Katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce

Katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce 1 12.5.2006 Obecní úřad obce M. (obec s rozšířenou působností) vyhověl žádosti pana A.A. (občana obce M.) o vydání cestovního pasu. Protože pan A.A. současně požádal, aby z důvodů jeho velké pracovní vytíženosti mu byl pas zaslán poštou, Obecní úřad žadateli 5. ledna 2006 doručil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb do vlastních rukou poštovní zásilku obsahující jednak rozhodnutí, že se mu cestovní pas vydává, a jednak cestovní pas samotný. Adresát zásilku řádně převzal. Počátkem února 2006 se pan A.A. dostavil na Obecní úřad v M. a omlouval se, že nešťastnou náhodou svůj cestovní pas poškodil. Pracovník úřadu pas prohlédl a zjistil, že některé zápisy jsou nečitelné a že je pas natržený. Panu A.A. sdělil, že poškození je takového rozsahu, že je nucen pas okamžitě zadržet a prohlašuje jej za neplatný. Pan A.A. s takovým postupem souhlasil, nechal si vystavit potvrzení o zadržení pasu a do protokolu podepsal souhlas s rozhodnutím o skončení jeho platnosti. Hned na místě vyplnil žádost o vydání nového cestovního pasu a slíbil, že fotografii dodá ještě týž den, což také splnil. Dne 17.2.2006 byl panu A.A. doručen příkaz, podle kterého byl uznán vinným z přestupku porušení povinnosti chránit cestovní doklad před poškozením (§ 34a odst. 1 písm. a/ zákona č. 329/1999 Sb.) a byla mu uložena pokuta 1.000,- Kč. Dne 1.3. 2006 podal A.A. proti příkazu odpor. Následně mu bylo doručeno výzva Obecního úřadu, aby se dostavil 16.3. 2006 ve 14,00 hod. k projednání přestupku. Pan A.A. se písemně omluvil a vyjádřil se v tom smyslu, že k věci nemá co dodat: poškození dokladu sám oznámil a nepovažuje za spravedlivé, aby byl ještě trestán, když musel podat novou žádost a zaplatit správní poplatek. Dne 23.3.2006 byla panu A.A. doručena dvě rozhodnutí. Prvé mělo opět formu příkazu, a v něm mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 500, - Kč za nedostavení se k ústnímu projednání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. c/ správního řádu. Podle druhého rozhodnutí byl shledán vinným za přestupek porušení povinnosti chránit cestovní doklad před poškozením (§ 34a odst. 1 písm. a/ zákona č. 329/1999 Sb.) a byla mu uložena pokuta 2.000,- Kč. Hned druhý den po doručení podal pan A.A. proti příkazu odpor a proti rozhodnutí o přestupku odvolání. Pan A.A. obdržel 29.3.2006 rozhodnutí o pořádkové pokutě ve výši 500, - Kč za nedostavení se k ústnímu projednání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. c/ správního řádu. Proti němu podal včas odvolání. Dne 1.4. 2006 bylo panu A.A. doručeno rozhodnutí Obecního úřadu, z něhož vyplynulo, že jeho žádosti o vydání cestovního pasu podle § 23 písm. c/ zákona č. 329/1999 Sb. nebylo vyhověno. V odůvodnění bylo napsáno, že Obecní úřad byl požádán okresním státním zástupcem, aby panu A.A. nebyl cestovní doklad vydáván, protože je proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin úmyslného ublížení na zdraví podle § 221 odst. 2 písm. c/ trestního zákona, a hrozí mu trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Také proti tomuto rozhodnutí podal pan A.A. včas odvolání. Příslušný krajský úřad, jako odvolací orgán, rozhodoval postupně takto: - odvolání proti rozhodnutí o přestupku podle § 34a odst. 1 písm. a/ zákona č. 329/1999 Sb. zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil, - odvolání proti odepření vydání cestovního pasu podle § 23 písm. c/ zákona č. 329/1999 Sb. zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V obou případech to odůvodnil tím, že neshledal žádné vady zákonnosti, ani pochybení procesní. V případě odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty odvolací orgán uvedl, že mu vzhledem k okolnostem připadá nepřiměřeně vysoká, a v napadeném rozhodnutí pouze změnil výrok o sankci tak, že se pokuta snižuje na 100, - Kč. Pan A.A. podal řádně a včas tři žaloby k příslušnému Krajskému soudu. Prvá byla proti nezákonnému zásahu Obecního úřadu v M., kterého se měl dopustit tím, že mu zadržel cestovní

pas. V ní uvedl, že byl vlastně podveden, neboť měsíc po vydání mu byl pas zadržen, od té doby je jen šikanován a důsledkem je, že nemůže cestovat do zahraničí, což ho omezuje v jeho podnikatelských aktivitách. Druhá žaloba směřovala proti rozhodnutí Krajského úřadu o jeho odvolání ve věci přestupku podle § 34a odst. 1 písm. a/ zákona č. 329/1999 Sb. V ní namítal, že cestovní doklad nepoškodil úmyslně - zapomněl ho v saku, které poslal do čistírny. Když se bránil proti příkazu, byla mu sankce v rozporu se zákonem ještě zvýšena. Třetí žaloba byla namířena proti rozhodnutí Krajského úřadu o jeho odvolání ve věci odepření vydání cestovního pasu podle § 23 písm. c/ zákona č. 329/1999 Sb. Podle jeho názoru bylo také v rozporu se zákonem, hlavně se zásadou presumpce neviny, neboť ještě nebyl pravomocně odsouzen a i kdyby byl potrestán, není jisté, v jaké výši mu bude trest uložen. O T Á Z K Y: 1. Posuďte, zda postupoval Obecní úřad při vydání cestovního pasu panu A.A. v lednu 2006 souladně se zákonem. Odpověď právně odůvodněte. 2. Byl pracovník Obecního úřadu v M. oprávněn panu A.A. zadržet poškozený cestovní pas? Odpověď právně odůvodněte. 3. Je podle zákona možné ukládat pořádkové pokuty podle § 62 správního řádu formou příkazu? Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte zákonnost rozhodnutí Krajského úřadu o odvolání proti uložení pořádkové pokuty podle § 62 odst. 1 písm. c/ správního řádu. Odpověď právně odůvodněte. 5. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě pana A.A. proti zásahu - zadržení cestovního pasu pana A.A. Obecním úřadem v M.? Odpověď právně odůvodněte. 6. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě pana A.A. proti rozhodnutí Krajského úřadu o odvolání vůči rozhodnutí o přestupku podle § 34a odst. 1 písm. a/ zákona č. 329/1999 Sb.? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě pana A.A. proti rozhodnutí Krajského úřadu o odvolání ve věci odepření vydání cestovního pasu podle § 23 písm. c/ zákona č. 329/1999 Sb.? Odpověď právně odůvodněte.

U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 1/2006 1. Podle § 26 zákona č. 329/1999 Sb., zákona o cestovních dokladech (dále jen: zákon) platí, že vyhoví-li se žádosti o vydání cestovního dokladu, nevydává se rozhodnutí ve správním řízení. Podle § 22 odst. 2 cit. zákona přebírá cestovní pas občan osobně; výjimky uvedené v odst. 3 nelze na popsaný případ vztáhnout. Obecní úřad tedy nepostupoval v souladu se zákonem, neměl vydat samostatné rozhodnutí a měl trvat na osobním převzetí cestovního pasu. 2. Pracovník obecního úřadu postupoval v souladu se zákonem. Podle § 32 odst. 4 zákona může

zadržet cestovní doklad o kterém lze mít důvodně za to, že se stane neplatným na základě rozhodnutí podle § 28 odst. 2 zákona. Pracovník o tom také řádně vydal potvrzení. 3. Správní řád umožňuje ukládat pořádkové pokuty též písemným příkazem podle § 150 odst. 1: povinnost v řízení z moci úřední lze uložit formou příkazu. 4. Uložení pořádkové pokuty za neúčast na ústním jednání o přestupku bylo nezákonné a rozhodnutí odvolacího orgánu o snížení pokuty trpí stejnou vadou. Obviněného nelze nutit k účasti na ústním jednání (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích), obviněný se kromě toho omluvil a vyjádření zaslal písemně. Předvolání či výzva k účasti na ústním jednání není „pokynem úřední osoby“, ale úkonem s vlastní úpravou, která předvídá i důsledky nedostavení se (zejména § 59 a § 60 správního řádu, resp. § 79 odst. 6). Kromě toho, speciální skutkovou podstatou pro případy nedostavení se na předvolání k ústnímu jednání je ustanovení § 62 odst. 1 písm. a/ správního řádu a ani ta nemohla být naplněna. Odvolací orgán tudíž měl napadené rozhodnutí zrušit pro rozpor se zákonem a řízení zastavit podle § 90 odst. 1 písm. a/ správního řádu. 5. Žalobu proti zadržení cestovního dokladu by měl soud podle § 46 odst. 1 písm. d/ SŘS odmítnout jako nepřípustnou. Zásah správního orgánu ani jeho důsledky netrvají, neboť byla ukončena platnost cestovního pasu a pan A.A. s tím vyslovil souhlas (§ 82 SŘS in fine, § 28 odst. 2 zákona). Žalobce se také může domáhat nápravy jinými právními prostředky - novou žádostí (srov. § 85 SŘS). 6. V žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu o přestupku podle § 34a odst. 1 písm. a/ zákona namítal žalobce především skutečnost, že cestovní pas nepoškodil úmyslně - k naplnění skutkové podstaty však stačí nedbalost (§ 3 zákona o přestupcích). Dále uváděl, že mu nakonec byla uložena vyšší pokuta, než která byla uvedena v příkazu. V tomto směru Obecní úřad skutečně porušil zákon, a sice § 87 odst. 4 zákona o přestupcích, a stejně tak i odvolací orgán, který tuto vadu nenapravil. Žaloba je tedy důvodná a soud by měl podle § 78 odst. 1, 3 a 4 zrušit rozhodnutí odvolacího orgánu i orgánu prvého stupně a věc vrátit k dalšímu řízení. 7. Žalobu ve věci odepření vydání cestovního pasu podle § 23 písm. c/ zákona by měl soud podle § 78 odst. 7 SŘS zamítnout jako nedůvodnou. Zákon umožňuje orgánům činným v trestním řízení žádat o odepření vydání cestovního dokladu pokud je možné za trestný čin, pro který je vůči občanovi vedeno trestní stíhání, uložit trest odnětí svobody 3 léta, resp. vyšší. Tato podmínka byla splněna, neboť horní hranice trestní sazby byla pět let.

Klausurní práce 2 9.6.2006 Stavební úřad v M. (městský úřad ve městě M.) nařídil podle § 87 zákona č. 50/1976 Sb. (dále jen: stavební zákon) panu A.A., vlastníku rodinného domku ve městě M., aby z důvodů bezpečnostních, požárních a estetických provedl určité stavební úpravy, spočívající zejména v opravě komínu a štítové zdi a v úpravě fasády na bočních stranách domu. Lhůtu k provedení stanovil do 31.8.2006. Rozhodnutí nabylo právní moci 10. ledna 2006. V březnu 2006 sdělil A.A. dopisem stavebnímu úřadu, že úpravy asi nebude moci provést. Když se totiž dotázal vlastníka sousední nemovitosti, jestli může postavit lešení, které přesáhne na jeho pozemek, ten to striktně odmítl. „Nevidím východisko“, psal pan A.A., „protože se jedná o mého bratra, pana Z.A., se kterým jsem já i celá moje rodina ve stálých rozepřích, které trvají od

projednávání dědictví po rodičích, a dohoda nebude možná“. Na základě tohoto dopisu zahájil stavební úřad 14.3.2006 řízení o opatření podle § 135 stavebního zákona. Na 21.3.2006 nařídil místní šetření, o němž však vyrozuměl pouze pana A.A. V uvedený den se na jeho pozemek dostavil pracovník stavebního úřadu, který za doprovodu A.A. zjistil, že domy pánů A.A. a Z.A., postavené v 30. letech minulého století, jsou od sebe vzdáleny jen 3 metry, a není mezi nimi plot, který by oba pozemky odděloval. Pan Z.A. nebyl sice přítomen, nicméně pracovník zjistil, že by bylo možné stavební práce provést i s využitím části jeho pozemku, který si prohlédl. Dne 29.3.2006 se na stavební úřad dostavil pan Z.A. a namítal, že o místním šetření nevěděl, a že pracovník úřadu bez jeho svolení prohlížel jeho pozemek. Obdržel odpověď, že jeho účast nebyla nutná, protože celá záležitost je vcelku jasná. Pan Z.A. poté požádal o nahlédnutí do spisu, a to mu bylo umožněno. Zjistil, že o ohledání místa nebyl vůbec sepsán protokol a není tedy zřejmé, k jakým závěrům úředník s jeho bratrem dospěli. Do protokolu nadiktoval stížnost na postup úředníka, který vstoupil na jeho pozemek bez jeho souhlasu, a také žádost o opakování ohledání, tentokrát i za jeho účasti. Dne 5.4.2006 obdržel pan Z.A. rozhodnutí stavebního úřadu, ve kterém se mu nařizuje podle § 135 odst. 1 stavebního řádu umožnit postavení lešení při opravě domku pana A.A., které na některých místech přesáhne i na jeho pozemek a současně umožnit vstup na pozemek pracovníkům, kteří budou opravu provádět s tím, že práce budou ukončeny nejpozději do 31.8.2006. Pan Z.A. podal proti rozhodnutí včas odvolání, ve kterém požadoval zrušení napadeného rozhodnutí z následujících důvodů: - nebyl vyrozuměn o místním šetření, nemohl mu tudíž být přítomen a uplatnit připomínky, - pracovník stavebního úřadu vstoupil protizákonně na jeho pozemek, - na postup tohoto pracovníka si stěžoval a dosud neobdržel odpověď, - žádal o opakování místního šetření a nebylo mu vyhověno, - rozsah rozhodnutí je neurčitý a lhůta zcela nepřiměřená, neboť práce mohou podle jeho odhadu trvat nejdéle 14 dní, a tak je jeho vlastnické právo omezeno více, než by bylo třeba, - podle vyjádření dalšího souseda, ing. arch. K.K., CSc., kterého požádal o dobrozdání, lze technicky celou opravu provést i bez lešení, a tudíž bez zásahu do jeho pozemku (písemné vyjádření poslal jako přílohu). Dne 10.5.2006 došel na městský úřad návrh pana Z.A. na potrestání pana A.A. za přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c/ zákona č. 200/1990 Sb. Pan Z.A. v návrhu uvedl, že jeho bratr A.A. mu každou noc svítí do ložnice silným reflektorem a „opilý pobíhá okolo domu s lopatou, tluče do složeného stavebního materiálu, a křičí, že musí opravovat barák, protože jsem ho udal, že mu odpadává omítka, a tak musí pracovat i v noci, aby to stihl“. V návrhu byli též jako svědci označeni dva další sousedé (pánové R.P. a ing. arch. K.K., CSc.), které „k bratrovu řádění vícekrát přivolal“. Komise pro projednávání přestupků nařídila ústní jednání na 25.5.2006, obviněný A.A. se ovšem bez omluvy nedostavil. Výpovědi sousedů zcela potvrdily tvrzení z návrhu. Den po ústním jednání (26.5.) donesl na městský úřad pan Z.A. další podání, označené jako „dodatek ke včerejšímu jednání“. V něm doslova napsal: „svůj návrh na potrestání A.A. beru zpět, jenom by to zhoršilo naše vzájemné vztahy, které jsou už tak velmi špatné. Z.A.“ Dne 8.6.2006 podal A.A. u příslušného krajského soudu žalobu na nečinnost stavebního úřadu v M. V ní uvedl, že mu byly 10.1.2006 uloženy stavební úpravy s termínem do 31.8.2006. Ty ovšem nemůže provést, protože stavební úřad nebyl dosud schopen nařídit sousedovi, aby strpěl využití části svého pozemku ke stavebním pracím, resp. jeho postup byl tak nekvalitní, že o tom musí jednat odvolací orgán. Obává se sankcí za nesplnění uložené povinnosti, protože více než polovina lhůty uplynula, a už těžko najde stavební firmu, která by mu byla schopna práce ve

zbývajícím čase zajistit. Proto navrhuje, aby soud nařídil stavebnímu úřadu rozhodnout ve věci do konce června 2006 a uložil mu posunout termín k provedení stavebních úprav o jeden rok. O T Á Z K Y: 1. Bylo by možné zahájit řízení podle § 135 stavebního zákona i na žádost pana A.A., nebo se jedná o řízení, které lze zahájit jen z úřední povinnosti? Odpověď právně odůvodněte. 2. Která zákonná ustanovení určují okruh účastníků v řízení podle § 135 stavebního zákona? Odpověď právně odůvodněte. 3. Porušil pracovník stavebního úřadu zákon, když vstoupil na pozemek pana Z.A. bez jeho vědomí? Kdo by měl řešit stížnost podanou panem Z.A. v této věci, a jak by měla být vyřízena? Odpověď právně odůvodněte. 4. Byl porušen zákon tím, že o ohledání místa nebyl sepsán protokol? Odpověď právně odůvodněte. 5. Jak by měl rozhodnout odvolací orgán o odvolání pana Z.A. proti rozhodnutí, kterým se mu nařizují výše zmíněná omezení podle § 135 odst. 1 stavebního zákona? Odpověď právně odůvodněte. 6. Jak by měla rozhodnout komise k projednávání přestupků ve věci obvinění pana A.A. z přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c/ zákona č. 200/1990 Sb.? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě pana A.A. proti nečinnosti stavebního úřadu v M.? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení (KLP 2/2006): 1. Ustanovení § 135 stavebního zákona nevylučuje ani jeden ze způsobů zahájení řízení – na základě žádosti (návrhu), nebo správním orgánem z úřední povinnosti (srov. též § 44 a 46 správního řádu). Jde o rozhodnutí, které se týká jak veřejného zájmu, tak práv stavebníka. V popsaném případě proto mohl A.A. podat žádost, kterou by řízení bylo zahájeno. Jeho dopis stavební úřad jako žádost neposoudil, neboť jeho obsahem byla spíše informace, že A.A. práce nebude schopen uskutečnit, použil jej ale jako podnět k zahájení řízení z moci úřední, neboť úpravy sám nařídil a na věci byl nepochybně též veřejný zájem. 2. Okruh účastníků v řízení podle § 135 stavební zákon nestanoví, použije se tedy obecná právní úprava - § 27 a 28 správního řádu (srov. též § 140 stavebního zákona). 3. Zákon byl porušen. Podle § 134 odst. 1 stavebního zákona mohou oprávněné osoby vstupovat na cizí pozemky pouze s vědomím jejich vlastníků. Výjimkou jsou případy závažného ohrožení, popř. nebezpečí z prodlení (odst. 3 cit. ustanovení), uvedené podmínky ale nejsou v popsaném případu naplněny. Podle § 175 správního řádu řeší stížnost ten orgán, který řízení vede, tj. stavební úřad v M. Je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené a do 60 dnů od jejího podání vyrozumět stěžovatele o jejím vyřízení. V daném případě byla důvodnost stížnosti zjevná a stavební úřad měl učinit nezbytná opatření k nápravě, zejména opakovat místní šetření za účasti stěžovatele – účastníka řízení. Stavební úřad měl stížnost řešit bezodkladně a to ještě předtím, než přijal

rozhodnutí ve věci (srov. § 2 odst. 3, § 4 odst. 4, § 36 odst. 2 a 3 správního řádu). 4. Povinnost vést protokol o místním šetření (ohledání místa) jednoznačně vyplývá z § 18 odst. 1 správního řádu. Stavební úřad porušil zákon. 5. Procesní pochybení orgánu I. instance byla závažná – mimo jiné úřad nevyrozuměl jednoho z účastníků o místním šetření, a ten mu nebyl přítomen, pracovník úřadu nezákonně vstoupil na jeho pozemek. To mohlo mít rozhodný vliv na zákonnost rozhodnutí, jehož obsah byl také oprávněně v odvolání napaden (viz). Stavební úřad nezjistil dostatečně stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, takže odvolací orgán by měl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit stavebnímu úřadu k dalšímu řízení podle § 90 odst. 1 písm. b/ správního řádu - vady byly četné a jejich náprava v samotném odvolacím řízení by byla obtížná jak pro odvolací orgán, tak pro účastníky. 6. Řízení ve věci údajného přestupku pana A.A. patří mezi řízení, která lze zahájit pouze na návrh (§ 68 odst. 1 zákona o přestupcích). Pokud navrhovatel vezme svůj návrh zpět, což Z.A. výslovně učinil, je nutno řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. j/ zákona o přestupcích. 7. Žalobce se může domáhat podle § 79 odst. 1 pouze vydání rozhodnutí – rozhodnutí však bylo žalovaným vydáno. K vynucení jiné činnosti orgánu než je vydání rozhodnutí (nebo osvědčení) soud nemá pravomoc, což se týká té části návrhu, kde žalobce požaduje soudně nařídit změnu již pravomocného rozhodnutí, resp. povinnost vydat tzv. nové rozhodnutí k úpravě lhůty. Varianty: - Krajský soud by měl odmítnou žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d/ jako nepřípustnou, neboť nešlo o nečinnost žalovaného. - V případě, že by se zabýval věcnou stránkou (např. by usoudil, že jde o složitější záležitost a je nutné o postupu a obsahu rozhodnutí žalovaného zjistit více) by měl žalobu zamítnout jako nedůvodnou podle § 81 odst. 3 s.ř.s., protože nebyl naplněn jeden z předpokladů pro nečinnost, a tím je podle § 79 odst. 1 nevydání rozhodnutí.

Klausurní práce 3 13.10.2006 Dne 12. 7. 2006 ve 23:10 hod. byl na silnici I. třídy ve vilové čtvrti města X. zraněn projíždějícím mikrobusem pan A.A. Auto ho zachytilo pravým předním blatníkem a následně vnějším zpětným zrcátkem a způsobilo mu zhmoždění levé nohy, tržnou ránu na hlavě a otřes mozku. Hned po nehodě vyběhli z blízké zahrady K.Z. a E.Z., společně s řidičem pomáhali zraněnému, K.Z. zavolal mobilním telefonem na útvar Policie ČR a zastavil projíždějící auto, které A.A. převezlo do nemocnice. Bezprostředně poté přišli k místu nehody dva strážníci městské policie na pravidelné obchůzce. Řidiče, pana B.B., požádali o doklady, ten jim předal jen osvědčení o registraci vozidla s tím, že řidičský průkaz zapomněl doma. Na jejich otázku, jestli před jízdou nepil alkohol, odpověděl záporně. Hlídka Policie ČR dorazila vzápětí, převzala od strážníků osvědčení o technickém průkazu k vozidlu pana B.B. a začala vyšetřovat nehodu. Město X. je obcí s rozšířenou působností (§ 66 Obecního zřízení). Na základě oznámení Policie ČR a výsledků jejího šetření zahájila komise k projednávání přestupků ve městě X. společné přestupkové řízení. Pan B.B. byl obviněn ze dvou přestupků podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích. Měl se jich dopustit tím, že nehodu neoznámil policii ČR, jak mu ukládá § 47 odst. 3 písm. b/ zákona č. 361/2000 Sb. (dále jen: „zákon o silničním provozu“) a také, že neměl řidičský průkaz (§ 6 odst. 8 písm. a/ zákona o silničním provozu). Pan A.A. byl obviněn ze spáchání přestupku způsobení dopravní nehody porušením povinnosti uvedené v § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu (§ 22 odst. 1 písm. h/ zákona o přestupcích). Při ústním jednání se zúčastnění vyjadřovali shodně s obsahem protokolu z vyšetřování nehody. Řidič vozidla (pan B.B) považoval za její příčinu jednání pana A.A., který přecházel silnici, aniž se přesvědčil, že by tím mohl někoho ohrozit: „choval se, jako kdyby mé auto neviděl a

vešel mi přímo před něj, naštěstí jsem jel pomalu, strhl volant doleva a zabránil vážnějším následkům“. Obvinění podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích považoval za vykonstruované. Bydlí nedaleko, a tak mu jeho manželka ani ne půl hodiny po nehodě přinesla řidičský průkaz a on ho předal policistům, kteří ještě zajišťovali stopy na místě. Policisty sám po nehodě nevolal, ale za jeho přítomnosti to učinil pan K.Z. Pan A.A. uvedl, že byl sražen vozidlem, když stál na krajnici a čekal na objednané taxi. Tvrdil, že nepřecházel silnici a ani to neměl v úmyslu. Podle jeho mínění se řidič dostatečně nevěnoval řízení, sjel na krajnici a zachytil ho, takže viníkem nehody je jednoznačně B.B. Zpochybnil také vypovídací schopnost fotografií opatřených policisty na místě nehody, protože část z nich byla pořízena ve dne, přitom k nehodě došlo v noci. Nehoda neměla svědky a komise ustanovila pro objasnění jejího průběhu znalce. Ten dospěl k závěru, že „ podle všech zjištěných údajů je technicky přijatelné, že došlo ke střetu ve chvíli, kdy A.A. začal přecházet vozovku. Možnost, že pouze stál na krajnici, také nelze přímo vyloučit, je však výrazně méně pravděpodobná“. Komise nakonec rozhodla takto: Pan B.B. byl uznán vinným ze spáchaní obou přestupků podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích (neměl u sebe řidičský průkaz a nehodu neoznámil policii) a byla mu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Pan A.A. by uznán vinným z přestupku podle § 22 odst. 1 písm. h/ zákona o přestupcích a byla mu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Rozhodnutí o přestupku pana A.A. bylo dne 23.8.2006 omylem doručeno JUDr. Y.Y., který má advokátní kancelář na hlavní třídě ve městě X. Jeho sekretářka telefonovala panu A.A., který se okamžitě do kanceláře dostavil, rozhodnutí si přečetl a pořídil si jeho kopii. Advokátní kancelář pak vrátila rozhodnutí odesílateli s vysvětlením, že k pochybení snad došlo proto, že JUDr. Y.Y. nedávno před městským úřadem pana A.A. v jiné věci zastupoval. Rozhodnutí bylo nakonec panu A.A. řádně doručeno do vlastních rukou až 6.9.2006. Pan A.A., tentokrát již advokátem JUDr. Y.Y. skutečně zastoupen, podal dne 15.9.2006 odvolání proti rozhodnutí o přestupku. V něm namítal, že mu přestupek v řízení nebyl prokázán. Kromě toho, ve věci přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu může rozhodovat výlučně městský úřad, jak vyplývá z § 66 odst. 1 obecního zřízení a § 124 odst. 5 písm. j/ zákona o silničním provozu. Rozhodoval tedy orgán nepříslušný a nedostatek odbornosti „podivně sestavené komise“ se plně projevil i na výsledném rozhodnutí. Z těchto důvodů požadoval, aby odvolací orgán rozhodnutí jako nezákonné zrušil. Příslušný Krajský úřad odvolání pana A.A. dne 10.10.2006 podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl jako opožděné. Odůvodnil to § 84 odst. 2 správního řádu, podle kterého se neoznámení rozhodnutí nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. K tomu u pana A.A. došlo již 23.8.2006 a odvolání tak bylo podáno až po lhůtě. Současně uvedl, že neshledal důvody pro některý z dalších postupů podle § 92 odst. 1 správního řádu. O T Á Z K Y: 1. Byli strážníci městské (obecní) policie po nehodě oprávněni vyzvat řidiče (pana B.B.) k předložení dokladů? Odpověď právně odůvodněte. 2. Postupovala komise k projednání přestupků v souladu se zákonem, když spojila přestupková řízení pana A.A. a pana B.B.? Odpověď právně odůvodněte. 3. Posuďte zákonnost rozhodnutí o přestupku pana B.B. podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že nehodu neoznámil Policii ČR, jak mu ukládá § 47 odst. 3 písm. b/ zákona o silničním provozu. Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte zákonnost rozhodnutí o přestupku pana B.B. podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s ustanovením § 6 odst. 8 písm. a/ zákona o silničním provozu u sebe neměl řidičský průkaz. Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost rozhodnutí o přestupku pana A.A. podle § 22 odst. 1 písm. h/ zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že porušením povinnosti uvedené v § 54 odst. 2 zákona o

silničním provozu způsobil dopravní nehodu. Odpověď právně odůvodněte. 6. Posuďte výhradu, obsaženou v odvolání pana A.A., podle níž může přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu projednávat výlučně městský úřad, nikoli tedy komise k projednávání přestupků, zřízená podle § 53 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb. Odpověď právně odůvodněte. 7. Posuďte zákonnost rozhodnutí Krajského úřadu, kterým bylo zamítnuto odvolání pana A.A. jako opožděné. Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení - KLP 3/2006: 1. Oprávnění strážníků městské policie vyplývá z § 6 odst. 9 zákona o silničním provozu, podle kterého je řidič motorového vozidla povinen předložit na výzvu strážníkovi městské policie ve stejnokroji ke kontrole řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla. 2. Ustanovení § 57 odst. 2 zákona o přestupcích požaduje konání společného řízení proti pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí a jsou projednávány týmž orgánem. Komise k projednávání přestupků postupovala v souladu se zákonem. 3. Rozhodnutí, kterým byl B.B. uznán vinným z přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l/, když nehodu neoznámil Policii ČR, je v rozporu se zákonem. Povinnost podle § 47 odst. 3 písm. b/ zákona o silničním provozu se nepochybně vztahuje na popsaný případ, jak to vyplývá z následného odstavce 4 („dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby….“). Ustanovení ovšem nelze vykládat tak, že jí musí účastník nehody vždy vykonat osobně, nebo (ad absurdum) že každý z účastníků musí zvlášť oznámení učinit. Oznámením pana K.Z., dokonce za přítomnosti účastníka nehody pana B.B., byla povinnost splněna, a tudíž B.B. nemohl skutkovou podstatu uvedeného přestupku naplnit. 4. Ustanovení § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu obsahuje povinnost řidiče mít řidičský průkaz při řízení u sebe. Tuto povinnost B.B. jednoznačně porušil a odpovídající výrok o vině je v souladu se zákonem. 5. Rozhodnutí je nezákonné. Podle § 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, podle § 50 odst. 3 téhož zákona zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, které by měla být uložena povinnosti (sankce); u věcí trestních je také třeba dbát obecné zásady in dubio pro reo. Komise rozhodla pouze na základě určité pravděpodobnosti (viz též závěr posudku znalce) a protože nebyla s to zajistit další podklady, které by – byť méně pravděpodobnou – variantu skutkového děje potvrdily nebo vyloučily, měla při neodstraněných pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného. Měla tedy zastavit řízení podle § 76 odst. 1 písm. c/ zákona o přestupcích: spáchání skutku nebylo obviněnému prokázáno. 6. Ustanovení citovaná odvolatelem jsou ustanoveními kompetenčními, vycházejí z toho, že právě obecní (městský) úřad je povolán k výkonu státní správy (přenesené působnosti). Ustanovení § 53 odst. 3 zákona o přestupcích je ovšem speciálním ustanovením, které umožňuje obci zřídit zvláštní orgán a pověřit ho projednáváním všech nebo jen některých přestupků, které v mezích své působnosti obec projednává. Pokud byla taková komise zřízena a pověřena projednáváním přestupků, nelze namítat její nepříslušnost. Konečně tomu svědčí i znění § 52 písm. a/ zákona o přestupcích: přestupky projednávají obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí. 7. Rozhodnutí odvolacího orgánu je v rozporu se zákonem. Pan A.A. podal odvolání včas, neboť řádně doručeno (v souladu se zákonem) mu bylo až 6.9.2006. I kdyby chtěl odvolací orgán postupovat podle (velmi sporného) ustanovení § 84 odst. 2 správního řádu, musel by ctít jeho odkaz na ustanovení § 83 odst. 2. Z něho je zřejmé, že by pan A.A. měl k dispozici 90ti denní lhůtu ode dne, kdy se s rozhodnutím fakticky seznámil, takže i z tohoto hlediska uplatnil opravný prostředek včas.

