© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 33 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2011/10
Za časů Ginzkeyových synů K
dyž starý pan továrník Ignaz Ginzkey roku 1876 zemřel, zanechal po sobě nejen obrovskou továrnu s výnosnou výrobou koberců a přikrývek značky Austrian blankets, ale především tři následovníky v rodu i podnikání – syny Ignaze, Wilhelma a Alfreda. První dva bratři se již na řízení firmy podíleli za života Ignaze staršího a byli proto schopni ihned převzít celý podnik. Mladší, v době otcovy smrti teprve desetiletý Alfred vstoupil do vedení továrny až později – roku 1891. Mimochodem, právě Alfred Ginzkey měl nakonec ze všech synů pro provoz továrny nejlepší předpoklady ve vzdělání – vystudoval nejen práva, ale taktéž textilní školu v anglickém Leedsu. Jenže krátce po jeho příchodu umírá roku 1895 teprve čtyřiačtyřicetiletý Ignaz Ginzkey mladší – významná osobnost a prezident tehdy velmi mocné obchodní a hospodářské komory v Liberci. Z triumvirátu synů ve vedení společnosti tak zbyli jen dva mladší bratři. Vůdčím duchem vratislavického kobercářství se tehdy stal Wilhelm Ginzkey, běžně mezi lidmi ve Vratislavicích, ale později i v literatuře označovaný jen jako Willy. Narodil se ve Vratislavicích 16. října 1856 a po smrti otce a staršího bratra se stal hlavou rodu a známou osobností na celém Liberecku. Angažoval se v mnoha oblastech společenského života; kromě toho, že byl členem Panské sněmovny – horní komory vídeňského parlamentu, stal se – stejně jako zesnulý bratr – i prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Na konci 19. století byl také velice aktivní při zřizování libereckého průmyslového muzea. Za jeho časů továrna na koberce navíc výrazně zesílila svoji sociální politiku vůči mnoha stovkám zaměstnanců: zřídila vlastní podnikovou zdravotní pojišťovnu, penzijní fond a konzumní spolek umožňující cenově dostupné nákupy, pro dělníky byly za peníze firmy postaveny jídelny, špitál i starobinec. Z dnešního pohledu se zdá, že prostřednictvím této bohulibé činnosti se Ginzkeyové snažili vytvořit dobré předpoklady pro široké společenské uznání a následné povýšení do šlechtického stavu. To totiž bývalo mezi velkotovárníky velice moderní a na Liberecku a Frýdlantsku se v té době objevilo hned několik „textilních baronů“. Šlechtická velkolepost do Vratislavic ovšem nakonec nedorazila. Navzdory veškeré snaze o získání titulu a pěstování vztahů s císařem Františkem Josefem I., který dokonce dvakrát – v roce 1891 a 1906 – Vratislavice osobně navštívil, se Willymu Ginzkeyovi nikdy nepodařilo do svého jména vpravit ono kýžené Freiherr von neboli svobodný pán. Dodnes se traduje, že to bylo jen díky tomu, že
257
Alfred Ginzkey – právník a vystudovaný textilák s anglickým vzděláním měl ve vedení firmy velmi nadějnou budoucnost; zemřel však velmi mladý již roku 1911
258
při první návštěvě měl dát při divoké oslavě císařovi políček. A při druhé návštěvě si chtěl reputaci napravit, ale učinil tak velmi nešťastným darem – kobercem s portrétem Franze Josefa, který se ale údajně urazil, neboť „po císaři přeci nikdo šlapat nebude!“ Podle všeho se však v obou případech jedná o novodobé báchorky, které okořeňují vratislavickou historii i po stu letech. Pravé důvody pro nepovýšení Ginzkeyů do šlechtického stavu dodnes leží kdesi v mlhách starodávných vztahů u císařského dvora. Je evidentní, že příčinou muselo být něco opravdu vážného, protože svobodnými pány tehdy Franz Josef I. učinil mnohem chudší a méně významné továrníky, než byl Wilhelm Ginzkey. Každopádně se Ginzkeyové stylizovali do role šlechty z údolí Nisy. Zajímavá vazba se z té doby uchovala mezi honosnou budovou libereckého muzea a vratislavickým zámečkem, postaveným pro Ginzkeye uprostřed krásného parku. Když se člověk podívá na staré obrázky rozsáhlé vily v tudorském britském stylu a prohlédne si zdobení fasád muzea, je téměř jisté, že obě stavby mají společnou nejen dobu, v níž vznikly. Vraťme se na chvíli do roku 1895, kdy bylo rozhodnuto o vypsání