Karel Resl POSTŘEHY Z K24 Týden před odjezdem. Zavazující a radostná událost. Bylo mi uděleno „Čestné členství v Adrenalin Teamu“. Je to parta horolezců laděných na extrémní sportovní výkony a zejména pobyty v horách a skalách. Vyhledávají však i jiná dobrodružství. Vysoké Tatry, Prachovské skály a „Adr“ jsou jejich druhým domovem. Na svém kontě mají i skalp Mount Blanku a chystají se pokořit další vrcholy zemského povrchu. Takže děkuji a budu se snažit … Memento a smutná událost. Odjížděl jsem do Újezdu u Brna za dosti, hlavně pro mé blízké okolí, dramatických okolností. Pád s kola v pražské Stromovce nepřežil zpěvák Tesařík z JOJO Bandu a ve čtvrtek, den před odjezdem, hlásila Frekvence 1 střet osobního auta s cyklistou. Výsledkem bezohledné jízdy řidiče bylo smrtelné zranění cyklisty. Nejedu sám, takže raději vypínám autorádio. Beru to jako varování a budu ve střehu, neboť jak říká brněnská herecká kapacita M.Donutil „Pořád se něco děje, stále ve střehu“. No a protože i já mám s pády na kole neblahé zkušenosti (hlavně moji blízcí a mé okolí s mojí léčbou, tak jsem v pátek ráno startoval auto ne zcela s čistým svědomím. Ale co je bez rizika? Vždyť na ten den jsem se tolik těšil. Vlastní cesta probíhala, až na malé výjimky, celkem bez problémů. Déšť, hledání klíčků od auta (u benzinové pumpy u Chrudimi) a zakufrování v Brně se šťastným nalezením výpadovky na Újezd u Brna bylo zpestřením. I když jednu chvíli jsem určité obavy měl. Konečně v Újezdu u Brna. (U Brna jsem byl již delší dobu.) Bez potíží jsem ocitl přímo v prostoru veškerého dění. Byl jsem uvítán pořadateli, zaparkoval dle jejich pokynů a šel se trochu projít. Ne však daleko. Blížila se 14. hodina. Za chvíli začínala v kostele mše svatá. Človíčku najdi si čas a chvíli posečkej. Postůj a alespoň na chvíli uvažuj nad smyslem svého bytí a počínání. A kde je k tomu vhodnější místo ne-li v kostele. A ten je přede mnou. Je udržovaný a pěkně upravený. Vstupuji a přicházím právě v čas. Se zaujetím jsem vyslechl řeč pana faráře, slova pro povzbuzení na K24 a do dalšího života - člověk by měl mít jasné cíle. Rovněž životní cesta by měla mít pevný směr bez bloudění. A pokud klopýtneme nebo sejdeme z cesty, musíme vědět kudy a kam a ke komu se vrátit. Přijímání svátosti, modlitba. Moderně pojaté a s citem zazpívané písně. Avšak to překvapující přišlo nakonec. Byli jsme panem farářem vyzváni, abychom přistoupili přímo před oltář a společně s ním, propojením rukama vytvořili společný kruh. Neočekávané, tajemné a přece tak jasné. Tóny a slova písně „Jedeme“. Přijímání pozitivního. Byl to zážitek. S ničím takovým jsem se ještě nesetkal. V Újezdu u Brna poprvé. Díky. Nakonec ještě chvilka rozjímání a jdu se věnovat světským záležitostem.