Klausurní práce 4 10.11.2006 Při dopravní kontrole ve městě Y. bylo 2.7.2006 ve 23:13 hod. příslušníky Policie ČR (dále jen: policisté) zastaveno vozidlo, kterému byla naměřena rychlost 60 km/h. Řidič, pan A.A., se podrobil dechové zkoušce na alkohol s negativním výsledkem a ani při prohlídce auta a kontrole dokladů nebylo zjištěno jiné porušení předpisů. Policista se řidiče zeptal, je-li ochoten zaplatit blokovou pokutu ve výši 1000, - Kč za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Kontrole přítomný další policista vše komentoval tak, že je zvláštní, když prvním potrestaným při kontrolní akci, občany města dlouhodobě vyžadované pro údajné porušování předpisů projíždějícími kamióny, je právě občan města Y. Tato poznámka a výše pokuty pana A.A. rozčílily, odmítl zaplatit „přemrštěnou sumu za nesmysl“ a jednání se změnilo v ostrou hádku. Nakonec policista pana A.A. vyzval, aby odstavil vozidlo a podrobil se lékařskému vyšetření v městské nemocnici ke zjištění, není-li snad ovlivněn jinou návykovou látkou. Pan A.A. to odmítl a policista mu zadržel řidičský průkaz. Město Y. je obcí s rozšířenou působností (§ 66 Obecního zřízení). Dne 4.7.2006 obdržel A.A. od Městského úřadu v Y. oznámení o zahájení řízení podle § 118c zákona č. 361/2000 Sb. (zákon o silničním provozu). V následujícím týdnu navštívil radnici a požádal úředníka, který měl záležitost na starosti, aby mu řidičský průkaz nezadržoval, že musí odjet za nemocnou manželkou a vylíčil mu, jak v jeho případě kontrola probíhala. Úředník zapsal do spisu, že podle § 66 odst. 2 správního řádu řízení zastavuje, protože nejsou vážné důvody pro zadržení řidičského průkazu a tudíž odpadl důvod řízení. Panu A.A. řidičský průkaz vrátil. Oznámení o zahájení řízení o přestupcích pana A.A. podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 4 a podle § 22 odst. 1 písm. d/ bod 3 zákona č. 200/1990 Sb. (zákon o přestupcích) doručoval Městský úřad prostřednictvím Městské policie v Y. Strážník Městské policie se 13.7.2006 marně snažil dozvonit u domku pana A.A. Jeho sousedka, paní B.B., mu řekla, že odjel za manželkou na Moravu, a že „to psaní“ může nechat u ní. Strážník jí písemnost předal a v domovní schránce A.A. ponechal oznámení o neúspěšném doručení s údajem, že písemnost je od 13.7.2006 uložena u paní B.B. Ústní jednání ve věci se konalo na Městském úřadě 3.8.2006. Příslušný úředník do spisu poznamenal, že pan A.A. se bez omluvy nedostavil, přestože byl předvolán. Pan A.A. obdržel 9.8. 2006 rozhodnutí ze dne 4.8.2006, podle kterého byl uznán vinným z přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 4 a § 22 odst. 1 písm. d/ bod 3 zákona o přestupcích a byla mu uložena pokuta ve výši 30 000, - Kč a zákaz řízení motorových vozidel na 1 rok. Byla mu též uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Pan A.A., zastoupen advokátem, se proti rozhodnutí včas odvolal. V odvolání tvrdil, že rozhodnutí o přestupcích je nezákonné: - byl porušen zákaz reformationis in peius, v blokovém řízení mu původně hrozila sankce jen 1 000, - Kč; - jel v noci na prázdné silnici a naměřenou rychlostí nemohl nikoho ohrozit, nešlo tedy o jednání ohrožující zájem společnosti, zjištěná rychlost také mohla být jen důsledkem součtu odchylek jeho tachometru a radaru; - policista neměl oprávnění ho vyzvat k lékařské prohlídce bez důvodného podezření na požití návykových látek, resp. bez zkoušky na takové látky na místě, jinak by všechny řidiče bylo možné posílat rovnou do nemocnice - šlo tedy o šikanování; - odmítnutí vyšetření u lékaře bylo jednáním v krajní nouzi: kdyby nechal v noci auto na odlehlém místě, hrozila by mu jeho poškozením nebo krádeží značná újma na majetku, která by převyšovala újmu, vzniklou odmítnutím vyšetření; - o správním řízení se vůbec nedozvěděl, domů se vrátil až 9.8.2006, vyzvedl si oznámení o nedoručené zásilce a hned obdržel i rozhodnutí, nemohl tak hájit svá práva.

Rozhodnutí odvolacího orgánu (příslušného Krajského úřadu) o odvolání ze dne 31.8.2006 bylo velmi stručné: podle § 90 odst. 1 písm. b/ správního řádu zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Městskému úřadu v Y. k novému projednání. K tomu pouze uvedl, že byl porušen § 36 správního řádu, protože vadným doručením bylo obviněnému zabráněno se hájit. Městský úřad v Y. věc znovu projednal za účasti pana A.A. a jeho advokáta, kteří namítali zejména skutečnosti uvedené již v odvolání proti dřívějšímu rozhodnutí. Dne 29.9.2006 bylo vydáno rozhodnutí, v němž byl pan A.A. uznán vinným z přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 4 a podle § 22 odst. 1 písm. d/ bod 3 zákona o přestupcích, byla mu uložena pokuta ve výši 25 000, - Kč a povinnost nahradit náklady řízení částkou 1 000 Kč. Zákaz činnosti mu uložen nebyl. V odůvodnění bylo uvedeno, že úřad zvážil všechny polehčující okolnosti, nicméně skutky zůstaly nepochybné: A.A. překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci a neuposlechl výzvy policisty podle § 118a odst. 1 písm. f/ zákona o silničním provozu. Toto odmítnutí nemohlo být jednáním v krajní nouzi, protože už jen z porovnání trestů u příslušných skutkových podstat v zákoně o přestupcích vyplývá, že odepření lékařské prohlídky je daleko závažnějším následkem než poškození vozidla. Pan A.A. podal i proti tomuto rozhodnutí odvolání, opět se dožadoval zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a opakoval důvody z předcházejícího odvolání. K tomu připsal: “Domníval jsem se, že argumentací před úřadem dosáhnu spravedlnosti, ale ukázalo se, že to dopadlo skoro stejně, jako když jsem se předtím nemohl bránit“. O T Á Z K Y: 1. Postupoval úředník Městského úřadu v Y. souladu se zákonem, když řízení o zadržení řidičského průkazu zastavil jen záznamem do spisu a panu A.A. vrátil řidičský průkaz? Odpověď právně odůvodněte. 2. Bylo oznámení Městského úřadu v Y. o zahájení řízení ve věci přestupků pana A.A. spolu s předvoláním k ústnímu jednání doručeno v souladu se zákonem? Odpověď právně odůvodněte. 3. Posuďte zákonnost rozhodnutí Městského úřadu v Y. o přestupcích pana A.A. ze dne 4.8.2006. Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte, zda odmítnutí lékařské prohlídky panem A.A. po výzvě policisty mohlo být jednáním v krajní nouzi. Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 31.8.2006. Odpověď právně odůvodněte. 6. Posuďte zákonnost rozhodnutí Městského úřadu v Y. ze dne 29.9.2006. Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl rozhodnout odvolací orgán o odvolání podaném panem A.A. proti rozhodnutí Městského úřadu v Y. ze dne 29.9.2006. Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení (KLP 4/2006): 1. Podle ustanovení § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu může správní orgán ve správním řízení (§ 9 správního řádu) rozhodnout o zadržení řidičského průkazu („lze rozhodnout o zadržení...“), má tedy značný prostor pro správní uvážení. Jestliže dojde k závěru, že vrácením řidičského průkazu (§ 118c odst. 2 písm. a/ zákona o silničním provozu) nebudou ohroženy zájmy

chráněných zákonem, pak chybí důvod pro jeho zadržení. Jedná se o typický případ, který by měl vést k zastavení řízení, zahájeného z úřední povinnosti. Úředník také řízení zastavil, a to usnesením, které pouze poznamenal do spisu podle § 66 odst. 2 správního řádu (srov. dále § 67 odst. 2 a § 76 odst. 3 správního řádu). Postupoval tradičně, logicky, a snad i způsobem, kterým se praxe snaží překonat legislativně naprosto nezvládnutý § 66 odst. 2 správního řádu. Formulace „..nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká….“ je za hranicí srozumitelnosti. Pokud by úředník vyhotovil rozhodnutí o tom, že neshledal důvodu pro zadržení řidičského průkazu a ten se vrací panu A.A., nechal si od něj podepsat do protokolu, že se vzdává odvolání, a poté mu řidičský průkaz předal, nemohl by se nikdo divit, že v cit. ustanovení důvod zastavení řízení pro daný případ prostě nenašel. 2. Doručení nebylo provedeno v souladu se zákonem. Předvolání musí být doručeno do vlastních rukou (§ 19 odst. 4 správního řádu), oznámení o zahájení řízení pravděpodobně také sledovalo tento způsob doručení. V každém případě však předvolání, nebyl-li adresát zastižen, mělo být podle § 23 odst. 3 cit. zákona uloženo u Městského úřadu v Y., což se nestalo. 3. Městský úřad v Y. porušil především ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého lze přestupek v nepřítomnosti obviněného projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Pan A.A. nebyl řádně předvolán, přitom vadnost doručení byla zjevná, pro správní orgán snadno zjistitelná. Dále bylo porušeno ustanovení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, obviněnému nebyla dána ani příležitost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu). Kromě toho, obvinění byla závažná a správní orgán neměl využívat možnosti jednat bez přítomnosti obviněného. Musel si být vědom, že důsledkem může být nesplnění požadavků § 3 správního řádu při objasňování skutkového stavu. Zejména se nezabýval otázkou, zda policisté postupovali podle zákona, přitom ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu mu ukládá i bez návrhu zjišťovat „všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného“. 4. Odmítnutí lékařské prohlídky panem A.A. nebylo jednáním v krajní nouzi. Takové jednání by muselo splňovat všechny tři znaky požadované § 2 odst. 2 písm. b/ zákona o přestupcích, tedy odvracení přímo hrozícího nebezpečí, subsidiaritu (nelze je v dané situaci odvrátit jinak) a proporcionalitu („obětovaný“ zájem není rovnocenný ani závažnější ve vztahu k zájmu chráněnému). Již první z nich nebyl naplněn. Nebezpečí by muselo reálně hrozit na základě určitých objektivních skutečností přímo, bezprostředně, tedy v nejbližším okamžiku. V daném případě šlo nanejvýše o nepodloženou domněnku, hrozbě nic nenasvědčovalo, naopak, odstavení vozidla poblíž policejní hlídky bylo v tu chvíli možná nejbezpečnějším parkováním ve městě. 5. Odvolací orgán správně rozhodl, že se rozhodnutí ruší a věc vrací orgánu první instance, nesplnil však všechny požadavky, které zákon při rozhodování o odvolání předepisuje. Podle § 89 odst. 2 správního řádu je odvolací orgán povinen „přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy“, podle § 90 odst. 1 písm. b/ téhož zákona pak v odůvodnění vyslovit pro správní orgán první instance závazný právní názor. Tyto úlohy splnil jen z malé části, reagoval pouze na jeden z problémů, a to ještě povrchně a nepřesně, neuvedl ani porušená speciální ustanovení zákona o přestupcích (§ 74 odst. 1 a 73 odst. 2). Odvolatel má subjektivní právo na to, aby byla posouzena zákonnost celého rozhodnutí, a to i z hlediska výhrad, které v odvolání uvedl, a příslušné závěry vtěleny do závazného právního názoru. I když odvolací orgán považoval zmíněnou vadu procesu za natolik závažnou, že teprve jejím odstraněním bude možné se seriózně znovu zabývat skutkovým stavem a rozhodnout o vině a trestu, měl se alespoň v obecné rovině vyjádřit k obsahu odvolání a tím mj. zabránit případnému opakování chyb orgánu první instance. 6. Rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Jestliže Městský úřad v Y. postupoval při ukládání sankce veden § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, pak z § 22 odst. 4 cit. zákona vyplývá, že je nutno uložit pokutu vždy spolu se zákazem činnosti od 1 roku do 2 let, což se nestalo. Podle odst. 12 téhož ustanovení pak není možné od sankce v tomto případě upustit. Na věci nic nemění, že citovaná ustanovení vyvolávají pochyby z hlediska ústavnosti. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci

bylo prokazatelné a skutková podstata z § 22 odst. 1 písm. f/ bod 4 zákona o přestupcích byla naplněna. Pokud jde o neuposlechnutí výzvy, je situace složitější. Městský úřad v Y. se především nezabýval námitkou, že policista vyzval obviněného k lékařské prohlídce bez jakéhokoli důvodného podezření na užití návykové látky, možná to měl být jen „trest“ za předcházející ostřejší výměnu názorů. To by ovšem znamenalo, že mohlo jít o zneužití pravomoci k šikaně. Bylo třeba zejména ověřit, zda policista postupoval v souladu s účelem zákonné úpravy, šetřil práva dotčené osoby a při zásahu dbal zásady přiměřenosti (§ 2 odst. 2 a 3 správního řádu). Jestliže obviněný namítal, že výzva nebyla odůvodněna, měl správní orgán blíže objasnit skutkový stav dříve, než přistoupil k aplikaci příslušného ustanovení. Je třeba poznamenat, že zákony od 1. února 2006, kdy byly právní předpisy ke KLP zadány v určitém znění pro všechny termíny v tomto roce, doznaly změn. Mimo jiné jde i o novelu zákonem č. 226/2006 Sb.: nová je formulace skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d/ zákona o přestupcích („se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla … nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví“), navazuje tak na pravomoc založenou zákonem o silničním provozu ve změněném ustanovení § 124 odst. 9 písm. g/ : „vyzvat řidiče … k vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou“, který (poznámkou pod čarou) odkazuje na zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně pře škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami o změně souvisejících zákonů. Původní znění § 124 odst. 9 písm. g/ opravňovalo policistu vyzvat řidiče k orientační zkoušce, není-li ovlivněn návykovou látkou a v případě pozitivního zjištění, k odbornému lékařskému vyšetření. Výzva k lékařskému vyšetření tedy byla původně, obdobně jako u zjišťování alkoholu, výslovně podmíněna výsledkem předcházející „orientační zkoušky“. Uvedené změny však na řešení otázky nemají podstatný vliv (někteří při řešení postupovali podle předepsaného znění, jiní podle znění aktualizovaného), protože použití pravomoci musí být vždy odůvodněné, oprávněné vzhledem ke všem okolnostem, jinak by šlo o libovůli. 7. Odvolací orgán by měl rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. b/ správního řádu zrušit pro nezákonnost a vrátit zpět orgánu prvé instance. Měnit rozhodnutí by bylo pro něj bylo zřejmě obtížné, zejména vzhledem k nezbytnosti dalších zjišťování skutkového stavu.

Klausurní práce 5 8.12.2006 Pan A.A. byl obviněn z přestupků podle § 22 odst. 1 písm. d/, písm. f/ bod 5. a písm. l/ zákona č. 200/1990 Sb. (dále: zákon o přestupcích). Měl je spáchat tím, že dne 20. 7.2006 v 17,10 hod. projížděl osobním autem ve městě Z. Pobřežní ulici, do které byl vjezd osobních automobilů zakázán, nereagoval na pokyn strážníka městské policie k zastavení a pokračoval dál v jízdě. Strážník městské policie vše ohlásil na příslušném oddělení Policie ČR (dále jen: policisté). Krátce poté, v 19,15 hod., navštívila policejní hlídka pana A.A. na zahradě jeho domku s dotazem, zda odpoledne řídil své auto v Pobřežní ulici a je si vědom spáchaných přestupků. Dotázaný odpověděl, že ulicí projížděl, ale žádná pravidla neporušil. Policisté ho vyzvali k dechové zkoušce, jestli při jízdě nebyl ovlivněn alkoholem. Pan A.A. ji odmítl s odůvodněním, že k tomu nejsou oprávněni, protože už dvě hodiny není účastníkem silničního provozu, auto uložil do garáže kolem půl šesté. Od té doby popíjí na zahradě víno s hosty při rodinné oslavě, takže, jak řekl, „zkouška by pouze prokázala, že moje dcera má dnes narozeniny“. Policisté se spokojili s tímto vysvětlením a odjeli. Ústní jednání o přestupcích se konalo 9. 8. 2006 na Městském úřadě v Z. (město Z. je obcí s rozšířenou působností). Z podkladů od policistů a ze sdělení městského strážníka vyplynulo, že do Pobřežní ulice byla 20.7. 2006 od 12,00 hod. umístěna přenosná dopravní značka „zákaz vjezdu osobních automobilů“ z důvodu betonářských prací při rekonstrukci hotelu Grand. Vzhledem k

provozu nákladních aut tam městský strážník dohlížel na bezpečnost u místní školy; když se chystal skupinku dětí převést přes ulici, uviděl přijíždět pana A.A. a vztyčenou rukou mu kázal zastavit, ten ho ale objel a pokračoval v jízdě. Policisté po ohlášení, že řidič nerespektoval dopravní značku a pokyn strážníka, vyhledali v evidenci jeho bydliště a oznámené přestupky byly pro ně důvodem vyzvání pana A.A. k dechové zkoušce na alkohol. Pan A.A. tvrdil, že pokyn městského strážníka nepochopil, považoval jeho mávání rukou za varování, aby kolem stavby jel opatrně. Pobřežní ulicí jezdí každý den a je tam pouze značka určující jednosměrný provoz, a byla tam, nezakryta, i 20.7. odpoledne. Přenosnou značku „zákaz vjezdu osobních automobilů“ neviděl a ani vidět nemohl, protože se musel vyhýbat stojícímu nákladnímu autu. Podařilo se mu zjistit jeho řidiče, který posléze jako svědek při jednání potvrdil, že na uvedeném místě stál kvůli poruše motoru a připustil, že na přenosnou značku zakryl výhled. Výzva k dechové zkoušce na alkohol byla podle A.A. protiprávní, protože od jeho jízdy uplynuly již dvě hodiny. Dne 12. 8.2006 obdržel tajemník Městského úřadu v Z. stížnost od pana A.A. Psal, že při ústním jednání 9. srpna se k němu pracovník odboru dopravy, který vedl jednání, choval hrubě a povýšeně. Domnívá se, že příčinou mohlo být, že ho před léty, tehdy jako člen zastupitelstva, kritizoval za špatnou práci. Po jednání také zjistil, že tento pracovník - pan Y.Y., je otcem městského strážníka, který při své službě v Pobřežní ulici policistům nahlásil jeho údajné přestupky. Proto namítá, že řízení vedl úředník, který byl ve věci podjatý. Dne 16.8.2006 bylo panu A.A. doručeno rozhodnutí Městského úřadu v Z., kterým byl uznán vinným přestupky, ze kterých byl obviněn, byla mu uložena pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na 1 rok. V odůvodnění bylo konstatováno, že přestupky byly spolehlivě zjištěny. Pokud se týká tvrzení pana A.A., že přenosnou dopravní značku neviděl, odůvodnění odkazovalo na ustanovení § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, podle nichž je řidič povinen sledovat situaci v provozu a přizpůsobit tomu své chování. Dne 17.8.2006 bylo panu A.A. doručeno usnesení, podepsané vedoucím odboru dopravy Městského úřadu v Z., kterým byla podle § 14 odst. 2 správního řádu zamítnuta jeho námitka podjatosti pracovníka Y.Y. Podle odůvodnění „ze skutečností, v námitce uvedených, nelze vyvodit předpoklad, že by pracovník Y.Y. měl takový zájem na výsledku řízení, aby bylo možno pochybovat o jeho nepodjatosti“. V následném poučení bylo uvedeno, že proti tomuto usnesení se nelze odvolat. Proti rozhodnutí Městského úřadu v Z. o přestupcích podal pan A.A. včas odvolání, ve kterém opakoval svá tvrzení z ústního jednání v prvním stupni. Odvolací orgán (příslušný Krajský úřad) rozhodl takto: zrušil rozhodnutí o vině u přestupků podle § 22 odst. 1 písm. d/ a písm. f/ bod. 5 a v těchto věcech řízení zastavil. Odůvodnil to tím, že policisté překročili pravomoc, když vyzvali A.A. ke zkoušce na alkohol až po dvou hodinách od chvíle, kdy údajně spáchal přestupek podle názoru odvolacího orgánu také následně od své výzvy upustili. Pokyn městského strážníka k zastavení mohl být, podle odůvodnění, vzhledem k okolnostem nejasný, důležité však bylo, že řidič nikoho neohrozil. Ve věci přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích (nerespektování dopravní značky) naopak Krajský úřad odvolaní zamítl a napadený výrok o vině potvrdil, přitom se plně ztotožnil i s odůvodněním orgánu první instance. Výrok o trestu odvolací orgán změnil tak, že se panu A.A. ukládá pokuta ve výši 2 000 Kč. Rozhodnutí bylo panu A.A. doručeno 3.10.2006. Další postup konzultoval pan A.A. s advokátem. Na jeho radu podal 25.10.2006 odvolání proti usnesení vedoucího odboru dopravy, kterým byla zamítnuta jeho námitka podjatosti pracovníka Y.Y. V něm znovu uvedl výhrady, původně zahrnuté ve stížnosti tajemníkovi Městského úřadu. Dne 26.10.2006 podal pan A.A., zastoupen advokátem, žalobu k příslušnému krajskému soudu proti rozhodnutí Krajského úřadu. V ní se dožaduje zrušení rozhodnutí pro nezákonnost: nelze dovodit ani jeho nedbalost, natož pak úmysl, protože přenosnou značku „zákaz vjezdu osobních automobilů“ prokazatelně zakryl nákladní automobil, a kromě toho v první instanci vedl řízení podjatý úředník.

O T Á Z K Y: 1. Jaký vliv na rozhodování Městského úřadu v Z. by měla mít skutečnost, že po umístění přenosné dopravní značky „zákaz vjezdu osobních automobilů“ zůstala při vjezdu do Pobřežní ulice neodstraněna, resp. nezakryta stálá dopravní značka obecně připouštějící jednosměrný provoz? Odpověď právně odůvodněte. 2. Jak by měl tajemník Městského úřadu v Z. postupovat při vyřízení stížnosti pana A.A. ze dne 12.8.2006? Odpověď právně odůvodněte. 3. Posuďte zákonnost rozhodnutí Městského úřadu v Z., doručeného panu A.A. dne 16.8.2006. Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte zákonnost usnesení, kterým byla zamítnuta námitka pana A.A. o podjatosti. Mohl o námitce podjatosti pracovníka Y.Y. rozhodovat vedoucí odboru, ve kterém působil dotčený pracovník? Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost rozhodnutí Krajského úřadu (doručeného dne 3.10.2006) o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Z. ve věci přestupků pana A.A. Odpověď právně odůvodněte. 6. Který orgán a jakým způsobem by měl rozhodnout o odvolání pana A.A. ze dne 25.10.2006 proti usnesení, kterým byla zamítnuta jeho námitka podjatosti pracovníka Y.Y.? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě podané panem A.A. proti rozhodnutí Krajského úřadu? Odpověď právně odůvodněte.

