Karel Resl JAK JSEM (MOC) CHTĚL… Po nedobrovolném vynechání loňského ročníku a ukončení celé, poměrně dobře rozjeté cyklistické sezony, byl pro mě letošní jubilejní ročník K24 výzvou. A to výzvou ne ledajakou. Vždyť káčko o sobě dalo vědět poprvé před čtyřmi lety v roce 2001. Zrodilo se za zcela skromných podmínek a jistě nikdo ze zakladatelů netušil v jakou akci se rozroste. Tenkrát se několik odvážlivců rozhodlo šlapat a kroužit na kolech kolem Újezdu dvacet čtyři hodin. Možná, že bychom se divili na jakých to bylo kolech a s jakým vybavením. A dnes? Do Újezdu jezdí cyklistická elita avšak všichni z pelotonu se těší na setkání s kamarády a dobrými lidmi a také je sem láká přijet poznat něco nového a vyzkoušet si co vydrží. Jsou tu k vidění nejen pěkné cyklistické stroje ale také neuvěřitelné výkony o kterých se obyčejným smrtelníkům nezdá ani v těch nejdivočejších SCIFI snech. No řekněte nejsou 710 km v mužích a 510 km v ženách fantastické výkony a to jsem přesvědčen, že v brzké době tu bude pokořena 800 km vzdálenost. Možná to bude už příští rok. Takže Jirko, Pavle a vám všem ostatním z oratoře díky. Díky za pěkné setkání, díky za pěkný cyklomaraton. Gratuluji k tomu, že jste vydrželi, že jste dobrá parta. Je 17.června po desáté hodině dopolední. Přijíždíme od Brna a za Rebešovicemi se v Rajhradicích napojujeme na „újezdecký okruh“, směrem do cíle. Podařilo se zajistit manažera a řidiče v jedné osobě (bráška Petr). Zastavujeme v Telnici a pro jistotu nakupujeme náhradní baterie do svítilny na noc. Počasí vypadá slibně (pršet asi nebude) a mojí snahou je „přešlapat“ magickou hranici K24 (tedy abych byl konkrétní, magickou pro mě). Avšak oproti loňsku nemám tolik natrénováno a určité zdravotní potíže mě stále činí problém. Letos jsem začal točit „kliky“ až v dubnu a to ještě velmi opatrně. Jediná delší štreka 160 km do Českého ráje. No zkrátka nic moc a přitom ještě opětovné dlouhodobé lavírování se zdravím. Z nejhoršího mě dostali v privátní ordinaci – mimochodem pan doktor je také aktivní cyklista a není vyloučeno, že v některém z příštích ročníků rozšíří peloton K24. Neduhy byly zažehnány. Odhodlání je. Loni jsem litoval toho, že mnoho věcí neokusím, že kromě jiných věcí, si „nesáhnu“ až někam na dno sil. To jsem však netušil, že letos mi toho bude dopřáno vrchovatě (o tom však později). A již jsme přímo v centru dění. Parkujeme v prostoru startu. Vyrážíme za poznáním blízkého okolí, směrem kam nás nohy povedou. Kolem kostela, přecházíme hlavní silnici a ocitáme se na Janově náměstí. Procházíme úzkou uličkou mezi domy a stoupáme do mírného kopečka a dle předchozího značení jsme někde Pod Vinicemi. Na sloupu pouličního osvětlení vidíme ještě místní (opravdu místní) značení Krokodýlov, ale tam již nejdeme. Stáčíme se zpět a lavička pod kaštanem vedle kapličky nás zve ke krátkému zastavení. Po krátkém posezení ve stínu mohutného stromu jdeme nakoupit nějaké vitamíny v podobě banánů a mysli tyčinek. Míříme k oratoři. Prezentuji se na startu, kde se zdravím s Terezkou , Zdislavou, Monikou a Maruškou, přitom si pletu Moniku s Maruškou a i u Zdislavy jsem si nebyl jistý zda je to skutečně ona. Dostávám startovní číslo „15“, podepisuji, že jedu na vlastní nebezpečí a přebírám poukázky na energetický balíček a klobásky. Ptám se na Jirku, který měl přijet z Olomouce o něco později a dozvídám se od Pavla, že nestíhá a bude rád když nezmešká start. Pavel ještě dodává, že Jirka teď stále něco nestíhá. Já poznamenávám, že jsme s Jirkou v minulosti uznali to, že čas je proto tak vzácný, že ho je málo. A proto se musí využívat každá minutka, každý okamžik. Avšak v praxi to pak vypadá tak, že stále spěcháme a někdy to vyvolává dojem, že spěcháme proto abychom pak mohli čekat.
