...byla to duše umělce; bylo to naivní a vřelé srdce umělcovo; byl to umělec do posledního nervu a poslední žilky. Jak dovedl naslouchati hudbě, jak miloval hudbu, jak miloval lidi, jakou prostou a dobrou písničku bzučel celým životem! Byl to muzikant, i když nehrál a neskládal; bylo v něm a s ním a kolem něho Boží požehnání hudby, dobrota a citlivost, naivní pohoda i bolest usmířená, láska i důvěřování, radost i nadšení. Být s ním, to bylo jako být na venkově, kde voní seno a září bezpočtu hvězd. V hospodě hrají šumaři a na hřbitově cinká umíráček nad smrtí nejdražšího; a Mistr Suk, pan prof esor Suk, Pepíček Suk ve své duši hraje k tanci a zvoní umíráčkem a hvízdá na píšťalku pasáčkovu. Hospodo, ještě poslední sklenku toho rudého na oslavu světa, lásky, hudby a přátelství; kdo miluje, nebude se bát smrti. Karel Čapek – léto 1935
Vážení přátelé, v poslední době je čím dál tím složitější sestavit poutavou monograf ii hudebního skladatele. Informace o nejrůznějších osobnostech a událostech se na nás totiž hrnou ze všech stran, takže už se je snažíme spíš třídit a vytěsňovat, než ukládat do paměti. Mnohem víc nás pravděpodobně zaujme a osloví jakýkoli druh osobní výpovědi – sdílení prožitků a pocitů. Koneckonců ani naše vlastní životy nesestávají jen z prostého sledu objektivně zaznamenatelných událostí, ale mnohem víc z toho, jak nás ovlivnily a jak jsme je prožívali. Hudební skladatelé ovšem svoje nejniternější pocity a svůj nejintimnější „životopis“ většinou zašifrovávají do své hudby, a ta je slovy nesdělitelná. Jakýkoli slovní rozbor postihuje pouze omezenou část celkové skutečnosti. Tak je tomu i v případě Josefa Suka. Je snad možné popsat zářivou, životem překypující radost, nebo konejšivou něhu, která zaznívá v Serenádě Es dur, nebo ve suitě Pohádka? Lze snad převést do slov zármutek a bolest, která bere dech, i závěrečné útěšné projasnění a usmíření symfonie Asrael – oné krajiny smutku, po jejíchž cestách kráčel snad každý z nás, kdo někdy prožil zoufalství ztráty blízké bytosti? Někdy je možná i dobře, že hudbu nelze slovy vyjádřit. Malá sukovská monograf ie, kterou právě držíte v ruce, se tedy pokusí alespoň podat zprávu o existenci podivuhodného, tajemného a bohatého Sukova světa; těm, kteří ho znají, ukázat méně známé cesty, které k němu vedou a v ostatních snad probudit zvědavost k prvnímu kroku do neznáma. To je také důvod kaleidoskopického uspořádání této publikace – stezky po sukovské krajině jsou skutečně rozmanité, a záleží jen na vás, která z nich vás nejvíc osloví. Pohnutý životní osud Josefa Suka, upřímná vyznání umělců, kteří se s jeho hudbou blíže setkali, Sukův život v dobových, právě tehdy už často dramatických souvislostech, skladatelova neobyčejně upřímná a věcná úvaha nad jeho vlastním téměř celoživotním dílem, i vzpomínky přátel na jeho dobrosrdečný a vlídný humor – to je alespoň několik kamínků z krásné a barevné sukovské hudební mozaiky. S přáním příjemného čtení Michaela Štrausová tajemnice Společnosti Josefa Suka
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Mgr. LUDMILA PEŘINOVÁ, Ph.D. ŽIVOTNÍ OSUDY A TVŮRČÍ VÝVOJ JOSEFA SUKA Josef Suk se narodil jako nejmladší ze tří dětí řídícího učitele a regenschoriho v Křečovicích dne 4. ledna 1874. Od nejútlejšího dětství žil v prostředí pro budoucího hudebníka přímo ideálním. Kantorskou hudební tradici lze v matčině rodu vystopovat až k roku 1700. Linii po meči však tvořili především chalupníci a bednáři. Teprve Josefův otec se stal učitelem a hudebníkem. Za jeho působení byly Křečovice centrem kantorské hudby v celém širokém okolí. Sukova Křečovická kapela hrávala při muzikách, o poutích, posvíceních, svatbách, pohřbech i o slavnostních půlnočních mších. Malý Josef trávil dětství uprostřed knih a not. Denní vnímání hudby mu bylo samozřejmou duševní potravou. Spíše než vedle klavíru vyrůstal mezi hudebními nástroji orchestru. Již zde lze patrně hledat kořeny jeho niterného smyslu pro instrumentaci. Chlapcova citlivost, projevující se m.j. nespavostí a sklonem k samotářství, zvyšovaná tvrdou školou pilného cvičení (kterého se mu dostávalo, jakmile se otec rozhodl mít ze syna prof esionálního hudebníka), stojí pravděpodobně u pramene zvláštního podvědomého smutku, vyvěrajícího především z mladistvých skladeb. Senzitivita, nevšední fantazie, ale i vážnost nazírání na svět byly podporovány i intenzivní četbou ruské a severské prózy. Protože mladý Suk tušil i možná úskalí svého samotářského založení, intuitivně vyhledával společnost, pociťoval nutnost komunikovat s druhými. Přemýšlivost, vrozená víra v přirozenou dobrotu lidského srdce a v přítomnost Boha v člověku i přírodě, postupující vzdělání i jeho pozdější rozlet po celé Evropě spolu s nezbytným stykem s nejrůznějšími lidskými charaktery z něho časem učinily velmi příjemného a vítaného společníka s vytříbeným smyslem pro neokázalý humor. Již v jedenácti letech byl Josef pro enormní talent přijat na pražskou konzervatoř do houslové třídy prof. Antonína Bennewitze. Z dalších vynikajících učitelů je třeba jmenovat Josefa Bohuslava Foerstera, Karla Knittla, Karla Steckera nebo Hanuše Wihana. Pod jejich vedením vyspíval konzervatorista Suk v nevšedního houslistu i nadějného skladatele, jak ukazují např. klavírní skladby nazvané Jindřichohradecký cyklus, nebo Smyčcový kvartet d moll, Fantazie pro smyčcový orchestr a zejména pak Křečovická mše pro smíšený sbor, smyčcový orchestr a varhany (svědčící o mimořádné kompoziční vyspělosti – zejm. Benedictus – na čtrnáctiletého chlapce!). Tyto skladby odrážejí vliv studované hudební literatury v duchu tehdejší konzervatoře – zvláště vliv Mozartův, Haydnův, Schumannův a Bruchův. Ve školním roce 1888/1889 přišel mladý Suk pod blahodárné vedení strhující osobnosti Hanuše Wihana, které mu přineslo důkladnou erudici v oblasti interpretace komorní hudby (zejm. co se týče správného frázování, železného rytmu, přesné dynamiky, dokonalé souhry i vypilovaných detailů). Mezi Sukovými skladbami tohoto období vynikají Smuteční pochod pro smyčcový orchestr (jevící zřejmé stopy kvartového vědomí), vyspělé Klavírní trio, op. 2 a tři Balady – houslová, violoncellová a kvartetní (monotematicky zaměřené s tehdy typickým sukovsky zasmušilým pathosem). Na konci roku 1890 přišla Sukova meditativní a melancholicky laděná povaha pod přímý vliv jiskrné osobnosti Antonína Dvořáka. Od počátku pociťoval Suk k Dvořákovi vedle přirozeného obdivu i značnou, až intimní náklonnost. Snad proto, že stejně jako on i Dvořák pocházel z rodu prostých chalupníků, vyrůstal v inspirativním prostředí kantorské hudby, po matce zdědil jemné cítění a při svém těžkém probíjení se
-3-
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury životem poznal nutnost pilné a poctivé práce, jejímž výsledkem byla jednak ohromující znalost hudební literatury, jednak již světová proslulost, přičemž si zachoval skromnou a zbožnou mysl venkovana. Nyní Sukovi nastalo vlastně nejtěžší období studia, neboť Dvořák vycházel ze zásady, že čím je žák nadanější, tím přísnější musí být učitel. Dovedl však plně pochopit žákovu individualitu a nikdy nevnucoval talentovanému posluchači svoji vůli. Proto také nenutil Suka, aby dokončil variace na zadané téma, nýbrž přistoupil na to, aby Suk roku 1891 vypracoval na toto téma Klavírní kvartet, op. 1, který je sice ještě ovlivněn romantiky (zejm. Wagnerem) i Dvořákem samotným, který však též na mnohých místech nese náznaky pozdějšího zralého Suka. Z drobnějších skladeb té doby (vedle Ukolébavky C dur pro dětský hlas s klavírem a klavírních Drei Lieder ohne Worte) je třeba upozornit na klavírní Idylky, pojaté pak do klavírních skladeb op. 7, jež ukazují na značný pokrok v Sukově klavírní kompozici. Jako houslista ukončil Suk svá konzervatorní studia v červenci roku 1891 Spohrovým šestým koncertem, jako skladatel pak již zmíněným klavírním kvartetem. Jeden rok studia u Dvořáka se pochopitelně zdál Sukovi nedostačující, proto si přidal ještě další školní rok studia kompozice (1891/1892). Konzervatoř potom absolvoval definitivně Dramatickou ouverturou, která již nejeví tak přímý Dvořákův vliv, byť jsou zde ještě částečně patrné jisté cizí vlivy (zejm. Wagnera a Beethovena). Vážný, místy až pochmurný ráz této skladby nese zřejmé stopy baladického mollového pozdního romantismu. Pro pozdějšího Suka je již zde charakteristický odklon od přísné sonátové formy (schválený i zastáncem pevných forem Antonínem Dvořákem). Mezi posledními Sukovými skladbami zkomponovanými pod Dvořákovým dohledem najdeme klavírní Fantazii – polonézu z července 1892, svým odvážnějším vedením hlasů poukazující na pozdější vývoj Sukovy harmonie. Z této doby pocházejí též klavírní výtahy Dvořákova Othella a Te Deum. V posledním roce konzervatorních studií se též ustálila (pod Wihanovým vedením) kvartetní sestava v první formu budoucího Českého kvarteta, později jednoho z nejslavnějších komorních souborů světa: Karel Hof fman – první housle, Josef Suk – druhé housle, Oskar Nedbal – viola, Otto Berger – violoncello. Rozhodujícím úspěchem motivujícím k setrvání těchto hráčů ve stálém sdružení bylo již jejich první vystoupení v německé Jednotě pro komorní hudbu v Praze 12. listopadu 1891. Velkým triumf em pak byly následující koncerty na počátku roku 1893 ve Vídni – bráně do celé Evropy. Poté nastal rozlet do mnoha zemí – Německa, Ruska, Anglie, Holandska, Francie, Španělska, Itále, Turecka aj. České kvarteto se stalo kmenovým tělesem Českého spolku pro komorní hudbu, zřízeného v roce 1894. Koncentrované studium komorních skladeb dalo Sukovi nesmírně mnoho. České kvarteto obsáhlo celou stěžejní českou i světovou literaturu. Obzvláště dokonale vnikl Suk do Beethovenovy hudební stavby, takže ho lze pokládat za jednoho z největších znalců Beethovenovy hudby (což nezůstalo bez odezvy v dalším vývoji Sukovy kompozice). Těsně před svým odjezdem do Ameriky dal Dvořák Sukovi radu, aby už zanechal toho věčného smutku a mollového pathosu a napsal něco slunného a veselého. Tento impuls, rodící se láska k Dvořákově dceři Otýlii i kontakt se členy kvarteta (mezi nimiž exceloval Nedbalův bujný humor) daly vzniknout Serenádě Es dur, op. 6 pro smyčcový orchestr – skladbě již bez přímých melodických reminiscencí na Dvořáka, přesto však dvořákovské svou zdravou, prozářenou kantilénou a měkkostí. Po dvou letech úspěšné existence Českého kvarteta byl předčasně zemřelý Otto Berger nahrazen Hanušem Wihanem. Později, v roce 1905 vystřídal Oskara Nedbala Jiří Herold. V roce 1913 převzal Wihanův part
-4-
