Richard Zatloukal K24 v Újezdě u Brna Nemikékamen - chairometha! Památný výrok „Nemikékamen - chairometha“ (Zvítězili jsme, radujme se) jsem si dovolil vypůjčit z úst řeckého posla, který po jeho vyřčení 12. září 490 př. Kr. zemřel v Athénách1. Předtím však běžel cca 40 km z pláže u městečka Marathon. Na jeho příkladu je dobře patrné nejen podcenění objemové přípravy v tréninku, ale dovolil bych si jej použít jako úvod pro krátký historický exkurz do říše cyklistických vytrvalostních závodů čili maratónů. Vše, co se v naší poněkud divné době provádí, je vesměs super (latinsky nad, přes míru), hyper (totéž ale řecky), ultra (opět latinsky) nebo mega (opět řecky). Přemrštěným nahromaděním módních předpon, které jsou ve svém významu prakticky synonymy (super=hyper, vyšší ultra, mega=milionkrát) se má vyjádřit, že je čehosi mnoho. Je mnoho jezdit celý den na kole, aby to bylo super? A doopravdy se jedná o něco prudce moderního, jak by se nás asi snažila přesvědčit marketingová masírka? Byl jsem poněkud překvapen, když jsem na uvedenou otázku hledal odpověď. Vynechal bych krátkou éru vysokých kol (cca mezi roky 1870-1890), na kterých se vytrvalostní závody také jezdily (např. v roce 1879 v Londýně 584 km za 26 hodin – Ch. Terront) a přešel rovnou na nízká kola, tzv. „bezpečníky“. Již v roce 1891 se jel non stop závod Paříž-Brest-Paříž (jezdí se do současnosti) měřící 1200 km, tedy srovnatelně s „Celou Českou republikou“. Jeho vítěz Charles Terront (1857 - 1932) absolvoval trasu na hypermoderním stroji Humber o váze pouhých 22 kg, vybaveném „furtošlapem“, ale také již snímatelnými plášti Michelin (demontáž trvala pouhých 40 minut, Terront měl jen pět nebo šest defektů a zlomenou kliku mu bleskově opravil kovář) za 71 hodin 35 minut. Objevem volnoběžky a vyasfaltováním některých silnic ve Francii se čas vítěze Maurice Garina v roce 1901 zlepšil na 49 hodin a 23 minut. Jednalo se o stejného cyklistu, který v roce 1903 vyhrál 1. ročník Tour de France (závod měřil jenom 2428 km rozdělených do pohodových šesti etap, což činí necelých 405 km na etapu). Svůj krátký exkurz bych zakončil postavou Luciena Petit-Bretona (vítěz Tour de France v letech 1907-1908), který v roce 1904 vyhrál 24 hodinový závod Bol d'Or docela slušným výkonem 852 km. Takže, kdož jste se účastnili třeba K24 v Újezdu u Brna, vězte, že jste jeli závod svým pojetím tradiční až starobylý, jehož počátky sahají někam do doby vynálezu velocipédu. Jen ty naše výkony jsou ryze současné, ovšem všichni výše uvedení byli profesionálními cyklisty. Zpátky z minulosti do současnosti O tom, že v roce 2004 opět pojedu K24 jsem se rozhodl přesně po dojezdu K24 v roce 2003. Loni mi připadalo, že jsem udělal spoustu zbytečných chyb, takže jsem se je letos pokusil odstranit, abych udělal řadu jiných, z čehož plyne moje případná účast v roce 2005. Rozdíl oproti loňsku byl i v přípravě. Díky normální středoevropské zimě se mi nepodařilo do dubna najet žádné větší objemy kilometrů a od května na ně nemám čas, protože o víkendech jezdím zpravidla závody Moravského poháru. Tyto jsou ale zaměřeny především na rychlost, kterou 1
Tuto vlasteneckou skazku však relativní současník události Herodotos z Helikarnasu (*484-+424 př. Kr.) ve své Historii, kde mimo jiné popisuje též bitvu u Marathonu, nezná. Zato Plutarchos, žijící skoro o 500 let později (*46 př. Kr.), tuto historku podrobně popsal i se jménem běžce – Fidippides. Ani datum bitvy není zcela jisté, neboť bylo vypočteno též na 12. srpen 490. Ale co dnes je jisté?
