S mým dědečkem jsem moc rád Ondřej Šíba ZŠ s RVJ, Jeremenkova 1003, Praha 4, 9. třída 1. místo Můj děda pro mě znamená hrozně moc, stejně jako můj táta pro mě byl vždy vzorem. Tato práce se má týkat prarodičů, budu tedy psát o dědovi. Děda mě už odmala vedl ke sportu. Chtěl, abych dělal jakýkoliv sport, jen abych nedřepěl doma u počítače jako většina mých vrstevníků. Pamatuji si, jak mě vzal na karate. Já tam však šel s tím, že se budeme prát, jenže oni ten den trénovali sebekontrolu… Tak mě raději v mých čtyřech letech dal na hokej. Děda byl rád, že se mi ten sport líbí, jelikož sám v mých letech hrál hokej a fotbal. On mě vždycky vozil na kurzy bruslení a chodil se mnou na led a vždycky mi pomáhal se zvednout z ledu, protože jsem, jak on s oblibou říkával, „na tom stál jako šašek“. Později, to už jsem byl starší, se chodil koukat na moje zápasy, a když jsem jel za ním na chalupu, tak mě dokonce trénoval. Vždycky říkával, abych si dal cíl, a až ho překonám nebo ho budu mít na dosah ruky, mám si dát ještě větší a těžší. Odcházel jsem se slovy, že pokud chci být nejlepší, musím tomu obětovat všechno, že musím dřít a makat dvakrát tolik co ostatní, protože jestli chci být, nejlepší musím ty nejlepší porazit. Děda vždycky připravil branku, vzali jsme si hokejky a šli střílet. Když bylo ošklivé počasí, zůstali jsme doma a šli do posilovny, kterou má děda v zadní části domu. Připravoval mi jídelníček a staral se o moji životosprávu. Občas jsme jen tak po večerech seděli u televize a dohadovali se, který hokejový tým je lepší. Teď, když už je děda starší, tolik nehrajeme a neběháme. Ale pořád za ním jezdím moc rád a odjíždím od něj s úsměvem na tváři. Svého dědu mám strašně rád a za nic na světě bych nechtěl jiného.
Já a moje babička Dajana Kolářová ZŠ s RVJ, Jeremenkova 1003, Praha 4, 9. třída 1. místo Velice obdivuji moji babičku. Je pro mě velikou inspirací, jelikož byla úžasná tanečnice a daleko to dotáhla! Sice vystudovala jemnou mechaniku, ale rozhodla se pro svoji životní vášeň, tanec, který milovala a miluje až dodnes. Tancovala převážně balet, společenské a latinsko-americké tance. Už ve svých 17 letech odjela tancovat na rok do Amsterdamu. Poté se vrátila zpět do České republiky, kde pracovala ve Varieté Praha a v Národním divadle. Také trénovala svoji vlastní taneční skupinu, kterou doprovázela na mistrovství. Doma mám neskutečně moc fotografií, ba dokonce i filmů, ve kterých moje babička tancuje. Bohužel v období totality bylo hodně filmů cenzurováno. V 80. letech cestovala po světě. Byla v Německu, Rusku, Holandsku, Francii, Belgii, Polsku, Anglii a dokonce i v Americe, kde sklízela velké úspěchy. Babička mi hodně vyprávěla zážitky, které prožila v krásném Lichtenštejnsku. Avšak nejvíce ji zaujala Itálie, protože se tam zamilovala do Antonia, který je její životní láska. Teď už žije v Itálii šťastně 30 let se svým Antoniem. Příští rok se však plánuje vrátit zpět, aby mohla být se svoji vnučkou, neboli se mnou. Když navštívím mou babičku v Itálii, jdeme spolu k moři, do nějaké pěkné restaurace nebo jen venčit jejího pejska Viky. A když babička přijede do České republiky za mnou, jdeme do kina nebo se podívat do centra. Možností je spousta a dokážeme se zabavit kdekoli. Například jednou jsme s babičkou šli do bazénu, to byla sranda! Potápěly jsme se, skákaly jsme z můstků a dělaly různé akrobacie, to by jen tak ledajaká babička nezvládla! Taky jsem tanečnice a babička mě v tom hodně podporuje. Byla se za mnou podívat i na trénincích a soutěžích. Rády tancujeme i spolu. Já babičku učím ty modernější tance a babička mne zase ty klasičtější. Můžu si k babičce kdykoli přijít pro radu. Také mě naučila tak dobře vařit, až vařím lépe než babička. Já zase babičce ráda s čímkoli pomohu. Pamatuji si, jak velkou trpělivost jsem musela mít, když jsem babičce opakovaně vysvětlovala používání whatsuppu a vlastně obecně elektroniky. Babička to ale nakonec zvládla. Jsem ráda, že mám takovou moderní a šikovnou babičku. Máme se velmi rády. Je to nejlepší babička na světě a mně říká, že jsem ta nejkrásnější a nejšikovnější holčička, což je lež! Celkově nejvíc obdivuji její smysl pro humor a to, že je pořád taková mladistvá. Těším se na její návrat do České republiky a na další společně strávený čas.
