PRÁVNÍ POSTAVENÍ NÁRODNOSTÍ V ČESKOSLOVENKU V LETECH

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

PRÁVNÍ POSTAVENÍ NÁRODNOSTÍ V ČESKOSLOVENKU V LETECH 1948-1989 Bakalářská práce

Autor:

Michal Kroupa Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Leden 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím elektronických vysokoškolských prací.

V Krašovicích, dne

Michal Kroupa

Poděkování: Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu JUDr. PhDr. René Petrášovi, Ph.D. za pozornost, kterou věnoval mé práci a za jeho odborné rady při zpracování této bakalářské práce.

Anotace: Tématem bakalářské práce je právní postavení národností v Československu v letech 1948 – 1989. Práce je rozdělena do pěti hlavních částí. V první části je pojednáno o historickém vývoji postavení národností. Druhá část se zabývá stranickými orgány Československa v letech 1948 – 1967 a jejími postoji k jednotlivým národnostem. Třetí část práce se věnuje přípravě ústavního zákona č. 144/1968 Sb. o postavení národností a jeho aplikovatelnost do praxe. Ve čtvrté části je rozebrána menšina německá, maďarská, polská a rusínsko-ukrajinská. Výchozím bodem práce je souţití těchto jednotlivých menšin s československým obyvatelstvem a národnostní politikou. V poslední páté části jsou rozebrány ostatní menšiny – ţidovská otázka a Cikáni – Romové. Klíčková slova: národnost, menšina, Československo, právní postavení, ústavní zákon

Annotation: The discussed topic of the bachelor theses is the lawful role of the minority nations in the Czechoslovakia in the time period between the years 1948 till 1989. The complete piece of work is divided into five main sections. In the first part we discuss the historical stand of the nations. In the second part we deal with political parties’ position and their opinions towards the different nations in the Czechoslovakia from 1948 till 1989. The third part describes the preparation process of the law no. 144/1968 about the cultural stand of the nations and its introduction to praxis. In the fourth part we will analyse the different nations (German, Hungarian, Polish, Russian-Ukraine). The main point will be to describe the cohabitation of the national minorities with the native Czechoslovakian population and the national politics. In the final part we will discuss the Jewish and the gypsy - roman minority. Keywords: ethnicity, minority, Czechoslovakia, legal position, constitutional law

Obsah 1.

Úvod .........................................................................................................................7

2.

Historie postavení národnostních menšin ................................................................8 2.1 Vývoj právního postavení na konci monarchie .....................................................8 2.2 Vývoj právního postavení v meziválečném období...............................................9 2.3 Postavení menšin v poválečném období ..............................................................14

3.

Stranické orgány ČSR ............................................................................................16 3.1 Vývoj v období 1948-1953 ..................................................................................16 3.2 Stagnace v období 1953-1967 .............................................................................17

4.

Ústavní zákon č.144/1968 Sb.................................................................................16 4.1 Příprava návrhu zákona o postavení národností ..................................................16

5.

Národnostní menšiny .............................................................................................19 5.1 Německá menšina ................................................................................................19 5.1.1 Události na sklonku čtyřicátých let ...............................................................19 5.1.2 První polovina padesátých let .......................................................................24 5.1.3 Druhá polovina padesátých let ......................................................................26 5.1.4 Šedesátá a sedmdesátá léta ............................................................................27 5.2 Maďarská menšina ...............................................................................................29 5.2.1 Události na sklonku čtyřicátých let ...............................................................29 5.2.2 První polovina padesátých let .......................................................................32 5.2.3 Druhá polovina padesátých let ......................................................................29 5.2.4 Šedesátá a sedmdesátá léta ............................................................................30 5.3 Polská menšina ....................................................................................................36 5.3.1 Události na sklonku čtyřicátých let ...............................................................36 5.3.2 Počátek padesátých let ..................................................................................38 5.3.3 Ke sklonku šedesátých let .............................................................................39

5.4 Rusínsko/Ukrajinská menšina..............................................................................36 5.4.1 Čtyřicátá aţ padesátá léta ..............................................................................36 6.

Ostatní menšiny ......................................................................................................38 6.1 Ţidovská menšina v poválečném Československu ..............................................38 6.2 Cikáni a Romové .................................................................................................41

7.

Závěr ......................................................................................................................45

8.

Seznam pouţité literatury.......................................................................................48 8.1 Odborná literatura ................................................................................................48 8.2 Právní předpisy ....................................................................................................50 8.3 Internetové zdroje ................................................................................................50

1.

Úvod

Tématem bakalářské práce je právní postavení národností v Československu v letech 1948 – 1989. Výchozím bodem je souţití českého a slovenského národa s příslušníky jiných národností, konkrétně s Němci, Poláky, Ukrajinci a Maďary, Romy a Ţidy. Zaměřím se na specifické odlišnosti v uspokojování práv a potřeb jednotlivých národností jako je náboţenství, kulturní zvyky apod. Uvedu, jaké postoje zaujímaly stranické orgány Československé republiky k uváděným národnostem a v návaznosti na toto se zaměřím i na řešení otázky národnostní politiky Komunistické strany Československa, které hrálo klíčovou roli v národnostní politice. Přetrvávající problémy tehdejší politiky, jako byla například neexistující právní úprava, její změny v roce 1968 a vytvoření ústavního zákona. Ale předtím, neţ se podíváme na situaci právního postavení menšin v poválečném Československu, je nutné se obeznámit se stavem vzniku právních norem na konci monarchie a v meziválečném období. Při pouţívání pojmů jako je menšina nebo národ je třeba si uvědomit, ţe obecně uznávaná definice neexistuje a vysvětlení tohoto pojmu se u jednotlivých autorů velmi často liší. Oficiálně byla snaha nahradit ho pojmem národnost za komunistické éry. Práce se zaměřuje na jednotlivé postavení menšin v Československu, před rokem 1968 a po roce 1968. Jaká byla jejich práva vůči Československým menšinám? Budou rozebrány jednotlivé menšinové organizace, které prosazovali jejich poţadavky. Zvláštní kapitolou bude obsaţen Ústavní zákon č.144/1968 Sb. a jeho dopad na československé obyvatelstvo, jeho příprava a následné schválení. Co znamenal pro menšiny? Jaké měl dopady? Zvlášť u jednotlivých menšin bude rozebráno významné a velmi citlivé téma a to oblast školství, fungování menšinových škol, výuka v mateřském jazyce, kvalita výuky apod.

2. Historie postavení národnostních menšin 2.1 Vývoj právního postavení na konci monarchie Nejdříve práce poukáţe na poměry za monarchie, kdy se pojem menšiny stal národním problémem nebezpečným prvkem vnitrostátní a mezinárodní politiky. V době monarchie tento problém procházel sloţitým vývojem, kdy na konci šedesátých let 19. století, došlo ke stabilizaci relativně moderního ústavního systému. Základem právního postavení jednotlivých národů bylo stručné ustanovení článku 19 v základním zákoně o všeobecných právech občanských č. 142/1867 říšského zákoníku, který byl součástí tzv. prosincové ústavy: „Všichni národové ve státě mají rovné právo a každý národ má neporušitelné právo chovati a vzdělávati národnost i řeč svou. (odst. 1) Rovné právo všech v zemi obvyklých řečí ve škole, v úřadě a v životě veřejném od státu se uznává. (odst. 2)…“1 Právní úprava byla značně polarizovaná, mnohdy chyběla a bohuţel byla zpolitizována.2 Klíčovým atributem ovlivňujícím vztahy Němců a Čechů byla výrazná převaha Němců. Pro úpravu národních poměrů v českých zemích existovaly dva zásadní pojmy. Jedna prosazující správní rozhraničení odpovídající jak personální, tak jazykovou hranici, druhá snaha o udrţení jednoty. 3 Národnosti ve střední Evropě byly definovány podle jazyka, coţ bylo citlivým problémem při sčítání lidu, které bylo obvykle bohuţel zpolitizované. Ke konci monarchie docházelo k mnoha dalším řešením národnostní otázky, zejména úpravou úředního jazyka. Klíčový byl vztah mezi Čechy a Němci po celou dobu monarchie. Skutečný sociální a společenský status národů, a to i jejich politické postavení v monarchii, se podstatně lišilo. Češi svou ztrátu rychlým tempem doháněli, coţ vyvolávalo silnější 1

Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice, str.: 19. Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice, str.: 19. 3 Petráš, R.: 2009. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana, str.: 149 – 150. 2

odpor dříve upřednostňovaných. Oproti tomu Němci ztráceli svou politickou moc opřenou o nedemokratické volební právo. Pro území Moravy byl uzavřen národnostní smír tzv. moravský pakt z roku 1905, který měl mimořádný význam pro usmíření. V Čechách se nic takového nepodařilo prosadit. Touto dohodou byl rozdělen zemský sněm na dvě národní a dále na velkostatkářskou kurii a rozdělení mandátů podle národnosti. Zde Němci sváděli tvrdé obstrukce, zejména v pohraničí se mnoţily protičeské incidenty. Vláda neměla dostatek sil k zabránění provokací a tak při obstrukcích v zemském sněmu roku 1908 dovedla tato krize k pádu vlády. Vláda v monarchii byla stále silná, politici si stále více uvědomovali, jak negativně působí nacionální konflikty. Vliv na tuto situaci měla i evropská politika, zejména působení na vnitřní poměry Německa v monarchii. Česká i německá strana v českých zemích se intenzivně snaţila drţet své politiky, coţ vedlo k neuskutečnění potřebných reforem národnostního práva i veřejné správy. V Rakousku-Uhersku vzniklo i několik teorií řešení národnostní otázky, které byly inspirací pro celou Evropu.4

2.2 Vývoj právního postavení v meziválečném období Další etapou vývoje řešení menšin u nás, ale i ve světě, byla meziválečná éra, která ve dvacátých letech přinesla vytvoření nového a revolučního systému mezinárodněprávní ochrany menšin první světové organice – Společnosti národů. Celkový počet příslušníků menšin v ČSR měl zásadní vliv na jejich postavení a význam pro stát. Meziválečné Československo bylo ovlivněno národními konflikty, spor s německou menšinou navazoval na mnohaletou nevraţivost mezi Čechy a Němci v českých zemích v dobách monarchie. Německá menšina se postupně ocitala v roli menšiny, naopak Češi a Slováci byli po první světové válce jeden stát a ocitli se poprvé v pozici vládnoucího národa. V republice počátkem dvacátých let ţilo necelých 14 4

milionů

obyvatel,

z toho

zhruba

51

%

Čechů,

23

%

Němců,

Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice, str.: 47 – 62.

15 % Slováků, 6 % Maďarů, 4% Ukrajinců a dále mnoho Ţidů a Poláků. V meziválečné době se mluvilo o menšinách rasových, náboţenských a jazykových, tak jak to vymezovaly menšinové smlouvy. Jazyková menšina byla nejdůleţitější a v zásadě národnostními. Rasová menšina měla právní úpravu poměrně okrajovou. Náboţenská menšina takřka neexistovala, protoţe stát právně nepreferoval ţádné náboţenství.5 Právní řád ČSR upravující postavení menšin, jako bylo právo menšinové, se často zaměňovalo s právem národnostním. Právní systém ČSR byl převzat ze zaniklé rakousko-uherské monarchie. Národnostní právo bylo prakticky ihned a zcela změněno a vytvořen rozsáhlý systém právní úpravy, který se členil vedle obecné části na právo jazykové, školské a kulturní. Základem právního postavení menšin za první republiky byla ústavní listina z roku 1920. Ustanovení o menšinách bylo zakotveno v hlavě VI., například rovnost občanů bez ohledu na příslušnost k menšině. Velmi důleţitá byla otázka státního občanství, kterou zpočátku ČSR nemohlo řešit samostatně. Snaţili se o to, aby Československo nemohlo odmítat občanství příslušníkům menšin. Některé právní předpisy byly pro menšiny výhodné, například tím, ţe jim zaručovali rovnost. Jednalo se o volební právo a sloţení veřejných orgánů. Nejdůleţitějším poţadavkem menšin, zejména Němců, byla autonomie a tím propojení organizace veřejné správy.6

2.3 Postavení menšin v poválečném období Celkové srovnání je samozřejmě komplikováno klíčovou skutečností, ţe během druhé světové války se v českých zemích proměnilo sloţení obyvatelstva a dříve tak zásadní německý problém v českých zemích zcela vymizel, coţ v jejím důsledku brání objektivnímu srovnání se starší dobou.

