KDYŽ NEBE PLÁČE Karel Resl Je čtvrtek odpoledne. Den před velkým káčkem. Na hodinách naskakuje osmnáctka a měl bych začít s přípravou na misi K24. Vychystávám a balím potřebné. Avšak, tak jako každoročně, jsem okolnostmi donucen odbíhat k jiným záležitostem a nestíhám. Na kole dělám rychlou technickou. No konečně! Snad je všechno v autě. To mě to zas trvalo. Končím pozdě v noci. Už toho ani moc nenaspím. Je skoro půlnoc a nejsem si tak docela jistý, jestli mě Krakonoš nenápadně nepřibalil něco ze svých deštivých a větrných šuplíku. Uvidíme. Ráno moudřejší večera. Probouzím se v pět, čtvrthodinku před budíkem... Neprší, avšak nic moc. Zamračeno! Rozhodně to není moudré ráno. Vydávám se na cestu. V sedm mám být u Petra. Je to můj obětavý bráška, sportovní manažer, řidič, catering... a zastánce dalších a dalších funkcí na podporu celé akce. A také kutil. Letos zhotovil celtovou stříšku jako ochranu našeho stanoviště před sluníčkem..., vždyť loni tolik trpěl vedrem, nebylo kam se schovat... (ale to jistě netušil, že to bude letos úplně jinak). Jsem na místě. Stisk ruky a Péťa okamžitě hodnotí meteorologickou situaci: "Hele bráško, nečeká nás nic pěkného". "Já vím. V dešti jezdit nebudu". Následuje moje rychlá odpověď a téměř stejně rychlá je i nakládka potřebného materiálu - stoleček, židličky a protože pojedeme domů až v neděli tak bereme i spacáky. Definitivně nabíráme směr Újezd u Brna. Soustředíme se na silniční mumraj a také na sledování "vzdušného prostoru". Projeli jsme Kolínem, který nás přivítal jemným deštěm. To by ještě šlo. Jihlava však již vodou nešetřila. Tady to již bylo o něco horší. Ale pak došlo ke zlepšení. Že by přestalo pršet? V půl desáté projíždíme Brnem a je po naději. Obloha silně potemněla. Je zakaboněno a začíná vydatný déšť. Je zřejmé, že hned tak nepřestane. Spíše naopak. Tak přece vezu vodu z Krakonošova lavoru. Najednou vyzvání telefon. Přijatá zpráva. "To je tvoje" říká Péťa. Chvíli mi trvá, než objevím telefon. Já si na něj snad nezvyknu. Otvírám zprávu a nevěřím svým očím. "Ahoj zlatíčko". Tak takhle pěkně mě už dlouho nikdo neoslovil. No to je úžasný! Pro někoho jsem ještě zlatíčko. Jsem překvapen. Kdo jen to může být? Že by...? Zanechávám úvah a pokračuji ve čtení: "... mohl bys pro mě přijet? Zaspala jsem a potřebuji se dostat do školy na přednášku". A je to jasný, "moje" zlatíčko si spletlo číslo. Zbloudilá SMS zlepšuje náladu a dokonce se vybavuje vtípek: Sličná krasavice si popletla hotelové pokoje. Otevře dveře a v posteli vidí stařečka. "Promiňte, spletla jsem si pokoj" říká krasavice. "Ale nespletla. Jenom jste přišla o padesát let později" odpovídá stařec. Stěrače nestíhají. Dopad dešťových balvanů na kapotu vytváří kulisu Niagárských vodopádů. Telefonuji Lubošovi, šéfovi adrenalinového káčkového Fanklubu. Přikládám telefon na čelní sklo. Nemusím ani moc mluvit a Lubošovi je vše jasné. Přesto hlásí: "Přijedeme!" My mezitím opouštíme dálnici. Tradičně jedeme směrem na Blučinu. Tedy ve směru soutěžního okruhu. A začínají se dít věci. Během okamžiku se po silnici valí silný proud vody. Ještěže přívalová divočina trvá jen chvíli. Dokončujeme okruh a už "jen prší". V Újezdu najíždíme na naši "parketu". Máme to již domluveno dopředu a povoleno na "furt" od majitele pozemku. A první kroky směřují, kam jinam, nežli k hlavnímu stanu organizátorů. První koho spatřuji je Pavel, ředitel K24 a pak další a další. Radost ze setkání. Mají však plné ruce práce ..., a také je trápí mokré počasí. Pavel říká: "Tady moc často neprší. Ale když, tak je to na celý den". Ale cedí všude. Čechy, Morava i Slezsko jsou