Jiří Juris Jeniš
PŘED K24 Tak se závodu zúčastnilo 25 cyklistů, dá se říci ze amatérů a naprostá většina jela jen pro dobrý pocit a ten se nakonec dostavil, ale až později. Měli jsme 29 podaných přihlášek, taky jsme vyrobili 22 triček, ale bohužel se někteří zalekli a nepřijeli, ale našla se náhrada a tak vše hodnotím společně s Pavlem Blažkem a dalšíma dobře. Nějaká finanční ztráta nás nezabije, to pokryjeme z rezerv klubu, ale to je vedlejší. Celkem se zaregistrovalo 25 cyklistů, z toho 7 holek. Jezdil se okruh který se stanovil na 28,4km a který měl minimální převýšení. Jako zázemí byla budova klubu na farním dvoře a část parkoviště, kde byl postaven stan zapisovatelů, prostor pro kola a taky stánek s čajem, vodou a chleby. Startovné bylo 50 kč (tričko +50), za to každý obdržel kupóny na balíček (čokoláda, tatranka, dvě tyčinky a jablko), polévku (vývar podávaný dopoledne) a klobásku (poledne v sobotu, ale radši příště ne, pak se mi blbě jelo). Na konci každý dostal upomínku na závod s ujetými km a sladkou pozornost. K24 Všechno začalo někdy v na podzim a v zimě, v době kdy jsem se seznámil s Jirkou Kopáčkem a kdy jsem to nabídl k diskusi některým kamarádům a ti se toho chytli (i když potom na K24 většina z nich chyběla). Popravdě řečeno 24 hodin na kole mě lákalo od mých asi 18-ti let, kdy mě říkal o tomhle nápadu Pavel Kosmák. Nejblíže uskutečnění jsme byli loni, ale nějak to nevyšlo, mělo tehdy jít jen o ryze soukromou akci asi tří-čtyř lidí. Samotný název K24 vznikl překlepem na klávesnici, kdy jsem chtěl do mailu napsat M24 a přehmátl jsem se a o chybě jsem se dozvěděl až v odpovědi kamaráda a tak jsem to tak nechal. Od začátku jsem to chtěl jet a taky jsem chtěl, aby dobře fungovalo zázemí, tak jsem se o tom začal bavit s bratránkem Pavlem Blažkem a on se ujal role šéfa zázemí (organizátor?), takže se to stalo naším společným produktem a chtěli jsme to udělat co nejlepší. V dubnu jsem udělal www stránky a připravili plakátky a osobni pozvánky, které jsem dával svým kamarádům na různých akcích a taky cyklistům, které jsem potkával na kole, když jsem jezdil do školy a podobně. Později jsem navštívil některé cyklistické obchody a nechal to u nich vyvěsit, plakátky byly taky vylepeny v okolí na informačních tabulích, ale tam moc dlouho nevydržely. Další cesta byl internet, kde jsem oslovil mailem asi 150 kamarádů, stránky navštívila skoro pětistovka lidí. Hodně pomohly třetí osoby, co to dávaly dal. Proto se stala K24 docela známa tady v okolí. Pavel zatím vyráběl seznam spolupracovníků co budou pomáhat ve stanu a taky přemýšlel co a jak. Společně jsme se několikrát sešli a taky jsme se snažili reagovat na podněty z mailů, které byly přínosem, diky. Do 14.6. nám přišlo 29 přihlášek, pak další nechodily. Většinu z nich jsem znal osobně, nebo jsme se stačili seznámit ještě před závodem. Většina lidí byla od nás z Újezda, ale byli tu i "zahraniční" borci, z těch výjimečnejch chci jmenovat Reného Šindeláře, byť je handicapovanej, tak míval nejrychlejší kola. On sám je úžasným příkladem, jak se člověk
může vypořádat ze svým životem, taky byl naše největší hvězda, protože kdo se mohl pochlubit účastí např. na Paraolympiádě v Atlantě a podobných akcích. Ve své kategorii v republice patří na špičku žebříčku, minulý týden například v Chomutově vyhrál hned třikrát první místo. Ale i ostatní byli super, to odhodlaní jet je toho důkazem. Před K24 jsme informovali obec a ta nebyla proti našemu plánu s cyklomaratonem. Večer Pavel s Františkem Hladkým projeli trasu a vápnem vyznačili cestu a vylepovali informační plakátky o K24. Já jsem pro změnu s klukama vyráběl trička. bylo jich 22 a dělali jsme to pomoci vyřezané šablonky z kartónu a protože jich bylo hodně a bylo to náročné na čas, ne všechna