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Ladislav Zelenka. Po celých čtyřicet let bylo České kvarteto trvalou zárukou vrcholných uměleckých výkonů. Poněvadž každoročně strávilo více než půl roku na zahraničních turné, mohl se Suk plně věnovat skladatelské činnosti jen poskrovnu ve volných chvílích a zejména o prázdninách. Jeho dílo proto není ohromující svým rozsahem, zato však velké vnitřními hodnotami. V průběhu 90. let začíná být Sukova láska k Otylce opětována. Spolu s ní roste i prohloubení vztahu k rodnému kraji. Suk se pozvolna oprošťuje od cizích vlivů a zakotvuje v domácí smetanovsko-dvořákovské tradici. Je to cesta od Písně lásky (Klavírní skladby, op. 7) k Radúzovi a Mahuleně. Hlavní téma Písně lásky se stalo Sukovi nadlouho stálým symbolem pro představu lásky. V roce 1893 vzniklo dílo poněkud většího formátu – Kvintet pro klavír, dvoje housle, violu a violoncello, op. 8 (přeprac. v roce 1915) – věnované Sukovu příznivci a pozdějšímu příteli Johannesu Brahmsovi. Z roku 1895 pocházejí Nálady, op. 10 (po pianistické stránce částečně odrážející studium Chopina a Liszta). Z dalších skladeb je možno jmenovat Klavírní skladby, op. 12, Sonatinu pro klavír či Smyčcový kvartet B dur, op. 11 (s již uvolněnější periodicitou a rytmickým zpracováním) nebo Symfonii E dur, op. 14. Hlavní zápas sváděl Suk se základním požadavkem hudební skladby – s hudební formou. Boj o formu převzatý jako dědictví z Dvořákovy školy byl zároveň i úsilím o vyrovnání se s klasicko – romantickou tradicí. Příznačným rysem Sukovy tvorby se stává vroucí lyrismus. Suk dostává do rukou Zeyerův text Radúze a Mahuleny a vytváří k němu scénickou hudbu, která se stane v Sukově vývoji úhelným kamenem. Při dokonalé formální i architektonické propracovanosti díla zde umělec nalezl svou vlastní individuální melodiku. Zdrojem typického lyrismu je v první řadě silná vnitřní pohnutka – šťastná láska k Otýlii Dvořákové. V krásné a hodné princezně Mahuleně viděl obraz své budoucí ženy, a tak našel pro něhu a lásku obou milenců přiléhavý hudební výraz. Stejně přesvědčivý je však i ve vyjádření hrůzy zla a smrti zosobněné v čarodějnici Runě. Období po kompozici Radúze a Mahuleny v sobě zahrnuje nejšťastnější chvíle skladatelova života. Je vyplněno jednak instrumentací Symfonie E dur, jednak drobnějšími pracemi, jakými jsou např. klavírní Bagatella (přepracování vypuštěné původní 3. věty Symfonie E dur), Serenáda A dur, op. 3, č. 2 pro violoncello s průvodem klavíru nebo Deset zpěvů pro ženský sbor, op. 15 s průvodem klavíru na čtyři ruce (napsaných na různé slovanské texty). Roku 1900 vznikla zpracováním hudebního materiálu z Radúze a Mahuleny orchestrální suita Pohádka, op. 16 o čtyřech částech: 1) O věrném milování Radúze a Mahuleny, 2) Hra na labutě a pávy, 3) Smuteční hudba, 4) Runy kletba a jak byla láskou zrušena. Z plodného roku 1900 pochází řada skladeb: Čtyři skladby pro housle a klavír, op. 17 (většinou překvapivě tesklivého charakteru), Čtyři zpěvy pro mužský sbor op. 18, Tři zpěvy pro smíšený sbor s průvodem klavíru ad libitum, op. 19 či Suita pro klavír, op. 21 (přepracování Sonatiny). Jisté projevy smutku a neklidu, které prosakují těmito skladbami v době, kdy nad Sukovým životem svítilo slunce, jsou patrně předtuchou potichu se blížícího nebezpečí. S největší chutí pak Suk pracoval na další scénické hudbě ke hře Julia Zeyera Pod jabloní, op. 20. Hlavním zdrojem inspirace mu zde byl obraz ideálního manželství Živana a Danice obdařených dětmi. Hudba k této legendě je v podstatě apoteózou rodinného štěstí, jež u Suka vyvrcholilo očekáváním dítěte. V roce 1912 vznikla z této hudby opět suita Pět obrazů z hudby k legendě “Pod jabloní” pro smíšený sbor, alt, velký orchestr a varhany, op. 20.
-5-
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Rodinné zázemí, ohrožované však srdeční chorobou Otýlie v době těhotenství, se opět projasnilo narozením syna 19. prosince 1901. Své radostné city Suk vyzpíval v klavírních cyklech Jaro, op. 22a a v Letních dojmech, op. 22b – intimních skladbách jevících ve svých náladových, poetických a barevných odstínech stopy ryze česky cítěného impresionismu. Intermezzem drobnějšího rozměru jsou Elegie, op. 23 pro komorní soubor a píseň Mé ženě pro sólový hlas a klavír. Hlavním dílem tohoto období je však Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 dokončená v roce 1903. Na struně syté subjektivní lyriky se odvíjí neklid, citové napětí až rozervanost, snad jako tušení osudové rány. Na takové duševní rozpoložení poukazuje již samotná fantazijní forma, byť lze v její struktuře postihnout půdorys klasického třívětí instrumentálního koncertu. Fantazie tvoří patrně vrchol Sukova lyrismu předasraelovské tvorby. Suk stojí na přelomu života. Jako skladatel ovládl všechny technické prostředky. Systematické studium repertoáru Českého kvarteta mu umožnilo poznat nejen klasiky a romantiky, nýbrž i hlasatele nových směrů – především impresionismu a expresionismu. Suk jako silná hudební individualita z nich přijímal to, co rozšiřovalo oblast jeho inspiračních zdrojů a přinášelo poznání nových technických možností. Ohlasem toho jsou zejm. Fantastické scherzo g moll pro velký orchestr, op. 25 z roku 1903 a symfonická báseň Praga pro velký orchestr, op. 26 z roku 1904. Tehdy přichází nejpohnutější doba Sukova života – období kolem smrti Antonína Dvořáka a milované manželky Otylie. Pod dojmem těchto osudových ran vzniká v roce 1905 symfonie Asrael, op. 27. Výstižné hudební vyjádření hrůzy smrti z Radúze a Mahuleny přechází do tohoto díla. Meditativní, reflexivní lyrika nabývá na spirituálnosti. Skladba se odvíjí v ovzduší smrti (jak napovídá již název – anděl smrti) a duchovní bolesti ji provázející. V oblasti bolesti vlastního nitra zůstává Suk i v následujícím klavírním cyklu O matince, op. 28 z roku 1907, do něhož vtělil hovory se svým synkem o zemřelé matce. V roce 1909 dokončil skladatel další velké dílo – Pohádku léta, op. 29 pro velký orchestr. Ponořil se v něm do světa přírodních krás, neboť – dle autora – příroda dokáže být velkou těšitelkou strastí, umí-li jí člověk porozumět. Dílo je naplněno již jistým zklidněním, zjasněním a nadějí (oproti Asraelu), což vystihuje i název první věty “Hlasy života a útěchy”. Čas, rušný život v Českém kvartetu i různé příznivé okolnosti postupně kladně působily na hojení Sukových ran. Skladatel jakoby se ze své bolesti hudebně vyhovořil. Pozvolna se navracející pozitivní nálada se odráží např. v drobné skladbě Alla polka pro klavír z roku 1909 (instr. 1935). Sukovo nejzávažnější klavírní dílo – cyklus deseti skladeb Životem a snem, op. 30 z roku 1909 je autorovou další subjektivní zpovědí. Skrze všechna díla vytvořená po Fantazii se Suk hudebně i lidsky prodíral z pohrom, jež ho stihly, k světlu a vyrovnanosti. Kvartetem pro dvoje housle, violu a violoncello, op. 31 z roku 1911 se vrací opět na pole absolutní hudby. Pro Pražské a Moravské učitele Suk napsal Mužské sbory na texty lidové poezie, op. 32 v letech 1911 – 1912. Z let 1910 – 1912 pocházejí i klavírní Ukolébavky. Poslední z nich – č. 6 “Smrti, přijď jen tiše”, klavírní meditace o smrti – poukazuje na niterné rozpoložení, které Suka postupně dovedlo až ke Zrání. Vše, co prožíval před životním přelomem i po něm, se mu jeví jako dráha oklikami směřující k jedinému poznání, že utrpení není nepřítelem, nýbrž očistným procesem, jež “připravuje prsť pro hojnější žeň”. Poznání nutnosti vše-
-6-
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury ho, co bylo, jest a bude, obsáhnutí dozrávání života, v němž žádná zkušenost není marná, ale každá – i sebemenší – má svůj hluboký duchovní smysl, moudrost a klid smíření jsou aktem Sukova sebevysvobození (a to ve vyšší formě než kterou může dát umělci sice katarzní, avšak pouze čistě umělecky tvůrčí počin). V roce 1912 začíná Suk pracovat na symfonické básni Zrání, op. 34. Během její kompozice zemřeli Sukovi oba rodiče. Okolnosti spojené s první světovou válkou pak protáhly tvorbu tohoto díla až do roku 1917. Skladba jasně vystihuje životní f ilozof ii, k níž Suk dospěl. Nikoli boj vedený, ale cesta probojovaná a z ní plynoucí smírný klid a harmonie jsou všelidskou metou, k níž je nutné dojít. Jednota člověka s veškerenstvem a tichá vděčná radost je myšlenkovým východiskem, na které pak navázal Epilog. Sukovo národní cítění se projevilo ve vroucím díle pro smyčcové kvarteto (nebo smyčcový orchestr) – Meditaci na staročeský chorál “Svatý Václave” op. 35a z roku 1914. Odraz naděje poválečných let a enthusiasmu mladého státu nalezneme zejm. ve dvou skladbách – pochodu V nový život, op. 35c a v orchestrální Legendě o mrtvých vítězích, op. 35b z roku 1919. Ve svých 46 letech stál Suk nade vším, co ho kdy těšilo i bolelo. Pocítil nutnost průkazně vylíčit to, k čemu dospěl na konci Zrání. Totiž, že skutečné požehnání lidského života tkví ve splynutí člověka s veškerým bytím skrze všelidskou lásku a v zahnání strachu ze zániku silou lásky. Poněvadž tušil, že nadcházející dílo bude vrcholem jeho tvorby, posledním velkým slovem, nazval jej Epilog. V roce 1922 byl Suk jmenován prof esorem hudební skladby na Mistrovské škole pražské konzervatoře (posléze i rektorem konzervatoře), čímž byl postaven před nové úkoly. Ochabující zdraví, námaha na kvartetních cestách, nejrůznější situace veřejného hudebního života, ale i obtížnost poslání, jež si v Epilogu vytkl, způsobily, že dílo bylo dokončeno až v roce 1932. F ilozofický podtext skladby je v plné shodě se Sukovými niternými duševními stavy. Symfonií s barytonovým sólem a sborem Suk skutečně ukončil svou skladatelskou činnost v oboru velkých forem. Z ostatních skladeb spadajících do doby práce na Epilogu nebo po něm možno jmenovat vedle několika drobností klavírní meditativní skladbu O přátelství nebo pochod Pod Blaníkem (jako radostnou odezvu na narození druhého Sukova vnuka) či přepracování Křečovické mše (1931). Roku 1932 oslavilo České kvarteto čtyřicetileté jubileum. O necelý rok později Josef Suk z tohoto tělesa odešel. Odstěhoval se z Prahy do Benešova, aby byl blíže svému rodnému kraji. Střediskem jeho zájmu se stávají Křečovice. Upravuje skladbu “Alla polka” pro orchestr, přepracovává Smuteční pochod (1934) a v roce 1935 píše svou opravdu poslední skladbu – Sousedskou pro pět houslí, kontrabas a bicí nástroje. Po mnohých životních trpkostech došel Josef Suk bezvýhradného uznání. Byl čestným občanem četných obcí a spolků, nositelem několika řádů, majitelem mnoha cen (z nichž nejvyšší byla Smetanova cena z roku 1935), čestným doktorem Masarykovy univerzity v Brně, od roku 1901 mimořádným a od roku 1913 řádným členem České akademie věd a umění, třikrát rektorem státní konzervatoře, členem nejrůznějších porot a poradních sborů a pod. Krátce po oslavách šedesátých narozenin 29. května 1935 ukončila život Josefa Suka náhlá srdeční příhoda. Po slavných smutečních obřadech v Benešově a Praze byl skladatel uložen k poslednímu odpočinku do rodinné hrobky v Křečovicích.