však zcela postrádám, což je možná jedním z důvodů, proč se Moravského poháru vlastně účastním. Tím druhým byl vstup do Sdružení cyklistů Avenir Brno, které se v minulosti na Moravský pohár soustředilo, dnes spíše preferuje MTB. O jeden nechtěný prvek jsem svoji přípravu obohatil ve středu 9.6.04, když jsem se na bicyklu vracel z práce v Olomouci na privát v Příkazech a zastihlo mě něco, co jsem zprvu považoval za silnou bouřku. I když mě mezi Křelovem a Břuchotínem vítr smetl ze silnice do škarpy a kroupy naprosto dokonale přibily k zemi, stále jsem vše považoval za doopravdy hodně silný přívalový déšť. Než jsem se přískoky dostal do autobusové zastávky v Břuchotíně, byl jsem naprosto dokonale pomlácený od krup, takže mi druhý den po celém těle naskákalo několik desítek drobných ranek a modřin. Z relativního bezpečí plechové zastávky jsem potom sledoval stromy a jejich součásti kroužící vzduchem a stále nechápal. Po zklidnění živlů jsem klepajíc kosu rychle nasedl na kolo a vyrazil na další cestu. Záhy jsem však zase slezl, protože cesta mezi Břuchotínem a motorestem Křepelka, vedoucí alejí stromů, byla zatarasená množstvím polámaných stromů. Mimo jiné nešel elektrický proud, proto jsem se až na druhý den ze zpráv dověděl, že se mi podařilo projet či spíše se proplazit tzv. litovelským tornádem. Až do toho dne jsem si myslel, že podobné povyražení si mohou zaplatit jenom severoamerické stavební firmy. Kde na ně vzali Hanáci prostě nechápu. Pokud si dovolím udělat jistou pesimistickou prognózu, doporučil bych litovelským do konce roku urychleně zakoupit několik sněhových fréz. Na druhý den jsem se jel projet z Olomouce do Brna a pro změnu mě krupobití zastihlo mezi Brodkem a Drysicemi. Organismus konečně zaprotestoval slušnou virózou. Moje domněnka, že nejlepší terapií bude, když si o víkendu 12.-13.604 ještě zajedu Tour de Rain v Hostýnských vrších a v neděli na vyjetí Brno-Olomouc, se ukázala jako docela mylná. Týden před K24 mě zcela opanovaly horečky a diarea. Na cyklistiku jsem neměl ani pomyšlení, navíc byl v práci docela slušný frmol, takže nemocenská nepřipadala v úvahu. Z doprovodu mi odřekl účast Václav a ani Martin se netvářil nijak nadšeně, že má celých 24 hodin kdesi pobíhat. Ve čtvrtek 17.6.04 zcela vážně uvažuji o tom, že se na vše vykašlu. Navíc má být přes víkend zase hnusně. Teprve pozdě odpoledne, jsem se rozhodl, že pojedu, i když to nejspíše nebude nic moc. Než zvládnu nakoupit, nabalit věci a připravit silniční meridu, jsou skoro dvě hodiny nad ránem, čili si trénuji rovněž bdění. V rámci odlehčení jsem z meridy sundal druhý košík na bidon, což se ukázalo jako fatální nesmysl. Triatlonovou hrazdu jsem na řidítka nasadil už skoro před 14 dny, takže posed na bicyklu mám docela zažitý. Rovněž jsem downgradeoval sedlo TransAm na klasického rollse. Také si beru více oblečení, protože loňské zdravotní potíže byly určitě alespoň zčásti zapříčiněny tím, že jsem jel celou dobu v jedněch kraťasech, na které jsem si přes noc oblékl čapáky. Letos se večer i ráno kompletně převleču a uvidíme, zda-li to bude mít nějaký význam. Vivere militare est2 Byť jsem se v pátek 18.6.04 hodně snažil, stejně se mi nepodařilo odjet z Olomouce, kde už pár let pracuji, podle plánu. Ovšem jenom naložení zásob potravin, které svým množstvím připomínaly spíše humanitární pomoc pro KLDR, zabralo spoustu času. Po cestě se trochu chytám za hlavu, co s tím vším vlastně budu dělat, vždyť nemířím na piknik, ale mám jezdit na velocipédu. V Brně se nalodil můj podpůrný tým – PhDr. Martin Geisler - čímž jsme 2
Život je boj (Seneca Mladší).