jedna velká kaluž. "Hodně přihlášených telefonuje a zajímá se jak je v Újezdě a že nepřijedou" dodává Pavel. A ještě se ptá: "Přijede Fanklub? Na Orlovně se již ptali. Těší se na tu správnou partu." "Přijedou Pavle, přijedou." Ptám se na Jirku. Vím, že mu studijní povinnosti nedovolí opustit Řím. "Bude chybět." potvrzuje Pavel. Letos poprvé u toho nebude, ale velkou cyklistiku zažije. Postavil se na start záverečné časovky slavného závodu Giro d´ Italia. Pozdrav do Říma. Jirko, to teda byl super zážitek. Mezi světovými esy a před italskou diváckou kulisou... Stavíme stříšku, původně určenou proti sluníčku. Moc se nám to nedaří, ale povedlo se právě včas. Opět začíná důkladné sprchování. Prší tak, že kdybych se na to díval doma z okna, tak bych si říkal: "Ještě, že tam nemusím". A později, to když šplejchanec ještě více zesílil, bych to ještě upřesnil konstatováním: "Tak do toho by mě nikdo nedostal". A jsem si jistý, že lidový vypravěč a moderátor dechovky ŠOHAJI Jožka Černý z nedalekého Hodonína by řekl: "Prší, sviňa." Ne! V tomhle se na okruh nevydám. Já, od jisté doby souchotinář a skleníkový cyklista, který, když letos nebylo sluníčko a na teploměru pětadvacítka, tak na kolo nesednul. Do toho nejdu! V žádném případě! Zdraví především. Jsem z toho rozladěný. Nebe pláče a mě k tomu moc neschází.
Příprava byla výborná. Jako nikdy předtím. Vytrvalostní i rychlostní zlepšení. I váhově jsem si polepšil. Moc jsem se hlady netýral. Žádná dieta. Šlo to samo a najednou jsem se dostal mezi vychrtlé hubeňoury. Až na jeden tukový polštářek, ponechaný jako zdroj energie na K24. Oproti předchozím sezonám zlepšení ve všech ukazatelích. Tedy spokojenost. Avšak člověk míní, ale časy a v tento dnešní den hlavně počasí mění. Nebe pláče, zem to nestačí pohlcovat. V některých oblastech jsou účinky deště blahodárné, ale na mnoha místech je tomu obráceně. Záplavy, sesuvy půdy. Oběti na životech. Hodně věcí bere za své. Kdo za to může? Ozónové díry? Globální oteplování? Tající ledovce? Nebo snad ta Máňa jedna z té reklamy na exotické dřevo nechala vykácet deštné pralesy? A už jsou tady. "Ahoj Martino, ahoj Pavle." Fanklub se sjíždí. Druhé auto je na cestě. To je dobře. Domlouváme se, že jejich hlavní působiště bude, tak jako každoročně, na Orlovně a s radostí jim sděluji, že se na ně Orlíci již ptali. Nezapomeňte si vzít trička! Je však vidět, že i oni jsou vývojem počasí zaskočeni. Povídáme a povídáme a málem jsem zmeškal mši svatou v kostele. Dobíhám se zpožděním a odhaduji, že asi tak na druhou polovinu. Trošku se zklidňuji a přicházím na jiné myšlenky... jsem tak v duchu se všemi.... A docela si dovedu představit, až to v kostele zahájí a povede Jirka a startovní pole odmávne také Jirka a na okruhu bude vidět také Jirka... Z kostela jdu pomalu, spíše se loudám. Je čtvrt na čtyři, stále prší. Sedím odevzdaně v autě..., moje sváteční VINORA je opřena o auto. Slyším, jak Pavel svolává na start. Opět hlášení: "Do startu zbývá pět minut". Zdá se mi, že to snad zaslechli i v Krakonošově. Ubrali na mocnosti závlahy a zmírnili na takové silnější, snad i snesitelné mrholení. A v tom se to stalo. Cosi se zlomilo..., bylo to dílo okamžiku. Jsem najednou v cyklistickém. Opět se potvrdilo nikdy neříkej... Péťa nevěřícně kroutí hlavou. Sleduje, jak na ponožky navlékám igelitové sáčky a soukám se do treter. Nic neříká. Ví, že by to bylo zbytečné a prohrabuje krabice s proviantem. V rychlosti navlékám pláštěnku a upínám helmu vystlanou šátkem. Bráška podává nějaké kalorie a flašu s pitím. Naskakuji na kolo. Doslova akční vstup na scénu. Plavení cyklistů začíná.