Byl jsem dobře naladěn a šel se připravovat na cyklistiku. Prezentace, přihláška, startovní číslo, mapka trasy, tričko s logem K24, vybalit a dát dohromady kolo, trošku se posilnit (svačinu, ani oběd jsem nestihl). S e-mailovým přítelem a dopisujícím si kamarádem Jurisem jsem se setkal při prezentačním mumraji. Dali jsme řeč. Jirka mi představil svého otce, pana faráře a další osobnosti K24 . Měl však napilno, pořadatelské povinností, takže musel stíhat úplně všechno. Blížila se 16. hodina. Seřazení na startovní čáře. Zařazuji se na konec startovního pole. Cíl mám jasný – vydržet až do konce a kilometráž 400 plus. No uvidíme. Odstartováno! První zahřívací kolo. V duchu jsem si říkal kolik jich asi bude celkem. Dojedu to? Neozve se zranění? Ale v souladu s mottem K24 „Co tě nezabije to tě posílí“ jsem pomalu roztáčel kliky. Jel jsem opravdu velmi pomalu. Seznamoval se s okolím. Všichni mi ujížděli. Dojíždí mě dívčina. Dáváme se do řeči. Povídáme si odkud jsme. Děvče je místní, z Újezdu. Opravují dům – střechu. A na jeden okruh si odskočila od práce, na podporu K24. Pak opět do práce a snad zítra nějaké to „kolo“ ještě natočí. Vlevo, odhaduji tak 40 – 50 km od nás, jsou vidět nějaké vrchy. Ptám se: „Co to je“ ? Děvče odpovídá: „No to je přece Pálava“. No jasně, jsem u Brna, přiznávám provinile. Před námi se rýsoval zámek. To jsou Židlochovice, „vládní zámek“, poznamenává dívčina. Tak jsme si pěkně povídali, pomaličku šlapali. Najednou se kolem nás mihla skupina razantně šlapajících mladíků a k mému úžasu byl na špici tohoto cyklistického balíku sám pan farář. Zasloužil si mé uznání a obdiv. Jel opravdu fantasticky. To jsem si již také uvědomil, že musím přišlápnout. S dívkou jsme si popřáli dobrou jízdu a někde za odbočkou v Blučině jsme se rozloučili. (Bohužel jsme povídali a povídali, ale abychom se představili, to jsme jaksi nestihli). Pak jsem se vydal vstříc okruhům K24. Ještě před startem někdo říkal: „Do večera najet co nejvíce, noc přežít a ráno to nějak ustát“. A já dodávám: „Po poledni to ještě nějak ušlapat“. Kroužil jsem okruh za okruhem. Jednu chvíli jsem se sjel s kamarádem Jirkou Jurišem. Tuším, bylo to někde před vjezdem do Telnice, kde bylo docela nebezpečné místo – přejezd „šikmých“ kolejí – takže tady určitě opatrně (nebezpečných míst však bylo na trase více a nebylo od věci si je zapamatovat, protože v noci se to bude hodit). Do Újezdu, místa startu a cíle jsme jeli pohromadě. Zde bylo i kontrolní stanoviště. Vládla tam dobrá atmosféra. Od předsunutých hlásek bylo slyšet: „Jede další. Jaké startovní číslo? Desítka“. Při vlastním průjezdu kolem rozhodčích a zapisovatelů nahlášení startovního čísla a informace o dalším pokračování nebo přerušení. Protože jsem měl ještě „nafasováno“ v láhvi jonťák REG-GE a v kapsách CORNY tyčinky tak jsem při průjezdu hlásil: „Jedu dál“. Ozvalo se desítka pokračuje. No a tak jsem kroutil kolo za kolem. Akorát s tím rozdílem, že až na malé výjimky jsem zastavoval v „DEPU“ každé kolo, abych doplnil zásoby na přežití. Občas mě předjel cyklistický vláček. Z vagónků se ozývalo zapoj se. Byl jsem v pokušení, ale nakonec jsem zůstal věrný samotářskému pojetí tzv. na vlastní triko. A také to bylo určitě bezpečnější, protože jak jsem se dozvěděl později nějaké kolize byly.
