenneth Frampton. V současné době se porota skládá z mezi­ národního kritika architektury, zahraničního architekta, dvou architektů ­irských a uznávané osobnosti působící mimo architekturu. Hlavní cenou je­ The Dow­nes Bronze Medal, která ale nebývá zpravidla udělována každoročně, a i proto si drží vysokou reputaci. Nikoho nebude šokovat zjištění, že se nositelé cen AAI a RIAI pře­ krývají. Vysledovat podle oceněných ateliérů typicky irské prvky současné architektury nelze, protože drtivá většina staveb se nevymyká současným trendům. To neznamená, že by nevznikaly kvalitní stavby a významné realizace. Pozo­ru­hodný je příklad architekta Dominika Stevense, který navrhl rodinný dům za 25 000 eur. Stavba vychází z dané situace dluhové krize a současně ze Stevensova bádání v oblasti vernakulární, tedy současné lidové architektury. Stavba samotná je prostá, skromná v dispozičním řešení, představuje jakýsi archetyp domu se sedlovou střechou. Stevens na svých webových stránkách zpřístupnil plány domu, tak aby byly volně šiřitelné. Ujme-li se jeho řešení, vznikla by nová architektonická tradice irského lidového domu založeného na prostém tvarosloví. Což by byl výjimečný příklad architektova zásahu do kultivace široce dostupného bydlení. /FŠ/

73

THURLES Durlas Éile

hrabství: North Tipperary provincie: Munster obyvatel: 7 933

The Source Art Centre McCullough Mulvin Architects, 2006 Prosperující obchodní město Thurles v centrální části Irska se rozprostírá na řece Suir ve velkém údolí obklopeném vrchovinou, na hlavních dopravních tepnách z Dublinu do Limericku, Corku a Kerry. Městu dominuje katedrála Nanebevzetí Panny Marie od architekta J. J. McCarthyho vysvěcená v roce 1879. Za kamenným mostem na břehu řeky Suir, křížící se zde s hlavní městskou třídou, jež spojuje centrální náměstí s katedrálou, se rozkládá nové umělecké centrum The Source s knihovnou, divadlem o 250 sedadlech, výstavními prostory, archivem, barem, s komunitním a studijním centrem a přednáško­ vými místnostmi. Vyvýšenou platformu, ze které stavba vyrůstá a na niž se od mostu nastupuje širokým schodištěm, tvoří kryté parkoviště, které je při pohledu od řeky napojeno přímo ke staré nábřežní zdi a je velmi nenápadně ukryté za dřevěným roštem. I když budova obsahuje značně rozsáhlou náplň, nepůsobí její hmota giganticky. Její velký objem je rozložen se snahou respektovat drobnější měřítko historického centra města a ctí i dominantní roli staré kamenné věže na protějším břehu u ústí mostu. Vše je zde doslova „pod jednou střechou“, která začíná tím, že stavba vytváří čelní fasádu směrem k hlavní třídě hned za nástupním schodištěm a poté se zalamuje nahoru a dolů nad třemi výškově rozdílnými částmi stavby i kopíruje i její půdorysné zalomení, aby jako dva kopce srostla se zemí. Přesto stavba vytváří ve většině pohledů dojem, že se jedná o dvě samostatné hmoty. Při pohledu z hlavní třídy i z mostu se užší a vzdálenější čtyřpodlažní část ukrývá za širší dvoupodlažní hmotu knihovny, protože ta se půdorysně odklání od řeky, aby na platformě vytvořila rozšířením promenády prostor pro venkovní posezení kavárny. Přízemní vstupní foyer společný oběma částem budovy je sevřen mezi nimi a vzniklé lichoběžníkové údolí v plechové střešní krajině nad ním se otevírá k řece a slouží jako terasa. Celá fasáda otočená k řece je prosklená, členěná výraznými černými rámy, oživovaná zářivě oranžovými schodišti, která ven prosvítají z interiéru. /ZZ/ zdroje: librarybuildings.ie, www.thurles.ie, www.technal.co.uk, archiseek.com

74

75

76

výkresová dokumentace, fotografie modelů a skica The Source Art Centre – McCullough Mulvin Architects, 2006

77

SLIGO Sligeach

hrabství: Sligo provincie: Connacht obyvatel: 19 452

The Model Art Centre and Gallery McCullough Malvin Architects, 2000 Na západním břehu ostrova leží město Sligo, jež se rozprostírá podél řeky Garavogue ústící do Atlantského oceánu. Město je kulturním a obchodním bodem stejnojmenného hrabství. Na okraji historického jádra města stojí The Model School z roku 1962. Budova byla v roce 2000 rekonstruována a rozšířena ateliérem McCullough Malvin Architects. The Model slouží jako galerie, umělecké a společenské centrum celého hrabství. Pořádají se zde koncerty, výstavy, filmová promítání a přednášky. K původní budově byla přistavěna nová galerijní část, jež celý objekt sceluje a vytváří téměř čtvercový půdorys s atriem ve středu. Celá dostavba souzní s původní částí materiálově i měřítkem a vytváří celistvý útvar. Nové části budovy včetně atria jsou shora osvětleny světlíky v pilovité až průmyslové střeše, které do interiéru přinášejí příjemné světlo a rozptylují ho ve výstavních prostorech. Hlavní vchod je zachován v čele původní viktoriánské budovy. Středem objektu je prosluněné atrium s kavárnou, odkud vcházíme do jednotlivých galerijních a uměleckých prostor. Interiér je sjednocen světlým materiálem podlah a omítek, jaké nechávají vyniknout starému kamennému zdivu. V roce 2010 byla budova rozšířena o ateliéry podle návrhu studia Sheridan Woods Architects. Tato dostavba je zcela mimo původní měřítko a výrazně vyčnívá. Materiálově se snaží navázat, ale velké plochy opatřené plechovým krytím působí těžkopádně. The Model je tedy složena ze dvou částí: kompaktního bloku od McCullough Malvin Architects a převýšených ateliérů od Sheridan Woods Architects. Tyto dvě nesourodé části jsou v interiéru napojeny bez rozeznatelného přechodu. Jak komentuje Niall McCullough, je velká škoda, že oba projekty nebyly vedeny jedním ateliérem a budova je rozdvojená z hlediska koncepčního i vizuálního. Centrum díky svému provedení, aktivitám i příjemné kavárněbistru v atriu žije uměleckým a společenským životem. /TZ/ zdroje: www.themodel.ie, WWW.sheridanwoods.ie, www.mcculloughmulvin.com, New Irish Architecture, 16. AWARDS 2001. AAI, Grandon Editions, 2002

78

79

výkresová a fotografie The Model Art Centre and Gallery – McCullough Mulvin Architects, 2000

80

81

WESTPORT Cathair na Mart

hrabství: Mayo provincie: Connacht obyvatel: 6 000

Westport Fire Station McCullough Mulvin Architects, 2007 Městečko Westport je ojedinělé svým pojetím centra. To bylo navrženo ve viktoriánském stylu anglickým architektem Jamesem Wyattem v roce 1780. Hlavní osu asi 300 metrů dlouhého prostoru tvoří rozšířené koryto řeky Carrowbeg. Nábřežní promenáda je osázena stromy a navzájem propojena třemi mosty. Celý prostor uzavírají domy s krámky. Centrum mnohých irských osad, tedy i Westportu, tvoří široké upravené nábřeží řeky nebo široká nákupní ulice, kde se odehrávají společenské a obchodní styky. Významným bodem městečka je hora Cruach Phádraig. Mystický vrchol hory ležící 764 m n. m. byl uctíván pohany v čase letního slunovratu. V dobách raného křesťanství vystoupil na horu svatý Patrik, jehož jméno dnes nese, a vystavěl zde kostel, který o pouti poslední neděli v červenci navštíví několik tisíc poutníků. Na horu a celé městečko shlíží i nová budova hasičské zbrojnice. Leží na okraji města v blízkosti pastvin a městského parku. Budova je díky své poloze osazena do svahu. Jak píší architekti, zasazením budovy do terénu minimalizovali její hmotu. Rozdílné výšky jsou využity také funkčně. Spodní část slouží k pohybu a vstupu požárníků a horní k přístupu veřejnosti. V poslední dekádě zaznamenal Westport velký přiliv obyvatel. Původní zbrojnice tak svou vybaveností nesplňovala požadavky pro provoz a musela být zbudována nová budova, jež svou kapacitou a polohou kvalitně obsluhuje město a okolí. U vjezdu do areálu se jako obelisk tyčí cvičná věž. U hlavního vjezdu je rozlehlý prostor pro manipulaci s požární technikou. V prvním patře se nacházejí garáže požární techniky a vstup pro požárníky. Druhé podlaží s kancelářskými prostory a zázemím požárníků je přístupné z opačné strany přímo z terénu. Ke vstupní terase, která se rozprostírá po celé šířce budovy, nás od parkoviště personálu dovede dlouhý chodník. Do objektu vstoupíme širokými prosklenými dveřmi. Požární stanice shlíží na pasoucí se krávy a vytváří hranici města a krajiny. Svým pojetím je velmi střízlivá a strohá. V poměrně malém Westportu je tato budova jedinou moderní realizací městské vybavenosti a dodává mu punc současnosti. /TZ/ www.mcculloughmulvin.com

82

83

výkresová dokumentace a fotografie Westport Fire Station – McCullough Mulvin Architects, 2007

84

85

RUSH Ros–Eó

hrabství: Dublin provincie: Leinster obyvatel: 9 231

Library Rush McCullough Mulvin Architects, 2009 Rush je poklidné rolnické místo na pobřeží Irského moře, vzdálené 25 km severně od Dublinu. V roce 2009 získal Rush soudobý architektonický prvek, když zde byla zbudována knihovna. Ta našla místo přímo v centru, a to v odsvěceném kostele svatého Maura. Projekt knihovny provázela rekonstrukce původního objektu a ve­ stavba nových částí. Vnější podoba zůstala téměř původní, upoutá nás však svítící blok na věži a nové dveře. Do bývalého kostela byla přistavěna nová vrstva pro knihy. Dřevěná konstrukce podlahy se u stěn zvlní a zvedne, a tím vytváří galerii druhého podlaží. Autoři, inspirovaní kostelními galeriemi, považovali za důležité u této světské stavby porušit sakrální symetrii, a proto má galerie půdorys meandru, jenž brání průhledu k oltáři od hlavního vchodu. Stěny dřevěných galerií jsou v některých částech proděravěné a nechávají nám zahlédnout zpovědnici či sochařskou výzdobu. Nové prvky jsou zcela odlišné materiálem i barvou a jsou odsazeny od původních konstrukcí, čímž jim dávají vyniknout. Kvůli rozšíření galerie bylo nezbytné vyříznout část kamenné balustrády bývalé malé galerie. Tato část nalezla také uplatnění, stojí před knihovnou a hrdě na sobě nese název Rush Library. V hlavní lodi se nachází oddělení pro dospělé, v příčné lodi studijní a dětská část s hracím koutkem. V prostoru kněžiště se konají výstavy. Na řadě míst se nacházejí opuštěné objekty, které pomalu chátrají. V případě městečka Rush vidíme zdařený projekt využití odsvěceného kostela, který vytváří zázemí pro současnou knihovnu a příjemné místo pro studium v malém městě. /TZ/ zdroje: www.irisharchitectureawards.ie/annual-awards/2010/rush_library/consurv.ie/Projects/ Religious_Buildings/St_Maurs_Church.html, www.mcculloughmulvin.com, McCullough, Neil. Rush Library, Anne Street Press, Associated Editions, 2010

86

87

výkresová dokumentace a fotografie Library Rush – McCullough Mulvin Architects, 2009

88

89

www.mcculloughmulvin.com McCullough Mulvin Architects je jednou z předních irských architektonických kanceláří. Založili ji Niall McCullough a Valerie Mulvinová v roce 1985. Tato dublinská kancelář se zabývá hlavně navrhováním kulturních a civilních budov po celém Irsku. Jejich práce je založena na experimentování. Za důležité považují zlepšení kvality života lidí, kterým je architektura určena. Jejich ná­ vrhy jsou ukázkou kvalitní promyšlené nadčasové architektury, která s daným místem pracuje velmi citlivě. Jejich práce se vyznačuje střízlivým měřítkem, ale současně je inovativní a má vždy příjemnou atmosféru. Jak exteriér, tak i interiér poutá pozornost. Ze staveb je cítit, že jsou primárně vytvořeny pro člověka (např. knihovna v Rush nebo The Model). McCullough Mulvin Architects se aktivně podílejí i na urbánním vývoji Dublinu. Asi jedním z nejdůležitějších zásahů do podoby Dublinu byla spolupráce na projektu přestavby celé staré části centra – Temple Bar. Studio bylo jednou ze součástí skupiny Group 91, již tvořilo několik architektonických kanceláří (Grafton Architects, O’Donnell and Tuomey, McCullough Mulvin Architects, Shay Cleary Architects, Derek Tynan Architects, Paul Keogh Architects, Shane O’Toole with Michael Kelly, McGarry Ní Eanaigh Architects), které spoluutvářely Temple Bar Framework Plan. Architekti z této kanceláře pořádají výstavy po celém světě. O některých jejich realizacích vyšly samostatné publikace, publikovány jsou souhrnné sborníky prací celého ateliéru i knihy, které se architektuře věnují obecně – například A Lost Tradition: The Nature of Architecture in Ireland nebo Palimpsest: Change in the Irish Building Tradition – se zaměřením na analýzu ztráty tradic v irské architektuře. Tato kancelář získala velké množství cen za architekturu, jako například cenu RIAI (knihovna v Rush) nebo cenu Miese van der Rohe (Trinity Long HUB). /AP, TZ/ zdroj: www.archiseek.com

90

Rozhovor

MCCULLOUGH MULVIN ARCHITECTS

Niall McCullough: Nevěřím v opráv­ ně­nost dělení na regiony a centra v 21. století, určitě ne v oblasti dobré architektury. Ten koncept sám o sobě vyhovuje do sebe zahleděným mocenským blokům. Vyhovuje také uměleckohistorickému pojetí – lidé, kteří popisují a sledují „historii“ architektury, potřebují nějaké rekvizity, aby podpořili svoje vyprávění; hodí se jim, když mohou mluvit o nějakém původním a pak o nějakém „regionálním“ rozvoji. Do určité míry to lze vlastně vidět v architektuře 18. a 19. století, kdy myšlenky putovaly pomalu a lidé museli udělat pomyslný skok mezi tím, co věděli nebo viděli, a tím, co chtěli udělat (místní kvalita je zde reprezentována rozdílem mezi „origi­nálem“ a kopií). Tradičně se z nějakého ústředního bodu geograficky šířily diskuse, okruhy vlivu. Tento umělecko-historický přístup také vyžaduje čistotu – věci lze vysvětlit, pouze pokud jsou jednoduché, takže se leckdy omezí na zjednodušení. To znamená, že celé segmenty vývoje architektury jsou z diskuse vyloučeny. Víte, my rádi pracujeme se starými budovami a zasahujeme do nich. Když se ohlédnete zpět na historii architektury, je takový přístup k architektuře (a pravděpodobně většina věcí, které se kdy v architektuře udělaly) úplně vyloučen, protože je to dělení nepřesné nebo není čisté.

Dodnes se vede velká diskuse, která se týká center a okrajů – a tyranie toho, co je přijatelné v oblasti „umění“ nebo dobré architektury (vždycky to byla tyranie); ale v geografickém smyslu to tak už není, tam sledujeme moc médií a internetu, velmi zrychlený proces šíření novinek. Dnes už lidé nepotřebují podstupovat myšlenkové skoky, všechno je vysvětlené a podrobně objasněné, jako skládanka z různých dílků. Lidské mozky začínají lenivět, fantazie lidí usíná. Pracují, aby kopírovali, není to mimetická hra interpretace, je to kopírování toho, co vidí. A nejlepší kopie se stane nejcennější, nejakceptovanější. Taky se jedná o nejrychlejší způsob práce. Jenže takový postup ohrožuje původní myšlenky, zbavuje je vzduchu a světla. Je to zajímavá dichotomie, měl by to být opak tyranie. Na povrchu se věci demokratizovaly, informace jsou všude, komunikace je všechno, šíření myšlenek (spíše ve formě obrazů než slov) je téměř okamžité. Ale to, co by mělo vést k obrovské diverzitě a vzájemnému ovlivňování (horizontální akci spíše než k tradiční vertikální cestě), se zdá být slabší, než by mělo být. Síla a centralizace médií znamená, že škála obrazů (a myšlenek) není založená tak široce, jak by měla být. Ale v optimističtějším pohledu se to může jen tak zdát, jsme příliš na začátku té transformace, kterou způsobují masové vazby mezi rozvíje­

91

jícími se jevy. A já si dovedu představit, že jsou pod povrchem. „Rozdíl“ – původní věci, neobvyklé myšlenky jsou POSLEDNÍ věcí, která je v dominantních médiích vidět. Než se v nich objeví, musí být schváleny nebo uznány módou. Pro mne je velká část téhle diskuse o tom, jak tvořit originální a zajímavé věci v místě, kde žijete a pracujete. Dobrá architektura vzniká tam, kde jsou dobří architekti a klienti – a taky příležitosti – a v té diskusi o centru a okrajích o tom není nic. Což opomíjí tu myšlenku architektonické tvorby spojené s kvalitou MÍSTA. Já si myslím, že každý, kdo pořádně přemýšlí o práci, kterou děláte, to dokáže udělat „z toho místa“, kvůli poloze, klimatu, funkci a taky tomu, co se těžko definuje, z kva­ li­ty sounáležitosti, oprávněnosti – a sem patří i historie a kultura místa. To vůbec není diskuse o napodobeninách s povrch­ ní podrobnou podobností s tradičními stavbami, krom stálých způsobů pohybu skrz budovu, materiálech, způsobů jak přivést světlo. To je diskuse o stavbě, která má jakousi pomalou podpovrchovou empatii k danému místu. Architektura je poezie a ne vyprávění. Architektura nemusí vysvětlovat samu sebe neustá­ lým odkazováním na ten či onen detail. Architektura zachytává okamžik, způsob bytí. A tyto důsledky jsou spíše poetic­ ké a podprahové, než zjevné plující na povrchu. Ten samotný koncept rozvoje architektury místa (ať je to místo kdekoli)

92

má své vlastní disciplíny. Z podstaty vyplývá, že je pravděpodobnější, že se to stane ve velkém městě spíše než v malém, větší města si zakládají svou prestiž na kosmopolitismu, v určitém slova smyslu na vzrušení z absence místa. Ale neplatí to absolutně. Způsobit, aby něco moder­ního vypadalo v konkrétním kontextu dobře, ve skutečnosti závisí na způsobu myšlení, který lze aplikovat univerzálně. Ten obecný vztah mezi místem a architek­turou je celosvětový, stačí se podívat na stavby v Africe, Asii a Jižní Americe, abyste viděli, že podnebí a materiály mají silný vliv na to, jak věci vypadají. Když se podíváte na práce Mendese de Rocha v Brazílii, na tu majestátnost moderních myšlenek přivedenou k tomu, aby sloužila velkému národu, vidíte modernismus, který je přiměřený místu jiným způsobem – způsobem, jakým zachycuje ducha, ambice a perspektivu daného místa. A taky řešení vzdělání a dopravy v nových velkoměstech. V posledních letech (a taky díky myšlenkám o udržitelnosti) se na mnoha místech začala objevovat trochu odlišnější architektura (např. v jihovýchodní Asii a dokonce, jak bylo vidět na posledním Bienále, v USA). Myslím si, že by však bylo dobré říci, že ta posedlost začala v Evropě a má ve svém rodném listu velmi evropské razítko. Je to asi kvůli evropské složité sociální, geografické a kulturní struktuře. Možná to taky vychází z evropské obavy z jednotvárnosti,

z evropského požadavku najít způsoby jak se odlišit od svého blízkého souseda, z evropské posedlosti po rozčlenění, evropské obsese dělat kulturní manifestaci prostřednictvím architektury. To jsou otázky, které si kladu. Jistě je pravda, že rozmanitost na malém místě, která tak charakterizuje Evropu, přispívá k neobvyklému pohledu na jednotvárnost a odlišnost. Irsko není od České republiky příliš daleko, ale je geograficky velmi odlišné. Ostrov obklopená vodou oproti vnitrozemské krajině se silnými fyzickými hranicemi. Ale obě země jsou možná mentálními ostrovy. Sdílejí podobnou historii, formy kolonizace (s větší nebo menší mírou násilí), velké sousední národy, které ovlivňují očekávání i ambice prostých lidí. Obě země získaly nezávislost ve stejnou dobu. Česká republika v době mezi válkami velmi racionálně využila k vyjádření své nezávislosti a identity modernismus. Ukázalo se, že jeho racionalita byla přirozeným vyjádřením národního charakteru. Irsko nic takového neudělalo – mělo k architektuře velmi odměřený postoj, ve skutečnosti mělo nedostatek důvěry ve stavebnictví a architekturu jako vyjadřovací prostředky, a svou národní identitu vyjadřovalo literaturou a ne­hmotnými divadelními prostředky. Cílem projektu je mapování změn osídlení a krajiny mimo centrální sídla. Jaké změny proběhly během posledních dvacet let? Nebo jak se změnila interpretace těchto změn?