Vyjíždím poslední a opravdu amatérsky vybaven... a odhaduji, že tak na jedno, dvě kola. Déle to nemůžu vydržet. Buď se ozvou záda, nebo budu slabej na dech. Připadám si jako ten největší diletant. Alespoň se zúčastním. Naplňuji tak olympijskou myšlenku. Ne, že by mě bylo do zpěvu, přesto si pobrukuji: "Rybitví, Rybitví, Rybitví ani tam to není špatný." No je to normální!? Po několika kilometrech dojíždím kolo s vozíkem. V jeho těsné blízkosti šlape bdělá "ochranka". Rozpoznávám Jirku s manželkou. Dáváme řeč. "Letos vezu Jiříčka já", hrdě se chlubí otec Jirka. Jiříček ve dvoukolce je tedy historicky nejmladší účastník káčka. Je mu šest měsíců a už to "jede" podruhé. Zatímco letos s tatínkem, tak vloni to odšlapal "s maminkou". Tak ahoj a dobrý dolet Žlutá letko z Ostravy. Bylo to mé jediné delší "povídání" během šlapání. Později to bylo jen letmé zdravení a vzájemné povzbuzování. Nikomu nebylo do řeči. Vzájemné povzbuzování. A pak jsem často ptal: "Nepotřebuješ pomoc?" Jedu vstříc mokrým zážitkům. A opravdu! U vjezdu do Žatčan kdosi opravuje defekt. Pro jistotu se ptám, zda má duši. "Jo, mám. Díky." Vyjíždím z Měnína. Blížím se k "dlouhé" zatáčce a před sebou vidím podivný shluk. Cyklistický chaos. Je jich najednou tak nějak moc pohromadě. Takový nezvyklý chumel roztažený na polovině vozovky. Něco se tady přihodilo. Zastavuji a ptám se: "Můžu nějak pomoci?" Dozvídám se, že je vše zařízeno a sanita už jede. Na silnici leží cyklista ve stabilizované poloze. Nohu má zaškrcenou pomocí duše. Kolo v příkopě (lehosed?). Dozvídám se příčinu - jeden to ve smyku "položil" a druhej do něj "vlítnul." Snad ani ne třetina prvního okruhu vystavila kruté STOP! Pomalu opouštím nešťastníky. Je mi z toho nějak divně. To je teda začátek! Zmírňuji už beztak pomalé tempo, šlapu na půl plynu. V Blučině za mostem u bývalé diskotéky míjím dalšího postiženého defektem a po kilometru další spravující. Mají náhradní velomateriál a zvládají to. A naštěstí se jim nic nestalo. Co se dnes děje? Hororové zahájení? Pokračuji dále a v Rajhradicích, v té pravotočivé, do pravého úhlu zalomené zatáčce, dostávám smyk... Nějakým zázrakem zůstávám na kole. Má cyklistická dušička se ale pořádně zachvěla a vzpomínka na jedno vynucené cyklistické "nicnedělání" přidává další vrásky na mé umáčené tváři a náladě. Jo, jo, na zemi jsi hned, ale znovu se postavit to trvá někdy až moc dlouho. Určitě mám čelo krabaté jako střecha fiakru. Žádný Make-Up by to nezakryl. Nepomohla by ani Lady Avon. Jsem moc rád, že nedošlo k zápisu do mých černých statistik. Míjím Orlovnu, fanklub mě posiluje mocným povzbuzováním. Blížím se k pomníčku stíhačů. Železniční přejezd již z dálky signalizuje přednost lokálky před káčkaři. Využívám zastávky a přemísťuji trochu kalorií do těla. První okruh jsem pak raději dokončoval s velkou opatrností. Všímám si, že ten "můj" loňský přikop v Sokolnici je zavezený. Samozřejmě na koleje jsem najížděl velmi pečlivě v kolmém směru. Patří mezi