trička byla 100%, ale to nikomu nevadilo. V den závodu jsme obsadili za pomocí aut část parkoviště a na faru umístili počítač, kde jsme měli databázi údajů a další věci včetně upomínek. Okolo druhé hodiny jsme s (Pavel Blažek, já a čas od času někdo z kamarádů co jel okolo) postavili vůdcovcovský stan (táborový, 3x3m) kde jsme umístili věci pro zapisovatelky a další věci zázemí. Sranda byla s přístřeškem, protože nám ho vítr pořád posunoval a když nám půlka odletěla diky silnému větru do zahrady, tak jsme ho museli přivázat k cihlám jako zátěží. Pod tímto přístřeškem byly várnice s teplým čajem (šel nejvíc na odbyt) a vodou. Taky tu byly chleby s pomazánkou (4 druhy, dělala je Míša Havlátová a byly moc dobry), chleby byly taky u zapisovatelek. Na volnou plochu jsme umístili dva stojany pro kola. Taky jsme pro lepší informovanost zapojili mikrofon na zesilovač, aby se nemuselo překřikovat. Od 16:00 byla možnost registrace, zpočátku poněkud provizorní. Zapisovala sestra (Zdislava Jenišová) co pracuje na úřadu práce a tak jí to šlo samo, no jo, zkušenosti práce s lidma. Každý podepsal lejstro ze jede na vlastni nebezpečí, zaplatil 50 Kč za registraci a dostal tři kupóny (na balíček, polévku a klobásku). zároveň podle pořadí přihlášení dostal svoje číslo, co si upevnil na kolo, mapku a základní informace, kdo si nechal udělat tričko, tak dostal i triko. Většina přijela na kole (např. z Velešovic, Brna a podobně), někteří autem. Jiří Kopáček přivezl sestru Petru, která nám pak pomáhala se zázemím. Lidí přibývalo, někteří, co nemohli přijet tak za sebe sehnali náhradu a někteří stále nepřijížděli (a nakonec nepřijeli). Všichni se převlíkali a připravovali se na startovní čáře. po mém úvodním slově se mikrofonu chopil Pavel a za účasti diváků odstartoval první ročník K24. Ihned po startu se začala skupina trhat. Po pár km byl v čele René Šindelář a Jiří Kříž a v těsném závěsu další. Já jsem jel kousek za nima s Jirkou Kopáčkem, ale pak jsem řekl, ze jet od začátku 30km proti větru je sebevražda a zvolnil tempo. První kolo bylo asi nejrychlejší a já jsem si udržoval asi 27km/h, což bylo optimální na můj trecking s 28mm pláštěm, když uvážíme silný protivítr. V Blučině jsme viděli Jirky Fialu a tak jsme si mysleli, ze se přidá, ale nepřidal. Byl jsem asi 4-5 když v druhým kole začalo pršet, nikdo nechtěl jízdu přerušit na dobu deště, měli jsme strach, že už to nedoženem. Při dojezdu do cílové rovinky druhého kola jsem v rychlosti mezi 30-25km/h klopil zatáčku a ujelo mě přední kolo. Jen si pamatuju, jak kolo zmizelo a velmi rychle jsem se přiblížil k zemi a pak jsem bradou brzdil. Pak jsem procitl a to už jsem ležel na zemi a kolo kousek vedle sebe, citil teplo na bradě a bolela mě čelist (kořeny zubů), ale to rychle přestávalo. Tak jsem se zvedl a zkontroloval kolo, na první pohled mu nic nebylo a tak jsem to vzal k hlavnímu stanu co byl asi 20 m od místa nehody. Teprve tam, když mě viděly holky co byly na stanovišti, jsem si uvědomil, ze mám kolo od krve a že to dělá ze závodu něco zajímavého. Snažil jsem se v rychlosti povolit rychloupínáky a upravit umístění kol, řidítka jsem až do konce závodu neposouval, taky pak jedna z ruk
bolela víc. Kolo má akorát dost podřený řidítka. Byl jsem rád, že nové oblečení bylo nepoškozené a tak to odnesla hlavně brada, ze které valila červená, pak pravé koleno, pravá ruka a nějaké pohmožděniny. Holky odvracely zrak a pořád mluvily o šití, nakonec přece sestra našla odvahu a začala mi to čistit. Prej je to hluboký a cosi mi tam viselo, ale já jsem nic neviděl, jen to, ze mě ostatní předjíždějí a tak ač nerada, lepila mě tam mašličky. Nedržely a na jejich doporučení jsem jel k tetě, kde byla zrovna oslava narozenin a kde měla být zdravotní sestra. Nebyla tam, zato