5 6

Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice, str.: 63-64. Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice, str.: 78-84.

Komunistická éra by se dala rozdělit na dvě části, a to na období před rokem 1968 a po něm. Právě rok 1968 byl mezníkem pro jedinou první právní úpravu, a to řešení otázky o postavení národností. Tou byl ústavní zákon č. 144/1968 Sb., který mimo jiné platil do roku 1991, kdy byla přijata Listina základních práv a svobod. Při pohledu na politiku komunistického státu k menšinám je vidět, jak reţim vše kontroluje a pevně řídí, ale zároveň má tendenci tuto problematiku spíše přehlíţet. V podstatě často o právech menšin rozhodovaly místní orgány správy, které byly pod kontrolou tamních stranických orgánů. Právo na moţnost pouţívání vlastního jazyka příslušníkům menšin, mnohdy záleţela jen na rozhodnutí národních výborů. Stát se snaţil zlepšit postavení zejména stále nenáviděných Němců, kteří naráţeli na neochotu úředníků. Ministerstvo vnitra muselo rozesílat výzvy k odstranění diskriminace Němců z poválečné doby. Období po roce 1948 přineslo celkově zklidnění poválečné mánie k menšinové otázce, protoţe došlo k vyřešení politické situace a problematika menšin nebyla zneuţívána.7 Polsko, Maďarsko a NDR se ocitly v sovětském bloku, a to také přineslo zklidnění mezinárodních vztahů. Obecně se dá hovořit o tom, ţe dříve tvrdě diskriminované menšiny, jako byli Němci a Maďaři, s nástupem totality došlo k jejich zrovnoprávnění. Politika státu k národnostním menšinám se utvářela jen pozvolna. Dlouhodobě přetrvávajícím problémem tehdejší národnostní politiky byla neexistence právní úpravy. Ústava z 9. května roku 1948 o menšinové otázce nehovořila. Novou ústavou byly prvorepublikové menšinové zákony zrušeny, jako byl jazykový zákon z roku 1920 a klíčová prvorepubliková norma týkající se menšin. Tento právní stav vyvolával časté problémy, protoţe práva menšin se neopírala o ţádný zákonný podklad.8

7

Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice, str.: 104-105. Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 117. 8

3. Stranické orgány ČSR 3.1 Vývoj v období 1948-1953 Stranické pokyny ÚV KSČ řešily otázku nedostatečně a představovaly pouze obecná zideologizovaná doporučení. Přestoţe se reţim zásadně rozcházel s burţoazní republikou, najednou je vidět jak leckdy v praxi vzalo zavděk bohatými zkušenostmi první ČSR. Inspirace starších metod se ale nepřiznávala ani v interních dokumentech. Z hlediska příslušníků menšin bylo základní skutečností, ţe nemohli svá práva reálně vymáhat, protoţe o nich obvykle vůbec nevěděli. Pokyny ÚV KSČ, oběţníky ministerstva vnitra a další podobné prostředky vytvářející status menšin byly utajené a obyvatelstvo se s nimi nemohlo vůbec seznámit. To znamená, ţe příslušníci menšin svá práva obvykle vůbec neznali, a tudíţ se jich také vůbec nedomáhali. To byla zásadní změna oproti prvorepublikové ČSR, která přetrvala aţ do roku 1989. Pokud šlo o samotné představy menšin o vhodné právní úpravě, pak bylo jejich postavení po druhé světové válce natolik oslabeno, ţe neměly moţnost tuto problematiku nijak ovlivňovat. Výjimku tvořili zpočátku poměrně početní Rusíni/Ukrajinci a částečně také Poláci. Po neúspěchu ze strany Rusínu začlenit jejich práva do ústavy, poţadovali alespoň jazykový zákon, který následně neprošel. Zakotvení státní politiky vůči menšinám v právních předpisech, se kterými se mohlo obyvatelstvo seznámit, si můţeme připomenout právě u problému Rusínů, kdy v poválečné době bylo postavení této menšiny nejsilnější. Státní politika se k menšinám vytvářela jen pozvolna. K významným krokům došlo v polovině roku 1952. Z tajné části ze schůze vlády 17. června 1952 vláda uloţila tato usnesení: „a) ministru vnitra, aby učinil opatření ke zvýšení počtu vhodných uchazečů z obyvatel maďarské národnosti do národního výboru, b) všem členům vlády, aby po dohodě s ministrem vnitra učinili taková opatření, aby na území obývané maďarským obyvatelstvem bylo umožněno používat maďarské řeči v příslušných státních veřejných budovách, c) všem dotčeným členům vlády, aby

připravili pro rok 1953 taková opatření na rozvoj území obývaných maďarskými občany.“9 Obdobně se také postupovalo u dalších národnostních menšin. Nepřekvapuje, ţe Maďaři se stali po odsunu Němců nejpočetnější menšinou ve srovnání s první republikou. Zatímco prvorepubliková právní úprava se věnovala německé otázce, pak za komunistické éry byl věnován zájem spíše Maďarům. Vláda 17. června 1952 vytyčila tzv. jazyková práva zásady dvojjazyčnosti v národnostně smíšených oblastech a také zásady zastoupení menšin v národních výborech a v jiných organizacích. Tato usnesení ale nebyla zřejmě publikována a rovněţ nikdy nebyla v plném rozsahu uskutečněna. 10

3.2 Stagnace v období 1953-1967 Klíčovou roli ve státní politice měl ÚV KSČ, který vydal některé pokyny pro činnost nejenom stranických, ale i státních institucí, např. o Němcích v roce 1956, o Polácích v roce 1959, o Maďarech v roce 1958. Teprve Ústava z roku 1960 přinesla oficiální zakotvení vedoucí úlohy strany. Za dob totalitního reţimu to nebyl skutečný problém, avšak právní základ postavení menšin zakotvený v pokynech ÚV KSČ byl mimoprávní, ba dokonce protiprávní, coţ si uvědomovali i někteří tehdejší odborníci. Na počátku padesátých let se stabilizovalo postavení národností Maďarů, Poláků, Ukrajinců, na rozdíl od poválečného období. Tyto menšiny získaly vcelku přiměřená kulturní a jazyková práva. Mohly pouţívat svůj jazyk při jednání s úřady, v oblastech existovala i dvojjazyčnost v nápisech, vydávání tisku, knih a provoz rozhlasu v jejich jazycích. Obyvatelstvo těchto menšin mělo zastoupení ve volených orgánech i ve správním aparátu. Národnostní politika byla často improvizovaná od státních i stranických orgánů, vyţadovala velké mnoţství aktivity. Z tohoto se lze domnívat, ţe se reţim

9

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 118. 10 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 117 – 120.

problematice věnoval. Národnostní politiku řídil ÚV KSČ, a to zejména jeho ideologické oddělení. Specifická politika byla především vůči Maďarům. Romové, kteří nebyli povaţováni za národnost, bylo jejich postavení řešeno spolu s ostatními menšinami, byť byli chápáni jako specifičnost. Hlavním problémem zejména Němců, ale i dalších menšin, komplikující činnost veřejné správy na počátku komunistické éry byly přetrvávající nedůvěry a nacionalismu, především změny státní politiky, které působily mnohdy aţ absurdně. Přes pozvolné zlepšování statusu Němců se ale i po únoru 1948 přeţily některé protiněmecké tendence, mimo jiné snaha o dodatečné odsuny a neochota k masovému vracení státního občanství. Přijetí zákona bylo ovlivněno neúspěchem přesvědčit Němce, aby dobrovolně poţádali o občanství. Mezi elementy komplikující národnostní politiku reţimu byly překvapivě problémy na místní úrovni. K nejvýznamnějším úkolům státní politiky patřilo řešení problematiky národního menšinového školství. Vzhledem k polarizaci německé menšiny způsobené odsunem nebylo německé školství obnoveno. Zatímco většina školství jednotlivých menšin fungovala bezproblémově ihned po druhé světové válce, školství německé bylo likvidováno. Stručný zákon z roku 1953 přinesl Němcům moţnost získání občanství, které ho dosud nezískali. Avšak ani tímto zákonem nezískali ţádná speciální práva. Komunistický reţim se kriticky vyjadřoval k dřívější nacionalistické politice za první republiky a snaţil se oficiálně provádět politiku proletářského internacionalismu.11 Zajímavým byl reálný vliv Sovětského svazu a marxistické ideologie. Moskva se stala pro ČSR i pro další země východního bloku absolutním vzorem. Na druhé straně SSSR se svojí sloţitou národnostní strukturou experimentoval tak, ţe zkušenosti z této země naznačovaly, co je v poměrech komunistického reţimu pouţitelné. Dalším problémem po nastolení komunistického reţimu se stala i náboţenská otázka. V ČSR se dalo jen těţko hovořit o menšinách náboţenských, neboť náboţenské menšiny ani v komunistickém reţimu neznamenají významnou otázku. Menšinová politika zpočátku komunistické éry procházela sloţitým vývojem. Postoje nového reţimu na rozdíl od původního postavení menšin se politika začala často zhoršovat. To se

11

Mezinárodní dělnická solidarita, jeden ze základních pilířů marxistické ideologie, v praxi často zneuţíván k ovládání politického hnutí politickou stranou SSSR.

projevilo zejména u menšin, které měly zpočátku lepší postavení, jako byli Rusíni či Poláci. Na počátku padesátých let došlo k excesům zasahujících do menšin, zejména se jednalo o ţidovskou národnost. V šedesátých letech zájem o menšinovou politiku natolik zeslábl, ţe se uvaţovalo o mizejícím významu nacionální otázky. To se projevilo při přípravy ústavy minimálním zájmem o otázku menšin. Větší zájem o národnostní politiku se projevoval aţ v roce 1967. V celku v letech 1964 – 1968 byla připravena celá řada návrhů na řešení národnostních problémů, avšak do praxe před rokem 1968 se neprosadili. Teprve rok 1968 přinesl výrazné probuzení menšin, které mají řadu pozoruhodných paralel.12

12

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 121 – 130.

4. Ústavní zákon č.144/1968 Sb. 4.1 Příprava návrhu zákona o postavení národností Situace kolem úspěšné přípravy ústavních zákonů, přerušil vpád sovětských vojsk na naše území. Původně plánované jednání bylo odsunuto, protoţe se vládní orgány zabývaly řešením aktuální politické situace. Zapojení společnosti do přípravy o ústavních zákonech včetně zákona o národnostech, začala být podvazována. Byly narychlo připraveny a schváleny zákony, které omezovaly spolčovací právo, obnovení cenzury aj.13 Odborné vládní komisi se podařilo na konci září podat „Návrh ústavního zákona o postavení národností v Československej socialistickej republike“,14 který se podobal později schválenému zákonu. Jiţ zmiňovaný návrh byl projednáván ve vládě 1. října a poté při zasedání odborné vládní komise. Kritickým postojem vlády byla zaznamenána důvodová zpráva o právním postavení národností upravující roky 1945-1968. Velmi nejasnou otázkou zůstalo také postavení Romů, o kterých zákon nemluvil. Ale i přesto byl zákon vcelku hotov a předloţen k projednání v ČNR a SNR a rovněţ veřejnosti. Dne 4. října byl uveřejněn návrh nového ústavního zákona v deníku Rudé právo a předloţena výzva, aby odborné vládní komisi byly zaslány návrhy a připomínky. Do diskuzí se zapojila celá řada odborníků a organizace menšin. Postoje jednotlivých menšin byly různé, například Slováci se obávali ze slovenského nacionalismu, kdeţto Maďaři a Rusíni vcelku zákon přijali.15 Nejvíce návrhů a připomínek byly z řad odborníků. Například Dr. Vladimír Srb kritizoval zákon …„ je formulován v úvodě tak, jako by měl být určen jen pracujícím 13

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 328. 14 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 328. 15 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 328.

lidem, nikoli veškerému obyvatelstvu, tedy i dětem a starým lidem“.