NMC: Asi bude zajímavé zmínit posledních dvacet let. Kulturní identita obou komunit (modernismu nebo divadla a literatury) v tomto období, po pádu Berlínské zdi, jaksi ztratila energii. V Irsku však potenciál literární historie (portréty Becketta, Joyce atd. visí v každé hospodě) přetrval několik generací, což znamená, že o literatuře se stále mluví, diskutuje a udělují se literární ceny, ale s relativním nedostatkem talentů zájem upadá. Mezitím se z ničeho nic objevila docela dobrá architektura, ale při malé kulturní prestiži architektury v zemi nebyla doceněna. Obojí v podstatě ukazuje, že tyto výhry a prohry závisí na osobnostech nebo skupinách osobností. Bylo by zajímavé dozvědět se více o českém pohledu na pozici architektury ve vztahu k odkazu modernismu. Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji iniciuje? NMC: Myslím si, že se to týká rovnováhy mezi lidmi a místem, příhodných podmínek, do kterých vstoupí vhodní lidé, náhod a příležitostí, tak jak nastávají v biologické realitě a jsou neopakovatelné. Dobré vzdělání a systém podpory (architektonické soutěže, stejně jako ekonomické podmínky) mohou pomoci při vzniku a udržení kontextu. Ale tyto věci nedají vzniknout dobré architektuře samy o sobě. Dobrá, kvalitní architektura může vzniknout kdekoli. V každém případě je asi nápadnější a zřejmější jako

93

skupina budov nebo když projevu­je jiný způsob myšlení mimo velká centra. Pak ji lze analyzovat. Náhodná povaha těchto věcí není negativní, je spíše optimistická v tom, že velké nové věci se mohou objevit kdykoli a kdekoli. Jak byste popsal vztah architekta z hlavního města k projektům mimo centrální osídlení? NMC: Myslím si, že v tomhle nejsou žádné zvláštní vztahy, architekti, kteří mají dost štěstí a vůbec něco staví, často rozdělují svoje aktivity mezi práci ve městě a práci na vesnici, a často spolu tyto práce souvisí – například projektují venkovský dům pro městskou rodinu. Je v tom občas rozpolcenost mezi omezením a svobodou. Mysl architekta pracuje na několika úrovních, přemýšlí o počátku i o konci věcí. Pomalé tempo práce, kde se návrh pohybuje od umístění něčeho na pozemek až po detail, jak se budou otvírat dveře, podporuje vynalézavost a originalitu. A k tomu mají architekti různé projekty na různých místech. Prostě používají různé části svého mozku. Pracují na stavbě v krajině a současně na interiéru nebo na bloku městských domů a kreativně přelévají svoji činnost z jednoho projektu do druhého. Architekti by vždy měli

94

pracovat tak, aby nedošlo k jejich zaškatulkování do práce na jediné věci – podstata této profese spočívá v přenášení myšlenek a měřítek. Jak fungují na regionální úrovni vztahy mezi architektem, investorem a místními úřady? NMC: Dle mé zkušenosti fungují obecně na stejné úrovni, když se investor prosadí. V Irsku v posledních letech příliš nepřevládal pocit, že „dobrá“ architektura může investorům pomoci při prezentaci projektů nebo vyhrát v soutěži, ale to je povrchní pohled. Městské úřady – motivované standardizovanými koncepty růstu a identifikace pomocí architektury – si vyvinuly schopnost zadávat zakázky obvykle malé skupině slavných architektů, kteří se střídají stále dokola, což plodí jednotvárnost místo rozmanitosti. Místní úřady – pokud jsou motivovány rozumně – mohou mít vliv na podporu kvality nastavením a prosazením kritérií pro posuzování projektů, mezi které patří jako kvalifikační parametr i dobrá architektura. Už k tomu dochází, ale mohlo by se to stávat častěji. Je vztah k centru důležitý pro kvalitu architektury mimo centra? Jaké vztahy jsou nejdůležitější?

NMC: Myslím si, že mezi kvalitou a místem žádný vztah není, ve skutečnosti bych se asi hádal, že je tomu právě naopak, že nejlepší díla roku 2013 jsou mimo „centra“. Každopádně také popis „center“ může být matoucí – co je „centrem“ čeho? Když žijete v Irsku, je tento pojem složitější tím, že tento ostrov je malý. Architekt se může podílet na práci v centru i na okraji zároveň. V praxi je otázka centra a okraje na zeměpisné úrovni problematická, většina míst leží mezi oběma póly, v urbanizo­ vané krajině nebo na rozšířeném předměstí. Možná, že klíčový výzkum spočívá v propojení a pochopení těchto oblastí. Čistá městskost a čisté venkovanství zůstává ideálem, většina věcí však stojí někde mezi nimi. Irsko trpělo posledních dvacet let obrovskou plánovací katastrofou, volnou výstavbou jednorázově projektovaných domků po celé zemi. Irská města se rozrůstají řídkými předměstími. V obou případech jde o posedlost vlastnit půdu a postavit si vlastní dům bez ohledu na udržitelnost služeb nebo dopravy. Odpovídajícím úkolem architektury je nalézt řešení těchto problémů. Jak funguje vztah mezi centrem a předměstím dnes, ve věku

propojených sítí a globalizovaných osobních vztahů? NMC: Svět je komplikovanější a lidé jsou vždy inteligentnější, než zřejmě napovídá duch doby. Na jedné úrovni se lidé snaží zapadnout do vzorců, ale přitom mají své vlastní myšlenky a konají své vlastní kroky, které si nechávají pro sebe nebo se o ně dělí jen s přáteli. Svět je v 21. sto­ letí vysvětlen až příliš, máme moře informací, ale já si myslím, že pravda o vnitřním životě lidí zůstává stejně obtížně popsatelná jako kdy­koliv předtím. Jak jsem již řekl v od­pově­ dích na jiné otázky, mys­lím si, že lidé mají k těmto věcem proměnlivější vztah, než se zdá. Venkov a centra jsou teoreticky spíše vnímána jako kontinuum, a ve skutečnosti se lidé celkem spokojeně pohybují mezi těmito místy mentálně i fyzicky. Centra ztratila své tradiční funkce a venkov také – města jsou centra služeb bez husté struktury zástavby a mají blízko k tradiční kultuře. Jaké strategické dokumenty, nařízení atd. ovlivňují rozvoj architektury a sídel mimo hlavní centra? Jak jsou uplatňována (včetně zvláštních oblastí, jako jsou městské památkové rezervace nebo chráněné krajinné oblasti)?

95

NMC: Stejně jako jiné evropské země i Irsko má systém plánování, v tomto případě založený na hrabstvích. Nejjednodušší je mu porozumět podle jednotlivých hrabství. Tento systém chápe města a vesnice s jejich kompetencemi prakticky izolovaně od hrabství sousedících. Byla vytvořena Státní strategie oblastního rozvoje (orig.: National Spatial Strategy), ale ta byla založena na zbožném přání o rovnoměrném rozdělení investic a infrastruktury mezi všechny oblasti, místo na jejich koncentraci tam, kde jsou strategicky potřeba. Protože však tato strategie byla v reálné praxi nepoužitelná, byla fakticky opuštěna. Podrobněji vzato, plány obsahují směrnice pro venkov, velká města, malá města a vesnice, které řídí jejich rozvoj. Chráněné oblasti existují v městských i venkovských oblastech (ochrana rázu krajiny atd.), existuje několik národních parků. Stávající cenné budovy požívají status „chráněných staveb“. Plány reagují na situaci a nejsou ani příliš originální, ani ambiciózní, obecně řečeno trpí nedostatkem představivosti. A víc než cokoli jiného všeobecný po­ krok v Irsku – jako v mnohé malé zemi trpí miniaturizací problémů a následky úzkoprsé politiky. Nejproblematičtějším jevem venkova je šíření jednorázově projektovaných rodinných domků, ničí to krajinu na mnoha místech nebo ji mění na předměstí a vede k problémům

96

s dopravou, dodávkami vody a energie a také s odvozem odpadu. V mnoha plánech z poslední doby se počítá s redukcí tohoto jevu, tato redukce je však pod silným politickým tlakem. Co lidi v Irsku motivuje k tomu, aby žili mimo centra? Jak může podle vašeho názoru architektura reagovat, aby naplnila tyto potřeby? NMC: Irsko stále zůstává zemědělskou zemí, a kvůli tomu lidé žijí tam, kde musí. Existuje také přesun obyvatel z měst na venkov z rodinných důvodů nebo z důvodů udržitelnosti bydlení: někdy si lidé myslí, že se jejich dětem dostane lepšího vzdělání na venkově nebo že tam budou mít „kvalitnější život“. Ale v žádném případě nejde o otázku město versus venkov, protože mezi nimi je sto zón; v Irsku se konkrétně jedná o charakter malých měst, často (podobně jako v Čechách a na Moravě) plánovaných nebo projektovaných jako zřejmá součást městského územního plánování. Lidé chtějí chodit do práce v místě, chodit do práce pěšky, mít větší pocit jednoty s místem. Existuje ještě v Irsku regionální odlišnost, typický místní charakter nebo regionální znaky v současné architektuře mimo centrální osídlení? Na čem takové odlišnosti závisí? A na čem závisí ochrana takových tradic?

NMC: Irsko je příliš malé na to, aby mělo skutečné regionální odlišnosti. Tradiční architektura (městská nebo venkovská) má určité jemné odchylky, ale vykazuje více společných znaků než znaků rozdělujících. Něco z toho je důsledek negativní a vykořisťovatelské koloniální historie, kdy velká většina populace byla vyloučena z podílu na moci a na příležitosti až do poloviny 19. století. Územní plánování – přes nějaké místní odchylky – je poměrně uniformní a je založené na jednotné politice. A pokud jde o současnou architekturu, její pozi­ce je dnes pozitivnější, ale nejistá. O archi­ tekturu je exponenciálně větší zájem než před dvaceti lety, a seriózní archi­ tekti dnes pracují ve všech menších městech, jako je Belfast, Derry, Galway, Waterford, Cork. (Ze zeměpisu a dějin tohoto ostrova vyplývá, že všechna větší města jsou přístavy a leží na okraji země – ve vnitrozemí není žádné větší město –, proto všechna tato sídla sdílejí určitý počet charakteristických znaků.) Je asi příliš brzy, abychom předvídali důsledky tohoto jevu. Tady nejde o uchování tradice, tady jde o její vytvoření. Ve dvacátých letech 20. století se v Irsku objevil velmi malý záblesk moderní architektury, byl malý, ale byl, a dnes se na něj díváme jako na „protohistorii“.

Jaká je role architektonického vzdělání, pokud existuje, v daném konkrétním regionu? Spolupracují školy s místními úřady na rozvoji regionu? NMC: V Irsku došlo v poslední dekádě k velkému rozvoji architektonického vzdělání, byly otevřeny tři nové školy, v Corku, Waterfordu a v Limericku. Tyto školy měly povzbuzující dopad na místní kulturu, a prostřednictvím vzdělávání, přednášek a výstav vytvořily novou úroveň zájmu o architekturu. Vztah s místními úřady je smíšený, u nových škol možná silnější než u těch starých. Univerzita v Limericku je velmi intenzivně zapojena do výzkumu, jak najít způsob, jak by město a jeho předměstí mohly být inteligentním způsobem reintegrovány, a přitom převádějí nezbytnou architektonickou studii na veřejné využití. Rozhovor s Niallem McCulloughem vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

97

GRAIGUENAMANAGH

Gráig na Manach hrabství: Kilkenny provincie: Leitrim obyvatel: 1 543

vesnice

Bohermore House Boyd Cody Architects, 2009 Graiguenamanagh ležící asi hodinu a půl cesty jihozápadně od Dublinu, na řece Barrow, kdysi sloužilo jako hlavní základna této významné dopravní říční tepny. Kdysi lemovaly břehy řeky lodě nákladní, dnes jsou to desítky lodí výletních. Na severním okraji tohoto městečka si na mírně svažitém pozemku s krásným výhledem na kopec Brandon a okolní zvlněnou krajinu postavil architekt Peter Cody z Boyd Cody Architects svůj víkendový dům. Abstraktní minimalistická kompozice stavby vzešlá z jednoduchého, ale velmi silného konceptu, nemá nic společného s tímto konkrétním místem, se svým okolím či sousedy, neváže se na žádný kontext a je v maximálním kontrastu s měkkou malebností krajiny. Jedná se o čistě geometrickou hru objemů, která vznikla příčným rozřezáním imaginárního základního kvádru na pět částí o tloušťkách od 1 do 5 metrů. Tyto dílce byly poté vysunuty střídavě napravo a nalevo od středové osy, čímž v překrývající se šířce zhruba 2 metrů vznikl komunikační koridor a mezi jednotlivými segmenty malá atria. Všechny segmenty, kromě k silnici uzavřeného vstupního, jsou směrem do atrií celoplošně prosklené. Boční stěna a střecha každé části vytváří čistý světle šedě omítnutý rám. Při pohledu od silnice pak přísně geometrickou kompozici těchto tří za sebou stojících rámů doplňují nízké zídky poloviční výšky ze stejného materiálu, které vymezují nástupní předprostor a parkování. Z opačného pohledu ze zahrady je k pětici objemů přidán šestý – nízký box o tloušťce 6 metrů, v němž je jako v obřím truhlíku zarámován vyvýšený kus louky, čímž i na druhé straně osy vzniká sekvence tří objemů. I když je stavba na mírně svažitém terénu, střechy všech segmentů jsou vodorovně v jedné výšce, avšak interiér stejně jako okolní úprava terénu stupňovitě klesají. Výška segmentů se od vstupu zvětšuje z 2,1 na 2,7 m, což příhodně odpovídá potřebám jejich jednotlivých funkcí: vstup, koupelna s kuchyní, ložnice, jídelna a obývací prostor. Použití materiálů je také stejně minimalistické – šedá omítka, sklo, betonové podlahy atrií i interiérů a celé okolí stavby vysypané jemným říčním štěrkem. Tento elegantní geometrický koncept by se ale asi více vyjímal v teplejších končinách než v sychravém a deštivém irském podnebí, kde působí až příliš chladným dojmem. /ZZ/ zdroje: www.architectural-review.com, www.archdaily.com, www.a10.eu

98

99

LETTERFRACK Leitir Fraic

hrabství: Galway provincie: Connacht obyvatel: 129

GMIT Furniture College O’Donnell & Tuomey Architects, 2001 Letterfrack byl založen v oblasti Connemara protestantskými osadníky v 19. století. Roku 1887 založili chlapeckou Průmyslovou školu sv. Josefa, kterou provozovali tzv. křesťanští bratři. Škola byla uzavřena roku 1974. V místě sílily snahy o vytvoření nové moderní státní instituce, jež by odborně vzdělávala široké okolí. Tento nápad realizovala místní rozvojová organizace Connemara West, jež počala vytvářet novou strukturu školy. I když bylo velmi nesnadné navazovat na původní školu, projekt se zdařil. V roce 1987 vznikla Nábytkářská škola jako součást Galway-Mayo Institute of Technology. Ta nabízí středoškolské a bakalářské programy v oblasti návrhů, produkce a technologie nábytku. Celý charakter školy byl záměrně přeměněn. Symetrie byla odstraněna přístavbou učeben v jižní části, na niž navazují dílny. Hlavní vchod do budovy byl posunut do této nové části. Na školu také navazuje přístavba jídelny s kafeterií a učeben ve dvoře, který se stal školní zahradou. Místo je ale velmi otevřené a lehkost mu dodává propojení s interiérem školy. Vnitřní prostor původního objektu byl oproštěn od historických nánosů a pokryt novými omítkami. Nejzajímavějšími objekty jsou právě truhlářské dílny. Jde o dvě budovy osazené do terénu. Tvar připomínající okolní kopce i otvory ve střeše jsou navrženy pro zachycení co největšího množství světla. Dílny působí téměř jako průmyslové chrámy. Vchod se nachází v horní části v blízkosti hlavního vchodu do školy. O úroveň níže sejdeme buď po schodišti v dílnách, nebo po betonovém schodišti mezi objekty, jež je protnuto vysokým komínem. V této úrovni se můžeme projít loubím jednoho z objektů a nahlédnout do jeho prostorných dílen. V suterénu dalšího objektu se nacházejí sklady materiálu. Všechny nové objekty jsou vystavěny z betonu, dřeva a oceli. /TZ/ zdroje: www.cso.ie www.gmit.ie www.odonnell-tuomey.ie, www.childabusecommission.com