-7-
Proměny v čase: Josef Suk v letech 1882, 1892, 1923, 1935
Tři generace: Josef Suk se synem – Otýlie Suková se synem Josef Suk s vnuky Tonulou a Pepulou Houslový virtuos Josef Suk dnes.
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury SE SRDCEM NA DLANI A S KYTICÍ V RUCE Osobní vyznání na téma „Co pro vás znamená Josef Suk?“ „Nahlíženo zvenčí, dostalo se mně už v samotném okamžiku narození vzácného daru, jako málokterému z mých kolegů. Bez mého vlastního sebemenšího přičinění mi šťastný osud dopřál, že jsem se narodil v rodině, kde měla hudba v několika generacích své domovské právo a byla alfou i omegou mých předchůdců. Sama skutečnost, že jsem nesl velké jméno mého vzácného dědečka, kterého jsem měl ještě tu čest – byť jenom v dětském věku – osobně poznat, byla svým způsobem pro celý můj další život Božím požehnáním, ale také svého druhu i jistým prokletím. Nemluvě vůbec o tom, že sám Josef Suk spojil od konzervatorních studií svůj umělecký i lidský osud se svým učitelem a posléze tchánem – s jedním z největších géniů, které tato země dala české hudbě – s Antonínem Dvořákem. Jestliže jsem tedy od nejranějších let vlastního hudebního snažení slýchával zejména ve svém okolí o šťastných okolnostech tohoto rodového spříznění, věřte mi – a dosud jsem o tom málokdy takto otevřeně hovořil na veřejnosti – že pro mne samotného byla tato rodinná tradice něčím velmi nesnadným. Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mne vkládali moji rodiče a tehdy ještě i žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu: na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě.“
Mistr JOSEF SUK , houslový virtuos, vnuk J. Suka a pravnuk A. Dvořáka (převzato z projevu při udělení čestného doktorátu pražské AMU)
„S hudbou Josefa Suka jsem se setkal již jako dítě, protože moje matka ji velice milovala. Teprve později, když jsem se začal hudbou zabývat profesionálně, jsem měl možnost náležitě obdivovat Sukovskou komplexnost, velkolepé a domyšlené stavby, kde se celek ozvěnou odráží v každém detailu, a nekonečnou něhu, kterou v sobě tvůrce této hudby nosil. Měl jsem to štěstí, že jsem přišel do Liverpoolu a Anglie vůbec právě v době, kdy byla mentalita publika dokonale připravena k přijetí Sukovy hudby. To mi pak dalo možnost natočit celou galerii monumentálních Sukových skladeb. Britské nadšení se přeneslo i do Spojených států. Sukova Asraela , Radúze či Smyčcovou serenádu jsem měl příležitost dirigovat na pódiích v Bostonu, Clevelandu, New Yorku, Atlantě, St. Louis, St. Paulu, v San Franciscu, Philadelphii a v Seattlu. Jistě mi věříte, že tento výčet není holedbání, ale čirá radost z toho, co se zatím podařilo.“
LIBOR PEŠEK , dirigent
„...určitě není náhoda, že se stále hovoří o spojnici mezi Sukem a Dvořákem. Ale abychom byli spravedliví, celá linie začíná vlastně u Smetany a Fibicha; u Suka cítím jak fibichovskou emocionalitu, tíhnoucí – v dobrém – až k sentimentu, tak i smetanovskou konceptuální přemýšlivost a stavebnost. Navíc mě jako skladatele zajímá Sukova neotřelost harmonického myšlení – nemluvě o melodickém bohatství, to je u něj „odmalička“. Na jeho partiturách mě vzrušuje právě přítomnost také intelektuálního výkonu, nejen spontánní tvorby, práce s bohatou a košatou
- 10 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury harmonií, modulacemi ... a u Suka navíc plyne všechno naprosto přirozeně, jeho hudba je chytrá, rafinovaná a přitom prostá – to je asi vrchol toho, čeho by si člověk sám přál dosáhnout.“
Prof. VÁCLAV RIEDLBAUCH, skladatel a generální ředitel České f ilharmonie
„Sukovy klavírní skladby jsem začal hrát vlastně ještě v téměř dětském věku. Byly to jeho Ukolébavky, Episody a cyklus O matince, který jsem později natočil jako svou první desku v Praze. Kdybych nevěděl ze svědectví Sukových přátel, jak okouzlující a hluboce dobrý člověk Suk byl, byl bych to zcela jistě poznával z každého jeho tónu. Myslím, že Suk pro nás znamená tolik, co pro německý svět Gustav Mahler.“
Prof. IVAN MORAVEC, klavírní virtuos
„Když se řekne Suk, znamená to pro mě obrovskou rodinu, která přinesla kultuře tohohle národa úžasné věci v celém svém spektru. Pokud jde o hudbu skladatele Josefa Suka, jsou to samozřejmě překrásná díla, která si rád poslechnu, přestože některé z jeho skladeb nejsou mému srdci úplně nejbližší. Skladatelův vnuk, houslista Josef Suk je pro mě jednou z hudebních osobností tohoto národa, kterých si nejvíc vážím. Sukův komorní orchestr působil řadu let jako součást této instituce, byť pak po revoluci došlo k určitému rozvolnění řady těchto svazků. S Mistrem Sukem jsme uskutečnili několik koncertů a já jsem o ně vždycky moc stál. Rád vzpomínám na recitál, který jsme mu kdysi uspořádali v Rudolfinu. Bylo vyprodáno, koncert byl moc krásný a po něm následovalo, pokud se dobře pamatuji, sedm přídavků !“
Mgr. PETR POLÍVKA, ředitel Symfonického orchestru FOK
„Suk – skladatel, pro mne znamená něco důvěrně českého, nejčistší inspiraci něčím národně jedinečným a „nám“ nesmírně sdělným. Krása, žal, drama, touha, láska a zvláštní poloha filozofična. Splývá pro mne vizuálně s malířem Preislerem i Zeyerovou imaginací.“
PETR WEIGL, f ilmový režisér, m.j. i tvůrce f ilmu Radúz a Mahulena
„Můj zájem o hudbu Josefa Suka byl probuzen v padesátých letech, během mých studií, když jsem poprvé slyšel Sukovu Serenádu pro smyčcový orchestr, hranou Edinburským komorním orchestrem a dirigovanou mým učitelem Hansem Gálem. Brzy nato hrálo jedno z mezinárodních smyčcových kvartet při své návštěvě Edinburgu Sukův 2. kvartet a na třetím (hudebním) programu BBC jsem slyšel symfonii Asrael hranou dnešním BBC Philharmonic Orchestra a dirigovanou Vilémem Tauským. To obrátilo moji pozornost k LP nahrávkám Supraphonu, které se tenkrát poprvé objevily v Anglii a pátral jsem po dalších pozoruhodných Sukových skladbách. Vilém Tauský pokračoval v uvádění skladeb svého učitele Josefa Suka, ale od poloviny 80. let bylo navíc možno Sukovu hudbu stále častěji slyšet v rozhlase a koncertních síních a někteří britští pianisté objevovali i Sukovo klavírní dílo.
