Finsko v české publicistice v letech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Baltistika

Bc. Lucie Vyčichlová

Finsko v české publicistice v letech 1938–1945 Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Michal Kovář

2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autorky práce

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce, Mgr. Michalu Kovářovi, za cenné podněty a připomínky. Ráda bych také poděkovala svým přátelům a rodině, především mladšímu bratru Janovi, za nedocenitelnou podoporu.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 1 Použitá metoda ................................................................................................................. 3 Vývoj politického prostředí na území Československa ................................................... 5 První republika ............................................................................................................. 5 Druhá republika ............................................................................................................ 6 Protektorát Čechy a Morava ......................................................................................... 7 Vývoj mediálního obrazu Finska .................................................................................... 10 Před vypuknutím zimní války..................................................................................... 10 Zimní válka ................................................................................................................. 16 Mezi dvěma válkami .................................................................................................. 22 Druhé dějství: Pokračovací a laponská válka ............................................................. 25 Po válce ...................................................................................................................... 33 Závěr ............................................................................................................................... 37 Přílohy ............................................................................................................................ 39 Seznam literatury a pramenů .......................................................................................... 58

Úvod Tištěná média patří už po staletí k důležitým nosičům informací. V první třetině dvacátého století stoupl jejich politický význam – ukázalo se, že noviny mohou být užitečným šiřitelem propagandy a v obrovském měřítku se podílet na formování veřejného mínění. Tato rovnice ale funguje i obráceně. Zkoumání dobového tisku nám pomáhá pochopit společenskou atmosféru, dynamiku změn veřejného mínění i politické tlaky určitého období. Při tom se neobejdeme bez znalosti dobových poměrů. Pouhá historická fakta však nestačí. Bylo by pošetilé považovat tisk za zrcadlo veřejného mínění jakékoli doby už jen proto, že toto médium mívá za úkol veřejné mínění nejen odrážet, ale také formovat. Politické prostředí je pro charakter tisku stejně důležité jako ekonomické podmínky. Obojí určuje, nakolik je tisk svobodný a kde už začínají hranice a omezení; obojí vytváří tlaky, kterým může médium vzdorovat, či je částečně nebo zcela akceptovat a podřizovat se jim. Tato bakalářská práce si klade za cíl sestavit mediální obraz Finska tak, jak ho vytvářel tisk vycházející na českém území v letech 1938–1945. K tomuto účelu využívá nejen analýzy dobových článků, ale také zasazení do historického rámce. Finsko se během sledovaného období z pohledu čtenáře výrazně přiblížilo, ze vzdálené země kdesi na severu se významem změnilo ve stát blízký. To souviselo se změnou poměrů ve Finsku i u nás. Vývoji politického prostředí na území Československa od roku 1938 se věnuje první kapitola. Rozděluje období do tří časových úseků, na kterých sleduje proměnu charakteru tisku. Měnila se pravidla, vznikala nová omezení, sílil politický tlak. V neposlední řadě doznala změn také ekonomická situace, což se rovněž na tisku podepsalo. Druhá kapitola sleduje vývoj mediálního obrazu Finska na základě událostí na finském území. Kapitola mapuje politické prostředí ve Finsku; z hlediska tématu práce se více věnuje silám, které ovlivňovaly finskou mezinárodní politiku, neboť ta byla pro utváření mediálního obrazu v českém tisku nejpodstatnější.

1

Tyto dvě kapitoly představují základy, na nichž byl mediální obraz Finska stavěn. Analýze článků dobového tisku je vyhrazen prostor rovněž ve druhé kapitole, kde se staví do konfrontace se současným pohledem na daný dějinný úsek. Více tak vyniká angažovanost tisku způsobená politickým prostředím na území českých zemí i Finska. V závěru přichází shrnutí nejvýraznějších aspektů mediálního obrazu Finska v období 1938–1945 a jeho proměn.

2

Použitá metoda

Před přistoupením k samotné analýze tisku bylo nezbytné zúžit objem zdrojů, neboť periodik vycházelo ve sledovaném období na českém území několik tisíc. Rozhodla jsem se vycházet z premisy, že nejvýrazněji se na utváření veřejného mínění podílel tisk s největší čteností. Pro výběr sledovaných periodik proto byla v první fázi stanovena následující kritéria: 

čeština jako hlavní jazyk periodika



periodikum vycházející na území českých zemí s celostátní působností



periodikum vycházející po celé sledované období bez přerušení

Tím byly z analýzy vyřazeny tisíce tiskovin, které vycházely s omezenou územní působností či v jazyce některé z menšin, případně jen po omezenou dobu. Za další kritérium jsem posléze zvolila denní periodicitu, neboť jednak deníky patřily k nejvlivnějším periodikům sledovaného období (viz následující kapitola), jednak se na nich mohl vývoj mediálního obrazu nejlépe projevovat. Bez přerušení a změny periodicity vycházelo do konce války jedenáct deníků, z nichž devět mělo celostátní působnost. Byly to následující tituly: Lidové listy, Lidové noviny, Lidový deník, Národní politika, Národní práce, Národní střed, Polední list, Večerní České slovo a Venkov.1 Ve sledovaném období pokračovala meziválečná tradice popularity takzvaných bezbarvých listů, které také dosahovaly nejvyšších prodaných nákladů.2 Přestože po změně politických poměrů ve druhé republice a posléze protektorátu se o bezbarvosti, tedy minimální politické angažovanosti a neexistenci formální příslušnosti k jakékoli politické straně, již téměř hovořit nedá, deníky si stále nesly původní politické zaměření. Tak byly Venkov a Lidový deník spjaty s agrární stranou, Lidové listy se stranou lidovců, Národní práce s Národní stranou práce a Národní střed s živnostenskou stranou. Polední list patřil k nejpopulárnějším plátkům bulvárního zaměření. Pouze Národní politika, Lidové noviny a Večerní České slovo se daly označit

1 2

Jílek s. 26–7. Více k této tématice viz kapitola č.1.

3

za seriózní tisk bez politické příslušnosti.3 Zároveň patřily k deníkům s největšími náklady.4 Na základě těchto kritérií jsem zvolila pro analýzu tyto tři listy – Národní politiku, Lidové noviny a Večerní České slovo. Deníky jsem důkladně procházela, a to všechna jejich vydání z daného časového období (Lidové noviny vycházely od roku 1943 dokonce čtyřikrát denně). Pro vyhledávání článků jsem v případě Národní politiky a Lidových novin využila digitalizovaného archivu periodik Kramerius.5 Večerní České slovo zatím není v databázi tohoto archivu, články s příslušnou tematikou tedy musely být vyhledávány ručně pečlivým procházením všech vydání večerníku z daného období. Při následné analýze získaných článků docházelo k jejich konfrontaci s politickým prostředím a historickými souvislostmi. Výsledek této konfrontace – mediální obraz – je hlavní náplní této bakalářské práce.

3

Večerní České slovo vycházelo sice jako večerní vydání Českého slova, což byl ústřední tiskový orgán Čs. strany národně socialistické, mělo však vlastního šéfredaktora a nezávislou redakci. Bylo tedy laděné, jak je pro večerníky obvyklé, poněkud méně seriózně a především nemělo politickou příslušnost. Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 41–53; Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny, díl 2. 4 V roce 1938 byla Národní politika nejčtenějším deníkem ve všední den i o víkendu s průměrným nákladem přes 130 tisíc (všední den) a 380 tisíc (neděle), Večerní České slovo bylo nejprodávanějším večerníkem s průměrným denním nákladem přes půl milionu výtisků. Odpolední vydání Lidových novin dosahovalo průměrného nákladu téměř 80 tisíc výtisků. Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 85. 5 Dostupný na webu na url:

4

Vývoj politického prostředí na území Československa Československá publicistika prodělala v letech 1938–45 zásadní změny, které souvisely s politickým vývojem. Vzhledem k tomu, že média nemohou existovat nezávisle na svém okolí a politické prostředí je jednou z nejdůležitějších proměnných podílejících se na jejich charakteru, je nezbytné sledovat vývoj tisku na politicko-dějinném základě. Zvolené období je možné z hlediska proměn politického prostředí rozdělit na tři kratší časové úseky: první republiku, druhou republiku a protektorát. První republika Za období první republiky označujeme léta 1918–1938 ohraničená vznikem samostatného Československa a podepsáním mnichovské dohody. V tomto období procházel tisk velkým rozvojem. Počet periodik průběžně narůstal, vznikaly a rozvíjely se zcela nové novinové žánry, formovaly se významné vydavatelské domy. Na území Československa vycházelo na konci třicátých let asi 4500 titulů novin s různou periodicitou a územní působností.6 Pro své aktuální zpravodajství byly nejvlivnější celostátní deníky, které také dosahovaly největších nákladů. Významné deníky vycházely dvakrát denně, ty velké i v několika mutacích, které se lišily stranou s místními zprávami.7 Deníky většinou vycházely každý den v týdnu, nedělní vydání mělo zpravidla vyšší počet stran a mnohonásobně vyšší náklady.8 Mezi nejpočetnější skupinu novin patřily listy politických stran, kterých vycházely stovky. Každá strana vydávala obrovský počet novin na centrální i okresní úrovni, které vedle propagace působily také jako důležitý způsob přenosu informací mezi vedením stran a jejich členskou základnou. Největších nákladů však dosahovaly listy bez politické příslušnosti, takzvané bezbarvé.9 Vedle nich se těšily oblibě také plátky bulvární a společenské či periodika s jasně definovanou cílovou skupinou, například pro

6

Jílek (2002), s. 26. Kubíček (2006), s. 50. 8 Národní politika měla například ve všední den 12–16 stran, o víkendu 28–36. Prodaný náklad se ve všední dny pohyboval okolo 120 tisíc výtisků, v neděli dosahoval až 450 tisíc. Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny, díl 2, s. 8. 9 To pochopitelně neznamená, že bezbarvé listy neinklinovaly k určitým politickým názorům. Nebyly však jednostranně a „povinně" politicky orientované jako listy politických stran. 7

5

ženy či mládež. Kromě česky psaných periodik vycházela celá řada titulů v němčině i jazycích dalších menšin. Tisk byl za první republiky poměrně silně omezován legislativou, která stavěla na zákonech převzatých ještě z císařství. Existoval například takzvaný institut odpovědného redaktora, který nesl trestněprávní zodpovědnost za prohřešky tisku vůči zákonům, či povinnost předkládat výtisk novin ke kontrole ještě před jejich distribucí. Ve třicátých letech nové tiskové zákony reagovaly na ohrožení republiky a státního zřízení omezováním článků přispívajícím k nárůstu napětí. Ve srovnání s obdobím druhé republiky a protektorátu byla však publicistika nesrovnatelně svobodnější. Pro rozvoj médií byla podstatná tolerantní společenská atmosféra, demokratické politické zřízení a kulturní otevřenost.10 Druhá republika Za druhou republiku označujeme krátké období od podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 do obsazení českých zemí Německem 15. března 1939. Československo formálně existovalo jako suverénní stát, jeho demokratický systém však byl paralyzován. Během podzimu 1938 Československo odstoupilo Německu pohraniční oblast Sudet s výrazným podílem německy hovořícího obyvatelstva. Vedle toho přišlo o Těšínsko a oblast Spiše, které byly připojeny k Polsku, a část Slovenska a Podkarpatské Rusi, které si přisvojilo Maďarsko. Celkem tak republika ztratila téměř 42 tisíc čtverečních kilometrů území. Zasažen byl průmysl, infrastruktura i obranyschopnost, neboť v pohraničí se nacházelo pásmo opevnění. Vláda se musela vyrovnávat s hospodářskou krizí, nezaměstnaností a velkým počtem bezprizorních uprchlíků z pohraničí. Demokracie zažívala krizi. Ve společnosti narůstaly pravicové a nacionalistické tendence, komunistická strana byla zakázána, politické spektrum se zúžilo na dva bloky.11 Slovensko a Podkarpatská Rus vyhlásily samostatnost. Prezident Edvard Beneš rezignoval, na jeho místo byl zvolen Emil Hácha.

10

Jílek (2002), s. 30–1; Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 163–5; Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 68–9. 11 Systém pluralitní demokracie byl vnímán jako jedna z příčin mnichovského diktátu. Politici proto začali prosazovat autoritativnější demokracii založenou na koexistenci dvou stran. Většina dosavadních stran se spojila ve Stranu národní jednoty, sociální demokracie a malá část národních socialistů utvořila Národní stranu práce. Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 190.

6

Na tisku se nejistá společenská atmosféra i politická nestabilita samozřejmě projevovala. Počet vydávaných titulů poklesl od října do prosince 1938 o zhruba 1900.12 Přestaly vycházet listy vydávané na odstoupeném území a řada německy psaných periodik. Zanikla celá řada stranických novin především regionálního charakteru, neboť dvě parlamentní strany nepotřebovaly tak široké spektrum periodik. Po zákazu činnosti Komunistické strany Československa v říjnu 1938 byl zastaven jí vydávaný tisk. Projevily se i ekonomické problémy – nedostávalo se papíru. Přitvrdila také cenzura.13 Již v září 1938 byla vytvořena Ústřední cenzurní komise, která kontrolovala kromě tisku také rozhlas, film, divadlo, zásilky a telegramy. Čtenář mohl omezení svobody tisku doslova vidět, neboť v prvních měsících noviny po odstraněném článku nechávaly na stránkách bílé místo. Prázdnotou zející stránky ilustrovaly skličujícího ducha doby výmluvněji než slova. V prosinci 1938 bylo vydáno nařízení, které bílá místa po zásahu cenzury zakazovalo. Zároveň byl výkon cenzury svěřen tiskovému odboru předsednictva

ministerské

rady

(TO

PMR).

Kritika

vládních

představitelů,

připravovaných reforem, zveřejňování vojenských informací či útoků na cizí státy byla přísně zakázána. Nepřípustná byla rovněž kritika Německa.14 Protektorát Čechy a Morava Po obsazení českých zemí německou armádou a ustavení protektorátu okamžitě vznikl dvouvrstvý správní systém. Orgány a úřady druhé republiky byly oficiálně zachovány, staly se však bezzubými a nesamostatnými a plně podléhaly okupační správě. V čele protektorátu setrval jako prezident Emil Hácha, jeho funkce však byla více méně formální. Stejně tak zůstala loutkově zachována i druhorepubliková vláda. Na protektorát „dohlížel" nově ustavený Úřad říšského protektora (ÚŘP), jehož rozhodnutí měla ve skutečnosti jedině váhu. Stejně tomu bylo i v případě kontroly tisku a cenzury. Formálně ho měl pod dohledem TO PMR, ten byl však podřízen skupině Tisk oddělení kulturně-politických záležitostí ÚŘP.15 V září 1939 byly vydány oficiální pokyny pro tisk, jejichž dodržování bylo závazné. Udávaly pravidla pro obsah i formu článků, fotografií a inzerátů, zároveň eliminovaly 12

Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1, Noviny, díl 2, s. 75. Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 194–5. 14 Jílek (2002), s. 31; Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 193–4; Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 79– 80. 15 Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 197. 13

7

témata, která byla nadále v tisku nežádoucí. Cenzura byla třístupňová, první kontrolu prováděl po šéfredaktorovi cenzor v každé redakci. Poslední verzi novin před tím, než odešla do tisku, schvalovali cenzoři TO PMR. V obzvláště obtížných případech žádali o konzultaci ÚŘP.16 Pro nacistickou moc byla příznačná snaha kontrolovat veškeré způsoby utváření veřejného mínění a vynutit si loajalitu obyvatel obsazeného území. Média měla udržovat alespoň relativní klid a zdání normálnosti.17 Na novinách se to projevilo v několika bodech. Nejdůležitějším prvkem zpravodajství se staly aktuality z front, kterým se pravidelně vyhrazovalo místo na první straně.18 Na skladbě článků se nic dramaticky nezměnilo, noviny se dál věnovaly sportu, kultuře, politice a domácímu i zahraničnímu dění. Zcela se však proměnil obsah. Nadále nehrála roli atraktivita tématu pro čtenáře, ale filtrování informací podle oficiální politiky Říše. Tisk se stal důležitým pilířem a propagátorem ideologie. Novinářská objektivita se zcela vytratila, zdroje byly využívány účelově, komentáře výrazně emotivní. Vedení TO PMR a skupiny Tisk pořádalo pravidelné konference pro šéfredaktory novin, kde jim předkládali správnou interpretaci mezinárodních i vnitřních událostí a výčty žádoucích a nežádoucích témat.19 Říšské orgány také vyvíjely snahu na ovládnutí redakcí zevnitř různou formou nátlaku na novináře. Řada z nich vědomě a dobrovolně kolaborovala, jiní byli za své neskrývané postoje perzekvováni.20 Během trvání protektorátu se výrazně snížil počet periodik. Zatímco na jaře 1939 vycházelo 2 125 titulů, do konce války se jich udrželo pouhých 238.21 V počátečním období vedly k jejich rušení většinou politické důvody.22 Ke konci války už byly na vině spíše ekonomické obtíže. V srpnu a září 1944 přišla poslední vlna úbytku periodik v souvislosti s nedostatkem papíru a totální mobilizací pracovních sil.

16

Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 197–8; Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 90–1. Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 195–6. 18 Jejich zveřejňování na první straně bylo povinné. Jílek (2002), s. 31. 19 Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 198. 20 Tamtéž, s. 199–208; Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 94–7. 21 Končelík, Večeřa, Orság (2010), s. 98. 22 V roce 1941 byly například zakázány některé organizace (Sokol, Junák), což vedlo k zastavení činnosti jejich tiskovin. Jílek (2002), s. 26. 17

8

Vedle oficiálních periodik spadajících pod dohled říšských orgánů na území protektorátu vycházela také celá řada ilegálních tiskovin. Jednalo se buď o domácí odbojářské plátky, nebo o noviny vycházející v centrech zahraničního odboje – Paříži, Londýně a Moskvě.23 Velká část přeživších periodik přestala vycházet na jaře 1945 v souvislosti s osvobozováním protektorátu. V dubnu vstoupila na české území z východu Rudá armáda, ze západu postupovala americká vojska. Osmého května byla podepsána bezpodmínečná kapitulace Německa, v hlavním městě se však bojovalo až do následujícího dne, kdy do něj vstoupily sovětské oddíly. Na českém území tak válka skončila 9. května 1945. V nastálém několikaměsíčním období chaosu ve státní správě nebyly zajištěny podmínky nutné pro vydávání periodického tisku a drtivá převaha deníků vycházet přestala, ať už úplně, nebo pouze na nějakou dobu.

23

V českých zemích vycházelo v období protektorátu přes 140 ilegálních periodik. Bednařík, Jirák, Köpplová (2011), s. 209.

9

Vývoj mediálního obrazu Finska Také finská politická situace doznala ve sledovaném období převratných změn. S vytyčením několika zásadních mezníků je možné časový úsek rozdělit na tato období: do zimní války (1938 – 30. 11. 1939), zimní válku (30. 11. 1939 – 13. 3. 1940), krátké mezidobí klidu mezi dvěma konflikty (březen 1940 – červen 1941), pokračovací a laponskou válku (22. 6. 1941 – 31. 12. 1944) a poválečné období (1945). Před vypuknutím zimní války Na konci třicátých let dvacátého století za sebou Finsko mělo dvě dekády samostatného vývoje, během kterých se Finům dařilo zemi neustále rozvíjet a neuhnout přitom z demokratické cesty. Na rozdíl od většiny malých států s krátkou historií samostatnosti a demokracie se Finsko ve třicátých letech nepřiklonilo k autoritativnímu režimu. Přestože i finské dějiny obsahují epizodu, během níž se naplno projevily extrémně pravicové živly v zemi,24 radikálové postupně ztráceli sympatie veřejnosti a nakonec byli vykázáni do ilegality. Zástupci druhého okraje politického spektra, komunisti, byli od občanské války zdiskreditováni a pro finskou demokracii nepředstavovali větší hrozbu. Přesto nebyla finská vnitropolitická scéna bez mráčku. I Země tisíců jezer se potýkala s nestabilností vlád typickou pro mladé demokracie.25 Tyto výkyvy však neměly vliv na stabilitu země. Ani v zahraniční politice nebylo Finsko dvakrát výrazné. Představitelé země razili politiku dobrých vztahů se sousedy, jejímž hlavním stavebním kamenem byla dějinami podepřená podezřívavost vůči Sovětskému svazu. Obecně byly finské mezinárodní vztahy v tomto období korektní a vykazovaly mírně izolacionistické tendence.26

24

Pravicové, protikomunistické hnutí z Lapua, mělo ve svých počátcích velkou podporu veřejnosti. Postupně se však stávalo čím dál násilnějším, jeho členové se nezastavili ani před bitím, únosy a vyhrožováním komukoli, kdo byl ochoten ke kompromisu třeba i jen se sociální demokracií, a počáteční náklonnost příznivců se vytrácela. V únoru 1932 se hnutí pokusilo o puč v Mäntsäle, po neúspěchu této akce bylo na podzim téhož roku zakázáno. 25 Lavery (2006), s. 95–9. 26 Jutikkala, Pirinen (2006), s. 246–9, Lavery (2006), s. 106–9.