100

101

102

103

CASHEL Caiseal

hrabství: South Tipperary provincie: Munster obyvatel: 4 051

Brú Ború Cultural Centre Deaton Lysaght Architects, 1999 Rock of Cashel se nachází v centru jižní části Irska. Tento hrad, známý také jako Cashel of the Kings, sloužil již od roku 370 jako sídlo králů z Munsteru a legendy ho spojují se svatým Patrikem. Od roku 1101 patřil hrad církvi a rozvíjel se jako významné centrum křesťanství se sídlem arcibiskupa. U paty hradu, vedle drobných malebných domků podhradí, se rozkládá kulturní centrum irské hudby a tance. Původní areál centra ze 70. let byl koncem 90. let rozšířen o nový divadelní sál a rozsáhlé výstavní prostory. Tato realizace je výraznou ukázkou působení kontextu na architektonický styl. Nová přístavba je z větší části umístěna v podzemí, a tak tento velký objem funkcí není na povrchu příliš zřetelný. Tam se stavba projevuje spíše jako jednotlivé kamenné hmoty vyrůstající ze zatravněných terasovitých terénních úprav, zabírajících většinu původní plochy scény amfiteátru, k němuž přiléhají. Kamenné hmoty tmavě šedého vápence jsou kompozicí základních geometrických těles – kvádrů, válce a velmi nízkých a širokých komolých kuželů, které se srůstají a při pohledu směrem ke kopci působí dojmem, že jsou součástí původního hradního komplexu a téměř jako by opakovaly kvádr hradu, válcovou hmotu jeho věže a křivku hradby. Zdá se, že kontext zde působí natolik silně, že výrazně ovlivnil styl stavby; ten se totiž naprosto vymyká veškeré ostatní produkci architektonické kanceláře, která je sotva průměrná. Zatímco formálně stará část centra se sedlovými střechami připomíná malé domky z podhradí a nová část mezi ně přinesla kus hradu, funkčně stará část je spíše servisem části nové, provozně dominantní, pak vizuálně působí komplex právě naopak. Dominantnější je stále část původní, což zdůrazňuje i nový, tvarově shodný prvek zádveří vstupů, umístěných naproti sobě: skleněný klín, který je vsazen jak do kamenného válce části nové, tak do sedlové střechy staré části, u které je ale výrazně větší. Mezi vstupy se tyčí vysoký skleněný světlík ve tvaru jehlanu na trojúhelníkové základně, jenž měl být zřejmě prostředníkem mezi budovami, třetím do počtu skleněných prvků; působí ale nadbytečně a ve výsledku blokuje jediné volnější prostranství. /ZZ/ zdroje: www.cashel.ie, www.sacred-destinations.com, www.deatonlysaght.ie

104

105

DUNSHAUGHLIN

Dún Seachlainn hrabství: Meath provincie: Leinster obyvatel: 3 903

Pastoral Centre McGarry Ní Éanaigh Architects, 2010 Dunshaughlin leží asi 30 km od hlavního města. Během posledních let počet obyvatel stoupl o třetinu a stává se z něho obytný satelit Dublinu. Aktivně tu fungují různé spolky, například křesťanská komunita, jež podnítila vznik nového farního centra. Komunitní Pastorační centrum se nachází v jižním okraji města hned vedle polí. Stojí za kostelem svatého Seachnalla, ke kterému náleží a který sídlí v budově z 80. let. Centrum vzniklo po dlouholetém úsilí místní křesťanské komunity o získání finančních prostředků. Jak dodává biskup Michael Smith: „Jsem potěšen, že nové centrum, jež bylo toliko toužené a plánované, bylo dokončeno s tak úžasným výsledkem.“ V centru pracují dobrovolníci, kteří pečují o zahradu, budovu, kuchyni a program. Setkávají se zde všechny věkové skupiny nad šálkem čaje, na přednášce nebo při sportu. Je to živé zářivé místo. Podle správce budovy vzniklo centrum na základě skutečných podnětů komunity. Jednopodlažní stavba je asymetrická, v půdoryse připomíná mírně rozevřené písmeno V. Nároží mají různé úhly, střecha je složena taktéž z několika částí různých úhlů. Autoři projektu říkají: „Nechtěli jsme ignorovat objekt kostela. Na ten jsme navázali použitím stejného prvku zastřešení, nízkou pultovou střechou širokého rozpětí.“ Vnější povrch je opláštěný tmavě šedými deskami. V některých částech jsou proděravěny kruhovými otvory, které vnášejí do části interiéru kouzelnou hru paprsků. Hlavní vchod, který vidíme od uličky kolem kostela hned na nároží, nás přivítá žlutým portálem. Ten nás vtáhne do stejně zářivého otevřeného interiéru haly-kavárny. Toto hřejivé místo setkání obepínají různě zešikmené stěny a zastřešuje strop s rozehranými výškami a sklony, protkaný kruhovými otvory se světly. Dále se zde nachází víceúčelový sál, salonky, kuchyňka a kanceláře. Pastorační centrum je spíše sochou, objektem samým pro sebe. Vzniká tu pozoruhodný veřejný prostor, místo setkání, snad nová ikona místního křesťanského života. Ateliér McGarry Ní Éanaigh Architects dokázal ztvárnit skutečnou podstatu objektu. Po návštěvě centra a po rozhovoru s lidmi, kteří se v něm angažují, každý návštěvník odejde s úsměvem a hřejivým pocitem. /TZ/ zdroje: www.architectureireland.ie, New Irish Architecture, 26. AAI AWARDS, 2011. AAI, Grandon Editions. 2011, Conroy, Eddie. Dunshaughlin Pastoral Centre. Architecture Ireland Vol. 251

106

107

výkresová dokumentace Pastoral Centre – McGarry Ní Éanaigh Architects, 2010

108

109

MCGARRY NÍ ÉANAIGH ARCHITECTS www.mcgnie.ie

rozhovor

Tato irská architektonická kancelář byla založena dvojicí Michael McGarry a Siobhán Ní Éanaighová v roce 1985 a jejich sídlem se stal Dublin. Mají za sebou velké množství realizací. Jejich práce je zaměřena převážně na urbanis­ mus a veřejný prostor, ale i bydlení či jiné budovy, jako například komunitní centra či stavby pro vzdělání. Roli architekta vidí jako klíčovou pozici, která zajišťuje kvalitu a udržitelnost životního prostředí. Jejich architektura si pohrává se světlem pomocí nejrůznějších světlíků a průhledů. Na řadě staveb se objevuje použití režného zdiva. V minulosti byli také součástí skupiny Group 91. Tato skupina se zasloužila o přetvoření Temple Baru, kdy byla doplněna a zlepšena urbánní struktura staré čtvrti v centru Dublinu. Od založení v roce 1985 získali přes čtyřicet ocenění, a to jak národních, tak i mezinárodních. Jedná se například o Evropskou cenu za městský veřejný prostor 2000 a Cenu předsedy ateliéru Robinson – Prezident Robinson Design Award v roce 1993. Třikrát získali nominace na cenu Miese van der Roheho. /AP/

Za jakých podmínek vzniká dobrá architektura mimo velká centra a co ji uvádí do pohybu? MG & SE: Bez ohledu na to, zda jde o venkovské nebo městské podmínky, dobrá architektura potřebuje dobrého architekta, dobrého klienta, takového, který ocení hodnotu architektury, a dob­ ré plánovací orgány, které mají dost profesionality a znalostí, aby dokázaly rozpoznat a podporovat dobrou architekturu bez ohledu na její styl. Jak byste popsal vztah architekta z hlavního města k projektům mimo centrální osídlení? MG & SE: Jde o přístup. Pro nás jsou projekty pro venkov i pro město stejně zajímavé. Jak fungují vztahy mezi architektem, investorem a místními úřady na regionální úrovni? MG & SE: Klient, soukromník nebo veřejná instituce si zjednají a zaplatí architekta. Architekt vytvoří projekt v kontextu pokynů klienta, charak­ teristik místa stavby, požadavků zákonů a rámce územního plánování, jako ho představuje místní „územní plán“, od stavebního úřadu je nutné získat stavební povolení dříve, než se začne na staveništi pracovat. Je vztah k centru důležitý pro kvalitní architekturu realizovanou mimo centrum? Jaký vztah je nejdůležitější?

110

MG & SE: Zásadní důležitost má zákonem daná ochrana našeho přírodního i urbánního prostředí. A taky závazek a dobrý příklad vlády. Oficiální politika deklaruje důležitost dobré, kvalitní architektury pro společnost. Pro vládu jako klienta jsou všechny veřejné projekty velmi důležité, protože jsou příkladem. Vláda trvá na tom, aby veřejné peníze byly vynaloženy jako investice do kvalitně budovaného životního prostředí teď i pro budoucí generace. Důležitým úkolem zejména v obtížných ekonomických časech je trvat na kvalitě architektonického návrhu jako na dobré investici do naší společné budoucnosti. Jak dnes, v době navzájem propojených sítí a globalizovaných mezilidských vztahů funguje vztah mezi centrem a periferií? MG & SE: Globalizované navzájem propojené sítě a vztahy mohou být velmi pozitivní, ale nemohou nahradit význam komunikace od jednoho člověka ke druhému, ani nemohou substi­tuovat přímé fyzické a smyslové poznání relativní hodnoty charakteristik místa stavby a tamějších podmínek. Jaké strategické dokumenty, nařízení atd. ovlivňují rozvoj architektury a sídel mimo hlavní centra? Jak jsou prováděna (včetně zvláštních oblastí, jako jsou městské nebo památkové zóny nebo venkovské chráněné oblasti)?

111

MG & SE: V Irsku musí každý stavební úřad vytvořit každých 6 let „územní plán“ (písemné prohlášení a mapy), ve kterém deklaruje politiku rozvoje a cíle pro všechny oblasti v jeho kompetenci. Práce na každém územním plánu musí začít 4 roky po termínu posledního plánu. Součástí kritiky před přijetím pracovní verze plánu je účast veřejnosti. Územní plán musí uvádět všechny „zvláštní oblasti architektonické ochrany“ a zahrnovat cíle jejich ochrany a zachování. Musí také vyjmenovat všechny „chráněné stavby“ (každá stavba v jeho kompetenci, která má zvláštní architektonický, historický, archeologický, umělecký, kulturní, vědecký, společenský nebo technický přínos). Majitelé a uživatelé chráněné stavby mají povinnost starat se o ochranu takové stavby před ohrožením, ať už přímým, nebo ze zanedbání. Jaká je v Irsku motivace lidí, aby šli bydlet mimo centra? Jak může, podle vašeho názoru, architektura na tyto potřeby reagovat? MG & SE: Irská společnost je tradičně převážně venkovská. Ve 20. století přišel z historických důvodů silný impulz vlastnit půdu a nemovitost. Čas od času se objevovaly konflikty mezi individuálními právy a ochranou společných hodnot. Na jedné straně tak například sledujeme řídké zastavění individuálními soukromými

112

domy, které se staví v oblastech přírodních krás, jež by se měly uchovat pro veřejné blaho, a na druhou stranu některá naše města postrádají náležitou obnovu (dostatečný počet lidí, kteří by v nich žili) a rozvoj, který by zajistil udržitelné osídlení do budoucna. Jsou v Irsku ještě znát nějaké regionální zvláštnosti, typický regionální charakter nebo místní rysy současné architektury mimo centrální osídlení? Na čem taková specifikace závisí? Nebo na čem závisí uchování takové tradice? MG & SE: Regionální vlivy na architekturu existují z historických důvodů, jako je například kolonizace, zřizování plantáží a následné mocenské dopady ze strany majitelů půdy. Regionální vlivy vysledujeme také v místních materiálech a stavebních tradicích vycházejících ze znalosti místního počasí – například v detailech střech, které mají vztah k převažujícím větrům. Ochranu fondu historických budov zajišťují zákony přijaté parlamentem, které se týkají národních památek, územních plánů a rozvoje, systé­ mu zvláštních oblastí ochrany a chráněných staveb, zodpovědnosti majitelů chránit budovy…

Jaká je role architektonického školství v nějakém konkrétním ­regionu, pokud tam existuje? ­Spolupracují tyto školy s místními úřady, aby region rozvíjely? MG & SE: Rolí architektonického školství je rozvíjet architektonické znalosti, inteligenci, úsudek, vybavit studenty dovednostmi, posílit je, aby se stali odborníky, kteří praktikují obor architektury a slouží svým klientům nebo komunitě – nehledě na to, že základní rolí architektury je zhotovení přístřeší, tvorba prostorů, které jsou zázemím pro celou škálu lidských činností. Je nezbytně nutné vytvořit názorové klima, ve kterém bude dobrá architektura chápána jako platné a cenné kulturní vyjádření našeho lidství. Rozhovor se Siobhán Ní Éanaighovou a Michaelem McGarrym vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

113

KILLMALOCK Cill Mocheallóg

Hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 1 635

Library, Local Area Office, Courthouse ABK Architects, 2010 Středověké město Kilmallock se nachází asi hodinu cesty jižně od Limericku na později odkloněné historické trase z Limericku do Corku. Kdysi významné vnitrozemské město, které na přelomu 17. a 18. století upadlo do stadia „města duchů“, se po 150 letech začalo opět probouzet k životu, i když jeho dřívější prosperitu se už obnovit nepodařilo. Stavba knihovny, městského úřadu a soudu od anglických architektů Ahrendse, Burtona Koraleka (ABK) je první výraznou architektonickou realizací ve městě od roku 1938, kdy zde byl postaven kostel sv. Petra a Pavla od Fredericka G. Hickse. Nový komplex veřejných budov je situován v přímé návaznosti na centrum, i když na původně poněkud nepříjemném konci města, na místě bývalého chudobince, z nějž zůstala zachována pouze administrativní budova. Návrh vytváří nový otevřený veřejný prostor na konci hlavní třídy, který kon­ trastuje se sevřeným charakterem centra města. Stavba s velmi pohnutou, až temnou historií – budova původního chudobince, v níž se nyní nachází vstupní předprostor nové budovy soudu ukryté za ním, neleží na ose hlavní třídy, ale je vůči ní ustoupená a pootočená. Nová část komplexu je k ní tedy připojena pod úhlem, tak aby nárožní dvoupodlažní hmota knihovny navázala na hlavní třídu. Světlý kubus knihovny je z velké části prosklený a otevírá se městu. Tuto lehkou část spojuje s těžkou hmotou kamenné budovy chudobince-soudu jednopodlažní kolonáda, či spíše hustý rošt plochých světle šedých vápencových sloupů, za nimiž se skrývá městský úřad. Tento motiv vytváří nejvýraznější prvek celé stavby a svým příjemným měřítkem nejen umožňuje plynulý přechod mezi uzavřeným a otevřeným prvkem a jasně definuje tři rozdílné funkce komplexu, ale také citlivě člení dlouhou frontu nově vzniklé srostlice. Vápencový obklad pokračuje na soklu knihovny až za roh, kde se pak opakuje motiv roštu naznačením přechodu knihovny do zdi lemující zadní část pozemku. Nové veřejné budovy vnášejí svěží duch do poněkud chmurné atmosféry města a prospělo by, kdyby na vzniklém otevřeném prostranství před budovami spíše než parkoviště vznikl park či jiný typ živého veřejného prostoru. /ZZ/ zdroje: www.e-architect.co.uk, www.building.co.uk, www.openbuildings.com

114

115

The Workhouse Chudobinec Žádný jiný typ budovy nebyl více spojen se snahou vlády snížit nejhorší dopady chudoby. Chudobince byly experimentem v sociální legislativě, který v praxi ověřoval nové myšlenky vládního managementu, a i díky nim patří Irsko mezi první státy světa, které se zabývaly podporou chudých občanů. Chudobince existovaly v Irsku už v 18. století, i když jich nebylo mnoho, ale teprve až vydáním zákona The Poor Law Act v roce 1838 byl vytvořen rámec pro poskytování ubytování a péče o chudé v širokém měřítku. Tento zákon, který byl pokusem vyrovnat se s některými z problémů vyplývajících z chudoby, v Irsku v 19. století značně rozšířené, tím že poskytne institucionální péči strádajícím, byl inspirován anglickým zákonem z roku 1834. Zákon rozdělil zemi do 130 unií – chudinských okresů, z nichž každý měl zřídit jeden chudobinec spravovaný dozorčí radou, zvolenou či jmenovanou státními zástupci. Systém byl navržen tak, aby byl schopen pojmout 1 % populace, tedy asi 80 000 osob, ale v březnu 1851 dohnal Velký hladomor (během něhož zemřelo zhruba milion osob a další milion emigroval, což vedlo k úbytku populace o pětinu až čtvrtinu) do chudobinců 4 % populace. Koncem 19. století přibylo chudobincům mnoho dalších funkcí ve vztahu ke zdravotní péči, hygieně a bydlení. Jednotlivé chudobince se sice mohou lišit velikostí či stylem, ale nejvýraznějším typem jsou tzv. Unijní chudobince, dílo anglického architekta George Wilkinsona. Ten byl unií zaměstnán za pevný roční plat, aby 130 nových chudobinců nejen navrhnul, ale také dohlížel na jejich výstavbu. Rozhodnutí zřizovatelské komise z roku 1839 přidělit tuto výnosnou zakázku 25letému Angličanovi, který sice již v Anglii a Walesu několik chudobinců postavil, vyvolalo v řadách irských architektů takové pobouření, že ještě téhož roku založili Královský institut architektů Irska – RIAI. Wilkinson a jeho tři zaměstnanci vytvořili během dvou měsíců vzorový model chudobince pro 800 obyvatel, na jehož základě pak byla většina dalších postavena. Začátkem roku 1840 již bylo 64 chudobinců ve výstavbě a o dva roky později jich bylo 81 připraveno k užívání. V roce 1851, v období Velkého hladomoru (1845–1852) dokončil Wilkinson 163 chudobinců pro 176 700 osob. Kuriózní pak je, že téhož roku byl Wilkinson ve věku 37 let zvolen do čela RIAI! Pro představu o širším kontextu tohoto významného počinu: to vše se děje ve stejném období, kdy vznikají významné projekty jako Falanstéra Charlese Fouriera (1829), Ideální sídliště a New Lanark Roberta Owena (1823–1841), vzorová města Roberta Pembertona (1848) a Jamese Silka Buckinghama (1848) nebo Ikarie Étienna Cabeta (1840).

