22. kapitola knihy Skutků končila rozhodnutím velitele římské vojenské posádky v Jeruzalémě svolat představitele židovského národa. V jejím posledním verši jsme četli: Na druhý den, aby bezpečně zjistil, z čeho židé Pavla obviňují, dal ho vyvést z vězení a nařídil, aby se shromáždili velekněží a celá rada. (Sk 22,30.) 23. kapitola, kterou dnes otevíráme, začíná soudním jednáním za přítomnosti členů židovské Velerady. Pak dal přivést Pavla a postavil ho před ně. Pavel upřel zrak na jejich shromáždění a řekl: "Bratří, až do dneška žiju se zcela dobrým svědomím před Bohem." Tu nařídil velekněz Ananiáš těm, kdo stáli u Pavla, aby ho udeřili přes ústa. Na to se Pavel k němu obrátil a řekl: "Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno. Sedíš zde, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu rozkazuješ, aby mě bili?" Ti, co stáli u Pavla, řekli: "Troufáš si urážet Božího velekněze?" Pavel odpověděl: "Nevěděl jsem, bratří, že je to velekněz. Vím, že je psáno: ,Nebudeš tupit vládce svého lidu.`" (Sk 23,1-5.) Pavel jednal i na soudu beze strachu a přímo. Neměl důvod nic zastírat ani nijak kličkovat. Stál v Boží službě a věděl, že Pán Bůh je na jeho straně. Ananiášova reakce na Pavlova slova byla velmi nehorázná. Nejenže byl při přelíčení pouze jednající stranou, nepředsedal soudu ani jej nijak neřídil. I kdyby ale stál v čele tohoto soudu, nesměl by podle Božího Zákona nikoho trestat dřív, než byl vynesen rozsudek (5M 25,12;J 7,51). Pavel se vůči bezpráví rázně ohradil. Nebál se ozvat, nenechal si všechno líbit. Někdy si lidé myslí, že kdo je pokorný, musí na sobě nechat dříví štípat, ale to není pravda. Opravdová křesťanská pokora znamená ochotu podřídit se Boží vůli za každou cenu. Pavel byl skutečně pokorný a poddajný člověk, podřizoval se Pánu Bohu. Právě tato pokora jej ale vedla i k tomu, aby se postavil proti bezpráví. Když ovšem zjistil, že se ve svém rozhořčení dotkl ustanovení Božího Zákona, omluvil se. Neomlouval se za nepravdivost svých slov, stál za tím, co vyslovil. Omluvil se ale, protože netušil, komu to řekl. Boží Zákona přikazuje respektovat autoritu. To je něco, na co se dnes rádo zapomíná, respekt vůči autoritě nepatří k obecně oceňovaných hodnotám, spíše naopak. Podle Božího řádu je ale třeba dbát na postavení osob, kterým byl svěřen určitý úřad. To nemá nic společného s nadržováním někomu anebo podlézáním, je to součást řádu společnosti a Pán Bůh řád ctí. Ty, kteří se svým úřadem nenakládají řádně, bude Pán Bůh sám volat k odpovědnosti, ale lidé by tu měli jednat vždycky s rozvahou. Proto najdeme v Bibli i verš, který tehdy apoštol Pavel tak pohotově citoval zpaměti: Nebudeš tupit vládce svého lidu (2M 22,28). Podobně mluví i Nový Zákon: Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. (1Tm 5,19.) Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci... nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. (1Pt 2,13.18b)) Uvědomme si, že tyto rady napsali apoštolé Pavel a Petr v době, kdy na římském trůnu seděl císař Nero. Vernon McGee se pozastavuje nad tím, že Pavel nepoznal velekněze Ananiáše. Podle našeho učitele se s ním musel nejednou setkat, když se jako mladý farizeus horlivě účastnil náboženského života v Jeruzalémě.