architektonické soutěže na stavbu libereckého muzea. V hodnoticí komisi tenkrát zasedali představitelé muzejního kuratoria, například velkoprůmyslníci Heinrich von Liebieg a Willy Ginzkey, liberecký stavitel Gustav Sachers a několik vídeňských architektů. Jako vítězný z mnoha jiných projektů vybrali návrh pražského profesora Friedricha Ohmanna. Jeho řešení ovšem nemělo s dnešní podobou muzea příliš společného, neboť jakkoliv dispozičně odpovídalo realizované stavbě, stylem se vracelo spíše k novobaroknímu historizmu s moderními secesními prvky. Nejen díky dodatečnému začlenění kopie věže zbořené staré radnice, po níž řada Liberečanů truchlila, ale asi i pro jiné – tehdy ne úplně publikovatelné – důvody byl projekt nakonec předělán. Tvrdilo se, že to bylo právě kvůli aktivitě Willhelma Ginzkeye, kterému ve Vratislavicích zrovna v té době navrhoval zámeček ateliér berlínských architektů Hanse Otto Friedricha, Julia Grisebacha a Augusta Dinklage, a vlivný pan továrník jim chtěl dát šanci asi i na muzeu. To se nakonec stalo a oba objekty spojuje ona novogotická architektura, která vytváří náladu venkovských sídel anglických šlechticů. „Železný“ Willy nakonec přežil i svého bratra Alfreda, který zemřel, prý na otravu krve, v roce 1911. Stal se tak jediným a na nějakou dobu i neomezeným pánem vratislavického kobercového impéria. Za časů jeho „vlády“ nad továrnou se Ginzkeyové také několikrát propojili rodinnými pouty s libereckými Liebiegy, kteří kdysi stáli u zrodu podnikatelského zázraku starého Ignaze. A byl to právě ještě později tragicky zesnulý Alfred
259
Ginzkey, který se první oženil s Marthou von Schmidt, která měla liebiegovskou krev. Sňatky, velmi pečlivě vybíranými jako ve šlechtických rodinách, se pak Ginzkeyové ve 20. století spojili ještě s bohatým rodem Mallmannů, který byl shodou okolností také v příbuzenském svazku s Liebiegy. První člen tohoto rodu – Carl Arthur Josef Mallmann – se oženil s jednou z dcer Ignaze Ginzkeye, sestrou Willyho a Alfreda. A Mallmanové nakonec ve třetí generaci vratislavických kobercářů Ginzkeye téměř zastínili. V roce 1943, kdy podnik slavil sté výročí své existence, jej vedl Alfred Mallmann coby senior chef společně s bratrem Egonem a bratranci Alfredem jun. a Heinzem Ginzkeyovými, vnuky starého Ignaze. Přestože Ginzkeyové na přelomu 19. a 20. století baronský titul a erb nezískali, vypadá to, že si díky honosným vilám a přátelům ve vysokých společenských kruzích užívali postavení celebrit své doby. Willy Ginzkey si dokonce vzal těsně po skončení první světové války za ženu známou nizozemskou zpěvačku Julii Berthu Culp, označovanou ve své době jako holadská slavice. S ní do Vratislavic přišel velmi zajímavý příběh. Culp se narodila 6. října 1880 v Groningenu v rodině židovských hudebníků Barucha Culpa a jeho ženy Sary. Již od sedmi let začala hrát na hudební nástroje a ve třinácti se poprvé představila jako zpěvačka. Studovala na amsterodamské konzervatoři a v roce 1900 byla jako mezzosopranistka „objevena“ dirigentem Wilhelmem Bergerem, který ji rok poté představil v koncertním sále Bechstein v Berlíně. Zde sklidila ohromný úspěch a hned poté následovala její turné po Evropě a Americe, kde vystupovala společně se známými hudebníky a pěvci zvučných jmen – Enricem Carusem či Richardem Straussem. Její americký debut byl hned ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Po světovém úspěchu byla pozvána, aby zpívala nizozemské královně Wilhelmině a následně i manželce německého císaře Augustě Viktorii. V roce 1905 se Julie Bertha Culp provdala za Ericha Mertena, s nímž žila nedaleko Berlína, nicméně jejich manželství nebylo příliš úspěšné a v roce 1918 bylo rozvedeno. A v tu chvíli přichází na scénu náš bohatý, velkorysý a podstatně starší továrník Willy Ginzkey, který mladé holandské slavici propadl patrně někde ve Vídni, kde tehdy ještě působil v parlamentu. Zakoukali se do sebe a již 23. července 1919 se vzali. V té době Culp také konvertovala ke katolictví a ukončila svoji dráhu zpěvačky. Manželé žili střídavě ve Vídni a Vratislavicích a nakonec spolu vydrželi až do Ginzkeyovy smrti. Jako vdova a Židovka ovšem měla Julia poté poměrně složitý osud. Po anšlusu Rakouska a ovládnutí země nacisty uprchla zpátky do rodného Holandska, kde žila u své sestry v Amsterodamu. Stejně jako řadě jiných holandských Židů se jí zázrakem podařilo