kompletní, ale do Újezdu dojíždíme až těsně před 14. hodinou. Tentokrát trochu taktizuji i se zaparkováním margotky, abych nemusel zajíždět až na hřiště za oratoří. Podařilo se mi margotku umístit před místní drogerii, což bylo prakticky úplně ideální. Zřejmě s podobnou myšlenkou zde o chvíli později zaparkovali také Juraj Teplan a Miloslav Šoch. Takže jsme se měli vzájemně pod kontrolou. Potom jsem se šel zaregistrovat a ve zbývajícím čase poobědval ořechovou buchtu. Naštěstí se s pomocí živočišného uhlí celkem uklidnil můj trávicí trakt. Moje letošní taktika je jednoduchá, v pátek ujet do tmy s balíkem co to půjde, noc nějak přešmrdolit sám a v sobotu se uvidí. Soudíc podle osob, které se řadily na startu, to nebude zas až tak velká sranda. Mimo množství zkušených veteránů z minulých ročníků, je zde hodně slušně vytrénovaných borců, jak aspoň odhaduji podle vypracovaných nohou. Také startovní čísla nekončí osmdesátkou, ale vidím i 118 nebo 120. Přesto ani tyto úplně zřejmé signály, že by se začátek mohl jet trochu ostřeji, mi nezabránily v další blbosti - do kapes u dresu jsem si sice dal jeden banán, nějaký gel a povidlovou buchtu, tedy potraviny, které se až na jednu výjimku nedají v balíku jíst. A nejrůznějších energotyčinek jsem měl plnou kabelu, jenže v autě. Tentokrát mi bylo naprosto jasné, že žádný seznamovací okruh nebude a proto jsem se šel zařadit na start s jistým předstihem. Třetí řada mi připadala jako naprosto dokonalá pozice. Pavel Blažek ještě pronesl pár vět o smyslu celé akce i organizační záležitosti a tuším, že plnil rovněž roli startéra. V 16:00 hodin na to jedeme. Zcela podle mých předpokladů balík vystřelil, jako kdybychom jeli časovku na 30 km, i když vlastně časovku jedeme, jenomže na celý den. V pelotonu celkem funguje spolupráce, včetně ukazování výtluků na silnici. Její stav se oproti loňsku nijak výrazně nezhoršil, ale také nezlepšil. Přes železniční přejezd vlečky v Sokolnicích dali pořadatelé přes koleje dokonce nějaký koberec, ale v průběhu závodu se jeho poloha dosti často měnila podle toho, kam jej aktivní spoluobčané přemístili, resp. odstranili z kolejiště. V Sokolnici mi připadá, že nás jede pořád zbytečně hodně pohromadě, tak si trochu přišlápnu, ovšem ani při 55 km/hod. nikdo neodpadl, bylo ještě moc brzo. Balík se však trochu natáhl, takže průjezd Újezdem byl o poznání bezpečnější a zapisovatelky měly usnadněnou práci. Čas 49 minut a rychlostní průměr 35 km/ hod. slibuje velkou zábavu. Zcela ve stejném duchu jsou rovněž následující dvě kola s jediným rozdílem, že jedeme o něco rychleji, takže se dostáváme i pod 48 minut. Při průjezdu do čtvrtého okruhu sice odhazuji prázdný bidon, ale nepodaří se mi převzít plný. Trochu špaténka, je dosud poměrně horko a začínám mít nejen žízeň ale i hlad. Zkonzumovat na sucho energogel, je v této situaci rovno pokusu o sebevraždu, řešení odkládám pomocí banánu. V pátém kole se předávka podařila, takže se mi jede opět veseleji. Pořád je nás v balíku tak kolem dvaceti, pozoruhodné. V šestém kole začínám mít pocit, že přece jenom něco není v pořádku, je po dvacáté hodině, bylo by záhodno se obléct a nasadit světla, jede se však pořád dál. Na sedmé kolo nebudu vzpomínat úplně v dobrém, byť vše mohlo dopadnout mnohem hůře. Táhnul jsem balík Rajhradicemi rychlostí kolem 38 km/hod. a někde u kritického bodu č. 3 na mapce závodu mi zůstal v ruce Černý Petr. V prudké levotočivé zatáčce s parabolickým zrcadlem jsem se potkal s autobusem v protisměru, využívajícím celé šířky vozovky pro bezpečný průjezd. Velice rychle jsem si rozmyslel pokus o domáhání se svých práv účastníka silničního provozu například přetlačováním se a strhnul řidítka doprava. Vpravo byla krátká škarpa zakončená betonovou rourou. Jak jsem najel na štěrkovou krajnici, šel jsem okamžitě do smyku a změnil se z jezdce v pasivního pozorovatele nezaviněné situace. Pak už to byla jen otázka, jestli