Já a můj děda - Proč bych chtěla být jako on Lucie Fialová ZŠ a RVJ, Filosofská 3/1166, Praha 4 - Braník, 8. třída 2. místo Nechci, aby to vypadalo, že chci být úplně jako on. On sám mi moc nevyprávěl, ale já chci vyprávět o něm. Jedná se o dědu z otcovy strany. Byl obyčejný dělník a žil s babičkou a se svým psem v bytě v Krči. Ani nevím, proč žil v Krči, když měl chalupu a jiné pozemky (například kousek lesa) v Dolní Krupé. Často jsme tam s tátou jezdili. To pak děda většinu času trávil v dílně a pokoušel se opravit chalupu a stodolu, nebo jsem s ním chodila po lesích. Často se nám Ben, jeho pes, zaběhl a my ho museli hledat. Moc dobře si ho nevycvičil, ale na pískání slyšel dobře. Proto mě naučil pískat. Ukázal mi v lesích a okolí spoustu nádherných míst, na které se dodnes ráda vracím. Díky němu znám spoustu nádherných míst a mám spoustu krásných zážitků. Například mě vzal k prameni potoka, který teče okolo chalupy. Taky jsme jednou jeli na houby dál do lesa. Museli jsme jet naší starou modrou škodovkou (samozřejmě po silnici) hlouběji do lesa, protože většinu hub už místní vysbírali. Strávili jsme tam skoro celý den, ale když jsme se navečer chtěli vrátit domů, auto vypovědělo službu. Museli jsme jít pěšky, a i když jsme si cestu zkrátili přes bramborové pole, vrátili jsme se až za tmy. Nebo když mě pozdě v noci vzbudil, aby mi ukázal hvězdy. Tam není moc lamp a navíc svítí asi jen do deseti večer, takže se mi naskytl úžasný pohled. Ale jednou na podzim jel na chalupu a ani po týdnu se neozval. Tátův bratr ho jel zkontrolovat. Našel ho v křesle spícího věčným spánkem. Bylo mi asi devět, když jsem mu byla na pohřbu. Má hrob v Havlíčkově Brodě. Táta mi nedávno řekl, že děda měl problémy s nohou. Nechtěl na operaci a tak žil víc jak deset let s bolestí. Mně vůbec nepřipadalo, že by mu něco bylo. Chodil se mnou na výlety, pracoval, smál se a snažil se se mnou trávit čas. Nikoho neobtěžoval svými problémy. Takže přece jen v něčem bych chtěla být jako on. Zůstala po něm chalupa, o kterou se teď nikdo nestará, pozemky, které nikdo nechce a pes, který přežil vlastního pána …
S dědou jsem moc rád Patrik Starý ZŠ s RVJ, Jeremenkova 1003, Praha 4, 9. třída 2. místo
Můj děda se jmenoval Ivan, ale už bohužel nežije. Raději se tedy zaměřím na babičku. Přeci o vzpomínkách se moc dobře nepíše. Obraťme tedy list. Babička se jmenuje Jaroslava, ale nikdo jí neřekne jinak, než „babi“. Je to tátova matka a na rozdíl od zbytku rodiny slyší. Babička je v mém životě velmi důležitá osoba. Vždy, když e potřebuji vyjádřit ohledně současné politické situace nebo o tom, že už rostou hrášky, vždy tam bude. Babička pracuje jako zástupkyně ředitele v jedné základní škole. Předtím pracovala v zubní ordinaci, takže narážkám na mé zuby se nevyhnu. Když jsem byl ještě malý trpaslíček, jezdil jsem s její školou na skoro všechny jejich zahraniční i tuzemské zájezdy. Takto jsem navštívil Barcelonu, Německo, Itálii i Mariánské Lázně. Ty jsem si zvlášť díky lázeňským oplatkám oblíbil. Ale babička měla v mém životě ještě důležitější roli. Učila mě mluvit. Vždy, když mě máma (je hluchoněmá) naučila nový znak, babička si mě „půjčila“ a vrátila až tehdy, kdy jsem ho uměl nejen napsat, ale i správně vyslovit a přečíst. Do školky jsem tedy vyrážel s pěknou slovní zásobou. Babička mě také dovedla ke čtení. Vždy jsem se těšil, až přijde ze školy s nějakou novou knížkou. Pokaždé, když se potřebuji doučit něco do školy, mi pomůže. Zvlášť tedy s češtinou a dějepisem, jelikož sama tyto předměty učí. Vždy mi ještě do náručí dá nějakou pěknou encyklopedii o historii.