116

Co se týče architektonického vzhledu budov, splňoval požadavek zadání: „Styl budovy má býti nejlevnější, zároveň však trvanlivý, a dojem výsledný nechť jest zaměřen na harmonii proporcí a jednoduchost uspořádání všech běžných prvků dekorativních prostý.“ Tak vznikl vzor strohých budov, zděných ze šedého neomítaného vápence. V interiérech jsou vybílené stěny a podlahy z jílu. Směrem od hlavní správní budovy k zadnímu traktu architektonické detaily ubývají, až mizí. V čele komplexu byla malá správní budova s prostory pro dozorčí radu, příjímacími pokoji a dočasnou ubytovnou. Střední velký obytný blok byl rozdělen na mužskou část (vpravo) a ženskou část (vlevo). V centru byly ubikace dozorců, vedle nich v přízemí dívčí a chlapecké učebny a nad nimi dětské ubytování. Dospělí byli ubytováni na koncích bloku, staří a nemocní v přízemí. V zadní části bloku byla kuchyň a prádelna, jídelna sloužící i jako kaple šla středem zadního dvora. V zadním bloku byla ošetřovna a oddělení pro mentálně slabé. I přes to, že mnoho budov chudobinců stále slouží nejrůznějším účelům, například jako nemocnice či sklady, je vztah k nim a jejich přijímání rozporuplné. Jejich obraz zůstává negativní, jsou částí démonologie irské kultury, navždy spojené s chudobou a Velkým hladomorem. K tomuto obrazu přispěly navíc tvrdé podmínky této moralistické a manipulativní instituce, kterým se zájemce o přijetí musel podrobit. Uchazeč musel být schopný práce, zříci se práv na vlastnictví půdy i osobního majetku, přijmout přísnou kázeň a autoritu, smířit se se ztrátou osobní svobody a odloučit se od rodiny. Muži, ženy, děti, novorozenci i starci žili přísně odděleni a nesměli se navzájem navštěvovat, až do pozdějšího „uvolnění“, kdy bylo matkám dovoleno sjednat si týdně setkání se svými dětmi. Tento přísný režim měl zajistit, že zde budou hledat útočiště skutečně jen ti nejchudší, neschopní se postarat o vlastní obživu. /ZZ/ zdroje: www.irishfamilyresearch.co.uk,www.building.co.uk, www.workhouses.org.uk/Ireland/, Niall McCullough, Valerie Mulvin, A Lost Tradition: Dublin, Grandon Editions, 1987.

117

KILSHEELAN Cill Sioláin



hrabství: Tipperary provincie: Munster

solitér v krajině

Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages Bates Maher Architects, 2005 Malý katolický řád rosminiánů – Institutum caritatis, Institut lásky, založený Italem Antoniem Rosminim Serbatim (1797–1855) a stvrzený papežem Řehořem XVI. roku 1838 – se především specializuje na široké spektrum charitativní činnosti. Modlitebna leží v půvabné krajině jižního Irska na úpatí hor Comeragh a shlíží do údolí řeky Suir. Areál z 19. století skýtá dokonalé prostředí pro únik z každodenního života k modlitbám a meditacím. Prostředí klidu a samoty vhodné ke spojení se s vnitřním já doplnily v roce 2005 čtyři poustevny od mladých architektů Toma Mahera and Kevina Batese. Tři z nich jsou situovány na kopci v parku za komplexem hlavních budov, čtvrtá je usazena v divočině na břehu řeky. Poustevny shlížejí z hrany svahu, z březového hájku na velkoryse upravenou zahradu, jejímuž středu dominuje labyrint – kopie labyrintu z katedrály v Chartres. Každá z pousteven se z části zakusuje do hrany kopce a částečně je vykonzolovaná nad svah. Hmotu ermitáží, obloženou kompletně ze všech stran hrubým dřevěným laťováním, tvoří dva klíny rozdílné velikosti a tvaru, které při pohledu seshora z cesty připomínají tvar srdce. Při pohledu zvenku vypadají klíny, jako by k sobě pevně přiléhaly, ale při pohledu z interiéru mezi sebou svírají obrácený klín miniaturního dovnitř proskleného atria – křehké srdce objektu zajišťující většinu přístupu světla. U menšího klínu se střecha, která zpočátku stoupá souběžně s druhým klínem, v polovině objemu zalamuje a klesá dolů. Hrana zlomu definuje vnitřní konec atria. Tento klín tvoří v dispozici pouze vstupní prostor velký tak akorát, aby se do něj daly otevřít mohutné 3 m široké a 35 cm tlusté vstupní dveře. Spíše než o dveřích by se mělo hovořit o otočné stěně, protože zvenku nejsou dveře, až na úzkou štěrbinu, vůbec zřejmé. Otevírají se magnetickým čipem a následným zatlačením do zdi, což vyvolává dojem, jako by se otevírala skála, a umocňuje to pocit přechodu z běžného světa do světa samoty a medita­ ce. Větší obytný klín se rozevírá do stran i do výšky a je zakončen velkým oknem rámujícím krajinu. Objekt umožňuje soběstačnost i při delším pobytu. ­Pous­tevny jsou dostatečně daleko, aby si uchovaly pocit soukromí a zároveň jejich skupinka na kopci vytváří kompozici. /ZZ/ zdroje: www.glencomeragh.ie, www.building.co.uk, www.tipperarystar.ie, www.bdonline.co.uk

118

119

KILSHEELAN

KNOCKTOPHER hrabství Kilkenny Klášter Knocktopher ODOS Architects, O’Shea Design Partnership, červen 2002 – červen 2006 Paul Joyce Architects, červenec 2006 – projekt přepracování

Bratr Patrick Pierce Vítejte v Glencomeragh House. Glencomeragh House leží v údolí řeky Suir, mezi hrabstvími Tipperary a Waterford. Jsem členem malého řádu kněží a mnichů. Říkáme si rosminiáni. Tuto budovu, Glencomeragh House, rosminiáni koupili v roce 1960. Předtím byl znám jako Vdovský dům. Název znamená, že se sem přestěhovala vdova po hraběti. A tři míle odsud máme zámek, ve kterém bydlel hrabě. Byla to katolická rodina. Tuto budovu postavili v roce 1820 a žili zde až do roku 1942. Budova pak byla prodána a sloužila jako malý hotel. A pak ji v roce 1960 koupili rosminiáni a vznikl zde náš seminář, ve kterém jsme studovali filozofii a teologii. V roce 1990 jsme to tady kvůli poklesu zájmu o studium změnili na domov v ústraní. Takže sem přicházejí lidé hlavně z Irska, ale také z Anglie a z evropského kontinentu, aby zde strávili nějaký čas v ústraní. V letech 1999 a 2000, když přicházelo milénium, jsme se zamýšleli nad tím, jak tento přelom věků zdůraznit. V té době k nám přicházely požadavky na poustevny, ale sami jsme o nich vlastně moc nevěděli. A tak jsme si řekli, že by to mohlo být něco, co by stálo za ­prozkoumání. Zaměstnali jsme mladého muže, který tady žije naproti v údolí ­ a jehož rodiče pro nás pracují. Právě dokončil univerzitu, stal se kvalifikovaným architektem a s kamarádem založili firmu. A my jsme si je najali, aby udělali prezentaci toho, jak by řešili poustevnu

120

v 21. století. A chtěli jsme něco neotřelého a nového. Víte, tahle budova je pěkná a je stará, ale my jsme chtěli něco, co by s ní kontrastovalo. A tak se ten mladík a jeho kamarád, Kevin a Tom, pustili do práce a udělali průzkum, a když se k nám vrátili s prezentací, ukázali nám to, co máme dnes. Opravdu. A nám se to líbilo. Začali jsme pracovat, myslím, v roce 2003. V té době tam vzadu bylo jen pole. A tak jsme najali význačného zahrad­ ního architekta Ralpha Wickhama, aby to celé dal dohromady. Úzce spolupra­ coval s těmi architekty. A začali jsme stavět. A to je příběh našich pousteven. Jsme rádi, že je máme. Rozhovor s Patrickem Piercem vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

Rozhovor

hrabství Tipperary Glencomeragh Rosminian House of Prayer, Hermitages – Bates Maher Architects, 2005

Bratr převor Fred Lally Přišel jsem sem s kolegou v roce 2000. Ten dům tady byl v hrozném stavu. Sehnali jsme dva architekty, inženýry, aby přišli a na tu budovu se podívali. A oba řekli, že se to hodí akorát na zbourání, že oprava by stála moc peněz. A tak jsme se rozhodli, že zavoláme Eddieho O’Shea, aby nám udělal návrh na budovu. Původní plán byl… dali jsme mu jeden výtisk Řehole řádu karmelitánů. To je malá řehole, podle které žijeme. A tam se popisuje oratoř, což je modlitební místnost, která má být ve středu, obklopená celami (my pokojům říkáme cely). A převorův pokoj by měl být blízko vstupních dveří, v patře. A tak Eddie na tom začal pracovat a my jsme celou budovu, krom přední stěny, zbourali. Všechno ostatní je úplně nové. Na začátku celé přestavby byla myšlenka, že se budovu pokusíme propojit se Svatou zemí. Původ karmelitánů je ve Svaté zemi v Akře na hoře Karmel. A tak Eddie přišel s tím, že použije na stěny libanonský cedr, aby do budovy vnesl atmosféru Svaté země. Stěny byly obloženy latěmi a byla tam dvojitě zasklená okna od podlahy až po strop. A naproti olivovník. Měl být také ze Svaté země, ale nakonec je z Francie. A na dvoře byl bílý kámen. Kdy a proč jsme se rozhodli změnit architekta a projekt… No, stalo se to, že nám bylo řečeno, že projekt bude trvat rok. A táhlo se to tři roky. A my už jsme byli unavení z toho provizorního života. Pronajímali jsme si ubytování.

Takže jsme si s Eddiem příkře promluvili a bohužel jsme se rozhodli, že spolupráci s Eddiem ukončíme. A pak jsme sem přivedli Brendana Balfa a firmu Paul Joyce Architects, a oni si tu budovu prohlédli a zjistili, že to je, ano, že to je krásný projekt, ale nevhodný pro irské podnebí. Kvůli dešti. Tady prší tolik, že voda prosakovala do dřeva. A když několik kusů dřeva sundali, zjistili, že podložka pod tím byla mokrá. Dalším faktorem bylo, že tady bylo příliš horko kvůli té skleněné fasádě. A taky jsme měli ­problém se soukromím, kvůli velkým oknům z ložnic, které byly obrácené ven. Ten nový projekt odstranil veškeré dřevo a okna i dveře, z původního projektu zůstala jen dvě okna, a nová okna jsme udělali menší. Rozhovor s Fredem Lallym vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

121

Náboženství v Irsku Převládajícím náboženstvím v Irsku je křesťanství. V roce 2011 se 84,2 % obyvatel hlásilo k římskokatolické církvi. Druhou největší církví je anglikánská církev (Church of Ireland). Na konci 20. století se počty věřících snižovaly, ale v poslední době došlo k nárůstu. S největší pravděpodobností za to může ekonomická krize. Díky přistěhovalectví se do Irska dostávají i vyznavači jiných náboženství, a to hlavně muslimové a hinduisti. Svatý Patrik, který působil jako misionář zhruba v 5. století, je asi nejznáměj­ším a nejuznávanějším irským ­patronem již od 17. století. NÁBOŽENSTVÍ versus ŠKOLSTVÍ Velké množství škol je provozováno náboženskými institucemi. Na­příklad v katolických školách je součástí studia náboženství a příprava na svátosti eucharistie, avšak není povinné. Je na rodičích, zda chtějí, aby dítě tyto rituály podstoupilo. Náboženství je zavedeno i jako předmět, který je součástí „Junior Certificate“ (zkouška po třech letech studia na střední škole), ale studium opět není povinné a zaměřuje se i na různá jiná náboženství. Jelikož jsou školy financované státem, nemůže docházet k diskriminaci žáků, kteří se náboženství nechtějí věnovat. NÁBOŽENSTVÍ versus ARCHITEKTURA Ve srovnání s Českou republikou se v Irsku věnuje větší pozornost stavbám pro potřeby církve. Vzniká velké množství komunitních či pastorálních staveb, realizují se i nové kostely. Utváří se tím zcela nová a v mnoha případech i velice kvalitní architektura. /AP/

122

123



CLIFFS OF MOHER



Aillte an Mhothair hrabství: lare provincie: Munster

Cliffs of Moher Visitor Centre Reddy O’Riordan Staehli Architects, 2007 UNESCO Geo Park Cliffs of Moher jsou jednou z nejnavštěvovanějších destinací, skutečnou turistickou ikonou Irska. Útesy tyčící se 214 m nad Atlantickým oceánem ve střední části západního pobřeží jsou domovem jedné z největších kolonií mořských ptáků hnízdících na skalách, mezi nimi i jedinečných papuchalků ploskozobých. Nové návštěvnické centrum je ambiciózní projekt velkého rozsahu. Stavba poskytující zázemí více než 900 tisícům návštěvníků ročně nahradila sérii samovolně vzniklých staveb v lokalitě. Součástí projektu bylo i odstranění a přesun mnoha parkovacích ploch a následná rekonstrukce a obnova původního krajinného rázu, vytvoření nových vyhlídkových tras chránících okraje útesů a vedoucích až ke staré kamenné O’Brianově věži – jediné stavbě, která byla v lokalitě ponechána. Projekt vzešel z mezinárodní architektonické soutěže v roce 1993, ve které zvítězila RORSA, velká architektonická kancelář se sídlem v Corku, která má na kontě desítky velkých veřejných staveb a developerských projektů. Po formální stránce projekt výrazně vystupuje z řady realizací RORSA, což je zřejmý důsledek síly kontextu – ohromné krajinné scenérie. Organická forma stavby přenechává dominanci přírodě, nenarušuje reliéf krajiny, citlivě s ním srůstá a na povrchu se projevuje minimálně, pouze několika kamenem obloženými zářezy v kopci, jež slouží jako vstupy, a třemi prosklenými půlměsíci, z nichž dva zajištují prosvětlení a výhled a třetí slouží jako světlík centrálního dómu velké jeskyně výstavních prostor. Vstupy jsou do nově přemodelované krajiny vsazené pod úhlem tak, aby je při dálkových pohledech překrýval okolní svah, a jsou zřejmé až při přiblížení. Vnitřní prostor je rozdělen do dvou výškových úrovní – za vstupem jsou nízké prostory foyer, obchodu, toalet a informací a nad nimi je menší jeskyně, restaurace s kavárnou. Z obou podlaží se dá vstoupit do betonové skořepiny centrálního dómu, který má na výšku 9 m a v průměru 25 m; na něj navazuje pár křivolakých chodeb vedoucích k auditoriu. Autoři se snažili dokreslit jeskynní charakter prostor otiskem struktury červích cestiček z liscannorského kamene do povrchů stěn. Spíše než dojem jeskyně vyvolávají prostory dojem bunkru, a výstavní dóm, který sám o sobě kombinuje zbytečné množství prvků, se kvůli výstavním aranžérům změnil v nepřehledný chaos. /ZZ/

124

zdroj: www.constructireland.ie

125

126

127

LEENANE Lionán

hrabství: Galway provincie: Connacht

Adventure Centre McCrossan O’Rourke Manning Architects, 2000 Pojem krajina je zde velmi důležitý, protože příroda zde zůstává výraznější než sama stavba. Ta je pouze kapkou v moři. V této části Irska se projevuje pravá síla přírody a její velmi osobitý charakter. Může se zde prosazovat svou nepřízní, nehostinností, ale i krásou a harmonií. Adventure Centre leží uprostřed této rozlehlé kopcovité krajiny a je jednou z mála staveb, kterou zde najdete. Asi nejbližší vesnicí je nedaleké Leenaun, které je ale spíše souborem několika domů. Letterfrack, nejbližší větší město, se nachází zhruba dvacet kilometrů západně. Dům je půlkruhového tvaru, toto zaoblení poskytuje široký výhled do otevřené krajiny a navíc impozantní pohled ze všech pokojů na široký záliv, který ústí až do severního Atlantiku. Oblý tvar domu koresponduje s okolní krajinou. Nízká dvoupatrová stavba je orientovaná k zálivu. Na opačné straně směrem do hor jsou umístěny technické místnosti a sklady. Ubytování je určeno pro 98 návštěvníků, nachází se zde i velká jídelna, kuchyně, recepce a klubovna. Adventure centre slouží jako výukové a pobytové středisko jak pro školní výlety, tak pro pobyty rodinného typu, ale i pro akční dospělé, kteří chtějí zažít spousty adrenalinových zážitků. Centrum tedy nabízí kromě ubyto­ vání i nepřeberné množství aktivit, jako například jízdy na kajaku, plachtění, šplhání po skalách, trekkingové výlety apod. Centrum je velmi významným místem i po ekologické stránce. Z energetic­kého hlediska je provoz budovy téměř soběstačný. Na pozemku je umístěna větrná turbína, která v letních měsících dokáže vyrobit až 13 000 kWh. Toto množství energie by vystačilo na dům pro čtyři osoby po dobu celého roku. Vyrobená energie také snižuje náklady na pohonné hmoty a závislost na fosilních palivech. Jelikož se zde vystřídá velké množství osob, zbývá také velké množství potravin, proto se vše kompostuje. Třídění odpadů je samozřejmostí. Dalším úspěšným projektem byly solární vakuové trubice a izolované dutiny na střeše, které spolu s vytápěním pomocí dřeva a uhlí dokázaly po celou zimu udržet v celém komplexu teplo. K areálu patří i vlastní malá farma se zvířaty. Úsilí o stále větší soběstačnost nepolevuje a lidé, kteří se se o tento areál starají, nepřestávají realizovat nové vize. Široký rozhled do krajiny a její nespoutanost člověka ohromí. Centrum se snaží jak svým zevnějškem, tak i ekologickým přístupem splynout s okolní krajinou. /AP/ zdroj: www.killaryadventure.com

128

129

KILEENARAN Cillín Aran

hrabství: Galway provincie: Connacht

Guest House Richard Murphy Architects, 1997 Kileenaran je část území na západním pobřeží Irska v zálivu Galway, který je tvořen vodami severního Atlantiku. Je zde velmi divoká příroda s unikátním rázem. Na tomto území byly kdysi vystavěny strážní věže na obranu proti cizím námořníkům, což podněcuje romantické představy plné bájných mořeplavců. Krajina je tu spíše rovinatá, moře je na dosah ruky. Během roku se počasí téměř nemění, nikdy tu nesněžilo, ale také tu neznají příliš slunečných dnů. Přes svou nehostinnost zde velice působí genius loci zdejší krajiny, která má svým obyvatelům co nabídnout.