kritická místa. V noci mě tady docela potrápilo neposlušné auto - zmíním se později. V cíli u hlavního stanu časoměřiček a zapisovatelek kol se rozhoduji pro další účinkování a hlásím:"Jedu dál." Zastavuji ale na naší parketě a navlíkám plínu - velký igeliťák soukám pod vrchní gatě a trochu na záda. Jsem už docela namočený. Nejsem zrovna vyznavačem skotských střiků. A už vůbec ne zespodu. Doplňuji pití a do kapes láduju ovocné hranolky dohranata upraveného ovoce. Vydávám se "pod sprchu." Stále leje. Kolik toho ještě odšlapu? Tak to opravdu netuším. Snaha rozhodně nechybí. Stále točím kolečko za kolečkem. A přitom dost dobře nechápu, že stále jezdím. Čím to asi je? Buď jsem z toho deště v nějakém šoku anebo jsem jako ti zamilovaní, když nedokáží rozeznat, zda se jedná skutečně o lásku anebo je to jen pominutí smyslů. V mém případě = poblázněně zamilovaný cyklista. Ale do čeho? Raději si budu krátit chvíli historii K24 a "přehrabuji" všechna použitá motta a snažím se je ušít na dnešní den. Vždyť to z roku 2004 by mělo letos svoji logiku "Všichni jsou blázni, jenom já jsem závodník", ale za stávající situace bych ho přece jen upravil vynecháním jedné slabiky na "Všichni jsou blázni, jenom já jsem vodník." A co cyklista smolař? Určitě by se hlásil k mottu z roku 2003 "Co tě nezabije, to tě posílí." A jak ministerské z prvního ročníku "Ministr zdravotnictví varuje. ........... škodí zdraví. Testováno na lidech." Docela by se hodilo: "Jízda mokrou kaluží revmatismus podpoří." Anebo změnit i resort: "Ministr životního prostředí varuje: "Biomasu z kaluží dostaneš až pod kůži." Trička v roce 2006 nesla nápis "Vůle je silnější než smrt." V tomto případě se do žádné úpravy nepouštím. Nechávám být... Není radno ani z legrace měnit výstižný slogan. Vůli mám zatím dobrou, avšak kdoví co bude o pár hodin později. Zatím nemám vůbec pomyšlení na zbabělý útěk z bojiště. V souladu s nápisem na letošním, opravdu zdařilém a líbivém oranžovém tričku, se ani v nejmenším neodvažuji nedokázat! Stále mám chuť jít do toho. A to je pro tuto chvíli rozhodující. Malinko jsem probíral motta. Takový retropohled. Vždyť jestli jsem správně počítal, tak letos se káčko jede podeváté. Anebo je to snad už 10. ročník? Ať je to tak nebo tak, hlavně nenaříkat, nefňukat. Slavit! Samozřejmě na kole. Na Orlovně kompletní Fanklub produkuje a dodává tolik potřebný adrenalin. Ach ty hormony... Maruška na káčko přijela poprvé a zrovna do takové prádelny. Tak Maruško, vítej na území Velkomoravské říše a zvláště pak ve světě velké cyklistiky a megazážitků všeho druhu a také v teritóriu produktů Černé Hory. Teče voda teče, po silnici šplouchá ..., avšak při průjezdech Blučinou se mi zdá, že tady déšť trochu mírní a vždy nabývám dojmu, že snad přestane pršet. Ale je to fata morgána. Před setměním najíždím na blučinskou magistrálu a pro změnu vidím na chodníku rozházené palety cihel, odjíždějící náklaďák a mezi domy pomačkané plechové oplocení. Několik pracovníků jakési logistiky tu pohromu retušuje. Ale to je fofr! To se hned tak nevidí. Kdyby se takovou rychlostí realizovali projekty, nebyly by vůbec problémy s výstavbou čehokoli. Docela jim ten elán závidím. Avšak oni to uklidí a mají padla. Zatímco já asi možná padnu... Musím se také zmínit o krizovce, která mě vystrašila v pátém kole. Bylo to v Žatčanech. Pociťuji divné mrazení. Tělo začíná vibrovat a vypadá to se mnou dosti špatně. Ještěže se držím řidítek. Rychle něco na zahřátí! Něco polknout. Ale co? Nikde nic! Dávám alespoň pár doušků ionťáku a reviduji obsah kapes. Nic vhodného! A co brašnička na kole? Přece něco! Nahmatávám velký gelový záchraňák. To by snad mohlo oddálit můj krach. Otvírám uzávěr a je ze mě Otesánek. Pro jistotu dávám tyčinku, navrch ještě cucám enervit a pořádně to zapíjím. Rychlá energie mě zachránila od krachu. Funkce