To, že Pavel u Lysiasova soudu nepoznal velekněze vysvětluje Vernon McGee Pavlovou postupující oční chorobou. Nemyslím si, že by toto vysvětlení odpovídalo pravdě. Daleko pravděpodobnější je, že Pavel sice Ananiáše poznal, ale nevěděl, že je veleknězem. Ananiáš sice tuto funkci zastával už v době apoštolského koncilu, tedy na konci 5. desetiletí křesťanského letopočtu, ale Pavel potom strávil delší čas na misijních cestách. Po svém příchodu do Jeruzaléma nemusel vědět, kdo funkci židovského velekněze zastává. Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: "Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání." Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí. Nastal velký křik a někteří zákoníci z farizejské strany vstali a začali namítat: "Nic zlého na tom člověku nenacházíme. Co když k němu mluvil duch nebo anděl?" Hádka byla stále prudší a velitel se bál, že Pavla rozsápou. Proto povolal vojenský oddíl, aby Pavla vyrval z jejich středu a zavedl ho do pevnosti. (Sk 23,6-10.) Pavel byl zřejmě dobrým politikem. Dokázal zhodnotit situaci a využít možností, které se mu nabízely. Když měl čelit žalobě židovské Velerady, postavil proti sobě dvě její strany - farizeje a saduceje. Podařilo se mu to jedinou krátkou větou. My se z ní současně dovídáme více o Pavlově původu a rodině. Jeho otcem byl farizeus, Pavel tedy vyrůstal ve velmi zbožné a vážené židovské rodině. Další vývoj soudního jednání se už soustředí na jiné otázky, než na Pavla a jeho přečin. Najednou jde o otázky víry a biblické pravdy. To už samozřejmě římského velitele nemohlo zajímat. Navíc, rozohněné strany by mohly nadělat škodu, možná i ublížit Pavlovi. Proto Klaudius Lysias zasáhl silou vojenského oddílu a Pavla ukryl. Když jsme mluvili o tom, jak Gallio v Korintu nechal ztlouci Sosthena a nezasáhl do náboženského sporu, viděli jsme v tom důkaz spravedlivé nezúčastněnosti římské moci v takových sporech. Nyní jde o něco trochu jiného. Tady neprobíhá v prvé řadě spor dvou názorových stran. Soud svolal římský velitel, jednalo se tedy o jednání římské moci. Tady se už velitel posádky nemůže držet stranou, protože měl na vyvolání sporu svůj podíl. Proto bez váhání zasahuje a obnovuje pořádek. Následující noc stanul před Pavlem Pán a řekl: "Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě." (Sk 23,11.) Tu noc (stejně jako mnoho následujících nocí) strávil Pavel ve vězení. Dostává nečekanou návštěvu. Již několikrát jsme si kladli otázku, jestli Pavel skutečně jednal podle Boží vůle, nebo jestli do Jeruzaléma raději chodit neměl. Pavel věděl, že ho tam čekají nesnáze. Přesto šel a svědčil o Pánu Ježíši Kristu. Teď ho sám Pán Ježíš povzbuzuje a dává mu poznat, že Pavlovým úkolem je nejen Jeruzalém, ale i Řím. Nikdy předtím neměl Pavel takovou příležitost mluvit v Jeruzalémě o Kristu. Teď najednou dostává ujištění, že podobně bude moci promluvit i v Římě, středu světa. Když nastal den, židé se spolčili a zapřisáhli, že nebudou jíst