10

Z tohoto ohledu, s přihlédnutím ke geografické vzdálenosti, je pochopitelné, že Finsko nebylo

pro

středoevropského

čtenáře

příliš

zajímavým

státem.

Jen

občas

československým tiskem proběhla zpráva ekonomického charakteru, kulturní aktualita27 či vlastivědně zaměřený článek o Finsku jako o svérázné, neprobádané zemi severu, 28 bulvárněji zaměřený tisk zase jednou za čas přinesl senzační zprávu o neobvykle brutálním zločinu či jiné nedůležitosti.29 Tím, co Finsko ve třicátých letech přeci jen dostávalo do československého tisku, byl sport. Finsko se mezi válkami vypracovalo na pozici sportovní velmoci.30 Finové kralovali zimním sportům i lehké atletice, především běžci neměli téměř konkurenci, a tak není divu, že se tomuto fenoménu věnovalo mnoho prostoru na stranách sportovních příloh. V červenci 1938 odřeklo Japonsko pořádání letních olympijských her 1940 a Helsinky se nabídly jako náhradník. Ve Finsku propukly nadšené přípravy, o nichž i československý tisk často a podrobně informoval. Noviny se předháněly v atmosferičnosti reportáží a exkluzivitě informací a rozhovorů, často také otiskovaly fotografie pokračujících prací. V tehdejším denním tisku fotografie nebyly tak běžné jako dnes, proto obrázky helsinského olympijského stadionu dokazovaly, jak velkou událostí pořádání olympijských her bylo.31 Olympiáda neplnila pouze sportovní přílohy, přelévala se do mnoha dalších odvětví. Tak se mohli například čtenáři dozvědět víc o finských světlých nocích nebo nahlédnout do povahy „typického" Fina. Finové byli vykreslováni jako svědomitý, zodpovědný a pracovitý národ, který miluje sport a má až nadpřirozené sportovní nadání.32 Novináři se shodovali na tom, že příhodnější dějiště olympijských her by hledali jen stěží, nejen z hlediska sportovního a organizačního, ale především proto, že Fini získali renomé národa, který dokonale porozuměl mírové olympijské myšlence. Tato idea měla ve vypjaté atmosféře přelomu třicátých a čtyřicátých let naléhavý politický podtext.33 Během léta 1939 začalo být Finsko v tisku zobrazováno i jinak než jen jako sportovní země zaslíbená. V první řadě se změnily vnitropolitické podmínky českých zemí, ze 27

Finsko a Rusko. Lidové noviny 22. 1. 1939, r. 47, č. 39, s. 9; Ženy na Niskavuori. Finská premiéra v divadle na Veveří. Lidové noviny 21. 3. 1939, r. 47, č. 146, s. 6; Finský spisovatel obdržel letošní Nobelovu cenu. Národní politika 19. 11. 1939, r. 57, č. 322, s. 8. 28 Cestování Finskem Lidové noviny 20. 8. 1938, r. 46, č. 417, s.3. 29 Příloha 1. 30 Lavery (2006), s. 103. 31 Fotografie přinesla na svých stránkách například Národní politika 19. 7. 1938 a 27. 7. 1939. 32 Příloha 2. 33 Příloha 3.

11

kterých se v březnu 1939 stal Protektorát Čechy a Morava, což mělo pochopitelně obrovský dopad i na tisk. Zároveň Finsko – ne zcela dobrovolně – začalo vykukovat ze své mezinárodní ulity, neboť se cítilo ohoženo plány velmocí. Delegace britských, francouzských a sovětských představitelů se scházely nad projednáním smlouvy, která by obsahovala záruky pomoci a ochrany pro státy mezi Německem a Sovětským svazem. Jednalo se v podstatě o pokus Sovětského svazu vytvořit a právně zakotvit sféry vlivu v Evropě. Vojenská pomoc měla být státům zaručena v případě „nepřímého útoku", de facto by však smlouva především vytvořila bezpečné pásmo na západní hranici SSSR.34 Finský postoj byl od začátku odmítavý, což protektorátní tisk se zájmem sledoval.35 Finsko se dostávalo na tenký led v jednání s Moskvou také v záležitosti deklarovaného záměru opevnit Ålandské ostrovy. Na tomto plánu se měly podle původních návrhů společně podílet Finsko a Švédsko, podporu vyjádřilo také Německo. 36 Sovětský svaz proti tomu výrazně protestoval. Finové sice nátlaku Moskvy nehodlali ustoupit, švédský parlament však ratifikaci smlouvy o Ålandech raději odložil (na neurčito), a tím celý plán na opevnění ztroskotal.37 Jednalo se o druhou příležitost, při které psaly noviny o Finsku pravidelně v politických souvislostech.38 A mělo jich přibývat. V srpnu 1939 totiž, poté, co jednání na toto téma s Brity a Francouzy nevyšlo, podepsali zástupci Sovětského svazu a Německa slavný pakt Molotov-Ribbentrop. Kromě vzájemných záruk o neútočení obsahoval důležité (tehdy tajné) dodatky o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Finsko se na základě tohoto dokumentu ocitlo v sovětské sféře. Dalekosáhlé důsledky této dohody se měly projevit mimo jiné i na protektorátním tisku. Na začátku října 1939 definitivně převážily v souvislosti s Finskem politické zprávy. Malá severská země se poprvé pravidelně dostávala na titulní stránky protektorátních deníků. Noviny přinášely čerstvé informace o jednání Finska se Sovětským svazem, který s přestávkami už půldruhého roku vznášel územní požadavky.

34

Jutikkala, Pirinen (2006), s. 250. Příloha 4. 36 Ålandské ostrovy byly na základě rezoluce Společnosti národů z roku 1921 demilitarizovány. Finsko a Švédsko se na jejich opevnění dohodly v lednu 1939. V květnu Švédi předložili návrh na změnu statutu Ålandských ostrovů v Ženevě ke schválení Společnosti národů. Van Dyke (2007), s. 19, 22. 37 Tamtéž, s. 22. 38 Příloha 5. 35

12

Delegace v čele s diplomatem Juhou Kustim Paasikivim, vybavená jasnými instrukcemi, dorazila do Moskvy 12. října. Po úvodní formalitě – Finům byla nabídnuta možnost podepsat smlouvu o vzájemné pomoci, což Paasikivi striktně odmítl – zazněly návrhy na výměnu území. Oficiálně kvůli zajištění obrany Leningradu sovětští představitelé požadovali odstoupení finského území na Karelské šíji. Dále projevili zájem o pronájem přístavu Hanko západně od Helsinek, na kterém chtěli vybudovat námořní základnu, přenechání ostrovů ve Finském zálivu a možnost využívat přístav Lappohja jako kotviště válečného loďstva. Splnění těchto požadavků by Sovětskému svazu zajistilo možnost uzavřít Finský záliv. Vedle toho požadovali západní části Rybářského poloostrova (rus. Rybačij) u Petsama (rus. Pečenga). Výměnou za tyto ústupky nabízeli souhlas s opevněním Åland, avšak bez účasti dalšího státu, a rozsáhlé území ve východní Karélii. Požadavky měly být stvrzeny podepsáním Paktu o neútočení, jehož součástí byl dodatek zakazující partnerům připojení se ke skupině států či alianci namířené proti jednomu z nich.39 Na Paasikiviho námitku, že Finsko si přeje zůstat stranou všech konfliktů, Stalin namítl, že to může být sice pravda, ale velmoci mu nedají na vybranou. Považoval jednoduše finskou armádu za příliš slabou na to, aby zabránila případnému vylodění cizí mocnosti.40 Finská delegace po vyslechnutí požadavků odjela nazpět do Helsinek, aby je projednala s vládou. Jednání znovu pokračovala 23. října. Delegace, posílená o ministra financí Tannera, údajně starého známého Stalina, měla povolené určité ústupky. V žádném případě však nesměla vydat Hanko či uzavřít smlouvu o vzájemné pomoci. Sovětští představitelé ovšem nehodlali slevovat ze svých požadavků. Stupňovali naopak tlak na Finy a připravovali se k vojenskému řešení. Jednání proto nikam nevedla a stanoviska obou stran se zcela míjela.41 Neústupnost vlády byla s přihlédnutím k dobovým událostem pochopitelná. Politika appeasementu vedla k zániku Československa, stejně jako k omezení suverenity pobaltských států. Maršál Mannerheim ze své pozice vrchního velitele vojsk 39

Richter (2006), s. 33–4; Van Dyke (2007), s. 41; Lavery (2006), s. 114–5. Jutikkala, Pirinen (2006), s. 250; Richter (2006), s. 35. 41 Od začátku října byly hlášeny přelety letounů Rudé armády přes finské území, po murmanské dráze se pohybovaly téměř výlučně vojenské transporty směrem k finské hranici. Šest divizí Rudé armády dislokovaných v Pobaltí se přesouvalo do východní Karélie a prostoru severně od Leningradu. Richter (2006), s. 36–8; Van Dyke (2007), s. 43. 40

13

upozorňoval na to, že je v zájmu Finska se s Rusy dohodnout. Domníval se, že území požadovaná Sovětským svazem nemají pro Finsko takový strategický význam jako pro Moskvu, a jejich vydáním Finové mnoho neztratí. Neústupností se však Finové mílovými kroky blížili k hranici použití násilí, kterou, podle Mannerheima, nebudou Rusové váhat překročit, aby získali, co chtějí. Finští političtí představitelé ani veřejnost obecně nevěřili, že by se Moskva skutečně odhodlala spustit vojenskou akci, ať už kvůli vlastním závazkům a pověsti, nebo kvůli pomoci ze zahraničí, ve kterou Fini neochvějně věřili.42 Pravda však byla taková, že plán na obsazení Finska byl v hrubých obrysech hotov již v létě 1939, během podzimu už příslušní sovětští armádní představitelé pouze pilovali detaily a připravovali se na jeho provedení.43 Na začátku listopadu proběhlo třetí, poslední kolo jednání. Stalin tehdy dokonce slevil z požadavků a upravil je na pronájem poloostrova Hanko a skupiny ostrovů ve Finském zálivu. Paasikivi byl však neoblomný – sovětská vojenská základna na finském území nepřicházela v úvahu. Třináctého listopadu se tedy delegace, aniž by dosáhla jakéhokoli úspěchu, vrátila do Helsinek. O stanovisku Moskvy výmluvně vypovídá Molotovův výrok: „My civilisté již zřejmě nedokážeme více. Zdá se, že nyní je řada na vojácích. Nechť promluví oni!"44 A tak se také stalo. 26. listopadu padlo na finské hranici poblíž Mainily sedm výstřelů z děl. Na sovětské straně bylo několik mrtvých a raněných. Ruská strana označila událost za finský útok, přestože později bylo dokázáno, že palba vyšla ze sovětských hlavní na druhé straně hranice. Banální záminka vedla o dva dny později k vypovězení paktu o neútočení Molotovem, 29. listopadu přerušil Sovětský svaz s Finskem diplomatické styky. Útok na sebe nenechal dlouho čekat, už ráno 30. listopadu překročila Rudá armáda finské hranice.45 První zprávy o jednání otiskly protektorátní deníky 9. a 10. října, kdy informovaly o vyslání delegace v čele s Paasikivim do Moskvy. 46 Po zahájení druhého kola jednání informovaly všechny noviny shodně o novém členu delegace – Väinu Tannerovi.

42

Lavery (2006), s. 116–7. Richter (2006), s. 45–9. 44 Tamtéž, s. 40; Lavery (2006), s. 115. 45 Hejkalová (2003), s. 76–7; Richter (2006), s. 50–52. 46 Jednání rusko–finské. Lidové noviny 9. 10. 1939, r. 47, č. 505, s. 1; Zvláštní finský pověřenec. Národní politika 9. 10. 1939, r. 57, č. 281, s. 1; Finsko na porady do Moskvy. Večerní České slovo 10. 10. 1939, r. 21, č. 244, s. 1. 43

14

Lidové noviny navíc přetiskly informace západních listů o staré známosti Tannera se Stalinem.

Rusko-finské jednání. Lidové noviny 25. 10. 1939, r. 47, č. 555, s. 1. Dánský sociálnědemokratický tisk vzpomíná, […] že Tanner je Stalinovým starým známým z doby, kdy Stalin po revoluci roku 1905 se zdržoval s Leninem jako uprchlík ve Finsku. Tanner tehdy pomohl Stalinovi proti kozákům, kteří jej pronásledovali. Po zhroucení roku 1917 přišel Stalin do Helsink jako delegát na sjezd finské sociální demokracie. Při té příležitosti učinil prohlášení, jehož text je ještě dnes uchován v archivu finské sociální demokracie, v němž se praví, že ruská komunistická strana bude vždy respektovat suverenitu nezávislého Finska.

Zástupci Finska i Sovětského svazu se až do přelomu října a listopadu zdržovali jakýchkoli komentářů a články to reflektovaly. Na konci října pronesl Molotov dlouhou řeč o směřování sovětské zahraniční politiky, ve které se obšírně zmínil i o Finsku. Zápis z tohoto proslovu otiskly Lidové noviny. Článek obsahuje první oficiální potvrzení ruských požadavků zároveň s jejich obhajobou. Prostor, jaký Molotovovo stanovisko v tisku získalo (celé tři strany), dával tušit, komu se v Berlíně straní.47 Hned poté se začal náboj zpravodajství poněkud měnit. Na jedné straně se stále opakovala prohlášení finských představitelů o tom, že mírová dohoda je ještě možná, na druhou stranu se objevovaly informace o sovětské protifinské propagandě a napadání finského postoje sovětským tiskem.48 Situaci ve Finsku nejlépe mapovalo Večerní České slovo, které také jako jediné vedle zpráv z jednání přinášelo informace o přípravách na válku, které ve Finsku probíhaly.49 Až do ukončení jednání nedocházelo k otevřeným výpadům ze strany sovětských představitelů. To se změnilo na konci listopadu. Prohlášení nabrala na vášnivosti v souvislosti s incidentem v Mainile, o kterém tisk vydatně podával informace a přetiskoval i části nót, jež si mezi sebou sovětská a finská vláda vyměňovaly. 50 Finské 47

Molotov o německo–ruském přátelství. Lidové noviny 2. 11. 1939, r. 47, č. 549, s. 1,2,3. Příloha 6. 49 Příloha 7. 50 Příloha 8. 48

15

odmítnutí viny na incidentu vyvolalo podle Večerního Českého slova v Kremlu "obrovský údiv",51 ve skutečnosti však na reakci finské vlády pramálo záleželo. S nasazením ozbrojených sil se v Moskvě dávno počítalo. Zimní válka Rudá armáda, ohromným počtem převyšující finské vojsko muži i výzbrojí, překročila ruské hranice 30. listopadu 1939. Plán útoku počítal s rychlým postupem – Helsinek mělo být dosaženo do dvou týdnů.52 Aby o záměru Sovětského svazu nemohlo být pochyb, podpořilo letectvo útok 30. listopadu ráno bombardováním hlavního města Finska.53 Týden po zahájení války se zdálo, že Rudou armádu nic nezastaví. Vojska se valila vpřed po celé délce hranice a již 4. prosince dosáhla východní části finského obranného pásma (takzvané Mannerheimovy linie) na Karelské šíji.54 Moskvě se navíc zpočátku dařilo situaci kontrolovat i na politické úrovni. Bezprostředně po vpádu na finské území byla v pohraničním městečku Terijoki ustavena loutková „finská lidová vláda" v čele s lídrem finských komunistů Ottou Villem Kuusinenem. Sovětští vůdcové ji obratem uznali za legálního zástupce Finska a odmítali akceptovat Rytiho vládu, která se zformovala ihned po zahájení války.55 Kuusinenova vláda pak urychleně podepsala smlouvu o vzájemném přátelství a pomoci obsahující výrazné územní změny. Sovětský svaz získal území požadované při podzimním jednání a výměnou nabídl 70 tisíc čtverečních kilometrů v sovětské Karélii, po jejichž připojení toužili již desítky let zastánci takzvané velkofinské ideje.56

51

Situace je velmi vážná. Večerní České slovo 30. 11. 1939, r. 21, č. 288, s. 2. Richter (2006), s. 176. 53 Tamtéž, s. 158–9. 54 Tamtéž, s. 177. 55 Protektorátní tisk byl z této rošády poněkud zmaten. Vládě premiéra Cajandera byla totiž po zahájení války vyslovena důvěra, ministři však přesto rezignovali na své funkce a uvolnili místo novému kabinetu premiéra Rytiho. Tuto oficiální zprávu předešel určitý komunikační šum, kdy některé deníky nejprve za premiéra označily Väinö Tannera, a do toho se přidala ještě Kuusinenova vláda. Několik dní trvalo, než si v tom redaktoři udělali jasno. Příloha 9. 56 Velké Finsko byl koncept státu, jehož území by bylo domovem všech mluvčích finštiny a jejích variant. Vedle Finska v hranicích před zimní válkou by Velké Finsko zahrnovalo i východní Karélii, podle odvážnějších verzí rovněž severní cípy Norska a Švédska (Finmarka, Tornedalské údolí) a Ingrii. 52

16

Tímto krokem se Kreml snažil legitimizovat agresi vůči Finsku a zároveň destabilizovat vnitřní situaci v zemi, což mělo ideálně vést k obrácení lidu proti demokratické vládě. V praxi to však nevyšlo podle očekávání, výsledek byl spíše kontraproduktivní. Agitace pro lidovou vládu podpořená shazováním letáků nad Helsinkami vyvolala místo odporu k Rytiho vládě naopak posílení její autority. Finové se nezačali vzpírat proti „prozápadním zrádcům", ale ještě více se semkli v odporu proti vnucované ideologii východního souseda.57 Na mezinárodní půdě však ustavení Kuusinenovy vlády minimálně zkomplikovalo dohodu na postupu proti Sovětskému svazu. Třetího prosince odevzdal zástupce Finska Společnosti národů (SN) nótu o sovětské agresi a žádal projednání situace. Molotov zareagoval prohlášením, že Sovětský svaz se nenachází ve válečném stavu s Finskem, neboť uzavřel s Kuusinenovou vládou smlouvu o vzájemné pomoci. Na tomto základě nesouhlasil s projednáváním finsko-sovětského sporu, a pokud k němu dojde, odmítl sovětskou účast na něm.58 Napadení Finska se tedy projednávalo bez sovětského zastoupení na zasedání Valného shromáždění SN v Ženevě. Bylo rozhodnuto o sestavení výboru ze zástupců třinácti zemí, jenž se měl konfliktem dále zabývat. 13. prosince přijala Rada Společnosti národů na základě závěrů tohoto výboru rezoluci, kterou odsoudila akce SSSR proti Finsku a zároveň ho vyloučila ze svých řad.59 Sovětský tisk na toto konto ovládly nejprve nenávistné, posléze ironické až výsměšné komentáře na adresu „Ženevské ligy", především o její neschopnosti skutečné akce a údajně štvavé politice. Vzhledem k dobové politické realitě toto stanovisko bez výhrad přebral i říšský, resp. protektorátní tisk.60