dobrzdím v příkopu dostatečně rychle, než narazím do kanálu, což by mělo asi dosti fatální následky. Ještě se mi mihlo hlavou, že je to poměrně blbý začátek a šel k zemi. Anděl strážný si máknul a zvládnul to opět na jedničku, betonová roura zůstala asi 2 cm před mým předním kolem, ani odřenin nebylo příliš a energie nárazu do levého kolena se projevila až druhý den. Na nějakou kontrolu následků nebyl čas. Rychle jsem se vyškrábal na silnici, nasadil spadlý řetěz a začala stíhačka za balíkem, který mi samozřejmě ujel. Ještě před Otmarovem jsem ho ale dojel a zařadil se. V průběhu noci vedu vnitřní dialog na téma, kolik obětí bude ještě potřeba, aby si nejen řidiči autobusů uvědomili, že setrvačnost a dopravní předpisy platí také pro ně. Už byla docela tma a zima, navíc jsem pořád jel se slunečními brýlemi, což po deváté hodině večerní není žádná velká výhra. Pud sebezáchovy se přece jenom ozval a tak jsme se domluvili, že před osmým okruhem zastavili v depu a oblékli se. Během krátké pauzy jsem si svlékl „denní“ oblečení a rychle navlékl dlouhé čapáky, dres s dlouhými rukávy a vestu, vyměnil sluneční brýle za čiré a nasadil přední světlo s pěti LEDkami. Urget diem nox et dies noctem3 Osmý a devátý okruh jedeme pořád v balíku aspoň osmi až deseti jezdců. Není to zrovna ideální, protože červené blikačky zcela dokonale oslňovaly, takže aspoň něco viděl pouze vedoucí cyklista. Opět se našlo pár emzáků, co používali blikačky i vpředu. Opačný extrém představoval D. Mikeš se svým halogenem na přilbě, což pro ostatní paradoxně taky nebylo to pravé ořechové. Pohupující se světlo v zádech totiž házelo velice nepříjemné stíny. Taky začal být problém s několika jedinci, kteří si spletli tuto akci s jízdou za vodiči a odmítali se zapojit, nebudu jmenovat, bylo náležitě vyjasněno. Naopak zcela obdivuhodný výkon předváděl cyklista s číslem 93 a dresem Tramp bike team, nebyl na oficiální webové startovce, takže nevím, jak se jmenoval. Jeho problém byl, že se naopak skoro nechtěl nechat střídat ve vedení, ale holt jel sám na sebe, a to je zcela v pořádku. Škoda, že pak nějak odpadnul. V devátém kole jsme si domluvili krátkou pauzu na doplnění zásob, jenže to bylo trochu narušeno, když M. Šoch projel dále a nastal zbytečný zmatek. Byla to jeho věc a balík byl v tuto chvíli spíše na obtíž. Takže do desátého kola jedu sám a činím tak až do rána, resp. sedmnáctého kola. Přes noc trochu snižuji rychlost, ale nové přední světlo svítilo až neuvěřitelně dobře a dovolilo mi nejrůznější kejkle. Zvláště když si s protijedoucími řidiči vysvětlujeme, že pokud oni neztlumí dálkové světlomety, mám taky k dispozici prostředek, jak jim zpříjemnit jízdu. Držák cateyeky totiž umožňuje stranové vychýlení reflektoru, který jsem ovládal palci. Světlo jsem měl stočené k pravé krajnici, ale v případě nutnosti jsem ho nasměroval na protijedoucí vozidlo se zapnutými dálkovými reflektory. A pětinásobná „opti cube“ generující solidních 450 candel, ukázala, že poměr sil na silnici, aspoň co se svítivosti týká, se poněkud srovnává. Poté, když řidič přepnul na potkávací světla, což nastalo prakticky okamžitě, jsem reflektor opět stočil doprava. Vot ťéchnika. Noc tak ubíhala docela vesele a rychle, než přešla v ranní mlhu z žatčanských rybníků. Skoro každé kolo jsem na chvíli zastavoval, něco snědl, vypil si čaj nebo kávu a pokračoval. Spát se mi ani moc nechtělo, horší bylo přinutit se rozjet do té kosy, zuby mi cvakaly pokaždé až do Žatčan než jsem se znovu zahřál na provozní teplotu.