260
přežít válku v úkrytu, který nikdy nebyl odhalen, a po osvobození pak žila nebohatá v Amsterodamu až do svých 90 let. Jako oběť nacismu a dědička části vratislavického jmění se údajně pokoušela po válce získat od českých úřadů odškodnění za ztracené majetky, ale marně, přemarně.
Ginzkeyovské továrny ve Vratislavicích na přelomu 19. a 20. století určovaly nejen vzhled obce, ale udávaly především rychlý tep jejímu životu
261
Zánik rakousko-uherské monarchie provázel nejen sňatek Willyho s Julií Culp, ale také zcela nové poměry na trhu s koberci a dekami. Široké možnosti prodeje zboží po celém starém mocnářství a Rusku byly rázem pryč, stejně jako obrovské dodávky vojenského materiálu. Ale Willy si uměl poradit a jeho podnik přežil vznik Československa i odbytové problémy. V německy psaných pramenech stojí, že zatímco vratislavické koberce byly v té době vyváženy do Ameriky, Británie a byly pokládány v Elysejském paláci – sídle francouzských prezidentů, při vybavování Pražského hradu pro presidenta Masaryka byly objednány koberce – z Francie! Obrovská vratislavická kobercárna s více jak čtvrt tisícem mechanických stavů a stovkou ručních vázacích stolic pokračovala vedle strojní výroby zejména v tom, co uměla už od časů starého pana Ginzkeye nejlépe – vyráběla překrásné vázané koberce pro veřejné budovy a hotely. O tom, jak to mezi oběma světovými válkami ve vratislavické kobercárně vypadalo, se můžeme dočíst v textu, který napsal Felix Salten (1869–1945). Tento dnes již téměř neznámý literát byl velmi zajímavou postavou své doby – byl divadelním kritikem, novinářem a spisovatelem, proslaveným především jako tvůrce slavné Disneyovy srnečky Bambi. Salten roku 1930 zavítal do Vratislavic a psal o zdejší továrně velmi pochvalně: „…měl jsem příležitost pozorovat to pozoruhodné představení, to jak byla asijská ruční práce přenesena do Evropy a povýšena k dokonalosti…Co mne hned napadlo, když jsem přijížděl přes ono krásné, hustě zalesněné pohoří do Vratislavic, byla ta do očí bijící skutečnost, že toto hezky umístěné místo vděčí za svůj zdar a růst továrně na koberce. Potom jsem v jedné mohutné a architektonicky vznešeně pojaté úřední budově továrny uviděl obrázek malého selského stavení, zárodku dnes světově známé firmy. V obřím sále, který je nazýván Muzeum, stojí člověk nejen před historií, ale i před výsledky celé zdejší činnosti. Leží zde skvostné kusy starých peršanů, nacházejí se tu i rozprostřené cenné exempláře aubussonských koberců z 18. století. Na zdech visí koberce německé a francouzské renesance vedle gobelínů z časů Ludvíka XIV. A kousek dál jsou k vidění kopie všech těchto cenností. Není snad žádného ušlechtilého peršanu nebo buchary, žádného existujícího bruselského koberce, žádného gobelínu, jehož vratislavická kopie by se zde nenašla. Je veselé, jak často se tu návštěvník splete, jak často tu zamění reprodukci za originál. Člověk prochází světlými, ateliérům podobnými sály. Na mnoha stolech zde pracují vzorkaři a vzorkařky. Navrhují dezény objednané zákazníky. Jiní skládají nové ornamenty, které buď budou mít úspěch, nebo zůstanou nevyužity. A mezi těmi návrháři jsou mnohé umělecké talenty. Poté jsem byl v laboratoři barvírny. Zde vládne coby šéf chemik nadaný klidným, věcným fanatismem. Má úkol z nejdůležitějších: jeho ‚kuchyně‘ může dílo pokazit nebo mu naopak pomoci
262
Zauhlovací a vodárenská věž se stala novou dominantou továrny i celé obce. Traduje se a častokrát i píše v různých vlastivědných knihách, že ji nechal postavit právě Alfred Ginzkey. Jenže věž byla stavěna v dobách 1. světové války kdy již Alfred několik let mrtev. Zdá se, že i tato stavba vděčí za svůj vznik slavnému Willymu Ginzkeyovi.