57

Jutikkala, Pirinen (2006), s. 252; Richter (2006), s. 197. Tamtéž, s. 255; Sovětská vláda proti svolání Společnosti národů. Národní politika 6. 12. 1939, r. 57, č. 339, s. 1. 59 Richter (2006), s. 256. 60 Příloha 10. 58

17

Přestože rezoluce vzbudila emoce a na západě podpořila ostrou kritiku sovětské agrese, nepřinesla Finsku nic konkrétního. Kreml reagoval negativně na finské snahy navázat kontakt prostřednictvím švédských vyjednavačů.61 V Anglii, Francii a USA se jednalo o případné pomoci Finsku, ta však zatím zůstávala jen na papíře, částečně vinou toho, že spojenci měli s postupem času několik proměnlivých cílů.62 Problémem byl také fakt, že severské státy se od války oficiálně distancovaly a projevily přání, aby byl spor vyřešen mírovou cestou. Jediná realizovatelná cesta pro intervenční zásah totiž vedla právě přes Norsko a Švédsko.63 Mezitím se ve Finsku zuřivě válčilo. Po dosažení Mannerheimovy linie se postup Rudé armády výrazně zpomalil a začal zaostávat za původním plánem. Finové se rychle adaptovali na podmínky nerovného boje – naučili se likvidovat tanky, které mnozí z vojáků viděli poprvé v životě,64 využívali dokonalé znalosti terénu a místního klimatu, osvojili si – především na severu – taktiku překvapivých útoků malých skupinek vojáků, které se vynořily z lesa a téměř nespatřeny se po krátké, intenzivní střelbě, znovu vytrácely, zanechávajíce za sebou mrtvé a zraněné.65 Brzy také Finové vypracovali chytrou taktiku rozbíjení velkých bojových útvarů na menší ostrůvky – motti, které posléze obklíčili a likvidovali. Tímto způsobem dokázali výrazně snižovat výhodu početní převahy sovětských vojsk a způsobovat nepříteli citelné ztráty, zpomalovat jeho postup a přeměnit bleskovou válku na poziční, která jim vyhovovala více.66 Postupně začala narůstat finská bojová iniciativa a protiútoky se stávaly čím dál odvážnějšími. 12. prosince se z protiútoku v oblasti Tolvajärvi rozhořela nelítostná bitva. Finové v ní zvítězili a do dvou dnů vyčistili prostor od celé jedné sovětské divize, přičemž během týdne zlikvidovali další, která přišla na pomoc.67 Tato událost měla 61

Richter (2006), s. 256–7; Sovětská vláda odmítá jednat s vládou Rytiho. Národní politika 6. 12. 1939, r. 57, č. 339, s. 1. 62 Političtí představitelé Británie a Francie nahlíželi na válku optikou celoevropského konfliktu. Británie zpočátku nechtěla narušit své vztahy se Sovětským svazem, neboť se domnívala, že rusko–německý vztah nebude mít dlouhého trvání a Sovětský svaz bude poté potřebným spojencem. Když se ukázalo, že Finsko nepadne snadno, začali britští politikové hledat způsob, jak se do konfliktu zapojit. Jelikož cesta vedla jedině přes Norsko a Švédsko, nabízela se možnost získat zároveň kontrolu nad švédskými rudnými doly a připravit tak Německo o potřebný materiál. Naproti tomu společnost v Británii, Francii i Spojených státech se otevřeně stavěla na finskou stranu a především Francouzi naléhali na svoji vládu, aby bojující zemi pomohla. Lavery (2006), s. 119–21. 63 Dvě významné konference zástupců severských zemí. Národní politika 7. 12. 1939, r. 57, č. 340, s. 2. 64 Richter (2006), s. 161, 165. 65 Rusové útočníkům maskovaných v bílých kápích a pohybujících se neslyšně na lyžích přezdívali „bílá smrt". Nikdy žádného nechytili.Tamtéž, s. 184. 66 Lavery (2006), s. 119; Richter (2006), s. 183. 67 Finové hlásí odražení útoků. Národní politika 17. 12. 1939, r. 57, č. 350, s. 1.

18

obrovský psychologický efekt. Rusové počítali padlé na tisíce, o kořisti v podobě výzbroje, která se dostala Finům do rukou, ani nemluvě. Zpráva o bitvě se rychle šířila a působila jako povzbuzení pro obyvatelstvo i vojsko.68 Podobně zapůsobila protiofenzíva u Suomussalmi na přelomu roku.69 Jestliže se sovětské velení týdny bránilo uznat, že situace byla špatně vyhodnocená, útok nenáležitě připraven a strategie nutně vyžaduje změny, nyní již nic jiného nezbývalo.70 Hlavní vojenská rada rozhodla ofenzívu zastavit a urychleně vypracovat nový plán na prolomení Mannerheimovy linie. Během ledna byl charakter války spíše poziční, těžiště se přesunulo na východní úsek fronty. Finská armáda se věnovala bojům s jednotkami obklíčenými či ustupujícími a podnikala protiútoky na celé délce fronty. Ta se jejich operacemi stabilizovala. Na druhou stranu bylo kvůli tomu finské vojsko rozptýleno po celé délce hranice, aniž by velitelé měli tušení, že připravovaný plán na ofenzívu se bude soustředit na Karelskou šíji.71 Během ledna se tisk začal zaobírat nadějí Finska na zahraniční vojenskou pomoc. Již od začátku konfliktu pomáhalo Švédsko a Německo dodávkami zbraní, materiálem podporovaly Finsko také Anglie a Francie, USA dodávaly obilí a v lednu schválily prodej zbraní.72 V mnoha zemích se přihlásili dobrovolníci, kteří chtěli bojovat na finské straně.73 Od prosince pracovali spojenci na plánu intervence ve Finsku. Největší oříšek představoval kategorický nesouhlas Norů a Švédů s průchodem vojsk přes jejich území. Tisk se chápal každé příležitosti, jak se spojeneckým plánům na intervenci vysmát, případně je označovat za imperialistické snahy na ovládnutí prostoru pod záminkou pomoci Finsku.74

68

Richter (2006), s. 170–2. Tamtéž, s. 172–4; Lavery (2006), s. 119; Útoky ruských oddílů po zamrzlém jezeře. Večerní České slovo 2. 1. 1940, r. 22, č. 1, s. 2. 70 Slovy viceadmirála I. I. Azarova: „Odhodlání a dovednosti finských vojáků se vymykaly normálu. Hovořit otevřeně o tomto faktoru se ovšem považovalo za trestuhodné. Pohrdání nepřítelem znemožňovalo velitelským funkcionářům a politickým pracovníkům, zejména lidem bez válečných zkušeností, přehodnotit koncepci, která zapustila v našich kruzích hluboké kořeny, totiž že snadno zvítězíme." Richter (2006), s. 175. 71 Tamtéž, s. 211–220. 72 Tamtéž, s. 258–9, 208–9. 73 Jejich počet nebyl zanedbatelný, ze Švédska jich přišlo do konce války na 8 tisíc, přes 700 z Norska, 800 z Dánska. Přes deset tisíc čítal dobrovolnický sbor z Maďarska. Tamtéž, s. 247–8. 74 Příloha 11. 69

19

Jedenáctého února zahájila Rudá armáda se zničující silou druhou ofenzívu. Nasazené jednotky byly odpočinuté, nově vybavené a vystrojené a průběžně doplňované čerstvými silami.75 Naproti tomu Finové neměli žádné lidské rezervy a nepříteli nemohli konkurovat ani v otázce materiálu. Již v ranních hodinách 14. února se sovětským vojskům podařilo prolomit Mannerheimovu linii a Finové začali z obranných pozic ustupovat.76 Na konci února se vojska Rudé armády probila přes druhé pásmo obrany a stanula před Vyborgem (fin. Viipuri), největším městem východní Karélie.77 Bojovalo se na mnoha místech naráz, Rudá armáda rozvinula generální útok na dobytí zálivu. Finská vojska se držela z posledních sil, vyčerpaná do krajnosti. Mannerheim označil situaci za neudržitelnou.78 1. března se vláda na základě kritického vývoje na frontě rozhodla přikročit k mírovému jednání se Sovětským svazem, což vzbudilo odpor na mezinárodní scéně. Britové a Francouzi požadovali přerušení jednání a tlačili na finskou vládu, aby oficiálně požádala o vojenskou pomoc. Chamberlain s Daladierem ujišťovali Rytiho vládu, že jednotky na bojiště poté vyšlou okamžitě, bez ohledu na stanovisko Norska a Švédska. Finští představitelé ale dali nakonec přednost tvrdým sovětským podmínkám a uzavření míru, které zaručovalo zachování finského státu, před pokračováním ve válce, ve které by hrozilo jeho úplné zničení. Delegace vyslaná z Helsinek do Moskvy podepsala dvanáctého března 1940 mírovou smlouvu a o den později byly válečné operace zastaveny.79 Jednání se Sovětským svazem byla do poslední chvíle vedena v utajení, proto tisk až do ukončení bojů propíral zvýšený nátlak Anglie a Francie, nemaje informace, co k němu vedlo. Agresivní články vycházely až do samotného zveřejnění mírové smlouvy – poté na ně plynule navázaly útoky, obviňující Anglii a Francii z toho, že k válce Finsko prakticky donutily, aby ho poté nechaly na holičkách80

75

Richter (2006), s. 215. Finské pevnůstky padly. Večerní České slovo 17. 2. 1940, r. 22, č. 40, s. 1; Finská linie prolomena v šířce 10 km. Národní politika 19. 2. 1940, r. 58, č. 49, s. 1; Finové ustupují před ruskými oddíly. Večerní České slovo 19. 2. 1940, r. 22, č. 41, s. 2. 77 Ruská armáda je před Wiborgem. Večerní České slovo 21. 2. 1940, r. 22, č. 43, s. 1; Wiborg v ruském dostřelu. Národní politika 23. 2. 1940, r. 58, č. 53, s. 1. 78 Richter (2006), s. 226–52. 79 Tamtéž, s. 268–71. 80 Příloha 12. 76

20

Protektorátní tisk o zimní válce důkladně informoval, deníky přinášely čerstvé zprávy i několikrát denně. Prakticky neuplynul den, aby nevyšel alespoň jeden článek o vývoji války.81 Autoři také nepropásli jedinou příležitost k napadání Anglie a Francie, ironické komentáře a odsudky se dostávaly do drtivé většiny článků, minimálně ve formě nadpisu. Od samého počátku se listy vysmívaly snahám Společnosti národů o usměrnění konfliktu, účelově vybíraly ze západního tisku citace, které měly dokázat, že válku ve skutečnosti vyvolaly západní mocnosti, aby jí využily proti Německu, neboli – že o Finsko ve skutečnosti nešlo. Po zahájení druhé sovětské ofenzívy a zesílení tlaku na intervenci přidaly na útočném tónu i články. Především ve druhém březnovém týdnu a po podepsání mírové smlouvy byl napadání anglické a francouzské politiky věnován úctyhodný prostor. Zprávy z bojiště a posléze z Finska zotavujícího se z otřesu tvořily jen zlomek zpravodajství. Mnohem více se psalo o Finsku jako o objektu velmocenské hry, který slepě naletěl západním zárukám. Na vývoji mediálního obrazu Finska se podepsal nejen fakt, že se země ocitla ve válce, ale především politické prostředí v protektorátu. Německo vzhledem k uzavřenému paktu se SSSR, který zavazoval k neutralitě v případě vstupu do války se třetí stranou, nevyjadřovalo sympatie pro Finy jako většina západních států, přestože s malou zemí, ke které ho pojily staré svazky z občanské války, soucítilo. „Naše city jsou přirozeně na straně Finska, neboť němečtí vojáci umírali za svobodu Finska a máme s Finskem přátelské vztahy. Německá politika však nesmí být určována sentimentem," uvádělo se ve směrnici pro tiskovou centrálu Říše. Německo se snažilo o umírněný až neutrální postoj, tisk byl nicméně prosovětský, což se po podepsání míru projevilo naplno.82 Neoficiálně Němci podporovali Finsko dodávkami zbraní, jakkoli tento fakt po jeho prosáknutí na veřejnost dementovali.83

81

Pro srovnání – Lidové noviny vydaly během října a listopadu 1939 čtyřicet článků souvisejících s Finskem. Jen za prosinec jich vyšlo pětadevadesát. 82 Příloha 13. 83 Richter (2006), s. 207,258; Žádný německý válečný materiál do Finska. Národní politika 11. 12. 1939, r.57, č. 344, s.1; Pusté anglické výmysly o zbraních pro Finsko. Večerní České slovo 4. 1. 1940, r. 22, č. 3, s.1.

21

Mezi dvěma válkami Jaro 1940 se ve Finsku neslo ve znamení pomalé rekonvalescence. Finové pracovali na tom, aby dostáli závazkům mírové smlouvy, a vyrovnávali se s následky zimní války. Ta za sebou zanechala nejen více než pětadvacet tisíc mrtvých, ale také přes 400 tisíc bezprizorních obyvatel území postoupeného Sovětskému svazu, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou.84 Vláda byla plně zaměstnaná konsolidací vnitřních poměrů. Zároveň se snažila opatrně blokovat snahy Moskvy o vměšování. Vztahy se Sovětským svazem byly sice po podepsání míru formálně v pořádku, ve skutečnosti je však zatěžovala jednak trpká pachuť míru, která v mnoha vrstvách společnosti rezonovala jako touha po odplatě, jednak nedůvěra vůči východnímu sousedovi. Snahy o zasahování do vnitřních záležitostí Finska se objevily například v souvislosti s volbou prezidenta po rezignaci Kyösti Kallia, kdy dal Kreml jasně najevo, že některá jména jsou z volby předem vyloučena.85 Z hlediska zahraničně-politických vztahů se změnilo mnohé. Po obsazení Dánska a Norska Německem v dubnu 1940 a anexi pobaltských republik v červnu téhož roku Sovětským svazem se Finsko dostalo do ještě větší izolace. Jediným neutrálním státem v jeho blízkosti zůstalo Švédsko, které se ocitlo ve stejně tíživé situaci. Oba státy začaly pracovat na vytvoření partnerství pro případ ohrožení. Švédský ministr zahraničí již v dubnu navrhl vytvoření švédsko-finské unie, která by sdílela zahraniční a obrannou politiku.86 Do vyjednávání se však vložily Moskva i Berlín a k většímu sblížení sousedů nedošlo.87 Německo pracovalo od léta 1940 na prohloubení vztahů s Finskem, které se dostalo po vytvoření plánu Barbarossa na útok proti Sovětskému svazu do sféry jeho zájmu. Již bezprostředně po skončení zimní války se z Německa ozývaly hlasy, že mír nemusí být konečný a Finsko dostane svá území zpět. Nová finská vláda, která byla sestavena po

84

Lavery (2006), s. 123. Za nežádoucí byli označeni Tanner, Mannerheim, Svinhufvud a Kivimäki. Jutikkala, Pirinen (2006), s. 255. Až na Mannerheima byli všichni tiskem považováni za možné kandidáty. Před volbou finského presidenta. Lidové noviny 11. 12. 1940, r. 48, č. 630, s. 3. 86 Lavery (2006), s. 124. 87 Německo nemělo nejmenší zájem na tom, aby se Finsko stalo spojencem Švédska v jeho neutralitě. Jak bez obalu prohlásil Hitler: „V okamžiku, kdy Finsko uzavře personální unii se Švédskem, Německo ztrácí na Finsku veškerý zájem. Německo chce spolupracovat se samostatným a silným Finskem. Personální unie by udělala z Finska švédskou provincii a osud nějaké švédské provincie je Německu lhostejný." Kategorický nesouhlas vyjadřovala i Moskva. Richter (2006), s. 295. 85

22

podepsání moskevského míru, těmto hlasům dopřála sluchu a soustředila se na budování dobrých vztahů s Německem. V srpnu začali Němci s Finy vyjednávat o dodávkách zbraní finské armádě, vzápětí požádali o umožnění transportu mužů z Norska a zpět přes finské území. V obojím dosáhly obě strany shody. Od podzimu pak probíhala s narůstající intenzitou finsko-německá vojenská jednání. Finské velení bylo postupně zasvěcováno do německých plánů, plán Barbarossa mu však nebyl odhalen dříve než na konci května.88 Jak se během podzimu vztahy Finska s Německem utužovaly, začaly představovat trn v oku sovětským představitelům. Svůj vliv na tom jistě mělo i ochlazování, ke kterému docházelo mezi Moskvou a Berlínem. Na přelomu roku 1940 a 1941 Sovětský svaz vypověděl obchodní smlouvu s Finskem, aby mu připomněl jeho závislost na sovětských trzích. Paradoxně ho tím ale ještě víc připoutal k Německu.89 20. května 1941 navštívil Helsinky německý diplomat Schnurre, aby s prezidentem Rytim pohovořil o vojenské situaci. Bylo mu dáno na srozuměnou, že Finsko je ochotno vstoupit do války pouze v případě, že k tomu bude v rámci vlastní sebeobrany donuceno.90 O několik dní později byla finská vojenská delegace přijata v Salzburgu. Tehdy se nejvyšší vojenští velitelé dozvěděli, co se od Finska v případě války očekává – především měly finské oddíly poutat ruské síly na vlastních hranicích. Počítalo se však také s variantou, že se Finové budou podílet na útoku na Leningrad a Murmansk.91 Finská vláda byla s plánem Barbarossa seznámena 9. června, vzápětí začala mobilizace. Na sever Finska se přesouvaly početné německé oddíly z Norska a Němci začali zaminovávat Finský záliv. Rozsáhlé pohraniční oblasti byly evakuovány.92

88

Tamtéž, s. 287–305. Tamtéž, s. 296; Německo–finský obchod se zdvojnásobil. Lidové noviny 29. 3. 1941, r. 49, č. 191, s. 8. 90 Richter (2006), s. 305. 91 Během půlročních intenzivních kontaktů německých a finských velitelství bylo finskou stranou několikrát zdůrazněno, že účast na útoku na Leningrad nepřichází v úvahu – už jen proto, že by tím byla potvrzena oprávněnost ruských obav, které vedly k zimní válce. Němečtí stratégové však přesto počítali s tím, že se Finové požadavku časem podřídí. Richter (2006), s. 305–8. 92 Tamtéž, s. 310–2, 322. 89

23

Článků o Finsku v protektorátních denících v tomto období výrazně ubylo, vzhledem k tomu, že všechna důležitá jednání probíhala v přísném utajení. Ještě během března a začátkem dubna doznívaly v tisku vášnivé reakce na zimní válku a její ukončení moskevským mírem. Poté již titulní stránky novin plnily zprávy o aktuálních úspěších Německa na frontě. A bylo o čem psát, neboť Hitlerova armáda právě zažívala veleúspěšné období. Po obsazení Dánska a Norska se obrátila na západ a podmanila si Benelux a Francii. V létě 1940 ovládalo Německo přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou kontinentální Evropu. Články o Finsku byly vytlačeny hlouběji dovnitř novin. Tisk se zajímal o poválečnou rekonstrukci a změny v politické situaci. Nejčastěji informoval o odstraňování válečných škod a pozvolném návratu k běžnému životu.93 Sledoval také okolnosti odstoupení a úmrtí prezidenta Kallia a volbu nového finského nejvyššího představitele.94 Finsko se z rubriky válečného zpravodajství začalo vracet také do sportovních příloh. Po obnovení mírového stavu znovu ožil finský sportovní život, výsledkový servis a komentáře k formě známých sportovců tak tvořily podstatnou část zpráv o Finsku.95 Vedle toho listy informovaly například o definitivním rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru zrušit olympiádu či o padlých sportovcích.96 Výrazně přibylo článků orientovaných ekonomicky. Vzhledem ke zmíněnému posilování německo-finských vztahů se Říše více než dříve zajímala o finskou ekonomiku. Kromě zpráv o nově uzavřených obchodních smlouvách byla pozornost věnovaná hospodářské poválečné obnově a rekonstrukci průmyslu.97

93

Dílo obnovy ve Finsku. Lidové noviny 1. 4. 1940, r. 48, č. 164, s. 1; Finové obnovují celé obce, spálené za války. Večerní České slovo 24. 8. 1940, r. 22, č. 198, s.2; Finské dílo obnovy. Večerní České slovo 7. 2. 1941, r. 23, č. 32, s. 1 a další. 94 Finský president odstoupil. Lidové noviny 29. 11. 1940, r. 48, č. 609, s. 1; Kallio zemřel. Lidové noviny 21. 12. 1940, r. 48, č. 649, s. 3; Nový finský státní president. Národní politika 31. 12. 1940, r. 58, č. 363, s. 2 a další. 95 Maeki opět ve formě. Lidové noviny 11. 8. 1940, r. 48, č. 404, s. 8; Finsko opět vyhrálo štafetu. Lidové noviny 18. 2. 1941, r. 49, č. 89, s. 6; Mäki zvítězil coby lyžař. Národní politika 2. 4. 1941, r. 59, č. 92, s. 10 a další. 96 Listina padlých finských sportovců. Lidové noviny 10. 4. 1940, r. 48, č. 180, s. 6; Finsko odřeklo Olympijské hry. Lidové noviny 25. 4. 1940, r. 48, č. 208, s.6. 97 Pro obnovu finského průmyslu. Lidové noviny 8. 6. 1940, r. 48, č. 285, s. 8; Finský průmysl po válce s Ruskem. Lidové noviny 7. 9. 1940, r. 48, č. 454, s. 8; Finské obchodní styky. Lidové noviny 3. 1. 1941, r. 49, č. 3, s. 8 a další.