zábava tam jaksi zvadla, když mě tam viděli, snad bude nějaká fotka. Pani Bílková byla doma a tak jsem jek k ní. Bylo mi to tak jedno, ze jsem kolo ani nezamykal a celej mokrej od deště jsem valil k ní do provizorní ordinace a tam mě to vyčistila a celý to zasypávala něčím proti krvácení a podobnejm a zase mi říkala o tom šití. Představa cca 4-5 hodin flákáním na pohotovosti a možností zákazu závodu od lékaře jsem ji uprosil aby mi to nějak zafixovala, abych mohl pokračovat. Prej budu mít jizvu (no tak bude vzpomínka na první ročník K24 na cely život). Vypadal jsem jako beduín, tak jsem byl zafačovanej a při odchodu jsem potkal maminku, co se šla na mě podívat, ještě že jsem to měl už zavázaný. Tak diky pani Bílkové jsem mohl pokračovat, ztráta byla zhruba hodina, což se nakonec ukázalo ve finále jako klíčové. V hlavním stanu jsem vyměnil mokré věci za suché a vyrazil na třetí kolečko. Jezdil jsem celou noc a pořád jsem udržoval na prvních šest kolečko ztráty, jen Jiří Kříž zvyšoval, jeho šilenýmu tempu bez odpočinku jsme nestačili, tak jsem se utěšoval, ze to nevydrží. Další favorit René Šindelář jel domu se vyspat, protože se mu v noci špatně jezdí. Z holek byla super Veronika Glettová, která ve svých 15-ti letech dělala třetí kolečko než si šla odpočnout. Většina lidí v noci spala, i my na kole, ale jen částečně. To jsme jeli a najednou jsme byli v krajnici a podobně. Pepa Dalík jednou vyjel i mimo silnici. Já jsem pro změnu nějak otupěl a probral se na konci Blučiny směrem na Židlochovice, kdybych se neprobral, kdoví kam bych dojel a tak jsem se rychle vrátil na správnou cestu. Nejhorší pro mě byla doba před svítáním mezi 1-3 hodinou, pak začalo svítat. V noci jsem potkal nějakýho černocha (i když v noci je vše černé) co mluvil pouze anglicky a dva borce, co jeli 400km nějaký Vlčnov, ti byli super a tak jsem je pozval na čaj a chleby, čaj jim přišel v té velmi chladné noci vhod. Jinak to byla nuda, tak jsem doma zapomněl osvětlení tachecu, tak nebylo co dělat. V noci už tolik nefoukalo a průměr jsem udržoval něco přes 25,5km/h. Jakmile se rozednilo, ospalost začala ustupovat, ale byla porad zima. Začal jsem se krmit Glukopurem co mi koupil Jirka Kopáček. Jedl jsem ho (je to hroznovej cukr) buď jako prášek nebo jsem si ho míchal do piti. Ted už vím že je to projímadlo, ale kdo to tušil, tak jsem menši (větší) střevní potíže připisovat normálu. Oteplovalo se až po osmé a to už začalo jezdit více děcek, dokonce i můj otec se přihlásil a zvládl dvě kola. Jezdil nad ránem, po rozednění. On je dobrej borec, jak říká, je pro každou špatnost. U Blučiny viděl jak Svoboda co vyrábí knedlíky vyletěl ze zatáčky a vysypal knedlíky z dodávky a já jsem viděl je, jak to sbíraj. Do šesté hodiny ranní ( polovina času) jsem najel něco přes 240km. Potom se začal zase zvedat vítr a byl silnější než v pátek. To už taky začal jezdit René a jeho tempo bylo drsný, čekali jsme, že nás za chvíli dožene. Moje spolužačka Lenka Stará též nasadila na důraznosti a ukrajovala kolečko za kolečkem. Já jsem jezdil pořád v normálu a tak jsem byl v pohodě. Někteří začínali nést stopy únavy jako třeba Jirka Kopáček, ale na jeho pneumatikách jako z terénního auta by zchroml časem asi každej. Tak jsem si říkal, ze vyčkám ještě do zhruba dvanácté a pak nasadím tempo. Strategie byla vyčkávat a nechat unavit soupeře. Když jsem okolo půl desáté přijel na stanoviště, viděl jsem, že Honza Binek (největší rival, ani ne tak sportovní, ale šlo o prestige mezi týmem McScott (on) a CyK (ja)) zrovna šel si odpočnout a jeho týmový kolega mi neprozřetelně prozradil, že Honza má dost, tak já jsem podlehl pokušení a začal dělat dvě kolečka bez zastávky a pak malou pauzu a
