K24 = CYKLISTICKÁ KONSTANTA

K24 = CYKLISTICKÁ KONSTANTA Karel Resl Stálice na cyklistickém nebi. Setkání s přáteli, setkání s cyklisty všeho druhu a různého ražení, mše svatá v kostele sv. Petra a Pavla, seznamka s dobře laděnými lidmi, kvalitní sportovní výkony, překonání osobních rekordů, posun TOP výkonů káčka a organizátorské úrovně o stupínek výše. Je to impuls, který bourá stěnu lenosti a pohodlnosti..., postrkuje dopředu ... pomáhá překonat vlastní pochybnosti anebo "jen" alarmuje k tomu zkusit si "to" ...vždyť cesta je cíl. Je odrazovým můstkem k vyšším metám ...až do daleké ciziny. Vždyť Hanka Ebertová si letos odskočila za velkou louži na legendární RAMM ... a určitě to nebylo její poslední slovo. Ano mohli jsme být někde jinde. Ale my ne! Začíná pěkný den. Máme sbaleno a v půl sedmé vyrážíme směr Brno. Bráška Petr je řídícím celé akce, teď za volantem a pak na okruhu. Je pátek 22.6.2007, na hodinách půl jedenácté a vítá nás město Újezd u Brna. První koho potkávám je Pavel, pilíř a motor popohánějící organizátorské soukolí káčka. Pak se zdravím s dalšími a dalšími, ... a potom setkání s Jirkou Jurisem. V jednom případě bylo setkání okořeněno špetkou nejistoty z mé strany, ale o to pak bylo radostnější. Jsem rád, že Jirkovi úplně vše časově i jinak klaplo a může být tady. Z auta vystupuje sympaťák Juraj ze Slovenska, tak ať se zadaří. Všechno však může pokazit změna počasí. To se již prostranství před kostelem mění na pestrobarevné cyklistické náměstí, kde bylo možné sledovat přehlídku různých kol a zajímavých strojů. Od těch obyčejných „nákupních“, přes amatérská až po závodní a profesionální a k mání bylo i kolo uváděné v pohyb pouhým odstrkováním, které sedlal pan Křivánek ze Slavkova,dvojnásobný mistr světa v jízdě na historických kolech. Dále pak lehosedy nebo spíše lehošlapy a to dokonce i dvoumístné, kde seděli borci zády k sobě – ten vzadu tedy zády ke směru jízdy. V noci , při pohledu z určitého úhlu, to vypadalo jako monstrum NASA pro sběr vzorků na Marsu. Byla tam i mistrně a vozíkem s efektním nočním vyrobená trojkolka, dále pak kolo s nosičem osvětelním. Dokonce byla k vidění koloběžka, která byla zajímavá konstrukčním řešením a později pak zaujala supervýkonem koloběžkáře. O čtrnácté hodině začala mše svatá..., Jirka byl z „druhé“ strany ..., měl řeč ... a moc mu to slušelo… Do startu zbývá necelá hodina. Dávám s bráškou Petrem dohromady kolo, krátká projížďka. Vše v pořádku. Doplňuji kalorie, doháním skluz v pitném režimu a čekám až to Pavel odstartuje. Šestnáctá hodina zvedá pomyslnou oponu a cyklistická bitva o minuty začíná. Na špici se však určitě bude bojovat o vteřiny a hlavně o udržení kontaktu s nejlepšími. Já startuji z poslední pozice. Rozjíždím se pomalu a mým cílem je dodržet stanovený harmonogram. No uvidíme. Cesta ubíhala klidně a nebýt "nedorozumnění" s kamionem v Blučině (k tomu později viz „Silniční karamboly“), tak i bezproblémově. Avšak přece trošku rozruchu. Sjíždím z nadjezdu dálnice do Otmarova. Vidím semafor a něm červená. Auťák předemnou to projíždí na červenou a já tedy také. Držím se co nejvíce vpravo protisměrné poloviny silnice. Druhá půlka silnice je v krátkém úseku rozkopaná. Následuje úsek silnice sjízdný v plné šíři a pak světla dalšího semaforu. Tak tady se bude muset opatrně a být stále připraven na nějaké překvapení. Budují tam přípojky. Jo a tenhle znáte? "Jeli dva autem. Přijedou na křižovatku. "Stůj, máme červenou" hlásí spolujezdec. "Neboj se, to projedem" odpovídá řidič. Další křižovatka a zase ji projíždějí na červenou. Situace se několikrát opakuje. Spolujezdec je vyděšený. Konečně mají na další křižovatce zelenou. "Hele zelená, teď můžeme křižovatku v klidu projet" oddechuje si