16

Další jeho

výraznou výtkou v zákoně bylo vyjmenování čtyř národnostních menšin. „V článku 3 se přiznávají některým menšinám některá práva. Avšak není důvodu, proč nepřiznat právo založit spolek, vydat knihu, event. vydávat časopis i jiným národním skupinám: rozdíl by mohl být v tom, že některé národní skupiny mají nárok na podporu státu a jiné nikoliv“.17 K vládnímu zákonu hovořil i tehdejší ministr spravedlnosti dr. B. Kučera. Ústavní zákon o postavení národností v ČSR z 27. října 1968 má sedm článků. Přinesl určité zlepšení situace v zákonném zajištění existujících práv, ale i jejich rozšíření, např. zrovnoprávnění Němců a Maďarů, Poláků a Ukrajinců, vytvoření vládních orgánů pro práci s menšinami. Článek 1 zabezpečoval moţnosti a prostředky všestranného rozvoje všem národnostem ţijícím na jeho území. Národnosti byly po přijetí zákona brány jako subjekty – Češi a Slováci, které tvoří stát a ne pouze stát Čechů a Slováků. Hovořilo se o národnostech maďarských, německých, polských a ukrajinských. Článek 2 obsahoval „Národnosti jsou přiměřeně ke své početnosti zastoupeny v zastupitelských sborech a v jiných volených orgánech“.18 V odstavci 2 zakotvoval, ţe se zřídí zvláštní orgány, které budou zabezpečovat a uskutečňovat práva národností a samostatně rozhodovat o jejich specifických zájmech.19 Vlastní menšiny ţádná politická strana neměla a tak kandidáty do volených sborů stejně vybírala a jmenovala KSČ. Článek 3 zabezpečoval občanům maďarské, německé, polské a ukrajinské národnosti jejich národní rozvoj za určitých podmínek: „ a, právo na vzdělání v jejich jazyku, b, právo na všestranný kulturní rozvoj, c, právo užívat jazyka v úředním styku v oblastech obývaných příslušnou národností, d, právo spolčovat se v národnostních kulturních společenských organizacích, e, právo na tisk a informace v jejich jazyku.“20 Jazykový zákon nebyl vypracován, určitou úpravu zaznamenalo pouze školství. 16

Rudé právo 22. 10. 1968, s. 3, „Přesněji formulovat práva menšin“. Rudé právo 28. 10. 1968, s. 2, „K zákonu a postavení národností v ČSSR“. 18 Ústava Československé socialistické republiky 1972 Státní pedagogické nakladatelství str. 125. 19 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 337. 20 Ústava Československé socialistické republiky 1972 Státní pedagogické nakladatelství str. 125. 17

Význam kulturních organizací byl neustále potlačován, zejména v období roku 1968, kdy se některé organizace snaţily představovat své jakési politické strany a jejich reprezentanty. 21 Článek 4 upravuje svobodné rozhodování o své národnosti. Příslušnost jakékoli národnosti nemůţe být ţádnému občanu na škodu při jeho prosazování v ţivotě politickém, hospodářském, posledním bodem zákaz nátlaku směřující k odnárodnění.22 Článek 5 předpokládal vydávání dalších federálních a národních zákonů 23, ale k tomu nedošlo aţ do roku 1991. Nebyly zřízeny orgány pro zabezpečování práv menšinových národností, vznikaly pouze komise pro náleţitosti národností v menšinových oblastech. Článek 6 zrušil ústavní zákon čl. 25 Ústavy č. 100/1960 Sb., který zmiňoval občany pouze maďarské, ukrajinské a polské národnosti a jen stručně zaručoval některá práva. Proto nový ústavní zákon byl velkým přínosem a vydrţel jako jeden z mála rok 1968. Jeho účinnost k zajištění práv nemohla být prováděna v plné výši kvůli chybějícím prováděcím zákonům. Komunistické vedení zbytečně neotvíralo otázky rozšíření práv menšinám, aby nedestabilizovali politickou situaci v zemi. Článek 7 - zákon nabyl účinnosti. S dalšími zákony, se kterými se počítalo, jiţ v období postupující normalizaci nebyly dotvořeny. Tento zákon přinesl nesmírný přínos pro právní postavení menšin v Československu, i kdyţ základní problémy nemohly být řešeny díky politickým okolnostem. Přispěl zejména ke zlepšení vztahů menšiny a většiny ve státě.24

21

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 338. 22 Ústava Československé socialistické republiky 1972 Státní pedagogické nakladatelství str. 125 – 126. 23 Rudé právo 28.10.1968, s.2, “K zákonu o postavení národností v ČSSR“. 24 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 340-341.

5. Národnostní menšiny 5.1 Německá menšina 5.1.1 Události na sklonku čtyřicátých let

Odsunem většiny Němců se upevnila vnitřní soudrţnost Československa. Vysídlení německých příslušníků zjednodušilo národnostní a politické poměry v Československu. Ačkoliv v Československu zůstalo přítomno větší mnoţství Němců, nedisponovali ţádnými právy politickými a ani v blízké budoucnosti jim je nikdo nehodlal poskytnout. Většina německých komunistů a sociálních demokratů byla raději vystěhována za hranice z důvodu jejich předpokládané angaţovanosti ve vnitropolitice. Snahou bylo vyčistit republiku celou od Němců.25 Rozptyl německé menšiny slouţil k asimilaci rozbitím usídlení této skupiny od roku 1949. Ani zaměstnavatelé nezacházeli s touto menšinou mnohdy sluţně a nedodrţovali předpisy „Systém pracovního přidělování Němců a odvádění srážek z jejich mezd a platů přinesl v poválečných letech státní pokladně nemalé finanční prostředky.“26 K vylepšení postavení Němců došlo na jaře 1948 schválením zákona č. 99/1948 Sb., O národním pojištění. Zákonem získali stejné nároky na dávky jako všechny pracující osoby na území bez ohledu na občanství a národnost. V rámci slučování rodin odešly v letech 1947 – 1948 další skupiny osob. Existovaly určité skupiny, které byly vyňaty z odsunu, jako byla např. smíšená manţelství, Němci ţidovského původu. „Na začátku roku 1947 se uvádělo, že v republice je přibližně 40 000 tisíc českoněmeckých manželství.“27 S odsunu byly vyřazeny osoby, které

25

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 92. 26 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 147. 27 Staněk, T.: 1993. Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989, str. 32.

představovaly pro stát nezbytné a důleţité síly. Těmito osobami byli horníci, odborníci a specialisté.28 Po ukončení hlavní fáze odsunu zbylo v ČSR asi osm tisíc Němců.29 Přesné informace o počtu osob na československém území nejsou přesné, protoţe docházelo k neustálé migraci obyvatelstva. V první polovině padesátých let byla zaznamenávána značná aktivita úřadů pro stabilizaci postavení Němců. Zaměstnavatelé byli tvrdě kritizováni, ţe nejednají s německým obyvatelstvem jako s rovnoprávnými občany. Němcům mělo být vráceno občanství, coţ bylo jedním z klíčových faktorů. Neznamenalo to však navrácení konfiskovaného majetku, jak mnozí Němci doufali. Přinášelo to jisté výhody, ale samozřejmě i nevýhody. Výhodu přinášelo zrušení omezení pobytu. Za nevýhodu byla povaţována branná povinnost a komplikace v případě emigrace. Dále ministerstvo vnitra Národních výborů uloţilo „aby osobám německé národnosti byly ponechány v držbě a užívání i s příslušenstvím zařízením a nemovitostmi jejich obytné domky, pokud je dosud obývají, aby smlouvy o užívání bytu obývaného osobou německé národnosti nebyly rušeny …, aby tam, kde k tomu dosud nedošlo, byly odstraněny různé zákazy návštěv místností, zábav, lesů a parků, atd. osobami německé národnosti…“30 Němci byli nadále přesto omezováni, například při uţívání jazyka, vzdělávání v německém jazyce, apod. Odsuny byly definitivně zastaveny okolo roku 1950.

5.1.2 První polovina padesátých let

Existovala snaha o kvalifikovaný přístup k menšinám, a tedy toto úsilí zanést do správních dokumentů. Došlo tak k vytvoření zásadního dokumentu, který deklaroval činnost KNV. V materiálu KNV (Jihlava 1951) lze nalézt dnes jiţ humorně znějící větu: „Aby bylo zajištěno důsledné provádění politiky proletářského internacionalismu dle zásadní směrnice prezidenta republiky Klementa Gotwalda ,Není Němec jako

28

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 147. 29 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 96. 30 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 150.

Němec´…“31 Byl proto zřízen dokument, který nařizoval ONV „v kraji zavést přesnou evidenci Němců, zjistit, kolik z nich má občanství, kolik osob o ně vůbec nepožádalo a proč, jejich zaměstnání, majetek, ubytování, kulturní život, zapojení do budovatelské práce a postoj k režimu.“32 Historickým předělem německé otázky se stal zákon č. 34/1953 Sb., který uděloval občanství všem Němcům, kteří ho ještě nezískali. Občanství jim bylo tedy přímo zákonem vnuceno.33 Vzhledem k tomu, ţe stále existoval protiněmecký tlak, Němci neměli snahu zapojovat se do československé společnosti. Chtěli proto emigrovat a československé občanství stále nechtěli přijmout. Na základě uvedeného zákona občanství odmítlo zhruba dva tisíce občanů německé menšiny a zároveň občanství přijalo přes padesát tisíc Němců. Ohledně osob, které občanství odmítly, se uskutečnilo jednání se Sovětským svazem a byl proveden jejich odsun po malých skupinách. Ovšem tentokrát šetrným způsobem, protoţe by se mohlo stát, ţe ti Němci, kteří jiţ občanství přijali, by téţ mohli chtít opustit Československo. V roce 1954 bylo podáno zhruba jeden tisíc sto ţádostí o přesun, vyhověno bylo sedmi set ţádostem. V roce 1955 ţádalo skoro devět set Němců a emigrace byla povolena něco málo přes šesti set osobám.34 I přesto, ţe se uskutečnily volby v roce 1954 do Národních výborů a Národních shromáţdění, kam byli zvoleni i Němci, neměli stále svoji vlastní organizaci, jako Poláci a Maďaři, na kterou si museli počkat aţ do roku 1968. Ovšem fakt, ţe byla umoţněna Němcům aktivní účast v úřadech, u Čechů to vyvolávalo značné obavy. „Němci na rozdíl od Poláků, Maďarů, Ukrajinců neměli národnostní práva, což, … mělo za následek, že občané německé národnosti neměli školy v německém vyučovacím

31

Moravský zemský archiv Brno, fond Krajský národní výbor v Jihlavě 1949 – 1960, kart. 455, inv. č. 1119 sign. Vnitř/17 „německá otázka… 1949 – 1955, Rada KNV Jihlava 14. 7. 1951 III. Referát/215-14/7-1951-III/1, citováno z Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 153. 32 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 153. 33 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 155. 34 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 205.

jazyce, nebyla zavedena dvojjazyčnost na úřadech a na nápisech, neexistoval žádný kulturní či jiný spolek.“35 Toto se však změnilo v roce 1968. Došlo také ke změně školství, které je vţdy u kaţdé menšiny, u německé nevyjímaje, posilujícím prvkem národní identity. Ostatním menšinám bylo souhrnně poskytnuto vzdělání v mateřském jazyce, v Československu dosud německé školství neexistovalo. Jedinou moţností, která byla německé menšině v této oblasti poskytnuta, bylo zavedení výuky německého jazyka jako nepovinného školního předmětu. V první polovině padesátých let, ale o výuku nebyl příliš velký zájem ze strany německých rodičů. Zájem se o vyučovaný nepovinný předmět rozšířil aţ v druhé polovině padesátých let.36