24

Druhé dějství: Pokračovací a laponská válka V časných hodinách dne 22. června 1941 zahájilo německé vojsko ve třech mohutných proudech útok na Sovětský svaz. V rozhlasovém projevu předneseném Adolfem Hitlerem o šesté ráno téhož dne zaznělo kromě obšírného vysvětlování pohnutek, jež k rozvázání přátelských vztahů se sověty vedly, také toto: „Společně s finskými kamarády stojí bojovníci vítěze u Narviku na březích Severního ledového moře. Německé divise pod velením dobyvatele Norska chrání společně s finskými hrdinskými bojovníky za svobodu pod jejich maršálem finskou půdu."98 Hitler se tímto tvrzením snažil dodat útoku na Sovětský svaz spasitelský rozměr tažení spojených evropských národů za záchranu proti společnému nebezpečí z východu.99 Finskou vládu zahájení útoku překvapilo a na všechny strany dávala na srozuměnou, že Finsko zůstává neutrálním státem.100 Armáda se sice již od 21. června zapojovala do německých námořních operací ve Finském zálivu a poskytovala Němcům nástupní prostor k útokům, finské vojenské jednotky však měly zakázáno překračovat hranice.101 Sovětský svaz nicméně ve své rychle zahájené odvetě mezi německými a finskými cíli nerozlišoval a již od 22. června podnikal útočné akce proti Finům. 25. června provedly sovětské vzdušné síly rozsáhlé nálety na finská města. Terčem útoků byly výlučně finské cíle. Až tehdy zareagovala Rytiho vláda vstupem do války.102 Do konce srpna dosáhla finská armáda za spolupráce s Němci původních hranic z roku 1939 a překročila je.103 Druhého října padlo po dvoutýdenních tuhých bojích hlavní město východní Karélie Petrozavodsk. Do konce prosince obsadili Finové dvě třetiny východní Karélie a jejich postup se zastavil. I přes opakované naléhání se velitel armády, maršál Mannerheim, odmítal nechat přesvědčit k finské účasti na útoku na Leningrad.104

98

Německé vojsko pochoduje. Národní politika 23. 6. 1941, r. 59, č. 173, s. 2. Hitlerův projev končí prohlášením: „Úkolem této fronty není tudíž již jenom ochrana jednotlivých zemí, nýbrž zabezpečení Evropy a tím spása všech." Tamtéž. 100 Richter (2006), s. 319. 101 Tamtéž, 316–21. 102 Tamtéž, s. 320. 103 Dokončuje se obklíčení Petrohradu. Národní politika 7. 9. 1941, r. 59, č. 249, s. 2. 104 Neznamená to však, že by Mannerheim v ničem neslevil z původních plánů. Richter ve své knize například tvrdí, že Němci obratně využili jeho ješitnosti k přehodnocení kategorického nesouhlasu s překročením starých hranic před Leningradem. Podle Richtera se na podzim 1941 ve finském hlavním stanu znenadání objevil náčelník operačního oddělení wehrmachtu a udělil Mannerheimovi německá 99

25

Oficiálně byla pokračovací válka podávaná jako obranná. Finové úzkostlivě dbali na to, aby nebyli vnímáni jako spojenci Německa ve světové válce, ale jako spolubojovníci, kteří s ním sdílí nepřítele, ale sledují vlastní cíle. Morální ospravedlnitelnost této války založená na právu boje za navrácení násilím odňatého území však nebyla natolik jednoznačná jako ve válce předchozí, a čím hlouběji se finské jednotky pouštěly do východní Karélie, tím nejasnější se stávala. Problém byl, že ani vládní představitelé Finska si sami nebyli jistí, jak daleko mají po dosažení starých hranic zajít. Názory na uchvácení území dostatečně velkého, aby podpořilo finskou pozici při poválečném vyjednávání, se střetávaly se znovuoživenou velkofinskou ideou. Ani finská veřejnost nebyla v této otázce jednotná. S tím souvisela také výrazně menší podpora ze strany zahraniční veřejnosti i politických představitelů, kteří se jeden po druhém od Finska odvraceli.105 V lednu 1942 vojenská aktivita Finů výrazně poklesla. Výjimku tvořily boje o obsazení ostrovů ve Finském zálivu. Čtvrtého ledna Finové obsadili již vyklizené Hanko, které sovětská vojska opustila den předtím, v březnu vybojovali ostrovy Tytärsaari a Suursaari (šv. Hogland).106 Jinak však na finské frontě nastal za daných okolností klid rušený jen boji místního významu. Na diplomatické úrovni bylo naopak velmi živo. Do nového roku vstoupilo Finsko ve válečném stavu s Velkou Británií. Londýn přistoupil k vyhlášení války poté, co Finové v daném ultimátu neukončili boje.107 V únoru 1943 začalo Finsko hledat cestu z války. Bezprostředně po porážce Německa u Stalingradu Finové vycítili, že se bojová iniciativa obrací a setrváním v konfliktu se snadno mohou dostat na stranu poražených. Informace o poklesu finské loajálnosti Němce rozhořčila a vedla k vytrvalému nátlaku na záruky, že se nepokusí o separátní mír.108 Mocnosti se naopak signálů z Finska chytily a po zprvu letmém vyměňování vyznamenání nejvyššího řádu. Zároveň přislíbil další dodávky obilí. Po několikadenním rozmýšlení a diskutování s prezidentem Rytim nakonec Mannerheim souhlasil s pokračováním finského útoku až k sovětské obranné linii před Leningradem. Richter (2006), s. 336–7; Lavery (2006), s. 126; Maršál Mannerheim děkuje vůdci. Lidové noviny 4. 9. 1941, r. 49, č. 451, s. 1. 105 Hejkalová (2003), s. 79; Slovy Jasona Laveryho: "Even at the beginning of the twenty–first century, Finns still were debating the separateness of Finland´s war. The arguments on all sides ignore the fact that Finland´s war was and still is primarily understood by ousiders in the context of the larger war between Germany and its enemies." Lavery (2006), s. 126–7. 106 Richter (2006), s. 352–60. 107 Tamtéž, s. 349–51. 108 Po četných nótách a výhružných vzkazech ministra zahraničí Ribbentropa se do situace v říjnu 1943 vložil dokonce sám Hitler. Napsal Rytimu šestnáctistránkový dopis plný výtek na stranu finského chování. Richter (2006), s. 366. Až do června 1944, kdy se Ryti osobně zavázal neuzavřít mír bez souhlasu Německa, nátlak na finskou vládu narůstal.

26

informací o podmínkách, za jakých by sovětská i finská strana byly ochotny jednat, začaly tlačit na zahájení vyjednávání o příměří.109 Finové se nacházeli na velice tenkém ledě. Začít vyjednávání s Moskvou nebo i jen přiznat úvahy o separátním míru by znamenalo obrátit proti sobě Německo, které bylo nejdůležitějším obchodním partnerem a bez jehož potravinové a materiální pomoci se Finsko nemohlo obejít. Čím déle však zůstávali německými spojenci ve válce, tím horší byla jejich situace na mezinárodní scéně. Země navíc byla vyčerpaná dlouhou válkou, která přišla krátce po zničujícím prvním konfliktu se Sovětským svazem. V únoru 1944, po Teheránské konferenci, tlak na Finsko zesílil. Švédové, pověření Rooseveltovou administrativou, intenzivně pracovali na zprostředkování jednání. V únoru vláda vyslala osvědčeného diplomata Paasikiviho do Stockholmu, kde se několikrát sešel se sovětskou vyslankyní Kollontajovou. Jí navrhované podmínky – především návrat k hranicím z roku 1940, internování německých vojsk – však byly pro Finsko nepřijatelné. Na finské odmítnutí reagovaly podrážděně Sovětský svaz i USA. V březnu vyrazil Paasikivi do Moskvy k dalšímu kolu jednání, sovětští představitelé však z problematických podmínek neslevili a delegace se vrátila s nepořízenou.110 Tentokrát už se Německo rozhodlo zasáhnout a pozastavilo dodávky obilí, potravin i průmyslových výrobků, uhlí, železa a drtivé většiny válečného materiálu. Záměr vyšel, Fini se ocitli v koutě a svolili k vytvoření písemného závazku, že neuzavřou mír bez souhlasu Německa. Forma, jakou pro to zvolili, však byla, jak se později ukázalo, vychytralá – prezident Ryti se Hitlerovi zavázal dopisem. Po tomto osobním ponížení byly dodávky do Finska obnoveny.111 Mezitím se situace na frontách stala kritickou. Rudá armáda zahájila 9. června 1944 ofenzívu na Karelské šíji a během 11 dní dosáhla Vyborgu a dobyla jej. Dál už se jí však proniknout nedařilo.112 Stabilizace fronty, kterou umožnilo mimo jiné obnovení německých dodávek, dávala Finům naději v poslední chvíli dosáhnout mírového řešení. Jakmile byla jasné, že Sovětský svaz je tomu nakloněn, prezident Ryti abdikoval.113 Do funkce byl zvolen Mannerheim, jenž začal okamžitě pracovat na uzavření příměří. 109

Tamtéž, s. 363–379. Tamtéž, s. 371–5. 111 Tamtéž, s. 378, 390. 112 Tamtéž, s. 380–9. 113 Tím se Finsko vyvázalo ze slibu neuzavřít mír bez souhlasu Německa, neboť tímto se Hitlerovi zavázal Ryti osobně, a slib se tak vztahoval pouze na něho, nikoli na celou vládu. Hejkalová (2003), s. 80, Lavery (2006), s. 128. 110

27

Kreml zmírnil předchozí požadavky – netrval už na internaci německého vojska, žádal však okamžité přerušení styků s Německem a stažení německých jednotek z Finska do 14 dnů. S tím Finové byli ochotni souhlasit. 2. září předali německému velvyslanci nótu o přerušení styků s Berlínem a požádali o stažení vojsk. Dva dny poté nařídil Mannerheim zastavit bojové akce.114 Sedmého září dorazila do Moskvy finská delegace, aby dojednala podmínky příměří. Rozhovory začaly o týden později. Finům byly v podstatě předloženy požadavky, nad kterými se nepřipouštěla diskuze.115 Na základě příměří podepsaného 19. září souhlasili s vysokými reparacemi, které byly v přepočtu na hlavu horší, než reparace uvalené na Německo po první světové válce.116 Hranice se vrátily ke stavu z roku 1940 s výjimkou petsamské oblasti, kterou si ponechal Sovětský svaz. Finská armáda měla být do dvou a půl měsíců demobilizována. Místo poloostrova Hanko Rusové požadovali padesátiletý pronájem poloostrova Porkkala v bezprostřední blízkosti Helsinek. Na dodržování smluvních podmínek měla dohlížet kontrolní komise.117 Emoce po podepsání smlouvy byly více než trpké, na rozhořčení však nezbýval čas. Finové se museli postarat o to, aby německé jednotky opustily co nejdříve jejich území. Zpočátku probíhal odchod spořádaně, velitelé finských vojsk se dokonce domlouvali s Němci tak, aby se naoko zdálo, že je vytlačují. Odsun však nebyl podle Moskvy dostatečně rychlý a rostl tlak na aktivní účast Finů v německém odchodu. Na začátku října tak mezi bývalými spojenci propukl konflikt, který Fini označují za třetí válku – válku laponskou.118 1. října se finské síly vylodily v Torniu a přehradily Němcům nejkratší cestu na sever. Okolo města vypukly urputné boje, které přiměly německé velení změnit plán ústupu a postupovat směrem na Rovaniemi. O týden později se do bojů zapojila také Rudá armáda. Laponská válka byla pro sever Finska naprosto zničující. Německé jednotky při ústupu využívaly taktiku spálené země, a než poslední německý voják 27. dubna 1945 opustil Finsko, třetina jeho plochy – téměř celé Laponsko – byla srovnána se zemí. 114

Richter (2006), s. 394–6. 18. září se kvůli projednání podmínek sešla finská vláda, avšak ještě dříve, než vůbec potvrdila zmocnění delegace k podpisu smlouvy, bylo příměří v Moskvě podepsáno. Sověti již při kladení podmínek avizovali, že ratifikace parlamentem se nepřipouští. Tamtéž, s. 399–400. 116 Finsko se zavázalo splatit ve zboží 300 milionů amerických dolarů (dle kurzu z roku 1938) během šesti let. Lavery (2006), s. 135. 117 Tamtéž, s. 129; Richter (2006), s. 399. 118 Richter (2006), s. 401–3. 115

28

Finsko bylo po Sovětském svazu druhou nejzdevastovanější zemí druhé světové války.119 Po necelých dvou letech se Finsko vrátilo na titulní stránky novin jako bojující stát, tentokrát však v úplně jiných souvislostech. Během zimní války se o Finsku psalo téměř denně a kromě zpráv z fronty deníky přinášely také delší články mající za úkol přiblížit čtenáři vzdálenou krajinu a národ, který daleko na severu bojuje proti nesrovnatelně většímu soupeři. Tehdy se také tisk otevřeně nestavěl na stranu žádného z protivníků, ačkoli oficiální politika přála Sovětskému svazu. Po vypuknutí pokračovací války byla situace zcela odlišná. Říšský tisk, a tím pádem i protektorátní, Finy oslavoval jako hrdinné spolubojovníky německých vojáků v boji za záchranu evropské civilizace proti nebezpečí z východu.120 Zprávy kladly důraz na schopnosti finských vojáků, jejich neohroženost a na porozumění a pevná přátelství, která na frontě mezi Finy a Němci vznikala.121 Zajímavá byla v tomto směru určitá ambivalentnost. Na jednu stranu zdůrazňoval protektorátní tisk jednotu protibolševické fronty, do které zahrnoval i Finy, na druhou stranu uváděl, že Fini vedou vlastní válku. Říšský tisk dbal na to, aby podporoval morální legitimitu finského boje proti Sovětskému svazu. Novináři nepropásli jedinou příležitost k připomenutí zimní války, často zacházeli ještě dál do historie a hledali ve středověku známky toho, že sovětský expanzionismus vykazuje stejné znaky jako carský imperialismus.122 Opakovalo se tvrzení, že Finsko od přírody není národ dobyvatelů, ale nemá jinou možnost, chce-li zachovat holou existenci. Zároveň bylo zdůrazňováno, že sovětská expanze se u Finska nezastaví a celá Skandinávie je ohrožena. Jinými slovy, že Finové bojují za sebe, za Skandinávii a také za celou Evropu.123

119

S výjimkou nejsevernější části finské „paže" však byly německé jednotky staženy za hranice do konce prosince 1944. Jutikkala, Pirinen (2006), s. 262; Richter (2006), s. 404–8; Lavery (2006), s. 129–30. 120 Příloha 14. 121 Příloha 15. 122 Země a lidé ve Finsku. Lidové noviny 12.7.1941, r. 49, č. 351, s. 3. 123 Příloha 16.

29

Noviny také často otiskovaly projevy finských státníků, které do jednoho vyjadřovaly totéž – hájily finské právo na boj za svobodu a připomínaly odvěký útlak malého národa ze strany velkého východního souseda, který je navrch znám nechutí dodržovat smlouvy. Zároveň málokdy opomněly připomenout, že Finsko vede svůj vlastní boj po boku Německa.124 Co se týče tematické skladby článků o Finsku v tomto období, měnila se v návaznosti na průběh války. Do konce roku 1941 tvořilo převážnou část článků válečné zpravodajství, které poté znovu dominovalo v létě 1944 po zahájení sovětské ofenzívy. I mezi tím pochopitelně denně vycházelo válečné zpravodajství, vzhledem k pohybu fronty však v něm Finové hráli jen málo důležitou roli nebo se v něm vůbec neobjevovali. Postup finských vojsk byl součástí hlavních zpráv z fronty, zároveň dostávaly prostor také krátké aktuality věnované samostatně finským vojenským úspěchům, čímž byl posílen dojem určité nezávislosti finského velení.125 Sportovních článků výrazně ubylo, pokud už se nějaký otiskl, většinou tak jako tak souvisel s válkou.126 Výrazně naopak přibylo článků kulturních. V tisku byl vytrvale pěstován obraz Finů jako kulturního národa a často byly připomínány kulturní souvztažnosti s Německem.127 Tato rovina měla přispět k obdivu vůči Finům, který tisk zřejmě plánovitě budoval současně s tím, jak se vztahy mezi politickými vedeními zemí zhoršovaly. Zdůrazňovaný respekt a úcta k finské kultuře a povaze, jejíž neústupnost, houževnatost a čestnost byla především vyzdvihována, byla totiž také jistou formou nátlaku na finské představitele, kteří zvažovali vystoupení z války. 128 Pochopitelně byl také pečlivě vytvářen dojem srdečného přátelství mezi nejvyššími představiteli zemí, k čemuž sloužilo přetiskování zdvořilostních telegramů, jimiž si gratulovali k nejrůznějším příležitostem. Noviny také pod palcovými titulky přinesly reportáž z Hitlerovy návštěvy u příležitosti Mannerheimových pětasedmdesátých narozenin.129

124

Příloha 17. Namátkou: Úspěch finských ponorek. Lidové noviny 9. 7. 1941, r. 49, č. 344, s. 3; Úspěch finských letců. Lidové noviny 18. 7. 1941, r. 49, č. 361, s. 3; Úspěšná finská ofensiva. Lidové noviny 29. 7. 1941, r. 49, č. 381, s. 3; Velká kořist Finů. Lidové noviny 5. 8. 1941, r. 49, č. 395, s. 1; Finové dobyli ostrovů na Ladožském jezeře. Lidové noviny 24. 9. 1941, r. 49, č. 487, s. 3 aj. 126 Padlí finští sportovci. Lidové noviny 11. 8. 1941, r. 49, č. 406, s. 4; Nurmi a jeho druhové slouží vlasti. Lidové noviny 15. 10. 1941, r. 49, č. 527, s. 4; Leo Lovola padl. Národní politika 18. 6. 1942, r. 60, č. 165, s. 3. 127 Příloha 18. 128 Takovými pochlebovačnými články jsou například: Finsko ve čtvrtém roce války. Lidové noviny 13. 8. 1943, r. 51, č. 220***, s. 2 či Letečtí hrdinové Osy. Lidové noviny 21. 10. 1943, r. 51, č. 289, s. 2. 129 Příloha 19. 125