spolujezdec. A řidič na to, "Kdepak, musíme čekat. Teď jezdí machři na červenou". Takže pozor. V pátek a v sobou budou v Otmarově jezdit samí machři. U Orlovny se ozývá silné povzbuzování. To Martina s Pavlem mě ženou do vyšších otáček. Je to posádka prvního podpůrného automobilu, která přijela povzbudit a zhlédnout zajímavou sportovní událost. V sobotu chtějí zkusit káčkové kolečko. Mávám na pozdrav, za jízdy dáváme řeč a pokračuji, protože chci dodržet stanovený limit. Od Martiny se dozvídám, že druhá posádka přijede později. Je to však 50 : 50, jsou určité obavy z vývoje počasí. Jsem v cíli a hlásím průjezd do dalšího kola. V našem depu u brášky nabírám ionty a něco k zakousnutí a hned dále na okruh. Dokončuji druhé kolo. Začínám být v provozní teplotě a vypadá to nadějně. Znepokojuje mě však vývoj počasí. Bude pršet! Vyjíždím vstříc třetímu okruhu a u cedule Blučina pociťuji první kapky dešťě. Byly jemné a prozatím tedy příjemné. Dojíždím na blučinské náměstí. Déšť je intenzivnější. Ptám se kolemjdoucího, který se skrývá pod deštníkem: „Na jak dlouho to odhadujete?“. Odpovídá: „Vypadá to na celou noc". Tedy nic povzbudivého.Využívám přístřešku autobusové zastávky. Chvíli váhám. Pak se rozhoduji pro pokračování. Před startem jsem však ježdění v dešti zcela vyloučil a výbavu na mokrý režim jsem nechal doma. Nadšení a euforie však vykonaly své. Jen abych nelitoval! Míjím poslední domy. Dostávám se za vesnici a v tom to spustilo. Nebylo kam se ukrýt. Nezbývá nic jiného nežli pokračovat v dešti, který byl stále prudší a prudší. Navíc začaly nepříjemné poryvy větru. Všude samá voda. Projíždím Rajhradicemi. Nelze přehlédnout autobusovou zastávku plně obsazenou cyklisty, kteří čekají na lepší počasí. Věřím, že se dočkají. Zdravím je a rovněž tak i pana faráře, který našel úkryt u domu naproti zastávce. A poznamenávám, že pan farář je velmi zdatný cyklista - umí to pěkně rozjet. Ocitám se v Telnici a zastavuji na pár slov s Martinou. „Chválíme“ počasí. Jsem na kost promočený. U autobusového nádraží mi chvíli trvalo, než jsem rozpoznal, co že to je přede mnou. Přívalová voda vytvořila obrovskou kaluž zabarvenou dohněda. Její hloubku jsem byl donucen prověřit. Při každém šlápnutí šly boty pod hladinu. Zprvu jsem to chtěl projet na stojačku, ale postupně jsem ztrácel rychlost a kaluž byla čím dál víc hlubší. To byla prádelna. Přejíždím tento rybníček a přitom se náhle rozhoduji - budu pokračovat v dešti. Až tak jsem změnil původní rozhodnutí. Zastavuji u cykloservismana K24 v Újezdě. To abych nafasoval něco do deště. Neúřaduje. Takže pláštěnka nebude. Naskakuji na kolo a sjíždím do cíle. Tělo začíná prostestovat proti nešetrnému zacházení a chytá nějaký obranný třes proti prochladnutí. A najednou je všechno jinak. U hlavního stanu hlásím přerušení. Kolo opírám vedle auta o strom. „Bráško je to špatný“ říkám Péťovi. Slyším odpověď„Juraj také nejezdí. Kolo má pod stromem". V autě se převlékám do suchého. Sedím a postupně, jak ubíhá čas, ztrácím motivaci a to až tak, že pomýšlím na úplnou rezignaci. To snad ne! Kam se vytratila bojovnost! Ještě to ani pořádně nezačalo a chci balit! Vždyť jsem byl naladěn na jízdu ve sprše. No a mohl bych to udělat Lubošovi, Jarynovi, Martině a Pavlovi? Vážili sem takovou dlouhou cestu. Tak to tedy ne! Na jednu misku pomyslné váhy dávám zdraví a snažím se to „něčím“ na druhé misce vyvážit. Nějak se mi to nedaří. V duchu se omlouvám všem ze zdravotnického sektoru, paní