3
Noc pohání den a den zase noc (Horatius).
Acta est fabula4 Nad ránem jsem se blíže seznámil s Jurajem Teplanem, kterého jsem si všimnul již loni, protože zdaleka ne každý jezdí na De Rose a navíc tak dobře. Od osmé hodiny a sedmnáctého kola jezdíme spolu. Sice v kopečku před Blučinou již Jurajovi nestačím, ale ten na mě vždy počkal, a tak se snažím aspoň tahat terezíny, což mi docela šlo. Na nějaké velké povídání nebyl prostor, takže jenom poznamenávám, že znám velice málo tak ohleduplně jezdících cyklistů. Já jsem v této fázi už moc výtluky neukazoval, protože jsem zkrátka vybíral dobrou stopu, Juraj však signalizoval až do posledního metru. Po dvacátém kole jsme se rozloučili, když si Juraj udělal přestávku a já jel dále sám. Přes den už byl opět charakteristický újezdský vítr, který ačkoliv jsme jeli po okruhu, foukal stále do protivky, zvláštní že? Chtěl jsem se letos dostat za hranici 600 km, takže jsem jel na tuto metu a před koncem mi zbývalo docela dost času a tak jsem si dopřával luxus celkem dlouhých pauz. Do posledního okruhu jsme se domluvili opět s Jurajem a M. Šochem, že ho pojedeme společně a na pohodu, což i činíme. Jen si v Sokolnici ještě neodpustím únik, jen tak pro zkoušku, jestli ještě budu schopen to rozšlapat na aspoň 50 km/ hod. Byl jsem. Do cíle přijíždím 25 minut před časovým limitem, ale svůj závazek jsem si splnil, takže končím. Co bych dělal příští rok? Doběh Po dojezdu Martin zahájil balení, já se šel osprchovat a převléct. Stejně jako loni jsem obdivoval D. Mikeše, který byl schopen po sprše na sebe opět navléct propocenou cyklistickou strůj a dokonce obětavě pajdal v tretrách. U profíků to chápu, nic jiného jim za ty peníze nezbývá (ovšem kývají z bedny v čistém rezervním oblečení), v tomto prostředí mi to přece jenom připadalo trochu teatrální. Navíc silniční tretry nejsou zrovna nejvhodnější turistická obuv. S povětrnostními podmínkami se letos pořadatelům podařil zcela unikátní kousek. Po celý závod panovalo krásné počasí, i když bylo prognózováno něco zcela jiného. Lít začalo přesně za hodinu po ukončení klání. Déšť trochu narušil vyhlašování výsledků, skoro bych řekl, že mohlo proběhnout v klidu v oratoři, navíc by se asi mnoho účastníků tak brzy nerozprchlo. Vítězem se k mému překvapení nestal M. Šoch, jak jsem měl spočítáno, ale Štěpán Vondrášek s 24 okruhy a ujetou vzdáleností 681,6 km. Po vyhlášení jsem šel za pořadateli reklamovat výsledky, neboť zapisovatelky mi nezapsaly tuším 16. okruh, ale to už bylo celkem jedno. Důležité je, že já vím, že jsem svým 22 kol odjel. Možná, že se pořadatelé neměli vzdávat průběžného zapisování na papírovou plachtu. Je na to potřeba méně elektřiny a chyby se dají vychytat ihned. Každopádně vysekávám hlubokou poklonu před jejich organizační prací, neboť zajistili prakticky bezchybný chod podniku, kterého se zúčastnilo kolem 120 cyklistů a přibližně stejný počet osob v jejich zázemí. Na závěr P. Blažek s J. Jenišem řekli, že i příští ročník K24 by se měl konat, neb je to dosud baví. Inu, co dodat, než aby je to bavilo co nejdéle. A díky. Možná ještě krátký podotek – K24 již nikdy nebude tím, čím byl ve svém prvním ročníku – tedy kamarádským hecem. Pokud organizátorům zpočátku šlo o to, taky dát o sobě vědět, podařilo se jim to možná v míře větší, než zřejmě sami očekávali. Je nyní jen na nich, jak se s touto skutečností vyrovnají. Čtyři uskutečněné ročníky jsou dostatečné množství na bilancování a popřemýšlení, jak dál. Zavřít krám se dá vždycky, jen se potom dosti obtížně znovu otevírá.