N O RT Pac i f i c Kileenaran

Guest House Na tomto území v přímé blízkosti mořského zálivu Galway se nachází nově zrekonstruovaný soubor budov. V posledních letech byla značná část irské krajiny zpustošena svévolnou výstavbou domů a bungalovů, ale tato rekonstrukce je výjimkou. Domy jsou vestavěny do staré zříceniny, ze které zbývaly pouze obvodové stěny. Uspořádání vnitřního prostoru hlavního domu je klasické. Velký vnitřní centrální prostor až po střechu a na jednom z konců několik menších soukromých místností. Tento model se prokázal jako ideální pro rodinný život. Vstup do domu je do nižší úrovně, kde se nachází ložnice pro hosty. Velkému centrálnímu prostoru dominují prosklené posuvné dveře vedoucí na terasu, odkud je přímý výhled na Brandy Harbour. V druhém patře se nachází na jedné straně obývací pokoj, který je oddělen od zbytku domu posuvnými panely. V této místnosti jsou umístěna rohová okna, ze kterých je možno pozorovat moře. Na druhém konci, který je přístupný pomocí mostu, se nachází hlavní ložnice, kde se nabízí další romantický pohled na moře. Koupelna je ne­obvykle připojena k hlavnímu prostoru opět pomocí posuvných stěn a umožňuje koupajícímu komunikaci s osobami v kuchyni nebo v centrálním prostoru. Tato rekonstrukce je ódou na tradiční irskou kamennou architekturu, která je propojena s prvky nové architektury. Stavby zapadají do zdejší drsné přírody a mají příjemné měřítko. Vše je z přírodních materiálů, pouze dřevo a kámen. Možná právě z těchto důvodů, pro návrat ke klasické architektuře a střízlivý přístup, dostal návrh nominaci na irskou architektonickou cenu RIAI. /AP/ zdroj: www.richardmurphyarchitects.com

130

131

Coast Hill House Fionn McMullan Architects, 2009 Kileenaran

Guest House Richard Murphy Architects, 1997 Kileenaran 132

133

KILEENARAN Cillín Aran

hrabství: Galway provincie: Connacht

Coast Hill House Fionn McMullan Architects, 2009 Tato tvarem výjimečná stavba sousedí s Guesthousem a leží přímo v nejužším bodě dlouhého poloostrova na okraji vesničky Kileenaran. Z dálky je vidět pouze nevelký kopeček na konci malého poloostrova ve vesnici Kileenaran. Nezdá se, že by zde někdo mohl bydlet, příroda je tu velice nehostinná, větrná, ale s nádherným výhledem do široké krajiny a zálivu. Při bližším zaostření zjistíme, že v tomto malém kopci se nalézá dům v podzemí. Jako z pohádky o Hobbitovi z přední strany pouze vykukuje elipsovitě tvarovaná kamenná stěna se vstupními dveřmi a párem oken. Tento prvek elipsovitě tvarované stěny se opakuje ze všech čtyř stran pahorku. Kvůli zapuštění do terénu se nedá určit, jak velký dům se v podzemí skrývá. DOMY V PODZEMÍ Lidé využívají tento způsob bydlení již od nepaměti. Jednou z nej­ větších výhod domů pod zemí je energetická úspornost. Domy postavené v podzemí se dají považovat prakticky za pasivní, protože jejich tepelná ztráta je velmi nízká díky půdě, která dům obklopuje. Země velmi dobře udržuje teplo a již dva metry pod zemí je teplota i při změně ročních období velmi stálá, v zimě je to kolem deseti stupňů. Kromě tepelného vyzařování samotných obyvatel domu a domácích spotřebičů je potřeba vytápění hodně omezená a náklady velmi nízké, přičemž se dají velmi efektivně využívat alternativní zdroje energie, jako jsou například solární kolektory. Tepelná ochrana funguje i v letních měsících, kdy země naopak ochlazuje. Další velkou výhodou u podzemních domů je absence fasády a její zateplení. Tudíž počáteční investice odpadají a venkovní údržba je téměř nulová. Je to také velice výhodné při extrémních výkyvech počasí, kdy dům je bezpečně izolovaný. S větším množstvím takovýchto domu jsme se nesetkali, ale tento druh domu je ideální volbou pro Irské podnebí a tento typ krajiny. /AP/

134

135

KILEENARAN Cillín Aran

Hrabství Galway provincie Connacht

Coast House Stavitel: Deelan Kilmartin, 2010 Krajina je hlavním a specifickým prvkem, který udává atmosféru celé stavbě. Velký důraz je kladen na místo, kde stavba má vzniknout. Irská novodobá venkovská architektura se převážně vyznačuje několika charakteristickými prvky: vrací se ke starým tradicím, domy jsou kamenné nebo s bílou omítkou, mají dřevěnými detaily a sedlové střechy. Dům samotný má velice idylickou polohu, která jako by byla vystřižena z pohlednic. Je postaven na malém poloostrově a má přímý výhled do malého přístavu v zálivu Galway. Je klasickým domem s bílou omítkou a tmavě šedou střechou. S nimi kontrastují sytě žluté rámy oken, jež jsou příjemným prvkem v jinak studených fádních barvách v okolní krajině, ale nepůsobí nijak nepřirozeným dojmem. Dalšími barvami, hojně používanými i ve městě, je například sytě modrá či červená. Použití základních barev převážně na jednom detailu domu (rámy oken, dveře) je charakteristické jak pro Irsko, tak i pro Velkou Británii; tyto barvy tvoří kontrapunkt monotónností přírody a zdejšího počasí. Stavba volně navazuje na okolí, nemá žádné jasně dané ohraničení. Soukromé a veřejné zde nejsou odlišeny. V interiéru, který společně se stavitelem navrhovala majitelka domu, mají opět převahu kamenné prvky. Nová přístavba navazovala na vyvýšeninu za domem, jež se propisuje do interiéru kamennou stěnou, která je součástí velice prostorné kuchyně. Tento prostor je velice dobře osvětlen pomocí velkých střešních oken. Téma kamenné zdi se opakuje v interiéru vícekrát. V obývacím pokoji, který sousedí s kuchyní, je použito po celé výšce stěny. Vše je doplněno dřevěnými prvky. K domu náleží i zahradní domek, který má navzdory stejnému charakteru jako dům velmi moderní ráz. Opět se zde opakuje bílá omítka, žluté rámy oken, mírně šikmá břidlicová střecha. Domek byl navržen samotnou majitelkou a působí moderním a svěžím dojmem. Nová architektura má své místo i na nehostinných a odlehlých místech, kde se uplatňují vize samotných majitelů nebo místních stavitelů – neboť pro obyvatele venkova mají velký význam nejen architekti, ale i stavitelé. Na vesnicích se malé přestavby vytvářejí díky právě zmíněným stavitelům, kteří putují na doporučení od souseda k sousedu a většinou sami sídlí v okolí. Vzniká tím typická lokální architektura – rekonstrukce vytvořená jedním člověkem. /AP/

136

137

Tradiční kamenná architektura v Irsku Při myšlence na Irsko se nám vybaví krásná a nespoutaná krajina s pastvinami posetá kamennými stavbami. Obyčejná stavba jako kamenná zeď dělící zemědělskou půdu, která se vine celou zemí, je jedním z charakteristických prvků Irska. V zemi nalezneme mnoho kamenných staveb z prehistorické doby, raného křesťanství i průmyslové doby. Stojící kameny či svatyně vyzařují svou duchovní sílu. Mistrně provedené kaple, kostely, věžové domy, hrady a strážní věže zanechávají odkaz na vyspělý duchovní počátek středověku a posléze na komplikovanou dobu sužovanou kolonizací Anglií. Pozdější doba přinesla honosné zámky. Klasický dům se vyvíjel od malého prostého domku až po vilu podle vlivu italského architekta Palladia. Všechny tyto objekty spojovala symetrie, logičnost a poloha na osamoceném místě, většinou uprostřed pozemků vlastníka. V době průmyslové revoluce vyrostly vedle starých mlýnů nové fabriky táhnoucí se kolem řek. Některé z těchto staveb jsou díky svým proporcím krásnými industriálními monumenty v krajině. Mnohé objekty jsou ruinami a stávají se z nich pomalu součásti pří­ rody, romantické přírodní scenérie. V době velkého hospodářského rozmachu devadesátých let byly tyto stavby opomíjené, snad jako výraz odklonu od dávné bídné doby. V současnosti však můžeme nalézt mnoho projektů, jež život starých staveb využívají a obnovují. K výstavbě se používá především vápenec. Je ho tu dostatek, tvoří asi 40 % podloží Irského ostrova. Hornina vznikala různými procesy, proto jí tu najdeme šest druhů. Díky vlivu příměsí, jako jsou písek, hlína či kovy, zde nalezneme kameny čistě bílé, hnědé, šedomodré, modré i téměř černé. V roce 1987 vyšla kniha A Lost Traditions, tedy Ztracené tradice, architektů Neilla McCullougha a Valerie Mulvinové. Mapuje vývoj irské architektury. Mnozí obyvatelé ztratili zájem o pokračování a ctění tradic, zděděných hodnot, převážně v době velkého hospodářského rozmachu devadesátých let, kdy Irsko bylo nazýváno Keltský tygr. Byla zde budována nová „honosná“ lineární zástavba rodinných domů podél komunikací, jako obraz doby blahobytu. Pokud se vrátíme zpět ke zmíněné knize, v jednom odstavci se píše: „Vnímání architektury v kontextu historie a krajiny musí odpovídat porozumění její formální a typologické povaze. Od dob megalitických hrobů byly stavební formy tvořeny pouze civilizacemi, jejichž vnímavost nebyla od té naší zásadně odlišná. Budovy stavěné pod tlakem představivosti, ekono­ miky a estetiky nebyly navrhovány pro každý projekt nanovo, ale byly odvo­ zovány od dlouhodobých architektonických typů děděných a přijímaných v průběhu času: podstata myšlenky existovala v myslích stavitelů, aby byla

138

139

Věžové domy ztvárněna a přizpůsobena místním klimatickým a kulturním podmínkám. Ti, kdo navrhovali vzory, se je vždy snažili vyjádřit ukázněným a dokonalým způsobem – tato podstata formality existuje po celou dobu existence architektury, je jí přijímána jako idea sama o sobě, je to duch předkládaný jako přirozený výsledek místního, hospodárného přístupu ke stavbě. Stavební vzory povstávaly z pozvolného splývání kultur a tradic, vyvíjely se pomalu jako od­ povědi na potřeby a podmínky. Jejich studium otevírá dveře k možnostem srovnávání forem pocházejících z různých epoch a různých kultur.“ 1 1 Niall McCullough. Valerie Mulvin, A Lost Tradition: Dublin. Grandon Editions, 1987, s. 11.

Za ikonickou stavbu Irska můžeme považovat věžový dům. Krajina země je jimi doslova poseta. Byly stavěny v neklidné době 15.–17. století z obranných důvodů. Nejedná se ale o hrad. Původní počet těchto domů se odhaduje na 3000. Byly stavěny jak prostým, tak majetným obyvatelstvem. Lišily se svou výškou, vybaveností a honosností. Dům čítal až pět podlaží. První dvě až tři zaujímala velká síň, kde se konal veškerý život. V síni plápolal otevřený oheň a její výška nedovolila postoupení ohně do vyšších pater v případě požáru. Zbývající podlaží zaujímaly převážně obytné pokoje. Síň a horní pokoje propojovalo úzké točité schodiště nebo přímé schodiště ukryté ve stěně znesnadňující postup útočníka. Jako obranné prvky sloužily střílny, obranné vížky a střešní ochoz. Celý dům stál uprostřed malého pozemku obehnaného mohutnou vysokou zdí chránící dobytek. Vstup zabezpečovala opevněná brána či barbakan. Některé domy se po opuštění proměnily v trosky, některé byly přestavěny a dostavěny. Dostavbu většinou tvořilo nové křídlo a celek vytvářel kompozice písmene T. /TZ/ Zdroje: www.ria.ie article: Sherlock, Rory. The evolution of the Irish tower-house as a domestic space. Department of Archaeology, School of Geography and Archaeology, National University of Ireland, Galway. 2010, www.gsi.ie/programmes/groundwater/karst+booklet/importance+of+limestone+and+karst.htm Literatura: Niall McCullough. Valerie Mulvin. A Lost Tradition: Dublin. Grandon Editions, 1987.

140

141

142

143

osobnost

146

Rozhovor

www.jorarchitect.com Studoval architekturu na University College Dublin, kde získal v roce 1983 titul bakaláře, a na fakultě architektury na University of Virginia (USA) a na University of Tokyo (Japonsko) ve stipendijním programu Monbusho Scholar. Pracoval s mezinárodně uznávaným japonským architektem Aratou Isozakim jako project design architect po dobu deseti let jak v Isozakiho tokijské, tak v newyorské kanceláři. Mezi realizované projekty, na kterých pracoval, patří Soho Guggenheim (NYC), Brooklyn Museum (NYC) a Musashi-Kyuryo Country Club (Tokio). V roce 1996 se vrátil do Irska a založil svůj vlastní ateliér v Burrenu v hrabství Clare, na západním pobřeží země. Mezi jeho práce patří jak veřejné, tak soukromé projekty. Veřejné projekty jsou většinou lokální, s kulturním určením nebo pro potřeby místní komunity: Limerick City Gallery, Ennistymon Courthouse Gallery and Studios, Burren College of Art MFA Building. Soukromé projekty zahrnují zejména rodinné domy a ateliéry. Jeho praktická práce vyrůstá z hlubokého pochopení potřeb a přání zákazníka, místa a širšího kontextu projektu, snaží se dosáhnout silné, jasné a poetické architektury, která má kořeny v životě komunity a konkrétním místě. John O’Reilly příležitostně vyučuje na University of Limerick v Irsku, v poslední době učí jako hostující vedoucí ateliéru na Technické univerzitě v Liberci. /jor/

osobnost

John A. O’Reilly

Co podmiňuje či umožňuje dobrou architekturu vznikající mimo centra? JOR: To, co podmiňuje dobrou architekturu, je všude stejné. Hlavní rozdíl je v tom, že v různých centrech se typicky vypořádáváte s městskými podmínkami. Člověk musí být citlivý ke stávající zástavbě a neodmyslitelným pravidlům nebo konvencím konkrétní situace. Pra­ cujete ve velmi konvenční situaci. Naproti tomu v odlehlých místech, jako je to moje, se často vypořádáváte s přírodními podmínkami – stavba na zelené louce, volná krajina. Dopad umístění v krajině, počasí a světla je všudypřítomný. Projekty musí pracovat jak s přírodními podmínkami, tak s lidskými konvencemi. Máte relativní svobodu v tom, jak na tuto situaci zareagujete – jste svobodnější než u typicky městského projektu v různých centrech. Druhý rozdíl je v tom, že smysl pro pospolitost bývá na takových místech, jako žiji já, silnější. Protože polovina mé práce jsou projekty generované a zadávané místní komunitou a občanskými sdruženími, je to samozřejmě důležitý aspekt mé praxe. Dávám přednost práci na projektech, které řídí místní komunita, které přicházejí „zdola“, proti veřejným projektům financovaným státem. Tento silný smysl pro pospolitost má také další důsledky. Vztahy s klienty, staviteli a konzultanty

jsou dlouhodobější než v případě proměnlivějšího městského prostředí. Důvěra a respekt, které jsou pro vytvoření dobrých projektů nezbytné, se budují snadněji. Má to kladný vliv na dosahovanou kvalitu práce. Klienti jsou obvykle plně zapojeni do celého procesu a konečný výsledek velmi oceňují. Jaká je u těchto projektů role státu nebo vlády? JOR: Já obvykle se státními a vládními orgány anebo s korporátními klienty nespolupracuji. Moje práce je téměř vždy pro soukromé klienty nebo občanská sdružení. Hlavní role státu nebo vlády ve veřejných nebo komunitních projektech, na kterých jsem pracoval, byla v zajištění nezbytného financování. Další role státu nebo vlády je v do­ hledu nad projekty během procesu projektování a schvalování. To je důležité, zejména když se zabýváte starými nebo chráněnými stavbami. Lidé, kteří mají tuto oblast na starost, úředníci památkové ochrany při místním stavebním úřadu, bývají opravdu zainteresovaní (nejsou to jen byrokrati) a velmi ochotní nebo konstruktivní. Výsledky projektu jsou pak lepší. Když se jedná o návrhy na projek­ ty v krajině, je situace obtížnější. Takových projektů se týkají přísná omezení, zejména v této oblasti,

147

protože je to krajina vedená jako chráněné kulturní dědictví. Ale stavební úřady pomalu začínají potřebu kvalitních projektů v této zvláštní krajině včetně současných architektonických projektů chápat. Proč jste si vybral život mimo centrum? JOR: Zaprvé je to mnohem osobnější způsob práce – a to má, podle mého názoru, větší smysl. Pracuji na projektech, které lidé opravdu potřebují a které budou používat dlouhou dobu. Nemusím pracovat na projektech, které lidi odcizují, jako jsou nákupní centra nebo kancelářské krabice! Zadruhé to je silný přímý vztah s opravdovou přírodou. Jádrem mé práce je stále se opakující otázka jak spojit potřeby konkrétních klientů a přírody. Svět přírody není jen otázka malebné krajiny nebo nyní aktuální problém udržitelného rozvoje, je to všechno od běhu času až po způsob likvidace odpadu. V architektuře se může spojit všechno od toho nejmetafyzičtějšího až po to nejpozemštější. Řekl bych, že to je jeden z důvodů, proč může architektura být tak zajímavá! Proč obecně žijí lidé mimo centrum? JOR: Většina lidí se tam narodila – nebo se sem přiženili a přivdali. Je tady také významné množství „naplavenin“, mezi něž patřím i já,

148

z různých jiných částí Irska a značný počet lidí, kteří přišli ze zahraničí. Tito lidé jsou většinou přitahováni určitým životním stylem a stěhují se zejména na západní pobřeží nebo přímo do kraje Burren. Populace je tady malá, ale charakterově pestrá, a my to místo všichni společně sdílíme. Vidíte vliv škol architektury na město, venkov nebo na svou praxi? JOR: Primární úkol škol architektury je vzdělávat dobré architekty. Řekl bych, že škola, do které jsem chodil já, University College Dublin, to skutečně dělala, a pravděpodobně to dělá dodnes. Úroveň výuky i studentů byla vysoká. Ale i étos té školy měl zásadní důležitost. Učili jsme se architekturu jako veřejné umění. Tento étos ovlivňuje všechno, od druhu práce, kterou děláte, až po způsob, jakým ji vykonáváte. Vzpomínám si, jak k nám promlouval profesor o radosti z kreslení. To mně tehdy oslovovalo. A později objevíte radost ze stavění. A tak si vybudujete život, ve kterém je architektonická praxe kombinací práce, která vás baví, a kladného přínosu pro ostatní. Můžete nám něco říci o globálních a místních vlivech na vaše projekty? Existuje zde nějaký regionální charakter, který můžete popsat?