obnoveny! Strojovna pracuje. A pak mě také později zaskočil kofeinovej absťák. Na Orlovně prosím o přípravu kafíčka na příští průjezd, "Spolehni se zajistíme!", jednohlasně potvrzuje celý tým. Potom to samé přání tlumočím i bráškovi. A stalo, že při dalším příjezdu na Orlovnu bylo kafíčko... Roztřesenou rukou sypu cukr a míchám a pak pro jistotu obě ruce uchopí skleničku... Dostavuje se ošidný a mámivý pocit svěžesti a spokojenosti. Připadám si jako ty ovečky co chodily okousávat to "podivné" křoví a pak nezvykle skotačily. Mimochodem kdy to bylo? Tak to vím naprosto přesně. Příhoda se odehrála v polovině 9.století někde v Arábii. Tam si jeden pastýř všiml, že jeho stádo, po ránu ještě "ospalých" koz, chodilo na pastvě přednostně okusovat bobule jistého keře a pak čile poskakovaly. Pastýř, tuším že jménem Kaldi, bobule ochutnal a prožil povzbuzující pocit čilosti. Mohlo to být i jinak, ale faktem je, že se tak stal prvním závislákem na kofeinu. Káva se pak rozšířila po celém světě. Její celoroční světová spotřeba se odhaduje na neuvěřitelných 5 milionů tun. A možná ještě více. Tým přidává ke kávě bonus. Mají překvapení. Předávají povzbuzující zdravici od kamarádů z té nejlepší kanceláře celého koncernu. Na zápraží adrenalinového "útulku" vychutnávám vylouhovanou Arabiku Robustus a s pomocí celého týmu dešifruji slovní doping. Byla to vzpruha. Dovoluji si citovat:
"Karle, palce Ti drží kolegové z krajní (nejlepší) kanceláře. Ať si splníš sen, jen proboha ne za každou cenu. Buď si vědom toho, že i Tvoje nedojetá minulá pětistovka je pro nás výkon z říše SCI-FI. Takže přijatelné počasí a vůbec přijatelný víkend, kolu zdar! Petr a Martin." Uzavírám další okruh a bráška mě zamotává do kofeinové sítě. Konzumuji kafíčko. Ukrajuji z dalšího kolečka. Předjíždí mě opět čtyřkolový speciál - dva borci ve šlapacím autíčku. (Jak jsem se později dozvěděl, byla to dvojice z Holandska a najeli druhý nejlepší výkon). Vzdáleně připomínají "voiturettu" firmy Laurin a Klement. No jistě, ta mladoboleslavská byla motorová, ale rovněž dvousedadlová. A také vzbuzovala pozornost. Zde se sluší připomenout, že pan Václav Klement byl knihkupec a nadšený cyklista. Společně pak s panen Václavem Laurinem, mechanikem z Turnova, začali pro velocipedisty vyrábět kola Slavia. Později pak na trh dodávali motocykly a automobily. Stali se tak zakladateli světoznámé výroby "vozítek" v Mladé Boleslavi. Kde je však nebeský třpyt? Kde jsou hvězdičky? Marně vyhlížím v nadhlavníku zaparkovaný Velký vůz. Zataženo. Kromě hvězd jezdících na čele pelotonu se asi jiných dnešní noci nedočkám. Míhají se kolem mě v pravidelných intervalech. Jsou to borci. Ocitám se v povzbuzujícím prostoru adrenalinové arény, ale nikde nikdo. Je již hodně po půlnoci. Stále prší a předpokládám, že bivakují v nějakém příjemném prostředí. Deštivo, tma tmoucí. Nikde ani živáčka. Najednou se celá Orlovna rozzáří jako nějaký zámek. Je to dobré, to se asi "naši" zabydlují. Chystají se zalehnout a jsou tedy opravdu suše zaopatřeni. Ale jak jsem se později dozvěděl, bylo všechno jinak. Opět absolvuji sjezd do Újezdu. Jsem před železničním přejezdem. Za zády slyším auto. Ukazuji, že si nadjíždím doleva a vzápětí signalizuji návrat napravo. To abych najížděl na koleje v kolmém směru. Běžný, zcela rutinní cyklistický manévr před glajzami. Auťák to ale nepobral a najednou z toho byla debaklová situce. Uhýbám autu, které