- 11 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Takže já a britští posluchači jsme poslouchali a posloucháme stále víc a víc Sukovy hudby a postupně si zvykáme automaticky řadit jeho jméno vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů.“
Dr. GRAHAM MELVILLE – MASON, předseda Britské Dvořákovy společnosti pro českou a slovenskou hudbu
„Josef Suk nám byl často předkládán jako zakladatel české moderny. Samozřejmě byl významným a nepřehlédnutelným pedagogem skladatelů, kteří se pak stali reprezentanty české moderny, ale Suk sám je podle mě vrcholnou a závěrečnou postavou českého romantismu, byť používá řadu prostředků 20. století. Považuji ho za geniálního melodika, nacházím u něj krásnou a jedinečnou líbeznost, která není nikterak podbízivá, nikdy se nestane kýčem a vždycky si zachovává absolutní měřítka vkusu a přiměřenosti. V melodice i v mnoha dalších věcech je nesporně pokračovatelem Dvořákovým, ale je to vliv řekněme „legitimní“ – v dějinách hudby samozřejmě najdeme mnoho autorů, kteří se nechali ovlivnit nějakým svým předchůdcem. Setkání s Dvořákem a pozdější rodinná spřízněnost byly asi pro Suka fatální, ale vyrovnal se s tím velmi hezkým způsobem – ačkoli vliv je tu patrný, Sukovy skladby po pár taktech poznáte a víte, že to není Dvořák. Je zajímavé sledovat, jak se osobnosti české hudby ovlivňovaly, pozorovat úžasnou linii začínající u Smetany, Dvořáka a Suka, kteří vychovali a ovlivnili skladatele jako byl Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů, a dosahující až do současnosti v osobách dalších skladatelů a interpretů. Skladatel Josef Suk musel být i poměrně rozšafný člověk, čímž je mi osobně velmi sympatický. Dr. Václav Holzknecht vzpomínal, jak Suk při prohlížení dokončené partitury jednoho svého žáka poznamenal: „Je to pěkné, ale je vidět, že nepije víno“. Nebo jak se sešel se svými žáky v jakési vinárně u Karlova náměstí, hned na začátku upozorňoval, že se zdrží jen krátce, protože spěchá na vlak a nakonec po mnohahodinové debatě odešel na ten poslední, který odjížděl těsně před půlnocí...“
Ing. ROMAN BĚLOR, ředitel f estivalu Pražské Jaro
„Událo se to v Písku asi v roce 1942. Rodiče měli čtyři standardní gramofonové desky se Serenádou Es dur pro smyčce, které se často pouštěly. Tato hudba mě zcela uchvátila a byl jsem pak pyšný, že jsem se tím mohl chlubit při hudební výchově v sekundě píseckého reálného gymnázia. Dnes je tato skladba častým uváděním takřka všední, tenkráte však pro mne byla doslova svátkem. Předznamenalo to můj vztah k Sukovi na celý život. Když jsem si pak lámal prsty na klavírní Písni lásky, znovu jsem obdivoval ten nádherný melodický dar skladatele ani ne dvacetiletého. Po příchodu na hudební vědu do Prahy jsem se mohl setkat s dalšími skladbami (symfonickou hudbu v Písku nebylo možno slyšet), hlavně s velkými symfonickými plátny. Vztah k nim umocňovala různá přátelství. Doslova opojení jsme prožívali s Liborem Peškem a Petrem Weiglem při natáčení filmové verze Radúze a Mahuleny, s nadšením jsem sledoval Peškovy úspěchy při uvádění Asraela v Anglii, Německu, USA. Jak mne tak život popisoval, právě tato hudba ke mně promlouvala stále naléhavěji, takže jsem si začal črtat scénář k Asraelu. Dozajista zůstane v šupleti, třeba však jednou někdo objeví pro obraz hloubku této hudby plující mezi nebem a zemí. A kolik mystického tajemství lze najít v poněkud opomíjené Pohádce léta. Slyšel jsem také mnohá nadšená slova o Sukovi od svého strýčka, Jiřího Srnky, který byl přesvědčen o po-
- 12 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury třebnosti hudby plné citu, něhy a lidské vlídnosti. Nevadilo jindy, že jsem si prošel mladickou etapou obdivu k nejrůznějším experimentům, Suka to z mého obzoru neodstranilo. A dnes ? Stejně jako před šedesáti lety, znovu si rád pustím Smyčcovou serenádu. Je vnitřně tak čistá, že se pro mne nemůže stát oposlouchaným opusem. Už ji neposlouchám s maminkou, ale s vnoučaty. Je to krásná štafeta: generací a trvalých hodnot. Sukovi díky.“
PhDr. JIŘÍ PILKA, hudební publicista a spisovatel
„Nevím, která rafinovaná redaktorská hlava vymyslela tradici Osmnácté Hodiny Štědrého večera, kdy se dlouhé, předlouhé roky napřed linuly z více či méně kvalitních radiopřijímačů tóny Sukovy Serenády, aby vzápětí Zdeněk Štěpánek vrátil čas do doby Vrchlického Vánoc … Musel to být tajný zasvěcenec magie, protože každému, kdo otevřel této hudbě sluch a srdce – zejména v oduševněle autentické interpretaci Václava Talicha – se zároveň otevřela i stavidla proudu slzí. Dlouho jsem nebyl výjimkou. Od doby vstupu na pražskou konzervatoř jsem byl dokonce i hájen, takže zatímco zbytek rodiny finišoval v přípravě večeře a následných událostí, mohl jsem v ústraní nerušeně vlhčit polštář, aniž mne kdo poháněl k zodpovědnosti. Když s věkem to nejintenzivnější soucítění přece jen trochu polevilo, nastoupil rozum, který až dodnes žasne nad profesionálně umným předivem této zázračné hudby. Jakým vnuknutím Suk podléhal, když ve svých 18 letech tvořil tak bezchybně působící dílo ? Když jsem se potom na vlastní smyčec a prsty seznámil s velkou částí Sukova díla, byl ten obdiv jak sentimentální tak intelektuální stále větší. Kéž toto vanutí krásné a citlivé duše přežije rok 3000 i všechna tisíciletí další !“
Prof. IVAN ŠTRAUS, houslista, primárius Sukova kvarteta, předseda Společnosti Josefa Suka
JOSEF SUK A JEHO DOBA 1874 4. ledna se v Křečovicích narodil Josef Suk, nejmladší syn Emilie Sukové, roz. Baumannové a řídícího učitele křečovické školy Josefa Suka. ( starší sourozenci: Antonín – 1856 a Emilie – 1869 ) Čechy: V Praze založena strana Mladočechů, narozen básník Karel Hlaváček Rakousko: ve Vídni se narodil Arnold Schönberg Francie: První společná výstava „Impresionistů“ v Paříži
1875 Rakousko: Narozen psycholog Carl Gustav Jung
1876 USA: Vynález telefonu (G.Bell)
1877 USA: Vynález fonografu (T.A.Edison) Čechy: Narozen Karel Hašler
- 13 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury 1878 Německo: Friedrich Nietzsche píše knihu „Lidské, až příliš lidské“ Čechy: Narozena Emma Destinnová
1879 USA: Vynález žárovky (T.A.Edison)
1880 Francie: Herečka Sarah Bernhardt slaví celoevropské úspěchy a zakládá vlastní divadelní společnost Čechy: Narozen malíř Hugo Boettinger a houslista Jan Kubelík
1881 J. S. se naučil dvěma písničkám a 19.3. je zahrál na housle otci k svátku. Otec ho tedy začíná hudebně vzdělávat. O rok později píše J. S. svou první skladbu, polku G dur pro housle. Hraje ji 24.11. 1882 mamince k svátku USA: Vynález elektrického světla (T.A.Edison) Čechy: Požár Národního divadla
1882 Čechy: Rozdělení pražské univerzity na českou a německou část
1883 V těchto letech (82-84) pokračuje J. S. ve svém hudebním vzdělávání a píše též několik dalších klavírních skladbiček Čechy: Znovuotevření Národního divadla, narozen Franz Kafka
1884 Čechy: Narozen spisovatel a kritik Max Brod, zemřel Bedřich Smetana
1885 J. S. nastupuje na Pražskou konzervatoř do houslové třídy ředitele A. Bennewitze Čechy: Narozen „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch
1886 Německo: První auta na benzínový pohon
1887 J. S. píše „Jindřichohradecký cyklus“ pro klavír Německo: Friedrich Nietzsche dokončuje knihu „Vůle k moci“
1888 J. S. skládá raný smyčcový kvartet d moll 1889 Vzniká mše B dur (tzv. „Křečovická mše“) a trio c moll op. 2 1890 Německo: Otto von Bismarck odstupuje z funkce říšského kancléře Čechy: Založena Česká akademie věd a umění Narozen Karel Čapek, Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů
1891 J. S. studuje v kompoziční třídě A. Dvořáka Čechy: jubilejní Zemská výstava v Praze (postavena rozhledna na Petříně)
- 14 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury 1892 J. S. založil s kolegy České kvarteto (pod vedením H. Wihana). Ukončil studium (absolvoval „Dramatickou ouverturou“ op. 5) ; léto tráví u A. Dvořáka, kde píše „Serenádu Es dur“ op. 6 a poznává Dvořákovu dceru Otylku. 1893 Vznikají Klavírní skladby op. 7, mezi nimi též „Píseň lásky“ 1894 České kvarteto koncertuje doma i ve světě (Suk kvůli častým zájezdům prakticky až do konce života komponoval soustavněji pouze o prázdninách) 1895 J. S. pracuje na kvartetu B dur op. 11 Vznik prvních kinematografů, Dr. Roentgen objevil paprsky X= vynález rentgenu Čechy: Manifest České moderny
1896 Řecko: První novodobé Olympijské hry
1897 Rakousko: Zemřel Johannes Brahms
1898 J. S. píše scénickou hudbu ke hře J. Zeyera „Radúz a Mahulena“. 17. listopadu se žení s Dvořákovou dcerou Otylkou. 1899 Francie: Koncem minulého roku objevují Pierre a Marie Curie radioaktivní záření
Vzniká „Symfonie E dur“ op. 14 1900 Ze scénické hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena vytvořil J. S. suitu „Pohádka“ op. 16, píše též „Čtyři skladby“ pro housle a klavír op. 17 Francie: Světová výstava v Paříži Rakousko: Sigmund Freud vydává „Výklad snů“ Německo: Max Planck představuje kvantovou teorii První let Zeppelinovy vzducholodi
1901 Josefovi a Otylce Sukovým se narodil syn Josef. J. S. píše scénickou hudbu k Zeyerově dramatické legendě „Pod jabloní“ Udělena první Nobelova cena
1902 Josef Suk se věnuje především klavírní tvorbě – vznikají cykly „Jaro“ op. 22a a „Letní dojmy“ op. 22b 1903 J. S. komponuje „Fantasii g moll pro housle a orchestr“ op. 24 – dílo plné neklidné předtuchy USA – první vzlety motorových letadel bratří Wrightových
1904 Vzniká symfonická báseň „Praga“ op. 26. Umírá Antonín Dvořák. 1905 Umírá Otylka Suková Albert Einstein formuluje „Speciální teorii relativity“
1906 Josef Suk dokončil smuteční symfonii „Asrael“ (op. 27) věnovanou „vznešené památce Dvořákově a Otylčině“
- 15 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury 1907 Vznik klavírního cyklu „O matince“ op. 28 1908 Stavba secesní budovy Hlavního nádraží v Praze
1909 J. S. skládá symfonickou báseň „Pohádka léta“ op. 29 a klavírní cyklus „Životem a snem“ op. 30 1910 Stavba Obecního domu v Praze
1911 J. S. píše druhý kvartet (jednovětý) op.31 a suitu ze scénické hudby k Zeyerově legendě Pod jabloní Roald Amundsen dosáhl jižního pólu
1912 Potopení Titaniku. Čechy: Narozen klavírista Rudolf Firkušný
1913 Josefu Sukovi umírá otec a krátce poté i matka 1914 J. S. píše „“Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave“ op.35a Atentát v Sarajevu 28.června – začátek 1. světové války
1915 1916 1917 J. S. skládá třetí z tetralogie symfonických básní – „Zrání“ op. 34 Revoluce v Rusku
1918 Konec války a Habsburské monarchie – 28.10. vznik Československé republiky
1919 Rakousko: Ve Vídni založen umělecký spolek „Bauhaus“
1920 J. S. zakončuje „Republikánskou trilogii“ skladbami „Legenda o mrtvých vítězích“ op. 35 b a „V nový život“ op. 35 c , píše klavírní cyklus „O přátelství“ op.36 USA – První komerční bezdrátové rozhlasové vysílače
1921 Itálie: Zemřel zpěvák Enrico Caruso
1922 J. S. jmenován prof esorem na Mistrovské škole pražské konzervatoře Itálie: Benito Mussollini jmenován ministerským předsedou Německo: Promítání prvního zvukového filmu
1923 Čechy: Zemřel architekt J. Kotěra
1924 J. S. se stává na dva roky rektorem Mistrovské školy pražské konzervatoře Čechy: Zemřel Franz Kafka
1925 Německo: Znovuobnovení NSDAP
- 16 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury 1926 Velká Británie: První televizní přenos