5.1.3 Druhá polovina padesátých let

Komplikovanější situace nastala ve druhé polovině padesátých let. Zejména kvůli otázkám mezinárodním. Sovětský svaz navázal kontakty se SRN a vazby mezi NDR a ČSR, které zlepšily otázku postavení menšin. ÚV KSČ v listopadu 1956 schválil dokument „Zásady práce mezi německým obyvatelstvem v ČSR“. Zvýšil se zájem Němců o veřejný ţivot, coţ ukončil rok 1960, kdy ústava Němce nezahrnula. Ani v druhé polovině padesátých let neustal počet podaných ţádostí o emigraci z Československa. Němci se cítili ukřivděni, diskriminováni nejen v zaměstnání, a tudíţ nemohli pociťovat svojí národnostní svobodu. Například v roce 1956 ţádalo o přesun skoro čtyři tisíce Němců, z toho bylo vyhověno necelým dvěma tisícům. V roce 1957 počet ţádostí vzrostl o zhruba polovinu na necelých sedm tisíc. V tomto případě bylo vyhověno pouze necelým devíti set ţádostem.37 „Národnostní politika komunistického vedení státu vycházela na konci padesátých let z optimistického hodnocení stupně začlenění Němců do československé společnosti, a to jak pokud šlo o sociální a politické, tak i ideové stránky tohoto 35

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 206. 36 Urban, R.: 1964. Die Sudetendeutschen Gebiete nach 1945, str.: 33 - 34 37 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 205.

procesu. Perspektiva ,definitivního vyřešení´ německé otázky v republice v důsledku demografického

vývoje,

politicko-ideologické

,převýchovy´

a

stírání

etnické

svébytnosti německé národnostní skupiny se z tehdejšího pohledu oficiálních míst zdála velmi blízká, což souviselo s rozšířenou představou o klesajícím významu národnostní otázky a tím i diferencovaného přístupu k jednotlivým menšinám v dané etapě ,socialistické výstavby´.“38 Politická elita spoléhala na to, ţe postupem času se německá menšina asimiluje mezi československou společnost. Například na konci padesátých let ministerstvo školství vysvětlovalo, proč nebyla zavedena školní docházka v německém jazyce. Ministerstvo uvedlo, ţe situace okolo německé menšiny se odlišuje o zákonem uznané menšiny, a to proto, ţe Němci ţijí rozeseti po území Československa. Je jasné, ţe toto nebyl silný argument, uţ jen proto, ţe Němci ţili v příhraničních oblastech a existovaly plně německé vesnice. Republika chtěla tímto docílit rychlejšího procesu asimilace.39

5.1.4 Šedesátá a sedmdesátá léta

I kdyţ na konci padesátých let národnostní politika nesla v duchu začleňování Němců do československé společnosti, ústava z roku 1960 vymezila rovnoprávnost bez ohledu na rasu, dále garanci všech nástrojů ke vzdělání v mateřském jazyce. Toto ovšem bylo umoţněno občanům maďarské, polské a ukrajinské národnosti. Německou národnost tento ústavní zákon nezahrnul. Prezident i generální tajemník se nechali na veřejnosti slyšet, ještě před vydáním uvedeného ústavního zákona, ţe na území Československa ţijí tři národnostní menšiny, a to Maďaři, Poláci a Ukrajinci a těmto je garantována rovnoprávnost.40 Šedesátá léta přinesla všem občanům Československa nový ústavní zákon o československé federaci a národnostem především ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o

38

Staněk, T.: 1993. Německá menšina v českých zemích 1848 – 1989, str. 144. Urban, R.: 1964. Die Sudetendeutschen Gebiete nach 1945, str.: 34. 40 Bohmann, A.: 1975. Menschen und Grenzen – Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei., str.: 486 – 487. 39

postavení národností v Československé socialistické republice. Tímto zákonem došlo ke zrovnoprávnění německé národnosti. Jeho článek 1 uváděl: „Československá socialistická republika, jako společný stát českého a slovenského národa a národností žijících na jeho území … zabezpečuje maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti možnosti a prostředky všestranného rozvoje.“41 Toto ústavní nakročení správným směrem, i kdyţ však mělo v praxi jen uţší prostor k naplňování, umoţnilo však, kromě dalšího, jiţ v roce 1968 vznik „Kulturního svazu občanů Československa německé národnosti“ (KSOČNN, dále jen KS). Jeho struktury existovaly jiţ od počátku r. 1969. Někteří činitelé KS zasedali v různých institucích, především však v zastupitelských sborech. Další desetiletí byla ve znamení pokračujícího asimilačního procesu. Počátkem sedmdesátých let se k německé národnosti přihlásilo 85 tisíc osob. V roce 1980 to bylo jiţ jen něco málo přes 61 tisíc osob.42 KS měl v osmdesátých letech kolem osmi tisíc členů organizovaných v šedesíti místních

organizacích.

předlistopadovou

Jeho

vedení

i

dobou. K nespokojeným

konkrétní patřil

téţ

činnost Walter

byly

ovlivněny

Piverka,

který

v šedesátých letech stál u zrodu KS. Jeho úzké spojení s německým menšinovým hnutím ho kvalifikovalo k tomu, aby byl navrţen a zvolen poslancem České národní rady. V období normalizace se však z vysoké politiky stáhnul.43 V roce 1968 byla otevřena opět otázka školství a výuka pro německé děti v jejich mateřském jazyce. I kdyţ byly otevřeny krouţky pro děti německé národnosti, tyto krouţky byly obsazeny v malém počtu. Pro příklad lze uvést školní rok 1968/1969 kdy zhruba ze čtyř a půl tisíce dětí krouţky vyuţívalo necelých devět set dětí. KS byla kulturní organizací, kdy se jejím členem mohl stát kaţdý občan německé národnosti. Jejím úkolem bylo naplňovat německé občany kulturními potřebami a být jakýmsi jejich domovem. Tato organizace ovšem nedisponovala velkým počtem mladých členů. Byla snaha o zakládání této organizace i na území Slovenska. „Činnost organizací, jež zpočátku vycházela z autentického zájmu o celkovou situaci německé menšiny i drobnější, každodenní starosti a problémy jejích příslušníků, byla postupně 41

Citováno z http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Nem_mensina1.htm, 3. 6. 2012. Dostupné z http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Nem_mensina1.htm, 3. 6. 2012. 43 Dostupné z http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Nem_mensina1.htm, 3. 6. 2012. 42

vtěsnávána do předem určeného rámce, příznačného pro utužení politické a ideologické kontroly KSČ nad složkami Národní fronty a celým veřejným děním.“ 44

5.2 Maďarská menšina 5.2.1 Události na sklonku čtyřicátých let

Maďarská menšina po odsunu Němců představovala nejpočetnější menšinu zastoupenou na území Československa. Ţila zejména v oblastech jiţního a jihovýchodního Slovenska. Znamenalo to tedy, ţe s touto menšinou budou největší potíţe. Záměrem, stejným pro všechny menšiny, bylo rozšíření jejich práv. Po druhé světové válce se s ním prakticky vůbec nepočítalo, uvaţovalo se o jejím odstranění, avšak po nastolení komunistického reţimu v Československu se s ní začalo počítat. Nebylo moţné likvidovat tuto národnostní menšinu uţ jen proto, ţe mateřský stát byl jedním z členů komunistického bloku. „Postup vůči maďarské menšině byl v ČSR po válce zpočátku takřka stejně nepřátelský jako proti menšině německé – např. obě skupiny byly postiženy některými dekrety, avšak negativní postoj proti Maďarům nezískal podporu zahraničí a to byl také důvod neúspěchu snah o odsun.“45 Jiţ v roce 1948 byla provedena opatření právního postavení Maďarů. Odsunutí Maďaři se mohli vrátit z pohraničí. Bylo obnoveno maďarské školství, občanská práva, začal vycházet tisk a knihy v maďarském jazyce. S tímto krokem se stát musel smířit, byť ne zcela ochotně. Dne 5. 3. 1949 byl také založen Csemadok – Kulturní svaz maďarských pracujících v Československu.46 Po roce 1952 mohli být Maďaři zastoupeni v ONV a KNV, kde jim bylo umoţněno zastávat vedoucí funkce, a došlo také k povolení dvojjazyčnosti ve smíšených okresech. Další změnu k politice této menšiny

44

Staněk, T.: 1993. Německá menšina v českých zemích 1848 – 1989, str.: 165 – 170. Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 100. 46 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 157. 45

zaznamenala schůze Informbyra z června 1948. Maďarští komunisté měli moţnost vstupovat do KSČ. Důleţitým krokem bylo vrácení občanství, na kterém závisely i další procesy, jako poskytnutí rovných práv, odvolání konfiskačního opatření. U maďarské menšiny se s určitými restitucemi počítalo, naopak německá menšina na vrácení neměla ţádný nárok. Díky reslovakizaci47 nehrozilo Maďarům vystěhování ani konfiskace majetku. A tak tímto způsobem byla přiznána národnost zhruba dvěma stu tisícům osob.48 Zemědělský majetek byl vrácen, pokud byl jeho vlastníkem stát, ale pouze do rozlohy padesáti hektarů. Právní postavení maďarských vlastníků bylo v Československu výhodnější neţ postavení německých vlastníků, i kdyţ se v praxi restituce údajně nikdy neprovedly. Pozoruhodným prvkem byl tlak Maďarska, kterému se podařilo zabránit některým krokům, jako bylo například omezování pouţívání maďarštiny, zabránění Maďarům hlásit se k původní národnosti. Postoj reţimu se celkově měnil jen pozvolna. Typickým příkladem přeţívání poválečných zásahů byly zásahy proti církvi. Duchovní, kteří byli v maďarském prostředí důleţitým prvkem inteligence a především kalvínství49, bylo chápáno jako projev maďarského nacionalismu. Církev byla významnou národní oporou. Nikoho nepřekvapí, ţe se organizace podílející se na slovakizaci50 na tento problém zaměřila. Slovenská národní rada proto nařídila, ţe bohosluţby

konané

na

Slovensku

budou

pouze

ve

slovenštině.

Kvůli

protináboţenskému charakteru reţimu se boj proti církvi začal stupňovat. Největším problémem maďarské menšiny byla reslovakizace. Československo však udrţelo výsledky své kampaně a reslovakizovaní měli být povaţovány za Slováky, takţe snaha zařadit děti do maďarských škol byla odmítána.51 „Při sčítání lidu v roce 1950 se tedy mnoho reslovakizovaných ještě přihlásilo ke Slovákům, ale v roce 1960 se zřejmě

47

Reslovakizace = přihlášení se ke slovenskému „mateřskému“ národu Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 100. 49 Kalvinismus = náboţenský směr – křesťanství. Vznikl v 16. století ve Švýcarsku a jeho hlasatelem byl Jan Kalvín. 50 Slovakizace = akt, který umoţňoval občanům maďarské národnosti dohledat slovenské předky a poţádat o přiznání národnosti. 51 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 157 – 161. 48

všichni maďarsky cítící osoby hlásili k Maďarům, takže menšina vzrostla z 354 232 (1950) na 518 782 (1960).“52 I v dalších měsících byla nejistá situace v postoji k reţimu o reslovakizaci. Nevtíravý posun reţimu snadno zmýlil sloţky správy, které postupovaly protimaďarsky. Naznačovala to i skutečnost, ţe ve vedoucích funkcích zůstali zastánci reslovakizace jako byl Gustav Husák. Návratem Maďarů po jejich odsunu z českých zemí v letech 1946 – 1948 byla snaha oslabit ekonomicky silnější vrstvy maďarského obyvatelstva. Jednalo se zhruba o více neţ dvacet tisíc osob, které měly zájem o vrácení svých nemovitostí. To vyvolávalo u místních Slováků podráţděnost, kdyţ navrátilci ţádali zpět své majetky. I přesto, ţe se pozice menšiny postupně zlepšovala i po únoru přeţíval nacionalismus. Zlepšení zaznamenalo školství, tisk a řešeno bylo zastoupení Maďarů na úřadech. Jedním z projevů, ţe stát počítá s touto menšinou, bylo právě obnovení maďarského školství. Jednalo se o potřebný krok, protoţe neexistence výuky menšin v jejich rodném jazyce by měl pro menšinu drtivý dopad. Vláda přijala v roce 1948 usnesení, aby bylo moţno vyučovat děti v jejich mateřském jazyce. Politika k menšině zůstávala i nadále nejasná ještě po jednání v únoru 1948 při ÚV KSS.53 V. Široký představoval jednu z klíčových osob při řešení maďarské otázky, prohlásil „že ve školství se musí provádět taková politika, která povede k asimilaci54.“55 Vývoj škol byl velmi rychlý, často na úkor kvality. Naráţelo se na mnohé obtíţe, jako bylo pomalé získávání učebnic, nedostatek školních potřeb, apod. Vyučovali mnohdy nekvalifikovaní učitelé, kteří prošli různými učitelskými rychlokurzy, coţ byl problém při výuce mnoha předmětů. I pro nedostatek kvalifikovaných učitelů byla řada z nich vyhozena z politických důvodů, nejčastěji však z odmítnutí vzdání se svého náboţenství. Rozvoj maďarského kulturního ţivota