U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení (KLP 4/2006): 1. Pro rozhodování to nemá žádný význam, značka „jednosměrný provoz“ (informativní) se nevylučuje s (přenosnou) dopravní (zákazovou) značkou „zákaz vjezdu osobních automobilů“. Kromě toho, podle § 76 odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu je přechodná úprava nadřazena úpravě obecné, přenosné svislé dopravní značky jsou pak nadřazeny všem dopravním značkám. Při jejich použití není nutno ostatní značení zakrývat nebo odstraňovat, zvláště když jsou – jako v popsaném případě – všechny značky funkční. 2. Podání se posuzuje podle skutečného obsahu (§ 37 odst. 1 správního řádu). Tajemník Městského úřadu by měl postupovat podle § 175 správního řádu: postoupit stížnost orgánu, který „vede řízení“ (odst. 4 cit. ustanovení), tedy vedoucímu příslušného odboru, pokud podle vnitřních předpisů nespadá tato agenda přímo jemu. Bude nutno prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené (odst. 4) a do 60 dnů vyrozumět stěžovatele o jejím „vyřízení“(odst. 5). Bude-li stížnost posouzena jako důvodná, nutno učinit opatření k nápravě (odst. 6), např. domluvou nevhodně jednajícímu pracovníkovi. Námitku podjatosti, kterou stížnost dále obsahuje, je třeba řešit podle § 14 správního řádu, tedy jako relativně samostatné podání a postoupit ji k rozhodnutí vedoucímu příslušného odboru, ve kterém je pracovník zařazen (§ 12 a 14 odst. 2 správního řádu a § 148 obecního zřízení). 3. Rozhodnutí Městského úřadu v Z. bylo v rozporu se zákonem: a) Policisté překročili svou pravomoc, zákon o silničním provozu jim v rámci dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu (§ 124 odst. 9 písm. f, § 118a odst. 1 písm. d/ zákona o silničním provozu) umožňuje pouze vyzvat řidiče, tj. účastníka provozu, „který řídí….“ (§ 2 písm. a/ a d/, § 5 odst. 1 písm. f/ cit. zákona) bezprostředně po zastavení vozidla ke zkoušce (vyšetření) na alkohol. Povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů po jízdě mají jen účastníci dopravní

nehody podle § 47 odst. 2 písm. b/ cit. zákona. Pan A.A. tudíž nemohl naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d/ zákona o přestupcích; b) Pan A.A. nemohl spáchat ani přestupek podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích, neboť v řízení vyšlo najevo, že přenosnou dopravní značku nemohl vidět, jeho jednání (porušení povinnosti podle § 4 odst. 1 písm. c/ zákona o silničním provozu) tak nemohlo být kvalifikováno jako zaviněné (§ 3 a 4 zákona o přestupcích). c) U přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 5 se správní orgán se dostatečně nevyrovnal s tvrzením obviněného, že gesta městského strážníka nebyla jednoznačně interpretovatelná. d) V řízení rozhodoval úředník, který z důvodů objektivních byl pro pochybnost o jeho nepodjatosti vyloučen (§ 14 odst. 1 správního řádu). 4. O námitce podjatosti rozhodoval v souladu s § 14 odst. 2 správního řádu a § 148 obecního zřízení vedoucí odboru, v němž pracovník Y.Y. působil. Usnesení je ovšem v rozporu se zákonem: a) pochybnost o nepodjatosti byla dána z důvodů objektivních (jak z hlediska vztahu k obviněnému, tak pokud jde o vztah k městskému strážníkovi, jehož výpověď byla pro posouzení viny obviněného u dvou přestupků klíčová), b) rozhodnutí obsahovalo chybné poučení, proti tomuto usnesení bylo možné podle § 76 odst. 5 správního řádu podat odvolání. 5. Odvolací orgán změnil napadené rozhodnutí tak, že rozhodl o vině a trestu ve věci nerespektování dopravní značky (§ 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích - § 4 odst. 1 písm. c/ zákona o silničním provozu), přestože z dokazování před orgánem první instance vyplynula absence zavinění, porušil tedy zákon. Pokud jde o přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 5 zákona o přestupcích není jasné, zda dokazování doplnil, či zda se přiklonil k zásadě v pochybnostech ve prospěch obviněného. Městský strážník totiž postupoval při pokynu k zastavení v souladu s § 79 odst. 1 písm. c/ bod 1 zákona o silničním provozu a možno namítnout, že se odvolací orgán měl (v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu) buď sám pokusit z úřední povinnosti zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, nebo rozhodnutí zrušit a vrátit věc k došetření orgánu první instance. Naopak správně zrušil výrok o vině a zastavil řízení ve věci přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d/ zákona o přestupcích (viz odpověď na ot. 3). 6. Odvolání proti usnesení vedoucího odboru o námitce podjatosti podal účastník, který byl nesprávně poučen, má se tedy za to, že je podal včas (§ 83 odst. 2 správního řádu). Důvody vyloučení dány nepochybně byly. Odvolací orgán ve svém dřívějším rozhodnutí o odvolání ve věcech přestupků pana A.A. otázku podjatosti přešel bez povšimnutí, přestože spis (srov. § 17 odst. 1 správního řádu) nepochybně obsahoval námitku obviněného i rozhodnutí vedoucího odboru v této záležitosti. Podíl vyloučené úřední osoby na rozhodování je vždy těžkou vadou řízení, a nezáleží na tom, byla-li k tomu podána námitka nebo ne, ani na tom, že byla případně odmítnuta. Nyní by měl Krajský úřad námitku odvolatele posuzovat v situaci, kdy rozhodnutí ve věci samé již nabylo právní moci: je tedy třeba, za prvé, řádně rozhodnout o podaném odvolání proti usnesení vedoucího odboru, a za druhé, pokud možno zjednat nápravu, pokud jde o vadné řízení. Pokud odvolací orgán dojde k závěru, že by deklaratorní usnesení o vyloučení pracovníka Y.Y. po právním moci rozhodnutí ve věci samé nemělo smysl, bylo tedy zbytečné, protože samo o sobě nemůže již nic změnit, měl by podle § 90 odst. 4 správního řádu napadené usnesení zrušit a řízení zastavit s odkazem na § 66 odst. 1 písm. g/ správního řádu. Stejně tak by ovšem mohl rozhodnout podle § 90 odst. 1 písm. c/ tak, že by deklaroval vyloučení pracovníka, jestliže uváží, že „bezpředmětnost“ dána není, třeba už jen z důvodu zdůraznění ochrany nestrannosti (srov. § 7 odst. 1 správního řádu) po nesprávném poučení účastníka v první instanci, popř. též jako odůvodnění následných kroků při zjednání nápravy. K ní vede v popsaném případě nejjednodušší cesta prostřednictvím uspokojení účastníka po podání žaloby ve správním soudnictví (§ 62 SŘS a § 153 správního řádu). 7. Žalobou napadené rozhodnutí o přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l/ zákona o přestupcích je

nezákonné, jednání A.A. nebylo zaviněné, řízení v první instanci vedl vyloučený úředník. Obě tyto skutečnosti jsou také v žalobě namítány: soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí (§ 75 odst. 2 SŘS). Měl by podle § 78 odst. 1 SŘS napadené výroky zrušit a věc vrátit Krajskému úřadu k dalšímu řízení.

Klausurní práce I. 18.5.2007 Pan A.A., občan obce X., požádal písemně v lednu 2007 radu města Y. o kopii jejího usnesení ze dne 11. prosince 2006, kterým rozhodla o poskytnutí peněžitého daru ve výši 20.000,Kč. V žádosti uvedl, že podniká v oblasti služeb, o daru se dozvěděl „z řečí“ a z obsahu usnesení a jeho odůvodnění chce zjistit, komu byl dar poskytnut a zda nedošlo k nedovolené podpoře podnikání případného konkurenta. Podle jeho názoru má na to právo podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Rada města Y. sdělila panu A.A. dopisem, podepsaným starostou města Y., že žádost odmítá. V odůvodnění bylo uvedeno, že si před jednáním vyžádala stanovisko od městského úřadu, a ten označil případné poskytnutí žádané kopie jako rozporné se zákonem. Stanovisko vycházelo z § 101 odst. 1 a 3 a § 16 odst. 2 a 3 obecního zřízení, které podle zpracovatelů pro daný případ vylučují použití zákona č. 106/1999 Sb. Podle citovaných ustanovení jsou schůze rady města neveřejné a do zápisů z nich mohou nahlížet pouze členové zastupitelstva města, do usnesení rady města též občané města, popř. další fyzické osoby, které vlastní na území města nemovitost. Jelikož pan A.A. není občanem města a nevlastní na jeho území nemovitost, nelze mu poskytnout informaci vyhrazenou jen pro určitý, omezený okruh osob. Se závěry i s odůvodněním se nakonec ztotožnili všichni členové rady, takže usnesení o odmítnutí žádosti bylo jednomyslné. Přestože v dopise panu A.A. chybělo poučení o opravném prostředku proti rozhodnutí rady města Y., podal pan A.A. hned druhý den po jeho obdržení proti němu odvolání. V něm požadoval, aby zastupitelstvo města Y. usnesení rady města zrušilo a vyhovělo jeho žádosti. V textu vyslovil nesouhlas s argumentací rady, napsal, že se usnesení o peněžitém daru přímo dotýká jeho práv už jen tím, že by mohlo narušit soutěž mezi podnikateli. Na tom nic nemůže měnit skutečnost, že ve městě Y. nebydlí, protože obec X. je obcí sousední. Odvolání adresoval radě města Y. Rada města Y. usoudila, že v tomto případě by měl o odvolání rozhodovat příslušný krajský úřad a předala mu spis spolu s vyjádřením, že na svém rozhodnutí trvá, neboť je přesvědčena o jeho souladu se zákonem o obcích. Týden po odeslání spisu příslušnému krajskému úřadu informoval starosta zasedání zastupitelstva města Y. o tom, že rada odmítla poskytnout informaci panu A.A. a přítomné seznámil s důvody odmítnutí. V diskusi dva zastupitelé společně navrhli usnesení, aby odmítavé rozhodnutí rady bylo zastupitelstvem zrušeno a požadovaná informace poskytnuta. Návrh podpořili i někteří další zastupitelé, většinou s odůvodněním, že zveřejnění nemůže nikomu ublížit, naopak, město by prokázalo dobrou vůli, záležitost by se tím mohla uzavřít a zabránilo by se „nepodloženým dohadům po celém kraji“. Kritizovali také starostu za to, že návrhy ve věcech darů by vždy měl předkládat zastupitelstvu a neřešit je „za jeho zády“ v radě. Návrh na zrušení však nezískal při hlasování potřebnou většinu. Krajský úřad posoudil dopis rady města Y. panu A.A. jako rozhodnutí vydané ve správním

řízení, jímž byla podle § 15 zákona č. 106/1999 Sb. odmítnuta žádost o informaci. Odvolání pana A.A. shledal jako řádné a včasné, nicméně je zamítl jako nedůvodné: napadené rozhodnutí potvrdil z týchž důvodů, ze kterých vycházela rada města Y. V odůvodnění bylo kromě toho uvedeno, že pan A.A. se nemůže dovolávat možných zásahů městských orgánů do svých práv, když ve městě nebydlí a - pokud jde o jeho podnikání - ani na jeho území nemá provozovnu. Rozhodnutí krajského úřadu pan A.A. včas napadl žalobou podle § 65 odst. 1 s.ř.s. u příslušného krajského soudu. V ní tvrdil, že rozhodnutí je nezákonné a domáhal se, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Zdůraznil, že podle zákona č. 106/1999 Sb. má na požadovanou informaci plné právo a zmínil podezření o narušení rovného zacházení s podnikateli ze strany orgánů moci. Krajský soud podle § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku bylo mj. uvedeno, že správní orgány pochybily, když se nezabývaly tím, že pan A.A. se dožadoval informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím a nikoli podle obecního zřízení a vůbec nezkoumaly, zda požadovaná informace nepatří mezi ty, které je obec povinna podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout. O T Á Z K Y: 1. Jednalo se v popsaném případě o informaci týkající se výkonu samostatné (samosprávné) působnosti města anebo výkonu jeho působnosti přenesené (státní správy)? Odpověď právně odůvodněte. 2. Mohla rada města Y. rozhodnout o poskytnutí peněžitého daru ve výši 20.000, - Kč? Odpověď právně odůvodněte. 3. Vztahoval se zákon o správním řízení na postup při rozhodování rady města Y. o odmítnutí žádosti pana A.A.? Odpověď právně odůvodněte. 4. Mohlo by zastupitelstvo města Y. zrušit usnesení rady o odmítnutí žádosti pana A.A.? Odpověď právně odůvodněte. 5. Měl pan A.A. právo na informaci o osobě, které byl dar poskytnut? Odpověď právně odůvodněte. 6. Posuďte, zda bylo v pravomoci krajského úřadu rozhodnout o odvolání pana A.A. a zda krajský úřad rozhodl v souladu se zákonem. Odpověď právně odůvodněte. 7. Posuďte, zda krajský soud rozhodl v souladu se zákonem. Odpověď právně odůvodněte.

U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 1/2007:

1. Požadovaná informace se týká samostatné působnosti obce, vyplývá to z § 35 odst.1 a 2 obecního zřízení. Odstavec 2 citovaného ustanovení odkazuje mj. i na kompetence zastupitelstva obce v § 85 (včetně poskytování věcných darů uvedené pod písm. b/), resp. na kompetence rady obce v § 102. 2. Podle § 85 písm. b/ obecního zřízení je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o peněžitých darech ve výši nad 20.000,- Kč (pro osobu v jednom kalendářním roce). Podle § 102 odst. 3 obecního zřízení rada „zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo“. Protože ze zadání nevyplývá, že by si zastupitelstvo města vyhradilo rozhodování o všech darech, bylo rozhodnutí rady města v souladu s dělbou kompetence podle zákona. 3. Žádost o poskytnutí informace byla výslovně označena jako žádost podle zákona č. 106/1999 Sb. Rada byla proto při odmítnutí povinna postupovat podle § 15 tohoto zákona a podle správního řádu, jak to vyplývá to z § 20 odst. 4 písm. a/ zákona č. 106/1999 Sb. Měla tak vydat rozhodnutí ve smyslu správního řádu (§ 9, 67 až 69 správního řádu). 4. Zastupitelstvo může rušit usnesení rady, postup je naznačen v § 84 odst. 5 a § 105 obecního zřízení a týká se usnesení, která starosta považuje za nezákonná nebo nesprávná. Tento postup však nelze použít, platí-li zvláštní úprava pro přijetí rozhodnutí, resp. pro jeho změny či rušení. Tak je tomu v popsaném případě, neboť na rozhodování se vztahuje správní řád. Pokud by zastupitelstvo zrušilo odmítnutí žádosti pana A.A. radou města, jednalo by v rozporu se zákonem. 5. Obce i jejich orgány jsou povinnými subjekty podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Obecné právo na informace z činnosti rady (i dalších orgánů města) podle tohoto zákona přísluší každému, nejenom občanům města. Požadovaná informace také nepatří mezi ty, které podle zákona o svobodném přístupu k informacím nelze sdělovat, naopak, zákon výslovně v § 8b upravuje povinnost poskytnout základní údaje o osobě, které byly poskytnuty veřejné prostředky. Rada proto odepřela informaci v rozporu se zákonem. 6. Rozhodnutí vydala rada města, podle § 178 odst. 2 správního řádu se jejím „nadřízeným správním orgánem rozumí krajský úřad“, který je tak orgánem odvolacím (§ 89 odst. 1 správního řádu). Na § 178 odst. 2 správního řádu výslovně odkazuje ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Krajský úřad posoudil rozhodnutí rady podle obsahu jako rozhodnutí ve správním řízení, byť zřejmě nemělo všechny požadované náležitosti: ze zadání vyplývá, že nebylo doručeno do vlastních rukou (nicméně adresát se s ním prokazatelně seznámil) a chybělo poučení o odvolání. Rozhodnutí krajského úřadu bylo ovšem nezákonné, neboť informace byla odepřena v rozporu se zákonem (viz též odpověď na otázku 5). Krajský úřad měl rozhodnutí rady města Y. zrušit a vrátit jí věc k novému projednání podle § 90 odst. 1 písm. b/ správního řádu. Změna by podle § 90 odst. 1 písm. c/ správního řádu nebyla možná, neboť se jednalo o rozhodnutí vydané v samostatné působnosti. 7. Krajský soud sice správně vystihl základní vadu předcházejících rozhodnutí, sám však nepostupoval podle zákona. Ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999Sb. je speciální ve vztahu k § 78 odst. 1 s.ř.s. Protože „nebyly žádné důvody pro odmítnutí žádosti“, měl soud zrušit rozhodnutí o odvolání i rozhodnutí orgánu prvé instance o odmítnutí žádosti a radě obce Y., jako povinnému subjektu, nařídit požadované informace poskytnout.

Klausurní práce II. 15.6.2007 Pan Z.Z. pravidelně navštěvoval městský úřad v X., který je stavebním úřadem, a opakovaně vyzýval jeho pracovníky, aby „už konečně něco udělali“ s altánem jeho souseda A.A., neboť se obává zřícení této stavby a možných následných škod. Obracel se i na starostu, zda by nemohl ve

věci pomoci. V lednu 2007 obdržel pan A.A. od stavebního úřadu v X. dva příkazy, oba byly prvními úkony v zahájených řízeních. Příkazem, který byl vydán na základě § 150 odst. 1 správního řádu a § 129 odst. 1 písm. a/ zákona č. 183/2006 Sb. (dále: stavební zákon), mu bylo nařízeno odstranit altán z jeho pozemku do 30 dnů s odůvodněním, že stavba ohrožuje majetek souseda. V odůvodnění bylo rozvedeno, že neudržovaný a neopravovaný altán (postavený z cihel a dřeva, 20 m2 zastavěné plochy, výška 4 m) je umístěn v rohu pozemku pana A.A. a případné zřícení této stavby by mohlo poškodit garáž a skleníky pod altánem na sousedním pozemku pana Z.Z. Druhý příkaz byl vydán podle § 87 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. (dále: zákon o přestupcích) a jím byla panu A.A. uložena pokuta 4.000,- Kč za přestupek podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že porušil povinnost podle § 154 odst. 1 písm. a/ stavebního zákona. Proti příkazu, ukládajícímu odstranění stavby podal pan A.A. včas odpor. Stavební úřad v X. proto pokračoval v řízení nařízením ústního jednání, o kterém uvědomil pana A.A. i pana Z.Z. Pan Z.Z. při ústním jednání řekl, že o odstranění altánu marně usiluje již delší dobu a jako účastník řízení požaduje, aby jej stavební úřad uložil zbořit v co nejkratší možné době. Pan A.A. uvedl, že si je vědom zanedbání péče o altán a to byl také důvod, proč nepodal odpor proti uložené pokutě za přestupek a požadovanou částku zaplatil. Namítal ale, že stav altánu ve skutečnosti nikoho neohrožuje: „jeho základ je solidní, vydržel tam 30 let a najednou všem vadí“. Je si ale vědom toho, že „altán bude muset dříve nebo později opravit, nebo zbourat“, sám to však nezvládne a momentálně na to nemá ani dost peněz. Byl by úřadu vděčný, kdyby mu tak rok či dva s definitivním rozhodnutím posečkal. Nabídl také, že by se sousedem Z.Z. uzavřel smír, jehož obsahem by byl i časový plán oprav. Úředník, který jednání vedl, upozornil pana A.A., že už v minulém roce ho starosta při náhodných setkáních nejméně dvakrát vyzýval, aby altán opravil a vytýkal mu, že chátrající stavba hyzdí celou ulici. Úředník domlouval panu A.A., že by měl stavbu odstranit už jen pro zachování dobrých sousedských vztahů, podle jeho názoru však smír v tomto řízení uzavřít nelze. Jednání uzavřel s tím, že stavební úřad nebude proces zbytečně protahovat a vydá rozhodnutí, na jehož základě bude možno práce na odstranění stavby brzo zahájit, což by pomohlo konflikt vyřešit. Stavební úřad nakonec vydal rozhodnutí, kterým uložil panu A.A. odstranit altán do tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal pan A.A. okamžitě odvolání, v němž opakoval argumenty uvedené při ústním jednání v prvé instanci a požadoval, aby rozhodnutí bylo zrušeno, protože mu „nikdo nedokázal, že je stavba nebezpečná“. Příslušný krajský úřad rozhodl o odvolání tak, že prodloužil lhůtu pro odstranění stavby na jeden rok, ve zbytku rozhodnutí městského úřadu v X. potvrdil. Pan A.A., zastoupen advokátem, podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu k příslušnému krajskému soudu. V ní tvrdil, že rozhodnutí odvolacího orgánu je nezákonné: v předcházejícím období nebyla vůči němu uplatněna žádná opatření stavebního dozoru, nebyly požadovány nezbytné úpravy stavby, nikdo z úřadu si stavbu neprohlédl, stavebním úřadem ani nebylo nařízeno odstranění údajného závadného stavu. Vyslovil domněnku, že oba úřady jednaly na nátlak jeho souseda a proto se zjišťováním moc nezatěžovaly. Krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a z téže příčiny zrušil i rozhodnutí orgánu I. instance. V odůvodnění uvedl, že z předloženého spisu je zřejmé, že se správní orgány vůbec nezabývaly zjišťováním skutečného stavu věci, tj. především skutečností, zda stavba reálně ohrožuje majetek třetí osoby, neprovedly ani šetření na místě, nevyžádaly si ani jeden odborný posudek. Nedbaly ani toho, že podle § 129 odst. 1 písm. a/ stavebního zákona je nejprve třeba nařídit odstranění případných závad na stavbě a teprve není-li to v určené lhůtě splněno, je možné nařídit její odstranění. „Postupovaly způsobem, který by odpovídal spíše neformálnímu řešení sousedského sporu, k tomu ovšem

použily v rozporu s právní úpravou pravomoc podle § 129 odst. 1 písm. a/ stavebního zákona.“ Počátkem června 2007 poslal pan A.A., zastoupený advokátem, podnět příslušnému krajskému úřadu, aby v přezkumném řízení zrušil pro nezákonnost příkaz stavebního úřadu v X., kterým mu byla uložena pokuta za údajný přestupek podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. O T Á Z K Y: 1. Posuďte zákonnost příkazu stavebního úřadu, kterým bylo nařízeno panu A.A. odstranit stavbu altánu. Odpověď právně odůvodněte. 2. Posuďte zákonnost příkazu stavebního úřadu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu pana A.A. za přestupek podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Odpověď právně odůvodněte. 3. Měl pan Z.Z. podle zákona postavení účastníka řízení o odstranění stavby altánu pana A.A.? Odpověď právně odůvodněte. 4. Bylo by možné v řízení před stavebním úřadem uzavřít mezi panem A.A. a panem Z.Z. smír? Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího orgánu. Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost rozhodnutí krajského soudu. Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl postupovat krajský úřad po obdržení podnětu pana A.A. ke zrušení příkazu stavebního úřadu v X. z ledna 2007 o uložení pokuty za přestupek pana A.A.? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 2/2007: 1. Příkaz k odstranění stavby byl v rozporu se zákonem. Stavební úřad neměl k dispozici skutková zjištění o tom, že stavba reálně ohrožuje majetek pana Z.Z., při vydání se opíral jen o stížnosti souseda. Tím porušil pravidlo, podle kterého „může příkaz vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné“ (§ 150 odst. 1 správního řádu). Nevyhověl také požadavku § 129 odst. 1 písm. a/ stavebného zákona: nepředcházelo rozhodnutí ukládající odstranit závadný stav stavby. Obecně: použití příkazu, jako prvního úkonu v řízení, je při aplikaci § 129 odst. 1 písm. a/ stavebního zákona prakticky vyloučeno, vždy se totiž dostane do rozporu se zákonem, zejména s ustanoveními § 3 a § 4 odst. 4 správního řádu. Nařízení odstranit stavbu je náročné na skutková zjištění, je třeba prokázat, zda byl či nebyl odstraněn závadný stav stavby, a zda tento stav skutečně ohrožuje např. majetek souseda (jako v našem případě). Je také nutné poskytnout povinnému i případným dalším účastníkům možnost hájit jejich práva a zájmy. Pokud by např. proti příkazu nebyl podán odpor, pak by další účastníci (sousedé) nemohli ve správním řízení bránit svá práva (např. u řadové zástavby, ohrožení sesuvem půdy v důsledku odstranění stavby atp.). 2. Příkaz ve věci přestupku byl v rozporu se zákonem.

V popsaném případě rozhodnutí o přestupku bylo svévolí, neopíralo se o žádná skutková zjištění – podle § 87 odst. 1 zákona o přestupcích může správní orgán bez dalšího vydat příkaz „není-li pochybnosti o tom, že obviněný z přestupku se přestupku dopustil…“. Kromě toho, ustanovení § 3 odst. 4 stavebního zákona, na které § 154 odst. 1 písm. a/ odkazuje, není schopno být základem skutkové podstaty přestupku pro vágní formulaci, která má spíše charakter proklamace: ..“aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost“. Každá stavba se léty znehodnocuje a „prodlužování uživatelnosti“ lze obtížně hodnotit. Postihem by došlo k absurdní situaci, vlastníci by mohli být trestáni za to, že údržbou „neprodlužují životnost stavby co nejvíce“. Dovodit nelze ani materiální znak, porušení nebo ohrožení zájmu společnosti (§ 2 odst. 1 zákona o přestupcích), když k odstraňování ohrožujících stavů jsou určeny především prostředky stavebního dozoru, včetně zvláštních režimů, jako např. u kulturních památek. Je tudíž třeba důsledně dbát i zásady subsidiarity (správního) trestání. 3. Stavební zákon neobsahuje k ustanovením § 129 – 131 speciální ustanovení o účastenství v řízení, je tedy třeba ve smyslu § 192 stavebního zákona použít ustanovení § 27 an. správního řádu. Z § 27 odst. 2 vyplývá, že účastníkem řízení jsou i osoby, pokud mohou být přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Pan Z.Z. jako soused, jehož stavby se nacházejí pod altánem, tedy účastníkem řízení nepochybně byl. 4. Smír mezi účastníky řízení lze uzavřít pouze v řízení sporném (§ 141 odst. 8 správního řádu). Řízení o odstranění stavby není řízením sporným, je zahajováno z moci úřední, uzavření smíru tudíž nepřipadá v úvahu. 5. Krajský úřad nedostál povinnosti, uložené mu v § 89 odst. 2 správního řádu, důsledně přezkoumat zákonnost rozhodnutí a jeho rozhodnutí proto bylo v rozporu se zákonem. Rozhodnutí prvoinstanční bylo nezákonné (viz též odůvodnění následného rozsudku soudu uvedené v zadání) a měl je tedy nejlépe zrušit a řízení zastavit podle § 90 odst. 1 písm. a/ správního řádu. (Vrácení věci první instanci by nic nevyřešilo, protože nepředcházelo pravomocné rozhodnutí o odstranění závad, které § 129 odst. 1 písm. a/ výslovně předpokládá). 6. Rozhodnutí krajského soudu je v souladu se zákonem, rušil nezákonná rozhodnutí, která nebyla podložena ani potřebnými skutkovými zjištěními. Ustanovení § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. přitom umožňuje správnímu soudu zrušit i rozhodnutí orgánu prvého stupně. 7. Příkaz, proti kterému nebyl (včas) podán odpor, má účinky pravomocného rozhodnutí (§ 87 odst. 5 zákona o přestupcích). Krajský úřad by měl usnesením zahájit přezkumné řízení podle § 95 odst. 1 správního řádu, podnět je důvodný (viz odpověď na ot. 2), lhůta je zachována (§ 96 odst. 1). Měl by podle § 97 odst. 3 správního řádu vydaný příkaz zrušit a věc by zřejmě též vrátil orgánu první instance s tím, že rozhodnutí se neopíralo o potřebná skutková zjištění. Není vyloučen ani postup podle § 98 správního řádu, tedy zrušení rozhodnutí v tzv. zkráceném přezkumném řízení. (Úvaha o tom, zda povinnost, vyjádřená v ustanoveních § 154 odst. 1 písm. a/ a § 3 odst. 4 stavebního zákona, je vůbec způsobilá vést k dostatečné určitosti, jasnosti a přesnosti skutkové podstaty přestupku podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, by byla pro správní orgány velmi obtížná; tím by se zabýval asi až správní soud, pokud by následovalo soudní přezkoumání).