nanovo. Pořád jsem držel něco přes 25km/h i proti silnému větru a za asi dvě-tři kolečka jsem díky tomuhle tempu se dostal na úroveň Jirka Kopáčka, Pepy Dalíka (oba už byli okolo dvanácté docela vyčerpaní) a Honzy Binka. René Šindelář ztratil dost času zastávkama doma a tak bylo jasné, že pokud budem pořád jezdit, tak nás nedožene. Jiří Kříž měl náskok asi dvě kola a pořád byl nedostižnej. Ostatní měli ztrátu díky noční přestávce, ale třeba Lenka Stará, Jura Glett, Honza Konvica, Pavel Fasora a Láďa Provazník měli moc krásné výsledky. Ale i další jezdili obdivuhodně. Okolo půl druhé jsem si dal klobásku a to byla osudová chyba. Bylo to v době, kdy jsem měl druhou pozici se ztrátou kola na prvního a náskok kolo před třetím. Klobáska byla dobrá, ale nesedla. Prvně jsem měl přestávku cca 10minut a vypadl jsem z tempa a pak žaludek nebyl spokojen. Sice jsem vyrazil a ještě jsem udělal tři kola, ale měly nejhorší časy. Byl jsem unaven, ne zničen. Začal bolet zadek (po 17-ti hodinách jízdy) a levé zápěstí ruky, nic jsem v ní neudržel a ke konci jsem přehazoval talíře pravou rukou. Zranění bylo v pohodě, jen jsem vypadal zajímavě s obvazem přes který prosakovala krev. Dalším hřebíkem do rakve byla únava, že se mi chtělo spát. Chyba byla tréninková cesta ve středu (48 hodin před závodem) do Rakouska do Vídně (273km s 22,27km/h). Jen vědomí, že když jsem viděl Jiřího Kříže jak chrome a sotva chodí, že kdyby nebylo jeho kamaráda co ho tahal v háku (ostatní jezdili sólo nebo vedle sebe, jako moje předposlední kolo s Reném) a hecoval ho, tak by už asi ležel na stanovišti. Jenda Konvica zase udělal osudovou chybu, když mi naivně řekl, že jeho týmový kolega Honza Binek nemůže pořádně sedět v sedle. Jirka Kopáček a Pepa Dalík měli ztrátu a taky byli vyčerpaní. Tak dle našeho hesla "Neexistuje nedokáži, jen nechci" jsem vyrazil na další kolo, spíše silou vůle. Když jsem v hlavním stanu zjistil, ze Honza Binek vyrazil na kolo aby ohrozil mou průběžnou druhou pozici, vyjel jsem taky. Když to viděl Kříž, ze můžu ohrozit jeho první místo, vyjel taky. Po cestě jsem potkal Reného a tak jsme jeli spolu a hezky si pokecali. Jeli jsme spolu kolečko a ta cesta mi dodala silu a zapomněl jsem na protivítr, kterej lámal i větve a na zápěstí, které bolelo. Taky jsme se s Reném domluvili, ze budeme honit Kříže. Mel sice dobrej čas, náskok jsme nemohli více méně ohrozit, ale strach jsme mu nahnali. Jak jsem psal, Glutapor zapříčinil střevní potíže, na konci závodu již hodně markantní. Já jsem to měl domů kousek, ale chudák Jirka, ten jel autem. Na začátku jsem měl cíl udělat 500 km, ale díky zranění a protivětru a pak vyčerpání mi to nevyšlo, ale i tak se mi podařilo získat stříbrnou medaili za druhé místo a 482,8km. Výsledek cyklomaratonu je na úvodu, akorát vypichuju výsledek Reného Šindeláře (397,6) , kterej jezdil jen ve dne, Lenky Staré (284km) jako nejlepší ženy, díky ní bude příště i kategorie žen, Laďovi Provazníkovi (198,8km) jako nejmladšímu účastníkovi (13let). Závěr byl po půl sedmé vyhlášením výsledků za účasti zase divácké kulisy, každý dostal upomínku na závod a první tři medaili, každý z pomocníků dostal uznání. Potom se vše rozebíralo a uklízelo. Já jsem u toho už nebyl, rozloučil jsem se s většinou a odešel s pani Bílkovou na středisko, kde mě sundala obvaz a mašličky a ránu prohlídla a znovu zamašličkovala a zafačovala, v uterý jdu na kontrolu. Pověřil jsem některé z děcek vypracováním zápisu o prvním ročníku K24, tak bude možné si přečíst i pohledy druhých. Finančně jsme skončili cca 1600kc v mínusu, ale s nějakým schodkem jsme předběžně počítali. Schodek zvýšily přihlášky těch co nepřijeli, sladkosti co se rozebíraly a klobásky, které jsem chtěl původně nechat prodávat za nákupní cenu. Ale není to tak zlý, akce byla dělána v rámci SHM Klub Újezd u Brna a ten nás kryje.