30

Důležitou součást mediálního obrazu tvořily také články ekonomického zaměření. Bylo patrné, že jako „bratr ve zbrani" je Finsko pro Německo mnohem zajímavějším státem, než tomu bylo dosud, a to i z obchodního hlediska. Vedle aktualit o uzavíraných obchodních smlouvách a vývoji hospodářství se tisk důkladně věnoval svébytnosti finské ekonomiky, komentoval její obtíže a predikoval další vývoj. Finsko sloužilo v tomto období jako vynikající záminka k propagandě, která udávala tón všemu, co v novinách vycházelo. Kromě napadání západních mocností, především Anglie a Spojených států, které ovládalo protektorátní noviny od začátku jejich podřízení říšskému tisku, se nově objevila silná protisovětská agitace. To vycházelo z převratu na politické scéně, kdy se – pro veřejnost prakticky přes noc – z váženého spojence stal nepřítel na život a na smrt. Dštění síry na západ i na východ využívalo především zahraničních zpráv, které byly cíleně vybírány, 130 věty vytrhávány z kontextu, případně je místní novináři opatřovali patřičným komentářem. Finska se využívalo jako příkladu nestálosti a prolhanosti západu, který ho nejprve v zimní válce podporoval, aby se od něj ve válce pokračovací odvrátil. Tisk vytrvale poukazoval na to, jak průhledně materialistické a egoistické jsou pohnutky Anglie a USA v jejich zahraniční politice, jak amorální je jejich spolupráce (a později spojenectví) se Sovětským svazem, případně jak hloupí politici západu jsou, jestliže riziko bolševismu přehlíží.131 Tyto články ubíraly na sarkasmu a přidávaly na přímé útočnosti s tím, jak se válka vyvíjela. Zároveň se protektorátní noviny věnovaly neutuchající snaze západních mocností „přinutit" Finsko k uzavření příměří s Moskvou. V únoru a březnu 1944, kdy Fini skutečně zkoušeli za švédského zprostředkování se Sověty jednat, o tom deníky informovaly, považovalo se však za samozřejmé, že Fini budou sami nejlépe vědět, kde je jejich místo. Odmítnutí sovětských podmínek bylo v tomto duchu kvitováno.132

130

Jedním z nejcitovanějších finských deníků byl například Ajan suunta, list extrémně pravicové, fašizující strany IKL, která vznikla z přívrženců zakázaného hnutí Lapua. Na základě voličských preferencí, které byly v případě IKL velmi nízké, lze předpokládat, že ani čtenářská základna Ajan suunty nebyla tolik rozšířená, přesto však články tohoto deníku dostávaly pozoruhodný prostor. 131 Příloha 20. 132 Ofensiva bluffu proti Finsku. Lidové noviny 8. 3. 1944, r. 52, č. 67, s. 2; Pevný postoj Finska. Lidové noviny 17. 3. 1944, r. 52, č. 76, s. 3; Finsko vyvrací nepřátelské lži. Lidové noviny 21. 3. 1944, r. 52, č. 80, s. 3; Finsko odmítlo sovětské ultimatum. Lidové noviny 22. 3. 1944, r. 52, č. 81, s. 3.

31

Ani v nejmenším neprosákly na veřejnost obavy a pohoršení, které finské snahy o vyvázání se z války skutečně vyvolávaly u vedení Říše. Proto také Ribbentropova návštěva v Helsinkách, která měla Rytiho dotlačit k osobním zárukám, že z války bez souhlasu Německa nevystoupí, byla v místním tisku líčena jako přátelská. Výstup tohoto výletu, tedy obnovení dodávek obilí a válečného materiálu, byl komentován jako blahosklonná pomoc spojenci v nouzi.133 Jestliže vojenské a politické vedení Říše za výměnou finských prezidentů tušilo nějaký problém, do tisku to neproniklo. Deníky otiskly pouze Hitlerův blahopřejný telegram Mannerheimovi po nástupu do funkce a připomínaly Rytiho státnické zásluhy.134 Jako blesk z čistého nebe pak přišla informace, že Finsko přerušilo diplomatické styky s Německem. Ačkoli se Lidové noviny snažily tvrdit, že to nebylo překvapení, 135 na čtenáře denního tisku to sotva mohlo zapůsobit jinak. Ještě den před tímto oznámením tomu v novinách nic nenasvědčovalo. Z jednání o příměří se okamžitě stala událost číslo jedna, které se deníky široce věnovaly. Zajímavý je postoj, jaký k němu oficiální místa zaujala. Složení zbraní bylo vnímáno jako tragédie pro finský národ zaviněná slabošskou politickou elitou, která podlehla nátlaku mocností a expanzivním choutkám Stalina. Mrtvice, která ranila vedoucího delegace, premiéra Hackzella, den před zahájením jednání v Moskvě, byla povýšena na symbol finské tragédie. Nenávist a osočování ze zrady se soustředily na úzký okruh osob v čele republiky, především na dříve tak glorifikovaného maršála Mannerheima. Protektorátní tisk přijímal příměří s vyjádřením nejhlubšího zármutku nad nešťastným osudem Finů, kteří smutně tuší, jaké hrůzy je čekají. V emotivních komentářích označoval ukončení bojů za totální kapitulaci a tvrdil, že přišla v nesmyslnou dobu, kdy situace na frontě byla stabilní.136 K nucenému odchodu německé armády z finského území se objevilo jen několik článků. Zpočátku kvitovaly finský přístup, posléze vyjadřovaly hořké zklamání nad zradou „bratrů ve zbrani", kteří na nátlak Moskvy začali s nimi na severu bojovat. Zprávy vyzdvihovaly informaci, že se němečtí vojáci snaží především dále chránit finské 133

Jasná odpověď Finska. Národní politika 29. 6. 1944, r. 62, č. 177, s. 1; Finské osvědčení. Lidové noviny 29. 6. 1944, r. 52, č. 177, s. 1. 134 Soustředění moci ve Finsku. Lidové noviny 3. 8. 1944, r. 52, č. 212, s. 1; Finský president Risto Ryti odstoupil. Národní politika 4. 8. 1944, r. 62, č. 213, s. 2; Vůdcovo blahopřání státnímu presidentu Mannerheimovi. Národní politika 10. 8. 1944,r. 62, č. 219, s.1. 135 Finsko jde vstříc zkáze. Lidové noviny 6. 9. 1944, r. 52, č. 245, s. 2. 136 Příloha 21.

32

obyvatelstvo a jeho majetek, které nemá se zradou své politické reprezentace nic společného. Zprávy o tom, že se wehrmacht snížil k taktice spálené země, byly kategoricky odmítnuty.137 Po válce Uzavřením příměří v září 1944 válka se Sovětským svazem skončila, v přeneseném slova smyslu se však dá říct, že pouze pokračovala dalším dějstvím. Finsko bojovalo za zachování vlastní suverenity, balancovalo mezi úsilím dostát všem závazkům, které na sebe podepsáním smlouvy v Moskvě vzalo, a opatrnou snahou udržet si nezávislost ve vnitřních záležitostech. Byl to skutečný tanec na ostří nože, Moskva si prosazením vzniku kontrolní komise vytvořila značný prostor k uplatňování svého vlivu. Ten byl ostatně patrný již od chvíle, kdy se Finové rozhodli vyjednávat a jednostranně přerušili styky s Německem, jak si toho kousavě povšiml tisk.138 Během poválečných měsíců byla situace ve Finsku nesmírně obtížná. Velká část země byla v troskách, města rozbombardovaná, Laponsko zdevastované. Země se vyrovnávala s nedostatkem potravin a surovin a masovými přesuny obyvatelstva. Statisíce lidí musely znovu opustit Karélii, evakuováno bylo také obyvatelstvo z Petsama a Porkkaly. Zároveň bylo bez otálení nutné rozproudit průmysl, aby byla země schopná splácet reparace. Do toho se stupňovaly moskevské nároky – političtí vězni (tedy především komunisté) museli být propuštěni, mnoho spolků a svazů bylo zakázáno kvůli údajnému fašistickému nebo nacionalistickému podtextu. Tato restrikce se dotkla například ženského svazu Lotta Svärd, který se ve válce vyznamenal odvážným působením svých příslušnic („lotty" především ošetřovaly raněné vojáky, ale zastávaly i úkony v zázemí, například ve zpravodajství). Mezitím postupně přibývali do Helsinek členové kontrolní komise. Ta měla původně sestávat ze zástupců vítězných mocností, v praxi však hlavní slovo měli Rusové. Jejím předsedou byl obávaný Andrej Alexandrovič Ždanov.139 Přestože oficiálním úkolem komise byl dohlížet na dodržování podmínek příměří, její působení bylo mnohem širší. Kromě významné psychologické role – neustálé přítomnosti v srdci finského hlavního města – se starala o vyčištění 137

Příloha 22. Moskva už káře Helsinki. Lidové noviny 7. 9. 1944, r. 52, č. 246, s. 2. 139 Ždanov dostal v létě roku 1940 na starost konsolidaci poměrů v Estonsku a jeho připojení k Sovětskému svazu. Při plnění tohoto úkolu si počínal neobyčejně krutě. Krvavé represe obyvatelstva a hromadné transporty tisíců nepohodlných osob na Sibiř stály za posílením Ždanovova renomé jako bezcitného aparátčika a možného Stalinova nástupce. 138

33

společnosti od nežádoucích osob. V první řadě se soustředila na místa nejvyšší.140 A tak v listopadu odstoupila vláda a v březnu se Mannerheim, oficiálně ze zdravotních důvodů, na neurčitou dobu vzdal výkonu funkce.141 Sovětská vize poválečného vývoje ve Finsku byla jasná a podobala se scénářům, které byly k vidění v dalších evropských státech spadajících do sféry sovětského vlivu. Společnost měl za užití důsledné agitace prostoupit duch ideologie. Vedoucí osobnosti politického i kulturního života odkazující k předchozímu demokratickému režimu měly být z očí veřejnosti odstraněny, po dostatečné infiltraci a zmanipulování konkrétních vrstev – především dělnictva, měly přijít na řadu svobodné volby, ve kterých si lid zvolí své nové, komunistické zástupce. Po ustanovení vlády s komunistickou většinou a ovládnutí policie a armády by následovala poslední fáze, tedy požadavek o přijetí do svazu sovětských republik. Ve Finsku se však tato politika příliš nedařila, a to z několika důvodů. Až do jara 1945 byl Sovětský svaz vázaný boji s Německem a Finsko hrálo v jeho zahraniční politice takříkajíc druhé housle. Specifický byl i charakter finské společnosti. Sociální situace nahrávala zesílení levicových nálad ve společnosti a částečně tomu tak bylo.142 Komunisti však byli ostrakizováni už od občanské války a válečné konflikty se Sovětským svazem jejich postavení rozhodně nevylepšily. Agitace tak dopadala na mimořádně neúrodnou půdu a vedla spíš k tomu, že se obyvatelstvo semklo v tichém odporu proti ní. Naplňování podmínek příměří jen posilovalo image Sovětského svazu jako nenáviděného uzurpátora. Realita se plně projevila ve volbách na jaře 1945. Demokratický svaz finského lidu, strana založená finskými komunisty, sice obsadila celou čtvrtinu parlamentu, pro naplnění sovětských plánů to však zdaleka nepostačovalo. Ačkoli vláda byla po volbách sestavena disproporčně tak, že zvyšovala komunistickou moc, Finsku se dařilo tanec na ostří nože ustát.143

140

Fini byli od podepsání příměří pod neustálým tlakem Moskvy, která naléhala na potrestání osob odpovědných za válečné zločiny – jinými slovy politiků, kteří zemi vedli ke spojení sil s Německem. Finsko se tomu vzpíralo s poukazováním na fakt, že nemá zákonů, které by něco takového postihovaly. Moskva vyhrožovala převzetím záležitostí do vlastních rukou, proto nakonec Finové tribunál sestavili. K dlouholetým trestům bylo odsouzeno několik předních finských politiků z válečného období v čele s prezidentem Rytim. Trest smrti nebyl uložen. Hejkalová (2003), s. 85; Richter (2006), s. 410; Lavery (2006), s. 135–6. 141 Jutikkala, Pirinen (2006), s. 262–7; Hejkalová (2003), s. 82–5; Lavery (2006), s. 134–6. 142 Výrazně například zesílily odbory. Paradoxně však Sovětský svaz jejich činnost utlumoval, aby udržel v chodu výrobu, jejíž produkty vyžadoval v rámci splácení reparací. Jutikkala, Pirinen (2006), s. 266. 143 Tamtéž, s. 262–7.

34

Každý článek věnující se od poloviny září Finsku přinášel informace o postupném zhoršování vnitřních poměrů a temné předpovědi další bolševizace. Tisk neustále upozorňoval na dlouhodobý plán úplného podrobení Finska, který Moskva evidentně sleduje. Události ve Finsku byly líčeny v hrůzných detailech a nejživějších barvách, aby z nich mohla naplno těžit propaganda.144 Jako jeden z neklamných důkazů podrobení politické scény příkazům Kremlu byla vnímána rezignace vlády v listopadu 1944 a pověření Paasikiviho sestavením nové.145 V tematickém složení článků vycházejících v tomto období o Finsku došlo k výrazné změně. Naprosto vymizely novinky ze sportu či kultury, také ekonomika se téměř vytratila. Finsko dostávalo až do prosince 1944 velký prostor, téměř výhradně se však otiskovaly pouze zprávy o vývoji vnitřních poměrů. Sem tam se objevila zpráva vojenského charakteru související se stahováním vojsk (viz předchozí kapitola), v drtivé většině případů však noviny přinášely aktuality z poválečného života ve Finsku. Tedy ty aktuality, které bylo možné využít pro antisovětskou propagandu jako důkaz zkázy, která nutně musí postihnout každý národ, jenž nevyhrál bitvu s bolševiky. Od prosince 1945 článků o Finsku výrazně ubylo, nikoli ovšem proto, že by nebylo o čem psát. Proměnilo se politické prostředí v protektorátu. Tisk informoval především o zoufalých pokusech zvrátit zkázu Říše. Noviny se dostávaly do existenčních problémů a vycházely ve velmi omezeném rozsahu, ve kterém patřil největší prostor poslednímu vzepjetí německé propagandy. Pro články o Finsku, které se po letech opět vzdálilo z bezprostřední významové blízkosti obyvatele českých zemí, tak zbývalo jen málokdy místo. Pokud už nějaká zpráva vyšla, často ji otiskly rovnou všechny tři deníky. Jisté zadostiučinění například přinesla novinám zpráva o Mannerheimově chorobě vedoucí k pozastavení výkonu funkce, která dostala přízvisko finská nemoc. Mannerheim má „finskou nemoc". Večerní České slovo 7. 3. 1945, r. 27, č. 56, s. 1. Finský president maršál Mannerheim pověřil ministerského předsedu Paasikiviho, representanta

sbratření

s

bolševictvím,

aby

ho

zastupoval

ve

výkonu

presidentského úřadu, protože prý „až na další" není s to, aby vykonával svoje funkce. Stockholmská zpráva anglické Reuterovy tiskové kanceláře oznamuje, že nemoc Mannerheimova je čistě politická a že prý se čeká jeho demise s presidentského úřadu. 144 145

Příloha 23. Příloha 24.

35

Velkou pozornost tisk věnoval také prvním volbám v poválečném Finsku. Od jejich vyhlášení vycházely ironické komentáře, soudící, že je předem jasné, jak budou vypadat. Průběh a výsledek voleb se nesl v duchu kombinace výsměchu průhledným sovětským praktikám a rozhořčením nad osobou Paasikiviho.146 Volební zpravodajství bylo tím posledním, co protektorátní deníky ve větší míře o Finsku otiskly. Během dubna a května 1945 přestaly všechny tři vycházet.

146

Příloha 25.

36

Závěr Mezi lety 1938–1945 se Československo i Finsko setkaly s několika mezníky své moderní historie. U obou států se rozhodovalo o zachování jejich existence, samostatnosti a hrdosti, ačkoli každý stál proti jinému nepříteli. Zatímco se Československo muselo sklonit před okupační správou hitlerovského Německa, postavilo se Finsko, dvakrát během tří let, Sovětskému svazu. Oběma zemím přinesla léta 1938–1945, bez ohledu na rozdíly osudů, mnoho hlubokých šrámů a hořkých zkušeností, se kterými se vypořádávaly několik dalších desetiletí. Vzhledem k různým cestám, po jakých se země v tomto období ubíraly, se nepřekrývají časové osy jejich politického vývoje, vytyčené v této práci. Pro komplexní pohled na vývoj mediálního obrazu Finska je na závěr nezbytné spojit tyto dvě roviny do jednoho celku. Pro tento účel bude jako základ využito rozdělení období z kapitoly druhé, zpracovávající změny politického prostředí z finského pohledu. Během prvního období (do zimní války) prodělalo Československo závratné změny, kdy se výrazně proměnilo jeho politické prostředí. V září 1938 vznikla druhá republika, o šest měsíců později byl ustaven Protektorát Čechy a Morava. Na mediální obraz Finska však tyto drastické zásahy neměly výraznější dopad, neboť ani říšská tisková politika zatím neměla s Finskem mnoho co do činění. Upravila se pouze rétorika, od otevřeného obdivu k mladé, silné demokracii přešla do neutrálnějšího tónu s lehce prosovětským akcentem tak, aby byla v souladu s přátelskými německo-sovětskými vztahy. Říšská kontrola nad protektorátním tiskem se naplno projevila během zimní války. Německo zachovávalo, v souladu s paktem Molotov-Ribbentrop a především jeho tajnými dodatky, taktní mlčení. Tisk o válce denně informoval, přinášel však pouze aktuality a ve vytváření vlastního názoru se držel stranou. Pilně se raději soustředil na propagandu poukazováním, kterak západní mocnosti bezcitně využívají finské záminky k otevření fronty na severu a potažmo útoku na Německo. Po krátkém intermezzu, během kterého vzrostl zájem tisku na finské ekonomice (po odhalení politického pozadí je jasné, proč), se během pokračovací války mediální obraz Finska zcela změnil. Přestože znovu zkřížilo zbraně se stejným protivníkem, kterému v předchozí válce protektorátní tisk lehce stranil, stalo se nyní spolubojovníkem Říše a jako takové získalo v novinách výsadní postavení. Finská udatnost se stala jedním z pilířů propagandy, která líčila tažení na východ jako boj sjednocené Evropy proti zkáze všech civilizovaných národů – bolševismu. Tato změna nenastala na základě převratů ve Finsku, ale zcela na podkladě politického prostředí Protektorátu. Tisk po napadení Sovětského svazu obrátil o 180 stupňů a z váženého spojence učinil nepřítele na život a na smrt.