Klausurní práce III. 7.9.2007

Zastupitelstvo města X. na svém zasedání 18. ledna 2007 rozhodlo o pořízení nového územního plánu města. Z devatenáctičlenného zastupitelstva bylo přítomno deset zastupitelů, pro zmíněné usnesení hlasovali všichni přítomní. Rada města X. vyvěsila od 14. března do 6. dubna 2007 na úřední desce (a internetu) veřejnou vyhlášku, obsahující návrh územního opatření o stavební uzávěře s výzvou občanům, aby do 30 dnů ode dne zveřejnění podali případné připomínky nebo námitky. Návrh splňoval všechny zákonem požadované náležitosti a bylo v něm rekapitulováno i projednání s dotčenými orgány, které vydaly souhlasná stanoviska bez dalších podmínek. Návrh opatření o stavební uzávěře ve vymezeném území (v katastrálním území Z. a v části katastrálního území Y.) zakazoval výstavbu bytových domů, administrativních budov, skladů a garáží, s výjimkou staveb ve veřejném zájmu. V odůvodnění bylo mj. uvedeno, že cílem stavební uzávěry bude především zabránit ztížení nebo znemožnění aplikace připravovaného nového územního plánu. Ten by měl napomoci rozvoji města X. jako střediska rekreace a odpočinku s odpovídající architekturou a zamezit devastaci středu města i krajinného rázu jeho okolí. Už před volbami v roce 2006 požadovali občané v petici nahrazení starého územního plánu města z r. 1991, stejný požadavek rozpracoval i volební program sdružení nezávislých kandidátů „Klidné město“, které v novém zastupitelstvu získalo většinu. Pan A.A., občan města X. a vlastník návrhem dotčeného pozemku, v podané námitce žádal, aby rozsah uzávěry byl omezen pouze na katastrální území Z. a ze zákazu byly vyňaty sklady a garáže. Zdůvodnil to nepřípustným omezováním vlastníků pozemků. Rada města X. dne 10. května 2007 rozhodla o vznesených námitkách. Námitku pana A.A. zamítla s odůvodněním, že do stanovení jednoznačné koncepce novým územním plánem je nutné výstavbu omezit v rozsahu návrhu. Téhož dne schválila i územní opatření o stavební uzávěře na dobu do vydání nového územního plánu a spolu s rozhodnutím o námitkách, začleněného do odůvodnění tohoto opatření, byly oba dokumenty veřejnou vyhláškou vyvěšeny na úřední desce (a na internetu) od 14. května až do 15. června 2007. Pan A.A. se koncem května 2007 písemně obrátil na příslušný krajský úřad se žádostí, aby využil svých dozorových oprávnění vůči výkonu přenesené působnosti města podle zákona o obcích a územní opatření o stavební uzávěře vydané radou města X. zrušil, protože poškozuje vlastníky pozemků. Odpověď však neobdržel. Pan B.B., zastoupen advokátem, poslal 22. srpna 2007 dva návrhy. V podnětu adresovaném příslušnému krajskému úřadu požadoval, aby bylo územní opatření o stavební uzávěře rady města X. zrušeno v přezkumném řízení jako nezákonné. Současně podal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zrušení tohoto územního opatření z téže příčiny. Oba návrhy odůvodnil shodně: územní opatření o stavební uzávěře nemá oporu v ustanovení § 97 nového stavebního zákona (č. 183/2006 Sb., dále: stavební zákon), který umožňuje vázat stavební uzávěru pouze na schválené zadání územně plánovací dokumentace, nebo na rozhodnutí či opatření v území, jímž se upravuje jeho využití. Žádný z uvedených aktů ale neexistuje. Je v rozporu i s územním plánem města X. z r. 1991 a tím se cítí zkrácen na svých právech, protože v katastrálním území Z. koupil dva pozemky, které by chtěl využít k rozšíření svých podnikatelských aktivit, a to mu nyní má být znemožněno. Nejvyššímu správnímu soudu se k návrhu pana B.B. vyjádřila rada města X.: a) Pan B.B. je k podání návrhu zjevně neoprávněný, neboť - nesplňuje požadavek § 5 s.ř.s., nepatří mezi osoby, které podaly námitky nebo připomínky, tudíž nevyčerpal řádné opravné prostředky; - nesplňuje ani požadavek § 101a odst.1 s.ř.s.: pokud je navrhovatel současně oprávněn ve věci podat žalobu, může podat návrh jen společně s ní, žaloba by tak musela nejprve směřovat proti rozhodnutí o námitkách; - nemůže úspěšně tvrdit, že byl na svých právech územním opatřením o stavební uzávěře zkrácen ve smyslu § 101a odst. 1 s.ř.s.: jako vlastník pozemků v návrhu jen zmiňuje, že v blíže neurčené

budoucnosti by měl zájem stavět a není ani jasné, zda by mělo jít právě o činnost stavební uzávěrou zakázanou, kromě toho, ustanovení § 99 odst. 3 stavebního zákona umožňuje i v takových případech povolit výjimku. b) Neobstojí tvrzení, že územnímu opatření o stavební uzávěře chybí zákonem požadovaný základ: návrh se opíral o rozhodnutí o pořízení nového územního plánu, petici občanů z roku 2006 a o programové prohlášení ve volbách vítězného sdružení nezávislých kandidátů, které v souladu s přáním voličů zastupitelstvo města uskutečňuje. c) Návrh je spekulací, ve skutečnosti nemá za cíl chránit práva občanů, ale ohrožením nového územního plánu sleduje zřejmě cíle jiné. Vzhledem k tomu, že pan B.B. není občanem města, lze se jen dohadovat čí zájmy návrhem prosazuje. Z uvedených důvodů rada města X. navrhuje, aby soud návrh odmítl a pokud by pro to podmínky neshledal, pak navrhuje jeho zamítnutí. O T Á Z K Y: 1. Mělo zastupitelstvo města X. pravomoc rozhodnout o pořízení nového územního plánu a je jím přijaté usnesení platné? Odpověď právně odůvodněte. 2. Je možné územní plán města X. z roku 1991, vydaný podle již zrušeného zákona, považovat za stále platný dokument? Odpověď právně odůvodněte. 3. Posuďte zákonnost územního opatření o stavební uzávěře vydaného radou města X. Odpověď právně odůvodněte. 4. Má příslušný krajský úřad podle ustanovení o dozoru v obecním zřízení pravomoc zrušit územní opatření o stavební uzávěře vydané radou města X.? Byl krajský úřad povinen odpovědět panu A.A. na dopis, kterým k tomu byl vyzván? Odpovědi právně odůvodněte. 5. Má příslušný krajský úřad pravomoc v přezkumném řízení posoudit zákonnost územního opatření o stavební uzávěře vydaného radou města X.? Odpověď právně odůvodněte. 6. Je opodstatněné tvrzení pana B.B. v návrhu soudu, že byl územním opatřením o stavební uzávěře zkrácen na svých právech? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jaký význam bude mít pro rozhodování soudu o návrhu pana B.B. skutečnost, že nepodal proti návrhu územního opatření o stavební uzávěře námitky ani připomínky? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 3/2007: 1. Pravomoc zastupitelstva města X. rozhodnout o pořízení nového územního plánu vyplývá z § 6 odst. 5 písm. a/ stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.). Podle § 92 odst. 3 obecního zřízení (zákona č. 128/2000 Sb.) je zastupitelstvo schopno se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů, k platnému usnesení je pak podle § 87 cit. zákona třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva. Obě podmínky byly splněny, usnesení bylo platně přijato. 2. Podle § 187 odst. 1 stavebního zákona územně plánovací dokumentace schválená před 1.

červencem 1992 pozbývá platnosti uplynutím tří let ode dne, kdy nový stavební zákon nabyl účinnosti, k čemuž došlo 1. ledna 2007. Územně plánovací dokumentace z r. 1991 je tedy v roce 2007 stále platným dokumentem (ve městě X., jak plyne ze zadání, nebyla dosud nahrazena). 3. Územní opatření o stavební uzávěře vydané radou města X. bylo nezákonné. Stavební zákon v § 97 odst. 1 umožňuje takové opatření vydat až v okamžiku, kdy je možné jej opřít o již schválené zadání územně plánovací dokumentace, a k této fázi ještě proces její přípravy nedospěl, nebo o „jiné rozhodnutí či opatření v území, jímž se upravuje využití území“, např. rozhodnutí podle § 77 stavebního zákona, resp. jiné „opatření“, ke kterému zákon orgány obce výslovně zmocňuje (např. opatření o asanaci území) - žádné takové rozhodnutí nebo opatření nebylo vydáno. Programové prohlášení či pouhé rozhodnutí zastupitelstva o pořízení nového územního plánu jako základy pro vydání územního opatření o stavební uzávěře podle stavebního zákona nedostačují. 4. Ustanovení obecního zřízení o dozoru nad výkonem přenesené působnosti obce, konkrétně § 126 obecního zřízení, nelze použít ve vztahu k územnímu opatření o stavební uzávěře. Správní řád má v § 174 odst. 2 speciální ustanovení pro případnou nápravu. Závěr vyplývá i z § 128 odst. 7 obecního zřízení, podle kterého se příslušná ustanovení o dozoru „nevztahují na rozhodnutí vydaná …. podle správního řádu…“. Krajský úřad měl podání hodnotit podle jeho obsahu, nejspíš jako podnět pro přezkumné řízení podle § 94 správního řádu a řízení buď zahájit, nebo podateli sdělit, že takové řízení nezahájí (§ 94 odst. 1 in fine). Ale i kdyby takto nepostupoval, měl podání posoudit jako stížnost a stěžovatele vyrozumět o jejím vyřízení (§ 175 odst. 5 správního řádu). 5. Ustanovení § 174 odst. 2 správního řádu zakládá pravomoc nadřízenému správnímu orgánu (srov. § 95 odst. 1 správního řádu) přezkoumat opatření obecné povahy. Příslušný krajský úřad je nadřízeným správním úřadem obce (§ 178 odst. 2 správního řádu) a tak má pravomoc přezkoumat územní opatření o stavební uzávěře vydané radou obce. 6. Tvrzení navrhovatele o tom, že byl územním opatřením o stavební uzávěře zkrácen na svých právech nelze zpochybnit: jako vlastník nemovitosti ve vymezeném území namítá, že stavební uzávěra mu v rozporu se zákonem znemožňuje určité užívání, resp. zhodnocení jeho majetku. Aktivní legitimace pana B.B. k podání návrhu je nesporná. 7. Podle § 173 odst. 2 správního řádu není proti opatření obecné povahy opravný prostředek. Navrhovateli tudíž není možné vytýkat nedodržení § 5 s.ř.s. Ani námitky nebo připomínky k návrhu územního opatření o stavební uzávěře nejsou opravnými prostředky, nevedou k jeho „přezkoumání“, vyjadřují jen podíl dotčených na jeho tvorbě. Z hlediska posuzování návrhu na zrušení opatření obecné povahy soudem je tak nerozhodné, zda navrhovatel námitky nebo připomínky podal nebo ne.

Klausurní práce IV. 5.10.2007 Dobrovolný svazek obcí Podhorsko je vlastníkem a provozovatelem regionální dráhy. Členy tohoto svazku jsou obce A. B. C. a D. z Plzeňského kraje a obec E. z Karlovarského kraje, orgánem je Rada Podhorska, sídlem obec B. Drážnímu úřadu se sídlem v Praze (dále: Drážní úřad) došlo 11. dubna 2007 ohlášení Rady Podhorska podle § 104 odst. 2 písm. p/ zákona č. 183/2006 Sb. (dále: stavební zákon) o zamýšleném provedení udržovacích prací na stavbě regionální dráhy v úseku mezi obcemi B. a C. Ohlášení splňovalo všechny požadované náležitosti. Drážní úřad na ohlášení neodpověděl a tak Rada Podhorska informovala 22. května 2007 dotčené osoby o tom, že 28. května 2007 bude s udržovacími prácemi započato, což se také stalo. Informace byla současně vyvěšena na nádražích v obcích B. a C. a na internetových stránkách dobrovolného svazku obcí Podhorsko.

Dne 5. června 2007 došel Drážnímu úřadu dopis šesti občanů obce B., v němž protestovali proti provádění udržovacích prací na dráze. Uvedli, že provoz dráhy je již několik let nerentabilní, takže všichni předpokládají, že bude co nejdříve ukončen, místo toho se však dráha stále opravuje, což obtěžuje občany, kteří bydlí v její blízkosti. Protestovali také proti tomu, že neproběhlo územní řízení o vydání územního rozhodnutí o změně vlivu stavby na využití území, ani stavební řízení, k nimž by měli být přizváni jako účastníci, neboť bezprostředně sousedí s pozemky, na nichž je stavba dráhy. Drážní úřad pisatelům odpověděl, že v dané věci územní řízení ani jiné správní řízení probíhat nemělo a pokud se cítí obtěžováni provozem dráhy, ať se obrátí na Radu Podhorska. Sdělení Drážního úřadu byla vypravena 12. června 2007. Dne 18. června 2007 se v obci B. konalo zasedání Rady Podhorska, na které se dostavili dva z pisatelů dopisu Drážnímu úřadu (pan X.X. a paní Z.Z.) a předali předsedajícímu stížnost. V ní uvedli, že v bezprostřední blízkosti dráhy provozují ubytovací zařízení a zahradní restauraci. “Vlak o jedenácté večer houkáním ruší hosty a poptávka po ubytování klesá. Světelné efekty, které občas používáme při diskotékách, byly označeny jako možný zdroj rušení drážního provozu, protože si je strojvůdce může plést s návěstidlem, a byly z toho vleklé potíže s úřady.“ V závěru žádali o opatření, která by zamezila ohrožování jejich podnikání, nebo o zrušení dráhy. Stížnost byla na zasedání čtena a vyvolala rozsáhlou diskusi. Požadavky pana X.X. a paní Z.Z. byly vesměs odmítány, konkrétní závěr však přijat nebyl. Dne 23. srpna 2007 obdržel Drážní úřad žádost pana X.X. a paní Z.Z. o zrušení regionální dráhy mezi obcemi A., B., C., D. a E. s odůvodněním, že dráha podle jejich názoru není bezpečná a svazek obcí ji dostatečně neudržuje. Jako příklad uvedli úsek mezi obcemi C. a B., místními označovaný jako „zatáčka smrti“, kde před dvěma lety vykolejil osobní vlak. V žádosti byla dále zopakována tvrzení, uvedená v dopise Drážnímu úřadu 5. června a ve stížnosti Radě Podhorska ze dne 18. června s poznámkou, že Rada Podhorska porušila § 175 správního řádu tím, že stížnost dosud nevyřídila. Drážní úřad řízení o žádosti usnesením zastavil podle § 66 odst. 1 písm. b/ správního řádu. Odůvodnil to tím, že žádost podaly osoby k tomu neoprávněné a tudíž je zjevně právně nepřípustná. V poučení bylo uvedeno, že podle § 76 odst. 5 správního řádu se proti usnesení nelze odvolat ani podat rozklad. Usnesení bylo panu X.X. doručeno 7. září 2007 a paní Z.Z. 10. září 2007. Dne 19. září 2007 podal pan X.X. proti usnesení Drážního úřadu žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž žádal jeho zrušení. Nezákonnost spatřoval v tom, že Drážní úřad nerozhodl o žádosti meritorně a tím mu odepřel spravedlnost. Téhož dne, tj. 19. září 2007, se pan X.X. obrátil na zastupitelstva obcí A., B., C., D. a E. dopisem, v němž jako občan obce B. požadoval, aby na nejbližších zasedáních zastupitelstev byl projednán jeho návrh na zrušení regionální dráhy. O T Á Z K Y: 1. Byl Drážní úřad příslušný k přijetí ohlášení podle § 104 odst. 2 písm. p/ stavebního zákona o zamýšlených udržovacích pracích na stavbě regionální dráhy? Odpověď právně odůvodněte. 2. Posuďte, zda ve věci udržovacích prací na stavbě regionální dráhy mělo proběhnout územní

řízení. Odpověď právně odůvodněte. 3. Bylo zahájení udržovacích prací na stavbě regionální dráhy ke dni 28. května 2007 v souladu se zákonem? Odpověď právně odůvodněte. 4. Bylo povinností Rady Podhorska vyřizovat stížnost pana X.X. a paní Z.Z. podle § 175 správního řádu? Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost usnesení Drážního úřadu, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti pana X.X. a paní Z.Z. o zrušení regionální dráhy. Odpověď právně odůvodněte. 6. Jak by měl o žalobě pana X.X. proti usnesení Drážního úřadu rozhodnout Městský soud v Praze? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měly obce reagovat na dopis pana X.X. ze dne 19. září 2007? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 4/2007: 1. Drážní úřad se sídlem v Praze byl příslušný k přijetí ohlášení udržovacích prací na stavbě regionální dráhy. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, jsou speciálními stavebními úřady pro stavby dráhy a stavby na dráze drážní správní úřady (srov. též § 15 odst. 1 písm. b/ zákona č. 183/2006 Sb. – dále: stavební zákon). Z § 55 odst. 1 zákona o drahách pak vyplývá, že v popsaném případě je příslušný Drážní úřad se sídlem v Praze, neboť věc není výslovně svěřena Ministerstvu dopravy nebo obcím (srov. § 56, 57 cit. zákona). Podle § 104 odst. 2 písm. p) stavebního zákona patří agenda udržovacích prací stavebnímu úřadu. 2. Podle § 81 odst. 3 písm. b) stavebního zákona se pro udržovací práce nepožaduje územní rozhodnutí. Námitka občanů obce B. v dopise Drážnímu úřadu, podle které mělo proběhnout územní řízení, nemá oporu v zákoně. 3. Rada Podhorska postupovala při zahájení prací na dráze v souladu se zákonem. Z § 106 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že pokud stavební úřad nereaguje vydáním zákazu provést ohlášené stavební práce tak, aby bylo písemné vyhotovení rozhodnutí o zákazu doručeno ohlašovateli do 40 dnů od ohlášení, lze ohlášené stavební práce provádět. Po uplynutí uvedené lhůty se má za to, že stavební úřad souhlas udělil. 4. Stížnost pana X.X. a paní Z.Z. nesměřuje proti postupu správního orgánu, ani proti nevhodnému chování úřední osoby ve smyslu § 175 odst. 1 správního řádu, citované ustanovení tedy nelze použít (svým obsahem se k vyřízení záležitosti ani nehodí). Stížnost by měla sledovat režim „písemného návrhu“ orgánu svazku obcí (§ 52 písm. b/ obecního zřízení) a tento orgán by měl v přiměřené lhůtě odpovědět jak s „návrhem“ naložil (srov. § 4 a 6 správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů). 5. Usnesení Drážního úřadu o zastavení řízení o žádosti nebylo v souladu se zákonem. Drážní úřad není příslušný ve věci rušení dráhy, podle § 56 písm. a) zákona o dráhách má pravomoc rozhodnout o zrušení dráhy pouze Ministerstvo dopravy. Drážní úřad měl tak žádost postoupit podle § 12 správního řádu Ministerstvu dopravy. Druhořadými jsou pak nedostatek aktivní legitimace, který

značí právní nepřípustnost žádosti (podle § 5 odst. 4 zákona o dráhách lze dráhu zrušit pouze na návrh jejího vlastníka), resp. vadné poučení o odvolání, neboť se nejedná o usnesení, které se pouze poznamenává do spisu (§ 76 odst. 5 správního řádu). 6. Usnesení o zastavení správního řízení z důvodu zjevné právní nepřípustnosti žádosti je soudně přezkoumatelné. Soud nejdříve zkoumá podmínky podle § 46 s.ř.s., tudíž by žalobu odmítl podle § 46 odst. 5 s. ř. s. a věc postoupil zpět k vyřízení opravného prostředku. Přitom by vycházel z nesprávného poučení o nepřípustnosti odvolání: proti usnesení vydanému podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu je odvolání přípustné (§ 76 odst. 5 správního řádu). Žaloba k soudu byla podána včas a řádně, platí tedy, že opravný prostředek byl podán včas. 7. Právem pana X. X. podle § 16 odst. 2 písm. f) obecního zřízení je požadovat projednání určité záležitosti spadající do oblasti samostatné působnosti zastupitelstvem obce B., jejímž je občanem. Záležitost se týká samostatné působnosti, neboť do tohoto oboru působnosti náleží vzájemná spolupráce s jinými obcemi při zajišťování dopravní obslužnosti území (srov. též § 50 odst. 1 písm. c) obecního zřízení). Starosta obce B. by měl předložit požadavek radě obce nebo přímo zastupitelstvu k rozhodnutí, na které zasedání bude návrh zařazen. U ostatních obcí záleží jen na jejich úvaze, zda návrh pana X.X. na zasedání zastupitelstev zařadí. Vhodné by v každém případě bylo panu X. X. odpovědět, jak s návrhem naloží, resp. ho též upozornit, že podle § 52 písm. b) obecního zřízení je oprávněn podat návrh Radě Podhorska, která je povinna ho projednat.

Klausurní práce V. 2.11.2007 Pan A.A. ohlásil 17. ledna 2007 stavebnímu úřadu (Městský úřad v X.) stavbu rodinného domku na svém pozemku ve městě X. Ohlášení splňovalo náležitosti požadované stavebním zákonem (zákon č. 183/2006 Sb.), stavebník doložil i jednání s vlastníky sousedních pozemků a tito nevznesli vůči stavbě námitky. Práce na stavbě byly zahájeny 19.2.2007, přesně podle dohody pana A.A. se stavební firmou (SVD, s.r.o.). Do 40 dnů ode dne ohlášení stavby nebyl panu A.A. od stavebního úřadu doručen ani písemný souhlas se stavbou ani zákaz stavby. Pan A.A. dne 2.3.2007 osobně donesl do podatelny Městského úřadu v X. oznámení o zahájení stavby, jako termín zahájení v něm však uvedl pondělí 5.3.2007. Dne 18.4.2007 vykonal pověřený pracovník stavebního úřadu na rozestavěném domku kontrolní prohlídku, neshledal žádné závady nebo rozpory s ohlášením stavby a učinil o tom záznam do stavebního deníku. Díky mírné zimě postupovaly stavební práce velmi rychle a pan A.A. s rodinou se do domku nastěhoval již 14.6.2007. Stavební úřad zjistil, že pan A.A. užívá domek bez ohlášení (§ 120 odst. 1 stavebního zákona) a tak podle § 120 odst. 2 stavebního zákona vydal rozhodnutí, kterým panu A.A. užívání stavby zakázal. Odůvodnil to tím, že zákon požaduje zákaz užívání stavby, jestliže ji stavebník užívá bez předcházejícího oznámení o záměru započít s jejím užíváním. Rozhodnutí bylo doručeno 17.7.2007. Pan A.A. s rodinou se hned následující den z domku vystěhovali k jeho sestře do 50 km vzdáleného města Y. Dne 24.7.2007 pan A.A., zastoupen advokátem, podal odvolání proti rozhodnutí o zákazu

užívání stavby. V něm uvedl, že rozhodnutí o zákazu odporuje cílům zákonné úpravy a trpí přepjatým formalismem. Stavba byla řádně ohlášena, při kontrolní prohlídce prakticky dokončené stavby nebyly zjištěny žádné závady, stavebník posléze zajistil všechny zvláštními právními předpisy uložené zkoušky (komíny, plyn, elektřina, vodovod a kanalizace) a má na to písemná potvrzení. Nastěhoval se v dobré víře, že je vše v pořádku a oznámení chtěl učinit po dokončení úprav zahrady, aby mu při prohlídce nedělala ostudu. „Stavební zákon vyhrazuje zákaz užívání v § 120 odst. 2 pouze pro případy, kdy stavba ohrožuje zdraví, život, životní prostředí, nebo bezpečnost. V daném případě k ničemu takovému nedošlo a stavební úřad proto užívání zakázal v rozporu se zákonem“. Pan A.A. v odvolání požadoval zrušit napadené rozhodnutí. Dne 2.8.2007 obdržel pan A.A. oznámení o zahájení řízení ve věci přestupku podle § 178 odst. 1 písm. m/ stavebního zákona s výzvou, aby se 16. 8. 2007 ve 14,00 hod. dostavil na Městský úřad v X. k ústnímu jednání. Pan A.A. účast písemně odmítl: pracuje a nikdo ho nemůže nutit, aby jel přes padesát kilometrů jenom proto, že ho městský úřad protizákonně vyhnal z domu. „Pošlete věc Městskému úřadu v Y., je také stavebním úřadem, bydlím tam u sestry a tam bych se mohl na jednání dostavit“ zněla poslední věta jeho dopisu. Městský úřad v X. na dopis neodpověděl; dne 12.9.2007 obdržel pan A.A. rozhodnutí, kterým byl uznán vinným z přestupku podle § 178 odst. 1 písm. m/ stavebního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč. Podle odůvodnění byl přestupek spolehlivě zjištěn (mj. i na základě svědeckých výpovědí sousedů) a je závažný, neboť užívání staveb bez ověření, že vyhovují všem stanoveným požadavkům, může ohrozit životy a zdraví občanů. Pan A.A. podal okamžitě po obdržení rozhodnutí odvolání, ve kterém žádal, aby odvolací orgán upustil od uložení pokuty, neboť - hned druhý den po doručení zákazu užívání opustil dům, je tedy kruté ho trestat za pouhých 24 hodin; - výstavbou domku řešil kritickou situaci rodiny, dosud bydleli v malém, hygienicky nevyhovujícím podnájmu a lékaři mu doporučovali, aby „v zájmu o zdraví dětí byt okamžitě opustil“ - jednal tedy v krajní nouzi; - za výstavbu domku utratil všechny rodinné úspory a ještě si musel vzít hypoteční úvěr u banky, značně se zadlužil a uložená pokuta je pro něj likvidační: nemá z čeho by ji zaplatil. Současně s odvoláním (13.9.2007) poslal pan A.A. stavebnímu úřadu oznámení záměru o užívání dokončené stavby podle § 120 odst. 1 stavebního zákona. Oznámení obsahovalo všechny právními předpisy požadované náležitosti. O T Á Z K Y: 1. Bylo by podle stavebního zákona možné postihnout pana A.A. za to, že stavbu zahájil dříve než uplynulo 40 dnů od jejího ohlášení? Odpověď právně odůvodněte. 2. Posuďte zákonnost rozhodnutí, kterým stavební úřad na základě § 120 odst. 2 stavebního zákona zakázal užívání domku pana A.A. Odpověď právně odůvodněte. 3. Pan A.A. navrhoval postoupení věci přestupku podle § 178 odst. 1 písm. m/ stavebního zákona Městskému úřadu v Y., kde bydlel u sestry - měl Městský úřad v X. věc postoupit? Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte zákonnost rozhodnutí o přestupku pana A.A. Odpověď právně odůvodněte. 5. Mohl by odvolací orgán ve věci přestupku upustit od potrestání pana A.A., který o to výslovně v odvolání žádal? Mohl by na základě podaného odvolání sankci zmírnit? Odpovědi právně odůvodněte.