Co se týká spokojenosti, ti s kterýma jsem mluvil, byli spokojeni, holky co byly v zázemí byly nadšeny. Hodně lidí po skončení K24 vykřikovalo z posledních sil, že už nikdy!!! Já taky, ale jsem rozhodnut, ze příští rok pokořím 500km. Jsem taky spokojen s výkonem závodníků, když jsem si pročítal výsledky Šílenýho cyklisty z r. 2000 pořádanýho KPO (www.volny.cz/kpo), byl jsem spokojen. U nich na okruhu 3,6km za 24 hodin dva v roce 2000 pokořili 600km, dva 500km a pět 300km. Z těchto sedmi byla jedna žena. U nás (silný protivítr, okruh 28,4km, malé převýšení) to bylo - jeden nad 500km, čtyři nad 400km a jeden nad 300km. Naše nejlepší žena měla 284km. V Šíleným cyklistovi od KPO startovalo 56 cyklistů, u nás 25. Kromě Jiřího Kříže a Reného Šindeláře není nikdo z nás v nějaké cykloorganizaci a jezdíme jen že nás to baví. Taky většina kol byla trekingová a horská. Proto vyjadřuji obdiv všem co jeli K24 a jsem na jejich výkony patřičně hrdej a myslím si, ze výsledky jsou jedinečné. Takže vás všechny zvu na druhý ročník K24 v půli červnu 2002. Budou dvě kategorie - muži, ženy, a zavedeme ocenění výjmečných osobností a výkonů. Pojede se jako letos pouze pro dobry pocit, nebudou žádné hmotné a finanční ceny. Okruh by měl zůstat stejný - 28,4km. Bližší informace pošlu během roku a budou na webu. Počet přihlášených vidím do cca 50-70, víc by bylo náročný na organizaci. NA ZÁVĚR PODĚKOVÁNÍ: • • • • • •
SHM Klub Újezd u Brna - finanční, prostorové a materiální zázemí farní úřad Újezd u Brna - elektřina, zázemí a celková podpora Míša Havlátová - čtyři druhy výborné pomazánky Petra Spáčilová, Petra Kopáčková - sladkosti Dang Quang Minh - sleva na nákup triček CyK - nakonec nic nedal
• • • • • • • • • • • • • • • • • • •
Pavlovi Blažkovi - hlava organizace, největší dríč a nakonec digitalní zpracování dat Standa Pospíšil - fotodokumentace Miloš Blažek - nákupy, záštita na úřadě Jiří Jeniš st. - mobilní telefon Hanýz Konzal - aparatura Marie Holubová - zapisovatelka Zdislava Jenišová - zapisovatelka Terezie Jenišová - zapisovatelka, kuchařka, buchta Monika Jenišová - zapisovatelka Alena Fasorová - zapisovatelka Veronika Kozáková - zapisovatelka Petra Kopáčková - zapisovatelka Jana Pospíšilová - zapisovatelka František Hladký - značil cestu vápnem David Životský - výroba triček Pavel Fasora - výroba triček Laďa Provazník - výroba triček p. Bílková - ošetřovatelka další anonymní pomocníci
Díky všem co si to zaslouží!