S ostatními „nevláčkovými“ cyklisty jsme se při předjíždění zdravili, něco prohodili, úsměv s přáním dobré jízdy a věnovali se svému. Tedy šlapání. Při dalších průjezdech „desítky“ cílem, jsem zaslechl: „Ten je můj, toho zapisuji já“. Takto jsem byl přidělen zapisovatelce, a musím se zmínit, že hezké zapisovatelce. Zde však přiznávám, že byly hezké a příjemné všechny. Po ukončení K24 se dozvídám její jméno – Jitka. I průjezdy tedy měly své osobité kouzlo. Takže pozdrav všem dívkám. Při průjezdech Opatovicemi jsem pozoroval čilý ruch na náměstíčku (na návsi). Příprava na nějakou slavnost. Ale o tom až později. Pomalu se stmívalo, blížil se večer a hlavně noc. A také dilema – pokračovat nebo odpočívat. Byl jsem na tom dobře, tak volím pokračování. No a také nevím jak na tom budu zítra. V duchu si říkám, jsi tady na tolik očekávané K24 tak šlapej. Namontoval jsem světlo. Šlapu a šlapu. Zastavuji abych trošku seřídil osvětlení. Zastavují dva cyklisté. Jedním z nich je kamarád Jirka - Juris. Po ubezpečení, že nemám problém mizí v temnotě. Světlo seřízeno a i já se vydávám vstříc temné noci. Občas přeběhne přes silnici zajíc a když spatřuji jednoho zajíce po kolizi s autem přejetého tak si uvědomuji, že kdyby mi vběhl do kola tak ani nestačím uvolnit nášlapy. Při průjezdu se zastavuji v DEPU a montuji normální šlapky, obouvám tenisky, také nějaký „gáblíček“pojídám něco na přežití - cihlový sýr MADELAN, klopím nealkoholické pivo (možná, že byly dvě) a vydávám se vstříc dalším okruhům. Jedním z rizikových míst v noci byl přejezd dálnice, tuším to bylo za Albrechtovem. Stačilo by se „netrefit“ a bylo by zle. Tady také opatrně. No a právě někde před tímto místem, hodně po půlnoci ostře brzdí a zastavuje auto, řidič stahuje okénko a vykřikuje: „Co tady děláš? To tě to baví?“, ale v hlase bylo cítit zlobu, či nepochopení a také asi to, že na silnici v tuto noční dobu mu cyklista překáží. Takže jsem nezastavoval a raději ujížděl dál. Později, v dalším nočním kole mě někdo dojíždí. Pohyb světelného kužele se zpomaluje, dáváme trochu řeč. Jak jsem později zjistil, byl to budoucí rekordman K24 Miloslav Šoch. Měl na mě tři kola náskoku. Začíná svítat. To je dobré zjištění. Takže noc jsem tedy přežil. Ale to jsem netušil co mě později čeká. Bylo to někdy kolem půl šesté. U Opatovic. Slyším nějaké zvuky podobné tomu co vydává nenamazaný řetěz u kola nebo tak nějak. Ohlížím se vlevo,nic. Kouknu vpravo a taky nic. Vzadu za mnou také nic. Hluk sílí. Identifikace jasná – pravá strana. Ale co to je? A hlavně kde? Prázdná silnice. Nalevo volný výhled, napravo kolmo k silnici keře. A v tom to přišlo. Zpoza křoví se něco mihlo a téměř současně to vlítlo na silnici. Kamikadze? Ne, cyklista na horském kole! Adrenalin začíná fungovat. Okamžitě dělám manévr. Strhávám kolo doleva a rázně šlapu do pedálů. A udělal jsem dobře. Vyrážím dopředu a jen o pověstný vlásek míjí „horák“ mé zadní kolo. Otáčím se. Vidím dokončení plochodrážní zatáčky, jen tak tak se provinilec drží na silnici a snaží se uhánět opačným směrem nežli já. Vykřikuji za ním „Dávej Bacha“ ale šlapu dál. Avšak při pomyšlení, jak málo stačilo a mohl jsem být katapultován nebo přišpendlen k silnici, mě moc dobře nebylo. Brr, nechci ani domýšlet. Rychle se vzpamatovávám, přesto se téměř okamžitě vybavila nepříjemná vzpomínka na dobu nedávno minulou. Zhluboka vydechuji, vzápětí nadechuji a pokračuji. Byla to adrenalinová bomba.