1927 USA: Charles Lindberg přeletěl Atlantický oceán.
1928 Objev penicilinu
1929 Josef Suk se stává dědečkem – narodil se vnuk Josef Suk, dnes houslový virtuos USA: „Černý pátek“ na Newyorské burze 25.10. – hospodářská krize
1930 Čechy: Zemřela zpěvačka Emma Destinová
1931 USA: Otevření mrakodrapu Empire State Building
1932 Další radostná událost v Sukově rodině – narození vnuka Antonína 1933 Josef Suk dokončuje poslední symfonickou báseň „Epilog“ – vlastně jakousi uměleckou i lidskou závěť. Znovu je zvolen rektorem, nicméně se stěhuje z Prahy do Benešova. Ukončil také svou činnost v Českém kvartetu – za celou dobu svého působení odehrál na 4000 koncertů ve 20 státech. Německo: A. Hitler se stává říšským kancléřem. V Německu i v SSSR začíná kulturní totalitní tlak – tzv. „zvrhlé umění“ a „socialistický realismus“
1934 J. S. dostává čestný doktorát f ilosof ie na brněnské univerzitě 1935 Josef Suk věnuje křečovickým muzikantům „Sousedskou“ – „...jako vzor skladby, kdy skladatel nemusí nic umět, a hráči také ne.“ 29.5. Josef Suk umírá Čechy: Tomáš Garrigue Masaryk odstoupil z prezidentského úřadu
MAX BROD : SLOVO O MISTRU JOSEFU SUKOVI u příležitosti jeho „Houslové fantasie“ op. 24 (kritika z 20. let minulého století) „Synu člověčí, mohly-li by ožít kosti tyto?“ A prorok Ezechiel odpovídá: „Atah jadata“ – Pane, ty to víš.“ – A do kostí vešel dech ... Na jednom odpoledním koncertě, po jedné z oněch nevýslovně banálních Lisztových symfonií, povalují se páchnoucí kosti a zdechlinné cáry umění, které jsem kdysi pod jménem „hudba“ považoval za cosi hodného zbožňování. Zde mezi pulty orchestru leží cenící se zuby, hrudní koše a stehenní hnáty; znavení f ilharmonikové je prohrabávají svými smyčci. Šíří se tu sirný jed zbytečnosti, salónního kousku, předstíraného temperamentu. Kvůli komu? Co to znamená? Nač? Ješitnost nad ješitnost.
- 17 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Vystoupí houslista Hof fmann. Hraje „Fantasii pro housle a orchestr, op. 24.“ Jaká závrať se mě zmocnila! Mohou tyhle kosti ještě kdy znovu ožít? Může být tento vzduch zbaven jedu? Existuje zase hudba, existuje, ó tvůrcova milosti, existuje opět skutečnost? Po klopotném tápání po povrchu zemském, po ješitnosti dutých hrůz trub a štěbetání střevových strun, uprostřed toho, co nikdy nebylo, či se nikdy k životu neprobudilo, můry nebytí – je tohle brána skutečného znění, kterou vstupuji, jsou toto ústa pějící lidské a Boží duše, teplý dech a neochvějná pevnina pravdivého citu, je tohle spříznění a to, co jsme tušili, je to spása, s praskotem a nezvratně se prolamující v záři Sinaje z rozdělivších se mračen? Ó nesmrtelná duše, raduj se, neboť jsi, jsi – slyš, že jsi, slyš, že se raduješ – ruka ducha tě uchopila a šimrá tě mazlivě na prsou i na zádech, ach, ty má duše. Existuje absolutní realita. Existuje nadindividuální tvůrčí duch. Protože existuje tato Sukova „Houslová fantasie“. Dovedu říci víc, nebo se vzdám snahy vyjádřit to, co se vzpírá mému výrazu? Rozvážím si to. Je krásné rozjásat se, překypět přes okraj vědomí, ano přes ten plecháč na vaření, přes jeho opotřebovaný už, a přesto ostrý, hodný, kuchyňský okraj. A krásné je také dodatečně uvažovat, dodatečně. Neboť to je podílem člověka na jeho božské, nadlidské duši. „Myslíš, že tyhle kosti někdy – “ A tu zavanul vítr ze čtyř koutů země. – – Nic víc už, nic víc! Ještě ne. Nemohu mluvit štěstím. Zavanul vítr. – Slovanský vítr to byl, vítr z Čech. Nepoznatelné jsou však prostředky a technické postupy, které této fantasii dodávají slovanského dechu. Jedno vím: zde není žádný ze známých prostředků, žádný náznak lidové písně, žádný bas dud. Silné světlo a stín temné síly se vlní nad českými poli, nad zoranými nivami, nad lesem v mlze, stáčející se silnicí, nekonečnou, blátivou silnicí, s bledou kapličkou na rozcestí vedle hřbitova, vedle hrobů ve vsi. Ano, to bylo tenkrát (zpívá si duše pro sebe), tenkrát to bylo, já nevím, proč se to stalo, já vás měla všechny tak ráda... Ubohá, malá osamělá duše, znám tě, kolikrát jsem se ti cítil tak blízko. Jsem cizí v této zemi, cizí mezi cizinci. Přesto jsem zde cítil, co mě určuje – realita lidská a realita domova – jako cosi cizího jsem ji cítil, ale cítil jsem ji. Mistře Suku, milovaný, ctěný, bytostný člověče, vídám vás občas, dvakrát nebo třikrát každý rok, vyměním s vámi pár slov, potom se jeden druhému zase nadlouho ztratíme z očí. Vy mě skoro ani neznáte, já nic nevím o vašem životě. Jednou jsem vás zahlédl ve vlaku. Pozdravili jsme se a já se div nerozplakal. Když vypukla válka, v srpnu 1914, seděli jsme dvě hodiny spolu v nádražní restauraci, pili a hovořili jsme; pamatujete se na to? Vlaky odjížděly na frontu. Nepřetržitě. Směr Srbsko. – Zapomněl jsem, o čem jsme tenkrát mluvili. Ale dodnes cítím: byla to realita uprostřed nereálného dění. Svým milým, vřelým, samou horlivostí trochu zajíkavým hlasem jste se zmínil o Beethovenově „Deváté“. „Všichni lidé se stanou bratry.“ – Dobře jsem vám rozuměl. A v této chvíli jste o mne zase z dálky zavadil, Mistře Suku, tentokrát jako už tolikrát. Jako svou velkou symfonií Asrael, svým Fantastickým scherzem, svým Smyčcovým kvartetem, svým Svatováclavským chorálem. Zas jednou jste napnul na mé kosti šlachy a kůži a vdechl do mě ducha. Ano, to jste udělal, nic víc a nic méně.
- 18 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury JOSEF SUK O SVÉM DÍLE ( Dopis hudebnímu historikovi a příteli Otakaru Šourkovi, v Praze, 25.5. 1921 ) Milý příteli! Že jsme si řekli o Fantastickém scherzu to, co já už dávno vím a cítím, vrtalo mi mozkem. Mnohé dílo z mého mládí mám rád a sám jsem dojat, když je slyším, ale klavírní kvintet, ouvertura Pohádka zimního večera, Symfonie E dur a Fantastické scherzo jde jaksi mimo mé tvoření, tím jsem si jist. Přemýšlel jsem o tom, kde mám hledati příčinu (vždyť jsem vždy poctivě pracoval a zdravě cítil), a když jsem od počátku rozebral své dílo, uvědomil jsem si konečně, že tato díla, která nejdou z nitra, vpadají vždy v dobu jakési nespokojenosti, kdy jsem hledal a ve svém nitru nenalézal – proto jsou více zevnější, než citová. Díla toho druhu předcházejí ale vždy jakémusi novému hnutí ve mně, které mne vede k dílům stále opravdovějším, citovějším a hlubším. Zašel jsem ve vzpomínkách až k samým počátkům, do doby, kdy jsem se náramně divil, že Stecker a Dvořák spatřují ve mně nadaného mladíka. Dvořák mě vedl, ale neučil vlastně – málokdy mně co opravil – byl mi tedy spíše rádcem, než učitelem. Důkazem toho jest, jak projevil Dvořák přání, bych osvobodil se od patosu klavírního kvartetu a Dramatické ouvertury zazpíváním něčeho zdravého v dur. Povstala z toho naše milá Serenáda pro smyčcové nástroje – hodně sice dvořákovsky zbarvená, ale přece jen v poslední větě jevící silnou snahu po oproštění se z tohoto vlivu. Technická stránka dílka je takřka dokonalá a nikde neubíjející mladistvý cit. Tedy dílko ohromné, ale ve svém smyslu dokonalé. To akcentuji oproti dílům, jež následují. Dvořák odjel do Ameriky, ztratil jsem rádce a byl jsem sám, ale cítil jsem povinnost tím více pracovati a vyznamenati se, až se mistr vrátí. Tedy klavírní kvintet! Začínám opět pateticky, ale není to již zdravý patos prvých děl, jsem citový, ale není to již tak mladistvé a horoucí cítění volných vět dřívějších. Rozšiřuji si formu oproti svým dřívějším dílům – jsem povídavý, pomáhám si sekvencemi v gradacích. Vědomí zodpovědnosti sám před sebou mne činí nervózním – chci výše – zajisté – ale cit zápasí s technikou a zase naopak. Proto vzniklo dílo vnější, které – ovšem – se velmi líbilo – kdo z posluchačů mohl vycítiti ten rozdíl, který teprve dnes chápu? A hledám dále: Různé povídání o programové hudbě vede mne ku kompozici ouvertury k Pohádce zimního večera. Myslím, že hlavně toto povídání na mne účinkovalo, ačkoliv se též pamatuji, jak jsem zbožňoval Shakespearovu „Pohádku“. Ale běda! Forma je pracně slévaná na různé děje z „Pohádky“ a děje násilně vtlačené do formy... V opusu desátém konečně dostávám pevnější ruku a z těch zmatků vlastním snažením vyprošťuji se zcela naším milým kvartetem B dur. Ta hezounká, již mnohem více sukovská než dvořákovská první věta – volně deklamovaná (a jak rozumně děláno) a především adagio, které vzbudilo tehdy tolik podivení, ba i odporu (ve Vídni), a které účinkuje dnes po letech svým citovým obsahem tak silně na hrající a poslouchající. Jak po tomto dílku tak upřímně citovém, mohla následovati Symfonie E dur? Ptám se sám sebe a odpovídám: Byl jsem asi velmi rozumný chlapec, měřil jsem své schopnosti a přišel jsem asi k náhledu, že mnohem více toho neumím, než umím a že se musím učit, že musím zdokonaliti se ve formě, že instrumentaci, kontrapunkt a jiné pomůcky musím ovládati jako věc samozřejmou. A v téže době