52

Irmanová, E.: 2005. Maďarská menšina na Slovensku a její místo v zahraniční politice Slovenska a Maďarska po roce 1989, str. 234. 53 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970 str. 161 – 163. 54 Asimilace = je společenský proces úplného přizpůsobení, kdy sociální skupina opouští všechny své dosavadní hodnoty a vzory, přijímá nové v celém jejich rozsahu a plně se s nimi identifikuje. Asimilace vede k homogenizaci společenského prostředí. 55 Gabzdilová, S.: 2005. Prejavy totalitarizmu vo vzdelávacom procese škol s vyučovacím jazykom maďarským na Slovensku v rokoch 1948 – 1953, str. 117.

byl poměrně rychlý. První noviny vyšly jiţ v prosinci roku 1948 a slouţily zejména k ideologické indoktrinaci56 – jednalo se o týdeník ÚV KSS. Práva menšin byla nadále odmítána, coţ prohlásil na zakládajícím shromáţdění Ondrej Pavlík. „Označil menšinová práva za buržoazní přežitek a diskriminaci a za záruku skutečné rovnoprávnosti prohlásil odstranění třídní nadvlády a socialismus zabezpečující rovnost bez ohledu na národnost.“57

5.2.2 První polovina padesátých let

Csemadok neměl být organizací maďarskou, ale jako prostředek k šíření socialistické kultury v maďarském jazyce, ačkoli v praxi byly aktivity Csemadoku širší. Spornou pozici měly osoby, kterým bylo zapojování do maďarského ţivota znemoţňováno. Roku 1953 usnesení vládnoucí strany rozhodlo, ţe si kaţdý můţe zvolit svojí národnost. Dále zapojení Maďarů do národních výborů, zavedení dvojjazyčnosti úřadů v maďarských oblastech. Negativní postoj Maďarů ke státu a nejistota k reţimu zkomplikovaly hospodářskou politiku včetně její kolektivizace. Snaha reţimu zlepšit vztahy měla svá opodstatnění. Jiţní oblast Slovenska, která byla značně zemědělská, ale zároveň velmi chudá. Nacionalismus, který přeţíval, pozice menšiny od poválečného období zásadně zlepšily, i kdyţ k nim docházelo v nejtvrdších dobách komunistického reţimu.58 Rok 1954 byl zahájen proces proti slovenským burţoazním nacionalistům. Zásahy proti osobám, slovensky cítícím komunistům, mohlo u Maďarů působit spíše pozitivně a stranické vedení varovalo před nacionalismem menšin.59 „Zejména 18. – 19. prosince 1953 na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska v Bratislavě nový vedoucí tajemník Karol Bacílek zdůraznil, jak bylo zveřejněno i

56

Indoktrinace = snaha k uznání určité doktríny či poměrů, přičemţ není kritika. K uznání faktu jsou někdy vyuţívány i donucovací prostředky. 57 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 164. 58 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 164 – 165. 59 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 223 – 224.

k tomuto moţná ţádná debata či faktické postavení národnostních faktické postavení národnostních faktické postavení národnostních

v tisku, že na Slovensku je vedle slovenského buržoazního nacionalismu i maďarský a ukrajinský, proti kterým je třeba soustavně bojovat.“60

5.2.3 Druhá polovina padesátých let

Mnohačetné události přinesl rok 1956, kdy došlo k uvolnění vztahů v sovětském bloku. Na jaře téhoţ roku byl přijat ústavní zákon č. 33/1956 Sb. o slovenských národních orgánech, jenţ měl negativní následky, zejména pro Maďary. Slovenské orgány jednaly o diplomatických zastoupeních v Bratislavě. Události kolem podzimu v roce 1956 měly vyjímečný ohlas u českého a slovenského obyvatelstva, kdy násilné nepokoje vyvolávaly odpor vůči Maďarsku. Názor maďarské menšiny byl přirozeně rozdílný.61 „Především na Slovensku byla StB během maďarské revoluce jednou nohou ve válce. Slovenští Maďaři byli podrobeni velmi ostré kontrole a mnozí byli zatčeni.“62 Dalším prvkem týkajícím se maďarské menšiny ale i veškerého obyvatelstva bylo poslouchání zahraničního protikomunistického rozhlasu. Zejména potom na jiţním Slovensku byl veřejně poslouchán budapešťský rozhlas a Svobodná Evropa. Tomu samozřejmě nemohly zcela zabránit bezpečnostní orgány, ba dokonce někdy se bály i zasáhnout. Maďarsko zahájilo protiopatření zejména na přelomu října a listopadu byla povolána armáda, pohraničníci zpravodajské sluţby a bezpečnost.63 „Rovněž prokuratury byly zapojeny, rozhodovaly rychle o uvěznění a vazbě občanů, které Bezpečnost zajistila pro ,rušivé a nepřátelské´ výroky a činy.“64 Při některých demonstrativních akcích pronikli Maďaři přes hranice a poškozovali československé státní symboly. Aktivní československá účast vyvolávala v Maďarsku odpor, který se projevoval demonstracemi před velvyslanectvím ČSR

60

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 224. 61 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 226. 62 Blaive, M.: 2001. Promarněná příleţitost/Československo a rok 1956, str. 296. 63 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 227. 64 Kaplan, K.: 2005. Kronika komunistického Československa: doba tání 1953 – 1956, str. 446.

v Budapešti. Častý byl útěk maďarských komunistů, mnohdy i celé rodiny utíkaly do Československa. ČSR podporovalo hmotně, i dodávkami zbraní a vysílala informátory do Maďarska, načeţ tato skutečnost vyvolávala protičeskoslovenské akce. Oficiální politika jak státní tak stranická se jako vţdy snaţila zamlčovat uvedené nepokoje a hodnotila situaci kladně.65 Zpráva sekretariátu ÚV KSČ z posledního měsíce roku 1956: „Zvláště je třeba vyzdvihnout jednoznačný postoj občanů maďarské národnosti. Maďarští občané jasně vyjadřovali svou věrnost straně a vládě. V mnoha případech hovořili o tom, že v dobách okupace na vlastní kůži poznali fašistický horthyovský režim a nejsou ochotni připustit návrat takových časů. Jenom v ojedinělých případech byly zjevy, že maďarští občané přenášeli a přejímali požadavky kontrarevolučních živlů.“66 Aţ následné období, od roku 1957, přineslo klidný vývoj i po určitých čistkách. Školství, jak základní tak střední, se úspěšně rozvíjelo. Kritika ve školách byla

kvůli

omezeným

vědomostem

slovenštiny

a

nedostatečného

učení

československého vlastenectví.67

5.2.4 Šedesátá a sedmdesátá léta

Rok 1960 přinesl výrazné změny, avšak pro Maďary nepříliš příznivé. V šedesátých letech předpokládal reţim otázku národnostní problematiky vcelku za vyřešenou. Aţ do roku 1968 se nikterak neangaţoval v této otázce. To však nebránilo utvářet poţadavky uvnitř menšiny. I nadále struktury Csemadoku byly pod kontrolou vedení a nevyzdvihovaly záměry v řadách menšiny. Tyto fakta pak vyvolávala dojem o spokojenosti Maďarů, a proto poté v roce 1968 bylo stranické vedení i veřejnost překvapeny jejími poţadavky. Maďarské poţadavky veřejnost dosti odmítala, ale vedení KSČ měla jiný názor. Trvala na zavedení zákonných zajištění práv menšin v lednu 1968. Následně poţádaly obě organizace Csemadok a Kulturní svaz ukrajinských pracujících, aby podaly své představy o menšinových právech. 65

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 229. 66 Kaplan, K.: 2005. Kronika komunistického Československa: doba tání 1953 – 1956, str. 37. 67 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 232.

Konkrétními poţadavky byl například poměrný podíl na veřejné správě, státní moci, reorganizaci krajů, vytvoření ministerstva pro národnosti, apod. Spory mezi Maďary a Slováky na jihu země zaznamenaly rychlé uklidnění při vpádu sovětských vojsk. Díky vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území, ustaly všechny strkanice a společnost se zaměřila na úplně jiné otázky. Vpád těchto vojsk nepovaţovaly národnostní menšiny ani společnost, nýbrţ ani Maďaři, za osvoboditelskou akci. Csemadok a jeho poţadavky vyslyšeny nebyly, a tak Maďaři měli stejná nebo podobná práva jako ostatní menšiny. V březnu roku 1969 se Csemadok ještě podílel mimo jiné na přípravě voleb, ale na počátku normalizace byl vyloučen a zůstal organizací kulturní. Práva poté byla značně utlačována, šlo zejména o dvojjazyčnost názvu ulic a obcí, omezování vydávání menšinových časopisů a výuka ve slovenském jazyce.68 Největší menšinou v tomto období zůstali Maďaři, protoţe jako jediná mohla vyuţívat práv zakotvených v Ústavním zákoně č. 144/1968 Sb. Maďarský reţim, dlouho po roce 1956, kdy ho nastolila sovětská okupace, byl povaţován za národní ostudu. Mezi oběti normalizace patřil Csemadok. V sedmdesátých letech na Slovensku bylo snahou jednotlivých ministerstev, především ministerstva školství a kultury, omezování práv národnostních menšin, přičemţ se k těmto úkonům Maďaři stavěli negativně. V roce 1978 vznikl Výbor na obranu práv maďarské menšiny, který fungoval v souladu s Chartou 77 po několik let. Aktivní účastníci organizace byli tak často pronásledováni a vyslýcháni bezpečnostními sloţkami státu. Během své činnosti Výbor zpracoval několik desítek dokumentů, které se podařilo distribuovat i do zahraničí, kde dokonce po pádu ţelezné opony byly souborně vydány. Obsahem dokumentů byla i kritika ústavního zákonu 144/1968 Sb., který měl zajišťovat rozvoj národnostních menšin v oblasti ekonomické, kulturní a sociální, ale k tomu nedocházelo. V říjnu 1988 Výbor vydal Memorandum Maďarů v Československu, kde byly obsahem nároky na občanská a politická práva, čímţ byl myšlen zákon o referendu a o sdruţování, dále také moţná aktivní účast prostřednictvím nezávislých kandidátních listin při volbách do národních výborů, ale i do parlamentu. Poţadavky

68

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 269.

měly být zahrnuty do chystané ústavy, kde měla být součástí i mezinárodní otázka práv menšin na autonomii, a také na udrţování vztahů s rodnou zemí.69 Uvedené poţadavky v Memorandu se tak po nastolení pluralitního politického systému staly součástí nově vznikajících maďarských stran, ovšem případná realizace i v novém demokratickém systému naráţela na sloţitou politickou situaci na Slovensku, kde na počátku devadesátých let spíše politická elita usilovala o omezení práv menšin na svém území.70