Dvě hodiny před startem začíná mše svatá. Ne však v kostele (tam probíhá smuteční rozloučení), ale přímo na faře . Využíváme této příležitosti. Sedíme kolem velkého oválného stolu ve „dvou řadách“, někteří z jedné strany začínají „řadu třetí“ a ostatní stojí. Naproti nám sedí mladá dvojice … dle oblečení také poutnici – cyklisté. Určitě se ještě uvidíme. Slova kněze připomínají, že ten největší závod, který jedeme, je náš život … a záleží na každém z nás jaký bude …, jaký převod zvolíme, kam se v pelotonu zařadíme…,takže snažme se. Následují písně při kytaře, svaté přijímání, tradiční propojení rukou – vytvoření řetězu a předání impulsu, modlitba, vzpomenutí na ty, kteří se nemohou zúčastnit. Na závěr píseň a přání úspěšného absolvování K24. Přitom zvenčí začínají zaznívat smuteční písně. Je to zvláštní, je v tom „něco“ co nutí k zamyšlení. Dostává se prostoru k úvahám. My se právě chystáme na pokračování našeho „rozjetého závodu“, na svou další dílčí etapu a někdo již svůj životní závod ukončil. Vítězně? Je těžké si toto vše uvědomit, připustit si tyto myšlenky a nezavrhnout je hned v zárodku. Ale tak to v tu chvíli prostě vyznělo. Jak kruté! Nebo naopak milosrdné? A co že je to tedy to vítězství? Dojet a končit? Pokračovat? Užívejme tedy dílčích životních etap a radujme se z malých vítězství a hlavně žijme přítomností jak večer potvrzuje Jirka senior (a to v dnešní uspěchané době také není vůbec jednoduché). Bylo by toho ještě hodně na zamyšlení a na nekonečné úvahy. Určitě by to dalo na jedno dlouhé povídání. Mše končí. Do startu zbývá necelá hodina. Dávám dohromady kolo a pro jistotu párkrát šlápnu, pár metrů popojedu. Vše v pořádku. Stavím kolo do chládku. Něco málo jím. Cihla s rohlíkem, zapíjím minerálkou a čekám na čtvrtou hodinu. Bráška plní láhve „ionťákem“. Letos si dopřávám trochu lepšího „cyklistického proviantu“ (iontový nápoj PENCO a ENERVIT, gely,banány, mysli tyčinky a rybí řízky, nealkoholický RADEGAST). To aby ten „gáblík“ byl alespoň trochu vydatný (a snad i trochu různorodý), vždyť chci jezdit nonstop. Do startu cca 10 minut, lokám první doušky ionťáku. Do kapes dávám tyčinky a gely. Skousnu jeden rybí řízek a spokojeně reaguji na výzvu k řazení se na startovní čáře. Přitom se zdravím s Jirkou. Stihl to, sděluje mi však, že začne jezdit až později. Řadím se na úplný konec startovního pole. Je odmávnuto. První lajna vyráží jako sprintéři na 100 m. Já vyjíždím pozvolna. Vychutnávám si první metry. Nechávám za sebou poslední újezdecké baráky. Špička startovní pole, přestože jsem na přímém úseku silnice, není vidět. Spatřuji však vlaječku „kola naležato“. Po chvilce jej dojíždím. Zdravíme se a přejeme si ať nám to šlape. Roztáčím kliky a oddávám se okruhu. Snažím se monitorovat „silniční ementál“, aby se mi nestal v noci osudným. Ale s radostí zjišťuji, že pořadatelé všechna nebezpečná