4
Hra je u konce.
Technicko-taktická data Jel jsem opět na svém old timerovi Merida Al bon tech 790/ Shimano 600, ale na bicyklu zas až tak moc nezáleží. I když karbonová vlákna mě lákají stále víc. Na jídlo jsem nic speciálního nevymýšlel a jel na mým žaludkem vyzkoušené potraviny: banány, plněné buchty, rohlíky, sýr, endurosnacky (Nutrend) a samozřejmě dobrá polévka nad ránem a po dojetí párky. Malý úlet s uzeninami si občas musím udělat, nejsem samozřejmě vegetarián, ale už pár let s překvapením zjišťuji, že ve svém jídelníčku nějak přestávám postrádat maso. Pil jsem celkem výhradně ionťák ISOdrinX (Nutrend), čaj, trochu kávy a přes noc došla řada i na RedBull. Na rozdíl od loňska jsem po dojezdu byl v docela dobrém stavu, otlaky nebyly žádné, jen mě pobolívalo levé koleno, jako následek večerního střetu. Nechal jsem ho proto 3 dny odpočívat, ale následující sobotu jsem už jel Moravský pohár - závod Do sedel (Ramzovské a Červenohorské sedlo v Jeseníkách) - s maximalistickým cílem, neskončit poslední. Splnil jsem si. Speciální poděkování věnuji Martinovi Geislerovi za to, že se mi věnoval. Celou akci jsme šli zakončit do Líšně k Rytířům, kde jsme orálně aplikovali konečně nějaké to EPO, tedy Etapové Pivní Občerstvení. Jen tak pro srandu moje průjezdy, které se trochu mohou lišit od oficiálních záznamů. Okruh/ km
1/ 28,4
Příjezd
16:00
Odjezd
2/ 56,8 16:49
16:49
3/ 85,2 17:37
17:37
4/ 113,6 18:25
18:25
5/ 142 19:16
19:16
6/ 170,4 20:07
20:07
7/ 198,8 20:58
21:00
21:51
Čas (min.)
49
48
48
51
51
51
51
∅ rychlost
34,8
35,5
35,5
33,4
33,4
33,4
33,4
Okruh/ km
8/ 227,2
9/ 255,6
10/ 284
11/ 312,4
12/ 340,8
13/ 369,2
14/ 397,6
Příjezd
22:00
Odjezd
22:55
22:55
23:47
23:48
0:46
1:12
2:09
2:22
3:19
3:37
4:34
4:54
5:54
Čas (min.)
55
52
58
57
57
57
60
∅ rychlost
31
32,8
29,4
29,9
29,9
29,9
28,4
Okruh/ km
15/ 426
16/ 454,4
17/ 482,8
18/ 511,2
19/ 539,6
20/ 568
21/ 596,4
Příjezd
5:54
7:08
8:08
9:30
10:38
11:55
Odjezd
6:53
8:07
9:04
10:25
11:34
13:00
13:15
14:15
Čas (min.)
59
59
56
55
56
55
60
∅ rychlost
28,9
28,9
30,4
31
30,4
31
28,4
Okruh/ km
22/ 624,8
Celkem km
624,8
Příjezd
14:32
Celkový čas
1208 min.
Odjezd
15:35
Čas (min.)
63
∅ rychlost
31,1
∅ rychlost
27,1
Absolutní ∅
26,0
Pro futuro Takže šestistovku bychom už rovněž měli a další hranice začíná sedmičkou. Konec konců již na letošní ročník mi Martin připravil startovku s kolonkami na 25 okruhů. Teď už jen zbývá je všechny naplnit.