A nyní něco k již avízované noční epizodě v Opatovicích. Jak jsem se již zmínil, tak při průjezdech Opatovicemi jsem pozoroval čilý ruch na náměstíčku (na návsi). Příprava na nějakou slavnost. Stoly, přístřešky, místní kapela. Hodně lidí korzovalo na silnici. Dobrá nálada, hudba vyhrávala. Při každém projetí povzbuzování a ovace jako by se jela slavná Tour de France. Pěkné. Při jednom průjezdu jsem byl obklopen místní chasou. Kluci měli pojízdný buben a procházeli přes vesnici. Zpomaluji, jedu pomalu, téměř nešlapu. Chlapáci mě přidržují kolem ramen. Povídáme si. To víš máme HODY. Něco jsme vypili, něco nás ještě čeká. Taky máme před vojnou. Zapíjíme, slavíme HODY. A bude to až do rána. A co ty? Jezdíš K24? (měli dobré informace) Dej si s námi ... S díky odmítám. Čeká mě ještě nějaký ten kilometr a po pivu mám olověný nohy. Takže ještě jednou díky. Jeden říká: „Máš pěkný modrý světlo. To se mi líbí“. „Určitě to také někdy zkusím, alespoň pár koleček“ - ozývá se další. V této cyklisticko-hodové a pohodové symbióze jsme ujeli asi 200 metrů. Kolo a buben. Za zvuků kastalda. Zvláštní atmosféra. V minulosti se mi stalo, že při plném provozu na silnici zpomalí auto, spolujezdec stahuje okénko a začne si se mnou povídat o cyklistice a pak o všem možném. Ale „HODOVAT“ na kole, uprostřed noci, téměř na tanečním parketu, obklopen chasou a za doprovodu rázného bubnování to má své neopakovatelné kouzlo. Tož chlapci pěknou zábavu a dobrou vojnu. A tobě ať se dobře šlape. Ahoj a oddávám se dalším kilometrům. Dopoledne pak ubíhalo, či spíše ujíždělo bez problému. Cyklisticko maratónský stereotyp. Za zmínku však určitě stojí následující. Dojíždím trojkolku, kterou dle mého názoru dává do pohybu hrdina K24. Člověk tělesně postižený. Přesto houževnatě šlape a metr po metru se prokousává ke svému cíli. Obdivuji jeho výkon a s uznáním se skláním před jeho výkonem a životním optimismem. Projíždím kontrolou. Cítím se dobře. Odmítám tedy možnost v DEPU něco doplnit. Šlapu dále, kilometry se však nějak „natahují“, vzdálenosti se zvětšují. Už je to tak. Něco jsem „prokaučoval“.Tělo je v pořádku, mechanismy a hnací ústrojí jsou funkční. Nato, že mě po událostech u MEXIKA něco bolí, jsem již zvyklý. Dějí se však jiné věci. Vázne přívod energie. Zřejmě chybí pohonné hmoty. Řídící jednotka dává povel šlapej, ale moc to nejde. Přesto roztáčím kliky. Proti časovým předpokladům však začínám ztrácet. Jsem opět v DEPU. Teď ani chvíli neváhám. Odbočuji. Zajíždím k autu. Otvírám „špajzku“. První co vidím je sušené ovoce. Opět neváhám. Obsah sáčku mizí. A pak ještě jeden. Dávám banán. Zapíjím to ABT (mléčný nápoj). Přicházejí na řadu marmeládové piškoty OPAVIA. Pak trochu medu. A surovinou základnu ještě doplňuji sýrovým blokem MADELANDU. Ještě by to chtělo něčím podpořit. Pro jistotu klopím nealkalického RADEGASTA. Banány a CORNY do kapsy a vydávám se na další cyklistickou pouť. Do posledního zvonění zbývají ještě čtyři hodiny. Tak snad ještě něco natočím. I když vím svoje. Nepříznivou energetickou situaci jsem eliminoval. Tělo tuto pomoc neodmítlo (to jsem si uvědomoval hlavně při míjení „nešťastníků“, kteří byli nuceni situaci řešit razantním a nepříjemným a neestetickým způsobem). Situace se nelepšila. Avšak ke zhoršení, a to je hlavní, nedocházelo. Takže jsem z toho vyvázl celkem dobře. Pokračuji dále. Vcelku se již nic zvláštního neudálo. Až v posledním kole. Za Telnicí dojíždím a předjíždím kolečkáře. Za sebou slyším auto, spíše jen klakson, troubení jako by jela svatba nebo hasiči k ohni. Ale tak tomu nebylo. Když mě auto míjelo, tak řidič