- 19 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury studujeme s Wihanem díla klasiků a romantiků až po Brahmse. Tyto vlivy a touha po zdokonalení technickém asi mne vede k Symfonii E dur. Vyplnila jistě své poslání – divím se sám, jak je to vše přesné, jako kdyby to dělal prof esor na berlínské „Hochschule“ – ale tato přesnost je hlavní ctností toho díla (až na scherzo později psané). Tedy opět dílo, kdy cit ustupuje do pozadí před prací – ale dílo samo je mi právě tou opravdovostí práce bližší, než kupříkladu klavírní kvintet a později to staframentské fantastické scherzo. A po této události měním se já a se mnou moje dílo. Pí. Hlávková zasílá mi Zeyerovu Pohádku k hudebnímu zpracování a já miluji dívku – Otylku – Mahulenu. Všecky učenosti jdou k čertu, mé srdce je plno lásky, sdílnosti – učí se soustrasti k strastem jiných a je přitom dětsky prosté. Myslel jsem dříve, že hudba k Radúzovi a Mahuleně podléhá vlivu Dvořákovu, ale dnes soudím jinak. Dnes vidím, že podal jsem tam hudbu českou, pravdivou a prostou, ale přece v mnohém odlišnou od hudby Smetanovy, neb Dvořákovy. Melodie mi jen tekou a instrumentace jako „závoj pohádkový“, o kterém je v prologu řeč. A jaké moudrosti! Kde jsem to tehdy nabral? Vzpomeň jen na předehru k poslednímu jednání, na sbor o „prchající mladosti“ a na prvý melodram Mahuleny v posledním jednání. Ne – to je dílo české, to je dílo moje, a neuvědomili-li si to u nás dodnes, není to hanbou mojí. A teď následují díla radostná, plná lásky, něžného soucitu s utrpením, ba: plná humoru. A tak to jde přes legendu „Pod jabloní“, kterou dělal jsem na Zeyerovo přání, když mne uchvátila tichá apoteóza rodinného štěstí v posledním jednání (Danica – Otylka), ke klavírním cyklům „Jaro“ a „Léto“, když se nám narodil kluk. Ale člověk je tvor nestálý, bohužel – neb bohudíky. Často jsem již přemýšlel o tomto obratu. Byla jistě ve mně snaha po prohloubení, pocítil jsem asi výčitky svědomí, že dívám se na vše brýlemi vlastního štěstí a že pro krásu ucházejí mi velké taje a hlubiny lidského cítění a že jsem stále děckem před tajemstvím života a smrti. Již v houslové Balladě a Appassionatu jsou takové náběhy hledající rozervanosti a najednou dávám této rozervanosti a neklidu výraz ve Fantasii pro housle s orchestrem – v které probíhá celá stupnice lidských citů – až k neuspokojujícímu konci. Nad vším tím stojím ovšem dobře vyzbrojen zkušenostmi technickými a kupodivu pevnou rukou ovládám tento materiál plný protiv. A když jsem s tím vším hotov, cítím se býti znovu neupokojen a táži se, co jsem vlastně dokázal tím? Že je svět klam a mam! Co a jak dál? Po tomto projevu lidském, ale podivném uchyluji se patrně ku hře s tóny a snad mne při tom instinktivně něco pudí k tomu, co je mimo nás. Tedy scherzo a k tomu fantastické. Ale v duši je nejistota, jest to vůle bez nadšení a bez přesvědčení. A tak lepím motivy, neostýchám se dělat repetice – donekonečna opakovat stejné věci. Fantastičnost v dynamice a nic víc. Instrumentační vtipy, hudba exotická a méně originální než vše předcházející. Čili, dvěma slovy: „Duchaplné nic“. A proto je nám to, milý hochu, vzdáleno. Že jsem nenašel v něm uspokojení, jest viděti z toho, že ihned se hledám jinde. Dílo zcela jiného rázu jest „Praga“. I ta jest hledáním cesty, ale vůdčí myšlenkou v ní jest vyjádřiti lásku k milovanému městu (myšlenka, která vznikla, když jsem mi v cizině tolik stýskalo); z nadšení vznikla a psána je s nadšením až do konce, v kterém přál jsem si vyjádřiti povznesení Prahy nad vše jiné.
- 20 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Nepokoj mne v těchto třech dílech žene stále k něčemu jinému, hledám výraz, a za tím vším je jistě touha po prohloubení. Po oklikách a dlouhé cestě bych se jistě naučil tomu, co mě naučil Osud náhle, že dílo má tehdy oprávněnost, když tvůrce může přesvědčivě podati útěchu trpícím, a že to může jen tehdy, když zakusí sám velikou bolest a v ní se očistí. A začínám „Asraelem“; chápeš, co jsem musel procítiti, než jsem se dostal k závěrečnému C dur ? Ne , to není jen dílo bolesti, to je dílo nadlidské energie. A v dílech dalších pohřižuji se znova v chaos bolesti, bojů, abych byl hoden světlo si vybojovati a světlu čím dál tím více se přibližovati. Není to cesta lehká, ale zažil jsem v ní neskonale mnoho, co mi svět může závidět. Mluvím o těchto posledních věcech proto, abych sám si dodal odvahu podívati se zpět na svou činnost a říci si, že i díla, v kterých jsem se hledal a v kterých jsem i tápal, náleží vývoji a že mne nelze za ně kárati. O tom všem jsem uvažoval v noci a ještě déle a měl jsem touhu s Tebou ty úvahy sdíleti. Ústně to nelze a dal jsem si práci, abych Ti to napsal, ačkoliv vše nejde vypsati ani vysloviti. A nyní, když jsem s tímto zajisté nešikovným elaborátem hotov, musím panu X. vděčiti za bagatelizující zprávu o velkém Fantastickém scherzu; zamyslel jsem se, a to mi konečně nebude na škodu. On zapomíná na jednu věc, která je mi jednou z nejhlavnějších. Ačkoliv vědomě i nevědomě učil jsem se mnoho od hudby německé, francouzské i ruské a snad i jiné, cítil jsem již od svého mládí, že jest mou povinností, vyjadřovati se tak, jak mi narostl zobák. Činím tak nejdříve v hudbě způsobem poněkud závislým na našich starších mistrech, pak způsobem méně neb vůbec pranic závislým, a dopracovávám se k tomu, že svým hudebním výrazem vyjadřuji své city a touhy odlišné od kultu jiných. A to mě nevezme X., i kdyby vytáhl proti mně s celým regimentem mu tak drahých různých estetiků. A když jsem po cestě té těžké a zase tak radostné ve chvílích hledání zůstal na okamžik státi, tak i nějaké to slabší dílo mého vývinu bude slušným exportním zbožím. Ale kdo se k tomu vlastnímu výrazu dosud nedopracoval a kdo nestojí za každou svou notou, tato díla zůstanou pro mne zatím prostředním zbožím importním. Nehněvej se, ale muselo to ven. Rozmýšlím se, mám-li dopis poslat, ale již to je psáno a ještě je to psáno Tobě, tak s Pánem Bohem ! Tvůj Suk
- 21 -
Křečovice u Neveklova a skladatelův dům – dnes muzeum
Kresby Sukova přítelele Hugo Boettingera: Dobrá pohoda české hudby (J. Suk, V. Talich a V. Novák – 1928) a České kvarteto (1923)
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury PERLIČKY – ÚSMĚVNÁ TVÁŘ JOSEFA SUKA Osobitý humor Josefa Suka zmiňují všichni jeho přátelé a současníci – pro vaše potěšení tedy alespoň čtyři malé ukázky... Josef Suk posílá 28. 12. 1933 z Křečovic Dr. Marii Herrmanové (= Svobodové), pardubické hudební vědkyni a přítelkyni následující dopis : „Telefonní rozhovor. – „Prosím, slečno, spojte mě s Pardubicemi!“ – „Jaké číslo?“ – „Nevím, ale u Kostelíčka, paní dr. Herrmannová.“ ( Za půl hodiny ): „Zde Pardubice“ – „Zde strýček Suk, nemáte tam nějaké závody? Nezamrzlo vám krematorium? Nehoří vám někde? Je paní doktor doma?“ – „Ale strýčku, to je hezké, jak se ti daří?“ – „Děkuji, děťátko, mizerně! Mám asi 150 nemocí, ale jinak jsem zdráv!“ – „A děti, máma, táta zdrávi?“ – „Klepám pod stůl, zaplať Pánbůh, ale co ti chci říct? Přání, abys byla, mé učené děvčátko, hodně zdráva a šťastna a s tebou i všichni tvoji drazí. A „SUKa“ líbám! Strýček vzpomíná vděčně! A Epilog se ti líbil, děťátko?“ – „Ale strýčku, jak se můžeš ptát, já – “ ( v telefonu rána a odzvoněno ) . Stálo to 4 koruny 80 haléřů. To si již nějak vyrovnáme! V lásce Tvoji Křečovičáci z chalupy. Přijď si pochovat děti! Gratuluju k té dřině předem!“
Marie Děpoltová vzpomíná: „Jednou jsme Mistra Suka vytáhli na Cihlák opékat buřty. Nezkazil žádnou legraci. Naneslo se dříví, na vedlejším poli vydloubaly brambory a zapálil se oheň. Děti se překonávaly v přikládání, tak to byl oheň jak se patří. Každý si napíchl buřta a do popela zahrabal brambory. Zpívalo se a Mistr Suk nezůstával pozadu. Měl zvláště rád národní písničky, ale zanotoval i evergreeny, operety a kuplety. Zatím ale ve městě nastal poplach. Hoří! Zazněla trubka a hasiči s rámusem vyjeli hasit. Mohli jsme z toho mít spoustu nepříjemností, ale Mistr vstal, pokrčil rameny a coby parlamentář šel domluvit příměří. Podařilo se mu to a nám to prošlo!“