Co mi vyprávěla babička Diana Bahrij ZŠ Poláčkova 1067, Praha 4, 9. třída 3. místo Pocházím z Ukrajiny a tudíž i moje prarodiče. S rodiči jsem se přestěhovala do České republiky a s babičkou a dědou se vidím jednou do roka. Oba mi moc chybí a o to radši si s nimi povídám, když se vidíme. Nejraději vzpomínám na večer, kdy venku byla bouřka a nám vypadl proud. Zapálili jsme s babičkou svíčky, zalezli do vyhřáté postele pod deky a začali jsme si povídat. Vyprávěla mi o tom, jaké to bylo, když ona byla malá a jak se co změnilo. Nejvíc se mi ale líbilo, když mi vyprávěla o tom, jaká byla moje máma a jak válčila s tím, že musí hlídat mladší sestru. Babička a děda byli každý den dlouho v práci a ji nic jiného než hlídání nezbývalo. Samozřejmě, že ji to nebavilo a vždy si to nějak snažila vynahradit. Jednou například máma chtěla jít s kamarádkou na kolo, ale nemohla, protože musela hlídat sestru, která na kole neuměla. Proto se rozhodla, že si ji posadí vepředu do košíku a pojede. Dopadlo to tak, že obě i s kolem skončili někde v příkopě celé od bláta a máma, protože měla v té době radši kolo než ségru tak jako první šla zachraňovat kolo. Další příběh se stal v době, kdy tetě vypadávaly mléčné zuby. Jednou takhle zůstaly zase sami doma a teta pořád brečela, že ji ten zub bolí, tak ji máma napovídala, že když jí ten zub omotá kouzelnou nití, že ji to přestane bolet. Teta byla malá, nechápala, co se bude dít a tak si nechala omotat zub nití a přivázat ho ke klice a v momentě, kdy máma otočila klikou, zub byl pryč. Musím uznat, že teta byla chudák. Co vím z fotografií tak teta jako malá měla krásné, kudrnaté a dlouhé vlasy. Mamce se ale asi tolik nelíbily a rozhodla se, že ji odvede ke kamarádce a nechá ji ostříhat. Nechala ji ostříhat na krátko a naštěstí byla teta malinká a tak si to moc neuvědomovala a ty vlasy měla za rok zpátky. U toho vyprávění jsme se s babičkou obě hrozně moc nasmály a taky bylo proč. Máma byla totiž pěkné kvítko. Upřímně ale já mít mladšího sourozence, kterého bych musela brát všude s sebou a pořád hlídat, tak v tomhle věku bych z toho taky nebyla nadšená. Teď si mamka a teta jsou hrozně blízké a jsou obě rády, že se mají.
Vzpomínky mé babičky Jaroslav Vrba ZŠ Poláčkova 1067, Praha 4, 7. třída 3. místo
Moje babička od svého dětství stále bydlí ve stejném domě. Občas mi vypráví, jak si jako malá holka si hrála s celou partou dětí na ulici. Ulice byla tak čistá, že si mohli sednout na obrubník chodníku, hrát hru „PrahaMoskva“, která spočívala v posunování sklíčka po nakreslených stanicích. V ulici nejezdila auta, možná jedno za týden, spíše koňské potahy. Byly to pošťáci, ledaři, povozníci. Občas se objevilo auto pekařů nebo těch, kteří po válce (2. světová) vlastnili staré osobní auto. Jako děti využívaly všech těchto povozů bez vědomí kočího. Ten, kdo se na vůz nedostal, záviděl, a běžel za vozem a volal „za vozem“!!!. Ledaři byli laskaví a led, který přiváželi od Vltavy, nasekali na kousky a rozdávali dětem. Pekaři jim nechávali odpadlou mouku vyškrabávat. To byla pochoutka! Popis her, které si babička s dětmi hrála, mě občas uvádí do rozpaků. Hry, které se mohly hrát tak, že děti běhaly přes ulici bez rozhlédnutí, nakreslit si na silnici hřiště a sednout si na chodník. Hry měly i zvláštní názvy. Pan čáp ztratil čepičku, Honzo, vstávej, kolik je hodin, Krvavé koleno a další…… Rád někdy toto povídání s babičkou vyposlechnu a zjišťuji, jak moc se liší naše dětství od jejího.