primářce, panu doktorovi a jeho sestřičce. Minulý týden injekce kvůli zádům a teď riskuji. Dva ročníky (2004, 2006) jsem nemohl ze zdravotních důvodů absolvovat. A zdraví teď již dávám na první místo. Avšak přesto, nebo právě proto, se pokouším o svoji obhajobu. Snažím se nějak „vycouvat“ z té šlamastiky. Sleduji padající proudy deště. Po nějaké době se kaluže na silnici zklidňují a já nabírám bojovnější náladu. Určitě přestane pršet. Prognóza blučinského „Paraplíčka“ se zřejmě nenaplní. Přestává pršet. Juraj odnáší kolo do bezpečí. Zaháním chmury a beru zahřívací masážní emulzi. Odcházím do „příručního“ stanu, který je hned vedle hlavního stanu rozhodčích, namáznout prochladlé nohy. Zahřívací efekt se však

nedostavuje v plné míře. Převlékám se do cyklistického. Dlouhé teplé nohavice a na letošní logotričko K24 navlékám suchý dres. Motto „Neexistuje nedokáži, jen nechci“ zahání definitivně mé negativní myšlenky. Ale to jsem ještě v sandálech a netuším v jakou studenou mokřinu se proměnily tretry. Brrr! To je ledárna. Tak tedy rychle větrovku. Pod helmu dávám šátek. Trochu proviantu do kapes, bráška doplňuje pití. Ještě rukavice. Vyrážím do čtvrtého kola. Točím klikami a doufám, že se zahřeji. Za Měnínem radostné setkání. Luboš s Jarynem se nenecahli odradit špatným počasím a jsou tady. Ozývá se klakson. Jaryn čouhá do půl těla z okénka a v ruce drží vlajku. Druhý podpůrný vůz dorazil v plné parádě. Vyzdobený a opentlený jako na Tour de France. Slunečnice, které by ještě více umocnily kolorit slavného profizávodu jsou však až v druhé části újezdeckého okruhu a navíc tak nějak "uplakané", asi tak jako já. Upřesňuji polohu našeho depa v Újezdě. Dočasně se loučím s Lubošem a Jarynem. Uvidíme se u Orlovny. Začíná se stmívat a navíc je obloha pořádně zatažená. Opomněl jsem nainstalovat světla. Alespoň zapínám zadní blikačku. Počínám si opatrně a jízdu přizpůsobuji tak, abych se v zatáčkách nepotkal s nějakým auťákem. Orlovna je pod taktovkou našich doprovodných vozů. Ozývá se mocné povzbuzování, všichni jsou v pohybu, vlajka fletruje. Rozpoznávám i Jirku, který se zastavil na kus řeči. To nemá chybu. Luboš připravuje laskominy pro unavené cyklisty, které servíruje na podušce. Lesknoucí se obaly seřazených a pečlivě vyrovnaných tyčinek navozují atmosféru předávání vysokých vyznamenání. Na špici, v balíku těch nejlepších šlape cyklistka, která by si určitě za svůj výkon metál zasloužila. Jednou se však obsah celé podušky ocitá na zemi ... a předávačka se mění na ... zobali vrabci zobali ... Škoda že se stále nemůžu zahřát. Přes noc už to ale zřejmě lepší nebude. Šťastně hlásím průjezd do pátého kola. Krátce zastavuji, instaluji a zapínám dvě svítilny, jednu z nich pak v rizikových místech přepínám na blikací režim. Opět to vypadá na déšť. A už to špláchá. Nechci znova na vodníka. To by byl defintivní konec. Naštěstí je na blízku autobusová zastávka. Tentokráte jí nepohrdám a zůstávám. Snažím se zahřát. To se mi nedaří. Ujídám něco ze zásob. Vynucená přestávka netrvá dlouho. Déšť ustává. Po čtvrthodince opouštím úkryt. Pak už jsem jezdil nonstop. V Telnici jsem při nočních průjezdech sklízel velké ovace a to nejen já. Martina, Luboš, Pája a Jaryn mocně povzbují. Jaryn změnil image nasadil červeně svítící čertovské růžky, které pak putovaly z hlavy na hlavu. Stále se však nemůžu zahřát. Mokré boty vykonaly své. Něco musím zkusit! Vždyť nejhorší je neudělat nic. Uskutečňuji zoufalý pokus. Abych alespoň trochu otupil tretrový ledovec tak v depu dávám do bot hřejivou masážní emulzi. Nazouvám boty. Dopíjím hrnek poctivýho kafe, které bráška