A ještě dvě vzpomínky Sukových benešovských přátel: Josef Suk někdy navečer docházel do hotelu Nigrin, aby v důvěrném kruhu benešovských přátel (stolní společnost „Vrtáků“ nevyjímaje) a za vlídné obsluhy nájemce podniku Josefa Herolda vypil svou obligátní sklenku červené Ludmily. Jeho věrná hospodyně Anna mu často přicházela naproti. Jednou se skladatel opozdil a paní Anna musela venku delší dobu čekat. Cestou domů si v rozhořčení dovolila ostrou výčitku: „Takhle pozdě chodit domů! To nedělá světovej Mistr, ale lecjakej f lamendr!“ Suka to zamrzelo a hledal příležitost k odvetě. Za několik dní se Anna vrátila později z biografu. Byla přivítána kousavou poznámkou: „Takhle pozdě chodíte domů? Vy nejste moje hospodyně, ale Tonka Šibenice!“
- 24 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Koncert v Benešově, konaný 2. října 1932, měl velmi radostný průběh. Bylo to jedno z posledních vystoupení Českého kvarteta před jeho zánikem. Koncert byl velkou událostí pro celý kraj. Přijeli i sedlčanští a křečovičtí přátelé. Suka jejich přítomnost nesmírně potěšila. Jeho usměvavá tvář, poznamenaná několikatýdenní nemocí, zářila tichým štěstím. Sál hotelu Pošta byl zcela vyprodán, někteří posluchači si dokonce přinášeli židle z domova. Umělci museli z místnosti pro účinkující jít na jeviště přeplněným sálem. Jakmile se objevili, zaburácel potlesk a ozvalo se volání: „Sláva Českému kvartetu! Ať žije Suk!“ Bylo nebezpečí, že v této tlačenici vezmou jejich nástroje za své. Zelenka první zvedl violoncello nad hlavu a ostatní ho následovali. Přednesený jubilejní pořad (Smetana: Smyčcový kvartet e moll Z mého života, Suk: Smyčcový kvartet B dur a Dvořák: Smyčcový kvartet As dur) měl veliký úspěch a kvarteto bylo mnohokrát vyvoláno. Suk byl blažený a na chvíli zapomněl na únavu, která mu v té době ztrpčovala život. Po koncertě spěchal, aby společně s Ládíčkem (Zelenkou) stihl rychlík do Prahy. Rozjařeni úspěchem, vřítili se do kupé, kde seděl venkovsky oblečený muž. Jakmile zahlédl muzikanty, oslovil je: „Tak co, kde to váleli?“ Suk pohotově odpověděl: „V Benešově Na Koruně.“ „A že sem tak smělej, já sem hostinskej a rád bych věděl, kolik jim tam kolega platil.“ Načež Suk po kratším rozmyšlení: „Dostali jsme každý 10 korun za hodinu, večeři a pivo, kolik kdo vypil.“ „To teda ale nejste moc laciný.“ „Vždyť my ale podle toho taky slušně hrajem.“
INFORMATORIUM JOSEF SUK – houslový virtuos, vnuk skladatele Se jménem Josefa Suka je spojena vývojová linie českého interpretačního umění posledních padesáti let. Rozvinul odkaz svých učitelů Jaroslava Kociana, Marie Hlouňové a Alexandra Plocka, i svého děda, skladatele Josefa Suka, který byl dlouholetým členem proslulého Českého kvarteta. 6. listopadu 1954 přesvědčil Josef Suk programem z děl Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse, Césara Francka a Clauda Debussyho vyprodaný sál Rudolf ina, že v něm tradice českého houslového umění bude mít přesvědčivé pokračování. Od počátku svou sólistickou kariéru spojoval se zájmem o komorní hru, krátce jako primárius Pražského kvarteta, dlouhá léta pak v Sukově triu, které založil. Roku 1961 byl jmenován sólistou České f ilharmonie. Zvláštní náklonnost má vůči dalšímu nástroji z rodiny smyčců – viole. Od roku 1981, kdy se stal uměleckým vedoucím Sukova komorního orchestru, se věnuje soustavně i dirigování. V průběhu své kariéry natočil snímky pro domácí gramofonové f irmy Supraphon, Panton, Lotos i pro f irmy světové jako jsou Decca, EMI, Columbia, Erato, Agricola, Koch, Nippon. Jeho snímky získaly řadu cen, například šestkrát pařížskou cenu Grand Prix du Disque de l´Academie Charles Cros, roku 1972 Edisonovu cenu, roku 1974 cenu Wiener Flötenuhr a další. Byl pedagogem houslové hry na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst, členem porot mezinárodních interpretačních soutěží. Působí také v nadacích a institucích, mimo jiné je prezidentem a předsedou umělecké rady Mezinárodního hudebního f estivalu Pražské jaro.
- 25 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Mistr Suk je držitelem mnoha ocenění: Zlaté a Platinové desky Supraphonu (1986, 1999), Zlaté desky Columbie (1977) a především Světové ceny A. Dvořáka (2001), Medaile za zásluhy 1. stupně (1999), čestného doktorátu AMU v Praze (2003) a nejvyššího francouzského řádu „Rytíř čestné legie“ (2002). KŘEČOVICE – rodná obec skladatele Josefa Suka V domku č. p. 3, kde Josef Suk žil, je zřízen velmi pěkný památník – muzeum J. S. Vznikl po skladatelově smrti a byl uchován v původním interiérovém stavu synem Josef em Sukem ml. V roce 1951 předala rodina Památník státu a o čtyři roky později proběhla částečná reinstalace. Jako pobočka Muzea Antonína Dvořáka přešla expozice r. 1976 pod správu Muzea české hudby, které zde udržuje stálou výstavu o životě a díle J. S. Otevírací doba je: So a Ne 10 – 17 ( Tel. 317 741 308). Nově byla v Křečovicích otevřena půvabná rodná světnička J. S. a to péčí skladatelova vnuka, houslového virtuosa Mistra Josefa Suka. Informace o vstupu na Obecním úřadě – Tel. 317 741 191. Po neobyčejně malebné okolní krajině vede krátká Stezka Josefa Suka a je zde i velmi působivě do krásné přírody zasazený „netradiční“ skladatelův pomník. Na hřbitově u půvabného místního kostelíku (ve kterém Suk i Dvořák koncertovali a kde se nyní každoročně koná pietní vzpomínka v rámci mezinárodního hudebního f estivalu Pražské Jaro ) je i Sukův hrob. Kromě toho, že je velmi krásný, je ostatně i poměrně „mediálně proslavený“, protože je vidět v několika scénách proslulého českého f ilmu „Vesničko má, středisková“ (viz např. scénu „Nejlepší pivo je ze sedmýho schodu“…) Též část exteriérů tohoto f ilmu se točila v Křečovicích a okolí. Možná, že Křečovice jsou výjimečné právě svou „mnohostranností“ – kulturní a historické pamětihodnosti jsou tu navíc zasazeny do mimořádně poetické a přívětivé krajiny… SPOLEČNOST JOSEFA SUKA Pokud máte zájem o další informace o Josefu Sukovi, zveme vás k návštěvě internetových stránek www.suksociety.cz , věnovaných tomuto skladateli. Stránky spravuje Společnost Josefa Suka (založená roku 1981 jako složka České hudební společnosti). INFORMACE K TÉTO PUBLIKACI Fotografie na titulní straně
Milča Eremiášová: Radúz a Mahulena – paličkovaná krajka, 120 x 35 cm, 1978 Úvod – Karel Čapek
převzato z publikace „Láska se oplácí láskou“ (Red. Z. Vlček, vydal KDJS v Sedlčanech, 1985) Kapitola Životní osudy
Studie Mgr. Ludmily Peřinové, Ph.D.: „Symfonie Asrael – mezník v kompozičním vývoji Josefa Suka“, část první, převzato ze Zpravodaje SJS. Opusová čísla ověřována dle knihy „R.Budiš – J. S., výběrová bibliograf ie“ (vyd. Kniha n.p. hl. m. Prahy, 1965)
- 26 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Kapitola Se srdcem na dlani...
osobní vyznání byla převzata ze „Zpravodajů“ Společnosti Josefa Suka Kapitola Josef Suk a jeho doba
informace byly čerpány z několika sukovských publikací a z knihy „Kronika lidstva“ (české vydání Fortuna Print s r.o. – Bratislava, 1992) Kapitola Max Brod...
převzato z knihy „Max Brod – Pražské hvězdné nebe“ (Editio Supraphon, 1969) Kapitola Josef Suk o svém díle
převzato z knihy PhDr. Marie Svobodové „Josef Suk – Dopisy nejbližším“ (Supraphon, 1976) Kapitola Perličky...
převzato z knih: „Josef Suk – Dopisy nejbližším“ (Supraphon, 1976) (1), „Láska se oplácí láskou“ (Red. Z. Vlček, vydal KDJS v Sedlčanech, 1985) (2) a „O. Pičman: Lidská tvář Josefa Suka“ (Red. V. Janovic, vydalo Město Benešov, 2002) (3, 4) Fotografie
Kromě portrétu houslisty Josefa Suka (převzato z brožury k udělení čestného doktorátu HAMU, vydalo Nakladatelství HAMU, 2003) pochází všechny ostatní fotograf ie z publikace „Josef Suk v obrazech“ (vydalo Státní pedagogické nakladatelství n. p., Praha 1964)
MNOHOKRÁT DĚKUJEME VŠEM, KDO JAKKOLI PŘISPĚLI K VYDÁNÍ TÉTO PUBLIKACE ! PRAHA 2004
ČESKÁ HUDBA 2004 – nedílná součást evropské kultury Pod záštitou prezidenta České republiky pana Václava Klause a paní Viviane Reding, členky Evropské komise zodpovědné za vzdělávání a kulturu. Patroni: Gabriela Beňačková, Petr Eben, Sir Charles Mackerras, Jiří Stivín, Josef Suk, Miloš Štědroň Roky zakončené čtyřkou jsou v českých zemích tradičně vnímány jako „roky české hudby“. V těchto letech slaví příznivci hudby jubilea více než šedesáti významných českých skladatelů a interpretů. Antonín Dvořák a Leoš Janáček byli v r. 2004 zařazeni do seznamu světových výročí UNESCO. Vláda ČR iniciovala z tohoto důvodu mimořádný program Ministerstva kultury ČR na finanční i propagační podporu zajímavých a kvalitních akcí, které se v tomto roce soustředí na téma české hudby, zejména hudby jubilantů. Program podporuje jak koncertní a inscenační projekty, tak tematicky zaměřené expozice a edice. V rámci programu vydává Informačně-koordinační centrum také stručné monografické autorské studie.