Já a můj děda Jakub Šafránek ZŠ Kavčí hory, K Sídlišti 840, Praha 4, 8. třída 3. místo
Vyprávění o mém dědovi není tak snadné. Někdy mi připadá, že trpí nějakou duševní poruchou. Jednou je veselý a rád pomůže, ale jindy je nevrlý, naštvaný a věčně nespokojený. Možná je to tím, že moje babička umřela velmi brzy a náhle, ze dne na den. Je až podivné, že děda je málokdy u sebe v bytě, ale je většinou na chatě, kterou si sám postavil z maringotky a z trámů. Vedle máme i my svoji chatu, postavenou také vlastními silami. Snad každého zaujme dědův vzhled i povaha. Má dlouhé černé vlasy zapletené do copánku a velký plnovous, který uchvátí na první pohled. Postavou je děda vysoký a silný, ale nechybí mu ani velké břicho. Myslím, že žije dost staromódně, nejmodernější věcí, kterou má, je rádio se dvěma stanicemi. Snaží se všechno si sám vyrobit. Sám si odlije a vyková nářadí, rádio si poskládal vlastně ze šrotu. V tomhle ho obdivuji a chtěl bych jednou umět to, co všechno umí on.
Máme dědu rádi, ale ne vždy s ním dobře vycházíme. Když jsme na chatě, nesmíme my děti dělat nic, co on nechce. Spoustu věcí považuje za neužitečné, takže by se neměly dělat. Třeba moji a bratrancovu hru v potoce, to neumí pochopit, říká: „Vždyť to není užitečný, jděte raději pro dříví.“ Na druhou stranu s námi tráví hodně času, učí nás sekat dříví, házet nožem, jak ukovat sekyrky a další věci, které nás kluky baví. Z toho nakonec vyplývá, že svého dědu mám rád.
Já a můj děda Kristýna Štekerová ZŠ Kavčí hory, K Sídlišti 840, Praha 4, 8. třída 3. místo Můj děda a babička bydlí v malé, ale přesto krásné vesničce jménem Načeradec. Velice ráda za svými prarodiči jezdím na víkendy a prázdniny. Dokážu tam uniknout městskému ruchu, v noci pozorovat hvězdy, které v Praze nezahlédnete, a užívat si procházky při západu slunce, které jsou opravdu jedinečné. Se svým dědou si velice rozumím, jako malá holka jsem s ním trávila hodiny na poli, v traktoru nebo v lese. Rádi vzpomínáme, co všechno jsme spolu prožili. Po večerech hrajeme karty nebo jen sedíme a povídáme si. Děda je trenérem parkurového skákání a i on sám jako mladý závodil a vyhrával se svými koňmi. Ještě když jsme v Načeradci bydleli, měli jsme doma ustájené tři koně. To byly krásné časy. V létě jsme pro ně sušili seno a slámu, každý den vyráželi na vyjížďku. Na jaře se kobylce narodilo hříbátko. To považuji dodneška za malý zázrak. Všechny kobylky jsme ale bohužel už museli prodat. Když jsme se sestrou začaly chodit do školy, přestěhovali jsme se s rodiči do Prahy a děda by se musel o kobyly starat sám. Je mu to dodneška moc líto a často říká, že kdyby byl o pár let mladší, byli by v našich stájích opět koně. S mým dědou jsme si velice blízcí. Již odmalinka mě učil jezdit na koni, pod jeho dohledem jsem poprvé klusala, cválala a také zdolávala první překážky. To už je ale opravdu hodně dávno. Trénuje mě i nadále na statku Voleveč, kam jsme prodali jedno naše hříbátko. Koně mého dědu milují, v tom bych chtěla dokázat a umět to co on. Myslím si, že je takovým českým zaříkávačem koní. Někdy je až neuvěřitelné, co všechno s nimi dokáže udělat. Zásadně k nim není hrubý nebo ošklivý, ale vždy je klidný, rozvážný, chápavý. Mám pocit, že někdy rozumí více koním než lidem. Svého dědu velice obdivuji, mám ho moc ráda a chtěla bych s ním trávit tolik času jako dřív, ale to si bohužel mohu jen přát.