mě chtělo svojí kapotou "poškádlit". Dostávám se do smyku a málem to špatně skončilo. Jsem tak zaujatý nečekanou a dramatickou kličkovanou, že ani nenadávám a navíc by to bylo stejně zbytečné. Je to až nepochopitelné, že je tolik bezohledných řidičů... a navíc v noci. Docela bych schvaloval, aby každej "necyklistickej řidič" musel v rámci získání řidičského průkazu absolvovat alespoň hodinu jízdy na kole a alespoň na trenažeru zažít nějakou tu debaklovku. To aby věděl jaké to je, když řidič auta ... Blíží se ráno, stále prší a já šlapu. Energetické zásoby sice ubývají, ale šlapu! Neuvěřitelné! Kupodivu žádné negativní příznaky, které by velely na ústup. Žádné křeče! Možná je to tím dobrým nebeským chlazením. Levá noha však jako by měla protekci. Je ochlazována nějak extra. Začínám se o to více zajímat. Zjišťuji, že mám na levoboku "zapadlou" tyčinku (dostala se tam záhadným způsobem z dresu) a vytváří jakýsi průduch pro studený vzduch... Dělám nápravu a hned je "tepleji". Blíží se nový den. Déšť umírňuje a to je pro mé další účinkování v procesu dobré znamení. Teď se bude hned lépe kroužit. Záda jsou v pořádku. A kupodivu nejsou ani dýchací potíže. Jsem na tom celkem dobře. Avšak jestliže se něco pochválí, tak se to zpravidla záhy pokazí. A taky že jo! Mechanika je záludná disciplína. To známe ze školy, ale tam se dá špatná známka příští hodinu opravit. Začalo se ozývat pravé koleno. Začíná lehce bolet (přestože jsem kolena pravidelně promazával i s gatěma kafrovým krémem). A dobře vím, že s koleny nejsou žerty. Snad to přestane. Vždycky jsem to přece ustál! Přesto se pokouším smazávat časové manko. Část okruhu jezdím docela rychle, ale pak se koleno brání. Je z toho jednoznačně nerovný souboj. Připadám si jako v ringu. Co šlápnutí to direkt do kolena. Trpím tak čtyři kola. Je to však čím dál tím víc bolestivější. Kolenem už nelze bez problémů a bolesti pohnout ani při jízdě z kopce. A můj hnací kloubový mechanismus se zadírá, je zřejmé, že neuzavřu cyklistický semestr díky pokažené mechanice a příští rok se budu muset pokusit o reparát. Je po deváté hodině. Sjíždím kopec. Je v tom i trochu symboliky. Jde to se mnou, spíše jede to se mnou s kopce. Prakticky odpočinková pasáž, kterou, i když nešlapu, se musím protrápit. Klesám ke dnu. Přesto v počítacím centru hlásím: "Pokračuji." Zastavuji však, jako obvykle, u brášky. Sedám do auta, pravá noha čouhá ven... Nová láhev je na kole a dostávám tyčinkovou výbavu. Péťa mě stačí ještě informovat o odjezdu Martiny a Pavla do Brna. A také, že zbytek Fanklubu již odjel domů. Vše připraveno na další dějství. Soukám se z auta a najednou to nejde. Koleno opravdu stávkuje.
Nejde ohnout! Snažím se o rozhýbání. Nechce povolit a při násilném ohybu to bolestivě řeže. Na nohu se nemůžu postavit. Tak to asi bude opravdu konec. Chvíli ještě čekám..., ale opravdu to nejde. Koleno je na šrot a není mu pomoci. Rezignuji na funkci hastrmana! Vzdávám! Konečná! Ano, vůle po životě se zdravou nohou je silnější než smrt. Belhám se do řídícího stanu a oznamuji konec mého snažení. Přesto si však čehosi všímám. Nelze přehlédnout sedící babičku se šátkem na hlavě. To snad ne! Včera mladé dívčiny a teď taková změna. Pavel však brání své: "Pozor, to není stařenka, to je sestřenka!" I tady se bojovalo s chladnem. S bráškou se domlouvám co a jak dále. Budu v oratoři. Osprchuji se. Dám polévku. A vleže trošku odlehčím