37

Na sklonku čtvrtého období nastal další zvrat ve vývoji, tentokrát na základě politických změn ve Finsku. Přerušením styků s Německem se Finsko postavilo vedle dalších států, které vystoupily z hitlerovské koalice, a postoj tisku k němu se zcela proměnil. Se zahořklostí komentovaly noviny jednání o separátním míru a tvrdé podmínky, které Finové přijali. S vybičovanou nenávistí se obracely proti mocnostem západu i východu, které Finy donutily k ukončení bojů. Ani jednou se však tisk neotřel o obyčejné Finy a vojáky, veškeré pohrdání bylo namířeno proti zodpovědným politickým elitám. Byl to způsob, jak čtenářům sdělit, že opuštění „bratra ve zbrani" nemohlo být přáním lidu, ale cynickou hrou intrikánů v čele národa. Proto také noviny neustále zdůrazňovaly soucit se zrazenými, které čeká v brzké době na vlastní kůži zakusit, proti čemu bojovali. V posledním období se mediální obraz dále proměňoval, opět spíše kvůli podmínkám v protektorátu. Na situaci Finska se totiž příliš neměnilo. Země se stále zdvihala z dlouhé války a musela se vyrovnávat s tlakem Kremlu na „dodržování podmínek", které hraničilo s vměšováním. Třetí říše ale spěla ke svému zániku, a čím byla situace kritičtější, tím méně místa v novinách zbývalo pro bývalého spolubojovníka. Pakliže článek o Finsku vyšel, držel se tónu nastoleného laponskou válkou. Finsko se tak na konci sledovaného období vzdálilo čtenáři a v jistém slova smyslu elipsou dospělo do výchozího bodu z roku 1938, kdy patřilo k evropským zemím na okraji zájmu československého tisku. Jeho mediální obraz se však v průběhu let zcela změnil. Během osmiletého období tisk vytvořil z neprobádané, nepříliš atraktivní země důležitou součást povědomí každého čtenáře. Z houževnatého Davida, který si bojem proti Goliášovi vysloužil pozornost médií, se stal odvážný přítel ve zbrani, ke kterému bylo s obdivem vzhlíženo pro jeho ctnostné vlastnosti. Záhy byl nucen sestoupit z tohoto piedestalu a přidat se k zástupu těch, kdo vyskočili z rozjetého vlaku a zůstali stát v prachu cest, pozorujíce smutnýma očima vzdalující se ideály historického souboje dvou světů. A tam ho také, na okraji zájmu, se zašedlým leskem hrdiny, který vzdal svou bitvu, protektorátní noviny na jaře 1945 zanechaly.

38

Přílohy Příl. 1: Deset starých lidí uhořelo při požáru starobince. Večerní České slovo 29. 1. 1938, r. 20, č. 24, s. 2. V městském starobinci v Ylaene ve Finsku vypukl včera požár, který se brzy rozšířil na celou budovu. Mezi chovanci ústavu vypukla panika. Několik starců vyskočilo z oken hořící budovy a těžce se zranilo. Deset lidí uhořelo a dvě osoby byly s těžkým zraněním převezeny do nemocnice. Starobinec lehl popelem. Epidemie mezi Laponci: Rýma smrtelnou nemocí. Večerní České slovo 13. 5. 1938, r. 20, č. 114, s. 2. Mezi Laponci, kteří žijí na švédsko-finské hranici za polárním kruhem, vypukla epidemie rýmy i se smrtelnými následky. Vzbuzuje tam nejvážnější obavy, protože až dosud Laponci tuto nemoc vůbec neznali. U nás, ve střední Evropě, je to lehké onemocnění, ale u Laponců nejsou v těle vyvinuty zděděné obranné buňky, a proto je tam rýma těžkou chorobou. Léčba výškou. Lidové noviny 8. 12. 1938, r. 46, č. 618, s. 5. Ve Finsku bylo učiněno několik velmi zajímavých pokusů pro léčení černého kašle. Při této příležitosti bylo několik dětí dopraveno letadlem do výše půl čtvrta tisíce m a po přistání za půl druhé hodiny se shledalo, že ve většině případů nastalo podstatné zlepšení u malých ošetřovanců.

Příl. 2: Helsinki nepotřebují umělého osvětlení. Národní politika 25. 7. 1939, r. 57, č. 205, s.10. Helsinki nepotřebují umělého osvětlení, protože jim ho nahradí – severská noc, jak se o tom přesvědčili Italové při svém čtvrtečním zápase, hraném přesně rok před zahájením Olympijských her r.1940. Přípravy Finska na Olympijské hry. Národní politika 13. 8. 1939, r. 57, č. 224, s.11. Finsko už má svou předolympijskou horečku. A nelze se tomu ani diviti, neboť Finové, jako národ velmi pilný, houževnatý a ctižádostivý, nechtějí zůstati s uspořádáním olympijských her za svým předchůdcem – Německem. […] Všechny zprávy, které dnes přicházejí z Finska, tedy i zprávy, které nemají nic společného se sportem, nesou přesto pečeť tohoto podniku. Se jménem olympiada se setkáváte na každém kroku ve Finsku, sportovci, nesportovi, mladí i staří, ba i ti, kteří nevěnovali sportu vždy pozornost, byli uchváceni tou velkolepou vlnou příprav,

39

kterým dal malý finský národ k disposici všechny paže, um i srdce svých pilných občanů. Olympiada ve Finsku. Lidové noviny 28. 3. 1939, r. 47, č. 159, s. 6. Helsinky jsou o mnoho menší než Brno, zato však země rodí jen nadšené sportovce. Jinak by si nikdo nemohl vysvětlit ona početná vítězství, jichž sportovci Finska dobývali na Olympijských hrách. Zůstanou vzorem dobrých sportovců, skromných, poctivých, s obdivuhodnou láskou ke sportu. V zemi takových lidí budou hry prodchnuty nejlepším duchem sportovním, a to činí příští hry neobyčejně sympatickými.

Příl. 3: Finsko si zasloužilo, že mu byly svěřeny olympijské hry. Národní politika 27. 7. 1938, r. 56, č. 204, s.14. Po Řecku není druhého státu a národa, který by pro olympijské hry projevil tolik vzácného porozumění a účasti. Zasloužili si Finové dávno před vypuknutím japonsko-čínské války, aby pořádání olympijských her bylo jim svěřeno jako uznání vzácného pochopení a porozumění, která pro olympijskou myšlenku měli už po dlouhá léta. Vierumäki – pramen finské síly. Národní politika 11. 8. 1938, r. 56, č. 219, s.12. Jsou dva důvody, které přímo předurčily Finsko, aby uspořádalo největší sportovní událost, kterou svět v dnešní době zná, v roce 1940. Za prvé jsou Finové v nejpravdivějším slova smyslu národem sportovců a nejvíce se přibližují hlubšímu olympijskému ideálu. Za druhé je Finsko tak vysloveně mírovým, pravým demokratickým státem, že zase jenom málo států se zdá býti povolanějším k tomu, aby uspořádaly slavnost míru a přátelské zápolení na hřišti.

Příl. 4: Nové pokyny do Moskvy. Lidové noviny 7. 7. 1939, r. 47, č. 333, s. 1. Baltické státy, obzvláště Finsko, prohlásily, že si nepřejí sovětské záruky za žádných okolností. Finsko chce být neutrální. Lidové noviny 9. 8. 1939, r.47, č. 394, s. 3. Deutsche Allgemeine Zeitung uveřejňuje interview svého helsinského dopisovatele s finským ministrem zahraničních věcí Erkkem. Ministr pravil m.j.: Kdyby Finsko, které není zúčastněno na vyjednávání v Moskvě a také o to nemá zájem, mělo býti při sjednání paktu nějak přímo dotčeno, pak by bylo nutné, aby finská vláda v souhlasu s celým finským národem na to se vší rozhodností odpověděla.

40

Příl. 5: Neutralita Baltu a Skandinávie. Lidové noviny 7. 5. 1939, r. 47, č.227, s. 3. Aalandské ostrovy leží na důležitém místě v Baltickém moři a mohou, budou-li opevněny, ovládat přístup k Botnickému zálivu. Švédsko a Finsko si přály opatřit tyto ostrovy děly a posicemi, ale dosavadní mezinárodní ustanovení to zakazovala. Nyní dalo Německo souhlas ke skandinávskému přání. […] Berlín […] důvěřuje, že Švédsko a Finsko znají dost své zájmy, aby setrvaly při politice naprosté neutrality. (zvýrazněno v původním textu) Zájem sovětského Ruska a Aalandské ostrovy. Národní politika 26. 5. 1939, r. 57, č. 146, s. 2. Včerejší „Pravda" přinesla úvodník, který se nápadně a útočně zabývá aalandskou otázkou. […] Může se snad dovoliti, aby Švédsko obdrželo větší oprávnění než Sovětský svaz, pokud jde o rozhodování o režimu ostrovů, o rozsahu a způsobu jejich opevnění? Nehledě k tomu, Finsko nepovažovalo za nutné dotázati se Sovětského svazu na jeho názor nebo na jeho souhlas k opevnění ostrovů, nýbrž jen oznámilo do Moskvy, že finská vláda očekává podporu Sovětského svazu, jakožto člena Ženevské ligy v této otázce. Nové pevnosti v Baltském moři. Večerní České slovo 3. 6. 1939, r. 21, č. 138, s. 1. Ve své poslední řeči zdůraznil sovětský zahraniční komisař Molotov, že zájem Ruska na Aalanských ostrovech je větší než zájem ostatních severských států. Tento výrok způsobil, že se severské státy zabývají ve stupňované míře tímto problémem. Švédsko zvolí patrně taktiku vyčkávací. […] Názory Finska na otázku alandského soustroví jsou mnohem rozhodnější, než stanovisko Švédů. Finský sněm schválil v urychleném čtení náklady na zřízení pobřežních baterií na Aalandských ostrovech. Ještě ohlas Molotova. Lidové noviny 4. 6. 1939, r. 47, č. 277, s. 3. Lze zjistit jakýsi rozdíl mezi dosavadním chováním Finska a Švédska. Finsko dělá přípravy k opevňování ostrovů odhodlaněji, bez ohledů na sovětské námitky. Ve Švédsku pak poslední dva dny neustaly porady zahraničně-politických míst. O neutralitu Aalandských ostrovů. Lidové noviny 5. 6. 1939, r. 47, č. 278, s. 2. Švédská vláda […] odvolává návrhy na projednání švédsko-finské úmluvy o Aalandských ostrovech […]. (zvýrazněno v původním textu)

Příl. 6: Finsko přinese oběti. Večerní České slovo 3. 11. 1939, r. 21, č. 265, s. 1. Na veřejném zábavném podniku v Helsinki, uspořádaném ve prospěch finské branné moci, pronesl ministr zahraničí Erkko politickou řeč. […] Ministr prohlásil,

41

že není takových okolností, které by i nyní svědčily o tom, že nelze docílit mírumilovného řešení. SSSR vytýká Finsku válečné úmysly. Večerní České slovo 4. 11. 1939, r. 21, č. 266, s.1. V dnešním úvodníku, který byl také rozšířen moskevskou vysílačkou, vytýká „Pravda" Finsku, že se připravuje na válku. […] Finsko provedlo prý taková opatření, jaká provádějí pouze země, které se připravují na válku. Rozhovor finské delegace se Stalinem. Národní politika 11. 11. 1939, r. 57, č. 314, s.1. [F]inská delegace se ve čtvrtek večer sešla se Stalinem a Molotovem k jednohodinové poradě. Nějaká usnesení se ještě nestala. […] [V]yjednávání se vede v atmosféře, nasvědčující stále více tomu, že obě strany si přejí dosáhnout smírné dohody. Sovětský tisk prohlašuje po odjezdu finské delegace z Moskvy: Budou nalezeny cesty k dosažení ruských cílů. Večerní České slovo 14. 11. 1939, r. 21, č. 274, s. 1. Sovětský tisk zahájil po přerušení finsko-ruského vyjednávání kampaň a vytýká Finům tvrdošíjnost a nedostatek ochoty k uzavření smlouvy se Sovětským svazem. […] [T]isk a oficiální mluvčí zaujímají k věci velmi rozhodné stanovisko a vyhrožuje tím, že „budou nalezeny cesty k tomu, aby bylo dosaženo ruských cílů". Není žádná možnost vzájemného řešení mezi Ruskem a Finskem. Večerní České slovo 27. 11. 1939, r. 21, č. 285, s. 1. V sovětské veřejnosti neustále působí nepříznivá nálada vůči Finsku. Ze zprávy úřední telegrafní agentury „TASS", která byla citována ve všech listech, dá se soudit, že není žádné možnosti vzájemného řešení. […] V Helsinkách sice ještě stále vypouštějí pokusné balonky a z obtížné situace vzniklo prohlášení finské vlády, že sovětské návrhy jsou ještě studovány a že je nutno nalézti východisko. Ale „TASS" setrvává na svém přesvědčení, že si finská vláda nepřeje dorozumění se Sovětským svazem.

Příl. 7: Finsko vyklizuje města. Večerní České slovo 13. 10. 1939 r. 21, č. 248, s. 1. Ve Finsku nastalo velké stěhování národa. Všechny silnice jsou přeplněny davy lidí, kteří utíkají z velkých pobřežních měst ve vnitru země, používajíce při tom všech dopravních prostředků. […] Všichni, kdo mohli, ujeli do Švédska. […] Počítá se s tím, že Helsinki opustilo včera 600.000 lidí. V obranných přípravách se stále pokračuje, přestože vláda odmítá nazývati je mobilisací. Ve všech obcích a městech jsou konány služby protiletecké ochrany. Na všech strategicky důležitých místech jsou drátěné překážky a je tam připraven materiál ke zřizování barikád.

42

[…] V protikladu proti předcházejícím nocím, kdy bylo provedeno zatemnění, jsou nyní všechny ulice osvětleny, aby tak byla usnadněna evakuace.

Příl. 8: Finská dělostřelba do ruských vojáků. Lidové noviny 28. 11. 1939, r. 47, č. 597, s. 2. Sovětská tisková kancelář TASS hlásí úřední zprávu vojenského štábu leningradského okresu, podle níž došlo v neděli odpoledne na finsko-sovětské hranici k vážnému incidentu. Podle zprávy TASSu byla s finské strany zahájena v neděli v 15.43 hod. moskevského času náhle dělostřelecká palba na sovětské území. (článek pokračuje plným zněním Molotovovy nóty finské vládě) Finsko-sovětské napětí vyvrcholilo. Národní politika 29. 11. 1939, r. 57, č. 332, s.1. Finský vyslanec v Moskvě odevzdal odpověď na notu ruského zahraničního komisaře Molotova, která se týkala finsko-ruské pohraniční příhody v Karelii. […] Finská vláda odmítá ruský protest a zdůrazňuje, že nejde o nepřátelské chování proti Sovětskému svazu s finské strany, jak prohlašovala sovětsko-ruská vláda. […] V závěru vyslovuje finská vláda ochotu uvážiti návrh Sovětského svazu, aby s obou stran bylo vojsko staženo do jisté vzdálenosti od hranic. […] Sovětský tisk útočí nadále stejně ostře proti politice finské vlády. Vlna shromáždění, manifestací atd. dosáhla průběhem pondělka ve všech částech Sovětského svazu vrcholu. […] Převládá dojem, že finsko-sovětské napětí vyvrcholilo.

Příl. 9: Finská vláda odstoupila. Národní politika 2. 12. 1939, r. 57, č. 335, s. 1. Podle zpráv, jež do Oslo přišly z Helsinki, odstoupila dnes v noci vláda Cajanderova, přes to, že jí říšský sněm jednomyslně odhlasoval důvěru. Brzy ráno se ustavila nová vláda, jejíž předsedou je dosavadní ministr financí Tanner a ministrem zahraničí Kivimäki, který od prosince 1932 do října 1936 byl ministerským předsedou. Nová vláda ve Finsku. Lidové noviny 2. 12. 1939, r. 47, č. 606, s. 1. Demise vlády [C]ajanderovy byla konečně přijata a na jejím místě byla sestavena vláda, kterou vede dosavadní president finské říšské banky Ryti. Zahraničním ministrem se stal sociální demokrat Tanner, který ve vládě odstoupivší byl ministrem financí. Moskva a tři finské vlády. Večerní České slovo 2. 12. 1939, r. 21, č. 300, s. 1. Finská vláda za předsednictví [C]ajandera odstoupila. O nástupci [C]ajanderově s ohledem na vojenskou situaci nebylo s počátku spolehlivých zpráv. První zprávy

43

oznamovaly vytvoření tří nových vlád ve Finsku. Podle jedné verse vytvořil novou vládu dosavadní ministr financí Tanner. […] Podle druhé verse stal se novým ministerským předsedou guvernér finské banky Ryti. […] Třetí vláda nazývá se „vládou demokratické finské republiky". Jejím předsedou je Otto Kuusinen, který také převzal ministerstvo zahraničí. Tato vláda prý byla ustavena v Terijoki, v severovýchodním Finsku. (zvýrazněno v původním textu) Nové vytyčení rusko-finských hranic. Národní politika 5. 12. 1939, r. 57, č. 338, s. 2. Zatímco postup sovětských vojsk ve Finsku pokračuje, není vnitřní situace ve Finsku dosti jasná. Zatímco v pátek došla zpráva o vytvoření nové vlády, v jejíž čelo byl postaven dávný přítel Stalinův, bývalý ministr financí Tanner, oznamovaly nedělní zprávy, že se konala první schůze nového finského kabinetu, jemuž v čele stojí ministerský předseda Ryti. Kromě toho ustavila se ve finském pohraničním území finská lidová vláda za předsednictví Kuusinenova.

Příl. 10: Ženevské usnesení. Lidové noviny 15. 12. 1939, r. 47, č. 629**, s. 1. Třináctičlenný výbor Ženevské ligy přijal včera usnesení k finsko-ruskému konfliktu, které, jak se ostatně očekávalo, se vyhýbá jednoznačnému rozhodnutí. Sovětské listy Ženevské lize. Tamtéž. Sovětské listy přinesly ve čtvrtek krátkou, ale velmi ironicky psanou zprávu o průběhu shromáždění Ženevské ligy od 11. prosince. […] Zvlášť se podrobuje ostré kritice složení třináctičlenného výboru, který byl v Ženevě zřízen k projednání finské otázky. K ženevské zprávě TASSu se praví, že manévr Anglie a Francie je zřejmý pro každého. Západní mocnosti provedly speciální výběr protisovětských elementů při volbě této třináctičlenné komise, zvláště elementů ze zemí, které závisí na anglickém kapitálu. Moskevský tisk o Ženevské lize. Lidové noviny 16. 12. 1939, r. 47, č. 631**, s. 1. Přes rozhodnutí Ženevské ligy o vyloučení Sovětského svazu se v Moskvě přechází úplně lhostejně. […] O rozhodnutích Ženevské ligy objevuje se v časopisech lakonická zpráva sovětské tiskové kanceláře, a to pod titulem, který mnoho napovídá. „Ženevská liga pod porobou anglo-francouzského válečného bloku." V této zprávě se praví mimo jiné: Znalcům ženevské zákulisní hry bylo předem jasné, že tentokrát nátlak anglo-francouzských pletichářů zdaleka předstihuje to, nač jsme byli zvyklí z dřívější doby. Řeči, které byly prosloveny ve včerejší schůzi, jsou vzorným příkladem cynismu a pokrytectví. Zpráva Tassu ironisuje zvláště „krokodilí slzy", které angličtí a francouzští zástupci prolili nad tím, že Finska nelze již využít jako bojiště proti Sovětskému svazu.