JOR: Jednoduchá odpověď by mohla znít: „Mysli globálně, jednej lokálně.“ Studoval a pracoval jsem v zahraničí deset let. Stejně jako ostatní architekti vidím po celém světě velký kus odvedené práce. Ale provozovat praxi tady nebo kdekoli jinde znamená, že se musíte vypořádávat s mnohovrstevnatou situací konkrétního místa. Musíte získat vztah a pochopit pozadí každého konkrétního projektu. V každém případě věci, které na mě působí nejsilněji a které tvoří zárodky mé práce, jsou založeny na reálné zkušenosti a nikoli na tom, co vidím v časopisech nebo na internetu. Nejlepší práce vyrůstá hluboko z duše člověka. A pokud jde o otázku, zda existuje nějaký regionální charakter, který bych mohl popsat nebo který charakterizuje „irskou architekturu“? Co nejlépe charakterizuje irskou architekturu? Jako měřítko obvykle beru práci architekta Liama McCormicka a jeho kostely postavené v šedesátých a sedmdesátých letech, zejména jeho kostely v Donegalu. Všimněte si, že jeho kaple Burt Chapel z roku 1968 byla irskými architekty zvolena irskou stavbou 20. století. Vůbec mě to neudivuje. Abychom to generalizovali, řekl bych, že irská architektura v té nejlepší formě rezonuje s irskou krajinou a jejími lidmi, s neustále se měnící

oblohou a světlem, s dlouhou a živou historií tohoto místa. Je to práce, která se vyhýbá plytkosti, předstírání a líbivosti. Je to práce, která je bytelná, a přece poetická. Je to práce, která má hluboké kořeny. Je to práce, která má sílu mnoha zřícenin rozesetých po celé zemi. Je to práce, která časem zvětrává a ztrácí se v místě, kde stojí. Rozhovor s Johnem O’Reillym vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

149

LIMERICK Luimneach

hrabství: Limerick provincie: Munster obyvatel: 56 779

město

Limerick City Gallery of Art

150

John A. O’Reilly, 2002–2011 Knihovna The Carnegie Free Library byla otevřena roku 1906. Financoval ji Andrew Carnegie a byla postavena podle projektu George P. Sheridana na pozemku v parku People’s Park vedle georgiánského centra Limericku. V roce 1983 byla tato knihovna přestěhována a budova se stala Městskou galerií v Limericku (Limerick City Gallery of Art – LCGA). V roce 1997 tehdejší kurátor Paul O’Reilly získal finanční prostředky na investiční výstavbu a pozval mě, abych se ujal projektu. Paulův zjevný zájem jako kurátora byl vznik dobrých galerijních prostor. Z mého hlediska zde byla i další potřeba. Městská galerie postrádala vitalitu a zájem veřejnosti. Stála osamoceně stranou nedaleko vchodu do parku. Přístavek se slepými zdmi z roku 1948 na zadní, do parku obrácené straně budovy jen podtrhoval tento problém a celkovou odlehlost zdůrazňovaly zrezivělé bezpečnostní mříže ve všech oknech do přízemí. Chtěl jsem tuto budovu důsledně spojit s parkem a přitáhnut k ní pozornost veřejnosti. Dohodli jsme se na generálním plánu projektu, který by tyto problémy řešil a vnesl by kontinuitu do všech fází prací na budově. Fáze 1, dokončená v roce 2002, renovovala stávající prostory galerie, přinesla nový centrální dvojitý prostor ve středu budovy a přidala nový bílý krychlový prostor pro současná díla, který rozmanitost výstavních prostor v galerii doplnil. Fáze 2, dokončená v roce 2011, završila rekonstrukci budovy, přidala skladovací prostory pro rozsáhlé stálé sbírky galerie a vytvořila dvě místnosti otevřené pro veřejnost vedle vstupní cesty do parku, aby tak aktivně spojila veřejný prostor s Městskou galerií. Tento projekt vyrostl z touhy napravit porušení původního záměru a v mnoha ohledech čerpá z ducha původní budovy. Měl jsem úctu k odkazu Andrewa Carnegieho a k jeho přání vytvářet nezávislé otevřené instituce, které by veřejnost angažovaly a sloužily jí. Respektoval jsem dosavadní „shlukový“ vývoj budovy, který probíhal jako soubor samostatných přístaveb nahloučených okolo hlavní dvoupatrové budovy navržené Carnegiem. Nové dostavby v tomto schématu pokračovaly. Architektonický proces podobný broušení

151

diamantu. Hlavním zájmem byla trvanlivost budovy. Carnegieho stavba a její přístavby jsou krásně vypracované stavby, které obstály ve zkoušce časem. Nové přístavby musely být podobného charakteru. Výběr materiálů a jejich detailní zpracování odráží snahu nejen vizuálně doplňovat původní budovu, ale obstát vedle ní i robustní konstrukcí a dlouhověkostí. „Trvanlivost budovy“ také obsahuje problém dočasnosti. Původní knihovna Carnegie Free Library se stala Městskou galerií. Galerie jsou ze své podstaty stavěny pro to, co je nepředvídatelné. Podobně tomu bylo i s touto budovou. Konkrétně nové prostory podél vstupní cesty parku byly pojaty a navrženy jako místnosti pro veřejnost s různorodým využitím. Prostor navržený jako Workshop neboli dílna pro kurzy výtvarného umění se již využívá také jako výstavní prostor a shromažďovací místnost. Prostor Gallery Café, kavárny, byl navržen pro různé použití – jako výstavní prostor, kavárna, prostor pro setkání veřejnosti atd., nebo nejlépe jako kombinace těchto funkcí. Dnes úspěšně funguje jako kavárna. Veřejnost dokončený projekt přijala velmi pozitivně. /JOR/

152

výkresová dokumentace, modely a fotografie Limerick City Gallery of Art – John O’Reily, 2002–2011

153

TS: Smyslem našeho dnešního setkání je oslava dokončení významného projektu rozvoje, rekonstrukce a renovace této malé galerie. Rád bych společně s vámi nahlédl do zákulisí celého dění, pokusil se proniknout do zákulisí a pochopit proces, který zde probíhal po těch opravdu nejlepších patnáct let exis­ tence této galerie. Dnes máme to potěšení přivítat mezi námi dva architekty: hlavního architekta Johna O’Reillyho a Hugha Murrayho, kteří na tomto projektu spolupracovali. Vítám také kurátorku galerie Helen Careyovou. Jmenuji se Tom Shortt a jsem členem městské rady Limericku. Mám umělecké vzdělání, a tak si myslím, že jsem si možná trochu více vědom, proč bychom měli o těchto věcech mluvit. Tato nová dostavba, nové křídlo budovy má ohromný smysl, je to velký úspěch. Pamatuji si, jak jsem se na tuto budovu díval v sedmdesátých letech. Tehdy byla mnohem menší – Carnegieho

154

knihovna se zadní přístavbou ze čtyřicátých let, která sloužila jako městská galerie. V té jediné budově, která byla asi poloviční, než je dnes, sídlily tři městské instituce: mě stská knihovna, galerie výtvarných umění a nahoře bývalo městské muzeum. Na začátku osmdesátých let padlo rozhodnutí ty tři instituce od sebe oddělit a udělat z nich nezávislé subjekty sídlící na různých místech ve městě, aby se mohly samostatně rozvíjet. Dnes mohu říci, že městská galerie dopadla lépe než ty dvě zbývající, které se odtud odstěhovaly. Vydaly na cestu, která nebyla tak úspěšná, a nevydobyly si tak dobré postavení jako městská galerie. Městská galerie je dnes ve skvělé kondici, vykonává pestrou činnost, a jak vidíte, je oblíbená. Lidé přicházejí a odcházejí, využívána je přístavba s restaurací a nový přednáškový sál. To jsou věci, které dotvořily život této galerie a udělaly z ní místo velmi oživující tuto část města. Jak jistě víte, velice populární je zejména u rodin a mladých lidí, do galerie však dnes chodí lidé všech věkových kategorií. Pro tento úspěch bylo naprosto rozhodující najít správné architektonické řešení. Na projektu se podílel John O’Reilly, a byl to proces

rozhovor

Veřejná diskuse v Městské galerii v Limericku s architekty Johnem O’Reillym a Hughem Murraym, kurátorkou Helen Careyovou a zástupcem městské rady Tomem Shorttem, 6. 10. 2012

trvající patnáct let! Započal dostavbou galerie – první částí dělanou takříkajíc na míru, současnou a mo­ derní. A po čase, sotva před rokem, byly otevřeny i zbývající prostory. Celý ten projekt se sjednotil. Z ulice máme moc pěkný pohled zepředu na starou Carnegieho budovu. Mluvím jako občan tohoto města, kterému se tahle budova líbí, který ji má rád a obdivuje ten nový tvar. Místo prokouklo. Výraz stavby krásně prezentuje ulici, stará budova se snoubí s moderními současnými dostavbami. Dnešní setkání jsem inicioval jako příležitost k zastavení, zhodnoce­ ní, setkání s lidmi, kteří na projek­ tu ­pracovali, a také jako možnost vyslechnout jejich názor na věc. Před námi jako městem leží další podobné úkoly. Máme mnoho dalších míst, dalších budov, které, jak doufáme, čeká obnova v následujících letech; týká se to taky mnoha historických, architektonicky cenných budov. A tak si upřímně myslím, že tady můžeme získat poučení, které se dá aplikovat i jinde ve městě, protože město se těchto velkých projektů ujímá. Doufejme, že v následujících letech pro ně budeme mít stejně dobrá řešení, jakého jsme dosáhli tady. A my ty krásné budovy zachováme a rozšíříme je a rozvineme

je novými dostavbami, které je aktualizují pro dobu, ve které žijeme, a pro potřeby a nové účely, které pro ně najdeme. Tak, a to je opravdu ten koncept dneška. (J. O. R. vysvětluje proces vzniku projektu a tvůrčích záměrů – obsahově shodné s jeho textem k projektu – strana 147) TS: Myslím si, že je velmi zajímavé slyšet o těch úvahách a o procesu, který k tomu všemu vedl. Architektonický proces totiž neustále probíhá, a podle mě je jádrem věci, jak ostatně řekl John, začlenění parku, napojení na georgiánské centrum města a propojení s energií města. Celé roky jsem si říkal, jak je bláznivé, že do parku vede jen jedno okno. V té galerii je tolik barev, ale Lidový park má také barvy a fantastický život a květiny. Tato bariéra byla tímto projektem prolomena, a galerie je skutečně propojena s parkem, dobře komunikuje s bránou do parku, budova jakoby shlíží do parku. A další podstatná věc, o které John mluvil, je určitý étos v tom, že budova je pro všechny. Víte, teď slyšíme, jak pokřikují děti v parku, a to jsme si předtím neuvědomovali. Cesta je využívána, vzadu je vzdě­ lávací středisko, kde jsou stále mladí

155

lidé, kteří se zúčastňují různých workshopů a dalších aktivit. Ano, je tady spousta aktivity. Byl bych rád, aby něco řekl i Hugh Murray, aby vysvětlil svou roli v tomto projektu a ukázal nám galerii z jiného pohledu. Hughův přínos pro město Limerick za ty roky totiž dodává tomu všemu další souvislosti. HM: Pokusím se něco říci o roli výkonného architekta; Johnova role se dá označit jako projektující architekt, autor koncepce. Paul O’Reilly přizval Johna, protože poznal, že je to člověk, se kterým chce pracovat. Paul to bral velmi osobně, on skoro cítil, jako by tu galerii vlastnil, a nechtěl, aby se mu do toho někdo pletl. Ale s Johnem si padli do oka. S Johnem byl jen problém v tom, že ho lidé v Limericku neznali, žil kdesi na vesnici v Clare a navrhoval galerie v New Yorku a kdovíkde jinde. A tak někdo navrhnul, abychom na něj dávali pozor. A přišli s tím nápadem, že to bude naše firma, Murray O’Laoire, která byla založena v Limeri­cku před zhruba pětatřiceti lety a má tady mnoho zkušeností. Byl jsem přes třicet let předsedou bie­ nále EVA (Exhibition of Visual Art), výstavy současného umění, jejímž centrem je právě LCGA. Asi jsem

156

nebyl tím úplně správným člověkem, pro takový dozor, ale bylo v tom víc hlubších věcí: vyvinul se mezi námi velmi dobrý vztah. Při procesu projektování budovy jdete od toho velkého až po poslední šroubek, dá-li se to tak říci. Začnete s konceptem, a jak procházíte přísnými měřítky projektu, je někdy velmi těžké se toho konceptu stále držet, nastupuje diktát rozpočtu, stávající budovy, přání klienta atd. Takže náš podíl byl spíš v pečlivém dolaďování detailů až potom, co byl koncept vytvořen, popsán a schválen, což trvalo delší dobu, protože Paul na jednu stranu chtěl krásnou novou galerii, a na druhou stranu nechtěl, abychom na ní cokoli měnili. A tak okolo toho bylo velké přetahování a křik a doslova bouchání do stolu. John pracoval víceméně samostatně, zatímco my jsme pracovali s mnoha zdroji. Naše úloha byla zajistit dokumentaci a její zpracování atd. Něco z toho je docela nuda, a tak je docela dobré mít někoho, kdo se o to postará místo vás, ale přitom je pořád potřeba držet se původního konceptu. Takže do značné míry právě to byla naše role, protože máme velké zkušenosti s realizací budov, jakmile je koncept schválen. Ale to neznamená, že John se sebral a posedával u krbu a čekal,

až tu budovu dodáme. V každé fázi projektu je nutné dělat důležitá rozhodnutí. Zjistíte, že něco nejde nebo že jiné věci by byly lepší, a proto jsme úzce spolupracovali. Já jsem měl ke galerii velmi blízko a s Paulem jsme se dobře znali. A fungovat jako určitý prostředník bylo v té době užitečné. Další věc, kterou bych zde chtěl připomenout, je to, že okolo této budovy je mnoho nostalgie a mnoho sympatií a myšlenka na její změnu byla pro veřejnost dost provokativní. Bydlel jsem tady na Penny Square až asi do roku 1980 a někteří z mých sousedů byli vyděšení z toho, že u té čisté kamenné zdi se ocitne přístavba z vápence s jinou texturou. Myslím si, že to je krásná galerie, s posloupností prostor, které jsou krásně odstupňovány a jsou velmi osobní. A dají se tady pořádat nádherné výstavy, buď jedna velká, anebo řada menších. Je to příjemné místo, kam se dá jít za uměním. Velmi mě povzbudilo, když se zapojil Patrick Ireland, což je pseudonym Biana O’Dohertyho, že ano, tento v Irsku narozený architekt, náš umělec žijící v New Yorku, který napsal knihu o bílé krychli, o současném navrhování galerijních prostor (Brian O’Doherty: Inside the White

Cube: The Ideology of the Gallery Space, 1999, Studio and Cube – On the Relationship, Where Art is Made and Where Art is Displayed, 2008). Byl tady na návštěvě se svou ženou a vlastně jeho práce pomohla dokončit část našeho programu této galerie. Patrick Ireland, jak si jistě dovedete představit, má ohromné zkušenosti s galeriemi po celém světě a zejména v New Yorku. A on se prostě do tohoto místa zamiloval, do té posloupnosti prostor, do toho měřítka, intimity, do té atmosféry. Nevím o jiném místě, jako je toto. Moc se mi to líbí, a myslím si, že máme velké štěstí, že to tady máme. TS: Myslím, Hughu, že bychom mohli zahájit diskusi. V rámci problematiky, kterou řešíme v Limericku, máme několik velkých projektů, jako například ty velké pozemky, které jsou okolo Roches Street, Patrick Street; i na nich stojí historické budovy, podobné, jako je tahle, historická budova uprostřed moderního projektu. John udělal to, že k ní přidal ultramoderní přístavbu, opravdu ultramoderní budovy po obou stranách, které tu starou budovu úplně obklopují. Myslíš, že by se tento princip mohl uplatnit kdekoli na těch velkých pozemcích?