noze. V zázemí jsou k "vidění" následky mokré silnice - odřeniny a šrámy po pádech. Sprcha obsazená. Po nějaké době, kolem dvanácté hodiny, zaujímám polohu ležícího cyklisty..., no spíše mrtvého cyklisty. "Probírám" se kolem druhé hodiny a belhám se k autu. Péťa předává další informaci: "Byla tady Martina s Pavlem a přivezli Jarynovu bundu. A že až budu doma, tak se s Járynem domluvíme." A dále pak, že někdo projevil zájem o propagační materiály Adrenalin teamu. Nebudeš tomu věřit. Po poledni se klubalo sluníčko. Přiznávám, byl jsem z těch informací poněkud zmatený. Docela útlumový, tak trochu ospalý stav. Nějak jsem ten sled událostí nemohl dát dohromady. Vždyť odjeli a najednou jsou tady, tedy Martina a Pavel. Svítilo sluníčko a teď stále poprchává. A pak ta Járynova bunda. Časová prodleva v zázemí závodu a na "lůžku" v oratoři mě úplně vyřadila z děje. No tak Járynovi zavolám. Ale co to? Někdo v témže okamžiku zrovna volá Péťovi. Ale vždyt to "vyzvání" Járynova bunda! Je to tak! Járyn nejenže nemá kazajku, ale nemá ani spojení se světem. Tady něco nehraje. Přes Luboše se dostávám na telefon k Járynově Šárce. Járyn to bere a dozvídám se co a jak. "Járyne stavím se u Tebe." "Ale já jsem u rodičů v Hartě." Tak jsme domluveni. Jdu s Péťou na klobásku. Z auta pak sleduji závěrečný finiš závodu. Připravuje se vyhlášení výsledků. Na pomyslné pódium by určitě měli vystoupit všichni. Každý, kdo odstartoval a snažil se alespoň "něco" ujet. Bylo to hodně těžké. Zaslechl jsem i taková slova: "Já si pro upomínku nejdu. Taková ostuda. Vždyť jsem najel tak málo." Hoši, hoši, za co se stydíte? Už jen tím, že jste se přijeli poprat s nepříznivými podmínkami si zasloužíte uznání. Vždyť já jsem počínal jako ztracený syn a rozhodl se až za pět minut dvanáct. A to by pak teprve byla ostuda. Být tady pro nic nebo spíše nanic. Tak tedy sláva vítězům. Poražených letos, vlastně tak jako každoročně, nebylo. A borci z bedny našlapali senzační sumu kilometrů ... Předávám skládačky obrázků Krkonoš. Jedna sada na našem parkovacím místě, druhá časoměřičkám a třetí dávám panu kuchařovi, ale místo něho se ozývá nějaká kuchařinka se slovy "My se o to podělíme" a předpokládám tedy, že i s panem kuchařem. Sedíme venku pod velkým stanem společně s osazenstvem oratoře. Diskutuje se... a také probíhá úklid. Z fary přichází důstojný otec a startér káčka v jedné osobě. Sklízí zasloužené ovace a velký potlesk... a je dekorován "čapkou" startéra. Pavel čepuje nealkoholický BIRELL. Dávám také jedno (a později ještě další) a je tedy víc než jasné, že díky sloganu nošovického pivovaru určitě "zůstanu ve hře." No a můj výkon se stal, ačkoliv jsem původně vůbec nechtěl šlapat, mým nejdelším "pobytem" s moji Vinorou v dešti a kalužích. Byl to můj další pokus o překonání sebe samého, což se mi částečně podařilo. Nevím však nevím, zda se mi ještě někdy podaří překonat tu moji metu o kterou stále bojuji. Avšak jak řekla sv. Kateřina Sienská "Ničeho velkého nelze dosáhnout bez značné trpělivosti." Onehdy jsme sjížděli říčku Ploučnici a při přenášení lodě jsme museli přes zahradu, kolem včelího paneláku. A na včelíně nápis: "Prací a pílí vzlétneme k cíli." A to by byla také jedna z možných cest vedoucích k cíli. Usínal jsem tedy s přáním aby mě trpělivost a tréninková píle hned tak neopustily. Ale co koleno? A tak tedy ještě upřesňuji: "Aby mě trpělivost, píle a zdraví neopustily."