5.3 Polská menšina 5.3.1 Události na sklonku čtyřicátých let Polská menšina na rozdíl od německé menšiny představovala ne tolik početnou sloţku obyvatelstva, avšak zůstala po druhé světové válce primárně soustředěna na Těšínsku. I tato menšina zaznamenala v průběhu druhé světové války početní úbytek. Oblastí, kde byla soustředěna polská menšina, bylo především v okresech Frýdek – Místek a Karviná. Vztahy ČSR k polské menšině po roce 1945 byly dosti napjaté, ačkoli Poláci představují slovanskou menšinu. Při prosazování svých národních poţadavků přerůstaly nepříjemné spory i přes nepočetnost polské menšiny. 71 Jak jiţ bylo naznačeno, negativní postoj mezi ČSR a polskou menšinou byl způsoben konfliktem o Těšínské území. Tento konflikt a otázka postoje k polské menšině byly zneuţity před únorem 1948 v politických sporech. Národní socialisté prosazovali odsun Poláků z ČSR. Oproti tomu Polsko vystěhovalo prastarou českou menšinu z Kladska. Německá a maďarská menšina neměla národní školství, vlastní kulturní organizace a ani v podstatě rovná občanská práva na rozdíl od menšiny polské. Poláci, kteří se přihlásili za okupace k německé národnosti, byli nazýváni jako

69

Irmanová, E.: 2005. Maďarská menšina na Slovensku, Slovanský přehled 91, str. 264 – 266. Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 359. 71 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 31 – 32. 70

volkslistáři. Volklist představující německé občanství byl zaveden v roce 1942. Po válce se tyto osoby přihlásily zpět k české národnosti, aby se vyhnuly případným sankcím. V roce 1947 se Češi obávali dalšího vývoje. Mnozí z nich odešli, naopak tamní Poláci počítali se změnou hranic. Částečné uklidnění vztahů mezi Československem a Polskem přinesla Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci podepsané v březnu téhoţ roku, kdy součástí tohoto aktu byl vznik Polského kulturněosvětového svazu (PZKO).72 V dodatkovém protokolu smlouvy je uvedeno, ţe „obě strany se vzájemně zavázaly chránit polskou respektive českou a slovenskou menšinu v mezích zákonů a na základě vzájemnosti. Zaručila se tedy možnost národnostního, politického, kulturního a hospodářského rozvoje.“73 K plnému narovnání vzájemných vztahů potom došlo „díky“ nastolení komunistického reţimu.74 Polská menšina přijala nově nastolený komunistický reţim vcelku pozitivně. Důvodem byl fakt, ţe nyní jiţ vedoucí strana KSČ se národnostních menšin zastávala. Navázala tak na svoji politiku z doby meziválečné. Komunistickou stranu především podpořila organizace PZKO, která se před nastolením reţimu potýkala s netolerancí její činnosti ještě na počátku padesátých let. Tento subjekt byl jedinou povolenou polskou národní organizací, která zastupovala zájmy polské menšiny. Ovšem v podstatě zde fungovala jako nástroj pro kontrolu polské menšiny. Pro ostatní činné subjekty, které vytvářela polská menšina, znamenalo poválečné období a především dění po roce 1948 mimořádnou redukci v jejich činnostech.75 „Na jedné straně komunistický režim formálně deklaroval ochranu zájmů polské menšiny, což se promítlo do zastoupení Poláků na různých úrovních (od nejnižších lokálních struktur národních výborů až po parlamentní úroveň, tj. v parlamentu zasedali poslanci polské národnosti). Na druhé straně se v praxi o nějakém respektování polských menšinových zájmů ze strany komunistického režimu příliš mluvit nedalo (viz řada necitlivých

72

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 103 – 105. 73 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 105. 74 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 105. 75 Kopeček, L.: 2003. Coexistentia-Souţití a politická reprezentace http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=169.

faktické postavení národnostních faktické postavení národnostních faktické postavení národnostních polské menšiny na Těšínsku.

administrativních zásahů, jako např. zrušení okresu Český Těšín při územně správní reformně v roce 1960, v němž byla koncentrace polské menšiny největší)“.76 Řešení národnostní otázky na Těšínsku byla dále zpracovávána v říjnu 1948 na poradě Krajského výboru KSČ v Ostravě s vrcholnými pracovníky ÚV KSČ. Právní postavení Poláků bylo vcelku kladné. Mělo být zajištěno fungování polských škol, vyřizování ţádostí na úřadech v polském jazyce, apod. Po únoru v roce 1948 docházelo k pokroku hlavně u polského školství, které bylo v neuspokojivém stavu uţ od války. Nejvýraznější pokrok zaznamenaly mateřské školy. V této době bylo znovuotevřeno několik desítek škol, zlepšovalo se i jejich vybavení. Například došlo i k obnovení polské rozhlasové stanice, či publikování knih v polském jazyce. Poúnorový reţim měl jisté výhody, ale také nevýhody. Řada problémů vznikala i na náboţenském podtextu. Komunistický reţim se snaţil, aby zásahy proti církvím nebyly „protipolské“, proto například, kdyţ došlo k zadrţení polského faráře, zároveň se zadrţel český farář, aby nedošlo k pochybnostem o právech menšin.77

5.3.2 Počátek padesátých let

Nejistota k záměrům Polska panovala ještě na počátku padesátých let, kdy existoval polský předpoklad, ţe oblast Těšínska bude vyměněna za Kladsko a stane se tak součástí polského státu, apod. Takovéto nepravdivé zprávy týkající se hraničních změn patří mezi nejcitlivější menšinové otázky. Problémy způsobovalo také dvojí občanství polské menšiny, čímţ se vyvolával chaos v československých úřadech, které se dopouštěly z neznalosti mnoha omylů. Pozitivní představa PZKO o zajišťování vedoucí úlohy národních zájmů Poláků v ČSR se rychle rozplynula, poté co byly potlačeny kategorické zájmy této organizace.78 Poţadovala následující úpravy v ústavě: „Přáli bychom si, aby článek II, odstavec 1 ,Československá republika je

76

Kopeček, L.: 2003. Coexistentia-Souţití a politická reprezentace polské menšiny na Těšínsku. http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=169. 77 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 106. 78 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 167 – 172.

jednotný stát dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků´ byl doplněn slovy: ,s kterými jsou jiné slovanské národní skupiny rovnoprávné.´ Taktéž § 7, který zněl v koncové fázi ,zejména je zakázáno šířit jakýmkoli způsobem nacismus a šovinismus´ má být doplněn slovy: ,veškerý národnostní útlak se trestá podle zákona´.“79 Za příklad nejvýznamnější snahy o ovlivnění polské otázky byla tzv. Platforma Pawla Cieslara v roce 1950. Cieslar byl jedním z představitelů polské menšiny. Platforma neuspěla a veřejnost se o ni prakticky nedozvěděla, jen o jejím faktickém odsouzení. Představitel subjektu Cieslar byl předsedou OV KSČ v Českém Těšíně a místopředsedou tamního ONV.80 V roce 1950 tvrdil, ţe „Slezané patří k Polákům bez ohledu na to, ke kterému národu se hlásí“.81 Doporučoval prosazování Poláků do úřadů popolšťování školství, podporu polské kultury a zřízení autonomie. Po několika měsících činnosti této platformy došlo na konferenci KSČ k jejímu odsouzení proto, ţe se chovala burţoazně-nacionalisticky. Ciesler byl vyloučen ze strany KSČ vzhledem ke svým projevům a poté pracoval jako dělník. Ani v roce 1968 mu nebyl umoţněn vstup zpět do strany, on přesto zůstal přesvědčeným komunistou. Představy Poláků o vlastním řešení se zbortily a museli se spokojit s tím, co jím strana poskytla.82

5.3.3 Ke sklonku šedesátých let

V tomto období menšina výrazně oţila. Jako u ostatních menšin byla mluvčím jediná národní organizace PZKO. Při jejím sjezdu v dubnu roku 1968 v Českém Těšíně zazněly extrémní poţadavky. PZKO předloţila řadu poţadavků, o kterých dříve pouze uvaţovaly, ale učinit jej nemohly. Měla se účastnit veškerých politických rozhodnutí týkajících se Poláků, měl být zřízen výzkum polského etnika a mělo dojít k vytvoření nových dějepisných učebnic do polských škol. Samozřejmě tyto polské

79

Siwek, Zahradnik, Szymeczek: 2001. Polská národní menšina v Československu 1945 – 1954, 58 – 59. Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 172 81 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 172. 82 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 172 – 173. 80

poţadavky vzbudily odpor Čechů ţijících na Těšínsku.83 Tehdejší hlava státu, prezident Svoboda při své návštěvě v Karviné slíbil skutečnou rovnost národnostem tak, ţe „…při přípravě nového státoprávního uspořádání a zakotvení práv všech národností využijeme i jejich konstruktivních námětů.“84

5.4 Rusínsko/Ukrajinská menšina 5.4.1 Čtyřicátá až padesátá léta

Po válce ČSR ztratilo Podkarpatskou Rus. Ve státě tak zbyla jen nepočetná skupina Rusínů/Ukrajinců ţijících v oblasti, válkou značně poškozenou. Mnoho osob se raději přihlásilo ke Slovákům z obav před nuceným vystěhováním do SSSR, protoţe tuto moţnost připouštěla Dohoda se SSSR. Postoj k této menšině byl zpočátku příznivý. Ačkoliv byla malou menšinou, snaţila se o získání postavení jako ostatní menšiny. „Rusíni/Ukrajinci měli své zástupce ve všech politických orgánech – v Prozatímním národním shromáždění, SNR, Národních výborech aj.“85 V Únoru 1948 UNRP podpořila nastolení nového komunistického reţimu. Organizace předkládala značné poţadavky a narazila tak na odpor, který přispěl k pozdějším zásahům proti Rusínům. Na počátku padesátých let byla tato organizace zrušena. Tradičním problémem byla otázka národní orientace. Politika nebyla zcela jasná, kritiku reţimu představovala obava z pouţívání příliš tvrdých zásahů, jako bylo násilné převádění věřících z řeckokatolické na pravoslavnou církev. Tato likvidace byla oklikou prováděna přes nátlak na kněze a jejich rodiny. Druhou větší akcí byla ukrajinizace – snaha k přechodu ukrajinského jazyka ve školství. Dosud se pouţíval jazyk, který byl směsicí slovenštiny, ruštiny a místního nářečí. Odmítnutí ukrajinizace znamenalo tvrdé postihy, a proto se raději část přihlásila ke Slovákům. „Záležitost

83

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 303 – 304. 84 Rudé právo, 13. 6. 1968. „Z projevu soudruha L. Svobody“, str. 1 – 2. 85 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str.: 106.

byla částečně vyřešena počátkem šedesátých let na základě rezoluce ÚV KSČ z roku 1961 „O rozvoji Východoslovenského kraje“. Poté existovaly v oblasti vedle škol čistě slovenských i školy s ukrajinským jazykem a slovenské s některými předměty v ukrajinštině.“86 UNRP v roce 1952 nahrazena KSUP (kulturní spolek ukrajinských pracujících) nebyl národním orgánem, ale kulturně osvětovým spolkem. V první polovině padesátých let jistá dřívější pozice menšiny se jiţ srovnala s ostatními národnostmi díky stále většímu ukrajinizačnímu tlaku.87

86

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 178. 87 Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 179.