44

Příl. 11: Podpora Finska záminkou k vytvoření nové fronty proti Německu. Lidové noviny 8. 1. 1940, r. 48, č. 11, s. 1. Časopis ruské armády Krasnaja Zvězda zabývá se v článku pozadím kampaně, kterou západní mocnosti rozdmýchaly pro domnělou „podporu" Finska. List dovozuje, že anglo-francouzská válečná politika již uprostřed prosince při schůzi nejvyšší rady západních mocností uvedla na denní pořad diplomatickou, finanční a vojenskou podporu Finska. List dále uvádí: Tato tak zvaná podpora je však jen pláštíkem pro zakrytí mnohem dalekosáhlejších úmyslů vlád londýnské a pařížské, které by rády zavlékly skandinávské země do války po boku anglo-francouzského imperialistického bloku. […] Krasnaja Zvězda pokračuje: Obzvláště platí „pozornost" západních mocností toho času Švédsku, největšímu to skandinávskému státu. Válečným štváčům již nestačí posílat švédské dobrovolníky do Finska a podporovat finskou armádu zbraněmi a střelivem. Již nyní pracují k tomu, aby přiměly Švédsko, aby se vzdalo své oficiální neutrální politiky a aby sjednalo pakt o vzájemné pomoci s Anglií a Francií. (zvýrazněno v původním textu) Plán anglické záruky pro Skandinávii. Národní politika 8. 1. 1940, r. 58, č. 7, s. 1. V Berlínu patrně stále více poznávají, že ženevské rozhodnutí o poskytnutí pomoci Finsku Anglií a Francií má býti jen mostem, po kterém mají býti severské státy zataženy do války ve službách západních mocností. Na německé straně se mluví přímo o tom, že jádrem známé pařížské válečné rady bylo, docíliti souvislost mezi finským a západoevropským bojištěm a užívati při tom pomoci Ženevy. Neustálé projevy francouzských a anglických pramenů o úloze, určené v tomto plánu skandinávským státům, nezanechávají v žádném směru podle zdejšího názoru pochyb o pravých cílech západních mocností. V těchto hlasech tisku se patrně vyžvatlalo to, o čem se rozhodla anglo-francouzská diplomacie a nač má býti zatím Skandinávie připravena psychologicky. Ruský list o úloze Finska ve válce. Večerní České slovo 10. 1. 1940, r. 22, č. 8, s. 1. Z úvodníku moskevské Pravdy: „Průběhem posledních dvaceti let se anglofrancouzští imperialisté nikdy nevzdali svých záludných úmyslů proti Sovětskému svazu, nýbrž naopak doufali vždy, že se jim podaří podkopat moc Ruska. Nyní se snaží anglo-francouzští váleční štváči – konstatuje list dále – napadnout Sovětský svaz cestou přes konflikt s Finskem. Finští politikové hrají při tom jenom onu úlohu, kterou jim přidělil anglo-francouzský imperialismus jako svému údernému předvoji v boji proti Sovětskému svazu.

45

Příl. 12: Západní velmoci nutí Finsko k pokračování války. Národní politika 11. 3. 1940, r. 58, č. 70, s. 1. Ve spojitosti s finským problémem se britsko-francouzská kampaň, směřující k tomu, aby se bojiště na evropském severu rozšířilo, v posledních dnech stále více zostřovala. Více nebo méně zaobaleně žádal anglický a francouzský tisk aktivní zásah západních mocností do finsko-ruského sporu, aby se tím vytvořilo nové bojiště. Čekalo se jen na to, že Finsko oficiálně požádá západní mocnosti o vojenskou pomoc, aby se pak zasáhlo. Jednotně prohlašuje francouzský a anglický tisk: Jestliže Finsko nyní požádá o pomoc spojenců, ihned se mu této pomoci dostane v postačující míře. Úsilí západních mocností o rozšíření války. Národní politika 12. 3. 1940, r. 58, č. 71, s. 1. Otázku pomoci Finsku projednává i nadále tisk velmi obsáhle a bez ohledu na jakékoli reálné možnosti a zcela fantasticky. V listu „Jour" zastává nyní Fernand Laurent, jeden z interpelantů ve sněmovně, zcela otevřeně stanovisko, že západní mocnosti by neměly vůbec čekati na apel Finska a měly by zahájiti válku proti Rusku. […] Tutéž píseň zpívá list „Ordre", který prohlašuje, že Anglie a Francie by musily jednati i tehdy, kdyby Švédsko a Norsko se zdráhaly povoliti průchod jejich zeměmi a eventuálně by povolaly na pomoc Německo. Nyní jde o to, činiti vojenská rozhodnutí a vzíti na sebe risiko akce. Starosti Západu o finskou svobodu. Lidové noviny 13. 3. 1940, r. 48, č. 131, s. 3. Nikdo se již nedá zlákati sentimentálním podvodem o anglo-francouzské starostlivosti o finskou svobodu, o pomoci tísněným slabým národům a o nesobeckém boji za ohrožená práva malého neutrála. Proto myslí v Paříži a v Londýně, že už je čas přejít od svodů k hrozbám. Nechce-li dobrovolně, použiji násilí! Zacházejí při tom tak daleko, že dokonce mluví i pravdu. […] Anglie a Francie musí prý vylodit pomocný sbor pro Finsko, který potáhne Norskem a Švédskem, aniž tyto země budou požádány o povolení. […] Že tyto výroky nejsou pouze pařížskou extraturou, to dokazuje článek londýnského žida z mogadorského ghetta, bývalého anglického ministra války pana Belishy, který, prost úředních závazků, požaduje v News of the World také okamžitou akci, „bez jakéhokoliv ohledu na nějaká neutrální práva". […] A také tento anglický žid z Afriky odhazuje při tom všechen žvást o ochraně malých, o právu neutrálů, o nezbytné pomoci slabým, a říká docela nezakrytě, že při tom všem jenom jde o zničení Německa, které „nemůže být donuceno, aby spotřebovalo své zásoby, dokud západní mocnosti mají proti němu pouze jednu frontu."

46

Význam finsko-ruské mírové smlouvy. Národní politika 14. 3. 1940, r. 58, č. 73, s. 1. Dost dlouho […] štvali anglicko-francouzští imperialisté Finsko – jako dříve Polsko a jiné státy – do války proti Sovětskému svazu, slíbivše jim „záruky" a svou podporu v této válce. Plány anglicko-francouzských imperialistů, které směřovaly jen k válce, ztroskotaly. Ani pochybné manévry ženevské, ani hrozby, ani vydírání nepomohly. Rovněž i podpora, slíbená několika státy, se ukázala být ilusí … Před celým světem se stalo jasným, že mezinárodní váleční provokatéři naléhali jen na to, aby všemi prostředky prodloužil válečný stav, stav boje a nepřátelství na východě Evropy. Anglo-francouzské naděje a skutečnost. Tamtéž. Jestliže Finové přistoupili na ruské požadavky, pak to svědčí o realistickém nazírání finských státníků na situaci. Byly samozřejmě státy, které nikterak neskrývají svůj zájem o to, aby válka rusko-finská nejen pokračovala, nýbrž aby se konflikt ještě více rozšířil ma všechny severské státy. […] Zde nehrálo úlohu jen Rusko, jež tolik zklamalo Paříž a Londýn svým odmítnutím přistoupit k bloku států, jež měly obklíčiti Německo. Ostří bylo namířeno v prvé řadě proti Německu, které mělo býti jednak přímo ohrožováno ze severu, jednak odříznuto od svých hospodářských zájmů. Finové se ukázali chytřejší než Poláci a finská vláda prohlédla včas ohavnou hru a tušila, že by Anglie nechala Finsko padnout, jako svého času nechala padnout býv. Československou republiku.

Příl. 13: Ruské podmínky míru. Lidové noviny 14. 3. 1940, r. 48, č. 133, s. 3. Čeho si na úpravě ujednané každý nejprve všimne, je umírněnost, kterou si strana sovětská uložila při stanovení mírových podmínek. Dohoda má znaky státnického názoru Stalinova, podle něhož Sovětský svaz ve sporu s Finskem neusiloval o výboje územní, nýbrž především musil myslit na zabezpečení svých zájmů. Že sovětská vláda na Karelské šíji posunula hranice dále, nežli bylo zamýšleno před vypuknutím sporu při vyjednávání, které tehdy bylo vedeno, je samozřejmým právem velmoci, která za bojů neobyčejně tuhých a za krvavých obětí vojáků, které nebyly nepatrné, šíji mocně opevněnou krok za krokem dobývala. Německo vítá uzavření míru. Večerní České slovo 14. 3. 1940, r. 22, č. 62, s. 2. Německo, které od začátku k sovětsko-finskému sporu zachovávalo stanovisko naprosto neutrální, vítá uzavření tohoto míru.

47

Příl. 14: Křížové tažení Evropy proti bolševictví. Lidové noviny 29. 6. 1941, r. 49, č. 326, s. 2. Die Deutsche Diplomatisch-Politische Information píše: Boj Německa s Moskvou se stává křížovým tažením Evropy proti bolševismu. […] Říše a její spojenci vedou toto křížové tažení, opatřeny evropským mandátem, který přechází k dennímu pořádku přes pokrytecké řeči Anglie a americké válečné strany o domnělé záchraně svobody na tomto světě. Evropa se probouzí a hájí vše, co v tisíciletých bojích, pracích a tvůrčích výkonech učinila středem veškeré lidské kultury a civilisace. Takřka bez výjimky jsou její národy ochotny podat, byť v jakékoliv formě, svůj příspěvek k této celoevropské válce za svobodu. Po boku Německa a fašisické Itálie stojí již dnes Finsko, Rumunsko, Slovensko a Maďarsko ve válce s Moskvou.

Příl. 15: Na laponsko-sovětské frontě. Lidové noviny 8. 7. 1941, r. 49, č. 342, s. 2. Dnes mají velicí a divisní generál sami provésti prohlídku předpolí. […] U baráků finských pohraničních myslivců vystupujeme z vozů. U pozorovatelny stojí němečtí a finští pozorovatelé kamarádsky bok po boku. […] Finský major, který skupinu provádí, je nejprve trochu skeptický. „Angličané nám poslali jen keksy a baterie do kapesních lampiček! Němci však přicházejí s vojáky." A že nyní hned dva generálové se osobně chtějí informovati o situaci, to ho přesvědčilo, že Německo dodržuje své slovo. Postup severskou divočinou. Lidové noviny 29. 7. 1941, r. 49, č. 382, s. 1. Je dobře, že máme kolem sebe tyto tvrdě vyzkoušené finské kamarády, již jsou jako doma v takovém terénu. Jsou tak opatrní a obezřetní a způsobuje jim obzvláštní potěšení, že mohou ulehčiti tankům, jež jsou zasazeny jako německé oddíly u této finské armády, v nesmírně obtížném pronikání vpřed tímto terénem. Čelo finské pěchoty a německé tanky zakládají zde na každém metru nehlubší bratrství ve zbrani. Tuhé boje na východě za nových mrazů a vánic. Lidové noviny 23. 3. 1942, r. 50, č. 149, s. 1. Na finsko-karelské frontě a v Laponsku měly německé oddíly v nejtěsnějším kamarádství ve zbrani s finskými svazy úspěchy v místních bojích. Zajímavosti z laponské fronty. Národní politika 10. 10. 1942, r. 60, č. 279, s. 3. Spolupráce německých a finských vojáků na laponské frontě je dokonalá. Vojáci se rychle skamarádili a dobře si rozumějí. Horší však je, když si chtějí navzájem popovídat. To už jde hůř, protože finština nepatří mezi nejlehčí jazyky. Polovičním Finem je, kdo umí například plynně a srozumitelně říci: en ymmärtänyt teitä! Což v češtině znamená stručně: nerozumím. (zvýrazněno v původním textu)

48

Příl. 16: Finsko myslí na budoucnost. Národní politika 17. 8. 1941, r. 59, č. 228, s. 1. Již od počátku své samostatnosti bylo Finsko tísněno takovým tlakem svého mocného souseda na východě, že se nyní poněkud překvapeno a ne ve všech kruzích vnitřně připraveno dívá na situaci, jaká se vyvine po znišení bolševismu. Finsko není svou politickou povahou dobyvatelské. Znovuzrození Finska. Lidové noviny 25. 10. 1941, r. 49, č. 545, s. 1. Jestliže se shrnou celé finské dějiny v jedinou stručnou větu, lze říci, že jsou nepřetržitým bojem této země, připojené k západní kultuře, proti neustálému útočnému tlaku jeho východního souseda. Úloha severu. Lidové noviny 28. 11. 1942, r. 50, č. 596, s. 1. Finské poznání je důležitá korektura pro skandinávskou politiku. Finsko je nejexponovanější článek v řetězu skandinávských států a první v cestě sovětskému útoku. Proto bylo první napadeno. Velmi mnoho příznaků, jimž nelze nerozumět, ukazuje však, že sovětský útok míří ve Skandinávii dál, nejen na východního člena skupiny, ale na samé její srdce. Sovětská ofensiva proti severu. Lidové noviny 22. 2. 1944, r. 52, č. 53***, s. 3. Útoky sovětského letectva na Helsinki, Abo, Viipuri a jiná finská města spolu s politickými machinacemi Moskvy, Londýna a Washingtonu představují ofensivu proti evropskému severu. Není namířena jen na Finsko. Stalin nedal roku 1939 rozkaz k pochodu na Helsinki jen proto, aby se zmocnil březových hájů, finských jezer a několika přístavů na baltském pobřeží. Moskevské cíle jsou vyšší.

Příl. 17: Finský postup určují finské zájmy. Národní politika 6. 11. 1941, r. 59, č. 309, s. 1. Finský státní president Ryti poukázal v interviewu, jež poskytl zpravodaji agentury „North American Newspaper Alliance", na to, že Finové pod vlastním velením bojují na frontě, dlouhé 460 mil. Vrchní velení nad veškerými vojenskými operacemi má generál polní maršál Mannerheim. Finsko má zájem na historickém a politickém uspořádání své země. Finský postup určují finské defensivní a bezpečnostní zájmy. 25 let nezávislého Finska. Lidové noviny 8. 12. 1942, r. 50, č. 607, s. 2. K 25. výročí prohlášení finské nezávislosti vydal finský maršál Mannerheim denní rozkaz, v němž připomíná, že dějiny ukazují, že nezávislost země nemá skutečné hodnoty, není-li chráněna a zaručena mocí. Ve válce v roce 1939/40, kdy Finsko hájilo svou nezávislost znovu v těžkém boji, trvajícím tři a půl měsíce, poznali Finové tuto pravdu. Dnes stojí již téměř půl druhého roku opět před týmž úkolem a bojují se zbraní za svou samostatnost a za své bytí.

49

Finsko nezná nervosity. Lidové noviny 27. 9. 1943, r. 51, č. 265, s. 2. Finský ministr financí Tanner promluvil v Helsinkách o postavení Finska ve válce a pověstech, jež rozšířily Times a po nich neutrální tisk o finských snahách po separátním míru. […] „Finská obranná válka proti sovětům," prohlásil Tanner, „je logickým výsledkem všeho toho, co se stalo dříve. Ve vynuceném míru z roku 1940 muselo Finsko odstoupit významná území a stalo se to s těžkým srdcem, ale s nadějí, že za to bude možno nyní žít v míru. Ale mír nebyl Finsku poskytnut, neboť po zahájení německo-ruské války napadl [S]ovětský svaz Finsko svou leteckou armádou a způsobil Finsku velké zkázy. Tak se Finsko opět octlo ve válce se [S]ovětským svazem. Pro Finsko je to všechno, zdůraznil ministr Tanner, tak jasné, jako slunce. Když se na nás útočilo, nemohli jsme jednat jinak, museli jsme se bránit. […]" Ministr Tanner […] prohlásil, že cílem boje Finů jsou záruky, že od sovětů nebude už hrozit nijaké nebezpečí a že bolševismus už nebude uvádět ve zmatek vnitřní život Finska. V těchto věcech je, prohlásil Tanner, důvěra k našemu sousedovi i nadále jenom malá. (zvýrazněno v původním textu)

Příl. 18: Německo-finská vzájemnost. Lidové noviny 29. 4. 1943, r. 51, č. 116, s. 2. Srdečné vztahy německo-finské jsou dnes považovány za samozřejmost. Hrdinský boj Finů v zimní válce se [S]ovětským svazem zdůraznil a utvrdil všude sympatie a vážnost Finska; za nynější války se bratrstvím ve zbrani vytvořil pevný svazek pro všechnu budoucnost. Poměrně málo se však ví o dávných vztazích, jejichž síla překlenula dálavy Baltského moře. Filologové a archeologové zjišťují, že mezi německým a finským národem byly vztahy už v nejdávnějších dobách. Staří Germáni a baltští Finové byli sousedi. […] Od IX. století lze sledovat německofinské vztahy v dějinách. […] Zvláště živá byla po staletí kulturní vzájemnost a výměna kulturních statků mezi universitami, německou a finskou. (Dále článek hovoři o důležitosti němčiny jako jazyka či Engelsovi jako hlavním projektantovi dnešní podoby Helsinek, četbě německých knih ve Finsku a vice versa atd.)

Příl. 19: Vůdce navštívil finského maršála Mannerheima. Národní politika 6. 6. 1942, r. 60, č. 153, s. 2. Vůdce a nejvyšší velitel branné moci, doprovázen generálem polním maršálem Keitelem, navštívil dnes na jednom místě za frontou maršála Finska, svob. pána Mannerheima, u příležitosti jeho 75. narozenin, aby vyjádřil hrdinovi finského boje za svobodu nejsrdečnější blahopřání německého národa a německé branné moci. […] Na znamení německo-finské osudové pospolitosti a těsného bratrství ve zbrani odevzdal Vůdce maršálu Finska zlatý velkokříž řádu Německého orla. […] Ve svém projevu k maršálu Mannerheimovi Vůdce uvedl, že se cítí velmi šťasten, že může dnes osobně blahopřáti maršálu Finska. Vyslovuje toto blahopřání jménem

50

celého německého národa a ve jménu všech německých vojáků, kteří s opravdovým obdivem hledí na své finské kamarády a jejich velkého vojevůdce. Pod podnadpisem „Vděčnost finského národa nad Vůdcovou návštěvou" článek pokračuje: Finský tisk referuje o Vůdcově návštěvě u maršála Finska. […] Bez rozdílu se vyjadřuje hluboká vděčnost finského národa nad návštěvou, která dokazuje největší sympatii a důvěru. Listy spatřují dále ve vysokém vyznamenání maršála Zlatým velkokřížem Německého řádu orla neobvykle velkolepou poctu a uznání jeho výkonů, jakož i známku finsko-německé osudové pospolitosti a bratrství ve zbrani. Finský maršál Mannerheim oplatil Vůdci návštěvu. Národní politika 30. 6. 1942, r. 60, č. 177, s. 2. Finský maršál svob. pán Mannerheim oplatil Vůdci jeho návštěvu. Vrchní velitel finského vojska přibyl do Vůdcova hlavního stanu dne 27. června. […] Setkání obou mužů, kteří v hlubokém vojenském svazku na bojišti vedou osudový boj svých národů proti bolševictví, bylo ve znamení srdečného přátelství.

Příl. 20: Chování Anglie k Finsku. Lidové noviny 4. 8. 1941, r. 49, č. 392, s. 1. Anglie, ujišťujíc Finsko pokrytecky svým přátelstvím, se po druhé pokusila právě tímto ujišťováním zraditi „přítele" nejhanebněji. Již v prvním sovětsko-finském sporu se zvláštně cynicky projevila britská mentalita. Tehdejší ujišťování Anglie, že chová k Finsku přátelství, sledovalo jedině účel zaříditi věci tak, aby se válka na severu rozšířila a aby se Anglie zmocnila takto skandinávských rudných ložisek. Anglie se dokonce tehdy v poslední chvíli snažila zmařiti možnost vyrovnání mezi [S]ovětským svazem a Finskem, […]. Ani tentokráte, když vypukl nynější konflikt mezi Finskem a [S]ovětským svazem, nešetřila Anglie krásnými frázemi. Anglo-severoamerický nátlak na Finsko. Lidové noviny 12. 6. 1942, r. 50, č. 294, s. 2. Na dotaz, že podle zpráv anglického a severoamerického tisku je vykonáván nový tlak těchto mocností na Finsko, prohlašuje se ve Wilhelmstrasse, že také finský tisk zaznamenává tyto pokusy. Nejde o nic nového, neboť Angličané a Severoameričané […] se pokoušejí již delší čas vykonávati na Finsko tlak, aby je přiměly k zastavení bojů proti sovětskému Rusku. […] Roosevelt má samozřejmě málo smyslu pro idealismus a je příliš zapleten do židovsko-materialistického světového názoru, aby mohl porozumět myšlenkám finských nacionalistů.