Neděle ráno. Máme sbaleno. Ve vedlejším v pokoji nocuje Žlutá letka. Nechci je moc rušit a tak jen přes dveře: "Ahoj příští rok." Startujeme a z okna mává Jirka s Jiříčkem. Tak ještě chvilku povídáme... hoši ahoj. Obloha je vysmejčená, ani mráček. Bude slunečný den a ani to nechci dále komentovat. No jasně, nemohlo
být tak jasně v pátek? Na faru jde někdo zadem ..., začíná nedělní mše (první ze dvou dopoledních!). Letmý pozdrav. Krátká rozmluva. Vzájemně si přejeme pěkný den a on dodává: "Tak šťastnou cestu." Příjemný člověk. Ostatně, tak jako všichni, se kterými jsem se v Újezdu u Brna potkal. A že už tam nějaký ten rok jezdíme ... My se jedeme podívat do Bučovic na zámek. Není to daleko. Na místě se od kastelánky dozvídáme, že je zahájena zajímavá výstava místního učitele, který procestoval velký kus světa. A bylo na co se dívat. Docela bučovickým studentům takového světového učitele závidím. Seznamujeme se zámeckou historií. Je na co se dívat. V informačním centru objevuji mezi nabízenou literaturou brožuru "Počátky cyklistiky na Vyškovsku." Samozřejmě jsem ji zakoupil včetně drobných upomínek. Cestu k parkovišti si prodlužujeme procházkou zámeckým parkem. Stále pajdám. Nabíráme kurs k domovu. Cesta probíhá bez komplikací. Na chalupě tradiční dobré kafe. Tak bráško díky, ahoj... a jsem u Járyna. Předávám věci a upřesňujeme si sled událostí. Járyne, jak to vlastně všechno bylo? A Járyn vypráví. Bylo to asi nějak takhle... Járyne, konec dobrý, všechno dobré. Jeden by tomu nevěřil. Poté ještě dodává, že až mě bude "zdravit" bílé auto, tak je to on. Vyměnil červené za bílé. (Tak Járyne, dodatečně přeji šťastné kilometry bez nehod. Nějak jsem to aktualizací událostí z Orlovny asi opomenul a navíc jsem by stále tak nějak "mimo". "A co koleno?" "Stále bolí". "Járyne, tak zdar a sílu, měj se a všechny pozdravuj." Jsem doma. Vystupuji z auta a koleno funguje. Zázrak? Kdepak! Ušel jsem dva kroky a málem jsem upadnul. Čas ukáže...
Pavle a ostatní z oratoře, všichni cyklističtí nadšenci z Újezdu u Brna díky za přípravu celé akce a za starostlivost o nás cyklisty a za pěkné zázemí. Byl to od vás bezchybný týmový výkon. Velký dík rovněž patří všem těm, kteří tuto velkou událost podpořili svou sponzorskou pozorností a štědrostí. Je pěkný pocit, když jsou kamarádi nablízku. Klubová vlajka třepotá, ozývá se velké fandění a také dochází k přichýlení domorodců mezi sebe. Fanklub se jejich zásluhou rozrostl, nabyl na četnosti a povzbuzování na kadenci. Byla to vřava... Díky Maruško, Luboši, Martino, Pavle, Jirko, Járyne i tobě Kaiku, Ludánku, Martine a Petře a všem těm, kteří fandili a zajímali se po telefonu. Děkuji za přízeň Adrenalin teamu a obětavost Fanklubu. Vždyť vydat se do takové sloty, to zasluhuje obdiv. To je jako zdolání významného hrotu zeměkoule. A uznání si zaslouží i velmi pestrá činnost Adrenalin teamu.
Obrázkový adrenalin
Letos, na závěr sezóny absolvujeme již tradiční cyklosjezd zasněžené lyžařské sjezdovky. Povezeme s sebou džbánek plný prosluněné Pálavy..., seniore Jirko díky. No a co já? Zklamání? Neúspěch? Musím přiznat, že mě to letos docela zlomilo... Avšak při pohledu z té druhé strany jsem v tom dešti dokázal vydržet a našlapat hastrmanský osobní výkon. Takže úspěch?! A jak dál? Naordinoval jsem si nucený odpočinek, pokroutky a mastičky. S těžkým srdcem jsem všechny plánované cyklistické akce musel zrušit. Pokusy o cykloaktivitu byly bolestivé a neúspěšné. Jen z dálky jsem přihlížel sportovním akcím, fandil a přál úspěch Jurajovi na mezinárodním kolbišti. Zdravím bratislavského rychlíka Juraje a celý jeho realizační tým... Příští rok zas pojedu. Vždyť přece jezdíme pro radost... a těšíme se na újezdeckou atmosféru, na setkání a nové zážitky. Pravda, někdy jsou s příchutí pelyňku. Ale tak už v životě chodí. Samozřejmě se zase pokusím
"přehoupnut přes tu moji laťku." Kolik pokusů bude ještě potřeba? A vůbec, kolik ještě budu mít pokusů k dispozici? A podaří se to? Avšak stále jsem se ještě nevzpamatoval z kolenové nakládačky a vzpomínám přitom na exrekordmana K24, kterého na jednom velkém cyklistickém klání také zradilo koleno a sestřelilo ho, po půlce závodu, z první pozice přetěžkého extrémního cyklomaratonu. Povídání o káčku 2009 si dovolím zakončit slovy našeho velitelského Petra: "Nás nedostanou!" A dodávám, že Petr je mistrem v bílé stopě. Není pro něho problém umístit se na Jizerské padesátce v první padesátce. Všechny příznivce cyklistiky, zvláště pak té v Újezdě u Brna zdraví Karlos