263
k nejlepšímu zdaru. Šéfchemik, který zde pracuje, je žákem Wilhelma Ostwalda, nositele Nobelovy ceny. (…) V prostorách velké barevny dýmají mnohé kotle, v nichž vlna získává všechny myslitelné barevné nuance. Svědomitě stráží před každým kotlem zkušený pracovník tu správnou teplotu a přesnou dobu postupu. Vlna se nabírá z obrovských hromad; nenasytně pohlcuje mohutný chřtán čisticího stroje svoji potravu. Hromady a hromady. Z velkých, široce rozevřených chřtánů kovových trychtýřů fučí chomáče vlny. Padá k zemi a leží ve vysokých kupách, odkud je poté transportována do přádelny. Zde stojí ženy a dívky u ohromně širokých strojů, které předou přízi. Tisíce a tisíce vřeten se zde s vrčením navíjí. Tisíce a tisíce vláken se spojují v přírodní barvě vlny a běží tak rychle k vířivým špulkám, že si jejich monotónního pohybu někdo sotva povšimne. Ale ty dělnice musí dávat pozor, kde se která z mnoha tisíců nití nachází. Ženy a dívky tu také vážou koberce. Jedna vedle druhé těsně sedí u vázací stolice. Je to rytmický proces; všechny pracují na jedné řadě najednou; u jedné stolice jsou sounáležité, jsou tak dokonale sehrané v rytmu a tempu, že každou řadu mají uvázánu ve stejné vteřině. (…) Dle potřeby jsou zde úzké a široké vázací stolice; stojí zde například největší stolice, jaká je vůbec na celém světě. Devatenáct metrů široká. Na ní byly vytvořeny ty největší koberce, jaké existují…“ Velkoformátové vázané koberce byly zdejší specialitou – již roku 1888 u Ginzkeyů vznikl obrovský koberec pro lóži svobodných zednářů, v 90. letech 19. století pak další koberec pro palác rumunského krále, který měl plochu 138 metrů čtverečních. Řada koberců a gobelínů byla tehdy navrhována předními umělci, například N. H. Christiansenem či Alfonsem Muchou. Vyroben zde byl koberec pro newyorskou radnici či divadla v ruském Petrohradě nebo americkém Clevelandu. Až po vzniku ČSR zde byl roku 1928 vyvázán také impozantní koberec o rozměrech 16,20 m x 25,45 m určený pro hotel Waldorf Astoria v New Yorku. Svého času byl považován za největší koberec na světě, jehož plocha cca 400 metrů čtverečních byla opravdu rekordní; stejně jako váha – 1 230 kg. Traduje se, že když musel být po druhé světové válce vyměněn, byl následně rozřezán na kusy a prodán po částech jako kuriozita. Vrcholem této doby obrovských koberců byl asi tzv. Jubilejní koberec, který byl roku 1926 vyvázán u příležitosti 70. narozenin Wilhelma Ginzkeye. Byla na něm znázorněna země a budovy, které se pojily s historií vratislavické továrny a rodiny Ginzkeyových. Koberec putoval po celém světě a města, kde byl vystaven, byla pak dodatečně na vetkaných zemských polokoulích propojena červenou nití. Tento překrásný koberec nakonec získal i zlatou medaili na světové výstavě v Paříži roku 1936. Willy Ginzkey se toho ale již nedočkal; zemřel ve Vratislavicích dva roky předtím.
264