ani pít, dokud Pavla nezabijí. Bylo jich více než čtyřicet, kdo se takto spikli. Ti šli k velekněžím a starším a řekli: "Zapřisáhli jsme se, že nic nevezmeme do úst, dokud Pavla nezabijeme. Vy teď spolu s radou požádejte velitele, aby dal Pavla přivést před vás, pod záminkou, že chcete důkladněji vyšetřit jeho případ. A my jsme připraveni zabít ho dříve, než přijde na místo." (Sk 23,12-15.) Lidská nenávist nezná žádných mezí. Židé sáhli k nátlaku a vydírání, rozhodli se zničit Pavla za každou cenu. Za Pavlem ale stál Pán Bůh a jeho ujištění, že se Pavel dostane do Říma, nemohla ohrozit žádná lidská moc. O těch úkladech se doslechl syn Pavlovy sestry. Šel do pevnosti a oznámil to Pavlovi. Pavel zavolal jednoho z důstojníků a řekl mu: "Zaveď tohoto mladíka k veliteli, má pro něho zprávu." Ten ho vzal s sebou, dovedl k veliteli a řekl mu: "Zavolal mě vězeň Pavel a požádal mě, abych tohoto mladíka dovedl k tobě, protože ti chce něco sdělit." Velitel ho vzal za ruku, odešel s ním stranou a zeptal se: "Co mi chceš oznámit?" On mu řekl: "Židé se domluvili, že tě požádají, abys dal zítra Pavla dovést před radu, která bude předstírat, že chce jeho případ důkladněji vyšetřit. Ale ty jim nevěř, neboť na něho číhá více než čtyřicet mužů, kteří se zavázali přísahou, že nebudou jíst ani pít, dokud ho nezabijí, a nyní jsou připraveni a čekají jen na tvé rozhodnutí." Velitel mladíka propustil a přikázal mu: "Nikomu nevyzraď, žes mi to oznámil." Pak zavolal dva ze svých důstojníků a dal jim rozkaz: "Připravte na devátou hodinu večer dvě stě pěšáků pro cestu do Cesareje, dále sedmdesát jezdců a dvě stě lehkooděnců. Ať přichystají mezky a Pavla bezpečně dopraví k místodržiteli Félixovi." (Sk 23,16-24.) Máme před sebou další informaci o Pavlově rodině. Apoštol měl sestru a bystrého synovce, který dokázal rychle a účelně jednat. Vězeň Pavel byl římským občanem, proto mohl i ve vězení přijímat návštěvy svých blízkých. Vidíme, že se Pavel vůbec nerozpakoval využívat svých práv. To je důležité poznání. Vernon McGee tady dává do souvislosti Pavlovy postoje s názory některých současných křesťanů. Víme, že měl rakovinu. Často za ním přicházeli mnozí upřímně věřící křesťané a radili mu, aby se svou rakovinou nehledal pomoc u lékařů, ale spoléhal na Pána Boha, který ho jistě uzdraví. Náš učitel vyznává, že na Pána Boha spoléhal celou svou silou, vždyť on je skutečně i tím nejlepším lékařem. Ale přesto, nebo spíše právě proto šel se svou nemocí i k lékařům, kterým dal právě tento Bůh dost moudrosti i schopností léčit i takovou nemoc. I pro Pavla mohla být jeho situace výzvou k projevení tzv. veliké víry. Mohl svému synovci poděkovat za ochotu a poslat ho domů s ujištěním, že věří, že je v Božích rukou a že se Pán Bůh postará, aby se Pavlovi nic zlého nestalo. Pavel ale jedná jinak. Použil své právo římského občana a zařídil, co mohl. Vůbec to neznamená, že by Pánu Bohu nedůvěřoval, vždyť dokonce věděl o jeho slibu, že se dostane až do Říma! Přesto se snaží udělat všechno, co je možné. Z Pavlova příkladu vidíme, že nám Pán Bůh dává určité přirozené možnosti, které máme s vděčností a s důvěrou v jeho požehnání zodpovědně využívat k uskutečnění Božích záměrů. Pro Pavlovu přepravu byl připraven docela slušný armádní útvar. Velitel Lysias ho sestavil podle svého nejlepšího svědomí tak, aby byla zajištěna Pavlova bezpečnost. Nebylo žádných pochyb o tom, že se Židé pokusí svůj záměr uskutečnit. Římští místodržitelé měli své stálé sídlo v Cesareji - do