6. Bylo by možné, vzhledem k okolnostem uvedeným v odvolání, posoudit nastěhování rodiny pana A.A. do domku bez oznámení záměru užívat stavbu jako jednání v krajní nouzi? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl stavební úřad reagovat na oznámení záměru užívat dokončenou stavbu, které pan A.A. podal 13.9.2007? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). ŘEŠENÍ KLP 5/07: 1. Stavební zákon umožňuje postihnout osobu, která provádí stavbu bez ohlášení. Ohlášení opravňuje stavět až po doručení souhlasu stavebního úřadu, resp. po uplynutí 40 dnů od jeho podání, nebyla-li stavba zakázána (srov. § 106 odst. 1 stavebního zákona), jeho účinky tedy nenastávají pouhým podáním, ale jen ve spojení s úkonem stavebního úřadu, nebo uplynutím zákonem stanovené doby. Podle ustáleného výkladu se tak za stavbu bez ohlášení považuje i případ, kdy byla ohlášena, ale prováděna ještě před tím, než nastaly „účinky“ ohlášení – pan A.A. proto mohl být potrestán podle § 178 odst. 1 písm. a/ stavebního zákona. Pozn. „Ustálený výklad“ provádění stavby bez ohlášení se mj. opírá i o dlouhou aplikační praxi obdobně formulované skutkové podstaty v již zrušeném stavebním zákonu z r. 1976 ( § 105 odst. 1 písm. a/ zákona č. 50/1976 Sb.). Pokud bychom však dbali na důsledný restriktivní výklad sankčních ustanovení, bylo by možné výše uvedený závěr u nového stavebního zákona zpochybnit. Použitou formulací „..které je třeba ohlásit.., bez takového ohlášení..“, značným rozdílem v závažnosti provinění (stavba bez ohlášení, stavba, u které bylo ohlášení řádně podáno, ale stavebník nevyčkal uplynutí lhůty), nebo pravomocemi stavebního úřadu k nápravě případných vad na stavbě podle nové úpravy, jimž by měla být dána přednost před trestáním. Potom lze číst skutkovou podstatu tak, že jejím cílem je trestat jen tehdy, kdy nebylo řádné ohlášení podáno, přestože to zákon vyžaduje, nebo je stavba realizována v rozporu s (obsahem) ohlášení (srov. např. § 178 odst. 3 písm. a/ stavebního zákona), zatímco u dalších pochybení v souvislosti s ohlášením se přednostně použijí jiné účinné nástroje k odstranění případných rozporů s hmotným právem. 2. Ustanovení § 120 odst. 2 stavebního zákona obsahuje výčet důvodů, pro které lze užívání stavby zakázat. Výraz „obdobně postupuje“ použitý v druhé větě § 120 odst. 2 stavebního zákona se váže na dispozici normy uvedené v první větě téhož odstavce. Důvodem vydání zákazu je proto i užívání stavby bez předcházejícího oznámení stavebnímu úřadu. Stavební úřad rozhodl v souladu se zákonem. 3. Podle § 55 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb. (dále: zákon o přestupcích) může místně příslušný orgán k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu. Stavební úřad tedy nebyl povinen tak učinit. Podle citovaného ustanovení se zachoval správně a řízení sám dovedl k rozhodnutí. Postoupením by projednání nebylo usnadněno, naopak by mohlo dojít ke komplikacím (např. pro svědky) a nebyly dány ani jiné závažné důvody. 4. Přestupek byl spolehlivě zjištěn (pan A.A. bydlel v domku již od 14.6.), sankce uložena v rozpětí podle § 179 písm. c/ stavebního zákona. Vzhledem k okolnostem (srov. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích), zejména pak k finanční situaci pana A.A., lze namítnout nepřiměřenost sankce. 5. Podle § 11 odst. 3 zákona o přestupcích je možné od uložení sankce upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku. Pokud by odvolací orgán takto uvážil, nic mu nebrání v souladu s § 90 odst. 1 písm. c/ správního řádu výrok o trestu odpovídajícím způsobem změnit. Podle citovaného ustanovení správního řádu je oprávněn pokutu též snížit, aby vyhověla testu přiměřenosti.

6. Nastěhování rodiny pana A.A. bez předchozího oznámení nelze považovat za jednání v krajní nouzi. Podle § 2 odst. 2 písm. b/ zákona o přestupcích se v takových případech vyžaduje odvracení přímo, bezprostředně hrozícího nebezpečí, subsidiarita a proporcionalita. Z poskytnutých informací je především zřejmé, že situaci bylo možné řešit jinak. 7. Stavební úřad rozhodnutím zakázal užívání stavby podle § 120 odst. 2 stavebního zákona, musí proto dále postupovat podle odst. 4 citovaného ustanovení. Jestliže po obdržení oznámení nezjistí na stavbě nedostatky, popř. pokud jím objevené závady stavebník následně odstraní, vydá písemný souhlas s užíváním stavby.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce I / 23.5.2008 V jižní části městského parku v X. je dětské hřiště, oddělené metr vysokou cihlovou zídkou. Pan A.A., procházející kolem, napomínal partu kluků, hrajících na dětském hřišti fotbal. Vytýkal jim, že křikem ruší odpočívající na lavičkách a že míčem mohou zranit menší děti nebo starší spoluobčany. Hráči se bránili tím, že na hřišti kromě nich nikdo není a zídka je dost vysoká, získali podporu i několika přítomných občanů, kteří A.A. přesvědčovali, aby je nechal být. Pan A.A. však nemínil ustoupit, klukům sebral míč a odnesl si ho domů (bydlel na okraji parku v rodinném domku). Nejstarší z hráčů, třináctiletý Z.Z., za ním běžel a žádal o vrácení míče. A.A. mu řekl, že jim míč nevydá, protože by jistě pokračovali ve hře a právě tomu chce zabránit. Pan A.A. se pak po delší dobu parku vyhýbal, nereagoval ani na telefonické žádosti rodičů dětí o vrácení míče - až po měsíci míč předal matce Z.Z., která se nenechala odbýt a zašla si pro něj až k němu domů. Následně obdržel A.A. oznámení komise k projednávání přestupků o zahájení řízení ve věci přestupku podle § 50 odst. 1 písm. b/ zákona č. 200/1990 Sb., kterého se měl dopustit tím, že si přisvojil cizí věc; současně byl předvolán k ústnímu jednaní. Pan A.A. se dostavil na městský úřad v X. ještě před ústním jednáním a byl viditelně dotčen, že „má být souzen jako nějaký zloděj“. Do protokolu nadiktoval žádost, aby ústní jednání o přestupku bylo veřejné. Jen tak, podle jeho slov, bude schopen všem sousedům, které osobně pozve, vysvětlit důvody svého počínání. Do podatelny městského úřadu pak předal další dvě podání. Jedno bylo určeno „starostovi a radě“ a obsahovalo požadavek, aby rada neprodleně vymezila pravidla chování v městském parku, zejména zakázala některé aktivity na dětském hřišti. Druhé podání bylo adresováno vedoucímu stavebního odboru a v něm pan A.A. vyzýval stavební úřad, aby plnil úkoly uložené zákonem a nařídil nezbytné stavební úpravy dětského hřiště v městském parku, které by ochránily kolemjdoucí před zraněním. Uvedl, že původně bylo hřiště určeno pro hry malých dětí, ve skutečnosti je ale využíváno pro „agresivní“ míčové hry dospívajících, takže bude nutné je oddělit vysokým plotem. Komise pro pojednávání přestupků usnesením rozhodla, že návrhu na otevření jednání veřejnosti nevyhovuje. Odůvodnila to tím, že podle zákona není veřejné jednání předepsáno a záležitost se týká i dětí, proto by to nebylo vhodné z výchovných důvodů. Při ústním jednání pan A.A. namítal, že jen odvracel nebezpečí újmy na zdraví hrozící spoluobčanům a proto nemůže být trestán. Míč si v žádném případě nechtěl ponechat, jeho zadržením se pouze snažil na děti výchovně působit. Uvedl též, že návrhy, které by měly zlepšit pořádek v parku předložil starostovi, resp. radě a také městskému úřadu, který je také úřadem stavebním. Jako svědkové byli vyslechnuti Z.Z., jeho matka a dále dva občané, kteří byli incidentu přítomni. Komise nakonec rozhodla tak, že uznala pana A.A. vinným z přestupku podle § 50 odst.

1 písm. b/ zákona č. 200/1990 Sb. a uložila mu pokutu 1000, - Kč. Pan A.A. se proti rozhodnutí o přestupku odvolal. V odvolání opakoval svá tvrzení z ústního jednání a vyslovil pochybnost o legalitě rozhodnutí, jelikož „byl odsouzen na základě svědectví dítěte a veřejnosti byl přístup zakázán“. Další svědkové, podle jeho názoru, vypovídali jen o skutečnostech, ke kterým došlo až po rozepři s hrajícími si dětmi, takže dostatečně nemohli objasnit příčinu celé události. Pan A.A. také obdržel dopis od vedoucího stavebního odboru. V něm mu sděluje, že dětské hřiště bylo řádně vybudováno podle projektové dokumentace a není žádný důvod pro nařízení dodatečných úprav. Starosta ani rada města na jim zaslané podání nereagovali. Pan A.A. po dvou měsících na městském úřadu zjišťoval, zda bylo o jeho návrhu jednáno, ale v zápisech o tom nebyla ani zmínka. Zastoupen advokátem podal žalobu k příslušnému krajskému soudu na nečinnost rady města. Odůvodnil ji tím, že podle § 16 zákona o obcích má jako občan města subjektivní veřejné právo na to, aby se rada jeho návrhem zabývala a meritorně o něm rozhodla. K tomu však nedošlo a proto žádá soud, aby radě města X. uložil rozhodnout o jeho návrhu do l5 dnů, protože jde o naléhavou záležitost. O T Á Z K Y: 1. Posuďte zákonnost usnesení komise k projednávání přestupků o zamítnutí návrhu pana A.A. na veřejné ústní jednání. Odpověď právně odůvodněte. 2. Jaký vliv na řešení případu má tvrzení pana A.A., že pouze odvracel nebezpečí újmy na zdraví, které údajně hrozilo kolemjdoucím? Odpověď právně odůvodněte. 3. Postupovala komise k projednání přestupků v souladu se zákonem, když připustila jako podklad pro rozhodnutí svědeckou výpověď osoby mladší patnácti let? Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte zákonnost rozhodnutí o přestupku pana A.A. Odpověď právně odůvodněte. 5. Který správní orgán bude příslušný rozhodovat o odvolání pana A.A. proti rozhodnutí komise k projednání přestupků, jako zvláštního orgánu města X.? Jak by měl v daném případě rozhodnout? Odpovědi právně odůvodněte. 6. Postupoval vedoucí stavebního odboru městského úřadu v souladu se zákonem, když reagoval na podání pana A.A. jen dopisem? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl příslušný krajský soud rozhodnout o žalobě pana A.A. na nečinnost rady města X.? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP I/2008: 1. Usnesení komise k projednávání přestupků bylo v rozporu se zákonem. Podle § 51 zákona o přestupcích se na řízení o přestupcích vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li

zákon jinak. Podle § 49 odst. 3 správního řádu byla komise povinna návrhu pana A.A. vyhovět. Ani jedna z okolností, se kterými zákon spojuje zamítnutí návrhu, nebyla dána, tj. možná újma ostatním účastníkům řízení, ochrana utajovaných informací, ochrana osobnosti, popř. mravnosti. 2. Tvrzení obviněného, poukazující na okolnosti vylučující protiprávnost, nemohla obstát. Pokud zvážíme – vzhledem k věku hráčů – jak nutnou obranu, tak krajní nouzi (§ 2 odst. 2 zákona o přestupcích), pak – za prvé – je zřejmé, že se nejednalo o přímo hrozící útok, resp. přímo hrozící nebezpečí ve vztahu k zájmu chráněnému zákonem. V dané chvíli chyběla potřebná bezprostřednost i intenzita, jednání obviněného se blížilo spíše jeho představám o preventivním či výchovném působení a proto chyběla i odůvodněnost přiměřeností, popř. subsidiaritou. Za druhé, i kdyby bylo možno zpochybnit výše uvedený závěr např. tím, že by na hřišti byli hráči spolu s malými dětmi, nemůže být ani jednou z okolností vylučujících protiprávnost pokryto následné jednání obviněného, tj. zadržení míče po dobu jednoho měsíce. 3. Zákon nezná hranici určitého věku pro svědky (srov. § 55 správního řádu). Svědkem může být i dítě, váha výpovědi bude závislá zejména na jeho rozumové a smyslové vyspělosti ve vztahu k okolnostem, o nichž vypovídá. Správní orgán postupoval v souladu se zákonem, kromě toho, výpověď Z.Z. nebyla zdaleka jediným podkladem pro rozhodnutí. 4. Materiálně bylo rozhodnuto v souladu se zákonem – obviněný skutkovou podstatu přestupku podle § 50 odst. 1 písm. b/ zákona o přestupcích nepochybně naplnil, trest byl přiměřený (srov. odst. 2 cit. ustanovení). Orgán prvé instance se však dopustil závažného formálního (procesního) pochybení, když zamítl návrh obviněného na veřejné jednání ve věci. 5. Odvolacím orgánem bude podle § 67 odst. 1 písm. a/ krajského zřízení krajský úřad (stejně je určen i obecným předpisem: srov. § 89 odst. 1 a 178 odst. 2 správního řádu). Vzhledem k závažné procesní chybě, která má i ústavní rozměr, neboť došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tuto chybu v odvolacím řízení již nelze napravit, měl by krajský úřad podle § 90 odst. 1 písm. b/ správního řádu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit komisi k projednání přestupků k novému projednání. 6. Ředitel stavebního odboru postupoval v souladu se zákonem. Podání pana A.A. bylo podnětem ve smyslu § 42 správního řádu, protože stavební úpravy podle § 137 stavebního zákona (č. 183/2006 Sb.) lze nařídit jen z moci úřední. Vedoucí stavebního odboru dospěl k závěru, že důvody podle cit. ustanovení nejsou naplněny a sdělil tento závěr panu A.A. Podle ustanovení § 42 správního řádu se takové sdělení předpokládá pro případy, kdy o to osoba podávající podnět požádá. Ze zadání není zřejmé, zda to A.A. učinil - pokud ne, pak vedoucí odboru nad zákonným minimem prokázal také slušnost. 7. Správní soud by měl podle § 46 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. žalobu odmítnout pro nedostatek pravomoci ve věci rozhodovat. Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. se lze žalobou proti nečinnosti domáhat vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení nečinným správním orgánem. Rozhodnutím se v souladu s § 65 odst. 1 s.ř.s. rozumí (individuální) správní akt, který zakládá, mění ruší nebo závazně určuje práva a povinnosti adresáta (adresátů). Pokud je obsahem žaloby proti nečinnosti jiný případ nečinnosti, např. neprojednání návrhu občana radou města, nezbývá soudu než konstatovat, že v takové věci nemá pravomoc a žalobu odmítnout.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce II / 13.6.2008 Pan B.B. byl městským úřadem v X. (obec s rozšířenou působností) jmenován konzervátorem státní památkové péče. Když se jednou v neděli vracel z tenisu, zastavil se u staré zemědělské usedlosti, která byla nejznámější z nemovitostí, prohlášených ve městě X. kulturními památkami podle zákona č. 20/1987 Sb. Vlastník, pan A.A., byl s celou rodinou na zahradě a jeho babička na žebříku se štětcem a barvami pracovala na staré malbě na dřevěném štítu. Pan B.B. se

s nimi dal do řeči, obdivoval stavbu a prozradil jim, že byl čerstvě jmenován konzervátorem a členem komise státní památkové péče a prokázal se osvědčením od městského úřadu. Byl pozván na skleničku a provedli ho usedlostí. Po prohlídce již poněkud rozpačitým hostitelům sdělil, že by neprodleně měli opravit místy vážně poškozenou vnější omítku, aby stavbu neohrožoval déšť, a také restaurovat malby na obou štítech, což podle zákona lze svěřit jen osobě, která k tomu má povolení ministerstva. Nakonec panu A.A. řekl, že jestli neuposlechne jeho pokynů na místě, bude nucen vše oznámit úřadům. Pan A.A. v následujícím týdnu zaslal městskému úřadu podání, které nadepsal jako odvolání. V něm rekapituloval průběh návštěvy pana B.B. a označil jeho příkazy za neuvážené a neodborné. Omítka, podle jeho názoru, sice není v nejlepším stavu, ale rok či dva by mohla ještě vydržet, kromě toho nemá v současné chvíli dost prostředků na opravu. Pokud jde o lidové malby na dřevě, dědí se péče o ně z generace na generaci, vždy se o ně staraly ženy a pokud si pamatuje z vyprávění prarodičů, nejenže obnovovaly kresby a vybledlé barvy, ale přimalovávaly i další postavy a obrazy podle významných událostí v rodině. Proto úřad žádá, aby ze své moci pokyny pana konzervátora zrušil. Vyjádřil se také v tom smyslu, že lituje, že se koncem 80tých let dostatečně nebránil prohlášení usedlosti kulturní památkou. Městský úřad v X. na podání pana A.A. nereagoval. Až o tři měsíce později obdržel pan A.A. oznámení městského úřadu v X. o zahájení řízení o opatřeních podle § 10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. a současně usnesení podle § 54 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve kterém se mu v určený den a hodinu ukládá strpět prohlídku usedlosti. Následovalo jen obecné odůvodnění („zjištění stavu kulturní památky“) a zcela chybělo poučení o opravném prostředku. Přesto proti usnesení pan A.A. okamžitě podal odvolání: nevidí žádný zákonný důvod pro to, aby mu „cizí lidé prohledávali dům“ a dovolává se ústavní ochrany obydlí. Ve stanovený den a hodinu se dostavili dva pracovníci městského úřadu, zastihli však pouze manželku pana A.A., která je odmítla vpustit dovnitř s tím, že musejí počkat na manžela, který se vrátí až za dvě hodiny. Pracovníci odešli a vrátili se krátce po příchodu A.A., ten ale zprvu požadoval, aby s prohlídkou vyčkali do rozhodnutí o jeho odvolání. Nakonec prohlídku uskutečnili a provedli fotodokumentaci, když přesvědčili pana A.A. především hrozbou trestu za to, že by ohledání zmařil. Panu A.A. bylo nakonec doručeno rozhodnutí městského úřadu v X., kterým se mu podle § 10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. nařizuje do 30 dnů od právní moci rozhodnutí opravit vnější plášť severní strany obytné části usedlosti, dále zakazují jakékoli zásahy do maleb na dřevěných štítech a ukládá se mu, aby požádal o závazné stanovisko k jejich restaurování podle § 14 odst. 1 cit. zákona, a to opět ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění stálo, že v souladu s vyjádřením Národního památkového ústavu uložil městský úřad povinnosti, jejichž splnění by mělo chránit cennou kulturní památku, která vzhledem ke svému stáří je mimořádně citlivá na povětrnostní vlivy. To prokázaly i změny zachycené ve fotodokumentaci ve srovnání se stavem, zaznamenaným bezmála před 30 lety v souvislosti s prohlášením usedlosti kulturní památkou. Zachované malby na dřevěných štítech byly jedním z důvodů prohlášení a proto se zákazem úřad snaží vyloučit neodborné zásahy, které by je mohly poškodit. Pan A.A. se proti rozhodnutí městského úřadu v X. včas odvolal. V odvolání tvrdil, že všechny uložené povinnosti či zákazy jsou nezákonné. Oprava vnějšího pláště domu není nezbytná a zákaz zasahovat do maleb na dřevěných štítech, které vytvářely generace jeho předků, mění jeho vlastní dům ve skanzen, místo toho, aby sloužil k životu, jako tomu bylo po dvě staletí. Vůbec nemíní žádat o jejich restaurování, nikdy to nebylo třeba. Lhůty pro splnění povinností považuje za nereálné.

O T Á Z K Y: 1. Jednal pan B.B. při návštěvě u pana A.A. v souladu se zákonnou úpravou postavení a úkolů konzervátora státní památkové péče? Odpověď právně odůvodněte. 2. Bylo by možné právně postihnout babičku pana A.A. za to, že opravovala staré malby na štítu usedlosti? Odpověď právně odůvodněte. 3. Jak měl městský úřad v X. podle zákona reagovat na podání pana A.A., v němž bylo požadováno zrušení pokynů konzervátora státní památkové péče? Odpověď právně odůvodněte. 4. Je přípustné odvolání proti usnesení podle § 54 odst. 1 správního řádu? Postupovali pracovníci městského úřadu v souladu se zákonem, když provedli ohledání na místě ještě před tím, než bylo rozhodnuto o odvolání pana A.A. proti uvedenému usnesení městského úřadu? Odpovědi právně odůvodněte. 5. Mohl být pan A.A. potrestán za to, že ohledání připustil až po dvou hodinách od doby, uvedené v usnesení? Mohl by být pan A.A. potrestán, pokud by zabránil ohledání na místě? Odpovědi právně odůvodněte. 6. Posuďte zákonnost rozhodnutí městského úřadu v X., kterým byla uložena panu A.A. opatření k ochraně kulturní památky podle § 10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl o odvolání pana A.A. proti rozhodnutí městského úřadu v X., kterým byla uložena opatření k ochraně kulturní památky, rozhodnout odvolací orgán? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Ř e š e n í KLP II/2008: 1. Konzervátor státní památkové péče je dobrovolným pracovníkem, členem komise státní památkové péče, která je iniciativní a poradní orgán rady obce s rozšířenou působností. Mezi jeho úkoly patří především soustavně sledovat stav kulturních památek, podávat obecnímu úřadu zprávy o jejich stavu, navrhovat potřebná opatření atp. (srov. § 31 PamZ). Podílí se tedy na výkonu správy, není však orgánem obce a nemá pravomoc rozhodovat. Svým jednáním mohl pana A.A. uvést v omyl, když mu „uděloval pokyny“, neboť k tomu není oprávněn. V tomto smyslu nejednal v souladu se zákonem. 2. Restaurovat kulturní památky nebo jejich části, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, mohou provádět jen fyzické osoby, které mají povolení ministerstva kultury (§ 14a PamZ). Jaké práce ve skutečnosti vykonávala babička pana A.A. na dřevěném štítu domu by bylo nutno objasnit v rámci dokazování, jestliže by řízení o přestupku bylo zahájeno. Běžné ošetřování nebo ochrana by nebyly trestné. Jestliže by práce byly posouzeny jako (pokus o) restaurování (§ 14 odst. 8 PamZ), bylo by ji možné postihnout za přestupek podle § 39 odst. 1 písm. h/ PamZ. Pokud by se však jednalo o jiné úpravy, což je pravděpodobnější, pak by její jednání nejspíš naplnilo skutkovou podstatu přestupku podle § 39 odst. 1 písm. e/ (provádí obnovu památky bez závazného stanoviska..), popř. písm. c/ cit. ustanovení (užívá ji způsobem neodpovídajícím…). 3. Městský úřad nepostupoval v souladu se zákonem. Pan A.A. se domníval, že obdržel „pokyny“ a bránil se proti nim. Jelikož konzervátor se podílí na plnění úkolů správních orgánů a v tomto smyslu má především vazby na příslušnou komisi a městský úřad, bylo by možné posoudit podání A.A.

jako stížnost (§ 175 správního řádu) a postupovat podle cit. ustanovení. Možná praktičtější by bylo využít obecných zásad, zejména § 4 odst. 1 a 2 správního řádu o vstřícnosti a poučení: vysvětlující dopis nebo osobní jednání by mohly nedorozumění odstranit. 4. Proti usnesení podle § 54 odst. 1 správního řádu se lze podle § 76 odst. 5 správního řádu odvolat, odvolání však ze zákona nemá odkladný účinek. Pracovníci městského úřadu proto neudělali chybu, když provedli ohledání na místě ve stanoveném termínu, bez ohledu na podané odvolání. 5. Pro jednání, jimiž osoba ztíží postup správního orgánu jsou určeny speciální delikty: pořádkové (§ 62 správního řádu). Pokud by pan A.A. zabránil ohledání na místě, bylo by možné ho postihnout podle § 62 odst. 1 písm. c/ správního řádu, neboť neuposlechl pokynu úřední osoby (pokynu ve formě usnesení). Zdržení, které v popsaném případě způsobil A.A. pozdním příchodem, zjevně nepatří mezi jednání, která by „závažně ztěžovala postup“ (§ 62 odst. 1 správního řádu) a není tak způsobilé naplnit danou skutkovou podstatu. 6. Výrok o povinnosti opravy vnějšího pláště severní strany obytné části usedlosti obsahově odpovídá pravomoci podle § 10 odst. 1 PamZ a je zřejmě podložen i dokumentací. Lhůta je však nepřiměřeně krátká. Zákaz „jakýchkoli zásahů“ do maleb je možný i srozumitelný (běžná ochrana jistě nebude zásahem), i zde je rozhodnutí v mezích hmotného práva. Věc ovšem může být sporná z hlediska cílů zákona (skanzen nebo rozvoj lidového umění?) - viz též obsah odvolání pana A.A. Povinnost „požádat o závazné stanovisko podle § 14 odst. 1“ byla uložena v rozporu se zákonem. Úřad by mohl v rozhodnutí přímo nařídit provedení restaurátorských prací a k tomu stanovit podrobnosti (rozsah, způsob apod.), nemůže však uložit povinnost podat žádost k zahájení řízení, založené na dispoziční zásadě. 7. V návaznosti na odpověď sub 6. by odvolací orgán měl podle § 90 odst. 1 písm. c/ správního řádu napadené rozhodnutí změnit takto: a) zrušit výrok o povinnosti pana A.A. podat žádost podle § 14 odst. 1 PamZ spolu se stanovenou lhůtou, b) zamítnout odvolání, pokud jde o zákaz zasahovat do maleb a uvedený výrok potvrdit, pokud by neuvážil, že např. absolutní zákaz omezí (změní) jen na určité zásahy (viz též odvolání pana A.A.), c) zamítnout odvolání a potvrdit výrok o povinnosti opravy pláště budovy a nově určit lhůtu tak, aby povinnost byla reálně splnitelná.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce III / 5.9.2008 Pan A.A., podnikající jako fyzická osoba v oboru opravárenství silničních vozidel, zdědil po svém strýci zemědělskou usedlost v obci X. (správní obvod obecního úřadu obce s rozšířenou působností Y., kraj Z.). Jedním z objektů zemědělské usedlosti byla nepoužívaná stodola z dvacátých let minulého století, v jejíž severní zdi byl zasazen kámen se smírčím křížem ze XVII. století. Kámen se smírčím křížem byl v r. 1988 prohlášen rozhodnutím Ministerstva kultury za kulturní památku. V daném území nebyla prohlášena památková rezervace, ani památková zóna. Pan A.A. se do zemědělské usedlosti přestěhoval se svou manželkou a dětmi. Přemístil do ní rovněž svou živnostenskou provozovnu – autoopravnu. Protože se mu v podnikání dařilo, rozhodl se postavit novou dílnu na místě staré stodoly, kterou dosud k ničemu nevyužíval. Mělo jít o trvalou stavbu s půdorysem 12x18 m a o výšce 4,20 m. Po obstarání předepsaných podkladů se pan A.A. telefonicky obrátil na místně příslušný stavební úřad (obecní úřad v Y.) s prosbou o informaci, jak má podat společnou žádost o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, když na internetu nenašel odpovídající formulář (§ 196 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. – dále: stavební zákon). Úředník mu řekl, že především musí se

žádostí počkat, protože není možné rozhodovat o umístění nové stavby na místě, na němž se nachází stará stavba a poradil mu, aby nejprve ohlásil záměr stodolu odstranit. Záměr odstranit stodolu poslal A.A. na předepsaném formuláři stavebnímu úřadu dne 11.března 2008. Ke němu připojil poznámku, že s ohledem na zasazený smírčí kříž požádal již v polovině února příslušný orgán státní památkové péče o závazné stanovisko k záměru stodolu odstranit se žádostí, aby jej v zájmu urychlení postupu sami předali přímo stavebnímu úřadu. Na stavební úřad přišlo podání pana A.A. hned následující den, tj. 12. března 2008. Dne 28. března 2008 doručen stavebnímu úřadu dopis pana Z.Z., občana obce X. a obecního kronikáře. V něm vyzýval stavební úřad, aby nesvolil s odstraněním stodoly pana A.A., protože stavba má pro obec historický význam. K dopisu přiložil i fotografii smírčího kříže ze zdi stodoly. Jelikož pan A.A. neobdržel žádné vyrozumění od stavebního úřadu ani od orgánu státní památkové péče, zahájil dne 21. dubna 2008 bourací práce stodoly. Prováděl je oprávněný stavební podnikatel, s nímž měl pan A.A. uzavřenou smlouvu. Stavba byla po čtyřech dnech odstraněna. Poslední den bouracích prací se za A.A. dostavil pan Z.Z. a řekl mu, že nemá úctu k historii, když ničí vzácnou památku. Společně prohledali sutiny a objevili prakticky nepoškozený kámen se smírčím křížem. A.A. nabídl panu Z.Z., aby si kámen vzal, když mu na něm tolik záleží. Pan Z.Z. nabídku přijal, dohodl se s dělníky a ti mu kámen převezli na jeho pozemek na druhém konci obce. Dne 30. dubna 2008 bylo panu A.A. doručeno sdělení stavebního úřadu (vydané 28. dubna), v němž stavební úřad uvedl, že k odstranění stavby bude potřeba povolení, protože ve stavbě je osazen kámen se smírčím křížem, který je kulturní památkou a také pokyn okamžitě přerušit práce na odstraňování stavby, pokud s nimi bylo započato. Pan A.A. reagoval telefonátem, že stavba už byla celá odstraněna. Dne 23. května 2008 byla panu A.A. doručena oznámení obecního úřadu v Y. o zahájení řízení ve věci jeho údajných správních deliktů podle § 180 odst. 1 písm. j/ stavebního zákona, § 180 odst. 3 písm. c/ stavebního zákona a dále o přestupku podle § 39 odst. 1 písm. c/ zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. O T Á Z K Y: 1. Byl pan A.A. podle stavebního zákona oprávněn zahájit dne 21. dubna 2008 bourací práce na staré stodole? Odpověď právně odůvodněte. 2. Postupoval stavební úřad v souladu se zákonem, když 28. dubna 2008 vydal sdělení, podle kterého bude k odstranění stavby třeba povolení a v němž současně přikazuje přerušit bourací práce, pokud byly zahájeny? Odpověď právně odůvodněte. 3. Kdo by byl účastníkem v řízení o vydání povolení odstranit stavbu staré stodoly? Byl by pan Z.Z. účastníkem tohoto řízení na základě skutečnosti, že projevil zájem o ochranu památky v obci a upozornil stavební úřad na povinnost ji chránit? Odpovědi právně odůvodněte. 4. Lze o všech správních deliktech, z nichž byl pan A.A. obviněn, vést společné řízení? Odpověď právně odůvodněte. 5. Spáchal pan A.A. delikty, z nichž byl obviněn? Odpověď právně odůvodněte.