místa pečlivě a zcela jasně označili, což jsem ocenil zejména v noci. Značkaři odvedli velice dobrou práci. V noci jsem si pochvalovali šipku která ukazovala odbočku z hlavní silnice na Měnín. Musím také podotknout, že značkaři jsou šprýmaři. Budiž jim to ke cti. Přispívalo to k dobré náladě. Například „To je králík“ nebo „Ještě pět km“ nebo pivo 15 nebo svérázně pojatá značka hrboly a další. Jo fakt dobrý. Povedlo se vám to. Ať vám tato vtipnost vydrží hodně dlouho. Zakončuji první okruh a pokračuji dále. V „našem depu“ u brášky beru pití a vyjíždím vstříc druhému okruhu. Byl jsem trochu „zatuhlý“ ale jinak v pořádku. Toto kolo jsem absolvoval v pohodě, bez větší námahy a s ohledem na mé zdravotní problémy volím „opatrný“ způsob dýchání. Na několika místech nás lidé zdraví a povzbuzují. Při průjezdu cílem druhého kola slyším „Tohle kolo jedu s tebou“ to volá Jirka. Opět nabírám v depu pití a s Jirkou vyrážíme na trať. Pěkně si povídáme, cesta nám v klidu utíká. Někde za Měnínem postřehnu na poslední chvíli auto, spíše jsem zahlédl jen fletrující vlaječku na které jsem však zcela jasně viděl znak K24. Otočit se za ujíždějícím autem by v tu chvíli bylo nebezpečné kvůli možné kolizi, takže jsem ani nepostřehl barvu automobilu natož značku. A tak tedy Jirkovi říkám “Vy tady máte nějaké propagační auto na káčko“. Slyším zápornou
odpověď. A já mu sděluji co jsem před chvílí zahlédl. Nevěřícně kroutí hlavou. Pokračujeme v povídání a ukrajujeme z okruhu metr za metrem. Jede se nám pěkně. Za Otmarovem Jirka zpomaluje a říká pokračuj, já tě dojedu. Blížím se do Telnice, kde se odbočuje na pravou stranu a vjíždí se na hlavní silnici a po pár metrech se odbočuje vlevo kolem Orlovny a „Černé hory“, na kterou opět upozorňují naši vtipní značkaři. V této pasáži se muselo jezdit opatrně, protože z prostisměrné zatáčky občas velmi rychle vyjelo auto a bylo tedy v zájmu každého cyklisty rychle odbočit na levou stranu do relativního bezpečí. Provádím tento bezpečnostní manévr a v tom slyším od Orlovny „Nazdáár, „Ahóój“ opětuji pozdrav a pokračuji dále. Vždyť to byl známý hlas říkám si v duchu. Otáčím se a už to je jasný. Spatřuji Luboše a Martinu. Zpomaluji, ještě pár metrů popojíždím a sleduji provoz. Tak a teď můžu otočit a honem ke kamarádům. Vypínám boty a to už poznávám také Pavla. Od Luboše slyším koukej. Ukazuje na druhou stranu silnice. Vidím zaparkované auto s vlaječkou na střeše. Záhada objasněna. Neznámé auto odhaluje svou tvář – červený Fiat je z Krkonoš v zastoupení Adrenalin teamu.. Okna vylepena fotografiemi a na vlaječce znak K24 a fotka. To jsem měl radost. To byla podpora. To byl doping. To byla vzpruha. A Luboš mě nenechal ani vydechnout a dává mi tolik mysli tyčinek, že kdybych si je všechny vzal tak bych potřeboval za kolo přívěsný vozík. S poděkováním dávám do kapsy dvě. Lok piva odmítám, měl bych „olověné“ nohy. Ještě chvilku povídáme, sděluji místo našeho depa. Jo s bráchou jsme již mluvili. Luboš to vše identifikoval v místě startu podle auta. Dávám informaci o Jirkovi, který jede za mnou a indicie podle kterých ho poznají - startovní číslo 100 a vlasy spletené v culík. Ještě pár slov s poděkováním za podporu ze strany Adrenalin teamu a odjíždím dokončit třetí okruh. To se krásně jede. Mám z toho dobrý pocit. Oceňuji kamarádskou