nechal uvařit v oratoři a opět dokola. Je to lepší. Škoda, že s sebou nenám tu extrémně hřejivou emulzi. Ta by teď bodla. Kdysi jsem ji použil a málem jsem uhořel, tak přístě ji přibalím. Při dalších průjezdech zjišťuji změnu parkovacího místa podůrných týmů. Fan club přesídlil z Orlovny na protější stranu k Šatlavě. Auta parkují na boční příjezdové cestě a vedle pod přístřeškem se rozkládá base camp v počtu dvou stanů. Je tu rušno při každém průjezdu. „Půjdete vůbec spát“ ptám se. „Asi až ráno“ zní odpověď. V ranních hodinách povzbuzovaly i skupinky vracejících se opozdilců z diskotéky. To jsem si pro jistotu vždy uvolnil zácvaky bot, protože povzbuzování bylo kontaktní, ale jinak ohleduplné. Začíná svítat a s tím i sluníčko předává první hřejivé pozdravy. Snad mě to rozmrazí. Stále však jezdím v „zimním“ a nějakou dobu ještě budu. Ráno děláme s bráškou rozbor situace. Péťa mě hecuje. Já to však nevidím nijak růžově a vypadá to, že nenajezdím ani standard. Až tak mě zlomil večerní šplách. Zas to letos nevyjde. Ale navzdory této kalkulaci kroužím dále. Stále jsem však tak nějak cyklisticky retardovaný, ještě že jen tak. Chybí tomu jiskra. Jsem jaksi ledový, přesto odkládám alespoň větrovku. Je až s podivem, jak mě ta večerní jízda mokrou kaluží a časová prodleva odrovnala a doslova odplavila motivaci. Před polednem se na jedno kolečko přidává Martina s Pavlem, kteří chtěli původně vyrazit k Mohyle míru. Tam se podívají

později, až okusí záludnosti okruhu. Brzdí nás protivítr. Pavel dělá za jízdy dokumentační fotečky. Já upozorňuji na nebezpečná a kritická místa. Z okruhu ukrajujeme bez problémů. Je to zvláštní, ale za Otmarovem dostávám chuť na ovocnou šťávu. To už je ale rozmazlenost! Co se to děje? Martina vysílá SMS zprávu, ale Jaryn s Lubošem jsou v tu chvíli mimo Orlovnu. Nakonec si Martina vzpomněla na džus v autě parkujícím u telnické křižovatky a jsem zachráněn. Martino díky. Na příští akci budu muset přibalit nějakou 100% ovocnou šťávu. Oddávám se dalším okruhům. Nakonec jsem se zmátořil a najezdil jsem tak jak v minulosti. Tři ročníky a vždy stejná porce - další příměr pro konstantu K24. Postrčení laťky výše se opět nekonalo. Ale přesto spokojenost. Nebýt toho deště tak to mohlo dopadnout. Snad tedy příští rok. Před vyhlášením výsledků se zdravíme s Jirkou seniorem a trošku nahlížíme pod pokličku naší docela blízké seniorské budoucnosti. Za Jurou přijela z Bratislavy jeho rodina a povídáme si nejen o třineckém cyklistickém klání. Výpočetní centrum zpracová najeté okruhy a blíží se vyhlášení výsledků. Předtím ještě moje silniční karamboly: 1) Blučina. V protisměru za "parkujícím" autem je netrpělivá kolona a čeká na svou příležitost. Kolonu míjí předemnou jedoucí auto. Jeden auťák se z kolony uvolňuje. Další auto za ním – kamion lehce popojíždí a zaceluje díru v koloně. Fakt dobrej řidič. Nikam se necpe. Bude čekat až projedu. Na oplátku zrychluji. Ale to jsem neměl …, najednou kamion vybočuje a zabírá celou část zbytku silnice. Já jsem mezitím nabral slušnou rychlost. Kromě chodníku lemovaného obrubníkem tam žádné jine "odkladácí místo" pro zaskočeného cyklistu nebylo. Nakonec jsem to nějakým zázrakem "přestál" ..., měl jsem kliku ... 