6. Porušil pan A.A. nějakou právní povinnost, když přenechal panu Z.Z. kámen se smírčím křížem? Odpověď právně odůvodněte. 7. Bude pro stavbu nové dílny, kterou pan A.A. zamýšlí postavit na místě staré stodoly, nutné územní rozhodnutí a stavební povolení? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). ŘEŠENÍ KLP III/2008: 1. Záměr odstranit stavbu uvedenou v § 128 odst. 1 stavebního zákona je její vlastník povinen ohlásit stavebnímu úřadu (ze zadání nevyplývá, že by stodola, která měla být odstraněna, byla stavbou podle § 103 odst. 1 písm. a/ bodu 2. stavebního zákona). Pan A. A., který byl vlastníkem stodoly, ohlášení příslušnému stavebnímu úřadu učinil. Podle věty první § 128 odst. 2 stavebního zákona lze stavbu odstranit, pokud stavební úřad do 30 dnů ode dne ohlášení záměru nesdělí, že k odstranění je třeba povolení. Stavební úřad takové sdělení v uvedené lhůtě nevydal a odstraněním stodoly po uplynutí uvedené lhůty pan A. A. stavební zákon neporušil (požadavek vyplývající z § 128 odst. 4 stavebního zákona byl také splněn). Věta druhá § 128 odst. 2 stavebního zákona odkazuje na povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy: jestliže by tedy odstranění stavby bylo v rozporu s požadavky zákona o státní památkové péči, vznikla by odpovědnost za porušení tohoto zákona. Protože se zřejmě jednalo o „úpravu prostředí“ kulturní památky, měl stavební úřad ctít § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Protože stavební zákon výslovnou aprobaci ohlášení záměru odstranit stavbu nepředpokládá, bylo zapotřebí, aby se přesvědčil o tom, zda bylo vydáno závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, resp. aby včas vydal sdělení, že k odstranění stodoly bude třeba povolení. Jinak totiž vznik oprávnění odstranit stavbu z hlediska stavebního zákona oddálit nemůže. S ohledem na základní zásady činnosti správních orgánů (zejména § 4 odst. 1 správního řádu) bylo třeba rovněž pana A. A. upozornit na podmínky, které musí splnit podle zákona o státní památkové péči. Obdobně měl i příslušný orgán státní památkové péče včas reagovat na žádost pana A.A. o závazné stanovisko. Pan A.A. se žádostmi postupně obrátil na oba orgány (státní památkové péče i stavební úřad), shodou okolností obě agendy zajišťoval obecní úřad v Y. Stavebnímu úřadu bylo také známo, že A.A. požádal orgán státní památkové péče, aby závazné stanovisko „v zájmu urychlení postupu předal přímo stavebnímu úřadu“. Když stavební úřad nechal marně uplynout v zákoně stanovenou lhůtu, jen utvrdil přesvědčení pana A.A., že uskutečnění jeho záměru nic nebrání. 2. Vzhledem k tomu, že marné uplynutí lhůty 30 dnů ode dne ohlášení záměru odstranit stavbu má hmotněprávní důsledek (§ 128 odst. 2 stavebního zákona), nebyl stavební úřad po této lhůtě již oprávněn vydat sdělení, že k odstranění stavby je třeba povolení. Stejně tak nebyl za daných okolností oprávněn vydat výzvu k zastavení bouracích prací na odstranění stavby. 3. Okruh účastníků správního řízení o vydání povolení k odstranění stavby stavební zákon nevymezuje a podle § 192 stavebního zákona se proto použije správní řád. Účastníkem řízení by tedy byl A. A. (§ 27 odst. 1 písm. a/ správního řádu), jakož i další osoby, pokud by mohly být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech (§ 27 odst. 2 správního řádu), tyto ovšem v zadání nejsou identifikovány. Pan Z. Z. by účastníkem tohoto správního řízení nebyl, neboť nesplňuje podmínky podle § 27 odst. 2 správního řádu, rozhodnutím by nemohl být přímo dotčen ve svých právech nebo povinnostech. 4. Správním orgánem příslušným k projednávání správních deliktů podle § 180 odst. 1 písm. j/ a

odst. 3 písm. c/ stavebního zákona je stavební úřad, kterým je v daném případě obecní úřad v Y. Správním orgánem příslušným k projednávání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. c/ zákona o státní památkové péči je obecní úřad obce s rozšířenou působností, kterým je v daném případě opět obecní úřad v Y. Řízení spolu věcně souvisejí a týkají se téhož účastníka řízení (pana A.A.). Tyto předpoklady pro vedení společného řízení podle § 140 odst. 1 správního řádu jsou naplněny. Problémem ale je, že pro projednávání přestupků platí v mnohém odchylná procesní úprava a dále, že § 57 zákona o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb.), jako speciální úprava, výslovně umožňuje konat společná řízení jen o přestupcích. Spojení řízení u výše uvedených správních deliktů je tedy možné (i vhodné), řízení o přestupcích, nadto prováděné jiným útvarem obecního úřadu, by mělo být vedeno odděleně. 5. K odstranění stavby stodoly nedošlo při podnikání pana A. A. ani v přímé souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Pan A. A. stodolu vůbec neužíval a provozovnou měla být až uvažovaná nová dílna. Z ustanovení § 182 odst. 5 stavebního zákona tak vyplývá, že správní delikty podle § 180 odst. 1 písm. j/ a odst. 3 písm. c/ v daném případě spáchat nemohl. Kromě toho, nedopustil se ani jednání, která naplňují skutkové podstaty uvedených správních deliktů. Skutková podstata přestupku podle § 39 odst. 1 písm. c/ zákona o státní památkové péči naproti tomu byla naplněna. Uvedeného přestupku se dopustil tím, že dopustil, aby byl smírčí kříž ohrožen bouracími pracemi a po odstranění stavby ponechán v suti. Pan A.A. nechránil kulturní památku před ohrožením nebo poškozením. 6. Přenechání smírčího kříže bylo za popsaných okolností změnou užívání kulturní památky. Pan A. A. nesplnil povinnost podle § 12 odst. 2 zákona o státní památkové péči předem ohlásit takovou změnu. Jelikož odstranění stodoly, v jejíž obvodové zdi byl smírčí kříž, je změnou prostředí kulturní památky, byl pan A. A. podle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči povinen vyžádat si předem závazné stanovisko. To sice učinil, nevyčkal však na výsledek. 7. K umístění zamýšlené trvalé stavby dílny o rozměrech uvedených v zadání bude podle § 76 odst. 1 stavebního zákona třeba územního rozhodnutí, nejde totiž o stavbu uvedenou v § 79 odst. 3 nebo v § 96 odst. 2 stavebního zákona. K jejímu provedení pak bude zapotřebí stavebního povolení, neboť se nejedná o stavbu podle § 103 nebo § 104 odst. 2 stavebního zákona. (Řízení o vydání územního rozhodnutí (územní řízení) a o vydání stavebního povolení (stavební řízení) bude možné spojit, budou-li splněny podmínky podle § 78 odst. 1 stavebního zákona).

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce IV / 3.10.2008 Dlouhotrvající rozpory mezi vlastníky sousedních pozemků A.A. a Z.Z. ve městě X. vyvrcholily 2. března 2008. Manželka pana Z.Z. přivolala strážníky městské policie k hádce u vchodu na pozemek pana Z.Z., kde mu A.A. vyhrožoval, že „ho zmlátí až poleze po čtyřech“. Strážníci znesvářené sousedy uklidnili a když Z.Z. zašel do domu, vytkli panu A.A. agresivní chování. Oznámili mu, že spáchal přestupek proti občanskému soužití a nabídli možnosti: buď vše oznámí městskému úřadu, nebo mohou záležitost vyřídit v blokovém řízení pokutou ve výši 500,Kč. Pan A.A. se chvíli rozmýšlel, nakonec s blokovou pokutou souhlasil. O týden později předal pan Z.Z. do podatelny městského úřadu dvě podání. V prvém se domáhá potrestání pana A.A. za rušení nočního klidu, kterého se měl jmenovaný dopustit 7. března, kdy do svého domu pozval mnoho hostů a ti dlouho do noci rušili celé okolí. Ve druhém se obrací na stavební úřad, aby zakročil proti nepovolené stavební činnosti pana A.A. Pan Z.Z. nejdříve zjistil, že na parcelu souseda postupně dováželi nařezaná prkna, míchačku na beton, cement a kameny. Pak přijeli zedníci, kteří mezi jeho pozemkem a pozemkem pana A.A. odstraňovali plot

z pletiva a na jeho místě stavěli nový plot. Prostor mezi betonovými sloupky vyplňovali dřevem tak, aby na sousední parcelu nebylo vidět. Pan Z.Z. v noci změřil i výšku již postaveného plotu, která byla 1,75 m. Pan Z.Z. v podání zdůraznil své námitky: jeho pozemek se od plotu svažuje, takže má rodinný domek postaven níže, než je pozemek i dům pana A.A. Plot z pletiva mu nevadil, nebránil ve výhledu na vzdálenou krajinu, s novým plotem se však cítí „jako ve vězení“. O stavbě plotu A.A. nikoho neinformoval, pana Z.Z. ani nepožádal o vyjádření a stavební úřad také nevyrozuměl – když se jeho žena na to pana A.A. ptala, tak odsekl, že když upravuje vlastní plot, stavebnímu úřadu do toho nic není. Pan Z.Z. to považuje za další sousedovu schválnost a proto žádá i jeho potrestání. Dne 19. března byla panu A.A. doručena výzva, aby do 14 dnů podle § 60 zákona č. 200/1990 Sb. (zákona o přestupcích) podal na městském úřadu vysvětlení v rámci prověřování oznámení o údajném přestupku rušení nočního klidu 7. března. Úřední hodiny byly ve výzvě uvedeny. Pan A.A. na výzvu nereagoval, městský úřad v dané lhůtě nenavštívil, ani nepodal písemné vysvětlení. Městský úřad si nicméně zajistil informace od jiných osob (dalších sousedů a některých hostů pana A.A. 7. března) a dospěl k závěru, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku a věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. a/ zákona o přestupcích. Následně (11. dubna) bylo panu A.A. doručeno rozhodnutí městského úřadu, kterým mu byla podle § 60 odst. 2 zákona o přestupcích uložena pořádková pokuta ve výši 1000,- Kč za to, že se bez závažných důvodů nedostavil na výzvu ke správnímu orgánu, aby podal vysvětlení. Pan A.A. se okamžitě odvolal, namítal, že nic nespáchal, že celou záležitost považuje za vymyšlenou sousedem a požaduje napadené rozhodnutí zrušit. Odvolací orgán (příslušný krajský úřad) 28. dubna odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu o uložení pořádkové pokuty potvrdil. S odůvodněním, že pan A.A. nepochybně porušil zákonnou povinnost a nebyly zjištěny „závažné důvody“, které by mu bránily ji splnit. V dubnu se A.A. a Z.Z. náhodně setkali v místním hostinci a jen díky majitelce a přítomným hostům nedošlo k dalšímu konfliktu. Setkání však znovu oživilo spory. Pan A.A. 30. dubna podal, zastoupen advokátem, dvě žaloby k příslušnému krajskému soudu. Prvá žaloba pana A.A. směřovala proti uložení pokuty v blokovém řízení. Tvrdil, že bylo nezákonné, neboť strážníci svým autoritativním chováním využili jeho neznalost práva a nepoučili ho o tom, že souhlasem s blokovou pokutou přichází o možnost odvolat se. Neuvážili ani, že se jednalo o předem připravenou provokaci ze strany souseda. Ten ho urážkami rozčilil a ve vhodnou chvíli nechal manželku přivolat strážníky, aby vše vypadalo tak, že vše se stalo vinou pana A.A. Ve druhé žalobě požadoval pan A.A. zrušení rozhodnutí krajského úřadu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o pořádkové pokutě podle § 60 odst. 2 zákona o přestupcích. Podle něho bylo citované ustanovení aplikováno „nejen v rozporu se zákonem, ale i se zdravým rozumem“. Podle § 62 odst. 1 správního řádu, který je základní procesní úpravou, by totiž musel „v řízení závažně ztížit jeho postup“, k čemuž nedošlo. Navíc řízení ani nebylo zahájeno, protože městský úřad včas zjistil, že nejde o přestupek a případ odložil, a to i bez jeho vysvětlení. Nemohl tak vůbec naplnit skutkovou podstatu pořádkové pokuty a úřad měl, podle jeho náhledu, potrestat spíše jeho souseda za „hrubě urážlivé podání“. Aktivní byl i pan Z.Z. Podal na příslušný krajský úřad žádost, aby zakročil proti nečinnosti stavebního úřadu – městského úřadu v X. V žádosti uvedl, že upozornil stavební úřad na nepovolenou stavbu plotu na parcele pana A.A. a že ho stavební úřad ani nevyrozuměl o opatřeních, které hodlá učinit. Mezitím soused již plot dostavěl a úřad mu tak svým váháním umožnil porušit zákon.

O T Á Z K Y: 1. Naplnil pan A.A. svým jednáním u vchodu na pozemek svého souseda některou ze skutkových podstat přestupků proti občanskému soužití? Odpověď právně odůvodněte.

2. Je v pravomoci obecní (městské) policie ukládat blokové pokuty za přestupky proti občanskému soužití? Odpověď právně odůvodněte. 3. Mohl by se pan Z.Z., který učinil oznámení o údajném přestupku rušení nočního klidu, bránit proti tomu, že městský úřad tuto věc odložil? Odpověď právně odůvodněte. 4. Porušil pan A.A. zákon, když nevyrozuměl stavební úřad o tom, že chce odstranit starý plot a na jeho místě postavit plot nový? Odpověď právně odůvodněte. 5. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě pana A.A. proti uložené pokutě v blokovém řízení? Odpověď právně odůvodněte. 6. Jak by měl rozhodnout soud o žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu, kterým bylo zamítnuto odvolání pana A.A. ve věci uložené pořádkové pokuty podle § 60 odst. 2 zákona o přestupcích? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl postupovat krajský úřad po obdržení žádosti pana Z.Z., aby přijal opatření proti nečinnosti stavebního úřadu? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 4/2008: 1. Výhrůžka pana A.A. by mohla naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c/ zákona o přestupcích. Podle okolností může být posouzena buď jako „vyhrožování újmou na zdraví“, nebo jako „jiné hrubé jednání“. 2. Podle § 86 písm. d/ zákona o přestupcích může městská policie v blokovém řízení projednávat mj. i přestupky, jejichž projednávání je v působnosti obce a přestupky proti občanskému soužití patří do působnosti obcí podle § 53 odst. 1 cit. zákona. Pravomoc městské policie tedy dána byla. 3. O odložení věci se podle § 66 odst. 4 zákona o přestupcích „rozhodnutí nevydává“. Oznamovatel nemá subjektivní právo požadovat zahájení řízení, to je v našem případě vázáno pouze na zásadu oficiality, a nemá žádné právní prostředky, které by vyvolaly přezkoumání postupu správního orgánu, pokud ten věc odložil. Pan Z.Z. by mohl podat jen stížnost, v níž by namítal, že správní orgán nedodržuje zásadu legality při trestání přestupků. 4. Podle § 103 odst. 1 písm. d/ bod 6. stavebního zákona se u plotů nevyžaduje ani stavební povolení, ani ohlášení stavebnímu úřadu. (Ve znění zákona, předepsaném pro KLP, jsou uvedeny ploty do výšky 1,80 m, které nehraničí s veřejnými pozemními komunikacemi a veřejným prostranstvím). Podle § 128 odst. 1 stavebního zákona se povinnost ohlašovat záměr odstranit stavbu nevyžaduje u staveb uvedených v § 103. Pan A.A. tak nebyl povinen ohlašovat stavebnímu úřadu ani odstranění starého plotu, ani vybudování nového. Z údajů v zadání uvedených nelze jednoznačně dovodit, zda by byl nutný územní souhlas podle § 96 odst. 2 písm. a/ stavebního zákona. Mj. by bylo nutné odpovědět na otázku, zda stavební činnost bylo či nebylo možné podřadit pod stavební úpravy, resp. udržovací práce (srov. § 81 odst. 3 stavebního zákona). 5. Krajský soud žalobu proti uložení blokové pokuty odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d/ s.ř.s. jako nepřípustnou, neboť nebyly vyčerpány opravné prostředky (§ 68 písm. a/ s.ř.s.). K tomu vede judikatura: „účastník řízení souhlasil s pokutou, šlo tudíž o jeho vědomé rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání…v zásadě se nepořizuje dokumentace, protokoly a další podklady, které by v běžném správním řízení byly nezbytné pro vydání kvalifikovaného rozhodnutí…možnost opravného prostředku by ve svých důsledcích nutně vedla k tomu, že rozhodnutí…by bylo shledáno nepřezkoumatelným (neexistuje v písemné podobě, není odůvodněno)…“ 6. Rozhodnutí krajského úřadu bylo zákonné. Ustanovení § 60 zákona o přestupcích je speciální s

poměrně širokou skutkovou podstatou, a to i pokud jde o její osobní působnost a skutková podstata není vázána ani na pozdější možné řízení. Povinnost má každý, kdo je vyzván podat vysvětlení, uváží-li správní orgán, že je pravděpodobné, že k údajnému skutku může poskytnout informace. Žalobcem zmiňované ustanovení § 62 správního řádu tak v tomto případě nelze použít. Jelikož žalobce nenamítal přiměřenost pokuty, krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítne. 7. Ustanovení § 80 odst. 3 správního řádu předvídá žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti pro případy, kdy „uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí“, oprávněným je účastník. V popsaném případu ovšem pan Z.Z. namítal nečinnost spočívající v tom, že podle jeho názoru měl úřad postupovat z úřední povinnosti. Obsahem je tedy žádost pana Z.Z. „podnětem“ k postupu podle § 80 odst. 2 správního řádu. Krajský úřad by se měl řídit ustanovením § 42 správního řádu, tj. zřejmě sdělit žadateli, že neshledal důvody k zahájení řízení – viz též odpověď na otázku 4.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce V / 7.11.2008 V dubnu 2008 navštívil pan A.A. stavební úřad (Městský úřad v X.), v podatelně odevzdal přípis vedoucímu stavebního odboru a požádal i o ústní projednání věci. Byl přijat a mohl tak obsah podání blíže vysvětlit. Jeho soused, pan Z.Z., ohlásil stavebnímu úřadu přístavbu rodinného domku a pan A.A. mu po nahlédnutí do projektové dokumentace podepsal prohlášení, že s ní souhlasí. Přístavba měla být přízemní, se zastavěnou plochou 30m2; rodinný domek měl původně 90m2 zastavěné plochy. Panu A.A. bylo divné, že Z.Z. potřeboval při stavbě rodinného domku v 70tých letech minulého století stavební povolení a nyní u přístavby k němu mělo stačit pouhé ohlášení, důvěřoval však postupu městského úřadu. Po dokončení přístavby bylo ale na první pohled patrné, že je větší, než byla předvídána projektovou dokumentací, původně obývací pokoj se změnil v prostornou a prosklenou verandu. K takové stavbě ovšem pan A.A. souhlas nedal. Soused přístavbu hned začal užívat a podle pana A.A. to vypadalo, že si místo další místnosti postavil hospodu. Stavební úřad provedl kontrolní prohlídku a zjistil, že přístavba domu pana Z.Z. byla skutečně postavena v rozporu s ohlášením, a to jak zastavěnou plochou, která ve skutečnosti činila bezmála 50m2, tak i technickým provedením. Kromě toho, pan Z.Z. neoznámil záměr započít s užíváním přístavby a vše nasvědčovalo tomu, že ji užívá: byla vybavena nábytkem a podání souseda zmiňovalo „pravidelná posezení s mnoha hosty“. Bezprostředně po prohlídce stavby vydal stavební úřad podle § 120 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. (dále jen: stavební zákon) rozhodnutí, kterým užívání přístavby zakázal. Pan Z.Z. se okamžitě odvolal. Namítal, že rozhodnutí je nezákonné, protože nebyl informován o zahájení řízení v této věci a nemohl uplatnit připomínky ani navrhnout důkazy ve svůj prospěch. Přístavbu neužívá, je mu jasné, že „dosud neprošla kolaudací“, opačná tvrzení jsou jen pomluvy. Stavební úřad také zahájil společné řízení ve věci přestupku provedení stavby v rozporu s ohlášením a přestupku užívání takové stavby. Pan Z.Z. se ústního jednání odmítl účastnit, přestože byl řádně pozván. Stavební úřad rozhodl takto: pan Z.Z. byl shledán vinným z přestupku podle § 178 odst. 3 písm. a/ stavebního zákona, kterého dopustil tím, že postavil přístavbu v rozporu s podaným ohlášením a za to mu byla uložena pokuta ve výši 120.000,- Kč, dále z přestupku užívání stavby postavené v rozporu s ohlášením, opět podle § 178 odst. 3 písm. a/ stavebního zákona a za tento přestupek mu byla uložena pokuta 100.000,- Kč. Pan Z.Z., tentokrát již zastoupen advokátem, podal včas odvolání, v němž tvrdil, že stavební úřad trestal v rozporu se zákonem, když užívání přístavby považoval za prokázané pouze na základě udání jeho souseda. Sankce považuje za nepřiměřené a výroky o nich jsou v rozporu s § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Stavební úřad při předání spisu odvolacímu orgánu vyslovil ve svém stanovisku podle § 88 odst. 1 správního řádu nesouhlas s výhradami pana Z.Z. Uvedl, že užívání přístavby bylo zřejmé při kontrolní prohlídce (vybavení nábytkem), nebylo proto třeba dalšího dokazování. Pan Z.Z. neunesl důkazní břemeno,

v řízení nezpochybnil uvedený závěr, nepodal žádné vyjádření ani nenavrhl další důkazy. Pokud jde o ukládání trestů, nemohl stavební úřad postupovat podle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, neboť se jednalo o nestejnorodý vícečinný souběh přestupků. Stavební úřad dále zahájil i řízení o odstranění přístavby podle § 129 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona. V oznámení o zahájení řízení byl pan Z.Z. poučen mimo jiné o tom, že může podle § 129 odst. 3 stavebního zákona požádat o dodatečné povolení přístavby, což po doplnění potřebných podkladů v krátké době také učinil. V říjnu 2008 se pan A.A. opět dostavil na stavební úřad a do protokolu nadiktoval stížnost. Podle jeho názoru jednal úřad v rozporu se zákonem, když ho neuvědomil o řízení o zákazu užívat přístavbu pana Z.Z. a ani mu nezaslal příslušné rozhodnutí, čímž mu znemožnil hájit v řízení práva, vyplývající z vlastnictví sousedního pozemku. Obvinil úřad z nečinnosti, neboť pan Z.Z. si „ze zákazu nic nedělá“, stavbu běžně užívá a úřad přesto nenařídil výkon svého rozhodnutí. Nařkl úřad i z toho, že před ním utajil zahájení řízení o dodatečném povolení přístavby, ve kterém by měl být „plnohodnotným“ účastníkem a vyslovil podezření, že se ho snaží „vyloučit ze hry“. Pan A.A. také informoval stavební úřad, že na něj podal žalobu pro nečinnost. V žalobě se domáhá, aby příslušný krajský soud uložil stavebnímu úřadu povinnost nařídit výkon rozhodnutí o zákazu užívání přístavby pana Z.Z. a současně i povinnost jej provést bez zbytečného odkladu. O T Á Z K Y: 1. Postupoval stavební úřad v souladu se zákonem, když se spokojil s pouhým ohlášením přístavby panem Z.Z. k jeho domku, postavenému před třiceti lety na základě stavebního povolení? Odpověď právně odůvodněte. 2. Jak by měl rozhodnout příslušný krajský úřad o odvolání pana Z.Z. proti rozhodnutí, kterým se mu podle § 120 odst. 2 stavebního zákona zakazuje užívat přístavbu? Odpověď právně odůvodněte. 3. Bylo oprávněné tvrzení pana A.A. o porušení jeho zákonných práv, které mělo být způsobeno tím, že jako vlastníku sousedního pozemku mu nebylo oznámeno zahájení řízení o zákazu užívání přístavby pana Z.Z. a nebylo mu doručeno ani rozhodnutí stavebního úřadu v této věci? Odpověď právně odůvodněte. 4. Posuďte zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu o přestupcích pana Z.Z. Odpověď právně odůvodněte. 5. Postupoval stavební úřad v souladu se zákonem, když u přístavby, postavené v rozporu s ohlášením, zahájil z moci úřední řízení o odstranění stavby? Odpověď právně odůvodněte. 6. Je pan A.A. účastníkem řízení o dodatečném povolení přístavby domku jeho souseda, zahájeného žádostí pana Z.Z. podle § 129 odst. 3 stavebního zákona? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl rozhodnout krajský soud o žalobě pana A.A. na nečinnost stavebního úřadu, založené na tvrzení, že úřad nenařídil exekuci svého rozhodnutí o zákazu užívat přístavbu domku pana Z.Z.? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP V/2008: 1. Přístavba domku pana A.A. splňuje podmínky jednoduchých staveb podle § 104 stavebního

zákona (odst. 1 a odst. 2 písm. a/), tudíž podle platné úpravy její ohlášení postačuje. Přechodná a závěrečná ustanovení stavebního zákona nestanoví odlišný postup u staveb, povolených podle předcházející právní úpravy. 2. Krajský úřad by měl podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit. Rozhodnutí podle § 120 odst. 2 stavebního zákona bylo vydáno v souladu s hmotným právem, u stavby provedené v rozporu s ohlášením zákon ukládá stavebnímu úřadu její užívání zakázat bez ohledu na to, zda je fakticky užívána či nikoli. Rozhodnutí o zákazu je prvním úkonem v řízení (§ 120 odst. 1 in fine), námitky odvolatele, že nebyl informován o zahájení řízení a nemohl uplatnit připomínky nelze proto vzít v úvahu. K obraně může využít odvolací řízení, ve kterém by ovšem musel přesvědčit krajský úřad, že přístavba byla postavena v souladu s ohlášením, v tom ovšem nemohl být úspěšný. 3. Tvrzení pana A.A. je neopodstatněné. V řízení o zákazu stavbu užívat není účastníkem řízení, tím je podle § 120 odst. 3 stavebního zákona pouze stavebník (popř. též vlastník, pokud by byla stavebníkem osoba jiná než vlastník). 4. U rozhodnutí o přestupcích podle § 178 odst. 3 písm. a/ by požadavku zákonnosti plně vyhověl výrok o vině ve věci stavby postavené v rozporu s ohlášením. Zjištění byla nesporná. Užívání stavby (před rozhodnutím o zákazu užívání přístavby) nebylo však prokázáno tak, aby nezůstaly důvodné pochybnosti: nedostačuje konstatování, že přístavba byla „vybavena nábytkem“. (Pozn. Díky neobratnosti zákonodárce se může ustanovení § 178 odst. 3 písm. a/ na první pohled jevit jako pokus o alternativní skutkovou podstatu, ve skutečnosti však obsahuje dvě skutkové podstaty, jejichž objekty jsou odlišné). Výroky o sankcích jsou nezákonné, stavební úřad rozhodl v rozporu s § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. 5. Stavební úřad postupoval při zahájení řízení o odstranění stavby v souladu s ustanoveními § 129 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 stavebního zákona, která mu ukládají zahájit z úřední povinnosti toto řízení u staveb „…provedených bez……opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním“. Opatřením v tomto případě je „písemný souhlas stavebního úřadu“ podle § 106 odst. 1 cit. zákona. 6. Pan A.A. je účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby, zahájeném podle § 129 odst. 3 stavebního zákona. Zákon stanoví, že stavební úřad „vede řízení o podané žádosti“ a postupuje podle § 111 až 115 cit. zákona, jinými slovy, koná se stavební řízení. Jeho účastníci jsou určeni ustanovením § 109 stavebního zákona, v odst. 1 písm. e/ cit. ustanovení je pak výslovně uveden též „vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno“. 7. Ustanovení § 79 SŘS poskytuje ochranu před nečinností správního orgánu, který nevydal rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Aktivně legitimovanou je osoba, které svědčí veřejné subjektivní právo na vydání takového rozhodnutí (osvědčení). Z uvedeného je zřejmé, že soudní řád správní v popsaném případu neposkytuje soudu pravomoc uložit správnímu orgánu, aby nařídil exekuci podle § 110 písm. a/ správního řádu. Soud by proto měl žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a/ SŘS pro nedostatek pravomoci (chybí jedna ze základních podmínek řízení). (Alternativa: soud žalobu zamítne jako nedůvodnou podle § 81 odst. 3 SŘS – srov. rozsudek NSS sp.zn. 7 Ans 7/2006 – 92)