podporu. Vždyť podstoupit cestu z Krkonoš do Brna je úctyhodný výkon. Šlape se mi opravdu lehce. Opět hlásím průjezd, nabírám vodu. V Blučině vidím někoho řídit výjezd auta na silnici. Ale vždyť je to Pavel (hlavní muž káčka – ředitel závodu). Zdravíme se. Bez problémů dokončuji další okruh. Musím však podotknout, že na úseku z Blučiny do Rajhradic foukal čerstvý, velmi nepříjemný boční vítr. Já jsem však také ještě čerstvý, takže je to bez problému. V noci vítr určitě utichne. A co ráno? Jak to bude foukat? No uvidíme, spíše pocítíme. Ráno moudřejší večera. Bez problémů zdolávám další okruh. Čerpám tekutiny. Mezitím se zdravím s Jirkou seniorem a po kratší rozpravě vyrážím do dalšího dějství, které bez potíží dokončuji. Hlásím průjezd do dalšího kola. Na řidítka upevňuji přední svítilnu. Vše vypadá velmi nadějně. Stanovené časy dodržuji, cítím se velmi dobře, žádný problém. Za Blučinou mě dojíždí vláček ve kterém je Jirka s Pavlem. To už pomalu přebírá nadvládu noc. S Jirkou si pěkně povídáme, vláček nám ujíždí a na náhorní rovince mezi Otmarovem a Telnicí se potkáváme s naším doprovodným autem. Dáváme řeč s Lubošem, Martinou a Pavlem. Přejeme si klidnou a dobrou noc s tím, že se ráno někde na okruhu zase uvidíme. Při průjezdu depem je to opět dobré. Je teplo. Doplňuji kalorie a pokračuji dále. Nechávám kraťasy. Noc bude teplá což potvrzuje i můj manažer bráška Petr, kterému hlásím pravděpodobný návrat do depa asi tak za hodinu a patnáct minut. Jede se mi dobře. Rizikovým místům se bezpečně vyhýbám, přejíždím dálnici a sjíždím zřejmě nejnižšího místa okruhu abych v zápětí začal zdolávat „stoupání“ do Blučiny. A najednou pociťuji ostrou bolest. Levé koleno. Při záběru, opření se do pedálu pronikává bodavá bolest. Co se to děje? Dávám nejlehčí převod. Zdá se to být v pořádku. Snad to přejde. Depem projíždím se zpožděním, hlásím průjezd do dalšího kola. Koleno jsem máznul „babskou“ kafrovou mastí. Bráška říká to bude dobrý. To taky doufám a nořím se do tmy dalšího okruhu. Po rovinách to ještě šlo, ale Blučina mě dala jasně najevo, že bude zle. Volím opět nejlehčí převod. Konečně jsem na blučinské náhorní magistrále. Levé noze odlehčuji,
aby se alespoň trošku zmátořila. K tomu se přidává můj „věrný průvodce“ - začínám pokašlávat a vzhledem k mým nedávným problémům zpomaluji a přecházím na ještě úspornější a šetrnější dýchání nežli do této chvíle … Blížím se do Rajhradic a pociťuji na těle dešťové kapky. Začíná pršet. Vždyť jsem přece na dvou místech okruhu viděl rekonstrukci střechy. Že by místní přece jen neodhadli vývoj počasí? Tak to by ještě scházelo. Čeho že se mi to loni nedostalo? Říkám si vidíš, vidíš loni jsi litoval, že si nesáhneš až na dno … a teď si to tedy užiješ. Na vojensky historickém území byla zcela nenápadně rozpoutána nová bitva. A já mám být poraženým. Mobilizuji všechny síly, hlavně psychické. Žádnou paniku, říkám si. Ještě jsem nestačil najít vhodný úkryt před deštěm a přestává. Doufejme že natrvalo. Jeden nepřítel to vzdává nebo spíše uznává, že i bez něho toho budu mít plné kecky. Dokončuji další kolečko, hlásím průjezd. U brášky rozmýšlím jak dál. Otvírám láhev balené vody a chladím koleno. Baštím cihlu, rybí řízek a zapíjím to Mattonkou. Bráška doplňuje láhve, připravuje „tyčky“. Převlékám se. Kraťasy nahrazuji