- 27 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury PATHS TOWARDS THE LANDSCAPE OF JOSEF SUK (Summary for our English – speaking friends) It’s dif f icult to write about a music composer. Today, we are overwhelmed with information and facts. What we are searching for is the personal testimony, the sharing of experiences. That’s probably also why we love music – composers are hiding their „personal world“ in the puzzle of their compositions; and words are not enough to describe it... So it is in the case of Josef Suk. This small monograph would like to open a f ew doors to his beautiful, mysterious and fascinating world, to show you a f ew ways leading to Suk’s musical landscape and hope that it will become close to your heart. Michaela Štrausová, editor
SHORT BIOGRAPHY Josef Suk was born on 4th January 1874 in Křečovice. His father, a schoolmaster, conductor of local choir and orchestra and organist, gave him his f irst piano, violin and organ lessons. In 1885, Suk entered the Prague Conservatory. There he studied the violin with A. Bennewitz, chamber music with H. Wihan and later composition with Antonín Dvořák, whose daughter, Otylka, he married in 1898. While still at the Prague Conservatory, he and three of his f ellow students founded the Czech Quartet in 1892. Suk, who played the second violin, stayed a member for 40 years, until 1933, when the group f inished its activity. In 1922 Suk became prof essor of composition at Prague Conservatory. He trained composers including Bořkovec, Ježek, Martinů and many more. In 1924-6 and 1933-5 Suk was a rector of the Conservatory, he received also an honorary doctorate from Brno University. Josef Suk died May 29, 1935 in Benešov. Along with Vítězslav Novák, Josef Suk is regarded as the leading composer of the modern Czech school and the most prominent pupil of A. Dvořák. His early works were in the Romantic style and inf luenced by Dvořák and Brahms, but later he developed his own modern style. He enriched his composition style with impressionistic sounds, and also applied other new elements such as a modern modality. He surpassed Dvořák particulary in his complicated polyphony, which in his later works approached atonality. Suk´s work is always very personal. He often used self-quotations and personal symbols. His greatest work, the emotional second symphony Asrael (1905) was written in response to the deaths of Dvořák and his daughter Otilka, Suk´s wif e. In the symphonic single-movement piece Zrání (Ripening, 1912-17) he expresses his own growth through the pain of lif e´s tragedies, and in Epilog (Epilogue, 1920-29, rev. up to 1932) he reconciles himself with his own mortality. A f ew of his works were inspired by folk music or patriotic sentiments. Famous of this are V nový život (Towards a New Life, 1920), which won him the silver medal at the 1932 Olympics at Los Angeles, the symphonic poem Praga (1904), Pod Blaníkem (Beneath Blaník, 1932) and the chamber composition from 1935 Sousedská (Czech folk dance). The best known of Suk´s orchestral works is Smyčcová serenáda Es dur (Serenade for Strings in E flat Major, 1892). He also wrote Symphony E Major (1897-9), the symphonic poem Pohádka léta (A Summer Tale, 1907-9) and the orchestral suite Pohádka (Fairy Tale, 1899-1900) from the scenic music for Julius Zeyer´s dramatic play Radúz and Mahulena.
- 28 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury Suk was his whole lif e a quartet member, what inspired him to great, although not numerous chamber music pieces. He wrote two string quartets, piano trio, piano quartet, piano quintet, Four Pieces for violin and piano (Čtyři kusy, 1900) and others. As Suk was also a f ine pianist, he wrote many piano pieces: The Suite (1900), the programmatic suites Jaro (Spring) and Letní dojmy (Summer Impressions, both 1902). These illustrate his very individualistic Romantic piano style as does O matince (About Mother, 1907), written after the death of his wif e. His more classical piano works are Ukolébavky (Lullabies, 1910-12) and O přátelství (About Friendship, 1920). He also wrote a suite of ten short pieces Životem a snem (Things lived and dreamt, 1909).
Of great value, although not numerous, are his choral works. He also wrote songs for voice and piano, suite Pod Jabloní (Under the Apple Tree, 1911-12) for alto, choir and orchestra and Křečovická mše (The Křečovice Mass,1888-90).
Josef Suk is considered, along with Smetana, Dvořák, Janáček and Martinů, a leading Czech composer. -ld-
„WITH THE HEART IN THE HAND“ Great Czech artists answering the question „What does Josef Suk mean to you?“ (excerpts) ...since my childhood, everyone spoke to me about my lucky birth into such a family, but believe me, that it was not just a wonderful gift, but also a demanding task. I always felt very obligated to fulfill the expectations and hopes of my parents and of my – then still living – beloved grandfather.
Josef Suk, violin virtuoso and grandson of the composer
...I have always admired Suk´s great and sophisticated musical structure, where the whole is reflected in each and every detail, and also the unlimited tenderness which he held in his heart.
Libor Pešek, Czech conductor, knighted by the Order of British Empire for developing the Czech – British cultural collaborations ...Suk‘ s music is not only intellectual, clever and refined, but also simple in the best sense of the word – this is probably the height that every composer would like to achieve.
Prof. Václav Riedlbauch, Managing Director of Czech Philharmonic Orchestra ...if I hadn´t known from testimonies by Suk´s friends how charming and how deeply good a man Josef Suk was, I would still recognize it from each of his tones. In my opinion, Suk means to the Czech people the same as Gustav Mahler means to the German world.
Prof. Ivan Moravec, pianist
- 29 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury ...“Suk“ means for me a large family that brought fantastic contributions to the culture of our nation...
Petr Polívka, Managing Director of Prague Symphony Orchestra ...the British audience is listening to more and more of Suk´s music and we are beginning to associate Suk´s name with those of Smetana, Dvořák, Janáček and Martinů.
Graham Melville – Mason, PhD., president of British Dvořák society ...it seems Suk had a great sense of humor, which is very likeable for me. One of his friends remembers that Suk was browsing through one of his student´s scores and he said „It´s nice, but it´s obvious he never drinks wine...“
Roman Bělor, Director of the International Prague Spring Music F estival ...today, as well as sixty years ago, I like to listen Suk´s Serenade for String Orchestra. It´s such pure music that I´ll never get sick of it. Now I don´t listen it any more with my mother, but instead with my grandchildren. The lasting values are passed on through the generations. Thanks, Suk...
Jiří Pilka, PhD., musicologist ...May the legacy of such a beautiful soul outlast the year 3000 – and more!
Prof. Ivan Štraus, violinist, president of the Josef Suk Society, f irst violinist of Josef Suk Quartet
JOSEF SUK AND HIS TIME The lif e of Josef Suk (1874 – 1935) was a time of many sharp political, social, technical and philosophical changes. The 1870´s began with new technical discoveries (the telephone, phonograph, bulb, electric light, radioactivity, the f irst airplanes and radios, the theory of relativity by Einstein, and many others) that inf luenced the development of industry and quickened communications. However, these later caused many social crisis. The turn of the century was also a time of new ideas about the human being and his mentality – Carl Gustav Jung, Sigmund Freud, Friedrich Nietzsche and others published their main works at this time. People had to face previously unknown crisis and deep political changes – most importantly the F irst World War, but also the Russian Revolution of 1917 and the so-called „Black Friday“ on Wall Street in 1929, and the consequent economic depression. On the other hand, it was also a time of many great artists in Czech countries as well as abroad – Aturo Toscanini, Emma Destinnová, Enrico Caruso, Sarah Bernhardt, Gustav Mahler and many others. It was a time for the embracing of dif f erent cultures around the world – especially during the World Exposition in Paris (1900). In the beginning of the 1930´s, totalitarian dictatorships (the Nazism in Germany, Socialism in Russia, Fascism in Italy) came slowly on the scene. The same year that Suk died (1935), the f irst Czech president T.G. Masaryk (associated with democratic development in Czechoslovakia) abdicated. The inf luence of the Nazis increased dramatically after this year. We can say then, that Suk´s lif e coincided with one limited historical period. This began with the bright Seventies full of hope for a „paradise on the earth“ created by
- 30 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury new discoveries and ended with the dark Thirties facing the Second World War and the consequent basic changes across the world.
JOSEF SUK ABOUT HIS OWN WORK In a letter to his friend, music historian Otakar Šourek, Suk is ref lecting on his almost whole lif e´s work. Among other remarks, he realizes that his less succesful works are a sort of study for great ones. Despite that they didn´t become so popular and appreciated – which he agrees – they were very helpful for his own musical development.
JOSEF SUK SMILES ... All Suk´s friends mention his great sense of humor. Here is one of the stories: The Czech Quartet played a triumphal concert in Benešov, and after being greatly praised and acclaimed, they rushed for the train to travel back to Prague. When they entered the compartment, a villager was already sitting there. Not knowing them and thinking they are a sort of pub band – then very common – he asked cheerfuly: „So, where were you jamming?“ Suk liked the idea and answered immediately „At the Two Dragons, in Benešov“. The man asked „If you don´t mind, I´m an inn-keeper and I´d be interested, in how much my colleague paid to you?“ Suk hesitated for a while and then said: „Ten crowns an hour, diner and bottomless beer“. The man answered, surprised: „Wow, you´re a bit expensive!“ On which Suk replied „Well, you know, we are really good...“
... AND MORE INFORMATION Josef Suk – the violin virtuoso, grandson of the composer Famous Czech violinist known all over the world as soloist and chamber ensemble member (Prague Quartet, Suk Trio). Recorded many LPs and CDs (six times awarded of Grand Prix Charles Cros), teaches in Czech Republic as well as abroad. President of Prague Spring F estival. Honored by many awards, including the Czech F irst Class Medal for Great Achievement (1999), Honorary Doctorat at Prague Academy of F ine Arts (2003) and French Legion of Honor (2002). Composer Josef Suk – discography A f ew of main works available on CD with ordering numbers. For many more, visit www.suksociety.cz , section „Diskograf ie“ Fairy – Tale , Suite (Czech PO, L.Pešek, 1985, SUPR 10 3389-2) Serenade For Strings E flat Major (Czech PO, V.Talich, 1951, SUPR 11 1899-2) Symphony Asrael (Royal Liverpool PO, L.Pešek, 1990, HMVC 573480-2) Fantasy g minor – violin + orch. (CPO, J.Suk, V.Neumann, SUPR 11 0283-2)
- 31 -
česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury String quartet No 1, 2 (Suk Quartet,1994, SUPR /3/ 11 1874-2) Love Song for piano (I.Moravec, 1984, SUPR SU 3509-2) Spring – 5 piano pieces (P.Štěpán, 1975, SUPR 11 2233-2) Four Pieces for volin and piano (J.Suk, J.Panenka, 1994, SUPR 11 1533-2)
About this summary English translation: Michaela Štrausová Translation assistant: Lillian Guenther Bibliography for Short Biography: J. Berkovec – Josef Suk (1874-1935), Život a dílo (Life and works, Prague, 1956, 2/1962, Eng., Ger., Fr., and Russ. translation 1968) J. Doubravová – Sound and Structure in Josef Suk´s Zrání – International Review of the Aesthetics and Sociology of Music (1977, 73-87) Photos: 1 – Changes over time: Josef Suk in 1882, 1892, 1923 and 1935.
2 – The three generations: Otilka Suk and Josef Suk with son, Josef Suk with grandsons Tonula (nickname for Antonín) and Pepula (nickname for Josef), violin virtuoso Josef Suk today. 3 – Křečovice, Suk´s native village and Suk´s house, now his museum. 4 – Drawings of Suk´s friend Hugo Boettinger: The Good Mood of Czech Music – J.Suk, conductor V. Talich and composer V. Novák enjoying wine / The Czech Quartet Cover page: Milča Eremiášová – „Radúz a Mahulena“, lace, 1978
CZECH MUSIC 2004 – Integral part of European culture Under the auspices of the President of Czech republic Václav Klaus and the member of European Commission for Education and Culture Viviane Reding. Patrons: Gabriela Beňačková, Petr Eben, Sir Charles Mackerras, Jiří Stivín, Josef Suk, Miloš Štědroň Traditionally, the years ending with the number four have been perceived as “years of Czech music”. During 2004, the music-loving public will be commemorating the anniversaries of more than sixty prominent Czech composers and performers. The names of Antonín Dvořák and Leoš Janáček have been inscribed on the UNESCO list of world anniversaries in 2004. In view of the above, the Czech government has launched the Ministry of Culture´s exceptional programme, the purpose of which is to f inancially support and promote attractive, noteworthy events focusing this year on the theme of Czech music, especially the music of artists whose anniversaries are being observed in 2004. This programme supports concert performances and stage productions, as well as thematic exhibitions and publications, among others this Suk´s short monograph too.
- 32 -