6. Ostatní menšiny 6.1 Židovská menšina v poválečném Československu Po druhé světové válce ti, jeţ přeţili nacistické čistky, které byly v období války zaměřené hlavně na obyvatele ţidovského původu, se vystěhovali do Palestiny, kde byl 14. 5. 1948 zaloţen Stát Izrael. Ti, kteří zůstali v poválečném Československu, byli od padesátých let vystavováni státnímu antisemitismu88, který Ţidy jako příslušníky náboţenské skupiny povaţoval za druhořadé občany. „V českých zemích bylo po válce 15 tisíc židovských obyvatel (43 000 v celé republice), což činilo asi 15 % předválečného stavu, nikdo nepředpokládal, že toto číslo zůstane dodnes nejvyšším. Již od roku 1946 začali Židé z Československa emigrovat převážně do Izraele. Do roku 1950 se takto vystěhovalo kolem 20 tisíc Židů, tedy téměř polovina.“89 Jedním z důvodů

emigrace

byla

právě

zklamaná

očekávání

z politického

vývoje

v Československu. Ideologie komunistického státu, která se snaţila kopírovat svůj vzor, jímţ byl Sovětský svaz, a který pouţíval antisionistickou propagandu, ji začala také aplikovat. Ţidovské památky, hlavně synagogy a ţidovské hřbitovy se neudrţovaly, případně byly často vyuţívány k jiným účelům, např. synagogy slouţily jako skladiště. Teprve rok 1989 přinesl vítané změny. Počátek změn se v pozitivním právním postavení ţidovského obyvatelstva datuje na rok 1990, kdy prezident Václav Havel poprvé navštívil Jeruzalém, roku 1992 byl vrchním a zemským rabínem zvolen Karol Sidon, roku 1997 byla v Praze zaloţena ţidovská základní škola a gymnázium, vzniklo několik ţidovských institucí, ať uţ náboţenských či kulturních, ţidovské obce (v České republice jich je v současnosti deset) pomalu obnovily svou činnost, vznikl

88

Antisemitismus = je nepřátelství nebo předpojatost vůči ţidům jako představitelům ţidovského náboţenství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestoţe samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín pouţíván většinově pro označení nepřátelství vůči ţidům. Jde o formu xenofobie, která můţe mít různé formy, od osobní nenávisti aţ k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitismu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských ţidů. 89 Petr Brod: Ţidé v poválečném Československu, s. 151. Přesná čísla neexistují.

fond na odškodnění obětí holocaustu. „Významnou úlohu sehrála v průběhu let 1948 – 1989 naše republika svou pomocí při vzniku státu Izrael. Dále také umožnila polským židovským uprchlíkům přechod přes naše území, přičemž jim zabezpečila podmínky pro pobyt u nás.“90 V Praze koncem května 1945 začaly vznikat Ţidovské náboţenské obce (dále jen ŢNO). Hlavní náplní této organizace bylo postarat se o Ţidy, vracející se z koncentračních táborů. Přes veškeré rány utrţené válkou se museli začít soustředit na znovu vybudování ţidovské komunity. Hlavní prioritou byla také likvidace terezínského ghetta a navrácení co největší části majetku zpátky Ţidům, proto potřebovali zahájit restituční proces, který probíhal pod správou ŢNO v různých krajích a městech. Z důvodu narůstající potřeby spravování ţidovských záleţitostí, vznikl centrální orgán ŢNO „Rada Ţidovských náboţenských obcí“ (RŢNO, dále jen Rada). „Největší změnu hned po únoru 1948 zaznamenaly jednotlivé ŽNO, ve kterých vznikaly akční výbory a ty prováděly první čistky. Obce tak byly pod kontrolou státního a stranického aparátu, kdy podléhaly církevnímu úřadu, a byly i pod dozorem Státní bezpečnosti, která dokonce vytvořila zvláštní oddělení, které se zabývalo židovskými záležitostmi. Čestným předsedou Rady byl jmenován komunista Egon Ervin Kisch.91 E. Kisch92 zemřel v březnu 1948 krátce po svém jmenování. Organizace měla dva hlavní úkoly, prvním bylo odškodnění obětí nacistického řádění, které stát obětem přislíbil a druhým získání veškerého majetku zpět původním majitelům. Ani jeden z těchto úkolů však nebyl naplněn a to také u navrácení majetku z toho důvodu, ţe část majetku, který se nacházel v terezínském ghettu, byl jako válečná kořist odvezen do Sovětského svazu. Postupem doby řešení těchto záleţitostí pozvolna opadávalo a do popředí se dostaly jiné „ţidovské otázky“. Důleţitou změnou v právním postavení Ţidů po roce 1948 bylo zrušení členění ţidovského obyvatelstva do tří skupin. První nepříliš početná skupina Ţidů, která se vyhnula transportu, druhá, do níţ patřili Ţidé vracející se z koncentračních táborů a poslední, tedy třetí, v níţ byli zařazeni Ţidé ze 90

Soukupová B., Salner P., Ludvíková M.: 2009. Ţidovská menšina v Československu: po druhé světové válce: od osvobození k nové totalitě, str. 179. 91 Petr Brod, Ţidé v poválečném Československu, s. 159. 92 Egon Erwin Kisch (29. dubna 1885 – 31. března 1948) - byl praţský německy píšící reportér a spisovatel ţidovského původu, velmi známý také svojí přezdívkou „Zuřivý reportér“ (der rasende Reporter). Byla to právě jeho touha být u všeho, pokaţdé „při tom“, a vše vyzkoušet, která mu tuto přezdívku přinesla.

zahraničí. Zahraničními byli buď českoslovenští vojáci exilových armád, nebo uprchlíci z Podkarpatské Rusi, anektovaní v roce 1945 Sovětským svazem. A tak se spojili v jedinou ţidovskou komunitu bez rozdílu poválečného členění. Příchodem padesátých let se začala projevovat prohlubující se vlna antisemitismu. Projevovala se hlavně na zařazování ţidů na méně významné pracovní pozice, ţidovská komunita se dostává do ústraní, udrţování ţidovských tradic a způsobu ţivota často směřovalo ke konfliktům se státní bezpečností. Komunistický reţim se snaţil je přetvářet ve svůj obraz, začal je zařazovat do socialisticky laděné společnosti

odmítající

veškeré

zvláštnosti

od

tohoto

socialistického

ideálu

uvědomělého kolektivu. Ani ţidovská kultura nebyla povolována, první přednášky o ţidovských dějinách a kultuře se objevují aţ od roku 1966 v Praze. Jedním z hlavních antisemitských projevů byl politický proces s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“.93 Jednalo se o největší poválečný vykonstruovaný soud s komunistickými funkcionáři. Řízení probíhalo vůči čtrnácti osobám, z toho jedenáct jich bylo ţidovského původu. Výpovědi před soudem byly vynucené mučením a předem naučené. 3. prosince 1952 bylo jedenáct trestů smrti vykonáno.94 Po skončení procesu byla veřejnosti uveřejněna jména odsouzených s důrazem na jejich původ, proto začaly vznikat domněnky obyvatelstva, ţe se komunistický reţim staví proti ţidovské komunitě, výsledkem nebylo nic jiného, neţ vznik rozsáhlého antisemitského smýšlení obyvatel. Na konci padesátých let vyvrcholily antisemitské čistky. „Ve společnosti se objevovaly mýty o celosvětovém židovském spiknutí a Izrael byl nadále považován za jednoho z úhlavních nepřátel. Kulturní styky se židovským státem téměř neexistovaly, obchodní výměna se pohybovala na velmi nízké úrovni, emigrace do Izraele se zastavila, ale diplomatické styky přesto pokračovaly. Přerušeny byly až roku 1967 a opět obnoveny v roce 1990.95 V šedesátých letech konečně nastává obrat k lepšímu v právním postavení ţidovského obyvatelstva a nejen v něm, ale také i v oblasti ţivotní úrovně a kultury. Ještě se však 93

Kaplan K., Paleček P.: 2001. Komunistický reţim a politické procesy v Československu, str. 124. Podrobněji viz Ströbinger R.: 1991. Vraţda generálního tajemníka: poslední Stalinův exemplární proces: soud s Rudolfem Slánským, str. 110. 95 Petr Brod, Ţidé v poválečném Československu, s. 153. 94

občas objevují komunistické propagandy, ale jiţ nemají takovou sílu jako v padesátých letech. Díky této situaci stále ještě emigrují ţidé na západ. Postupně dochází k uvolnění politických poměrů, a tím se také pomalu mění náhled společnosti na ţidovskou komunitu a holocaust, který vrcholí spolu s vnitrostranickou krizí v letech 1968 - 1969. Začíná růst zájem o ţidovské dějiny a kulturu, vznikají nová literární díla a to nejen od ţidovských autorů. Probíhají diskuse o situaci v Izraeli, který se jiţ nebere jako jednoznačný viník vzniku konfliktu. Na výše postavené pracovní pozice opět začínají mít přístup i ţidé, např. do vyššího vedení KSČ se dostal František Kriegel.96 Osmdesátá léta jsou poslední érou, která je dobou zklidnění situace ţidovské komunity.

6.2 Cikáni a Romové Po nacistické genocidě v českých zemích za druhé světové války přišlo o ţivot téměř veškeré cikánské (romské)97 obyvatelstvo. Pouhých 10 %, zhruba 500-600 osob přeţilo toto nelítostné nacistické vyvraţďování. V polovině 20. století, tedy po roce 1945 začali přicházet Cikáni ze Slovenska do průmyslové vnitrozemní oblasti Čech za prací. Postupem doby se usidlovali i v příhraničních oblastech severních Čech a Moravy. Roku 1947 dle soupisu Cikánů provedeného státními orgány98, ţilo v českých zemích jiţ přes 16 000 osob této národnostní menšiny. “Slovenští Romové přicházeli z kulturně odlišného prostředí izolovaných romských osad do českých měst. Tento přechod byl spojen s přetrháním tradičních rodových vazeb uvnitř romské komunity i navenek. Do Čech a na Moravu přicházeli Romové především v 50. letech. Počet takto

96

MUDr. František Kriegel, CSc., (10. dubna 1908 – 3. prosince 1979) – ţid, byl československý lékař, politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáţdění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáţdění. Přední osobnost Praţského jara roku 1968. Jediný člen čs. delegace, který odmítl podepsat Moskevský protokol a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáţdění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Po roce 1968 pronásledován. V 70. letech 20. století signatář Charty 77. 97 Termín Romové se začal pouţívat po romském kongresu, který se konal v Londýně roku 1971. 98 Dle ministerstva vnitra a Státního statistického úřadu.

příchozích Romů narůstal a v roce 1989 se odhadovalo, že v Čechách a na Moravě žilo 150 - 180.000 Romů. Z tohoto počtu tvoří dodnes asi 80 - 85% potomci slovenských Romů po staletí usazených v romských osadách. Asi 10% tvoří tzv. olašští Romové, kteří kočovali až do roku 1959 a zbývajících 5% tvoří potomci původních českých, moravských Romů a Sintů (němečtí Romové). Jednotlivé romské skupiny se od sebe liší především dialektem romštiny a zvyky.“99 První úpravou v právním postavení Cikánů po roce 1948, bylo formální zrovnoprávnění, a to zrušením diskriminačního zákona č. 117/1927 Sb. o potulných cikánech100, avšak ani tak se tyto osoby společensky nezařadily do společnosti a zůstávaly stále na jejím okraji. Další významnou změnu přinesla padesátá léta, v nichţ tehdejší komunistický reţim přistoupil k asimilaci cikánské komunity. Kladl důraz na jejich vzdělávání a hlavně na dodrţování povinné školní docházky a snaţil se tak docílit úplného zániku analfabetizace. Na Slovensku začalo docházet k rušení osad a k přesunům a zařazování cikánů ţijících v těchto osadách do majoritní společnosti. Bylo třeba odstranit kočovné chování osob, v němţ byla spatřována hlavní příčina všech obtíţí. A tak byl roku 1958 vydán zákon č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Vyvstala potřeba nalézt jim ubytování a zaměstnání. Umisťovali se však na nekvalifikovaná pracovní místa, tedy pouze jako pomocné síly. Postupem doby tak byla zcela potlačena tradiční romská řemesla (kovářství, hudba). “Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se staly řádnými pracujícími občany.“101 Docílilo se moţnosti řádného soupisu těchto osob, hlavně se tato právní úprava dotkla tzv. olašských Romů102 a také zákon ustanovil ve svých paragrafech zákaz těmto kočovným osobám se vzdalovat bez povolení z místa, kde byli usazeni. „Kočovný způsob života vede ten,