dlouhými a bandážuji koleno utěrkou. Koleno polévám vodou, voda stéká až do boty a utěrka vytváří jakýsi obklad. Nazývám to „Priessnitz mobil“. Nechci se dlouho zdržovat aby nenastal nějaký další problém s případným zatuhnutím kolena a vyrážím dál. Tímto způsobem za intenzivního chlazení kloubového mechanismu jsem jezdil celou noc. Navzdory nepohodě mám, jak zjišťuji docela dobrou náladu, protože: „Při jednom nočním okruhu mě předjíždějí dva borci a při vzdalujícím se světlu červených odrazek vedle sebe se mi vybavuje příhoda,noční cyklistická epizoda, která se svého času odehrála někde u Pardubic. Odjezdy z práce na kole. Byli tři a vždy závodili a jeden a ten samý byl pokaždé poslední. Jednou jeli z odpolední šichty byla již tma a navíc mlha. Ten co býval vždy poslední měl maličko zpoždění tak se dal do stíhačky. V tom vidí dvě červené odrazky vedle sebe. To jsou oni. Překvapím je. Teď projedu mezi nimi a konečně jednou nebudu poslední. To budou koukat. Tak to rozšlapal, už je u nich, ale opět byl poražen (spíše narazil). Ty dvě odrazky to byl stojící autobus…“. Ale uvědomuji si, že i mě by mohla potkat tragédie, kdyby se koleno „zadřelo“. Ještě, že kašel také zavelel na ústup. Další nepřítel odražen. Při každém průjezdu chce bráška hodit ručník do ringu, přesněji před kolo. Vždy se mu však dostává z mé strany stejné odpovědi. Zkusím kolečko a pak uvidíme. Byla to bolestí protrpěná noc. Avšak kupodivu jsem fyzicky na tom nebyl špatně a za rozbřesku to ještě vypadalo, přes všechny tyto útrapy, velmi nadějně. Avšak začalo se také projevovat protěžování levé nohy. Pravačka dostávala pořádně „zabrat“. Levačka na tom však byla stále hůř a hůře. Scénář byl stále stejný. Dával jsem si stále stejný cíl. Dokončit okruh a v depu se uvidí. Přitom se mi vybavilo ze zápisků jednoho účastníka „Okolo ČR“, který měl podobný problém a psal „Ještě že jsem měl rozum a dál jsem nejel“. Zaobírám se těmito a jim podobnými úvahami. V průběhu sobotního dopoledne mimo jiné „listuji“ zkušenostmi a radami různých „odborníků“ a také by mě zajímalo jak by si s tím poradil pan doktor Plzák nebo šílená Anifé na Frekvenci 1( ta by asi řekla „Co blbneš chlape. Slez s kola, dej si pivo, no a na kole se svezeš jindy“ nebo něco podobného).Snažím se to aplikovat na cyklistiku. Jak je to s tím když nemůžeš.Probírám varianty. A jako nejhorší varianta mě vychází: „Nechceš, nemůžeš, musíš“. Ale já chci, avšak nemusím, akorát tak nějak nemůžu. A přece „Když si myslíš, že už nemůžeš, tak ještě můžeš“. Říkám si, chce to vydržet. Na dresech některých cyklistů začíná výrazně vynikat krystalická mřížka jako důkaz spotřebovaných ionťáků a vydané energie. Bráška líčí krutý noční příběh cyklisty, který měl depo naproti přes ulici. Nicméně jsem rozhodnut pokračovat. Posunuji práh bolesti šlapání hodně vysoko. Jezdím dál a jsem zcela oddán tomuto „projektu bolesti“.