51

Nátlak na malé národy. Lidové noviny 16. 2. 1944, r. 52, č. 46, s. 3. Nátlak vykonávaný v poslední době spojenci na řadu evropských států je projevem diplomaticko-propagační ofensivy bolševicko-anglo-amerického bloku proti státům, které doposud odporovaly přáním a požadavkům spojenců v určitých sektorech. Jedním z nejzajímavějších symptomů této spojenecké kampaně je skutečnost, že je pováděna na jedné straně bolševiky a na druhé straně Brity a Američany s rozdělenými úlohami pokud jde o methody a cíle směřující v konečném svém důsledku k naprosté bolševisaci Evropy. Bolševismus ohrožuje malé státy. Lidové noviny 23. 2. 1943, r. 51, č. 52, s. 1. Není tomu dávno, co severoamerický tisk radil malým státům, sousedícím se sovětskou unií, aby hledaly cestu ke sblížení s Moskvou. Šlo především o baltické státy. Tutéž radu dává malým státům i Churchill, Roosevelt a ostatní „spojenečtí" činitelé. Kdo však viděl, co udělali bolševici za poměrně krátkou dobu svého působení v Besarabii, v části bývalého Polska, v Estonsku, Lotyšsku a Litevsku, je naproti tomu přesvědčen, že každý národ, který by podléhal bolševikům, by byl v poměrně krátkém čase zničen. […] Pojem i té nejprimitivnější svobody bolševismus nezná. Pod vládou bolševiků by hynul každý národ fysicky i duševně. To vše ví také velmi dobře Churchill, stejně jako Roosevelt. Jejich dnešní stanovisko neprýští z nějakého přesvědčení. Oni dnes potřebují bolševiky a je jim úplně lhostejné, co by se stalo s malými státy, kdyby v této válce bolševismus zvítězil. […] Tak řekl Winston Churchill 20.ledna 1940: „Finsko se drží skvěle. Služba, kterou Finsko prokazuje lidství, je ohromná." […] 30.března 1940 učinil Winston Churchill tento zajímavý výrok: „Sovětská vláda ukázala svým přepadem heroických Finů celému světu, jak komunismus vykonává tlak na podstatu každého národa, který se stane obětí této smrtelné duševní a morální choroby." […] To jsou jen malé ukázky toho, jak ještě před třemi lety soudili Churchill a severoamerický tisk o bolševismu, který dnes je jejich nejhlavnějším spojencem.

Příl. 21: Finská vláda podlehla nátlakům z Anglie a USA. Národní politika 5. 9. 1944, r. 62, č. 244, s. 2. V této kritické chvíli se chopil maršál Mannerheim presidentského úřadu. Bylo možno pozorovat, že ve Finsku nastává vývoj k bodu, o nějž slabé kruhy finských politiků již dávno usilovaly. Nyní tedy tito zrádci finské národní věci došli svého cíle: styky s Německem byly přerušeny. Tak se končí dlouhé německo-finské přátelství ve zbrani, které bylo zpečetěno krví obou národů. Finsko a bolševický diktát. Národní politika 22. 9. 1944, r. 62, č. 259, s. 1. Osud Finska po oznámení podmínek bolševického příměří je školním příkladem důsledků, způsobených vybočením z evropské fronty a kapitulací před Moskvou. Z komentářů německého tisku promlouvá stejně tak velký soucit s tragickým osudem

52

finského národa jako odsouzení způsobu, jakým jednala ona finská vedoucí vrstva, která pod Mannerheimem přerušila boj a vydala zemi nejistotě. Osud Finska zpečeten. Tamtéž. Zástupce finského ministerského předsedy šl. Born ohlásil finskému národu v rozhlase 23 bodů podmínek příměří, jak je finská delegace podepsala v Moskvě. […] Tyto podmínky, vtělené do 23 bodů, nejsou ještě přesně upraveny a není naděje, že by byly zmírněny. Naopak. S takového hlediska je pak pochopitelné, že skutečně tragický osud ministerského předsedy Hackzella, který byl v Moskvě raněn mrtvicí, je přímo symbolem tohoto hanebného diktátu. […] K této situaci je ovšem třeba ještě podotknout, že tento diktát, vyšlý z pomsty, uvalilo na sebe Finsko samo tím, že se za vedení maršála Mannerheima podrobilo a zradilo svého dosavadního spojence. Finská cesta do zkázy. Národní politika 24. 9. 1944, r. 62, č. 261, s. 1. Finský národ si zajistil svým dlouholetým mužným bojem proti bolševickému sousedu a jeho nárokům, které malou finskou zemi stále více ohrožovaly, úctu všech těch, kdo si zachovali smysl pro takové statečné chování. Tím nepochopitelnější se zdá, že se tato hrdinná hra skončila tak potupně. […] Jak nelze chápat, proč finské vedení selhalo, ukázal ale ministr vnitra Hillilae ještě křiklavěji, když pohlásil, že se válka nyní pro Finy skončila, oni že ji prohráli, ačkoli armáda i domácí fronta vytrvaly. […] Mezi tvrdými a potupnými podmínkami, které byly Finsku uloženy, jistě je pro velmi vyvinutý smysl finského lidu pro čest nejtíživější ta, která po Finech žádá, aby nejen přerušili styky se svým dosavadním bratrem ve zbrani Německem, nýbrž aby i odzbrojili německé vojáky. Z galerie evropských Kerenských. Maršál Mannerheim. Večerní České slovo 27. 10. 1944, r. 26, č. 254, s. 2. Finsko začalo hrát v plánech 50letého carského generála-poručíka roli teprve, když ruská revoluce z r. 1917 ukončila jeho kariéru a on větřil nové pole pro svou ctižádost ve své vlasti. […] Německé zhroucení v listopadu 1918 přišlo vhod Mannerheimovým plánům. Dosáhl v Paříži a v Londýně uznání Finska a byl zvolen říšským správcem, musel však potom odstoupit před politickými intrikami oné liberalistické skupiny, o kterou se dosud opíral. Teprve doba před zimní válkou zjednala mu nové možnosti. Jeho přátelé z ruské kadetky opatřili mu místo vrchního velitele finské branné moci. Řešení vojenských úkolů polního tažení 1939–40 převzali za něho bývalí důstojníci myslivců. On sám navrhoval žhavé denní rozkazy, pracoval denně na seznamu hodností, vykonával přehlídky vojska a přenechal svému soukromému sekretáři popularisování svého jména jako zachránce Finska.

53

Příl. 22: Nadále přátelství k Finsku. Lidové noviny 20. 9. 1944, r. 52, č. 257, s. 2. Vrchní velitel německého vojska v severním Finsku oznamuje: […] Po léta vedly fronty hluboko v rozlehlých lesích Karélie a holou tundrou jako val proti bolševismu. Podmínky příměří, které sověty vnutily Finsku, přiměly německé oddíly, aby opustily zemi, kterou tři léta hájily jako vlastní domovinu. Toho jsou svědky němečtí vojáci, kteří ve finské půdě odpočívají vedle svých mrtvých finských kamarádů. […] Německé vrchní velitelství učinilo vše, aby finské obyvatelstvo bylo ušetřeno hrůz války, a to jak bojovým nasazením svého vojska, tak nyní i účinnou pomocí při evakuaci postižných oblastí. […] Za tohoto stavu je třeba litovat, že byly rozšířeny zprávy, které mluví o vypálení celých finských vesnic v oněch oblastech, kde byly provedeny německé odsuvné pohyby. […] Je naprosto nesmyslné předpokládat, že němečtí vojáci, kteří tři léta svými těly hájili finskou půdu a finský majetek a zaplatili za to velkou daň krve, z prosté vůle zničili to, zač dosud bojovali. […] Ani po nešťastném 2. září 1944 nepřestala loyální srdečná spolupráce mezi finskou a německou brannou mocí v Laponsku. […] Kde německý voják ještě dnes stojí na finské půdě, tam je finský život a finský majetek dále chráněn a zajištěn. Jak tomu však bude, až se bolševický bouřlivý nápor přežene přes zem? Finští sedláci v těchto dnech spálili v zoufalství své usedlosti, aby se nedostaly do rukou bolševiků. Finové zahájili nepřátelství. Lidové noviny 10. 10. 1944, r. 52, č. 274, s. 2. Do 29. září probíhaly pohyby německého vojska v severním Finsku hladce, aniž je finské svazy rušily. Kolem 1. října se pod tlakem sovětských komisařů rozpoutaly první boje s finskými oddíly. […] Tak finské svazy, které zůstaly za německými liniemi k účelům evakuačním a strážním, a pro jejichž dosud projevované kamarádské chování zůstávalo jejich počínání nestřeženo, zahájili 1. října nepřátelství. […] Tyto zbabělé a záludné nepřátelské činy proti bývalým bratřím ve zbrani jsou následky potupného politického podrobení, jež vedly konec konců nejen ke ztrátě svobody, nýbrž i k zneuctění národa a jeho armády. […] Když finské vojsko porušilo dlouholeté německo-finské bratrství ve zbrani a zahájilo nepřátelství proti německé branné moci v severofinském prostoru, učinilo německé vedení žádoucí odvetné opatření. Nová fronta na Dalekém severu. Lidové noviny 30. 12. 1944, r. 52, č. 343, s. 1. Čtvrt roku po zradě, kterou spáchala finská vláda na svém národu a na německém bratru ve zbrani, je situace na Dalekém severu vyjasněna. […] Německé divise, jimž velí Generaloberst Rendulic, zatím dokončily odsuvné pohyby ze středního a severního Finska a jsou nyní v severonorském prostoru.

54

Příl. 23: Finsko odříznuto od světa. Lidové noviny 26. 9. 1944, r. 52, č. 262, s. 2. V pátek přibyla do Helsinek sovětská kontrolní komise, která má bdít nad prováděním sovětsko-finské smlouvy o příměří. […] Hned po příjezdu komise byly finské hranice hermeticky uzavřeny. V zemi nastalo hromadné zatýkání. […] Jestliže dnes svět dochází k poznatku, že všechny krásné sliby o demokratickém míru byly usvědčeny ze lži a že spojenci nebojují za spravedlnost, ani za nový řád ve světě, nýbrž jen za to, aby násilí a nenávist mezi národy byly věčné, pak to jen ještě posiluje německou vůli k boji. Správnost německých válečných cílů nebyla nikdy tak potvrzena jako nyní. Finsko má být připojeno k Sovětskému svazu. Večerní České slovo 3. 10. 1944, r. 26, č. 233, s. 2. V rámci příprav k bolševizaci Finska byly nejprve otevřeny brány káznic a žalářů a všichni političtí vězňové byli propuštěni na svobodu. Za jejich pomoci zorganisovali potom političtí komisaři rozvětvený špiclovský systém, jenž vnáší velmi ostrý ráz do honby na lidi, o níž docházejí denně z Finska zprávy. Probíhají přípravy k volbám, od nichž Moskva očekává, že posléze bude moci „změnit Finsko v sovětskou republiku a připojit je později k Sovětskému svazu." Žádné dodávky přemoženým. Národní politika 14. 10. 1944, r. 62, č. 278, s. 2. Jak je známo, finský národ je nucen, má-li udržet nejskromnější úroveň své výživy, dovážeti pravidelně potraviny zvenčí. […] Sovětský svaz, který nadiktoval Finsku 300 milionů dolarů kontribuce a žádá její placení výrobky finského vývozu po dobu šesti let, nehodlá Finsku nic poskytnouti výměnou. Když Finové upozornili na zoufalou zásobovací situaci svého obyvatelstva, bolševici vystoupili s požadavkem, aby ta část Finů, která nemůže býti ve Finsku uživena, byla okamžitě deportována do Sovětského svazu. […] „Vydejte okamžitě všechny své lidi schopné práce, aby mohli v Sovětském svazu pracovat, nebo pojděte hlady." Toto heslo se neostýchá rozšiřovat na finskou adresu v poslední době sovětská agitace. Bezectné nadbíhání Finů. Lidové noviny 7. 11. 1944, r. 52, č. 298, s. 2. Sovětský svaz vrátil podle něho (sociálního demokrata Caye Sundströma) Finsku svobodu. Finský národ, zaprodaný svými politiky Moskvě, pociťuje tuto svobou již dnes a pocítí ji v nadcházejících dnech ještě intensivněji, neboť je to svoboda bídy, krve a slz, svoboda, jež je předehrou smrti národa. Finsko bude postupně bolševisováno. Národní politika 8. 11. 1944, r. 62, č. 299, s. 2. Vnitřní vývoj ve Finsku přináší téměř každý den nové doklady, že bolševici vykořisťují zemi pomalu, ale naprosto methodicky. Přitom postupují s mazanou chytrostí a dávají vykonávat nepříjemné věci svým finským bolševickým spojencům.

55

Finská tragedie. Národní politika 21. 1. 1945, r. 63, č. 18, s. 2. I když uzávěrou, kterou bolševici zemi obklíčili, pronikne jen málo podrobností a takových, že nestačí, aby se podle nich udělal jasný obraz o tom, jakými fázemi finský vývoj prochází, přece jen lze souditi, že i těch několik zpráv, které se dostanou ostatnímu světu hlavně přes Švédsko, potvrzuje, že je finský národ soustavně bolševisován a že se země sama stává součástí sovětské říše. […] Zatím však bolševičtí komisaři začali zemi zbavovat všech organisací, které mohly mít v nějaké podobě národní ráz. Tím se ve Finsku opakuje, co je zásadně příznačné pro způsob bolševické výchovy, totiž methoda, jak vytvořit národ charakterem beztvarý, k odporu už neschopný, až do krajnosti poslušný a poddaný vůli Kremlu. Nejdříve byly rozpuštěny spolky vojenského rázu a organisace Lotta, stejně jako tzv. finský ochranný sbor, a finská armáda byla demobilisována až na 35.000 mužů. Na druhé straně byla celá země zaplavena sovětomilskými organisacemi a založena nová politická strana, tzv. [D]emokratické sjednocení finského lidu, která představuje jakousi lidovou frontu pod komunistickým velením. […] Souběžně s těmito politickými opatřeními k zbolševisování finského národa jdou opatření kulturní. Již za 14 dní po podepsání příměří bylo ve Finsku předvedeno 10 sovětských filmů a zároveň vyšel komunistický deník a týdeník. Nehledě na to se v celé zemi dělá živá sovětská propaganda tiskem, kinem i přednáškami, a proti tomu není ani nejmenšího odporu a obrany.

Příl. 24: Finská vláda odstoupila. Národní politika 14. 11. 1944, r. 62, č. 304, s. 2. Finská vláda odstoupila. Stalo se to zřejmě proto, že se zřetelem na bolševisování Finska, prováděné s besohledným tlakem, nevyhovovala dost bezvýhradně sovětským přáním. Finský rozhlas oznámil, že Paasikivi, který zprostředkoval zradu Finska, převzal úkol sestaviti novou vládu. Další bolševisace Finska. Večerní České slovo 18. 11. 1944, r. 26, č. 273, s. 2. Jak oznamuje TT z Helsink, byla v pátek ustavena nová vláda Paasikiviho. Přetvoření vlády, jež se stalo nutným v důsledku moskevského vydírání, vedlo, jak bylo lze očekávati, k dalšímu bolševisování finské vlády. Již kat finského národa Paasikivi, jenž pomáhal připravovati zradu a vydání Finska Sovětskému svazu, je zárukou, že moskevský kurs se nyní může uplatňovati bezuzdněji než dosud.

56

Příl. 25: Volby do finského sněmu. Večerní České slovo 13. 1. 1945, r. 27, č. 11, s. 1. Na 17. a 18. března jsou vypsány volby do finského říšského sněmu. Předseda finské kontrolní komise sovětský generál Ždanov prohlásil, že budou provedeny podle demokratických zásad tak, jak byly uspořádány v r. 1940 v baltických zemích. To naznačuje, jak to bude vypadat. V baltických zemích se volilo také „demokraticky", ale nebolševičtí kandidáti byli před volbami zatčeni. Voliči dostali volební lístek, na kterém byl jediný kandidát, který zůstal na svobodě, bolševik. Paasikivi o volbách ve Finsku. Lidové noviny 22. 3. 1945, r. 53, č. 69, s. 1. Nikdo jiný nemohl nedůstojněji a nestoudněji charakterisovat důsledky a zákulisí finské volební tragedie, která Finsko žene do radikálního a urychleného zbolševisování, než to učinil proradný finský ministerský předseda Paasikivi sám, jenž o výsledku voleb prohlásil: Finský národ se bude vyvíjet, pokud jde o jeho politickou orientaci, čím dále tím více ve směru k Sovětskému svazu. Tím se stane, že finská politika již nikdy nebude v oposici bolševikům. Moskva nespokojena s finskými volbami. Národní politika 25. 3. 1945, r. 63, č. 72, s. 1. Moskevská zpravodajská služba uveřejnila komentář listu „Izvěstija" k finským volbám. V komentáři se praví, že ty živly, které uvrhly finský národ do katastrofy a jež se nyní rušivě stavějí v cestu „pokrokovému vývoji", jsou ještě značně silné. Boj proti těmto živlům nesmí být zastaven. Moskevský komentář ukazuje, že ani násilné zvýšení bolševického vlivu ve Finsku, které se projevilo v posledních volbách, nestačí držitelům moci v Kremlu, kteří si činí nárok na totalitu ve všech oborech, a také ji prosadí. „Tajné" finské volby. Večerní České slovo 10. 4. 1945, r. 27, č. 85, s. 1. Sovětské kontrolní komisi v Helsinkách se podařilo prostřednictvím Společnosti pro finsko-sovětskou vzájemnost náhlédnouti do volebních seznamů, v kterých je poznamenáno, kdo v jednotlivých obcích nevolil komunisticky. Není pochyby, že komunističtí činitelé materiál odevzdají do Moskvy. Na základě tohoto materiálu se má přikročit ve Finsku k zatýkání na širokém základě.

57

Seznam literatury a pramenů BEDNAŘÍK, Petr, JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií : od počátku do současnosti. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011. 448 s. Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1. Noviny. Díl 2. Noviny České republiky 1919– 1945 (CERBI N2). Brno: Sdružení knihoven ČR, 2004. Část 1, 446 s. Česká retrospektivní bibliografie. Řada 1. Noviny. Díl 2. Noviny České republiky 1919– 1945 (CERBI N2). Brno: Sdružení knihoven ČR, 2004. Část 2, 276 s. HEJKALOVÁ, Markéta. Finsko. 1. vydání. Praha: Libri, 2003. 130 s. JÍLEK, Viktor. Dějiny české žurnalistiky od svého počátku do r. 1945. 2. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 139 s. JUTIKKALA, Eino, PIRINEN, Kaukko. Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 408 s.

Dějiny Finska.

2. vydání.

Praha:

KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel, ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. 1. vydání. Praha: Portál, 2010. 310 s. KUBÍČEK, Jaromír. Lidové noviny a žurnalistika v ČR v meziválečném období. In: CHMEL, Zdeněk, Pavelka, Jiří. Lidové noviny Arnošta Heinricha a dnešek: odborná novinářská konference: 6. prosince 2005 Brno: sborník referátů.Brno: Syndikát novinářů jižní Moravy: Katedra mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studí Masarykovy univerzity, 2006, s 49–53. LAVERY, Jason Edward. The History of Finland. 1st printing. Westport: Greenwood Press, 2006. 195 p. MASER, Werner. Porušení slova: Hitler, Stalin a druhá světová válka. 1. vydání. Ostrava: OLDAG, 1996. 460 s. RICHTER, Karel. Hranice placená krví: sovětsko-finské války. 1. vydání. Praha: Epocha, 2006. 432 s. VAN DYKE, Carl. Zimní válka: sovětská invaze do Finska 1939–1940. 1. vydání. Brno: Jota, 2007. 316 s.

58

Lidové noviny. 1938–1945, roč. 46–53. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 1893–1945. Deník. Dostupné online na . Národní politika. 1938–1945, roč. 56–63. Praha: Politika, 1883–1945. Deník. Večerní České slovo. 1938–1945, roč. 20–27. Praha: Melantrich, 1918–1945. Večerník.

Digitální knihovna Národní knihovny České republiky Kramerius [online]. 2003–2010. Dostupný z WWW: . Digitální knihovna Moravské zemské knihovy Kramerius [online]. 2008–2011. Dostupný z WWW: .

59