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce 1/ 22.5.2009 Pan A.A. osobně doručil v pondělí 20. dubna 2009 ve 13,00 hod. Úřadu městské části X. statutárního města Y. písemné oznámení, ve kterém úřadu sděluje, že na 15. května 2009 chce svolat shromáždění, jehož účelem bude vyjádření nesouhlasu s umisťováním vojenských zařízení cizích států na území České republiky. Shromáždění by se mělo konat od 16. do 19. hodin

v parkové části náměstí Svobody, které se nachází ve správním obvodu Úřadu městské části X. (V městské části X. nejsou vyhrazena místa pro shromáždění podle § 4 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím). Oznámení obsahovalo všechny údaje vyžadované v § 5 cit. zákona; svolavatel předpokládal asi 200 účastníků. Úřad městské části X. dne 23. dubna 2009 v 16,00 hod. vyvěsil na své úřední desce rozhodnutí, kterým shromáždění oznámené panem A.A. zakazuje; současně je vyhlásil i městským rozhlasem. Svůj výrok odůvodnil takto: a) Souhlas s pobytem ozbrojených sil cizích států na území České republiky vyslovuje podle čl. 43 odst. 3 písm. b/ Ústavy Parlament, takže oznámený účel shromáždění by směřoval k výzvě porušit Ústavu. b) Nedaleko (150 m) od zamýšleného místa shromáždění se nachází frekventovaná křižovatka, jeho účastníci by při příchodu i odchodu byli vážně ohroženi na zdraví. c) V centru městské části X. (tvořené nám. Svobody a pěší zónou, spojující jej s bezprostředním okolím) jsou tři hotely a 25 provozoven, pro občany by byl neúnosně ztížen přístup k nim a vyloučit nelze ani obtíže se zásobováním. Úřad městské části X. rozhodnutí opatřil poučením (§ 68 odst. 5 správního řádu), podle kterého proti němu lze do 15 dnů od jeho vyvěšení na úřední desce podat odvolání k Magistrátu statutárního města Y. Pan A.A. osobně požádal 24. dubna 2009 úřad městské části o písemné vyhotovení rozhodnutí, které mu bylo bez průtahů předáno a téhož dne podal proti němu odvolání. V něm uvedl, že zákazem shromáždění úřad porušil Listinou základních práv a svobod zaručené právo občanů pokojně se shromažďovat a podrobněji se vyjádřil ke všem bodům odůvodnění. K prvnímu namítl, že občané jistě mají právo např. vyzvat Parlament, aby se o tak závažných otázkách konala referenda. Odmítl argumentaci o hrozícím nebezpečí na křižovatce, dostatečně vzdálené od místa konání shromáždění, nadto řízené semafory, přes kterou by stejně přicházela jen část zúčastněných. Tříhodinové shromáždění, napsal, nemůže podle jeho názoru významně omezit spoluobčany, ani hotely či provozovny na náměstí, v úvahu nepřipadají „úřadem vymyšlené“ potíže se zásobováním. K tomu připojil poznámku, že rozcházející se účastníci naopak možná pomohou ve zmíněných provozovnách zvýšit tržby. Magistrát statutárního města Y. podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání pana A.A. zamítl a napadené rozhodnutí Úřadu městské části X. potvrdil. V odůvodnění se zcela ztotožnil s argumenty městské části a ještě zdůraznil nutnost zvýšené ochrany veřejného pořádku v jejím centru. Rozhodnutí bylo panu A.A. doručeno 11. května 2009. Proti rozhodnutí magistrátu podal 14. května 2009 pan A.A., jako svolavatel, s odkazem na § 11 odst. 3 zákona č.84/1990 Sb. opravný prostředek k místně příslušnému krajskému soudu. Pan A.A. dále pokračoval ve zvaní k účasti a - aniž by vyčkal soudního rozhodnutí - v pátek 15. května v 16,00 hod. na místě v oznámení předvídaném shromáždění sám zahájil; zahájení se účastnilo asi 150 občanů. Bezprostředně po zahájení vyzval přítomný zástupce Úřadu městské části X. svolavatele, aby okamžitě ukončil shromáždění, neboť se koná, přestože bylo zakázáno. Pan A.A. namítal, že k takovému kroku není důvod: zástupce by měl nejdříve vyslechnout připravené projevy, zda naplňují ohlášený účel nebo nepříčí-li se svým obsahem zákonům. Také ho upozornil, že nikdo z přítomných neporušuje zákonem uložené povinnosti. Když svolavatel odepřel shromáždění ukončit, zástupce úřadu městské části sdělil zúčastněným, že shromáždění z moci úřední rozpouští. Oslovení občané byli zprvu překvapeni, po chvíli se však v klidu rozešli. Následující den podal jeden z účastníků shromáždění (pan Z.Z.) námitky proti rozpuštění shromáždění k místně příslušnému krajskému soudu.

O T Á Z K Y: 1. Platila pro shromáždění, svolávané panem A.A., oznamovací povinnost a bylo oznámení učiněno v zákonné lhůtě? Odpovědi právně odůvodněte. 2. Oznámil svolavatel zamýšlené shromáždění věcně a místně příslušnému správnímu orgánu? Odpověď právně odůvodněte. 3. Posuďte oprávněnost důvodů, pro které oznámené shromáždění Úřad městské části X. zakázal. Odpověď právně odůvodněte. 4. Bylo rozhodnutí Úřadu městské části X. o zákazu shromáždění právně účinné? Odpověď právně odůvodněte. 5. Posuďte zákonnost rozhodnutí Magistrátu města Y. o odvolání pana A.A. proti rozhodnutí Úřadu městské části X. o zákazu oznámeného shromáždění. Odpověď právně odůvodněte. 6. Jaké právní důsledky má v popsaném případu skutečnost, že shromáždění bylo zahájeno v době, kdy ještě krajský soud nerozhodl o svolavatelem podaném opravném prostředku? Odpověď právně odůvodněte. 7. Byl účastník shromáždění (pan Z.Z.) aktivně legitimován k podání námitek proti rozpuštění shromáždění ke krajskému soudu? Jak by měl krajský soud o námitkách rozhodnout? Odpovědi právně odůvodněte.

U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno).

Řešení KLP 1/22.5.2009 1. Zamýšlené shromáždění mělo sloužit účelu uvedenému v § 1 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb., není vyloučeno z působnosti cit. zákona (§ 2) a nepatří mezi shromáždění nepodléhající oznamovací povinnosti (§ 4 odst. 1, § 4 odst. 3 cit. zákona). Svolavatel proto byl povinen je oznámit. Oznamovací povinnost byla splněna ve lhůtě, odpovídající zákonným požadavkům (§ 5 odst. 1 a 2 cit. zákona). 2. Působnost ve věcech shromažďovacího práva je podle § 2a zákona č. 84/1990 Sb. vykonávána v přenesené působnosti: orgány městské části statutárního města vykonávají přenesenou působnost, která je podle zvláštních zákonů svěřena orgánům obcí (§ 139 odst. 2 obecního zřízení). Orgánem městské části je také úřad městské části (§ 5 odst. 2 obecního zřízení), jemuž tak náleží působnost podle § 2a písm. a/ zákona č. 84/1990 Sb. Oznámení tedy bylo učiněno u věcně a místně příslušného orgánu – místo shromáždění se nachází ve správním obvodu úřadu příslušné městské části. 3. Ani jeden z uvedených důvodů nemůže obstát v konfrontaci s platnou právní úpravou. Úvaha o „výzvě k porušení Ústavy“ (sub a/) je nesmyslná a nepodložená, nelze ji dovodit ani z Listiny (čl. 17 odst. 2 a 4) ani z § 1 odst. 2 a § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 84/1990 Sb. Základ v zákoně nemají ani další dva důvody: křižovatka především není uvedena jako místo shromáždění (§ 10 odst. 2 písm. a/ cit. zákona) a evidentně nemůže dojít k nutnému omezení zásobování v závažném rozporu se

zájmem obyvatelstva (srov. § 10 odst. 3 cit. zákona). 4. Podle § 17 zákona č. 84/1990 Sb. se při počítání lhůt rozumí jedním dnem 24 hodin od události, k níž se lhůta váže. Oznámení bylo doručeno v pondělí 20. dubna ve 13,00 hod., úřad tedy mohl shromáždění zakázat v hmotněprávní lhůtě do 72 hodin od okamžiku oznámení. Protože však své rozhodnutí vyvěsil na úřední desce po této lhůtě (sice ve čtvrtek 23. dubna, ale až v 16,00 hod.), vzniklo svolavateli přímo ze zákona oprávnění shromáždění uspořádat (§ 11 odst. 2, poslední věta, cit. zákona). Rozhodnutí bylo tedy právně neúčinné. 5. Proti rozhodnutí úřadu městské části nebylo přípustné odvolání – podle § 16 zákona č. 84/1990 Sb. se na toto rozhodnutí mj. nevztahují ustanovení správního řádu o odvolacím řízení. Magistrát měl odvolání zamítnout jako nepřípustné (§ 92 odst. 1 správního řádu), chybným poučením samozřejmě nemůže být právo podat odvolání založeno. (Obecně je magistrát odvolacím orgánem § 139 odst. 5 obecního zřízení – a proto je i nadřízeným správním orgánem - § 178 odst. 1 správního řádu) 6. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí úřadu městské části bylo právně neúčinné, nemůže mít skutečnost, že soud ve věci dosud nerozhodl, pro svolavatele žádné právní důsledky. (Ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb. vycházelo z úpravy správního soudnictví v OSŘ, která byla mezitím zrušena SŘS. Od 1.1.2003 lze podle § 129 odst. 1 SŘS v případech, kdy bylo dříve svěřeno rozhodování o opravných prostředcích, podat proti rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. SŘS – soud proto „opravný prostředek“ pana A.A. bude posuzovat jako žalobu) 7. Svolavateli vzniklo přímo ze zákona oprávnění shromáždění svolat, rozhodnutí o jeho zákazu bylo právně neúčinné (srov. § 12 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb.) a nenastala žádná další okolnost, která by opravňovala zástupce úřadu shromáždění rozpustit (srov. § 12 odst. 5 a odst. 6 cit. zákona). Aktivní legitimace pana Z.Z., jako účastníka shromáždění, vyplývá z § 13 zákona č. 84/1990 Sb. Krajský soud by měl v souladu s § 13 zákona č. 84/1990 Sb. ve výroku vyslovit, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem (což je dikce zákona), resp. přesněji, že shromáždění „ bylo rozpuštěno v rozporu se zákonem“.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce 2/ 12.6.2009 Krajský úřad v Y. zaslal Městskému úřadu v X. (obec s rozšířenou působností) stanovisko podle § 51 zákona č. 183/2006 Sb. (dále: stavební zákon) k návrhu územního plánu města X. Konstatoval závažné nedostatky návrhu, zejména u plánovaného silničního obchvatu města X., který se dotýká i třech dalších obcí. Upozornil pořizovatele, že návrh je v rozporu s platným územním plánem velkého územního celku, vydaným ještě podle starého stavebního zákona, nově navrhované řešení neodpovídá v něm vymezeným koridorům pro umístění staveb dopravní infrastruktury a není ani v souladu s podmínkami v sousedních obcích. Pan A.A., člen spolku „Zelená zelenému městu“, rozeslal po internetu několika jeho členům zprávu, že získal kopii stanoviska krajského úřadu. Neskrýval uspokojení, neboť spolek dlouhodobě prosazoval jinou koncepci, než zvolila radnice. Musíme uvážit další postup, napsal závěrem, „v neděli 7. června to projednáme u piva, ve tři hodiny u kašny!“. Informace se rychle rozšířila, na Malém náměstí se u kašny sešlo asi padesát občanů, členů spolku, jejich přátel a známých. Pan A.A. si půjčil z nedaleké kavárny židli, stoupl si na ní a četl vybrané pasáže ze stanoviska krajského úřadu, posluchači je hlasitě komentovali. Asi po čtvrt hodině byl přerušen strážníkem městské policie ve stejnokroji, který hlídkoval na náměstí. Strážník se nejprve dotázal, zda „demonstrace byla povolena“. Pan A.A. odpověděl, že nepořádá demonstraci, chce jen lidem přečíst několik odstavců. Ani on, ani nikdo jiný nic nesvolával, protože se však tolik lidí nevejde v hospodě k jednomu stolu, považuje za vhodné všem vysvětlit obsah stanoviska krajského úřadu tímto způsobem. Nato strážník zúčastněným oznámil, že shromáždění nebylo oznámeno a proto je v zájmu ochrany veřejného pořádku rozpouští a vyzval občany, aby se rozešli. Oslovení náměstí

v klidu opustili. Strážník ještě stihl upozornit pana A.A., že městskému úřadu ohlásí jeho přestupek proti zákonu o právu shromažďovacím. Zasedání rady města X. ve středu 10.6.2009 bylo zahájeno informací o stanovisku k návrhu územního plánu města. Většina radních se cítila dotčena necitlivým přístupem kraje, jak to doslova formuloval jeden z nich. Postupně si předvolali několik pracovníků městského úřadu a žádali po nich informace a vysvětlení. Nedospěli však k jednoznačným výsledkům. Neshodli se, zda městský úřad má nebo nemá postupovat při řešení sporu s krajským úřadem podle § 136 odst. 6 správního řádu - právník z městského úřadu se vyjádřil, že ustanovení pro oblast samostatné působnosti použít nelze. Výhrady krajského úřadu zpochybnily i obsah připravovaného územního opatření o stavební uzávěře, které rada chtěla projednat ve snaze přijmout je co nejdříve před vydáním územního plánu. Obávala se totiž, že připravované změny ve využití některých částí města by byly neuskutečnitelné, pokud by v nich s předstihem nebyla omezena stavební činnost. Úředníci přislíbili, že posouzení, náleží-li územní opatření o stavební uzávěře do samostatné či přenesené působnosti města a jak by mohl jeho obsah krajský úřad případně ovlivňovat, předloží na příští zasedání. Na závěr schůze rady navrhl starosta, aby město X. svolalo shromáždění, na němž by občané mohli vyjádřit podporu územnímu plánu. Připomněl, že odpůrci návrhu se o takové shromáždění v neděli 7. června pokusili, aniž by to ovšem předem oznámili. Návrh odůvodnil tím, že občané obsah nového územního plánu podporují, stejně tak i sousední obce, protože nabízená varianta silničního obchvatu je výhodná pro většinu dotčených. Uspořádáním shromáždění by město získalo i silnější pozici pro vyjednávání o konečné podobě územního plánu. Radní s návrhem souhlasili a bylo přijato usnesení, které obsahově splňovalo všechny náležitosti oznámení podle § 5 zákona č. 84/1990 Sb. a hned bylo postoupeno městskému úřadu. V usnesení mj. stálo, že rada jménem města X. na středu 24. června 2009 svolává od 17,00 hod. na Velké náměstí shromáždění občanů, jehož účelem bude vyjádření podpory při prosazování nového územního plánu občany města X., sousedních obcí, případně i dalšími občany, kteří se s jeho koncepcí ztotožňují. O T Á Z K Y: 1. Je možné považovat shromáždění občanů na Malém náměstí za shromáždění, podléhající režimu zákona č. 84/1990 Sb.? Odpověď právně odůvodněte. 2. Měl strážník městské policie pravomoc shromáždění na Malém náměstí rozpustit? Odpověď právně odůvodněte. 3. Dopustil se pan A.A. svým jednáním přestupku? Odpověď právně odůvodněte. 4. Postupoval Krajský úřad v Y. v souladu se zákonem, když vytýkal – pokud jde o silniční obchvat - nesoulad návrhu územního plánu města X. s územním plánem velkého územního celku, vydaným ještě podle stavebního zákona z r. 1976? Odpověď právně odůvodněte. 5. Měli pravdu ti členové rady města X., kteří v diskusi ke stanovisku krajského úřadu obhajovali závěr, že podle § 5 odst. 2, § 6 odst. 5 písm. c/ a odst. 6 písm. c/ stavebního zákona územní plán města X. i připravované územní opatření o stavební uzávěře jsou vydávány v samostatné působnosti města? Bylo by podle zákona možné vydat územní opatření o stavební uzávěře, omezující popř. zakazující určité stavební činnosti ve vymezených územích s odůvodněním, že jeho obsah je nezbytný pro zajištění realizace územního plánu, jehož návrh sice již posoudil příslušný krajský úřad, nicméně řízení o územním plánu (§ 52 a násl. stavebního zákona) dosud neproběhlo? Odpovědi právně odůvodněte. 6. Byl správný výklad, který přednesl na zasedání rady města pracovník městského úřadu, podle

kterého při řešení sporu s krajským úřadem o obsah návrhu územního plánu města X. nelze postupovat podle § 136 odst. 6 správního řádu, neboť se jedná o samostatnou působnost města? Odpověď právně odůvodněte. 7. Mohlo by město svolat shromáždění v režimu zákona č. 84/1990 Sb. na podporu připravovaného územního plánu? Byla by oprávněna takové shromáždění svolat jeho jménem rada města? Odpovědi právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Ř E Š E N Í (KLP 2/2009) 1. Hranice mezi shromážděním podle zákona č. 84/1990 Sb. a „jiným shromážděním“ není ostrá. Podle citovaného zákona bude především záležet na tom, zda je naplněn účel shromáždění, vyjádřený v § 1 odst. 2 (podle § 2 písm. c/ se za shromáždění ve smyslu citovaného zákona nepovažují mj. shromáždění nesloužící ke stanovenému účelu). K tomu musíme vážit i cíl zákona jako celku, tj. poskytnout ústavními normami zaručený prostor a ochranu shromážděním, svolávaným či pořádaným k naplnění určitého účelu, na straně jedné, jakož i stanovit povinnosti jejich svolavatelů a účastníků, umožnit jejich kontrolu, případně zásahy proti nim, dojde-li, obecně vyjádřeno, k porušování zákonů nebo k ohrožení života, zdraví, majetku, na straně druhé (srov. § 10 a 12 cit. zákona). Protože se jedná o shromáždění veřejná, tj. všeobecně přístupná, významnými okolnostmi jsou i místo, čas, organizace, někdy též počet účastníků. Např. návštěvníky v parku, hovořící o tématech veřejných, jistě nelze obviňovat z neoznámeného shromáždění. Průběh, diskutované téma (účel) i místo, čas a počet zúčastněných nasvědčují tomu, že v popsaném případu se jednalo o shromáždění, obecně podléhající úpravě zákona č. 84/1990 Sb., protože však šlo o nesvolané, spontánně vzniklé shromáždění, použitelná jsou jen některá jeho ustanovení. Např. § 12 odst. 3, věta druhá o okolnostech, za kterých je možné shromáždění rozpustit. (Úřad ani Policie České republiky ale už např. nemají povinnost poskytnout takovému shromáždění ochranu podle § 6 odst. 3 cit. zákona, atp.). 2. Strážník městské policie neměl pravomoc přikázat občanům, aby se rozešli, a to bez ohledu na posouzení shromáždění jako podléhajícího úpravě zákona č. 84/1990 Sb., nebo jako jiného shromáždění. V prvém případě by tak mohl učinit pouze zástupce městského úřadu nebo příslušník Policie ČR ve službě, a to za podmínek zákonem stanovených (srov. § 12 cit. zákona). Ve druhém případě zřejmě nedošlo k takovému ohrožení pořádku (§ 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii), které by opravňovalo strážníka, aby např. zakázal občanům zdržovat se na určitém místě podle § 15 zákona č. 553/1991 Sb. 3. Pan A.A. se nedopustil přestupku proti právu shromažďovacímu, svým jednáním nenaplnil ani jednu ze skutkových podstat v § 14 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb. U skutkových podstat podle odst. 2 citovaného ustanovení je na první pohled jasné, že se v nich popsaných jednání nedopustil. Nemohl ale naplnit ani skutkové podstaty podle odstavce prvého, shromáždění nesvolal (nesvolával), ani „nepořádal“, neorganizoval. Domlouval pouze místo a čas setkání, aby adresáti zprávy „mohli jít společně na pivo“. Shromáždění vzniklo spontánně a nahodile, proto nelze použít ani skutkovou podstatu „ten kdo svolává nebo pořádá shromáždění, aniž by splnil oznamovací povinnost..“. Zákon nepočítá s potrestáním osoby, která takto vzniklému shromáždění něco sděluje a ani obsahem svého projevu pan A.A. právní normy neporušil. 4. Kritéria pro posouzení návrhu územního plánu obsahuje § 51 odst. 2 stavebního zákona, mezi ně patří i koordinace využívání území („širší“ územní vztahy) a soulad s územně plánovací

dokumentací vydanou krajem. Přechodná ustanovení v zákoně jsou jednoznačná. Podle § 189 odst. 2 stavebního zákona jsou platné územní plány velkých územních celků ve schváleném rozsahu závazné pro pořizování územních plánů. Ustanovení § 187 odst. 7 cit. zákona výslovně předpokládá, že „do doby vydání zásad územního rozvoje se považují za závažnou část územního plánu velkého územního celku mj. ..plochy a koridory umožňující umístění staveb dopravní a technické infrastruktury nadmístního významu..“ Příslušné územní plány velkých územních celků a právní předpisy, kterými byly vyhlášeny jejich závazné části, pozbývají platnosti buď dnem nabytí účinnosti zásad územního rozvoje (srov. § 187 odst. 2 stavebního zákona), nebo uplynutím času (§ 187 odst. 3 cit. zákona), do pěti let od nabytí účinnosti nového stavebního zákona, tj. od 1.1.2007. Krajský úřad postupoval v souladu se zákonem. 5. Z ustanovení § 5 odst. 2 stavebního zákona vyplývá zásada, podle které je-li rozhodování svěřeno zastupitelstvu (obce nebo kraje), jedná se o působnost samostatnou. V § 6 odst. 5 je trochu nadbytečné opět zdůrazněna samostatná působnost při vydávání územního plánu v písm. c/. Vydání územního opatření (radou, popř. zastupitelstvem - § 6 odst. 6 stavebního zákona) je podle § 98 odst. 1 stavebního zákona opatřením v přenesené působnosti, u tohoto institutu se tedy skupina radních mýlila. Ke druhé části otázky. Stavební zákon v § 97 odst. 1 předpokládá, že územní opatření o stavební uzávěře slouží k ochraně budoucí územně plánovací dokumentace, „jestliže bylo schváleno její zadání..“. Vzhledem k tomu, že zadání muselo být schváleno před posuzováním návrhu (srov. § 50 stavebního zákona), bylo by vydání stavební uzávěry radou v souladu se zákonem. 6. Pracovník městského úřadu dospěl ve své informaci chybnou argumentací (samostatnou působností) k nesprávnému závěru. Zvláštní norma - § 51 odst. 3 stavebního zákona – totiž výslovně přikazuje užití § 136 odst. 6 správního řádu při řešení rozporu mezi krajským úřadem a pořizovatelem územního plánu. Uvedené řešení bylo snad zvoleno též proto, že ke sporu v této fázi dochází mezi úřady (krajským a městským, jako pořizovatelem), tj. v rámci přenesené působnosti (výkonu státní správy). Legislativně je konstrukce nezdařilá, v daném případě se nejedná o spor mezi správním orgánem a „dotčeným orgánem“, k tomu srov. § 51 a § 4 odst. 2 stavebního zákona. Krajský úřad zde vystupuje spíše jako nadřízený, případné následné použití ustanovení správního řádu o řešení sporů o příslušnost, byť „přiměřené“, se do uvedeného vztahu též nehodí. Normotvůrce to prostě lépe neuměl. 7. Shromáždění může svolat i město jako právnická osoba (§ 3 zákona č. 84/1990 Sb.). Obsahově jde o výkon samostatné působnosti a z toho plyne i pravomoc rady. Podle § 102 odst. 3 obecního zřízení rada „zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo“.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce 3/ 4.9.2009 V pondělí 24. srpna 2009 obdržel Městský úřad v X. (obec s rozšířenou působností) písemné oznámení pana A.A., ve kterém úřadu sdělil, že na 1. září 2009 chce svolat shromáždění, jehož účelem bude výzva k radikálnější ochraně základních podmínek života. Shromáždění by se mělo konat od 16,00 do 18,00 hod. na náměstí Míru ve městě X., předpokládaná účast je asi 200 občanů. Oznámení obsahovalo všechny údaje vyžadované v § 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Příslušná pracovnice Městského úřadu si nebyla jistá tím, jak podání vyřídit. Především bylo patrné, že oznamovatel není občanem České republiky, což v textu výslovně napsal. Z obsahu pak

nebyl zřejmý jeho vztah k městu X., dokonce se zdálo, že ho nikdy ani nenavštívil; jako místo trvalého pobytu uvedl adresu v Bratislavě. Příliš obecný a neurčitý se jí jevil i účel shromáždění „výzva k radikálnější ochraně základních podmínek života“. Rozsáhlá průmyslová zóna v okolí města X. nabízela sice téma ochrany životního prostředí, ze své zkušenosti však věděla, že za obecně vymezeným účelem shromáždění se v kraji již vícekrát skrývaly aktivity extrémistů. Její pochyby posílil i regionální tisk, v němž již v ranním vydání 25. srpna, tedy den poté, co oznámení došlo úřadu, byli formou placené inzerce zváni občané „ze širokého okolí“ k účasti na shromáždění. Pracovnice úřadu využila toho, že svolavatel poskytl úřadu svůj e-mail a 25. srpna mu napsala, aby do 24 hodin upřesnil účel shromáždění a upozornila ho, že jinak by mohlo dojít i k tomu, že jeho oznámení bude považováno za neplatné podle § 5 odst. 6 zákona č. 84/1990 Sb. Vytkla mu také nezákonnost inzerce v novinách, kterou uveřejnil, aniž vyčkal marného uplynutí třídenní lhůty, ve které úřad může shromáždění zakázat. Svolavatel odpověděl okamžitě: není si vědom, že by porušil zákon a pokud se jedná o účel shromáždění, nemá co dodat, je vyjádřen dostatečně. Tímto e-mailem jejich vzájemná komunikace skončila. Dne 1. září 2009 se v 16,00 hod. na náměstí Míru sešlo si padesát, vesměs místních občanů. Svolavatel před ně předstoupil s tím, že je seznámí s Návrhem Charty ochrany základních podmínek života ve třetím tisíciletí a přítomným rozdal letáky, na nichž byl návrh vytištěn. Současně je požádal o trpělivost, neboť očekává ještě další účastníky a vzhledem ke zpoždění vlaku, kterým cestují do města X., oficiálně zahájí program až kolem 17,00 hodin projevy a případnou následnou diskusí. Krátce po 17. hodině skutečně dorazilo dalších asi dvacet občanů. Přitom došlo i k malému incidentu, když hlídka městské policie některé z nově příchozích vyzvala k prokázání totožnosti a strážníci se jich ptali, proč do města přijeli a z jakého důvodu se chtějí účastnit demonstrace. Vyzvaní většinou hlídce ukázali občanské průkazy, pouze dva z nich prohlásili, že je nemají u sebe, strážníci ale žádné další kroky ke zjištění jejich totožnosti neučinili. Svolavatel shromáždění nakonec zahájil projevem k rozdanému textu. Asi po čtvrt hodině ho přerušil přítomný zástupce Městského úřadu v X. a sdělil zúčastněným, že shromáždění z moci úřední rozpouští. Jako důvody uvedl, že svolavatel postupoval v rozporu s obsahem oznámení: jednak rozdával letáky s Městskému úřadu neznámým textem, což jako účel shromáždění zamlčel, jednak nedodržel čas (16,00 – 18,00 hod.), takže po 18,00 hod. je třeba považovat shromáždění za neoznámené. Účastníci to vzali spíše s humorem a klidně se rozcházeli, svolavatel se zmohl jen na poznámku, že „tak nehorázné jednání úřadů ještě nezažil“. Pan B.B., účastník shromáždění a občan města X., vyhledal po rozpuštění shromáždění zástupce Městského úřadu a upozornil ho, že z toho všeho může být pro město nepříjemná ostuda. Oslovený jen odsekl, že si s tím nemá dělat starosti. Pan B.B. podal 2. září 2009 námitky proti, podle jeho názoru, nezákonnému rozpuštění shromáždění příslušnému krajskému soudu. O T Á Z K Y: 1. Je cizinec na území České republiky oprávněn svolat shromáždění podle zákona č. 84/1990 Sb.? Odpověď právně odůvodněte. 2. Porušil svolavatel shromáždění zákon, když na ně v denním tisku zval ještě před tím, než uplynula třídenní lhůta, ve které je mohl úřad zakázat? Odpověď právně odůvodněte. 3. Splňoval svolavatelem sdělený účel shromáždění „výzva k radikálnější ochraně základních podmínek života“ zákonné požadavky na vymezení účelu v oznámení? Odpověď právně odůvodněte.