157

HM: Chtěl bych tady uvést jeden opačný případ, kterým je Huntovo muzeum. Budova bývalé celnice byla přestavěna na muzeum, a udělali tam přístavbu, kterou navrhla kancelář OPW (Office for Public Works). Jde o napodobeninou předstírající, že je součástí původní budovy. Myslím si, že to je tragédie. Pokud se chtěli vy­ hnout tomu, co skutečně mohli nebo měli udělat, tak si zvolili bezpečnou cestu. Ale vím, že jedním z důvodů je to, že o řešení rozhodoval velmi konzervativní výbor s velmi vyhraněnými názory, který vůbec nebral v úvahu moderní řešení. Podle mě je to absurd­ ní. Důvod, proč se lidé identifikují s dobou a s historickými budovami, souvisí s kulturou architektury té doby, ale člověk by neměl předstírat, že je součástí té doby. Otázka: Jste jediná instituce tohoto druhu v Limericku? HC: Nejen v Limericku, ale v celém regionu. Víte, tohle je regionální středisko, protože Limerick je jakousi branou do celé oblasti, a to i pokud jde o výstavy a galerie. V Kerry, Clare, Galway, Tiperrary nebo v ­Offaly nic takového není. Takže to, co se tady děje, je jakýsi spojovací článek kultury v regionu. Cork má

158

taky takové místo a Waterford taky. Jde o regionálně velmi významný závazek. A je taky opravdu ryzí v tom, že se týká výtvarného umění; není to centrum umění obecně, je to výtvarná galerie. Město Limerick se rozhodlo pro tuto výzvu, a je to jen dobře. JOR: V tomhle městě je mimořádná energie… Poslední tři nebo čtyři roky se tady na umělecké scéně děly významné věci, fantastické. Je tady tato galerie, ve městě působí důležitá umělecká škola, nejstarší v Irsku. A je tady další věc, která vyplynula v důsledku recese: v tomto městě je mnoho volných prostor, a umělci tyto prostory vyhledávají a začínají je využívat jako ateliéry. Jako veřejné ateliéry, téměř na ulici. A pak zabírají budovy a používají je jako dočasné galerie. Jedna z nich, Ormston House, je už téměř trvalou galerií. HC: Já vlastně nevím, jestli jsme jediní svého druhu nebo ne. Myslím si, že vidíme jistou subtilnost toho, co bych nazvala „tvůrčím Limeric­ kem“. Říká se tomu tak, Creative Limerick. Existuje tady křehká vazba spolupráce nebo jakési tajné dohody umělecké scény, která je založena spíše na podvratnosti než na radikalismu. Magistrát má na

jednu stranu užitek z toho, že se tady dějí tak mimořádné věci, a na druhou stranu to vlastně začíná být problém. Ten problém ještě u Ormston House nenastal, ale ta možnost, ta křehkost, ta zvláštní podstata nebezpečí, že se centrum uzavře, ovlivňují energii umění, jenže také vzbuzují nejistotu, která není příliš zdravá. V tom spočívá ten moment, to napětí mezi magistrátem a radikální podvratnou změnou, které se umělci rádi účastní. A tady v Limericku je to velmi názorně ilustrované. Z Limericku to činí umělecky velmi čitelné město.

na kráse. A my víme, že toho máme udělat ještě mnohem více. Začínám být ze života v Limericku vyčerpaný, když není jeden týden jazzový festival, tak je to festival výtvarných umění o týden později... Nedávno jsem citoval z knihy Understanding Limerick od Niamh Houriganové, kde říká, že jedním z pozitivních aspektů v tomto městě je právě limerická pulzující kulturní scéna. výběr a úprava textů rozhovorů Zdeňka Němcová Zedníčková

TS: Myslím, že je fantastické dávat dohromady lidi, kteří jsou schopni propadnout opravdovému zaujetí a do problémů se doslova ponoří. I jako městský radní bych řekl, že tohle je realita místní správy, ta přece nespočívá jen v zametání ulic, dláždění cest a kdoví v čem ještě. Týká se taky důležité složky života města, pravomoci v oblasti kultury a vzdělávání. Abych navázal na některé věci, o kterých už byla řeč, jde o to, čí to město vlastně je. Řekl bych, že tak či onak patří nám všem, ať jsem tady jen na jeden den nebo po deset generací. Je velmi důležité, aby město mělo pěknou tvář. Myslím si, že městská galerie mu přidává

159

ENNISTYMON Inis Diomáin

hrabství: Clare provincie: Munster obyvatel: 957

Menší město

Courthouse Gallery & Studios

160

John A. O’Reilly, 2008 Budova Courthouse Building stojí v malebném tržním městečku Ennistymon. Byla postavena v roce 1796 jako budova soudu; od poloviny sedmdesátých let 20. století, kdy přestala sloužit svému původnímu účelu, byla opuštěná a ocitla se v havarijním stavu. Výbor složený z místních obyvatel a umělců se snažil budovu zachránit tím, že ji rekonstruoval na galerii s názvem Arts Facility for Gallery and Studio Use. Základní myšlenkou projektu byla vytíženost, přesněji vytíženost za účelem maximalizace využití pro veřejnost. Plášť budovy byl věrně rekonstruován dle jejího georgiánského vzhledu. Interiér byl však změněn. Do stávající rozlehlé původní soudní budovy byla vestavěna dvoupatrová stavba, ve které jsou nad galerií umístěny prostory ateliéru. Tato vložená budova je od přední strany odsazena, čímž zachovává její neporušenost a nechává prostor pro pasáž, která přivádí světlo do všech vnitřních prostor. Místnosti studia osvětlené světlíkem shora v horním podlaží mají své vlastní společné prostory, které slouží k setkávání místních umělců. Prostory galerie byly navrženy jako výstavní prostory s využitím i pro různé jiné akce, jako například promítání filmů, mítinky a hudební vystoupení. Galerie má velmi pestrou nabídku různých programů. Velmi nízké provozní náklady jsou zajištěny uplatněním principů udržitelné výstavby a energetických systémů. Budova se tedy do značné míry financuje sama. I když rekonstruovaný plášť budovy fyzicky vydrží mnohem delší dobu, ve skutečnosti je právě pulzující život uměleckého centra v srdci místní komunity tím, co této již dvě stě let staré budově slibuje přetrvat do daleké budoucnosti. /JOR/

161

162

výkresová dokumentace Courthouse Gallery – John O’Reily, 2008

163

Rozhovor

Rozhovor s investorkou a provozovatelkou Katherine Comberovou

164

KC: Příběh galerie v soudní budově začíná v devadesátých letech 20. století. Byla tady opuštěná budova, místní rada ji využívala jako skladiště, ukládali tam kbelíky a lopaty. A taky tady byla naše skupina ochránců památek. Všichni jsme žili ve městě. Někdo nám řekl, že se tu budovu chystají zbourat a udělat na tom místě parkoviště. Řekli jsme si, že se to nesmí stát, dali jsme se dohromady a prohlásili jsme: „Zkusíme to zastavit.“ Takže jediný způsob, jak demolici zabránit, bylo budovu koupit. Kdysi patřila někomu, kdo už byl po smrti, ale majitel parcely z toho měl nájem – říká se tomu nájem z pozemku – a každý rok z toho dostával dost peněz. Takže jsme ho vyplatili, zaplatili poplatky a tu budovu jsme zachránili. Pak přišla otázka, co s tou budovou udělat. Vlastně asi rok jsme nedělali vůbec nic, až nás místní umělecké družstvo požádalo, jestli bychom jim nedovolili zřídit v té budově ateliéry. Měli trochu finančních prostředků a rozdělili stavbu na čtyři ateliéry. Tak to dostali na čtyři roky. Na delší dobu to nešlo, kvůli předpisům o pronájmu.

Po čtyřech letech nám to museli vrátit. Mezitím nám rada hrabství Clare nabídla financování. Řekli nám, že to bylo z tzv. access fondů, což je financování prostřednictvím odboru umění z peněz Evropské unie. Požádali jsme o příspěvek, od Johna jsme dostali projekt a dohodli jsme se tak, že pokud dostaneme stavební povolení a peníze, John dostane tuhle zakázku. A John udělal krásný projekt, my jsme ho podali a dostali jsme záruku na financování ve výši 750 000 eur. John začal stavět a budovu jsme přetvořili. Otvírali jsme v roce 2007, napřed ateliéry a o šest měsíců později byla hotová i galerie. Po dvou letech jsme dokázali dělat výstavy každý měsíc. Po dvou letech jsme získali i prostředky, abychom mohli zaměstnat kurátora. Takže teď máme v galerii kurátora na částečný úvazek dva a půl dne v týdnu. Každý rok pořádáme dvacet čtyři výstav každý rok, dvanáct v prostorách galerie a dvanáct v prostorách Red Couch. A pořádáme tady koncerty, a máme nahrávací studio, a výtvarné ateliéry, které si umělci mohou pronajmout na jeden až tři roky a pracovat a vystavovat tady jako naši rezidenti. No, a to je celý příběh naší galerie.

165

166

Rozhovor

Vidíte nějaký vliv nově vytvořené umělecké komunity na místní lidi? Vědí zdejší lidé, co se tady děje? A zapojují se? KC: Teď už se zapojují. Na začátku to vypadalo tak, že si mysleli, že umění je něco jen pro elitu, říkali: jo, galerie…, o galerii my nic nevíme. Takže sem moc nechodili. V Irsku je zvláštní situace – nemáme tradici výtvarného umění, máme tradici vyprávění a psaní příběhů a hudby. Výtvarné umění je vlastně velmi, velmi nová věc. Takže lidé si na výtvarné umění teprve zvykají. Ale náš historický spolek tady každý měsíc přes zimu pořádá besedy, na které přichází mnoho místních; a protože tady je i výstava, tak je to přiměje se na ni taky podívat. A přicházejí stále častěji a častěji, začínají se víc zajímat. Máme už i sponzory mezi podnikateli. Dávají nám peníze, aby nám pomohli tisknout naše letáky a další záležitosti. Takže místní už zájem mají. Jsme profesionální tým a chceme dosáhnout co nejvyššího standardu. Ale to nejdůležitější v našem poslání je, abychom byli přístupní všem. Být otevření a přístupní, to je filozofie galerie Courthouse. Tahle galerie není pro elitu, je pro všechny. A zapojení komunity je to nejdůležitější. Ve velkém městě vám stačí, aby se o umění zajímalo jen malé procento

obyvatel, a je to hodně lidí, ale když mluvíme o malém městě, jako je naše, musíte být ještě přesvědčivější…

Rozhovor s umělkyní Sarah Lundyovou (nájemkyně studia) SL: Když jsem se do tohoto kraje přistěhovala, hledala jsem nějaké galerie. A když jsem narazila na tuto galerii, zjistila jsem, že tady jsou ateliéry k pronajmutí za režijní náklady. Tou dobou jsem zjišťovala, jaká je místní umělecká komunita. Každý, kdo se tady zabýval uměním, byl v nějaké komunitě, což byla příznivá situace pro zřízení sítě umělců v oblasti. Jakmile jsem se nastěhovala, potkala jsem šest nebo sedm umělců, kteří si tady pronajímali ateliéry. Jinak bych se s nimi seznámila až poté, co bych se integrovala do umělecké skupiny. Je to obvyklá koncepce, mít galerii a ateliéry pohromadě? SL: Umělci obvykle napřed získají prostory pro ateliéry, a až potom hledají prostory pro výstavy. Řekla bych, že některé větší galerie, jako třeba Limerick City Gallery of Art nebo Galway Arts Centre, nemají ateliéry, protože k tomu nejsou nuceni výtvarníky. Ennistymon, město střední velikosti a středního

profesionálního významu, je jakési zvláštní místo někde uprostřed… Existují i jiné větší galerie, při nichž umělci provozují prostory, které jsou přebudované podobně jako naše galerie, ale většinou to bývají amatéři. Tahle galerie je profesionální, a i když není tak velká jako galerie v Limeric­ ku nebo v Galway, je stejně dobrá. Na ennistymonské galerii je skvělé to, že tady máme ateliér s prostředím „bílé krychle“, což je prostředí, ve kterém se výtvarné umění nejlépe vystavuje. Píše se o tom v knize, kterou právě čtu, od irského umělce a teoretika Briana O’Dohertyho ­(Brian O’Doherty, Studio and Cube, On the Relationship between Where Art Is Made and Where Art Is Display­ed, 2008). Je báječné mít prostor, který vypadá jako vysněná galerie, ve které chcete vystavovat, v němž se dá tvořit, a mít možnost vidět, jak dílo v tomto prostředí vypadá. Bílé prostory ateliérů jsou velice přínosné pro vztah mezi tvorbou a vystavováním. Jsem ráda, že jsem tady. rozhovory vedla Zdeňka Němcová Zedníčková

167

BALLYVAUGHAN Baile Uí Bheacháin

hrabství: Clare provincie: Munster obyvatel: 258

vesnice

Coast Road House

168

John A. O’Reilly, 2008 Tento projekt je novou dostavbou k zadní části domku z třicátých let 20. století. Pozemek se nachází na ulici Coast Road na okraji vesnice Ballyvaughan v hrabství Clare na západním pobřeží Irska. Když jsem se svými klienty to místo navštívil poprvé, nesmírně na nás zapůsobila jeho krása. Rozhodli jsme se, že hlavním smyslem domu bude tento dojem zdůraznit. Dům byl navržen na abstraktní tartanové síti střídajících se zdí a oken stojící okolo jednoho rozměrného prostoru, hlavní místnosti domu. Velká knihovna majitele domu je umístěna v těchto masivních panelech jako v policích, které se střídají s okny, jež do interiéru vpouští světlo. Tímto prostorem se pohybuje dramaticky se měnící světlo pobřeží Burren a zachytává se na měkkém lesku mazaninového povrchu podlah. Původní domek byl rekon­ struován na ubytování pro hosty. Starou a novou stavbu spojuje nový vstupní prostor. Všechny prvky domu propojuje prostá rovná cesta, která stoupá ­pozemkem. Jednoduchý exteriér byl natřen tmavě šedou barvou, aby ladil s mo­dro­šedou oblohou. Nová dostavba se chová jako rámec, nikoli jak objekt, který sám o sobě přitahuje pozornost, jeho architektura se téměř ztrácí. /JOR/

169

výkresová dokumentace Coast road house – John O’Reily, 2008

170

171

172

rozhovor

Stavění domu je velmi osobní projekt, ale to ještě mnohem více. Cokoli stavíte, bude mít dopad na lidi a místo – na lidi, kteří se na vaši stavbu budou muset dívat každý den, když budou procházet okolo za svými každodenními záležitostmi, a na přirozenou krajinu, jejíž součástí se stavba stane. Tvar tohoto domu vychází z rozhodnutí o třech věcech: o našich potřebách, o respektu ke stávající komunitě a o pokusu o vyjádření vztahu k velmi zvláštní krajině, k Burrenu v hrabství Clare. Naše vlastní potřeby byly v jedné rovině docela jednoduché: místo k práci a spánku a k jídlu a zábavě s přáteli a rodinou. Ale na tak krásném místě nestavíte dům jen pro tyto věci. Jsou i další, obtížněji definovatelné, které je třeba řešit: světlo a klid a pohoda. Jedna věc je, že víte, že to potřebujete; ale mluvit o nich s někým jiným a žádat po něm, aby je vyjádřil v doslova konkrétních pojmech, je něco docela jiného. Naše pocity nám pomohly s řešením dalších dvou záležitostí. Věděli jsme, že ten malý zchátralý domek, který na pozemku stál, není jen překážka, kterou je třeba odstranit. Muž, který tam žil před námi, byl váženým členem místní komunity. Lidé si ho připomínali s velkými

sympatiemi a také si pamatovali ten domek jako místo srdečnosti, hudby a zábavy. Domy, dokonce i skromné domy si drží bohaté vzpomínky, a my jsme je nechtěli narušit. Takže nám bylo jasné, že stávající domek by se měl zrestaurovat. V Irsku takové rozhodnutí často vede k dalšímu – totiž, že každá dostavba stávající budovy by měla být ve stejném místním stylu. Cítili jsme ale, že by to bylo poněkud ne­ poctivé, zvětšená verze toho starého domku by byla mimo proporce. Chtěli jsme něco, co by se hodilo k jedno­ duchosti starého domku, ale co by odpovídalo životu 21. století. Přemýšlení o světle a krajině nás navedlo i na orientaci domu. Nová dostavba musí ve svém přirozeném okolí působit lehce. Musí se otvírat směrem ke kopcům, stromům, obloze a stále se měnícímu světlu, které je kouzlem Burrenu. To všechno jsme věděli, když jsme poprvé mluvili s Johnem O’Reillym. Bylo pro nás důležité, že žil ve stejné krajině a že měl dobrý cit pro její tajemství a jedinečnost. A také se rychle vyjasnilo, že jednoduchost a poctivost, o které jsme mluvili, je stejným impulzem i pro něj. Důvě­ řovali jsme mu od začátku, a když vytvořil první hrubé náčrtky, věděli jsme, že naše intuice nás nezklamala.

Když ty skici převedl na plány, dojal nás způsob, jakým naše mlhavé pocity převedl do skutečného prostoru. Od té chvíle byl celý proces pozoruhodně klidný. John už předtím pracoval s výborným místním stavitelem Johnem Connolem, a zdálo se, že i oni jeden druhému důvěřují. Asi je romantické si představovat, že harmonie jeho tvorby se odráží v harmonii samotného domu, ale my to tak cítíme. Ten dům je k bydlení příjemný, dokonce i když se používá víc k práci než k odpočinku. Jeho jednoduchá forma navozuje pocit klidné uspořádanosti života. Není strohý, spíše připomíná onen úsporný přístup, který vás nutí těšit se z elementární spokojenosti přirozeného prostředí, do kterého se dům otvírá. Dokonce i déšť, který se valí dolů z kopců, v sobě má určitou krásu, když je zarámován velkými okny. Dům je naplněn světlem ve všech jeho nekonečných formách. Někdy dává místnostem přízračný svit i měsíční světlo. V takovém světle je těžké být neklidný. Clare Connellová a Fintan O’Toole uživatelé Coast Road House

173

BALLYVAUGHAN Baile Uí Bheacháin

hrabství: Clare provincie: Munster obyvatel: 258

solitér v krajině

Burren College of Art

174

New M.F.A. Studios and Gallery Building John A. O’Reilly, 2005 Univerzita The Burren College of Art nabízela absolventské programy a programy letních kurzů mezinárodním skupinám studentů. Mimo to pořádala širokou škálu akcí, například Burren Law School, přednášky a koncerty. Jak se univerzita rozvíjela, vyvstala potřeba další budovy, která by sloužila novému magisterskému programu M.F.A. (Master of Fine Arts). Nová stavba stojí v areálu stávajících budov kampusu Burren College. Je to jednoduchá budova s ocelovou kostrou a kovovým opláštěním, připomínající místní zemědělské budovy. Reflektuje tradiční uspořádání „Irish Bawn“ (irská usedlost obehnaná zdí), v tomto případě Newton Castle z 16. století – původní statek a jeho „zemědělské“ přístavby. Hlavním požadavkem pro novou budovu bylo poskytnout „prostor a svět­­­ lo“ pro dvacet nových ateliérů a galerii. Každý student dostal 4 x 4 x 4 metry dobře osvětlené „ateliérové krychle“ v plně vybaveném prostoru budovy. Je zde také místo pro stálou galerii – jak pro studenty, tak pro výstavy zvenčí. Tato budova poskytuje studentům lepší podmínky pro ateliéry i pro galerii než partnerské školy této univerzity – Royal College of Art v Londýně a Art Insti­ tute v Chicagu. Vnitřní stěny ateliérových prostor byly navrženy jako pohyblivé přepážky, které umožňují proměny prostoru. Tyto přepážky o rozměru 4 x 4 metry jsou zavěšeny na stropních kolejnicích a dole vedeny kolečky, manipulace s nimi je tedy v případě potřeby velmi snadná a umožňuje rychlou změnu prostorů ateliérů na prostory výstavní. Při zcela otevřené galerijní ploše budova poskytuje jeden z největších výstavních prostorů v Irsku mimo Dublin. Škola slouží také jako prostor pro mnoho veřejných akcí, jako jsou přednášky a koncerty pořádané univerzitou Burren College of Art. Studenty výtvarných umění má tato inovace v zajištění jednoduchých prostor pro jejich potřeby inspirovat v jejich individuální tvořivosti. /JOR/