99

Citace http://www.rommuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=320&Itemid=25&lang=cs. Tento zákon umoţňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného i usedlého cikánského obyvatelstva. Upravoval vydávání cikánských legitimací a kočovnických ţivnostenských listů. Zákonodárci se při jeho tvorbě inspirovali francouzským zákonem o kočovnících z roku 1912 a bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. 101 Citace § 1 zákona č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob. 102 Skupina tradičních kočovných Cikánů. 100

kdo se ve skupinách nebo jednotlivě toulá z místa na místo a vyhýbá se poctivé práci nebo se živí nekalým způsobem, a to i tehdy, je-li v některé obci hlášen k trvalému pobytu.“ Kdo setrvává při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta. Ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými ústředními předpisy k provedení tohoto zákona, v nich může zejména stanovit, jakým způsobem budou prováděny dodatečné zápisy do matrik, zajištěna evidence a zajišťována totožnost osob, které vedly kočovný způsob života.“

103

Počátkem šedesátých let národní výbory zavedly

zvláštní seznamy Romů bydlících v jednotlivých místech a na základě usnesení vlády z roku 1965 bylo rozhodnuto o „rozptylu“ romského obyvatelstva. Toto usnesení směřovalo k dokonání úplného odstranění zbývajících cikánských osad a k dalšímu přemístění obyvatel na různá místa. “V praxi byla provedena likvidace 2 700 chatrčí. Asi 3000 rodin bylo přesídleno v rámci Slovenska a 494 rodin bylo přesídleno do Čech. Do roku 1970 se 109 rodin přesídlených do českých zemí vrátilo na Slovensko. Uvnitř českých zemí se likvidace dotkla 49 „nežádoucích cikánských soustředění“, což znamenalo přesídlení 435 rodin.“104 A tak roku 1968 došlo k úplné likvidaci hygienických a sociálních cikánských osad, přesídlením osob k vnitřnímu rozrušení tradičních vazeb cikánské kultury, cikánský jazyk byl označen za přeţitek doby a děti se ho nesměly učit. V rámci této akce tak došlo k porušování základních lidských práv, vypuzování lidí z jejich obydlí a k následnému předem určenému osidlovaní. Politika státu měla dva aspekty, prvním bylo tedy formální zrovnoprávnění, zlepšení ţivotního prostředí, v němţ ţili a celkové ţivotní situace Romů ve společnosti. Druhým aspektem, tedy negativním, bylo přetrhání tradičních vazeb a zničení tradičních norem. Romové tak neměli moţnost rozhodovat sami o svém osudu, byli pouhou loutkou státní politiky. Ke změně a uvolnění atmosféry dochází aţ v osmdesátých letech, kdy začalo být alespoň v malých nákladech povolováno publikování v romském jazyce, a bylo

103 104

Citace § 2-4 zákona č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Citace http://www.rommuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=320&Itemid=25&lang=cs.

opět povoleno učit děti romsky, pouţívat tento jazyk a hovořit o romské kultuře. Pozice cikánského /romského obyvatelstva byla v rámci československé společnosti komplikovaná. Jednalo se nejen o moţnost pouţívání jazyka na úřadech, ale také o otázku vzdělávání dětí. Tradičním problémem pak byl podle státu odlišný způsob ţivota kriminalita a kočování. Z pohledu tehdejších politických představitelů se nejednalo o národ a reţim se na jednu stranu snaţil o jejich asimilaci, na stranu druhou však bylo jeho záměrem zachovat některé tradiční prvky romské kultury, ke kterým patřil např. tanec a zpěv.105 K nejdůleţitějším

problémům

komunistického

Československa

patřila

„cikánská/romská otázka“, kterou reţim sice opakovaně řešil, ale většinou pouze administrativními prostředky a s pochybnými výsledky. Ve druhé polovině sedmdesátých let 20. století počala sílit mezinárodní kritika situace Romů v ČSSR, kterou zahájil druhý mezinárodní kongres Romů v Ţenevě v roce 1978, na který byl československé delegaci zakázán úřady odjezd. Důleţitým podkladem pro jednání kongresu byl Dokument č. 23 vypracovaný Chartou 77106. Autoři v něm konstatovali, ţe diskriminace Romů patří mezi zjevné porušování lidských práv v ČSSR.

105

Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970, str. 72-74. 106 Vyšel pod názvem „O postavení cikánů-Rómů v Československu“, tehdejší vládě byl předán 13. prosince 1978 a podepsali ho tehdejší mluvčí Charty 77 – Václav Havel a Ladislav Hejdánek.

7. Závěr Studium této náročné a rozporné problematiky, dodnes vzhledem k daným politickým a ideologickým realitám dochází k různým kontroverzím. Všechny národnostní menšiny v Československu prošly za posledních více neţ čtyřicet let sloţitým vývojem. Školství a celý proces vzdělávání je pro kaţdou národní menšinu klíčová instituce. Po roce 1948 jsme mohli sledovat zajímavý fenomén. Otázka národnostních menšin se dostává v nově nastoleném totalitním reţimu ke zrovnoprávnění, kterého se v předcházejícím demokratickém systému marně domáhaly. Ovšem otázkou zůstalo vypořádání se s tímto problémem v teorii, coţ komunistický reţim zvládl prostřednictvím zákonů, apod. a na druhé straně stojící všem viditelná praxe. Pouţívání vlastního jazyka při jednání na úřadech a ve veřejném ţivotě byla národnostem přiznána, ale jednotlivé národnosti měly zde velmi značné rozdíly. Snaha byla poměrně silná u Maďarů, naopak u Němců či Rusínů/Ukrajinců slabá. Menšinové školství bylo otázkou nejcitlivější. Německé a maďarské školství bylo zlikvidováno po válce. Po roce 1948 bylo postupně obnovováno maďarské, kdeţto u německé národnosti k tomu nikdy nedošlo. Úspěšně se vyvíjelo rusínsko/ukrajinské a polské školství, i kdyţ likvidace polského školství bylo prosazováno. Postavení národností ve státní správě, parlamentu nebo v ústředních orgánech byl zásadní otázkou. S tímto souvisela moţnost menšin se sdruţovat a mít vlastní národní organizace. Zákon č. 144/1968 Sb. přinesl menšinám naději v lepší časy, zejména Němcům, kdy je zrovnoprávnil. Předpokládal prováděcí předpisy, které nikdy nebyly a tak zůstal jakýmsi “torzem“. Poskytoval sice určitý prostor pro realizaci konkrétních opatření, ale pro jejich legislativní naplnění po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nebyly potřebné předpoklady a vůle. Nejdůleţitějším obdobím všech menšin byly počátky komunistické éry- roky 1948-1953. K samotnému procesu uznání Romů jako národnostní menšiny a k uznání jejich právního postavení a s tím souvisejících občanských práv došlo aţ po změně politické situaci v zemi po roce 1989. Ale úplné řešení problémů romského etnika však na svoje

řešení nadále čeká, kromě jiného také z toho důvodu, ţe romské etnikum nedisponuje politickou reprezentací schopnou zformulovat vlastní programové stanovisko, které by bylo výchozím bodem jednání. Ohledně ţidovské menšiny se stát snaţil vylepšit si prestiţ na mezinárodní úrovni, a tak se začínal zajímat o ţidovskou kulturu, avšak o ţidovských problémech se aţ do roku 1989 nemluvilo, a ani mluvit nesmělo. Celá problematika otázek menšin je poměrně hodně sloţitá. Stát se snaţil donutit nové státy, aby udělily občanství všem obyvatelům, protoţe na občanství obvykle závisela jejich práva. Reţim tyto skupiny nepovaţoval za zvláštní národy či národnosti, i kdyţ u Romů se pokusy objevovali. Rasový problém těchto dvou zmíněných menšin zde hrál jistou roli. Otázka právního postavení národnostní a menšinové problematiky zůstala, protoţe lze spekulovat, nakolik ji vyřešil komunistický reţim, a nakolik ji umrtvil. Právní úprava nebyla většinou povaţována za přijatelnou jednotlivými příslušníky menšin.

Seznam zkratek

ČSR – Československá republika ČSSR – Československá socialistická republika KNV – krajský národní výbor KSČ – Komunistická strana Československa KSUP – kulturní spolek ukrajinských pracujících KS – kulturní svaz KSOČNN - Kulturního svazu občanů Československa německé národnosti ONV – okresní národní výbor PZKO – polský kulturněosvětový svaz SNR – slovenská národní rada SSSR – Sovětský svaz socialistických republik UNRP – ukrajinská národní rada Prešovska ÚV KSČ – ústřední výbor Komunistické strany Československa ÚV KSS – ústřední výbor Komunistické strany Slovenska ŢNO – Ţidovská náboţenská obec

8. Seznam použité literatury 8.1 Odborná literatura Benešovy Dekrety I.: 2002. Praha: Adonai., ISBN 80-86500-77-2-X Blaive, M.: 2001. Promarněná příleţitost/Československo a rok 1956. Praha: Prostor., ISBN 80-7260-053-2 Bohmann, A.: 1975. Menschen und Grenzen – Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei. Köln. Brod, P.: 1997. Ţidé v poválečném Československu. IN: Veber, V.: 1997. Ţidé v novodobých dějinách. Praha: Karolinum., ISBN 80-7184-412-8 Gabzdilová, S.: 2005. Prejavy totalitarizmu vo vzdelávacom procese škol s vyučovacím jazykom maďarským na Slovensku v rokoch 1948 – 1953. IN: Nosková, H. a kol.: 2005. K problémům menšin v Československu v letech 1945 – 1989. Praha, ISBN 80-7285-058-X Irmanová, E.: 2005. Maďarská menšina na Slovensku, Slovanský přehled 91. Irmanová, E.: 2005. Maďarská menšina na Slovensku a její místo v zahraniční politice Slovenska a Maďarska po roce 1989. Ústí nad Labem: Albis International., ISBN 8086067-67-X Kaplan

K.,

Paleček

P..:

2001.

Komunistický

reţim

a

politické

v Československu. Brno: Barrister & Principal., ISBN 978-80-7364-049-1

procesy

Kaplan, K.: 2005. Kronika komunistického Československa: doba tání 1953 – 1956. Brno: Barrister & Principal., ISBN 80-86598-98-5 Kopeček, L.: 2003. Coexistentia-Souţití a politická reprezentace polské menšiny na Těšínsku. http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=169, 22. 5. 2012. Petráš, R.: 2007. Menšiny v komunistickém Československu: právní a faktické postavení národnostních menšin v českých zemích v letech 1948 – 1970. Praha: Eurolex Bohemia., ISBN 978-80-7379-011-0 Petráš, R., Petrův, H., Harald Christian Scheu eds.: 2009. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium., ISBN 978-80-87284-00-1 Petráš, R.: 2009. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Praha: Karolinum., ISBN 978-80-246-1639-1 Staněk, T.: 1993: Německá menšina v českých zemí 1948-1989. Praha: Panevropa Praha., ISBN 80-85214-29-3 Siwek, Zahradnik, Szymeczek: 2001. Polská národní menšina v Československu 1945 – 1954. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR., ISBN 80-7285-009-1 Sborník 1989: Národnostní otázka v Československu (po roce 1918). Opava: Slezský ústav ČSAV Soukupová, B., Salner, P., Ludvíková, M.: 2009. Ţidovská menšina v Československu: po druhé světové válce: od osvobození k nové totalitě. Praha: Ţidovské muzeum., ISBN 978-80-86889-90-0

Ströbinger R.: 1991. Vraţda generálního tajemníka: poslední Stalinův exemplární proces: soud s Rudolfem Slánským. Brno: Petrov., ISBN 80-85247-26-7 Urban, R.: 1964. Die Sudetendeutschen Gebiete nach 1945. Berlin.

8.2 Právní předpisy Ústava Československé socialistické republiky 1972 Státní pedagogické nakladatelství Zákon č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Zákon č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Rudé právo, 13. 6. 1968. „Z projevu soudruha L. Svobody“. Rudé právo, 22. 10. 1968. “ Přesněji formulovat práva menšin“. Rudé právo, 28. 10. 1968. “ K zákonu o postavení národností v ČSSR“

8.3 Internetové zdroje http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Nem_mensina1.htm http://www.rommuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=320&Itemi d=25&lang=cs http://cs.wikipedia.org/wiki/Indoktrinace

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kalvinismus http://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Erwin_Kisch http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kriegel