4. Bylo by v souladu se zákonem, kdyby Městský úřad v X. považoval oznámení za ze zákona neplatné proto, že sdělený účel „výzva k radikálnější ochraně základních podmínek života“ nebyl po upozornění úřadu svolavatelem upřesněn? Mohl by z důvodu posouzení vymezeného účelu jako „příliš obecného a neurčitého“ shromáždění ve třídenní lhůtě zakázat? Odpovědi právně odůvodněte. 5. Měli strážníci městské policie zákonnou pravomoc požadovat po některých účastnících shromáždění prokázání totožnosti? Odpověď právně odůvodněte. 6. Porušil svolavatel zákon tím, že na shromáždění rozdával letáky, aniž to předtím uvedl v oznámení o shromáždění? Odpověď právně odůvodněte. 7. Jak by měl krajský soud rozhodnout o námitkách pana B.B. proti rozpuštění shromáždění? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). Řešení KLP 3/2009: 1. Podle čl. 19 odst. 1 Listiny je „zaručeno právo pokojně se shromažďovat“, podle jejího čl. 42 odst. 3 platí, že pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství (k tomu srov. § 1 zákona č.84/1990 Sb.). Cizinci tedy mohou na území našeho státu plně využít tohoto ústavního práva. 2. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb. je svolavatel mj. oprávněn v souladu s oznámeným účelem shromáždění zvát k účasti na něm. Podle odst. druhého téhož ustanovení pak oprávnění zaniká, nebyla-li platně splněna oznamovací povinnost podle § 5 cit. zákona nebo bylo-li shromáždění zakázáno. V uvedeném případu pan A.A. uvedené pravidlo dodržel, není tak sporu o tom, že postupoval v souladu se zákonem. 3. Účel shromáždění, který nutno uvést v oznámení podle § 5 odst. 3 písm. a/ zákona č. 84/1990 Sb., je pro úřad důležitý zejména ze dvou důvodů. Za prvé, slouží k posouzení, zda shromáždění vůbec patří do působnosti uvedeného zákona (srov. jeho § 1 a 2), za druhé, je posuzován při případném rozhodování o zákazu shromáždění podle § 10 odst. 1. Dále může mít význam např. při volbě opatření k ochraně veřejného pořádku, lze-li očekávat, že dojde ke konfliktu příznivců a odpůrců u citlivých témat, nebo požádá-li svolavatel o ochranu shromáždění podle § 6 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb. Zákon nepředepisuje, jak má být účel shromáždění vyjádřen, protože jím může být jak konkrétní událost, vyjádření se k jednotlivosti, tak k obecnému tématu. Svolavatelem sdělený účel splňoval požadavky stanovené zákonem. 4. O neplatnosti hovoří zákon pouze v souvislosti s neúplnými nebo nepřesnými údaji v oznámení. Je zřejmé, že předem vyjádřený účel nemůže být nepřesný nebo neúplný. Jiné údaje jistě ano – např. trasa pouličního průvodu, údaje o svolavateli apod. Úřad by proto postupoval v rozporu se zákonem, kdyby vycházel z toho, že oznámení bylo neplatné, když by nebylo podle přání úřadu konkretizováno, fakticky by takovým postupem nepřípustně omezoval shromažďovací právo. Ke druhé otázce. Napsaný účel shromáždění jistě neumožňuje bez dalšího tvrdit, že vyzývá k aktivitám uvedeným v § 10 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb. – zákazem jen na tomto základě by úřad porušil zákon. 5. Podle § 7 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, jsou strážníci povinni provést zákrok nebo úkon, pro který mají zákonné zmocnění, je-li páchán trestný čin nebo jiný delikt anebo je-li důvodné podezření z jejich spáchání. Jelikož k takové situaci nedošlo, nebylo možné postupovat ani podle § 12 odst. 2 písm. a/ cit. zákona (oprávnění vyzvat k prokázání totožnosti osoby, vůči které je prováděn zákrok nebo úkon obecní policie), ani podle následného výčtu (písm. b/ až g/ cit. ustanovení), neboť podmínky pro použití této pravomoci nebyly naplněny. Strážníci nepostupovali

v souladu se zákonem – překročili stanovenou pravomoc. 6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb. slouží výkon shromažďovacího práva k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Svolavatel nemohl porušit zákon tím, že na shromáždění rozdával tiskoviny, naopak se jedná o jeden ze způsobů, jak naplnit účel shromáždění. O tom, že tak učiní, nebo dokonce o jejich obsahu nemá povinnost předem informovat úřad, a to ani v oznámení, zákon mu to neukládá (srov. náležitosti oznámení podle § 5 odst. 3 a 4 zákona č. 84/1990 Sb.). 7. Údaj o době ukončení shromáždění je v náležitostech oznámení výslovně uveden jako předpokládaná doba, tj. jako údaj orientační. Překročení času může být důvodem pro rozpuštění pouze v případě, kdyby byl došlo k nepřiměřenému rušení nočního klidu poté, co úřad výslovně svolavateli uložil povinnost v takovém případě shromáždění ukončit (srov. § 12 odst. 4 a § 9 zákona č. 84/1990 Sb.). Samotné rozdávání letáků příčinou rozpuštění shromáždění být nemůže (viz též odpověď na otázku 6); k tomu by mohl vést jen jejich obsah, zadání však o jeho možné závadnosti nic neuvádí. Námitky včas podala oprávněná osoba, soud by proto měl podle § 13 zákona č. 84/1990 Sb. rozhodnout tak, že uvedené shromáždění bylo rozpuštěno v rozporu se zákonem.

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce 4/ 2.10.2009 Společnost X, a.s., zastoupená advokátem, podala dne 3.2.2009 na příslušný stavební úřad (Městský úřad v R.) žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Zábavní areál Relax“. Z připojené dokumentace bylo patrné, že areál má být umístěn na společností vlastněném pozemku, který dosud není zahrnut do územního ani regulačního plánu. Příslušný stavební úřad zjistil, že územní rozhodnutí, o jehož vydání je žádáno, by se mohlo přímo dotknout práv občanů A, B a C, vlastníků rekreačních chat a pozemků, mající společné hranice s pozemkem, na němž by měla být stavba uskutečněna. Stavební úřad dne 27.2.2009 vyvěsil na své úřední desce a souběžně uveřejnil na internetových stránkách města R. veřejnou vyhlášku, kterou občanům A, B a C oznamuje zahájení územního řízení o umístění stavby „Zábavního areálu Relax“; první dva z jmenovaných označil jako účastníky i navrhovatel ve své žádosti. Veřejná vyhláška obsahovala poučení, že uvedené osoby mají právo nahlédnout do spisu a vyjádřit se k věci a k podkladům rozhodnutí. Stavební úřad dále dne 3.3.2009 doručil advokátovi společnosti X výzvu, aby společnost X „případně doplnila žádost“, nejpozději však do 30 dnů s tím, že po uplynutí této lhůty může být o ní bez dalšího rozhodnuto. Advokát odpověděl písemným vyjádřením doručeným stavebnímu úřadu dne 17.3.2009. V něm napsal, že podle jeho názoru je předložená žádost bez vad, má všechny náležitosti a netřeba ji upřesňovat. Přitom požádal, aby stavební úřad co nejdříve nařídil ve věci ústní jednání a rozhodl. Dne 23.3.2009 byla stavebnímu úřadu doručena žádost pana D, jíž se domáhal účastenství v daném územním řízení. Výpisem z katastru nemovitostí a geometrickým plánem doložil, že je vlastníkem pozemku, který sice nemá společnou hranici s pozemkem zamýšleného areálu, ale je v jeho bezprostřední blízkosti (mezi oběma pozemky vede místní komunikace). Může být proto výsledným rozhodnutím přímo dotčen ve svém vlastnickém právu, neboť jeho obsahem je i právo na poklidné užívání jeho pozemku a rodinného domku na něm. Po veřejném ústním jednání (stavební úřad uvážil, že netřeba ohledání na místě) vydal stavební úřad dne 1.4.2009 rozhodnutí, kterým se žádost společnosti X zamítá. V odůvodnění stálo,

že žádost postrádala důležitou náležitost, požadovanou stavebním zákonem a následně vyhláškou č. 503/2006 Sb. a bez níž nelze žádost plně věcně posoudit, a to závazné stanovisko orgánu ochrany vod. Písemné vyhotovení rozhodnutí doručil stavební úřad pouze do sídla společnosti X dne 3.4.2009 (pátek). Advokátovi společnosti rozhodnutí nebylo doručeno, byl však o něm informován členy představenstva a.s. Rozhodnutí bylo také vyvěšeno na úřední desce a na internetových stránkách města veřejnou vyhláškou. Panu D pak úřad poslal dopis, v němž mu sdělil, že bez pochybností nebyl účastníkem územního řízení, protože jeho pozemek nemá společnou hranici s pozemkem, na němž má být umístěna stavba. Advokát, zastupující společnost X, doručil do podatelny odvolacího správního orgánu (příslušného krajského úřadu) dne 17.4.2009 (pátek) odvolání proti rozhodnutí, kterým byla žádost o územní rozhodnutí zamítnuta. V něm byla namítána jeho nezákonnost: bylo-li zamítavé rozhodnutí odůvodněno jen chybějící náležitostí, měl na to buď být navrhovatel včas výslovně upozorněn, nebo si stanovisko dotčeného orgánu měl stavební úřad opatřit sám. Krajský úřad usnesením poznamenaným do spisu dne 23.4.2009 postoupil podané odvolání příslušnému stavebnímu úřadu (Městskému úřadu v R.) a písemně o tom vyrozuměl společnost X i jejího advokáta. V odůvodnění upozornil, že podle platného správního řádu se odvolání podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, a nikoli u odvolacího správního orgánu, o čemž byl ovšem prokazatelně žadatel v prvoinstančním rozhodnutí správně poučen. Postoupené odvolání došlo stavebnímu úřadu dne 24.4.2009 (pátek). Advokát, zastupující společnost X., poslal stavebnímu úřadu omluvu a vysvětlení s požadavkem, aby bylo uloženo do spisu. V něm psal, že odvolání bylo podáno přímo odvolacímu orgánu „fatálním nedopatřením“, způsobeným jeho koncipientem, který zaměnil doručované písemnosti. Příslušný krajský úřad nakonec rozhodl o odvolání společnosti X v souladu se stanoviskem prvoinstančního orgánu, které mu nakonec bylo postoupeno spolu se spisem. Podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolání zamítl jako opožděné. V odůvodnění vysvětlil, že napadené rozhodnutí bylo společnosti X doručeno již 3.4.2009 a odvolání proti němu došlo příslušnému správnímu orgánu až dne 24.4.2009, tedy po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty. O T Á Z K Y: 1) Oznámil stavební úřad občanům A, B a C zahájení územního řízení v souladu se zákonem? Odpověď právně odůvodněte. 2) Byla výzva stavebního úřadu vůči společnosti X ze dne 3.3.2009 v souladu se zákonem? Odpověď právně odůvodněte. 3) Rozhodl stavební úřad o žádosti společnosti X o vydání územního rozhodnutí v souladu se zákonem? Odpověď právně odůvodněte. 4) Bylo doručení rozhodnutí v územním řízení občanům A, B a C pouze veřejnou vyhláškou v souladu se zákonem? Odpověď právně odůvodněte. 5) Je pro účastenství pana D v územním řízení rozhodné, že nemá společnou hranici s pozemkem, na němž má být umístěn areál Relax? Odpověď právně odůvodněte. 6) Je procesně přípustný způsob, jakým stavební úřad vyřídil podání pana D, dožadujícího se účastenství v řízení? Odpověď právně odůvodněte. 7) Bylo odvolání společnosti X opožděné? Odpověď právně odůvodněte.

U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). ŘEŠENÍ KLP 4/2009: 1. Stavební úřad nepostupoval v souladu se zákonem. Podle § 20 správního řádu bylo třeba oznámení o zahájení územního řízení doručit účastníkům jednotlivě. Citované ustanovení se užije podle § 192 stavebního zákona, neboť ten v § 87 odst. 1 předepisuje pro uvedené účastníky doručení veřejnou vyhláškou pouze tehdy, je-li v území vydán územní nebo regulační plán. Jelikož územní ani regulační plán vydán nebyl, měl úřad použít právě úpravu § 20 správního řádu, neboť nebyly splněny ani požadavky § 25 odst. 1 téhož zákona pro doručování veřejnou vyhláškou (a zvláštní zákon uvedený způsob doručení nestanovil). 2. Stavební úřad nepostupoval v souladu se zákonem: měl vyzvat a poučit žadatele podle § 45 odst. 2 ve vazbě na § 4 odst. 2 správního řádu, především ve výzvě označit chybějící podklad, a měl k jeho doplnění poskytnout žadateli přiměřenou lhůtu. Má-li úřad povinnost pomáhat odstranit nedostatky žádosti a osobu přiměřeně poučit, nepostačuje podle citovaných ustanovení obecná výzva, formulovaná ještě k tomu jako „případné“ doplnění. 3. Stavební úřad i v tomto případě porušil zákon. V dané situaci nemohl rozhodnout ve věci samé, neboť žádost bez podstatné náležitosti nebyla plně způsobilá k věcnému posouzení. Úřad je podle § 3 správního řádu povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a předepisuje-li zákon určitý úkon dotčeného orgánu (je nerozhodné, zda to má být vyjádření, stanovisko, závazné stanovisko, nebo souhlas či rozhodnutí) je zřejmé, že obsah takového úkonu je nezbytný, a to i pro posouzení hledisek, uvedených v ustanovení § 2 správního řádu, případně rozvedených nebo doplněných ve zvláštní úpravě. Tomu ostatně odpovídají i možnosti zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí podle § 92 odst. 2 stavebního zákona. 4. S použitím § 192 stavebního zákona bylo třeba podle § 72 odst. 1 správního řádu rozhodnutí doručit uvedeným účastníkům do vlastník rukou. K tomu míří § 92 odst. 3 stavebního zákona (a contrario), pro území nebyl vydán územní ani regulační plán. 5. Účastenství v územním řízení není omezeno jen na sousedy, mající společné hranice s pozemkem (tzv. mezující sousedy). Vyplývá to z ustanovení § 85 odst. 2 písm. b/ stavebního zákona, podle kterého je rozhodné, zda vlastnické nebo jiné věcné právo může být rozhodnutím přímo dotčeno. Skutečnost, že pozemek pana D neměl společnou hranici s pozemkem, na kterém byla zamýšlena stavba, tedy sama o sobě nemůže být rozhodující pro jeho účastenství. 6. Pokud nebyla pochybnost o účastenství pana D, což mj. záviselo i na charakteru stavby, o jejímž umístění se jednalo, a v daném případě se jeho účastenství zdá nepochybné, mělo s ním být jako s účastníkem bez dalšího jednáno. Jestliže měl stavební úřad pochybnost, potom byl povinen v souladu s § 28 odst. 1 správního řádu o jeho účastenství rozhodnout usnesením. V žádném případě tak nebylo možné legálně záležitost vyřídit jen dopisem. 7. Odvolání společnosti X nebylo podáno opožděně. Stavební úřad nedodržel pravidlo § 34 odst. 2 správního řádu, podle kterého se s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují písemnosti pouze zástupci. Tomu však doručeno nebylo, obecná lhůta pro podání odvolání tudíž nezačala plynout. V popsaném případu platila 90ti denní lhůta pro podání odvolání a tak bylo orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, doručeno včas (§ 84 odst. 2 a 83 odst. 2 správního řádu).

katedra správního práva a správní vědy Klausurní práce 5/ 6.11.2009 Pan A.A. bydlí se svou manželkou, paní A.A., v rodinném domě na okraji města X., kraj Y. Rodinný dům je výlučně ve vlastnictví pana A.A. Ve čtvrtek dne 5. března 2009 se pan A.A. vrátil domů v pozdních večerních hodinách a mezi manželi vypukla ostrá hádka, když byl obviněn, že má milenku. Pan A.A. jen lehce oblečen vyběhl na dvorek a ozbrojil se hráběmi. Paní A. A. se mezitím podařilo zamknout dveře, její manžel do nich bušil hráběmi a křičel: „Pusť mě dovnitř, nebo to dopadne špatně!“ Nakonec zlomil násadu, kus, co mu zůstal v ruce odhodil přes plot k sousedům a zakřičel: „Jdu na panáka a pak uvidíte!“ Na příslušném útvaru Policie České republiky byl ve 23:12 hod. přijat telefonát pana B.B., souseda pana A.A., jehož obsahem bylo oznámení o rušení nočního klidu na adrese manželů A.A. Na místo se ve 23:29 hod. dostavili dva policisté ve stejnokroji a zazvonili u branky. Paní A.A. jim neotevřela, na dotaz, zda „se u nich něco neděje“, jen rozpačitě mezi dveřmi uvedla, že se jen s manželem „trochu chytli“. Když policisté odcházeli, objevil se u branky rozkurážený A.A. a volal: „Teď tady bude pěkně horko!“ Tlačil se dovnitř, nedbal výzvy policistů a jeho odpor byl překonán až s použitím hmatů a chvatů. Když byl vyzván k prokázání totožnosti uvedl, že žádný doklad u sebe nemá, že „všechno má doma“. Na to byl ve 23:56 hod. bez dalšího předveden k provedení úkonů směřujících ke zjištění totožnosti na útvar Policie České republiky. Pan A.A. se během předvedení bránil, že ho měli nechat si domů zajít pro občanský průkaz. Po předvedení začal být opět agresivní, policisty hrubě osočoval a hrozil jim fyzickým napadením. Byl proto připoután k tělesu ústředního topení, „pro jistotu“, jak řekl jeden z policistů. Asi po deseti minutách se pan A.A. uklidnil, slíbil že už na nikoho nebude útočit, ale že už „z něho nedostanou ani slovo“. Byl od radiátoru odpoután a v pátek 6. března 2009 v 0:22 hod. umístěn do policejní cely. Týž den v 7:35 hod. se za panem B.B. dostavil policista a žádal informace o tom, co se událo před jeho telefonátem na útvar policie. Oslovený vysvětlení odmítl s odůvodněním, že „svou povinnost splnil tím, že událost ohlásil“. Jeho manželka, paní B.B., však ochotně incident popsala a uvedla, že to nebylo poprvé: „minule, ani ne před týdnem, to skončilo tak, že paní A.A. byla surově zbita“. Policista vzápětí zašel za paní A.A., která na jeho otázku po krátkém váhání uvedla, že je to pravda, ukázala mu rozbitou vázu a roztrhané šaty. Bylo vidět, že v obličeji a na předloktí má starší i čerstvé modřiny. Propukla v pláč a řekla, že to už nemůže vydržet. Policista vše zaznamenal a o nových poznatcích hned informoval kolegu na útvaru. V 9:10 hod. byl pan A.A. propuštěn z cely a policista mu sdělil, že jej vykazuje z jeho domu, protože bylo zjištěno, že opakovaně napadá svoji manželku a na základě zkušenosti ze včerejšího večera lze důvodně předpokládat, že by se to mohlo opakovat. Předal mu o tom potvrzení, jehož převzetí pan A.A. ovšem odmítl podepsat. Pan A.A si odpoledne za policejní asistence vyzvedl z domu věci osobní potřeby a policisté při této příležitosti předali potvrzení o jeho vykázání paní A.A. V pondělí dne 9. března 2009 podal pan A.A. na poště dvě zásilky. První byla adresována krajskému ředitelství Policie České republiky kraje Y. a obsahovala podání označené jako „odvolání“. Úkon policisty v něm označil za „rozhodnutí“ a požadoval jeho zrušení s odůvodněním, že rodinný dům je výlučně v jeho vlastnictví a že mu nikdo nemůže po právu bránit, aby v něm bydlel. Druhou poslal Ministerstvu vnitra – Inspekci Policie České republiky a byla označena jako„stížnost“. V ní psal, že byl neoprávněně předveden a držen v cele. Když pan A.A. do úterý 24. března 2009 neobdržel odpovědi na svá podání, podal u příslušného krajského soudu žalobu proti nezákonnému vykázání. V ní požadoval jednak určení jeho protiprávnosti, jednak přiznání náhrady způsobené škody. Jako žalovaného označil Ministerstvo vnitra.

O T Á Z K Y: 1) Posuďte zákonnost požadavku policisty, aby pan A.A. prokázal svoji totožnost. Odpověď právně odůvodněte. 2) Posuďte zákonnost předvedení pana A.A. na útvar policie a zákonnost jeho připoutání. Odpovědi právně odůvodněte. 3) Byl policista oprávněn požadovat vysvětlení po panu B.B. (sousedovi pana A.A.) a mohl pan B.B. po právu reagovat tak, jak reagoval? Odpověď právně odůvodněte. 4) Podle kterých právních ustanovení budou vyřizována podání pana A.A. ze dne 9. března 2009? Odpověď právně odůvodněte. 5) Posuďte zákonnost vykázání pana A.A. z jeho rodinného domu. Odpověď právně odůvodněte. 6) Posuďte zda pan A.A. postupoval správně, když v žalobě proti nezákonnému vykázání označil jako žalovaný správní orgán Ministerstvo vnitra. Odpověď právně odůvodněte. 7) Jak by měl krajský soud o žalobě pana A.A. rozhodnout? Odpověď právně odůvodněte. U odpovědí vázaných na aplikaci právního předpisu je třeba použít přesné citace (předpis, paragraf, odstavec, příp. písmeno). ŘEŠENÍ KLP 5/2009: 1. Podle § 63 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen: zákon) je policista oprávněn požadovat prokázání totožnosti po osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu; podle písm. h) cit. odstavce pak po osobě zdržující se v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo správního deliktu…..anebo jiné mimořádné události. Požadavek na prokázání totožnosti byl v souladu se zákonem. 2. Ze zadání je zřejmé, že k předvedení došlo, aniž policista poskytl panu A. A. „přiměřenou potřebnou součinnost“. Předvedení proto bylo v rozporu s § 63 odst. 3 zákona, policisté mohli např. požádat manželku pana A.A. o ověření totožnosti, nebo o předání dokladu totožnosti jejího manžela apod. Ze zadání vyplývá, že k fyzickému napadení policisty ani k jiné skutečnosti uvedené v § 25 odst. 1 zákona nedošlo - připoutání pana A.A. nebylo v souladu se zákonem. Uvedený zásah do osobní svobody je vázán na zákonné podmínky, které třeba vykládat restriktivně. Požaduje-li se tedy fyzické napadání, zřejmě by k zákroku nepostačil ani např. jeden méně intenzivní útok, a už vůbec nepostačí slovní výhrůžky, jak tomu v popsaném případě bylo. 3. Podle § 61 odst. 1 písm. a) zákona lze požadovat vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele (obdobným ustanovením je § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, jehož použití by též přicházelo do úvahy se zřetelem na jeho § 58 odst. 2). Policista požadoval po panu B. B. vysvětlení oprávněně. Odepřel-li pan B. B. poskytnout informace, porušil tím povinnost zákonem stanovenou, neboť nebyly dány okolnosti, za kterých by to policista nemohl po něm požadovat (§ 61 odst. 3 zákona, resp. § 60 odst. 1 zákona o přestupcích). 4. Podání označené jako „odvolání“ je by mělo být vyřizováno podle § 44 odst. 5 zákona, který takový úkon nazývá námitkami. Podání označené jako „stížnost“ by Policie ČR měla vyřizovat podle § 97 zákona. 5. Ze zadání vyplývá, že ustanovení § 44 odst. 1 zákona bylo naplněno, požadavek oznámení (§ 44 odst. 3 zákona) rovněž splněn. Cílem je především bezodkladně poskytnout ochranu ohrožené osobě (ohroženým osobám), proto je nerozhodné, že dům, ze kterého byl vykázán pan A.A., je v jeho vlastnictví. 6. Policista je příslušníkem veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo

jiného obdobného sboru ve smyslu § 83 SŘS (Policie ČR je jednotným bezpečnostním ozbrojeným sborem podle § 1 zákona). Žalovaným je podle zmíněného ustanovení SŘS správní orgán, který sbor řídí nebo kterému je sbor podřízen. Tímto orgánem je Ministerstvo vnitra, jemuž je Policie ČR podle § 5 odst. 1 zákona podřízena, pan A.A. tedy postupoval správně. 7. Žaloba, jíž se žalobce domáhá pouze určení nezákonnosti zásahu, je podle § 85 SŘS nepřípustná. K rozhodování o odpovědnosti za škodu pak není dána pravomoc správních soudů (§ 2 SŘS), nýbrž soudů civilních. Krajský soud by proto měl žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) a odst. 2 SŘS.