Katolická církev v Československu v letech 1945–1989. Nesvoboda v době totality Jitka Jonová Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Po II. světové válce měla katolická církev v Československu velmi dobré postavení. Velké množství kněží i laiků si prošlo nacistickými vězeními i koncentračními tábory, angažovali se také v odboji, za což mnozí zaplatili i životem. Po válce jmenovaní biskupové byli převážně z řad někdejších vězňů koncentračních táborů, např. arcibiskup pražský Josef Beran, biskup litoměřický Štěpán Trochta; žel tuto svoji zkušenost si mohli osvěžit i za dob komunistické perzekuce, biskup Trochta se jednou vyjádřil: „… a počínáte si v některých chvílích hůře nežli gestapáci“.
Josef Beran po návratu z koncentračního tábora
biskup litoměřický a pozdější kardinál Štěpán Trochta
Na začátku se roku 1948 vypadalo Československo sice jako demokratický stát, ale po únorovém převratu (puči) nastaly rychlé změny. Režim si vytkl za cíl zdiskreditovat biskupy a další církevní hodnostáře, izolovat je a na jejich místo dosadit prorežimní, vlastenecké kněze. Když proti omezování práv církve začal protestovat Vatikán, československá vláda odmítala jednat a následně byly přerušeny diplomatické styky ze strany Československa.
Od roku 1949 se nadále vztah mezi církví a státem zhoršoval. Státem byli zavedeni tzv. „církevní tajemníci“, na biskupské konsistoře byli státem dosazení státní zmocněnci. Byly zlikvidovány církevní školy a církevní tiskoviny, teologické fakulty byly vyňaty ze svazku univerzit, diecézní kněžské semináře byly zrušeny a zaveden státní kněžský seminář – jeden pro Čechy (v Praze, posléze v Litoměřicích) a jeden pro Slovensko (Bratislava). Stát zorganizoval tzv. Katolickou akci, která byla zaměřená proti biskupům, organizovali ji tzv. vlastenečtí kněží. Biskupové zareagovali listem „Hlas biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky“, čtení tohoto listu se stát snažil zabránit, např. zatýkáním kněží. Stát nejen zřídil státní úřad pro věci církevní, ale také po konfiskaci majetku vydal zákon o hospodářském zabezpečení církve – duchovní byli placeni státem, ale jen ti duchovní, kteří získali po složení slibu věrnosti republice tzv. státní souhlas; státní souhlas bylo nutné získat již pro samotný vstup do kněžského semináře. Roku 1950 proběhly agresivní násilné zásahy do církevního života. Řeckokatolická církev byla násilně připojena k pravoslaví, tzv. akce P. Podobně násilně byly zabrány kláštery. V padesátých letech byli v rámci monstrprocesů odsouzeni mnozí katoličtí duchovní i laici. P. Josef Toufar umučen při vyšetřování v souvislosti s událostmi v Čihošti v r. 1950
V 60. letech došlo k postupnému uvolňování tlaku. Díky amnestiím v letech 1960, 1962 a 1965 bylo propuštěno mnoho kněží, řeholníků, řeholnic i laiků. Všichni však byli nadále sledováni. Jako „kriminálníci“ obtížně hledali zaměstnání; kněží se až na nemnohé výjimky nemohli vrátit do duchovní správy a pracovali většinou v dělnických profesích. Situace internovaných a vězněných biskupů se většinou nezměnila. 1962–65 probíhal v Římě II. vatikánský koncil, biskupům až na některé výjimky bylo státem zakázáno se ho účastnit. V lednu 1965 byl arcibiskup Beran jmenován kardinálem, ze strany státu mu byl dovolen odlet do Říma, ale bez možnosti návratu.
papež Pavel VI. a kardinál Josef Beran
Po srpnu 1968 nebylo hned jasné, jak a jakým způsobem se bude situace vyvíjet. Některé „reformy“ tedy pokračovaly až do roku 1970. Normalizační režim je však záhy zastavil. Na sklonku svého pontifikátu jmenoval Pavel VI. administrátora pražské arcidiecéze biskupa Františka Tomáška kardinálem (1976 in pectore, 1977 zveřejněno) a následně pražským arcibiskupem. Nástupem Jana Pavla II. v roce 1978 na papežský stolec se radikálně změnila východní politika: nepostupovalo se již cestou problematických kompromisů, ale cestou stálého tlaku, který pomalu nesl své plody, i když v té době to vypadalo, že všechna jednání vyznívají do prázdna. Také lidé kolem Charty 77 se postupně začali prosazovat o svobodu církve – jedním z míst sbližování byla například vězení, kam byli umísťováni jak chartisté, Tomášek zcela vlevo, Joseph Ratzinger zcela
tak aktivní křesťané, zde pak měli „dosti času“ vyjasňovat si svá stanoviska. Tak stát nechtěně napomohl k sblížení těch, kteří se stavěli k režimu kriticky, i když z různých pozic. V 80. letech se pak jasně ukázalo, že snaha komunistického režimu o potlačení církve se nezdařila (např. Pouť na Velehradě v červenci vpravo roku 1985, Bratislavský Velký pátek, petice 31 požadavků ohledně náboženské svobody). Stát usiloval o sesazení arcibiskupa kardinála Tomáška (tehdy devadesátiletého), ale Svatý stolec jeho rezignaci nepřijal.
Národní pouť na Velehrad, 1985
Brutální zásah speciálních jednotek proti pokojné demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze vyvolal masové demonstrace postupně ve většině měst Československa. 25. listopadu na Letenské pláni v Praze to byl kněz Václav Malý, který shromáždění uklidnil výzvou k modlitbě a k aktu odpuštění. Nebylo to snadné, vždyť na ulicích v centru Prahy byly dosud patrné stopy krve. Souběžné oslavy kanonizace sv. Anežky České jako by jen dotvrzovaly probíhající převrat.
Václav Havel a kněz Václav Malý – pozdější pražský světící biskup