Jeruzaléma přijížděli jen příležitostně. Tak to dělal i Pilát, který přicházel do Jeruzaléma pravidelně jen na velké svátky. Cesarea byla pro Římany mnohem příjemnějším místem k životu. Současně napsal dopis tohoto znění: "Klaudios Lysias zdraví vznešeného místodržitele Félixe. Muže, kterého ti posílám, se zmocnili Židé a chtěli ho zabít. Když jsem se dověděl, že je to římský občan, zasáhl jsem s vojenským oddílem a vysvobodil ho. Chtěl jsem přesně zjistit, z čeho jej obviňují, a proto jsem ho dal přivést před jejich radu. Shledal jsem, že se žaloba týká sporných otázek jejich zákona, ale že nejde o žádný zločin, který by zasluhoval smrt nebo vězení. Protože jsem se dověděl, že proti tomuto muži chystají úklady, posílám ho ihned k tobě a také žalobcům jsem nařídil, aby ho žalovali před tvým soudem." (Sk 23,25-30.) Nebezpečí, které Pavlovi v Jeruzalémě hrozilo, přimělo Klaudia Lysiase, aby přenesl projednávání sporu jinam. Posílá tedy Pavla ke svému nadřízenému Félixovi do Cesareje. V dopise mu pravdivě vypisuje celý průběh událostí i důvod, pro který se obrací s celou záležitostí na Félixe. Jedná jako svědomitý a řádný státní úředník. Neponechává nic náhodě, ale rychle a řádně jedná. Vojáci tedy podle rozkazu vzali Pavla a během noci ho dopravili do Antipatridy. Na druhý den nechali jezdce pokračovat v cestě s Pavlem a sami se vrátili do pevnosti. Jezdci dojeli do Cesareje, odevzdali dopis místodržiteli a předali mu i Pavla. (Sk 23,31-33.) Vojenský oddíl vyjel okamžitě. Ještě v noci dojeli do Antipatridy. Tam se vyměnil vojenský doprovod a celý průvod pokračuje bez oddechu až do Cesareje. Pro Pavla to musela být velmi únavná cesta, ale bylo to nezbytné pro jeho bezpečnost. Než se Židé v Jeruzalémě vzpamatovali, seděl Pavel v bezpečí pod ochranou cesarejské vojenské posádky. Místodržitel přečetl dopis a zeptal se Pavla, z které provincie pochází. Když se dověděl, že z Kilikie, řekl: "Vyslechnu tě, jakmile se dostaví tvoji žalobci." A dal rozkaz, aby byl hlídán v Herodově paláci. (Sk 23,34-35.) Místodržitel Félix se do řešení Pavlova případu nijak nehrnul. Nechal Pavla zavřít do vězení, dokud se nedostaví žalující strana, tedy představitelé židovské Velerady. Židovští představitelé skutečně přišli - to slyšíme z následující kapitoly knihy Skutků. Svého úmyslu Pavla zlikvidovat se nevzdali. Při soudním jednání, ke kterému došlo, se Pavel ani příliš nesnažil sám sebe hájit. Spíše celé řízení pojímal jako příležitost k vydání jasného svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Naplňuje se na něm proroctví, které kdysi slyšel z Božích úst Ananiáš, křesťan z Damašku: On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. (Sk 9,15.) Pavel se dostává před významné představitele státní moci, aby jasně promluvil o Božím díle spasení, které se stalo skutečností v životě a smrti Pána Ježíše Krista. Náš příběh nás zatím přivedl do Cesareje, sídla římských místodržitelů. Pavel je uvězněn tady, protože v Jeruzalémě mu hrozilo nebezpečí ze strany Židů, kteří se ho pokoušeli zabít. Pavlovi asi nebylo příliš dobře. Byl zatčen na základě křivého obvinění a přes veškerou snahu se mu nepodařilo nic vysvětlit. Jak velký význam pro něho muselo mít Boží ujištění, které slyšel a které
ho ujistilo, že i v této nesnadné a nepřehledné situace je stále v Boží ruce, ba že všechno, co se děje, zapadá do Božího záměru. Všechno, co Pavel zakoušel, všechno, co ještě bude v knize Skutků následovat, mohl Pavel prožívat s nepochybnou důvěrou v Boží svrchované vedení.