2) Telnice / Sokolnice. Nájezd na hlavní silnici. Přede mnou stojí autobus. Míjím ho vpravo a opatrně odbočuji doprava a najížídím na hlavní silnici, tam se vejdu. Jedu při kraji (mimochodem, jak jsem dodatečně zjistil, je dost tam vysoká krajnice/ doslova schod). Vešel jsem se. K tomu ale měl výhrady po hlavní silnici projíždějící automobil. Bylo tam místa dost, ale on nechtěl přes plnou středovou čáru. V polovině kopce si na mě řidič počkal a verbálně si ulevil. Ještě se snažím v klidu kontrovat, že tam bylo dost místa pro nás oba … Ale musím přiznat, že jeho námitky byly oprávněné. Bylo to na hraně. A to doslova. Je tam docela silná vrstva asfaltu a do příkopu je dost hluboké. Pane řidiči ještě jednou omluva. Tady budu dávat bacha, budu si to hlídat. 3) Telnice / Sokolnice podruhé. Pak se mi stalo to samé (bod 2), ale to jsem byl již vyjetý dobrých 15 metrů na hlavní a sjíždím do Újezdu. Slyším klakson. Předjíždí mě auto a v něm víc než rozčílený řidič. Tak tady v tom jsem teď nevinně. 4) Otmarov. Sjezd z dálničního nadjezdu do Otmarova. Naproti mě jede motorkář. Blížíme se k sobě. Před námi zatáčka. Já ji respektuji a motorkář si ji zkracuje. Ale co víc, on mě nevidí! Nemá ani potuchy, že tam jsem! Očima se ho snažím vytlačit co nejdál od sebe... už zjistil, že tam není sám ..., zabojoval ... , já se taky snažím ... Uff, vyšlo to! 5) Žatčany. Na výjezdu ze Žatčan, v levotočivé zatáčce, mě brutálním nájezdem vyhnal protijedoucí auťák mimo silnici. Nevím z jakého důvodu. Buď nezvládl zatáčku anebo ... Vyhlášení výsledků začíná. Moderuje Pavel, asistuje Jirka s Maruškou. Opravdu úctyhodné výkony. A to ode všech účastníků. Každý zabojoval. Pavel dává na vědomí skutečnost, že

příští ročník bude ve znamení pokusu o zápis do „České knihy rekordů“ (celkové objetí zeměkoule a případně dalších ...) a oficiálního pokusu o překonání českého rekordu v jízdě na koloběžce. Další motivace pro každého! Do síně tradic K24 byli uvedeni cyklisté, kteří stanuli na startu všech dosavadních sedmi ročníků cyklomaratonu. ..., Jirko gratuluji. Zasloužený a dlouhotrvající potlesk na otevřené scéně sklízí měnínský cyklomaratonec René Šindelář. Velký výkon podali a ocenění si rovněž zaslouží všichni organizátoři a dobrovolníci, kteří se postarali svou mravenčí prací o zdárný průběh cyklistického svátku v Újezdě u Brna. Bez nich by to nešlo. Jsou to borci! DĚKUJEME ... Aktéři se rozjíždějí ke svým domovům. Většina jich přijela auty. Ale zaregistroval jsem cyklistku, která navzdory problémům s autem podstoupila cestu vlakem, jen aby mohla být u toho a vyzkouštet si "to". Tak ahoj a zase za rok. Jsem unavený ale jinak v pohodě, nic mě nebolí a to je oproti minulému ročníku dobré zjištění. Tehdy mě zradilo koleno. Domlouvám přespání na oratoři. Ráno se chceme porozhlédnout po zajímavostech regionu. V oratoři se živě debatuje. Žlutá letka z Ostravy, která také zůstává přes noc, líčí čerstvé zážitky z káčka a s Jurisem „projíždějí“ dunajskou stezku. Jirka má tato místa projetá a předává své zkušenosti a poznatky. Je to zajímavé. Já si povídám s Kadetem o škole a o prázdninách. Se zájmem sleduji dění kolem. Mezitím přišel pan farář. Čas příjemně ubíhá. V oratoři a jeho okolí se uklízí. Já s bráškou se jdeme připravit k přespání. Pár slov na rozloučenou s Jirkou. Koncem srpna odjíždí do věčného města... a na dlouho. Jirko ať se Ti daří, přejeme si vše dobré … S Pavlem upřesňujeme náš ranní odjezd. Stisky rukou. Rozloučení s Pavlem a ostatními z oratoře a přitom nás upozorňují na ledničku - je tam připravena snídaně. Teplá sprcha smývá únavu. Na kostelní věži odbíjí desátá a zavrtáváme se do spacáků. Spalo se nám dobře. Ráno nás probouzí sluníčko. Je neděle. Sváteční den je umocněn zvukem kostelního zvonu. Ledničku vynecháváme, avšak dáváme dobrý kafe. Uklízíme, balíme a odjíždíme kolem sedmé. Těsně před odjezdem se zdravíme ještě s panem farářem, který je zřejmě čilý již od časného rána .... ještě jednou poděkování všem ...