175

výkresová dokumentace a fotografie Burren College of Art – John O’Reily, 2005

176

177



Burren College of Art

rozhovor

Základním principem univerzity

178

Burren College of Art bylo poskytnutí času, prostoru a inspirace. Časem a inspirací tato nádherná a nadčasová krajina Burrenu přímo oplývá. Prostorem je míněn fyzický prostor, myšlenkový prostor, prostor pro růst, experimentování a pro rozšiřování obzorů. Právě o takový prostor jsme žádali Johna O’Reillyho: aby přizpůsobil areál našemu rozšíření o postgraduální vzdělávání v roce 2004. Původní budovy univerzity, postavené v roce 1993, vyhrály Michaelovi Healymu a jeho firmě Evropskou cenu za architekturu. Kamenem obkládané ateliéry a budovy univerzity jsou postavené na nádvoří Newton Castle, věžového domu z 16. století, reflektují své středověké vzory a přitom umožňují maximální využití severního světla. O deset let později bylo naše základní zadání zcela jiné. Teď potřebujeme rozlehlé účelové prostory s co největšími plochami zdí, co nejvyšší výškou a s maximální flexibilitou pro vystavování výtvarných děl. Chtěli jsme také velký současný galerijní prostor vhodný pro vystavování rozměrných děl. Potřebovali jsme jednoduchý, minimalistický, efektivní víceúčelový prostor, bez ozdob, který se vejde do omezeného rozpočtu. Koho jiného oslovit než Johna O’Reillyho, který se právě vrátil od Arata Isozakiho z New Yorku a usadil se v Burrenu. Deset let, které jsem strávila návštěvami uměleckých škol ve Spo-

jených státech, mi poskytlo základ pro průzkum budov pro ateliéry a galerie. Nejpůsobivější byl kampus California College of Art v centru San Franciska. Přestavěná autobusová stanice společnosti Greyhound je fantastickým příkladem nápaditého designu a naprosté flexibility. Pohyblivé stěny a nábytek umožňují přeměnu z ateliérů na učebny nebo na větší prostory pro semináře během jedné hodiny. Přišla jsem s tím nápadem za Johnem a on vytvořil svůj vlastní model pohyblivých stěn, který vyhovoval velkým a pevným stěnám ateliérů potřebným pro postgraduální studenty. Odpovídající přirozené světlo poskytují dvě okna na konci budovy. Umělé osvětlení a všechno potřebné moderní ventilační zařízení visí nenápadně ze stropu. Dvacet ateliérů o rozměrech 4 x 4 x 4 metry tak poskytuje světlé a vzdušné prostory pro rozvoj tvořivosti studentů. Prostor galerie, který probíhá v budově, plynule navazuje na prostor ateliérů a skládá se z větší plochy a menší místnosti vhodné pro projekci a drobnější práce. Prostor galerie se využívá pro konference, workshopy, a dokonce i pro větší koncerty. V malé komunitě slouží budova výtvarných umění více účelům a různému publiku. John O’Reilly navrhl nádherný, současný, funkční, elegantní, jednoduchý a efektivní prostor – a nepřekročil rozpočet! Mary Hawkes-Greenová, rektorka Burren College of Art

179

Flexibilita následuje představivost Projektem a stavbou galerie a postgraduálních ateliérů v Burren College of Art vykrystalizovala historická chvíle této univerzity. Během deseti let od otevření školy v roce 1994 si tato univerzita získala skvělou pověst ve Spojených státech amerických svými studijními programy pro zahraniční studenty ve výtvarných ateliérech. Cílem pro druhou dekádu existence školy bylo nabídnout také postgraduální studium. Za tímto účelem byl jmenován nový děkan a byly uvedeny do provozu nové ateliéry a umělecká galerie, které mají flexibilní použití. Budova byla otevřena k desátému výročí školy v roce 2004. Zadání pro Johna O’Reillyho znělo: navrhnout nízkonákladový ateliérový prostor, který by byl dostatečně velký podle amerických i evropských standardů a který by byl flexibilní tak, aby se mohl přizpůsobit no­vým možnostem, jež nebyly dosud definovány. John se na univerzitu vrátil s návrhem založeným na základní průmyslové nebo zemědělské hale typu, který je v Irsku i v ostatních oblastech Evropy běžný. Dvě takové jednotky byly spojeny společenskou a rekreační plochou. Rektorka univerzity Mary Hawkes-Greenová již viděla pohyblivé stěny v ateliérech uměleckých škol v USA, a John tuto myšlenku

180

přizpůsobil návrhem důmyslného systému kolejnic v podlaze a pod stropem, které umožňují celý prostor rekonfigurovat pro rozsáhlou škálu možností a potřeb. Moje vlastní zkušenost z Glasgow School of Art mě přesvědčila o tom, že výška je ve výtvarném ateliéru důležitá, a John přizpůsobil svůj původní návrh tak, aby vznikly ateliéry o výšce 4 metry. Hodnotou této výšky je blahodárný efekt na atmosféru, sebevědomí a představivost v tvůrčím procesu. Vnáší do budovy pocit rozlehlé a inspirativní krajiny Burren. Požádal jsem ho také, aby byla do plánů za­ hrnuta výtvarná galerie, která by mohla hostit postgraduální učební plán přesahující do profesionální praxe stejným způsobem, jako je to běžné jinde v Evropě. Když je uspořádání stěn v režimu ateliérů, poskytuje tato budova prostory o rozměrech 4 x 4 x 4 metry přístupné 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, což je jinde nevídané. Když je prostor v režimu galerie, ate­ liéry se kombinují s galerií a tvoří jeden z největších galerijních prostorů na západě Irska. Přirozené světlo proudí ze světlíků ve střeše a z oken a kombinuje se s vyváženým umělým osvětlením tak, že tento jasný a vzdušný prostor značně přispívá k nabídce „času, prostoru a inspirace“, kterou univerzita proklamuje.

Tato galerie ateliéry dokonale doplňuje, takže spojení s uměleckými díly a s uměleckou tvorbou se stává jednotným zážitkem, a to zážitkem ctižádostivých uměleckých profesionálů, ale i tím, že univerzita začala plnit svůj širší závazek k posílení obecné kreativity: galerie se svou jasnou a vzdušnou atmosférou slouží jako místo pro zapojení širší škály různých lidí do tvůrčího procesu, ať již prostřednictvím výstav, jako je například výběr pro děti z kolekce Irish Museum of Modern Art nebo výstavou Burren Annual, jež se stala významnou akcí v irském uměleckém kalendáři, anebo mnoha kreativními projekty a workshopy pro veřejnost, která tak má možnost poznat, že umělecká škola je i místem, kde kdokoli může objevovat sebe sama. Pokud je pravda, že „forma následuje funkci“, pak v případě této budovy je pravda, že flexibilita následuje představivost. V tomto případě si na budově Johna O’Reillyho nejvíce ceníme snadnosti, s jakou v ní lze využívat představivost. Profesor Timothy Emlyn Jones děkan Burren College of Art.

181



NEW QUAY Ceibh Nua hrabství Clare provincie Munster

architekt a jeho vlastní dům

New Quay House

182

John A. O’Reilly, 2003 Místo pro rodinný dům bylo vybráno na vyvýšeném pozemku shlížejícím na zátoku Galway Bay a Atlantický oceán v kraji Burren. Stejně jako u domu na Coast Road bylo i zde klíčovým úkolem projektu dosáhnout silného spojení se světlem a místem, na kterém dům stojí, a současně poskytnout pocit ochrany nezbytný na tak divokém a leckdy bouřlivém pobřežním pozemku. Dům je zjednodušen na společný prostor a soukromý prostor. Společný prostor tvoří jedna velká místnost ve středu domu, který je otevřený do pozemku na obě strany. Tyto otevřené strany mají hluboké niky jak vnějších, tak vnitřních prostor, které dodávají pocit hloubky a obestavěného prostoru, a přitom zůstávají zcela otevřené okolí a světlu. Z tohoto místa vybíhá dlouhá plošina směrem k moři a ke vzdáleným horám Connemara. Tento centrální prostor je obklopen dvěma kamennými krychlemi, ve kterých jsou soukromé místnosti a příslušenství – ložnice, koupelny, kuchyň, užitkové prostory a vstup do domu. Použitý kámen je místní burrenský vápenec, tzv. „cregg“, přirozeně tvarovaný kámen, ze kterého byly vyskládány čisté stěny obložené cedrem, jenž působením podnebí získal stříbrošedé zbarvení. Nechráněná strana byla osázena stěnou z místních stromů, které poskytují nezbytnou ochranu a určitý stupeň soukromí. Pozemek byl ponechán nebo obnoven do stavu divoké zahrady. Dům se ztrácí v krajině, a přitom poskytuje velkorysý prostor, jehož interiérem prochází neustále se měnící světlo burrenského pobřeží. /JOR/

183

184

185

Summary The guidebook summarizes two research trips to Ireland undertaken by teachers and students of the Faculty of Art and Architecture of the Technical University of Liberec under the terms of “Ex-centric – Architecture outside the Centres”. It gathers analyses of selected constructions build during the recent period of time in 4 size categories of settlements outside the large cities. The main focus is on a complex of university campuses in Limerick and stone houses in Kileenaran area. Among buildings in small towns and villages some remarkable constructions are presented, for example: The Model Gallery and Art Centre in Sligo, Library Rush, Glencomeragh Rosminian House of Prayer in Kilseelan, Dunshaughlin Pastoral Centre and other examples of family houses or public buildings. Of all presented architects, McCullough Mulvin Architects, McGarry Ní Éanaigh Architects, Grafton Architects, Murray O´Laoire Architects are most mentioned most often. A special part is dedicated to the works of John O’Reilly. The interviews with some of the architects try to find answers to specific questions and conditions for architectural creation in areas out of large cities. The text is complemented with short insertions about historical development of architecture in Ireland, architectural education and awards.

186

187



Seznam pramenů

ARCHITEKTONICKÉ KANCELÁŘE www.abk.co.uk, www.architectstm.com, www.axoarchitects.ie, www.benson-forsyth.co.uk, www.bmcea.com, www.boydcodyarch.com, www.coxpower.ie, www.deatonlysaght.ie, www.gkmp.ie, www.graftonarchitects.ie, www.jorarchitect.com, www.odosarchitects.com, www.mcculloughmulvin.com, www.mco.ie, www.mcorm.com, www.mcgnie.ie, www.odonnell-tuomey.ie, www.pauldillonarchitects.com, www.reddyarchitecture.com, www.richardmurphyarchitects.com, www.rorsa.ie, www.sca.ie, www.sheridanwoods.ie, www.smithkennedy.ie, www.taylorarchitects.ie, www.terrypawson.com, www.wejchert.ie, www.wilkinsoneyre.com OBECNÉ www.cso.ie, www.gov.ie, www.irishfamilyresearch.co.uk, www.nationalarchives.ie, www.sacred-destinations.com, www.places.galwaylibrary.ie, www.wikipedia.com, www.wikipedia.cz, www.wo rkhouses.org.uk/Ireland ARCHITEKTURA www.architectural-review.com, www.archdaily.com, www.archiseek.com, www.architecturefoundation.ie, www.a10.eu, www.building.co.uk, www.bdonline.co.uk, www.constructireland.ie, www.detail-online.com, www.dezeen.com, www.dia.ie, www.e-architect.co.uk, www.irisharchitectureawards.ie, www.librarybuildings.ie, www.miesarch.com, www.mimoa.eu, www.openbuildings.com, www.riai.ie, www.technal.co.uk, www.welldesignedandbuilt.com, www.women-in-architecture.com, www.worldarchitecturenews.com, www.worldbuildingsdirectory.com Města a místní organizace www.ballinatc.ie, www.carlowtourism.com, www.cashel.ie, www.cliffsofmoher.ie, www.glencomeragh.ie, www.gmit.ie, www.killaryadventure.com, www.sligoborough.ie, www.tipperarystar.ie, www.thurles.ie, www.themodel.ie, www.westmeathcoco.ie KNIHY Sarah A. Lappin, Full Irish. New Architecture in Irland. New York 2009. Hugh Campbell, Irische Identität und die Architektur des neuen Staates. In: Annette Becker et all. (eds.), Architektur im 20. Jahrhudert – Irland. München, New York 1997.

188

Jean-Louis Cohen: Ireland’s Critical Internationalism. In: New Irish Architecture 16. AAI Awards 2001. Dublin 2002. Niall McCullough, Rush Library. Anne Street Press, Associated Editions 2010. Niall McCullough, Valerie Mulvin: Lost Tradition. Grandon Editions, Dublin 1987. Brian O’Doherty: Inside the White Cube – The Ideology of the Gallery Space 1999. Brian O’Doherty: Studio and Cube – on the relationship between where art is made and where art is displayed, 2008. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 16 – AAI AWARDS 2001. Dublin: Gandon Editions 2002. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 20 – AAI AWARDS 2005. Dublin: Gandon Editions 2005. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 21 – AAI AWARDS 2006. Dublin: Gandon Editions 2006. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 22 – AAI AWARDS 2007. Dublin: Gandon Editions 2007. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 23 – AAI AWARDS 2008. Dublin: Gandon Editions 2008. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 24 – AAI AWARDS 2009. Dublin: Gandon Editions 2009. John O’Regan, Nicola Dearey, New Irish Architecture 26 – AAI AWARDS 2011. Dublin: Gandon Editions 2011. Sandra O’Connell, Irish architecture: The RIAI annual review. Vol. 1, 2010–2011. Dublin: The Royal institute of architects of Ireland, 2011. Sandra O’Connell, Irish architecture: The RIAI annual review. Vol. 2, 2011–2012. Dublin: The Royal institute of architects of Ireland, 2012. Sandra O’Connell, Irish architecture: The RIAI annual review. Vol. 3, 2012–2013. Dublin: The Royal institute of architects of Ireland, 2013. DIGITÁLNÍ ČASOPISY Conroy, Eddie. Dunshaughlin Pastoral Centre. Architecture Ireland Vol. 251, www.architectureireland.ie, 2010. Rory Sherlock, The evolution of the Irish tower-house as a domestic space. Department of Archaeology, School of Geography and Archaeology, National University of Ireland, Galway, 2010. www.ria.ie

189

obsah

4 6 8 11

Úvod O projektu Ex-centric Architektura mimo centra O cestách v rámci projektu O cestách do Irska

13

104 106 110 114 116

Cashel – Brú Ború Cultural Centre Dunshaughlin – Pastoral Centre McGarry Ní Éanaigh Architects Killmalock – Library, Local Area Office, Courthouse The Workhouse – Chudobinec

NAVŠTÍVENÉ STAVBY

14 Cesta do Irska I 18 Cesta do Irska II 26 Irsko; Irská architektura – historie a současnost VYBRANÁ MÍSTA 31

32 36 40 44 48 50 54 56 58

MĚSTO Cork – Lewis Gluckman Gallery Architektonické školství v Irsku; Limerick a místní univerzity Limerick – Tara & Lime Tree Theatre Limerick – Tailteann-Sport Centre Murray O’Laoire Architects Limerick – New Medical School Limerick – Quigley Residence Limerick – President‘s House Grafton Architects

60 64 66 70 72 74 78 82 86 90

MALÉ MĚSTO Mullingar – Westmeath County Council and Library Ballina – Ice Hotel Ratoath – Ratoath College Carlow – Visual Centre for Contemporary Art & The G. B. Shaw Theatre Irské ceny za architekturu Thurles – The Source Art Centre Sligo – The Model Art Centre and Gallery Westport – Westport Fire Station Rush – Library Rush McCullough Mulvin Architects

VESNICE 98 Graiguenamanagh – Bohermore House 100 Letterfrack – GMIT Furniture College

118 120 122 124 128 130 134 136 139 141 145

SOLITÉR V KRAJINĚ Kilsheelan – Glencomeragh Rosminian House of Prayer – Hermitages Rozhovory s duchovními Náboženství v Irsku Cliffs of Moher – Cliffs of Moher Visitor Centre Leenane – Adventure Centre Kileenaran – Guest House Kileenaran – Coast Hill House Kileenaran – Coast House Tradiční kamenná architektura v Irsku Věžové domy OSOBNOST

182

John A. O’Reilly MĚSTO Limerick – City Gallery Of Art Veřejná diskuse v Limerick City Gallery se zástupcem městské rady MALÉ MĚSTO Ennistymon – Courthouse Gallery & Studios Rozhovor s investorskou, provozovatelkou a s uživatelkou VESNICE Ballyvaughan – Coast Road House Text od uživatelů domu SOLITÉR V KRAJINĚ Ballyvaughan – Burren College of Art Text od rektorky – majitelky školy a od děkana školy ARCHITEKT A JEHO VLASTNÍ DŮM New Quay – New Quay House

187 188

Summary Seznam pramenů

145 150 154 160 165 168 172 174 179

191

Cesty do Irska

Editor: Zdeňka Němcová Zedníčková Recenzent: doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc. Texty: Zdeňka Němcová Zedníčková /ZZ/, Andrea Pujmanová /AP/, Tomáš Zavoral /TZ/, Zdeněk Fránek, Jiří Suchomel, Filip Šenk /FŠ/, John A. O’Reilly /JOR/, Niall McCullough, Valerie Mulvin, Hugh Murray, Michael McGarry, Siobhán Ní Éanaigh, Timothy Emlyn Jones, Mary Hawkes-Greene, Clare Connell, Fintan O’Toole Rozhovory: Tom Short, Helen Carey, Katherine Comber, Sarah Lundy, Fr. Fred Lally, Fr. Patrick Pierce Fotografie: Zdenka Němcová Zedníčková, Andrea Pujmanová, Tomáš Zavoral, Jan Tandler, Petr Šmídek, Petr Janoš, Jiří Žid, John A. O’Reilly, Niall McCullough, Valerie Mulvin, Hugh Murray, Michael McGarry, Siobhán Ní Éanaigh Přepis rozhovorů z videa: Petr Hadač Rozhovory, výběr a úprava textů rozhovorů: Zdeňka Němcová Zedníčková Jazyková redakce: Barbora Antonová Překlad: Zdeněk Bobek Typo: Helena Šantavá Tisk: Tiskárna Geoprint, Liberec Vydala Technická univerzita v Liberci Fakulta umění a architektury Studentská 2 461 17 Liberec ISBN 978-80-7494-011-8 Schváleno Rektorátem TU v Liberci dne 28. 11. 2013, čj. RE 79/13 Vyšlo v listopadu 2013 Číslo publikace 55-079-13 Náklad 500 kusů Vydání první. 192 stran www.aa.tul.cz www.ex-centric.eu Publikace je vydána v rámci projektu Architektura mimo centra, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/31.0021, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

192

193