projevoval svou nespokojenost s mým předjížděním, ačkoliv jsem předjíždění předem avizoval - vzorově jsem levou rukou a s dostatečným předstihem hodil „blinkr“. Kolečkářem byla cyklistka, která mířila vstříc úspěchu. Jela na umístění na bedně. Jela na placku. A podařilo se jí to. Byla bronzová. Ještě jednou gratulace. Do cíle jsme dojeli společně. Bylo půl čtvrté. Oba končíme. Při pomyšlení, že jsem mohl půl hodinu ještě zužitkovat, jsem si zasteskl nad časem „ztraceným“ v DEPU při doplňování zásob. Příště někoho s sebou! Ale byl spokojený. Vždyť jsem vydržel až do konce a kilometráž byla také našlapaná. Zašel jsem do oratoře. Zakousl dobré klobásky a vyfasoval energetický balíček připravený pozornými pořadateli. Napil čaje. Rozebral kolo. Vzpruha pod studenou vodou. Převleknutí. Vyhlášení výsledků. Příprava na cestu domů. S kamarádem Jirkou jsme ještě chvíli povídali. Pak i s Jirkovým otcem a také panem farářem. Domů se mi ani moc nechtělo. Večerní akce na oratoři mě lákala. Rozloučení a poděkování za vydařenou akci. Nasedám do auta a startuji Je mezi 18. a 19. hodinou. Vyjíždím z prostoru oratoře a mávnutí na rozloučenou odstartovalo etapu k domovu. Etapu, která bude částečně i etapou noční. Vyhýbám se dálnici. Projíždím část cyklistického okruhu K24. Směr Židlochovice. Snažím se držet orientaci. Nikde nezabloudit. To se mi daří jen částečně, občas se musím někoho optat. Z nejhoršího jsem venku. Pak již jedu po známé trase. Už je noc. Často zastavuji. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Přeci jen druhou noc nespím. Jsem na silnici a to vyžaduje mimořádnou ostražitost. Stačilo by málo … Blížím se do Pardubic. Tady „kufruji“. Neuvěřitelné! Vesnička Ráby, přejíždím úspěšně úzký most, spíše je to nouzová lávka. Beru směr Sezemice a pak již na Hradec Králové. Stále se udržuji v bdělosti. Sebemenší náznak únavy zaháním čerstvým vzduchem a rozcvičkou. Potkávám vracející se z diskoték. Jsem šťastně doma. Brzo se bude rozednívat. V posteli ještě chvíli „trávím chuťovky zážitků“ z K24 a pak si dávám bohatýrskou „Dobrou noc“. Nespím však dlouho. Sluníčko mě vytáhlo z postele ven. Jsem překvapivě naprosto fit. Pohoda – a to, že mám nějaké bolístky z dob dávno a nedávno minulých jsem si již zvykl. Takže spokojenost. Dávám se do šlapání - avšak s kolečkem, k tomu lopata a krumpáč. Škoda. P.S. Jirko, poděkování patří všem. Všichni si zaslouží uznání. Nikoho nejmenuji, protože bych určitě na někoho zapomněl. Neboť bez jejich přítomnosti a starostlivosti by nebylo možné K24 uskutečnit. Ať již zapisovali průjezdy nebo zajišťovali občerstvení nebo se starali o technické či jiné zázemí. Mimochodem, v kuchyni byla zřejmě nejmladší pomocnice, i ona si zaslouží poděkování, což tímto činím. Pozornost si zaslouží slušné a příjemné vystupování všech děcek a pořadatelů. Nebývá to obvyklé. Tak tedy Jirko ještě jednou vám všem díky. Těším se na další nejen cyklistické epizody z Újezdu u Brna. Logotričko K24 jsem již několikrát „proluftoval“. Jirko, abych nezmeškal, tak se přihlašuji s předstihem na příští ročník K24.