Je po poledni. Koleno čím dál tím víc odmítá pohyb. Vítr u Rajhradic snad také fouká stále víc a víc. Jakoby chtěl naznačit, že tady „kleknu“ a budu končit. V tom zaslechnu „Pojď se mnou, já tě vyvezu“. Ne nebyl to kouzelný dědeček.To mě dojela dobrá víla. Chce mi pomoci a nabízí pomocnou ruku, spíše mě chce zapojit do háku. Zmáhám se pouze na strohou odpověď , že bych rád a vysvětluji jak to se mnou vypadá. Že to rychleji nepůjde, že se s tím musím poprat sám a na rozloučenou děkuji. Musím přiznat, že mě její zájem potěšil … Bylo kolem druhé hodiny odpolední a zvažuji zda stihnu vůbec dotočit poslední kolečko. Projíždím místem zapisování a počítání okruhů. Hlásím průjezd do dalšího okruhu. Slyším hlasité „Výborně“. Určitě to byla Terezka. Ta mě tedy poslala do posledního a zároveň i nejtěžšího okruhu. Levačka již téměř odmítala spolupracovat. Bylo to přemlouvání. Ale stále převažovalo jeď, jeď. Přece to nezabalíš..., teď když točíš poslední okruh. Blučinský stoupáčekl si mě opravdu pěkně vychutnal a podobně se mnou laškoval i větrný klín v Rajhradicích. V okolí Telnice se objevuje doprovodný doping – Luboš, Martina a Pavel v autě. Jedou vedle mě a dodávají tolik potřebné síly. Šlapu tak nějak setrvačností. Míjíme Orlovnu, přejíždíme železniční přejezd, vlečku a jsem na nejvyšším místě okruhu, kde mě čeká sjezd do cíle. Přejíždím opatrně naposledy koleje a blížím se, spíše se plížím, do cíle. Jsem v depu. Jsem na konci štreky. Opírám kolo o auto. Sedám na židličku. Polévám nohu vodou. Usmíváme se všichni, Péťa. Luboš, Pavel a Martina, která „cvaká“ závěrečné fotky. S Lubošem to zapíjíme nealkoholickým Radegastem. Převlékám podpůrný tým do oranžových logotriček K24. Pavel zjišťuje v mých statistikách jeden nezapočítaný okruh. Po reklamaci vše objasněno. V počítači je vše zaevidováno, ale bylo opomenuto provést záznam na papírové výsledkové tabuli. Vše je dáno do pořádku. Podpůrný tým se vydává na zpáteční cestu. Já se jdu trochu opláchnout …. a čekám na zakončení káčka. Opravdu bylo dosaženo úctyhodných výsledků. A na stupni nejvyšším cyklista - poutník z fary (snad se nemýlím), tak ať ti to hochu ještě hodně dlouho tak pěkně šlape. Pár slov s Jirkou. Za pozvání na závěrečné posezení v oratoři Jirkovi děkuji a je mi to líto že to tak dopadlo. Vždyť jsem byl rozhodnut, že se letos zdržím … Takže určitě příště. Bráška by přece jen rád ještě dnes dojel domů (a koleno také touží po klidu a ani nelze předvídat co se z toho vyklube). A tady se opět potvrdilo jak je těžké žít přítomností. Pořádně jsme ještě nestačili polknout káčko a už chceme (musíme) být zas jinde. Kratičké rozloučení a vyrážíme na zpáteční cestu. Přece však kratičké zastavení. Odbočujeme směrem k Prackému kopci k Mohyle, kde se nakrátko zdržujeme… A jak dopadla moje bitva? Byl jsem poražen. Na pomník to není, přežil jsem. Koleno a vítr mě rozdrtily. Jsou to šrámy potvrzující motto jednoho ročníku K24 „Co tě nezabije, to tě posílí“. Až taková prohra to zase snad nebyla. Cenným skalpem pro mě bylo dokončení cyklokáčka nonstop. A hlavně v praxi jsem si nechtěně ověřil „Když si myslíš, že už nemůžeš, tak ještě můžeš“. (mimochodem jsem to navrhoval letos jako motto K24). Přímo na bitevním poli u mohyly (zřejmě pod vlivem euforie) se rozhoduji. Příští rok zvedám laťku. Pěkně po Bábosku (olympijská výška).Vynechám pokus na magické hranici a jdu přímo na další „postupovou výšku“. To pro mě znamená: „ Letošní magická hranice + 1 okruh navíc“. Koleno jakoby to slyšelo a ihned kontruje. Je značně zatuhlé a při nasedání do auta musím levé noze dopomoci rukama … Ale teď už opravdu domů… Avšak přece jen na závěr Lubošův „zápitek“: „Nemusí to vždycky vyjít. Hlavně, že jsou zážitky“. A ty rozhodně byly …
